Z Marxovy a Engelsovy rukopisné pozůstalosti

B. Engels

{385} Z Marxovy a Engelsovy
rukopisné pozůstalosti

Poznámka ke stránce 29 "Dějin Komuny", B. Engels
*Poznámky k "Učebnici politické ekonomie" Adolpha Wagnera, K. Marx
*Koncepty odpovědí na dopis V. I. Zasuličové, K. Marx
      První koncept
      Druhý koncept
      Třetí koncept
*Poznámky o reformě z roku 1861 a poreformním vývoji v Rusku, K. Marx
      I. Průběh příprav reformy
      II. Tři období činnosti redakčních komisí
      III. Zemstvo
      IV. Rusko
K nejstarším dějinám Němců, B. Engels
      Caesar a Tacitus
      První boje s Římem
      Pokrok až do stěhování národů
      Poznámka: Německé kmeny
Francká doba, B. Engels
      Převrat ve vztazích v pozemkové držbě za Meroveovců a Karlovců
      Župní a vojenské zřízení
      Poznámka: Francký dialekt

B. Engels

{387} Poznámka ke stránce 29 "Dějin Komuny"^[273]

(Přiměří pana Thierse z 30. října 1870)^[274]

Bylo zapotřebí veškeré stupidity a celého pokrytectví lidí 4. září^[275], aby se zpráva o tomto příměří mohla nazvat "dobrou zprávou". Vskutku byla dobrá... jenže pro Prusy.

Kapitulace Met uvolnila ruce 6 pruským armádním sborům, tj. 120 000 mužů. Jen Trochu a Jules Favre mohli nevidět, že nevyhnutelný příchod této nové armády do středu Francie takřka znemožní jakýkoli pokus vyprostit Paříž z obležení, že to je chvíle, kdy je vhodné neuzavírat příměří, nýbrž naopak vyvinout nejvyšší válečné úsilí. Zbývalo na to pouze patnáct dní; tyto dny však byly drahocenné, bylo to kritické období války.

Situace vypadala takto:

Němci museli k blokádě Paříže nasadit všechny své jednotky s výjimkou 3 divizí pěchoty. Neměli žádnou zálohu, neboť 3 divize, které obsadily Orléans a Cháteaudun, ztratily tento charakter, protože je držela v šachu loirská armáda. Na západě, na severu a na východě byla jenom jízda, která sice kontrolovala a prozkoumávala rozsáhlé území, nebyla však s to udržet je proti pěchotě. Koncem října byla už německá linie, jež obkličovala Paříž, velmi dobře opevněna na straně k městu, ale jakýkoli útok zvenčí by byl Prusy nezbytně zastihl v otevřeném poli. 50 000 mužů, byť i tak mladých jednotek, jaké tehdy měla Francie k dispozici, by bylo stačilo, aby blokáda byla proražena a obnovilo se spojení Paříže s venkovem. Ale jak jsme viděli, bylo třeba jednat rychle; jenže co se nestalo:

{388} Pařížská vláda přistoupila na příměří, které, ačkoli bylo krátké, poskytlo oddech německým jednotkám vyčerpaným pracemi a nočním bděním za blokády (30. října).

Pokud jde o Aurelia de Paladines, ten soustřeďuje 2. listopadu svou armádu ve Vierzonu, poněvadž má v úmyslu táhnout na Beaugency, tam překročit Loiru a proniknout mezi Prusy (22. divize), kteří obsadili Cháteaudun, a Bavory, kteří mají v rukou Orléans. Pochod z Vierzonu do Beaugency, tj. asi 45 kilometrů, se mohl krásně zvládnout za dva dny. Máme-li však věřit jednomu německému pramenu (Militärische Gedanken und Betrachtungen etc.)^[276], domníval se Gambetta naivně, že čtyřicetitisícová armáda cestuje drahou stejně rychle jako obyčejný soukromý pasažér. A tak místo aby nechal svou armádu pochodovat pěšky, dává svému generálovi rozkaz přepravit ji po železnici z Vierzonu do Tours a odtamtud do Beaugency. Generál protestuje, Gambetta trvá na svém. Místo dvoudenního pochodu, místo 45 kilometrů podniká loirská armáda cestu drahou dlouhou 180 kilometrů, která jí zabrala pět dní a která nadto nemohla zůstat utajena nepřátelské rozvědce. Teprve sedmého byla znovu soustředěna v Beaugency a připravena k akci. Tři drahocenné dny však byly ztraceny a nepřítel byl upozorněn na probíhající manévr.

A jaké to byly dny! Třetí listopad byl nejkritičtější den: pruská jízda, celá brigáda, musela vyklidit Mantes a stáhnout se do Vert tlačena deseti silnými jednotkami franktirérů^[277]. Na druhé straně byly zpozorovány značné francouzské síly složené z příslušníků všech zbraní, jak pochodují z Courville směrem na Chartres. Kdyby byla loirská armáda místo ježdění ve vlaku už 4. zaútočila, což mohla docela dobře udělat; kdyby se byla vklínila mezi Bavory a 22. pruskou divizi, což pro ni nebylo nic těžkého, a kdyby byla své obrovské početní převahy využila k tomu, aby je rozdělené jedny po druhých porazila a pak postupovala na Paříž, byla Paříž téměř s jistotou osvobozena.

Moltke totiž vůbec nepodceňoval nebezpečí; proto se také rozhodl udělat v případě potřeby totéž, co udělal Napoleon u Mantovy^[278]: zrušit blokádu, obětovat obléhací park, který se formoval ve Villecoublay, soustředit svou armádu k akci v otevřeném {389} poli a blokádu obnovit teprve po vítězství, tj. po příchodu armády z Met. Zavazadla hlavního stanu ve Versailles už byla naložena na vozech a všechno bylo připraveno k odjezdu; zbývalo jen zapřáhnout koně (jak říká očitý svědek, švýcarský plukovník von Erlach^[279]).

Kdyby byli Prusové museli zrušit blokádu Paříže, bylo by to mohlo znamenat nátlak Evropy a čestný mír. V každém případě by byl takový fakt měl obrovský morální vliv především na Evropu, pak hlavně na Francii a konečně, v opačném smyslu, na Němce. A což teprve materiální výsledek takového faktu! Paříž by byla měla přinejmenším patnáct až dvacet dní, aby si mohla po všech železnicích vedoucích z jihu a západu přivézt nové zásoby potravin, a to se rovnalo prodloužení obrany o jeden až dva měsíce. Právě tolik času by se bylo získalo k organizování armád na venkově, takže by už nebylo třeba vrhat je bez kázně, bez výcviku, bez výstroje a skoro beze zbraní proti nepříteli. Aby Francie mohla znovu získat vyhlídky na úspěch, k tomu bylo zapotřebí jen času; příležitost tento čas získat se naskytla 3. a 4. listopadu; viděli jsme, jak byla tato příležitost promarněna.

Sledujme však události dále! Paříž nepodnikla ani jeden útok. Po celý týden nepodnikly síly blížící se k Paříži ze západu ani jediný pokus o útok. Na tom není nic divného. Tyto síly byly zřejmě dost slabé; dekret, jímž Gambetta pověřuje pana de Kératry zorganizováním západní armády, má datum 22. října!

Zbývala loirská armáda, která 7. listopadu zaujala pozice v Beaugency. Teprve devátého útočí ďAurelle na Bavory u Goulmiers; jakmile Bavoři viděli, že ústup 22. pruské divize, která k nim pochodovala od Chartres, je zajištěn, stáhli se zpět do Toury, kde se k nim tato divize připojila následujícího dne, 10. listopadu. D'Aurelle už se ani nehnul. Mezitím se od Seiny blížily rychlým pochodem tři armádní sbory armády od Met o 60 000 mužích. Dvě jiné pruské divize (3. a 4.), jež byly z Met poslány drahou, už dorazily k Paříži. Následkem toho mohl Moltke poslat 17. pruskou divizi do Toury, kam dorazila dvanáctého. Tak stály v linii 4 německé armády o síle asi 35 000 mužů proti loirské armádě, která je od té doby přestala znepokojovat.

{390} Mezitím se 14. listopadu značné síly Francouzů daly na pochod z Dreux do Houdanu vzdáleného dva denní pochody od Versailles. Moltke, jenž měl v tomto směru k dispozici pouze svou jízdu, nebyl s to vyslat dostatečně silnou rozvědku, aby zjistil, jaké síly jsou za tímto předvojem. Toho dne byl znovu odhodlán vyklidit Versailles a zrušit blokádu (Blume^[280]).

Jenže tentokrát už nerozhodovaly dni, ale hodiny. První z armádních sborů od Met (IX.) přibyl téhož dne do Fontainebleau, III. měl být mezi 16. a 18. v Nemours a X. měl být 19. v Joigny nad Yonnou. 17. divizi poslal Moltke do Rambouillet, 22. do Chartres, Bavory do Auneau, to znamená mezi loirskou armádu, které ponechal volnou cestu na Paříž, a jednotky, jež ohrožovaly Versailles ze západu. Tentokrát zachránila ďAurella jeho nečinnost. Kdyby byl vyrazil do mezery, která se před ním vytvořila, byl by býval rozdrcen dvěma německými kolonami připravenými napadnout jeho boky. 19. listopadu tři sbory II. pruské armády se svými zálohami na Yonně obsadily Fontainebleau a Nemours. 20. listopadu byla I. armáda pod Manteuffelovým velením spojena na linii Oisy od Compiěgne k Noyon; armáda od Met podporovala blokádu Paříže ze severu a jihu. Poslední naděje na prolomení blokády byla zmařena díky Trochuovi, Gambettovi a ďAurellovi, jejichž chyby se navzájem doplňovaly téměř se stejnou precizností jako tolik vychvalované pruské prapory.

Napsal B. Engels
počátkem února 1877

Podle rukopisu
Přeloženo z francouzštiny

__________________________________

K. Marx

{391} *Poznámky k "Učebnici politické ekonomie"
Adolpha Wagnera^[281]

1. Pojetí pana Wagnera, "sociálně právní pojetí" (str. 2). Je přitom v "souladu s Rodbertusem, Langem a Schäfflem:" (str. 2). V "hlavních bodech výkladu" se odvolává na Rodbertuse a Schäffla. Pan Wagner říká dokonce i o námořní loupeži jako "nezákonném způsobu nabývání" u celých národů, že je loupeží jen tehdy, jestliže "se předpokládá, že existuje skutečné ius gentium^[a]" (str. 18, poznámka 3).

Především zkoumá "podmínky hospodářského soužití" a "podle nich určuje sféru hospodářské svobody individua" (str. 2).

" ,Pud k uspokojování'... nepůsobí a nemá působit jako čistá přírodní síla, nýbrž je, jako každý lidský pud, řízen rozumem a svědomím. Každé jednání, které z něho vyplývá, je tedy odpovědné a vždy podléhá mravnímu soudu, který je ovšem" (!) "sám vystaven historickým změnám" (str. 9).

V oddílu o "práci" (str. 9, § 2) pan Wagner nerozlišuje mezi konkrétním charakterem každé práce a vynakládáním pracovní síly, které je všem těmto konkrétním druhům práce společné (str. 9, 10).

"I k pouhému spravování majetku za účelem pobírání renty, stejně jako k používání dosaženého příjmu pro uspokojování potřeb je vždy zapotřebí činností, které spadají pod pojem práce" (str. 10, poznámka 6).

Historickoprávní kategorie jsou, podle Wagnera, "sociálními kategoriemi" (str. 13, poznámka 6).

{392}"Zejména přírodní monopoly polohy, zvláště pak v městských" (! přírodní monopol polohy v londýnské City!) "poměrech spolu s vlivem podnebí na zemědělskou výrobu celých zemí, dále přírodní monopoly specifické plodnosti půdy, například u zvlášť dobrých vinic, a to také při srovnání u různých národů, například při odbytu tropických produktů do zemí mírného pásma" /"příkladem toho jsou vývozní cla na produkty určitého druhu přírodního monopolu, která se v mnoha zemích (jižní Evropa, tropické země) uvalují s pevným záměrem přenést je na cizí spotřebitele" (str. 15, poznámka 11). Jestliže z toho pan Wagner vyvozuje vývozní cla v jižních evropských zemích, pak to svědčí o tom, že nemá ani ponětí o "dějinách" těchto cel/^[b] - "způsobují, že statky přirozeně volné, přinejmenším částečně, se stávají statky čistě hospodářskými, jejichž nabytí se velmi vysoko platí" (str. 15).

Oblastí pravidelné směny (odbytu) statků je jejich trh (str. 21).

Mezi hospodářské statky počítá: "vztahy k osobám a věcem (res incorporales), jejichž předmětná uzavřenost spočívá na abstrakci: a) ze zcela svobodného směnného styku: případy jako zákaznictvo, firma apod., kdy výhodné vztahy k jiným lidem, vytvořené lidskou činností, mohou být postoupeny a získány za úplatu; b) na základě určitých právních omezení směnného styku: výhradní živnostenská práva, věcná práva, privilegia, monopoly, patenty atd." (str. 22, 23).

Pan Wagner zahrnuje "služby" mezi "hospodářské statky" (str. 23, poznámka 2, a str. 28). Fakticky ho k tomu vede touha učinit z tajného rady Wagnera "produktivního pracovníka", neboť, jak praví,

"odpověď je prejudiciální pro posuzování všech těch tříd, které vykonávají osobní služby jako své povoláni, to jest služebnictva, příslušníků svobodných povolání, a tudíž i státu. Jen tehdy, jestliže se služby také počítají mezi hospodářské statky, jsou uvedené třídy v hospodářském smyslu produktivní" (str. 24).

Následující řádky jsou velmi charakteristické pro způsob myšlení Wagnera a spol.:

Rau poznamenal: závisí na "definici majetku a rovněž hospodářských statků", zda "k nim také náleží či nenáleží služby".^[282] Wagner na to odpovídá: je nutno zavést "takovou definici" "majetku, která zahrnuje služby do hospodářských statků" (str. 28).

Ale "rozhodujícím důvodem" prý je, "že prostředky uspokojování se nemohou skládat jen z věcných statků, protože potřeby se netýkají jen takových statků, nýbrž i osobních služeb" (a to i služeb státu, jako je právní ochrana atd.) (str. 28).

{393} Majetek:

1. "Čistě ekonomicky... zásoba hospodářských statků existující v daném momentu jako reálný fond uspokojování potřeb" je "majetek o sobě", "částí úhrnného neboli lidového neboli národního majetku".

2. "Jako historickoprávní pojem... zásoba hospodářských statků, která je v držbě či vlastnictví nějaké osoby", "majetková držba"' (str. 32). To je "historickoprávní relativní pojem vlastnictví. Vlastnictví dává jen určitá dispoziční a určitá výhradní práva vůči jiným. Rozsah těchto práv se mění" (tj. historicky} (str. 34). "Každý majetek v druhém smyslu je individuální majetek, majetek nějaké fyzické nebo právnické osoby" (cit. dílo).

Veřejný majetek,

"zvláště majetek nuceně společných hospodářství, tedy zejména státní, okresní, obecní majetek. Tento majetek je určen k všeobecnému používání (jako cesty, řeky atd.) a státu atd. ... se přisuzuje vlastnictví tohoto majetku jakožto právnímu představiteli celku (národa, obyvatelstva daného místa atd.), anebo to je státní a obecní majetek ve vlastním slova smyslu, totiž správní majetek, který slouží plnění státních funkcí, anebo finanční majetek, jehož stát používá k získávání příjmů jako prostředků pro plnění svých funkcí" (str. 35).

Kapitál, capitale, překlad slova "ϰεφάλαιον, čímž se označovala pohledávka peněžní sumy na rozdíl od úroku (τόϰος). Ve středověku se vyskytovalo capitale, caput pecuniae, jako to hlavní, podstatné, původní (str. 37). V němčině se užívalo slova Hauptgeld^[c] (str. 37).

"Kapitál, jistina zisku [Erwerbstamm], zásoba statků uplatněná v podnikání [werbender Gůtervorrat]: zásoba movitých prostředků zisku". Naproti tomu: "spotřební zásoba: tak či onak shrnuté množství movitých spotřebních prostředků" (str. 38, poznámka 2).

Obíhající a nepohyblivý kapitál (str. 38, 2 (a) a 2(b)).

Hodnota. Podle pana Wagnera je Marxova teorie hodnoty "úhelným kamenem jeho socialistického systému" (str. 45). Protože jsem nikdy nebudoval "socialistický systém", je to jen fantazie Wagnerů, Schäfflů a tutti quanti^[d].

Dále: Marx prý

"nachází společnou společenskou substanci směnné hodnoty - jen tu má zde na {394} mysli - v práci, a míru velikosti směnné hodnoty ve společensky nutné pracovní době" atd.

Nikde nemluvím o "společné společenské substanci směnné hodnoty", nýbrž říkám, že směnné hodnoty (směnná hodnota existuje jen tehdy, jsou-li alespoň dvě) představují něco, co je jim společné, něco, co je zcela nezávislé ,,na jejich užitných hodnotách" /tj. v daném případě na jejich naturální formě/, totiž "hodnotu". Říkám například: "ono společné, co se projevuje ve směnném poměru čili ve směnné hodnotě jednotlivých zboží, je tedy jejich hodnota. Další zkoumání nás přivede zpět ke směnné hodnotě jako k nutnému způsobu vyjádření čili jevové formě hodnoty, kterou však musíme nejprve zkoumat nezávisle na této formě" (str. 13).^[283]

Neříkám tedy, že "společnou společenskou substancí směnné hodnoty" je "práce"; a protože ve zvláštním oddílu obšírně pojednávám o formě hodnoty, tj. rozvinutí směnné hodnoty, bylo by podivné redukovat tuto "formu" na "společnou společenskou substanci", na práci. Pan Wagner také zapomíná, že subjekty u mne nejsou ani "hodnota", ani "směnná hodnota", nýbrž zboží.

Dále:

"Ale tato" (Marxova) "teorie není ani tak všeobecnou teorií hodnoty, jako spíše teorií nákladů, navazující na Ricarda" (str. 45).

Pan Wagner by byl mohl poznat rozdíl mezi mnou a Ricardem nejen z "Kapitálu", ale i z práce Ziberovy^[284] (kdyby uměl ruský); Ricardo se fakticky zabýval prací jen jako mírou velikosti hodnoty, a proto nenašel žádnou souvislost mezi svou teorií hodnoty a pod-statou peněz.

Ríká-li pan Wagner, že to není "všeobecná teorie hodnoty", má svým způsobem docela pravdu, protože pod všeobecnou teorií hodnoty rozumí mudrování o slově "hodnota", což mu také umožňuje setrvat u tradičního zvyku německých profesorů - směšovat "užitnou hodnotu" a "hodnotu", protože oběma je společné slovo "hodnota". Říká-li však dále, že je to "teorie nákladů", pak to buď vyúsťuje v tautologii: zboží, ježto jsou hodnotami, představují jen něco společenského, práci, a právě proto je velikost hodnoty zboží podle mne určena velikosti pracovní doby, která je v něm obsažena atd., tedy normálním množstvím práce, které stojí výroba {395} předmětu atd.; a pan Wagner dokazuje opak tím, že tvrdí, že tato atd. teorie hodnoty není "všeobecná", protože toto není názor pana Wagnera o "všeobecné teorii hodnoty". Anebo říká něco, co je nesprávné: Ricardo (tak jako Smith) směšuje hodnotu a výrobní náklady; už ve spise "Ke kritice politické ekonomie" a rovněž v poznámkách ke "Kapitálu" jsem výslovně upozornil na to, že hodnoty a výrobní ceny (které jen vyjadřují výrobní náklady v penězích) nejsou jedno a totéž. Proč? To jsem panu Wagnerovi neřekl.

Kromě toho "postupuji svévolně", když prý

"tyto náklady redukuji na pouhé takzvané vynakládání práce v nejužším smyslu slova. To vždy předpokládá především důkaz, který dosud nebyl podán, že výrobní proces je možný bez zprostředkující činnosti soukromých kapitalistů, vytvářející a používající kapitál" (str. 45).

Místo aby mi takto ukládal povinnost dokazovat věci budoucí, byl by pan Wagner měl naopak nejprve dokázat, že společenský výrobní proces - nemluvě už o výrobním procesu vůbec - neexistoval ve velmi četných společenstvích, která existovala dříve než se objevili soukromí kapitalisté (staroindická obec, jihoslovanská rodinná obec atd.). Kromě toho mohl Wagner říci jen toto: vykořisťování dělnické třídy třídou kapitalistů, zkrátka charakter kapitalistické výroby, jak ho vykládá Marx, je správný, ale mýlí se v tom, že považuje toto hospodářství za přechodné, zatímco Aristoteles se naopak mýlil v tom, že otrokářské hospodářství považoval za nepřechodné.

"Dokud není podán tento důkaz" {jinak řečeno, dokud existuje kapitalistické hospodářství), "je zisk z kapitálu fakticky také" /tady vyčuhuje čertovo kopýtko či oslí uši/ " ,konstitutivním' elementem hodnoty, a ne, jak se domnívají socialisté, jen srážkou dělníkovi čili ,oloupením' dělníka" (str. 45, 46).

Co je "srážka dělníkovi", sedření jeho kůže atd., to se nedá zjistit. Vždyť také v mém výkladu není zisk z kapitálu fakticky "jen srážka dělníkovi či ,oloupení' " dělníka. Naopak, mluvím o kapitalistovi jako o nutném funkcionáři kapitalistické výroby a ukazuji velmi podrobně, že nejen "sráží" či "olupuje", nýbrž že vynucuje výrobu nadhodnoty, tedy nejprve pomáhá vytvářet to, co se bude srážet; dále podrobně dovozuji, že i kdyby se při směně zboží směňovaly jen ekvivalenty, získával by kapitalista - jakmile platí {396} dělníkovi skutečnou hodnotu jeho pracovní síly - plným právem, tj. podle práva odpovídajícího tomuto způsobu výroby, nadhodnotu. Ale to všechno neznamená, že "zisk z kapitálu" je "konstitutivním" elementem hodnoty, nýbrž je to jen důkazem toho, že v hodnotě, která nebyla "konstituována" prací kapitalisty, vězí část, kterou si může "právem" přivlastnit, tj. aniž poruší právo odpovídající směně zboží.

"Tato teorie bere příliš jednostranně v úvahu jen tento jeden moment, který určuje hodnotu" /1. tautologie. Tato teorie je chybná, protože Wagner má "všeobecnou teorii hodnoty", která se s ní neshoduje, jeho "hodnota" je tudíž určována "užitnou hodnotou", důkazem čehož je zejména profesorský plat; 2. pan Wagner zaměňuje hodnotu a momentální "tržní cenu", čili cenu zboží, která se od hodnoty odchyluje a která je něco velmi odlišného od hodnoty/, totiž "náklady, a nebere v úvahu druhý moment, potřebnost, užitečnost, moment potřeby" /tj. nesměšuje "hodnotu" s užitnou hodnotou, což tak rád dělá rozený zmatkář, jakým je Wagner/.

"Nejenže neodpovídá tvorbě směnné hodnoty... v dnešním směnném styku"

/Wagner má na mysli tvorbu cen, která absolutně nic nemění na určování hodnoty, ostatně v dnešním směnném styku nesporně dochází k tvorbě směnné hodnoty, která, jak ví každý griinder, padělatel zboží atd., nemá nic společného s tvorbou hodnoty, ale bedlivě sleduje "vytvořené" hodnoty; ostatně já například při určování hodnoty pracovní sily vycházím z toho, že její hodnota se skutečně platí, což se fakticky neděje. Pan Schäffle v "Kapitalismu" atd.^[285] soudí, že je to "velkodušné" či tak nějak. Má na mysli jen vědecky nutný postup/,

"ale také, jak skvěle a s konečnou platností (!) dokazuje Schäffle v "Quintessenz"^[286] a zvláště v "Sociálním organismu"^[287], neodpovídá ani vztahům, které se nutně musejí utvořit v Marxově hypotetickém sociálním státě."

/Tak se tedy sociální stát, který pan Schäffle tak laskavě za mne "utvořil", mění v "Marxův" (a ne v "sociální stát" podstrčený Marxovi v Schäfflově hypotéze)./

"To se dá pádně dokázat zejména na obilí apod., jehož směnná hodnota by vlivem nestejných sklizní při téměř stejné potřebě a také při systému 'sociálních tax' nutně musela být regulována jinak než jen podle nákladů."

{397} /Co slovo, to nesmysl. Za prvé jsem nikde nemluvil o "sociálních taxách" a při zkoumání hodnoty jsem se zabýval jen buržoazními poměry, a neaplikoval jsem tuto teorii hodnoty na "sociální stát", který jsem ostatně nezkonstruoval já, nýbrž který za mne zkonstruoval pan Schäffle. Za druhé: jestliže při špatné úrodě cena obilí stoupá, stoupá předně jeho hodnota, protože dané množství práce je realizováno v menším produktu; za druhé stoupá ještě daleko více jeho prodejní cena. Co to má společného s mou teorií hodnoty? O kolik se prodává obilí nad svou hodnotou, právě o tolik se jiná zboží prodávají, ať už v naturální nebo peněžní formě, pod svou hodnotou, a to i tehdy, jestliže jejich vlastní peněžní cena neklesne. Suma hodnot zůstává táž, i kdyby vyjádření celé této sumy hodnot v penězích vzrostlo, tj. kdyby podle pana Wagnera vzrostla suma "směnné hodnoty". To se děje, jestliže předpokládáme, že pokles cen u sumy jiných zboží nekryje cenu převyšující hodnotu (cenový přebytek) u obilí. Ale v tom případě klesla směnná hodnota peněz pro tanto^[e] pod jejich hodnotu; suma hodnot všech zboží nejenže zůstává táž, ale zůstává táž i v peněžním vyjádřeni, počítáme-li mezi zboží i peníze. Dále: zvýšení ceny obilí nad jeho hodnotu, která vzrostla v důsledku neúrody, bude v "sociálním státě" rozhodně menší než při dnešní obilní lichvě. Pak ale "sociální stát" už předem zařídí výrobu tak, aby roční nabídka obilí byla jen minimálně závislá na změnách počasí, rozsah výroby - nabídka a spotřební stránka - se bude racionálně regulovat. Co má konečně "sociální taxa" - předpokládáme -li, že by se Schäfflovy fantazie realizovaly - dokazovat, ať už ve prospěch nebo v neprospěch mé teorie hodnoty? Právě tak málo, jako donucovací opatření zavedená při nedostatku potravin na lodi nebo v pevnosti nebo za francouzské revoluce atd. - která nemají nic společného s hodnotou a která mají být strašákem pro "sociální stát" - mají porušovat zákony hodnoty "kapitalistického (buržoazního) státu", tedy také teorii hodnoty! Samý dětinský žvást!/

Týž Wagner cituje pochvalně z Raua:

"Abychom se vyhnuli nedorozumění, je nutné stanovit, co se míní hodnotou {398} vůbec, a podle německého jazykového usu je pro to třeba zvolit užitnou hodnotu" (str. 46).^[288]

Odvozování pojmu hodnoty (str. 46 an.).

Z pojmu hodnota je podle pana Wagnera třeba d'abord^[f] odvodit užitnou hodnotu a směnnou hodnotu, a ne, jak to činím já, z konkrétního zboží; a je zajímavé sledovat tento scholasticismus v jeho nejnovější " Grundlegung".

"Přirozenou snahou člověka je dosáhnout jasného uvědomění a pochopení vztahu vnitřních a vnějších statků k jeho potřebám. To se děje oceňováním (hodnotovým oceňováním), čímž se statkům, respektive věcem vnějšího světa přikládá hodnota, a ta se měří" (str. 46), a na str. 12 čteme: "Všechny prostředky k uspokojování potřeb se nazývají statky."

Dosadíme-li nyní v první větě místo slova "statek" jeho wagnerovský pojmový obsah, bude první věta uvedeného místa znít:

"Přirozenou snahou ,člověka' je dosáhnout jasného uvědomění a pochopeni vztahu vnitřních a vnějších" prostředků k uspokojování jeho potřeb "k jeho potřebám". Tuto větu můžeme poněkud zjednodušit tím, že vynecháme "vnitřní prostředky" atd., jak to hned v další větě činí pan Wagner pomocí slůvka "respektive".

"Člověk"? Míní-li se tu kategorie "člověk", ten nemá vůbec "žádné" potřeby; myslí-li se tu člověk stojící osamoceně proti přírodě, je ho třeba pojímat jako nestádního živočicha; je-li to člověk žijící už v nějaké formě společnosti, a to pan Wagner předpokládá, protože "člověk" u něho, i když nemá universitní vzdělání, přece alespoň umí mluvit - tu je třeba uvést jako východisko určitý charakter tohoto společenského člověka, tj. určitý charakter společenství, v němž žije, protože zde má výroba, tedy jeho proces získáváni životních prostředků, už nějaký společenský charakter.

Ale u takového školometského profesora nejsou vztahy lidí k přírodě už předem praktické, tj. založené na činnosti, nýbrž teoretické', už v první větě jsou propleteny dva vztahy tohoto druhu.

Předně: protože v další větě se "vnější prostředky k uspokojováni jeho potřeb" čili "vnější statky" mění ve "věci vnějšího světa", nabývá tím první z oněch spletených vztahů této podoby: člověk stojí {399} ve vztahu k věcem vnějšího světa jako k prostředkům k uspokojování svých potřeb. Ale lidé nezačínají rozhodně tím, že "stojí v tomto teoretickém vztahu k věcem vnějšího světa". Jako všichni živočichové začínají tím, že jedí, pijí atd., tedy "nestojí" v nějakém vztahu, ale chovají se aktivně, zmocňují se činy určitých věcí vnějšího světa, a tak uspokojují své potřeby. (Začínají tedy výrobou.) Opakováním tohoto procesu se jim vtiskuje do mozku vlastnost těchto věcí, že "uspokojují" jejich "potřeby", lidé i zvířata se naučí i "teoreticky" odlišovat vnější věci sloužící k uspokojování jejich potřeb od všech ostatních. Na určitém stupni dalšího vývoje, když se mezitím rozmnožily a dále rozvinuly jejich potřeby i činnost, jejichž prostřednictvím jsou uspokojovány, budou lidé dávat zvláštní názvy celým třídám těchto věcí, které už na základě zkušeností odlišují od ostatního vnějšího světa. K tomu nutně dochází proto, že jsou ve výrobním procesu, tj. v procesu přivlastňování těchto věcí, neustále v činném styku mezi sebou a s těmito věcmi a brzy budou muset také bojovat o tyto věci s druhými lidmi. Ale toto pojmenování jen vyjadřuje jako představu to, co opakované potvrzování přeměnilo ve zkušenost, totiž to, že lidem žijícím už v určité společenské souvislosti /to je nezbytný předpoklad kvůli řeči/ slouží určité vnější věci k uspokojování jejich potřeb. Lidé jen dávají těmto věcem zvláštní (druhové) názvy, neboť už vědí, že tyto věci slouží k uspokojování jejich potřeb, protože se snaží zmocnit se jich více či méně často opakovanou činností a tak si je také udržet ve své držbě; nazývají je třeba "statky" nebo nějak jinak, což znamená, že těchto věcí prakticky používají, že tyto věci jsou pro ně užitečné; připisují věci charakter užitečnosti, jako by jej měla, ačkoli by ovci stěží napadlo, že jednou z jejích "užitečných" vlastností je to, že ji člověk může jíst.

Tudíž: lidé fakticky začali tím, že si přivlastňovali určité věci vnějšího světa jakožto prostředky k uspokojování svých vlastních potřeb atd. atd.; později přicházejí k tomu, že je i slovně označují jako to, čím pro ně podle praktické zkušenosti jsou, jakožto prostředky k uspokojováni svých potřeb, jako věci, které je "uspokojují". Jestliže tuto okolnost, že lidé s těmito věcmi nejen prakticky zacházejíjako s prostředky k uspokojování svých potřeb, nýbrž že je i ve svých {400} představách, a dále slovně označují jako věci "uspokojující" jejich potřeby, tedy je samy /dokud potřeba člověka není uspokojena, je v nesváru se svými potřebami, tedy sám se sebou/, - nazveme-li to "podle německého jazykového usu" "přikládat hodnotu" věcem, pak jsme dokázali, že všeobecný pojem "hodnota" vyplývá ze vztahu lidí k věcem vyskytujícím se ve vnějším světě, které uspokojují jejich potřeby, a že to tedy je druhový pojem "hodnoty" a že všechny ostatní druhy hodnoty, jako například chemická hodnota^[g] prvků, jsou jen odrůdami tohoto pojmu.^[h]

"Přirozenou snahou" německého profesora ekonomie je odvodit ekonomickou kategorii "hodnota" z "pojmu" a dosahuje toho tím, že to, co se v politické ekonomii nazývá vulgo "užitnou hodnotou", překřtí "podle německého jazykového usu" na "hodnotu" vůbec. A jakmile je takto nalezena "hodnota" vůbec, slouží pak zase k tomu, aby se z "hodnoty vůbec" odvodila "užitná hodnota". K tomu stačí dát opět před "hodnotu" vůbec přídomek "užitná", který se předtím vynechal.

A opravdu, Rau (viz str. 88^[289]) nám rovnou říká, že "je nutné" (pro německého školometského profesora) "stanovit, co se míní hodnotou vůbec", a naivně dodává, že "podle německého jazykového usu je pro to třeba zvolit užitnou hodnotu". /V chemii označuje chemická hodnota nějakého prvku, s kolika atomy jiných prvků se může slučovat každý jeho atom. Ale také atomová váha se nazývala ekvivalentnost, rovnomocnost různých prvků atd. atd. Je tedy nejprve nutno určit pojem "hodnota vůbec" atd. atd./

Jestliže se člověk chová k věcem jako k "prostředkům k uspokojováni svých potřeb", chová se k nim jako ke "statkům", viz Wagner. Přikládá jim atribut "statek"; obsah této operace se nijak nemění tím, že to pan Wagner přejmenovává na "přikládáni hodnoty". Jeho vlastní chatrné vědomí dospívá ihned "k pochopení" v následující větě:

{401} "To se děje oceňováním (hodnotovým oceňováním), čímž se statkům, respektive věcem vnějšího světa přikládá hodnota, a ta se měří."

Nebudeme se vůbec zabývat tím, že pan Wagner odvozuje hodnotu z hodnotového oceňování (on sám připojuje ke slovu "oceňování" v závorkách slova "hodnotové oceňování", aby bylo možno "dosáhnout jasného uvědomění a pochopení" věcí). "Člověk" má "přirozenou snahu" to učinit, "oceňovat" statky jako "hodnoty", a tak dovoluje panu Wagnerovi, aby splnil svůj slib a odvodil "pojem hodnoty vůbec". Wagner zbytečně nevpašovává místo výrazu "statky" výrazy "respektive" "věci vnějšího světa". Vyšel z tohoto: Člověk "se chová" k "věcem vnějšího světa", které jsou prostředky k uspokojování jeho potřeb, jako ke "statkům". Oceňuje tedy tyto věci právě tím, že se k nim chová jako ke "statkům". A pro toto "oceňování" jsme měli už dřívější "opis", který zní například:

"Člověk jakožto bytost mající potřeby je v neustálém dotyku s vnějším světem, který ho obklopuje, a poznává, že v tomto světě leží mnoho podmínek jeho života a blahobytu" (str. 8).

A to přece neznamená nic jiného, než že "oceňuje věci vnějšího světa", pokud uspokojují jeho "bytost mající potřeby", pokud jsou prostředky k uspokojování jeho potřeb, a proto, jak jsme předtím slyšeli, se k nim chová jako ke "statkům".

A nyní se může - zvláště když někdo pociťuje "přirozenou" profesorskou "snahu" odvodit pojem hodnoty vůbec - to, že se "věcem vnějšího světa" přikládá atribut "statky", překřtít na "přikládáni hodnoty". Bylo by se dalo také říci: Tím, že se člověk chová k věcem vnějšího světa uspokojujícím jeho potřeby jako ke "statkům", "oceňuje" je, přikládá jim tedy "cenu", a tím by se na základě počínání "člověka" poskytlo profesoru germanicu^[i] ready cut^[j] odvození pojmu "ceny vůbec". Všechno, co nemůže profesor učinit sám, to nechá dělat "člověka", který však sám zase fakticky není nic jiného než profesorský člověk, který se domnívá, že pochopil svět, jestliže ho zařadil do abstraktních rubrik. Ale protože "přikládat hodnotu" věcem vnějšího světa je zde jen jiný slovní obrat pro výraz přikládat jim atribut "statky", nepřikládá se tím nikterak, jak by to rád navlékl Wagner, samým "statkům" "hodnota" jakožto určení odlišně {402} od jejich "bytí jakožto statků". Zde je jen místo slova "statek" podstrčeno slovo "hodnota". /Jak vidíme, dalo by se tu podstrčit i slovo "cena". Dalo by se tu podstrčit i slovo "poklad"', protože označuje-li "člověk" jisté "věci vnějšího světa" jako "statky", "oceňuje" je a chová se k nim tudíž jako k "pokladu"^[k]. Z toho vidíme, jak pan Wagner mohl "z přirozené snahy člověka" - poskytnout profesorovi jeho zabedněný svět pojmů (představ), rázem vykouzlit tři ekonomické kategorie - hodnotu, cenu, poklad./ Ale pan Wagner má matnou snahu vymotat se ze svého labyrintu tautologie a propašovat "další něco" či "něco dalšího". Odtud fráze: "čímž se statkům, respektive věcem vnějšího světa přikládá hodnota" atd. Protože pan Wagner pasování "věcí vnějšího světa" na statky, tj. jejich vyznačeni a fixováni (v představě) jakožto prostředků k uspokojováni lidských potřeb nazval rovněž "přikládáním hodnoty" těmto věcem, nemůže říci, že se hodnota přikládá samým "statkům", a to právě tak, jako by nemohl říci, že se hodnota přikládá "hodnotě" věcí vnějšího světa. Ale salto mortale^[l] se dělá ve slovech: "statkům, respektive věcem vnějšího světa se přikládá hodnota". Wagner by byl musel říci: pasování určitých věcí vnějšího světa na "statky" lze také nazvat: "přikládáním hodnoty" těmto věcem, a to je Wagnerovo odvozeni "pojmu hodnoty" jako takového čili vůbec. Obsah se nezmění tím, že se takto změní slovní vyjádření. Je to stále jen vyznačení či fixováni věcí vnějšího světa, které jsou prostředky k uspokojování lidských potřeb, v představě; fakticky je to jen poznání a uznání určitých věcí vnějšího světa jako prostředků k uspokojování potřeb člověka "jako takového" (který však jako takový fakticky trpí "potřebou pojmu").

Pan Wagner však chce nám nebo sobě samému namluvit, že nedává témuž obsahu dva názvy, nýbrž že od určení "statek " postoupil k odlišnému, rozvinutějšímu určeni "hodnota", a to se děje prostě tím, že místo "věci vnějšího světa" "respektive" podstrkává slovo "statky", což je postup, který je opět "zatemňován" tím, že místo "statky" podstrkává "respektive" "věci vnějšího světa". Jeho {403} vlastní zmatek tak dosahuje zaručeného účinku - mate čtenáře. Toto krásné "odvození" by byl také mohl obrátit takto: Tím, že člověk věci vnějšího světa, které jsou prostředky k uspokojování jeho potřeb, odlišuje jako takovéto prostředky k uspokojování od ostatních předmětů vnějšího světa a tím je vyznačuje, hodnotí je, přikládá jim hodnotu čili dává jim atribut "hodnota"', to lze také vyjádřit tak, že jim přikládá atribut "statek" jako charakteristický znak, čili že si jich váží nebo že je oceňuje jako "statek". Tím se "hodnotám", respektive věcem vnějšího světa přikládá pojem "statek". A tak se z pojmu "hodnota" "odvodil" pojem "statek" vůbec. U všeho tohoto odvozování jde jen o to, odvést od úkolu, jehož řešení je nad autorovy síly.

Pan Wagner však jedním dechem a co nejrychleji přechází od "hodnoty" statků k "měření" této hodnoty.

Obsah by zůstal absolutně týž, i kdyby se tam vůbec nevpašovalo slovo "hodnota". Dalo by se říci: cejchuje-li člověk určité věci vnějšího světa, které atd., na "statky", bude postupně tyto "statky" mezi sebou porovnávat a klást je do určitého pořadí podle hierarchie svých potřeb, tj. chceme-li to tak nazvat, bude je "měřit". O vývoji skutečné míry těchto statků, tj. o vývoji míry jejich velikosti, nesmí Wagner za nic na světě mluvit, protože by to čtenáři příliš živě připomnělo, jak málo tu jde o to, co se jinak rozumí "měřením hodnoty".

/Že vyznačení (poukázání na...) věcí vnějšího světa, které jsou prostředky k uspokojování lidských potřeb, jako "statků" lze také pojmenovat: "přikládání hodnoty" těmto věcem, to mohl Wagner dokázat nejen na základě "německého jazykového usu" jako Rau, nýbrž i takto: Máme latinské slovo dignitas = důstojnost, důstojenství, hodnost atd., které, jestliže je připojíme k věcem, znamená také "hodnota"; dignitas je odvozeno od dignus a to od dic, point out, show, vyznačit, ukázat; dignus tedy znamená pointed out^[m]; odtud také digitus, prst, jímž se věc ukazuje, jímž se na ni poukazuje; řecky: δείϰ-νυμι, δάϰ-τυλος (prst); gótsky: ga-tecta (dico); německy: zeigen^[n]; a mohli bychom dojít ještě k mnoha dalším {404} "odvozeninám" vzhledem k tomu, že δείϰνυμι nebo δείϰνὐω (činit viditelným, vynést na světlo, poukazovat) má společný kořen δεϰ(podržet, vzít) s δέχομαι./

Tolik banalit, tautologického zmatku, slovíčkaření a triků najdeme u pana Wagnera na necelých sedmi řádcích.

A tak nás neudiví, že tento temný muž (vir obscurus) po těchto divotvorných kouscích s velkou sebedůvěrou pokračuje:

"Pojem hodnoty, tak sporný a ještě zatemněný mnohým, často jen zdánlivě hlubokomyslným zkoumáním, se velmi prostě" (indeed)^[o] "vysvětlí" {rather^[p] "znejasní"}, "jestliže se, jak se to dosud dělo" {jak to totiž dělal Wagner} "vychází z potřeb a hospodářské povahy člověka a dojde se k pojmu statku a na něj se naváže pojem hodnoty" (str. 46).

Jde tu o svévolné nakládání s pojmy, jejich údajné rozvíjení vyúsťuje u vir obscurus v pouhé "navazováni" a do určité míry i "rozvazováni".

Další odvozeni pojmu hodnoty:

Subjektivní a objektivní hodnota. Subjektivně a v nejobecnějším smyslu hodnota statku = význam, který "se přikládá statku pro... jeho užitečnost... není to vlastnost věcí o sobě, i když užitečnost věci objektivně předpokládá" /tedy předpokládá "objektivní" hodnotu/. "... V objektivním smyslu se ,hodnotou', ,hodnotami' pak také rozumějí statky mající hodnotu, kde(!) se statek a hodnota, statky a hodnoty stávají v podstatě identickými pojmy" (str. 46, 47).

Když Wagner to, co se obvykle nazývá "užitná hodnota", nazval bez okolků "hodnotou vůbec", "pojmem hodnoty", nemůže si nevzpomenout, že "takto" (tak! tak!) ,,odvozená"(!) "hodnota" je "užitná hodnota". Když nejprve nazval "užitnou hodnotu" "pojmem hodnoty" vůbec, "prostě hodnotou", přichází pak na to, že blábolil pouze o "užitné hodnotě", a že ji takto "odvodil", neboť pro něho jsou blábolení a odvozování "v podstatě" totožné myšlenkové operace. Ale při této příležitosti se dovídáme, co je subjektivního na dosavadním "objektivním" pojmovém zmatku pana Wagnera. Odhaluje nám totiž tajemství. Rodbertus mu napsal dopis, který si je možno přečíst v tübingenském časopise^[290] z roku 1878 - v němž Rodbertus {405} vysvětluje, proč existuje "jen jeden druh hodnoty", užitná hodnota.

"Já" (Wagner) "jsem se přiklonil k tomuto názoru, jehož význam jsem už jednou zdůraznil v prvním vydání".

K tomu, co říká Rodbertus, říká Wagner:

"To je naprosto správné a vyžaduje si to, aby se změnilo obvyklé nelogické ,dělení' ,hodnoty' na užitnou hodnotu a směnnou hodnotu, jak jsem to dělal ještě v § 35 prvního vydání" (str. 48, poznámka 4),

a tentýž Wagner mě zařazuje (na str. 49, poznámka) mezi lidi, podle nichž má být "užitná hodnota" úplně "odstraněna" "z vědy".

To všechno jsou "žvásty". De prime abord^[q] nevycházím z "pojmů", tedy ani z "pojmu hodnoty", a proto ho nepotřebuji nijak "dělit". Vycházím z nejprostší společenské formy, v níž se zračí produkt práce v nynější společnosti, a tou je "zboží". To analyzuji, a to nejprve v té formě, v niž se jeví. A tu zjišťuji, že je jednak ve své naturální formě věci k potřebě, alias^[r] užitnou hodnotou, jednak nositelem směnné hodnoty a z tohoto hlediska samo "směnnou hodnotou". Další analýza směnné hodnoty mi ukazuje, že směnná hodnota je jen "jevovou formou", samostatným způsobem projevu hodnoty obsažené ve zboží, a potom přecházím k analýze hodnoty. Proto na str. 36, 2. vyd., výslovně říkám: "Stojí-li na začátku této kapitoly, jak se běžně říká: Zboží je užitná hodnota a směnná hodnota, pak to bylo, přesně řečeno, nesprávné. Zboží je užitná hodnota čili užitný předmět a ,hodnota'. Zračí se jako tato dvojakost, jíž je, jakmile má jeho hodnota vlastní jevovou formu, odlišnou od jeho naturální formy, totiž formu směnné hodnoty" atd.^[291] Nedělím tedy hodnotu jako takovou na užitnou hodnotu a směnnou hodnotu jakožto protiklady, na které se štěpí abstraktum, "hodnota", nýbrž konkrétní společenská podoba produktu práce; "zboží" je z jedné strany užitná hodnota a z druhé strany "hodnota", nikoli směnná hodnota, protože pouhá jevová forma není jejím vlastním obsahem.

Za druhé: jen vir obscurus, který nepochopil ani slovo z "Kapitálu", může udělat tento závěr: Protože Marx v jedné poznámce k prvnímu vydání "Kapitálu"^[292] zavrhuje všechny žvásty německých {406} profesorů o "užitné hodnotě" vůbec a odkazuje čtenáře, kteří se chtějí dovědět něco o skutečných užitných hodnotách, na "příručky k nauce o zboží" - proto nehraje u něho užitná hodnota žádnou roli. Ovšem, nehraje takovou roli jako její protiklad, "hodnota", která s ní nemá nic společného kromě slova "hodnota", figurujícího v názvu "užitná hodnota". Stejně dobře by byl mohl říci, že odsunuji stranou "směnnou hodnotu", protože je jen jevovou formou hodnoty, ale ne "hodnotou", neboť pro mne "hodnotou" zboží není ani jeho užitná hodnota, ani jeho směnná hodnota.

Máme-li analyzovat "zboží" - toto nejjednodušší ekonomické konkrétum - musíme ponechat stranou všechny vztahy, které nemají s daným předmětem analýzy nic společného. Proto jsem to, co je třeba říci o zboží, pokud je užitnou hodnotou, řekl na několika řádcích, na druhé straně jsem však zdůraznil charakteristickou formu, v níž tu vystupuje užitná hodnota, produkt práce; totiž: "Věc^[s] může být užitečná a může být produktem lidské práce, a přitom nemusí být zbožím. Kdo svým produktem uspokojuje svou vlastní potřebu, vytváří sice užitnou hodnotu, nevytváří však zboží. Aby vyrobil zboží, musí vyrobit nejen užitnou hodnotu, nýbrž užitnou hodnotu pro jiné, společenskou užitnou hodnotu" (str. 15)^[293]. /V tom je kořen Rodbertusovy "společenské užitné hodnoty"/ Tím dostává užitná hodnota - jako užitná hodnota "zboží" - sama historicky specifický charakter. V primitivním společenství, v němž se například životní prostředky společně vyrábějí a rozdělují mezi členy obce, uspokojuje společný produkt přímo životní potřeby každého člena obce, každého výrobce, a společenský charakter produktu, užitné hodnoty, tu záleží v jeho (společném) společenském charakteru. /Pan Rodbertus naproti tomu přeměňuje "společenskou užitnou hodnotu" zboží ve "společenskou užitnou hodnotu" vůbec, a proto blábolí nesmysly.}

Jak vyplývá z toho, co jsme uvedli, bylo by to čiré žvanění, kdybychom na analýzu zboží - protože je na jedné straně užitnou hodnotou neboli statkem, a na druhé straně "hodnotou" - "navazovali" z tohoto důvodu všelijaké banální úvahy o užitných {407} hodnotách neboli statcích, které nespadají do okruhu světa zboží, jako jsou "státní statky", "obecní statky" atd., jak to činí pan Wagner a německý profesor vůbec, nebo o statku "zdraví" atd. Tam, kde je stát sám kapitalistickým výrobcem, jako při exploataci dolů, lesů atd., je jeho produkt "zbožím", a má tudíž specifický charakter každého jiného zboží.

Na druhé straně vir obscurus přehlédl, že už při analýze zboží se nezastavuji u zkoumání dvojího způsobu, v němž se zboží jeví, nýbrž hned přecházím k tomu, že v tomto dvojím bytí zboží se zračí dvojaký charakter práce, jejímž produktem zboží je: užitečné práce, tj. konkrétních druhů prací vytvářejících užitné hodnoty, a abstraktní práce, práce jakožto vynakládání pracovní síly - ať už se vynakládá jakýmkoli "užitečným" způsobem (na tom se později zakládá výklad výrobního procesu); že v rozvinutí hodnotové formy zboží, v poslední instanci její peněžní formy, tj. peněz, se hodnota jednoho zboží zračí v užitné hodnotě jiného, tj. v naturální formě jiného zboží; že sama nadhodnota se odvozuje ze "specifické" užitné hodnoty pracovní sily, kterou má výhradně ona, atd. atd., že tedy u mne hraje užitná hodnota docela jinak důležitou úlohu než v dosavadní ekonomii, že se ale notabene zkoumá vždycky jen tam, kde takové zkoumání vyplývá z analýzy daných ekonomických útvarů, a ne ze všelijakého mudrování o pojmech či slovech "užitná hodnota" a "hodnota".

Proto při analýze zboží, a to i když mluvíme o jeho "užitné hodnotě", nepodáváme ihned definice "kapitálu", které by byly holým nesmyslem, pokud jsme teprve u analýzy prvků zboží.

Pana Wagnera však v mém výkladu přímo rozčiluje (znechucuje), že mu nedělám to potěšení a nenásleduji německé vlastenecké profesory v jejich "snažení", a nesměšuji užitnou hodnotu s hodnotou. Německá společnost, i když značně post festům^[t], přece jen postupně dospívá od feudálně naturálního hospodářství, anebo alespoň od převážně feudálního naturálního hospodářství, ke kapitalistickému hospodářství, ale profesoři stojí stále ještě jednou nohou ve starém hnoji, což je zcela přirozené. Ze statkářských nevolníků se přeměnili v nevolníky státu, vulgo vlády. Proto také {408} náš vir obscurus, který ani nepostřehl, že moje analytická metoda, která nevychází od člověka jako takového, nýbrž z ekonomicky daného společenského období, nemá nic společného s německou profesorskou metodou odvozování pojmů ("slovy se můžeme skvěle přít, slovy lze i systém sestavit"), píše:

"V souladu s pojetím Rodbertusovým a také Schäfflovým stavím u každé hodnoty na první místo [její] charakter jako užitné hodnoty a zdůrazňuji oceňování užitné hodnoty tím spíše, že oceňování směnné hodnoty není u mnohých nejdůležitějších hospodářských statků vůbec použitelné" (co ho nutí k výmluvám? Jako služebník státu se tedy cítí povinen směšovat užitnou hodnotu a hodnotu!}, "tak například u státu a jeho výkonů, i u jiných veřejných hospodářských vztahů" (str. 49, poznámka).

/To připomíná staré chemiky v dobách, kdy chemie ještě nebyla vědou: protože se máslo na vaření, kterému se v normálním životě (podle severského obyčeje) říká prostě máslo, vyznačuje měkkostí, nazývali máslem chloridy, zinkové máslo, antimonové máslo atd.; tedy, abychom mluvili jako vir obscurus, "uvízli u máslového charakteru všech chloridů, zinkových a antimonových sloučenin"./ Tyto žvásty lze shrnout takto: Protože určité statky, zejména stát (statek!) a jeho "výkony" /zejména výkony jeho profesorů politické ekonomie/ nejsou "zboží", proto se musejí protikladné rysy obsažené ve "zbožích" samých /rysy, které se zřetelně projevují i ve zbožni formě produktu práce/ navzájem směšovat! Ostatně Wagner a spol. by sotva mohli tvrdit, že je pro ně výhodnější, jsou-li jejich "výkony" určovány podle své "užitné hodnoty", podle svého věcného "obsahu", než když jsou určovány podle svého "obsahu" ("sociální taxou", jak to vyjadřuje Wagner), tj. když jsou "oceňovány" podle svého zaplacení.

Jediné, co je zřejmě základem těchto německých žvástů, je to, že slov: hodnota [Wert] nebo hodnost [Würde] se zprvu v řeči používalo pro samy užitečné věci, které existovaly, dokonce jako "produkty práce", dlouho předtím, než se staly zbožími. Avšak s vědeckým určením zbožní "hodnoty" to má tak málo společného jako ta okolnost, že slova sůl se ve starověku používalo původně pro kuchyňskou sůl, a proto od dob Pliniových figurují jako druhy soli i cukr atd., /indeed^[u] všechny bezbarvé pevné látky rozpustné ve {409} vodě a mající zvláštní chuť/, a proto chemická kategorie "sůl" zahrnuje cukr atd.

