Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Instrukce delegátům prozatímní ústřední rady k jednotlivým otázkám[165]
1. Organizace Mezinárodního sdružení Prozatímní ústřední rada doporučuje vcelku plán organizace tak, jak je uveden v prozatímních stanovách. Zkušenosti dvou let dokázaly, že je správný a že jej lze uplatnit v různých zemích, aniž tím utrpí akční jednota. Pro příští rok doporučujeme ponechat jako sídlo ústřední rady Londýn, poněvadž situace na kontinentě není pro nějakou změnu příhodná.
Členy ústřední rady bude samozřejmě volit kongres (čl. 5 prozatímních stanov); mají právo kooptovat další členy.
Generálního tajemníka volí kongres na rok jako jediného placeného funkcionáře Sdružení. Navrhujeme pro něho plat 2 libry šterlinků týdně.[a]
Jednotný roční příspěvek pro každého jednotlivého člena Sdružení se stanoví na půl pence (snad i na jednu penci). Členský průkaz (legitimace) se platí zvlášť.
Členy Sdružení vyzýváme, aby zakládali podpůrné spolky a aby mezi nimi navazovali mezinárodní spojení, iniciativu v této otázce však ponecháváme (établissement des sociétés de secours mutuels. Appui moral et matériel accordé aux orphelins de l'association)[b] Švýcarům, kteří to navrhovali už na konferenci loni v září.
2. Společné mezinárodni akce organizované Sdružením v boji mezi prací a kapitálem (a) Z celkového hlediska zahrnuje tato otázka veškerou činnost Mezinárodního sdružení, jehož cílem je spojovat a zevšeobec-ňovat dosud roztříštěné úsilí dělnické třídy různých zemí o její osvobození.
(b) Jednou ze zvláštních funkcí, kterou naše sdružení až dosud se zdarem plnilo, byly protiakce proti piklům kapitalistů, kteří jsou vždy připraveni v případě stávek a výluk zneužít zahraničních dělníků jako nástroje proti dělníkům domácím. Jedním z velkých cílů Sdružení je dosáhnout toho, aby dělníci z různých zemí nejen cítili, ale také jednali jako bratři a soudruzi bojující za své osvobození v jedné armádě.
(c) Takovou velkou "společnou mezinárodní akcí" je statistický průzkum postavení dělnické třídy ve všech zemích, který by prováděla sama dělnická třída. Má-li být tato akce úspěšná, je třeba znát materiál, který se má zpracovat. Pustí-li se dělníci do tohoto velkého díla, dokáží, že jsou s to vzít svůj osud do vlastních rukou. Proto navrhujeme:
Všude, kde existují odbočky našeho sdružení, dát se okamžitě do práce a shromažďovat faktické údaje o jednotlivých bodech uvedených v přiloženém dotazníku.
Kongres vyzývá všechny dělníky v Evropě i ve Spojených státech amerických, aby spolupracovali při shromažďování statistických údajů o dělnické třídě; zprávy a doklady zasílejte ústřední radě. Ústřední rada z nich vypracuje souhrnnou zprávu k níž připojí doklady jako přílohu.
Tuto zprávu spolu s přílohou předloží rada příštímu výročnímu kongresu, a jakmile ji kongres schválí, bude na náklady Sdružení vytištěna.
Nástin dotazníku, který samozřejmě lze upravit podle místních potřeb
1. Výrobní odvětví, název.
2. Věk a pohlaví zaměstnanců.
3. Počet zaměstnanců.
4. Platy a mzdy: (a) učedníků; (b) denní nebo úkolová mzda; mzda, kterou vyplácejí zprostředkovatelé; týdenní a roční průměr.
5. (a) Pracovní doba v továrnách. (b) Pracovní doba u malých podnikatelů a při domácké výrobě, pracuje-li se v daném odvětví těmito různými způsoby. (c) Noční a denní práce.
6. Přestávky na jídlo a zacházení s dělníky.
7. Charakteristika dílny a pracovních podmínek: přeplněnost, špatné větrání, nedostatek denního světla, plynové osvětlení. čistota atd.
