Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Řeč na polském mítinku v Londýně 22.ledna 1867[170]
Dámy a pánové,
před více než třiceti lety vzplanula ve Francii revoluce. Byla to událost, kterou petrohradská prozřetelnost, jež právě uzavřela s Karlem X. tajnou smlouvu v zájmu lepší správy a zeměpisného uspořádání Evropy, nepředvídala. Když došla tato zpráva, která hatila všechny plány, svolal car Mikuláš důstojníky gardy a pronesl k nim krátkou bojovnou řeč zakončenou slovy: ,,Na koně, pánové!" Nebyla to planá hrozba. Paskevič byl vyslán do Berlína, aby tam připravil plán vpádu do Francie. Prusové se měli soustředit na Rýně, polská armáda měla vtáhnout do Pruska a Moskalové[a] postupovat za nimi. Ale tehdy, jak řekl Lafayette ve francouzské poslanecké sněmovně, "předvoj se obrátil proti hlavnímu voji".[172] Povstání ve Varšavě zachránilo Evropu před druhou protijakobínskou válkou.
O 18 let později došlo k novému výbuchu revoluční sopky, či spíše k zemětřesení, které otřáslo celým kontinentem. Začalo to vřít dokonce i v Německu, přestože je Moskva od časů jeho takzvané války za nezávislost vodila stále za ručičku. A co je ještě podivuhodnější, Vídeň první ze všech německých měst vyzkoušela, zda dokáže stavět barikády, a s úspěchem. Tentokrát, a snad poprvé ve své historii, ztratila Moskva trpělivost. Car Mikuláš nepromlouval už ke gardě, ale vydal manifest k svému lidu a sdělil mu, že francouzský mor zachvátil dokonce i Německo, že se už přiblížil k hranicím carské říše a že revoluce ve svém šílenství obrací horečnaté oči na svatou Rus. Není divu! zvolal. Totéž Německo bylo už po mnoho let hnízdem nevěry. Nádor svatokrádežné filosofie zachvátil životné části tohoto zdánlivě tak zdravého lidu. A potom zakončil svou výzvu touto apostrofou k Němcům: ,,S námi je bůh! Vězte to, pohané, a podrobte se, neboť bůh je s námi!"[173]
Zanedlouho poslal Němcům po svém věrném sluhovi Nesselrodovi jiné poselství, oplývající něžnostmi k tomuto pohanskému lidu.[174] Odkud. ta změna? Nu, Berlíňané nejen udělali revoluci, ale vyhlásili obnovení Polska, a Poláci v pruském záboru, ošáleni lidovým zápalem, zřizovali v Poznaňsku vojenské tábory. Odtud to carovo pochlebnictví. Opět to byl polský národ, tento nesmrtelný rytíř Evropy, který donutil Mongola k ústupu. Teprve když Němci, a zvlášť německé Národní shromáždění ve Frankfurtu, zradili Poláky, Moskva se vzpamatovala a nabrala dost sil, aby revoluci z roku 1848 zasadila ránu v jejím posledním útočišti, v Uhrách; ale i tu poslední rytíř, který se s ní utkal, byl Polák, generál Bem.
Najde se ještě dost naivních lidí, kteří si myslí, že se všechno změnilo, že Polsko přestalo být "nezbytným národem", jak se vyjádřil jeden francouzský spisovatel, že už je jenom sentimentální vzpomínkou. A vy víte, že ani s city, ani se vzpomínkami se neobchoduje na burze. Když došla do Anglie zpráva o posledních moskevských ukazech, jimiž bylo zrušeno Polské království, nabádal orgán předních peněžních žoků Poláky, aby se stali Moskaly.[175] Proč by to také neudělali, i kdyby jen proto, aby lépe zajistili placení úroků ze šesti miliónů liber šterlinků, které angličtí kapitalisté zrovna půjčili carovi! I kdyby Moskva, napsaly "Times", v nejhorším případě zabrala Cařihrad, co na tom, jestliže Anglii dovolí, aby si vzala Egypt a zajistila si cestu k svému velkému indickému trhu! Jinými slovy, ať Anglie ponechá Rusku Cařihrad, jestliže jí Rusko laskavě dovolí pustit se s Francií do křížku o Egypt. Moskal, píší "Times", si rád od Anglie půjčuje peníze a platí dobře. Má rád anglické peníze. Opravdu je má rád. Ale jak má rád Angličany, to vám nejlépe poví denfk "Gazette de Moscou"[176] z prosince 1851: ,,Ne, nakonec musí dojít na proradný Albion, a za nějaký čas uzavřeme s tímto lidem smlouvu jen v Kalkatě."
