Karel Marx a Bedřich Engels
Přílohy
(k 16. dílu Sebraných spisů)
*Provolání ústřední rady k dělnickým spolkům
Zpráva stálého výboru o svolání kongresu a konference, opravená a přijatá ústřední radou na zasedání z 25. července 1865
*Z dopisu Jenny Marxové Johannu Philippu Beckerovi z 29. ledna 1866
Dopis listu "Echo de Verviers"
*Záznam Marxovy řeči o poměru Mazziniho k Mezinárodnímu dělnickému sdružení
*Stanovy a organizační řád Mezinárodního dělnického sdružení
*Záznam Marxovy řeči na oslavách výročí založení Německého dělnického vzdělávacího spolku v Londýně 28. února 1867
Výzva generální rady k lausannskému kongresu
*Záznam Marxovy řeči o statistice v nové Modré knize
*Záznam Marxovy řeči o postoji Mezinárodního dělnického sdružení ke kongresu Ligy míru a svobody
Zpráva generální rady Mezinárodního dělnického sdružení kongresu v Lausanne roku 1867
*Z dopisu Jenny Marxové J. Ph. Beckerovi kolem 5. října 1867
*Záznam Marxovy přednášky o irské otázce proslovené v Německém dělnickém vzdělávacím spolku v Londýně 16. prosince 1867
*Záznam Marxovy řeči o důsledcích používání strojů kapitalisty
*Záznam Marxovy řeči o zkrácení pracovní doby
Výzva k německým dělníkům v Londýně
*Záznam Marxovy řeči o vlivu konkurence v bavlnářském průmyslu na postavení dělnictva ve Francii
*Rezoluce generální rady o programu basilejského kongresu
*Záznam dvou Marxových řečí o pozemkovém vlastnictví
*Záznam Marxovy řeči o dědickém právu
*Záznam dvou Marxových řečí o všeobecném vzdělání v moderní společnosti
Provolání Ligy půdy a práce k dělníkům a dělnicím ve Velké Británii a Irsku
*Záznam dvou Marxových řečí o politice britské vlády vůči irským vězňům
Články Jenny Marxové o irské otázce
I
II
III
IV
V
VI Agrární zločiny v Irsku
VII Smrt Johna Lynche
VIII Dopis z Anglie
*Záznam Marxovy řeči o listu "Bee-Hive"
*Obsah Marxova dopisu výboru Sociálně demokratické dělnické strany
*Záznam Marxovy řeči o rozkolu v románské federaci
*Provolání ústřední rady k dělnickým spolkům[443]
Mezinárodní dělnické sdružení
Ústřední rada
18, Greek Street, Londýn, W.
Vyzýváme odborové svazy, podpůrné spolky i jiné dělnické spolky, aby přistupovaly hromadně; jedinou podmínkou přijetí je, aby členové uznávali zásady Sdružení a zaplatili za potvrzení o přijetí (nalakované a nalepené na plátně s lištami) 5 šilinků. Od přistupujících spolků se nepožadují žádné příspěvky; ponechává se jejich volné úvaze, aby podle svých prostředků buď platily příspěvky, nebo čas od času podpořily Sdružení, uznají-li za vhodné ocenit jeho úsilí.
Ústřední rada ráda zašle všem spolkům na požádání Adresu i Stanovy, v nichž jsou podrobně vyloženy zásady i cílé Sdružení; v obvodu Londýna vyšle rada delegace, které rády poskytnou jakékoli další potřebné informace. Spolky, které se připojí ke Sdružení, mají právo vyslat zástupce do ústřední rady. Jednotliví členové platí 1 šilink příspěvků ročně včetně 1 pence za členskou legitimaci; legitimaci, jakož i veškeré informace o Sdružení lze obdržet u čestného tajemníka nebo na zasedáních ústřední rady, která se konají každé úterý od osmi do deseti hodin večer v Greek Street, čís. 18.
| E. Dupont | ― | dopisující tajemník pro Francii |
| K. Marx | ― | " " " Německo |
| E. Holtorp | ― | " " " Polsko |
| H. Jung | ― | " " " Švýcarsko |
| L. Lewis | ― | " " " Ameriku |
| G. Odger | ― | předseda ústřední rady |
| G. W. Wheeler | ― | čestný pokladník |
| W. R. Cremer | ― | čestný generální tajemník |
do Mezinárodního dělnického sdružení
My, členové spolku . . . . . . . .shromáždění v . . . . . . . . prohlašujeme, že plně souhlasíme se zásadami a cíli Mezinárodního dělnického sdružení a zavazujeme se je šířit a uvádět ve skutek; na důkaz své upřímnosti žádáme tímto ústfodní radu, aby nás přijala do bratrského svazku jako odbočku Sdružení.
Z pověření členů podepsali:
. . . . . . . . . . . . . tajemník
. . . . . . . . . . . . . předseda
. . . . . . . . . . . . . 186 . . .
| Napsáno v červnu 1865 Otištěno jako leták v Londýně v létě 1865 |
Podle textu letáku Přeloženo z angličtiny |
Zpráva stálého výboru o svolání kongresu a konference, opravená a přijatá ústřední radou na zasedání z 25. července 1865[444]
Vzhledem k tomu, že naši francouzští a švýcarští dopisovatelé naléhavě žádají ústřední radu, aby splnila slib daný při založení Sdružení a svolala na letošní rok do Bruselu kongres, na němž by se projednaly otázky zajímající všechny evropské proletáře, posoudil stálý výbor celou otázku a předkládá vám nyní tyto návrhy:
1. Protože v současné době není možné svolat kongres do Bruselu nebo Londýna, navrhujeme svolat místo toho konferenci, která by se sešla v Londýně v pondělí 25. září.
2. V kontinentálních i britských novinách, které nám jsou nakloněny, navrhujeme uveřejnit toto oznámení:
"Ústřední rada Mezinárodního dělnického sdružení oznamuje, že se usnesla odložit všeobecný dělnický kongres v Bruselu nebo v kterémkoli jiném místě ze tří důvodů:
za prvé proto, že považuje za účelnější, aby se napřed konala konference, které by se zúčastnil malý počet delegátů hlavních sekcí na kontinentě a na níž by se projednal program, který má být předložen zmíněnému kongresu;
za druhé proto, že v Británii vyčerpaly energii a pozornost dělnické třídy hnutí za volební reformu, volby do parlamentu a průmyslová výstava a ve Francii zase stávky, takže se Sdružení nemohlo v plné míře rozvinout,
a za třetí proto, že belgický parlament přijal v letošním roce zákon o cizincích, který zabránil Sdružení uskutečnit svůj plán a konat kongres v hlavním městě Belgie a úplně znemožnil svolat tam konferenci."
3. Složení konference by mělo být takovéto: z každého ústředního vedení by měli být pozváni dva delegáti a kromě toho dva z Lyonu. Cestovné uhradí delegátům sekce, které je vysílají, a výlohy spojené s pobytem v Londýně jim uhradí ústřední rada.
4. Pokud jde o prostředky k úhradě těchto výloh, obdržel výbor šlechetnou nabídku občana Junga, že delegátům ze Švýcarska poskytne stravu a ubytování u sebe; ke krytí ostatních výloh výbor doporučuje:
za prvé, aby členové ústřední rady zaplatili příspěvky na příští rok v září, ještě před zahájením konference;
za druhé pověřit generálního tajemníka, aby vyzval tajemníky spolků, které vstoupily do Sdružení, aby se snažili prodat co nejvíc členských legitimací jednotlivým členům, aby bylo možné hradit výlohy spojené s konferencí;
za třetí doporučit členům ústřední rady, aby si vzali určité množství členských legitimací k prodeji a zaplatili za ně radě hotově; tyto výdaje by se uhradily z výtěžku prodeje.
5. Výbor navrhuje, aby ústřední rada přijala a předložila konferenci následující program, který ústřední rada doplnila a přijímá v této formě:
1. Otázky týkající se kongresu.
2. Otázky týkající se organizace Sdružení.
3. Společné akce v boji mezi kapitálem a prací v různých zemích za pomoci Sdružení.
4. Odbory - jejich minulost, přítomnost a budoucnost.
5. Práce v družstvech.
6. Přímé a nepřímé daně.
7. Omezení pracovního dne.
8. Práce žen a dětí.
9. Nebezpečí hrozící Evropě od Moskalů a restaurace nezávislého a jednotného Polska.
10. Stálé armády; jejich vliv na zájmy produktivních tříd.
6. Přípravná zasedání delegátů se budou konat společně s výborem, vlastní zasedání společně s ústřední radou.
7. 28. září bude uspořádán večírek u příležitosti tří událostí: za prvé na oslavu výročí založení Mezinárodního sdružení, za druhé na počest delegátů z kontinentu a za třetí na oslavu vítězství fede- ralismu a svobodné práce v Americe. Na programu večírku bude čaj, proslovy, zábava a tanec.
| Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
*Z dopisu Jenny Marxové Johannu Philippu Beckerovi z 29. ledna 1866[445]
Uvedené řádky citujeme z jednoho londýnského dopisu datovaného 29. ledna:
"Pokud jde o náboženství, rozvíjí se nyní v zatuchlé Anglii pozoruhodné hnutí. Nejvýznačnější vědci v čele s Huxleyem (z Darwinovy školy), Charlesem Lyellem, Bowringem, Carpenterem atd. pořádají v St. Martin's Hallu velmi osvícené a vpravdě odvážné svobodomyslné přednášky pro lid, a to právě o nedělních večerech, kdy ovečky obvykle putovaly na pastviny Páně. Když jsem se s rodinou zúčastnila prvního nedělního večera, byla v hale hlava na hlavě a nadšení lidu bylo tak velké, že se přes 2000 lidí už nemohlo do místnosti plné až k prasknutí vůbec dostat. Třikrát páteři dovolili, aby se něco tak hrůzostrašného konalo. - Včera večer však už bylo shromáždění sděleno, že dokud se nevyřídí proces duchovních otců proti Sunday evenings for the people (nedělních přednášek pro lid), žádné přednášky se nesmějí konat. Shromáždění projevilo energicky své rozhořčení a okamžitě vybralo přes 100 liber šterlinků na vedení procesu. Kněžourci udělali hloupost, že se do věci pletli! Na vztek této bandě svatoušků končily večery navíc ještě hudbou. Angličané, kteří až dosud měli povoleno v neděli jenom ječet ,Jesus, Jesus, meek and mild' (,Ježíši, Ježíši, mírný a laskavý') nebo se odebrat do ginpalastu (hospody), u vytržení zpívali sbory Handelovy, Mozartovy, Beethovenovy, Mendelssohnovy a Gounodovy."
Tyto události by mohly dát popud k tomu, aby četné volnomyšlenkářské spolky v Anglii[446], které se až dosud držely spise stranou, vystoupily před lid a v praxi uplatnily výsledky svého bádání.
Příznačné je i to, že se věc fenianů[193] setkává s hlubokými sympatiemi anglické dělnické třídy jak proto, že jsou proti páterům, tak proto, že jsou republikáni.[a]
| Napsala Jenny Marxová 29. ledna 1866 Otištěno v "Der Vorbote", čís. 2 z února 1866 |
Podle textu novin srovnaného s rukopisem Přeloženo z němčiny |
*Dopis listu "Echo de Verviers"[447]
18, Bouverie Street, Fleet Street, Londýn
Pane redaktore,
spoléháme na Váš smysl pro spravedlnost a snahu "šířit pravdu a osvětu mezi dělnickou třídou" a doufáme proto, že otisknete následující dopis, jehož kopie byla zaslána občanovi V.[b]
Váš oddaný
Jung
Pane V.,
v čísle 293 "Echo de Verviers" ze 16. prosince 1865 byl uveřejněn článek, který zřejmě má vysvětlit dělníkům, jakým duchem jsou proniknuti členové ústřední rady Mezinárodního dělnického sdružení; přestože článek je anonymní, občan Le Lubez, který jej předložil radě (byl tím pověřen), poznal, že pochází z Vašeho pera.
Ústřední rada se článkem zabývala na svém zasedání 9. ledna 1866 a přijala tuto rezoluci:
"Vyzvat občana V., aby dokázal fakta, která uvedl; v případě, že to odmítne nebo to nebude s to učinit, bude z Mezinárodního dělnického sdružení vyloučen."
Poněvadž se Váš článek vůbec nezakládá na pravdě, považovala ústřední rada za svou povinnost uvést úplná, nezkreslená fakta; ústřední rada si je plně vědoma svého poslání a svěřeného jí mandátu; nehodlá odpovídat na pomluvy pomluvami, na lži lžemi; nesníží se k osobnímu osočování, nýbrž ponechá těm, kteří jsou obviněni, možnost, aby se sami ospravedlnili; nezastaví se před žádnou překážkou a navzdory falešným přátelům nenechá na sobě nejmenší poskvrny.
Zvláštní pozornosti si zasluhují tyto pasáže:
I
"Všichni francouzští a italští členové podali brzy demisi odůvodněnou členstvím pánů Tolaina a Fribourga ve výboru a jejich intrikami." (,,Echo de Verviers", čís. 293.)
Z devíti francouzských členů odstoupili pouze dva, a to pan Denoual a pan Le Lubez, přičemž pan Le Lubez se krátce nato vrátil; pokud jde o Italy, jeden z nich (občan Wolff) uváděl jako důvod své demise nikoli "členství pánů Tolaina a Fribourga ve výboru a jejich intriky", nýbrž rezoluci ústřední rady týkající se občana Leforta,[c] kterou předložil podvýbor a pro kterou on sám jakožto člen podvýboru několik hodin předtím hlasoval.
II
"Od té doby pracuje výbor až do dneška bez nich." ("Echo de Verviers", čís. 293.)
Jeden ze dvou francouzských členů, kteří odstoupili, občan Le Lubez, bývalý tajemník pro Francii, se zakrátko vrátil jako delegát sekce v Deptfordu; výbor tedy nepracoval bez něho dlouho.
III
"(Výbor) uveřejnil Adresu a Prozatímní stanovy; Adresa pochází z pera význačného publicisty latinské rasy atd." ("Echo de Verviers", čís. 293.)
Inaugurální adresa i stanovy byly uveřejněny dříve, než odešli italští a oba francouzští členové. Adresa nepochází z pera význačného publicisty latinské rasy, nýbrž spisovatele rasy germánské[d]; Adresu přijali jednomyslně všichni členové ústřední rady včetně -Francouzů a Italů, dokonce dříve, než se o ní publicista latinské rasy dověděl; tento publicista nejenže vůbec není jejím autorem, ale kdyby o ní byl věděl, byl by přiměl italské členy, aby vystoupili proti ní, protože je zaměřena proti buržoazii; přišel však pozdě, a stačil tedy zabránit italským členům jen v tom, aby ji nepřeložili do italštiny. Vy jste zřejmě tuto Adresu nikdy nečetl a význačný publicista latinské rasy Vám sotva bude vděčný za to, že jste mu přiřkl její otcovství.
IV
"Sledoval "(výbor) cíl, který si vytkl, tj. úplné osvobození dělníků?
Ne! Místo toho ztratil rok drahocenného času na přípravu konference a programu kongresu, který se má konat v Ženevě, atd." ("Echo de Verviers", čís . 293.)
Ústřední rada zahájila svou činnost teprve kolem roku 1865, takže do konference zbývalo devět měsíců; těchto devíti měsíců "drahocenného času" využila k navázání mezinárodních styků a k rozšíření svých styků v Anglii. Po několik měsíců navštěvovaly delegace složené z členů rady každý týden různé dělnické spolky a získávaly je ke vstupu do Sdružení. A tu je výsledek: v době konference mělo Mezinárodní dělnické sdružení v Anglii 14 000 členů; mezi jinými se ke Sdružení připojily tak významné organizace, jako jsou spolky obuvníků a zedníků; nejvlivnější a nejvýznačnější představitelé těchto mohutných dělnických organizací (tradeunionů) se stali členy ústřední rady; byl založen list, jehož poslání je už v jeho názvu ("Workman's Advocate"), list, který vždy a všude hájí zájmy dělnické třídy.
Byl založen spolek pro boj za všeobecné volební právo v Anglii (Reformní liga); tento spolek má tisíce členů a jeho tajemník a většina členů výkonného výboru byli voleni z našich řad.
Ve Francii několik tisíc stoupenců.
V Paříži silné, aktivní a výtečné vedení, přes 2000 členů; odbočky jsou v Lyonu, Rouenu, Nantes, Caenu, Neufchâteau, Pont-l'Éveque, Pantinu, St. Denis, Lisieux, Puteaux, Belleville atd., atd., atd.
Ve Švýcarsku: v Ženevě vedení složené z nejlepších lidí, 500 členů, a odbočky v Lausanne, Vevey, Montreux a kantonu Neuchâtel.
V Belgii vznikalo hnutí za velmi příznivých okolností a ústřední rada má všechny důvody se domnívat, že za ní bude následovat Španělsko.
V
"Ne," (výbor) "dokonce nepozval na svou konferenci v září 1865 žádného delegáta z Německa, kde je tolik dělnických spolků, dále ani jednoho zástupce četných anglických spolků, ani jednoho z tak dobře organizovaných italských spolků, ani jednoho ze spolků, které jsou ve Francii; neboť Tolain, Fribourg a spol. nejsou delegáty žádného francouzského dělnického spolku, delegovali se sami, neprokázali se žádným mandátem. Nejenže nebyli delegáty francouzských dělnických organizací, ale jejich účast na londýnské konferenci byla dokonce jedinou příčinou, proč tam tyto spolky nevyslaly své delegáty. Mohli bychom uvést několik takových spolků, které kvůli tomu odmítly zúčastnit se konference, atd., atd." (,,Echo de Verviers", čís. 293.)
Na konferenci mohly být zásadně zastoupeny jedině sekce Mezinárodního dělnického sdružení a spolky, které souhlasily s jeho zásadami; naše finanční situace nás nutila snížit počet delegátů na nejnižší minimum.
Z Německa, "kde je tolik dělnických spolků", by byla mohla být zastoupena jen spotřební družstva, která založil Schulze-Delitzsch, a lassallovské spolky, Všeobecný německý dělnický spolek. První jsou - aniž to jejich členové vědí - pouhými nástroji pruské liberální buržoazie a Schulze-Delitzsch je jedním z jejích matadorů; lassallovské spolky byly a jsou až dosud v úplném rozkladu. Jedna část se spojila s Bismarckem, zatímco druhá část, která ještě nebyla reorganizována, uznávala za svého představitele J. Ph. Beckera, jenž byl na konferenci jako švýcarský delegát. Během zasedání konference obdržel J. Ph. Becker mandát od dělníků ze solingenských továren, přičemž zastupoval také ještě německý spolek v Ženevě (Německý dělnický vzdělávací spolek), kdežto německý spolek v Londýně (Německý dělnický vzdělávací spolek) zastupovali jeho vlastní delegáti, členové ústřední rady[448].
Kromě překážek, se kterými se dělníci v Německu setkávají při zakládání spolků, zákon ještě zakazuje vstupovat do cizích spolků; přesto však bylo v severním a jižním Německu vytvořeno několik sekcí.
Při všech těchto obtížích není tedy snad nic divného na tom, že Německo nebylo zastoupeno tak dobře, jak by si ústřední rada přála.
Anglické spolky byly velmi dobře zastoupeny anglickými členy ústřední rady: předseda Odger je tajemníkem odborové rady (nejvyšší rady všech tradeunionů v Anglii); generální tajemník Cremer je členem výkonného výboru tesařů; tajemník Reformní ligy Howell je členem výkonného výboru zedníků; on a Coulson, tajemník spolku zedníků, jsou jeho delegáty v ústřední radě; Wheeler, ředitel jedné vzájemné životní pojišťovny,je rovněž členem ústřední rady.
Obuvníky (5000 členů) zastupovali Odger, Morgan a Cope, zatímco Shaw zastupoval natěrače atd. atd.
Občanu Wolffovi, jenž se v roce 1865 zúčastnil sjezdu italských dělníků v Neapoli, ani ostatním italským členům rady, ačkoli se velmi aktivně podíleli na činnosti ústřední rady, se zatím ještě nikdy nepodařilo získat v Itálii jediného člena; ústřední rada velice lituje, že italští členové se ani před svým odchodem netěšili takové důvěře těchto "tak dobře organizovaných italských spolků", aby získali alespoň jeden z nich ke vstupu do Mezinárodního sdružení.
"...ani jeden ze spolku, které jsou ve Francii; neboť Tolain, Fribourg a spol. nejsou delegáty žádného francouzského dělnického spolku; delegovali se sami."
Členové lyonské sekce vyslovili politování nad tím, že jim nedostatek finančních prostředků znemožnil vyslat delegáty, ale stejně jako členové sekcí v Caenu a v Neufchâteau poslali prohlášení, a tím se podíleli na činnosti ústřední rady.
Tolaina, Fribourga, Limousina a Vadina zvolila pařížská sekce všeobecným hlasováním; tato sekce je složena z dělníků všech oborů a z několika set členů sdružení Crédit au Travail. Ředitel tohoto sdružení Béluze je rovněž členem sekce; všichni tito členové se zúčastnili nebo se mohli zúčastnit volby delegátů. Limousin, jeden ze čtyř pařížských delegátů, je tajemníkem vedení mezinárodního orgánu družstevních spolků, listu "L'Association".
Pana Clariola delegoval svaz pařížských typografů. Na pozvání ústřední rady přijeli na konferenci z Paříže pánové Schily, Du Mesnil-Marigny a jiní a velmi aktivně se na ní podíleli.
O jakých jiných spolcích to hovoříte, kterým účast Tolaina, Fribourga a spol. zabránila vyslat delegáty na konferenci? Není to snad společnost 10. prosince[449], jediná, jež je za nynějšího režimu ve Francii povolena?
Zpráva o konferenci byla uveřejněna ve všech pařížských liberálních novinách a nevyvolala ani jedinou stížnost či námitku členů Mezinárodního sdružení nebo francouzských družstevních spolků; mandáty delegátů byly ověřeny a potvrzeny stálým výborem ústřední rady.
Hned na začátku konference předložili pařížští delegáti podrobnou a přesnou zprávu o svém vedení a finančním hospodaření, a jako doklad předložili ústřední radě své knihy a veškerou korespondenci; ústřední rada jen vítá, že pařížské vedení použilo účinných prostředků k založení a propagaci Mezinárodního sdružení ve Francii.
VI
"Belgie poslala velmi schopného delegáta, občana De Paepa, ale byl to jediný z této země, v níž je mnoho spolků." (,,Echo de Verviers", čís. 293.)
Velice litujeme, že Belgie vyslala jen jednoho delegáta a že tento delegát zastupoval nejmenší počet voličů. Přesto však byla tato země v osobě Césara De Paepa důstojně zastoupena.
VII
"Švýcarsko, či spíše Ženeva, vyslalo dva delegáty, a to ještě ne Švýcary - jeden je totiž francouzský emigrant a druhý bádenský, kteří přijeli na konferenci se dvěma takzvanými francouzskými delegáty, o nichž jsme již hovořili; celkem 5 nebo 6 delegátů stejné ceny a jeden opravdový a skutečný delegát, Belgičan." (,,Echo de Verviers", čís. 293.)
Švýcarští delegáti byli zvoleni všeobecným hlasováním všech členů různých sekcí Mezinárodního sdružení ve Švýcarsku, spolku Grütli[450], v němž jsou jenom Švýcaři, a německého spolku.
Německý dělnický vzdělávací spolek se voleb rovněž zúčastnil, a to svými zástupci v organizacích Mezinárodního sdružení ve Švýcarsku. Volbou svých delegátů si členové Sdružení ve Švýcarsku získali čestné místo v dějinách Mezinárodního sdružení.
Švýcarští delegáti nepřijeli na konferenci "se dvěma takzvanými francouzskými delegáty", nýbrž se čtyřmi pařížskými delegáty.
Jeden z delegátů konference, občan Becker, je už přes dvacet let naturalizovaný Švýcar; občanství města Biel mu bylo uděleno jako projev uznání za služby, který prokázal věci světové demokracie; je to dělník a vynikl jako agitátor, voják, organizátor a spisovatel; svého tak mnohonásobného nadání vždycky používal pro věc dělníků; je k smíchu, když se trpaslíci sápou na takovéto obry, a je jisté, že o jejich zásluhách mohou diskutovat jen lidé známí svou poctivostí a nezištností.
VIII
"Ptáme se, zda to je uspokojivý výsledek?" (,,Echo de Verviers", čís. 293.)
Ústřední rada je složena takřka výhradně z dělníků, kteří jsou zvyklí držet v ruce kladivo a pilník a kteří tyto nástroje mohou vyměnit za pero jen za cenu osobních obětí; chápou-li se pera, pak vždycky jen proto, aby hájili nebo propagovali ušlechtilou věc, a nikdy ne proto, aby ji prodávali bonapartismu. A jestliže výsledek není tak uspokojivý, jak by si to všichni dělníci přáli, jsme přesvědčeni, že vezmou v úvahu probdělé noci po dlouhých dnech vyčerpávající práce i utrpení, které museli prožít jejich bratří, než dospěli tak daleko.
IX
"Výbor podlehl nežádoucím vlivům a zahrnul do programu ženevského kongresu otázky cizí cílům Sdružení, jako například otázku odstranění ruského vlivu v Evropě." (,,Echo de Verviers", čís. 294.)
Jakým to nežádoucím vlivům podlehla ústřední rada, když vepsala do svého programu, že je nutné odstranit moskalský vliv v Evropě (nikoli ruský vliv, což znamená něco docela jiného)? Nutnost odstranit moskalský vliv v Evropě uznává v zásadě naše Adresa, která jistě nebyla uveřejněna pod tlakem nežádoucích vlivů.
A které jiné otázky byly zahrnuty do programu pod tlakem těchto nežádoucích vlivů?
X
"Tato obrovská chyba už má osudné následky: Poláci se hromadně dožadovali přijetí do výboru a brzy v něm budou tvořit převážnou většinu." ("Echo de Verviers", čís. 294.)
Poláci se vůbec hromadně nedožadovali přijetí do ústřední rady a nejenže v ní netvoří převážnou většinu, nýbrž dokonce ani dvacetinu.
Těžko se domluvit s autorem, který říká: "Výbor vypracoval a dal odhlasovat program skládající se z dvanácti otázek, zahrnujících téměř všechny nejobecnější problémy politické ekonomie, nedal však na pořad ani jednu vědeckou otázku", a který jedním dechem o několik řádek dále uznává "vědecký význam" těchto otázek.
Ústřední rada, která si naprosto nedělá nárok na nějakou výlučnost, se vždycky snažila obklopovat se moudrostí všech upřímných přátel dělnické věci; snažila se všemi prostředky, které jí byly dostupné, propagovat své velké zásady a sjednocovat dělníky všech zemí. Za tímto účelem byly ve Švýcarsku založeny tři listy: francouzské "Journal de l'Association Internationale des Travailleurs"[152] a "La Voix de l'Avenir"[451] a německý "Posel" ("Vorbote")[13]; jeden v Anglii, "The Workman's Advocate",[444] jediné anglické noviny, které v duchu práva národů na sebeurčení uznávají, že Irové mají právo setřást anglické jařmo.
Ústřední rada nemůže být soudcem svých vlastních činů. Je na ženevském kongresu, aby rozhodl, zda je hodna oné velké důvěry, kterou byla poctěna, nebo zda se zpronevěřila vznešenému cíli, který jí byl vytčen.
Zůstávám, pane redaktore, Váš zcela oddaný
H Jung,
za ústřední radu
Mezinárodního dělnického sdružení
15. února 1866
| Otištlno v "L'Echo de Verviers", čís. 43 z 20. února 1866 |
Podle textu novin Přeloženo z francouzštiny |
*Záznam Marxovy řeči o poměru Mazziniho k Mezinárodnímu dělnickému sdružení[452]
Občan Marx se ve své řeči zabýval jednáním minulého zasedání. Řekl, že tvrzení majora Wolffa, že naše stanovy sepsal Mazzini, se nezakládá na pravdě. Stanovy sepsal Marx sám poté, když už bylo ve výboru projednáno několik návrhů, mimo jiné také návrh Wolffův.[453] Tyto návrhy se zásadně lišily ve dvou bodech. Marx mluvil o utlačování práce kapitálem. Wolff byl pro centralizaci, a dělnickými sdruženími mínil pouze spolky vzájemné pomoci. Mazziniho stanovy byly vytištěny v době konference v Neapoli.
Marxovu Adresu by byl mohl Mazzini stěží vidět dříve, než byla vytištěna, poněvadž ji Marx nosil v kapse; ledaže by ji byl viděl, když se dostala do rukou Le Lubezovi a než byla odeslána do "Bee-Hive".
Dále. Mazzini poslal do Bruselu Fontainovi dopis, který byl určen belgickým spolkům a v němž tyto spolky varoval před Marxovými socialistickými názory. Referoval o tom De Paepe na konferenci. [454]
Major Wolff není členem rady; o tom, že hodlá vznést tuto stížnost, měl radu informovat písemně. Marx protestoval svým jménem i jménem ostatních tajemníků pro kontinent proti jednání minulého zasedání a žádal, aby to bylo zaneseno do protokolu, poněvadž by se tato otázka mohla dostat na pořad na ženevském kongresu.
| Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
*Stanovy a organizační řád Mezinárodního dělnického sdružení[455]
Mezinárodního dělnického sdružení
přijaté na zasedání ženevského kongresu
5. záři 1866
Vzhledem k tomu,
že osvobození dělníků musí být jen dílem dělníků samých; že boj dělníků za osvobození nesmí směřovat k vytvoření nových výsad, nýbrž k zavedení rovných práv a povinností pro všechny a ke zničení veškerého třídního panství;
že ekonomické podmanění dělníka uchvatitelem pracovních prostředků, tj. zdrojů života, je základní příčinou poroby ve všech jejích formách, sociální bídy, duchovní degradace a politické závislosti;
že ekonomické osvobození dělníků je tedy oním velikým cílem, jemuž je třeba podřídit každé politické hnutí jako prostředek;
že všechno dosavadní úsilí končilo nezdarem pro nedostatek solidarity mezi dělníky různých pracovních odvětví v každé zemi a protože neexistoval bratrský svazek mezi dělníky v různých zemích;
že osvobození práce není otázka ani místní, ani národní, nýbrž sociální, že se týká všech zemí, kde existuje moderní společnost, a nelze ji vyřešit bez jejich teoretické a praktické spolupráce;
že nynější oživení hnutí dělnické třídy v nejprůmyslovějších evropských zemích probouzí sice nové naděje, ale je zároveň vážnou výstrahou, aby se neupadalo do starých chyb, nýbrž aby se dosud roztříštěná hnutí neprodleně semkla;
z těchto důvodů kongres Mezinárodního dělnického sdružení, který se konal ve dnech 3.-8. září 1866 v Ženevě, prohlašuje, že toto Sdružení, jakož i všechny spolky a jednotlivci v něm organizovaní uznávají pravdu, spravedlnost a mravnost za základ svého poměru ke všem lidem bez rozdílu barvy, vyznání či národnosti.
Kongres považuje za svou povinnost požadovat pro všechny lidská a občanská práva. Není práv bez povinností, není povinností bez práv.