/Ježto kupující nekupuje zboží proto, že má hodnotu, nýbrž proto, že je "užitnou hodnotou" a používá se ho k určitým účelům, rozumí se samo sebou: 1. že se užitné hodnoty "oceňují", tj. zkoumá se jejich kvalita (právě tak jako se měří, váží atd. jejich kvantita'); 2. jestliže se různé druhy zboží mohou pro totéž použití vzájemně zastoupit, dává se tomu či onomu druhu přednost atd. atd.}

V gótštině je pro Wert a Würde jen jedno slovo - slovo vairths τμιή, /τιμάω - ocenit, tj. ohodnotit; určit cenu nebo hodnotu; taxovat; metaforicky: vážit si, cenit, ctít, vyznačovat. Tιμή - ocenění, tudíž: určení hodnoty nebo ceny, ohodnocení, ocenění. Dále: ocenění hodnoty, také sama hodnota, sama cena (u Herodota, Platóna), u Démosthena αί τιμαί - náklady. Dále: ocenění, čest, vážnost, čestné místo, čestný úřad atd. Viz Rostův "Řecko-německý slovník"^[294]

Hodnota, cena, (podle Schulzova výkladového slovníku^[295]) gótsky: vairth, adj. ἂξιος ίκανὀς; staroseversky: verdhr, důstojný, verdh, hodnota, cena; anglosasky: veordh, vurdh; anglicky: worth, adj. a subst. znamená Wert a Würde.

/"Středohornonémecky: wert, gen. werdes; adj. dignus a také pfennincwert; wert, gen. werdes, hodnota, hodnost, vznešenost; aestimatio, zboží určité hodnoty, např. pfenwert, pennyworth; werde: meritum, aestimatio, dignitas, cenná vlastnost" (Ziemann, "Středohornoněmecký slovník").^[296]}

Wert a Würde tedy spolu etymologicky i významově úzce souvisí. Je to však zakryto tím, že se v nové horní němčině vžilo neorganické (nesprávné) skloňováni slova Wert: Werth, Werhes místo Werdes, neboť gótskému th odpovídá hornoněmecké d, a ne th = t, a stejně je tomu i ve střední horní němčině (wert, gen. werdes). Podle pravidel střední horní němčiny by se mělo d na konci slova změnit v t, mělo by tedy být wert místo werd, ale gen. werdes.

Ale to všechno má s ekonomickou kategorií "hodnota" tak málo společného jako s chemickou hodnotou chemických prvků (atomovostí) nebo s chemickými ekvivalenty neboli rovnomocnostmi (atomovými vahami chemických prvků).

Dále je třeba poznamenat, že i po této jazykové stránce - jestliže z původní totožnosti Würde a Wert samo sebou vyplývá, jako {410} z povahy věci, že se toto slovo týkalo i věcí, produktů práce v jejich naturální formě, bylo později v nezměněné podobě přeneseno přímo na ceny, tj. na hodnotu v její rozvinuté hodnotové formě, tj. na směnnou hodnotu, což má s věcí tak málo společného jako to, že se téhož slova nadále používalo k označení hodnosti vůbec, čestného úřadu atd. Zde se tedy po jazykové stránce nerozlišuje mezi užitnou hodnotou a hodnotou.

Přejděme nyní k autoritě, jíž se vir obscurus dovolává, k Rodbertusovi /jehož pojednání lze najít v tübingenském časopise^[290]}. Vir obscurus cituje z Rodbertuse toto:

V textu na str. 48:

"Je jen jeden druh hodnoty, a to je užitná hodnota. Je to bud individuální užitná hodnota, nebo sociální užitná hodnota. První stojí proti jednotlivci a jeho potřebám bez jakéhokoli ohledu na sociální organizaci."

/To už je nesmysl (srov. "Kapitál", str. 171^[297]), kde se říká, že pracovní proces jakožto účelná činnost k vytváření užitných hodnot atd. "je stejně společný všem jeho" (tj. lidského života) "společenským formám" a "je na každé z nich, nezávislý". Předně, proti jednotlivci nestojí slovo "užitná hodnota", nýbrž konkrétní užitné hodnoty, a které z nich proti němu "stojí" (u těchto lidí všechno "stojí"; všechno je "stavovské"^[v]), to plně závisí na stupni společenského výrobního procesu a odpovídá to tedy také "sociální organizaci". Chce-li však Rodbertus říci jen tu triviální věc, že užitná hodnota, která skutečně stojí proti jednotlivci jako spotřební předmět, stojí proti němu jako individuální užitná hodnota pro něho, pak je to buď triviální tautologie, anebo nesprávné tvrzení, protože nemluvě ani o takových věcech, jako je rýže, kukuřice nebo pšenice, nebo o mase /které vůči Indovi nevystupuje jako potravina/, je u jednotlivce potřeba titulu profesora nebo tajného rady nebo nějakého řádu možná jen ve zcela určité "sociální organizaci"./

"Druhá je užitná hodnota, kterou má sociální organismus skládající se z mnoha individuálních organismů (respektive jednotlivců)" (str. 48, text).

To je ale krásná němčina! Jde tu o "užitnou hodnotu" "sociálního organismu", nebo o užitnou hodnotu, která je v držbě {411} "sociálního organismu" /jako například půda v prvobytných společenstvích/, anebo o určitou "sociální" formu užitné hodnoty v sociálním organismu, jako například tam, kde vládne zbožní výroba, kde musí být užitná hodnota, kterou poskytuje výrobce, "užitnou hodnotou pro jiné" a v tomto smyslu "společenskou užitnou hodnotou"? S takovým žvaněním se nikam nedojde.

Přejděme k jinému výroku Wagnerova Fausta^[w]:

"Směnná hodnota je jen historický pláštík a přívěsek sociální užitné hodnoty z určitého historického období. Postaví-li někdo proti užitné hodnotě jako logický protiklad nějakou směnnou hodnotu, staví tím historický pojem do logického protikladu k logickému pojmu, což je logicky nepřípustné" (str. 48, poznámka 4). "To je," jásá ibidem Wagnerus^[x], "to je naprosto správné"!

Ale kdo je ten "někdo", kdo to dělá? Není pochyby o tom, že tím Rodbertus míní mne, protože podle svého famula^[y] R. Meyera napsal "velký tlustý rukopis" proti "Kapitálu". Kdo staví do logického protikladu? Pan Rodbertus, pro něhož jsou "užitná hodnota" i "směnná hodnota" svou povahou pouhé "pojmy". Ve skutečnosti prochází každý jednotlivý druh zboží v každém ceníku tímto nelogickým procesem, že se jako statek, užitná hodnota, jako bavlna, příze, železo, obilí atd. liší od ostatních, že představuje "statek" toto coelo^[z] kvalitativně odlišný od jiných statků, zároveň však vyjadřuje svou cenu jako něco, co má tutéž podstatu, je kvalitativně totožné, ale kvantitativně rozdílné. Zboží tu vystupuje ve své naturální formě pro toho, kdo je potřebuje, a rovněž ve své hodnotové formě, naprosto odlišné od naturální formy a "společné" tomuto zboží se všemi ostatními zbožími, tj. jako směnná hodnota. O "logický" protiklad tu jde jen u Rodbertuse a s ním spřízněných německých školometských profesorů, kteří vycházejí z "pojmu" hodnota, a ne ze "sociální věci", "zboží", a tento pojem sám pak rozštěpují (rozdvojují), a potom se přou o to, který z obou těchto výmyslů je ten pravý!

Za těmito nabubřelými frázemi se však v šerém pozadí neskrývá {412} nic jiného než nesmrtelný objev, že člověk musí za všech poměrů jíst, pít atd. /nelze však prostě pokračovat a říci: odívat se nebo mít nůž a vidličku, postele a obydlí; protože tomu tak za všech poměrů není} ; zkrátka, že musí za všech poměrů nacházet v přírodě hotové vnější věci k uspokojování svých potřeb a zmocňovat se jich nebo si je upravovat z toho, co v přírodě najde; při tomto svém skutečném jednání se tedy člověk k určitým vnějším věcem chová fakticky vždy jako k "užitným hodnotám", tj. nakládá s nimi vždy jako s předměty sloužícími jeho potřebě; proto je užitná hodnota podle Rodbertuse "logický" pojem; tudíž, protože člověk musí také dýchat, je "dech" "logický" pojem, rozhodně však ne "fyziologický". V tomto stavění "logického" pojmu proti "historickému" se však projevuje celá Rodbertusova povrchnost! Bere "hodnotu" (ekonomickou, v protikladu k užitné hodnotě zboží) jen v její jevové formě, směnné hodnotě, a protože směnná hodnota vystupuje jen tam, kde alespoň nějaká část produktů práce, spotřební předměty, funguje jako "zboží", k čemuž ovšem nedochází od začátku, nýbrž až v určitém období vývoje společnosti, tj. na určitém stupni historického vývoje, je směnná hodnota "historický" pojem. Kdyby Rodbertus - dále řeknu, proč to neudělal - analyzoval směnnou hodnotu zboží dále, - neboť směnná hodnota existuje jen tam, kde se vyskytují zboží v množném čísle, různé druhy zboží - našel by za touto jevovou formou "hodnotu". Kdyby byl dále zkoumal hodnotu, byl by dále přišel na to, že zde věc, "užitná hodnota", figuruje jako pouhé zpředmětnění lidské práce, jako vynaloženi stejné lidské pracovní síly, a proto se tento obsah jeví jako předmětný charakter věci, který jí samé věcně přísluší, ačkoli se tato předmětnost neprojevuje v její naturální formě, /což právě vyvolává nutnost zvláštní formy hodnoty/. Byl by tedy přišel na to, že "hodnota" zboží vyjadřuje jen v historicky rozvinuté formě to, co existuje rovněž ve všech ostatních historických formách společnosti, třebaže v jiné formě, totiž společenský charakter práce, pokud existuje jako vynakládáni "společenské" pracovní síly. Je-li takto "hodnota" zboží jen určitou historickou formou něčeho, co existuje ve všech formách společnosti, pak to platí i o "společenské užitné hodnotě", pokud charakterizuje "užitnou hodnotu" zboží. Pan Rodbertus {413} převzal míru velikosti hodnoty od Ricarda; ale samu substanci hodnoty prozkoumal či pochopil právě tak málo jako Ricardo; například "společný" charakter [pracovního procesu] v prvobytném společenství jakožto souhrnném organismu vzájemně spjatých pracovních sil, a tudíž i jejich práce, tj. vynakládání těchto sil.

Rozebírat při této příležitosti další Wagnerovy žvásty je zbytečné.

Míra velikosti hodnoty. Zde mě pan Wagner akceptuje, ale ke své lítosti zjišťuje, že jsem "eliminoval" "práci na tvorbě kapitálu" (str. 58, poznámka 7).

"Při směnném styku regulovaném společenskými orgány musí stanovení taxovních hodnot respektive taxovních cen do určité míry přihlížet k tomuto momentu nákladů" /tak Wagner nazývá množství práce vynaložené ve výrobě atd./ "jak tomu také v zásadě bylo v dřívějších vrchnostenských a živnostenských taxách a jak tomu nezbytně opět bude při případném novém taxovním systému" /tím se míní socialistický!/. "Avšak při svobodném směnném styku nejsou náklady jediným základem stanovení směnných hodnot a cen a v žádném myslitelném sociálním stavu jím ani být nemohou. Protože nezávisle na nákladech nutně neustále dochází ke kolísání užitné hodnoty a potřeb, jehož vliv na směnnou hodnotu a ceny (smluvené i taxovní ceny) modifikuje a musí modifikovat vliv nákladů" atd. (str. 58, 59). "Za toto" /právě za toto!/ "důvtipné opravení socialistického učení o hodnotě ... je třeba poděkovat " (!) "Schäfflovi", který v "Sociálním organismu"^[287], III, str. 278, píše: "Ať už je vliv společnosti na potřeby a výroby jakýkoli, nelze dosáhnout toho, aby všechny potřeby byly vždy kvalitativně i kvantitativně v rovnováze s výrobami. Ale je-li tomu tak, nemohou být sociální kvocienty hodnoty nákladů zároveň proporcionálně sociálními kvocienty užitné hodnoty" (str. 59, poznámka 9).

Že to všechno není nic než všeobecně známá věc o stoupání a klesání tržních cen nad nebo pod hodnotu a předpoklad, že v "Marxově sociálním státu" platí jeho teorie hodnoty vypracovaná pro buržoazni společnost, o tom svědčí Wagnerův výrok:

"Ceny se od nich" /od nákladů/ "budou dočasně více nebo méně odchylovat, budou stoupat u statků, jejichž užitná hodnota se zvětšila, a klesat u statků, jejichž užitná hodnota se zmenšila. Náklady se budou moci uplatnit jako rozhodující regulátor jen v dlouhých časových obdobích" atd. (str. 59).

Právo. K ilustraci toho, jak fantastické představy má vir obscurus o hospodářsky tvořivém vlivu práva, postačí jeden citát, i když absurdní hledisko, které je v něm obsaženo, hlásá na mnoha místech:

"Jednotlivé hospodářství má v čele jako orgán technické a ekonomické činnosti... nějakou osobu jakožto právní a hospodářský subjekt. Tato osoba pak není {414} nějaký ryze hospodářský jev, nýbrž závisí zároveň na charakteru práva. Právo totiž stanoví, kdo je uznán za osobu a kdo tedy může stát v čele nějakého hospodářství" atd. (str. 65).

Spoje a doprava (str. 75-76 a str. 80, poznámka).

Na str. 82 si ode mne vypůjčil místo, kde se vysvětluje "směna u (naturálních) součásti masy statků" /nějakého hospodářství, alias u Wagnera nazývaná "výměna statků" místo Schäfflovy "sociální výměny látek" - alespoň jeden případ této výměny; použil jsem tohoto slova také u "naturálního" výrobního procesu jakožto výměny látek mezi člověkem a přírodou/, místo, kde výměna látek nejprve vystupuje v analýze Z - P - Z a kde se přeryvy ve změně forem později označují také jako přeryvy ve výměně látek.

To, co Wagner říká dále o "vnitrní výměně" statků, které se vyskytují v určitém výrobním odvětví (u něho v "jednotlivém hos-podářství"), jednak pokud jde o jejich "užitnou hodnotu", jednak pokud jde o jejich "hodnotu", to jsem rovněž vyložil při analýze první fáze Z - P - Z, totiž Z - P příklad s tkalcem lnu ("Kapitál", str. 85, 86, 87)^[298], kde se závěrem říká: "Naši majitelé zboží takto objevují, že táž dělba práce, která z nich dělá nezávislé soukromé výrobce, činí zároveň společenský výrobní proces a jejich vztahy v tomto procesu na nich samých nezávislými, že vzájemná nezávislost osob se doplňuje systémem všestranné věcné závislosti." ("Kapitál", str. 87)^[299].

Smlouvy o nabýváni statků směnným stykem. Tady staví temný muž (vir obscurus) doslova všechno na hlavu. Podle něho tu bylo nejprve právo a pak směnný styk; ve skutečnosti je tomu naopak: nejdříve je tu směnný styk a teprve potom se z něho vyvíjí právní řád. Při analýze zbožního oběhu jsem ukázal, že už při nerozvinutém směnném obchodu se ti, kdo směňují, mlčky uznávají za rovnoprávné osoby a vlastníky vzájemně směňovaných statků; dělají to, už když si vzájemně nabízejí své statky a smlouvají obchod. Tento faktický vztah vznikající teprve směnou a při směně nabývá později právní formy ve smlouvě atd.; ale tato forma nevytváří ani svůj obsah, směnu, ani vzájemný vztah osob, který v ní existuje, nýbrž vice versa^[aa]. Naproti tomu Wagner píše:

{415} "Toto nabýváni" /statků směnným stykem/ "nutně předpokládá určitý právní řád, na jehož základě" (!) "se uskutečňuje směnný styk" atd. (str. 84).

Úvěr. Místo aby vyložil vývoj peněz jakožto platidla, Wagner dělá z procesu oběhu - pokud probíhá v té formě, že oba ekvivalenty nestojí proti sobě zároveň v Z - P, - rovnou "úvěrovou transakci" (str. 85 a násl.), přičemž se na to "navazuje", že je to často spojeno s placením "úroků"; to také slouží k tomu, aby se "poskytování důvěry" a tím i "důvěra" vydávala za základ "uveru .

O právnickém pojetí "majetku" u Puchty atd., podle něhož k němu patří také dluhy jakožto negativní součásti" (str. 86, poznámka 8).

Úvěr je buď "spotřební úvěr", nebo "produktivní úvěr" (str. 86.) První převládá na nižších stupních kultury, druhý na "vyšších".

O příčinách zadluženosti /příčiny pauperismu: kolísaní úrody, vojenská služba za války, konkurence otroků/ ve starém Římě. (Jhering, 3. vyd., str. 234, část II, kn. 2, "Duch římského práva"^[300]).

Podle pana Wagnera převládá na "nižším stupni" "spotřební úvěr" mezi "nižšími utlačenými" třídami a "vyššími marnotratnými" třídami. Ve skutečnosti: V Anglii a v Americe se "spotřební úvěr" všeobecně rozšířil se vznikem systému depozitních bank!

"Produktivní úvěr se zvlášť osvědčuje... jako ekonomický faktor v národním hospodářství založeném na soukromém vlastnictví pozemků a movitého kapitálu a připouštějícím svobodnou konkurenci. Je spjat s majetkovou držbou, a ne s majetkem jako ryze ekonomickou kategorií," a proto je jen "historickprávní kategorii" (!) (str. 87).

Závislost individuálního hospodářství a majetku na působení vnějšího světa, zejména na vlivu konjunktury v národním hospodářství.

1. Změny v užitné hodnotě: zlepšují se v některých případech postupem doby jakožto podmínky určitých přírodních procesů (víno, doutníky, housle atd.).

"Ve velké většině případů se zhoršují..., rozpadávají se na své látkové součásti, nejrůznější nahodilosti." Tomu odpovídá "změna" směnné hodnoty v témž směru, "zvýšení hodnoty" nebo "snížení hodnoty" (str. 96, 97). Viz o smlouvách o pronajímáni domů v Berlíně (str. 97, poznámka 2).

2. Mění se lidské znalosti o vlastnostech statků: V pozitivním případě {416} díky jim "majetek vzrůstá". /Používání kamenného uhlí při taveni železa v Anglii kolem roku 1620, kdy úbytek lesů už začal ohrožovat další existenci železáren; chemické objevy, například jódu (využití solných zřídel obsahujících jód). Fosfority jakožto hnojivo. Antracit jakožto palivo. Látky k plynovému osvětlení, pro fotografii. Objevení barviv a léčiv. Gutaperča, kaučuk. Slonovina rostlinného původu (z Phytelephas macrocarpa). Kreozot. Parafínové svíčky. Používání asfaltu, smrkového jehličí (vlny z jehličí), plynů ve vysokých pecích, kamenouhelného dehtu k výrobě anilínu, vlněných hadrů, pilin atd. atd./ V negativním případě zmenšeni použitelnosti a tudíž hodnoty (například po objevení trichín ve vepřovém mase, jedovatých látek v barvách, rostlinách atd.) (str. 97, 98). Objevení produktů vhodných pro těžbu v půdě, nových užitečných vlastností produktů půdy, objevení nových způsobů jejich upotřebení zvětšuje majetek pozemkového vlastníka (str. 98).

3. Konjunktura.

Vliv všech vnějších "podmínek", které "podstatně spoluurčují výrobu statků pro směnný styk, poptávku po nich a jejich odbyt"... a tím i jejich "směnnou hodnotu" a také směnnou hodnotu "jednotlivého už hotového statku... úplně nebo převážně nezávisle" na "hospodařícím subjektu", "respektive vlastníkovi" (str. 98). Konjunktura se stává "rozhodujícím činitelem" v "systému svobodné konkurence" (str. 99). "Díky principu soukromého vlastnictví" přitom jeden získává "to, co si nezasloužil", a tak druhý utrpí "újmu", "ekonomicky nezaviněné ztráty".

O spekulaci (str. 101, poznámka 10). Ceny obydlí (str. 102, poznámka 11). Uhelný a železářský průmysl (str. 102, poznámka 12). Četné změny v technice vedly ke snížení hodnoty průmyslových výrobků, stejně jako výrobních nástrojů (str. 102, 103).

V "národním hospodářství se vzrůstajícím obyvatelstvem a blahobytem převažují... příznivé vyhlídky, - i když s občasnými, dočasnými a místními zvraty a výkyvy - pro pozemkové vlastnictví, zvláště pro městské (velkoměstské)" (str. 102).

"Tak konjunktura nahrává zisky zvláště pozemkovému vlastníku" (str. 103). "Tyto zisky, stejně jako většina jiných zisků plynoucích z konjunktury,... jsou jen pouhé zisky ze hry", kterým odpovídají "ztráty ze hry" (str. 103).

Totéž o "obchodu s obilím" (str. 103, poznámka 15).

Tak je nutné "otevřeně uznat..., že hospodářská situace jednotlivce nebo {417} rodiny" je "v podstatě rovněž produktem konjunktury" a to "nutně oslabuje význam osobní hospodářské odpovědnosti" (str. [104, 105]).

A proto "platí-li" "dnešní organizace národního hospodářství a její právní základna" (!), "tedy soukromé vlastnictví... půdy a kapitálu" atd. "za zřízení v hlavních rysech nezměnitelné", pak neexistují - to se dovídáme po dlouhém řečnění - žádné prostředky "k vymýcení ...příčiny" /zlořádů, které z toho pramení, jako je váznutí odbytu, krize, propouštění dělníků, snižování mezd atd./, a tudíž "ani tohoto zla samého", zatímco pan Wagner se domnívá, že "symptomy", "následky zla" vymýtí tím, že "konjunkturální zisky" postihne "daněmi", a "ekonomicky nezaviněné" "ztráty", které jsou produktem konjunktury, že odstraní "racionálním... systémem pojištěni" (str. 105).

K tomu dojdeme, praví temný muž, jestliže dnešní způsob výroby s jeho "právní základnou" pokládáme za "nezměnitelný"; ale jeho zkoumání, které jde hlouběji než socialismus, pronikne na kloub "věci samé". Nous verrons^[ab] , jak?

Jednotlivé hlavní momenty, které tvoří konjunkturu.

1. Kolísání sklizně hlavních potravin vlivem počasí a politických poměrů, například narušením polních prací válkou. Jak to ovlivňuje výrobce a spotřebitele (str. 106). /O obchodnících s obilím, Tooke "Dějiny cen"^[301]; o Řecku, Böckh, "Státní hospodářství Atéňanů", sv. I, kn. 1, § 15^[302]; o Římě: Jhering, "Duch", str. 238. Rostoucí úmrtnost nižších vrstev obyvatelstva, k níž v dnešní době dochází při každém malém zvýšení cen, "je jistě důkazem, že průměrná mzda masy pracující třídy jen málo převyšuje částku absolutně nutnou k životu" (str. 106, poznámka 19)./ Zlepšeni komunikačních prostředků /je "zároveň", jak se dovídáme v poznámce 20, "nejdůležitější předpoklad spekulativního obchodu s obilím, vyrovnávajícího ceny"/, změněné metody obděláváni půdy /"střídáni osevního postupu", "pěstování různých plodin, na které mají různý vliv změny počasí, příznivý nebo nepříznivý"/; proto menší kolísání cen obilí v krátkých časových rozmezích ve srovnání "se středověkem a starověkem". Ale i nyní je kolísání ještě velmi značné. (Viz poznámku 22, str. 107; fakta tamtéž.)

{418} 2. Změny v technice. Nové výrobní metody. Bessemerova ocel místo železa atd., str. 107 (a k tomu poznámka 23). Zaváděni strojů místo ruční práce.

3. Změny v komunikačních a dopravních prostředcích, které mají vliv na pohyb lidí a statků z místa na místo: zejména to má vliv ...na hodnotu půdy a předmětů s nízkou specifickou hodnotou; celá výrobní odvětví jsou nucena obtížně přecházet k jiným výrobním metodám (str. 107). /K tomu poznámka 24, tamtéž. Zvýšení hodnoty půdy v blízkosti dobrých komunikací díky lepšímu odbytu výrobků, které se tu získávají; usnadňuje se hromaděni obyvatelstva ve městech, odtud ohromný vzrůst hodnoty půdy ve městech a hodnoty v blízkosti takových míst. Usnadnění odvozu obilí a jiných zemědělských a lesnických surovin i báňských produktů z krajů, kde dosud byly nízké ceny, do krajů s vyššími cenami; odtud ztížená hospodářská situace všech elementů obyvatelstva se stabilnějším příjmem v krajích s nižšími cenami a naopak zlepšení situace tamních výrobců a zvláště pozemkových vlastníků. Opačně působí usnadněné přiváženi (dovozí) obilí a jiných látek s nízkou specifickou hodnotou. Je výhodné pro spotřebitele a nevýhodné pro výrobce v zemi, odkud se dováží; nutnost přejít k jiným druhům výroby, například v Anglii ve čtyřicátých letech od pěstování obilí k pěstování dobytka, nebo v Německu v důsledku konkurence levného obilí z východní Evropy. Pro německé zemědělce obtížná situace (nyní) vzhledem k podnebí a vzhledem k nedávnému silnému zvýšení mezd, které zemědělci nemohou přenést na produkty tak snadno jako průmyslníci atd./

4. Změny vkusu! Móda atd., často se v krátké době rychle mění.

5. Politické změny v národní a mezinárodní sféře směnného styku (válka, revoluce atd.), pokud při vzrůstající dělbě práce, rozvíjení mezinárodního atd. směnného styku je stále důležitější důvěra či nedůvěra, spolupůsobení úvěrového činitele, obrovské rozměry moderních válek atd. (str. 108).

6. Změny v agrární, průmyslové a obchodní politice. (Příklad: reforma britského obilního zákonodárství.)

7. Změny v rozmístění a celkovém ekonomickém postaveni všeho {419} obyvatelstva, například stěhování z venkova do měst (str. 108, 109).

8. Změny v sociálním a ekonomickém postavení jednotlivých vrstev obyvatelstva, například v důsledku poskytnutí spolčovací svobody atd. (str. 109). /Francouzských 5 miliard^[303], tamtéž, poznámka 29./

Náklady v individuálním hospodářství. "Prací" vyrábějící "hodnotu", na kterou se redukují všechny náklady, je třeba rozumět zejména také "práci" ve správném širokém smyslu tohoto slova, podle něhož "zahrnuje všechno, co z lidských účelných činností je nutné k získání výnosů", tedy také zejména "duševní práci vedoucího a činnost, kterou se tvoří a používá kapitál", a "tudíž" ke "konstitutivním prvkům nákladů" patří i "zisk z kapitálu", který tuto činnost platí. "Toto pojetí je v rozporu se socialistickou teorií hodnoty a nákladů a s kritikou kapitálu" (str. 111).

Temný muž mi podkládá tvrzení, že "nadhodnota, kterou vyrábějí pouze dělníci, neprávem zůstává kapitalistickým podnikatelům" (str. 114, poznámka 3). Ale já tvrdím pravý opak; totiž že zbožní výroba se na jistém bodě nutně stává "kapitalistickou" zbožní výrobou a že podle zákona hodnoty, který v ní vládne, přísluší "nadhodnota" kapitalistovi, a ne dělníkovi. Není třeba pouštět se do takovéto sofistiky, katedrově socialistický charakter viri obscuri dosvědčí tato banalita:

"bezpodmíneční protivníci socialistů" "nevidí četné případy vykořisíovatelských vztahů, při nichž se čisté výnosy rozdělují nikoli správně" (!) "a výrobní náklady v jednotlivě hospodařících podnicích se příliš snižují na úkor dělníků (někdy i zápůjčních kapitalistů) a ve prospěch zaměstnavatelů" (tamtéž).

Národní důchod v Anglii a ve Francii (str. 120, χ—φ)

Roční hrubý důchod národa:

1. Úhrn statků nové vyrobených za rok. Tuzemské suroviny je třeba započítat plně podle jejich hodnoty; předměty zhotovené z tu-zemských a zahraničních surovin se započítávají /aby nedošlo k dvojímu započítání surovin/ v částce, o kterou se průmyslovou prací zvýši hodnota; suroviny a polotovary, které procházejí obchodem a dopravou, se započítávají v částce, o kterou se tím zvýší hodnota.

2. Dovoz peněz a zboží ze zahraničí z titulu rent z dlužních pohledávek dané země, plynoucích z úvěrových operací nebo kapitálových vkladů příslušníků daného státu za hranicemi.

{420} 3. Zisky na dopravném z lodní dopravy dané země, dosažené ze zahraničního obchodu a tranzitu, reálně zaplacené prostřednictvím dovozu zahraničních statků.

4. Hotové peníze nebo zboží převedené ze zahraničí jako rimesy pro cizince, kteří se v dané zemi zdržují.

5. Dovoz plateb, za které se neposkytuje náhrada, například při dlouhodobých poplatcích jiné země dané zemi, nebo při trvalém přistěhovalectví, a tudíž regulérní dovoz majetku přistěhovalců.

6. Přebytek hodnoty dovozu zboží a peněz dosažený v zahraničním obchodě /ale pak je v bodě 1 nutno odečíst vývoz za hranice/.

7. Hodnota výtěžku z majetku určeného k užíváni (například z obytných domů atd.) (str. 121, 122).

Pro čistý důchod je třeba odečíst mezi jiným "statky vyvezené k zaplacení dopravného cizí lodní dopravě" (str. 123). /Věc není tak prostá : výrobní cena (tuzemská) + dopravné = prodejní cena. Vyváží-li daná země své vlastní zboží na svých vlastních lodích, platí cizí země dopravní náklady, jestliže tržní cena, která tam existuje, atd./

"Vedle dlouhodobých poplatků je třeba jmenovat pravidelné platby cizím příslušníkům v zahraničí (úplatky, jako například platila Persie Řekům, odměny cizím učencům za Ludvíka XIV., Petrský haléř^[304]" (str. 123, poznámka 9).

Proč ne podpory, které německá knížata pravidelně dostávala od Francie a Anglie?

Viz naivní druhy součástí příjmů soukromníků, které záležejí v "příspěvcích od státu a církve" (str. 125, poznámka 14).

Oceňování hodnoty z hlediska jednotlivce a z hlediska národního hospodářství.

Zničeni části zásoby zboží, aby se zbytek prodal dráže, nazývá Cournot v "Recherches sur les principes mathématiques de la théorie des richesses", 1838 "une véritable création de richesse dans le sens commercial du mot"^[ac] (str. 127, poznámka 3).

O snížení spotřebních zásob soukromníků čili, jak to nazývá Wagner, jejich "kapitálu určeného k užívání", v našem kulturním období, zvláště v Berlíně, srovnej str. 128, poznámka 5, a str. 129, {421} poznámka 8 a 10; k tomu je ve výrobních podnicích samých příliš málo peněz nebo vlastního provozního kapitálu, str. 130 a tamtéž poznámka 11.

Relativně větší význam zahraničního obchodu dnes (str. 131, poznámka 13, a str. 132, poznámka 3).

Napsal K. Marx
v druhé polovině roku 1879 až v listopadu 1880

Otištěno podle rukopisu
Přeloženo z němčiny

__________________________________

K. Marx

{422} Koncepty odpovědí na dopis V. I. Zasuličové^[ad]

První koncept

1. Při rozboru geneze kapitalistické výroby jsem řekl, že jejím základem je "radikální odloučení výrobce od výrobních prostředků" (francouzské vydání "Kapitálu", str. 315, sloupec 1) a že "základem celého tohoto procesu je vyvlastnění zemědělců. Dosud bylo radikálně provedeno jen v Anglii... Ale všechny ostatní západoevropské země procházejí týmž vývojem." (Tamtéž, sloupec 2)^[199].

Omezil jsem tedy "historickou nevyhnutelnost" tohoto vývoje výslovně na západoevropské země. A proč? Srovnejte si prosím s kapitolou XXXII, kde se říká:

Proces ničení, který vede k přeměně individuálních a rozptýlených výrobních prostředků ve výrobní prostředky společensky koncentrované, který mění trpasličí vlastnictví mnoha lidí v obrovité vlastnictví mála lidí, toto svízelné a strašné vyvlastnění pracujícího lidu - to je zdroj, to je geneze kapitálu... Soukromé vlastnictví založené na osobní práci... je zatlačováno kapitalistickým soukromým vlastnictvím založeným na vykořisťování práce jiných, na práci námezdní" (str. 341, sloupec 2).^[305]

Je to tedy konec konců přeměna jedné formy soukromého vlastnictví v jinou formu soukromého vlastnictví. Jestliže však půda v rukou ruských rolníků nikdy nebyla jejich soukromým vlastnictvím, jak by se na ně dal tento vývoj aplikovat?

{423} 2. Z historického hlediska je jediným závažným argumentem ve prospěch nevyhnutelného rozkladu občiny ruských rolníků toto:

Ohlédneme-li se hodně daleko do minulosti, nalézáme v celé západní Evropě společné vlastnictví víceméně archaického typu; se společenským pokrokem toto vlastnictví všude zmizelo. Proč by je jedině v Rusku neměl stihnout stejný osud?

Odpovídám: protože v Rusku, díky zvláštnímu spojení okolností, se vesnická občina, existující ještě v národním měřítku, může postupně oprostit od svých prvobytných charakteristických rysů a vyvíjet se přímo jako prvek kolektivní výroby v národním měřítku. Právě díky tomu, že současně existuje kapitalistická výroba, může si osvojit všechny její pozitivní výsledky, aniž by prošla jejími strašnými peripetiemi. Rusko nežije izolovaně od současného světa, ani není kořistí nějakého cizího dobyvatele, jako třeba Východní Indie.

Kdyby ruští ctitelé kapitalistického systému popírali teoretickou možnost takového vývoje, položil bych jim otázku: muselo snad Rusko, aby mohlo používat strojů, parníků, železnic atd., projít podobně jako Západ celou dlouhou inkubační dobou strojového průmyslu? Mohli by mi také vysvětlit, jak to dokázali, že se u nich obratem ruky zavedl celý mechanismus směny (banky, úvěrové společnosti atd.), jehož vybudování trvalo na Západě celá staletí?

Kdyby se byly hned při osvobození rolnictva vesnické občiny postavily do normálních příznivých podmínek, kdyby se dále obrovský státní dluh, placený převážnou měrou na útraty rolníků, spolu s ostatními obrovskými částkami, které se prostřednictvím státu (opět na útraty rolníků) poskytují "novým oporám společnosti", jež se proměnily v kapitalisty, - kdyby se byly všechny tyto výdaje vynaložily na další rozvoj vesnické občiny, nikdo by dnes nehloubal "o historické nevyhnutelnosti" jejího zániku; všichni by v ní spatřovali prvek obrození ruské společnosti a prvek převahy nad zeměmi, jež jsou ještě ovládány kapitalistickým režimem.

Další okolností příznivou pro zachování ruské občiny (cestou jejího rozvoje) je to, že nejen existuje současně s kapitalistickou výrobou a že přetrvala období, kdy tento společenský systém byl {424} ještě bez úhony, ale že tu je v době, kdy tento společenský systém naopak jak v západní Evropě, tak ve Spojených státech bojuje s vědou, s lidovými masami i se samotnými výrobními silami, které vytváří^[ae]. Zkrátka v době, kdy kapitalismus prodělává krizi, jež skončí jeho odstraněním, návratem moderní společnosti k "archaickému" typu společného vlastnictví, čili, jak říká jeden americký autor^[af], kterého jistě nikdo nebude podezírat z revolučních tendencí a kterého v jeho pracích podporuje washingtonská vláda - že "nový systém", k němuž směřuje moderní společnost, "bude obrozením (a revival) archaického typu společnosti ve vyšší formě (in a superior form)"^[306]. Není tedy třeba příliš se lekat slova "archaický".

Ovšem bylo by alespoň zapotřebí tyto osudy znát. Nevíme však o nich nic.

Historii rozpadu prvobytných společenství (dopouštěli bychom se chyby, kdybychom je kladli všechny do jedné roviny; tak jako v geologických formacích, existuje i v historických formacích celá řada typů primárních, sekundárních, terciárních atd.) je teprve třeba napsat. Dosud jsme měli k dispozici pouze skrovné skici. V každém případě však bádání postoupilo natolik, aby bylo možno tvrdit: 1. že životaschopnost prvobytných společenství byla nesrovnatelně větší než životaschopnost semitských, řeckých, římských atd. společností, a fortiori^[ag] než moderních společností kapitalistických; 2. že příčiny jejich úpadku pramení z ekonomických faktů, které jim zabránily překročit určitý stupeň vývoje, z historických prostředí, jež se ani trochu nepodobají historickému prostředí dnešní ruské občiny.

Při čtení dějin prvobytných společenství napsaných buržoazními autory je třeba být opatrný. Nezastavují se ani před padělky. Tak třeba sir Henry Maine, který horlivě pomáhal anglické vládě při jejím násilném ničení indických občin, nás licoměrné ujišťuje, {425} že všechny ušlechtilé snahy vlády o udržení těchto občin ztroskotaly na živelné síle ekonomických zákonů!^[307]

Tak či onak tato občina zanikla v neustálých vnějších i vnitřních válkách; se vší pravděpodobností zahynula násilnou smrtí. Když germánské kmeny dobyly Itálii, Španělsko, Galii atd., jejich občina archaického typu už neexistovala. Její přirozenou životaschopnost však dokazují dva fakty. Existují jednotlivé její exempláře, které přetrvaly všechny peripetie středověku a zachovaly se až podnes, například v mém rodném kraji, v okolí Trevíru. Ale nejdůležitější je to, že tato občina tak dokonale vtiskla své charakteristické rysy občině, která ji vytlačila, občině, v níž se orná půda stala soukromým vlastnictvím, kdežto lesy, pastviny, ladem ležící půda atd. zůstávají ještě občinovým vlastnictvím - že Maurer, když objevil tuto občinu sekundární formace, mohl rekonstruovat archaický prototyp. Díky charakteristickým rysům, které převzala od tohoto prototypu, mohla nová občina, zavedená Germány ve všech dobytých zemích, zůstat po celý středověk jedinou záštitou svobody a života lidu.

Jestliže od dob Tacita nemáme žádné zprávy ani o životě občiny, ani o tom, jak a kdy zanikla, známe alespoň z popisu Julia Gaesara výchozí bod tohoto procesu. V jeho době se už půda každoročně rozdělovala mezi gentes^[ah] a tribus^[ai] germánských kmenových svazků, ještě však ne mezi jednotlivé členy občiny. Vesnická občina v Germánii vyšla tedy z archaičtějšího typu; byla tu produktem živelného vývoje, a nebyla přenesena v hotové podobě z Asie. Tam - ve Východní Indii - se s ní rovněž setkáváme, a vždycky jako s posledním stupněm nebo posledním obdobím archaické formace.

Mám-li posoudit eventuální osudy vesnické občiny z ryze teoretického hlediska, tj. za předpokladu, že by vždycky měla normální existenční podmínky, musím nyní uvést určité charakteristické rysy, jimiž se "zemědělská občina" odlišuje od archaičtějších typů.

Především všechna dřívější prvobytná společenství spočívají {426} na pokrevním příbuzenství jejich členů; zemědělská občina, která toto pevné, ale těsné pouto zpřetrhává, je schopnější rozšiřovat se a obstát ve styku s cizími lidmi.

Dále je v ní dům a jeho příslušenství, dvůr, už soukromým vlastnictvím zemědělce, kdežto ještě dávno před vznikem zemědělství byl společný dům jedním z materiálních základů předchozích společenství.

A nakonec i když orná půda zůstává občinovým vlastnictvím, je periodicky rozdělována mezi členy zemědělské občiny, takže každý zemědělec obhospodařuje na svůj účet pole, která mu byla přidělena, a plody tohoto hospodaření si přivlastňuje individuálně, zatímco v archaičtějších společenstvích se vyrábělo společně a rozděloval se jen produkt. Tento prvobytný typ sdružené či společné výroby byl ovšem důsledkem slabosti izolovaného jedince, a ne zespolečenštění výrobních prostředků.

Není těžké pochopit, že dualismus vlastní "zemědělské občině" jí může dát značnou odolnost, neboť na jedné straně společné vlastnictví a z něho vyplývající sociální vztahy upevňují její základy, zatímco soukromý dům, parcelové obdělávání orné půdy a soukromé přivlastňování plodů umožňují rozvoj individuality, neslučitelný s podmínkami prvobytnějších společenství. Stejně tak je ale nabíledni, že právě tento dualismus se časem může stát zdrojem rozkladu. Ponecháme-li stranou všechny vlivy nepřátelského prostředí, už samo postupné hromadění movitého bohatství, jež začíná bohatstvím v podobě dobytka (a připouští dokonce bohatství v podobě nevolníků), stále výraznější úloha, kterou hraje movitý prvek v samotném zemědělství a spousta jiných okolností od tohoto hromadění neoddělitelných, jejichž výklad by mě však zavedl příliš daleko, působí jako element rozkladu ekonomické a sociální rovnosti a vede uvnitř občiny ke střetávání zájmů, které má zprvu za následek přeměnu orné půdy v soukromé vlastnictví a končí pak soukromým přivlastněním lesů, pastvin, ladem ležící půdy atd., jež už se staly občinovými doplňky soukromého vlastnictví. Proto představuje "zemědělská občina" všude nejmladši typ archaické společenské formace, a proto se v historickém vývoji staré i moderní západní Evropy jeví období zemědělské občiny jako {427} období přechodu od společného vlastnictví k soukromému vlastnictví, jako období přechodu od primární formace k sekundární formaci. Ale znamená to snad, že vývoj "zemědělské občiny" se musí touto cestou ubírat za všech okolností? Naprosto ne. Její základní forma připouští takovouto alternativu: bud prvek soukromého vlastnictví, který je v ní obsažen, nabude vrchu nad prvkem kolektivním, nebo naopak. Všechno záleží na historickém prostředí, v němž se občina nachází... a priori jsou možná obě tato řešení, ale každé z nich samozřejmě potřebuje zcela jiné historické prostředí.

3. Rusko je jediná evropská země, v níž se "zemědělská občina" udržela v národním měřítku až podnes. Není kořistí nějakého cizího dobyvatele, jako třeba Východní Indie. Nežije také izolovaně od moderního světa. Společné vlastnictví půdy mu na jedné straně dává možnost přímo a postupně přeměňovat parcelové a individualistické zemědělství v zemědělství kolektivní, a ruští rolníci už je praktikují na nerozdělených lukách. Fyzická konfigurace jeho půdy přímo vybízí ke strojovému obdělávání ve velkém měřítku. Rolník je dokonale obeznámen s artělovými vztahy, a to mu usnadní přechod od parcelové práce ke sdružené práci a konečně ruská společnost, jež tak dlouho žila na jeho útraty, mu dluží zálohu potřebnou k takovému přechodu.^[aj] Na druhé straně to, že je tu současně západní výroba, která ovládá světový trh, dovoluje Rusku vtělit do občiny všechny pozitivní výsledky, jichž dosáhl kapitalistický systém, aniž by bylo nutné projít pod jeho kaudinským jhem^[308].

Kdyby obhájci "nových opor společnosti" popírali teoretickou možnost vývoje moderní vesnické občiny, mohli bychom se jich zeptat, zda Rusko muselo podobně jako Západ projít dlouhou inkubační dobou strojového průmyslu, aby se dostalo ke strojům, parníkům, železnicím atd.? Také bychom se jich mohli zeptat, jak to dokázali, že se u nich obratem ruky zavedl celý mechanismus směny (banky, akciové společnosti atd.), jehož vybudování trvalo na Západě celá staletí?

{428} "Zemědělská občina" v Rusku má jeden charakteristický rys, který ji oslabuje a ve všech směrech je jí na škodu. Je to její izolovanost, nedostatek spojení života jedné občiny s životem ostatních občin, onen lokálně omezený mikrokosmos, s nímž se nesetkáváme všude jako s imanentním charakteristickým rysem tohoto typu, který však všude, kde se vyskytuje, umožnil, aby nad občinami vyrostl víceméně centrální despotismus. Federace severoruských republik je důkazem toho, že tato izolace, původně způsobená patrně nesmírnou rozsáhlostí území, byla do značné míry posílena politickými osudy, které Rusko muselo prožít od vpádu Mongolů. Dnes by se tato překážka dala velice snadno odstranit. Stačilo by jen nahradit волость^[ak], vládní instituci, shromážděním rolníků, které by si zvolily samy občiny a jež by jako hospodářský a administrativní orgán sloužilo jejich zájmům.

Z historického hlediska je velmi příznivou okolností pro zachování "zemědělské občiny" cestou jejího dalšího rozvoje to, že nejen existuje současně s kapitalistickou západní výrobou a že si tak může přivlastnit její plody, aniž by musela přijmout její modus operandi^[al], ale že také přetrvala období, kdy kapitalistický systém byl ještě bez úhony; že je tu v době, kdy tento systém naopak jak v západní Evropě, tak ve Spojených státech bojuje s pracujícími masami, s vědou i s výrobními silami, které vytváří, kdy zkrátka prodělává krizi, která skončí jeho odstraněním, návratem moderní společnosti k vyšší formě "archaického" typu kolektivního vlastnictví a kolektivní výroby.

Rozumí se samo sebou, že vývoj občiny by se uskutečňoval postupně a prvním krokem k tomu by bylo to, že by byla postavena do normálních podmínek na nynější základně.^[am]

{429} Jenže proti ní stojí pozemkové vlastnictví držící ve svých rukách skoro polovinu půdy, a to tu lepší polovinu, nemluvě ani o státních statcích. A právě proto je zachování "vesnické občiny" cestou jejího dalšího rozvoje v souladu s všeobecným hnutím ruské společnosti, jejíž obrození může být vykoupeno jedině za tuto cenu.

Dokonce i z ryze ekonomického hlediska se Rusko může dostat ze slepé uličky, v níž je dnes jeho zemědělství, jen rozvíjením své vesnické občiny; marně by se pokoušelo dostat se z ní systémem kapitalistického pachtu podle anglického způsobu, proti němuž mluví všechny podmínky na ruském venkově.

Ponecháme-li stranou všechny nesnáze, které v současné době tíží ruskou "vesnickou občinu", a budeme-li posuzovat pouze její strukturu a její historické prostředí, je na první pohled zřejmé, že jeden z jejích základních charakteristických rysů, společné vlastnictví půdy, tvoří přirozený základ kolektivní výroby a přivlastňování. Kromě toho ten fakt, že ruský rolník je dokonale obeznámen s artělovými vztahy, by mu usnadnil přechod od parcelové práce k práci kolektivní, kterou už do jisté míry prakticky uplatňuje na nerozdělených lukách, při odvodňování a jiných pracích obecného zájmu. Avšak k tomu, aby kolektivní práce v samotném zemědělství mohla nahradit parcelovou práci - zdroj soukromého přivlastňování - je zapotřebí dvou věcí: ekonomické potřeby takovéto přeměny a materiálních podmínek k jejímu provedení.

Pokud jde o ekonomickou potřebu, pocítila by ji "vesnická občina" hned ve chvíli, kdy by byla postavena do normálních podmínek, to znamená, jakmile by byla zbavena břemen, která ji tíží, a dostala půdu k obdělávání v normální rozloze. Doba, kdy ruské zemědělství nepotřebovalo nic jiného, než půdu a parcelového rolníka vybaveného víceméně primitivními nástroji, už uplynula. Uplynula tím rychleji, že utlačování zemědělce vysiluje jeho pole a činí je neplodným. Ruské zemědělství potřebuje teď {430} sdruženou práci organizovanou ve velkém měřítku. A kromě toho, cožpak by rolník, jemuž chybějí nejnutnější věci k obdělávání jeho dvou či tří děsjatin, byl na tom lépe, kdyby se počet děsjatin zdesateronásobil?

Kde však vzít nářadí, hnojivo, agronomické metody atd., všechny prostředky nezbytné ke kolektivní práci? A v tom právě spočívá velká přednost ruské "vesnické občiny" oproti archaickým občinám téhož typu. Ona jediná v Evropě se udržela ve velkém, národním měřítku. Nachází se tedy v historickém prostředí, kdy to, že současně existuje kapitalistická výroba, jí poskytuje všechny podmínky ke kolektivní práci. Je schopna osvojit si pozitivní výsledky, jichž dosáhl kapitalistický systém, aniž by musela projít pod jeho kaudinským jhem. Fyzická konfigurace půdy v Rusku přímo vybízí k obdělávání pomocí strojů, organizovanému ve velkém měřítku a založenému na sdružené práci. Pokud jde o náklady na jeho zavedení, náklady intelektuální i materiální, dluží je ruská společnost "vesnické občině", na jejíž útraty tak dlouho žila a v níž také musí hledat svůj "obrozující prvek".

Nejlepším důkazem toho, že tento vývoj "vesnické občiny" odpovídá historickému procesu naší epochy, je osudná krize, kterou prodělává kapitalistická výroba v evropských a amerických zemích, kde dosáhla největšího rozmachu, krize, která skončí jejím odstraněním a návratem moderní společnosti k vyšší formě nej archaičtějšího typu - ke kolektivní výrobě a kolektivnímu přivlastňování.

4. Aby bylo možno se vyvíjet, je třeba především žít, a pro nikoho není tajemstvím, že v této chvíli je život "vesnické občiny" ohrožen.

Mají-li být zemědělci vyvlastněni, není zapotřebí vyhánět je z jejich půdy, jako se to dělalo v Anglii a jinde; právě tak není zapotřebí rušit společné vlastnictví ukazem. Jděte a vezměte rolníkům produkt jejich zemědělské práce nad určitou míru, a ani s celým vaším četnictvem a armádou se vám nepodaří připoutat je k jejich polím! V posledních letech římského impéria prchali decurionové v provinciích nikoli rolníci, nýbrž pozemkoví vlastníci, ze svých domů, opouštěli svou půdu a dokonce se prodávali do otroctví, a to všechno jen proto, aby se zbavili vlastnictví, které už nebylo {431} ničím jiným než oficiální záminkou k nemilosrdnému a nelítostnému vydírání.

Po takzvaném osvobození rolnictva postavil stát ruskou občinu do nenormálních ekonomických podmínek a od té doby ji neustále potlačoval za pomoci společenských sil soustředěných v jeho rukách. Vysílená fiskálním vydíráním, stala se bezmocným předmětem vykořisťování prostřednictvím obchodu, velkého pozemkového vlastnictví a lichvy. Tento útlak zvenčí uvolnil střetávání zájmů, které už uvnitř občiny existovalo, a rychle rozvinul její rozkladné prvky. Ale to ještě není všechno.^[an] Na útraty rolníků vypěstoval stát jako ve skleníku ony odnože západního kapitalistického systému, které, aniž by jakkoli rozvíjely výrobní síly zemědělství, mohou ze všeho nejvíc usnadnit a uspíšit rozkrádání jeho plodů neproduktivními prostředníky. Přispěl tak k obohacení nové kapitalistické havěti vysávající krev beztak už zesláblé "vesnické občiny".

...Stát zkrátka přispěl svou hřivnou k předčasnému rozvoji technických a ekonomických prostředků, které ze všeho nejvíce mohou usnadnit a uspíšit vykořisťování zemědělce, to znamená nejproduktivnější síly Ruska, a obohatit "nové opory společnosti".

5. Tento souhrn ničivých vlivů, pokud nebude zlomen mohutnou protiakcí, musí přirozeně vést k zániku vesnické občiny.

Vzniká tu však otázka: proč by se všechny tyto zájmy (včetně velkého průmyslu, který je pod ochranou vlády), jimž nynější stav občiny tak vyhovuje, měly vědomě spolčit a zabít slepici, která jim snáší zlatá vajíčka? Právě proto, že cítí, že "tento současný stav" je nadále neudržitelný a že tudíž nynější způsob jejího vykořisťování už zastarává. Bída zemědělce se už přenesla i na půdu, která přestává rodit. Dobré sklizně se střídají s hladomorem. Průměr za posledních deset let ukázal, že zemědělská výroba nejen stagnuje, ale dokonce upadá. Nakonec musí Rusko poprvé obilí dovážet, místo aby je vyváželo. A tak nelze ztrácet čas. Musí se s tím skoncovat. Je třeba ze zámožnější menšiny rolníků vytvořit {432} venkovskou střední třídu a většinu rolníků proměnit v pouhé proletáře. Z tohoto důvodu mluvčí "nových opor společnosti" označují dokonce rány zasazované občině, za přirozené příznaky jejího zkomírání.

Když si tedy všechny ty různé zájmy a hlavně zájmy "nových opor společnosti", vybudovaných za blahovolného panování Alexandra II., přišly při nynějším stavu "vesnické občiny" na své, proč by se měly vědomě spolčovat a usilovat o její smrt? Proč označují jejich mluvčí rány, které se jí zasazují, za nezvratné důkazy jejího přirozeného upadání? Proč chtějí zabít slepici snášející jim zlatá vajíčka?

Prostě proto, že ekonomické fakty, jejichž rozebíráním bych zašel příliš daleko, odhalily tajemství, že nynější stav občiny je nadále neudržitelný a že nynější způsob vykořisťování lidových mas už vývojem věcí samých nutně zastará. Je tedy zapotřebí něčeho nového a toto nové, předkládané v těch nejrozmanitějších formách, vyúsťuje vždycky v jedno: zrušit občinové vlastnictví, nechat zámožnější menšinu rolníků, aby vytvořila venkovskou střední třídu, a převážnou většinu rolníků proměnit v pouhé proletáře.

"Vesnická občina" byla už na jedné straně takřka přivedena na pokraj záhuby a na druhé straně na ni číhá mocné spiknutí, aby jí zasadilo ránu z milosti. Má-li se ruská občina zachránit, je zapotřebí ruské revoluce. Ostatně ti, kdo mají v rukách politickou a společenskou moc, dělají co mohou, aby masy na takovou katastrofu připravili.

A zatímco se občině pouští žilou, zatímco se natahuje na skřipec a její půda se připravuje o plodnost a vymrskává se, literární lokajové "nových opor společnosti" ironicky označují rány, které jí byly zasazeny, za příznaky jejího přirozeného zkomírání. Tvrdí, že umírá přirozenou smrtí a že by bylo dobře zkrátit její agónii. Zde už nejde o problém, který má být vyřešen, ale docela prostě o nepřítele, který musí být poražen. Má-li se zachránit ruská občina, je zapotřebí ruské revoluce. Ostatně ruská vláda i "nové opory společnosti" dělají co mohou, aby masy na takovou katastrofu připravily. Vypukne-li revoluce v pravou chvíli a soustředí-li všechny své síly na to, aby vesnické občině zajistila {433} svobodný rozvoj, stane se z vesnické občiny záhy prvek obrození ruské společnosti a prvek převahy nad zeměmi zotročenými kapitalistickým režimem.

Druhý koncept

1. V "Kapitálu" jsem poukázal na to, že výchozím bodem při přeměně feudální výroby v kapitalistickou výrobu bylo vyvlastněni výrobce, a zejména že "základem celého tohoto procesu je vyvlastněni zemědělců" (str. 315 francouzského vydání). Dále pokračuji: "Dosud bylo (vyvlastněni zemědělců) radikálně provedeno jen v Anglii... všechny ostatní západoevropské země procházejí týmž vývojem" (tamtéž).

Omezil jsem tedy tuto "historickou nevyhnutelnost" výslovně na "západoevropské země". Abych neponechal ani stín pochybnosti o tom, co tím míním, říkám na str. 341:

"Soukromé vlastnictví, jako protiklad kolektivního vlastnictví, existuje jen tam, kde... vnější pracovní podmínky náleží soukromým osobám. Podle toho však, zda tyto soukromé osoby jsou dělníky nebo nedělníky, mění se i charakter soukromého vlastnictví."