8. Povaha zaměstnání.
9. Vliv zaměstnání na fyzický stav.
10. Morální stav. Výchova.
11. Charakter výroby; zda je sezónní či zda je víceméně rovnoměrně rozdělena na celý rok, jsou-li v ní velké vý-kyvy, je-li vystavena zahraniční konkurenci, je-li určena převážně pro vnitřní nebo zahraniční trh atd.[166]
3. Omezení pracovního dne Předpokladem, bez něhož by všechny další pokusy o zlepšení postavení dělnictva a jeho osvobození byly odsouzeny k nezdaru, je omezení pracovního dne.
Tohoto omezení je zapotřebí jednak k tomu, aby dělnická třída, která tvoří většinu každého národa, si mohla obnovovat své zdraví a fyzickou sílu, jednak k tomu, aby dělníci měli zajištěnu možnost duševního rozvoje, společenského styku a sociální a politické činnosti.
Navrhujeme zákonně omezit pracovní den na 8 hodin. Takové omezení požadují všichni dělníci ve Spojených státech amerických;[167] jakmile se na něm kongres usnese, stane se společným požadavkem dělnické třídy na celém světě.
Pro informaci členů na kontinentě, kteří mají s továrním zákonodárstvím poměrně málo zkušeností, dodáváme, že jakékoli zákonem stanovené omezení nebude k ničemu a kapitál je nebude dodržovat, nebude-li pevně stanovena doba, ve které se má těchto 8 hodin odpracovat. Délka této doby musí být vymezena 8 hodinami práce a příslušnými přestávkami na jídlo. Například, jestliže přestávky na jednotlivá jídla činí hodinu, musí být zákonem stanovena doba 9 hodin, řekněme od 7 ráno do 4 odpoledne nebo od 8 ráno do 5 odpoledne apod. Noční práce se smí povolovat jen výjimečně v oborech nebo výrobních odvětvích zákonem jmenovitě uvedených. Tendence musí směřovat k zákazu noční práce vůbec.
Tento článek se týká pouze dospělých osob mužského nebo ženského pohlaví; přitom by mělo být zakázáno, aby ženy konaly jakoukoli práci v noci či jinou práci, která škodí jejich křehkému ženskému organismu nebo je vystavuje působení jedovatých či jinak škodlivých látek. Dospělými rozumíme všechny osoby, které dovršily 18 let.
4. Práce mladistvých a dětí (obojího pohlaví) Tendenci moderního průmyslu zapojovat děti a mladistvé obojího pohlaví do velkého díla společenské výroby považujeme za pokrokovou, zdravou a zákonitou, přestože se za kapitalistického zřízení zvrhla. V racionálním společenském zřízení by se mělo každé dítě od 9 let stát pracovníkem ve výrobě právě tak, jako by žádný práceschopný dospělý člověk neměl být vyňat z obecného zákona přírody, tj. že musí pracovat, aby mohl jíst, a to pracovat nejen mozkem, ale také rukama. Nyní se však budeme zabývat jen dětmi a mladými lidmi z dělnické třídy.
Z fyziologických důvodů považujeme za nezbytné rozdělit děti a mladistvé obojího pohlaví do tří skupin a ke každé je třeba přistupovat jinak. V první skupině by měly být děti ve věku od 9 do 12 let, ve druhé od 13 do 15 let a ve třetí mládež ve věku 16 a 17 let. Navrhujeme, aby pro první skupinu byla práce v každé dílně nebo při domácké výrobě zákonem omezena na dvě hodiny; pro druhou na čtyři a pro třetí na šest hodin. U třetí skupiny by měla být alespoň hodinová přestávka na jídlo a odpočinek.
Bylo by žádoucí začít se základní školní výukou před 9 rokem; my zde však předkládáme jen ten nejnezbytnější protijed proti tendencím společenského systému, který snižuje dělníka na pouhý nástroj akumulace kapitálu a z rodičů tonoucích v bídě dělá otrokáře prodávající vlastní děti. Právo dětí a mladistvých je třeba hájit. Děti samy jednat nemohou. Proto je povinností společnosti jednat za ně.