V tomto duchu přijal kongres jakožto definitivní tyto stanovy Mezinárodního dělnického sdružení:
Článek I. Sdružení bylo založeno jako středisko styku a spolupráce mezi dělníky v různých zemích, usilujícími o stejný cíl, totiž o vzájemnou ochranu, pokrok a úplné osvobození dělnické třídy.
Článek II. Název sdružení: "Mezinárodní dělnické sdružení".
Článek III. Generální rada se skládá z dělníků různých zemí zastoupených v Mezinárodním sdružení. Z řad svých členů volí rada funkcionáře podle potřeb agendy, jako: předsedu, generálního tajemníka, pokladníka a tajemníky pro jednotlivé země.
Kongres každoročně určí místo a dobu příštího kongresu, stanoví sídlo generální rady a zvolí její členy, přičemž jí ponechá právo kooptovat nové členy.
Delegáti se právoplatně sejdou ve stanovený den a na stanoveném místě bez zvláštního pozvání. Generální rada může v nutném případě změnit místo zasedání kongresu, nemá jej však právo odložit.
Článek IV. Generální rada předkládá kongresu na jeho výročním zasedání veřejnou zprávu o činnosti za uplynulý rok. V naléhavém případě může svolat kongres před stanoveným termínem.
Článek V. Generální rada naváže styk s různými dělnickými spolky tak, aby v každé zemi byli dělníci ustavičně informováni o hnutí své třídy v ostatních zemích; aby se současně a pod společným vedením provádělo šetření o sociálních poměrech; aby otázky, jimiž se zabývá jeden spolek, které se však týkají všech, byly také všemi řešeny a Sdružení mohlo postupovat koordinovaně, jestliže nějaká praktická otázka nebo mezinárodní komplikace vyžaduje jeho zákrok. Při každé vhodné příležitosti předkládá generální rada iniciativně návrhy různým národním nebo místním spolkům.
Aby usnadnila své spojení se sekcemi, vydává generální rada bulletin.
Článek VI. Protože úspěch dělnického hnutí v každé zemi může zaručit jen síla jednoty a organizace, a na druhé straně generální rada bude tím prospěšnější, čím méně bude její činnost rozptýlena, musí členové Mezinárodního sdružení vynaložit veškeré úsilí na to, aby spojili všechny místní odbočky v každé zemi v národní sdružení reprezentovaná ústředními radami. Uplatnění tohoto článku stanov je samozřejmě závislé na zvláštních zákonech každé jednotlivé země; na druhé straně se však, nehledě na zákonné překážky, nebude žádnému místnímu spolku bránit, aby byl v přímém písemném styku s generální radou.
1. Generální rada je povinna plnit usnesení kongresů.
a) Za tím účelem shromažďuje všechny materiály, které jí posílají ústřední rady z jednotlivých zemí nebo které získává jiným způsobem.
b) Je pověřena pořádat kongresy a prostřednictvím ústředních rad seznamovat s programem kongresu všechny odbočky.
2. Tak často, jak jí to dovolí její prostředky, bude generální rada vydávat podrobnou zprávu o všem, co zajímá Mezinárodní dělnické sdružení. Zpráva se má hlavně týkat nabídky práce a poptávky po ní, družstevních spolků, postavení dělnické třídy ve všech zemích atd.
3. Tato zpráva bude uveřejněna v různých jazycích a rozesílána příslušným výborům, které pošlou po jednom výtisku každé odbočce.
4. Aby generální rada mohla plnit tato usnesení, bude se od každého člena Mezinárodního dělnického sdružení vybírat na rok 1866-1867 výjimečně příspěvek 30 centimů (3 pence).
Těchto příspěvků bude použito hlavně k úhradě četných výloh generální rady, jako platu generálního tajemníka, výdajů za publikace, korespondenci, na organizační a jiné přípravné práce spojené s kongresy atd.
5. Všude, kde to poměry dovolí, budou vytvořeny ústřední rady. Jejich funkcionáři - které jmenují příslušné odbočky a které mohou také kdykoli odvolat - budou posílat své zprávy generální radě nejméně jednou za měsíc, a je-li třeba, i častěji.
6. Výdaje každé ústřední rady hradí jednotlivé odbočky, které jsou s ní ve styku.
7. Ústřední rady, které jsou ve spojení s generální radou, a generální rada jsou povinny ručit za úvěr, který členům Sdružení poskytla jejich odbočka, jen v tom případě, je-li jejich členská knížka podepsána tajemníkem odbočky, k níž doručitel patří.
Jestliže odbočka, na kterou se doručitel obrátí pro použití úvěru, nemá prostředky, je oprávněna vystavit směnku splatnou při předložení znějící na byro nebo odbočku, která úvěr poskytla.
8. Ústřední rady i sekce jsou na požádání povinny dát každému členu Sdružení volně k nahlédnutí zprávy generální rady.
9. Každá odbočka, ať malá či velká, má právo vyslat delegáta na kongres. Jestliže odbočka nemá na vyslání delegáta prostředky, může se spojit s jinými odbočkami a mohou vyslat delegáta společně.
10. Výlohy hradí delegátovi odbočka nebo skupiny odboček, které jej vyslaly.
11. Každý člen Mezinárodního dělnického sdružení má právo volit a být volen.
12. Každá odbočka nebo skupina, která má přes 500 členů, je oprávněna vyslat na každých dalších 500 členů dalšího delegáta.
13. Každý delegát má na kongresu pouze jeden hlas.
14. Každá odbočka má právo přizpůsobit svůj organizační řád a stanovy místním podmínkám a zvláštnostem ústavy své země. Ale tyto místní směrnice nesmějí obsahovat nic, co by bylo v rozporu se všeobecnými stanovami a organizačním řádem.
15. Tyto stanovy a organizační řád může změnit každý kongres, jestliže se pro to vysloví dvě třetiny přítomných delegátů.
| Přijato 5. a 8. září 1866 Otištěno jako brožura "Association Intemationale des Travailleurs. Statuts et règlements", Londýn 1866 |
Podle rukopisu K. Marxe a P. Lafargua, srovnaného s textem brožury Přeloženo z francouzštiny |
*Záznam Marxovy řeči na oslavách výročí založení Německého dělnického vzdělávacího spolku
v Londýně 28. února 1867[456]
Karel Marx hovořil o námezdní práci a kapitálu a velmi jasně ukázal, jak dělníci kapitál vytvářejí, jak jsou pomocí produktu své vlastní práce udržováni v otroctví a jak se kapitálu soustavně používá k tomu, aby jejich okovy byly ještě pevnější. Takzvaný svobodný dělník má sice vědomí, že je svobodným dělníkem, je však tím více v moci kapitálu, neboť je nucen za žebráckou mzdu prodávat svou práci, aby mohl uspokojit nejnaléhavější životní potřeby. Materiálně je na tom svobodný dělník většinou hůř než otrok nebo nevolník. Dělnická třída nepotřebuje odstraňovat osobní vlastnictví, poněvadž to už je odstraněno dávno a odstraňuje se každým dnem; co však je třeba odstranit, to je vlastnictví buržoazní, které je založeno jen na podvodu.
Pokud jde o sociální poměry v Německu, konstatoval Marx, že německý proletariát může jako první vítězně provést radikální nápravu. Za prvé se Němci nejvíc oprostili od všelijakých náboženských nesmyslů; za druhé nemuseli prodělat dlouhotrvající bur-žoazní hnutí jako dělníci v jiných zemích a za třetí už jejich zeměpisná poloha je nutí vyhlásit válku východnímu barbarství, neboť odtamtud, z Asie, vycházela každá reakce proti Západu. To všechno přivede dělnickou stranu na cestu revoluce, po níž bude muset kráčet, aby se úplně osvobodila.
| Zapsal F. Lessner Otištěno v "Der Vorbote", čís. 3 z března 1867 |
Podle textu novin Přeloženo z němčiny |
Výzva generální rady k lausannskému kongresu[457]
Proletáři,
z dopisů, které dostáváme, vidíme, že členové Sdružení neustávají šířit zásady Mezinárodního sdružení a rozmnožovat počet jeho odboček. Obzvlášť je to patrné ve Švýcarsku, kde se většina našich odboček horlivě zabývá tím, že zakládá rozmanité dělnické spolky a navazuje styky mezi nimi a naším Sdružením.
V Belgii se po masakru u Marchienne[458] projevuje chvályhodné úsilí semknout všechen belgický proletariát pod naší záštitou.
V ostatních zemích však byla tato naše propagační práce různými okolnostmi brzděna.
V Německu, které se před osmačtyřicátým rokem tolik zajímalo o studium sociálních otázek, pohltilo skoro všechny aktivní síly sjednocovací hnutí, které v něm probíhá.
Ve Francii v důsledku nepatrné svobody, které tam dělnická třída požívá, nešířily se naše zásady a naše Sdružení tak rychle, jak by se dalo očekávat; domnívali jsme se, že pomoc, kterou naším přičiněním poskytly anglické dělnické spolky francouzským při jejich posledních stávkách[459], by nám měla zajistit podporu všeho francouzského dělnictva. Nyní, kdy ve Francii vstupuje boj mezi třídou kapitalistů a dělnickou třídou do stadia, které nazveme anglickým, což znamená, že nabývá ostře vyhraněný charakter, měli by dělníci pochopit, že k tomu, aby bylo možné s úspěchem čelit silám kapitalistů, je zapotřebí, aby všichni členové dělnického společenství byli spojeni pevným poutem jednoty.
Anglie, která byla plně zaměstnána hnutím za volební reformu, odsunula na čas ekonomické hnutí do pozadí. Avšak nyní, kdy toto reformní hnutí bylo přerušeno a kdy při vyšetřování tradeumonů[460] vychází najevo, jak početná a silná je dělnická třída, máme za to, že nadešla chvíle, aby si všechny dělnické spolky uvědomily prospěšnost naší organizace. Úloha našeho Sdružení už byla nejednou po zásluze oceněna na schůzích zástupců dělnické třídy a mnoho spolků se k nám už připojilo. Anglie se svou mohutnou organizací dělnické třídy je povolána stát se jednou z našich nejpevnějších opor.
Spojené státy se v krvavé válce, kterou právě prodělaly, zřejmě obrodily; dělnická třída se už semkla, vyvíjí tlak na buržoazní vládu, která je v Americe u moci, a přinutila zákonodárná shromáždění v některých státech přijmout zákon o osmihodinovém pracovním dni. U příležitosti voleb příštího presidenta byly různé politické strany nuceny vyznat své krédo: radikální strana přiznala ústy předsedy Senátu Wadea, že je nezbytné zabývat se především a speciálně problémem práce a kapitálu, a otevřeně se vyslovila pro přeměnu kapitalistického a pozemkového vlastnictví. Poněvadž v této zemi je dělnická třída značnou organizovanou silou, bude také s to svou vůli prosadit.
V současné době se dělnická třída ve všech civilizovaných zemích dává do pohybu. V zemích s nejvyspělejším továrním průmyslem, jako v Americe a v Anglii, je organizace dělnické třídy nejsemknutější a boj mezi třídou buržoazie a dělnickou třídou nejprudší.
Tváří v tvář síle kapitálu se individuální lidská síla ztratila a dělník v továrně je pouze kolečko stroje. Aby dělníci mohli znovu nalézt svou individualitu, museli se sjednotit a vytvářet spolky na obranu mezd a života. Až dosud měly tyto spolky spíše lokální ráz; zato kapitál díky novým vynálezům v průmyslu den ze dne sílí, takže i národní sdružení se stávají v mnoha případech bezmocná; jak ukazují zkušenosti z boje anglické dělnické třídy, odolávají továrníci svým dělníkům tím, že buď přivážejí cizí dělníky, nebo přenášejí výrobu do zemí s levnější pracovní silou. Má-li za takové situace dělnická třída pokračovat ve svém boji alespoň s nějakou vyhlídkou na úspěch, je třeba, aby se národní sdružení přeměnila v mezinárodní.
Nechť všichni dělníci bedlivě uváží toto nové pojetí otázky, nechť si uvědomí, že shromáždí-li se pod našimi prapory, budou hájit chléb svůj i svých dětí.
My, generální rada, vyzýváme všechny, aby z nastávajícího kongresu, jenž se bude konat 2. září 1867 v Lausanne, učinili velkolepou manifestaci dělnické třídy.
Podle organizačního řádu prvního kongresu může každá odbočka vyslat na kongres jednoho delegáta. Odbočky o více než pěti stech členech mohou vyslat po jednom delegátovi na každých pět set členů nad tento počet. Odbočky, které nemají dostatek finančních prostředků na to, aby mohly poslat vlastního delegáta, mohou se spojit s jinými odbočkami k úhradě výloh delegáta, který bude pověřen, aby je zastupoval.[461]
Na kongresu se budou projednávat tyto otázky:
1. Jakými praktickými prostředky lze dosáhnout toho, aby se z Mezinárodního dělnického sdružení stalo společné centrum boje dělnické třídy (žen i mužů) za osvobození ze jha kapitálu?
2. Jakým způsobem může dělnická třída použít ke svému osvobození úvěru, který poskytuje buržoazii a vládám?
S bratrským pozdravem
dopisující tajemníci:
E. Dupont, pro Francii;
K. Marx, pro Německo;
Žabicki, pro Polsko;
H. Jung, pro Švýcarsko;
P. Fox, pro Ameriku;
Besson, pro Belgii;
Carter, pro Itálii;
P. Lafargue, pro Španělsko;
Hansen, pro Holandsko a Dánsko
G. Odger, předseda
G. Eccarius, místopředseda
W. Dell, pokladník
Shaw, pokladniční tajemník
Peter Fox, generální tajemník
16, Castle Street, Oxford Street
| Napsáno v polovině července 1867 Otištěno jako leták v Londýně v červenci 1867 |
Podle textu letáku Přeloženo z francouzštiny |
*Záznam Marxovy řeči o statistice v nové Modré knize[462]
Občan Marx upozornil radu na Modrou knihu parlamentu "Zprávy tajemníků vyslanectví a legací Jejího Veličenstva o průmyslu a obchodu v zemích jejich působení, 1867" a citoval z ní:
"Za prvních 11 měsíců roku 1864 bylo do Belgie dovezeno 7200 tun surové litiny, z toho 5300 z Velké Británie; za stejné období roku 1865 stoupl tento dovoz na 18 800 tun, z čehož bylo z Velké Británie 17 000 tun; v roce 1866 dosáhl dovoz už 29 590 tun, z toho bylo z Velké Británie dovezeno 26 200 tun. Na druhé straně vývoz belgické litiny stoupl v prvních jedenácti měsících roku 1864 na 24 400 tun, z čehož bylo 17 200 tun vyvezeno do Francie a 5900 tun do Anglie; přitom za totéž období roku 1866 nepřesáhl vývoz 14 000 tun, z nichž 9600 se vyvezlo do Francie a jen 241 tun do Velké Británie. I vývoz belgických kolejnic poklesl ze 75 353 tun v prvních jedenácti měsících roku 1864 na 62 734 tuny v roce 1866.
Dále uvádíme ve formě tabulky přesné údaje o dovozu všech druhů železa a oceli z Velké Británie do Belgie a o vývozu belgického železa a oceli do Velké Británie za prvních jedenáct měsíců roku 1866 ve srovnání se stejným obdobím v roce 1864.
| Prvních jedenáct měsíců | ||
| roku 1866 v tunách |
roku 1864 v tunách |
|
| Ruda a piliny | 0 | 1 |
| Surové železo, litina a staré železo | 26 211 | 5 296 |
| Kované železo (hřebíky, drát atd.) | 1 031 | 1 777 |
| Odlitky | 41 | 24 |
| Kujné železo | 255 | 203 |
| Ocelové pruty, plechy a dráty | 3219 | 1227 |
| Kujná ocel | 522 | 0 |
| Celkem | 31 289 | 8 528 |
| Prvních jedenáct měsíců | ||
| roku 1866 v tunách |
roku 1864 v tunách |
|
| Ruda a piliny | 1 768 | 5 555 |
| Surové železo, litina a staré železo | 241 | 5 920 |
| Kované železo (hřebíky, drát atd.) | 6 727 | 9 436 |
| Odlitky | 5 | 7 |
| Kujné železo | 12 | 0 |
| Ocelové pruty, plechy a dráty | 50 | 56 |
| Kujná ocel | 16 | 5 |
| Celkem | 8 819 | 20 979 |
Stručně shrnuto, jsou výsledky takovéto: v roce 1864 (za prvních jedenáct měsíců) dodala Belgie do Anglie 20 979 tun železa a oceli, kdežto v roce 1866 pouze 8819 tun, zatímco vývoz britského železa a oceli do Belgie stoupl z 8528 tun v roce 1864 na 31 289 tun v roce 1866."
Marx připomněl, že v loňském roce spustily některé buržoazní listy povyk, že prý existence tradeunionů má zhoubné následky; tvrdily, že prý tradeuniony svou činností vytlačily železářský průmysl z Anglie a vehnaly jej do rukou belgických majitelů železáren. Ani jeden z listů, které takto povykovaly, neoznámil, že tato Modrá kniha vyšla, natož aby uvedl, co obsahuje.
| Otištěno v "The Working Man", čís. 18 z 27. července 1867, a v " "The Bee-Hive Newspaper", čís. 302 z 27. července 1867 |
Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
*Záznam Marxovy řeči
o postoji Mezinárodního dělnického sdružení ke kongresu Ligy míru a svobody[463]
Občan Marx upozornil, že se v Ženevě má konat kongres Ligy míru a svobody. Řekl, že by bylo žádoucí, aby se tohoto mírového kongresu zúčastnilo co nejvíc delegátů jednotlivě, že by však nebylo rozumné vyslat oficiálního zástupce Mezinárodního sdružení. Kongres Mezinárodního dělnického sdružení je už sám o sobě mírovým kongresem, protože spojení dělnické třídy různých zemí musí nakonec znemožnit války mezi národy. Kdyby iniciátoři ženevského mírového kongresu opravdu pochopili jádro této otázky, byli by se už připojili k Mezinárodnímu sdružení.
To, že se v současné době v Evropě zvyšuje počet velkých armád, je způsobeno revolucí z roku 1848; velké stálé armády jsou nezbytným důsledkem nynějšího stavu společnosti. Neudržují se proto, aby se daly vést války s jinými národy, ale proto, aby potlačovaly dělnickou třídu.[464] Jenže ne vždycky jsou poruce barikády, které se dají bombardovat, a dělníci, do nichž se dá střílet; pak existuje možnost rozpoutat nějaký mezinárodní konflikt, aby vojáci nevyšli ze cviku. Zastánci míru za každou cenu budou mít na kongresu jistě většinu. Klidně by dovolili Rusku, aby jako jediné vlastnilo prostředky k vedení války proti ostatní Evropě, a přitom už sama existence takové mocnosti, jako je Rusko, je pro všechny ostatní země dostatečným důvodem, aby zachovaly armády.
Je víc než pravděpodobné, že někteří francouzští radikálové využijí této příležitosti k pronášení siláckých řečí proti vlastní vládě, jenže tyto řeči by byly daleko působivější, kdyby byly proneseny v Paříži.
Ti, kdo odmítají dát všechny síly, aby přivodili změnu ve vztazích mezi prací a kapitálem, nechápou skutečné předpoklady všeobecného míru.
| Otištěno v "The Bee-Hive Newspaper", čís. 305 ze 17. srpna 1867 |
Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
Zpráva generální rady Mezinárodního dělnického sdružení
kongresu v Lausanne roku 1867[465]
Ženevský kongres uložil generální radě tyto úkoly[466]:
1. Kongres přijal rezoluci zmocňující anglické delegáty k potřebným krokům u ředitelů pošt ve Švýcarsku, Francii a Anglii, aby vymohli slevu poštovného na dopisy a tiskoviny.
Švýcarský ministr souhlasil se všemi body, které mu delegace předložila, poukázal však na to, že francouzská vláda je proti jakékoli reformě podobného druhu.
Ve Francii nebyli delegáti u ředitele pošt přijati.
V Anglii projevila vláda ochotu přijmout jen písemný rozklad, v němž by byla objasněna fakta. Generální rada takový rozklad pořídila a nyní čeká na odpověď.
2. Vydat v několika jazycích kongresové materiály i s korespondencí a zprávami.
3. Vydávat pravidelně bulletin v různých jazycích, v němž by bylo obsaženo všechno, co by mohlo zajímat Mezinárodní sdružení; poskytovat veškeré informace o práci v jednotlivých zemích a podávat zprávy o družstevních spolcích, jakož i o sociálním postavení dělnictva.
4. Generální radě bylo také uloženo provést statistické šetření o práci, jež by obsahovalo podrobné zprávy o každém jednotlivém průmyslovém i zemědělském odvětví a zahrnovalo všechny civilizované země.
Aby mohla rada tyto úkoly plnit, odhlasoval kongres příspěvek 30 centimů ročně na člena a odměnu generálnímu tajemníkovi ve výši dvou liber šterlinků týdně; jeho volba byla ponechána generální radě.
Když rada zahájila po návratu delegátů svou činnost, obdržela zprávu, že na francouzských hranicích zabavili policejní agenti u Julese Gottrauxe některé důležité dokumenty.
Generálnímu tajemníkovi bylo uloženo požádat písemně francouzského ministra vnitra o vrácení zmíněných dokumentů. Poněvadž tento dopis zůstal nezodpovězen, byla poslána žádost anglickému ministrovi zahraničních věcí; lord Stanley poslal potřebné pokyny anglickému velvyslanci v Paříži lordu Cowleymu, aby vymohl vrácení dokumentů.
Po několika dnech nám byly dokumenty vráceny s balíkem novin "La Tribune du Peuple", který byl zřejmě zabaven u někoho jiného.
Tento incident zdržel vydání kongresových materiálů o několik měsíců.
Dokumenty byly předány stálému výboru, aby připravil oficiální zprávu.
Protože však generální rada neměla peníze na plat generálnímu tajemníkovi, zůstala tato práce na jejích členech, natolik oddaných věci, že ji vykonávali vedle svých běžných povinností, což si vyžádalo více času.
Když byla tato práce hotova, zjistilo se, že nejnižší cena za vytištění 1000 výtisků v jednom jazyce je 1000 franků.
K tomu, aby generální rada mohla splnit rezoluci kongresu, bylo nutno ihned zaplatit 3000 franků; v pokladně bylo momentálně pouze 22 franků 90 centimů.
Generální rada vyzvala tedy členské spolky v Anglii, aby zaplatily příspěvky.
Odpověď přišla pouze od doutníkářů z Londýna a tkalounkářů z Coventry a Warwickshiru.
Výkonná rada tkalounkářů splnila svou povinnost s pozoruhodnou horlivostí; poněvadž neměla v pokladně vůbec žádné peníze a většina jejích členů byla bez zaměstnání, uspořádala mimořádnou sbírku mezi těmi, kdo pracovali.
Když generální rada vyčerpala všechny možnosti uveřejnění zprávy o kongresu jak ve Francii, tak i v zahraničí, přijala nabídku občana Colleta, redaktora listů "Courrier international"[165] a "Working Man"[467], že zprávu otiskne francouzský a anglicky v těchto dvou týdenících; Collet kromě toho přislíbil, že zhotoví matrice, aby zpráva mohla vyjít jako brožura, a že se o všechen zisk rozdělí s generální radou, kdežto všechny ztráty vzal předem na sebe.
Jakmile se v těchto časopisech objevilo oznámení, že v nich budou uveřejněny materiály ženevského kongresu, našla si anglická vláda, která v posledních několika letech nekladla takovýmto publikacím žádné překážky, záminku, jak uveřejnění materiálů pozdržet; požadovala totiž od občana Colleta, aby složil dvě kauce ve výši několika tisíc franků. Touto formalitou se vydání zdrželo až do 9. března. Občan Collet se mezitím z věrohodného pramene dověděl, že tento incident byl vyvolán na popud francouzské vlády.
To spolu se zabavením pamětního spisu pařížských delegátů[281] podává jasné svědectví o tom, jaký postoj zaujala francouzská vláda vůči Mezinárodnímu sdružení.
Výtisky listu "Courrier international", které obsahovaly tuto zprávu, byly rozeslány zdarma všem dopisovatelům Sdružení. Od překladu do němčiny se. muselo upustit, neboť generální rada neměla žádnou možnost jej pořídit.
Ačkoli všechny matricejsou hotové, pro nedostatek finančních prostředků zpráva dodnes nevyšla jako brožura, čehož se důtklivě dožadují všichni naši dopisovatelé.
Aby mohly být tyto obtíže odstraněny, půjčil jeden z členů rady 100 franků na vytištění 1000 členských legitimací, v nichž byl také text stanov a organizačního řádu; 800 těchto legitimací bylo odesláno, ale francouzská policie je zabavila. Tato ztráta ještě ztížila generální radě její situaci, která byla tím horší, že na ni ze všech stran doléhal dluh ve výši přes tisíc franků, který vznikl v letech 1865-1866; ženevský kongres sice za něj převzal kolektivní odpovědnost, neurčil však žádný účinný prostředek, jak jej splatit.
Za takových okolností nebyla rada vůbec s to vydat nějakou zprávu či vydávat periodický bulletin, jak to bylo odhlasováno na kongresu; následkem toho bylo též nutné upustit od statistického šetření za rok 1867, neboť aby toto šetřeni mělo význam, nemůže být omezeno jen na členské spolky, ale musí zahrnovat všechna výrobní odvětví ve všech místech. Této práci, vyžadující mnoho času a značně vysoké náklady, se generální rada nemohla za dané finanční situace věnovat.
Všemožná pomoc, kterou Sdružení poskytlo při různých bojích mezi kapitálem a prací v jednotlivých zemích, dokazuje v dostatečné míře, jak je taková organizace nutná. Když se dělníci zdráhali přistoupit na svévolné podmínky anglických kapitalistů, hrozili jim podnikatelé, že místo nich najmou dělníky z kontinentu. Před možností podobného importu dělníci několikrát ustoupili. Rada svou činností zamezila, aby se tyto hrozby už nepronášely tak nepokrytě jako dříve. Když se nyní vyskytnou takové případy, stačí jen nepatrná narážka a plány kapitalistů jsou zmařeny. Vypukne-li stávka nebo dojde-li k lock-out[f] v dosahu členských spolků Sdružení, jsou dělníci ve všech zemích neprodleně zpraveni o tom, co se stalo, a tím zároveň varováni před nabídkami agentů vyslaných kapitalisty. Tato činnost se však neomezuje jen na členské spolky, poněvadž Sdružení poskytuje pomoc všem, kdo o ni požádají.
Občas se kapitalistům podaří zlákat některé neinformované dělníky, ti je však opustí ihned, jakmile jsou poučeni o svých právech a povinnostech.
Kapitál vidí v dělníkovi jen výrobní stroj a nic víc; poslední lock-out londýnských košíkářských dělníků je toho přesvědčivým důkazem. Zde jsou fakta: Majitelé košíkářských dílen v Londýně oznámili svým dělníkům, že do tří dnů musí rozpustit svůj spolek a přistoupit na snížení mezd; neuposlechnou-li, že po uplynutí této lhůty budou dílny uzavřeny. Proti takovému brutálnímu postupu se dělníci ohradili a prohlásili, že na takové podmínky nepři-stupují; majitelé dílen to předvídali, neboť jejich agenti odjeli do Belgie a přivezli odtamtud dělníky... Tito dělníci byli nahnáni pod oblouky železničního mostu v jedné londýnské čtvrti (Bermondsey). Tam museli pracovat, jíst i spát a nesměli se odtud vzdálit, aby nepřišli do styku s ostatními dělníky. Generální radě se však podařilo prolomit bezpečnostní kordon vybudovaný podnikateli a pomocí válečné lsti se dostat k belgickým dělníkům; když se tito dělníci dověděli, jakou mají sehrát úlohu, vrátili se druhý den do Belgie; spolek londýnských košikářských dělníků je odškodnil za ztracený čas. Když odplouvali, přistával právě další parník naložený jinými dělníky; jenže tentokrát jsme je uvítali my, takže se příštím parníkem vrátili. Po tom všem si už podnikatelé nemohli opatřit nové dělníky, a byli tedy nuceni ponechat vše při starém.[468]
Díky výzvě generální rady k anglickým spolkům dostalo se pařížským bronzařům morální i materiální podpory v jejich stávce; a naopak londýnští krejčí obdrželi obdobnou podporu od dělníků z kontinentu.
Se stejným úspěchem zasáhla rada do stávky kopáčů, mřížařů, holičů, klempířů a dřevorytců.
A. Propaganda
Jestliže v Anglii nebyla propaganda tak aktivní jako v loňském roce, dá se to snadno vysvětlit: podnikne-li se totiž nějaký liberální krok, není to nikdy z iniciativy vlády; teprve když jsou dlouhou agitací strženy lidové masy, povolí vláda nakonec tlaku lidu. Důkazem toho je otázka volební reformy a práva konat schůze v parcích.[469]
Angličtí dělníci právem přikládají otázce volebního práva velký význam a obětují svůj čas i energii na pořádání mohutných manifestací, které svou morální silou působí na vládu a nutí ji ustupovat přání lidu.
V době, kdy se dělníci energicky dovolávali svých občanských práv, nemohla generální rada upoutat jejich pozornost na sociální otázky, o nichž se domnívali, že mohou být vyřešeny teprve v daleké budoucnosti.
Angličtí členové generální rady, kteří nám s naší propagandou měli pomáhat nejvíce, nemohli stát stranou tohoto hnutí, které jsme my vyvolali a jemuž oni měli stát v čele. Jejich úsilí bylo korunováno úspěchem a rok 1867 bude navždy zapsán do dějin anglické děl-nické třídy.
I když tedy propaganda z výše uvedených důvodů nebyla tak aktivní, jak by byla měla být, nezastavila se ani na okamžik. Mnoho času zabírají formality nezbytné při vstupu dělnických spolků. Demokratická struktura tradeunionů nedovoluje výkonnému výboru rozhodnout o nějaké důležité otázce, aniž je předběžně projednána ve všech sekcích.
Má-li některý spolek přistoupit ke Sdružení, je třeba zachovat tento postup. Výboru se písemně sdělí účel žádosti. Výbor určí den, kdy bude moci přijmout delegaci. Je-li otázka vzata v úvahu, předloží ji výbor svým odbočkám; pak se čeká jeden, dva a někdy i tři měsíce na výsledek. Z toho naprosto nevyplývá, že návrh může přijímat nebo zamítat jen výbor spolku, neboť nejednou se stalo, že do Mezinárodního sdružení vstoupily odbočky bez účasti výboru.
Od ženevského kongresu se dostalo delegacím generální rady příznivého přijetí u více než 20 velkých dělnických spolků; výsledky očekává rada každý den. Jiné spolky odložily svůj vstup na příhodnější dobu a jen jediný spolek odmítl se stát členem s poukazem na to, že se Mezinárodní dělnické sdružení zabývá politickými otázkami.
Tato otázka zaměstnávala generální radu dlouho. Ještě v době, kdy byla sporná, připojil se ke Sdružení výkonný výbor zedníků a odhlasoval si roční příspěvek 1 libru šterlinků.