Tak proces, který jsem analyzoval, nahradil formu soukromého a roztříštěného vlastnictví pracujících kapitalistickým vlastnictvím nepatrné menšiny (l. c.^[ao] str. 342^[309]), nahradil jeden druh vlastnictví jiným druhem. Jak by se mohl aplikovat na Rusko, kde půda není a nikdy nebyla "soukromým vlastnictvím" zemědělce? Jediný závěr, který by byli oprávněni vyvozovat z vývoje věcí na Západě, by tedy byl tento: aby v Rusku mohla být zavedena kapitalistická výroba, muselo by se začít tím, že by se zrušilo občinové vlastnictví a vyvlastnili rolníci, to znamená široké lidové masy. To je ostatně přání ruských liberálů^[ap]; jenomže, má jejich přáni větší opodstatnění než přání Kateřiny II., která chtěla na ruskou půdu přesadit středověký západní cechovní systém?^[310]

Tak vyvlastněni zemědělců na Západě posloužilo k "nahrazení {434} soukromého a roztříštěného vlastnictví pracujících" soukromým a koncentrovaným vlastnictvím kapitalistů. To však je nahrazení jedné formy soukromého vlastnictví jinou formou soukromého vlastnictví. V Rusku by šlo naopak o nahrazení komunistického vlastnictví kapitalistickým vlastnictvím.

Ovšem, má-li v Rusku nastolit své panství kapitalistická výroba, musí být velká většina rolnictva, tj. ruského lidu, proměněna v námezdní dělníky a následkem toho vyvlastněna tím, že bude napřed zrušeno její komunistické vlastnictví. Ale západní precedens by zde v žádném případě nic nedokazoval.

2. Ruské "marxisty", o nichž hovoříte, vůbec neznám. Rusové, s nimiž jsem v osobním styku, mají, pokud vím, úplně opačné názory.

3. Z historického hlediska je jediným závažným argumentem ve prospěch nevyhnutelného rozkladu občinového vlastnictví v Rusku toto: občinové vlastnictví existovalo v celé západní Evropě a se společenským pokrokem všude zmizelo; jak by mohlo uniknout stejnému osudu v Rusku?

Zánik občinového vlastnictví a vznik kapitalistické výroby jsou především navzájem odděleny obrovským mezidobím zahrnujícím celou řadu po sobě následujících ekonomických revolucí a evolucí, z nichž kapitalistická výroba je pouze nejmladší. Na jedné straně podivuhodně rozvinula výrobní síly společnosti, na druhé straně však ukázala, že je neslučitelná se silami, které sama vytváří. Její historie je už jen historií antagonismů, krizí, konfliktů a pohrom. Nakonec ukázala všem kromě těch, kdo jsou zaslepeni svými zájmy, že má ryze přechodný ráz. Evropské a americké národy, u nichž dosáhla největšího rozmachu, touží jen po tom, aby rozbily její okovy, kapitalistickou výrobu nahradily sdruženou výrobou a kapitalistické vlastnictví vyšší formou archaického typu vlastnictví, tj. komunistickým vlastnictvím.

Kdyby Rusko bylo ve světě izolováno, kdyby se muselo samo dopracovat ekonomických výsledků, jichž západní Evropa dosáhla jen tím, že prošla dlouhou řadou evolucí od existence prvobytných společenství až ke svému nynějšímu stavu, nebylo by, alespoň v mých očích, pochyby o tom, že by její společenství byla s rozvojem {435} ruské společnosti nevyhnutelně odsouzena k zániku. Jenže situace ruské občiny je úplně jiná než situace prvobytných společenství na Západě. Rusko je jediná evropská země, kde se občinové vlastnictví udrželo ve velkém, národním měřítku, ale přitom Rusko existuje v moderním historickém prostředí, je současníkem vyšší kultury a je spojeno se světovým trhem, na němž převládá kapitalistická výroba.

Protože si osvojuje pozitivní výsledky tohoto výrobního způsobu, je také schopné rozvíjet a přetvářet dosud archaickou formu své vesnické občiny, místo aby ji ničilo. (Poznamenávám mimochodem, že forma komunistického vlastnictví v Rusku je nejmodernější formou archaického typu, který sám prodělal celou řadu evolucí.)

Jestliže ctitelé kapitalistického systému v Rusku možnost takovéto kombinace popírají, nechť dokáží, že Rusko, aby mohlo používat strojů, muselo projít inkubační dobou strojové výroby. Nechť mi vysvětlí, jak to dokázali, že se u nich takřka v několika dnech zavedl mechanismus směny (banky, úvěrové společnosti atd.), jehož vybudování trvalo na Západě celá staletí?^[ar]

4. Archaická neboli prvobytná formace naší zeměkoule se skládá z celé řady vrstev různého stáří, které jsou uloženy jedna na druhé. Právě tak nám archaická formace společnosti odhaluje celou řadu různých typů označujících různé po sobě jdoucí epochy. Ruská vesnická občina náleží k nejmladšímu typu tohoto řetězu. Zemědělec v ní už má právo na soukromé vlastnictví domu, v němž bydlí, a zahrady, která k němu patří. To je první rozkladný prvek archaické formy, starším typům neznámý. Na druhé straně spočívají všechny tyto starší typy na pokrevních příbuzenských vztazích mezi členy občiny, kdežto typ, k němuž patří ruská občina, je od těchto úzkých pout oproštěn. Proto je schopen širšího rozvoje. Izolovanost vesnických občin, nedostatek spojení života jedné občiny s životem ostatních občin, onen lokálně omezený mikrokosmos, se nevyskytuje všude jako imanentní charakteristický rys {436} posledního z prvobytných typů, avšak všude, kde se vyskytuje, umožňuje, aby nad občinami vyrostl centrální despotismus. Zdá se mi, že v Rusku bude možno tuto prvobytnou izolaci, kterou způsobila nesmírná rozsáhlost území, snadno odstranit, jakmile budou rozbity vládní okovy.

Nyní se dostávám k jádru otázky. Neměli bychom si zakrývat, že archaický typ, k němuž patří ruská občina, v sobě skrývá vnitřní dualismus, který by za určitých historických podmínek mohl přivodit její zánik. Vlastnictví půdy je společné, ale každý rolník obdělává a obhospodařuje své pole na svůj účet, podobně jako malý rolník na Západě. Společné vlastnictví a parcelové obhospodařování půdy, tato kombinace prospěšná v dřívějších dobách, se stává v naší epoše nebezpečnou. Na jedné straně movité jmění, prvek hrající v samotném zemědělství stále významnější úlohu, diferencuje postupně majetek členů občiny a umožňuje tím střetávání zájmů, zejména pod fiskálním tlakem státu; na druhé straně se ztrácí ekonomická převaha společného vlastnictví jako základny sdružené a kombinované práce. Nesmíme však zapomínat, že ruští rolníci při obdělávání nerozdělených luk už uplatňují kolektivní způsob práce a že jsou dokonale obeznámeni s artělovými vztahy, což by jim značně usnadnilo přechod od parcelového obdělávání k obdělávání kolektivnímu; dále že fyzická konfigurace půdy v Rusku přímo vybízí ke kombinovanému strojovému obdělávání ve velkém měřítku, a konečně, že ruská společnost, jež tak dlouho žila na útraty vesnické občiny, jí dluží první zálohu potřebnou k této přeměně. Jedná se zde samozřejmě jen o postupnou změnu, která by začala tím, že by se občina uvedla do normálního stavu na své nynější základně.

5. Ponechám-li stranou všechny víceméně teoretické otázky, nemusím Vám ani říkat, že dnes je sama existence ruské občiny ohrožena spiknutím mocných zájmů. Určitý druh kapitalismu, živený na účet rolníků prostřednictvím státu, se postavil proti občině; má zájem na jejím zničení. Také statkáři mají zájem na tom, vytvořit ze zámožnějších rolníků zemědělskou střední třídu, a chudé zemědělce, tj. většinu, proměnit v pouhé námezdní dělníky. To by znamenalo levnou práci! A jak by tomu mohla čelit občina {437} vysávaná vydíráním státu, okrádaná obchodem, vykořisťovaná statkáři a podrývaná zevnitř lichvou?

Život ruské občiny neohrožuje ani historická nevyhnutelnost, ani nějaká teorie, nýbrž útisk státu a vykořisťování kapitalistických vetřelců, kterým týž stát pomohl, aby nabyli moci na útraty rolníků.

Třetí koncept

Drahá občanko,

abych mohl zevrubně pojednat o otázkách nadhozených ve Vašem dopise ze 16. února, musel bych se pouštět do podrobností a přerušit naléhavou práci; doufám však, že stručný výklad, který mám čest Vám zaslat, stačí rozptýlit jakékoli nedorozumění o tom, jak je to s mou takzvanou teorií.

I. Ve svém rozboru geneze kapitalistické výroby říkám: "Základem kapitalistického systému je tedy radikální odloučení výrobce od výrobních prostředků... základem celého tohoto procesu je vyvlastněni zemědělců. Dosud bylo radikálně provedeno jen v Anglii... Ale všechny západoevropské země procházejí stejným vývojem" ("Kapitál", francouzské vydání, str. 315).

"Historická nevyhnutelnost" tohoto vývoje je tudíž výslovně omezena na západoevropské země. Důvod tohoto omezení vysvítá z této pasáže kapitoly XXXII: "Soukromé vlastnictví založené na osobní práci... je zatlačováno kapitalistickým soukromým vlastnictvím založeným na vykořisťování práce druhých, na práci námezdní" (tamtéž, str. 341).

V tomto vývoji probíhajícím na Západě jde tedy o přeměnu jedné formy soukromého vlastnictví v jinou formu soukromého vlastnictví. U ruských rolníků by se naopak proměňovalo jejich společné vlastnictví v soukromé vlastnictví. Zda někdo s nevyhnutelností této přeměny souhlasí či zda ji popírá, důvody pro a proti nemají s mou analýzou geneze kapitalistického zřízení nic společného. Nanejvýš by se z ní dalo vyvozovat to, že vzhledem k nynějšímu postavení převážné většiny ruských rolníků by akt jejich přeměny v malé vlastníky byl pouze prologem k jejich rychlému vyvlastněni.

II. Nejzávažnější argument proti ruské občině je toto:

Sledujte západní společnosti zpátky až k jejich vzniku, a najdete {438}******tam všude společné vlastnictví půdy; se společenským pokrokem všude ustoupilo soukromému vlastnictví; nemůže tedy jedině v Rusku uniknout stejnému osudu.

Přihlédnu k tomuto argumentu jen potud, pokud se opírá o evropské zkušenosti. Pokud jde například o Východní Indii, každému kromě sira H. Maina a jiných lidí stejného ražení je zajisté známo, že tam bylo zrušení občinového vlastnictví půdy pouze aktem anglického vandalismu, který domorodce tlačil nikoli kupředu, nýbrž zpět.

Všechna prvobytná společenství nejsou střižena podle jednoho vzoru. Tvoří naopak celou řadu sociálních seskupení, která se od sebe liší jak co do typu, tak co do stáří a která charakterizují jednotlivé fáze postupného vývoje. Jedním z těchto typů, který se obvykle nazývá zemědělská občina, je také ruská občina. Jejím ekvivalentem na Západě je germánská občina, která je velmi mladého data. Za Julia Caesara ještě neexistovala, a když germánské kmeny dobyly Itálii, Galii, Španělsko atd., už neexistovala. Za Julia Caesara se už každý rok rozdělovala orná půda mezi skupiny, rody a kmeny, ale ještě ne mezi jednotlivé rodiny občiny; pravděpodobně se půda také obdělávala ve skupinách, společně. Na samotné germánské půdě se toto společenství archaičtějšího typu přirozeným vývojem proměnilo v zemědělskou občinu tak, jak ji popsal Tacitus. Od té doby ji ztrácíme z dohledu. Zanikla neznámo jak v neustálých válkách a stěhování; možná, že zahynula násilnou smrtí. Její přirozenou životaschopnost však dokazují dva nesporné fakty. Některé rozptýlené exempláře tohoto vzoru přetrvaly všechny peripetie středověku a zachovaly se až podnes, například v mém rodném kraji, v okolí Trevíru. Nejdůležitější však je to, že nová občina, která z této "zemědělské občiny" vzešla, nese její pečeť tak zřetelně, že Maurer, když objevil jednu, mohl rekonstruovat i druhou. Novou občinu, v níž orná půda je součástí soukromého vlastnictví zemědělce, kdežto lesy, pastviny, ladem ležící půda atd. zůstávají ještě společným vlastnictvím, zavedli Germáni ve všech dobytých zemích. Díky charakteristickým rysům, které převzala od svého prototypu, zůstávala po celý středověk jedinou záštitou svobody a života lidu.

{439} S "vesnickou občinou" se setkáváme i v Asii, u Afgánců atd., všude však představuje nejmladší typ a takříkajíc poslední slovo archaické společenské formace. Abych mohl tento fakt dokázat, uvedl jsem některé podrobnosti o germánské občině.

Nyní si musíme povšimnout nejpříznačnějších rysů, jimiž se "zemědělská občina" liší od archaičtějších společenství.

1. Všechna ostatní společenství spočívají na pokrevních příbuzenských vztazích mezi svými členy. Patří k nim jen ti, kdo jsou pokrevně spřízněni nebo adoptováni. Jejich struktura je strukturou rodokmene. "Zemědělská občina" byla první sociální seskupení svobodných lidí neomezené pokrevními pouty.

2. V zemědělské občině patří dům a jeho příslušenství, dvůr, zemědělci osobně. Společný dům a kolektivní obydlí byly naopak ekonomickou základnou prvobytnějších společenství ještě dávno před tím, než se ujal pastýřský a zemědělský způsob života. Vyskytují se samozřejmě i takové zemědělské občiny, kde domy, i když už přestaly být místy kolektivního bydlení, mění čas od času své majitele. Individuální užívání je tak kombinováno se společným vlastnictvím. Takové občiny však ještě mají mateřské znamení svého vzniku: jsou ve stavu přechodu od archaičtějšího společenství k zemědělské občině ve vlastním smyslu slova.

3. Orná půda, nezcizitelné a společné vlastnictví, se periodicky rozděluje mezi členy zemědělské občiny tak, že každý obhospodařuje na svůj účet pole, která mu byla přidělena, a plody tohoto hospodaření si přivlastňuje osobně. V prvobytnějších společenstvích se práce provádí společně a společný produkt kromě části rezervované na reprodukci se rozděluje podle potřeb.

Je pochopitelné, že dualismus, který je vlastní zemědělské občině, jejímu zřízení, jí může dát značnou odolnost. Je osvobozena od pevných, avšak těsných pout pokrevního příbuzenství, společné vlastnictví půdy a sociální vztahy, jež z něho vyplývají, jí zajišťují pevné základy, zatímco dům a dvůr, výlučný majetek jednotlivé rodiny, parcelové hospodaření a soukromé přivlastňování jeho plodů přispívají k rozvoji individuality neslučitelnému s organismem prvobytnějších společenství.

Stejně tak je ale nabíledni, že právě tento dualismus se časem {440} může proměnit v zárodek rozkladu. Pomineme-li všechny škodlivé vlivy zvenčí, chová občina ve svém vlastním lůně rozkladné prvky. Soukromé pozemkové vlastnictví už do ní proklouzlo ve formě domu s jeho venkovským dvorem, který se může proměnit v pevnost, odkud se připravuje útok proti společné půdě. To jsme už viděli. Co však je podstatné, to je parcelová práce jako zdroj soukromého přivlastňování. Dává příležitost k hromadění movitých statků, například dobytka, peněz a někdy dokonce i otroků nebo nevolníků. Tento movitý majetek, občinou nekontrolovatelný, který je předmětem individuálního směňování a při němž lest a náhoda si tolik přijdou na své, bude vyvíjet stále větší tlak na celou ekonomiku venkova. To je element rozkladu původní ekonomické a sociální rovnosti. Přináší heterogenní prvky vyvolávající uvnitř občiny střetávání zájmů a vášní schopných narušit napřed společné vlastnictví orné půdy a pak i lesů, pastvin, ladem ležící půdy atd., které, jakmile se jednou promění v občinové doplňky soukromého vlastnictví, nakonec k němu připadnou.

Jako poslední fáze prvobytné společenské formace je zemědělská občina současně také přechodnou fází k formaci sekundární, tzn. přechodem od společnosti založené na společném vlastnictví ke společnosti založené na soukromém vlastnictví. Sekundární formace zahrnuje ovšem celou řadu společností spočívajících na otroctví a nevolnictví.

Ale znamená to snad, že historická cesta zemědělské občiny musí mít nevyhnutelně toto vyústění? Naprosto ne. Její vrozený dualismus připouští alternativu: buď její vlastnický prvek nabude vrchu nad prvkem kolektivním, nebo naopak. Všechno záleží na historickém prostředí, v němž se nachází.

Ponechme na okamžik stranou nesnáze, které tíží ruskou občinu a podívejme se jen na to, jaké má možnosti vývoje. Zaujímá zcela ojedinělé postavení, jaké nemá precedens v dějinách. Jediná v Evropě je organickou, převládající formou venkovského života v obrovské říši. Společné vlastnictví půdy jí dává přirozenou základnu kolektivního přivlastňování a její historické prostředí, to, že současně existuje kapitalistická výroba, jí poskytuje zcela hotové materiální podmínky pro sdruženou práci organizovanou ve velkém {441} měřítku. Může si tedy osvojit pozitivní výsledky, jichž dosáhl kapitalistický systém, aniž by musela projít pod jeho kaudinským jhem. Pomocí strojů může postupně nahradit parcelové zemědělství zemědělstvím kombinovaným, k čemuž fyzická konfigurace půdy v Rusku přímo vybízí. Bude-li napřed uvedena do normálního stavu ve své nynější formě, může se bezprostředně stát výchozím bodem ekonomického systému, k němuž směřuje moderní společnost, a zahájit nový život, aniž by začala sebevraždou^[as].

Sami Angličané dělali podobné pokusy ve Východní Indii. Podařilo se jim však pouze zničit tamější zemědělství a zdvojnásobit počet a intenzitu hladomorů.

Ale co s prokletím, které ochromuje ruskou občinu - s její izolovaností, nedostatkem spojení života jedné občiny s životem ostatních občin, s oním lokálně omezeným mikrokosmem, který jí až dosud zakazoval jakoukoli historickou iniciativu? Zmizel by uprostřed všeobecného otřesu ruské společnosti.

To, že ruský rolník je dokonale obeznámen s artělem, by mu obzvlášť usnadnilo přechod od parcelové práce ke sdružené práci, které ostatně do jisté míry už používá při senoseči a při společných pracích, jako odvodňování atd. Zcela archaická zvláštnost - můra moderních agronomů - v tomto směru ještě napomáhá. Přijdete-li do nějakého kraje, kde orná půda nese stopy podivného rozkouskování, jež jí dává vzhled šachovnice složené z malých políček, jde nepochybně o doménu zašlé zemědělské občiny. Její členové, ačkoli nestudovali teorii pozemkové renty, přišli na to, že stejné množství práce vynaložené na polích různé úrodnosti i polohy přinese také různé důchody. Aby měli při stejné práci stejné vyhlídky, rozdělili půdu na určitý počet dílů podle přírodních a ekonomických rozdílností půdy a pak všechny tyto velké díly znovu rozdělili na tolik parcel, kolik tam bylo zemědělců. Potom dostal každý z nich kousek {441} v každém dílu. Takovéto uspořádání, dodržované v ruské občině dodnes, je samozřejmě v rozporu s agronomickými požadavky. Kromě jiných nevýhod vede k mrhání silami i časem. Přesto však je příznivý pro přechod ke kolektivnímu obdělávání, jemuž, jak se zdá na první pohled, tak odporuje. Parcela...^[at]

Napsal K. Marx koncem února
až začátkem března 1881
Poprvé otištěno v "Archiv Marxa i Engelsa",
kniha I, 1924 Podle rukopisu
Přeloženo z francouzštiny

__________________________________

K. Marx

{443} *Poznámky o reformě z roku 1861
a poreformním vývoji v Rusku^[311]

[I]^[au]
Průběh [příprav reformy]

Jak zpříjemnil Alexandr II. (redakční komise na tom nemohla nic změnit) v prvních nejvyšších reskriptech z roku 1857 výkup усадьбы^[av] (Skaldin, 117 dole a 118^[312]). Za téhož Alexandra podvádění rolníků pokud jde o půdu vykoupenou před rokem 1848 a po něm (123^[313]).

l. ˂Po vyhlášení manifestu o osvobození 19. února 1861 (3. března) všeobecný rozruch a bouře mezi rolníky; považovali jej za padělaný, podvržený dokument; vojenské exekuce; všeobecné mrskání nevolníků v prvních 3 měsících po "manifestu". Proč ta podivná "ouvertura" tohoto tak vynášeného představení?˃

Následující body se musejí později kromě písmen psaných latinkou označit ještě jinak, aby se poznalo, jak jdou za sebou.

a) Pokud jde o redakční komisi a její svobodu (sešit, str. 102^[314]). 4. března 1859 zahájila redakční komise svá zasedání, 5. března první skutečné zasedání. 15. duben 1859 (údajné přibráni lidu) (str. 106). Na zasedáních ze 6., 9., 13. května a 20. května 1859 rozhodnuto {444} o stavu dočasné zavázanosti^[aw], přičemž ˂hrabě˃ Petr Šuvalov a kňaz^[ax] Paskevič protestovali: osobní osvobození rolníků se prý nesmí vázat na předepsané (nucené jim uložené) podmínky, že se musejí stát majiteli pozemků.^[315] Ihned nejvyšší příkaz z 21. května zakazuje zanést jejich protesty do knihy protokolů (str. 107, 108). Fráze komise: "Jak škodlivá je i nejmenši odchylka od carské vůle" (str. 108 nahoře). 5. ledna 1859 zakázáno ˂gubernským šlechtickým výborům připouštět obecenstvo atd.˃.

21. ledna 1859 a 3. března 1859jim zakázáno otiskovat atd. str. 106).

˂Nakonec: Car veřejně přislíbil, že dříve než se návrh uzákoní, mají být do Petrohradu povoláni delegáti gubernských výborů, aby přednesli své námitky a navrhli opravy... Byli povoláni do hlavního města, ale nesměli se sejít na veřejném shromáždění k debatě o této otázce. Všechny jejich snahy konat schůze byly zmařeny: měli pouze písemně odpovědět na tištěný seznam otázek k některým podrobnostem. Ti, kteří se odvážili debatovat o podrobnostech, byli jednotlivě pozváni na zasedání komise a tam ostře pokáráni; několik skupin delegátů podalo carovi petice, v nichž protestovali proti tomu, jak se s nimi zachází; dostali od policie důtku se všemi náležitostmi.˃ Chtěli pak ˂protestovat na gubernských šlechtických shromážděních, konaných každé tři roky. Oběžníkem jim bylo zakázáno dotýkat se otázky osvobození. Některá shromáždění přesto pokorně připomněla carovi, že nadešel čas i pro jiné reformy.˃ Nato ˂dostalo několik maršálků šlechty důtku, jiní byli sesazeni. Dva z vůdců byli vypovězeni^[ay] do vzdálených gubernií, ostatní dáni pod policejní dohled.˃

__________________

Ve skutečnosti šlo všechno par ordre du mufti^[az]. (Alexandr II. byl od začátku rozhodnut dát statkářům co nejvíce (a rolníkům co nejméně), aby je smířil s formálním zrušením nevolnictví, povinným {445} chtěl učinit jen výkup rolníkovy usedlosti - jeho dvoru, zelinářské zahrady a lniště a také práva na užívání polí (tam, kde existovalo); chtěl dokonce zachovat jakousi soudní pravomoc statkářů nad rolníky; trval na tom, aby rolníci prošli dvanáctiletým obdobím přechodného nevolnictví atd. Viz jeho reskript z 20. listopadu 1857 generálu pobočníku Nazimovovi, generálnímu gubernátorovi tri gubernií - Vilenské, Kovenské a Grodenské, jímž odpověděl tamním šlechtickým výborům (str. 103^[316])).

Svým váháním, zatímco už v březnu 1855 - po povolání domobrany 29. ledna 1855 - mluvil před gubernskými a újezdními maršálky o zrušení nevolnictví, které však prý nehodlá uskutečnit hned(!); umožnil пом[ещикам]^[aaa] značně zhoršit materiální poměry rolníků. Viz oběžníky, str. 105; Skaldin, str. 110, 114.

3. ledna 1857 byl na návrh Lánského vytvořen tajný výbor, jemuž předsedal Alexandr a v jeho nepřítomnosti kníže Orlov. Usneseno přizvat ke spolupráci šlechtické výbory atd. (str. 103). Výbor se už na zasedáních ze 14., 17. a 18. srpna usnesl zlepšovat situaci rolníků jen pomalu a opatrně (tamtéž).

8. ledna 1858. "Tajný výbor" se mění v "hlavní výbor", k němu mimoto připojena "zvláštní komise" pro předběžné prozkoumáni návrhů gubernských výborů. Mimoto vytvořeno земск[oe]^[aab] ˂agrární˃ oddělení ústředního statistického výboru ministerstva vnitra, které mělo posuzovat ˂agrární˃ poměry v říši a také předběžně zkoumat [návrhy] gubernských výborů (str. 103).

I (2)

21. dubna (1858) spolu s oběžníkem Lánského rozeslán program činnosti gubernských výborů, schválený nejvyššimi místy, atd. (str. 105).

Další v téže ˂linii˃ v usneseních, přijatých 18. října 1858 hlavním výborem, jsou východiskem pro redakční komise (str. 105).

17. února 1859 [vytvořeny] 2 redakční komise pod předsednictvím Rostovceva (str. 105).

27. dubna 1859 (připojena ještě finanční komise) (složená jen z odborníků a úředníků ministerstva financí a vnitra) (str. 105). 3 období redakčních komisí (str. 105). (6. února 1860 zemřel Rostovcev).

{446} [II]
[Tři obdobi činnosti redakčních komisí]

1. období 4. března-5. září 1859
2. období 5. září 1859-12. března 1860
3. obdobi 12. března-10. října 1860

Celkem 1 rok 7 měsíců

Údajné principy (už dřivé stanovené carským reskriptem atd. a hlavním výborem). a) Výkup musí být oboustranně dobrovolný (s výjimkou ycaдeб).		Praxe a) Výkup povinný jen pro rolníky; (statkář) je může k výkupu donutit. (Viz str. 108 dole, 109, tamtéž; str. 109, Golovačov^[317]).
(29. dubna 1859 Rostovcev) (str. 106^[318]). Totéž (20. května 1859) - (tamtéž).		Podmínky výkupu - tamtéž. 400 miliónů [stříbrných rublů] dluhů u пoм[eщиков].
Další o výkupu (str. 106). ˂Návrhy˃ hlavního výboru ze 4. prosince 1858 (uvádí Rostovcev na zasedání komise; zasedání z 27. května 1859) (str. 107 dole). Bыкyп^[aac] s ˂vládní pomocí˃ už předpokládán v žurnálu hlavního výboru ze 4. prosince 1858 (str. 108). Hrabě Petr Šuvalov a kňaz Paskevič ve svých protestech atd. velmi správně připomněli, že Rostovcevův návrh váže "konečné osvobození rolnictva" na выкyп a že "je nepřirozené nutit {447}* svobodného člověka, aby se proti své vůli stal majitelem pozemků" (str. 108). 14. února 1859 Rostovcevův návrh. Tehdy měla být lhůta pro výkup jen 37 let (později 49), a... to "za obvyklý obrok rolníků"^aad]. b) ˂Nevolník˃ nemá platit za svou osobni svobodu.* c) Existující obrok se nemá zvyšovat. d) Rolníci mají dostat takové příděly, aby byla plně zajištěna jejich existence i výkup z placení dávek.		Finanční stránka výkupních operací (str. 109, Golovačov). Zisky burziánů (tamtéž). Pokles papírů^[aae]; ˂statkáři˃ k dobrovolnému výkupu požadují od rolníků (dodatečnou platbu) (Skaldin, str. 110,117) (Skrebickij,str. 123^[319]). b) ˂Nevolník˃ má zaplatit za svou osobni svobodu (str. 113, Skaldin), (tamtéž, str. 115). Janson, str. 124; Janson, str. 125 dole.^[320] c) Existující obrok se zvyšuje (už tím, že se zmenšuje naděl^[aaf], str. 116). d) ˂Fakticky˃ takové díly (včetně těch největších), že naděl nekryje rolníkovu existenci, a rolník zůstává dočasně závislý na ˂statkáři˃.

b) Dočasně zavázaní

Zasedáni z 6., 9. a 13. května 1859 (str. 107). Tehdy pro dočasně zavázané stanovena lhůta 12 let (str. 107).

Až do začátku výkupu zachovat rolnický příděl půdy v jeho dané rozloze "s nutnými výjimkami a omezeními" (str. 107). Ne tak při выкyпe (viz Rostovcev, str. 108 pod "Výkup").

{448} Platby dočasně zavázaných (str. 111, Skaldin; v nečernozemním pásmu).

Rolníci ve středním a jižním pásmu dávají přednost ˂robotě˃, kterou dříve tak nenáviděli (str. 115, Skaldin, začátek).

Ti, kteří jsou připoutáni k hroudě na 9 let, nemohou z ní odejít (Skaldin, 117, 118;.

Tam, kde rolníci z místních příčin chtějí zvlášť vykoupit ycaдьбы, brání tomu ˂statkář˃ atd. (str. 118, ad 2, Skaldin). Ve skutečnosti k tomu nikdy nedochází (tamtéž). Proč před uplynutím prvního devítiletí urychlují ˂statkáři˃ выкуп (str. 119, Skaldin).

1878 - počet dočasně zavázaných (Janson, str. 119).

2. Rolnici spadající pod выкуп. Na 49 let ˂připoutáni k půdě˃ (str. 118 a 119, Skaldin). Nesnesitelné podmínky výstupu [z občiny] (tamtéž).

c) Rostoucí daně z duše [uvalené] na rolníky atd. za Alexandra II. (str. 109) (Golovačov) (str. 111 a 112, Skaldin) (str. 113 dole) (str. 114 začátek).

Systém odměňováni úředníku za vymáháni ˂nedoplatků˃ (tamtéž) (str. 109).

O dani z duše vůbec (112, Skaldin).

Kupci, stejně jako šlechta, platí nízké daně z půdy, kterou mohou od roku 1861 kupovat (112, Skaldin).

Starověrci proti dani z duše (112) (Skaldin).

Zároveň systém průkazů (tamtéž a 113). (Od roku 1863 se poplatky za vystavení průkazu platí ˂vesnické občině˃, tamtéž.)

Tento systém nebezpečný pro stát (112, dole, Skaldin).

I bezzemci připisováni k občinám (str. 113, Skaldin).p

a) Odřezky od ˂rolnické půdy˃. Jak působí odnětí lesů, luk, pastvin a odřezáni části rolnického nadělu. Materiální závislost rolníků na noм[eщикax]. ˂Absurdnost˃ (114, Skaldin). Pacht od ˂statkářů˃ a státu (110, Skaldin). Skupování těchto odřezků kupci atd., pachtýři státní půdy atd. (110, Skaldin; tamtéž, str. 114). [Rolník si] musí propachtovávat od ˂statkáře˃ (110, Skaldin).

Odřezky od ˂rolnické půdy˃ přinejmenším ve více než polovině ˂statků. Půda ubrána a [uvaleny] na ni větší platby˃ (114, Skaldin) a bod 2, str. 114 (˂a připojena k statkářovým pozemkům˃).

{449} Nedostatečnost nadělu (˂odtud˃ nutnost propachtovávat si půdu a shánět výdělek).

Stačí sotva obživě (i v černozemí) (111, Skaldin). ˂Neúrodnost a nevýhodná poloha˃ poli přidělených rolníkům (114, Skaldin).

Podle Положения^[aag]: čím úrodnější půda, tim menši naděl (tamtéž, Skaldin).

Nejvyšši naděl stanoven komisi (116, Skaldin). Ještě dále zmenšen ˂státní radou˃ (tamtéž, Skaldin).

Janson, str. 124. Navíc ztíženo přesidlováni (tamtéž).

Původně se měla nedostatečnost nadělu kompenzovat tím, že by ˂vláda˃ ulehčila přesidlování; od toho se později úplně upustilo (125).

a) V důsledku poměrů, do nichž přivedla rolníka vláda - je okrádán кулаками^[aah] a kupci (str. 110, Skaldin).

Hladomor (poznámka dole na str. 113, 114) (srv. s nevolnictvím, str. 114, cit. Skaldin, str. 205).

b) Nadměrné zatíženi nadělu.

Viz příklady ze severního pásma (str. 113); rovněž ve středním a jižním Rusku příliš velké (tamtéž).

Směšné nehoráznosti při

1. stanoveni obroku (Skaldin, str. 115 a 116) u robotniků (str. 116).

Systém gradace [obroků] podle počtu děsjatin na duši (str. 116, Skaldin) (v černozemí nejvyšši). (Čím menší příděl, tím větší obrok.)

Nejnižší třetinový naděl (poslední řádky str. 116, Skaldin). Kde byl menší, mělo se přidat, ale státní rada to nedovolila (str. 116, Skaldin, začátek).

Stanoveny меcтнocти^[aai] pro obrok na výkup (Skaldin, str. 117).

Všeobecné zvýšeni obroku (str. 125, Janson).

2. stanoveni nejvyššich a nižšich přídělů.

Nižší přiděly u dočasně zavázaných (¹/₂, ¹/₄) (str. 117, 118, Skaldin).

Nejmenši příděl při выкуре rolníků - ¹/₃ (Skaldin, str. 118) (viz str. 118 ad 2; výkup pouhé ycaдьбы se fakticky nevyskytuje, 118).

{450} Stanoveni nadělu, určující hlediska (str. 124, Janson).

¹/₃ jako minimum pro ˂statkáře˃ (o tom Janson, str. 125). To se ještě značně zhoršilo a nakonec ustanoveno Положением (tamtéž).

Systém gradací (str. 125, Janson).

3. "˂Sirotčí˃ naděl" v čistě zemědělských ˂guberniích˃ (str. 115, Skaldin).

a) Kapitalizace příliš vysokého obroku při выкуре; (odtud) nadhodnocení půdy (Skaldin, str. 117, příklad ze Smolenské gubernie). V nečernozemním pásmu (117). V černozemnim - tamtéž.

b) Banka a výkup - (str. 126-130) (str. 132, konec).

c) Současná situace rolníků: (Janson) podmínka přesídleni jen pro zámožné. Janson, 143; ((fakticky) "zákaz" přesídlování; Janson, str. 144).

α) černozemní (trojpolní) pásmo (str. 120, Janson).

β) Štěpní pásmo (západní část): Chersonská, Tauridská a Jekatěrinoslavská gubernie (Janson, konec str. 120 a začátek str. 121).

γ) Západní gubernie (119, Skaldin; str. 121, Janson; tamtéž 126).

[III]
Zemstvo

(Povinné výdaje (na místní civilní a vojenskou správu) pohlcují největší část; potud jsou tyto instituce samy nástroji vládní administrativy. Vládní výdaje rostou rok od roku. Stále nové půjčky jen na zaplacení úroků z dřívějších půjček.

Za krátké období 1862-1868 vzrostly pravidelné vládní výdaje o 42 °/0 čili v průměru o 201/2 miliónu rublů. (Roku 1862 činily běžné roční výdaje 295532 000 rublů, roku 1868:418930000 rublů.) Jako příklad růstu povinných výdajů gubernií a újezdů vezměme jednu z nejchudších ruských gubernií, Novgorodskou, jejíž povinné výdaje činily roku 1861 80 000 rublů, roku 1868 412 000 rublů.)

{451} Skutečný obsah osvobozeni

˂Gerilová válka mezi rolníky a statkáři.

Osvobození se omezuje pouze na to, že urozený statkář nemůže už disponovat rolníkovou osobou, nemůže ho prodat atd. Toto osobni nevolnictví je zrušeno. Statkáři ztratili svou osobni moc nad rolníkovou osobou.

Sotva pronikly na veřejnost pověsti o zamýšleném osvobození rolníků, byla vláda nucena podniknout opatření proti pokusům statkářů, usilujících násilně vy vlastnit rolníky nebo je přemístit na nejméně úrodnou půdu.

Dříve, v dobách nevolnictví, měli statkáři zájem na tom, aby udrželi rolníka při životě jako nepostradatelnou pracovní silu; to teď přestalo. Rolník upadl do ekonomické závislosti na svém dřívějším statkáři.˃

Výkup

Vzhledem k 20procentnímu poklesu ˂výkupních (směnitelných) obligací vydaných vládou nepřikročili mnozí statkáři k "povinnému" výkupu, nýbrž požadovali od rolníků dodatečné platby, aby tuto ztrátu vyrovnali. V některých místech rolníci na základě dobrovolné dohody se statkáři tuto dodatečnou částku zaplatili, přestali však po půldruhém roce platit vládě výkupné.˃ Tato ˂dodatečná platba˃ 27 rublů za revizní duši^[321].

Lhůta výkupu - 49 (a ˂ne˃ 41) let; rolníci byli už tehdy skeptičtí k tomu, ˂zda slib bude dodržen, zda po uplynutí této doby nebudou muset platit обpoк^[aaj] z půdy, kterou koupili od vlády).

Odečtení dluhů při výplatě ˂statkářům˃.

˂Vláda ihned odečetla dluhy statkářů poručenské radě (poručenskému úřadu), která jim sloužila jako banka, bez jakéhokoli odškodnění za dobu, jež měla ještě uplynout do splatnosti půjček.

{452} Například: 1. dubna 1870 bylo z 505 652 107 rublů vyplacených na účet rolníků odečteno 235 032 183 rublů, které statkáři dlužili státním úvěrovým institucím.˃

Zvýšení daně z hlavy

Od roku 1864 подушная подaть^[aak] roste ˂asi˃ o 80 %; zároveň i гocyдapcmв[енный] земский c6op^[aal]. Největší zvýšení daně z duše roku 1867.

Je to zřejmé z "Prací komise"^[322] o přímých daních:

1862: Z celé sumy daní v Rusku (přímých i nepřímých), totiž z 292 000 000 rublů bylo 76 % čili 232 milióny rublů uvaleno na chudé třídy (rolníky a řemeslníky). Ale od té doby se to značně zhoršilo, neboť se zvýšila daň z duše u rolníků všech kategorií, oбрoчная пoдать^[aam] u státních rolníků a гocyд[аpcтвeнный] земск[ий] c6op, placený téměř jen пoдатными дyшaми^[aan].

1863: Daň z duše - za každou osobu 25 kopějek. Roku 1867 už 50 kopějek. Дyшeв[oй] cбoр^[aao] na гoc[yдapcтвeнныe] зeм[cкиe] пoвин[ности]^[aap] se od roku 1865 zvýšila o 20 kopějek na duši a činí nyní v průměru 98 kopějek na duši.

O6poч[нaя] пoдать státních rolníků se zvýšila v letech 1862 až 1867 z 25 256 000 na 35 648 000 rublů (víc než o 1 rubl na duši). 1. července 1863 пoдyшная пoдать u мещан^[aaq] zrušena a s přirážkou přesunuta na nemovitý majetek ve městech, předměstích a městysech, na němž mají мещане a rolníci svůj podíl; mimoto c6op^[aar] z osvědčení na maloobchod a z řemeslnických průkazů dopadá téměř zcela na пoдaтныe^[aas] třídy.

V letech 1862-1867 vzrostly běžné ˂státní˃ výdaje (˂mimořádné˃ nepočítaje) z 295 532 000 rublů na 398 298 000, tj. ˂asi {453} o 35 %. Státní dluh˃ však vzrostl asi o 461 160 000 rublů, tj. o 60 %; ročně se ˂tedy˃ na toto zvýšení platí 25 315 000 navíc (celý státní dluh roku 1867 činil 1 219 443 000 rublů; ročně se na něj zaplatí 73 843 000 rublů).

Roku 1874 už činil státní dluh (konsolidovaný a nezanesený do velké knihy) přes 1471¹/₂ miliónu rublů.

Mimoto přes 1208 miliónů nezaloženého dluhu (= 4833 miliónů franků).

Roku 1867 byly přímo poplatné třídy zatíženy 111 milióny přímých daní; k tomu ještě pouhé zatížení duši (пoдyшн[ая] пoдaть, гoc[yдаpcтвeнный] земск[ий] c6op a o6щecтвeнный c6op^[aat] od státních rolníků) víc než 62 miliónů rublů. Do toho není započteno ani výkupné, ani гy6epнск[ий] и yeзд[ный] земск[ий] c6op^[aau], ani ocoбый c6op нa coдepжaниe миров[ых] no кpec[тянским] дeлaм yчpeждeний^[aav] v guberniích, kde nebylo zavedeno земск[oe] zřízení.

( Cкαлдин;^[aaw] ).

Podle Jansona (profesor petrohradské carské university) ("Oпыт^[aax] atd. 1877) platí rolníci na přímých daních 176 miliónů rublů, a to:

63,6 miliónu daně z duše, oбщecтвeн[нoгo] a гocyд[аpcтвeннoгo] земск[oгo] c6opoв,
37,3 miliónu оброчной подати,
přes 7 miliónu ry6ep[нских] a yeзд[ных] земск[их] c6opoв,
přes 3 milióny místních c6opoв v těch guberniích, kde nebylo zavedeno Пoлoжeниe,
přes 39 miliónů výkupného; včetně naturálních dávek.

K tomu je třeba připočíst téměř celé potravní daně na nápoje {454} a sůl (180 miliónů) a oбрoки бывших пoмещ[ичьих] кpec[тянин]^[aay] - přes 25 miliónů.

Celkem přes 372 milióny, přes 56 % carského rozpočtu.

V rukou
státu:	151 684 185 děsjatin (= 165 335 763 hektarů)
rolníků:	120 628 246 děsjatin (= 131 484 744 hektarů)
˂statkářů˃:	100 000 000 děsjatin (= 109 000 0000 hektarů)
v údělech::	7 528 212 děsjatin čili 8 205 859 hektarů.
1. Státní rolníci (bez Archangelské a pobaltských gubernií):	9 194 891 duší - 77 297 029 děsjatin.
2. Údělní rolníci:	862 740 duší - 4 336 454 děsjatin.
3. Bývalí soukromí nevolníci všech kategorii:	35 149 048 děsjatin.

Do 1. ledna 1878 vykoupeno s pomoci ˂vlády˃ ve 37 guberniích (bez 9 západních, Besarábie a 3 pobaltských gubernií) 4 898 073 duší (74,6 % všech пoмещ[ичьих] кpec[тян]) a 17 109 239 děsjatin.

Na žádost ˂statkářů˃ ve všech nečernozemních guberniích, kde výkupní cena značně převyšovala reálnou hodnotu půdy. V ryze černozemních guberniích podle dohody rolníků ˂se statkáři˃.

Ke 3. - zčásti obrok, zčásti (robota).

4. Dočasně zavázaní. (Leden 1878 = 1 882 696 duší se 6 657 919 děsjatinami přídělu půdy na osobu.)

Ministerstvo dvora (1. dubna 1870) počítá: vykoupeno 5 830 005 bývalých пoмещ[ичьих] [rolníků] s 20 123 940 děsjatinami

{455}Státní dluh

Státní dluh 1867          = 1 219 443 000 rublů
Vzrostl od roku 1862 o      461 160 000 rublů
Roku 1862 byl tedy           758 283 000 rublů
1869 státní dluh:             1 907,5 miliónu rublů
1878 státní dluh:             3 474    milióny rublů

____________

Výhody ˂vlády˃ z osvobození rolníků:

1. Přeneseni dluhu na banky garantované ˂vládou˃ (později všechny splynuly se Státní bankou) na ˂vládu˃, které za to měli rolníci platit úroky.

2. V pracích redakční komise. (Skrebickij: Rostovcevův dopis carovi: "Пpaвитeльство^[aaz] má mnoho kandidátů pro nejvyšší místa jak v gubernské, tak i v ústřední správě.")

3. Přímé vymáhání daní od rolníků (dříve za to zodpovídali пoмe[щики]), čímž se velmi usnadnilo zvyšování daní.

4. Zlomení mocenské domény statkářské šlechty.

5. Tím větší možnosti konskripce (a všeobecná reforma armády).

6. S osvobozením rolníků spojeny tzv. зeмск[иe] instituce: břemeno státu svaleno z větší části na gubernie a újezdy (bez snížení, spíše se zvýšením přímých státních daní).

____________

Z ˂údajů v XXII. svazku oficiálních publikací "Komise pro zkoumám přímého zdanění" (1873), jakož i z Modrých knih uveřejněných "Zemědělskou komisí" vyplývá˃:

1. ˂Státní rolníci a rolnici carské rodiny˃ (údělní rolníci) ˂v 37 guberniích (západní gubernie zde vyjímaje) platili z takzvaného čistého příjmu 92,75 %, takže jim z jejich zemědělského příjmu zbývalo na všechny jejich ostatní potřeby jen 7,25 %.

{456}2. Bývalí nevolnici statkářské šlechty platili ze svého zemědělského příjmu 198,25 %, takže museli odevzdat vládě nejen celý svůj příjem z půdy, ale navíc ještě téměř stejnou částku z platů (mezd), které dostali za různé zemědělské i jiné práce.˃

1862 - rozpočet: 292 000 000 rublů
1878 - " 626,9 miliónu rublů

Daň z duše - 1852 kolem 18¹/₂ miliónu rublů. 1855 klesla v důsledku krymské války pod 15 miliónů rublů. 1862 vystoupila na 28¹/2 miliónu. 1867 daňovým šroubem vyhnána na 40¹/₂ miliónu, teď přes 94¹/₂ miliónu.

˂Z jedné publikace ministerstva státních statků je např. zřejmé, že produkce v letech 1871-1878, nehledě na velmi kolísavé výnosy obilí v jednotlivých letech, v průměru absolutně stagnovala. (Mezitím maximálně vzrostl vývoz obilí, byl jen poněkud narušen hladomorem, který se opakuje přibližně jednou za 5 let, a v hladovém roce 1880 se konečně zastavil.)
Současně vzrostl vývoz obilí v letech 1877-1878 asi o 86 % ve srovnání s vývozem obilí v letech 1871-1872. Západoevropané viděli, že s rozvojem železniční sítě obrovsky vzrostl vývoz obili; neviděli však, že tento vývoz se kompenzoval zkracováním stále znovu se opakujících období hladomoru, která nyní přicházejí každých 5 let a dosáhla vrcholu roku 1880.˃

Postaveni ˂osvobozených rolníků˃

˂Po konstatování, že hospodářská situace rolníků v černozemním pásmu (v té části, kde je trojpolní systém, ne ve stepním pásmu) je vcelku "horší, než byla za nevolnictví", přejímá Janson z oficiálnich publikací o produkci skotu (rovněž v černozemním pásmu) tyto údaje:

V Kazaňské gubernii se stav dobytka˃ (u ˂bývalých nevolníků, kteří dříve mohli vyhánět svůj dobytek na pastviny svého statkáře) značně snížil; příčiny snížení: nedostatek pastvin, odprodej dobytka na zaplacení daní, špatné úrody. Určitý pokles v Simbirské {457} gubernii: bohatší rolníci při vhodné příležitosti prodávají dobytek, který nutně nepotřebují, aby ho nemuseli prodávat na daňové nedoplatky, za něž ručí v rámci společné odpovědnosti občiny (ručí jednotlivě nebo společně) (společné ručení^[aba] ). Jiná příčina - od наделу^[abb] odříznuty pastviny, zejména lesní. V Samařské, Saratovské a Penzské gubernii˃ (kde ubylo i koní) ˂totéž; v Rjazaňské (gubernii) pro nedostatek pastvin ubylo dobytka o 50 %. V Tulské gubernii z téhož důvodu, v důsledku prodeje vynuceného výběrčími daní a v důsledku dobytčí nemoci chov koní a dobytka poklesl. V Kurské gubernii totéž - nemilosrdný prodej dobytka na daňové nedoplatky, nedostatek pastvin, dělení v rodině atd. (viz str. 75)˃.

____________

˃Nečernozemní pásmo (severní gubernie). Jeden příklad postačí.

V Novgorodské gubernii podle odhadu zemstev činí poměr plateb k příjmům z jedné děsjatiny u bývalých státních rolníků - 100 % (tj. celý příjem);

u bývalých rolníků carské rodiny - 161 %;
u bývalých statkáfských nevolníků - 180 %;
u dočasné zavázaných - 210%;˃
dále ˂u těch, kdo mají malé kousky půdy) a ˂vysoké dané, u bývalých (vykoupených) nevolníků - 275 %;
u dočasné zavázaných - 565 %.
(Publikace "daňové komise", sv. XXII.)

Jejich pozemkové příděly většinou nepostačují - v nečernozemním pásmu - ani na pouhou obživu rolníků. Tyto severní gubernie jsou zároveň průmyslové, ale jejich místní mzdy v průmyslu {ani polní práce u statkářů}^[abc] nestačí vyrovnat deficit; {458}*****rolníci jsou nuceni hledat výdělek daleko od svého bydliště, na jihu, na Nové Rusi, za Uralem, na Sibiři a ve Střední Asii.) (7 děsjatina = 1,092 hektaru. 1 pud = 40 ruských funtů = 16,38 kilogramu. 1 četverí = 209,901 litru čili 0,72 anglického kvartéru.)

[IV]

Rusko

I. Státní příjmy a výdaje v roce 1877
Příjmy = 548 miliónů ˂rublů˃.
Z toho: 117 miliónů ˂přímých daní zaplacených rolníky˃.
˂Hlavní nepřímé daně˃			189 676 000 rublů ˂nepřímých daní˃^[abd] padá zase většinou na ˂rolníky˃. 10 miliónů ˂nepřímých daní^[abe]˃ - dtto. 52 ˂milióny˃ na ˂cla˃.
Výdaje - ˂585 miliónů (deficit = 37 miliónů)˃
Z toho: 115 miliónů na ˂úroky˃ a ˂umořování státního˃ dluhu 220 miliónů na válku a námořnictvo 86 miliónů na ˂ministerstvo financí˃ —————————————————————— 421 miliónů hlavních státních výdajů

Mimoto ˂mimořádné výdaje způsobené válkou˃.

Rozpočet roku 1864 byl 354 600 000 ˂rublů˃, takže ˂dané vzrostly od roku˃ 1864 o 55 %.

II. ˂Rozpočet na železniční fond, který je zahrnut ve státním rozpočtu.˃ - V současné době jsou železnice soukromým majetkem; státní železnice se přeměnily ve vlastnictví soukromých společností; tyto společnosti však neposkytly prostředky na jejich ˂stavbu˃.

˂Vláda zadržuje˃ na svůj účet část kapitálu v akciích a obligacich {459}, a aby je realizovala, vydává ˂"konsolidované obligace ruských železnic"˃, částky, které tím získá, tvoří ˂"železniční fond"˃, z něhož ˂vláda˃ proplácí akcie a obligace, které zadržela, a mimoto zálohuje ˂železniční papíry˃.

˂K 1. lednu 1878˃ bylo vydáno za 1388 miliónů ˂železničních akcií a obligací˃, z čehož vláda zadržela na svůj účet 720 ˂miliónů˃ a ˂577 miliónů franků čili 144 433 000 kovových rublů˃ za ˂obligace Mikulášovy dráhy Petrohrad-Moskva), tj. ˂asi˃ 52 % celkového kapitálu ˂kromě papírů, které vláda zálohovala˃.

Ze ˂železničního fondu˃ vláda zaplatila:

1877 ... 80 miliónů, ale celková částka, kterou vláda zaplatila do 1. ledna 1878 = 554 475 000 ˂rublů a˃ za ˂obligace Mikulášovy dráhy 577 miliónů franků˃.

Ke krytí těchto plateb ˂vláda vydala 5 konsolidovaných půjček ruských železnic˃ ve výši 69 miliónů liber šterlinků, ˂jejichž realizace přinesla 385 miliónů kovových rublů; dvě půjčky Mikulášovy dráhy ve výši 577 miliónů franků˃, a konečně ˂vnitřní půjčku s prémiemi roku 1866˃, jejíž realizace přinesla 107 650 000.

Kromě těchto podpor ještě záruky. ˂Roku 1877 činila suma záruk vyplacených vládou) 16 617 000. Tuto sumu poskytla ˂státní pokladna˃, právě tak jako ˂úroky˃ a ˂amortizaci železničních obligací˃. V roce 1877 činila tato suma 324 800 000 ˂rublů˃.

Celkem tedy dal stát na ˂železnice˃ 139 034 000 rublů.

˂Železniční fond˃ zálohoval o 60 miliónů víc, než dostal.

˂Státní pokladna˃ - o 37 800 000 víc, než obdržela.

˂Dluhy železnic státní pokladně˃ se zvětšily o 39 500 000 atd.

V lednu 1878 činily všechny ˂dluhy státní pokladně 469 900 000 rublů. Dluhy rolníků = 32,5 miliónu = 6,9 %.

Dluhy železnic˃ = 315 500 000 = 67 %, čili ˂57 % všech státních příjmů˃.

III. Banky. ˂Železnice jsou podporovány˃ nejen ˂vládou, ale i bankami˃.

Do roku 1864 existovaly jen ˂státní úvěrní ústavy˃.

1864 první ˂soukromý úvěrní ústav˃ od té doby jich rychle přibývalo a ˂shromáždily značné částky na zúročitelných běžných účtech {460} s výpovědní lhůtou i bez ní. Tyto částky bylo třeba zálohovat˃; tu se objevily ˂akciové společnosti'˃ a v čele všech těchto ˂společností˃ společnosti ˂železniční˃.

Kapitál [představovaný] všemi akciemi (společnosti) a obligacemi ˂k roku 1877 = 2043 milióny rublů.

Z toho železnice˃ 67,91 % = ˂1388 miliónů rublů.

Do roku 1864 Státní banka a její pobočky zálohovaly veřejné fondy, akcie a obligace [částkou] 18,6 miliónu. Do roku 1877 zálohovaly˃ všechny ˂banky veřejné fondy, akcie a obligace [částkou] 360 miliónů, což znamená zvýšení na 2007 %.˃

Z ˂bankovních zpráv˃ nelze poznat, kolik z těchto ˂záloh˃ jde na ˂železnice˃. Danielson však zná případy, kdy část ˂papírů jedné železniční společnosti˃ patřila ˂státu˃, kdežto zbytek akcii zálohovala soukromá úvěrní společnost.

Stalo se ovšem, že ˂železniční podniky˃, jejichž příjem není garantován vládou, nevykázaly žádný zisk. N tom případě přichází Státní banka na pomoc soukromým bankám, ˂kde jsou deponovány tyto akcie, tím, že je zálohuje nebo kupuje.