Jestliže buržoazie a aristokracie zanedbávají své povinnosti k vlastním potomkům, je to jejich věc. Když dítě požívá výsad těchto tříd, musí také trpět za jejich předsudky.
S dělnickou třídou je tomu však docela jinak. Dělník nemůže svobodně jednat. Příliš často je dokonce tak nevědomý, že ani není schopen chápat skutečné zájmy svého dítěte nebo normální podmínky vývoje člověka. Ať už je tomu jakkoli, nejvyspělejší představitelé dělnické třídy si plně uvědomují, že budoucnost jejich třídy a tím i budoucnost lidstva je zcela závislá na výchově dorůstající dělnické generace. Vědí, že především je třeba chránit před zhoubnými účinky nynějšího systému děti a mladistvé dělníky. Toho lze dosáhnout jen tehdy, jestliže se společenské vědomí promění ve společenskou sílu, a to je za daných okolností možné jen prostřednictvím obecných zákonů, které zavádí státní moc. Tím, že dělnická třída takové zákony prosazuje, nikterak neposiluje moc vlády. Naopak proměňuje tu moc, které se nyní používá proti ní, ve svůj nástroj. Pomocí obecného zákona uskutečňuje to, čeho by se marně pokoušela dosáhnout mnoha izolovanými akcemi jednotlivců.
Vycházejíce z tohoto stanoviska prohlašujeme; že rodičům ani podnikatelům se nesmí v žádném případě dovolit používat práce dětí a mladistvých, není-li spojena s výchovou.
Výchovou rozumíme tři věci:
Za prvé: duševní výchovu.
Za druhé: tělesnou výchovu, jakou dávají gymnastické školy a vojenský výcvik.
Za třetí: polytechnickou výuku, při které se dítě nebo mladistvý obeznámí s hlavními zásadami všech výrobních procesů a zároveň se naučí zacházet s nejjednoduššími nástroji všech výrobních odvětví.
Věkovým skupinám, do nichž jsou děti a mladiství pracující rozděleni, musí odpovídat vždy pokročilejší stupeň duševní a tělesné výchovy a polytechnické výuky. Náklady na polytechnické školy by se měly zčásti hradit z prodeje jejich výrobků.
Spojením placené práce ve výrobě s duševní výchovou, tělesným cvičením a polytechnickou výukou dostane se dělnická třída na mnohem vyšší úroveň než aristokracie a buržoazie.
Samozřejmě, že musí být zákonem přísně zakázáno, aby osoby od 9 do 17 let (včetně) pracovaly v noci a ve všech zdraví škodlivých odvětvích.
5. Činnost družstev Mezinárodní dělnické sdružení si klade za cíl spojit a zevšeobecnit spontánní hnutí dělnické třídy, naprosto jí však nechce diktovat nebo vnucovat nějaký doktrinářský systém. Kongres by proto neměl vyhlašovat žádný zvláštní družstevní systém, ale omezit se pouze na vyhlášení několika všeobecných zásad.
(a) Jsme toho názoru, že družstevní hnutí je jednou ze sil, které přetvářejí soudobou společnost založenou na třídním antagonismu. Velkou zásluhou tohoto hnutí je, že v praxi ukazuje, že nynější despotický a zbídačující systém podřízení práce kapitálu může být nahrazen republikánským a blahodárným systémem sdružení svobodnjch a rovnoprávných výrobců.
(b) Avšak družstevní systém omezený na trpasličí formy, které jsou jednotliví námezdní otroci schopni zplodit vlastními silami, nebude nikdy s to přetvořit kapitalistickou společnost. Aby bylo možné přeměnit společenskou výrobu v jediný rozsáhlý a harmonický systém svobodné družstevní práce, je nezbytné uskutečnit změny v celé společnosti, změnit všeobecné společenské podmínky, a toho lze dosáhnout jen tehdy, jestliže organizované síly společnosti, tj. státní moc, přejdou z rukou kapitalistů a pozemkových vlastníků do rukou samotných výrobců.