V březnu 1865 vyslala generální rada delegaci na konferenci anglických obuvníků, kde byla jednomyslně přijata tato rezoluce, předložená delegáty z Birminghamu a Hullu:
"Konference přijímá za své zásady Mezinárodního sdružení, prohlašuje, že se k němu připojuje, a apeluje na všechny přítomné členy, aby vynaložili veškeré úsilí na propagování těchto zásad."
O otázce příspěvků se jednalo, ale rozhodnuta nebyla. Po nějaké době se generální rada usnesla, že každému spolku, který se připojí ke Sdružení, vystaví členský diplom; spolek měl zaplatit při vstupu 5 šilinků[g], ale generální rada mu ponechala na vůli, jakou částkou jí bude přispívat.[h]
Peníze vybrané od spolků byly jejich darem na úhradu výloh, které generální rada měla s vysláním delegátů na ženevský kongres.
Výbor obuvníků věnoval na tyto účely 5 liber šterlinků.
Aby byla tato otázka uvedena do pořádku, navrhla generální rada jednotný příspěvek pro každého člena.
Ženevský kongres se usnesl stanovit výši ročního příspěvku na 30 centimů.
Delegace, které generální rada vysílala po skončení kongresu k anglickým spolkům, zjišťovaly, že značná výše tohoto příspěvku je pro ně nepřekonatelnou překážkou.
Rada přihlédla k této situaci a na svém zasedání 9. října se usnesla snížit roční příspěvek na 5 centimů. Spolek obuvníků (Amalgamated Cordwainers Association) nám oznámil, že konference z roku 1867 zrušila rezoluci konference z roku 1865, v níž se roční příspěvek stanovil na 5 liber šterlinků.
Výkonný výbor zedníků nám věnoval na rok 1867 1 libru šterlinků tak jako v roce 1866, neoznámil nám však ještě, zda přistoupil celý spolek či ne.
Spolek obuvníků měl loni 5000 členů, spolek zedníků 3000 až 4000 členů.
Rada dvakrát vyzvala všechny členské spolky, aby zaplatily příspěvky za rok 1867. Některé už příspěvky zaplatily, jiné ještě ne; ani jeden však, kromě spolku obuvníků, neodmítl konat své povinnosti.
Spojený svaz tesařů a truhlářů přijal teprve zcela nedávno usnesení přispívat do pokladny generální rady dvěma librami šterlinků ročně. Nyní se v odbočkách spolku jedná o tom, zda bude součástí Mezinárodního sdružení celý spolek. Spolek má přes 9000 členů a jeho odbočky jsou v celé Anglii, Walesu, Skotsku i Irsku.
Uvádíme seznam anglických členských spolků a částky, které zaplatily radě za rok, jenž uplynul od posledního kongresu:
št. |
št. |
|||||
| Německý dělnický vzdělávací spolek | 2 | |||||
| Francouzská sekce v Londýně | 4 | 9 | ||||
| Ústřední sekce polských emigrantů | 4 | 10 | ||||
| Výkonný výbor zedníků | 1 | |||||
| První odbočka zedníků | 8 | |||||
| Umělečtí truhláři (Spojený svaz) | 10 | 1 | 13 | 4 | ||
| Umělečtí truhláři (West-End) | 5 | 1 | 7 | |||
| Knihaři | 8 | 3 | 17 | 6 | ||
| Bednáři | 6 | 6 | ||||
| Výkonný výbor obuvníků | 5 | |||||
| Sekce obuvníků (Darlington) | 5 | |||||
| Sekce obuvníků (Nottingham) | 5 | 2 | 1 | |||
| Doutníkáři | 5 | 1 | 9 | |||
| Tkalounkáři z Coventry | 5 | 1 | 9 | |||
| Brašnáři | 1 | 5 | 4 | |||
| Obuvníci z Kendalu | 5 | 1 | 8 | |||
| Dámští obuvníci (West-End) | 6 | 10 | ||||
| Londýnšti krejčovští dělnicí | 3 | |||||
| Krejčí z Darlingtonu | 5 | 1 | 8 | |||
št. |
št. |
|||||
| Londýnští košíkáři | 5 | |||||
| Tiskaři látek z Lancashiru | 5 | 2 | 1 | 8 | ||
| Londýnští výrobci kočárů | 5 | |||||
| Čalouníci kočárů scházející se v hostinci "U glóbusu" | 5 | 1 | 101/2 | |||
| Tíž scházející se v hostinci "U koruny" | 5 | 5 | ||||
| Tkalci (elastických tkanin) | 5 | 5 | ||||
| Sdružení kopáči | 5 | |||||
| Leštiči nábytku | 5 | |||||
| Varhanáři | 5 | 2 | 1 | |||
| Vzorkaři a dřevorytci | 5 | |||||
| Výkonný výbor tesařů | 2 | |||||
| Sdružení koželuzi | ||||||
| Klempíři | ||||||
št. |
|||
| Dámští obuvníci (West-End) | 4 | 10 | |
| Londýnští doutníkáři | 1 | 1 | |
| Tkalci (elastických tkanin) | 1 | ||
Rozdíl v částkách mezi oběma uvedenými roky lze vysvětlit takto: V roce 1866 byly odhlasovány částky na vyslání delegátů do Ženevy, kdežto letos jsou určeny pouze na administrativní výlohy.
V loňském roce, jak už bylo řečeno, jsme se zadlužili; pokud generální radě stačily prostředky, dluhy splatila.
Důvodem, proč členské spolky ještě nezaplatily příspěvky a proč jiné spolky ještě nezapravily výlohy spojené s kongresem, je stagnace ve výrobě, četné stávky a výluky a hlavně hnutí za volební reformu; konečně pohlcuje nyní finanční prostředky tradeunionů stávka londýnských krejčích.
Generální rada dostala mnoho dopisů, v nichž spolky potvrzují tuto situaci a vyslovují své politování nad tím, že nám nemohou nijak finančně pomoci.
Francie
K úkolům generální rady patří také písemný styk s jednotlivými odbočkami v těch zemích, kde jsou tak sešněrovány zákony, že nemohou vytvořit bez nebezpečí akční centrum; tak je tomu například ve Francii.
Jak jsme se již výše zmínili, všechny pokusy generální rady přivézt do Francie členské legitimace obsahující text stanov a organizačního řádu Mezinárodního sdružení ztroskotaly vinou francouzských úřadů, které se zmocnily našeho majetku, ačkoli se toto porušení práva nedá ničím ospravedlnit. Překážky, které nám stavějí do cesty francouzské úřady, se však neomezují jen na to. Naši dopisovatelé marně žádali o povolení k tisku pro naše stanovy a organizační řád. Jedinou odpovědí, kterou pokaždé obdrželi, bylo nanejvýš tvrdošíjné zamítnutí.
Lyonský výbor, který v roce 1866 mohl pořádat velké schůze o více než 500 členech, nedostal po ženevském kongresu povolení ani k tomu, aby mohl konat valné shromáždění.
Odvaha a vytrvalost členů lyonského výboru vůči správním orgánům ukázaly nakonec i těm nejzaslepenějším, jak dalece záleží francouzské vládě na osvobození dělnictva.
Co je ale významné: tyto překážky, tyto malicherné šikany ani na okamžik nezastavily pokrok našeho Sdružení.
Ve Vienne (Isère), kde nebylo ani 80 členů, je jich dnes přes 500.
V Neuville-sur-Saône založila jedna z našich odboček spotřební družstvo, čímž získala k praktické účasti na společenském životě zemědělské dělníky, o nichž se až dosud tvrdilo, že k němu mají nechuť.
Náš dopisovatel v Caenu nám sděluje, že svaz dělnictva v tomto městě sílí den ode dne. Díky této solidaritě dosáhli řemenáři, mechanici, koželuzi, sedláři, kováři atd. zkrácení pracovní doby o hodinu denně bez snížení mezd.
Ve Fuveau (Bouches-du-Rhône) má Mezinárodní sdružení nejvíc příslušníků v řadách horníků, jejichž nedávná stávka způsobila takový rozruch.
5. srpna t. r. dostala generální rada zprávu, že byl vytvořen výbor přímo ve Fuveau. Je to výsledek odvážné propagandy občana Vasseura, člena marseillského výboru, který nám 21. července t. r. napsal:
"Mezi kapitálem a prací se rozpoutal boj, boj tragický a zároveň komický; na jedné straně banda úředníků a úředníčků jezdí se svou propagandou z místa na místo, aby odvrátili dělníky od Mezinárodního sdružení, a na druhé straně hrstka energických a oddaných lidí bez ustání bojuje proti útokúm našich nepřátel a šíří mezi dělnictvem ideje nezávislosti a spravedlnosti."
Závěrem pak dodává:
"Žádná lidská síla nedokáže vymýtit osvoboditelské ideje, které jsme zaseli, neboť naši odpůrci musí bojovat proti dvěma věcem, které je těžko přemoci: proti právu a proti vůli."
Zkrátka dělník chápe, že pevná vůle všechno zmůže, a že chce-li dosáhnout úplného politického a sociálního osvobození, musí spoléhat jen sám na sebe.
Uvádíme seznam odboček, jež existovaly v době posledního kongresu, a příspěvky, které zaplatily v letech 1866 a 1867.
| Paříž | |||
| Caen | |||
| Lyon | |||
| Bordeaux | |||
| Rouen | |||
| Guadeloupe | |||
| Vienne | |||
| Neuville-sur-Saône | |||
| Pantin | |||
| Saint Denis | |||
| Puteaux | |||
| Neufchâteau | |||
| Lisieux | |||
| Condé-sur-Noireau | |||
| Thury-Harcourt | |||
| Granville | |||
| Argentan | |||
Nové odbočky založené po kongresu |
|||
| Pařížští knihaři | |||
| Castelnaudary | |||
| Auch | |||
| Orléans | |||
| Nantes | |||
| Villefranche | |||
| Marseille | |||
| Fuveau | |||
| Le Havre | |||
| Alžír | |||
Ze Švýcarska jsme dostali pouze písemné zprávy od ústředního výboru. Stejně jako v Anglii záleží tam práce Mezinárodního sdružení hlavně v získávání dělnických spolků a co největšího počtu jednotlivců; je ovšem třeba poznamenat, že ve Švýcarsku jsou dělnické spolky méně početné než v Anglii.
Uvádíme seznam měst, v nichž byly založeny naše odbočky: Ženeva, Carouge, Lausanne, Vevey, Montreux, Neuchâtel, La Chaux-de-Fonds, Le Locle, Sainte-Croix, Saint-Imier, Sonvilier, Biel, Moutier, Beaucourt, Curych, Wetzikon, Basilej, Bern, Tramelan, Les Breuleux a Les Bois.
| Ženeva (románská sekce) | ||||
| Ženeva (německá sekce) | ||||
| La Chaux-de-Fonds | ||||
| Le Locle | ||||
Zpráva dopisujícího tajemníka pro Belgii generální radě Mezinárodního
dělnického sdružení
Občané,
moje korespondence s Belgií se datuje od stávky košíkářů. Napsal jsem o ní občanu Vandenhoutenovi a za týden nato vyšel můj dopis v "Tribune du Peuple".[470] Jménem generální rady jsem mu oznámil, že z Londýna odjel agent majitelů košíkářských dílen najímat belgické košíkáře. Napsal jsem mu také, že naše organizace musí svou vahou zhatit plány tohoto agenta a že solidarita zavazuje belgické dělníky, aby odmítli všechny nabídky a pomohli zajistit vítězství svých anglických bratří.
Dále jsem informoval občana Vandenhoutena o tom, že někteří belgičtí košíkáři, kteří uvěřili slibům podnikatelů - nakonec nedodrženým - a přijeli do Londýna, vrátili se zpět do Belgie, jakož i o bratrských citech anglických košíkářů; závěrem jsem v tomto dopise zdůraznil, jak značně přispěla generální rada svou činností k vítězství dělníků nad podnikateli.
S občanem Brismée jsem korespondoval kvůli vytištění zprávy ženevského kongresu. Naše korespondence však nepřinesla žádné výsledky, poněvadž jsem jej z pověření generální rady žádal o úvěr, který nemohl poskytnout. Na poslední dopis o této záležitosti jsem neobdržel žádnou odpověď; nepochybně bylo občanu Brismée, jehož oddanost naší věci je dobře známa, zatěžko poslat nám nějaké formální odmítnutí; tím si také vysvětluji jeho mlčení.
Občanu Vandenhoutenovi jsem poslal dopis generální rady o belgických doutníkářích a prosil jsem ho, aby mu poskytl co nejširší publicitu; totéž jsem udělal s rezolucí generální rady o carově návštěvě v Paříži.[471] Bruselské byro jsem informoval o usnesení generální rady týkajícím se stávky londýnských krejčí, které doporučuje belgickým krejčím, aby rozhodně neodjížděli do Londýna pracovat do dílen, kde se stávkuje, a vyzývá všechny belgické dělníky, aby projevili svou solidaritu s londýnskými krejčími tím, že jim poskytnou hmotnou pomoc.
Na adresu občana De Witta do Lutychu, předměstí Saint-Gilles, čís. 6, a na adresu občana Vandenhoutena do Bruselu jsem poslal oběžník generální rady o lausannském kongresu[ch] s prosbou, aby mu věnovali co největší pozornost a co nejvíc jej rozšířili.
Udělal jsem tedy všechno, co mi rada uložila, a troufám si tvrdit, že z Belgie nebyla proti mně vznesena ani jediná námitka. K této stručné zprávě přikládám několik došlých dopisů. Pokud jde o výlohy na korespondenci, měl jsem za to, že tuto malou oběť mohu docela dobře Sdružení přinést.
S bratrským pozdravem
Besson
V Německu trvá nenormální situace, která je málo příznivá rozvoji našeho Sdružení. Občanu J. Ph. Beckerovi, předsedovi německé sekce v Ženevě, se přesto podařilo založit tam několik odboček, o nichž však dosud nemáme žádné podrobnější zprávy.
V Itálii byly řádně ustaveny dělnické spolky v Neapoli, Miláně a Janově; jsme s nimi v písemném styku, ale příspěvky jsme ještě neobdrželi.
V Americe přistoupily k Mezinárodnímu sdružení dvě nové organizace; jsme v písemném styku s Labor National Union's Committee (Národním dělnickým svazem)[243] a s předsedou International Ironmoulders' Union (Mezinárodní svaz slevačů)[472].
(za září 1866 al, 27. srpen 1867)
První událostí, která spadala do mé působnosti, když jsem se ujal funkce dopisujícího tajemníka pro Ameriku, bylo, že se do Anglie dostalo číslo listu "Ironmoulders' International Journal" ("Mezinárodní list slevačů") ze září 1866, který vydává ve Philadelphii W. H. Sylvis, t. č. předseda Mezinárodního svazu slevačů.
V tomto čísle je obšírná zpráva z prvního celonárodního kongresu dělnictva ve Spojených státech, který se konal minulý měsíc v Baltimore. Výtah z protokolů a rezolucí tohoto kongresu vyšel v londýnském "Commonwealth" ("Republika") v říjnu 1866. Bylo z něho patrno, že když se baltimorský kongres dověděl o připravovaném podobném kongresu dělníků Starého světa v Ženevě, usnesl se jednomyslně, aby výkonná komise Národního dělnického svazu, který byl na zmíněném kongresu ustaven, byla zmocněna vyslat na kongres evropských dělníků v roce 1867, tj. do Lausanne, jednoho delegáta.
Z téhož listu jsem se dověděl, že tajemníkem Národního dělnického svazu pro zahraniční styky je občan William Gibson, který prý žije v New Haven, ve státě Connecticut. Teprve počátkem letošního srpna jsem přišel na to, že adresa občana Gibsona byla chybná a že nebydlí v New Haven, ale v Norwichi (Connecticut). Tento omyl sestavovatelů zprávy o kongresu se stal takřka osudným pro mou činnost.
Nepokoušel jsem se ostatně navázat okamžitě písemný styk s tajemníkem Gibsonem, neboť jsem se domníval, že bych tuto korespondenci měl zahájit tím, že bych mu poslal oficiální zprávu o práci ženevského kongresu. Příčiny, pro které se uveřejnění této zprávy zdrželo, byly už vysvětleny v celkové zprávě generální rady.
Asi tak v prosinci 1866 se na generální radu obrátil občan Orsini, sdělil nám jména pěti evropských socialistů žijících v New Yorku a žádal nás, abychom s nimi navázali písemný styk. Žádal nás také, abychom jim poslali plné moci, které by je opravňovaly rozvinout ve Spojených státech činnost v zájmu Sdružení.
Pěti osobám, které Orsini uvedl, byly poslány dopisy s plnými mocemi, avšak ani já, ani generální rada jsme na žádný z nich neobdrželi odpověď.
A tak se můj první počin nezdařil. Orsini ostatně informoval generální radu, že v New Yorku začíná být o naše Sdružení velký zájem a že známý řečník a abolicionista Wendell Phillips z Massachusetts se nabídl, že bude pořádat veřejné přednášky ve prospěch fondu našeho Sdružení, protože se přesvědčil, že jak cíle, tak vedoucí představitelé Sdružení si takovou podporu zasluhují.
Orsini oznámil také, že v New Yorku vstoupil do našeho sdružení irský demokrat a vlastenec James Stephens.
V březnu 1867 začala zpráva o činnosti ženevského kongresu vycházet anglicky v londýnském "International Courier". Jakmile vyšla čtyři čísla s pokračováním této zprávy, což bylo v dubnu, poslal jsem tato čísla čtyřem osobám, a to: jedno tajemníkovi Gibsonovi na jeho domnělou adresu; druhé W. H. Sylvisovi, třetí redaktorovi listu "Voice", což je deník vycházející v Bostonu (ve státě Massachusetts) a oddaný zájmům dělnictva, a čtvrté do Chicaga (ve státě Illinois) redaktorovi "Workingman's Advocate",[473] hlavnímu orgánu dělnictva v západních státech americké unie. K novinám, které jsem poslal tajemníkovi Gibsonovi, jsem přiložil dopis, v němž jsem poukázal na to, jak velký význam přikládá generální rada úzkému kontaktu a stálému spojení s výkonnou komisí Národního dělnického svazu.
Na tento dopis jsem neobdržel žádnou odpověď ani potvrzení o tom, že noviny došly. Tento neúspěch se dá vysvětlit velice prostě: dopis i noviny byly adresovány místo do Norwiche do New Haven.
Odeslání těchto dokumentů přineslo jen jeden kladný výsledek: redaktor londýnského listu "International Courier" začal od května dostávat výtisky chicagského listu "Workingman's Advocate" a oba si začali navzájem své listy vyměňovat. Od té doby redaktor "International Courier" Joseph Collet seznamuje každý týden své čtenáře s výňatky z chicagského "Workingman's Advocate".
Poslední část zprávy o činnosti ženevského kongresu vyšla 1. května - jednotlivá pokračování této zprávy jsem rozeslal na čtyři výše uvedené adresy.
Výňatky z této zprávy byly přetištěny v chicagském listu "Workingman's Advocate". Neměl jsem možnost zjistit, zda jeden nebo druhý z ostatních dvou listů rovněž uveřejnil výňatky nebo zda přinesl vlastní zprávu.
Na jaře se generální rada na základě písemné žádosti lyonského byra zabývala otázkou, zda by se mohl větší počet tkalců hedvábí z tohoto města vystěhovat do Spojených států. Lyonské byro nám oznámilo, že mnoho tkalců hedvábí, nespokojených se svým osudem doma, by se chtělo vystěhovat do Spojených států a zavést tam své řemeslo. Jen by rádi věděli, zda by jim nějací američtí kapitalisté byli ochotni poskytnout zálohu na cestu a pro první dobu, než se zavedou. Generální rada mě mezitím pověřila, abych o této záležitosti napsal některým americkým novinám a státníkům. Tento příkaz jsem splnil. Dopisy vezl do Ameriky jeden Polák, jménem Koszek, který jel do New Yorku. Ani tentokrát jsem neobdržel žádnou odpověď! Od té doby, co Koszek odjel, nedostal jsem o něm žádné zprávy.
V červnu mi generální rada uložila, abych napsal W. H. Sylvisovi a požádal jej o pomoc pro stávkující londýnské krejčí. Napsal jsem mu 11. června. Využil jsem této příležitosti, abych Sylvisovi vyslovil své politování nad tím, že jsem nedostal ani slůvko odpovědi od tajemníka Gibsona. Prosil jsem ho, aby mi sdělil jméno a adresu některého jiného člena výboru Národního dělnického svazu.
Ve své odpovědi z 25. června mi Sylvis sdělil, proč nemohli američtí kovodělníci pomoci stávkujícím krejčím v Londýně. Oznámil mi také jméno a adresu zaníceného funkcionáře Národního dělnického svazu Williama J. Jessupa z New Yorku.
Když jsem o tomto dopisu podal zprávu generální radě, pověřila mě, abych Williamu Jessupovi neprodleně napsal, kdy se bude konat kongres v Lausanne, a sdělil mu, že by generální radu velice potěšilo, kdyby mohla v Lausanne uvítat amerického delegáta. Napsal jsem mu tedy 19. července. V dopise jsem vyložil okolnosti, které způsobily, že jsem neměl úspěch u tajemníka Gibsona, a zároveň jsem Jessupovi poslal oficiální zprávu z ženevského kongresu.
Na tento dopis jsem obdržel odpověď datovanou 9. srpna. Jessup v ní bere s uspokojením na vědomí snahu navázat styky s dělníky na kontinentě a ve Velké Británii. Vyjadřuje své politování nad tím, že se celá věc zdržela kvůli nesprávné adrese tajemníka Gibsona. Lituje rovněž, že kongres v Chicagu (19. srpna) se koná tak krátce před kongresem v Lausanne, že už nebude čas vyslat do Evropy delegáta. Nedávno jsem však přece četl v chicagském "Workingman's Advocate", že vyslání delegáta do Lausanne bude jedním z prvních bodů pořadu kongresu v Chicagu.
Jessup mi slíbil, že můj dopis z 19. července "vzhledem k jeho důležitosti" přečte na chicagském kongresu a že generální radě pošle noviny, které přinesou nejlepší zprávy o kongresu v Chicagu. Projevil přání i nadále udržovat písemný styk s generální radou, a to i v tom případě, že nebude znovu zvolen do funkce místopředsedy Národního svazu, neboť kromě toho je ještě dopisujícím tajemníkem Newyorského dělnického svazu[474]. Přijal můj návrh na vzájemnou výměnu listů, které jsou orgány dělnické třídy. To je stručný a neúplný obsah jeho zajímavého a srdečného dopisu.
Počátkem tohoto měsíce mi předal občan Marx dopis Friedricha Adolfa Sorga, v němž oznamuje, že v Hobokenu, ve státě New Jersey, byla založena odbočka našeho sdružení.[475]
Přibližně v tutéž dobu mi ukazoval redaktor londýnského listu "International Courier" výzvu (brožuru) výkonné komise Národního dělnického svazu k dělníkům ve Spojených státech, aby vyslali zástupce na kongres do Chicaga. Na obálce této brožury jsem nalezl rukou napsané jméno a adresu tajemníka Williama Gibsona a teprve tehdy jsem pochopil, že jsem byl uveden v omyl, pokud jde o jeho bydliště. Škoda drahocenného času, o který jsem kvůli tomuto omylu přišel! Pro útěchu si opakuji přísloví: ,,Lépe později než nikdy!"
Taková je bilance mých dosud málo úspěšných pokusů. Záležitosti však zanechávám v takovém stavu, že slibují mnoho do budoucna.
Za zmínku stojí ještě dvě věci.
Pozornost ženevského kongresu na sebe upoutalo úsilí amerických dělníků vydobýt si víc volného času, jež známe pod názvem ,,hnutí za osmihodinový pracovní den". Domnívám se proto, že nebude na škodu, když jen ve stručnosti shrnu, co vím o úspěších, jichž bylo v tomto směru dosaženo za poslední rok. Agitace se rozvíjela velmi rychle a setkala se s okamžitou odezvou ve washingtonském Kongresu i v zákonodárných shromážděních jednotlivých států. Ve federální Sněmovně reprezentantů byl návrh zákona na osmihodinový pracovní den na pracích podnikaných federální vládou odročen jen rovným počtem hlasů.
Zákonodárná shromáždění v několika státech stanovila délku pracovní doby, není-li stanovena zvláštní smlouvou jinak, na osm hodin. Stejný zákon byl přijat také ve státě New York, jenže tamější dělníci si ještě netroufají požadovat, aby byl také plněn. Zcela nedávno se dělníci z tohoto státu sešli na zvláštním sjezdu, aby se poradili, jak si mají za daných okolností počínat. Nakonec se usnesli požadovat plnění zákona všude současně, a to od 1. listopadu t. r., pokud možno bez snížení mezd, v případě nutnosti však přistoupit i na toto snížení. Soudě podle diskuse souhlasila většina delegátů se snížením mezd.
V Kalifornii nebyl ještě zákon o osmihodinovém pracovním dni odhlasován. Přesto však tam po celých 19 měsíců až do letošního července fakticky osmihodinová pracovní doba převládala. Podle posledních zpráv z tohoto státu zastavili podnikatelé na protest proti tomuto novému pořádku výrobu a odpovědí na tyto reakční pokusy bylo hromadné přerušení práce. S radostí oznamuji radě, že od 1. ledna příštího roku se bude za obyčejný dopis platit jen poloviční poštovné, tj. místo jednoho šilinku jen 6 pencí. Mám na mysli výhradně dopisy zasílané ze Spojeného království do Spojených států a naopak. Mezi oběma vláda-mi o tom totiž právě byla uzavřena smlouva.
Peter Fox
tajemník generální rady Mezinárodního
dělnického sdružení pro Ameriku
Rok, který uplynul od posledního kongresu, byl ve znamení neustálého boje mezi kapitálem a prací: v Americe, Anglii, Francii a Belgii byly stávky, výluky a pronásledování dělníků na denním pořádku.
Kapitál zavile a krutě pronásleduje dělníka, neboť instinktivně cítí, že už není daleko den, kdy práce zaujme místo, které jí podle zákona náleží.
Jeden spolek ve Spojených státech vydal 70 000 dolarů, aby pomáhal hájit právo na život před útoky kapitálu.[476]
V Anglii rozhodly Courts of Law (soudní dvory), že krádež peněz tradeunionů (dělnických svazů) není trestná. Byla ustavena oficiální komise pro vyšetřování tradeunionů, aby je buď zničila, nebo alespoň omezila.
Poslední proces inscenovaný londýnskými majiteli krejčovských dílen proti jejich dělníkům, odsouzení krejčovských dělníků v Paříži, masakr horníků v Marchienne (v Belgii) - to jsou fakta, která jasně ukazují, že společnost se skládá pouze ze dvou navzájem nepřátelských tříd, z utlačovatelů a z utlačovaných, a že jedině solidarita všech dělníků na celém světě nás může přivést k úplnému osvobození, které je cílem Mezinárodního dělnického sdružení.
Končíme slovy: "Dělníci všech zemí, spojme se!"
Z pověření generální rady:
Odger, předseda
Eccarius, generální tajemník
W. Dell, pokladník
Shaw, pokladniční tajemník
Dopisující tajemníci:
E. Dupont pro Francii
K. Marx pro Německo
Žabicki pro Polsko
H. Jung pro Švýcarsko
P. Fox pro Ameriku
Besson pro Belgii
Carter pro Itálii
P. Lafargue pro Španělsko
Hansen pro Dánsko
| Napsáno v druhé polovině srpna 1867 Otištěno v brožuře "Rapports lus au Congrès ouvrier réuni du 2 au 8 septembre 1867 à Lausanne", Chaux-de-Fonds 1867 |
Podle textu brožury Přeloženo z francouzštiny |
*Z dopisu Jenny Marxové J. Ph. Beckerovi kolem 5. října 1867[477]
Přikládáme výňatek z dopisu naší přítelkyně z Londýna, v němž se mimo jiné mluví o dělnickém kongresu v Lausanne, o sjezdu Ligy míru v Ženevě a o poslední práci Karla Marxe:
Nevěřil byste, jaký rozruch vyvolal v celém zdejším tisku lausannský kongres. Jakmile ,Times' udaly tón tím, že o kongresu přinášely denně zprávy, přestaly i ostatní listy považovat pod svou důstojnost psát o dělnické otázce víc než noticky a věnovaly tomuto tématu dokonce celé dlouhé úvodníky. O kongresu psaly nejen všechny deníky, ale také všechny týdeníky. Že mnohé z nich o něm psaly povýšeně a ironicky, je zcela přirozené. Vždyť každá vznešená věc má také svou komickou stránku, tak proč by ji neměl mít náš milý dělnický kongres se svými upovídanými Francouzi? Ale přes to všechno o něm psaly vcelku slušně a braly jej au sérieux[i]. Dokonce i ,Manchester Examiner', soukromý orgán Johna Brighta a manchesterské školy,[478] jej ve velmi dobrém úvodníku charakterizoval jako významnou a epochální událost. Když jej srovnávali s jeho nevlastním bratrem, mírovým kongresem[479], bylo to vždycky ve prospěch staršího bratra, a zatímco v jednom viděli hrozící osudovou tragédii, dívali se na druhý jako na burleskní frašku.
Jestliže už máte knihu Karla Marxe[480], radím Vám, pokud jste se ještě jako já neprokousal dialektickými ostrovtipy prvních oddílů, abyste si napřed přečetl oddíl o původní akumulaci kapitálu a moderní teorii kolonizace. Jsem přesvědčena, že si jej stejně jako já přečtete s velkým uspokojením. Marx samozřejmě nemá přichystány žádné speciální léky - jichž se tak halasně dovolává buržoazní svět, který si teď také říká socialistický - žádné pilulky, mastičky a cupaninu, kterými by zahojil zející krvavé rány naší společnosti; zdá se mi však, že z přírodně historického vývoje procesu vzniku moderní společnosti vyvodil praktické závěry a způsoby jejich aplikace až k nejsmělejším důsledkům, a připadá mi, že to vůbec nebyla žádná maličkost přivést užaslého šosáka pomocí statistických údajů a dialektické metody až k závratným výšinám těchto vět: ,Násilí je porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná novou společností. Násilí samo je ekonomická potence ... Mnohý kapitál, který dnes vystupuje ve Spojených státech bez rodného listu, je dětská krev teprve včera kapitalizovaná v Anglii ... Přicházejí-li peníze na svět »s krvavými skvrnami na jedné tváři«, tu z novorozeného kapitálu prýští krev a špína ze všech pórů, od hlavy až k patě ...' Nebo celá pasáž od: ,Odbíjí poslední hodina kapitalistického soukromého vlastnictví atd.'[481] až do konce.