Státní banka˃ nikdy nemá ˂nedostatek prostředků˃; ˂státní pokladna˃ např. pumpuje z banky [peníze], aniž dbá o stav její pokladní hotovosti; banka zase ˂zvyšuje nejvýnosnější výrobu na světě. Úvěrové listy, které se takto vydávají, figurují v bankovní bilanci pod čís. 18 (bilance k 1. lednu 1879 - 467 850 000); k tomu přistupují ˂úvěrové listy, které figurují v bilanci pod čís. 1 = 720 265 000˃; takže úhrnná suma těchto ˂úvěrových listů, které jsou v oběhu = 1 188 000 000 rublů˃).

IV. Důchody železnic.

Za rok 1877 ještě nebyla uveřejněna úplná statistika železnic. V předchozích letech celkový důchod stále rostl;

činil:	1865	24 milióny
	1877	190 miliónů
	1878	220 miliónů (odhadem),

takže ˂celkový důchod na jednu verstu vzrostl o 17 %, kdežto čistý důchod na jednu verstu poklesl˃. Přesto však ˂čistý důchod˃ za poslední léta {461} obnášel 48-52 milióny ročně; tj. kdyby celý důchod ˂železnic plynul zpět do státní pokladny, deficit železnic by se značné zmenšil˃. Celý zisk však ˂plyne soukromým osobám˃ a celá tíha deficitu padá na ˂státní pokladnu˃.

Co tedy ˂vláda˃ získává ˂obrovskými výdaji˃?

Přinášejí značný rozvoj obchodu, k němuž zároveň napomohly ˂úvěrní banky˃ a ˂hypoteční banky˃, zakládané v témž období.

V. Banky; komerční třídy (vývoz ˂obili˃ atd.)

Všechna depozita ( zúročitelná) a ˂běžné účty˃ Státní banky a jejich poboček - v roce 1864 - 262 milióny rublů,

z toho	42 milióny vynaloženy ve prospěch obchodu, a to:
	23 milióny na směnky 18 miliónů na ˂zálohy na státní cenné papíry, akcie, obligace atd.˃

1877: 723,8 miliónu ve všech úvěrních institucích; vzrůst o 175 %.

Z toho 360 miliónů jako ˂zálohy˃ na ˂akcie˃, obligace, ˂státní cenné papíry˃,

za 489 miliónů ˂eskont˃ směnek; vzrůst o 1900 %.

Nej důležitější obchodní odvětví: obchod s obilím; jeho mimořádně rychlý rozvoj.

1864. . .	˂vyvezeno do Evropy˃
	9,25 miliónu četvertí za	54,7 miliónu rublů
	˂Hodnota˃ všeho vyvezeného zboží	= 164,9 miliónu rublů
	˂Hodnota˃ vyvezeného obilí˃	= asi 33 % všeho exportu.
1877. . .	vyvezeno 30,5 miliónu četvertí	= 264 miliónů rublů
	˂Hodnota˃ všeho vyvezeného zboží	= 508 miliónů rublů
	˂Hodnota obilí˃	= 51,8 % všeho exportu
	˂Hodnota obilí vzrostla o 382 %.
	Počet četvertí o 241 %.

Zároveň hodnota obilí˃ přesáhla hodnotu celkového vývozu z roku 1864 o 100 miliónů rublů.

{462} 1869 přepravily železnice 149 miliónů ˂pudů obili˃ = 33,4 % všech jejich nákladů˃.

1877. . . ˂547,8 miliónu pudů obili = 41,28 % všech nákladů˃.

Kromě ˂obilí˃ jsou hlavním vývozním artiklem:

Růst v %
1864. . .	˂dobytek˃ za 1 821 000 rublů; 1877 za 15 724 000 rublů	763 %
1864. . .	˂len˃ za 15 985 000 " ; 1877 za 67 690 000 "	323 %
1864. . .	˂konopí˃ za 8 993 000 " ; 1877 za 16 820 000 "	87 %

Dovezeno

[1864] ˂bavlny˃ za 21 824 000 rublů; [1877] za 35 500 000 rublů 62 %

VI. ˂Ústavy pro pozemkový úvěr.˃

1864 u starých ˂ústavů pro pozemkový úvěr, dluhy˃ za 395,5 miliónu rublů,

z toho značnou část dlužili rolníci za ˂výkup přídělů půdy˃.

˂Hypoteční dluhy ruských statkářů˃
([kromě] (Polska) a pobaltských gubernií)

a) ˂Hypoteční dluhy u starých úvěrních ústavů k roku 1874	99 614 000
b) Společnosti pro pozemkový úvěr půjčily k roku 1874	102 692 000
c) Hypoteční banky	63 668 000
d) Banky pro vzájemný úvěr (?)^[abf]	7 182 000
	_____________________
	273 156 000	rublů.˃

Naproti tomu roku 1877 u týchž ústavů

sub a)	73 393 000
b)	163 505 000
c)	118 322 000
d)	11 250 000
____________________________________
	366 470 000 rublů

__________________________________

Čili během 3 let dluhy (bez rolníků) vzrostly o 34 %.

{463} VII. Vezměme nyní všechny tyto úvěrní ústavy (a železnice) a podívejme se, jaké sumy vstřebaly a jak jsou seskupeny v roce 1877:

	1.	2.	3.	4.
	˂Základní % kapitál rublů	Zúročitelná depozita atd.	Zástavní listy společností pro pozemkový úvěr	Obligace
________________________________________________________________________________
Úvěrní ústavy	167 778 800 18,8	723 790 000
________________________________________________________________________________
Hypoteční ústavy k roku 1878	27 753 000 5,6	6 848 000	460 000 000
________________________________________________________________________________
Železnice k roku 1878	474 185 000 34,3
________________________________________________________________________________
	669 726 000 25%			915 706 000˃

D[anielson] sčítá dluhy různých společností sub 2, 3 a 4 =
2 006 440 000 rublů, ve skutečnosti
to však dělá 2 106 344 000

U ˂úvěrových ústavu˃ ˂dluhy v poměru ke kapitálu˃ = 81,2 %
u ˂hypotečních ústavů˃ = 94,4 %
u ˂železnic˃ = 65,97%.

Napsal K. Marx
koncem roku 1881 a v roce 1882
Poprvé otištěno v "Archiv Marxa i Engelsa",
sv. XII, Moskva 1952

Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny,
angličtiny a francouzštiny

__________________________________

B. Engels

{464} K nejstarším dějinám Němců^[323]

Caesar a Tacitus

Němci rozhodně nejsou prvními obyvateli území, které nyní zaujímají.^[abg] Předcházely je nejméně tři rasové skupiny.

Nejstarší stopy člověka v Evropě se vyskytují v některých vrstvách v jižní Anglii, jejichž stáří dosud nelze přesně určit, ale které pravděpodobně spadají mezi obě období zalednění tzv. ledové doby.

Po druhém období zalednění, s pozvolna se oteplujícím podnebím, se vyskytuje člověk v celé Evropě, severní Africe a Přední Asii až do Indie spolu s vyhynulými velkými tlustokožci (mamutem, mastodontem, srstnatým nosorožcem) a šelmami (jeskynním lvem, jeskynním medvědem) a také se zvířaty dosud žijícími (sobem, koněm, hyenou, lvem, bizonem, zubrem). Nástroje této doby ukazují na velmi nízký stupeň kultury: naprosto neopracované kamenné nože, hruškovité kamenné motyky nebo sekery, kterých se používalo bez topůrka, škrabadla k čištění zvířecích koží, vrtáky, všechno z pazourku; připomínají poněkud stupeň vývoje nynějších domorodců v Austrálii. Dosud nalezené zbytky kostí nedovolují učinit žádný závěr o tělesné konstituci těchto lidí, z jejichž velkého rozšíření a všude obdobné kultury se dá usuzovat na dlouhé trvání tohoto období.

Nevíme, co se stalo s těmito raně paleolitickými lidmi. V žádné ze zemí, kde se vyskytovali, ani v Indii, se nezachovaly lidské rasy, které by mohly být považovány za jejich dnešní představitele.

{465} V jeskyních Anglie, Francie, Švýcarska, Belgie a jižního Německa se nacházejí nástroje těchto vymřelých lidí většinou jen v nejspodnějších vrstvách usazené půdy. Nad touto nejspodnější kulturní vrstvou, a často od ní oddělena silnější nebo tenčí krápníkovou vrstvou, se nachází druhá usazenina obsahující nástroje. Tyto nástroje, patřící do pozdějšího období, jsou už mnohem dovedněji opracovány a také zhotoveny z rozmanitějšího materiálu. Kamenné nástroje nejsou sice ještě vybroušeny, ale jsou už přece jen účelněji vymyšleny i provedeny; kromě toho se nacházejí hroty šípů a oštěpů z kamene, sobího rohu, kostí; dýky a jehly k šití z kostí nebo paroží, náhrdelníky z provrtaných zvířecích zubů atd. Na jednotlivých předmětech nacházíme zčásti velmi živé kresby zvířat, sobů, mamuta, zubra, tuleně, velryby, též loveckých scén s nahými lidmi, dokonce i začátky rytiny do rohoviny.

Jsou-li raně paleolitičtí lidé doprovázeni zvířenou převážně jižního původu, pak spolu s pozdně paleolitickými lidmi se objevují zvířata severního původu: dva ještě žijící druhy severního medvěda, polární liška, rosomák, sněžná sova. S těmito zvířaty se přistěhovali také tito lidé, pravděpodobně od severovýchodu, a jejich posledními zbytky v dnešním světě jsou patrně Eskymáci. Nástroje obou těchto skupin jsou naprosto shodné nejen v jednotlivostech, ale i jako celek; stejně tak i kresby; obživu poskytují oběma skupinám téměř přesně stejná zvířata; způsob života, pokud jej u vymřelé rasy můžeme zjistit, se shoduje úplně.

Také tito Eskymáci, jejichž existence je zatím dokázána pouze severně od Pyrenejí a Alp, zmizeli z území Evropy. Tak jako američtí rudokožci ještě v minulém století zatlačili Eskymáky v nemilosrdné vyhlazovací válce na nejzazší sever, i v Evropě je patrně postupně zatlačovala a nakonec vyhubila nová rasa, která se objevila, aniž se s nimi smísila.

Tato nová rasa přišla z jihu, aspoň v západní Evropě; pravděpodobně pronikla z Afriky do Evropy v době, kdy byly ještě oba světadíly jak u Gibraltaru, tak u Sicílie spojeny pevninou. Byla na podstatně vyšším stupni kultury, než její předchůdci. Znala zemědělství; měla domácí zvířata (psa, koně, ovci, kozu, vepře, hovězí dobytek). Znala ruční hrnčířství, uměla příst a tkát. Její {466} nástroje byly sice ještě z kamene, ale byly už udělány velmi pečlivě a většinou do hladka vybroušeny (od nástrojů dřívějších období se rozlišují jako neolitické). Sekery mají topůrka a lze jich tudíž poprvé použít ke kácení stromů; tím je umožněno vydlabat z kmenů stromů čluny, na nichž bylo možné přepravit se na britské ostrovy, které se tehdy oddělily od pevniny pozvolným poklesem půdy.

Na rozdíl od svých předchůdců pochovávali tito lidé pečlivě své mrtvé; zachovalo se nám tedy dost koster a lebek, z nichž se dá usuzovat na jejich tělesnou konstituci. Dlouhé lebky, malá postava (ženy v průměru asi 1,46, muži 1,65 metru), nízké čelo, orlí nos, výrazné obočí a málo patrné lícní kosti a mírně vyvinuté čelisti ukazují na rasu, jejíž poslední dnešní představitelé jsou patrně Baskové. Neolitičtí obyvatelé nejen Španělska, ale i Francie, Británie a celého území přinejmenším až k Rýnu, patřili se vší pravděpodobností k iberské rase. Také Itálie byla před příchodem Árijců^[228] obydlena podobnou rasou malého vzrůstu a černých vlasů, jejichž bližší či vzdálenější příbuznost s Basky lze dnes těžko posoudit.

Virchow sleduje tyto dlouhé baskické lebky až hluboko do severního Německa a Dánska;^[324] patří jim rovněž nejstarší neolitické kolové stavby na severním svahu Alp.

Schaaffhausen naopak prohlašuje o řadě lebek nalezených poblíž Rýna, že jsou rozhodně finské, speciálně laponské,^[325] a nejstarší dějiny znají jako severní sousedy Němců ve Skandinávii, Litevců a Slovanů v Rusku jen Finy. Obě tyto rasy malého vzrůstu a tmavých vlasů, z nichž jedna se do této oblasti přistěhovala z druhé strany Středozemního moře, druhá přímo z Asie severně od Kaspického moře, se asi potom střetly v Německu. Zůstává zcela nevyjasněno, za jakých okolností.

Po tomto všem různém stěhování dochází nakonec, také ještě v předhistorické době, ke stěhování poslední velké kmenové skupiny, Árijců, národů, jejichž jazyky jsou seskupeny kolem nejstaršího z nich, sanskrtu. Nejstaršími přistěhovalci byli Řekové a Latinové, kteří obsadili oba jihovýchodní poloostrovy Evropy; kromě nich to patrně byli nyní vyhynulí Skytové, kteří obývali stepi severně od Černého moře a kteří byli asi nejblíže příbuzní s médsko-perskými {467} kmeny. Potom následovali Keltové. O jejich putování víme jen to, že vedlo severně od černého moře a přes Německo. Jejich nejpřednější masy pronikly do Francie, dobyly území až po Garonnu a podrobily si dokonce část západního a středního Španělska. Zastavilo je jednak moře, jednak odpor, který kladli Iberové, zatímco za nimi se z obou stran Dunaje tlačily ještě jiné keltské kmeny. Zde, u samých břehů oceánu a u pramenů Dunaje, je zná Hérodot. Museli se však přistěhovat už mnohem dříve. Hroby a jiné nálezy z Francie a Belgie dokazují, že Keltové při obsazování tohoto území kovové nástroje ještě neznali, zatímco v Británii používali bronzové nástroje už od samého začátku. Mezi dobytím Galie a stěhováním do Británie uplynula tedy zřejmě určitá doba, během níž Keltové při obchodním spojení s Itálií a s Marseille poznali bronz a zavedli jej ve své zemi.

Mezitím se na ně stále víc tlačili zadní keltské kmeny, na které se zase tlačili Němci; vpředu byly cesty uzavřeny, a tak vznikl zpětný proud jihovýchodním směrem, s nímž se později znovu setkáváme u stěhování germánských a slovanských národů. Keltové přešli Alpy, prošli Itálií, tráckým poloostrovem a Řeckem, a zčásti vyhynuli, zčásti se natrvalo usadili v Pádské nížině a v Malé Asii. Hlavní část kmene nacházíme kolem této doby (-400 až -300^[abh]) v Galii až po Garonnu, v Británii a Irsku a severně od Alp, po obou stranách Dunaje, až k Mohanu a ke Krkonošům, ne-li ještě dále. I když jsou totiž keltská jména hor a řek v severním Německu méně častá a méně nesporná než na jihu, nelze přesto předpokládat, že by byli Keltové zvolili jen obtížnější cestu hornatým jižním Německem a nepoužili přitom pohodlnější cesty otevřenou severoněmeckou nížinou.

Příchodem Keltů bylo původní obyvatelstvo zatlačeno jen zčásti; zejména na jihu a na západě Galie tvořilo i nadále většinu obyvatelstva, i když v postavení utlačované rasy, a přistěhovalé obyvatelstvo po něm zdědilo tělesnou konstituci. O tom, že jak Keltové, tak Germáni ve svých nových sídlech vládli původnímu tmavovlasému obyvatelstvu, svědčí keltský i germánský zvyk barvit {468} si mýdlem vlasy na žluto. Světlé vlasy byly znakem vládnoucí rasy, a kde se tento znak míšením ras ztratil, muselo pomoci mýdlo.

Po Keltech přišli Němci; a u nich už můžeme s jakousi pravděpodobností aspoň přibližně stanovit dobu stěhování. Stěží začalo dlouho před rokem -400, a za doby Caesarovy nebylo ještě zcela dokončeno.

Kolem roku -325 přináší Pytheas v popisu své cesty^[326] první autentickou zprávu o Němcích. Vydal se z Marseille k Jantarovému pobřeží a zmiňuje se, že tam žijí Guttoni a Teutoni, tedy nepochybně německé kmeny. Kde ale leželo Jantarové pobřeží? Běžná představa zná ovšem jen východopruské, a uvádějí-li se v sousedství tohoto pobřeží Guttoni, bezpochyby to souhlasí. Ale vzdálenosti, které udává Pytheas, neodpovídají této krajině, nýbrž docela dobře se hodí na velký záliv Severního moře mezi severoněmeckým pobřežím a Cimberským poloostrovem. S tím souhlasí i to, že Teutoni jsou uvedeni jako sousedé. Tam - na západě Šlesviku a Jutska - je rovněž Jantarové pobřeží; Ringkjöbing dodnes obchoduje ve značné míře s jantarem, který se tam nalézá. Zdá se též krajně nepravděpodobné, že by byl Pytheas pronikl v tak rané době už tak daleko do zcela neznámých vod, a navíc, že v jeho tak pečlivých údajích nejen není zmínka o obtížné plavbě z Kattegatu do Východních Prus, ale tato plavba do nich vůbec nezapadá. Museli bychom se tedy se vší rozhodností připojit k názoru, který poprvé vyslovil Lelewel, že Pytheovo Jantarové pobřeží je nutné hledat na březích Severního moře, kdyby byl Pytheas neuvedl jméno Guttonů, které je možno lokalizovat jen na pobřeží Baltského moře. O odstranění této poslední překážky se pokusil Müllenhoff: domnívá se: Guttoni - chybně místo: Teutoni.^[327]

Kolem roku 180 před naším letopočtem se na dolním Dunaji objevují Bastarnové, bezesporu Němci, a o několik let později vystupují jako žoldnéři ve vojsku makedonského krále Persea proti Římanům - první lancknechti. Jsou to divocí válečníci:

"Lidé, kteří nemají sklony k zemědělství nebo k mořeplavectví, ani nehledají obživu ve stádech, ale naopak pěstují jen jedno zaměstnání a jedno umění: stále bojovat a přemáhat všechno, co se jim postaví na odpor."

Tuto první zprávu o způsobu života německého kmene nám {469} podává Plutarchos.^[328] Tytéž Bastarny nalézáme ještě po staletích severně od Dunaje, i když o něco více na západ. O padesát let později napadají Cimbrové a Teutoni keltské podunajské území, jsou odraženi keltskými Bóji usazenými v Cechách, táhnou v několika skupinách do Galie a až do Španělska, porážejí jedno římské vojsko za druhým, až konečně jejich téměř dvacetileté putování ukončuje Marius tím, že ničí jejich už jistě velice oslabené skupiny: Teutony u Aix v Provenci (-102) a Cimbry u Vercell v horní Itálii (-101).

O půl století později narazil Gaesar v Galii na dvě nová válečná tažení Germánů; nejdříve na horním Rýně na Ariovistovo, v němž bylo sedm rozličných kmenů, mezi nimi Markomani a Suevové; brzy nato na dolním Rýně na tažení Usipetů a Tenkterů, kteří opustili svá dřívější sídla, protože se na ně tlačili Suevové, a po tříletém putování dosáhli Rýna. Obě válečná tažení podlehla organizovanému římskému vedení války, Usipetové a Tenkterové ale také římské věrolomnosti. V prvních letech Augustovy vlády zaznamenává Dio Cassius vpád Bastarnů do Trácie; Marcus Crassus je porazil na Hebru (dnešní Marica). Týž dějepisec se ještě zmiňuje o tažení Hermundurů, kteří začátkem našeho letopočtu opustili z neznámých příčin svou vlast a byli prý římským vojevůdcem Domitiem Ahenobarbem usídleni "v jedné části země Markomanů".^[329] To jsou poslední přesuny oné epochy. Upevnění římské moci na Rýně a na Dunaji jim na delší dobu zatarasilo cestu; avšak velmi mnoho příznaků ukazuje, že na severovýchodě, na druhé straně Labe a Krkonoš, se kmeny ještě dlouhou dobu natrvalo neusadily.

Tyto výpravy Germánů tvoří první etapu onoho stěhování národů, jež bylo po tři sta let zadržováno odporem Říma, ale koncem třetího století se nezadržitelně přelilo přes obě pohraniční řeky, zaplavilo jižní Evropu a Severní Afriku a skončilo teprve roku 568 dobytím Itálie Langobardy - skončilo, pokud se týče účasti Germánů, ale nikoli Slovanů, kteří ještě delší dobu po nich zůstali v pohybu. Byla to doslova stěhování národů. Celé kmeny nebo aspoň jejich velké části se vydaly na cestu s ženami a dětmi, s celým majetkem. Vozy kryté zvířecími kůžemi sloužily za obydlí {470} a k přepravě žen, dětí i skrovného domácího nářadí; dobytek hnali s sebou. Muži vyzbrojeni a sešikováni k potlačení jakéhokoli odporu, k obraně před přepady; ve dne vojenský pochod, v noci vojenský tábor uvnitř vozové hradby. Ztráty na lidech byly jistě na těchto taženích obrovské pro neustálé boje, útrapy, hlad a nemoci. Bylo to dobrodružství na život a na smrt. Jestliže se takové tažení podařilo, usídlila se část, která je přežila, na cizí půdě; jestliže se nezdařilo, kmen, který se dal na pochod, zmizel ze zemského povrchu. Kdo nepadl ve válečné vřavě, zahynul v otroctví. Helvetové a jejich spojenci, jejichž stěhování zabránil Caesar, vytáhli s 368 000 lidmi, z nichž bylo 92 000 bojeschopných; když je Římané porazili, zbylo jich už jen 110 000, a ty Caesar výjimečně z politických důvodů poslal zpátky do vlasti. Usipetové a Tenkterové přešli se 180 000 lidmi Rýn; téměř všichni zahynuli v bitvě a na útěku. Není divu, že za této dlouhé doby stěhování mizí často beze stopy celé kmeny.

Tomuto nestálému způsobu života Germánů zcela odpovídají poměry, s nimiž se Caesar setkal na Rýně. Rýn vůbec nebyl ostrou hranicí mezi Galy a Němci. Belgicko-galští Menapové měli vesnice a pole v okolí Weselu na pravém břehu Rýna; delta Másy na levém břehu Rýna byla naopak osídlena germánskými Batavy a v okolí Wormsu až po Štrasburk sídlili germánští Vangionové, Tribonové a Nemetové - zda od doby Ariovistovy nebo už dříve, je nejisté. Belgové vedli ustavičné války s Němci, všude bylo ještě sporné území. Jižně od Mohanu a Krušných hor tehdy ještě Němci nesídlili; Helvetové byli teprve před nedávném vyhnáni Suevy z území mezi Mohanem, Rýnem, Dunajem a Šumavou stejně jako Bojové z Čech (Boihemum), které dodnes mají jejich jméno. Avšak Suevové tuto zem neobsadili, nýbrž proměnili ji ve hvozd dlouhý 600 římských (150 německých) mil^[abi], který je měl krýt od jihu. Dále na východ zná Caesar ještě Kelty (tektosagské Volky) na severu od Dunaje, tam, kde Tacitus později uvádí německé Kvády. Teprve v Augustově době přivedl Marobud své suevské Markomany do Čech, zatímco Římané uzavřeli opevněním úhel mezi {471} Rýnem a Dunajem a osídlili ho Galy. Území na druhé straně tohoto hraničního valu obsadili potom zřejmě Hermundurové. Z toho nepochybně vysvítá, že Germáni přitáhli do Německa nížinou na severní straně Karpat a českých pohraničních hor; teprve po obsazení severní nížiny zahnali Kelty, kteří žili jižněji v horách, za Dunaj.

Také způsob života Germánů, jak jej popisuje Caesar, dokazuje, že v žádném případě nebyli ještě ve své zemi usedlí. Žijí hlavně z chovu dobytka, živí se sýrem, mlékem a masem, méně obilím; hlavním zaměstnáním mužů je lov a cvičení ve zbrani. Trochu se zabývají zemědělstvím, ale jen mimochodem a nejprimitivnějším způsobem. Gaesar vypráví o tom, že pole obdělávali jen jeden rok a v příštím roce zorali vždy novou půdu.^[330] Zdá se, že to bylo žďárové hospodářství, jaké je ještě dnes v severní Skandinávii a Finsku; les byl vyžďářen - a kromě lesa existovaly tehdy jen bažiny a rašeliniště, které se pro zemědělství nehodily - kořeny byly všelijak odstraněny a spáleny společně se zkypřenou horní vrstvou půdy; do půdy pohnojené popelem se selo obilí. Ale ani v tomto případě Caesarův údaj o získávání nové orné půdy každoročně nelze brát doslova, nýbrž jej omezit na to, že zpravidla bylo obvyklé přecházet na novou půdu nejméně po dvou nebo třech sklizních. Z celého tohoto místa, z neněmeckého rozdělování půdy knížaty a úředníky a zvláště z motivů tohoto rychlého střídání, které se Germánům připisují, čiší římské představy. Pro Římana bylo toto střídání půdy nevysvětlitelné. Porýnským Němcům, kteří už přecházeli k stálému usídlení, se už mohlo jevit jako dochovaný zvyk, který čím dál tím víc ztrácel účel a smysl. Pro vnitrozemské Němce, pro Suevy, kteří v té době teprve dorazili k Rýnu a pro něž také hlavně platilo, bylo naopak ještě důležitou podmínkou způsobu života, při němž se celý kmen pomalu sunul kupředu tím směrem a takovou rychlostí, jak to dovoloval odpor, s nímž se setkávali. Tomuto způsobu života je přizpůsobeno i jejich zřízení: Suevové se dělí na sto žup, z nichž každá posílá ročně do vojska tisíc mužů, zatímco zbytek mužů zůstává doma, stará se o dobytek a o pole a druhý rok střídá ty, kteří šli do zbraně. Celý kmen s ženami a dětmi jde za vojskem teprve tehdy, když dobylo nové území. {472} Je to už krok vpřed k pevnému usazení ve srovnání s válečnými taženími doby Cimbrů.

Caesar se několikrát vrací ke zvyklosti, vžité u Němců, zabezpečovat se proti nepříteli, tj. proti každému cizímu lidu, širokými hvozdy. Tento zvyk se udržuje až do pozdního středověku. Sasy sídlící na sever od dolního Labe chránil proti Dánům pohraniční les mezi řekou Eider a fjordem Schlei (starodánský Jarnwidhr), proti Slovanům Saský les od Kielského zálivu až k Labi a slovanský název pro Brandenburg, Branibor, je opět jenom označení pro takový ochranný les (česky bránit - verteidigen, bor - Kiefer a Kiefernwald).

Podle toho všeho nemůže být pochyb o tom, na jakém stupni civilizace byli Němci, s nimiž se Caesar setkal. Ani zdaleka nebyli nomády ve smyslu dnešních asijských kočovných národů. K tomu patří step, a Němci žili v pralese. Ale stejně vzdáleni byli i od stupně usedlých zemědělských národů. Ještě o šedesát let později o nich říká Strabón:

"Společná je všem těmto" (germánským) "kmenům lehkost, s jakou se stěhuji, pro jednoduchost jejich způsobu života, poněvadž se nezabývají zemědělstvím a neshromažďují žádné bohatství; nýbrž žijí v chatrčích, které si stavějí každý den, a jejich hlavním zdrojem obživy je dobytek jako u nomádů, jimž se podobají i v tom, že svůj majetek vezou s sebou na vozech a se svými stády táhnou tam, kam se jim zachce."^[331]

Znalost zemědělství si přinesli už z Asie, jak dokazuje srovnávací jazykověda; že ji už nezapomněli, potvrzuje Caesar. Ale bylo to zemědělství, které slouží polonomádským, po středoevropských lesnatých rovinách zvolna se valícím válečnickým kmenům jen z nouze, jako vedlejší zdroj obživy.

Z toho vyplývá, že stěhování Němců do jejich nové vlasti mezi Dunajem, Rýnem a Severním mořem nebylo za Caesarovy doby ještě ukončeno nebo se teprve právě ukončovalo. Tomu naprosto neodporuje to, že za dob Pytheových byli už Teutoni a snad i Cimbrové patrně na Jutském poloostrově a nejpřednější Němci u Rýna - což lze usuzovat z toho, že chybí jakákoli zpráva o jejich příchodu. Způsob života slučitelný jen s neustálým stěhováním, opakovaná tažení na západ a na jih, a konečně i skutečnost, že Caesar zastihl největší jemu známý kmen, Suevy, ještě v plném pohybu, {473} připouštějí pouze jeden závěr: zřejmě tu máme zlomek poslední etapy stěhování Germánů do jejich hlavního evropského sídliště. Odpor Římanů na Rýně a později na Dunaji dává tomuto stěhování cíl, omezuje Němce na území, které až dosud obsadili a tím je nutí, aby se natrvalo usadili.

V očích Caesarových ostatně byli naši předkové opravdovými barbary. Kupce pouštějí do země jen proto, aby někdo odkoupil jejich válečnou kořist, sami od nich nekupují téměř nic; co cizího by také potřebovali? Dávají dokonce přednost svým špatným poníkům před krásnými a dobrými galskými koňmi. Víno však Suevové vůbec nepouštějí do země, protože prý vede ke změkčilosti. V tomto ohledu byli jejich bastarnští příbuzní přece jen civilizovanější; za uvedeného vpádu do Trácie^[abj] vyslali posly ke Crassovi, ten je opil, dověděl se od nich potřebné zprávy o postavení a úmyslech Bastarnů, které pak vlákal do léčky a zničil. Ještě před bitvou na Idisiavisu (roku 16 našeho letopočtu) líčí Germanicus svým vojákům Němce jako válečníky bez pancíře nebo přílby, vyzbrojené jen štíty z vrbového pletiva nebo slabých prken, u nichž jen první řad má skutečná kopí, kdežto zadní řady jen v ohni zatvrdlé a zašpičatělé tyče. Zpracování kovů tudíž obyvatelé údolí Vezery ještě sotva znali, a Římané se už asi postarali o to, aby kupci nedováželi do Německa žádné zbraně.

Víc než půldruhého století po Caesarovi přináší Tacitus svůj slavný popis Němců^[332]. Tady už mnohé vypadá zcela jinak. Nestálé kmeny až po Labe i dále se uklidnily a přešly k pevnému usídlení. O městech nemůže být ovšem ještě dlouho ani řeči; usazují se zčásti ve vsích, které tvoří někde jednotlivé dvory, jinde dvory ležící pohromadě, ale i v těch je každý dům postaven odděleně, obklopen volným prostranstvím. Domy jsou ještě bez kamenného zdivá a bez tašek, hrubě sroubené z neotesaných klád (materia informi musí zde znamenat toto na rozdíl od caementa a tegulae); sruby, jaké se ještě stavějí v severní Skandinávii, ale přece jen už ne chatrče, které se dají postavit za jeden den, jak o nich píše Strabón. K pozemkovému zřízení se ještě vrátíme {474} později. Němci mají už také podzemní zásobárny, jakýsi druh sklepa, v nichž se v zimě zdržovali kvůli teplu a kde podle Plinia ženy tkaly. Zemědělství je tedy už důležitější; ale hlavním majetkem zůstává přece jen dobytek; je ho mnoho, ale je špatného plemene, koně jsou nevzhlední a špatní běžci, ovce malé, hovězí dobytek rovněž malý a bez rohů. Z potravin se uvádí maso, mléko, planá jablka, ale žádný chléb. Na lov se už mnoho nechodí, stav zvěře se tedy od Caesarových dob už hodně zmenšil. Také oděv je ještě velmi primitivní, většina nosí hrubou přikrývku, jinak jsou nazí (skoro jako u Zulukafrů), ale ti nejbohatší nosí už těsně přiléhající oděv; používá se i zvířecích koží; také ženy nosí podobný oděv jako muži, ale přece jen mají už častěji lněný šat bez rukávů. Všechny děti běhají nahé, čtení a psaní je neznámé, ale jedno místo ukazuje na to, že kněží už používali runy převzaté z latinských písmen, které vyřezávali na dřevěné hole. Zlato a stříbro je vnitrozemským Němcům lhostejné, stříbrné nádoby, které darovali Římané knížatům a poslům, slouží běžné potřebě stejně jako nádoby hliněné. Nepatrný obchodní styk představuje prostou směnu.

Muži pěstují ještě zvyk, společný všem primitivním národům, přenechávat práci doma a na poli ženám, starcům a dětem jako mužů nedůstojnou. Zato převzali dva civilizované zvyky: pití a hru, a oddávají se obojímu s celou bezuzdností panenských barbarů, hrají v kostky až do prohry své vlastní osoby. Jejich nápojem ve vnitrozemí je ječné nebo pšeničné pivo; kdyby byla bývala už vynalezena kořalka, byly by měly světové dějiny asi jiný průběh.

Na hranicích římského území došlo ještě k dalšímu pokroku: pije se dovezené víno; lidé už si poněkud zvykli na peníze, přičemž přirozeně dávají přednost stříbru, které je pro omezenou směnu vhodnější, a podle barbarského zvyku mincím starého známého ražení. Ještě se ukáže, jak velice byla tato opatrnost odůvodněná. Obchod s Germány se provozoval jen na samém břehu Rýna; pouze Hermundurové, žijící za palisádovou hradbou, už chodí za obchodem do Galie a Raetie.

Doba mezi Caesarem a Tacitem je tedy prvním velkým úsekem německých dějin: konečný přechod od kočovného života {475} k pevnému sídlu, alespoň pro většinu lidu od Rýna až daleko za Labe. Názvy jednotlivých kmenů začínají ve větší nebo menší míře srůstat s určitými kraji. Při odporujících si zprávách starověkých autorů a při kolísajících a měnících se názvech je však často nemožné určit pro každý jednotlivý kmen bezpečné sídlo. Zavedlo by nás to také příliš daleko. Zde postačí obecný údaj, který nacházíme u Plinia:

"Existuje pět základních germánských kmenů: Vindilové, k nimž patří Burgundioni, Varinové, Garinové, Guttoni; druhý kmen tvoří Ingaevoni, jejichž částí jsou Cimbrové, Teutoni a kmeny Chauků. Nejblíže u Rýna žijí Iskaevoni, k nimž patří Sigambrové. Uprostřed země - Herminoni, k nimž patří Suevové, Hermundurové, Chattové, Cheruskové. Pátý kmen tvoří Peukinové a Bastarnové, kteří hraničí s Dáky."^[333

K tomu se připojuje ještě šestá větev, která obývá Skandinávii: Hillevioni.

Ze všech zpráv starověkých autorů souhlasí tato zpráva nejlépe s pozdějšími fakty a se zbytky jazyků, které se nám dochovaly.

Vindilové zahrnují kmeny hovořící gótsky, které zaujímaly pobřeží Baltského moře mezi Labem a Vislou až hluboko do vnitrozemí; na druhé straně Visly sídlili kolem Frišského zálivu Guttoni (Gótové). Skrovné dochované zbytky jazyka neponechávají ani nejmenší pochyby o tom, že Vandalové (kteří by v každém případě měli patřit k Pliniovým Vindilům, protože jejich jméno přenáší na celý kmenový svazek) a Burgundové mluvili gótskými dialekty. Pochybnosti by mohli vzbudit jen Varnové (nebo Varinové), kteří jsou, podle zpráv z 5. a 6. století, zpravidla spojováni s Durynky; o jejich jazyku nevíme nic.

Druhý kmen, Ingaevoni, zahrnuje kmeny mluvící především frísky, obyvatele pobřeží Severního moře a Cimberského poloostrova, a s největší pravděpodobností také kmeny mezi Labem a Vezerou, mluvící sasky; v tomto případě by se k nim měli počítat i Cheruskové.

Iskaevoni, vzhledem k tomu, že se k nim počítají Sigambrové, se už od začátku jeví jako pozdější Frankové, obyvatelé pravého břehu Rýna od Taunusu směrem po proudu až k pramenům řek Lahn, Sieg, Ruhr, Lippe a Emže; na severu hraničili s Frísy a Chauky.

{476} Hermioni nebo Herminoni, jak je správněji nazývá Tacitus, jsou pozdější Hornoněmci; Hermundurové (Durynkové), Suevové (Švábové a Markomani, Bavoři), Chattové (Hesové) atd. Cheruskové se k nim dostali zcela nepochybně omylem. Je to jediný ne-pochybný omyl v celém tomto Pliniově výčtu.

Pátý kmen, Peukinové a Bastarnové, vyhynul. Jacob Grimm jej bezpochyby právem řadí ke gótštině.

Konečně šestý, hillevionský kmen zahrnuje obyvatele dánských ostrovů a velkého skandinávského poloostrova.

Pliniovo rozdělení odpovídá tedy vskutku s překvapující přesností seskupení německých nářečí, jak se později skutečně vyskytují. Neznáme žádná nářečí, která by nepatřila ke gótštině, fríštině, dolnosaštině, frančtině, hornoněmčině nebo skandinávštině, a toto Pliniovo rozdělení můžeme ještě dnes uznat za vzorné. V čem by se mu snad dalo odporovat, rozebírám v poznámce o německých kmenech^[abk].

Původní přistěhování Němců do jejich nové vlasti bychom si tedy měli představit asi tak, že jako první pronikli do středu Severo- německé nížiny, mezi jižní pohoří a Baltské a Severní moře, Iskaevoni a těsně za nimi, ale blíže k pobřeží, Ingaevoni. Zdá se, že po nich následovali Hillevioni, ale že odbočili na ostrovy. Za nimi patrně šli Gótové (Pliniovi Vindilové), kteří zanechali Peukiny a Bastarny na jihovýchodě; jméno Gótů ve Švédsku svědčí o tom, že některé skupiny se připojily k stěhování Hillevionů. Konečně jižně od Gótů to byli Herminoni, kteří dorazili ke svým sídlům většinou až za Caesarovy a Augustovy doby a udrželi si je až do stěhování národů^[abl].

První boje s Římem

Od Caesarových dob stáli Římané a Němci proti sobě na Rýně, a když si Augustus podrobil Raetii, Noricum a Panonii, i na Dunaji. V Galii se zatím římské panství upevnilo; Agrippa {477} dal po celé zemi vybudovat síť vojenských silnic, byly postaveny pevnosti, vyrostla nová generace, zrozená pod římským jhem. Galie, kterou alpské silnice přes Malý a Velký Bernard, postavené za Augusta, bezprostředně spojily s Itálií, mohla sloužit za základnu pro dobytí Germánie od Rýna. Augustus pověřil svého nevlastního syna (nebo vlastního syna?) Drusa, aby ji dobyl s osmi legiemi, které tábořily na Rýně.

Záminku skýtaly neustálé třenice pohraničních obyvatel, vpády Němců do Galie a údajné nebo skutečné spiknutí nespokojených Belgů se Sigambry, podle něhož měli Sigambrové překročit Rýn a vyvolat všeobecné povstání. Drusus si zajistil podporu náčelníků Belgů (-12), přešel Rýn nad deltou těsně u Batavie, zpustošil území Usipetů a částečně i území Sigambrů, plavil se potom dolů po Rýně, přinutil Frísy, aby mu poskytli pomocné oddíly pěšáků, a plul se svou flotilou podél pobřeží až do ústí Emže, aby pokořil Chauky. Zde však jeho římští námořníci, nezvyklí na příliv a odliv, uvázli s flotilou při odlivu na mělčině; jen s pomocí fríských spojeneckých oddílů, lépe znalých věci, ji zase vyprostil a vrátil se domů.

Toto první tažení bylo jen velkým průzkumem. V příštím roce (-11) začal Drusus se skutečným dobýváním. Překročil Rýn znovu pod ústím Lippe, podrobil si zde žijící Usipety, přemostil Lippe a vtrhl na území Sigambrů, kteří právě válčili s Chatty, protože se Chattové nechtěli připojit ke svazku proti Římanům pod vedením Sigambrů. Potom zřídil na soutoku řek Lippe a Eliso pevný tábor (Aliso) a když se přiblížila zima, stáhl se zase zpátky za Rýn. Na zpátečním tažení bylo jeho vojsko v úzké rokli přepadeno Němci a jen stěží uniklo zkáze. V tomto roce zřídil ještě jiný opevněný tábor "v zemi Chattů, téměř na Rýně"^[334].

Toto druhé Drusovo tažení obsahuje už celý dobyvatelský plán, podle něhož se potom důsledně postupovalo. Území, které mělo být dobyto nejdříve, je výrazně ohraničeno: iskaevonské vnitrozemí až k hranici Cherusků a Chattů a k tomu patřící pobřežní pruh až k Emži, podle možnosti až k Vezeře. Hlavní role v dobývání území při pobřeží připadá loďstvu. Na jihu slouží jako operační základna Mohuč, založená Agrippou a rozšířená {478} Drusem, v jejímž sousedství je třeba hledat kastel, postavený v "zemi Chattů" (v poslední době se soudí, že je to Saalburg u Homburgu). Odtud vede tok dolního Mohanu do otevřeného kraje Wetterau a horního toku řeky Lahn, jehož obsazením se od sebe oddělí Iskaevoni a Chattové. Uprostřed útočné fronty poskytuje rovný, řekou Lippe proťatý kraj a zejména plochý hřbet mezi Lippe a Ruhrem římským hlavním silám nejpříhodnější operační linii; jejím obsazením dělí Římané území, které si chtějí podrobit, na dvě zhruba stejné části a současně oddělují i Bruktery od Sigambrů; je to postavení, z něhož mohou na levém křídle operovat společně s loďstvem, na pravém křídle mohou s kolonou, která by vyrazila z Wetterau, odříznout Iskaevonskou břidličnou vrchovinu a na přední straně držet na uzdě Cherusky. Kastel Aliso tvoří krajní opevněný opěrný bod této operační linie; ležel nedaleko od pramenů řeky Lippe, buď poblíž Elsenu u Paderbornu na soutoku řek Almě a Lippe, nebo u Lippstadtu, kde byl nedávno objeven velký římský kastel.

V následujícím roce (-10) si Chattové uvědomili společné nebezpečí a spojili se konečně se Sigambry. Ale Drusus na ně udeřil a aspoň zčásti je přinutil, aby se podrobili. Toto podrobení však nemohlo trvat ani do konce zimy, neboť příštího jara (-9) je napadá znovu, proniká až k Suevům (tedy patrně k Durynkům - podle Flora a Orosia i k Markomanům, kteří tehdy sídlili ještě severně od Krušných hor), zaútočí potom na Cherusky, překročí Vezeru a obrací se zpět teprve na Labi. Všechny kraje, kterými táhl, zpustošil, ale všude se setkal se silným odporem. Na zpáteční cestě zemřel ve třiceti letech, ještě než dorazil k Rýnu.

K předchozímu vyprávění, převzatému od Dia Cassia, doplňujeme ze Suetonia, že Drusus dal prokopat kanál od Rýna k řece Ijsel, po němž přepravil své loďstvo přes území Frísů a po řece Flevo (Vliestroom - nyní plavební dráha ze Zuiderského moře mezi ostrovy Vlieland a Terschelling) do Severního moře; z Flora doplňujeme, že podél Rýna postavil přes padesát kastelů a most u Bonnu a opevnil rovněž linii na Máse, čímž zajistil pozice římských legií jak proti povstáním Galů, tak proti vpádům Germánů. Florovy báchorky o kastelech a opevněních na Vezeře {479} a Labi jsou plané chvástání; za svých pochodů tam Drusus zřejmě zřídil valy, ale byl příliš dobrý vojevůdce, než aby v nich nechal byť jediného muže posádkou. Naproti tomu je jisté, že operační linii podél Lippe dal opatřit opevněnými etapními body. Rovněž opevnil přechody přes Taunus.

Tiberius, Drusův nástupce na Rýně, přešel řeku příštího roku (-8); Němci vyslali parlamentáře, jenom Sigambrové ne; Augustus, jenž byl v Galii, odmítal jakékoli vyjednávání, dokud nebudou zastoupeni i oni. Když konečně Sigambrové také vyslali zástupce, "četné a vážené muže", jak říká Dio, dal je Augustus pochytat a internovat v různých městech ve vnitrozemí své říše; "ze zármutku nad tím spáchali sebevraždu"^[335]. I následujícího roku (-7) táhl Tiberius se svým vojskem znovu do Germánie, kde s výjimkou několika bezvýznamných nepokojů už vlastně nebylo proti čemu bojovat. O této době říká Velleius:

"Tiberius si tu zemi" (Germánii) "tak důkladně podrobil, že se už sotva lišila od poplatné provincie."^[336]

Za tento úspěch vděčí patrně Římané nejen svým zbraním a často vychvalované Tiberiově diplomatické "moudrosti", ale zejména přestěhování Němců na římský břeh Rýna. Už Agrippa přemístil kmen Ubiů, kteří byli vždy Římanům oddáni, v souhlase s jejich přáním, na levý břeh Rýna u Kolína. Tiberius přinutil 40 000 Sigambrů k přesídlení a zlomil tím na delší dobu sílu odporu tohoto mocného kmene.

Tiberius potom na delší dobu zanechal všech státních záležitostí, a o tom, co se děje v Německu po několik let, se nedovídáme. Z jednoho Diova zlomku se dovídáme o tažení Domitia Ahenobarba od Dunaje až za Labe. Avšak brzy nato, kolem roku jedna našeho letopočtu, se Němci vzbouřili. Římský vrchní velitel Marcus Vinicius bojoval podle Velleiovy zprávy vcelku šťastně a byl za to i odměněn. Přesto musel Tiberius roku 4, hned poté, když ho Augustus adoptoval, znovu překročit Rýn, aby opět nastolil otřesené římské panství. Podrobuje si Kanninefaty a Chattuarie, kteří žili u Rýna, potom Bruktery a "získává" Cherusky. Další podrobnosti Velleius, jenž se zúčastnil tohoto i dalšího tažení, neudává. Mírná zima dovolila, aby legie zůstaly v pohybu až do prosince, {480} potom rozbily zimní tábor v samém Německu - pravděpodobně u pramenů Lippe.

Tažením příštího roku (5) mělo být podrobení západního Německa dokončeno. Zatímco Tiberius postupoval od Alisa a porazil na dolním Labi Langobardy, plulo loďstvo podél pobřeží a "získalo" Chauky. Na dolním Labi se pozemní vojsko setkalo s loďstvem plujícím proti proudu. Podle Velleia se zdálo, že s úspěchy tohoto tažení úloha Římanů na severu skončila; Tiberius se příštího roku obrátil k Dunaji, kde Markomani, kteří před nedávném pod Marobudovým vedením přesídlili do Čech, ohrožovali hranici. Marobud, vychovaný v Římě a obeznámený s římskou taktikou, zorganizoval podle římského vzoru vojsko v počtu 70 000 pěšáků a 4000 jezdců. Tiberius se proti němu postavil čelně na Dunaji, zatímco Sentius Saturninus měl vést legie od Rýna přes území Chattů do týlu a boku nepřítele. Tu se však vzbouřili ve vlastním Tiberiově týlu Panoni, vojsko se muselo vrátit a znovu dobývat svou operační základnu. Boj trval tři roky; ale když byli Panoni poraženi, změnily se poměry i v severním Německu natolik, že na výboje na území Markomanů už nebylo ani pomyšlení.

Dobyvatelský plán Drusův byl zcela dodržen; ale k jeho úspěšnému provedení se stala nutností pozemní i námořní tažení až k Labi. V plánu tažení proti Marobudovi prosvítá myšlenka přeložit hranici až k Malým Karpatům, ke Krkonošům a k Labi až po jeho ústí; ale to bylo zatím v daleké budoucnosti a brzy byl tento plán zcela neproveditelný. Jak daleko do Wetterau tehdy asi sahaly římské opevněné body, nevíme; podle všeho byla tehdy tato operační linie zanedbána ve srovnání s daleko důležitějším postavením podél Lippe. Zde se však zřejmě Římané ve značné šíři zařídili jako doma. Porýnská rovina na pravém břehu od Bonnu dolů patřila jim; vestfálská nížina severně od Ruhru až za Emži, až k hranicím Frísů a Chauků, zůstala vojensky obsazena. V týlu byli Batavové a Frísové tehdy ještě bezpečnými přáteli; dále na západ mohli být Chaukové, Cheruskové, Chattové pokládáni za dostatečně zkrocené po opakovaných porážkách a po úderu, který postihl i Langobardy. V každém případě existovala tehdy u těchto tří kmenů značně silná strana, která viděla spásu jen {481} v připojení k Římu. Na jihu byla předtím zlomena moc Sigambrů; část jejich území mezi Lippe a Ruhrem a také v porýnské nížině byla obsazena, zbytek byl obchvácen ze tří stran římskými pozicemi na Rýně, na Ruhru a ve Wetterau a jistě jím dost často táhly římské kolony. V nedávné době se potvrdilo, že směrem k pramenům Lippe, od Neuwiedu k řece Sieg, od Deutzu a Neussu k řece Wupper vedly přes horské hřbety, vévodící té krajině, až k hranici krajů Berg a Mark římské silnice. Ještě dále odtud obsadili Hermundurové po dohodě s Domitiem Ahenobarbem část území, které opustili Markomani, a stýkali se s Římany v pokoji. Dobře známá nesvornost německých kmenů opravňovala nakonec k naději, že Římané budou nuceni vést už jen takové ojedinělé války, jež jim nepochybně byly vítané jako nástroj postupného přeměňování spojenců v poddané.

Jádrem římského postavení bylo území na obou stranách Lippe až k pohoří Osning. Stálá přítomnost legií v opevněných táborech zde nutila přivykat římské vládě a římským mravům, jimiž byli barbaři podle Dia "jako proměněni"^[337]; zde vznikla kolem stálých vojenských posádek ta města a trhy, o nichž vypravuje tentýž dějepisec a jejichž pokojný styk nejvíce přispěl k upevnění cizí nadvlády. Zdálo se, že všechno jde znamenitě. Ale ukázalo se něco jiného.

Vrchním velitelem vojsk v Germánii byl jmenován Quinctilius Varus. Byl to Říman nastupujícího úpadku, flegmatický a pohodlný, náchylný odpočívat na vavřínech svých předchůdců, ale co víc, využívat těchto vavřínů ve svůj prospěch. "Jak málo pohrdal penězi, dosvědčuje Sýrie, kterou spravoval; jako chudák přišel do bohaté země, ale opouštěl chudou zemi jako boháč" (Velleius).^[338] Jinak byl "mírné povahy"; ale tato mírná povaha se musela zle rozlítit, když byl přeložen do země, kde bylo vydírání velice ztíženo, protože tam nebylo téměř co brát. Varus to nicméně zkusil, a to metodou, která byla u římských prokonzulů a proprétorů dávno běžná. Především bylo nutné co nejrychleji převést obsazenou část Německa do postavení římské provincie, místo domácí veřejné moci, která se až dosud uchovala pod vojenskou nadvládou, dosadit moc římskou, a tím udělat ze země {482} zdroj příjmů - jak pro státní pokladnu, tak i pro prokonzula. Varus se tedy pokusil Němce ,,s větší rychlostí a s větším důrazem převychovat, udílet jim rozkazy jako otrokům a požadoval od nich peněžní dávky jako od poddaných" (Dio)^[339]. Hlavním a dávno vyzkoušeným prostředkem ujařmení a vydírání, kterého zde použil, byla vrchní soudní moc římských správců provincií, kterou si zde osoboval a s jejíž pomocí chtěl Němcům vnutit římské právo.

Varus se svým civilizátorským posláním však bohužel předběhl dějiny téměř o půldruhého století; zhruba tak dlouho totiž trvalo, než bylo Německo zralé k "přijetí římského práva". Ve skutečnosti muselo římské právo se svým klasickým roztříděním sou- kromovlastnických vztahů připadat Němcům naprosto nesmyslné, protože to nevelké soukromé vlastnictví, které se u nich vyvinulo, získali jen na základě společného vlastnictví půdy. Právě tak se jim, kteří byli zvyklí po způsobu svých předků sami soudit i vynášet rozsudek během několika málo hodin na veřejném soudu lidu, musely i slavnostní formality a obhajoby, věčné odročování římského procesu jevit jako prostředek k odpírání práva a tlupa právních zástupců a všelijakých kličkujících hnidopichů, obklopujících prokonzula, jako to, co skutečně byli, obyčejní hrdlořezové. A najednou se Němci měli vzdát svého svobodného soudu, kde druh soudil druha, a podrobit se autoritativnímu rozhodnutí jediného muže, jenž mluvil cizí řečí, jednal v nejlepším případě na základě jim neznámého a k tomu zcela neužitečného práva a - sám byl zainteresovanou stranou. Svobodný Germán, kterého směl podle Tacita udeřit v řídkých případech jen kněz, Germán, který propadal trestu smrti jen pro zradu na svém lidu, ale jinak mohl každé porušení zákona, dokonce i vraždu, usmířit pokutou (wergeld), který byl nadto zvyklý sám vykonávat krevní mstu za sebe a své příbuzné, se nyní měl podrobit prutům a popravčí sekeře liktorově. A to všechno jenom proto, aby byla země vydána napospas neomezenému daňovému vysávání pro státní pokladnu a vydírám a úplatkům pro prokonzula a jeho přisluhovače.

Varus se však přepočítal. Němci nebyli Syřané. Svou vnucenou římskou civilizací jim imponoval jen v jednom ohledu. Ukázal jen sousedním kmenům, přinuceným ke spojenectví, jak nesnesitelné {483} jho očekává i je, a donutil je tím k sjednocení, jehož do té doby nikdy nemohly dosáhnout.

Varus stál s třemi legiemi v Německu, Asprenas s dvěma dalšími na dolním Rýně, vzdálen jen pět až šest pochodů od Alisa, jádra římského postavení. Proti takové síle sliboval vyhlídky na úspěch jen dlouho a pečlivě připravovaný, potom ale náhle vedený rozhodný úder. Cesta spiknutí byla tedy předurčena. Jeho zorganizování převzal Arminius.

Arminius pocházel z kmenové šlechty Cherusků, byl synem Segimerovým, jenž byl asi vojvodou svého kmene, strávil své rané mládí v římských válečných službách, znal jazyk i mravy Římanů a v římském hlavním stanu byl častým a vítaným hostem; zdálo se, že jeho věrnost je mimo jakékoli podezření. Ještě v předvečer přepadení mu Varus skálopevně věřil. Velleius ho nazývá

"mladíkem ušlechtilého rodu, odvážného jednání, bystřejšího ducha než barbaři bývají, mladíkem, z jehož tváře a očí vyzařoval produševnělý oheň; byl naším stálým průvodcem na dřívějších taženích" (tedy proti Němcům) "a vedle římského občanství měl i hodnost římského jezdce".