(c) Doporučujeme dělníkům začít napřed s družstevní výrobou a pak teprve s družstevním obchodem. Družstevní obchod zasahuje jen povrch současného ekonomického systému, kdežto družstevní výroba postihuje jeho základy.
(d) Všem družstevním spolkům doporučujeme, aby si z části společného příjmu vytvořily fond na propagování svých zásad skutkem i slovem, jinak řečeno, aby pomáhaly zakládat nová výrobní družstva a šířily své učení.
(e) Aby se předešlo tomu, že by se družstevní spolky zvrhly v obyčejné buržoazní akciové společnosti (sociétés par actions), měli by všichni dělníci, kteří v družstevním podniku pracují, ať už jsou či nejsou podílníky, dostávat stejný podíl ze zisku. Jako čistě přechodné opatření bychom byli ochotni připustit, že by podílníci dostávali nízké úroky.
6. Odborové svazy (tradeuniony).
Jejich minulost, přítomnost a budoucnost(a) Jejich minulost.
Kapitál je koncentrovaná společenská síla, kdežto dělník disponuje jen svou pracovní silou. Proto nemůže být mezi kapitálem a prací nikdy uzavřena smlouva na spravedlivých zásadách, spravedlivých i z hlediska společnosti, v níž na jedné straně stojí vlastnictví materiálních prostředků nezbytných k životu a k práci a na druhé straně stojí živé produktivní síly. Jedinou společenskou silou dělnictva je jeho početnost. Jenže jeho početní sílu ochromuje jeho nejednotnost, která vzniká a trvá v důsledku nevyhnutelné vzájemné konkurence.
Odborové svazy vznikly původně ze spontánních pokusů dělníků tuto konkurenci odstranit nebo alespoň zmírnit natolik, aby si mohli vybojovat takové smluvní podmínky, kterými by se alespoň vymanili z postavení pouhých otroků. Bezprostřední úkol odborových svazů se proto omezoval na každodenní požadavky, na prostředky, jak se bránit proti nepřetržitým útokům kapitálu, zkrátka na otázky mezd a pracovní doby. Tato činnost odborových svazů je nejen oprávněná, ale je také nutná. Dokud existuje nynější způsob výroby, nelze se bez ní obejít. Naopak, tato činnost se musí všude rozšířit tím, že se budou ve všech zemích zakládat a spojovat odborové svazy. Na druhé straně se odborové svazy, aniž si to samy uvědomily, staly organizačními centry dělnické třídy, tak jako se středověká města a obce staly organizačními centry měšťanstva. Jestliže odborové svazy jsou nutné pro gerilový boj mezi kapitálem a prací, jsou tím důležitější jako organizovaná sila k odstranění samotného systému námezdní práce a panství kapitálu.
(b) Jejich přítomnost.
Odborové svazy se dosud zabývaly výhradně místním a bezprostředním bojem proti kapitálu a ještě si plně neuvědomily, jakou sílu představují v boji proti samotnému systému námezdního otroctví. Proto se příliš držely stranou od všeobecného sociálního a politického hnutí. V poslední době se v nich však zřejmě přece jenom probudilo[c] vědomí jejich velkého historického poslání, jak tomu nasvědčuje například jejich účast na současném politickém hnutí v Anglii,[168] fakt, že si ve větší míře uvědomují svou funkci ve Spojených státech,[169] i to, že na nedávné velké konferenci delegátů tradeunionů v Sheffieldu byla přijata následující rezoluce:
"Tato konference plně oceňuje úsilí Mezinárodního sdružení směřující ke sjednocení dělnictva všech zemí v jediný společný bratrský svazek a co nejdůrazněji doporučuje různým spolkům, které jsou zde zastoupeny, aby se ke Sdružení připojily, neboť je toho názoru, že toto sdružení podstatně napomáhá pokroku a zdárnému rozvoji všeho dělnictva."[170]
(c) Jejich budoucnost.