Musím se Vám upřímně přiznat, že mne tento prostý patos celé věci uchvátil a že jsou mi dějiny nad slunce jasnější."
| Napsala Jenny Marxová kolem 5. října 1867 Otištěno v "Der Vorbote", čís. 10 z října 1867 |
Podle textu časopisu Přeloženo z němčiny |
*Záznam Marxovy přednášky o irské otázce
proslovené v Německém dělnickém vzdělávacím spolku v Londýně
16. prosince 1867[482]
Dne 16. prosince měl Karel Marx v Německém dělnickém vzdělávacím spolku v Londýně přednášku o poměrech v Irsku, v níž vysvětlil, proč v minulých stoletích všechny pokusy anglické vlády o poangličtění irského obyvatelstva byly bezúspěšné. Z Angličanů, včetně aristokratů, kteří se přistěhovali do Irska před reformací, se díky irským ženám stali Irové a jejich potomci bojovali proti Anglii. Ukrutnosti, které s sebou nesla válka vedená proti Irům za královny Alžběty, ničení setby, přesídlování obyvatelstva z jedné oblasti do druhé, aby se udělalo místo anglickým kolonistům, to všechno na věci nic nezměnilo. Gentlemen[j] a merchant adventurers[k] dostali tehdy velké pozemky pod podmínkou, že je budou kolonizovat Angličané. Za Cromwella bojovali potomci těchto kolonistů společně s Iry proti Angličanům. Mnohé z nich prodal Cromwell jako otroky do Západní Indie. Za restaurace získalo Irsko četné výhody. Za Viléma III. se dostala k moci třída, která chtěla jen vydělávat peníze, a aby donutila Iry prodávat své suroviny za každou cenu Anglii, zruinovala irský průmysl. Za královny Anny umožnil protestantský trestní zákoník[396] nové aristokracii jednat podle své vůle. Irský parlament[391] byl nástrojem útlaku. Katolíci nesměli zastávat veřejné úřady, nesměli vlastnit půdu, nesměli dělat závěť ani přejímat dědictví; být katolickým biskupem se rovnalo velezradě. To všechno byly prostředky k olupování Irů o jejich půdu; víc než polovina potomků Angličanů v Ulsteru zůstala přesto katolíky. Lid byl vehnán do náruče katolickému duchovenstvu, které tím získalo svou moc. Jediné, co se anglické vládě podařilo, bylo, že naroubovala Irsku aristokracii. Města vystavěná Angličany se poirštila. Proto je mezi feniany tolik anglických jmen.
Za osvobozovací války v Americe došlo k jistému uvolnění. K dalším ústupkům bylo nutno přistoupit za Francouzské revoluce. Irsko se vzpamatovalo tak rychle, až hrozilo, že jeho obyvatelé předstihnou Angličany. Anglická vláda je dohnala ke vzpouře[388] a pomocí korupce dosáhla unie[333] Unie zasadila smrtelnou ránu irskému průmyslu, který začal znovu oživovat. Meagher při jedné příležitosti řekl, že všechna odvětví irského průmyslu jsou zruinována, zbyla nám jen výroba rakví. Mít kus půdy bylo nezbytnou podmínkou k životu; velcí pozemkoví vlastníci propachtovávali svou půdu spekulantům; než se púda dostala k rolníkovi, prošla čtyřmi nebo pěti různými pachtovními smlouvami, takže ceny půdy byly neúměrně vysoké. Venkovské obyvatelstvo se živilo jen bramborami a vodou; pšenice a maso se posílaly do Anglie; renta se utratila v Londýně, Paříži a Florencii. V roce 1836 bylo posláno 7 000 000 liber šterlinků vlastníkům pozemků, kteří žili za hranicemi. S produkty a rentou se vyváželo také hnojivo; púda byla vymrskána. Hladomor v některých oblastech byl častým jevem a nemoc brambor v roce 1846 způsobila hladomor v celé zemi. Milión lidí zemřelo hlady. Nemoc brambor byla důsledek vymrskání půdy, plod anglické nadvlády.
Zrušením obilních zákonů ztratilo Irsko monopol na anglickém trhu a starý pacht už nemohl nikdo platit. Vysoké ceny masa a úpadky malých pozemkových vlastmků, kteří ještě zbyli, přispěly k tomu, že drobní rolníci byli vyhnáni a jejich púda proměněna v pastviny pro ovce. Od roku 1860 nebylo obděláno přes půl miliónu akrů orné pudy. Výnosy z jednoho akru se snížily u ovsa o 16 %, u lnu o 36 % a u brambor o 50 %- Teď se pro anglický trh pěstuje jen oves a pšenice se dováží.
S vymrskáním půdy se zhoršil i fyzický stav obyvatelstva. Počet mrzáků, slepců, hluchoněmých a duševně chorých se při nižším počtu obyvatelstva absolutně zvýšil.
Více než 1 100 000 lidí bylo vytlačeno 9 600 000 ovcemi. V Evropě je to něco zcela neslýchaného! Rusové nahradili přemístěné Poláky Rusy, a ne ovcemi. Jen za Mongolů se jednou v Číně jednalo o tom, že by se vylidnila města, aby se udělalo místo ovcím.
Irská otázka není proto jen prostá národnostní otázka, je to otázka půdy, otázka existence. Heslo zní: Zánik, nebo revoluce! Irové jsou přesvědčeni, že má-li se něco stát, musí se to stát rychle. Angličané by měli požadovat oddělení Irska a vyřešení otázky pozemkového vlastnictví ponechat samotným Irům. Nic jiného nemá smysl. Nedojde-li k tomu brzy, bude irská emigrace příčinou války s Amerikou. Ovládání Irska se dnes rovná vymáhání pachtovného pro anglickou aristokracii.
| Podle Eccariova rukopisu Přeloženo z němčiny |
*Záznam Marxovy řeči o důsledcích používání strojů kapitalisty[483]
Diskusi k tématu "Důsledky používání strojů kapitalisty" zahájil občan Marx. Řekl, že nejnápadnější je to, že všechny důsledky používání strojů jsou právě opačné, než se s určitostí očekávalo. Místo aby se pracovní doba zkracovala, byla prodloužena na šestnáct až osmnáct hodin denně. Dříve tryal normální pracovní den deset hodin; během posledních sto let byl zákonem prodloužen v Anglii i na kontinentě. Celé tovární zákonodárství se v posledním století točí jen kolem toho, jak dělníky pomocí zákona přinutit, aby pracovali déle.
Pracovní doba pro děti byla omezena na dvanáct hodin teprve v roce 1833. V důsledku přepracovávání nezbýval vůbec žádný čas na duševní rozvoj. Zhoršoval se i jejich fyzický stav; propukaly mezi nimi nakažlivé choroby, a to přimělo některé představitele vyšších tříd zabývat se tímto problémem. Sir Robert Peel starší upozornil na toto křiklavé zlo jako jeden z prvních a Robert Owen byl první továrník, který ve své továrně omezil pracovní dobu. Zákon o desetihodinovém pracovním dni byl první zákon, který omezoval pracovní dobu žen a dětí na deset a půl hodiny denně, vztahoval se však jen na určité továrny.
Byl to pokrok, protože dělníci měli teď víc volného času. Pokud jde o výrobu, bylo toto omezení brzy opět vyrovnáno. V důsledku zdokonalení strojů a zvýšení intenzity práce jednotlivých dělníků udělá se nyní za krátký pracovní den víc práce než dříve za dlouhý. Lidé jsou zase přepracováváni a brzy bude zapotřebí omezit pracovní den na osm hodin.
Dalším důsledkem používání strojů bylo, že do továren byly vehnány ženy a děti. Žena se tak stala aktivním činitelem v naší společenské výrobě. Dříve pracovaly ženy a děti jen v rodinném kruhu. Nepovažuji to za nic špatného, když se ženy a děti podílejí na naší společenské výrobě. Domnívám se, že každé dítě starší devíti let by mělo být po určitou část svého času zaměstnáno v produktivní práci, ale způsob, jímž jsou děti nuceny pracovat za nynějších podmínek, je odporný.
Dalším důsledkem používání strojů bylo, že se úplně změnily kapitalistické vztahy v zemi. Dříve existovali bohatí zaměstnavatelé, kteří dávali práci, a chudí dělníci, kteří používali vlastních pracovních nástrojů. Do jisté míry to byli svobodně jednající lidé, kteří měli možnost účinně se vzepřít svým zaměstnavatelům. Moderní tovární dělníci, ženy a děti, takovou svobodu nemají; jsou to otroci kapitálu.
Kapitalista ustavičně volal po nějakém vynálezu, který by ho učinil nezávislým na dělníkovi; spřádací stroj a mechanický stav mu tuto nezávislost poskytly, poněvadž hnací síla výroby se ocitla v jeho rukou. Tím moc kapitalisty nesmírně vzrostla. Tovární lord se stal ve svém podniku trestajícím zákonodárcem, jenž svévolně ukládá pokuty, často pro vlastní obohacení. Feudální baron byl při jednání se svými nevolníky vázán tradicemi a podřizoval se určitým pravidlům; tovární lord nepodléhá žádné kontrole.
Jedním z nejvýznamnějších důsledků používání strojů je organizovaná práce, a ta musí dříve či později přinést ovoce. Vliv strojů na ty dělníky, jejichž práci konkurují, je přímo zhoubný. U nás i v Indii mechanické stavy spoustu ručních tkalců v pravém slova smyslu zabily.
Často se nám říká, že nesnáze vyplývající z používání strojů jsou pouze dočasného rázu, jenže stroje se vyvíjejí nepřetržitě, a jestliže se tím na jedné straně zapojuje do výroby velký počet lidí, kteří tak získávají práci, na druhé straně množství lidí tím ustavičně práci ztrácí. Existuje tedy trvale přebytek vyřazeného obyvatelstva, nikoli však přebytek obyvatelstva v poměru k produkci země, jak to tvrdí malthusiáni, nýbrž přebytek lidí, jejichž práce byla nahrazena produktivnějšími stroji.
Používáním strojů v zemědělství vzniká stále rostoucí přebytek obyvatelstva, které si už nemůže najít žádné zaměstnání. Tento přebytek proudí do měst, kde trvale vykonává tlak na trh práce, tlak vedoucí ke snižování mezd. Ukazuje to situace v londýnském East Endu.[484]
Faktické důsledky používání strojů jsou nejvýraznější v těch pracovních oborech, kde se strojů nepoužívá.
Závěrem by se dalo říci, že v současné době vede používání strojů jednak ke sdružené organizované práci a jednak k rozkladu všech dosavadních společenských a rodinných vztahů.
| Otištlno v " The Bee-Hive", čís. 354 z 1. srpna 1868 |
Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
*Záznam Marxovy řeči o zkrácení pracovní doby[485]
Občan Marx řekl, že nemůže souhlasit s Milnerem[486] v tom, že by zkrácení pracovní doby vedlo k poklesu výroby, neboť tam, kde byla pracovní doba omezena, byly výrobní nástroje mnohem vyvinutější než v ostatních odvětvích. Po omezení pracovní doby se začalo ve větší míře používat strojů a výroba v malém měřítku byla čím dál tím nemožnější, což je ostatně nezbytné, má-li se dojít ke společenské výrobě. Po stránce zdravotní jsme si otázku objasnili.[487] Zkrácení pracovní doby je však nutné i proto, aby dělnická třída měla víc času na duševní rozvoj. Zákonné omezení pracovní doby je první krok k duševnímu i fyzickému pozvednutí dělnické třídy a k jejímu konečnému osvobození. Dnes nikdo nepopírá, že je nutné, aby stát zasahoval v zájmu žen a dětí; avšak omezení jejich pracovní doby vedlo ve většině případů ke zkrácení pracovní doby i pro muže. Anglie se dala první na cestu zkracování pracovní doby, ostatní země byly nuceny víceméně následovat její příklad. Vážně se začalo agitovat v Německu a od londýnské rady se očekává, že se postaví do čela tohoto hnutí. Zásadně byla otázka řešena na předchozích kongresech; teď nadešel čas jednat.
| Otištěno v " The Bee-Hive", čís. 358 z 22. srpna 1868 |
Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
Výzva k německým dělníkům v Londýně[488]
Dělníci!
Letos 7. září se sejde v Bruselu třetí mezinárodní dělnický kongres.
Tento kongres se má zabývat tím, jak nejlépe rozšiřovat, posilovat a organizovat společnou činnost mezinárodního svazku dělnictva, a otázkami, které se nejvíce dotýkají zájmů dělnické třídy a vyžadují naléhavého řešení. Konečně je třeba vzájemně se dohodnout také o prostředcích propagandy.
Generální rada předkládá kongresu tyto otázky:
1. Zkrácení a úprava pracovní doby.
2. Vliv používání strojů kapitalisty.
3. Charakter pozemkového vlastnictví.
4. Výchova dělnické třídy.
5. Zřizování úvěrových ústavů na podporu sociálního osvobození dělnické třídy.
6. Nejlepší prostředky k zakládání družstevních výrobních spolků.
Aby se mohl uskutečnit tento čin, který nám diktuje doba a okolnosti, vyzýváme vás, abyste k němu přispěli ze všech sil, a to jako spolky i jako jednotlivci. Je zapotřebí vybrat na dobrovolných příspěvcích tolik, aby němečtí dělníci v Londýně mohli vyslat jednoho nebo několik delegátů. Byla by to ostuda, kdyby se v dnešní tak pohnuté době nenašlo mezi tisíci německých dělníků v Londýně dostatek porozumění pro zájmy vlastní třídy, aby se zajistilo její zastoupení na bruselském kongresu.
Dejme se do práce! Je nejvyšší čas, aby se dělníci ze všech zemí spojili a pochopili, že k úspěšnému boji proti násilnému panství kapitalistů je nutný mohutný svazek všech příslušníků dělnické třídy.
Mějme na paměti, že ve Spojených státech severoamerických už je osmihodinová pracovní doba stanovena zákonem ve všech státních podnicích.
Vzpomeňme také oněch historických a závažných slov, která napsal Karel Marx v předmluvě ke svému dílu "Kapitál. Kritika politické ekonomie" v roce 1867:
"Jako americká válka za nezávislost v 18. století rozezněla zvon bijící na poplach evropské buržoazii, tak vyburcovala americká občanská válka v 19. století evropskou dělnickou třídu."[489]
Příspěvky přijímají v Německém dělnickém vzdělávacím spolku každé pondělí, středu a sobotu od 9 hodin večer tajemník a pokladník.
Windsor Castle, 27, Long Acre, W. C.
Jménem Německého dělnického
vzdělávacího spolku,
německé sekce Mezinárodního
dělnického sdružení
Představenstvo
| Napsáno kolem 11. srpna 1868 Otištěno v časopise "Hermann", čís. 502 z 15. srpna 1868 |
Podle textu časopisu, srovnaného s Marxovým rukopisem Přeloženo z němčiny |
*Záznam Marxovy řeči o vlivu konkurence v bavlnářském průmyslu
na postavení dělnictva ve Francii[490]
Ukazuje se, že francouzští majitelé továren na bavlněnou přízi a jiné bavlněné výrobky se spojují, aby své zboží prodávali na anglických trzích levněji než angličtí továrníci. Francouzští továrníci připouštějí, že ačkoli angličtí továrníci mají lepší stroje a větší kapitál než oni, jsou s to udržet si své pozice díky nízkým mzdám, které platí francouzským dělníkům. Doufají proto, že když sníží mzdy ještě víc, budou moci vyrábět své zboží levněji než angličtí továrníci. Pan Bertel, starosta ze Sotteville-lès-Rouen a jeden z největších továrníků v tomto městě, zahájil první toto nové křižácké tažení proti dělnické třídě. Navrhl snížit mzdy o 3 1/2 pence denně. Dělníci, kteří odmítli na tyto podmínky přistoupit, byli propuštěni a nyní se obrátili na Mezinárodní dělnické sdružení o pomoc.
| Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
Rezoluce generální rady o programu basilejského kongresu
Po schválení zprávy stálého výboru se přijímá tento program nastávajícího kongresu:
1. Otázka pozemkového vlastnictví.
2. Dědické právo.
3. Do jaké míry může dělnická třída ihned využívat úvěru.
4. Otázka všeobecného vzdělání.
5. Vliv odborů na osvobození dělnické třídy.
Denní pořad:
1. Ověření mandátů.
2. Volba kongresových funkcionářů.
3. Zpráva generální rady a zprávy odboček a sekcí.
4. Diskuse k otázkám, jež jsou na programu kongresu.
5. Určení sídla generální rady pro příští rok.
6. Volba členů generální rady.
7. Určení doby a místa konání příštího kongresu.
| Přijato 22. června 1869 Otištěno jako leták v Londýně |
Podle textu protokolů generální rady, srovnaného s textem letáku Přeloženo z angličtiny |
*Záznam dvou Marxových řečí o pozemkovém vlastnictví[491]
I
Občan Marx se domnívá, že Milner zcela nepochopil podstatu sporu. Nikdo nenamítá nic proti tomu, aby doly a lesy byly předány do společného vlastnictví. Hromadění půdy v rukou několika lidí je škodlivé, to přiznávají všichni; názory se různí jen u orné půdy. Námitky vycházejí od přívrženců drobného hospodářství a předmětem sporu je drobné vlastnictví půdy.
Poukazování na společenskou nutnost je pádnější argument než dovolávání se abstraktního práva. Abstraktním právem se ospravedlňuje všechno, všemožné formy útisku; je nejvyšší čas s tímto druhem agitace skoncovat. Jde o to, jakou formou se má toto právo realizovat. Přeměna feudálního vlastnictví v rolnické vlastnictví je společenskou nutností. V Anglii už přestal být v zemědělství nezbytností vlastník.
Pokud jde o přirozené právo, má přirozené právo na půdu i zvíře, poněvadž bez ní nemůže žít. Kdybychom chtěli dovést toto přirozené právo k jeho logickým důsledkům, dospěli bychom k tvrzení, že každý si má obdělávat vlastní pozemek.
Společenské právo a společenská nutnost určují, jakým způsobem si lidé mají opatřovat existenční prostředky. Společenská nutnost se prosazuje, a tam, kde je kooperace nezbytná, vznikají továrny. Fakt, že nikdo nemůže nic vyrobit sám, učinil z kooperace společenskou nutnost.
Marx nemá námitky proti tomu, aby se rezoluce doplnila.
II
Drobné rolnictvo se nezúčastňuje kongresů, je na nich však zastoupeno svými ideology. Proudhonovci jsou v tomto bodě velmi neústupní a byli v Bruselu. Rada je za rezoluce odpovědná: sestavovala je bruselská komise[492], lidé, kteří dobře věděli, s jakými námitkami se setkají. Nejsem proti tomu, aby se rezoluce předělala. Občan Weston mluvil jen o společenské nutnosti. Vidíme, že obě formy soukromého vlastnictví půdy vedly ke špatným výsledkům. Malý rolník je jen nominálním vlastníkem, ale zato tím nebezpečnějším, protože se stále domnívá, že je fakticky vlastníkem. V Anglii může být půda přeměněna ve společné vlastnictví parlamentním zákonem během čtrnácti dnů. Ve Francii toho může být dosaženo zadlužením a daňovým zatížením majitelů půdy.
| Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
*Záznam Marxovy řeči o dědickém právu[493]
Občan Marx zahájil diskusi o otázce dědického práva. Řekl, že otázku dala na pořad ženevská Aliance socialistické demokracie a rada souhlasila s jejím projednáním. Hlavním požadavkem ženevské Aliance je úplné zrušení dědického práva.
Existují dvě formy dědictví. Testamentární právo čili dědictví ze závěti, jež má svůj původ v Římě a bylo pro Řím charakteristické. Otec římské rodiny měl absolutní moc nade vším, co patřilo k jeho domácnosti. Otce římské rodiny nelze srovnávat s otcem dnešní rodiny. K římské domácnosti patřili také otroci a klienti, jejichž záležitostí a zájmů byl otec rodiny povinen dbát a veřejně je hájit. Udržovala se pověra, že když tento otec rodiny zemře, zůstává jeho duch v domě jako strážce, aby dohlížel na to, zda se všechno dělá správně, a že trýzní pozůstalé, když si vedou špatně. V raných dobách Říma se tomuto domácímu božstvu přinášely oběti a na jeho počest a k uklidnění jeho hněvu se pořádaly i krvavé hostiny. Postupem času se stalo zvykem urovnávat záležitosti s tímto duchem prostřednictvím dědice ze závěti. Takovou představu měli Římané o nesmrtelnosti duše. V osobě tohoto dědice byla zvěčněna vůle zesnulého vyjádřená v závěti. Tato závěť však nemusela nástupci nezbytně přinášet nějaké jmění; zavazovala jej pouze k plnění nebožtíkovy vůle, a to se považovalo za náboženskou povinnost. Během doby si tito dědicové ze závěti začali dělat nároky také na jmění, avšak ani za císařství jim zákon nepřiřkl nikdy víc než čtvrtinu. Tato pohanská pověra se přenesla i do křesťanských zemí a stala se základem testamentárního práva v té formě, v jaké existuje dnes v Anglii a ve Spojených státech.
Německé dědické právo bylo právo netestamentární, právo rodinné, které posuzovalo majetek jako jakési spoluvlastnictví všech členů rodiny, spravované otcem rodiny. Po jeho smrti připadl majetek všem dětem. Jiné dědické právo Němci neznali.
Římskokatolická církev zavedla římské právo a feudální systém německé právo zfalšoval, protože feudální majetek zatížený vojenskou povinností nemohl být dělen. Francouzská revoluce se vrátila k německému dědickému právu. V Anglii máme celou řadu nesmyslných ustanovení: jednotlivec má absolutní právo nakládat se svým majetkem jak chce, má dokonce právo vydědit své vlastní potomky, a tak disponovat svým jměním ještě dlouho poté, co sám už přestal existovat. Měli bychom přenechat buržoazii, aby se zabývala dědickým právem, neboť ta ho může využít proti aristokracii. V Prusku je možno odkázat jen malou část jmění.
Dělnickou třídu, která nemá co dědit, tato otázka nezajímá.
Aliance socialistické demokracie hodlá zahájit sociální revoluci zrušením dědického práva. Vyvstává otázka, zda by to byla správná politika.
Návrh to není nový. Saint-Simon s ním přišel už v roce 1830.[494]
Jako ekonomické opatření by to nebylo k ničemu. Vyvolalo by to takové roztrpčení, že by to určitě narazilo na téměř nepřekonatelný odpor, který by nevyhnutelně vedl k reakci. Kdyby byl takový požadavek vyhlášen za revoluce, mohla by mu všeobecná úroveň myšlení stěží zaručit podporu. Na druhé straně, kdyby dělnická třída měla dostatečnou moc, aby mohla zrušit dědické právo, byla by také dost silná, aby mohla přistoupit k vyvlastnění, a to by byl mnohem jednodušší a účinnější proces.
Zrušení dědického práva k půdě v Anglii by narazilo na dědičné funkce spjaté s půdou, se sněmovnou lordů atd. atd., 15 000 lordů a 15 000 lady by muselo zemřít, než by se projevil účinek. Kdyby však naproti tomu dělnický parlament nařídil, aby se pachtovné platilo státní pokladně, a ne landlordovi, dostala by vláda ihned bez jakýchkoli sociálních otřesů finanční prostředky, zatímco zrušením dědického práva by nastal všeobecný zmatek a nedosáhlo by se ničeho.
Musíme zaměřit své úsilí na to, aby žádné výrobní nástroje nezůstaly v soukromém vlastnictví. Soukromé vlastnictví výrobních nástrojů je fikce, neboť vlastníci jich sami nemohou používat; dává vlastníkům jen moc nad výrobními prostředky, pomocí které nutí jiné lidi, aby na ně pracovali. V polodivošském stavu to možná bylo nutné, ale dnes už ne. Všechny výrobní prostředky musejí být zespolečenštěny, aby každý měl právo i možnost uplatňovat svou pracovní sílu. Kdyby tomu u nás tak bylo, bylo by dědické právo zbytečné. Dokud tomu tak není, nemůže být rodinné dědické právo zrušeno. Když lidé spoří pro své děti, je jejich hlavním cílem zajistit jim existenční prostředky. Kdyby děti byly po smrti rodičů zaopatřeny, nemuseli by se rodiče starat o to, aby jim zanechali prostředky k životu; dokud to však není, způsobilo by zrušení dědického práva jen nesnáze, lidé by byli roztrpčeni a vystrašeni a nebylo by to k ničemu dobré. Místo aby to byl začátek sociální revoluce, mohlo by to znamenat její konec. Pro začátek musí být vytvořeny podmínky k zespolečenštění výrobních prostředků.
Buržoazie nenávidí testamentární právo, protože umožňuje státu vměšovat se kdykoli do soukromých záležitostí. Dědickou daň už máme, tak zbývá jen ji zvýšit a udělat z ní progresívní daň jako daň z příjmu a nezdaněné ponechat jen menší částky, například 50 liber št.
Jedině potud se tato otázka týká dělnické třídy.
Změnit je potřeba všechno, co souvisí s nynějším stavem, jestliže však zrušíme závěti, budou je lidé obcházet dary za života, takže bude lepší za určitých podmínek je trpět, než celou situaci ještě zhoršit. Napřed musíme mít možnost změnit současný stav a dědické právo pak zmizí samo sebou.
| Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
*Záznam dvou Marxových řečí o všeobecném vzdělání v moderní společnosti[495]
I
Občan Marx řekl, že s touto otázkou je spojena zvláštní obtíž. Na jedné straně je třeba změnit sociální podmínky, aby mohl být zaveden náležitý systém vzdělání, a na druhé straně je zapotřebí náležitého systému vzdělání, aby mohly být změněny sociální podmínky. Musíme proto vycházet z dané situace.
Na kongresech se jednalo o tom, zda vzdělání má být státní nebo soukromé.[496] Na státní vzdělání se pohlíží jako na vzdělání kontrolované vládou, ale nemusí tomu tak být. V Massachusetts je každá obec povinna zajistit všem dětem základní školní výuku. V městech s více než 5000 obyvateli musejí být střední školy pro polytechnické vzdělání a ve větších městech školy ještě vyššího stupně. Stát na ně přispívá, ale ne příliš velkou částkou. V Massachusetts se vydává na vzdělání osmina místních daní, v New Yorku pětina. Školy spravují místní školní vybory, které také jmenují učitele a vybírají učebnice. Nedostatkem amerického systému je, že má příliš lokální charakter, takže vzdělání je závislé na kulturní úrovni každé oblasti. Proto se volá po nějakém centrálním dohledu. Daně ve prospěch škol jsou povinné, školní docházka ale není. Daně jsou uvaleny na majetek a poplatníci chtějí, aby se peníze vydávaly na užitečné věci.
Vzdělání by mohlo být státní a přitom by nemuselo být pod kontrolou vlády. Vláda by mohla jmenovat inspektory, kteří by sice neměli právo zasahovat přímo do vyučování, ale jejichž povinností by bylo dohlížet na to, zda se dodržují zákony, tak jako tovární inspektoři dohlížejí na dodržování továrních zákonů.
Kongres by měl bez váhání přijmout usnesení o tom, že školní vzdělání musí být povinné. Pokud jde o to, aby děti nesměly být najímány do práce, je jisté jedno: mzdy by se tím nesnížily a lidé by si na to zvykli.
Proudhonovci tvrdí, že bezplatné vzdělání je nesmysl, protože na ně musí platit stát. Někdo je samozřejmě platit musí, ale ne ten, kdo toho je nejméně schopen. Řečník není pro bezplatnou školní výuku na vysokých školách.
Pokud jde o pruský systém vzdělání, o němž se toho tolik namluvilo, chtěl by říci na závěr, že tento systém sleduje jen jeden cíl, a to vychovat dobré vojáky.
II
Občan Marx řekl, že v některých bodech jsme zajedno.
Diskuse byla zahájena návrhem, aby byla potvrzena rezoluce ženevského kongresu, v níž se žádá, aby duševní výchova byla spjata s tělesnou prací, cvičením a polytechnickou výukou; proti tomu nikdo nic nenamítal.
Polytechnická výuka, za niž se přimlouvali proletářští autoři, by měla napravit nedostatky způsobené dělbou práce, která znemožňuje učňům osvojit si důkladné znalosti ve svém oboru. Přitom se vždycky vycházelo z toho, co pod pojmem polytechnické výuky rozumí buržoazie, a následkem toho se to vykládalo nesprávně.
Pokud jde o církevní rozpočet, o němž se zmiňovala paní Lawová,[497] bylo by z politického hlediska správné, aby se kongres vyslovil proti církvi.
Návrh občana Milnera[498] se nehodí projednávat v souvislosti se školami; tento druh výchovy musí mládež dostávat od dospělých v každodenním boji o život. Řečník nehodlá brát Warrena jako nějaké evangelium, v této otázce má málokdo stejný názor. Dalo by se jen dodat, že takové vzdělání nemůže nikomu dát škola, tomu je třeba se učit u dospělých.
Do základních ani do vyšších škol nelze zavádět nic takového, co by připouštělo stranický nebo třídní výklad. Ve školách se mohou přednášet jen takové předměty, jako přírodní vědy, gramatika atd. Gramatická pravidla například nebudou jiná, ať jevykládá nábožný tory nebo volnomyšlenkář. Předmětům připouštějícím různé závěry by se nemělo na školách vyučovat, mohli by se jim učit dospělí pod vedením takových učitelů, jako je paní Lawová, která pořádá přednášky o náboženství.[l]
Ke zrušení armád[499] přijal rezoluci bruselský kongres. Bylo by bezúčelné dávat tento bod znovu na pořad.
| Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
Provolání Ligy půdy a práce k dělníkům a dělnicím ve Velké Británii a Irsku[500]
Soudruzi dělníci!
Liché naděje, které se před třiceti lety objevily miliónům plahočících se a strádajících lidí v Anglii, se nesplnily. Těmto lidem se říkalo, že zrušení celních omezení ulehčí osud dělnické chudiny; i když nebude šťastná a spokojená, vymizí alespoň navždy z jejího středu hlad.
Začalo mohutné hnutí za velký bochník[501]; landlordi zuřili, finanční magnáti byli zmateni, továrníci jásali - jejich vůle se splnila - ochranářství byla zasazena coup de grace[m]. Pak následovalo období neuvěřitelné prosperity. Toryové napřed vyhrožovali, že tuto politiku změní. Když se však v roce 1852 octli na ministerských křeslech, místo aby svou hrozbu splnili, přidali se ke sboru, který pěl ódy na neomezenou konkurenci. Připraveni na finanční ztrátu, zjistili ke svému velkému překvapení, že jejich příjmy z rent stouply o 2 milióny liber šterlinků za rok. Ještě nikdy v dějinách lidstva nevyrobilo takové bohatství - tj. tolik prostředků k uspokojení potřeb člověka - tak málo rukou a v tak krátké době, jako od zrušení obilních zákonů. Za dvacet let se deklarovaná hodnota ročního vývozu britských a irských zemědělských produktů a průmyslových výrobků - plodů vaší vlastní práce - zvýšila ze 60 000 000 liber št. na 188 900 000 liber št. Za dvacet let se zdanitelný příjem lordů a lady z britské půdy podle jejich vlastního přiznání. zvýšil z 98 000 000 na 140 000 000 liber št. ročně a příjmy největších továrníků a průmyslníků stouply z 60 000 000 liber št. ročně na 110 000 000 liber št. Je snad v lidských silách dokázat víc?
Ale běda! V rodině Britů jsou také pastorkové. Ani jeden kancléř pokladu neodhalil dosud tajemství, jak je těch 140 000 000 liber št. rozděleno mezi pozemkovými magnáty, ale zato víme všechno o průmyslových magnátech. Počet nejúspěšnějších z nich stoupl ze 16 v roce 1846 na 133 v roce 1866. Průměrný roční příjem každého z nich stoupl ze 74 300 liber št. na 100 600 liber št. Za dvacet let si přivlastnili čtvrtinu celého přírůstku příjmů. Další kategorie se početně zvýšila z 319 na 959 lidí; průměrný roční příjem každého z nich stoupl ze 17 700 liber št. na 19 300 liber št.; přivlastnili si druhou čtvrtinu. O zbývající polovinu se rozdělilo 346 048 ctihodných osob, jejichž roční příjem se pohybuje mezi 100 až 10 000 liber št. Avšak milióny pracujících, výrobci tohoto bohatství - britské popelky - dostali jen rány a kopance místo půlpencí.