Arminius však byl nad to všechno ještě velký státník a významný vojevůdce. Jakmile se jednou rozhodl skoncovat s panstvím Římanů na pravém břehu Rýna, nasadil bez váhání i všechny nutné prostředky. Bylo třeba získat pro spiknutí aspoň převážnou část vojenské šlechty Cherusků, která už byla pod silným římským vlivem, Chatty a Chauky, zejména však Bruktery a Sigambry, kteří přímo zakoušeli římské jho. To všechno vyžadovalo čas, i když Varovo vydírání samo připravovalo půdu; během této doby bylo nutno uspat Varovu ostražitost. Dělali to tak, že ho upoutávali jeho zálibou v souzení, a tak ho vodili jaksepatří, za nos. Němci jsou, vypráví Velleius

"při vší své divokosti veskrze lstivé povahy a plémě jako stvořené ke lhaní; kdo to sám nezažil, stěží tomu uvěří" - Němci "ho balamutili celou řadou vymyšlených sporů; hned jeden druhého bezdůvodně žaloval, hned mu děkovali, že o tom všem rozhoduje s římskou spravedlností, že se jejich divokost vlivem nové, neznámé kázně a pořádku už začíná zmírňovat, a že to, co se dřív obvykle vyřizovalo zbraněmi, se nyní řeší po právu a spravedlnosti. Tak ho svedli k úplné bezstarostnosti, až se mu zdálo, že je městským prétorem, který vynáší rozsudky na fóru, a ne velitelem vojska hluboko v německém území."^[340]

{484} Tak uplynulo léto roku 9. Aby byl úspěch ještě víc zajištěn, byl Varus sváděn, aby všemožným detašováním roztříštil své vojsko, což při povaze tohoto muže a za těchto okolností nemohlo být těžké.

"Varus", říká Dio, "nedržel svou vojenskou moc jaksepatří pohromadě, což je nutné v nepřátelské zemi, ale přenechával oddíly vojáků lidem, kteří potřebovali pomoc a prosili jednou o to, aby dal hlídat nějaké opevněné místo, podruhé, aby dal pochytat lupiče, nebo doprovázet transporty s obilím."^[341]

Mezitím byli hlavní spiklenci, zejména Arminius a Segimerus, stále kolem něho a často seděli u jeho stolu. Podle Dia byl Varus už nyní varován, ale jeho důvěra neznala mezí. Konečně na podzim, když už bylo všechno připraveno k úderu a Varus byl s hlavní částí svého vojska vylákán na území Cherusků až k Vezeře, byl dán signál předstíraným povstáním v určité vzdálenosti. Ještě když Varus dostal tuto zprávu a dal rozkaz vyrazit, varoval ho jiný náčelník Cherusků, Segestes, který asi žil s Arminiovou rodinou v jakémsi rodovém nepřátelství. Varus mu nechtěl věřit. Tu mu Segestes navrhl, aby dříve, než se dá na pochod, dal pouta jemu, Arminiovi i ostatním náčelníkům Cherusků; výsledek potom ukáže, kdo má pravdu. Ale Varova důvěra byla neotřesitelná, i když při jeho odchodu zůstali spiklenci na místě pod záminkou, že shromáždí spojence a vyrazí za ním.

To se potom také vskutku stalo, ale nikoli tak, jak Varus očekával. Mužstvo Cherusků už bylo shromážděno. První, co udělali, bylo, že pobili u nich rozmístěné římské oddíly, které si dříve sami vyžádali, a nato vpadli Varovi za jeho pochodu do boku. Ten se pohyboval po špatných lesních cestách, neboť zde, na území Cherusků, ještě nebyly římské vojenské silnice. Když je přepaden, poznává konečně své postavení, vzmuží se a od této chvíle si počíná jako římský vojevůdce - ale příliš pozdě. Rozkáže svým jednotkám, aby se semkly, uspořádaly a chránily početný trén, jejž tvořily ženy, děti, vozy, tažná zvířata atd., pokud to úzké cesty a husté lesy dovolují, a zamíří na svou operační základnu - za niž musíme pokládat Aliso. Lijáky rozmočily půdu, bránily v pochodu a stále znovu rozrušovaly pořádek v neobvykle početném trénu. Za těžkých ztrát se Varovi podařilo dostat se na hustě zalesněný kopec, {485} který nicméně skýtal nejnutnější místo pro tábor, a ten tu také byl ještě celkem spořádaně a podle předpisu vybudován a opevněn; Germanicovo vojsko, které se na toto místo dostalo po šesti letech, zde ještě zřetelně rozeznalo "práci tří legií"^[342]. S rozhodností, jaká odpovídala vážnosti situace, dal zde Varus spálit všechny vozy i zavazadla, jichž nebylo nezbytně zapotřebí. Příštího dne procházel otevřeným terénem, ale opět měl tak značné ztráty, že se oddíly ještě více rozpadaly a tábor už nemohl být navečer řádně opevněn; Germanicus nalezl už jen napolo sesutý val a mělký příkop. Třetího dne se pochodovalo opět lesnatým pohořím a zde ztratil Varus i většina velitelů odvahu. Varus spáchal sebevraždu, legie byly téměř do posledního muže zničeny. Vyvázlo jen jezdectvo pod vedením Valy Numonia; rovněž někteří uprchlíci z pěších jednotek se asi zachránili v Alisu. Aliso samo se drželo ještě aspoň nějakou dobu, protože Němci neznali pravidelné obléhání; později se posádka - celá nebo zčásti - probila k Rýnu. Zastrašený Asprenas se patrně omezil na krátký pochod, jímž jim vyšel vstříc. Brukterové, Sigambrové, všechny menší kmeny povstaly, římská moc byla zase vržena za Rýn.

O krajině, v níž se toto tažení odehrávalo, bylo mnoho sporů. Nejpravděpodobnější je, že Varus byl před bitvou v kotlině u Rinteln, někde mezi Hausberge a Hameln, a že předstírané povstání a ústup, k němuž se Římané rozhodli po prvním přepadení, směřoval do Dórenschlucht u Detmoldu, která tvoří plochý a široký průsmyk přes Osning. To je vcelku také tradiční názor a odpovídá jak pramenům, tak vojenské nutnosti válečné situace. Zda Varus skutečně dospěl až k Dórenschlucht, je nejisté; průlom jízdy a snad i předních oddílů pěchoty tomu patrně nasvědčuje.

Zpráva o zničení tří legií a o povstání v celém západním Německu zasáhla Rím jako úder blesku. Římané už viděli Arminia táhnout přes Rýn a rozněcovat povstání v Galii a z druhé strany Marobuda překračovat Dunaj a strhávat sotva zkrocené Panony k tažení přes Alpy. A Itálie byla už tak vyčerpaná, že už nemohla postavit téměř žádné vojsko. Dio vypráví, jak mezi občany bylo už jen málo mladých lidí schopných vojenské služby a jak se starší občané bránili vstoupit do vojska, takže je Augustus trestal konfiskací {486} majetku a některé dokonce smrtí; jak císař nakonec z propuštěnců a vysloužilců dal s bídou dohromady několik oddílů k ochraně Říma, odzbrojil svou německou tělesnou stráž a vykázal všechny Němce z města.

Ale Arminius nepřešel Rýn, Marobud nemyslel na žádný útok, a tak se Rím mohl nerušeně oddávat návalům vzteku na "věrolomné Germány". Viděli jsme už, jak je popisoval Velleius, jako "veskrze lstivé povahy, lid jako stvořený ke lhaní". Stejně tak i Strabón. Neví nic o "německé věrnosti" a "románské lsti", zcela naopak. Zatímco o Keltech říká, že jsou "prostí a bezelstní", tak prostomyslní, že "před očima všech a bez opatrnosti spěchají do boje, čímž usnadňují svým protivníkům vítězství"^[343] - praví o Germánech:

"Bylo vždy užitečné nedůvěřovat jim; neboť ti, jimž se věřilo, způsobili velkou škodu, například Cheruskové, kteří porušili dohody a lstí zničili tři legie i s velitelem Varem"^[344].

O rozhořčených a pomstychtivých verších Ovidiových raději nemluvit, člověk si myslí, že čte francouzské spisovatele z dob největšího šovinismu, kteří vylévají číši svého hněvu nad Yorkovou proradností a zradou Sasů u Lipska^[345]. Němci v dostatečné míře poznali římskou věrnost smlouvám a poctivost, když Caesar přepadl během jednání o příměří Usipety a Tenktery; poznali ji, když dal Augustus zajmout vyslance Sigambrů, před jejichž příchodem odmítal jakékoli vyjednávání s německými kmeny. Všechny dobyvatelské národy mají společné to, že jakýmkoli způsobem ošálí své protivníky a považují to za zcela správné; když si však jejich protivníci dovolí totéž, mluví o věrolomnosti a zradě. Avšak prostředků, jichž se používá k ujařmení, musí být dovoleno použít i ke svržení jha. Dokud existují na jedné straně vykořisťovatelské a vládnoucí národy a třídy a na druhé straně vykořisťované a porobené, dotud bude používání lsti a násilí na obou stranách nutností, vůči níž je každé moralizování bezmocné.

Ať je Arminiova fantazijní socha postavená u Detmoldu jakkoli dětinská - byla dobrá jen k tomu, aby svedla Ludvíka Napoleona k postavení stejně směšného fantazijního kolosu Vercingetorixova na kopci u Alise [-Sainte-Reine]- platí i nadále, že {487} bitva s Varem je jedním z největších mezníků v dějinách. Touto bitvou bylo jednou provždy rozhodnuto o nezávislosti Německa na Římu. Daly by se vést dlouhé neplodné spory o tom, byla-li tato nezávislost pro Němce tak velkým ziskem; jisté je, že bez ní by se byly celé dějiny daly jiným směrem. I když ve skutečnosti celé následující dějiny Němců jsou téměř jedinou dlouhou řadou národních neštěstí - jež si z velké části sami zavinili, takže i nejpronikavější úspěchy se téměř vždy obrátí ke škodě lidu - je třeba říci, že zde, na začátku svých dějin, měli Němci rozhodně štěstí.

Caesar nasadil k podrobení Galie poslední životaschopné síly umírající republiky. Legie, tvořené od dob Mariových z najatých žoldnéřů, ale vždy ještě výlučně z Italiků, od dob Caesarových doslova vymíraly, a to v té míře, jak vymírali sami Italikové pod tlakem dravě se rozmáhajících latifundií a jejich otrokářského obhospodařování. 150 000 mužů, kteří tvořili semknuté řady 25 legií pěchoty, bylo možno držet pohromadě jen s vynaložením nejkrajnějších prostředků. Dvacetiletá služební doba nebyla dodržována, Vysloužilí veteráni byli nuceni zůstat na neurčitou dobu ve vojsku. Hlavně proto vypukla po Augustově smrti vzpoura porýnských legií, kterou tak podrobně líčí Tacitus a která svou podivuhodnou směsí vzpurnosti a kázně tak živě připomíná vzpoury španělských vojáků Filipa II. v Nizozemí, přičemž v obou případech vychází najevo pevná semknutost vojska, kterému vladař nedodržel dané slovo. Viděli jsme, jak marný byl Augustův pokus po Varově bitvě znovu uvádět v platnost staré, už dávno z praxe vyšlé odvodní zákony; jak se musel obracet k vysloužilcům a dokonce i k propuštěncům - propuštěnce přijal do vojska už kdysi za panonského povstání. Doplňování vojska syny svobodných italických rolníků zaniklo zároveň s těmito svobodnými rolníky. S každým novým náhradním kontingentem, jímž se doplňovaly legie, se kvalita vojska zhoršovala. A protože bylo přesto třeba tyto legie, těžko uchovávané jádro celé vojenské moci, co nejvíc šetřit, vystupují stále víc do popředí pomocné oddíly, vybojovávají bitvy, v nichž tvoří legie už jen zálohu, takže už za Claudiových dob mohli Batavové říci: krví provincií se dobývají provincie.

S vojskem, které se stále víc odcizovalo starořímské kázni {488} a vytrvalosti, a tím i starořímskému způsobu boje, a které se stále víc skládalo z obyvatel provincií a nakonec dokonce většinou z barbarů žijících mimo hranice impéria, se už teď nemohly vést téměř žádné velké útočné války - a brzy ani svádět velké útočné bitvy. Úpadek vojska nutil stát k defenzívě, zpočátku ještě útočné, brzy ale stále pasivnější, až nakonec hlavní iniciativa přešla zcela na stranu Němců a nezadržitelně se projevila na celé linii od Severního moře až k Černému moři přes Rýn a Dunaj.

Mezitím se stalo nutností, dokonce i pro zabezpečení linie na Rýně, dát Němcům na jejich vlastním území znovu pocítit převahu římských zbraní. Proto spěchal Tiberius k Rýnu, znovu vlastním příkladem a přísnými tresty pozvedl ochablou kázeň, omezil trén mobilního vojska na nejnutnější míru a prošel ve dvou taženích západním Německem (léta 10 a 11). Němci nepřijímali rozhodující bitvy, Římané si netroufali přezimovat na pravém břehu Rýna. Zda byla v Alisu a v kastelu založeném u ústí Emže na území Chauků ponechána i v zimě stálá posádka, o tom není zpráv, ale je to pravděpodobné.

V srpnu roku 14 zemřel Augustus. Porýnské legie, z nichž nebyli vojáci po uplynutí služební doby řádně propouštěni a kde se ani řádně nevyplácel žold, se zdráhaly uznat Tiberia a prohlásily za císaře Drusova syna Germanica. Ten sám uklidnil povstání, zavedl ve vojsku zase kázeň a vedl je ve třech taženích popsaných Tacitem do Německa. Zde proti němu vystoupil Arminius a osvědčil se jako vojevůdce, který je svého soupeře ve všem hoden. Hleděl se vystříhat všech rozhodujících bitev v otevřeném terénu, co nejvíce zdržovat Římany na pochodu a napadat je jen v bažinách a soutěskách, kde se nemohli rozvinout. Němci ho však neposlouchali vždycky. Bojechtivost je často strhla k srážkám v nepříznivých podmínkách, touha po kořisti nejednou zachránila Římany, kteří se už chytili do pasti. Tak dobyl Germanicus dvou neplodných vítězství na Idisiavisu a na angrivarském pohraničním válu, stěží vyvázl na zpáteční cestě z úzkých průchodů v bažinách, ztratil lodi a mužstvo v bouřích a mořských vlnách na fríském pobřeží a nakonec byl po válečné výpravě roku 16 Tiberiem odvolán. Tím skončila římská tažení do vnitrozemí Německa.

{489} Římané vsak věděli příliš dobře, že říční linii lze ovládat jen tehdy, ovládají-li i přechod na druhý břeh. Nic jim nebylo vzdálenější, než stáhnout se pasivně za Rýn, a proto přeložili svou obranu na pravý břeh. Římské valy, jež pokrývají oblast dolní Lippe, Ruhru a Wupperu ve velkých seskupeních, odpovídajících aspoň v jednotlivých případech pozdějším župám, a vojenské silnice vybudované od Rýna až na hranici hrabství Mark, ospravedlňují domněnku, že tu byl systém obranných zařízení, jehož směr od řeky Ijsel až k řece Sieg odpovídal dnešní hranici mezi Franky a Saskem - až na některé odchylky hranice Porýnské provincie s Vestfálskem. Právě tento systém, patrně ještě v 7. století poněkud schopný obrany, asi také odvrátil tehdy pronikající Sasy od Rýna a tím stanovil jejich dnešní hranici s Franky. Nejzajímavější objevy zde byly učiněny teprve v posledních letech (J. Schneiderem) ; lze tedy patrně očekávat ještě další.

Dále proti proudu Rýna byl postupně vybudován, zvláště za Domiciána a Hadriána, velký římský pohraniční val, který začíná pod Neuwiedem a táhne se přes Montabaurskou výšinu do Ems, tam překračuje řeku Lahn, u Adolfsecku se obrací na západ, sleduje severní svah Taunusu, zahrnuje jako nejsevernější bod Gríiningen ve Wetterau; odtud jde jihojihovýchodním směrem a jižně od Hanau dosahuje Mohanu. Odtud vede po levém břehu Mohanu až po Miltenberg a dále pokračuje přímou čarou, jen jednou přerušenou, až k wiirttemberské řece Rems do blízkosti hradu Hohenstaufen. Zde se val, dostavěný později, pravděpodobně za Hadriána, obrací na východ přes Dinkelsbühl, Gunzenhausen, Ellingen a Kipfenberg a dosahuje u Irnsingu nad Kelheimem Dunaje. Za valem byly menší valy a ve větší vzdálenosti od nich větší opevněná místa jako záloha. Takto uzavřené území na pravém břehu Rýna, jež aspoň jižně od Mohanu zůstalo pusté od doby, kdy Suevové vyhnali Helvety, bylo podle Tacita osídleno galskými tuláky a opozdilci z řad vojska.

Tak nastaly na Rýně, podél pohraničního valu a na Dunaji časem klidnější a bezpečnější poměry. Boje a vpády stále pokračovaly, ale vzájemné hranice území zůstaly několik století nezměněny.

{490} Pokrok až do stěhování národů

Tacitem a Ptolemaiem končí písemné prameny o poměrech a událostech ve vnitrozemí Německa. Zato se nám otevírá řada jiných, mnohem názornějších pramenů: nálezy starožitností, týkající se epochy, kterou zkoumáme.

Viděli jsme, že v době Pliniově a Tacitově se obchod mezi Římany a vnitrozemím Německa rovnal téměř nule. U Plinia však přece nalézáme náznak staré, v jeho době ještě tu a tam používané obchodní cesty z Carnunta (proti ústí Moravy do Dunaje) podél Moravy a Odry k Jantarovému pobřeží. Této cesty, stejně jako druhé, přes Čechy podél Labe, používali pravděpodobně již ve velmi rané době Etruskové, jejichž přítomnost v severních alpských údolích dokazují četné nálezy, zejména halstattský nález^[346]. Vpád Galů do horní Itálie učinil asi tomuto obchodu konec (kolem roku -400) (Boyd Dawkins)^[347]. Potvrdí-li se tento názor, pak měli Etruskové obchodní styky, hlavně dovoz bronzového zboží, s národy, které obsadily oblasti na Visle a Labi před Němci, tedy patrně s Kelty, a přerušení těchto styků by pak asi souviselo právě tak s přistěhováním Němců, jako se zpětným proudem Keltů do Itálie. Zdá se, že teprve po tomto přerušení vznikla východnější obchodní cesta, od řeckých černomořských měst podél Dněstru a Dněpru směrem k ústí Visly. Nasvědčují tomu nálezy starých řeckých mincí u Bydhoště, na ostrově Ösel a na jiných místech; jsou mezi nimi exempláře ze čtvrtého, snad už z pátého století před naším letopočtem, ražené v Řecku, Itálii, na Sicílii, v Kyréné atd.

Přerušené obchodní cesty podél Odry a Labe se nutně zas samy obnovily, jakmile se kočovné národy usadily. Zdá se, že v době Ptolemaiově nastal opět rozkvět nejen těchto, nýbrž i jiných dopravních cest přes Německo, a kde končí Ptolemaiovo svědectví, tam v něm pokračují nálezy.

C. F. Wiberg^[348] v tomto směru mnohé vyjasnil pečlivým sestavením nálezů a dokázal, že ve 2. století našeho letopočtu se opět používalo obchodních cest jak přes Slezsko podél Odry, tak přes Čechy podél Labe. V Čechách se už Tacitus zmiňuje o

"markytánech a obchodnících" (lixae ac negotiatores) z našich provincií, {491} kteří, protože byli chtiví peněz a protože vůbec zapomněli na vlast, přešli na nepřátelské území a k vojenskému táboru Marobudovu"^[349].

Stejně tak Hermundurové, již dávno spřátelení s Římany, podle Tacita nerušeně obchodovali v Agri decumates^[350] a v Raetii až po Augsburg; jistě aspoň přinášeli římské zboží a mince z horního Mohanu dále až k Sále a Veře. Také níže u římského pohraničního valu, na Lahnu, se ukazují stopy obchodní cesty do vnitrozemí.

Nejvýznamnější cestou však zůstala, jak se zdá, cesta přes Moravu a Slezsko. Vodní předěl mezi Moravou, respektive Bečvou, a Odrou, jediná překážka, která musí být překonána, se táhne otevřenou pahorkatinou a nedosahuje ani 325 metrů nadmořské výšky; ještě dnes tu vede železniční trať. Od Dolního Slezska se otevírá Severoněmecká nížina, která umožňuje rozvětvení cest všemi směry k Visle a k Labi. Ve Slezsku a Braniborsku byli ve 2. a 3. století nepochybně usazeni římští obchodníci. Nacházíme tam nejen skleněné urny, slzničky a popelnice s latinskými nápisy (Massel u Trzebnice ve Slezsku a jinde), ale dokonce celé římské hrobky s výklenky pro urny (kolumbária) (Nacheln u Hlohova). Také u Warinu v Meklenbursku byly nalezeny nesporně římské hroby. Rovněž nálezy mincí, římského kovového zboží, hliněných kahanů atd. svědčí o tom, že obchodní styky vedly po této cestě^[abm]. Vůbec je celé východní Německo, třebaže sem nikdy nevkročila římská vojska, jako poseto římskými mincemi a výrobky; ty jsou namnoze ověřeny výrobními značkami, které se objevují také na nálezech v provinciích římské říše.^[abn]

Avšak v prvních stoletích po Augustovi se plavily římské obchodní lodi také po Severním moři. Dokazuje to nález v Neuhausu na řece Oste (při ústí Labe), obsahující 344 římských stříbrných mincí od Nerona až po Marka Aurelia a zbytky lodi, která tam asi ztroskotala. Také podél jižního pobřeží Baltského moře vládl námořní ruch, který dosahoval až k dánským ostrovům, ke Švédsku {492} a Gotlandu; ještě se o něm podrobněji zmíníme. Vzdálenosti různých míst na pobřeží, které udává Ptolemaios a Marcianus (kolem roku 400), se mohou opírat jen o zprávy obchodníků, kteří se podél těchto břehů plavili. Směřují od meklenburského pobřeží do Gdaňska a odtud do Scandie. Potvrzují to konečně četné ostatní nálezy římského původu v Holštýnu, Šlesviku, Meklenbursku, Předních Pomořanech, na dánských ostrovech a v jižním Švédsku, jejichž naleziště leží velmi hustě vedle sebe v nepatrné vzdálenosti od pobřeží.

Těžko se dá určit, v jaké míře zahrnoval tento římský obchodní styk dovoz zbraní do Německa. Četné římské zbraně nalezené v Ně-mecku mohly být docela dobře ukořistěny, a římské pohraniční orgány se samozřejmě ze všech sil snažily, aby Němcům dovoz zbraní zamezily. Avšak námořní cestou se mohlo leccos dostat zejména k vzdálenějším kmenům, jako např. na Cimberský poloostrov.

Ostatní římské zboží, které těmito různými cestami pronikalo do Německa, sestávalo z domácího nářadí, šperků a toaletních potřeb atd. Mezi domácím nářadím se nacházejí bronzové mísy, míry, poháry, nádoby, kuchyňské nádobí, síta, lžíce, nůžky, sběračky atd., jednotlivé zlaté nebo stříbrné nádoby, hliněné kahany, jež jsou velice rozšířené; šperky bronzové, stříbrné nebo zlaté: náhrdelníky, čelenky, náramky, prsteny, spony na způsob našich broží; mezi toaletními potřebami nacházíme hřebeny, pinzety, ušní lžičky atd. - nemluvě o předmětech, jejichž použití je sporné. Podle Worsaaeova názoru vznikla většina těchto výrobků pod vlivem vkusu panujícího v Římě v prvním století.^[351]

Rozdíl mezi Němci doby Caesarovy a dokonce ještě i Tacitovy a lidem, který těchto předmětů užíval, je velký, i když připustíme, že jich používali jen vznešenější a bohatší. "Jednoduché pokrmy", jimiž Němci podle Tacita "bez velké přípravy (sine apparatu) a bez koření zahánějí hlad"^[352], ustoupily kuchyni, která používala už dost složité úpravy a patrně odebírala od Římanů i náležité druhy koření. Místo pohrdání zlatými a stříbrnými věcmi nastoupila záliba zdobit se jimi; místo lhostejnosti vůči římským penězům jejich rozšíření po celém germánském území. A což teprve toaletní potřeby - jen pouhý fakt jejich přítomnosti znamená začátek převratu {493} v mravech lidu, jenž sice, pokud je nám známo, vynalezl mýdlo, ale uměl ho používat jen k barvení vlasů na žluto!

Co Němci dodávali římským obchodníkům za všechny tyto hotové peníze a zboží, v tom jsme odkázáni především na zprávy starověkých autorů, ale ti nás nechávají, jak už bylo řečeno, téměř úplně na holičkách. Plinius se zmiňuje o zelenině, husím peří, vlněných látkách a mýdle jako o artiklu, který impérium dováželo z Německa. Ale tento začínající obchod na hranici nemůže poskytnout žádné měřítko pro pozdější dobu. Hlavním artiklem, o němž víme, byl jantar, ten však nestačí, aby vysvětlil rozšíření obchodu po celé zemi. Dobytek, tvořící hlavní bohatství Němců, byl patrně i hlavním vývozním předmětem, jen samy legie rozmístěné na hranici určitě měly velkou spotřebu masa. Zvířecí kůže a kožešiny, které se za Jornandesovy doby posílaly ze Skandinávie do ústí Visly a odtud na římské území, našly cestu z východoněmeckých lesů do impéria určitě už i dříve. Wiberg se domnívá, že divoká zvířata do cirku přiváželi římští námořníci ze severu. Ale kromě medvědů, vlků a snad zubrů tam nebylo co získat, a lvi a leopardi a dokonce i medvědi z Afriky a Asie byli blíž a dali se snáz sehnat. - Otroci? ptá se konečně skoro stydlivě Wiberg, a tady se patrně strefil do černého. Otroci byli kromě dobytka ve skutečnosti jediný artikl, který mohlo Německo v dostatečné míře vyvážet, aby vyrovnalo svou obchodní bilanci s Římem. Jen Itálie spotřebovala jak ve městech, tak na latifundiích ohromný počet otroků, kteří se rozmnožovali jen z nepatrné části. Předpokladem celého římského hospodaření na velkostatcích byl obrovský dovoz prodaných válečných zajatců, který plynul do Itálie v neustálých dobyvačných válkách za úpadku republiky a ještě za Augusta. Tomu byl teď konec. Impérium přešlo v pevných hranicích do defenzívy. Přemožení nepřátelé, z nichž se rekrutovala masa otroků, byli u římských vojsk stále vzácnější. Bylo třeba kupovat je u barbarů. Jak se tedy neměli objevit na trhu Němci také jako prodavači? Němci, kteří už podle Tacita prodávali otroky ("Germ[ania]" 24), kteří mezisebou neustále válčili, kteří, jako Frísové, když neměli peníze, platili Římanům daně tak, že prodali své ženy a děti do otroctví, kteří se už v třetím století, ne-li dříve, plavili po Baltském moři a jejichž námořní výpravy do Severního {494} moře, počínaje nájezdy Sasů v třetím a konče nájezdy Normanů v desátém století, sledovaly jako nejbližší cíl vedle ostatního pirátství především honbu na otroky, určené téměř výlučně pro obchod? - titíž Němci, kteří vystupují o několik století později jak při stěhování národů, tak ve válkách proti Slovanům jako hlavní lupiči otroků a otrokáři své doby? Buďto musíme předpokládat, že Němci druhého a třetího století byli úplně jiní lidé než všichni ostatní sousedé Římanů a úplně jiní než jejich vlastní potomci ze třetího, čtvrtého a pátého století, nebo musíme připustit, že se rovněž značně podíleli na obchodu s otroky do Itálie, který se tehdy považoval za naprosto slušný a dokonce čestný. A tím padá také onen tajuplný závoj, který obvykle zahaluje německý exportní obchod té doby.

Zde se musíme vrátit k tehdejším obchodním stykům na Baltském moři. Zatímco na pobřeží Kattegatu se neobjevují téměř žádné římské nálezy, jsou na ně jižní pobřeží Baltského moře až do Livonska, Šlesvik-Holštýn, jižní okraj a vnitrozemí dánských ostrovů, jižní a jihovýchodní pobřeží Švédská, Öland a Gotland velmi bohaté. Naprostá většina těchto nálezů patří do takzvaného denárového období, k němuž se ještě vrátíme a které trvalo až do prvních let vlády Septimia Severa, tedy zhruba do roku 200. Už Tacitus říká, že Suionové mají silné loďstvo, složené z veslic, a zmiňuje se o tom, že mají v úctě bohatství; provozovali tedy už patrně námořní obchod. Plavba, která se nejdřív vyvinula na Baltu v Öresundu a Ölandsundu a podél pobřeží, se musela odvážit i na otevřené moře, chtěla-li rozšířit svůj vliv i na Bornholm a Gotland; musela dosáhnout už značné bezpečnosti v ovládání plavidel, aby se vytvořil čilý styk, jehož střediskem byl právě ostrov Gotland, ležící nejdále od pevniny. Do roku 1873^[abo] se tu vskutku našlo přes 3200 římských stříbrných denárů, zatímco na Ölandu jen asi 100, na švédské pevnině sotva 50, na Bornholmu 200, v Dánsku a Šlesviku 600 (z toho 428 v jednom jediném nálezu, u Slagelse na Seelandu). Rozbor těchto nálezů dokazuje, že až do roku 161, kdy se stal císařem Marcus Aurelius, se na Gotland dostaly {495} římské denáry jen ojediněle, ale od té doby až do konce století tam přicházely ve velkém množství. V druhé polovině století byla tedy plavba po Baltském moři zřejmě už značně rozvinuta; že existovala už dříve, dokazuje Ptolemaiův údaj, podle něhož měřila vzdálenost od ústí Visly do Scandie 1200 až 1600 stadií (30 až 40 zeměpisných mil). Obě vzdálenosti jsou zhruba správné pro východní cíp Blekinge i pro jižní cíp Olandu nebo Gotlandu, podle toho, měříme-li od Rixhöftu nebo od Neufahrwasseru, respektive od Pillau. Mohou se opírat jen o zprávy mořeplavců, stejně jako ostatní údaje o vzdálenostech podél německého pobřeží až k ústí Visly.

Že tuto plavbu na Baltském moři neprovozovali Římané, o tom svědčí za prvé nejasnost všech jejich představ o Skandinávii a za druhé to, že na březích Kattegatu a v Norsku nebyly nikdy nalezeny římské mince. Hranicí jejich přímého námořního styku zůstalo patrně Cimberské předhoří (Skagen), jehož Římané dosáhli za Augusta a odkud viděli širé nekonečné moře. Z toho plyne, že se po Baltském moři plavili sami Germáni, udržovali tu obchodní styk a přiváželi do Skandinávie římské peníze a římské výrobky. Nemohlo tomu ani být jinak. Od druhé poloviny třetího století zčistajasna začínají Sasové s námořními výboji na galském a britském pobřeží, a to s odvahou a jistotou, jaké nemohli nabýt přes noc, ale jež naopak předpokládá dlouhé zkušenosti s plavbou na otevřeném moři. A tyto zkušenosti mohli Sasové, mezi něž zde musíme počítat i všechny kmeny Cimberského poloostrova, tedy také Frísy, Angly, Juty, získat pouze na Baltském moři. Toto velké vnitrozemské moře bez přílivu a odlivu, kam se atlantské jihozápadní bouře přiženou teprve tehdy, když už se z velké části vyřádily v Severním moři, tato protáhlá nádrž s četnými ostrovy, zálivy a průlivy, kde člověk při cestě od jednoho břehu na druhý ztrácí pevninu z očí nejvýš jen na krátký čas, byla jako stvořena k tomu, aby sloužila nově se rozvíjející mořeplavbě jako cvičné vody. Už skalní malby ve Švédsku, připisované době bronzové, které často znázorňují veslice, svědčí o prastarém plaveckém umění. Nález v Nydamském rašeliništi ve Šlesviku představuje 70 stop dlouhý, 8 až 9 stop široký člun ze začátku třetího století, {496} který byl postaven z dubových prken a dobře se hodil k plavbě na otevřeném moři. Zde se v klidu vyvíjela ona technika stavby lodí a ona námořnická zkušenost, která umožnila Sasům a Normanům jejich pozdější dobyvačná tažení na otevřeném moři a díky níž stojí germánské plemeno dodnes v čele všech námořních národů světa.

Římské mince, které se dostaly do Německa do konce druhého století, byly převážně stříbrné denáry (1 denár = 1,06 marky). Přitom dávali Němci podle Tacitovy zprávy přednost starým, dávno známým mincím se zoubkovaným okrajem a s vyraženým dvojspřežím. A skutečně se mezi staršími mincemi našlo také mnoho těchto serrati bigatique. Tyto staré mince měly jen 5 až 10 procent příměsi mědi. Už Traján nařídil přidávat do stříbra 20 procent mědi; to asi Němci nezpozorovali. Když však od roku 198 Septimius Severus zvýšil příměs na 50 až 60 procent, bylo to pro Němce příliš; pozdější denáry horší jakosti se v nálezech vyskytují jen zcela výjimečně, dovoz římských peněz ustal. Byl obnoven teprve tehdy, když roku 312 Konstantin ustanovil za měnovou jednotku zlatý solidus (72 na římskou libru ryzího zlata, která měla 327 gramů, tedy 1 solidus = 4,55 gramů ryzího zlata = 12,70 marky); a od té doby přicházejí do Německa, ale ještě více na Öland a zvláště na Gotland hlavně zlaté mince, solidy. Toto druhé období dovozu římských peněz, období solidů, trvá pro západořímské mince až do konce západní říše, pro byzantské do Anastasia (zemřel 518). Nálezy pocházejí většinou ze Švédská, z dánských ostrovů, některé z německého pobřeží Baltského moře; ve vnitrozemí Německa jsou velmi sporadické.

Falšování mincí, které prováděl Septimius Severus a jeho nástupci, však samo nestačí vysvětlit náhlé přerušení obchodního styku mezi Němci a Římany. Přistoupily k tomu zřejmě i jiné příčiny. Jednou z nich jsou bezpochyby politické poměry. Počátkem třetího století začíná útočná válka Němců proti Římanům, a kolem roku 250 už vzplanula na celé čáře od ústí Dunaje až k deltě Rýna. Mezi válčícími stranami nemohl přirozeně existovat řádný obchod. Avšak i samy tyto náhlé, všeobecné, tvrdošíjné útočné války si žádají vysvětlení. Z vnitřních římských poměrů {497} se vysvětlit nedají; impérium se naopak ještě všude staví úspěšně na odpor a mezi jednotlivými obdobími krajní anarchie produkuje stále ještě mocné císaře, jako právě v této době. Útoky musejí být tedy podmíněny změnami, k nimž došlo u samých Němců. A jsou to zase nálezy, které podávají vysvětlení.

Začátkem šedesátých let našeho století byly na dvou šlesvických rašeliništích učiněny nálezy neobyčejné důležitosti, které byly pečlivě prozkoumány Engelhardtem v Kodani a nyní jsou po všelijakém bloudění uloženy v kielském muzeu. Od ostatních nálezů tohoto druhu je výrazně odlišují mince, které jsou v nich obsaženy a podle nichž lze značně přesně určit stáří těchto nálezů. První z nich, z Taschberského (dánský Thorsbjerg) rašeliniště u Süderbrarupu, obsahuje 37 mincí od Nerona do Septimia Severa, druhý, z Nydamského rašeliniště, což je bahnem zanesená a ve slatinu přeměněná mořská zátoka, obsahuje 34 mince od Tiberia do Macrina (218). Nálezy tedy nesporně patří do let 220 až 250. Neobsahují však jen předměty římského původu, nýbrž i četné jiné, zhotovené přímo v zemi, které jsou vlivem železité rašelinné vody téměř dokonale zachovány a překvapujícím způsobem osvětlují úroveň severoněmecké kovodělné výroby, tkalcovství, stavby lodí a na runových značkách i stupeň používání písma v první polovině třetího století.

Ještě víc nás překvapuje sama úroveň výroby. Jemné látky, vkusné sandály a čistě zpracované řemení ukazují na daleko vyšší stupeň kultury, než na jakém byli Němci Tacitovy doby; největší údiv však budí domácí práce z kovu.

Že si Němci přinesli znalost používání kovů z asijské domoviny, dokazuje srovnávací jazykozpyt. Znali snad rovněž dobývání a zpracování kovů, ale v době, kdy se srazili s Římany, si tuto znalost sotva ještě uchovali. Alespoň u spisovatelů prvního století nenalézáme ani náznak toho, že by se mezi Rýnem a Labem dobývalo a zpracovávalo železo nebo bronz; z jejich zpráv lze spíš soudit o opaku. Ovšem o Kotinech (v Horním Slezsku?) říká Tacitus, že dolují železo a sousedním Kvádům připisuje Ptolemaios železné hutě; znalost tavby mohla k nim opět přijít od Dunaje. Také v nálezech z prvního století, ověřených nálezem mincí, {498} se nevyskytují nikde domácí kovové výrobky, nýbrž pouze římské; jak by se dostaly do Německa spousty římského kovového zboží, kdyby tam existovalo vlastní zpracování kovů? V Německu se ovšem nacházejí staré kadluby, nedokončené bronzové odlitky a odpadky po odlévání z bronzu, ale vždy bez mincí, které by ověřily jejich stáří; jsou to pravděpodobně stopy z předgermánské doby, zbytky činnosti kočovných etruských litců bronzu. Ostatně otázka, zda přistěhovalí Němci ztratili úplné znalost výroby kovů, je bezúčelná; všechny skutečnosti svědčí o tom, že v prvním století kov vůbec nebo téměř vůbec nezpracovávali.

Tu se najednou objevují nálezy z Taschberského rašeliniště a odhalují nám překvapivě vysoký stupeň domácí kovodělné výroby. Přezky, kovové destičky na kování zdobené zvířecími a lidskými hlavami, stříbrná přílbice uzavírající dokonale obličej kromě očí, nosu a úst; kroužkové pancíře z drátěného pletiva, které předpokládají nesmírně namáhavou práci, protože drát se musel napřed vykovat (tažení drátu bylo vynalezeno teprve roku 1306), a zlatá čelenka, přičemž neuvádíme předměty, jejichž domácí původ by mohl být sporný. Těmto nálezům odpovídají další z Nydamského rašeliniště, jakož i nálezy z rašeliniště na Fynu a konečně český nález (Hořovice), objevený rovněž na počátku šedesátých let: skvostné bronzové medailóny s lidskými hlavami, spony atd., které jsou úplně stejné jako taschberské a spadají tedy asi rovněž do téže doby.

Od třetího století se kovodělná výroba za neustálého zdokonalování rozšířila zřejmě po celém německém území; do stěhování národů, přibližně do konce pátého století, dosáhla poměrně velmi vysoké úrovně. Zpracovávalo se pravidelně nejen železo a bronz, ale i zlato a stříbro, římské mince byly napodobovány zlatými brakteáty^[abp], obyčejné kovy pozlacovány; vyskytuje se vykládání, email, filigránová práce; při často hrubých tvarech výrobku se vyskytují svrchovaně umělecké a vkusné, pouze zčásti podle Římanů napodobené ozdoby - to platí zejména o přezkách a sponách nebo o jehlicích na spínání šatu, u nichž se všeobecně vyskytují {499} určité charakteristické tvary. V Britském muzeu mají spony z Kerče při Azovském moři vedle zcela podobných, které byly nalezeny v Anglii; mohly být z jedné dílny. Styl těchto prací je - při často výrazných místních zvláštnostech - v podstatě týž od Švédská až k dolnímu Dunaji a od Černého moře až po Francii a Anglii. Toto první období německého kovoprůmyslu zaniká na pevnině se skončením stěhování národů a s všeobecným přijetím křesťanství; v Anglii a ve Skandinávii se udržuje o něco déle.

Z kmenových práv^[250] je patrno, jak byl tento průmysl u Němců v 6. a 7. století všeobecně rozšířen a nakolik se už z něho stalo samostatné průmyslové odvětví. Často se uvádějí kováři, mečíři, zlatníci a stříbrníci, v alamanském zákoníku dokonce i takoví, kteří jsou veřejně zkoušeni (publice probati). Bavorský zákoník uvaluje na krádež v kostele, ve vévodském dvoře, v kovárně nebo ve mlýně větší trest, "protože tyto čtyři budovy jsou veřejné a jsou stále otevřené". Za zlatníka je ve fríském zákoníku o čtvrtinu vyšší wergeld, než za ostatní příslušníky jeho stavu; sálský zákoník oceňuje obyčejného poddaného na 12 solidů, kdežto kováře (faber) na 35 solidů.

O stavbě lodí jsme už hovořili. Nydamské čluny jsou veslice, větší z nich je dubová, pro 14 párů veslařů, menší z borového dřeva. Vesla, kormidlo a naběračky na vodu v nich ještě ležely. Teprve když se Němci začali plavit také po Severním moři, převzali patrně od Římanů a Keltů používání plachet.

Hrnčířství, zřejmě jen ruční, jim bylo známo už za Tacita. Římané měli na hranici, zejména na vnitřní straně hraničního válu ve Švábsku a Bavorsku velké hrnčířské dílny, v nichž byli zaměstnáni i Němci, jak dokazují vypálená jména dělníků. Ti bezpochyby přinesli do Německa znalost skloviny a hrnčířského kruhu i větší technickou dovednost. Ti, kteří pronikli až za Dunaj, se seznámili také s výrobou skla; v Bavorsku a Švábsku bylo nalezeno hodně skleněných nádob, barevných skleněných perel a sklem vykládaného kovového zboží, vesměs německého původu.

Nakonec shledáváme, že se už všeobecně rozšířilo runové písmo a běžně se ho užívalo. Taschberský nález obsahuje pochvu {500} meče a puklu štítu s runovými nápisy. Tytéž runy nacházíme na zlatém prstenu nalezeném ve Valašsku, na sponách z Bavorska a Burgundska a konečně na nejstarších skandinávských kamenech s runovými nápisy. Jde o úplnější runovou abecedu, z níž se později vyvinuly anglosaské runy; má o sedm znaků víc než severská runová abeceda, užívaná později ve Skandinávii, a ukazuje též na starší podobu jazyka než ta, v níž se zachovala praseverština. Byl to ostatně krajně těžkopádný systém písma, pozměněného z římských a řeckých písmen tak, aby se dalo pohodlně vyrývat (writen) do kamene nebo kovu a zejména na dřevěné hole. Kulaté tvary musely ustoupit hranatým; vzhledem k vláknům dřeva bylo možno použít jen svislých nebo šikmých rýh, nikoli vodorovných; právě proto však bylo toto písmo krajně nepraktické pro psaní na pergamen nebo na papír. A skutečně, pokud to můžeme posoudit, používalo se ho téměř jen pro kultovní účely a kouzelnictví, na nápisech a patrně i pro jiná krátká sdělení; jakmile vyvstala potřeba skutečného knižního písma, jako u Gótů a později u Anglosasů, bylo runové písmo zavrženo a zavedena nově přizpůsobená řecká nebo římská abeceda, při níž byly zachovány jen jednotlivé runové znaky.

A konečně museli Němci v období, o němž tu pojednáváme, dosáhnout značného pokroku také v zemědělství a chovu dobytka. Omezení na pevná sídliště si to vynutilo; obrovský přírůstek obyvatelstva, který v době stěhování národů vedl k přelidnění, by bez nich nebyl možný. Nejedna část pralesa musela být vyklučena a patrně z této doby pochází většina "starých rolí", tj. částí lesa se stopami prastarého zemědělství, pokud leží na tehdejším německém území. Speciální důkazy zde přirozeně chybějí. Jestliže však už Probus na konci 3. století vybíral pro svoje jezdectvo raději německé koně a jestliže velký bílý hovězí dobytek, který v saských oblastech Británie zatlačil drobné černé keltské plemeno, sem přivedli podle současných domněnek Anglosasové, ukazuje to, že Němci prodělali i v chovu dobytka a tím i v zemědělství naprostou revoluci.

_______________

{501} Z našeho zkoumání vyplývá, že Němci udělali od Caesara do Tacita sice významný krok vpřed v rozvoji civilizace, že však od Tacita do začátku stěhování národů - kolem roku 400 - šli kupředu ještě daleko rychleji. Pronikl k nim obchod a římské průmyslové výrobky, a tím aspoň zčásti i římské potřeby; probudil vlastní průmysl, který se sice opíral o římské vzory, ale přitom se rozvíjel zcela samostatně. Nálezy na šlesvických rašeliništích představují první časově určitelné období tohoto průmyslu; nálezy z doby stěhování národů ukazují už druhý, vyšší stupeň vývoje. Zvláštní přitom je ta okolnost, že západnější kmeny jsou proti kmenům vnitrozemským a zejména proti kmenům podél baltského pobřeží značně pozadu. Frankové a Alamani a ještě později Sasové dodávají kovové zboží horší jakosti než Anglosasové, Skandinávci a kmeny, které se vystěhovaly z vnitrozemí - Gótové u Černého moře a na dolním Dunaji, Burgundové ve Francii. Vliv starých obchodních cest od středního Dunaje podél Labe a Odry zde nelze přehlížet. Obyvatelé pobřeží se současně stávají dovednými loďaři a odvážnými námořníky; obyvatelstva všude prudce přibývá; území, sevřené Římany už nestačí; dochází, nejdříve na vzdáleném východě, k novým tažením kmenů hledajících půdu, až nakonec se vzedmou masy lidí ze všech stran a nezadržitelně proudí po souši i po moři na nová území.

Poznámka: Německé kmeny

Do vnitrozemí Velké Germánie se římská vojska dostala pouze na několika pochodech a během krátké doby, a to ještě jen k Labi; kupci a ostatní cestující přicházeli až do Tacitovy doby rovněž jen zřídka a nedostali se příliš daleko. Není tedy divu, že zprávy o této zemi a jejích obyvatelích jsou tak skoupé a rozporné; je spíš překvapující, že vůbec ještě máme tolik bezpečných zpráv.

Z pramenů samotných se dá používat obou řeckých zeměpisců bezpečně jen tam, kde jsou nezávisle potvrzeni. Oba byli kabinetními učenci, sběrateli, a svým způsobem a podle svých možností také kritiky materiálu, dnes většinou ztraceného. Osobní znalost země jim chyběla. U Strabóna teče Římanům dobře známá {502} řeka Lippe místo do Rýna rovnoběžně s Emží a Vezerou do Severního moře; ale je natolik poctivý, že přiznává, že krajina za Labem je mu zcela neznámá. Zatímco rozpory svých pramenů a své vlastní pochybnosti překonává naivním racionalismem, který někdy připomíná začátek našeho století, pokouší se učený zeměpisec Ptolemaios vymezit jednotlivým německým kmenům, které jeho prameny uvádějí, matematicky přesná místa v neúprosné kartografické síti své mapy. I když je celé Ptolemaiovo dílo na svou dobu velkolepé, je jeho zeměpis Germánie mylný^[353]. Za prvé jsou zprávy, z nichž čerpá, většinou neurčité a rozporné, často přímo chybné. Za druhé je jeho mapa zkreslena, říční toky i pohoří jsou ve většině případů zakresleny naprosto nesprávně. Je to asi tak, jako kdyby se kolem roku 1820 nějaký nescestovalý berlínský geograf cítil povinen vyplnit prázdné místo na mapě Afriky tím, že uvede v soulad všechny prameny od Lea Afričana a vymezí každé řece a každému pohoří určitý směr a každému národu přesné sídliště. Při takových pokusech o nemožné se musí omyly použitých pramenů ještě prohloubit. Ptolemaios uvádí například mnoho kmenů dvakrát: Lakkobardy na dolním Labi, Langobardy mezi středním Rýnem a středním Labem; zná dvojí Čechy, jedny obývané Markomany, druhé Bainochaimy atd. Ríká-li Tacitus výslovně, že v Germánii neexistují města, uvádí Ptolemaios sotva o padesát let později už 96 míst s názvy. Mnohá z těchto jmen mohou být správné místní názvy; Ptolemaios patrně sbíral hodně zpráv od obchodníků, kteří v té době přicházeli ve větším počtu do východní části Německa a poznávali zvolna se ustalující názvy míst, která navštěvovali. Odkud pocházejí jiná jména, ukazuje příklad domnělého města Siatutanda, které náš zeměpisec vyčetl z Tacitových slov: ad sua tutanda^[abr], patrně z nějakého špatného rukopisu. Vedle toho však existují zprávy překvapivě přesné, které mají vysokou historickou cenu. Například Ptolemaios je jediný mezi starověkými autory, který umísťuje Langobardy, i když pod zkomoleným názvem Lakkobardi, přesně tam, kde o nich ještě dnes svědčí názvy Bardengau a Bardenwic; také Ingriony umísťuje {503} do Engerské župy, kde dodnes leží na Rýně město Engers u Neuwiedu. Rovněž pouze on sám uvádí jména litevských Galindů a Suditů, která dodnes žijí v názvech východopruských krajů Gelünden a Sudauen. Takové případy však dokazují jen jeho velkou učenost, nikoli správnost jeho ostatních údajů. K tomu je text, zvláště pokud se týče hlavní věci, jmen, hrozně pokažen.

Bezprostředním pramenem zůstávají Římané, zejména ti, kteří do Německa sami přišli. Velleius byl v Německu jako voják a píše jako voják, asi tak, jak popisuje důstojník grande armée^[abs] tažení z let 1812 a 1813. Jeho vyprávění nedovoluje určit ani místa vojenských událostí; žádný div v zemi bez měst. Rovněž Plinius sloužil v Německu jako důstojník jízdy a mezi jiným navštívil pobřeží, kde žili Chaukové; ve dvaceti knihách také popsal všechny války s Germány; z nich čerpal Tacitus. Nadto byl Plinius první Říman, jenž měl na poměrech v barbarské zemi teoretický, nejen politicko-vojenský zájem.^[abt] Jeho zpráva o germánských kmenech má tedy mimořádnou závažnost, protože spočívá na jeho vlastních informacích jako římského vědeckého encyklopedisty. Podle tradice se tvrdí, že Tacitus byl v Německu, důkaz pro to však nenalézám. V každém případě mohl ve své době sbírat přímé zprávy pouze v samé blízkosti Rýna a Dunaje.

Dvě klasické knihy se marně pokoušely uvést v soulad klasifikaci kmenů v Tacitově "Germanii" s Ptolemaiovou a se spletí ostatních starých zpráv: "Němci a sousední kmeny" od Kašpara Zeusse a "Dějiny německé řeči" od Jacoba Grimma. Co se nepodařilo oběma těmto geniálním učencům, a od té doby také nikomu jinému, můžeme patrně považovat za neřešitelné našimi nynějšími prostředky. Nedostatečnost těchto prostředků vyplývá právě z toho, že oba tito učenci byli nuceni vykonstruovat si mylné pomocné teorie; Zeuss, že poslední slovo ve všech sporných otázkách je třeba hledat u Ptolemaia, ačkoli nikdo neoznačil lépe Ptolemaiovy základní omyly než právě on sám; Grimm, že síla, která svrhla římské impérium, musela vyrůst na širší základně, než je oblast mezi Rýnem, Dunajem a Vislou, a že je tudíž nutno {504} spolu s Góty a Dáky označit i většinu území severně a severovýchodně od dolního Dunaje za území německé. Jak Zeussovy, tak Grimmovy domněnky jsou dnes zastaralé.

Pokusme se aspoň poněkud objasnit tuto věc tím, že si otázku omezíme. Podaří-li se nám stanovit všeobecnější rozdělení kmenů podle několika kmenových svazků, získáme tím pevnou půdu pro pozdější podrobné bádání. A zde nám jedno místo z Plinia skýtá pevný bod, jehož pevnost se během zkoumání stále víc potvrzuje a který rozhodně působí menší potíže, zaplétá nás do menších rozporů než kterýkoli jiný.

Vycházíme-li však z Plinia, musíme se vzdát toho, že by se dala bezvýhradně upotřebit tacitovská triáda a staré pověsti o třech Mannových synech Ingovi, Iskovi a Erminovi. Za prvé však sám Tacitus neví, co si se svými Ingaevony, Iskaevony a Herminony počít. Ani v nejmenším se nesnaží kolem těchto tří kmenových svazků seskupit kmeny, které jednotlivě vypočítává. A za druhé se to ani později nikomu nepodařilo. Zeuss vynakládá mnoho námahy, aby do tacitovské triády vtěsnal Góty, které považuje za "Istaevony", ale tím jen zvětšuje už beztak velký zmatek. O zařazení Skandinávců se ani nepokouší a považuje je za čtvrtý kmenový svazek. Tím je však tacitovská triáda prolomena právě tak jako pěti hlavními kmenovými svazky u Plinia.

Podívejme se teď na každý z těchto pěti kmenových svazků zvlášť.

I. Vindili, quorum pars Burgundiones, Varini, Carini, Guttones.^[abu]

Jde tu o tři kmeny: o Vandaly, Burgundy a o samotné Góty, o nichž je jisto, že za prvé mluvily gótskými nářečími, a za druhé, že v té době žily daleko na východě Germánie: Gótové u ústí Visly a východně od něho, Burgundy klade Ptolemaios do oblasti mezi Vartou a Vislou, Vandaly Dio Cassius (který jejich jménem nazývá Krkonoše) do Slezska. K tomuto gótskému kmenovému svazku, jak jej budeme označovat podle jazyka, smíme počítat patrně bez výjimky všechny kmeny, jejichž nářečí Grimm odvodil z gótštiny, {505} tedy především oblasti, jimž Prokopios stejně jako Vandalům připisuje gótský jazyk.^[354] O jejich dřívějších sídlech nic nevíme, stejně jako o sídlech Herulů, které Grimm vedle Skirů a Rugiů počítá rovněž ke Gótům. Plinius se zmiňuje o tom, že Skirové žijí v Povislí, Rugiové žijí podle Tacita hned vedle Gótů na pobřeží. Gótština tedy zaujímá dosti kompaktní území mezi Vandalskými horami (Krkonošemi), Odrou a Baltským mořem až k Visle a dále za Vislu.

Kdo byli Carinové, nevíme. Některé potíže působí Varnové. Tacitus je uvádí vedle Anglů mezi sedmi kmeny obětujícími Nertě, o nichž už Zeuss právem poznamenává, že vypadají typicky ingaevonsky. Angly však Ptolemaios počítá k Suevům, což je zřejmě nesprávné. Zeuss v jednom nebo dvou zkomolených jménech u téhož zeměpisce vidí Varny a na základě toho je umísťuje na území kolem Havoly a k Suevům. Nadpis starého kmenového práva přímo ztotožňuje Varny a Durynky; ale samo právo mají Varnové a Anglové společné. Vzhledem k tomu je sporné, mají-li se Varnové počítat ke gótskému, nebo k ingaevonskému kmeni; protože však zcela vyhynuli, nemá ani tato otázka žádný zvláštní význam.