Bez ohledu na své původní cíle musejí se teď naučit jednat uvědoměle jako organizační centra třídy a mít na zřeteli hlavní zájem — její úplné osvobození. Musejí podporovat každé sociální a politické hnutí, které je takto zaměřeno. Poněvadž se považují za přední bojovníky celé dělnické třídy a také tak vystupují, jsou povinny zapojovat do svých řad i neorganizované dělníky. Musejí pečlivě dbát o zájmy dělníků v nejhůř placených výrobních odvětvích, například zemědělských dělníků, kteří jsou v důsledku mimořádně nepříznivých okolností bezmocní.[d] Odborové svazy musejí dokázat celému světu, že nebojují za nějaké úzké, sobecké zájmy, nýbrž za osvobození ujařmených miliónů.
7. Přímé a nepřímé daně (a) Žádné změny ve formě zdanění nemohou vyvolat pod-statné změny ve vztazích mezi prací a kapitálem.
(b) Přesto však doporučujeme, je-li třeba volit mezi dvěma daňovými soustavami, úplně zrušit nepřímé daně a plně je nahradit daněmi přímými,
protože nepřímými daněmi se zvyšují ceny zboží, neboť obchodníci nepřipočítávají k těmto cenám jen nepřímou daň, ale také úroky a zisk z kapitálu zálohovaného na jejich zaplacení;
protože z nepřímých daní není zřejmé, kolik kdo státu platí, zatímco daň přímá není ničím maskovaná, je prostá a rozumí jí i ten nejméně vzdělaný člověk. Přímé daně tedy vedou každého k tomu, aby kontroloval vládu, kdežto nepřímé daně znemožňují jakoukoli snahu o samosprávu.
8. Mezinárodní úvěr Iniciativu je třeba přenechat Francouzům.
9. Polská otázka[e] (a) Proč přicházejí evropští dělníci s touto otázkou? Především proto, že buržoazní autoři a agitátoři se shodli, že o ní budou mlčet, ačkoli dělají protektory kdejaké národnosti na kontinentu, dokonce i Irsku. Proč toto mlčení? Protože jak aristokraté, tak buržoové spatřují v temné asijské mocnosti, která stojí v pozadí, poslední záchranu před zvedající se vlnou dělnického hnutí. Tato mocnost opravdu může být poražena jen tehdy, jestliže Polsko bude obnoveno na demokratickém základě.
(b) Za nynější změněné situace ve střední Evropě a hlavně v Německu je více než kdy jindy třeba, aby existovalo demokratické Polsko. Bez něho se z Německa stane přední výspa Svaté aliance, kdežto bude-li existovat demokratické Polsko, bude Německo spolupracovat s republikánskou Francií. Dokud se tato důležitá evropská otázka nevyřeší, bude stále ochromovat; brzdit a zpomalovat rozvoj dělnického hnutí.
(c) Chopit se iniciativy v této otázce je povinností hlavně německé dělnické třídy, protože Německo je jedním ze států, které se zúčastnily dělení Polska.
10. Armády[f] (a) Na zhoubný vliv velikých stálých armád na výrobu se poukazovalo v dostatečné míře na všech možných buržoazních kongresech, na kongresech mírových, ekonomických, statistických, filantropických i sociologických. Považujeme proto za úplně zbytečné šířit se o tomto bodu.
(b) Navrhujeme všeobecné ozbrojení lidu a všeobecný výcvik v zacházení se zbraněmi.
(c) Jako přechodné nezbytné opatření připouštíme malé stálé armády, které by sloužily jako školy pro výcvik důstojníků milice; každý občan mužského pohlaví by měl v takových armádách po krátkou dobu sloužit.