V roce 1864 stoupl zdanitelný příjem v rubrice D[502] o 9 200 000 liber št. Z tohoto přírůstku pohltilo hlavní město, kde bydlí necelá osmina obyvatelstva, 4 266 000 liber šterlinků, což je skoro polovina. Přitom 3 123 000 liber št., tj. víc než třetina přírůstku celé Velké Británie, z toho připadlo na londýnskou City, tj. privilegované tvořící jednu stosedmdesátidevítinu obyvatelstva Británie; na Mile End a Tower, kde je čtyřikrát tolik obyvatelstva dělnického, připadlo 175 000 liber št. Obyvatelé City se zalykají zlatem; majitelé domů v Tower Hamlets se dusí pod tíhou daní ve prospěch chudých. City je samozřejmě proti centralizaci daní ve prospěch chudých a opírá se výhradně o zásadu místní samosprávy.
Za deset let, do roku 1861 včetně, stoupl počet dělníků zaměstnaných v bavlnářském průmyslu o 12 % ; jejich produkce se zvýšila o 103 %, Počet horníků v železorudných dolech se zvýšil o 6 %, produkce dolů o 37 %. Dvacet tisíc horníků pracovalo pro deset majitelů dolů. Počet zemědělských dělníků v Anglii a Walesu se za těchto deset let snížil o 88 147 osob, a přesto bylo za toto období mnoho set tisíc akrů obecní půdy ohrazeno a proměněno v soukromé vlastnictví, aby se rozšířily statky aristokracie; tento proces stále ještě trvá.
Za dvanáct let se pachtovné, které v Anglii a Walesu podléhá podle zákona o pauperech zdanění, zvýšilo z 86 700 000 na 118 300 000 liber št.; počet dospělých práceschopných pauperů se zvýšil ze 144 500 na 185 600.
A to není nějaký fantastický obraz, který by se zrodil v podrážděné fantazii nenapravitelných horkých hlav. To jsou přiznání landlordů a finančníků obsažená v jejich vlastních Modrých knihách. Jeden z jejich expertů prohlásil nedávno ve sněmovně lordů, že majetné třídy, žijící v nádheře a přepychu, si mohou z produktu vaší práce dávat ročně stranou na 150 000 000 liber št. O několik týdnů později referoval předseda Královské chirurgické fakulty porotě, která vyšetřovala příčiny předčasného úmrtí osmi lidí, jak to vypadá ve špinavém chudobinci Sv. Pankráce.
Počet privilegovaných v Irsku se rovněž zvýšil a jejich příjmy stouply, zatímco šestina jeho těžce pracujících synů a dcer zahynula hlady nebo zemřela na nemoci z hladu a třetina těch, kdo zůstali naživu, byla zločinnými uzurpátory soudně vystěhována, vyhnána a vypuzena z vlasti.
Toto období bezpříkladné průmyslové prosperity přivedlo tisíce našich soudruhů v práci - poctivých a nezkažených mužů a žen, kteří neznali nic než tvrdou práci - do robotárny, kde roztloukají kamení a cupují bavlnu; jejich vysněný rostbíf se proměnil ve šlichtu z krup. Statisíce mužů, žen a dětí bloudí po své rodné zemi bez střechy nad hlavou, davy ponížených a vyvržených se valí do větších měst; jsou jich plné silnice; hledají práci, aby si mohli obstarat stravu a přístřeší, a nemohou ji najít. Další tisíce spíš troufalých než poctivých šlapou mlýn ve věznicích, kde si odpykávají trest za drobné krádeže, neboť dávají přednost vězeňské kázni před pobytem v robotárně, zatímco podvodníci velkého formátu jsou na svobodě a zločinní landlordi předsedají zasedáním smírčích soudů. Tisíce mladých a zdravých lidí odjíždějí do zámoří a utíkají od rodinného krbu jako před morem, staří a slabí hynou cestou hlady a zimou. Nemocnice i lazarety jsou přeplněny nemocnými s horečnatými chorobami a lidmi vyčerpanými hladem; smrt hlady se stala běžným zjevem, který je na denním pořádku.
Všichni se shodují v tom, že strádání dělnické chudiny ještě nikdy nebylo tak veliké a bída ještě nikdy nebyla tak rozšířena jako teď, a přitom nikdy nebyla taková hojnost prostředků k uspokojení potřeb člověka. Je to nadmíru jasný důkaz toho, že morální zásada každé vládní moci, hlásající, že "blaho celé společnosti je nejvyšším Zákonem a musí být smyslem a konečným cílem všech občanských zákonů", byla zcela opomíjena. Ti, kdo rozhodují o osudu národa, buď lehkovážně zanedbali svou svatou povinnost, sloužili zájmům bohatých, aby zbohatli ještě víc, nebo vzhledem k svému společenskému postavení, výchově či třídním předsudkům nebyli s to plnit své povinnosti vůči celé společnosti nebo provést příslušná opatření; v obou případech zneužili důvěry, která byla do nich vkládána.
Třídní panství může existovat jen tehdy, když jsou utlačovaní chráněni před krajní nouzí. Vládnoucí třídy nedokázaly uchránit průmyslového námezdního dělníka v nejlepších letech jeho života před bídou a smrtí hladem. Jejich prostředky úplně selhaly, jejich sliby nebyly splněny. Slibovali, že omezí veřejné výdaje, a místo toho je nesmírně zvýšili. Slibovali, že sejmou z vašich beder daňové břemeno, jenže boháči platí jen zlomek zvýšených výdajů; zbytek se vybírá z vašich předmětů denní potřeby - dokonce i vaše zástavní lístky jsou zdaněny - aby se mohla udržovat stálá armáda verbovaná z vašich řad, která by do vás mohla střílet, kdybyste projevili svou nespokojenost. Slibovali, že pauperismus zredukují na minimum, a udělali chudobu a nouzi vaším běžným osudem, velký bochník se scvrkával, až z něho nezbylo nic. Každé opatření, kterého použili, jen ještě celé zlo zhoršilo, a tak už nemají co navrhovat, jejich panství je odsouzeno k zániku. Pokračovat takto dále by znamenalo přivést všechny do záhuby. Existuje jen jediný prostředek. Pomozte si sami! Rozhodněte se, že tento hanebný stav věcí nebudete déle trpět; jednejte podle svého rozhodnutí, a tento stav zmizí.
Před několika týdny se o této otázce radila skupina londýnských dělníků. Dospěli k závěru, že kořenem všeho nynějšího zla je současná ekonomická základna společnosti a že může pomoci jedině přetvoření existujícího sociálního a politického pořádku, a to mohou uskutečnit jen milióny pracujících samy. Svůj závěr vtělili do řady rezolucí, které předložili k projednání konferenci dělnických zástupců, kterou svolali. Tyto rezoluce byly projednány na třech po sobě následujících zasedáních a jednomyslně přijaty. K jejich provádění byla založena nová dělnická organizace nazvaná Liga půdy a práce. jejímu výkonnému výboru, složenému z více než čtyřiceti známých dělnických představitelů, bylo uloženo vypracovat podle původních rezolucí přijatých na konferenci programové zásady, které by sloužily za akční program, jehož pomocí by bylo možno dosáhnout radikální přeměny.
Po zralé úvaze přijal výbor tento program:
| 1. Provést nacionalizaci půdy. 2. Provést vnitřní kolonizaci. 3. Zavést všeobecnou, světskou, bezplatnou a povinnou výchovu. 4. Zrušit soukromé cedulové banky. Výhradní právo emise bankovek ponechat státu. 5. Místo všech daní zavést jedinou přímou a progresivní daň z majetku. 6. Zlikvidovat státní dluh. 7. Zrušit stálou armádu. 8. Zkrátit pracovní dobu. 9. Zavést všeobecné rovné volební právo a stanovit plat pro poslance. |
Úspěch našeho úsilí bude záviset na tom, jaký tlak budeme vyvíjet na ty, kdo jsou u moci; k tomu je zapotřebí početní převahy, jednotnosti, organizovanosti a koordinace akcí. Proto vás vyzýváme, abyste se sjednotili a zorganizovali, abyste zkoordinovali své akce a po celém Irsku, Skotsku, Walesu a Anglii hlásali, že "Půda patří lidu", pravoplatnému dědici darů přírody. Žádná racionálně spravovaná společnost nemůže ponechat půdu, která je zdrojem života, v moci několika soukromých osob pro jejich vrtochy a rozmary. Jedinou silou schopnou spravovat půdu k užitku celé společnosti je vláda zvolená celým národem a těšící se jeho důvěře.
Trvejte na tom, aby stát žádal zpět neobdělávanou půdu - čímž by položil základ k její nacionalizaci - a osídlil ji nezaměstnanými. Nedopusťte, aby třebajen jediný akr obecní půdy byl ohrazen pro soukromé zájmy těch, kdo nevyrábějí. Přinuťte vládu, aby použila armády - než bude definitivně rozpuštěna - jako pionýrského vojska k odstranění plevele z ladem ležící půdy, k zavlažování půdy a k jejímu obdělání, místo aby zřizovala tábory, v nichž se připravuje zničení života. Jestliže se zelená pole a zelinářské zahrady nesnášejí s ušlechtilým loveckým sportem, nechť se lovci vystěhují.
Učiňte devět bodů Ligy programem dělnictva, zkušebním kamenem kandidátů na poslanecká místa, a shledáte-li, že jsou falešní, odvrhněte je jako falešnou minci, neboť kdo je proti tomuto programu, jde proti vám.
Zákony o půdě, finanční zákony a všemožné jiné zákony vás připravují o plody vaší práce. Z hladové mzdy, která vám zbude, musíte platit úroky z dluhu vytvořeného proto, aby vaši předkové mohli být drženi v područí; vy musíte vydržovat stálou armádu, která slouží témuž účelu vaší generaci; když je práce, jste soustavně přepracováni a podvyživeni jste stále. Nic jiného než řada radikálních reforem, uvedených v našem programu, vás nikdy nevyvede z tohoto stavu beznadějného zoufalství, v němž jste nyní. Obtíže se dají překonat jedině jednotou cíle a akce. Nás je mnoho, našich odpůrců málo. Proto dělníci a dělnice všech vyznání a zaměstnání, dožadujte se jednotně svých práv, semkněte se a spojte své síly pod praporem Ligy půdy a práce, abyste dosáhli svého osvobození!
| John Weston, pokladník | ||
| Martin J. Boon J. George Eccarius |
 |
tajemníci |
| Napsal G. Eccarius kolem 14. listopadu 1869 Otištěno jako brožura "Address of the Land and Labour League to the working men and women of Great Britain and Ireland", Vydaná v Londýně 1869 |
Podle textu brožury Přeloženo z angličtiny |
*Záznam dvou Marxových řečí o politice britské vlády vůči irským vězňům[503]
I
Občan Marx pak zahájil diskusi o stanovisku britské vlády k irské otázce. Řekl:
Důvod k politické amnestii může být dvojí: 1. když je vláda dost silná, protože se opírá o sílu zbraní a o veřejné mínění, a když nepřítel svou porážku přiznává, jako tomu bylo v případě Ameriky;
2. když špatná vláda způsobí konflikt a opozice se prosadí, jako tomu bylo v případě Rakouska a Uher. To se mělo stát také v Irsku.
Disraeli i Gladstone řekli, že vláda by měla udělat pro Irsko to, co v jiných zemích dělá revoluce. Bright opětovně tvrdil, že Irsko bude neustále zralé pro revoluci, jestliže nenastane radikální změna. V období voleb Gladstone ospravedlňoval fenianské povstání a říkal, že za takových podmínek by se vzbouřil každý národ. Když se mu v Dolní sněmovně vysmívali, vysvětloval své plamenné proklamace proti dobyvačné politice v tom smyslu, že by Irsko mělo být spravováno podle irských představ. Aby s dobyvačnou politikou skoncoval, musel by, jakmile se stal ministrem, ihned přistoupit k provádění amnestie, podobně jako tomu bylo v Americe a Rakousku. Nic takového však neudělal. Nato vyšlo hnutí za amnestii z obecních a městských samospráv. Když už měla vyjet deputace s peticí obsahující 200 000 podpisů a žádající propuštění vězňů, předešel ji Gladstone tím, že propustil na svobodu několik vězňů, aby nevznikl dojem, že povoluje irskému nátlaku. Když byla petice odevzdána, neodpověděl na ni, ačkoli ji nezorganizovali feniané. Pak byl v Dolní sněmovně interpelován kvůli hanebnému zacházení s vězni. Alespoň v tomhle ohledu je anglická vláda nestranná a zachází s Iry stejně jako s Angličany. V žádné jiné evropské zemi se s politickými vězni nezachází tak jako v Anglii a Rusku. Bruce byl nucen tento fakt přiznat. Ačkoli Moore žádal vyšetření, bylo to odmítnuto. Nato vzniklo lidové hnutí za amnestii v Limericku. Na mítinku za účasti 30 000 lidí bylo přijato memorandum žádající bezpodmínečné propuštění vězňů. Ve všech městech na severu se konaly mítinky. Potom byl ohlášen velký mítink v Dublinu, kterého se zúčastnilo 200 000 lidí. Byl ohlášen týdny napřed na 10. října. Odborové spolky se chtěly zúčastnit průvodu. 8. října vydala vláda nařízení zakazující průvodu procházet určitými ulicemi. Isaac Butt to vyložil jako zákaz průvodu vůbec. Obrátili se tedy na Fortescua, ten však nebyl přítomen a jeho sekretář Burke o ničem nevěděl. Nechali tam dopis a čekali odpověď, ale Fortescue odpověděl vyhýbavě. Vláda potřebovala vyvolat střetnutí. Od průvodu se upustilo a později se zjistilo, že vojáci dostali pro tento případ po 40 nábojích.
Potom Gladstone odpověděl vyhýbavě na srpnovou petici z Limericku.[324] Psal, že chování lidí bylo velmi různé. Jedni byli loajální, druzí hovořili hrubě a dožadovali se jako práva toho, co může být jen aktem milosti.
Je to projev domýšlivosti placeného veřejného úředníka poučovat veřejné shromáždění, jak se má mluvit.
Dále Gladstone namítal, že vězni se nevzdali svých záměrů, které jim překazilo uvěznění.
Jak může Gladstone znát jejich záměry a vědět, že na nich ještě lpějí? Vymáhal na nich snad mučením přiznání? Žádá na nich, aby se vzdali svých zásad, aby je morálně ponížil. Napoleon nežádal lid, aby se vzdal republikánských zásad, než udělil amnestii, a ani Prusko si takovou podmínku nekladlo.
Dále se Gladstone zmiňuje o spiknutí, které existuje ještě v Anglii a v Americe. Kdyby to tak bylo, Scotland Yard by se s ním brzy vypořádal. Je to jen nespokojenost, která trvá už 700 let. Irové prohlásili, že chtějí dostat bezpodmínečnou svobodu jako krok k usmíření. Gladstone nemůže potlačit spiknutí fenianů v Americe; svým chováním mu jen napomáhá. Jedny noviny ho nazývají hlavním centrem[504] spiknutí. Zlobí se na tisk, nemá však odvahu jej pronásledovat a chce proto svalit odpovědnost na vězně. Nechce si je snad nechat jako rukojmí, aby dosáhl dobrého chování lidí venku? Tvrdí, že bylo "naším přáním dosáhnout nejzazší hranice shovívavosti". A tohle je ona hranice.
Když věznice v Mountjoy byla přeplněna vězni, kteří nebyli podrobeni výslechu, psal dr. M'Donnell Josephu Murrayovi dopis za dopisem o tom, jak se s nimi zachází. Lord Mayo řekl později, že Murray tyto dopisy zatajil. M'Donnell psal pak inspektorovi vězení, tj. vyššímu úředníkovi. V důsledku toho byl propuštěn a Murray povýšen.
Dále Gladstone řekl, že "jsme doporučili" propustit menší vinníky, hlavní vůdci a organizátoři však propuštěni být nemohou.
To je zřejmá lež. Mezi uvězněnými byli dva Američané, oba odsouzení na 15 let. Strach z Ameriky přiměl Gladstona, aby je propustil. Carey byl odsouzen v roce 1865 k 5 letům; je v ústavu pro choromyslné, jeho rodina by si ho chtěla vzít domů, vždyť přece nemůže svrhnout vládu.
Dále Gladstone řekl, že vzpoura proti veřejnému pořádku byla v této zemi vždycky považována za zločin. Ale jen v této zemi. Vzpoura Jeffersona Daviese byla oprávněná, protože nebyla namířena proti Angličanům a jejich vládě.[326] Vláda, pokračuje Gladstone, nemůže mít nic jiného na zřeteli než potrestání zločinů.
Vláda slouží utlačovatelům Irska. Gladstone by si přál, aby Irsko padlo na kolena, protože osvícený panovník a parlament vykonali velký akt spravedlnosti. Jenže to byli právě oni, kdo se dopustili zločinů na irském lidu. Irská otázka byla jediným heslem, s jehož pomocí se mohli Gladstone a Bright stát ministry, pochytat jinověrce a irským kariéristům umožnit, aby ospravedlňovali svou prodejnost. Církev byla jen záminkou k dobývání. Záminka byla odstraněna, ale poroba zůstala. Gladstone tvrdil, že vláda je odhodlána pokračovat v odstraňování křivd, že však je také rozhodnuta chránit životy a majetek a hájit celistvost impéria.
Životy a majetek ohrožuje anglická aristokracie. Kanada si vytváří vlastní zákony, aniž porušuje celistvost impéria, ale Irové nerozhodují ani o svých vlastních záležitostech, musí je přenechat parlamentu, tj. původci svého nynějšího postavení. Bylo by velmi hloupé domnívat se, že propuštění vězňů z vězení je nebezpečnější než urážet celý národ. Starý anglický dobyvačný duch se ukazuje ve výroku: "Vyhovíme vám, ale musíte o to poprosit."
V dopise Isaacu Buttovi Gladstone píše:
"Připomínáte mi, že jsem se jednou přimlouval za cizince. Jsou oba tyto případy v nějaké souvislosti? Feniané byli souzeni podle platných zákonů, a vinnými je shledala porota složená z jejich krajanů. Vězňové z Neapole byli zatčeni, ale nebyli souzeni, a když se tak stalo, byli postaveni před zvláštní soud a odsouzeni soudci placenými vládou".[505]
Když nějaký pytlák je souzen soudem skládajícím se z místních squirů, je také souzen svými krajany. Je známo, že irští soudci patří k dodavatelům zámku, jejichž živobytí závisí na tom, jaký vynesou rozsudek! Potlačování je zvykem soudů všude. V Anglii mohou být soudcové nezávislí, v Irsku nikoli. Jejich postup je závislý na tom, jak slouží vládě. Návladní Sullivan se stal správcem soudního archívu.
Starému řádu lesníků v Dublinu odpověděl Gladstone, že prý si není vědom toho, že by byl dal záruky, že "Irsko bude spravováno podle svých představ".[506] A po tom všem se objeví na radnici a stěžuje si, že takový úkol je nad jeho síly.
Výsledek toho všeho je, že jsou odřeknuty všechny mítinky na obranu práv pachtýřů a Irové žádají propuštění vězňů. Rozešli se s klerikální stranou a požadují nyní pro Irsko samosprávu. Moore a Butt se pro ni vyslovili. Rozhodli se dosáhnout osvobození O'Donovana Rossy tím, že ho zvolili za člena parlamentu.
II
Občan Mottershead podal přehled o Gladstonově činnosti. Já bych jej podal jinak, ale to nijak nesouvisí s projednávanou otázkou. Petice, které byly přijaty na mítincích, byly docela uhlazené, Gladstona však popudily proslovy pronesené k jejich podpoře. Castlereagh nebyl horší než Gladstone a já jsem našel dnes v "Political Register"[507], že užil stejných slov proti Irům jako Gladstone, a Cobbett mu odpověděl stejně jako já.
Když začala volební kampaň, žádali všichni irští kandidáti amnestii, ale Gladstone nepodnikl nic, dokud irské městské a obecní samosprávy nezahájily hnutí za amnestii.
Nemluvím o obětech v zahraničí, protože válka v Uhrách se nemůže srovnávat s povstáním fenianů. Bylo by možné ji srovnávat s rokem 1798[508], ale pak by srovnání nedopadlo ve prospěch Angličanů.
Opakuji, že nikde s politickými vězni nezacházejí tak špatně, jako v Anglii.
Občan Mottershead není ochoten nám říci své mínění o Irech; chce-li vědět, co jiné národy soudí o Angličanech, ať si přečte Ledru-Rollina[509] a ostatní spisovatele z kontinentu. Já jsem Angličany hájil vždycky a budu je hájit i nadále.
Tato rezoluce nemá být přijata proto, aby bylo dosaženo propuštění vězňů; Irové sami se toho už vzdali. Má to být rezoluce, která by vyjádřila sympatie k Irům a ukázala chování vlády; snad Angličany a Iry spojí. Gladstone musí bojovat s opozicí "Times", "Saturday Review" atd., jestliže nebojácně řekneme své mínění; na druhé straně jej můžeme i bránit proti opozici, která by mohla přivodit jeho pád. Byl u moci za občanské války a odpovídal za politiku vlády, a jestliže Sever na tom byl špatně následkem jeho prohlášení, neslouží to ke cti jeho vlastenectví.
Občan Odger má pravdu: kdybychom chtěli osvobodit vězně, touto cestou bychom toho nedosáhli. Důležitější však je vycházet vstříc irskému lidu než Gladstonovi.[510]
| Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
*Články Jenny Marxové o irské otázce[511]
I
Londýn 27. února 1870
"Marseillaise" z 18. února přetiskuje článek z "Daily News", jímž tento anglický list informuje francouzský tisk o zvolení O'Donovana Rossy. Poněvadž tyto informace jsou dosti zmatené a kusá vysvětlení jen zkreslují věci, které mají objasnit, prosím vás o laskavé uveřejnění mého komentáře k uvedenému článku.
Především se v "Daily News" říká, že O'Donovana Rossu odsoudila porota, ale nedodává se k tomu, že v Irsku je porota složena z přisluhovačů víceméně přímo jmenovaných vládou.
Liberalizující mluvkové z "Daily News" hovoří s posvátnou hrůzou o treason felony[n], a přitom zapomínají říci, že tato nová kategorie anglického trestního zákoníku byla vynalezena speciálně k tomu, aby irští vlastenci byli postaveni naroveň nejsprostším zločinům.
Vezměme si případ O'Donovana Rossy. Byl jedním z redaktorů "Irish People". Jako většina fenianů byl odsouzen za to, že prý psal pobuřující články. "Marseillaise" se tedy nemýlila, když viděla analogii mezi Rochefortem a Rossou.
Chtějí-li však "Daily News" informovat Francii o odsouzených fenianech, proč neříkají nic o tom, jak hanebně se s nimi zachází? Doufám, že mi dovolíte doplnit to, co tento list z opatrnosti zamlčel.
Před nějakou dobou byl O'Donovan Rossa uvržen do temnice s rukama spoutanýma za zády. Ani ve dne, ani v noci mu pouta nesňali, takže si musel lehnout na zem, aby mohl srkat svou potravu - šlichtu z krup. Když se redaktor listu "Irishman" pan Pigott dověděl tato fakta od Rossy, který mu je sdělil v přítomnosti ředitele věznice a ještě jiného svědka, uveřejnil je ve svém listu, a to přimělo pana Moora, jednoho z irských členů Dolní sněmovny, že požadoval parlamentní vyšetření poměrů ve věznicích. Vláda se proti tomuto požadavku energicky ohradila. Pro Moorův návrh hlasovalo 36 členů, proti 171; důstojný protějšek hlasování, jímž bylo pošlapáno volební právo.[o]
A to se událo za vlády svatouška Gladstona! Jak vidíte, tento velký liberální vůdce málo dbá na lidskost a spravedlnost. Jsou i jidášové, kteří nechtějí vidět.
A tady jiný případ, který rovněž dělá Anglň velkou čest. Asi šedesátiletý či sedmdesátiletý uvězněný fenian O'Leary dostával po tři týdny jen chléb a vodu za to, že - ne, to by čtenáři "Marseillaise" nikdy neuhodli - za to, že o sobě říkal, že je "pohan", a odmítl se prohlásit za protestanta, presbyteriána, katolíka či kvakera. Dali mu na vybranou: buď se přihlásit k některému náboženství, nebo být o suchém chlebu. Z těchto pěti zel si O'Leary neboli "pohan O'Leary", jak mu říkají, vybral to, které mu připadalo nejmenší, totiž chléb a vodu.
Když před několika dny coroner (soudní úředník, který jménem koruny vyšetřuje okolnosti náhlých úmrtí) ohledal mrtvolu jednoho feniana zemřelého ve vězení na Spike Islandu, vyjádřil se velmi ostře o způsobu, jakým se se zesnulým zacházelo.
Minulou sobotu opustil vězení, kde byl zavřen čtyři roky, mladý Ir Gunner Hood; v devatenácti letech se dal naverbovat do anglické armády a v Kanadě sloužil Anglii. V roce 1866 byl za psaní pobuřujících článků postaven před vojenský soud a odsouzen ke dvěma letům nucených prací. Když Hood vyslechl rozsudek, vyhodil čepici do vzduchu a vykřikl: ,,Ať žije irská republika!" Toto vroucí zvolání mu přišlo draho. Odsoudili jej k dalším dvěma letům vězení a ještě k padesáti ranám karabáčem. Tento rozsudek byl vykonán velmi brutálním způsobem. Hood byl zapřažen do pluhu a dva svalnatí kováři byli vyzbrojeni cat o'nine tails[p] - francouzština nemá synonymum pro anglickou knutu. V tom si rozumějí jen Rusové a Angličani. Vrána k vráně sedá!
Novinář pan Carey je teď v té části vězení, která je vyhrazena pro choromyslné. Mlčení a jiná muka, která musel snášet, jej připravily o rozum a udělaly z něho živou mrtvolu.
Fenian plukovník Burke, člověk, který se vyznamenal za své vojenské služby v americké armádě, ale vynikl také jako spisovatel a malíř, byl rovněž přiveden do politováníhodného stavu; nepoznává už ani nejbližší příbuzné. K tomuto seznamu irských mučedníků bych mohl připojit ještě mnoho jmen. Postačí, když řeknu, že od roku 1866, kdy byla v budově "Irish People" provedena racie, ve vězeních filantropické Anglie zemřelo nebo zešílelo 20 fenianů.
| Napsala Jenny Marxová 27. února 1870 Otištěno v "La Marseillaise", čís. 71 z 1. března 1870 Podpis: J. Williams |
Podle textu novin Přeloženo z francouzštiny |
II
Londýn, 5. března
Na zasedání Dolní sněmovny 3. března interpeloval pan Stacpoole pana Gladstona o zacházení s uvězněnými feniany. Řekl mimo jiné, že lékař Lyons z Dublina nedávno prohlásil, že
"vězeňský řád, hladová strava, omezování osobní svobody a ostatní tresty nutně musejí mít za následek trvalou újmu na zdraví vězňú".
Nato vyjádřil pan Gladstone své plné uspokojení nad tím, jak se s vězni zachází, a svůj malý speech[q] korunoval touto duchaplnou poznámkou:
"Pokud jde o zdraví O'Donovana Rossy, mohu s radostí oznámit, že paní O'Donovanová Rossová za své poslední návštěvy u svého muže s potěšením konstatovala, že vypadá lépe."[512]
Ze všech lavic ctihodného shromáždění se ozval homérský smích! Poslední návstěva! Podotýkám, že paní O'Donovanová Rossová byla od svého manžela po celá léta odloučena, a k tomu ještě jezdila po Americe, aby veřejnými přednáškami o anglické literatuře vydělala na chléb pro své děti.
Nelze také nepřipomenout, že tento pan Gladstone, jehož žerty bývají tak trefné, je už málem svatý, neboť je autorem "Prayers" ("Modliteb"), "Propagation of the Gospel" ("Hlásání evangelia"), "The functions of laymen in the Church" ("Povinností laiků v církvi") a zcela nedávno vyšlého kázání "Ecce homo".[r]
Ale sdílejí velké uspokojení vrchního žalářníka také jeho vězňové? Přečtěte si následující úryvky z jednoho dopisu O'Donovana Rossy. Tento dopis se přímo zázrakem dostal z vězení ven a s neuvěřitelným zpožděním došel na místo určení.
"Vypravoval jsem vám o pokrytectví pánů Angličanů, kteří mě věznili v takové pozici, že jsem si musel kleknout a opřít se o lokty, abych se mohl najíst; moří mě hlady, připravují mě o denní světlo a dávají mi železa a bibli. Nestěžuji si na tresty, které na mne moji pánové ráčí nakládat - mým údělem je trpět - trvám však na svém právu informovat svět o způsobu, jakým se se mnou zachází, a o tom, že mé dopisy, v nichž o tomto zacházení píšu, jsou nezákonně zadržovány. Malicherná opatření, k nimž sahají vězeňské orgány, aby mi zabránily psát dopisy, jsou stejně směšná jako odporná. Nejpotupnější procedura byla, když mě po několik měsíců každý den svlékali donaha a prohlíželi mi ruce, nohy a všechny ostatní části těla. To se dělo v Millbanku den co den od února až do května 1867. Jednou jsem odmítl se svléknout. Tu přišlo pět dozorců, zbili mě a šaty ze mne strhali.
Jednou se mi podařilo poslat ven dopis. Vyneslo mi to návštěvu pánů Knoxe a Pollocka, dvou police magistrates (policejních soudců).
Jaká ironie - poslat dva vládní úředníky, aby zjistili pravdu o anglických vězeních. Tito pánové odmítli vzít na vědomí všechno závažné, co jsem jim chtěl říci. Když jsem zavadil o něco, co se jim nelíbilo, zarazili mě a řekli, že po vězeňském řádu jim nic není. Že je to tak, pánové Pollocku a Knoxi? Když jsem vám řekl, že mě přinutili koupat se ve vodě, v níž se už přede mnou vykoupalo půl tuctu anglických vězňů, neodmítli jste snad tuto stížnost si zaznamenat?
V Chathamu mi poručili vycupovat určité množství koudele a řekli mi, že budu o hladu, jestli svou práci neskončím do určité doby.
Možná, zvolal jsem, že mne potrestáte stejným způsobem, i když svúj úkol splním. To se mi už stalo v Millbanku.
Jak je to možné? otázal se žalářník.
Vypravoval jsem mu tedy, že 4. července jsem svúj úkol dokončil deset minut před stanovenou dobou a vzal jsem si knihu. Dozorce to viděl, obvinil mě z lenosti a byl jsem potrestán osmačtyřiceti hodinami temnice o chlebu a vodě.