Ptám se vás, co se změnilo? Zmenšilo se nebezpečí, které hrozí z Moskvy? Ne. Jen rozumová slepota vládnoucích tříd v Evropě dosáhla vrcholu. Především: politika Moskvy je neměnná, jak to doznal i její oficiální historik Karamzin.[177] Její metoda, její taktika, její manévry se mohou měnit, ale polárka její politiky je stálice: vláda nad světem. Jen obratná vláda panující nad masami barbarů může v dnešní době osnovat takový plán. Jak napsal největší novodobý ruský diplomat Pozzo di Borgo během vídeňského kongresu Alexandrovi I., Polsko je velký nástroj pro uskutečnění světovládných plánů Ruska, ale zároveň i jejich nepřekonatelnou překážkou, dokud se Polák, unaven nesčíslnými zradami Evropy, nestane hrozným bičem v rukou Moskala. Nuže, ponechám-li stranou náladu polského lidu, ptám se: stalo se něco, co zkřížilo plány Ruska nebo paralyzovalo jeho činnost?
Nemusím vám říkat, že v Asii jeho výboje neustále pokračují. Nemusím vám říkat, že takzvaná anglo-francouzská válka proti Rusku mu dala do rukou horské pevnosti na Kavkaze, vládu nad černým mořem a námořní práva, jež se Kateřina II., Pavel I. a Alexandr I. marně snažili vyrvat Anglii. Železnice spojuje a soustřeďuje jeho síly rozseté na širokých rozlohách. Jeho materiální zdroje v kongresovém Polsku[178], které je jeho opevněným táborem v Evropě, ohromně vzrostly. Opevnění Varšavy, Modlina a Ivangorodu, body vybrané Napoleonem I., ovládají celý tok Visly a jsou strašnou útočnou základnou proti severu, západu i jihu. Panslavistická propaganda postupuje tou měrou, jak upadají Rakousko a Turecko; a ukázku toho, co znamená panslavistická propaganda, jste mohli vidět v letech 1848-1849, kdy Slované, bojující pod prapory Jelačiće, Windischgratze a Radeckého, vpadli do Uher, zpustošili Vídeň, rozdrtili Itálii. A kromě toho křivdy, jichž se Anglie dopustila na Irsku, opatřily Moskvě nového mocného spojence na druhé straně Atlantiku.
Petr I. jednou zvolal, že k dobytí světa chybějí Moskalům jen duše.[b] Oživující duch, který Moskva potřebuje, vejde do jejího těla teprve s pohlcením Polska. Co pak budete moci vhodit na druhou misku vah? Na tuto otázku se odpovídá z různých hledisek. Osvobozením rolníků, říkají jedni, vstoupila Moskva do rodiny civilizovaných národů. Německá moc, koncentrovaná nedávno v rukou Pruska, tvrdí druzí, může čelit všem asiatským nájezdům. A ještě jiní, radikálnější, vkládají své naděje do vnitřních sociálních přeměn v západní Evropě.[c]
Pokud jde o první argument, pak osvobození nevolných rolníků v Rusku zbavilo nejvyšší vládní moc překážek, které mohla šlechta klást její centralizační činnosti. Otevřelo široké pole pro odvody do její armády, rozbilo občinové vlastnictví ruských rolníků, izolovalo je a upevnilo jejich víru v báťušku cara. Neočistilo je od asiatského barbarství, neboť civilizace je rostlina, která roste pomalu, po celá staletí. Všechny snahy pozdvihnout jejich morální úroveň se trestají jako zločin. Připomínám vám jen úřední stíhání abstinentských spolků, které se snažily odvyknout Moskala tomu, co Feuerbach nazývá materiální substancí jeho náboženství, to jest vodce. Není známo, jaké následky může mít osvobození rolníků v budoucnu, ale dnes je zřejmé jen to, že zvětšilo síly, které má car k dispozici.