11. Náboženská otázka[g] Iniciativu je třeba přenechat Francouzům.
Napsal K. Marx koncem srpna 1866
Otištěno v "The Intemational Courier",
čís. 6-7 z 20. února a čís. 8-10
z 13. března 1867,
v "Le Courrier international",
čís. 10 a 11 z 9. a 16. března 1867,
a v "Der Vorbote", čís. 10 a 11 z října
a listopadu 1866Podle textu v "The Intemational Courier",
srovnaného s textem v "Le Courrier
international" a v "Der Vorbote"
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Ve francouzském a německém textu následuje odstavec: "Stálý výbor, který je fakticky výkonným orgánem ústřední rady, volí kongres; funkce jeho jednotlivých členů však určí ústřední rada." (Pozn. red.)
b Zakládání podpůrných spolků. Morální a materiální podpora sirotkům po členech Sdružení. (Pozn. red.)
c V německém textu doplněno: "alespoň v Anglii". (Pozn. red.)
d Ve francouzském textu místo slova "bezmocní" je "neschopni organizovaného odporu". (Pozn. red.)
e Ve francouzském textu: "Nutnost odstranit vliv Ruska v Evropě prosazením práva národů na sebeurčení a obnovením Polska na demokratických a sociálních základech." (Pozn. red.)
f Ve francouzském textu: ,,Stálé armády a jejich vztah k výrobě." (Pozn. red.)
g Ve francouzském textu: "Náboženské ideje; jejich vliv na sociální, politický a duchovní rozvoj." (Pozn. red.)
165 "Instrukce delegátům prozatímní ústřední rady k jednotlivým otázkám" napsal Marx pro delegáty prvního kongresu Internacionály, který se konal v Ženevě ve dnech 3.-8. září 1866. Na zasedání ústřední rady 17. července 1866 bylo přijato usnesení podrobně rozpracovat a projednat pořad nadcházejícího kongresu. 31. července přednesl Marx na zasedání rady jménem stálého výboru referát o pořadu kongresu; text instrukcí napsal o něco později anglicky a Paul Lafargue jej přeložil do francouzštiny.
Na ženevském kongresu bylo přítomno 60 delegátů ústřednf rady, různých sekcí Internacionály a dělnických spolků z Anglie, Francie, Německa a Švýcarska. Kongresu předsedal Hermann Jung. Marxovy "Instrukce" byly přečteny jako ofciální zpráva ústřední rady. Proudhonovci, kteří měli na kongresu třetinu hlasů, postavili proti "Instrukcím" svůj rozšířený program ke všem bodům jednacího pořadu, vyložený ve zvláštní zprávě. Z devíti bodů "Instrukcí" zformulovaných Marxem přijal kongres šest jako rezoluce: o mezinárodním sjednocení všech akcí, o zkrácení pracovního dne, o práci dětí a žen, o práci v družstvech, o odborech, o stálých armádách. K polské otázce byla přijata kompromisní rezoluce J. Ph. Beckera. Ženevský kongres schválil stanovy a organizační řád Mezinárodního dělnického sdružení.
Jak dostala ústřední rada — po ženevském kongresu nazývaná generální rada — za úkol, byly kongresové materiály oficiálně publikovány v listech "International Courier" z 20. února a 13. března 1867, v "Courrier international" z 9. a 16. března 1867 a v řadě jiných tiskových orgánů.
"The Intemational Courier" ["Mezinárodní kurýr"] — týdeník vycházející anglicky a francouzsky v Londýně od listopadu 1864 do července 1867; francouzsky vycházel pod názvem "Le Courrier international". V roce 1867 se tento list stal orgánem Internacionály.
V říjnu 1868 přijala generální rada usnesení vydat nejdůležitější rezoluce ženevského kongresu z roku 1866 spolu s rezolucemi právě probíhajícího bruselského kongresu jako samostatnou brožuru. Sestavit brožuru bylo uloženo Marxovi, který do ní zahrnul, jak je uvedeno v předmluvě k brožuře, ty rezoluce ženevského kongresu, které "je nutno posuzovat jako součást programu Internacionály", to znamená rezoluce odpovídající bodům 2, 3, 5 a 6 "Instrukcí". Brožura vyšla v roce 1869 v Londýně s názvem "The International Working Men's Association. Resolutions of the Congress of Geneva, 1866, and the Congress of Brussels, 1868".