Jednou jsem spatřil svého přítele Edwarda Duffyho. Byl velmi bledý. Po určité době jsem se doslechl, že Duffy je vážně nemocen a že projevil přání mě vidět (byli jsme v Irsku důvěrnými přáteli). Poprosil jsem ředitele věznice, aby mi dovolil jej navštívit. Stroze mě odmítl. Bylo to o vánocích roku 1867; o několik týdnů později mi jeden vězeň pošeptal skrze mříž mé cely: "Duffy je mrtev!"
Kdyby se něco takového přihodilo v Rusku, jak patetický příběh by z toho udělali Angličané!
Kdyby pan Gladstone byl svědkem takové smrti v Neapoli, jak barvitě by nám ji asi vylíčil! Ach vy slaďoučcí farizejové, řemeslní svatoušci s biblí na rtech a s ďáblem v srdci!
Několik slov musím věnovat památce Johna Lynche. V březnu 1866 jsem se s ním setkal na vězeňském dvoře. Tak nás hlídali, že mi stačil pošeptat jen tato slova: ,,Ta zima mě zahubí." Co však udělali tito Angličané? Den před Štědrým večerem nás odvezli do Londýna. Když jsme přibyli do věznice, vzali nám flanelové spodní prádlo a po celé měsíce nás nechali třást se v celách zimou. Ano - to nemohou popřít - oni zabili Johna Lynche; a přesto se při vyšetřování našli dozorci, kteří byli ochotni dosvědčit, že se s Lynchem i Duffym zacházelo velice jemně.
Prolhanost našich anglických utlačovatelů přesahuje všechny představy.
Je-li mi souzeno zemřít ve vězení, zapřísahám svou rodinu i své přátele, aby nevěřili ani slovo z toho, co říkají tito lidé. Nechť mě nepodezírají z nějaké osobní zášti vůči těm, kdo mě pronásledovali svými lžemi. Obviňuji pouze tyranii, jež si takovéto metody žádá.
Okolnosti mi nejednou připomínají slova Machiavelliho: "Tyrani mají zvláštní zájem na šíření bible, aby lidové masy byly poslušny jejích přikázání a bez odporu se nechávaly okrádat lupiči."
Dokud se národ otroků řídí zásadami morálky a poslušnosti, kterou mu káží faráři, nemají se tyrani čeho obávat.
Dostane-li se tento dopis k mým krajanům, mám právo požadovat, aby pozvedli svůj hlas a domáhali se toho, aby se jejich trpícím bratrům dostalo spravedlnosti. Kéž tato slova rozproudí jejich vlažnou krev!
Zapřáhli mě do káry a kolem krku mi dali oprátku. Tato oprátka byla přivázána k dlouhé oji a dva angličtí vězni dostali příkaz dávat pozor, aby se kára nepřevrhla; jenže oni ji pustili, oj se nazvedla a oprátka se rozvázala. Kdyby se naopak byla ještě pevněji zadrhla, byl jsem mrtev.
Tvrdím, že nemají právo přivádět mě do postavení, kdy můj život závisí na jednání někoho jiného.
Paprsek světla se dere skrze mříže a závory mého vězení. Je to vzpomínka na den strávený v Newtownards, kde jsem se sešel s orantisty a ríbbonisty, kteří zapomněli na svou bigotnost!
politický vězeň odsouzený k nuceným pracím[513] |
| Napsala Jenny Marxová 5. bfezna 1870 Otištěno v ""La Marseillaise", čís. 79 z 9. března 1870 |
Podle textu novin Přeloženo zfrancouzštiny |
III
Londýn, 16. března 1870
Dopis O'Donovana Rossy, s nímž jsem vás seznámil v posledním článku, byl nejvýznamnější událostí minulého týdne.
"Times" přetiskly dopis bez komentáře, "Daily News" přinesly komentář bez dopisu.
"Jak se dalo očekávat," píše tento list, "zvolil si pan O'Donovan Rossa za téma svého dopisu vězeňský řád, jemuž se musí po určitou dobu (for a while) podřizovat."
Jak krutě zní výraz "po určitou dobu", když jde o člověka vězněného už pět let a odsouzeného na doživotí k nuceným pracím!
Pan O'Donovan Rossa si mimo jiné stěžuje na to, že jej "zapřáhli do káry a kolem krku mu uvázali provaz", a to takovým způsobem, že jeho život závisel na pohybech anglických trestanců, jeho spoluvězňů.
"Ale cožpak je to něco nespravedlivého," volá "Daily News", "přivést člověka do postavení, kdy jeho život závisí na jednání druhých? Cožpak ve voze nebo na parníku nezávisí život člověka také na jednání druhých?"
Po tomto siláckém kousku vytýká nábožný kasuista O'Donovanu Rossovi, že nemá rád bibli a že raději čte "Irish People". Tento protiklad slov bible a people[s] dovede nadchnout jeho čtenáře.
"Pan O'Donovan Rossa," pokračuje list dále, "si zřejmě představuje, že vězňové odpykávající si své tresty za pobuřující články by měli dostávat doutníky a všechen denní tisk a hlavně by měli mít právo svobodně si dopisovat se svými přáteli."
Ach vy ctnostní farizejové! Konečně tedy přiznáváte, že O'Donovan Rossa byl odsouzen na doživotí k nuceným pracím za pobuřující články, a ne za pokus o vraždu na královně Viktorii, jak jste ničemně tvrdili ve své první výzvě francouzskému tisku.
"Ostatně," uzavírá tento nestoudný list, "s O'Donovanem Rossou se zachází jen tak, jak si zasluhuje, tj. jako s obyčejným trestancem."
Po speciálně gladstonovských novinách tu máme jiný odstín liberalizujících novin, "Daily Telegraph", který se obvykle vyznačuje velmi hrubým tónem.
"Jestliže se snižujeme k tomu, že bereme na vědomí dopis O'Donovana Rossy," říká se v něm, ,,není to kvůli nenapravitelným fenianům, nýbrž výhradně pro dobro Francie."
"Je přece známo," píše "Daily Telegraph", "že pan Gladstone před několika málo dny všechny tyto drzé výmysly formálně dementoval v Dolní sněmovně, a jistě se nenajde ani jediný rozumný Francouz, byť byl příslušníkem kterékoli strany či třídy, který by si troufal zapochybovat o tomto slovu anglického šlechtice."
Kdyby se však proti všemu očekávání ve Francii našly strany nebo lidé tak zkažení, že by nevěřili slovům takového anglického šlechtice, jako je pan Gladstone, nemohla by Francie aspoň odporovat dobře míněným radám pana Levyho, který není šlechtic a který vám adresuje tato slova:
"Radíme svým sousedům Pařížanům, aby všechny povídačky o ukrutnostech páchaných údajně na politických vězních v Anglii považovali za pouhé drzé výmysly."
Pan Levy mi laskavě dovolí, abych vám uvedl další ukázku toho, jakou cenu mají slova urozených lidí, kteří jsou v Gladstonově kabinetu.
Jistě si vzpomínáte, že jsem se ve svém prvním příspěvku zmiňoval o plukovníku Rickardu Burkovi, uvězněném fenianovi, kterého humánní metody anglické vlády připravily o rozum. První přinesl tuto zprávu "Irishman". Nato napsal pan Underwood ministru vnitra panu Bruceovi a žádal jej, aby dal vyšetřit, jak se zachází s politickými vězni.
Pan Bruce mu odpověděl dopisem, který byl uveřejněn v anglických novinách a v němž je tato věta:
"Pokud jde o Rickarda Burka vězněného ve wokingském žaláři, je pan Bruce nucen odmítnout šetření, jež by se mělo opírat o tak nepodložené a přemrštěné insinuace, jaké byly obsaženy ve výňatcích z listu ,Irishman', které jste mi poslal."
Toto prohlášení pana Bruce je z 11. ledna 1870. Nyní uveřejňuje "Irishman" v jednom ze svých posledních čísel odpověď téhož ministra na dopis paní Barryové, sestry Rickarda Burka, která jej žádala, aby jí podal zprávu o "znepokojivém" stavu jejího bratra. K ministrově odpovědi z 24. února je přiložena oficiální zpráva z 11. ledna, v níž vězeňský lékař a Burkův zvláštní hlídač oznamují, že Burke zešílel.[514] A tak pan Bruce týž den, kdy veřejně označil tvrzení listu "Irishman" za vylhaná a ničím nepodložená, měl nesporné a oficiální důkazy o jejich pravdivosti v kapse! Mimochodem pan Moore, irský člen Dolní sněmovny, bude o zacházení s plukovníkem Burkem interpelovat ministra.
Nedávno založený list "Echo"[515] předstírá ještě výraznější liberalismus než jeho kolegové. Má svou vlastní zásadu: prodává se za jeden sou, zatímco ostatní noviny se prodávají za dva, čtyři nebo šest sou. Tato cena jednoho sou jej nutí na jedné straně k pseudodemokratickým prohlášením, aby neztratil své proletářské abonenty, a na druhé straně k ustavičné opatrnosti, aby získal ctihodné předplatitele svých konkurentů.
V rozvláčném článku o dopise O'Donovana Rossy dospívá "Echo" k pozoruhodnému názoru, ,,že možná ani sami amnestovaní feniané nebudou chtít věřit nadsázkám svých krajanů", jako by byli pánové Kickham, Costello a jiní už neuveřejnili zprávy o svých útrapách ve vězení, jež se plně shodovaly s dopisem Rossy! Avšak po všech vytáčkách a zmatených oklikách se "Echo" přece jen dotýká bolavého místa.
"To, co uveřejnila ,Marseillaise'," prohlašuje, "vyvolá skandál, který obejde celý svět. Kontinentální myšlení je možná příliš omezené, aby mohlo spravedlivě rozlišovat mezi zločiny nějakého Bomby[ss] a přísnými opatřeními Gladstona. Bylo by proto lepší provést šetření atd."
Liberalizující gladstonovský týdeník "Spectator" se řídí zásadou, že všechny styly jsou špatné kromě nudného.[516] Proto mu v Londýně říkají noviny sedmi mudrců. Tyto noviny sedmi mudrců přinesly resumé z dopisu O'Donovana Rossy, vypeskovaly jej za jeho odpor k bibli a vynesly následující rozsudek:
"Fenian O'Donovan Rossa zřejmě nevytrpěl o nic víc než kterýkoli jiný trestanec; přesto však přiznáváme, že bychom rádi viděli, kdyby se tento režim změnil. Je naprosto spravedlivé a často i velmi moudré, když jsou vzbouřenci stříleni. Spravedlivé je i to, když se jim jako nejnebezpečnějším zločincům odejme svoboda. Není však ani spravedlivé, ani rozumné je ponižovat."
Krásně jsi to řekl, moudrý Šalamoune!
Nakonec přichází "Standard", hlavní orgán strany toryů, konzervativců. Víte, že anglická oligarchie se skládá ze dvou frakcí: pozemkové aristokracie a plutokracie. Toho, kdo se v jejich rodinných vádách postaví na stranu plutokratů proti aristokratům, nazývají liberálem, ba dokonce radikálem. Toho, kdo se naopak postaví za aristokraty proti plutokratům, nazývají toryem.
"Standard" říká o dopisu O'Donovana Rossy, že to je podvržená báchorka, napsaná pravděpodobně A. Dumasem.
Proč," táže se tento list, ",Marseillaise' ještě nedodala, že pan Gladstone, arcibiskup canterburský a starosta jsou každého rána přítomni mučení O'Donovana Rossy?"
V Dolní sněmovně charakterizoval jeden poslanec stranu toryů jako "stupid party" (hloupou stranu). List "Standard" si svůj titul vedoucího orgánu hloupé strany opravdu zaslouží!
Ještě než svůj dopis uzavřu, chtěl bych varovat Francouze, aby povyk novin nezaměňovali za hlas anglického proletariátu, který na neštěstí pro obě země, Irsko i Anglii, nenalézá v anglickém tisku žádnou odezvu.
Stačí říci, že přes 200 000 mužů, žen a dětí anglické dělnické třídy vzneslo v Hyde Parku požadavek, aby jejich irští bratři byli osvobozeni, a že generální rada Mezinárodního dělnického sdružení, která má své sídlo v Londýně a k jejímž členům patří uznávaní vůdcové anglické dělnické třídy, ostře pranýřovala to, jak se zachází s uvězněnými feniany, a postavila se za práva irského lidu proti anglické vládě.[517]
P. S. Poněvadž v "Marseillaise" byl publikován dopis O'Donovana Rossy, má Gladstone obavy, že ho veřejné mínění donutí nařídit veřejné parlamentní šetření o tom, jak se zachází s politickými vězni. Aby tomu ještě jednou unikl (víme, kolikrát se tomu jeho zchátralé svědomí už vzepřelo), tento diplomat právě uveřejnil oficiální, avšak anonymní dementi, v němž vyvrací fakta uváděná Rossou.[518]
Francouzi se musí dovědět, že toto dementi je jen reprodukce výpovědí žalářníka, policistů Knoxe, Pollocka aj. aj. Tito pánové vědí velice dobře, že Rossa jim nemůže odpovědět. Budou jej hlídat víc než kdy jindy. Zato jim odpovím já v některém z příštích příspěvků fakty, jejichž konstatování nezávisí na benevolenci žalářníků.
| Napsali Jenny Marxova a Karel Marx 16. března 1870 Otiltěno v ""La Marseillaise", čís. 89 z 19. března 1870 Podpis: J. Williams |
Podle textu novin Přeloženo z francouzštiny |
IV
Londýn, 18. března 1870
Jak jsem upozornil ve svém posledním dopise, pan Moore, irský člen Dolní sněmovny, interpeloval včera vládu o zacházení s uvězněnými feniany. Připomenul dotaz na Rickarda Burka a čtyři jiné vězně držené ve věznici Mountjoy (v Dublinu) a ptal se vlády, zda se domnívá, že je slučitelné s její ctí držet lidi ve vězení ještě potom, když je připravila o rozum. Nakonec se pan Moore naléhavě dožadoval "úplného, svobodného a veřejného šetření".
A tak je teď pan Gladstone v koncích. V roce 1868 kategoricky a pohrdavě odmítl provést šetření, jehož se dožadoval týž pan Moore. Od té doby měl na pravidelně se opakující požadavky, aby se provedlo šetření, pokaždé tutéž odpověď.
Proč tedy povolovat dnes? Proč přiznávat, že jsme se polekali rámusu z druhé strany La Manche? To tak! Pokud jde o obvinění vznesená proti našim dozorcům ve vězeních a káznicích, požádali jsme je, aby se k tomu vyjádřili. Svorně nám odpověděli, že to všechno jsou babské povídačky. Naše vládní svědomí bylo tedy samozřejmě uspokojeno. Jenže podle vysvětlení pana Moora se zřejmě - doslova - ,,v tomto případě nedá mluvit o uspokojení v pravém smyslu slova". "Uklidněné svědomí vlády" (the satisfaction of the minds of the government) závisí na důvěře, jakou chová ke svým podřízeným; bude "tudíž" (therefore) rozumné i spravedlivé přešetřit si pravdivost výpovědí žalářníků.[519]
| "Toť člověk: hned černý je, hned bílý; Co včera ctil, to dneska změnit pílí; Na obtíž sobě, jiným k ničemu, mění svůj kroj, jak móda káže mu".[t] |
Když se však nakonec přece jen k tomu odhodlá, nedělá to bez výhrad.
Pan Moore požaduje "úplné, svobodné a veřejné šetření". Pan Gladstone mu odpovídá, že je odpovědný za "formu" šetření, a my už víme, že to vůbec nebude "parlamentní šetření", ale daleko spíše šetření královské komise. Jinými slovy vyšetřující soudce v tomto náramném procesu, v němž pan Gladstone hraje roli hlavního. obžalovaného, bude vybírat a jmenovat pan Gladstone sám.
Pokud jde o Rickarda Burka, prohlašuje pan Gladstone, že se vláda dala o jeho pomatenosti informovat už 9. ledna. Důstojný kolega pana Gladstona, ministr vnitra pan Bruce, tedy nestydatě lhal, když ve svém dopise uveřejněném 11. ledna tvrdil, že tento fakt je vymyšlen. Avšak, pokračuje pan Gladstone, duševní porucha nedosáhla u pana Burka takového stupně, aby bylo zapotřebí propustit ho z trestnice. Nesmí se zapomínat, že tento člověk byl spoluviníkem exploze v clerkenwellské věznici.[520] Jak to? Rickard Burke byl držen v clerkenwellské věznici jako obžalovaný, když jiní lidé přišli na nápad vyhodit tuto věznici do povětří, aby jej osvobodili. Stal se tedy bezděčně účastníkem tohoto bláhového pokusu, z jehož zosnování je podezřelá anglická policie a který, kdyby se byl zdařil, by byl Burka pohřbil v sutinách věznice. Ostatně, říká pan Gladstone závěrem, propustili jsme už na svobodu dva feniany, kteří zešíleli v našich anglických káznicích. Jenže, přerušuje jej pan Moore, já jsem hovořil o čtyřech choromyslných držených v dublinské věznici Mountjoy. Na tom nesejde, odpovídá pan Gladstone. V každém případě máme v našich vězeních o dva blázny méně!
Pročpak se pan Gladstone tak úzkostlivě vyhýbá každé zmínce o věznici Mountjoy? Hned to uvidíme. Tentokrát najdeme fakta nikoli v dopisech vězňů, nýbrž v Modré knize vydané v roce 1868 z příkazu parlamentu.[521]
Po potyčce s feniany[522] spoutala anglická vláda Irsko zákonem o všeobecné bezpečnosti. Všechny záruky osobní svobody byly zrušeny. Každý, kdo byl "podezřelý z fenianismu", mohl tedy být uvržen do vězení a bez jakéhokoli soudního řízení tam držen tak dlouho, jak se úřadúm zlíbilo. Jedním z vězení přeplněných "podezřelými" byla mountjoyská káznice v Dublinu, v níž byl inspektorem Joseph Murray a lékařem pan M'Donnell. Nuže, co se dočítáme v Modré knize vydané v roce 1868 z nařízení parlamentu?
Po celé měsíce psal pan M'Donnell protestní dopisy proti brutálnímu zacházení s "podezřelými", které zprvu adresoval inspektoru Murrayovi. Když na ně inspektor neodpovídal, poslal pan M'Donnell tři nebo čtyři hlášení řediteli věznice. V jednom z těchto dopisu poukazuje na to, že
"u některých osob" - cituji doslova - "se objevují nesporné příznaky choromyslnosti". Dodává: "Nepochybuji ani dost málo, že jejich šílenství je důsledek vězeňského režimu. Nemluvě ani o humanitních důvodech, bylo by povážlivé, kdyby některý z těchto vězňů, kteří nejsou odsouzení, ale pouze podezřelí, spáchal sebevraždu."
Všechny tyto dopisy, jež pan M'Donnell adresoval řediteli, Joseph Murray zadržel. Nakonec napsal pan M'Donnell přímo lordu Mayovi, ministru irského místokrále. Psal mu mimo jiné:
"Nikdo není, milorde, informován lépe než vy o tuhém režimu, jemuž jsou ,podezřelí' vězni už dlouhou dobu vystaveni, o režimu samovazby, který je přísnější než ten, jemuž jsou podrobeni trestanci."
Jaký byl výsledek těchto odhalení uveřejněných z nařízení parlamentu? Lékař pan M'Donnell byl zbaven svého místa!!! Murray si však své místo udržel.
To všechno se událo za vlády toryú. Pan Gladstone, když se mu konečně podařilo svrhnout lorda Derbyho a pana Disraeliho plamennými proklamacemi, v nichž označil za pravého původce fenianismu anglickou vládu, nejenže krvelačného Murraye potvrdil v jeho funkci, ale na důkaz své zvláštní spokojenosti připojil k jeho funkci inspektora ještě tučnou sinekuru "registrar of habitual criminals"[u]!
Ve svém posledním dopise jsem tvrdil, že anonymní odpověď na Rossův dopis, uveřejněná v londýnských novinách, pochází přímo z vlády.
Dnes se přiznává, že to je dílo pana Bruce, ministra vnitra. Tady máme ukázku jeho "ministerského svědomí"!
"Pokud jde o Rossovu stížnost, že byl přinucen koupat se ve vodě, které už použili k umytí trestanci, prohlásili komisaři Knox a Pollock," říká pan Bruce, ,,že po pečlivém šetření, které provedli, by bylo zbytečné zdržovat se takovými hloupostmi."
Naštěstí bylo hlášení policistů Knoxe a Pollocka z nařízení parlamentu zveřejněno?[523] A co říkají na str. 23 svého hlášení? Že podle vězeňského řádu se několik trestanců koupe v jedné vodě, jeden po druhém, a že "dozorce nemohl nechat koupat O'Donovana Rossu jako prvního, aby neurazil ostatní". Je tedy "zbytečné zdržovat se s takovými hloupostmi".
Podle hlášení policistů Knoxe a Pollocka není tudíž hloupostí konstatování O'Donovana Rossy, že byl přinucen koupat se ve špinavé vodě po trestancích, jak to tvrdí pan Bruce. Daleko spíše považují tito pánové za hloupost to, že si O'Donovan Rossa na tuto potupu stěžoval.
Na témž zasedání Dolní sněmovny, kde pan Gladstone prohlásil, že je ochoten dát vyšetřit, jak se zachází s uvězněnými feniany, navrhl i nový Coercion Bill pro Irsko, který znamená zrušení ústavních svobod a vyhlášení zákona o všeobecné bezpečnosti.[524]
Podle teoretické fikce je ústavní svoboda pravidlem a její dočasné zrušení výjimkou; ale podle zvyklostí anglického režimu v Irsku je zákon o všeobecné bezpečnosti pravidlem a ústava výjimkou. Gladstone si bere za záminku agrární zločiny, aby mohl v Irsku znovu zavést stav obležení. Ve skutečnosti mu však jde o to umlčet nezávislé dublinské noviny. Od nynějška bude tedy bytí či nebytí každých irských novin záviset na dobré vůli pana Gladstona. Ostatně tento Coercion Bill je jen nezbytným doplňkem Land Billu, který pan Gladstone nedávno zavedl a který pod záminkou pomoci rolníkům upevňuje irský landlordismus.[355] K charakteristice tohoto zákona postačí, když řekneme, že jsou na něm patrné stopy autorství lorda Dufferina, člena kabinetu a irského velkostatkáře. Je tomu teprve rok, co tento doktor Sangrado vydal celý tlustospis,[525] v němž chtěl dokázat, že obyvatelstvu Irska se ještě málo pustilo žilou, že by bylo potřebí snížit je ještě o třetinu, aby Irsko mohlo splnit své slavné poslání - produkovat co největší renty pro své pány velkostatkáře a co nejvíce masa a vlny pro anglický trh.
| Napsala Jenny Marxová 18. března 1870 Otištěno v "La Marseillaise", čis. 91 z 21. března 1870 Podpis: J. Williams |
Podle textu novin Přeloženo z francouzštiny |
V
Londýn, 22. března
V Londýně je mezi lidem velmi rozšířen týdeník "Reynolds's Newspaper"[526] O irské otázce tento list píše:
"Ostatní národy nás teď považují za nejpokrytečtější národ na světě. Tak halasně a s takovým vytržením jsme se chvástali a tak jsme zveličovali znamenitost našich institucí, že se nemůžeme divit, jestliže teď, kdy naše lži jedna po druhé vycházejí najevo, se nám ostatní národy smějí a ptají se, jak je to možné. Tuto situaci však nezavinil anglický lid, neboť i on byl ošizen a oklamán; celá tíha viny spočívá na vládnoucích třídách a jejich prodejném a příživnickém tisku."
Coercion Bill pro Irsko, předložený ve čtvrtek večer, je opatření zavrženíhodné, mrzké a odporné. Tento návrh zákona dusí poslední jiskérku národní svobody v Irsku a umlčuje tisk této nešťastné země, aby znemožnil jejím novinám protestovat proti politice, jež je ostudou a skandálem naší doby. Vláda nevraží na všechny noviny, které nepřijaly její hanebný Land Bill s nadšením, a mstí se jim za to. Habeas Corpus Act[353] fakticky pozbude platnosti, neboť od nynějška bude možné uvěznit osoby, které nebudou s to vysvětlit své jednání tak, aby to uspokojilo úřady, na šest měsíců nebo dokonce na doživotí.
Irsko je vydáno všanc bandě dobře vycvičených špiónů, jimž se pro lepší zvuk říká "detektivové".
Mikuláš Ruský nevydal nikdy krutější ukaz proti nešťastným Polákům, než je tento Gladstonův bill proti Irům. Tímto opatřenímby si byl pan Gladstone získal přízeň proslulého krále dahomejského.[527] A přesto si Gladstone ještě troufá s bezmeznou drzostí se chvástat před parlamentem a národem, jakou velkodušnou politiku hodlá jeho vláda uplatňovat vůči Irsku. Ke konci své čtvrteční řeči se dal Gladstone strhnout k několika slovům politování, která pronesl se svatouškovskou a plačtivou slavnostností hodnou důstojného pána Stigginse. I kdyby však ronil sebevětší krokodýlí slzy, irský lid se tím nedá oklamat.
Opakujeme ještě jednou, že bill je opatření ostudné, hodné samého Castlereagha, opatření, za něž bude každý svobodný národ proklínat ty, kdo si je vymysleli, i ty, kdo je potvrzují a schvalují. A konečně toto opatření přinese zaslouženou ostudu Gladstonově vládě, což - jak upřímně doufáme - přivodí její brzký pád. A jakpak dokáže demagogický ministr pan Bright osmačtyřicet hodin mlčet?
Prohlašujeme bez váhání, že pan Gladstone se projevil jako nejhorší nepřítel a nejnelítostnější mocipán ze všech, kdo utlačovali Irsko od dob hanebného Castlereagha.
Jako by míra vládní ostudy už nebyla naplněna až po okraj, bylo ve čtvrtek večer, týž večer, kdy byl předložen Coercion Bill, v Dolní sněmovně oznámeno, že Burke a jiní uvěznění feniané byli v anglických žalářích tak mučeni, až z toho zešíleli; a tváří v tvář této hrozné skutečnosti Gladstone a jeho šakal Bruce ještě svatosvatě ujišťovali, že političtí vězňové mají všemožnou péči. Když pan Moore oznamoval tuto tragickou skutečnost ve sněmovně, byl co chvíli přerušován výbuchy surového smíchu. Jaké by se u nás ozvaly projevy nevole, kdyby se takováto odporná a pobuřující scéna odehrála v americkém Kongresu!
Listy "Reynolds's Newspaper", "Times", "Daily News", "Pall Mall", "Telegraph" aj. aj. vítaly až dosud Coercion Bill a zejména opatření, která mají zničit irský tisk, divokým radostným pokřikem. A to se děje v Anglii, v této uznávané svatyni tisku! Jenže konec konců to ani nelze těmto novopečeným autorům příliš zazlívat. Jistě uznáte, že by bylo příliš kruté dívat se, jak "Irishman" každou sobotu strhává předivo lží a pomluv, které tyto Penelopy v potu tváře po šest dnů v týdnu spřádaly, a že je zcela přirozené, když odměňují frenetickým potleskem policii, jež právě spoutala ruce jejich hroznému nepříteli. Tito hrdinové si alespoň dobře uvědomují, jakou mají všichni dohromady cenu.
Charakteristická je korespondence o plukovníkovi Rickardu Burkovi, kterou si mezi sebou vyměnili Bruce a pan M'Carthy Downing.[528] Než vám ji předložím, chtěl bych jen zcela mimochodem poznamenat, že pan Downing je irský člen Dolní sněmovny. Tento ctižádostivý advokát vstoupil do vládní falangy se vznešeným cílem udělat kariéru. Nemáme zde tedy co dělat s nějakým podezřelým svědkem.
22. února 1870
Vážený pane,
pokud jsem správně informován, byl Rickard Burke, jeden z uvězněných fenianů, vězněný dříve v chathamské věznici, převezen ve stavu pomatenosti do Wokingu. V březnu 1869 jsem si dovolil upozornit vás na jeho očividně špatný zdravotní stav a pan Blake, tehdejší poslanec za Waterford, i já jsme vám v červenci téhož roku sdělili svůj názor, že pokud se s ním nebude zacházet jinak, bude třeba se obávat nejhorších násiedků. Na tento dopis jsem nedostal žádnou odpověď. K tomu, abych vám napsal, mě vedou pohnutky lidskosti, naděje, že dosáhnu Burkova propuštění, aby jeho rodina měla útěchu v tom, že o něho může pečovat, že může zmírnit jeho utrpení. Mám po ruce dopis, který tento vězeň psal 3. prosince svému bratrovi; píše v něm, že jej soustavně otravují; podle mého mínění to byla jedna fáze jeho choroby. Doufám upřímně, že laskavost, která je vám vlastní, vás přiměje vyhovět této prosbě.
Přijměte atd.
M'Carthy Downing
| Ministerstvo vnitra | 25. února 1870 |
Vážený pane,
Rickard Burke byl převezen z Chathamu pro svou utkvělou představu, že je otravován nebo že s ním lékařský personál ve vězení zachází brutálně. Současně, ačkoli u něho žádná určitá choroba nebyla shledána, se jeho zdravotní stav zhoršil. Dal jsem proto pokyn, aby byl převezen do Wokingu, a nechal jsem jej prohlédnout od doktora Meyerse z broadmoorského ústavu pro choromyslné; ten byl toho názoru, že Burkova mánie zmizí, jakmile se zlepší jeho zdravotní stav. Jeho zdraví se rychle zlepšovalo a běžný pozorovatel by si jeho slaboduchosti vůbec nepovšiml. Velmi rád bych vám dal naději na jeho brzké propuštění na svobodu, ale nemohu. Burkův delikt i důsledky pokusu o jeho osvobození jsou příliš závažné, než abych ve vás mohl takovou naději vzbuzovat. Doufejme, že věda spolu s dobrým zacházením dokáží navrátit mu duševní i tělesné zdraví.
H. A. Bruce
28. února 1870
Vážený pane,
od chvíle, kdy jsem obdržel váš dopis z 25. t. m., kterým odpovídáte na mou prosbu, aby Burke byl předán do opatrování svého bratra, jsem doufal, že se mi naskytne příležitost pohovořit si s vámi o této záležitosti v Dolní sněmovně. Vy jste však byl ve čtvrtek i v pátek tak zaneprázdněn, že o nějaké rozmluvě s vámi nemohlo být ani řeči. Dostal jsem dopisy od Burkových přátel. Plni úzkosti očekávají, zda moje žádost bude kladně vyřízena. Ještě jsem jim neřekl, že byla bezvýsledná. Než je zklamu, považuji za své právo napsat vám v této věci ještě jednou. Zdá se mi, že jako člověk, který vždycky a nikoli bez rizika pro svou osobu fenianismus odsuzoval, si mohu dovolit dát vládě nestrannou a přátelskou radu.
Bez nejmenšího váhání prohlašuji, že osvobození politického vězně, který se pomátl na rozumu, by velkodušná veřejnost nekritizovala, tím méně odsuzovala. V Irsku budou říkat: "Vida, ta vláda vůbec není tak hrozná, jak jsme si mysleli." Jestliže však naopak bude Burke i nadále držen ve vězení, poskytne to národnímu tisku nový materiál k výpadům proti vládě; bude se jí předhazovat, že je krutější než byli neapolští vládcové ve svých nejhorších obdobích, a přiznám se, že si nedovedu představit, jak by lidé umírněných názorů mohli obhájit odmítnutí v takovémto případě...