A nyní pokud jde o Prusko. Kdysi vazal Polska, vyrostlo pod ochranou Moskvy a rozdělením Polska v prvořadou mocnost. Kdyby Prusko zítra ztratilo svou polskou kořist, rozplynulo by se v Německu, místo aby je pohltilo. Aby se Prusko udrželo jako samostatná moc v Německu, musí se nutně opírat o Moskala. Nedávné rozšíření jeho panství neuvolnilo tyto svazky, ale ještě víc je utužilo a vystupňovalo jeho antagonismus vůči Francii a Rakousku. Zároveň je Moskva pilířem, na němž spočívá neomezená vláda hohenzollernské dynastie a jejích feudálních vazalů. Je jejich záštitou proti nespokojenosti lidu. Prusko tedy není hrází proti Moskvě, ale jejím nástrojem určeným k vpádu do Francie a k porobení Německa.
Pokud jde o sociální revoluci, co znamená jiného než třídní boj? Možná že boj mezi dělníky a kapitalisty nebude ani tak strašný, ani tak krvavý, jako byl boj mezi feudálními pány a kapitalisty v Anglii a ve Francii. Doufáme v to. Avšak takováto sociální krize, třebaže může podnítit energii západních národů, vyvolá také v každém případě, stejně jako všechny vnitřní konflikty, agresi zvenčí. Znovu přiřkne Moskvě roli, kterou hrála za protijakobínské války a od dob Svaté aliance, roli zachránce pořádku vyvoleného prozřetelností. Shromáždí na své straně všechny privilegované třídy Evropy. Již za únorové revoluce nejen hrabě Montalembert přikládal ucho k zemi a naslouchal, zda se blíží dusot kozáckých koní.[179] Nejen pruští krautjunkeři v německých zastupitelských orgánech prohlašovali cara "otcem a ochráncem". Na všech evropských burzách stoupaly kursy s každým ruským vítězstvím a klesaly s každou ruskou porážkou.
Evropa si může vybrat. Buď ji jako lavina zavalí asiatské barbarství pod vedením Moskalů, anebo musí obnovit Polsko, zaštítit se tak před Asií dvaceti milióny hrdinů a získat čas k dokončení svých sociálních přeměn.
Napsal K. Marx kolem 22. ledna 1867
Otištěno v "Glos Wolny",
čís. 130 z 10. února 1867,
a "Le Socialisme", čís. 18 z 15. března 1908Podle textu v "Glos Wolny",
srovnaného s textem v "Le Socialisme"
Přeloženo z polštiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Marx používá výrazu "Moskalové" k označení přívrženců reakční politiky carského samoděržaví (viz také tento svazek zde). (Pozn. red.)
b V "Socialisme" tato věta zní: "Plán ruské politiky zůstává neměnný; prostředky k jeho uskutečnění od roku 1848 značně vzrostly, ale jedné věci nebyla dodnes s to dosáhnout; a Petr Veliký se jednou dotkl tohoto slabého místa, když zvolal, že k dobytí světa chybějí Moskalům jen duše." (Pozn. red.)
c V "Socialisme" zní konec tohoto odstavce takto: "Evropan z kontinentu mi třeba odpoví, že Rusko vstoupilo osvobozením nevolníků do rodiny civilizovaných národů, že německá moc, nedávno koncentrovaná v rukou Pruska, může čelit všem asiatským nájezdům, a konečně že sociální revoluce v západní Evropě skoncuje s nebezpečím ,mezinárodních konfliktů'. Angličan, který čte jenom ,Times', by mi mohl odpovědět, že zmocní-li se Rusko v nejhorším případě Cařihradu, vezme si Anglie Egypt a zajistí si tak cestu ke svému velkému indickému trhu." (Pozn. red.)
