Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Zpráva generální rady o dědickém právu[303]
1. Dědické právo má společenský význam jen potud, pokud ponechává dědici moc, které užíval zesnulý za svého života, totiž moc přenášet na sebe prostřednictvím svého vlastnictví plody cizí práce. Například půda dává žijícímu vlastníkovi moc přenášet na sebe ve formě pozemkové renty bez jakékoli protihodnoty plody cizí práce. Kapitál mu dává moc dělat totéž ve formě zisku a úroků. Vlastnictví státních cenných papírů mu dává moc žít z plodů práce druhých, aniž sám pracuje, atd.
Dědictví nevytváří tuto moc přenášet plody práce jednoho člověka do kapsy druhého, týká se jen změny osob, které tuto moc mají. Jako všechno ostatní občanské zákonodárství, tak ani zákony o dědictví nejsou příčinou, ale následkem, právním důsledkem existující ekonomické organizace společnosti, která je založena na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, tj. půdy, surovin, strojů atd. Právě tak právo dědit otroky není příčinou otroctví, ale naopak otroctví je příčinou dědění otroků.
2. My se tu musíme zabývat příčinou, a ne následkem, ekonomickou základnou, a ne právní nadstavbou. Dejme tomu, že by se výrobní prostředky přeměnily ze soukromého vlastnictví ve vlastnictví společenské; pak by dědické právo (pokud má nějaký společenský význam) samo sebou odumřelo, poněvadž člověk po své smrti může zanechat jen to, co za svého života vlastnil. Naším velkým cílem proto musí být odstranit ty instituce, které dávají některým lidem za jejich života ekonomickou moc přenášet na sebe plody práce mnoha lidí. Tam, kde je společnost tak vyspělá a dělnická třída má dostatečnou moc, aby mohla takové instituce zrušit, musí to udělat přímo. Anuluje-li například státní dluh, zbaví se samozřejmě zároveň také dědictví státních cenných papírů. Na druhé straně, jestliže nemá takovou moc, aby zrušila státní dluh, bylo by pošetilé, kdyby se pokoušela zrušit dědické právo ke státním papírům.
Zmizí-li dědické právo, bude to přirozeným důsledkem společenské změny, která odstraní soukromé vlastnictví výrobních prostředků; avšak zrušen{ dědického práva se nikdy nemůže stát výchozím bodem takové společenské přeměny.
3. Jedním z velkých omylů, jehož se asi před 40 lety dopustili Saint-Simonovi žáci, bylo, že dědické právo neposuzovali jako legální důsledek, nýbrž jako ekonomickou příčinu nynější organizace společnosti.[304] To jim vůbec nebránilo, aby ve svém společenském systému nezvěčňovali soukromé vlastnictví půdy a ostatních výrobních prostředků. Domnívali se ovšem, že mohou existovat volení vlastníci a doživotní vlastníci, tak jako existovali volení králové.
Vyhlašovat zrušení dědického práva za výchozí bod sociální revoluce, to by znamenalo pouze odvádět dělnickou třídu od správné věci útoku proti nynější společnosti. Bylo by to stejně nesmyslné jako zrušit zákony o smlouvě mezi kupujícím a prodávajícím a ponechat přitom nadále nynější stav směny zboží.
Bylo by to chybné z hlediska teorie a reakční z hlediska praxe.
4. Pojednáváme-li o dědických zákonech, nezbytně předpokládáme, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků nadále existuje. Kdyby toto vlastnictví neexistovalo už za života lidí, nemohlo by se po nich a jejich prostřednictvím přenášet po jejich smrti. Proto se všechna opatření o dědickém právu mohou týkat jen přechodného stadia společnosti, kdy na jedné straně není ještě změněna nynější ekonomická základna společnosti, ale na druhé straně dělnická třída má dostatek sil, aby prosadila přechodná opatření směřující nakonec k radikální přeměně společnosti.
Posuzovány z tohoto hlediska tvoří změny v dědických zákonech jen část mnoha jiných přechodných opatření směřujících ke stejnému cíli.
Takovými přechodnými opatřeními v otázce dědického práva mohou být jen:
a) rozšíření dědických daní, které už existují v mnoha státech, a takto získaných prostředků použít k emancipaci společnosti; b) omezení dědického práva ze závěti, neboť je - na rozdíl od dědického práva ze zákona nebo od rodinného dědického práva - svévolným a pověrčivým přehnáním samých zásad soukromého vlastnictví.
Napsal K. Marx 2.-3. srpna 1869
Otištěno v brožuře "Report of
the Fourth Annual Congress of
the International Working Men's Association,
held at Basle, in Switzerland",
Londýn 1869Podle textu brožury
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)303 "Zprávu generální rady o dědickém právu" sestavil Marx jako závěr z jednání generální rady o zrušení dědického práva, které probíhalo v létě 1869 v souvislosti s přípravou basilejského kongresu Internacionály. Tato otázka byla zahrnuta do programu kongresu na naléhání sekce, kterou v červnu 1869 založil v Ženevě Bakunin a nazval ji "Aliance socialistické demokracie. Ústřední sekce". Tato sekce, jejímiž členy se stala řada nejbližších Bakuninových přívrženců, řídila fakticky Mezinárodní alianci socialistické demokracie, která nadále tajně existovala, ačkoli oficiálně bylo oznámeno, že byla rozpuštěna. Bakunin tím, že vnutil kongresu Internacionály diskusi o dědickém právu, rozvratnickým způsobem jej odváděl od řešení naléhavých otázek programu a taktiky, které měla evropská dělnická třída před sebou.
Při projednávání této otázky na zasedání rady 20. července 1869 pronesl Marx obsáhlou řeč, jejíž zápis se dochoval v protokolech generální rady (viz tento svazek zde). Text Marxova referátu schválila rada 3. srpna 1869. Na basilejském kongresu jej přečetl Eccarius na zasedání 11. září 1869 a v plném znění byl uveřejněn v brožurách o kongresu vydaných anglicky, francouzsky a německy. "Report of the fourth annual congress of the International Working Men's Association, held at Basle, in Switzerland. From the 6th to the 11th September 1869". Londýn 1869, str. 26-27; "Association Internationale des Travailleurs. Compte-rendu du IV-e Congres International, tenu à Bale en septembre 1869", Brusel 1869, str. 122-124; "Verhandlungen des IV. Congresses des internationalen Arbeiterbundes in Basel", čís. 1-7, Basilej 7.- 14. září 1869, str. 77-80; dále byl text publikován v časopise "Vorbote", čís. 10 z října 1869, str. 150-152.
304 Skupina Saint-Simonových stoupenců, Enfantin, Bazard, Rodrigues, Buchez aj., začala koncem dvacátých let 19. století popularizovat a rozvíjet jeho učení. V roce 1830 byla podle přednášek, které v Paříži pronesl Bazard, vydána kniha "Výklad Saint-Simonova učení", v níž se požadovalo zrušení dědického práva (viz "Doctrine de Saint-Simon. Première année. Exposition. 1829", Paříž 1830, str. 143-169).