M'Carthy Downing
Vážený pane!
Je mi líto, že nemohu doporučit, aby Burke byl propuštěn na svobodu.
Je pravda, že se u něho objevily příznaky pomatenosti, a v běžném případě bych považoval za své "právo" doporučit koruně, aby mu byla udělena milost. Jeho případ však není běžný, neboť Burke byl nejen zarytý spiklenec, ale navíc jeho účast na výbuchu v Clerkenwellu, který kdyby se byl podařil, by měl ještě osudnější následky, jej staví do postavení člověka "nehodícího se k omilostnění" (improper recipient oj pardon).
H. A. Bruce
Jaká bezpříkladná podlost! Bruce si je velmi dobře vědom toho, že kdyby se byl během procesu o clerkenwellském atentátu ukázal byť jen stín podezření proti plukovníkovi Burkovi, byl by býval oběšen společně s Barrettem; ten byl odsouzen k smrti na základě výpovědi člověka, který předtím z tohoto zločinu křivě obvinil tři jiné muže; přitom na svědectví osmi občanů, kteří zvlášť kvůli tomu přijeli z Glasgowa, aby dosvědčili, že Bariett byl v době výbuchu v tomto městě, se nebral zřetel. Angličané si nedělají žádné výčitky (pan Bruce to může potvrdit), když jde o oběšení člověka - zejména je-li to fenian.
Avšak celá tato spousta ukrutností neznamená nic oproti nezlomnému duchu Irů. Právě oslavili v Dublinu - demonstrativněji než kdy jindy - svůj národní svátek svatého Patrika. Na domech visely prapory s nápisy "Irsko Irům!", "Ať žije svoboda!", "Sláva politickým vězňům!" a ulicemi zněly národní písně a - Marseillaisa.
| Napsala Jenny Marxová 22. března 1870 Otištěno v "La Marseillaise", čis. 99 z 29. března 1870 Podpis: J. Williams |
Podle textu novin Přeloženo z francouzštiny |
VI
Agrární zločiny v Irsku
Londýn, 2. dubna 1870
Když v Irsku landlord okrade či dokonce zničí rolníka a jeho rodinu, říká se tomu vlastnické právo, kdežto když se zoufalý rolník vzbouří proti svému nemilosrdnému katovi, říká se tomu agrární zločin. Tyto agrární zločiny (agrarian outrages), které se ostatně vyskytují velmi zřídka, ale jsou do nekonečna zveličovány a nadsazovány v kaleidoskopu anglického tisku, jednajícího na povel, poskytly, jak víte, záminku k tomu, aby v Irsku byl znovu nastolen režim bílého teroru. Na druhé straně tento teroristický režim umožňuje pozemkovým vlastníkúm beztrestně zvyšovat útlak.
Řekl jsem již, že Land Bill pod záminkou pomoci rolníkúm upevňuje landlordismus. Přesto však Gladstone, aby nasypal lidem písek do očí a upokojil své svědomí, nemohl toto další trvání velkostatkářského despotismu stvrdit jinak než pod podmínkou, že budou splněny některé právní formality. Stačí říci, že zvúle landlorda bude zákonem stejně jako dříve, jestliže se mu podaří vnutit svým ročním nájemcúm (tenants at will) fantastické pachtovné, které nebude moci nikdo zaplatit, anebo v případě pachtovních smluv, nechá-li své pachtýře podepsat smlouvu o dobrovolném otroctví!
A landlordi z toho mají nějakou radost! Dublinský list "Freeman"[529] otiskuje dopis pátera P. Lavella, autora knihy "Irish landlord since the Revolution". Píše se v něm:
"Viděl jsem celé stohy dopisů, které psal landlord, udatný kapitán ,absentista'[394] žijící v Anglii, svým pachtýřům; v těchto dopisech jim dává na vědomí, že v budoucnu bude jejich pachtovné o 25 % vyšší. To je totéž, jako by dostali výměry o vypovězení z půdy! A to od člověka, který nedělá pro půdu nic víc, než že každý rok z ní vysaje morek!"
Naproti tomu "Irishman" otiskuje nové pachtovní smlouvy[530] nadiktované lordem Dufferinem, členem Gladstonova kabinetu, který byl iniciátorem Land Billu a předložil Coercion Bill ve sněmovně lordů. Přidejte ke zpupnosti feudála hrabivou vypočítavost zkušeného lichváře a sprosté šikanování pokoutního advokáta a budete mít přibližnou představu o nových pachtovních smlouvách vymyšlených tímto šlechetným Dufferinem!
Nyní už není těžké pochopit, že režim teroru přichází v pravý čas, aby mohl být zaveden režim Land Billu. Dejme tomu, že v některém irském hrabství pachtýři odmítají přistoupit na zvýšení pachtovného o 25 % nebo podepsat Duffeerinovy pachtovní smlouvy. Tu landlordi toho hrabství, jak se to už stalo, si dají od svých lokajů nebo nějakých policajtů poslat anonymní výhružné dopisy. A to jsou právě ty "agrární zločiny". Landlordi o tom podají zprávu místokráli lordu Spencerovi. Lord Spencer prohlásí, že se na obvod vztahuje Coercion Act, načež jej tíž landlordi jako smírčí soudci začnou provádět proti svým vlastním pachtýřům.
Žurnalisté, kteří byli natolik neopatrní, že proti tomu protestovali, budou nejen stíháni pro vzpouru, ale ještě jim bude zkonfiskováno veškeré zařízení jejich tiskárny; a to všechno bez jakéhokoli soudního řízení!
Nyní už snad nebude těžké pochopit, proč nejvyšší představitel vaší výkonné moci[v] blahopřál Gladstonovi ke zlepšením, která začal zavádět v Irsku, a proč mu Gladstone opětoval tuto zdvořilost a blahopřál vaší výkonné moci ke konstitučním ústupkům. "Rolanda za Oliviera!"[531] řeknou si vaši čtenáři, kteří znají Shakespeara, zatímco jiní, zběhlejší v četbě "Moniteuru" než Shakespeara, si vzpomenou na dopis, který nejvyšší představitel vaší výkonné moci poslal nebožtíku lordu Palmerstonovi a jenž obsahoval tato slova: "Nejednejme jako rošťáci!"
Nyní se vrátím k otázce politických vězňů, a to z dobrého důvodu.
V Anglii první Rossův dopis publikovaný v "Marseillaise" silně zapůsobil - vzápětí po něm dochází k šetření.
Ve Spojených státech uveřejnily všechny noviny tuto zprávu:
",Marseillaise' tvrdí, že O'Donovana Rossu jednou za den svlékali donaha a prohlíželi, že ho moří hlady, zavírají do temnice a zapřahají do káry a že smrt jeho druhů byla zaviněna zimou, které byli vystaveni."
Newyorský dopisovatel listu "Irishman" píše:
"Rochefortova ,Marseillaise' upozornila americký lid na utrpení uvězněných fenianů. Jsme za to ,Marseillaise' zavázáni díkem a já doufám, že jí tento dluh pohotově splatíme."[532]
Také německé listy přetiskly Rossův dopis.
Od nynějška už anglická vláda nebude moci páchat své hanebnosti za všeobecného mlčení. Pan Gladstone bude nadarmo umlčovat irský tisk - nezíská tím nic. Za jednoho novináře uvězněného v Irsku nastoupí stovky novinářů ve Francii, Německu a Americe.
Co zmůže omezená a zastaralá politika pana Gladstona proti internacionálnímu duchu devatenáctého století?
| Napsala Jenny Marxová 2. dubna 1870 Otištěno v "La Marseillaise", čis. 113 z 12. dubna 1870 Podpis: J. Williams |
Podle textu novin Přeloženo z francouzštiny |
VII
Smrt Johna Lynche
Občane redaktore,
zasílám Vám výňatky z dopisu adresovaného listu "Irishman", který napsal jeden irský politický vězeň za své vazby (nyní už je na svobodě) v trestanecké kolonii v Austrálii.
Omezím se na překlad příběhu Johna Lynche.
"Zde je stručná a nestranná zpráva o tom, jak se s námi, s mými druhy ve vyhnanství (v počtu 24) a se mnou zacházelo po dobu našeho věznění v tomto hrůzném brlohu - v této hrobce živých, jak se říká portlandskému vězení.
Především považuji za svou povinnost učinit zadost spravedlnosti a uctít památku svého přítele Johna Lynche, který byl odsouzen zvláštním soudem v prosinci 1865 a zemřel ve wokingském vězení v dubnu 1866.
Ať už znalci připisují jeho smrt jakékoli příčině, tvrdím a mohu to doložit dúkazy, že jeho smrt byla urychlena brutalitou vězeňských dozorců.
Být uvězněn uprostřed zimy ve studené cele po 23 hodin ze 24; být nedostatečně oblečen; spát na tvrdé pryčně, pod hlavou dřevěný špalek místo polštáře, jako jedinou ochranu proti kruté zimě dvě odřené přikrývky, vážící sotva 10 liber; pro nepředstavitelnou, rafinovanou krutost žalářníků nemít ani možnost přikrýt si prokřehlé údy vlastními šaty, které jsme museli položit před dveře cely; dostávat jen nezdravou a nedostatečnou stravu; nemít jiný pohyb než 3/4 hodiny procházky denně, a to v kleci asi 20 stop dlouhé a 6 stop široké, která je určena pro nejhorší darebáky - takové strádání a útrapy musí zlomit i železné zdraví! Proto se také nemůžete divit, že tak křehký člověk, jako byl Lynch, jim téměř ihned podlehl.
Po příchodu do vězení žádal Lynch o dovolení, aby si mohl ponechat své flanelové prádlo. Jeho žádost byla stroze zamítnuta. ,Jestliže mi to odepřete, zemřu, než uplynou tři měsíce,' odpověděl tehdy. Ah, netušil jsem, že to jsou prorocká slova, nepředstavil jsem si, že Irsko ztratí tak brzy jednoho z nejoddanějších, nejzanícenějších a nejušlechtilejších synů a já spolehlivého přítele.
Začátkem března jsem pozoroval, že můj přítel je zřejmě velice nemocný; jednoho dne jsem využil chvíle nepřítomnosti žalářníka, abych se ho zeptal na zdraví. Odpověděl mi, že umírá, že několikrát vyhledal lékaře, ten však na jeho stížnosti vůbec nedbal. Jeho kašel byl tak prudký, že i když jsem byl od jeho cely velmi daleko, slyšel jsem, jak se kašel ve dne v noci rozléhá v opuštěných chodbách. Dokonce i jeden ze žalářníků mi řekl: ,S vězněm z cely číslo 7 bude brzy konec, ten už měl být aspoň měsíc v nemocnici. Mnohokrát jsem tam viděl obyčejné vězně, kteří na tom byli stokrát lépe než on.'
Jednoho dubnového dne jsem spatřil ze své cely jakýsi přízrak; stěží se vlekl, opíral se o mříže, aby se udržel na nohou, obličej měl smrtelně bledý, oči vyhaslé a tváře propadlé. Byl to Lynch. Stěží bych ho byl poznal, až tu na mne pohlédl, usmál se a ukázal na zem, jako by mi chtěl říci: ,Už je se mnou konec'.
To bylo naposled, kdy jsem Lynche viděl."
Totéž říkal o Lynchovi už Rossa a Caseyho svědectví to potvrzuje. Přitom nesmíme zapomínat, že Rossa psal svůj dopis ve vězení v Anglii, kdežto Casey v trestanecké kolonii v Austrálii; jakékoliv spojení mezi nimi bylo tedy vyloučeno. Přesto vláda nedávno tvrdila, že Rossova zjištění jsou vylhaná. Bruce, Pollock a Knox dokonce prohlašují, ,,že flanelové prádlo dostal Lynch ještě dřív, než o ně požádal".
Naproti tomu pan Casey tvrdí stejně rozhodně, jako to Bruce popírá, že si Lynch stěžoval, že "jeho žádost byla zamítnuta dokonce i tehdy, když už nebyl schopen chůze a byl nucen zůstat v hrozné samotě své cely".
Ale jak to řekl pan Laurier ve svém krásném proslovu:
"Nechme stranou svědectví lidí a dejme slovo svědkům, kteří nelžou, neklamou, svědkům némým."[533]
Fakt je, že Lynch přišel do Pentonvillu ve svých nejlepších letech, plný života a nadějí, a že za tři měsíce nato byl tento mladý člověk mrtev.
Dokud pánové Gladstone, Bruce a jejich policejní smečka nedokáží, že Lynch nezemřel, jsou jejich přísahy mrháním času.
| Napsala Jenny Marxová kolem 17. dubna 1870 Otištěno v "La Marseillaise", čis. 118 ze dne 17. dubna 1870 Podpis: J. Williams |
Podle textu novin Přeloženo z francouzštiny |
VIII
Dopis z Anglie
Londýn 19. dubna 1870
Pryč s kněžími v politice" - toto volání se nyní ozývá po celém Irsku.
Velká strana, která se od "disestablishment"[x] protestantské církve opřela všemi silami despotismu katolické církve, roste den ze dne závratnou rychlostí a právě porazila klérus na celé čáře.
Ve volbách v Longfordu zvítězil kandidát duchovenstva pan Greville-Nugent nad lidovým kandidátem Johnem Martinem; ale nacionalisté se ohradili proti platnosti jeho volby, protože jí bylo dosaženo nezákonnými prostředky - a nad svými protivníky vyhráli. Soudce Fitzgerald prohlásil volbu Nugentovu za neplatnou a jeho agitátory, tj. kněze, uznal vinnými, že podplatili voliče a zaplavili zemi nikoli spiritem sanctem, ale špiritusem. Ukazuje se, že v jediném měsíci, od 1. prosince do 1. ledna, vydali důstojní otcové 3500 liber šterlinků za kořalku!
"Standard" se dal strhnout k pozoruhodným poznámkám o volbách v Longfordu:
"Za to, že se nedali zastrašit kněžími," říká orgán "stupid party"[y], "zasluhují nacionalisté pochvalu... Velké vítězství, kterého dosáhli, jim dodá odvahu jmenovat znovu kandidáty proti panu Gladstonovi a jeho ultramontánním spojencům."
"Times" píší:
"Počínaje biskupským dekretem z věčného města a konče pletichami venkovských kněží byla všechna církevní moc namířena jednak proti fenianismu a jednak proti nacionalistům. Na neštěstí nebyla tato horlivost spojena s obezřetností, a to povede k další longfordské bitvě."[534]
"Times" mají pravdu. V Longfordu znovu vzplane bitva a za ní vzplanou další ve Waterfordu, Mallow a Tipperary, poněvadž nacionalisté těchto tří hrabství také žádali, aby volba oficiálních poslanců byla prohlášena za neplatnou. V Tipperary byl nejprve zvolen O'Donovan Rossa, když ho však parlament prohlásil za nezpůsobilého zastupovat Tipperary, navrhli nacionalisté na jeho místo Kickhama, jednoho z fenianských vlastenců, který byl právě propuštěn z anglické káznice. Nyní Kickhamovi voliči ujišťují, že jejich kandidát byl náležitě zvolen, ačkoli Heron, kandidát vlády a kněží, dostal zřejmě o 4 hlasy více.
Je třeba vědět, že jeden z těchto čtyř Heronových voličů je ubohý maniak, který byl přiveden k volební urně nějakým důstojným otcem; znáte přece slabost kněží pro chudé duchem, neboť jejich jest království nebeské. A jeho druhý volič je mrtvola! Přesně tak. Počestná a umírněná strana se odvážila zneuctít jméno člověka zemřelého čtrnáct dní před volbami a nechala ho hlasovat pro jednoho Gladstonova kandidáta. Kromě toho vlastenečtí voliči prohlašují, že jedenáct jejich hlasů bylo prohlášeno za neplatné, protože první písmeno jména Kickham bylo nečitelné; že jejich telegramy byly zadrženy, že hodnostáři podmazávali, kde se dalo, a že se sprostě zastrašovalo.
Nátlak prováděný v Tipperary zůstane dokonce i v historii Irska neslýchaným případem. Soudce a policista, tyto zosobněné výměry o vypovězení z půdy, obléhali chatrče pachtýřů, aby vyděsili jejich ženy a děti. Baráky, v nichž se mělo volit, byly obklíčeny policií, vojskem, úředníky, landlordy a kněžími.
Kněží se vrhli s kameny na lidi, kteří vylepovali volební plakáty pro Kickhama. Vrchol všeho byl, že přímo do baráku posadili lichváře, který doslova požíral očima své nešťastné dlužníky, když volili. Ale vláda vyšla se svým nápadem naprázdno. Tisíc šest set šedesát osm drobných pachtýřů mělo tolik odvahy, že odevzdali své hlasy pro Kickhama veřejně, poněvadž je nechránilo žádné volební tajemství.
Tento odvážný čin nám připomíná heroické boje Poláků.
Po bitvách sváděných nyní v Longfordu, Mallow, Waterfordu a Tipperary se sotva ještě někdo odváží říci, že Irové jsou ubozí otroci kněžourů.
| Napsala Jenny Marxová 19. dubna 1870 Otištěno v "La Marseillaise", čis. 125 z 24. dubna 1870 Podpis: J. Williams |
Podle textu novin Přeloženo z francouzštiny |
*Záznam Marxovy řeči o listu "Bee-Hive"[535]
Občan Marx navrhl, aby rada přerušila všechny styky s "Bee-Hive".
Řekl, že uvedený list záměrně neuveřejňoval naše rezoluce a překrucoval naše zprávy; odkládal je tak dlouho, až musel falšovat data; nezmínil se dokonce ani o tom, že se projednávaly některé otázky týkající se uvězněných Irů.
Nadto tón, ve kterém "Bee-Hive" píše, odporuje stanovám a programu Sdružení. Tyto noviny hlásají harmonii s kapitalisty, zatímco Sdružení vyhlásilo panství kapitalistů válku.
Kromě toho projevují naše sekce za hranicemi svou nespokojenost nad tím, že když posíláme listu "Bee-Hive" své zprávy, morálně jej podporujeme a lidé se pak domnívají, že schvalujeme jeho politiku. Bude pro nás lepší, jestliže o nás tento list nebude psát, než když o nás píše.
Když se projednával irský Coercion Bill[524], neřekl tento list proti vládě ani slovo.
| Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
*Obsah Marxova dopisu výboru Sociálně demokratické dělnické strany[536]
Londýn 27. června 1870
Druhý dopis se týká organizačních záležitostí Mezinárodního dělnického sdružení, zejména odložení kongresu. Marx v něm rozhodně odmítá Liebknechtův návrh odložit kongres až na říjen, ačkoli by takové odložení velmi vyhovovalo i generální radě, poněvadž materiály pro kongres ještě nejsou připraveny. Francouzi však byli už beztoho rozladěni, že se kongres má konat v Mohuči, a ne alespoň ve Verviers, zatímco Pařížané by jej byli měli velmi rádi v Paříži. Nesmíme zavdat žádnou příčinu k nespokojenosti. Marx má obavy, aby se v případě přijetí Liebknechtova návrhu na odložení kongresu nekonal kongres menšiny - Francouzů a románských Švýcarů v čele s Bakuninem - a říká: "Národnostní řevnivost pronikla příliš hluboko do krve, než aby se dala planými řečmi odstranit za jediný den."
| Otištěno v knize "Leipziger Hochverrathsprozess", Lipsko 1872 |
Podle textu vydání z roku 1872, srovnaného s vydáním z let 1874 a 1894 Přeloženo z němčiny |
*Záznam Marxovy řeči o rozkolu v románské federaci[537]
Občan Marx se domnívá, že rada může učinit jedině to, že ponechá ženevský výbor, který podporoval Sdružení hned od jeho založení, tak jak je. Své povinnosti plnil v každém ohledu, a přestože má na švýcarském kongresu menší počet delegátů, zastupuje větší počet členů než druhá strana. Měl by být zpraven také o tom, že bylo odhlasováno přijetí Aliance. Nový výbor ať si zvolí nějaký název podle místních podmínek.
| Podle textu protokolů generální rady Přeloženo z angličtiny |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a Poslední dva odstavce přidala redakce časopisu "Vorbote". (Pozn. red.)
b - tj. Vésinierovi. (Pozn. red.)
d Jsou míněni Mazzini a Marx. (Pozn. red.)
e V originále: "Reglements spéciaux". (Pozn. red.)
f Tak říkají Angličané uzavření dílny majitelem. (Pozn. v originále.)
g Šilink se rovná 1 franku 25 centimům; libra šterlinků se rovná 25 frankům; 1 pence se rovná 10 centimům. (Pozn. v originále.)
h Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
ch Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
i - vážně. (Pozn. red.)
j - šlechtici. (Pozn. red.)
k - obchodníci spekulanti. (Pozn. red.)
l Ve stručné zprávě o zasedání generální rady ze 17. srpna 1869, jež byla uveřejněna v "Bee-Hive", čís. 410 z 21. srpna 1869, zní tato pasáž takto: "Pokud jde o politickou ekonomii, náboženství a jiné podobné předměty, nelze je zavádět ani do základních, ani do vyšších škol. Jsou pro dospělé a měly by je přednášet takoví učitelé, jakoje paní Lawová." (Pozn. red.)
m - rána z milosti. (Pozn. red.)
n - velezradě. (Pozn. red.)
o Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
p - devítiocasou kočkou (Pozn. red.)
q - proslov. (Pozn. red.)
r - "Ejhle člověk". (Pozn. red.)
s - lid. (Pozn. red.)
ss - Krále Bomby, tj. Ferdinanada II. (Pozn. red.)
t Boileau, "Satiry", satira VIII. (Pozn. red.)
u - "registrátor notorických zločinců". (Pozn. red.)
v - tj. Napoleon III. (Pozn. red.)
x - odluky protestantské církve od státu. (Pozn. red.)
y - "hloupé strany". (Pozn. red.)
443 Provolání k dělnickým spolkům vydala ústřední rada v období růstu Internacionály, když se snažila získat dělnické spolky, především anglické tradeuniony. Na zasedání ústřední rady ze 6. června 1865 bylo uloženo stálému výboru, aby sestavil toto provolání k dělnickým spolkům. Provolání vyšlo v létě 1865 jako leták "International Working Men's Association. Central Council, 18, Greek Street, London, W. Trade, Friendly, or any Working Men's Societies are invited to join ..." ["Mezinárodní dělnické sdružení, ústřední rada, Greek Street, 18, Londýn W. Vyzýváme odborové svazy, podpůrné spolky i jiné dělnické spolky, aby přistupovaly..."]. Za základ textu provolání byly vzaty rezoluce o podmínkách přijetí dělnických organizací do Mezinárodního dělnického sdružení, které ústřední rada přijala na Marxův návrh (viz tento svazek zde).
444 Zprávu o kongresu a konferenci, kterou sestavil stálý výbor na základě usnesení ústřední rady z 13. června, přečetl na zasedání rady 25. července 1865 Peter Fox. Zpráva byla výsledkem Marxovy neúnavné práce; podařilo se mu přesvědčit členy ústřední rady, aby místo kongresu, který měl být podle prozatímních stanov svolán v roce 1865 do Bruselu, svolali předběžnou konferenci do Londýna (viz poznámku [142]). Marx měl za to, že místní sekce Internacionály se ještě dost nekonsolidovaly a že by proto svolání kongresu bylo předčasné.
Během diskuse, která se po zprávě na zasedání ústřední rady rozpředla, byl velmi pečlivě projednán pracovní program nadcházející konference. Po projednání byl program předložený stálým výborem přijat s několika doplňky; na návrh Cremera a Eccaria byla jako 10. bod pořadu konference zařazena otázka stálých armád, o jejíž projednání žádala pařížská sekce. V protokolech ústřední rady byl text programu vlepen do textu zprávy.
Program londýnské konference byl vytištěn také ve dvou letácích, které vydala ústřední rada: "International Working Men's Association. Central Council: - 18, Greek Street, London, W. On the 25 th September and following days a Conference of Delegates from the principal branches of the Association... will be held ...". ["Mezinárodní dělnické sdružení, ústřední rada: - 18, Greek Street, Londýn, W. 25. září a v následujících dnech se bude konat konference delegátů hlavních sekcí sdružení..."], Londýn 1865, a "International Working Men's Association, Central Council, 18. Greek Street, London, W. On the 25th of September and three following days a Conference of Delegates from the principal branches of the Association ... will be held ..." ["Mezinárodní dělnické sdružení, ústřední rada, 18, Greek Street, Londýn W. 25. září a po tři následující dny se bude konat konference hlavních sekcí Sdružení ..."], Londýn 1865; dále vyšel program v "Bee-Hive Newspaper", čís. 200 z 12. srpna 1865; oznámení o konferenci bylo uveřejněno ve "Workman's Advocate", čís. 130, 131, 132 a 133 z 2., 9., 16. a 23. září 1865.
"The Workman's Advocate" ["Dělníkův obhájce"] - anglický dělnický týdeník, který vycházel v Londýně; vznikl po reorganizaci listu "The Miner and Workman's Advocate" ["Horník a dělníkův obhájce"] v září 1865; byl to oficiálníorgán ústřední rady Internacionály; v redakci listu byl kromě jiných členů ústřední rady také Marx. V únoru 1866, když v redakci zesílil vliv reformistických živlů, byl list znovu reorganizován a přejmenován na "The Commonwealth" (viz poznámku [139]).
445 Dvě noticky z "Vorbote" zařazené do svazku (druhou noticku viz tento svazek zde) jsou úryvky z dopisů Marxovy ženy Jenny předsedovi německých sekcí Internacionály ve Švýcarsku Johannu Philippu Beckerovi, které napsala 29. ledna 1866 a kolem 5. října 1867.
Dopis z 29. ledna 1866 psala Jenny v době, kdy Marx byl nemocen. Měsíčník "Vorbote" začal tehdy teprve vycházet a Marx se ho snažil podporovat; prosil proto Liebknechta, Kugelmanna a jiné své přátele a spolupracovníky, aby časopisu dodávali materiál. Noticka uveřejněná ve "Vorbote" se jen nepatrně odchyluje od textu dopisu; redakce připojila jen úvodní větu a poslední dva odstavce.
446 Míní se ateistické spolky, které v šedesátých letech 19. století vyvíjely v Anglii čilou činnost. Značný vliv na hnutí měli buržoazní radikálové jako Charles Bradlaugh aj., kteří se seskupili kolem listu "The National Reformer" a prováděli buržoazně reformátorskou propagandu mezi dělníky.
447 "Dopis listu ,Echo de Veruiers'" napsal Jung podle usnesení ústřední rady; Marx tento dopis zredigoval, jak o tom svědčí Jungovy dopisy Marxovi z 15. a 26. ledna 1866.
Dopis byl odpovědí ústřední rady na anonymní článek, který vyšel v belgických buržoazně demokratických novinách "L'Echo de Verviers", čís. 293 a 294 ze 16. a 18. prosince 1865, a který pomlouval činnost ústřední rady a překrucoval práci londýnské konference z roku 1865. Autorem článku byl francouzský maloburžoazní republikán Pierre Vésinier, který emigroval do Belgie a byl hlásnou troubou maloburžoazních živlů francouzské sekce v Londýně, která vystupovala proti Marxovi a ústřední radě. O Vésinierově článku jednala ústřední rada 26. prosince 1865 a 2. a 9. ledna 1866; Marx, který se těchto zasedání zúčastnil, trval v diskusi na tom, aby Vésinier byl vyloučen z Internacionály, jestliže svá nařčení nedoloží fakty.
448 Londýnské konference v roce 1865 se zúčastnili členové ústřední rady, kteří byli zároveň členy Německého dělnického vzdělávacího spolku v Londýně - Marx, Eccarius, Lessner, Schapper a jiní.
449 Společnost 10. prosince - bonapartistická společnost, vytvořená roku 1849 jako tajný spolek, jehož jádro tvořil pařížský lumpenproletariát. Podrobnou její charakteristiku podal Marx ve svém díle "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta" (viz Marx-Engels, Spisy 8).
450 Spolek Grütli (Griitliverein) - švýcarská maloburžoazní reformistická organizace, založená roku 1838 jako vzdělávací spolek řemeslníků a dělníků. Název "Grütli" zdůrazňuje švýcarský národní charakter organizace; podle švýcarské pověsti zástupci tří švýcarských horských kantonů uzavřeli roku 1307 spolek pro společný boj proti Habsburkům na louce Grütli (nebo Rütli) u Urnského (Vierwaldstattského) jezera.
451 "La Voix de l'Avenir" ["Hlas budoucnosti"] - týdeník vydávaný v Chaux-de-Fonds v letech 1865-1868; od roku 1867 oficiální orgán románských sekcí Internacionály ve Švýcarsku; byl pod vlivem proudhonovců.
452 Marxova řeč na zasedání z 13. března 1866 je jedním z dokladů toho, jak Marx musel v ústřední radě bojovat proti pokusům buržoazních demokratů překroutit skutečný charakter Internacionály jako třídní organizace proletariátu. Mazziniovec Luigi Wolff, který na jaře 1865 vystoupil z ústřední rady, se dostavil na zasedání rady 6. března 1866 a za Marxovy nepřítomnosti kritizoval dopis ústřední rady listu "Echo de Verviers" (viz tento svazek zde), protože prý obsahoval nepravdivá tvrzení o Mazzinim. Pod vlivem oportunistických anglických členů přijala rada rezoluci, ve které se omlouvala Mazzinimu i Wolffovi. 10. března se konala v Marxově bytě porada dopisujících tajemníků pro země evropského kontinentu (Dupont,Jung, Longuet a Bobčinskij), na níž bylo rozhodnuto, že na příštím zasedání ústřední rady vystoupí Marx s protestem.
Text projevu, který Marx pronesl na zasedání z 13. března 1866, se dochoval v protokolech ústřední rady.
453 Stanovy, které Luigi Wolff předložil 8. října 1864 na prvním zasedání komise pro vypracování programových dokumentů Mezinárodního dělnického sdružení, sestavil Mazzini pro sdružení italských dělnických spolků, které hodlal založit. Tento návrh stanov, napsaný z pozic buržoazní demokracie, byl vzat za základ "Bratrského aktu italských dělnických spolků", jenž byl uveřejněn v červenci 1864 v "Il Giornale delle Assoziazioni operaie" ["List dělnických sdružení"] a přijat na sjezdu italských dělnických spolků v Neapoli koncem října 1864.
454 Jde o londýnskou konferenci Mezinárodního dělnického sdružení (viz poznámku [142]). V protokolech konference není toto De Paepovo prohlášení zachyceno.