171 Tuto řeč pronesl Marx 22. ledna 1867 na mítinku, který se konal v londýnském Cambridge Hallu u příležitosti čtvrtého výročí polského povstání z let 1863-1864. Mítink uspořádala generální rada Internacionály spolu s londýnskou sekcí Jednoty polské emigrace. Marx se aktivně podílel na přípravě i na průběhu tohoto mítinku. 12. března vyjádřila londýnská sekce Jednoty polské emigrace díky generální radě za uspořádání mítinku a Marxovi i ostatním řečníkům za jejich projevy.
Podrobná zpráva o mítinku, která obsahovala také text Marxovy řeči, byla otištěna v polských novinách "Glos Wolny", čís. 129 a 130 z 31. ledna a 10. února 1867. Redakce předeslala Marxově řeči tento odstavec: "Nejprve dr. Marx, Němec, navrhl krátkou, ale velmi výmluvnou rezoluci, že bez nezávislosti Polska nemůže být v Evropě nastolena svoboda. Jeho řeč, plná výstižných postřehů a logických vývodů, zasluhuje doslovného ocitování."
Text Marxovy řeči byl otištěn také ve francouzském socialistickém listě "Le Socialisme" ["Socialismus"], čís. 18 z 15. března 1908, ve francouzském překladu autorova anglického rukopisu, který redakci poskytla Marxova dcera Laura Lafarguová. Tento Marxův rukopis, který se nedochoval, byl, jak uvádí redakce "Socialisme", koncept a neměl datum; některé odstavce v něm Marx přeškrtal. Porovnání francouzského textu v "Socialisme" s polským textem v "Glos Wolny" ukazuje, že odstavce, které Marx v rukopisu škrtl, ve své řeči nevypustil, ale změnil pouze jejich pořadí. Kromě několika přeskupení souhlasí oba zveřejněné texty téměř doslova. V tomto vydání je Marxova řeč reprodukována podle textu, který byl ještě za Marxova života otištěn v listu "Glos Wolny".
"Glos Wolny" ["Svobodný hlas"] — polské noviny, které vycházely od ledna 1863 třikrát měsíčně v Londýně; byl to orgán demokratického křídla polské emigrace; redaktorem listu byl Antoni Žabicki.
172 Z Lafayettova projevu nazasedání francouzské poslanecké sněmovny 16. ledna 1831, uveřejněného v listu "Le Moniteur universel" ["Všeobecný zpravodaj"] 17. ledna 1831.
173 "Carský manifest" Mikuláše I. byl otištěn v listu "Severnaja pčela" ["Severní včela"], čís. 59 z 15. března 1848.
174 Jde o Nesselrodův oběžník ruským vyslancům v německých státech ze 6. července 1848. Marx jej podrobně rozebírá v článku "Ruská nóta" (viz MarxEngels, Spisy 5).
175 Marx má na mysli úvodník v listu "Times" ze 7. ledna 1867.
176 Jde o "Moskovskije vědomosti", jedny z nejstarších ruských novin, které vycházely od roku 1756 do roku 1917; v padesátých až šedesátých letech 19. století byly reakčního zaměření.
177 Viz N. M. Karamzin, "Istorija Gosudarstva Rossijskogo" ["Dějiny ruského státu"], díl XI, Petrohrad 1835, kap. I, str. 23.
178 Kongresové Polsko (Kongresovka) — část Polska, která pod oficiálním názvem Království polské byla usnesením vídeňského kongresu z let 1814-1815 přivtělena k Rusku.
179 Narážka na slova Victora Huga v jeho řeči na zasedání francouzského Národního shromáždění 17. července 1851; Hugova řeč byla otištěna v "Moniteuru" z 18. července 1851.