166 Nástin dotazníku pro statistický průzkum postavení dělnické třídy, který předložil Marx, kongres jednomyslně schválil, jenže v praxi bylo sbírání statistického materiálu a jeho vydávání ve formě zpráv generální rady mimořádně ztíženo tím, že rada neměla potřebné prostředky a místní organizace nevěnovaly této věci dost pozornosti. Na dalších kongresech Sdružení, v Lausanne (1867), v Bruselu (1868) a v Basileji (1869) se jednalo o nutnosti realizovat usnesení ženevského kongresu o dělnické statistice a londýnská konference v roce 1871 zařadila bod "c" druhého oddílu "Instrukcí" v plném znění do textu organizačního řádu Sdružení.
167 Po skončení občanské války v USA zesílilo hnutí za zákonné zavedení osmihodinového pracovního dne. Po celé zemi se zakládaly Ligy boje za osmihodinový pracovní den (Eight-Hour Leagues). Do tohoto hnutí se zapojil Národní dělnický svaz, který na svém sjezdu v srpnu 1866 v Baltimore vyhlásil požadavek osmihodinového pracovního dne za nezbytný předpoklad osvobození práce od kapitalistického otroctví.
168 Jde o rozsáhlou účast anglických tradeunionů na všeobecně demokratickém hnutí za druhou reformu volebního práva v letech 1865-1867.
Na jaře 1865 byla v Londýně z iniciativy a za přímé účasti ústřední rady Internacionály založena Reformní liga jako politické centrum řízení masového hnutí dělnictva za druhou reformu. Ve vedoucích orgánech Ligy — v radě a ve výkonném výboru — byli členové ústřední rady, většinou předáci anglických tradeunionů. Program hnutí za reformu, v jehož čele Liga stála, i taktika vůči buržoazním stranám byly vypracovány pod přímým vlivem Marxe, který usiloval o to, aby anglická dělnická třída prováděla samostatnou a na těchto stranách nezávislou politiku. Proti požadavku buržoazie, aby volební právo bylo rozšířeno jen na majitele a nájemce jednotlivých obytných domů, kladla Reformní liga na Marxovo naléhání požadavek všeobecného volebního práva pro všechny dospělé muže v zemi. Toto původně chartistické heslo obrozené Internacionálou se setkalo u anglické dělnické třídy s velkou odezvou a zajistilo Lize podporu do té doby politicky indiferentních tradeunionů. Ve všech velkých anglických průmyslových městech i na venkově měla Liga síť poboček. Protože se však do vedení Reformní ligy dostali kolísající buržoazní radikálové, kteří měli z masového hnutí strach, a protože oportunističtí předáci tradeunionů prováděli kompromisnickou politiku, nemohla Liga provádět linii, kterou jí vytyčila generální rada; anglické buržoazii se podařilo vnést do hnutí rozkol a v roce 1867 byla provedena okleštěná reforma, která dala volební právo jen maloburžoazii a dělnické aristokracii, kdežto hlavní masa dělnictva neměla jako dříve žádná politická práva.
169 Za občanské války v USA podporovaly americké tradeuniony aktivně severní státy v jejich boji proti otrokářům; na jaře 1864 se tradeuniony postavily proti reakčnímu zákonu Hastingse a Folgera o stávkách.
170 Konference delegátů anglických tradeunionů v Sheffieldu probíhala od 17. do 21. července 1866; zúčastnilo se jí 138 delegátů 200 000 organizovaných dělníků. Hlavním problémem, kterým se zabývalo několik zasedání, byl boj proti výlukám. Rezoluce konference vyzývající tradeuniony, aby se připojily k Mezinárodnímu dělnickému sdružení, byla uveřejněna v knize "Report of the conference of Trades' delegates of the United Kingdom, held in ... Sheffield, on July 17th, 1866, and four following days..." ["Zpráva o konferenci delegátů tradeunionů Spojeného království, která se konala v ...Sheffieldu 17.července 1866 a v následujících čtyřech dnech ..."], Sheffield 1866.