455 Uvedený text stanov a organizačního řádu Mezinárodního dělnického sdružení, který na podzim 1866 připravili francouzsky pro tisk Marx a Lafargue, se poněkud liší od textu těchto dokumentů schváleného ženevským kongresem na zasedáních 5. a 8. září 1866. Po ženevském kongresu, kdy kongresové materiály zkonfiskované francouzskou policií nebyly ještě generální radě vráceny zpět, začaly od sekcí Internacionály ve Francii docházet četné žádosti o zaslání textu stanov a organizačního řádu. Generální rada přijala tedy 16. října 1866 usnesení vydat tyto dokumenty francouzsky v Londýně. Brožura vyšla koncem listopadu 1866 pod názvem: "Association Internationale des Travailleurs. Statuts et règlements" ["Mezinárodní dělnické sdružení. Stanovy a organizační řád"], Londýn 1866. Z 1000 vyšlých exemplářů bylo 800 posláno do Francie, avšak na hranicích byly zadrženy, takže se mezi členy sekcí nedostaly. Brzy nato byly materiály tohoto ženevského kongresu vráceny generální radě, která začala připravovat oficiální vydání schválených kongresových protokolů a dokumentů anglicky a francouzsky v listech "The International Courier" a "Le Courrier international". Samostatné vydání stanov a organizačního řádu vyšlo v Londýně v roce 1867 ("Rules of the International Working Men's Association", Londýn 1867).
Dochoval se rukopis francouzského překladu stanov a organizačního řádu, který začal pořizovat Marx a v němž pokračoval Lafargue; text tohoto rukopisu odpovídá textu londýnské brožury ve francouzštině. Zde ve Spisech je text stanov a organizačního řádu přeložen podle tohoto rukopisu srovnaného s tištěným textem brožury.
456 28. února 1867 měl Marx projev na oslavách 27. výročí založení Německého dělnického vzdělávacího spolku v Londýně (viz poznámku [263]). Oslavy se vedle německých dělníků zúčastnili také francouzští členové Internacionály v Londýně a představitelé anglického dělnického hnutí. Kromě Marxe vystoupili jako řečníci členové generální rady Peter Fox, Georg Eccarius a jiní.
Zprávu o shromáždění, v níž byl také zápis Marxova projevu, sepsal Friedrich Lessner a poslal ji Johannu Philippu Beckerovi, aby ji otiskl v časopise "Vorbote"; v tomto časopise vyšla v čís. 3 z března 1876.
457 "Výzva generální rady k lausannskému kongresu" je přeložena podle francouzského znění zredigovaného Marxem. První, anglické znění dopisu sepsala komise jmenovaná generální radou 4. června 1867; toto znění bylo schváleno na zasedání generální rady 9. července. Na témž zasedání byl pověřen Paul Lafargue, aby pořídil francouzský překlad, poněvadž proudhonovské vedení pařížských sekcí připravovalo pro kongres svůj samostatný program nezávisle na generální radě.
Francouzské znění, jež se značně liší od anglického, bylo vydáno v Londýně jako leták s názvem "Adresse du Conseil Général de l'Association Internationale. Aux membres et aux sociétés affiliées et à tous les travailleurs" a přetištěno v "Tribune du Peuple", čís. 8 z 31. srpna 1867, i v řadě jiných novin. Německý překlad tohoto francouzského znění pořízený Johannem Philippem Beckerem byl pojat do letáku, jenž byl vydán v létě 1867 v Ženevě s názvem: "Einladung zum zweiten Kongress der Internationalen Arbeiter-Assoziation am 2.-8. September in Lausanne" ["Pozvánka na druhý kongres Mezinárodního dělnického sdružení, který se bude konat ve dnech 2.-8. září v Lausanne"] a přetištěn ve "Vorbote", čís. 8 ze srpna 1867.
458 Jde o střelbu do belgických horníků a hutníků v Marchienne-au-Pont v únoru 1867.
459 Jsou míněny stávky pařížských bronzařú a krejčích v únoru až březnu 1867.
460 Královská komise pro vyšetřování anglických tradeunionů byla jmenována v únoru 1867 a jejím účelem bylo nalézt podklady pro to, aby tradeuniony mohly být postaveny mimo zákon nebo aby alespoň mohla být omezena jejich činnost, která neustále vzrůstala. Tradeuniony na protest proti tomuto vládnímu opatření svolávaly v celé zemi mítinky a schůze a uspořádaly 5. - 8. března 1867 v Londýně národní konferenci. Královské komisi se nepodařilo tradeuniony z něčeho obvinit.
461 Jde o články 6, 7 a 8 organizačního řádu (viz "Rules of the International Working Men's Association", Londýn 1867).
462 Záznam této Marxovy řeči se dochoval v protokolech generální rady jako vlepený výstřižek z listu "The Working Man" ["Dělník"], čís. 18 z 27. července 1867, s opravami, které v něm byly provedeny při schvalování protokolu. Citát, který Marx uvádí, je z Modré knihy parlamentu "Reports by Her Majesty's Secretaries of embassy and legation on the manufactures, commerce etc., of the countries in which they reside", Londýn 1867, čís. 5, str. 594-595. Chyby v číselných údajích, které jsou přímo v Modré knize parlamentu, jsou ponechány beze změny. Chyby v číslicích, jichž se dopustily noviny, jsou opraveny podle textu Modré knihy (o Modrých knihách viz poznámku [4]).
463 Řeč o stanovisku Mezinárodního dělnického sdružení ke kongresu Ligy míru a svobody pronesl Marx na zasedání generální rady z 13. srpna 1867. Na závěr svého projevu přednesl návrh rezoluce (viz tento svazek zde).
Jak sděloval Marx v dopise ze 4. září 1867 Engelsovi, způsobila jeho řeč velký rozruch a přiměla vedoucí činitele Ligy míru a svobody k tomu, že pro svůj ustavující kongres, jenž se měl konat 9. září 1867 v Ženevě, stanovili demokratičtější program. V témž dopise psal Marx, že jeho řeč trvala půl hodiny, ale že Eccarius, který toho dne zapisoval, dal z ní do zprávy jen několik vět. Zpráva vyšla v "Bee-Hive Newspaper", čís. 305 ze 17. srpna Eccariův rukopis se nedochoval; v protokolech generální rady se zápis Marxovy řeči dochoval jako vlepený výstřižek z tohoto čísla "Bee-Hive Newspaper". V ještě stručnějším znění byla Marxova řeč otištěna v listech "Liberté", čís. 8 z 25. srpna 1867, a "Courrier français" z 2. září 1867.
464 Marx a Engels vysvětlili své názory na úlohu stálých armád v 19. století v různých spisech, např. v Engelsově práci "Vojenská otázka v Prusku a německá dělnická strana" (v tomto svazku) a v sérii Engelsových článků "Poznámky o válce" (viz článek "Jak porazit Prusy", Marx - Engels, Spisy 17).
465 Zpráva generální rady lausannskému kongresu v roce 1867, jež se skládala z všeobecné části a ze zpráv z jednotlivých zemí, byla schválena na zasedání rady 20. srpna. Na kongresu ji 3. září přečetl francouzsky Guillaume a německy Eccarius. Byla uveřejněna v brožuře "Rapports lus au congres ouvrier réuni du 2 au 8 septembre 1867 a Lausanne", La Chaux-de-Fonds 1867, která vyšla v dubnu 1868. Část zprávy pojednávající o Americe sestavil Peter Fox a dochovala se i v rukopisu přiloženém k protokolům generální rady.
Lausannský kongres Internacionály se konal ve dnech 2.-8. září 1867. Marx připravoval k tisku první díl "Kapitálu", a nebyl proto na kongresu přítomen. Kongresu byla předložena zpráva generální rady a zprávy z jednotlivých zemí; tyto zprávy svědčily o tom, že organizace Internacionály v jednotlivých zemích zesílily. Proudhonovci vnutili kongresu proti vůli generální rady svůj denní pořad: jednalo se znovu o družstvech, o práci žen, o výchově a o mnoha dílčích otázkách, které odváděly pozornost kongresu od projednávání skutečně naléhavých otázek, jež byly uvedeny v programu navrženém generální radou. Proudhonovcům se podařilo dosáhnout toho, že bylo přijato několik jejich rezolucí. Nepodařilo se jim však zmocnit se vedení v Internacionále. Kongres zvolil generální radu v dosavadním složení a za její sídlo ponechal i nadále Londýn.
466 Usnesení ženevského kongresu o uvedených otázkách byla uveřejněna v listu "International Courier", čís. 12, 15 a 17 z 27. března, 17. dubna a 1. května 1867.
467 "The Working Man" ["Dělník"] - týdeník, který vycházel s jednou přestávkou v letech 1861-1867. Na jeho vydávání se podílel francouzský demokrat Joseph Collet, který žil v Londýně jako emigrant.
468 K těmto událostem došlo v říjnu a listopadu 1866.
469 Během hnutí za volební reformu v Anglii (viz poznámku [168]) bojovali londýnští dělníci za to, aby mohli konat masové schůze v parcích hlavního města. Tak se přes zákaz vlády konalo 23. července 1866 shromáždění v Hyde Parku, při němž došlo ke srážce účastníků s policií. Pod nátlakem lidových mas dal ministr vnitra souhlas k tomu, aby Reformní liga londýnských parků pro tyto účely používala. Avšak když se mělo konat druhé shromáždění svolané do Hyde Parku na 30. července, Reformní liga z obav před vzrůstající revoluční aktivitou mas upustila vůbec od manifestací pod širým nebem.
470 Dopis dopisujícího tajemníka pro Belgii Bessona vyšel v "Tribune du Peuple", čís. 44 ze 4. listopadu 1866.
471 Je míněna rezoluce, kterou generální rada přijala 18. června 1867 a v níž ocenila postoj pařížských pracujících za pobytu cara Alexandra II. v Paříži a zejména jejich solidární demonstraci s Poláky, utlačovanými ruským carismem. Rezoluce byla otištěna v listu "Commonwealth", čís. 224 z 22. června 1867.
472 Mezinárodní svaz slevačů - velký odborový svaz ve Spojených státech amerických, založený v roce 1859 a definitivně ustavený v roce 1863 pod vedením W. H. Sylvise, který se stal jeho předsedou. Svaz sdružoval v národním měřítku místní svazy slevačů, ale měl své organizace také v Britské Kolumbii a v Kanadě. Bojoval za centralizované a koordinované akce místních svazů, organizoval a řídil stávkové hnutí a měl velký vliv na upevňování jiných odborových svazů v národním měřítku.
473 "The Workingman's Advocate" ["Dělnický obhájce"] - dělnický týdeník, orgán Národního dělnického svazu. Vycházel v letech 1864-1877 v Chicagu; věnoval se problémům odborového hnutí a uveřejňoval dokumenty Internacionály.
474 Newyorský dělnický svaz - sdružení dělnických odborových svazů založené v roce 1863. Vytklo si za úkol semknout newyorské dělníky k boji s podnikateli, podporovat stávkující a pomáhat dělníkům při sporech s podnikateli.
475 V rukopisu Petera Foxe, který byl přiložen k protokolům generální rady, je dále uvedeno, že Marx předal Foxovi kromě dopisu Friedricha Adolfa Sorga z 10. července 1867 také stanovy Komunistického klubu v New Yorku, který se připojil ke Sdružení.
Komunistický klub v New Yorku byl založen v roce 1857 z iniciativy německých revolučních emigrantů Friedricha Kamma a Albrechta Kompa. Působili v něm také Marxovi spolupracovníci Joseph Weydemeyer, Friedrich Adolf Sorge, Hermann Meyer a August Vogt.
476 Mezinárodní svaz slevačů, jak oznámil jeho předseda Sylvis v dopise, který byl přečten na zasedání generální rady 9. července 1867, vynaložil v letech 1866-1867 značné prostředky na pomoc stávkujícím dělníkům.
477 Rukopis tohoto druhého dopisu Jenny Marxové (první dopis viz tento svazek zde) se nedochoval. Soudě z jejího dopisu Johannu Philippu Beckerovi z 5. října 1867 a z jeho odpovědi ze 7. října 1867, byl tento dopis napsán kolem 5. října 1867.
478 Je míněn anglický liberální list "Examiner and Times" ["Pozorovatel a doba"], který vznikl v roce 1848 po splynutí listů "Manchester Times" ["Manchesterská doba"] a "Manchester Examiner" ["Manchesterský pozorovatel"]; list vycházel v Manchesteru a pod různými názvy byl vydáván do roku 1894. V padesátých až šedesátých letech byl hlavním redaktorem a vydavatelem listu John Bright.
Manchesterská škola - směr v politické ekonomii, který vyjadřoval zájmy průmyslové buržoazie. Stoupenci tohoto směru, freetradeři, hlásali svobodu obchodu a nezasahování státu do hospodářského života. Střediskem agitace freetraderů byl Manchester, kde v čele tohoto hnutí stáli dva textilní továrníci, Richard Cobden a John Bright, kteří roku 1838 zorganizovali Ligu proti obilním zákonům. V šedesátých letech byli freetradeři zvláštní politickou skupinou, která později tvořila levé křídlo liberální strany.
479 Je míněn kongres buržoazně pacifistické Ligy míru a svobody v Ženevě v září 1867.
480 Jde o první díl Marxova "Kapitálu", který vyšel v Hamburku v září 1867.
481 Viz K. Marx, "Kapitál", díl I zde, zde, zde a zde.
482 Zápis Marxovy přednášky o irské otázce ze 16. prosince 1867, který pořídil Eccarius (Marxův koncept této přednášky viz tento svazek zde), měl být původně otištěn v časopise "Vorbote", a Friedrich Lessner jej proto poslal Johannu Philippu Beckerovi do Švýcarska; zůstal však neotištěn.
483 Řeč o důsledcích používání strojů kapitalisty pronesl Marx na zasedání generální rady z 28. července 1868 (viz poznámku [225]). Uvedený zápis, který pořídil tajemník generální rady Georg Eccarius, se dochoval v protokolech generální rady jako vlepený výstřižek z listu "Bee-Hive", čís. 354 z 1. srpna 1868.
484 Po krizi z roku 1866 zesílil v Londýně pauperismus, hlavně ve východní části města, v East Endu.
485 O zkrácení pracovní doby promluvil Marx na zasedání generální rady z 11. srpna 1868, když se tato otázka projednávala v rámci programu bruselského kongresu.
Zápis Marxovy řeči se dochoval v protokolech generální rady jako vlepený výstřižek z listu "Bee-Hive", čís. 358 z 22. srpna 1868, s některými opravami, které v něm provedl tajemník.
486 V zápisu je místo Milnera nesprávně uveden Eccarius. Byl to však právě Milner, který na rozdíl od Eccaria tvrdil, že zkrácení pracovního dne je sice žádoucí, ale že by se tím snížila výroba.
487 Na témž zasedání přednesl Eccarius podrobný výklad o škodlivém vlivu dlouhého pracovního dne na zdraví dělníků.
488 "Výzvu k německým dělníkům v Londýně" napsal Friedrich Lessner a poslal ji Marxovi k posouzení. Když Marx text výzvy Lessnerovi 11. srpna 1868 vracel, napsal mu: "Kvůli pravopisným chybám jsem celou výzvu zároveň přepsal." Dochovaný Marxův rukopis až na několik maličkostí odpovídá textu výzvy uveřejněné v londýnském listu "Hermann", čís. 502 z 15. srpna 1868.
489 Viz K. Marx, "Kapitál", díl I, zde.
490 Řeč, kterou Marx pronesl na zasedání generální rady z 5. ledna 1869, je zpráva, kterou připravil jménem stálého výboru. Stálý výbor jednal na svém zasedání z 2. ledna 1869 o dopisu rouenské sekce, v němž tato sekce žádala o pomoc vysazeným rouenským dělníkům, a předložil tuto otázku k posouzení generální radě. Po Marxově zprávě přijala generální rada rezoluci vyjadřující protest proti jednání francouzských podnikatelů a vyzývající anglické dělníky, aby rouenským dělníkům pomohli.
Uvedený zápis, který pořídil Jung, se dochoval v protokolech generální rady. Stručný obsah řeči je uveden také ve zprávě ze zasedání generální rady uveřejněné v listu "Bee-Hive", čís. 379 ze 16. ledna 1869.
491 Oba projevy o pozemkovém vlastnictví pronesl Marx na zasedání generální rady z 6. července 1869 při projednávání programu basilejského kongresu (viz tento svazek zde a tento článek). Ačkoli bruselský kongres většinou hlasů přijal rezoluce o zespolečenštění pozemkového vlastnictví, byla tato otázka znovu zařazena na program řádného kongresu, poněvadž o to žádala skupinka stoupenců drobného pozemkového vlastnictví v čele s proudhonovcem Tolainem.
Ve svém prvním projevu odpovídal Marx dělníku Milnerovi, který ve snaze zdůvodnit správnost rezoluce bruselského kongresu pronesl řeč na obhajobu přirozeného práva člověka na půdu.
Druhým projevem odpovídal Marx na vystoupení francouzského anarchisty E. Récluse, který byl na zasedání přítomen jako host a který prohlásil, že rolníci se kongresů Internacionály nezúčastňují a že tedy není třeba se o ně starat. Po projednání potvrdila generální rada většinou hlasů správnost rezoluce o pozemkovém vlastnictví, která byla přijata na bruselském kongresu.
Marxovy projevy se dochovaly v protokolech generální rady zapsány Eccariem. Stručný obsah Marxových řečí je uveden ve zprávě ze zasedání generální rady ze 6. července 1869, která byla publikována v listu "Bee- Hive", čís. 404 z 10. července 1869.
492 Komise pro přípravu porad o vlastnictví půdy, zvolená na bruselském kongresu, předložila kongresu dvě zprávy o agrární otázce - zprávu Aubryho (z rouenské sekce) a zprávu De Paepovu (z bruselské sekce). Komise sdělila kongresu, že se jednomyslně shoduje v otázce nutnosti zespolečenštění dolů, šachet, průplavů, silnic atd. Pokud však jde o ornou půdu, nedosáhla komise jednotného názoru. Většina komise v čele s belgickým delegátem De Paepem předložila rezoluci žádající zespolečenštění veškeré půdy, kterou kongres přijal; menšina, v jejímž čele stál francouzský delegát proudhonovec Tolain, hájila drobné soukromé vlastnictví půdy.
493 Tuto řeč proslovil Marx při diskusi generální rady o programu basilejského kongresu (viz tento svazek zde a zde). Projev zapsal do protokolů generální rady Eccarius.
V listu "Bee-Hive", čís. 406 z 24. července 1869, vyšla zpráva o zasedání generální rady, která obsahovala i stručný výtah z této řeči.
494 V Eccariově záznamu je chyba. Jde o Saint-Simonovy žáky, a ne o samého Saint-Simona, který zemřel už v roce 1825 (viz tento svazek, poznámka [304]).
495 První řeč o všeobecném vzdělání v moderní společnosti pronesl Marx 10. srpna 1869 na zasedání generální rady, když se projednával program basilejského kongresu (viz tento svazek zde). Na zasedání generální rady ze 17. srpna pronesl Marx závěrečné slovo k diskusi. Obě Marxovy řeči se dochovaly v protokolech generální rady,-zapsány Eccariem. Stručný obsah první řeči je uveden ve zprávě ze zasedání generální rady z 10. srpna 1869, která byla uveřejněna v listu "Bee-Hive", čís. 409 ze 14. srpna 1869; stručný obsah závěrečného slova byl otištěn v "Bee-Hive", čís. 410 z 21. srpna 1869.
496 O všeobecném vzdělání se jednalo na třech předchozích kongresech Mezinárodního dělnického sdružení: na ženevském v roce 1866, lausannském v roce 1867 a bruselském v roce 1868.
497 Harriet Lawová přednesla na zasedání generální rady ze 17. srpna 1869 návrh, v němž doporučovala, aby jmění a příjmy církve byly věnovány na potřeby všeobecného vzdělání.
498 Anglický dělník Milner navrhoval na zasedáních generální rady z 10. a 17. srpna 1869, aby současná buržoazní škola poskytovala žákům znalosti z politické ekonomie, což bylo z hlediska zájmů proletariátu nepřijatelné, neboť tím by se v praxi posílil vliv vládnoucí buržoazie na dorůstající generaci. Milner zdůrazňoval zejména to, že žákům je nutno dát představu o "hodnotě práce" a o její dělbě. Přitom se odvolával hlavně na amerického utopického socialistu Warrena, který hlásal teorii "spravedlivé směny".
499 Problému zrušení stálých armád se zde Marx dotýká proto, že se při jednání na zasedáních generální rady navrhovalo zvýšit prostředky na všeobecné vzdělání tím, že by se zlikvidovaly výdaje na udržování stálých armád.
500 Toto provolání, které je manifestem Ligy půdy a práce založené v říjnu 1869 (viz poznámku [332]), napsal kolem 14. listopadu 1869 Eccarius, jenž byl členem komise pro přípravu provolání. Text provolání zredigoval Marx, což se odrazilo i v programu Ligy.
501 Tím je míněna kampaň rozpoutaná přívrženci Ligy proti obilním zákonům, kteří se pokoušeli demagogicky namluvit dělníkům, že bude-li zavedena svoboda obchodu, zvýší se jejich reálná mzda a budou mít dvakrát tak velký bochník chleba (,,big loaf") než dříve. Skutečnost však ukázala, že tyto sliby byly lživé. Anglický průmyslový kapitál, který se zrušením obilních zákonů (viz poznámku [382]) ještě víc upevnil, zaútočil ještě prudčeji na životní zájmy dělnické třídy.
502 Kategorie daňových poplatníků, do níž patřily osoby, které měly příjem z obchodu, a příslušníci svobodných povolání.
503 Řeči o politice britské vlády vůči irským vězňům pronesl Marx na zasedáních generální rady z 16. a 23. listopadu 1869. Na zasedání generální rady z 9. listopadu 1869 navrhl totiž Marx diskusi o postoji britské vlády k irským vězňům a o stanovisku anglické dělnické třídy k irské otázce. První z uvedených řečí zahájil Marx diskusi a navrhl rezoluci k této otázce (viz tento svazek zde).
Během zvlášť bouřlivé diskuse na zasedání 23. listopadu vystoupil proti rezoluci, kterou navrhoval Marx, Angličan Mottershead a snažil se ospravedlňovat koloniální politiku Gladstonovy vlády v Irsku; podporoval jej v tom Odger. Druhá Marxova řeč byla odpovědí na vystoupení těchto anglických členů generální rady. V protokolech generální rady se oba projevy dochovaly v Eccariově zápisu. Ve zprávě ze zasedání generální rady z 16. listopadu, která byla otištěna v listech "Reynolds's Newspaper" 21. listopadu 1869 a "National Reformer" 28. listopadu 1869, jakož i ve zprávě ze zasedání z 23. listopadu, která byla otištěna v listech "Reynolds's Newspaper" 28. listopadu a "National Reformer" 5. prosince 1869, jsou Marxovy řeči uvedeny ve stručném znění a nepřesně.
504 Hlavní centrum (Head Centre) se ve struktuře fenianského bratrstva říkalo vůdci tajné organizace fenianů. Marx se zde odvolává na list "New-York Irish People" ["Irové v New Yorku"], který v jednom ze svých článků poukazoval na to, že Gladstone svým odmítnutím udělit amnestii uvězněným fenianům jen posiluje fenianské hnutí. Odkazujeme na list "Irishman", čís. 20 z 13. listopadu 1869.
505 Viz "Times" z 27. října 1869.
506 Je míněno sdělení listu "Irishman", čís. 18 z 30. října 1869, že Gladstone v odpovědi dublinské odbočce Starého řádu lesníků, který se přidal k hnutí za osvobození zatčených fenianů, popřel své dřívější předvolební sliby, že zlepší postavení Irska.
Starý řád lesníku - svépomocný spolek v Anglii, který byl založen v roce 1745 jako spolek královských lesníků a v roce 1834 přijal uvedený název.
507 "Political Register" - zkrácený název anglického týdeníku buržoazních radikálů "Cobbetťs Weekly Political Register" ["Cobbettův týdenní politický přehled"], který vycházel v letech 1802-1835 v Londýně.
508 Je míněno irské národně osvobozenecké povstání z roku 1798, které anglické úřady nesmírně surově potlačily (viz poznámku [388]). Marx tu přirovnává teror anglických utlačovatelů k represáliím při potlačení revoluce v Uhrách v roce 1849.
509 Jde o knihu Ledru-Rollina,"The Decline of England" ["Úpadek Anglie"], Londýn 1850.
510 Na rozdíl od Marxe, který chtěl pranýřovat kolonizátorskou politiku anglické vlády, požadoval Odger, aby Marx ve svém návrhu rezoluce použil při hodnocení Gladstonovy politiky mírnějších výrazů. Svůj požadavek motivoval Odger tvrzením, že jestliže to Marx neučiní, nepodaří se dosáhnout toho, aby vězňové byli osvobozeni. Připomínal, že Gladstone projevil ve své odpovědi nelibost nad ostrým tónem některých petic. V záznamu Marxovy řeči otištěném 28. listopadu 1869 v "Reynolds's Newspaper" zní závěrečná věta takto: "Otázka zní, co je důležitější, zda získat důvěru Irů, nebo udělat rezoluci přijatelnou pro Gladstona".
511 Uvedené články o irské otázce napsala Marxova dcera Jenny v době od 27. února do 19. dubna 1870 pro list "Marseillaise" (viz poznámku [365]). Svým obsahem se pojí k Marxovu článku "Anglická vláda a uvěznění feniané".
Marx přikládal článkům své dcery Jenny v "Marseillaise" velký význam; třetí článek napsali společně. Články (kromě druhého) vyšly v novinách s podpisem J. Williams, což byla obměna pseudonymu, kterým Marx z konspirativních důvodů podpisoval některé dopisy (A. Williams).
512 Gladstonův projev byl otištěn v "Times" 4. března 1870.
513 Dopis O'Donovana Rossy byl publikován v listu "Irishman", čís. 32 z 5. února 1870. V poslední větě svého dopisu se O'Donovan Rossa zmiňuje o oranžistech, členech reakčního řádu založeného landlordy a protestantským duchovenstvem, a ribbonistech (či ribbonitech), členech tajných organizací irského katolického rolnictva.
514 Zpráva o uvězněném fenianu plukovníkovi Rickardu Burkovi byla uveřejněna v listu "Irishman", čís. 27 z 1. ledna 1870. Underwoodův dopis ministru vnitra Bruceovi z 1. ledna 1870 otiskl "Irishman" v čís. 28 z 8. ledna 1870, Bruceovu odpověď na Underwoodův dopis v čís. 30 z 22. ledna 1870 a odpověď na dopis Burkovy sestry Barryové v čís. 37 z 12. března 1870.
515 " The Echo" ["Ozvěna"] - buržoazně liberální list, který vycházel od roku 1868 do roku 1907 v Londýně.
516 Obměna Voltairova aforismu ("Všechny styly jsou dobré kromě nudného").
517 Je míněna demonstrace londýnských dělníků z 24. října 1869. O úloze generální rady v kampani za omilostnění uvězněných fenianů viz poznámku [324].
518 Anonymní článek, jehož autor - Bruce - se pokoušel vyvrátit fakta uvedená O'Donovanem Rossou, otiskly "Times" 16. března 1870.
519 Moorův projev v Dolní sněmovně a Gladstonova odpověď ze 17. března 1870 byly otištěny v "Times" 18. března 1870.
520 Výbuch v clerkenwellské věznici v Londýně zorganizovala skupina fenianů v prosinci 1867, aby se uvěznění feniané dostali na svobodu.
521 Jenny Marxová zde používá zprávy z listu "Irishman" o tom, že v roce 1868 byla vydána Modrá kniha: "Report of commission on the treatment of certain treason-felony convicts in English prison, who have been transferred thereto at the request of the Irish government" ["Zpráva komise o zacházení s některými velezrádci v anglickém vězení, kam byli převezeni na žádost irské vlády"], 1867.
522 Je míněn pokus o povstání fenianů v únoru-březnu 1867.
523 Jde o "Report of commissioners on the treatment of the treason-felony convicts in the English convict prisons" ["Zpráva členů komise o zacházení s velezrádci uvězněnými v anglických vězeních"]. Londýn 1867.
524 Coercion Bill (výjimečný zákon) předložil Gladstone 17. března 1870 v Dolní sněmovně, která jej přijala; cílem tohoto zákona bylo dočasně zrušit ústavní záruky v Irsku, vyhlásit stav obležení a poskytnout anglickým úřadům plné moci k potlačení národně osvobozeneckého hnutí v Irsku.
525 Jde o knihu: Dufferin (F. T. H. Blackwood), "Mr. Mill's plan for the pacification 0f Ireland examined" ["Rozbor plánu pana Milla na pacifikaci Irska"], Londýn 1868.
526 "Reynolds's Newspaper" ["Reynoldsovy noviny"] - anglický radikální týdeník, který vydával v Londýně od roku 1850 G. W. Reynolds; počátkem padesátých let podporoval tento týdeník chartisty.
Článek, který dále Jenny Marxová cituje, vyšel v "Reynolds's Newspaper" 20. března 1870 s podpisem "Gracchus".
527 Despotický stát Dahome v Africe se vyznačoval krutým režimem, který se udržoval jen systémem špionáže a udavačství.
528 Korespondence o Rickardu Burkovi, kterou si mezi sebou vyměnili ministr vnitra Bruce a M'Carthy Downing, byla uveřejněna v listu "Irishman", čís. 38 z 19. března 1870.
529 "Freeman's Journal" ["List svobodného člověka"] - buržoazní deník; vycházel v Dublinu od roku 1763 do roku 1924.
Lavellův dopis byl otištěn ve "Freeman's Journal" 29. března 1870.
530 Nové podmínky pachtovních smluv byly uveřejněny v listu "Irishman", čís. 37 z 12. března 1870.
531 Parafráze pasáže ze Shakespearova dramatu "Král Jindřich VI.", I. díl I. jednání, 2. scéna.
532 Výňatek z amerických novin i zpráva newyorského dopisovatele jsou uvedeny podle listu "Irishman", čís. 40 z 2. dubna 1870.
533 Je míněna řeč advokáta Lauriera, kterou pronesl 25. března 1870 při procesu proti princi Pierru Bonapartovi pro vraždu novináře Victora Noira; tato řeč byla otištěna ve francouzských novinách "Marseillaise", čís. 97 z 27. března 1870.
534 Jsou citovány "Times" z 8. dubna 1870.
535 Řeč o listu "Bee-Hive" pronesl Marx na zasedání generální rady z 26. dubna 1870 k zdůvodnění rezoluce, kterou předkládal (viz tento svazek zde).
536 Obsah Marxova dopisu výboru německé Sociálně demokratické dělnické strany z 27. června 1870 uvedl předseda soudů na lipském procesu v roce 1872 proti Wilhelmu Liebknechtovi, Augustu Bebelovi a Adolfu Hepnerovi, kteří byli obviněni ze zločinu velezrady. Tento dopis byl předložen také jako obviňující materiál na procesu proti brunšvickému výboru Sociálně demokratické dělnické strany v roce 1871. Originál dopisu nemáme k dispozici. Publikovaný text je převzat z knihy "Leipziger Hochverrathsprozess ...", Lipsko 1872, str. 245-246; text dopisu je též ve vydáních z roku 1874 a z roku 1894, které připravil Wilhelm Liebknecht z pověření výboru Sociálně demokratické dělnické strany. Podle slov předsedy soudu byl dopis podepsán: "Jménem generální rady Mezinárodního dělnického sdružení Karel Marx, tajemník pro Německo".
537 Řeč o rozkolu v románské federaci pronesl Marx na zasedání generální rady z 28. června 1870 k zdůvodnění rezoluce, kterou předkládal (viz tento svazek zde). Řeč se dochovala v Eccariově zápisu.