II. Altera pars Ingaevones, quorum pars Cimbri, Teutoni ac Chaucorum gentes.^[abv]

Plinius zde určuje za sídla Ingaevonů především Cimberský poloostrov a pobřeží mezi Labem a Emží. Ze tří uvedených kmenů byli ncjbližšími příbuznými Frísů nepochybně Chaukové. Frísky se dodnes mluví na pobřeží Severního moře, v holandském západním Frísku, v oldenburském Saterlandu, v šlesvickém severním Frísku. V karolinské době se na celém pobřeží od Sinkfalu (zátoky, která ještě dnes tvoří hranici mezi belgickými Flandry a holandským Zeelandem) až na Sylt a k šlesvické řece Widau a pravděpodobně ještě hodný kus dál na sever mluvilo téměř výlučně frísky; pouze po obou stranách ústí Labe dosahoval saský jazyk až k moři.

Pod Cimbry a Teutony rozumí Plinius zřejmě tehdejší obyvatele Cimberského chersonésu, kteří tedy patřili k chaucko-frískému jazykovému kmeni. Můžeme tedy s Zeussem a Grimmem {506} považovat severní Frísy za přímé potomky oněch nejstarších poloostrovních Němců.

Dahlmann ("Dějiny Dánska") sice tvrdí, že severní Frísové se na Cimberský poloostrov přistěhovali od jihozápadu teprve v pátém století, ale neopírá své tvrzení o sebemenší důkaz, a jeho názor zůstal při všech pozdějších bádáních právem zcela opomenut.

Ingaevónština by tedy byla především totožná s fríštinou v tom smyslu, že celý jazykový kmen nazýváme podle jazyka, z něhož se nám zachovaly pouze starší památky a živá nářečí. Ale je tím rozsah ingaevonského kmene vyčerpán? Nebo má pravdu Grimm, zahrnuje-li pod tento celek všechno to, co ne zcela přesně označuje za dolnoněmecké, tedy vedle Frísů ještě Sasy?

Připusťme předem, že Plinius vymezuje Sasům zcela nesprávné místo tím, že počítá Cherusky k Herminonům. Uvidíme později, že ve skutečnosti nezbývá nic jiného než počítat Sasy rovněž k Ingaevonům a považovat tento kmenový svazek za frísko-saský.

Zde je na místě promluvit o Anglech, o nichž se Tacitus domnívá a Ptolemaios tvrdí, že patří k Suevům. Ptolemaios je klade na pravý břeh Labe proti Langobardům, jimiž mohou být myšleni jen skuteční Langobardi na dolním Labi, má-li na tom údaji být aspoň něco správného; Anglové by tedy sídlili na území od Lauenburska přibližně až do Prignitzu. Později je nacházíme na poloostrově samém, kde se jejich jméno zachovalo a odkud se spolu se Sasy přestěhovali do Británie. Jejich jazyk se dnes jeví jako složka anglosaštiny, a to jako vyloženě fríská složka tohoto nově vytvořeného nářečí. Ať už se s Angly, kteří zůstali ve vnitrozemí Německa nebo tam zbloudili, stalo cokoli, sama tato skutečnost nás nutí počítat Angly k Ingaevonům, a to k jejich fríské větvi. Jim vděčí anglosaština za vokalismus, který je daleko víc fríský než saský, a za okolnost, že další vývoj tohoto jazyka jde v mnoha případech nápadně paralelně s vývojem fríských nářečí. Ze všech nářečí na pevnině je dnes fríština angličtině nejbližší. Proto je v angličtině i změna hrdelních hlásek v sykavky fríského, nikoli francouzského původu. Anglické ch = č místo k, anglické dž místo g před měkkými samohláskami mohlo ovšem vzniknout z fríského tz, tj za k, dz za g, ale určitě ne z francouzského ch a g.

{507-508} Ilustrace: PŘEHLED SÍDEL GERMÁNŮ PODLE PRÁCE BEDŘICHA ENGELSE "NĚMECKÉ KMENY"

{509} Společně s Angly musíme k frísko-ingaevonským kmenům počítat i Juty, bez ohledu na to, zda už v Pliniově nebo Tacitově době žili na poloostrově nebo zda se tam přistěhovali teprve později. Grimm nalézá jejich jméno v pojmenování Eudosů, jednoho z Tacitových kmenů uctívajících Nerthu; patří-li Anglové k Ingaevonům, bude obtížné přiřadit ostatní kmeny tohoto svazku k jinému kmenovému svazku. V tom případě by sahali Ingaevoni až do oblasti kolem ústí Odry, a mezera mezi nimi a gótskými kmeny by byla vyplněna.

III. Proximi autem Rheno Iscaevones (alias Istaevones), quorum pars Sicambri.^[abx]

Už Grimm a po něm jiní, např. Waitz^[355], více nebo méně přesně identifikovali Iskaevony a Franky. Grimma však mate jazyk. Od poloviny devátého století jsou všechny německé dokumenty francké říše napsány dialektem, který nelze oddělit od staré horní němčiny; proto Grimm předpokládá, že stará frančtina v cizím prostředí zanikla a v domácím byla nahrazena horní němčinou, takže nakonec přiřazuje Franky k Hornoněmcům.

Grimm sám uvádí jako výsledek svého zkoumání zachovaných jazykových zbytků, že stará frančtina má hodnotu samostatného dialektu, který zaujímá střední postavení mezi saštinou a horní němčinou. To zde zatím stačí; podrobnější zkoumám franckých jazykových poměrů, v nichž je ještě mnoho nevyjasněno, musí být provedeno ve zvláštní poznámce.^[aby]

Avšak území připadající iskaevonskému kmeni se zdá být poměrně malé pro celý německý kmenový svazek, a k tomu ještě pro kmen, který hrál v dějinách tak významnou roli. Táhne se od Rýnské župy podél Rýna, ve vnitrozemí sahá až k pramenům řek Dill, Sieg, Ruhr, Lippe a Emže, na severu je odříznuto od moře kmenem Frísů a Chauků, kromě toho je při ústí Rýna prostoupeno zbytky jiných kmenů, většinou chattských: Batavů, Chattuariů atd. K Frankům patří také ještě Němci usídlení na levé straně od dolního Rýna, snad i Tribonové, Vangionové, Nemetové. {510}*****Malý rozsah tohoto území se však vysvětluje odporem, který Kel-tové, a od dob Caesarových Římané, kladli rozšíření Iskaevonů na Rýně, zatímco se v týlu už usadili Cheruskové a z boku je stále více svírali Suevové, zejména Chattové, jak dosvědčuje Caesar. Neustálý nápor na kraje za Rýnem dokazuje, že se zde na malém prostoru na německé poměry hustě nahromadilo obyvatelstvo; tento nápor se zpočátku projevoval v nájezdech dobyvačných houfů, později dobrovolným přechodem na římské území, jak to dělali Ubiové. Z téhož důvodu se zde a jenom zde Římanům snadno podařilo už záhy přesídlit značnou část iskaevonských kmenů na římské území.

Výzkum, který bude nutno provést v poznámce o franckém dialektu, dokáže, že Frankové tvoří samostatnou skupinu Němců dělící se na různé kmeny, mluví zvláštním dialektem rozpadajícím se na různá nářečí a mají prostě všechny znaky germánského kmenového svazku, potřebné k tomu, aby bylo možné prohlásit je za Iskaevony. O jednotlivých kmenech patřících k tomuto kmenovému svazku vyslovil všechno potřebné už J. Grimm. Počítá sem kromě Sigambrů Ubie, Chamavy, Bruktery, Tenktery a Usipety, tedy kmeny, které jsme označili za iskaévonské a které obývaly území vpravo od Rýna.

IV. Mediterranei Hermiones, quorum Suevi, Hermunduri, Chatti, Cherusci.^[abz]

Už J. Grimm ztotožňuje Herminony, abychom použili přesnější transkripci Tacitovu, s Hornoněmci. Název Suevové, který zahrnuje podle Caesara všechny Hornoněmce, pokud mu byli známi, se začíná diferencovat. Durynkové (Hermundurové) a Hesové (Chattové) vystupují jako samostatné kmeny. Nerozděleni zůstávají ještě ostatní Suevové. Necháme-li stranou jako neprobádatelná mnohá záhadná jména, zasutá hned v dalších stoletích, pak musejí tito Suevové zahrnovat tři velké hornoněmecké kmeny, které později zasáhly do dějin: Alamany-Šváby, Bavory a Langobardy. S určitostí víme, že Langobardi sídlili na levém břehu {511} dolního Labe kolem Bardengau, odděleni od svých ostatních soukmenovců, předsunuti uprostřed ingaevonských kmenů; toto jejich izolované postavení, které si museli uhájit dlouhými boji, výstižně líčí Tacitus, aniž zná jeho příčinu. Bavoři, jak rovněž víme od doby Zeusse a Grimma, žili pod jménem Markomani v Čechách; Hesové a Durynkové ve svých nynějších sídlech a v přilehlých jižních oblastech. Jelikož jižně od Franků, Hesů a Durynků začínalo římské území, nezůstalo už Švábům-Alamanům žádné jiné místo než mezi Labem a Odrou, v dnešní Braniborské marce a v Saském království; a zde nalézáme suevský kmen, Semnony. S těmi patrně byli Švábové-Alamani totožní a hraničili na severo-západě s Ingaevony, na severovýchodě a na východě s gótskými kmeny.

Až potud jde všechno celkem hladce. Plinius však počítá k Herminonům také Cherusky, a v tom se rozhodně mýlí. Už Caesar je jasně dělí od Suevů, k nimž počítá ještě Chatty. Ani Tacitus nic neví o sounáležitosti Cherusků s některým hornoněmeckým kmenem. Právě tak málo ví o Cheruscích Ptolemaios, který suevská jména rozšiřuje dokonce i na Angly. Pouhá skutečnost, že Cheruskové vyplňují prostor mezi Chatty a Hermundury na jihu a Langobardy na severovýchodě, ještě zdaleka nestačí, aby se z toho vyvozovala bližší kmenová příbuznost, i když možná právě ona zde Plinia zmýlila.

Pokud vím, žádný z badatelů, jehož názor připadá v úvahu, nepočítal Cherusky k Hornoněmcům. Zůstává tedy nevyřešeno jen to, zda je přiřadit k Ingaevonům nebo k Iskaevonům. Několik jmen, která se zachovala, má francký charakter: ch místo pozdějšího h v Cherusci, Chariomerus; e místo i v Segestes, Segimerus, Segimundus. Ale téměř všechna německá jména, která přicházejí k Římanům od Rýna, k nim patrně přinesli ve francké podobě Frankové. Kromě toho nevíme, zda nezněla guturální aspiráta prvního posouvání ještě v 7. století u Franků ch, v prvním století u všech západních Němců ch a zda se neoslabila teprve později ve všeobecné h. Ani jinak nenalézáme žádné kmenové příbuzenství Cherusků s Iskaevony, ani takové, jaké se např. projevuje v tom, že Sigambrové přijali zbytky Usipetů a Tenkterů, které unikly {512} Caesarovi. S iskaevonsko-franckým územím se rovněž shoduje oblast na pravém břehu Rýna, kterou Římané obsadili za Varovy doby a kterou považovali za svou provincii. Leželo zde Aliso a ostatní římské pevnosti; zdá se, že z území Cherusků byl skutečně obsazen nanejvýš jen kraj mezi Osningem a Vezerou; dále za ním byli Chattové, Cheruskové, Chaukové, Frísové více či méně nespolehliví spojenci, spoutaní strachem, ale ve svých vnitřních záležitostech autonomní a osvobození od stálé římské okupace. Římané stanovili v tomto kraji při silnějším odporu za dočasnou etapu výbojů vždy hranici kmene. Tak to udělal i Caesar v Galii; na hranici Belgů se zastavil a překročil ji teprve, když se domníval, že má vlastní tzv. keltskou Galii pevně v rukou.

Nezbývá tedy nic jiného, než Cherusky a jim nejblíže příbuzné menší sousední kmeny v souhlase s J. Grimmem a s obvyklým názorem počítat k saskému kmeni, a tím k Ingaevonům. Mluví pro to i okolnost, že se právě v území starých Cherusků nejlépe zachovalo staré saské a v genitivu plurálu a ve slabém sklonění maskulin proti vestfálskému o. Tím odpadají všechny potíže; ingaevonský kmen dostává jako ostatní vcelku zaokrouhlené území, do něhož poněkud vybíhá pouze území herminonských Langobardů. Z dvou hlavních částí tohoto kmene zaujímá frísko-anglo-jutská část pobřeží a aspoň severní a západní část poloostrova, saská část vnitrozemí a snad už i část Severní Albingie, kde brzy nato Ptolemaios poprvé uvádí Saxones^[aca].

V. Quinta pars Peucini, Basternae contermini Dacis.^[acb]

To málo, co o obou těchto kmenech víme, je charakterizuje, jako už sám tvar jména Basternae, jako kmenové příbuzenstvo Gótů. Jestliže je Plinius uvádí jako zvláštní kmen, je to patrně proto, že zprávu o nich dostal řeckým prostřednictvím z dolního Podunají, kdežto své znalosti o gótských kmenech na Odře a Visle čerpal na Rýně a u Severního moře, a proto mu ušla souvislost mezi Góty a Bastarny. Bastarnové i Peukinové jsou německé kmeny, které zůstaly na úpatí Karpat a při ústí Dunaje a ještě {513} delší dobu kočovaly; připravovaly pozdější velkou říši Gótů, v níž zanikly.

VI. Hilleviony, jméno, jímž Plinius souhrnně označuje germánské Skandinávce, uvádím jen kvůli pořádku a jen proto, abych ještě jednou konstatoval, že všichni staří spisovatelé lokalizují tento kmenový svazek jen na ostrovy (k nimž počítají také Švédsko a Norsko) a vylučují ho z Cimberského poloostrova.

Tím jsme dospěli k pěti germánským kmenovým svazkům s pěti hlavními dialekty.

Gótský dialekt na východě a severovýchodě má v genitivu plurálu maskulina a neutra ê, femininum ô a ê; slabé maskulinum má a. Flektivní tvary prézentní konjugace (indikativu) se ještě těsně přimykají k tvarům prvotně příbuzných jazyků, zvláště řečtiny a latiny, s přihlédnutím k provedenému posouvání hlásek v gótštině.

Ingaevonský dialekt na severozápadě má v genitivu plurálu a, slabé maskulinum rovněž a; v prézentu indikativu končí všechny tři osoby plurálu na d nebo dh se ztrátou všech nazál. Dělí se na dvě hlavní větve - saskou a frískou, které se v anglosaštině opět spojují v jednu. K fríské větvi se přimyká

skandinávský kmen; genitiv plurálu na a, slabé maskulinum na i, které je oslabeno z a, jak dokazuje celá deklinace. V indikativu prézenta přešlo původní s druhé osoby singuláru v r, první osoba plurálu zachovává m, druhá osoba plurálu dh, ostatní osoby jsou více nebo méně redukovány.

Proti těmto třem kmenům stojí oba jižní kmeny: iskaevonský a herminonský, v pozdější terminologii francký a hornoněmecký. Oba mají společné slabé maskulinum na o; s největší pravděpodobností také genitiv plurálu na ô, ačkoli ve frančtině není doložen a v nejstarších západních (sálských) památkách končí akuzativ plurálu na as. V prézentní konjugaci jsou si oba dialekty blízké, pokud to můžeme doložit pro frančtinu, a podobně jako gótština se v tom těsně přimykají k prvotně příbuzným jazykům. Ve spojení obou dialektů v jeden nám však brání celé dějiny jazyka, počínaje velmi důležitými starobylými zvláštnostmi nejstarší frančtiny a konče velkými odlišnostmi v obou dnešních nářečích; stejně tak {514} ani celé dějiny obou těchto kmenů nedávají možnost sloučit je v jeden kmenový svazek.

Jestliže jsem si v tomto celém pojednání všímal jen flektivních tvarů, a nikoli hláskových poměrů, vysvětluje se to důležitými změnami, k nimž došlo v hláskových poměrech - aspoň u mnoha dialektů - mezi prvním stoletím a dobou, kdy byly napsány naše nejstarší jazykové prameny. V Německu stačí jen připomenout druhé posouvání hlásek; ve Skandinávii ukazují aliterace v nejstarších písních, jak pronikavě se jazyk změnil v době od jejich vzniku do jejich zapsání. Co je zde ještě třeba vykonat, vykonají patrně ještě němečtí jazykovědní odborníci, zde by se tím toto pojednání jen zbytečně zkomplikovalo.

Napsal B. Engels v letech 1881-1882

Podle textu rukopisu
Přeloženo z němčiny,

__________________________________

B. Engels

{515} Francká doba

Převrat ve vztazích v pozemkové držbě za Meroveovců a Karlovců

Markovní zřízení zůstalo až do konce středověku základem téměř celého života německého národa. Po půldruhém tisíciletí své existence nakonec z čistě ekonomických příčin pozvolna zaniklo. Podlehlo hospodářskému pokroku, kterému už delší dobu neodpovídalo. Později se ještě budeme muset zabývat jeho úpadkem a konečným zánikem; uvidíme, že jeho zbytky trvají dodnes.

Jestliže se však udrželo tak dlouho, bylo to na úkor jeho politického významu. Po staletí bylo formou, v níž byla ztělesněna svoboda germánských kmenů. Nyní se stalo základem tisícileté národní poroby. Jak se to mohlo stát?

Nejstarší společenství zahrnovalo, jak jsme viděli, celý kmen. Tomu patřila původně všechna zabraná půda. Později se všichni spolu blíže spříznění obyvatelé župy stali jako celek držiteli území, které obývali, a kmenu jako takovému zbylo jen právo volně nakládat s ostatními ještě neobsazenými kusy půdy. Obyvatelstvo župy pak zase postupovalo své polní a lesní marky jednotlivým vesnickým společenstvím, která rovněž tvořili bližší rodoví příbuzní, přičemž přebytečná půda opět zůstávala župě. Stejně postupovaly kmenové vesnice, když vysílaly nové vesnické kolonie a vybavovaly je půdou ze staré marky původní vesnice.

Pokrevní svazek, na němž zde jako všude jinde spočívalo celé kmenové zřízení, upadal s růstem počtu obyvatelstva a dalším rozvojem kmene stále víc v zapomenutí.

Tak tomu bylo především s pospolitostí kmene. Společný původ se stále méně pociťoval jako skutečné pokrevní příbuzenství; {516} vzpomínka na něj stále slábla, až zůstaly už jenom společné dějiny a nářečí. Naproti tomu vědomí pokrevního svazku se u obyvatel župy přirozeně udržovalo déle. Kmen se tím redukoval na více nebo méně pevnou konfederaci žup. V tomto stavu byli Němci patrně v době stěhování národů. O Alamanech to výslovně říká Ammianus Marcellinus; projevuje se to ještě všude v kmenových právech; u Sasů trval tento stupeň vývoje ještě za doby Karla Velikého, u Frísů až do zániku fríské svobody.

Ale stěhování na římské území přervalo a muselo přervat i pokrevní svazek župy. Pokud se pomýšlelo na osídlení podle kmenů a rodů, nebylo možné to provést. Dlouhé pochody promíchaly nejen kmeny a rody, nýbrž dokonce celé národy. Jen stěží se dal ještě udržet pokrevní svazek jednotlivých vesnických společenství; a ta se tím stala skutečnými politickými jednotkami, z nichž se skládal kmen. Nové župy na římském území byly už od samého počátku víceméně nahodilé - nebo dřívějšími poměry podmíněné - soudní obvody, nebo se jimi velmi brzy staly.

Tím se kmen rozložil na svaz malých vesnických společenství, mezi nimiž nebyl žádný nebo téměř žádný ekonomický vztah, poněvadž každá marka byla soběstačná, uspokojovala své potřeby vlastní výrobou, a kromě toho byly výrobky sousedních marek téměř stejné. Výměna mezi nimi nebyla tedy celkem možná. A při takovém složení kmene ze samých malých společenství, jež mají sice stejné, ale právě proto žádné společné ekonomické zájmy, se podmínkou další existence národa stává státní moc, která nevzešla z jejich středu, která je jim cizí a stále víc je vykořisťuje.

Forma této státní moci je opět podmíněna formou, kterou mají toho času společenství. Tam, kde - jako u asijských árijských národů a u Rusů - vzniká v době, kdy obec obdělává ornou půdu ještě společně nebo jí přiděluje jednotlivým rodinám, ale jen na určitou dobu, kde se tudíž ještě nevytvořilo soukromé vlastnictví půdy, vystupuje státní moc jako despotismus. Na římském území dobytém Němci nacházíme naproti tomu, jak jsme viděli, jednotlivé příděly orné půdy a luk už jako alodium, jako svobodné vlastnictví držitelů, podléhající jen obecným markovním závazkům. Nyní musíme prozkoumat, jak na základě tohoto alodia {517} vzniklo společenské a státní zřízení, které - s obvyklou ironií dějin - nakonec rozložilo stát a ve své klasické formě zničilo jakékoli alodium.

S alodiem vyvstala nejen možnost, ale i nutnost, aby se původní rovnost v držbě půdy zvrátila ve svůj opak. Od okamžiku svého vzniku na bývalém římském území se stalo německé alodium tím, čím římské pozemkové vlastnictví, existující zároveň s ním, už dávno bylo - zbožím. A je neúprosným zákonem všech společností spočívajících na zbožní výrobě a směně zboží, že se v nich majetek rozděluje stále nerovněji, protiklad mezi bohatstvím a chudobou se stále zvětšuje, majetek se stále víc soustřeďuje v rukou několika jedinců; je to zákon, který se v moderní kapitalistické výrobě sice plně rozvíjí, ale v žádném případě nezačíná teprve v ní působit. A tak od okamžiku, kdy vzniklo alodium, volně zcizitelné pozemkové vlastnictví, pozemkové vlastnictví jako zboží, od toho okamžiku byl vznik velkého pozemkového vlastnictví jen otázkou času.

Ale v době, jíž se zabýváme, bylo rozhodujícím výrobním odvětvím zemědělství a chov dobytka. Daleko největší část tehdejšího bohatství tvořil pozemkový majetek a jeho produkty. Co kromě toho existovalo z movitého bohatství, souviselo podle povahy věci s pozemkovým majetkem a soustřeďovalo se stejně jako on stále víc v týchž rukou. Řemesla a obchod byly už v dobách římského úpadku na mizině, německá invaze je zničila téměř úplně. Pokud z nich ještě něco zůstalo, bylo to opovrhované zaměstnání a provozovali je většinou nesvobodní a cizinci. Vládnoucí třídou, která se zde při vzrůstající nerovnosti majetku ponenáhlu tvořila, mohla být jen třída velkých držitelů půdy, politickou formou její vlády jen vláda aristokracie. Jestliže tedy uvidíme, jak mnohdy, zdánlivě dokonce většinou, působí při vzniku a vytváření této třídy politické páky, násilí a podvod, nesmíme přitom zapomínat, že tyto politické páky slouží jenom k podpoře a urychlení nutného ekonomického procesu. Stejně často ovšem uvidíme, jak tyto politické páky brzdí ekonomický vývoj; k tomu dochází dosti často a vždycky tam, kde různí zúčastnění nasazují tyto páky v opačných nebo vzájemně se křížících směrech.

{518} Jak tedy vznikla tato třída velkých držitelů půdy?

Za prvé víme, že i po franckém podmanění se v Galii udrželo mnoho římských velkých držitelů půdy, kteří většinou nechávali své statky obdělávat svobodnými nebo poddanými osadníky za poplatek (canon).

Dále jsme však viděli, jak se království v důsledku dobyvačných válek stalo pro všechny vystěhovalé Němce stálou institucí a skutečnou mocí, jak proměnilo někdejší půdu všeho lidu v královskou doménu a přivtělilo ke svému majetku rovněž římské státní pozemky. Za mnohých občanských válek, které vznikaly dělením říše, se tento korunní majetek ještě neustále zvětšoval hromadnými konfiskacemi statků takzvaných rebelů. Ale jak rychle rostl, tak rychle byl promrhán v donacích církvi i soukromníkům, Frankům i Románům, členům družiny (antrustionům) nebo jiným královým oblíbencům. Když se za občanských válek a v jejich důsledku už vytvořily začátky vládnoucí třídy velkých a mocných, držitelů půdy, úředníků a vojevůdců, kupovala si údělná knížata také jejich podporu donacemi půdy. Roth nezvratně dokázal,^[acc] že to všechno byly v daleko největším počtu případů skutečné dary, převody do svobodného, dědičného a zcizitelného vlastnictví, dokud v tom nedošlo za Karla Martela ke změně.

Když se Karel chopil otěží vlády, byla moc králů úplně podlomena, ale moc majordomů nebyla ještě ani zdaleka dosazena na její místo. Třída velmožů, vytvořená za Meroveovců na úkor koruny, se všemožně přičiňovala o úpadek královské moci, ale v žádném případě proto, aby se podřídila majordomům, lidem svého stavu. Naopak, jak říká Einhard, celá Galie byla v rukou těchto "tyranů, kteří si všude osobovali právo vládnout" (tyrannos per totam Galliam dominatum sibi vindicantes).^[356] Vedle světských velmožů si takto počínali i biskupové, kteří si v mnoha krajích přisvojovali moc nad okolními hrabstvími a vévodstvími a byli chráněni jak imunitou, tak pevnou organizací církve. Po vnitřním rozpadu říše následovaly vpády vnějšího nepřítele; Sasové pronikli {519} do Porýnských Frank, Avaři do Bavorska, Arabové přes Pyreneje do Aquitanie. V takové situaci nemohlo prosté potlačení vnitřních a zahnání vnějších nepřátel natrvalo pomoci; bylo nutné najít způsob, jak pevněji připoutat ke koruně pokořené velmože nebo jejich nástupce, které na jejich místa dosadil Karel. Protože se jejich dosavadní moc opírala o velký pozemkový majetek, byl první podmínkou k dosažení tohoto cíle naprostý převrat ve vztazích v pozemkové držbě. Tento převrat je hlavním činem dynastie Karlovců. Vyznačuje se opět tím, že prostředek zvolený k tomu, aby sjednotil říši, aby natrvalo připoutal velmože ke koruně a tím ji posílil, vede nakonec k její naprosté bezmocnosti, k ne-závislosti velmožů a rozpadu říše.

Abychom porozuměli, proč Karel zvolil tento prostředek, musíme nejdříve prozkoumat majetkové poměry církve v té době, které zde jako důležitý prvek tehdejších agrárních vztahů beztak nelze opominout.

Už v římské době měla církev v Galii značný pozemkový majetek, jehož výnosy se ještě zvětšovaly velkými privilegii, pokud šlo o daně a jiné povinnosti. Avšak teprve po obrácení Franků ke křesťanství začal zlatý věk pro galskou církev. Králové se navzájem předstihovali, kdo z nich dá církvi nejvíc darů - půdy, peněz, klenotů, chrámového náčiní atd. Už Chilperich říkával (srovnej Řehoře Tourského):

"Pohleďte, jak zchudla naše pokladna, pohleďte, jak všechno naše bohatství připadlo církvi."^[357]

Za Guntrama, miláčka a sluhy kněžourů, neznaly už donace hranic. Takovým způsobem potom plynul konfiskovaný pozemkový majetek svobodných Franků, obviněných ze vzpoury, z velké části do rukou církve.

Jak králové, tak i lid. Jak chudí, tak bohatí neznali míru v darech církvi.

"Zázračné vyléčení ze skutečného nebo domnělého neduhu, splnění toužebného přání, např. narození syna, zachránění před nebezpečím, přinášely donaci církvi, jejíž světec pomohl. Mít ruku stále otevřenou bylo považováno za tím nutnější, že mezi urozenými i neurozenými byl rozšířen názor, že donacemi církvi lze dosáhnout odpuštění hříchů." (Roth, str. 250.)

{520} K tomu přistupovala imunita, jež chránila vlastnictví církve před násilím v době neustálých občanských válek, drancování a konfiskací. Mnohý malý člověk se domníval, že je pro něho výhodné odstoupit svůj majetek církvi, zůstane-li mu za mírný poplatek v užívání.

Všechno to však zbožným kněžourům ještě nestačilo. Hrozbami věčných pekelných muk doslova ždímali stále rozsáhlejší donace, takže jim to Karel Veliký ještě roku 811 v Cášském kapituláři^[358] vyčítá kromě toho, že lidi "svádějí ke křivopřísežnictví a křivému svědectví, aby rozmnožili své bohatství (biskupů a opatů)".

Získávaly se nezákonné donace v pevné důvěře, že církev má kromě svého privilegovaného postavení u soudů ještě dost prostředků, aby mohla vodit justici za nos. V 6. a 7. století se snad jediný galský koncil neobešel bez toho, aby nehrozil církevní klatbou za jakýkoli útok proti donacím církvi. Dokonce i formálně neplatné donace měly být touto cestou proměněny v platné a soukromé dluhy jednotlivých duchovních měly tak být chráněny před vymáháním.

"Skutečně opovrženíhodné jsou prostředky, kterých se, jak vidíme, používá, aby se stále znovu povzbuzovala chuť k donacím. Když už nepřitahovalo líčení nebeských blažeností a pekelných muk, přivezly se z dalekých krajů ostatky, převážely se z kostela do kostela a stavěly se nové kostely; v 9. století to bylo vysloveně jedno z odvětví podnikání." (Roth, str. 254.) "Když poslové soissonského kláštera svátého Medarda vyžebrali v Římě s velkou námahou tělo svátého Šebestiána a k tomu ukradli tělo svátého Řehoře, a když obě těla potom uložili v klášteře, sbíhalo se k novým světcům tolik lidí, že okolí bylo jako poseté kobylkami a ti, kdo hledali pomoc, nebyli uzdravováni jednotlivě, nýbrž v celých zástupech. Důsledek toho byl, že mniši měřili peníze na putny, kterých napočítali 85, a že jejich zásoba zlata činila 900 liber." (Str. 255.)

Podvody, kejklířské kousky, zjevování mrtvých, zvláště světců, to všechno sloužilo k podvodnému lákání bohatství ve prospěch církve, ale nakonec a hlavně také - k padělání listin. To provozovalo - nechme zase mluvit Rotha -

"mnoho duchovních v ohromném měřítku... s těmito věcmi se začalo už velmi brzy... V jakém rozsahu se tato živnost provozovala, vyplývá z velkého počtu padělaných dokumentů, které naše sbírky obsahují. Z 360 meroveovských {521} diplomů, uváděných u Bréquignyho, je přibližně 130 rozhodně paděláno... Padělanou Remigiovu závěť využil už Hinkmar z Remeše k tomu, aby svému kostelu zaopatřil řadu statků, o nichž pravá závěť vůbec nemluví, ačkoli nebyla nikdy ztracena a Hinkmar o nepravosti padělku velmi dobře věděl." Sám papež Jan VIII. se pokusil "získat klášter Saint Denis u Paříže listinou, o níž věděl, že je padělána." (Roth, str. 256 a násl.)

Proto nás nemůže udivovat, když pozemkový majetek církve nahrabaný donacemi, vydíráním, úskoky, šizením, padělky a jinými kriminálními praktikami nabyl za několik málo století obrovských rozměrů. Klášter Saint-Germain-des-Prés, nyní v pařížském obvodu, měl na začátku 9. století pozemkový majetek o rozloze 8000 mansů neboli lánů, jejichž plochu vypočítává Guérard na 429 987 hektarů s ročním výnosem 1 miliónu franků = 800 000 marek.^[359] Vezmeme-li za základ tentýž průměr 54 hektarů plochy a 125 franků = 100 marek příjmu na lán, pak měly v té době kláštery Saint Denis, Luxeuil, Saint Martin v Toursu každý při rozloze 15 000 mansů pozemkový majetek o 810 000 hektarech a příjem půldruhého miliónu marek. A to bylo po konfiskaci církevního majetku Pipinem Krátkým! Veškerý církevní majetek v Galii na konci 7. století odhaduje Roth (str. 249) spíše nad než pod jednu třetinu celkové plochy.

Tyto obrovské spousty pozemků byly obdělávány zčásti nesvobodnými, zčásti ale také svobodnými osadníky církve. Z nesvobodných byli otroci (servi) původně nuceni vykonávat pro své pány neomezené množství povinností, protože byli bezprávní; zdá se však, že i zde byla pro usedlé otroky brzy stanovena obvyklá míra dávek a služeb. Povinnosti obou ostatních nesvobodných tříd, kolónů a litů (o rozdílu v jejich právním postavení v té době nejsou zprávy), byly naproti tomu pevně stanoveny a spočívaly v určité ruční robotě a ve službách s potahem a také v určité části výtěžku ze statku. Byly to starobylé vztahy závislosti. Pro Němce bylo naopak něco zcela nového, že svobodní lidé byli usazeni na jiné než obecní nebo své vlastní půdě. Ovšem v Galii a hlavně na území římského práva nacházeli Němci dost často svobodné Římany jako pachtýře; že se však sami nemuseli stát pachtýři, nýbrž mohli se usadit na vlastní půdě, o to bylo postaráno při záboru země. Tedy dříve, než se svobodní Frankové mohli {522} stát něčími osadníky, museli nějakým způsobem ztratit své alodium, které dostali při záboru země, musela se vytvořit vlastní třída svobodných Franků bezzemků.

Tato třída se vytvořila v důsledku začínající koncentrace pozemkového majetku, z týchž příčin, které způsobily koncentraci: jednak to byly občanské války a konfiskace, jednak převody půdy do rukou církve, vyvolané většinou tlakem dobových poměrů a touhou po bezpečnosti. A církev našla brzy ještě zvláštní prostředek, jak takové převody urychlovat; nechala dárci v užívání za poplatek nejen jeho statek, ale pronajala mu k tomu ještě kus církevní půdy. Tyto donace měly totiž dvojí formu. Bud si dárce vyhradil užívání statku na doživotí, takže jeho statek přešel do vlastnictví církve teprve po jeho smrti (donatio post obitum); v tomto případě bylo zvykem a později to bylo i v královských kapitulářích výslovně stanoveno, že dárce má dostat od církve dvojnásobek rozlohy darovaného statku. Nebo byla donace platná ihned (cessio a die praesente), a pak dostal dárce do užívání za poplatek vedle svého vlastního statku trojnásobek v církevní půdě na základě tzv. prekária, církví vydané listiny, jíž se mu tyto pozemky postupovaly, většinou na doživotí, někdy ale také na delší nebo kratší dobu. Když se vytvořila třída svobodných bezzemků, vstupovali mnozí z nich rovněž do takového poměru; prekária, která jim byla udělována, byla asi zpočátku vystavována většinou na 5 let, ale brzy i v těchto případech na doživotí.

Není ovšem pochyb o tom, že už za Meroveovců se vytvořily na statcích světských velmožů zcela obdobné poměry jako na církevních statcích, že tedy i zde byli za poplatek usazováni vedle nesvobodných osadníků i svobodní. Za Karla Martela museli už být dokonce velmi početní, protože jinak by byl převrat ve vztazích v pozemkové držbě, který on sám zahájil a který jeho syn a vnuk dokončili, po jedné stránce nevysvětlitelný.

Tento převrat spočívá v základě na dvou nových institucích. Za prvé, aby byli říšští velmoži připoutáni ke koruně, nebyly jim od nynějška korunní statky zpravidla už darovány, nýbrž jen propůjčovány na doživotí jako "beneficium", a to za jistých podmínek, které se musely dodržovat pod trestem konfiskace. Tímto {523} způsobem se sami stali osadníky koruny. A za druhé, aby se zajistilo, že svobodní osadníci těchto velmožů budou konat vojenskou službu, byla na velmože přenesena část úředních pravomocí župních hrabat nad svobodníky usazenými na jejich statcích a byli jmenováni jejich "seniory". Z obou těchto změn si zatím všimneme první z nich.

Při podrobení malých rebelujících "tyranů" Karel asi - zprávy o tom nejsou - podle starého zvyku zkonfiskoval jejich pozemkový majetek, ale jakmile je pak zase dosadil do úřadu a hodnosti, patrně jim znovu tento majetek zcela nebo zčásti propůjčil jako beneficium. S církevními statky vzpurných biskupů se ještě neodvažoval tak nakládat; sesadil je a udělil jejich místa lidem, kteří mu byli oddaní, z nichž ovšem mnohý neměl s duchovním nic společného kromě tonzury (sola tonsura clericus). Podle jeho příkazu začali nyní tito noví biskupové a opati předávat laikům velké části církevních statků jako prekária; docházelo k tomu občas už dříve, ale hromadně teprve nyní. Jeho syn Pipin šel podstatně dále. Církev byla v úpadku, duchovenstvo v opovržení, papež tísněn Langobardy a odkázán jen na Pipinovu pomoc. Ten papeži pomohl, přispěl k rozšíření jeho církevní moci, byl vůči němu úslužný. Ale přišel si na své tím, že přivtělil co možná největší část církevních statků k majetku koruny a biskupům a klášterům ponechal jen to, co nutně potřebovali ke své existenci. Tuto první sekularizaci ve velkém měřítku církev bez odporu strpěla, synoda v Lestines ji potvrdila, i když s omezující klauzulí, která ostatně nikdy nebyla dodržena. Tyto ohromné statky dodaly zase vyčerpanému majetku koruny vážnosti a posloužily z velké části k jeho dalšímu propůjčování, jež brzy nabylo podoby obvyklých beneficií.

Zde je třeba dodat, že se církev velmi brzy dokázala z této rány zotavit. Sotva se vypořádala s Pipinem, začali ctihodní sluhové boží opět se starými praktikami. Donace pršely zase ze všech stran, malí svobodní rolníci byli stále ve stejně špatné situaci mezi dvěma mlýnskými kameny jako před 200 lety; za Karla Velikého a jeho nástupců se jim vedlo ještě mnohem hůře, a mnozí přecházeli s celou svou usedlostí pod ochranu biskupské berly. Králové vrátili {524} některým privilegovaným klášterům část lupu, jiným, zejména v Německu, darovali ohromné rozlohy královské půdy; za Ludvíka Pobožného se zdálo, že se vrátila pro církev požehnaná doba Gun- tramova. V archívech klášterů se obzvlášť hojně nacházejí donace z devátého století.

Beneficium, tato nová instituce, kterou teď musíme blíže prozkoumat, nebylo ještě pozdějším lénem, bylo však jeho zárodkem. Bylo od začátku propůjčováno na doživotí jak propůjčovatele, tak příjemce. Zemřel-li jeden z nich, připadlo zase vlastníku nebo jeho dědici. K obnovení dosavadního vztahu bylo třeba nového propůjčení příjemci nebo jeho dědici. Beneficium tedy, jak se říkalo později, podléhalo jak následnictví, tak odúmrti. Následnictví se brzy přestalo uplatňovat; velcí beneficiáři byli totiž mocnější než král. Odúmrť už záhy často vedla k dalšímu propůjčení statku dědici dřívějšího beneficiáře. Statek Patriciacum (Percy) u Autunu, který byl Karlem Martelem propůjčen jako beneficium Hildebrannovi, se v rodině předával z otce na syna po čtyři generace, až jej roku 839 král daroval bratrovi čtvrtého beneficiáře do plného vlastnictví. Podobné příklady nejsou od poloviny 8. století vzácné.

Beneficium mohl propůjčovatel konfiskovat ve všech případech, kdy jmění propadlo konfiskaci. A takových případů bylo i za Karlovců víc než dost. Povstání v Alamánii za Pipina Krátkého, spiknutí Durynků a opakovaná povstání Sasů vedla ke stále novým konfiskacím ať už svobodné rolnické půdy nebo statků a beneficií velmožů. Totéž se dálo přes všechna smluvní ustanovení v době vnitřních válek za Ludvíka Pobožného a jeho synů. Také jisté nepolitické zločiny měly za následek konfiskace.

Kromě toho mohla koruna konfiskovat beneficia, když beneficiář zanedbal své všeobecné povinnosti poddaného, například nevydal lupiče z imunitního území, nezúčastnil se v plné zbroji válečné výpravy, nerespektoval královské listy atd.

Potom však byla beneficia propůjčována za zvláštních podmínek, jejichž porušení mělo za následek konfiskaci, které samozřejmě nepodléhal ostatní majetek beneficiáře. Například, jestliže byly propůjčeny bývalé církevní statky a beneficiář neodváděl {525} církvi na nich váznoucí dávky (nonae et decimae)^[acd], nebo nechal-li statek zchátrat; v takovém případě mu byla zpravidla nejdříve dána jednoroční varovná lhůta, aby mohl zlepšit hospodaření a tím se uchránit konfiskace, která mu jinak hrozila atd. Propůjčení statku mohlo být dále vázáno také na jisté služební povinnosti, jak tomu skutečně ve stále větší míře bylo, když se z beneficia vyvíjelo vlastní léno. Původně toho však vůbec nebylo zapotřebí, obzvlášť pokud jde o vojenskou službu; mnoho beneficií bylo propůjčeno nižším duchovním, mnichům a duchovním i světským ženám.

Konečně není nikterak vyloučeno, že koruna zpočátku propůjčovala pozemky také do odvolání nebo na určitou dobu, tedy jako prekária. Nasvědčují tomu jednotlivé zprávy a postup církve. V každém případě však tento způsob brzy přestal, protože v 9. století se všeobecně rozšířilo propůjčování půdy na základě podmínek beneficia.

Církev totiž - a o velkých držitelích půdy a beneficiářích musíme předpokládat totéž - církev, která dříve propůjčovala svým svobodným osadníkům statky většinou jen jako prekária na určitou dobu, se musela řídit podnětem, který vyšel od koruny. Nejenže začala propůjčovat také beneficia, ale tento způsob dokonce natolik převládl, že se už existující prekária prodlužují na doživotí, ponenáhlu nabývají povahy beneficia, až v 9. století prekárium skoro úplně přechází v beneficium. V druhé polovině 9. století už beneficiáři církve a stejně tak i beneficiáři světských velmožů zaujímali zřejmě důležité postavení ve státě; mnozí z nich měli patrně značný majetek, byli to asi zakladatelé pozdější nižší šlechty. Jinak by se Karel Holý nebyl tak živě zastal těch, jimž Hinkmar z Laonu bez důvodu odňal jejich beneficia.

Vidíme, že beneficium má už mnohé rysy, které pak nacházíme ve vyvinutém lénu. Oběma je společné následnictví i odúmrť. Stejně jako léno podléhá i beneficium konfiskaci jen za určitých podmínek. Ve společenské hierarchii vytvořené beneficii, která sahá od koruny přes velké beneficiáře - předchůdce říšských knížat {526} - ke středním beneficiářům - pozdější šlechtě - a od nich sestupuje ke svobodným a nesvobodným rolníkům žijícím většinou ve svazku marky, vidíme základy pozdější uzavřené feudální hierarchie. Je-li pozdější lenní statek za všech okolností služebním statkem a zavazuje-li k vojenské službě pro lenního pána, pak v beneficiu se tato druhá podmínka ještě nevyskytuje a první naprosto není nutná. Ale tendence beneficia stát se služebním statkem už zjevně existuje a v 9. století stále víc sílí; a tou měrou, jak nabývá na síle, vzniká z beneficia léno.

Při tomto vývoji však spolupůsobí ještě jeden činitel: změna, k níž došlo v župním a vojenském zřízení teprve pod vlivem velkého pozemkového vlastnictví a později pod vlivem velkých beneficií, v něž se dřívější velké pozemkové vlastnictví v důsledku neustálých vnitřních válek a s nimi souvisících konfiskací a nových propůjčování stále víc proměňovalo.

Je pochopitelné, že se v této kapitole mluví pouze o beneficiu v jeho ryzí, klasické podobě, která se ovšem vyskytovala jen velmi zřídka a ne všude současně. Takovým historickým formám projevu ekonomických vztahů lze však porozumět jen tehdy, postihneme-li je v této jejich ryzosti. Je jednou z hlavních zásluh Rothových, že tuto klasickou podobu beneficia zbavil všech chaotických přívěsků.

Župní a vojenské zřízení

Právě popsaný převrat ve stavu pozemkové držby nemohl zůstat bez vlivu na staré zřízení. Vyvolal v něm rovněž důležité změny a ty zase zpětně působily na vztahy v pozemkové držbě. Zatím ponecháme stranou přetvoření celého státního zřízení a omezíme se zde na vliv nové ekonomické situace na přežívající zbytky starého kmenového zřízení v župách a ve vojsku.

Už za Meroveovců se často setkáváme s hrabaty a vévody jakožto správci korunních statků. Ale teprve v 9. století se bezpečně setkáváme s jistými korunními statky, které byly do té míry spojeny s úřadem hraběte, že dokud byl hrabě v úřadě, dostával z nich příjmy. Dřívější čestný úřad přešel v úřad placený zajištěním {527} příjmů. Kromě toho měla hrabata, což se při tehdejších poměrech rozumí samo sebou, královská beneficia propůjčená do jejich osobní držby. Tak se stal hrabě mocným pánem na svém hrabství.

Předně je jasné, že autorita hraběte nutně trpěla tím, že se pod ním a vedle něho objevovali držitelé velkých statků; lidé, kteří se za Meroveovců a prvních Karlovců dost často vysmívali rozkazu krále, projevovali ještě menší respekt vůči příkazu hraběte. Jejich svobodní osadníci, spoléhající na ochranu mocných pánů, rovněž často opomíjeli dostavit se na předvolání hraběte před soud nebo na jeho výzvu do vojska. To byla právě jedna z příčin, která způsobila, že bylo zavedeno propůjčování beneficia místo alodia a že většina dříve svobodného velkého pozemkového majetku byla později pozvolna přeměněna v beneficium.

To ale ještě nezajišťovalo, aby svobodníci usedlí na statcích velmožů byli nuceni plnit povinnosti vůči státu. Musela přijít ještě další změna. Král byl nucen učinit držitele velkých statků odpovědnými za to, že se jejich svobodní osadníci dostaví k soudu, do vojska a že budou plnit další obvyklé státní povinnosti, týmž způsobem, jako byl až dosud hrabě povinen ručit za všechny svobodné obyvatele svého hrabství. To se mohlo uskutečnit jen tak, že král přenesl na velmože část hraběcí úřední pravomoci nad jejich osadníky. Majitel statku nebo beneficiář musel dopravit své lidi před soud; museli tedy být předvoláni jeho prostřednictvím. Musel je přivést do vojska; museli tedy dostat výzvu jeho prostřednictvím; aby za ně mohl kdykoli ručit, musel nad nimi mít velení a právo vyžadovat vojenskou kázeň. Byla to však a zůstala to služba osadníků králi; odbojníka netrestal majitel statku, nýbrž královský hrabě; pokuta připadla královské pokladně.

Také tato novota pochází od Karla Martela. V každém případě se setkáváme teprve od jeho doby se zvykem vysokých církevních hodnostářů, že sami táhli do boje; tento zvyk lze podle Rotha vysvětlit jen tím, že Karel přiměl biskupy, aby vytáhli do zbraně v čele svých osadníků, a tím si zajistil jejich účast. Není pochyby, že se světskými velmoži a jejich osadníky se dělo totéž. Za Karla Velikého je toto nové uspořádání už pevně zavedeno a všeobecně se provádí.

{528} Tím však došlo k důležité změně také v politickém postavení svobodných osadníků. Zatímco dříve byli v právním ohledu po-staveni svému pánovi naroveň, i když na něm třeba byli hospodářsky velmi závislí, stali se ted i právně jeho poddanými. Hospodářské podrobení dostalo politickou sankci. Pán se stává seniorem, seigneurem, osadníci se stávají jeho homines^[ace]; "pán" se stává představeným "člověka". Právní rovnost svobodných je tatam, nejnižší "člověk", jehož plná svoboda už velmi utrpěla ztrátou dědičného statku, se zase o jeden stupeň přibližuje nesvobodnému. Tím víc se nový "pán" vyvyšuje nad úroveň staré obecné svobody. Ekonomicky už vytvořená základna nové aristokracie je uznána státem a stává se jedním z pravidelně spolupůsobících hnacích kol státního mechanismu.

Vedle těchto homines - svobodných osadníků - existovala však ještě druhá skupina. Byli to zchudlí svobodní občané, kteří dobrovolně vstoupili do služby nebo do družiny velmožů. Družinu Meroveovců tvořili antrustioni, a ani velmoži té doby nebyli patrně bez družiny. Za Karlovců se členové královské družiny nazývají vassi, vasalli nebo gasindi; jsou to výrazy, jichž se v nejstarších kmenových právech ještě používá pro nesvobodného, jež však teď znamenaly zpravidla svobodného člena družiny. Táž označení platí pro členy družiny velmožů, s nimiž se nyní setkáváme zcela běžně a kteří se stávají stále početnějším a důležitějším elementem ve společnosti a ve státě.

Jak velmoži k takovým členům družiny přicházeli, ukazují staré smluvní formule. V jedné z nich (Formulae Sirmondicae 44) se například říká:

"Ježto je každému známo, že nemám nic, z čeho bych se mohl živit nebo šatit, obracím se k Vaší" (pánově) "dobrotě s prosbou, abych se mohl utéci a svěřit do Vaší ochrany" (mundoburdum - rovněž poručenství), "a to tak, ...že Vy budete povinen vypomáhat mi se stravou a s oděvem podle toho, jak Vám budu sloužit a jak si to zasloužím; a já se zavazuji, že Vám budu sloužit po způsobu svobodného člověka" (ingenuili ordine) "a poslouchat Vás, dokud budu živ; po dobu svého života se nesmím vyhnout Vaší moci a Vašemu výsostnému právu ochránce, nýbrž musím celý život zůstat pod Vaší mocí a ochranou."^[360]

{529} Tato formule zcela vysvětluje vznik a povahu prostého, všech cizích příměsí zbaveného vztahu mezi družiníkem a pánem, a to tím spíš, že tu jde o krajní případ chudáka, který přišel úplně na mizinu. Ke vstupu do svazku seniorovy družiny docházelo v důsledku svobodné dohody obou stran - svobodné ve smyslu římského a moderního právnictví; dost často se podobal vstupu dnešního dělníka do továrníkových služeb. "Člověk" se odevzdal do ochrany pána a ten jeho komendaci přijal. Spočívala v podání ruky a v přísaze věrnosti. Dohoda byla doživotní a rušila se jedině smrtí jednoho z obou kontrahentů. Vazal byl povinen plnit všechny služební povinnosti slučitelné s postavením svobodného člověka, které mu jeho pán uložil. Za to ho pán vydržoval a podle uvážení odměňoval. Propůjčení půdy s tím nebylo nijak nutně spojeno a ve skutečnosti k němu ani zdaleka ve všech případech nedocházelo.

Tento vztah byl za Karlovců, zvláště od doby Karla Velikého, nejen trpěn, ale přímo podporován a nakonec byl, patrně podle kapituláře z roku 847, závazný pro všechny neurozené svobodné a byl regulován státem. Tak směl vazal ze své strany zrušit vztah ke svému pánovi jen tehdy, chtěl-li ho pán zabít, zbít holí, zneuctít jeho ženu nebo dceru nebo mu vzít jeho dědičný statek (kapitulář z roku 813). Vazal byl pánovi zavázán, jakmile od něho dostal cokoli v hodnotě jednoho solidu; z toho znovu jasně vyplývá, že tehdy nemusel být vazalský poměr nijak nutně spojen s propůjčením půdy. Táž ustanovení opakuje kapitulář z roku 816 a dodává, že vazal je zproštěn vazalské závislosti, jestliže ho jeho pán chce nezákonně přivést do stavu nesvobodných nebo jestliže je sice s to poskytnout mu slíbenou ochranu, ale ve skutečnosti mu ji neposkytne.

Ve vztahu ke státu dostal senior družiny tatáž práva a povinnosti vůči svým družiníkům jako majitel statku nebo beneíiciář vůči svým osadníkům. Byli nadále povinni službou králi, jen se i zde mezi krále a jeho hrabata vsunul senior družiny. Posílal vazaly před soud, svolával je do zbraně, vedl je do války a udržoval mezi nimi vojenskou kázeň, ručil za ně a za jejich předepsanou výzbroj. Tím však senior družiny získával jistou trestní moc nad svými {530} poddanými, z níž se pak později vyvíjí soudní pravomoc lenniho pána nad jeho vazaly.

V obou těchto dalších institucích, ve vytvoření systému družin a v přenesení hraběcí, tudíž státní, úřední moci nad poddanými, kteří se brzy začali označovat souhrnným názvem vassi, vasalli, homines - nad osadníky i družiníky bezzemky, na feudálního pána a korunního pána, beneficiáře a seniora družiny, v tomto státním potvrzení, v posílení faktické moci pána nad vazaly vidíme, jak se zárodek lenniho systému, daný beneficii, už podstatně dále rozvíjí. Hierarchie stavů, od krále přes velké beneficiáře k jejich svobodným osadníkům a konečně až k nesvobodným, se stává uznávaným, oficiálně spolupůsobícím elementem státního zřízení. Stát uznává, že bez její pomoci nemůže existovat. Ukáže se ovšem, jak tato pomoc ve skutečnosti vypadala.

Rozlišování družiníků a osadníků je důležité pouze zpočátku, aby se dokázal dvojí původ závislosti svobodných. Velmi brzy oba druhy vazalů, jak podle názvu, tak fakticky nerozlučně splývají. U velkých beneficiářů se stále více ujímal zvyk svěřovat se do ochrany krále, stát se tedy vedle jeho beneficiářů i jeho vazaly. Pro krále bylo výhodné, aby si dali od velmožů, biskupů, opatů, hrabat a vazalů osobně odpřísáhnout věrnost ("Annales Bertiniani" z roku 837^[361] a vícekrát v 9. století), přičemž se pak nutně brzy setřel rozdíl mezi všeobecnou poddanskou přísahou a zvláštní vazalskou přísahou. Dochází tak postupně k přeměně všech velmožů v královské vazaly. Tím se však pomalu probíhající vývoj majitelů velkých statků ve zvláštní stav, v aristokracii státem uznanou a včleněnou do státního zřízení, stal jedním z jeho oficiálně působících prostředků.

Stejně splývá družiník jednotlivého majitele velkého statku postupně s osadníkem. Kromě přímého zaopatření na panském dvoře, které se mohlo vztahovat jen na malý okruh lidí, nezbýval žádný jiný prostředek, jak si zajistit členy družiny než ten, že byli připoutáni k půdě, že se jim propůjčila půda jako beneficium. Početnou, bojeschopnou družinu, která byla hlavní podmínkou existence velmožů v oné době věčných bojů, bylo tedy možno získat jen propůjčením půdy vazalům. Proto bezzemci sloužící na panském {531} dvoře postupně mizí a většina vazalů je usazena na pánově půdě.

Čím víc se však tento nový element vkliňoval do starého zřízení, tím víc musel otřásat jeho základy. Staré bezprostřední vykonávání státní moci králem a hrabaty ustupovalo stále víc zprostředkovanému; mezi neurozené svobodné a stát vstoupil senior, jemuž byli neurození svobodní ve stále větší míře osobně zavázáni věrností. Nejvýkonnější součástka státního stroje, hrabě, musel nutně stále víc ustupovat do pozadí a také skutečně ustupoval. Karel Veliký si zde počínal tak, jak si zpravidla počínal všude. Nejdříve podporoval, jak jsme viděli, šíření vazalského vztahu, až nezávislí drobní svobodníci téměř vymizeli; když se pak v důsledku toho projevilo oslabení jeho moci, snažil se ji státními zásahy zase postavit na nohy. To se mohlo v mnoha případech tak energickému a obávanému vládci podařit; za vlády jeho slabých nástupců se však skutečnosti vytvořené s jeho pomocí už vlastní silou nezadržitelně prosadily.

Oblíbeným Karlovým prostředkem bylo vysílám královských vyslanců (missi dominici) se zvláštní pravomocí. Kde nestačil obyčejný královský úředník, hrabě, čelit vzmáhajícímu se nepořádku, měl to udělat zvláštní vyslanec. (Toto je třeba dále historicky zdůvodnit a rozpracovat.)

Existoval však ještě jiný prostředek, který spočíval v tom, že hraběti bylo umožněno takové postavení, aby se i co do materiálních mocenských prostředků alespoň vyrovnal velmožům svého hrabství. To bylo možné jen tehdy, jestliže se hrabě rovněž dostal do řad majitelů velkých statků, a k tomu opět mohlo dojít dvěma způsoby. Určité pozemky mohly být v jednotlivých župách připojeny k hraběcímu úřadu jako dotace, takže právě úřadující hrabě je z úřední moci spravoval a pobíral z nich příjmy. Hodně takových příkladů se nachází zejména v listinách, a to už od konce 8. století; od 9. století je tento poměr zcela obvyklý. Takové dotace samozřejmě pocházejí většinou z královských fiskálních statků; už za Meroveovců se často objevují hrabata a vévodové jako správci královských fiskálních statků ležících na jejich území.

Kupodivu jsou i mnohé příklady (dokonce i patřičný formulář), {532} kdy biskupové dotují hraběcí úřad z církevního majetku, přirozeně při nezcizitelnosti církevního majetku, v nějaké formě beneficia. Štědrost církve je příliš známá, než abychom tomu přičítali jiný důvod než krajní nutnost. Za rostoucího tlaku sousedních světských velmožů zůstával církvi pouze svazek se zbytky státní moci.

Tyto pertinence spojené s hodností hraběte (res comitatus, pertinentiae comitatus), jsou zpočátku ještě zřetelně odděleny od beneficií, která se propůjčovala právě úřadujícímu hraběti osobně. Také beneficia se zpravidla štědře udělovala, takže vzhledem k dotacím a beneficiím se ted z hraběcích úřadů, původně čestných, stala velmi výnosná místa a od dob Ludvíka Pobožného se stejně jako ostatní královské dary přidělovala lidem, které si bylo třeba získat nebo pojistit. O Ludvíku Koktavém se praví, že "quos potuit conciliavit (sibi), dans eis abbatias et comitatus ac villas"^[acf] ("Annales Bertiniani" 877). Termín honor,^[acg] jímž se dříve označoval úřad vzhledem k čestným právům s ním spojeným, dostává během 9. století tentýž význam jako beneficium. Tím nutně došlo k podstatné změně v charakteru hraběcího úřadu, kterou právem zdůrazňuje Roth (str. 408). Původně byl seniorát, pokud měl veřejný charakter, vytvořen podle vzoru hraběcího úřadu a vybaven hraběcí pravomocí. Nyní - v druhé polovině 9. století - se seniorát tak všeobecně rozšířil, až hrozilo, že vytlačí hraběcí úřad, který si mohl udržet své mocenské postavení jen tím, že sám stále víc nabýval charakteru seniorátu. Hrabata si stále víc, a nikoli bez úspěchu, uzurpovala vůči obyvatelům svých žup (pagenses) postavení seniora, a to jak pokud šlo o jejich soukromé, tak i veřejné záležitosti. Zcela tak, jak se ostatní "páni" snažili podrobit si drobný lid s nimi sousedící, usilovala i hrabata o to, aby se méně majetní svobodní obyvatelé žup po dobrém nebo po zlém stali jejich vazaly. Dařilo se to tím snáze, že už sám fakt, že hrabata mohla takovým způsobem zneužívat své úřední moci, je nejlepším důkazem, jak málo ochrany mohl od královské moci {533} a jejích orgánů očekávat zbytek neurozených svobodných. Drobnější svobodní lidé, ze všech stran vystavení zvůli a násilí, museli být rádi, když i za cenu, že odstoupili své alodium a dostali je nazpět jako pouhé beneficium, našli nějakého ochránce. Už v kapituláři z roku 811 si Karel Veliký stěžuje, že biskupové, opati, hrabata, soudci a setníci ustavičným právním šikanováním nebo stále opakovaným povoláváním do vojska přivádějí drobné svobodníky natolik na mizinu, až jim postoupí nebo prodají své alodium, že chudí naříkají na loupež páchanou na jejich vlastnictví atd. Tímto způsobem se v Galii už koncem 9. století dostala největší část svobodného vlastnictví do rukou církve, hrabat a jiných velmožů (Hincmar Remensis, roku 869), a o něco později už v některých provinciích vůbec neexistovalo svobodné pozemkové vlastnictví drobných svobodných. (Maurer, "Úvod", str. 212.) Jakmile se při rostoucí moci beneficiářů a upadající moci koruny stávala beneficia postupně dědičnými, stávaly se obvykle dědičnými i hraběcí úřady. Jestliže jsme v množství královských beneficiářů viděli zárodky pozdější šlechty, vidíme zde zárodek územní svrchovanosti pozdějších zeměpánů, vzešlých ze župních hrabat.

_______________

Zatímco se společenské a státní zřízení úplně změnilo, zůstalo staré vojenské zřízení, založené na službě všech svobodných ve zbrani - právu i povinnosti - navenek stejné, jen tam, kde existovaly nové vztahy závislosti, vsunul se mezi své vazaly a hraběte senior. Ale neurození svobodní rok od roku hůře snášeli břemeno vojenské služby. Ta nespočívala jen v osobní službě; kdo byl povolán do vojska, musel se také sám vyzbrojit a žít během prvních šesti měsíců na vlastní náklady. Ustavičnými válkami Karla Velikého byla nakonec míra dovršena. Břemeno bylo tak nesnesitelné, že drobní svobodní, aby mu unikli, odevzdávali raději nejen zbytek svého majetku, ale i svou vlastní osobu a své potomky velmožům, zvláště pak církvi. Svobodné bojechtivé Franky zkrotil Karel natolik, že se raději stali poddanými a nevolníky, jen aby nemuseli jít do války. Byl to důsledek toho, že Karel ztrnule uplatňoval {534} a až do krajnosti dováděl vojenské zřízení, založené na všeobecné a stejné držbě půdy všech svobodných, když už většina svobodných pozemkový majetek buď zcela, nebo z větší části ztratila.

Fakta však byla silnější než Karlova svéhlavost a ctižádostivost. Staré vojenské zřízení se už nedalo udržet. Vyzbrojit a zásobovat vojsko na státní útraty už teprve nebylo možné v oné době naturálního hospodaření, které téměř neznalo peníze a obchod. Karel byl tudíž nucen omezit vojenskou povinnost tak, aby bylo i nadále možné vyzbrojení a zásobování mana. K tomu došlo v Cášském kapituláři z roku 807, kdy se války omezovaly už jen na pohraniční boje a existence říše se zdála vcelku zajištěna. Především se měl dostavit k vojsku bez rozdílu každý královský beneficiář, dále každý, kdo má v držbě dvanáct lánů (mansi), se má dostavit v brnění, tedy patrně také na koni (výraz caballarius - rytíř, se vyskytuje v témže kapituláři). Držitelé tří až pěti lánů byli povinni službou. Ze dvou držitelů po dvou lánech, ze tří po jednom lánu, ze šesti po půllánu se musel dostavit vždy jeden a ostatní ho museli vyzbrojit. Z těch svobodných, kteří neměli žádnou půdu, ale vlastnili movitý majetek v hodnotě pěti solidů, měl rovněž vytáhnout do pole každý šestý muž a od každého z ostatních pěti měl dostat peněžní podporu ve výši jednoho solidu. Také povinnost různých částí země vyslat vojsko do pole, která plně vstupovala v platnost, jestliže se válčilo v sousedství, se při vzdálenějších válkách omezovala podle vzdálenosti na polovinu až šestinu mužstva.

Karel se zde zřejmě snažil přizpůsobit staré zřízení změněné hospodářské životní situaci občanů povinných vojenskou službou; chtěl zachránit, co se ještě zachránit dalo. Ale ani tento ústupek nepomohl; už brzy nato byl nucen v "Capitulare de exercitu promovendo"^[ach] povolit další zproštění povinnosti. Tento kapitulář, obvykle označovaný za starší než Cášský, je vzhledem k celému obsahu nepochybně o mnoho let pozdější. Zvyšuje počet lánů, z nichž je třeba postavit po jednom muži, ze tří na čtyři; půlláníci a bezzemci jsou zproštěni služby a také pro beneficiáře je vojenská {535} povinnost omezena na jednoho muže z každých čtyř lánů. Za Karlových nástupců bylo patrně minimum lánů, z nichž se muselo postavit po jednom muži, dokonce zvýšeno na pět.

Zvláštní je, že největší potíže asi působilo, že se dvanáctiláníci měli dostavit v brnění. Příkaz, že se mají dostavit v brnění, se alespoň v kapitulářích nesčíslněkrát opakuje.

Tak neurození svobodní stále víc mizeli. Jestliže část z nich vhánělo postupné odlučování od půdy do vazalské závislosti na nových velkých feudálních pánech, vháněl druhou část strach z přímé záhuby, kterou by jim přinesla vojenská služba, rovnou do nevolnictví. Polyptyka (soupis pozemkového majetku) kláštera Saint-Germain-des-Prés, který tehdy ležel ještě mimo Paříž, svědčí o tom, jak rychle probíhalo toto znevolňování. Je sestavena opatem Irminonem na začátku 9. století a uvádí mezi osadníky kláštera: 2080 rodin kolónů, 35 litů, 220 otroků (servi), naproti tomu jen osm svobodných rodin. Slovo colonus však v té době v Galii rozhodně označovalo nevolníka. Sňatek svobodné občanky s kolónem nebo otrokem ji jako zhanobenou (deturpatam) podroboval pánovi (kapitulář z roku 817). Ludvík Pobožný nařizuje, že "colonus vel servus" (jednoho kláštera v Poitiers) "ad naturale servitium velit nolit redeat".^[aci]^[362] Dostávali bití (kapituláře z let 853, 861, 864, 873) a někdy byli propouštěni na svobodu (Guérard, "Polyptyque de l'abbé Irminon"). Tito nevolní rolníci nebyli snad Románi, nýbrž podle svědectví samotného Jacoba Grimma ("Dějiny německé řeči", I), jenž prozkoumal jejich jména, "téměř sami Frankové, kteří značně převyšovali malý počet Románů".

Tak obrovský přírůstek nesvobodného obyvatelstva znamenal nový přesun v třídních poměrech francké společnosti. Vedle majitelů velkých statků, kteří se tehdy rychle vyvíjeli ve zvláštní stav, a vedle jejich svobodných vazalů nastoupila nyní třída nevolníků, která stále víc pohlcovala zbytek neurozených svobodných. Tito nevolníci byli však sami ještě zčásti dříve svobodní, zčásti to byly děti svobodných; ti, kteří žili tři i více generací v dědičné závislosti, byli v naprosté menšině. Také ti z velké části nebyli saští, vendští {536} či jiní váleční zajatci, přivlečení z cizích zemí; naopak, ponejvíce to byli domorodí Frankové a Románi. S takovými lidmi, kteří nadto začali tvořit většinu obyvatelstva, nebylo tak snadné zacházet jako s dědičnými nebo cizími nevolníky. Nebyli ještě zvyklí na závislost, bití, i když šlo o kolona, se ještě pociťovalo jako potupa (kapituláře z let 853, 861, 873), nikoli jako samozřejmost. Proto docházelo k mnoha spiknutím a povstáním nevolníků, dokonce i selských vazalů. Sám Karel Veliký násilím potlačil povstání osadníků remešského biskupství. Ludvík Pobožný mluví v kapituláři z roku 821 o povstáních otroků (servorum) ve Flandrech a v Menapiscu (na horním toku řeky Lys). V letech 848 a 866 musela být potlačena povstání služebných lidí (homines) v biskupství mohučském. Příkazy k potlačení takových spiknutí se opakují v kapitulářích od roku 779. Povstání Stellingy^[363] v Sasku mělo asi stejné příčiny. Bylo zřejmě důsledkem hrozivého postoje nesvobodných mas, že se od konce 8. a od začátku 9. století povinnosti nevolníků, dokonce i usedlých otroků stále víc stanoví na určitou nepřekročítelnou míru a že to Karel Veliký předepisuje ve svých kapitulářích.

Taková tedy byla cena, za niž Karel vykoupil své novořímské císařství: zničení stavu neurozených svobodných, kteří v době dobytí Galie tvořili všechen francký lid; rozdělení obyvatelstva na velké feudální pány, vazaly a nevolníky. Ale s neurozenými svobodnými padlo i staré vojenské zřízení, a tím i královská moc. Karel zničil jediný základ své vlastní moci. Za jeho života se říše ještě udržela; za jeho nástupců se však projevilo to, co bylo ve skutečnosti jeho dílem.

Poznámka: Francký dialekt^[364]

S tímto dialektem si jazykozpytci podivně zahráli. Jestliže podle Grimma zanikl ve francouzštině a v horní němčině, přičítají mu naopak novější vědci rozlohu, která sahá od Dunkerque a Amsterodamu až k Unstrutě, Sále a Rezatu, ne-li dokonce až k Dunaji a kolonizací až do Krkonoš. Zatímco i takový filolog jako Moritz {537} Heyne vykonstruuje z jednoho rukopisu Helianda^[365], pořízeného ve Werdenu, starodolnofrancký^[acj] jazyk, který je skoro ryzí stará saština s mírným franckým nádechem, počítá zase Braune všechny skutečně dolnofrancké dialekty bez okolků zčásti k saštině, zčásti k nizozemštině^[366]. A konečně Arnold omezuje oblast dobytou Ripuáry na území severně od rozvodí řek Ahry a Mosely a domnívá se, že veškeré území na jih a na jihozápad odtud bylo nejprve obsazeno Alamany, později výhradně Chatty (které také počítá k Frankům), a že se tam tedy také mluví alamansko-chattsky.

Omezme si nejprve území franckého jazyka na jeho skutečné hranice. Durynsko, Hesensko a Mohanské Franky nemají absolutně žádné jiné právo být do něho počítány, než to, že byly v době Karlovců také zahrnuty do říše francké (Francia). Jazyk, jímž se mluví východně od Spessartu, Vogelsbergu a Kahler Astenu, je všechno jiné, jen ne frančtina. Hesensko a Durynsko mají své vlastní samostatné dialekty, právě tak jako jsou osídleny samostatnými kmeny; v Mohanských Francích byla směsice slovanského, durynského a hesenského obyvatelstva proniknuta bavorskými a franckými prvky a vytvořila si svůj zvláštní dialekt. Jenom použijeme-li jako hlavní dělítko stupeň, v jakém hornoněmecké posouvání proniklo do dialektů, můžeme tyto tři jazykové větve připojit k frančtině. Avšak právě tento postup, jak uvidíme, působí všechen ten zmatek při posuzování franckého jazyka lidmi, kteří nejsou rodilí Frankové.

Začněme nejstaršími památkami a postavme nejprve do pravého světla tzv. starou dolní frančtinu Moritze Heyna.^[ack] Takzvaný Cottonský rukopis Helianda, pořízený ve Werdenu a uchovávaný nyní v Oxfordu, je prý starodolnofrancký, a to proto, že byl napsán ve werdenském klášteře, ještě na francké půdě, ale těsně na saské hranici. Stará kmenová hranice tu ještě dnes tvoří hranici mezi [kraji] Berg a Mark; z opatství, která leží mezi nimi, patří Werden k území franckému, Essen k saskému. Werden je v těsné {538} blízkosti, na východě a na severu obklopen nesporně saskými osadami; v rovině mezi řekami Ruhr a Lippe proniká saský jazyk místy téměř až k Rýnu. Okolnost, že saské dílo bylo ve Werdenu opsáno, a to zřejmě nějakým Frankem, a že tomuto Frankovi proklouzly tu a tam do pera francké tvary, nestačí ještě zdaleka k tomu, aby byl jazyk opisu prohlášen za francký. Kromě Cottonského Helianda považuje Heyne za dolnofrancké několik werdenských zlomků stejného charakteru a zbytky překladu žalmů, který podle jeho názoru vznikl v okolí Cách; avšak Kern (Glossen in der Lex Salica) ho bez okolků prohlašuje za nizozemský. Ve skutečnosti má tento překlad zčásti zcela nizozemské tvary, vedle toho však také tvary ryze rýnskofrancké a dokonce i stopy hornoněmeckého posouvání. Zřejmě vznikl na hranici mezi nizozemštinou a rýnskou frančtinou, asi mezi Cáchami a Maastrichtem. Jeho jazyk je značně mladší než jazyk obou Heliandů.

Ale sám Cottonský Heliand stačí, aby se z několika málo franckých tvarů, které se v něm vyskytují, zjistily některé hlavní rozdíly mezi frančtinou a saštinou.

I. Ve všech ingaevonských nářečích končí všechny tři osoby množného čísla indikativu prézentu stejně, a to dentálou, před níž předchází samohláska; stará saština tu má -d, anglosaština -dh, stará fríština -th (které asi také zastupuje -dh).

Také ve staré saštině hebbiad znamená wir haben, ihr habt, sie haben [máme, máte, mají], rovněž tak od fallan [padat], gawinnan [získat] znějí všechny tři osoby stejně fallad, winnad. Třetí osoba zde převládla ve všech třech osobách, avšak, a to je třeba mít na paměti, po ztrátě n před d nebo dh, jež je specificky ingaevonská a rovněž společná všem třem jmenovaným dialektům. Ze všech živých dialektů si zachovala tuto zvláštnost jen vestfálština; tam se říká ještě dnes wi, ji, se hebbed atd. Ostatní saská nářečí, právě tak jako západní fríština, ji už neznají a rozlišují všechny tři osoby.^[acl]

Západorýnské žalmy mají jako střední horní němčina v 1. osobě množného čísla -m, ve 2. osobě -t, ve 3. osobě -nt. Naproti tomu má Cottonský Heliand vedle saských tvarů několikrát tvary {539} zcela jiného druhu: tholônd - sie dulden [oni trpí], gornônd - ihr klagt [naříkáte], a v imperativu mârient - verkündigt [zvěstujte], seggient - sagt [povězte], zatímco saština zde žádá [tvary] tholôd, gornôt, mâriad, seggiad. Tyto tvary nejsou jen francké, existují dokonce dodnes v ryze werdenském, bergském místním dialektu. V bergském dialektu tvoříme rovněž všechny tři osoby plurálu prézentu stejně, ne vsak jako v saštině na -d, nýbrž jako ve franštině na -nt. Proti marckému wi hebbed říká se tu hned na jazykové hranici wi hant a analogicky podle shora zmíněného imperativu seggient se říká seient ens, sagt einmal [povězte]. Na základě prostého pozorování, že se v bergském nářečí všechny tři osoby tvoří stejně, prohlásili Braune a jiní celou bergskou vysočinu zkrátka za saskou. Pravidlo sem ovšem proniklo ze Saska, uplatňuje se však bohužel jako ve frančtině a dokazuje tím opak toho, co má dokazovat.

Ztráta n před dentálami není v ingaevonských dialektech omezena na tento případ; ve staré fríštině je rozšířena méně, ve staré saštině a v anglosaštině však dosti značně: mudh - Mund [ústa], kudh - kund [známý], us - uns [nám], odhar- ein anderer [jiný]. Francký opisovač Helianda ve Werdenu napíše místo odhar dvakrát francký tvar andar. Werdenské berní rejstříky střídají francké tvary jmen Reinswind, Meginswind se saskými Reinswid, Meginswid. V žalmech z levého břehu Rýna stojí naproti tomu všude munt, kunt, uns, jen jednou mají tzv. Lipsiovy glosy^[368] (vyňaté ze ztraceného rukopisu těchto žalmů) farkutha abominabiles místo farkuntha. Starosálské památky uchovaly rovněž n všude ve jménech Gund, Segenand, Chlodosindis, Ansbertus atd., což není třeba brát v úvahu. Novodobé francké dialekty mají n všude (jedinou výjimkou je v bergském dialektu tvar os - uns [nám]).

II. Jazykové památky, z nichž se obyčejně vyvozuje tzv. starosaská mluvnice, pocházejí vesměs z jihozápadního Vestfálska, z Münsteru, Freckenhorstu, Essenu. Jazyk těchto památek má několik podstatných odchylek nejen od obecně ingaevonských tvarů, nýbrž také od těch, které se nám dochovaly jako ryze starosaské ve vlastních jménech z Engernu a z Ostfálska; shodují se však pozoruhodně s frančtinou a se starou horní němčinou. Nejnovější {540} gramatik tohoto dialektu, Cosijn, jej také proto nazývá přímo starozápadosaským^[369].

Poněvadž jsme při tomto zkoumání odkázáni téměř jen na vlastní jména v latinských listinách, mohou být dokazatelné rozdíly ve tvarech západní a východní saštiny jen nepočetné; omezují se na dva, zato však velmi rozhodující případy.

1. Anglosaština a stará fríština mají genitiv plurálu všech deklinací zakončen na -a. Stará západní saština, stará frančtina a stará horní němčina však na -ô. Který je tedy správný starosaský tvar? Že by tu tento dialekt vskutku opustil ingaevonské pravidlo?

Listiny z Engernu a Ostfálska dávají na to odpověď. Ve jménech Stedieraburg, Horsadal, Winethahûsen, Edingahûsun, Magathaburg a v mnoha jiných je první část složeniny v genitivu plurálu a končí na -a. Ani ve Vestfálsku toto a zcela nevymizelo: Freckenhorstská role^[370] má jednou Aningera-lô a Wemerâ-Holthûson; hláska a ve slově Osnabrück je rovněž starý genitiv plurálu.

2. Právě tak končí slabé maskulinum ve frančtině, stejně jako ve staré horní němčině na -o, proti gótsko-ingaevonskému -a. Pro starou západní saštinu je také pravidlem -o: tedy zase odchylka od ingaevonského úzu. To však naprosto neplatí o staré saštině všeobecně. Ani ve Vestfálsku neplatilo -o bez výjimky; Freckenhorstská role má už vedle -o celou řadu jmen na -a (Siboda, Uffa, Asica, Hassa, Wenda atd.); v paderbornských památkách u Wiganda^[371] se vyskytuje téměř všude -a, jen zcela výjimečně -o; v ostfálských listinách převládá skoro výhradně -a; takže už J. Grimm ("Dějiny německé řeči") dochází k závěru: nelze popřít, že tvar na -a a -an (v nepřímých pádech) byl původně saský, společný všem složkám národa. Pronikání -o místo -a se také neomezilo na Vestfálsko. Počátkem 15. století mají východofríská mužská jména v kronikách atd. skoro pravidelně -o: Fokko, Occo, Enno, Smelo atd., proti dřívějšímu -a, zachovanému ještě v ojedinělých případech v západní fríštině.

Lze tedy považovat za jisté, že obě odchylky západní saštiny od ingaevonského pravidla nejsou původně saské, nýbrž že jsou způsobeny cizím vlivem. Tento vliv se vysvětluje velmi prostě faktem, že západní Sasko bylo dříve franckým územím. Teprve po odchodu {541} hlavní masy Franků postupovali Sasové přes Osning a Egge pozvolna až k čáře, která ještě dnes odděluje kraje Mark a Sauerland od Bergu a Siegerlandu. Vliv zbylých Franků, kteří nyní splynuli se Sasy, se jeví v oněch dvou o místo a; je patrný také ještě v dnešních dialektech.

III. Jednou ze zvláštností rýnskofranckého jazyka, která sahá od Ruhru až k Mosele, je zakončení 1. osoby prézentu indikativu na -n, které se zachovalo nejlépe tam^[acm], kde následuje samohláska: dat don ek - das tue ich [to udělám], ek han - ich hábe [mám] (bergské nářečí). Tento slovesný tvar se používá v celém Dolním Porýní a na Mosele, alespoň až k lotrinské hranici: don, han. Táž zvláštnost se vyskytuje již v žalmech z levého břehu Rýna, třebaže ne důsledně: biddon - ich bitte [prosím], wirthon - ich werde [stávám se]. Sálskému nářečí toto -n chybí: už v nejstarším dokladě^[373] se vyskytuje: ec forsacho [odříkám se], gelôbo [slibuji]. Rovněž v nizozemštině chybí. Stará západní saština se tu liší od frančtiny potud, že zná toto -n jen v jediné konjugaci (tzv. druhé slabé): skawôn - ich schaue [hledím], thionôn - ich diene [sloužím] atd. Anglosaštině a staré fríštině je úplně cizí. Lze se tedy domnívat, že také toto -n je francký pozůstatek ve staré západní saštině.

Kromě četných vlastních jmen dochovaných v listinách atd. a kromě glos v Sálském zákoníku (Lex Salica), často znetvořených až k nepoznání, nemáme téměř žádné zbytky sálského nářečí. Zatím však odstranil Kern ("Glosy v Sálském zákoníku") značný počet těchto znetvořenin, zjistil v mnoha případech jistý, v jiných co nejpravděpodobnější text a dokázal, že je napsán jazykem, který je přímým předkem střední a nové nizozemštiny. Avšak materiál takto rekonstruovaný nelze ovšem jen tak použít pro gramatiku. Kromě toho máme ještě krátkou přísežní formuli, která byla připojena ke Karlmanovu kapituláři z roku 743 a byla pravděpodobně sepsána na koncilu v Lestines, tedy v Belgii. A tu narážíme hned zpočátku na dvě charakteristicky francká slova: ec forsacho - ich entsage [zříkám se]. Ec místo ich je dnes ještě značně rozšířeno mezi Franky. V Trevíru a v Lucembursku eich, v Kolíně nad Rýnem {542} a v Cáchách ech, v bergském dialektu êk. I když má spisovná nizozemština tvar ik, přece jen se dosti často slýchá v lidové řeči, zvláště ve Flandrech, ek. Starosálská jména Segenandus, Segemundus, Segefredus mají souhlasně e místo i.

Ve forsacho stojí ch místo g mezi samohláskami: to se vyskytuje také jinde v památkách (rachineburgius) a je ještě dnes charakteristickým znakem všech franckých nářečí od Falce až k Severnímu moři. K těmto oběma hlavním znakům frančtiny: e často místo i a ch mezi samohláskami místo g, se vrátíme u jednotlivých nářečí.

Jako výsledek shora uvedeného zkoumání, s nímž možno ještě srovnat to, co říká Grimm v "Dějinách německé řeči" na konci prvního svazku o staré frančtině, můžeme formulovat větu, kterou ostatně nyní sotva bude někdo popírat: že frančtina byla už v 6. a 7. století zvláštním dialektem, který tvořil přechod mezi horní němčinou, tedy především alamanštinou, a ingaevonštinou, tedy především saštinou a fríštinou, a který tehdy stál ještě zcela na gótsko-dolnoněmeckém stupni posouvání souhlásek. Připustíme-li to však, uznáváme tím také, že Frankové nebyli směsicí různých kmenů, spojenou vnějšími okolnostmi, nýbrž že byli svérázným německým kmenovým svazem, a to Iskaevony, kteří sice v různých dobách přijímali cizí prvky, ale měli také sílu je asimilovat. A rovněž lze považovat za prokázané, že každá z obou hlavních větví franckého kmene mluvila již dávno zvláštním nářečím, že tento dialekt se dělil na sálské a ripuárské nářečí a že mnohé odlišné zvláštnosti starých nářečí ještě žijí v dnešní lidové mluvě.

_______________

Přejděme nyní k těmto ještě žijícím nářečím.

I. Dnes už není pochyb o tom, že sálská frančtina žije dále v obou nizozemských nářečích, vlámštině a holandštině, a to v nejčistší formě na územích, která jsou francká už od 6. století. Od té doby, co velké příboje ve 12., 13. a 14. století zničily skoro celý Zeeland, vytvořily Zuiderské moře, zálivy Dollart a Jade, a tím přerušily nejen geografickou, ale i politickou souvislost mezi Frísy, podlehly zbytky staré fríské svobody náporu okolních zeměpánů {543} a s nimi téměř všude také fríský jazyk. Na západe byl stísněn nebo docela vytlačen nizozemštinou, na východě a na severu saštinou a dánštinou; v obou případech zanechal silné stopy v jazyce, který ho vytlačil. Starofríský Zeeland a Holland se staly v 16. a 17. století jádrem a oporou nizozemského boje za nezávislost, neboť tam byla už dříve sídla hlavních obchodních měst v zemi. Zde se tedy především vytvářela spisovná nová nizozemština a přijímala fríské prvky, slova a tvary, které lze dobře odlišit od franckého základu. Na druhé straně pronikla od východu na bývalé fríské a francké území saština. Vymezení přesných hranic musí být ponecháno podrobnějšímu bádání; ryze sálské jsou jen vlámsky mluvící části Belgie, Severní Brabant, Utrecht, dále Gelderland a Overijsel, s výjimkou východních, saských pásem.

Mezi francouzskou jazykovou hranicí na Máse a saskou severně od Rýna narážejí na sebe sálští a ripuárští Frankové. O hraniční čáře mezi nimi, kterou je třeba i zde v podrobnostech teprve zjistit, budeme mluvit později. Zabývejme se nejprve mluvnickými zvláštnostmi nizozemštiny.

U samohlásek je nejprve nápadné, že se ryze franckým způsobem nahrazuje i samohláskou e: brengen - bringen [přinést], kreb - Krippe [jesle], hemel - Himmel [nebe], geweten - Gewissen [svědomí], ben - bin [jsem], stem - Stimme [hlas]. Tak je tomu ještě daleko častěji ve střední nizozemštině: gewes - gewiß [jistý], es - ist [jest], selber - Silber [stříbro], blent - blint [slepý], kde v nové nizozemštině je gewis, is, zilver, blind. Rovněž tak nacházím v blízkosti Gentu dvě obce Destelbergen a Desteldonek; podle toho se tam ještě dnes říká Destel [bodlák] místo Distel. Střední nizozemština, vyrostlá na čistě francké půdě, se zde přesně shoduje s ripuárštinou, méně už spisovná nová nizozemština, vystavená frískému vlivu.

Dále, opět v souhlase s ripuárštinou, stojí o místo u před m nebo n s následující souhláskou, nikoli vsak tak důsledně jako ve střední nizozemštině a ripuárštině. Vedle konst, gonst, kond je novonizozemsky kunst [umění], gunst [přízeň], kund [známý]; avšak v obou jazycích se shodují: mond - Mund [ústa], hond - Hund [pes], jong - jung [mladý], ons - uns [nám]

{544} Na rozdíl od ripuárštiny se změnilo dlouhé i (ij) ve výslovnosti v ei, což se pravděpodobně ještě nestalo ve střední nizozemštině. Ale toto ei se nevyslovuje jako hornoněmecké ei = ai, nýbrž jako skutečné e+i, i když ne tak docela zavřeně, jako např. ej u Dánů a Slovanů. Málo odlišně zní dvojhláska, která se píše nikoli ij, nýbrž ei. Obdobně místo hornoněmeckého au stojí ou, ouw.

Přehláska z flexe vymizela. Ve skloňování mají stejnou kmenovou samohlásku singulár a plurál, v časování indikativ a konjunktiv. Naproti tomu se při tvoření slov vyskytuje přehláska v dvojí podobě: 1. [změna] a vlivem i v e, jež je společná všem dialektům mladším než gótština; 2. ve formě vlastní jen nizozemštině a vyvinuté až později. Střední nizozemština stejně jako ripuárština zná ještě hus - Haus [dům], brun - braun [hnědý], rum - geräumig [prostorný], tun - Zaun [plot], plurál huse, brune. Nová nizozemština zná již jen tvary, které jsou střední nizozemštině a ripuárštině cizí: huis, bruin, ruim, tuin (ui - hornoněmecké eu). Naproti tomu proniká eu místo krátkého o (hornoněmeckého u) již ve střední nizozemštině: jeughet vedle joghet, novonizozemsky jeugd - Jugend [mládež], doghet - Tugend [ctnost], dor - Tür [dveře], kor - Wahl [volba], vedle toho existují tvary s eu, v nové nizozemštině se vyskytuje již jen deugd, keur, deur. To se zcela shoduje s eu, které se vyvinulo od 12. stol, v severní francouzštině z latinského přízvučného o. Na třetí případ upozorňuje Kern: v nové nizozemštině vzniklo ei přehláskou z ê (ee). Všechny tyto tři druhy přehlásky ripuárština a ostatní dialekty neznají; jsou zvláštním znakem nizozemštiny.

Ald, alt, old, olt, uld, ult se mění v oud, out. Tento přechod nacházíme již ve střední nizozemštině, kde se však ještě vyskytuje guldin [zlatý], hulde [přízeň], sculde [měl] vedle goudin, houde, scoude (sollte), takže je přibližně známá doba, kdy tato změna nastala. Je to také zvláštnost nizozemštiny, alespoň ve srovnání se všemi kontinentálními germánskými nářečími; naproti tomu existuje rovněž v anglickém dialektu lancashirském: gowd, howd, owd místo gold [zlato], hold [držet], old [starý].

Pokud jde o souhlásky, nezná nizozemština čisté g (guturální italské, francouzské nebo anglické g). Tato souhláska se vyslovuje {545} jako silně aspirované gh, takže se v určitých hláskových skupinách neliší od hluboce guturálního (švýcarského, novořeckého nebo ruského) ch. Viděli jsme, že tento přechod g v ch byl znám již ve staré sálštině. Vyskytuje se také v části ripuárštiny a v části saských dialektů, vytvořených na kdysi francké půdě, např. v okolí Münsteru, kde dokonce - stejně jako v bergském dialektu - zní j na počátku slov, zvláště cizích, za určitých okolností jako ch a kde je možno slyšet Choseph [Josef] a dokonce das Chahr- (Jahr [rok]). Kdyby byl M. Heyne k tomu přihlédl, byl by si mohl do značné míry uspořit obtíž s častými záměnami a vzájemnými aliteracemi mezi j, g a ch v Heliandu.

Na počátku slov zachovává nizozemština místy wr: wringen - ringen [ždímat], wreed-grausam, hart [hrozný, krutý], wreken - rächen [mstít]. Zbytek toho trvá také v ripuárštině.

Z fríštiny je převzato změkčení deminutivní přípony - ken v -tje, -je: mannetje - Männchen [mužíček], bietje - Bienchen [včelička], halsje - Hälschen [krček] atd. Avšak k se také zachovává: vrouken - Frauchen [panička], - Hütchen [klo-bouček]. Lépe uchovává k vlámština, alespoň v lidové řeči: známý mužíček v Bruselu se jmenuje manneken-pis^[374]. Z vlámštiny si tedy vypůjčili Francouzi své manne quin, Angličané manikin. Plurál obou koncovek je vroukens, mannetjes. S tímto -s se shledáme opět v ripuárštině.

Se saskými, ba dokonce se skandinávskými dialekty má nizozemština společnou ztrátu d mezi samohláskami, zejména mezi dvěma e: leder a leer [kůže], weder a weer [opět], neder a neer [dolů], vader a vaer [otec], moeder a moer - Mutter [matka].

V nizozemském skloňování jsou úplně pomíšeny silné a slabé tvary, a protože tu také chybí plurálová přehláska, shoduje se tvoření plurálu v nizozemštině dokonce i s ripuárštinou nebo saštinou jen velmi zřídka, a také v tom je jeden velmi zřetelný charakteristický rys jazyka.

Sálský a ripuárský dialekt spojuje s ostatními ingaevonskými dialekty ztráta nominativního znaku v zájmenech er, der, wer: nizozemský hij [on], de (člen) a die (ukazovací zájmeno), wie [kdo].

Zacházeli bychom příliš daleko, kdybychom se pouštěli do {546} časování. To, co bylo řečeno, postačí, aby se dal všude rozlišit dnešní sálský jazyk od sousedních nářečí. Podrobnější zkoumání nizozemských místních dialektů přinese jistě ještě mnoho důležitého.

II. Rýnská frančtina. Tímto názvem označuji všechna ostatní francká nářečí. Jestliže tu po starém způsobu nestavím proti sálštině ripuárštinu, má to dostatečný důvod.

Už Arnold^[375] upozornil, že Ripuárové v nejvlastnějším smyslu zaujímali poměrně malé území, jehož jižní hranice je vyznačena přibližně oběma osadami Reifferscheid - u Adenau a u Schleidenu. To je správné potud, pokud se tím také jazykově ohraničuje ryze ripuárské území proti územím, jež obsadili praví Ripuárové po jiných německých kmenech nebo současně s nimi. Poněvadž název "dolnofrancký" dostal už jiný význam a zahrnuje také sálštinu, zbývá mi pro označení skupiny blízce spřízněných nářečí, která se rozprostírá od sálské jazykové hranice až k této čáře, jen název "ripuárská" - v užším smyslu.

1. Ripuárština. Čárá oddělující tuto skupinu nářečí od sálštiny naprosto nespadá vjedno s holandsko-německou hranicí. Naopak, k sálštině patří na pravém břehu Rýna ještě většina reeského kraje, kde se v okolí Weselu stýkají sálština, ripuárština a saština. Na levém břehu jsou sálské [kraje] Kleve a Geldern až asi k čáře, která se táhne od Rýna, mezi [městy] Xanten a Wesel, na jih k vesnici Vluyn (západně od Morsu) a odtud na jihozápad k Venlo; přesnější určení hranice je možné jen na místě samém, neboť se vlivem dlouholeté holandské správy nejen v Geldern, nýbrž i v hrabství Mörs mnoho ripuárských jmen zachovalo na mapách v sálsko-nizozemské formě.

Z okolí Venlo vzhůru proti toku Másy byla největší část pravého břehu patrně ripuárská, takže politická hranice tu neprochází nikde sálským, nýbrž vždy ripuárským územím, a to se prostírá až do blízkosti Maastrichtu. Jména na -heim (nikoli na -hem) a na specificky ripuárské -ich se tu vyskytují ve velkém počtu na holandském území, dále na jih pak, už s provedeným hornoněmeckým posouváním, jména na -broich (hol. -broek), např. Dallenbroich u Roermondu; rovněž tak jména na -rade (Bingelrade u Sittardu, blízko něho Amstenrade, Hobbelrade a 6 nebo 7 jiných); kousek {547} německého území vpravo od Másy, který připadl Belgii, je úplně ripuárský (srovnej Krützenberg, 9 kilometrů od Másy, s Kruisbergem, severně od Venlo). Ba i nalevo od Másy, v belgickém tzv. Limbursku, nalézám Kessenich u Maaseyku, Stockheim a Reekheim na Máse, Gellik u Maastrichtu jako důkaz, že tu nežije ryze sálské obyvatelstvo.

Ripuárská hranice se Saskem směřuje z okolí Weselu na jihovýchod, stále dál od Rýna, mezi Můhlheimem nad Ruhron a Werdenem na francké, Essenem na saské straně k bergsko-marcké hranici, která je tu dosud hranicí mezi Porýnskou provincií a Vestfálskem. Opouští ji až jižně od Olpe, odkud jde k východu a odděluje francký Siegerland od saského Sauerlandu. Dále na východ začíná již brzy hesenské nářečí.

Výše zmíněná jižní hranice s nářečím, které jsem označil jako středofrancké, se shoduje přibližně s jižními hranicemi starých žup Avalgau, Bonngau a Eiflia a táhne se odtud na západ k vallonštině, přičemž probíhá spíše trochu jižněji. Takto vymezené území zahrnuje starou velkou župu Ribuaria a části žup sousedících s ní na severu a na západě.

Jak už bylo řečeno, shoduje se ripuárština v mnohém s nizozemštinou, avšak tak, že střední nizozemština je jí mnohem blíže než nová. S touto novou nizozemštinou se shoduje ripuárská výslovnost ei = e+i a ou místo au, přechod i v e, který jde v ripuárštině a ve střední nizozemštině ještě mnohem dál nežli v nové nizozemštině: středonizozemské tvary gewes [jistý], es [jest], blend [slepý], selver - Silber [stříbro] jsou ještě dnes správně ripuárské. Právě tak se mění, a to důsledně, u před m nebo n a následující souhláskou v o: jong [mladý], lomp [neobratný], domm [hloupý], konst [umění]. Je-li ale touto následující souhláskou d nebo t, mění se v některých nářečích v g nebo k; např. honk - Hund [pes], plurál höng, kde změna nehlasného k v g je důsledek odpadnutí koncové samohlásky e.

Naproti tomu jsou okolnosti týkající se přehlásky v ripuárštině naprosto odlišné od nizozemských; shodují se celkem s horní němčinou a v některých výjimkách (např. hanen místo Hähne [kohouti]) se saštinou.

{548} Počáteční wr- se změnilo v nehlasné fr-, zachované ve fringen - Wasser aus einem Tuch etc. ausringen [vyždímat šátek apod.] a frêd (holandský wreed) ve významu abgehärtet [otužilý].

Místo er, der, wer je hê [on], dê [ten], wê [kdo].

Skloňování zůstává uprostřed mezi hornoněmeckým a saským. Tvoření plurálu na -s je časté, neshoduje se však skoro nikdy s nizozemským: toto -s se mění v místně zabarvené horní spisovné němčině v důsledku správného povědomí jazykového vývoje v -r.

Deminutivní přípona -ken, -chen se mění po n v -schen, männschen; plurál má stejně jako v nizozemštině -s (männsches). Oba tvary vysledujeme až do Lotrinska.

R před s, st, d, t, z se vypouští, předcházející samohláska zůstává v některých nářečích krátká, v jiných se prodlužuje. Tak vzniká z hart [tvrdý] - hatt (v bergském nářečí), haad (v kolínském) . Přitom se vlivem horské němčiny mění st v scht [št]: Durst [žízeň] - doascht v bergském, dôscht v kolínském nářečí.

Rovněž tak se z počátečního sl, sw, st, sp stalo hornoněmeckým vlivem schl [šl] atd.

Stejně jako v nizozemštině, je i v ripuárštině čisté g neznámé, část nářečí při sálské hranici, jako např. bergské, má místo g na počátku a uvnitř slova rovněž aspirované gh, jenže palatálnější než nizozemština. Ostatní nářečí mají j. Na konci slova se g vyslovuje všude jako ch, avšak nějako zadopatrové nizozemské, nýbrž jako předopatrové rýnskofrancké ch, které zní jako oslabené j. Podstatně dolnoněmecký ráz ripuárštiny dosvědčují výrazy jako boven místo oben [nahoře].

Většina neznělých souhlásek je všude na prvním stupni posouvání. Jen u t, u k uvnitř a na konci slov a občas u p nastalo v jižních nářečích hornoněmecké posouvání: mají lôsze místo lôten - lassen [nechat], holz místo holt [dříví], rîch místo rîk - reich [bohatý], êch místo ek - ich [já], pief místo pîpe - Pfeife [dýmka]. Ale et [ono], dat [to], wat [co] a několik jiných zůstává.

A na tomto dokonce ani důsledně neuskutečněném pronikání hornoněmeckého posouvání ve třech případech se zakládá obvyklé dělení frančtiny na střední a dolní. Tím se však libovolně a podle zcela náhodného znaku roztrhává skupina nářečí, jež, jak bylo {549} uvedeno, spolu navzájem souvisí určitými hláskovými poměry a jejichž vzájemná souvislost se uznává ještě i v lidovém povědomí.

Zcela náhodně, pravím. Ostatní středoněmecké dialekty, hesenský, durynský, hornosaský atd., jsou každý celkem na určitém stupni hornoněmeckého posouvání. Snad se v nich projevuje na dolnosaské hranici o něco méně, na hornoněmecké o něco více [příznaků] posouvání, to vsak vytváří nanejvýš místní rozdíly. Naproti tomu nemá frančtina u Severního moře, na Máše a na dolním Rýně vůbec žádné posouvání, na alamanské hranici skoro alamanské posouvání; mezi tím jsou aspoň tři přechodné stupně. Posouvání proniklo tedy do rýnské frančtiny, která se již vyvinula nezávisle [na něm], a roztrhalo ji na mnoho kusů. Poslední stopa tohoto posouvání naprosto nemusí zaniknout na hranici některé už dříve existující zvláštní skupiny nářečí, může zaniknout uvnitř takové skupiny, a to se také vskutku děje. Naproti tomu ovšem takový vliv posouvání, který vytváří skutečně nářečí, přestává, jak se ukáže, na hranici dvou již dříve odlišných nářečních skupin. A nepřišlo k nám schl, schw atd. a scht na konci slova rovněž z horní němčiny, a to ještě mnohem později? Toto však - alespoň první [jev] - zasahuje ještě hluboko do Vestfálska.

Ripuárská nářečí tvořila kompaktní skupinu dávno předtím, než se jedna jejich část naučila posouvání t a uprostřed a na konci slov postaveného k a p. Jak daleko mohla proniknout tato změna uvnitř skupiny, bylo a zůstane pro skupinu čistě náhodné. Dialekt [města] Neuss je totožný s dialektem Krefeldu a München-Gladbachu, až na drobnosti, které cizinec ani nepostřehne. Přesto je prý jeden tento dialekt středofrancký, druhý dolnofrancký. Nářečí bergského průmyslového kraje přechází v nepozorovatelných stupních do nářečí jihozápadní porýnské roviny. Přesto prý obě tato nářečí patří k naprosto odlišným skupinám. Každému, kdo je v tomto kraji doma, je zřejmé, že tu kabinetní učenost natahuje na Prokrustovo lože a priori vykonstruovaných příznaků živá lidová nářečí, jež jí jsou málo známá nebo úplně neznámá.

A kam vede toto ryze vnější rozlišování? K tomu, že se jihoripuárská nářečí házejí do jednoho pytle - do tzv. střední frančtiny - {550} s jinými dialekty, od nichž jsou, jak uvidíme, vzdálena víc než od takzvaných dolnofranckých. A že na druhé straně vybude úzký pruh země, s kterým nevědí co počít, takže jsou nakonec nuceni prohlásit kus za saský a kus za nizozemský, což je přímo výsměch skutečnému stavu těchto nářečí.

Vezměme si např. bergský dialekt, který Braune bez okolků nazývá bezpečně saským. Tvoří, jak jsme viděli, všechny tři osoby množného čísla indikativu prézentu stejně, ale jako ve frančtině prastarým tvarem na -nt. Má pravidelně o místo u před m a n s následujícími souhláskami, což je podle téhož Brauna rozhodně nesaské a specificky dolnofrancké. Shoduje se ve všech shora uvedených ripuárských vlastnostech s ostatními ripuárskými dialekty. Přechází nepozorovatelně ode vsi ke vsi, od jednoho selského dvorce k druhému do nářečí porýnské roviny, ale na vestfálské hranici je velmi zřetelně oddělen od saského dialektu. Snad nikde jinde v celém Německu se nenajde jazyková hranice vedená tak bez přechodu jako zde. A jaký rozdíl v řeči! V celé samohláskové soustavě jako by se udál převrat: proti úzkému franckému ei stojí tu znenadání velmi široké ai, stejně tak au proti ou: z mnoha dvojhlásek a polohlásek se neshoduje ani jedna: zde sch [š] jako v ostatním Německu, tam s + ch jako v Holandsku: zde wi hant [máme], tam wi hebbed; zde ve funkci plurálu použité duálové tvary get a enk - ihr a euch [vy a vás], tam jenom ji, i a jü, ü: zde je vrabec (Sperling) jako v celé ripuárštině Môsche, tam jako v celé vestfálŠtině Lüning. O jiných, specifických zvláštnostech bergského nářečí ani nemluvě: ty zde na hraniční čáře rovněž náhle mizejí.

Cizinec nejlépe pozná svéráznost dialektu, slyší-li mluvit ne dialektem, nýbrž jemu srozumitelnou horní němčinou, kterou my Němci vyslovujeme většinou pod silným vlivem dialektu. Potom však někdo jiný než domácí člověk naprosto nemůže rozlišit domněle saského obyvatele bergského průmyslového kraje od obyvatele porýnské roviny, který prý mluví středofrancky, leda podle trochu velárnějšího aspirovaného gh, kde druhý vyslovuje j. Avšak obyvatel bergského Heckinghausu (z Oberbarmenu na levém břehu Wuppery) a obyvatel marckého Langerfeldu, bydlící sotva kilometr dále na východ, se liší také v místně zabarvené běžné horní {551} němčině mnohem víc než obyvatelé Heckinghausu a Koblenze, neřku-li Cách a Bonnu.

Ani na porýnského Franka nepůsobí pronikání posunutého t a koncového k zdaleka dojmem jazykového předělu, takže si i na zcela známém území musí teprve rozmýšlet, kde je vlastně hranice mezi t a z, k a ch, a při přecházení této hranice jsou mu obě tyto souhlásky skoro stejně běžné. To se ještě usnadňuje mnoha do nářečí proniklými hornoněmeckými slovy s posunutým sz, z, ch a f. Přesvědčivý příklad nám poskytuje starý bergský soudní řád ze 14. stol. (Lacomblet, Archiv, I, str. 79 a násl.^[376]). Zde se vyskytují zo [k], uiss (aus [z]), zween [dva], bezahlen [zaplatit]; vedle toho v téže větě setten [posadit], dat nutteste (nützeste [nejužitečnější]); rovněž tak Dache [střecha], redelich [poctivý] vedle reicket (reicht [sahá]); upladen [nakládat], upheven [zdvíhat], hulper (Helfer [pomocník]) vedle verkouffen [prodávat]. V jiném odstavci na str. 85 stojí střídavě dokonce zo a tho- zu [k]. Zkrátka, nářečí z pohoří a z roviny se ustavičně prolínají, aniž to písaři sebeméně vadí. Jako vždycky je tato poslední vlna, kterou hornoněmecké posouvání zaplavuje francké území, také nejslabší a nejmělčí. Je jistě zajímavé vyznačit čáru, kam až sahá. Avšak tato čára nemůže být hranicí dialektu: není s to roztrhnout samostatnou skupinu nářečí odedávna a blízce navzájem příbuzných a poskytnout záminku, aby se násilně odtržené zlomky - v rozporu se všemi jazykovými fakty - připojily k vzdálenějším skupinám.

2. Střední frančtina. Z toho, co bylo dosud vyloženo, samozřejmě vyplývá, že jsem stanovil severní hranici střední frančtiny značně jižněji, než se to obvykle děje.

Ten fakt, že středofrancké územní pásmo na levém břehu Rýna bylo - jak se zdá - za časů Chlodvíkových v alamanských rukou, přiměl Arnolda k tomu, aby hledal v tamních místních jménech stopy alamanského osídlení, a dochází k závěru, že se až k čáře Kolín-Cáchy dá dokázat předfrancké, alamanské obyvatelstvo; přitom samozřejmě jsou stopy nejčastější na jihu, a směrem k severu řidnou. Místní jména, jak praví, ukazují na to, že Alamani dočasně postoupili až za kraj kolem Koblenze a Cách a že delší dobu ovládali Wetterau a jižní oblasti Nasavska. Neboť {552 [v tištěné verzi omylem "525" - pozn. editora]} jména s ryze alamanskými koncovkami -ach, -brunen, -felden, -hofen, -ingen, -schwand, -stetten, -wangen a -weiler, která se nikde nevyskytují na ryze franckém území, se objevují rozptýlena od Alsaska přes celou Falc, Porýnské Hesensko a Porýnské Prusko, jenže jich k severu stále ubývá a ustupují víc a víc převážně franckým jménům na -bach, -berg, -dorf, -boru, -feld, -hausen, -heim a -scheid ("Deutsche Urzeit"^[377]).

Prozkoumejme nejprve domněle alamanská jména středofranckého území. Koncovky -brunen, -stetten, -felden, -wangen se mi na Reymannově mapě^[378] (které tu, řečeno jednou provždy, používám) nikde nevyskytly. Koncovka -schwand se vyskytuje jednou: Metzelschwander Hof u Winnweileru a pak ještě Schwanden na sever od Landstuhlu. Tedy po obakrát v hornofrancké Falci, která se nás zde ještě netýká. Na -ach máme podél Rýna Kreuznach, Bacharach, Hirzenach u St. Goaru, Rübenach u Koblenze (Ribiniacus na Spruner-Menkeově mapě žup^[379]), Andernach (římské Antunnacum), vedle něho Wassenach. Poněvadž se na celém levém břehu Rýna v římské době všeobecně vyskytuje porománštěná keltská koncovka -acum: Tolbiacum - Zülpich, Juliacum - Jiilich, Tiberiacum - fiewerich u Bergheimu, Mederiacum -, mohla by ve většině těchto případů ukazovat na alamanský vliv nanejvýš volba tvaru na -ach, místo na -ich. Jedině Hirzenach (= Hirschenbach) je [jméno] zcela německé a znělo dříve podle mapy žup Hirzenowe = Hirschenau, ne Hirschenbach. Jak ale potom vysvětlit Wallach, ležící těsně na sálské hranici mezi Büderichem a Rheinbergem? Toto jméno přece jistě není alamanské.

Na moselském území se vyskytuje také několik jmen na -ach: Irmenach východně od Bernkastelu, Waldrach, Crettenach u Trevíru, Mettlach nad Saarou. V Lucembursku Echternach, Medernach, Kanach: v Lotrinsku jen na pravém břehu Mosely: Montenach, Rodlach, Brettnach. I kdybychom připustili, že všechna tato jména ukazují na alamanské osídlení, pak by bylo jen velmi řídké a nepřesahovalo by nejjižnější část středofranckého území.

Zbývají -weiler, -hofen a -ingen, které si vyžadují důkladnějšího prozkoumání.

Koncovka -weiler především není bezvýhradně alamanská, {553} nýbrž je to provinčně latinské villarium, villare a vyskytuje se na-nejvýš zcela výjimečně mimo hranice staré římské říše. Výsadou Alamanů nebylo tedy poněmčení villare ve weiler, nýbrž to, že si tuto koncovku oblíbili a široce ji používali i při pojmenování nových sídlišť. Pokud se vyskytují římská villaria, byli také Frankové nuceni poněmčit koncovku ve wilare, později weiler, nebo ji úplně vypustit. Pravděpodobně dělali někdy to, někdy ono, a právě tak dávali jistě tu a tam novým sídlištím jména na -weiler, jenže mnohem řidčeji než Alamani. Arnold nemůže najít severně od Eschweileru u Cách a Ahrweileru žádné významnější osady na -weiler. Ale na dnešním významu těch míst nezáleží; jisté je, že na levém břehu Rýna sahají jména na -weiler k severu až do blízkosti sálské hranice (Garzweiter a Holzweiler nejsou vzdáleny ani 5 mil od nejbližší holandský mluvící osady v provincii Geldern) - na sever od spojnice Eschweiler - Ahrweiler je jich alespoň dvacet. Nejčastěji se pochopitelně vyskytují v blízkosti staré římské silnice z Maastrichtu přes Jülich do Kolína, dvě z nich, Walwiller a Nyswiller, dokonce na holandském území; a to že jsou také alamanské osady?

Dále na jih se v [pohoří] Eifel skoro vůbec nevyskytují, úsek Malmédy (čís. 159, Reymann) nemá ani jediný případ. Také v Lucembursku jsou vzácná, rovněž tak na dolní Mosele a až na hřeben Hunsrücku. Naproti tomu se často objevují na horní Mosele po obou březích řeky, směrem k východu houstnou a východně od Saarlouis tato koncovka stále víc převládá. Tady však už začíná hornofrancký jazyk a nikdo tu nebude popírat, že před Franky ovládali zemi Alamani.

Pro středofrancké a ripuárské území nedokazují tedy jména na -weiler, zrovna tak jako ve Francii mnoho názvů na -villers, alamanské osídlení.

Přejděme nyní k -hofen. Tato koncovka teprve není výhradně alamanská. Vyskytuje se na celém franckém území, počítaje v to i nynější Vestfálsko, později obsazené Sasy. Na pravém břehu Rýna jen několik příkladů: Wehofen u Ruhrortu, Mellinghofen a Eppinghofen u Duisburgu, Benninghofen u Mettmannu, jiný Eppinghofen u Dinslakenu, ve Vestfálsku Kellinghofen u Dorstenu, Westhofen u Castropu, Wellinghofen, Wichlinghofen, Niederhofen, dvakrát Benninghofen, {554} Berghofen, Westhofen, Wandhofen, všechny v kraji Hellweg atd. Až do doby pohanské sahá Ereshofen na řece Aggeru, Martis villa, a už pojmenování boha války jako Eru ukazuje, že tu není na Alamany ani pomyšlení; ti se jmenovali Tiuwâri a nenazývali tedy tohoto boha Eru, nýbrž Tiu, později následkem posouvání Ziu.

Na levém břehu Rýna to s alamanským původem [jmen na] -hofen vypadá ještě hůře. Je zde opět jedna osada Eppinghofen jihovýchodně od Xantenu, tedy asi už na sálském území, a na jih odtud se hemží celé ripuárské území názvy na -hofen, vedle -hof pro samoty. Přejdeme-li pak na sálské území, je to ještě horší. Mása je po obou březích, již od francouzské jazykové hranice, obklopena samými -hofen. Pro stručnost přejděme hned na západní břeh. Tam najdeme v Holandsku a v Belgii alespoň sedmkrát Ophoven, v Holandsku Kinckhoven atd.: pro Belgii si vezměme především úsek Leuven (čís. 139, Reymann). Zde je Ruykhoven, Schalkhoven, Bommershoven, Wintershoven, Mettecoven, Helshoven, Engelmanshoven u Tongernu; Zonhoven, Reekhoven, Konings Hoven u Hasseltu; dále na západ Bogenhoven, Schuerhoven, Nieuwenhoven, Gippershoven, Baulershoven u St. Truyenu; nejzápadněji Gussenhoven a Droenhoven na východ a severovýchod od Tirlemontu (Thienen). Úsek Turnhout (čís. 120) má alespoň třiatřicetkrát -hoven, většinou na belgickém území. Dále na jihozápad se táhnou jména na -hove (dativní -n se tu pravidelně odsouvá) podél celé francouzské jazykové hranice: od Heerlinkhove a Nieuwenhove u Ninove, které je samo porománštěné -hove, - prostřední články v počtu asi 10 vynechávám - až ke Ghyverinckhove a Pollinchove u Dixmuidenu a Volkerinckhove u Saint Omeru ve francouzských Flandrech. Třikrát se vyskytuje Nieuwenhove, což dokazuje, že koncovka je mezi lidem ještě živá. Vedle toho velmi četné samoty se jmény na -hof. Podle toho je tedy možné posoudit výhradně alamanský ráz koncovky -hofen.

Konečně k -ingen. Označení stejného původu příponou -ing, -ung je společné všem germánským národům. Poněvadž se usídlovaly podle jednotlivých rodů, hraje tato koncovka také všude u místních jmen důležitou úlohu. Brzy se spojuje v genitivu plurálu s lokálním zakončením: Wolvaradingahusun u Mindenu, Snotingaham {555} (Nottingham) v Anglii. Brzy zase stojí samotný plurál jako označení místa: Flissingha (Vlissingen), Phladirhinga (Vlaardingen), Crastlingi v holandském Frísku, Grupilinga, Britlinga, Otlinga ve starém Sasku. Tato jména jsou dnes většinou redukována na dativ a končí na -ingen, zřídka na -ing. Většina národů zná a používá obou způsobů: Alamani, jak se zdá, dávají přednost druhému způsobu, alespoň nyní. Rümmingen u Lörrachu se dříve nazývalo (764) Romaninghova, takže švábská -ingen jsou často teprve novějšího původu (Mone, "Urzeit des badischen Landes", sv. 1, str. 213). Švýcarská -kon a -kofen vznikla skoro všechna stažením z -inghofen: Zollinchovon - Zollikofen, Smarinchova - Schmerikon atd. Srv. F. Beust, "Historischer Atlas des Kantons Zürich", kde se jich najde na tucty na mapě čís. 3, znázorňující alamanskou dobu. Poněvadž se [tato koncovka] vyskytuje také u Franků, Sasů a Frísů, bylo by velmi odvážné soudit z výskytu místních jmen na -ingen hned na alamanské osídlení.

Právě uvedená jména dokazují, že jména na -ingas (nominativus pluralis) a -ingum, -ingon (dativus pluralis) nebyla ničím neobvyklým jak u Frísů, tak u Sasů od Šeldy až k Labi. Také dnes ještě nejsou v celém dolním Sasku vzácností [jména na] -ingen. Ve Vestfálsku po obou březích Ruhru, jižně od čáry Unna - Soest, se najde alespoň dvanáctkrát -ingen vedle -ingsen a -inghausen. A všude, kam až sahá francké území, najdeme také jména na -ingen.

Na pravém břehu Rýna nacházíme nejprve v Holandsku Wageningen nad Rýnem a Genderingen nad Ijselem (přitom vylučujeme všechna jména, která by snad mohla být fríská), v bergském kraji Hückingen, Ratingen, Ehingen (hned za nimi i na saském území Hattingen, Sodingen, Ummingen), Heisingen u Werdenu (které Grimm odvozuje od Tacitovy Silva Caesia a které by tedy bylo prastaré), Solingen, Husingen, Leichlingen (na mapě žup Leigelingon, staré tedy asi 1000 let), Quettingen a na řece Siegu Bödingen a Röcklingen, nepočítaje dvě jména na -ing. Hönningen u Rheinbrohlu a Ellingen ve Wiedském kraji navazují spojení s krajinou mezi Rýnem, Lahnem a Dillem, kde, počítáme-li málo, se vyskytne -ingen dvanáctkrát. Jít dále na jih nemá význam, protože tady začíná země, která nesporně prošla obdobím alamanského osídlení.

Na levém břehu Rýna máme Millingen v Holandsku nad {556}*****Nymwegen, Lüttingen pod Xantenern, ještě jednou Millingen pod Rheinbergern, pak Kippingen, Rödingen, Höningen, Worringen, Fühlingen, všechna severněji než Kolín, Wesselingen a Köttingen u Brühlu. Odtud směřují jména na -ingen dvěma směry. Ve Vysokém Eifelu jsou řídká; na francouzské hranici nacházíme u Malmédy: Biillingen, Hünningen, Mürringen, Iveldingen, Eibertingen jako přechod k velmi častým jménům na -ingen v Lucembursku a na pruské a lotrinské horní Mosele. Druhá spojovací čára prochází podél Rýna a jeho bočných údolí (v krajině kolem Ahry 7-8), konečně údolím Mosely rovněž do krajiny nad Trevírem; zde jména na -ingen převládají, ale jsou oddělena od velké skupiny alamansko-švábských -ingen nejprve jmény na -weiler a potom na -heim. Jestliže tedy podle Arnoldova požadavku "uvážíme všechny okolnosti v jejich souvislosti"^[380], dojdeme k závěru, že -ingen v německém kraji kolem horní Mosely jsou francká, a ne alamanská.

Jak málo si tu potřebujeme pomáhat Alamany, ujasní se nám teprve tehdy, jakmile sledujeme -ingen směrem od francouzsko- ripuárské jazykové hranice u Cách až na sálské území. U Maaseyku západně od Másy leží Geystingen, dále na západ u Brée Gerdingen. Potom, vezmeme-li si znovu úsek čís. 139, Leuven, najdeme [jména]: Mopertingen, Vlytingen, Rixingen, Aerdelingen, Grimmersingen, Gravelingen, Ordange (za Ordingen), Bevingen, Hatingen, Buvingen, Hundelingen, Bovelingen, Curange, Raepertingen, Boswinnin-gen, Wimmertingen a jiná v okolí Tongernu, St. Truyenu a Hasseltu. Nejzápadnější, nedaleko Leuvenu, jsou Willebringen, Redingen, Grinningen. Zde spojení zdánlivě přestává. Přejdeme-li však na území, kde se nyní mluví francouzský, kde se však v 6.-9. století odehrával boj mezi oběma jazyky, najdeme počínaje od Másy celý pás pofrancouzštěných jmen na -ange, což je tvar odpovídající také v Lotrinsku a Lucembursku [tvaru] -ingen. Jdeme-li od východu na západ: Ballenge, Roclenge, Ortrange, Lantremange, Roclange, Libertange, Noderange, Herdange, Oderinge, Odange, Gobertang, Wahenges; poněkud dále na západ Louvrenge u Wavre a Revelinge u Waterloo navazují spojení s Huysinghen a Buisinghen, předními strážemi skupiny více než dvaceti [jmen na] -inghen, která se táhnou jihozápadně od Bruselu podél jazykové hranice od Halu až ke Grammontu. {557} A konečně ve francouzských Flandrech: Gravelingen, Wulverdinghe (tedy úplně starosaské Wolvaradinges-hûsun), Leubringhen, Leulinghen, Bonninghen, Peuplingue, Hardinghen, Hermelinghen u Saint Omeru a dále až za Boulogne Herbinghen, Hoc quinghen, Velinghen, Lottinghen, Ardinghen, všechna jasně odlišena od jmen na -inghem (-ingheim), jež jsou v tomto kraji ještě četnější.

Ukázalo se tedy, že tyto tři koncovky, které Arnold považuje za specificky alamanské, jsou rovněž francké, a pokus dokázat na středofranckém území alamanské osídlení před franckým se musí považovat za nezdařený. Přitom však lze vždycky připustit možnost nepříliš mocného alamanského živlu v jihovýchodní části tohoto území.

Od Alamanů nás vede Arnold k Chattům. Ti prý obsadili - s výjimkou vlastních Ripuárů - území na jih od župy Ribuaria, tedy území, které nazýváme středo- a hornofranckým, a to po Alamanech a vedle nich. Také to se odůvodňuje na základě hesenských místních jmen, jež nacházíme v tomto kraji vedle alamanských:

"Shoda místních jmen na obou březích Rýna až k alamanské hranici je tak pozoruhodná a nápadná, že by to byl věru div, kdyby snad byla jen náhodná; naproti tomu se nám zdá velmi přirozenou, předpokládáme-li, že přistěhovalci dávali svá domácí místní jména také novým sídlištím, jak se to ještě stále děje v Americe."^[381]

Proti této větě lze máloco namítat. Tím víc však proti závěru, že vlastní Ripuárové neměli nic společného s osídlením celého středo- a hornofranckého území a že tu nacházíme jen Alamany a Chatty. Většina Ghattů, kteří se vystěhovali z vlasti na západ, se připojila, jak se zdá, už dávno k Iskaevonům (rovněž tak Batavové, Kanninefatové a Chattuariové); kam se také měli obrátit? V obou prvních stoletích našeho letopočtu byli Chattové spojeni s ostatními Herminony jen v týlu přes Durynky; z jedné strany měli ingaevonské Cherusky, z druhé Iskaevony a před sebou Římany. Herminonské kmeny, které později vystupují spojeny jako Alamani, přišly z vnitra Germánie, byly po staletí odděleny od Chattů Durynky a jinými národy a odcizily se jim mnohem víc než iskaevonští Frankové, s nimiž je po staletí spojovalo bratrství ve zbrani. O účasti Chattů na obsazení zmíněného pruhu země {558} není tedy pochyb, zato však o vyloučení Ripuárů z tohoto osídlení. To bude prokázáno jen tehdy, nevyskytují-li se tu specificky ripuárská jména. A tomu je právě naopak.

Mezi koncovkami, které Arnold udává jako specificky francké, je -hausen společné Frankům, Sasům, Hessům a Durynkům; -heim je v sálštině -ham, -bach je v sálském a dolnoripuárském nářečí -beek; z ostatních je skutečně charakteristické jen -scheid. Je specificky ripuárské, právě tak jako -ich, -rath nebo -rade a -siepen. Oběma franckým dialektům jsou dále společné -loo (loh), -donk a -bruch nebo -broich (sálsky -broek).

[Koncovka] -scheid se vyskytuje jen v horách a zpravidla označuje místa u rozvodí. Frankové zanechali po sobě tuto koncovku v celém vestfálském Sauerlandu až k hesenské hranici, kde se nachází ještě jen ve jménech hor až do okolí východně od Korbachu. Na Ruhru se střetá se starofranckým -scheid posaštěná přípona -schede: Melschede, Selschede, Meschede, hned vedle nich Langscheid, Ramscheid, Bremscheid. V bergském kraji se vyskytuje často na pravém břehu Rýna až po Westerwald, ne však jižněji. Vlevo od Rýna začínají však [jména na] -scheid pochopitelně až v Eifelu;^[acn] v Lucembursku je jich nejméně 21, v Hochwaldu a Hunsrücku jsou častá. Ale stejně jako na jih od Lahnu, i zde k nim přistupuje na východním a jižním svahu Hunsrücku a Soonwaldu tvar -schied, který je patrně hesenskou adaptací. Oba tvary se vedle sebe táhnou na jih přes řeku Nahé až k Vogézám, kde nacházíme: Bisterscheid západně od Donnersbergu, Langenscheid u Kaiserslautern, náhorní plošinu Breitscheid jižně od Hochspeyeru, Haspelscheid u Bitsche, Scheidwald severně od Lützelsteinu, a konečně jako nejjižnější stráž Walscheid na severním svahu Dononu, ještě jižněji než ves Hessen u Saarburgu, nejzazší chattská výspa u Arnolda.

Specificky ripuárské je dále -ich, z téhož kořene jako -ach, gótsky -ahva - Wasser [voda]; oběma koncovkami se poněmčuje také belgicko-římské -acum, jak dokazuje Tiberiacum, na mapě {559} žup Civiraha, dnes Ziewerich. Na pravém břehu Rýna není příliš časté: Meiderich a Lirich u Ruhrortu jsou nejsevernější, odtud se táhnou [jména na -ich] podél Rýna až k Biebrichu. Rovina na levém břehu Rýna, od Biiderichu proti Weselu, je jich plná, přes Eifel přecházejí až do Hochwaldu a Hunsrücku, mizejí však v Soonwaldu a v kraji kolem Nahé, ještě dříve než přestávají [jména na] -scheid a -roth. V západní části našeho území však pokračují až na francouzskou jazykovou hranici a dále za ni. Okolí Trevíru, které jich má mnoho, pomineme; v holandském Lucembursku jsem jich napočetl dvanáct a ještě na druhé straně v belgickém Törnichu a Merzigu (Messancy - pravopis -ig na věci nic nemění, etymologie a výslovnost jsou stejné), v Lotrinsku Soetrich, Sentzich, Marspich, Daspich západně od Mosely; na východ od ní Kintzich, Penserich, Kemplich, Destrich, dvakrát Kerprich, Hibrich, Helsprich.

Koncovka -rade, -rad, nalevo od Rýna -rath přesahuje rovněž daleko hranice svého staroripuárského domova. Vyplňuje celý Eifel a střední i dolní část moselského údolí s jeho pobočnými údolími. V témž kraji, kde se mísí -scheid a -schied, se na obou březích Rýna vyskytuje -rod, -roth vedle -rad a rath, rovněž hesenského původu, ale na pravém břehu Rýna, ve Westerwaldu, sahají jména na -rod dále na sever. V Hochwaldu má severní svah zpravidla -rath, jižní -roth.

Nejméně proniklo -siepen, po provedeném posouvání -seifen. Toto slovo označuje údolíčko potoka s příkrým spádem a dosud se ho všeobecně takto užívá. Vlevo od Rýna nesahá daleko za starou ripuárskou hranici, vpravo je najdeme ve Westerwaldu na řece Nister a ještě u Langenschwalbachu (Langenseifen).

Zacházeli bychom příliš daleko, kdybychom se pouštěli do zkoumám ostatních koncovek. Určitě však nesmíme nesčetná jména na -heim, která jdou stále proti proudu Rýna vzhůru od Bingen až daleko do alamanského území a která se vůbec najdou všude, kde se usadili Frankové, vykládat jako chattská, nýbrž jako ripuárská. Jejich domov není v Hesensku, kde se vyskytují zřídka a kam asi pronikla později, nýbrž na sálské půdě a v porýnské rovině kolem Kolína, kde se vyskytují vedle jiných, specificky ripuárských jmen skoro ve stejném počtu.

{560} Výsledek tohoto zkoumání je tedy, že Ripuárové se ani zdaleka nedali proudem hesenského přistěhovalectví zadržet u Westerwaldu a Eifelu, ale naopak sami zaplavili celé středofrancké území. A to silněji jihozápadním směrem do kraje horní Mosely, než na jihovýchod k Taunusu a do oblasti řeky Nahe. Potvrzuje to i jazyk. Jihozápadní nářečí až do Lucemburska a západního Lotrinska jsou ripuárštině mnohem bližší než východní nářečí, zvláště na pravém břehu Rýna. Lze je považovat za jakési prodloužení ripuárštiny s posouváním provedeným více hornoněmecky.

Charakteristickým rysem středofranckých nářečí je především pronikání hornoněmeckého posouvání. Nejen posouvání několika neznělých ražených souhlásek (tenues) v souhlásky třené, které se vztahuje na poměrně málo slov a nedotýká se charakteru nářečí, nýbrž počínající posouvání znělých ražených souhlásek (medií), které působí to zvláštní středo- a horskoněmecké smíšení b a p, g a k, d a t. Teprve tam, kde se objeví nemožnost jasně rozlišit na počátku slova b a p, d a t, g a k, tedy to, co Francouzi hlavně myslí pod accent allemand^[aco], teprve tam vnímá Dolnoněmec velký předěl, který vytvořilo v německém jazyce druhé posouvání. A tento předěl prochází mezi řekami Siegern a Lahnem, mezi Ahrou a Moselou. Podle něho má střední frančtina na počátku slov g, které chybí severnějším dialektům, uprostřed a na konci slov však vyslovuje ještě palatální ch místo g. Dále přechází ei a ou severních dialektů v ai a au.

Několik ryze franckých zvláštností: ve všech sálských a ripuárských nářečích je slovo Bach [potok], v neposunutém tvaru Beek, ženského rodu. To platí také alespoň pro největší, západní část střední frančtiny. Jako nesčetné jiné stejnojmenné Bäche [potoky] v Nizozemsku a na dolním Rýně, je také lucemburský Glabach (Gladbach, nizozemský Glabeek) ženského rodu. Naproti tomu se užívá dívčích jmen jako neuter: neříká se jen das Mädchen [děvče], das Mariechen [Mařenka], das Lisbethchen [Bětuška], nýbrž také das Marie, das Lisbeth, od Barmen až za Trevír. U Forbachu v Lotrinsku je na mapě pořízené původně Francouzi "Karninschesberg" {561} (Kaninchenberg [Králičí hora]). Tedy totéž deminutivum -schen, plur. -sches, které jsme výše uznali jako ripuárské.

Na rozvodí mezi Moselou a Nahe a vpravo od Rýna v pahorkatině jižně od Lahnu počíná nová skupina nářečí:

3. Horni frančtina. Zde jsme na územním pásu, který byl nesporně nejprve územím dobytým Alamany (nehledě k dřívějšímu obsazení Vangiony atd., o jejichž kmenovém příbuzenství a jazyku nic nevíme) a kde můžeme ochotně připustit značnější chattské přimíšení. Ale také zde upozorňují místní jména, jak netřeba opakovat, na přítomnost nikoli bezvýznamných ripuárských prvků, zvláště v porýnské rovině. Ještě více však o tom svědčí sám jazyk. Vezměme si nejjižnější definovatelný dialekt, který má zároveň literaturu, dialekt falcký. Tu se shledáváme zase s obecně franckou nemožností vyslovit g uprostřed a na konci slova jinak než jako palatální ch.^[acp] Říká se tu: Vöchel [ptáci], Flechel [cep], geleche - (gelegen [ležící]), gsacht - gesagt [řečeno], licht - liegt [leží] atd. Rovněž tak obecně francké w místo b uprostřed slova: Bûwe - Buben [chlapci], glâwe - glauben (ale i glâb) [věřit], bleiwe [zůstat], selwer - selbst [sám], halwe - halbe [půl]. Posouvání není zdaleka provedeno tak dokonale, jak vypadá, dokonce se, zvláště u cizích slov, objevuje zpětné posouvám, tj.-neznělá souhláska na počátku slova se posouvá nikoliv o stupeň dopředu, nýbrž dozadu: jak se ukáže, mění se t v d, p v b; d a p na počátku slova zůstávají na dolnoněmeckém stupni: dûn - tun [dělat], dag [den], danze [tančit], dür [dveře], dodt [mrtvý]; avšak před r: trinke [pít], trage [nést], paff - Pfaff [kněz], peife [dýmka], palz - Pfalz [Falc], parre - Pfarrer [farář]. Poněvadž d a p zastupují hornoněmecké t a pf, posouvá se i v cizích slovech počáteční t nazpět v d, počáteční p pak v b: derke - Türke [Turek], dafel - Tafel [deska], babeer - Papier [papír], borzlan - Porcellan [porcelán], bulwer - Pulver [prach]. Dále nesnáší falcké nářečí, a v tom se shoduje jen s dánštinou, neznělé ražené souhlásky (tenues) mezi samohláskami: ebbes - etwas [něco], labbe - Lappen [hadr], schlubbe - schlupfen [proklouznout], schobbe - Schoppen [žejdlík], Peder-Peter, dridde {562} dritte [třetí], rodhe - raten [radit]. Jen k tvoří výjimku: brocke [drobet], backe [péci]. Ale v cizích slovech je g: musigande - Musikanten [hudebníci]. Je to rovněž zbytek dolnoněmeckého hláskového stupně, který se dál rozšířil zpětným posouváním;^[acr] jen tím, že ve slovech dridde [třetí], hadde [měl] se neprovedlo posouvání, mohlo se také Peter změnit v Peder a tak se s příslušnými hornoněmeckými t zachází stejně nestranně. Rovněž tak zůstává d v haldě - halten [držet], alde - alte [staří] atd. na dolnoněmeckém stupni posouvání.

Přes celkový dojem, který je pro Dolnoněmce rozhodně hornoněmecký, nepřijalo falcké nářečí hornoněmecké posouvání ani do té míry, do jaké je uchovává náš spisovný jazyk. Naopak, falcké nářečí protestuje svým zpětným posouváním proti hornoněmeckému stupni posouvání, který sem pronikl zvenčí a je dodnes v nářečí cizím prvkem.

Je tu na místě zabývat se obvykle neuznávaným zjevem: záměnou d a t, b a p, dokonce i g a k u těch Němců, v jejichž dialektu prošly znělé ražené souhlásky hornoněmeckým posouváním. K této záměně nedochází, dokud každý mluví svým nářečím. Naopak. Viděli jsme právě, že např. obyvatel Falce tu rozlišuje velmi přesně, dokonce tak, že provádí zpětné posouvání v cizích slovech, aby je přizpůsobil požadavkům svého dialektu. Cizí t na počátku slova se mu mění v d jen proto, že spisovné německé t odpovídá jeho d; a cizí p se mění v b, protože jeho p odpovídá spisovnému pf. Právě tak se v jiných horskoněmeckých nářečích nepomíchají neznělé souhlásky, dokud se mluví nářečím. Každé z nich má svůj vlastní, přesně provedený zákon posouvání. Jinak je tomu, jakmile se mluví spisovným nebo cizím jazykem. Pokus použít na ně zákon o posouvání platný pro to které nářečí - a tento pokus se děje nevědomky - koliduje s pokusem mluvit správně novým jazykem. Potom ztrácejí psané b a p, d a t svůj stálý význam, a tak se mohlo stát, že si např. Börne ve svých dopisech z Paříže stěžuje na Francouze, kteří nedovedou rozlišovat b a p, poněvadž se tvrdošíjně domnívají, že jeho jméno, které vyslovoval Perne, začíná hláskou p.

{563}Avšak vraťme se k falckému nářečí. Důkaz, že mu bylo hornoněmecké posouvání takřka vnuceno zvenčí a dodnes v něm zůstalo cizím prvkem, aniž přitom dosáhlo takového stupně jako spisovný jazyk (stupně, který Alamani a Bavoři daleko překračují, zachovávajíce vcelku ten či onen stupeň starohornoněmecký) - tento důkaz sám stačí, aby bylo možné zjistit převážně francký ráz falckého nářečí. Neboť i v Hesensku ležícím mnohem severněji je posouvání vcelku provedeno dále, a tím se redukuje domnělý převážně hesenský ráz falckého nářečí na skrovnou míru. Aby mohli těsně na alamanské hranici, mezi zbylými Alamany, klást hornoněmeckému posouvání takový odpor, k tomu bylo třeba, aby tu vedle Hessů, kteří sami byli v podstatě Hornoněmci, byli alespoň stejně četní Ripuárové. A jejich přítomnost je dále dokázána - kromě místními jmény - dvěma obecně franckými zvláštnostmi: zachováním franckého w místo b uvnitř slova a výslovností g jako ch uvnitř a na konci slova. K tomu přistupuje ještě shoda v mnoha jednotlivých případech. S falckým Gundach - "guten Tag" [dobrý den] se dojde až do Dunkerque a Amsterodamu. Jako se ve Falci říká "ein sichrer Mann" ["jistý člověk"] místo "ein gewisser Mann", tak v celém Nizozemsku een zekeren man. Handsching místo Handschuh [rukavice] se shoduje s ripuárským Händschen. Dokonce i g místo j v Ghannisnacht (Johannisnacht [svatojánská noc]) je ripuárské a sahá, jak vidíme, až do okolí Münsteru. I baten (bessern, nützen [prospívat] od bat - besser [lepší]), společné všem Frankům a také Nizozemcům, se užívá ve Falci: 's badd alles nix - es hilft alles nichts [to všechno nic nepomůže], kde dokonce t nebylo jako v hornoněmčině posunuto v tz, nýbrž změnilo se jako ve falckém dialektu mezi samohláskami ve znělé d.

Napsal B. Engels v letech 1881-1882 Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny,

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - doslova: právo národů, zde: mezinárodní právo. (Pozn. red.)

b Zde a dále v textu jsou lomítka jako závorky tam, kde jsou v Marxově rukopisu hranaté závorky; těch se v českém vydání Spisů užívá k označení slov a míst vložených redakcí tištěného vydání. (Pozn. red.)

c - doslova: hlavní peníze. (Pozn. red.)

d - všech podobných. (Pozn. red.)

e - úměrně tomu. (Pozn. red.).

f - nejprve. (Pozn. red.)

g Zde se používá výrazu "Wert" v dvojím smyslu - "hodnota", ale také "mocenství". (Pozn. red.)

h V rukopise je dále škrtnuto: "U pana Wagnera je však tato ,dedukce" ještě krásnější, neboť on pojednává o ,člověku1', a ne o lidech. Tuto velmi jednoduchou ,dedukci' vyjadřuje pan Wagner takto: ,Přirozenou snahou člověka' (čti: německého profesora ekonomie) je, aby ,vztah', v němž jsou věci vnějšího světa nejen prostředky k uspokojování lidských potřeb, ale jsou jako takové i slovně uznávány, a tudíž i slouží..." (Pozn. red.)

i - germánskému, německému. (Pozn. red.)

j - předem hotové. (Pozn. red.)

k - v němčině slovní hříčka: "schätzen" - "oceňovat", "Schatz" - "poklad". (Pozn. red.)

l - doslova: smrtelný skok, zde: trik. (Pozn. red.)

m - vytčený, vyznačený. (Pozn. red.)

n - ukázat. (Pozn. red.)

o - vskutku. (Pozn. red.)

p - spíše. (Pozn. red.)

q - především. (Pozn. red.)

r - čili. (Pozn. red.)

s V rukopise této stati: Výrobek. (Pozn. red.)

t - doslova: po slavnosti; zde: se zpožděním. (Pozn. red.)

u - fakticky, vskutku. (Pozn. red.)

v - slovní hříčka: "steht" - "stojí", "ständisch" - "stavovský". (Pozn. red.)

w - tj. Rodbertuse. (Pozn. red.)

x - tamtéž Wagner. (Pozn. red.)

y - sluhy, pomocníka. (Pozn. red.)

z - doslova: celým nebem, zde: po všech stránkách. (Pozn. red.)

aa - naopak. (Pozn. red.)

ab Uvidíme. (Pozn. red.)

ac - "skutečným vytvářením bohatství v obchodním smyslu tohoto slova". (Pozn. red.)

ad Viz Dopis V. I. Zasuličové" v tomto svazku. (Pozn. red.)

ae V rukopisu je dále škrtnuto: "Zkrátka že se stal kolbištěm křiklavých rozporů, krizí, konfliktů a periodicky se opakujících pohrom; ukazuje i těm nejzaslepenějším, že je přechodným výrobním systémem, který musí zaniknout, až se společnost vrátí k...". (Pozn. red.)

af - tj. L. H. Morgan. (Pozn. red.)

ag - silnější. (Pozn. red.)

ah - rody. (Pozn. red.)

ai - kmeny. (Pozn. red.)

aj V rukopisu je dále škrtnuto: "Muselo by se ovšem začít tím, že by se občina uvedla do normálního stavu na nynějši základně, poněvadž rolník je všude nepřítelem náhlých změn." (Pozn. red.)

ak - tj. venkovský správní obvod; toto slovo napsal Marx azbukou. (Pozn. red.)

al - způsob jednání. (Pozn. red.)

am V rukopisu je dále škrtnuto: "A historická situace ,zemědělské občiny' nemá obdoby! Jediná v Evropě se udržela nikoli v podobě vzácných a kuriózních miniatur, rozptýlených zbytků archaického typu, s nimiž jsme se mohli ještě donedávna setkat na Západě, nýbrž jako téměř převládající forma života lidu rozšířená v obrovské říši. Jestliže ve společném vlastnictví půdy má základnu kolektivního přivlastňování, její historické prostředí, to, že současně existuje kapitalistická výroba, jí poskytuje zcela hotové materiální podmínky pro společnou práci ve velkém měřítku. Je tedy schopna osvojit si pozitivní výsledky, jichž dosáhl kapitalistický systém, aniž by musela projít pod jeho kaudinským jhem. Parcelové zemědělství může pomocí strojů nahradit zemědělstvím ve velkém, k němuž fyzická konfigurace půdy v Rusku přímo vybízí. Může se tedy bezprostředně stát výchozím bodem ekonomického systému, k němuž směřuje moderní společnost, a zahájit nový život, aniž by začala sebevraždou. Naopak by bylo třeba začít tím, že by se uvedla do normálního stavu." (Pozn. red.)

an V rukopise je dále škrtnuto: "Na útraty rolníků vypěstoval stát jako ve skleníku ty výhonky kapitalistického systému, jež se nejsnáze aklimatizují, jako burzu, spekulaci, banky, akciové společnosti a železnice, jejichž deficit kryje a jejichž zisk nechává inkasovat jejich podnikatelům atd. atd." (Pozn. red.)

ao - loco citato - citovaného díla. (Pozn. red.)

ap V rukopise je dále škrtnuto: "kteří chtějí v Rusku zavést kapitalistickou výrobu a v důsledku toho proměnit obrovskou masu rolníků v pouhé námezdní dělníky." (Pozn. red.)

ar V rukopise je dále škrtnuto: "Přestože kapitalistický systém na Západě už minul svůj kulminační bod a blíží se doba, kdy už bude jen ,archaickou' formací, jsou tito ruští ctitelé...". (Pozn. red.)

as V rukopise je dále škrtnuto: "Jenže proti ní stojí pozemkové vlastnictví držící ve svých spárech skoro polovinu půdy, a to tu lepší polovinu. A právě proto je zachování vesnické občiny cestou jejího dalšího rozvoje v souladu s všeobecným hnutím ruské společnosti, jejíž obrození může být vykoupeno jedině za tuto cenu. Rusko by se marně pokoušelo dostat se ze slepé uličky systémem kapitalistického pachtu podle anglického způsobu, proti němuž mluví všechny sociální podmínky v zemi." (Pozn. red.)

at Zde je rukopis přerušen. (Pozn. red.)

au Římské číslice označující oddíly rukopisu a slova nebo části slov v hranatých závorkách doplnila redakce. (Pozn. red.)

av - usedlostí. (Pozn. red.)

aw - tj. o stavu, kdy je rolník povinen platit statkáři určitou dobu po zrušení nevolnictví za užívání půdy. (Pozn. čes. red.)

ax - kníže. (Pozn. red.)

ay Byli to dva tverští šlechtici: Unkovskij, který byl poslán do Vjatky, a Jevropeus, poslaný do Permu. (Pozn. red.)

az - doslova: podle nařízení muftiho, zde: podle rozkazu nejvyššího. (Pozn. red.)

aaa - statkářům. (Pozn. red.)

aab - zemstevní. (Pozn. red.)

aac - výkup. (Pozn. red.)

aad Obrok byla peněžní nebo naturální renta, kterou platil nevolník statkáři za užívání svého pozemkového přídělu. Obrok se platil na základě takzvané "dočasné zavázanosti" i po zrušení nevolnictví v roce 1861. (Pozn. čes. red.)

aae Jde o tzv. "výkupní certifikáty" - zúročitelné papíry, jimiž vláda sanovala statkářům většinu částky za příděly postoupené rolníkům. (Pozn. čes. red.)

aaf - příděl. (Pozn. red.)

aag - Ustanovení. (Pozn. red.)

aah - kulaky. (Pozn. red.)

aai - kraje. (Pozn. red.)

aaj - obrok. (Pozn. red.)

aak - daň z duše. (Pozn. red.)

aal - státní zemstevní daň. (Pozn. red.)

aam - obroční daň. (Pozn. red.)

aan - poplatným obyvatelstvem. (Pozn. red.)

aao - osobní daň. (Pozn. red.)

aap - státní zemstevní povinnosti. (Pozn. red.)

aaq - měšťanů. (Pozn. red.)

aar daň. (Pozn. red.)

aas poplatné. (Pozn. red.)

aat - veřejná daň. (Pozn. red.)

aau - gubernská a újezdní zemstevní daň. (Pozn. red.)

aav - zvláštní daň na vydržování smírčích institucí pro rolnické záležitosti. (Pozn. red.)

aaw Skaldin (viz poznámku ^[312]. (Pozn. red.)

aax "Zkušenosti". (Pozn. red.)

aay - obroky bývalých statkářských rolníků. (Pozn. red.)

aaz - vláda. (Pozn. red.)

aba - takzvaná "krugovaja poruka", podle níž všichni členové občiny měli společnou hmotnou odpovědnost za zaplacení poplatků a dávek za celou občinu. (Pozn. čes. red.).

abb - přídělu. (Pozn. red.)

abc Část věty uzavřenou ve svorkách dal Marx do hranatých závorek. (Pozn. red.)

abd - je míněna daň z nápojů. (Pozn. red.)

abe - je míněna daň ze soli. (Pozn. red.)

abf - tj. městské veřejné banky. (Pozn. red.).

abg Přidržuji se zde převážně Boyda Dawkinse, "Early Man in Britain", Londýn 1880. (Engelsova poznámka.)

abh Časové údaje před naším letopočtem označuji pro stručnost matematickým znaménkem (-). (Engelsova poznámka.)

abi Římská míle je asi 1,5 km; německá (zeměpisná) míle je 7,420 km. (Pozn. red.)

abj Viz tento svazek, str. {469}. (Pozn. red.)

abk Viz tento svazek, str. {501-514}. (Pozn. red.)

abl Na tomto místě je v rukopise tužkou připsáno: ,,Následuje kapitola o agrárním a vojenském zřízení." (Pozn. red.)

abm Hliněné kahany nalezené ve Slezsku mají tutéž výrobní značku jako jiné, nalezené v Dalmácii, Vídni atd. (Engelsova poznámka.)

abn Tak např. značka Ti. Robilius Sitalcis se vyskytuje na bronzových výrobcích, z nichž jeden byl nalezen v Meklenbursku, druhý v Čechách; to ukazuje na obchodní cestu podél Labe. (Engelsova poznámka.)

abo Hans Hildebrand, "Das heidnische Zeitalter in Schweden". Do němčiny přeložila Johanna Mestorfová. (Engelsova poznámka.)

abp Brakteáty jsou římské a středověké mince, ražené jen na jedné straně, druhá strana je vypouklá. (Pozn. red.)

abr - k jeho ochraně. (Pozn. red.)

abs - velké armády. (Pozn. red.)

abt V rukopise škrtnuto: "K tomu byl přírodovědec." (Pozn. red.)

abu Vindilové, k nimž patří Burgundioni, Varinové, Carinové, Guttoni. (Pozn. red.)

abv Druhou část tvoří Ingaevoni, k nimž patří Cimbrové, Teutoni a kmeny Chauků. (Pozn. red.)

abx Nejblíže u Rýna žijí Iskaevoni (čili Istaevoni), k nimž patří Sigambrové. (Pozn. red.)

aby Viz "Poznámka: Francký dialekt", tento svazek, str. {536-563}. (Pozn. red.)

abz Uprostřed země Hermioni, k nimž patří Suevové, Hermundurové, Chattové, Cheruskové. (Pozn. red.)

aca - Sasy. (Pozn. red.)

acb Pátý kmen tvoří Peukinové a Bastarnové, kteří hraničí s Dáky. (Pozn. red.)

acc P. Roth, "Geschichte des Beneficialwesens", Erlangen 1850. Je to jedna z nejlepších knih předmaurerovské doby, z níž v této kapitole mnohé přebírám, (Engelsova poznámka.)

acd - devátky a desátky (tj. devítinu a desetinu úrody a jiných příjmů). (Pozn. red.)

ace - lidmi. (Pozn. red.)

acf - "se snažil získat pro sebe co nejvíce lidí tím, že jim uděloval opatství, hrabství a statky". (Pozn. red.)

acg - čest. (Pozn. red.)

ach - "Kapituláři o povolávání do vojenské služby". (Pozn. red.)

aci - "kolon nebo otrok se má vrátit do svého přirozeného závislého postavení, ať chce nebo nechce". (Pozn. red.)

acj Francký a frančtina jsou názvy jazyka germánských Franků; pro jazyk románských Francouzů se zde proto místo obvyklého franština užívá názvu francouzština. (Pozn. čes. red.)

ack Kleine altsächsische und altniederfränkische Grammatik von Moritz Heyne", Paderborn 1873. (Engelsova poznámka.)

acl Na okraji připojeno Engelsovou rukou: a třetí od druhé^[367]. (Pozn.red.),

acm Na okraj připsal Engels tužkou: Otfried^[372]. (Pozn. red.)

acn Na rovině nacházím jen Waterscheid, východně od Hasseltu v belgickém Limbursku, kde jsme již pozorovali silné ripuárské pomíšeni. (Engelsova poznámka.)

aco - německým přízvukem. (Pozn. red.)

acp Všechny citáty jsou z "Fröhlich Palz, Gott erhalt's! Gedichte in Pfälzer Mundart" od K. G. Nadlera, Frankfurt n. M. 1851. (Engelsova poznámka.)

acr Na okraji Engelsova poznámka tužkou: shoduje se s Otfriedem. (Pozn. red.)

273 Tuto poznámku napsal Engels počátkem února 1877, když si přečetl knihu francouzského republikánského žurnalisty a účastníka Pařížské komuny Lissagaraye "Histoire de la Commune de 1871" ["Dějiny Komuny z roku 1871"], Brusel 1876. V odpovědi z 9. února 1877 děkuje autor Engelsovi za jeho dopis, který obsahoval "skvělou poznámku" k vojenským událostem.

Lissagaray napsal uvedenou knihu po prostudování obsáhlého faktického materiálu. Odhalil v ní protinárodní politiku francouzských vládnoucích tříd, vylíčil dějiny Pařížské komuny a poukázal na úlohu lidových mas při jejím ustavení. Marx hovořil o této knize jako o "prvních autentických dějinách Komuny"; pokládal ji za dílo pro proletářskou stranu potřebné a pro německého čtenáře zajímavé; do značné míry přispěl k tomu, že kniha vyšla také německy.

274 Míní se jednání o uzavření příměří ve Versailles mezi představitelem vlády národní obrany Thiersem (tehdy nebyl členem vlády, fakticky však byl jejím neoficiálním vůdcem) a Bismarckem. Jednání probíhalo ve Versailles ve dnech 1.-6. listopadu 1870 na základě anglické nabídky na mírové zprostředkování. 30. října 1870 se o připravovaném jednání dozvěděla Paříž. Pařížský lid přijal s rozhořčením zprávu o chystaném uzavření zrádného příměří, které buržoazní vláda líčila jako nesmírné blaho pro Francii. Zprávy o Thiersově jednání a o kapitulaci Met daly podnět k revolučnímu povstání pařížských dělníků z 31. října 1870. Bismarck využil nečinnosti francouzského velení v době jednání o příměří, a když získal čas, jednání přerušil.

275 Lidé 4. září - tzv. vláda národní obrany. Marx o ní řekl: "Dne 4. září, když pařížští dělníci vyhlásili republiku, kterou téměř v téže chvíli uvítala bez jediného hlasu odporu celá Francie - zabrala klika kariéristických advokátů, jejímž státníkem byl Thiers a generálem Trochu, Radnici (Hôtel de Ville)." (Viz Marx-Engels, Spisy 17, str. 353.)

276 Míní se anonymní vydání knihy H. von Hanneckena "Militärische Gedanken und Betrachtungen über den deutsch-französischen Krieg der Jahre 1870 und 1871 vom Verfasser des ,Krieges um Metz' " ["Vojenské myšlenky a úvahy o německo-francouzské válce v letech 1870 a 1871 od autora ,Boje o Mety' "], Mohuč 1871, str. 185-186.

277 Franktiréři (francouzský francs-tireurs) dobrovolníci organizovaní do malých partyzánských oddílů, kteří se zúčastnili obrany Francie před vpádem nepřátelských vojsk. První oddíly franktirérů začaly vznikat za války s protifrancouzskými koalicemi na konci 18. a na začátku 19. století, když do Francie vtrhla nepřátelská vojska. Roku 1867 začaly ve Francii vznikat spolky franktirérů. Když po zahájení prusko-francouzské války vstoupila pruská vojska na francouzské území, byli členové těchto spolků povoláni zvláštním dekretem do zbraně. Po porážkách francouzské armády, když bylo pravidelné vojsko buď rozbito, nebo blokováno v pevnostech, počet franktirérských oddílů velmi vzrostl.

278 Jde o obsazení Mantovy francouzskými vojsky za Napoleonova italského tažení v letech 1796-1797.

279 Franz von Erlach, "Aus dem französisch-deutschen Kriege 1870-1871. Beobachtungen und Betrachtungen eines Schweizer-Wehrmanns" [,,Z francouzsko-německé války 1870-1871. Pozorování a úvahy švýcarského vojáka"], Lipsko-Bern 1874, str. 230.

280 Faktické údaje převzal Engels z knihy Wilhelma Bluma "Die Operationen der deutschen Heere von der Schlacht bei Sedan bis zum Ende des Krieges" ["Operace německých vojsk od bitvy u Sedanu až do konce války"]. První a druhé vydání vyšlo v Berlíně roku 1872.

281 "Poznámky k ,Učebnici politické ekonomie' Adolpha Wagnera" napsal Marx v Londýně od poloviny roku 1879 do listopadu 1880. Jsou obsaženy v jeho sešitě s výpisky z let 1879-1881. Jsou to Marxovy kritické poznámky k Wagnerově knize "Allgemeine oder theoretische Volkswirthschaftslehre. Erster Theil. Grundlegung" ["Všeobecná čili teoretická nauka o národním hospodářství, díl 1. Základy"], 2. opravené a rozšířené vydání, Lipsko a Heidelberg 1879, která vyšla jako 1. sv., ,Učebnice politické ekonomie" ("Lehrbuch der politischen Ökonomie"). Marx kritizuje Wagnera, který komolí jeho teorii hodnoty podanou v "Kapitálu", a znovu vykládá základní teze svého ekonomického učení. V Marxově sešitě s výpisky je před těmito poznámkami seznam literatury s 54 tituly, který Marx sestavil podle bibliografických údajů uvedených ve Wagnerově knize.

282 Karl Heinrich Rau, "Grundsätze der Volkswirthschaftslehre" ["Zásady nauky o národním hospodářství"], 5. vyd., Heidelberg 1847, str. 63.

283 Zde i dále cituje Marx druhé vydání I. dílu "Kapitálu", které vyšlo v Hamburku roku 1872. Viz Karel Marx, "Kapitál", díl I, str. 55.

284 Tím se míní práce Nikolaje Ivanovice Zibera "Těorija cennosti i kapitala D. Ricardo v svjazi s pozdnějšimi dopolněnijami i razjasněnijami" ["Ricardova teorie hodnoty a kapitálu v souvislosti s pozdějšími doplňky a vysvětleními"], Kyjev 1871.

285 Albert Schäffle, "Kapitalismus und Socialismus mit besonderer Rücksicht auf Geschäfts- und Vermögensformen" ["Kapitalismus a socialismus se zvláštním zřetelem k formám podnikání a majetku"], Tübingen 1870.

286 Tím se míní Schäfflova kniha "Die Quintessenz des Socialismus" ["Kvintesence socialismu"], vydaná anonymně roku 1875 v Gotě.

287 Albert Schäffle, "Bau und Leben des socialen Körpers" ["Stavba a život sociálního organismu"], sv. 1-4, Tübingen 1875-1878.

288 Karl Heinrich Rau, "Grundsätze der Volkswirthschaftslehre" ["Zásady nauky o národním hospodářství"], 8. vyd., odd. 1, Lipsko a Heidelberg 1868, str. 88.

289 Jde o odkaz na stránku v knize Karla Heinricha Raua "Grundsätze der Volkswirthschaftslehre"; u Wagnera je toto místo na str. 46.

290 Tím se míní "Zeitschrift für die gesammte Staatswissenschaft" ["Časopis pro veškerou státovědu"] - liberální politickoekonomický přehled, který vycházel s přestávkami v letech 1844-1943 v Tübingen. Rodbertusův dopis Wagnerovi s datem 31. května 1875 vyšel v článku Adolpha Wagnera "Einiges von und über Rodbertus-Jagetzow" ["Několik poznámek o Rodbertusu-Jagetzowovi"], ve 34. svazku tohoto časopisu.

291 K. Marx, "Das Kapital", 2. vyd., I. díl, Hamburk 1872, str. 36 (viz Karel Marx, "Kapitál", díl I, str. {77-78}.

292 Poznámka, o které se Marx zmiňuje, je v jeho práci "Ke kritice politické ekonomie" (viz Marx-Engels, Spisy 13, zde, str. 44).

293 K. Marx, "Das Kapital", 2. vyd., I. díl, Hamburk 1872, str. 15 (viz Karel Marx, "Kapitál", díl I, str. 57}.čes. vyd. 1953, str. 57).

294 Valentin Christian Rost, "Deutsch-Griechisches Wörterbuch" ["Německo-řecký slovník"], I. díl, A-L, Göttingen 1829, str. 359.

295 Ernst Schulze, "Gothisches Glossar" ["Výkladový slovník gótštiny"], Magdeburk 1847, str. 411.

296 Adolf Ziemann, "Mittelhochdeutsches Wörterbuch zum Handgebrauch" ["Příruční středohornoněmecký slovník"], Quedlinburg a Lipsko 1838, str. 634-635.

297 Viz Karel Marx, "Kapitál", díl I, str. 203.

298 Viz Karel Marx, "Kapitál", díl I, str. 124 - 126.

299 Viz Karel Marx, "Kapitál", díl I, str. 126.

300 Rudolph von Jhering, "Geist des römischen Rechts auf den verschiedenen Stufen seiner Entwicklung" ["Duch římského práva na různých stupních vývoje"], 3. vyd., díl II, kn. 2, Lipsko 1874, str. 234-259.

301 Thomas Tooke and William Newmarch, "A History of Prices, and of the State of the Circulation, during the Nine Years 1848-1856. In two volumes; forming the fifth and sixth volumes of the History of Prices from 1792 to the present time". Vol. V, London 1857, Part I. "On the prices of corn from 1848 to 1856" ["Dějiny cen a stavu oběhu za devět let 1848-1856. Ve dvou svazcích, tvořících pátý a šestý svazek Dějin cen od roku 1792 do dnešní doby", sv. V, Londýn 1857, část I: "O cenách obilí od roku 1848 do roku 1856"]

302 August Böckh, "Die Staatshaushaltung der Athener" ["Státní hospodářství Atéňanů"], sv. I, kn. 1, Berlín 1817, str. 84-107.

303 Míní se ovlivnění sociálně ekonomické situace Německa válečnou náhradou pěti miliard franků, kterou dostalo od Francie po prusko-francouzské válce z let 1870-1871.

304 Petrský haléř - poplatek, který papež požadoval každoročně od všech katolíků (původně odevzdávala každá rodina o svátku sv. Petra po stříbrném groši). Dodnes je důležitým zdrojem příjmů papežské kurie, z něhož se financuje katolická propaganda.

305 Viz Karel Marx, "Kapitál", díl I, str. 802-803. (O rozdílnostech v textu viz poznámku^[87].)

306 Lewis Henry Morgan, "Ancient Society or Researches in the Lines of Human Progress from Savagery, through Barbarism to Civilization" ["Pravěká společnost neboli výzkumy o průběhu lidského pokroku od divošství přes barbarství k civilizaci"], Londýn 1877, str. 552.

307 Henry James Sumner Maine, "Village-Communities in the East and West" ["Vesnická společenství na Východě a na Západě"], Londýn 1871.

308 Roku 321 před n. 1. porazili Samnité za druhé samnitské války římské legie v Kaudinských soutěskách nedaleko starořímského města Caudia a donutili je projít pod jhem, což se považovalo za největší pohanu poražené armády. Odtud výraz "projít pod kaudinským jhem", to jest zažít krajní ponížení.

309 Viz Karel Marx, "Kapitál", díl I, str. 801-802. (O rozdílnostech v textu viz poznámku^[87].)

310 Snaha Kateřiny II. zavést cechovní řád byla vyjádřena v listině o právech a privilegiích měst Ruské říše, která byla uveřejněna 21. dubna 1785 a stanovila zvláštní postavení řemesla a podrobný cechovní řád. Zápis do cechů byl pro všechny městské řemeslníky povinný, vykonávání řemesla mimo cech bylo zakázáno.

311 "Poznámky o reformě z roku 1861 a poreformním vývoji v Rusku" napsal Marx patrně koncem roku 1881 a v roce 1882. V tomto rukopisu excerpoval údaje oficiálních publikací i řadu prací ruských autorů. Na rozdíl od ostatních záznamů ze studia ruských pramenů nepsal Marx "Poznámky o reformě z roku 1861" do sešitů, ale na volné listy, na nichž nadepsal názvy témat a oddílů a vyznačil rozčlenění textu číslicemi a písmeny.

Kromě odkazů na materiál shromážděný v mnoha sešitech obsahuje rukopis už systematicky uspořádané faktické údaje a závěry k hlavním problémům reformy z roku 1861 a poreformního vývoje Ruska.

"Poznámky" byly psány německy, anglicky a francouzský, části textu přeložené z angličtiny (v I., II. a III. oddílu) a z francouzštiny (ve IV. oddílu) jsou vyznačeny lomenými závorkami. V textu jsou ponechány ruské termíny, a to tak, jak je Marx napsal, tj. některé latinkou, jiné azbukou.

312 Odkaz na sešit s Marxovými poznámkami ze studia Skaldinovy knihy "V zacholusťi i v stolice" [,,V zapadlém hnízdě a v hlavním městě"], Petrohrad 1870 (viz "Archiv Marxa i Engelsa", sv. XI, Moskva 1948, str. 119-138).

313 Odkaz na sešit s Marxovými poznámkami ze studia Haxthausenovy knihy "Die ländliche Verfassung Russlands" ["Ruské venkovské zřízení"], Lipsko 1866 (viz "Archiv Marxa i Engelsa", sv. XII, Moskva 1952, str. 36-37).

314 Na tomto místě a dále odkazuje Marx na své poznámky "Ke zrušení nevolnictví v Rusku", napsané na základě "Dopisů bez adresy" ("Pisma bez adresa") Nikolaje Gavriloviče Černyševského (viz "Archiv Marxa i Engelsa", sv. XI, str. 18-20).

315 Šuvalov a Paskevič se sice vyslovili pro osobní osvobození rolníků, chtěli však všechnu půdu ponechat statkářům a rolníkům dát pouze právo na užívání určitého přídělu půdy za pracovní povinnost.

316 Odkaz na sešit s Marxovými poznámkami ze studia Haxthausenovy knihy "Die ländliche Verfassung Russlands" (viz "Archiv Marxa i Engelsa", sv. XII, str. 110-114).

317 Odkaz na sešit s Marxovými poznámkami ze studia Golovačovovy knihy "Desjať let reform, 1861-1871" ["Deset let reforem, 1861-1871"], Petrohrad 1872 (viz "Archiv Marxa i Engelsa", sv. XII, str. 115-117).

318 Odkaz na sešit s Marxovými poznámkami ze studia Skrebického knihy "Kresťjanskoje dělo v carstvovanije imperatora Alexandra II" ["Rolnická otázka za vlády cara Alexandra II."], sv. I, Bonn nad Rýnem 1862 (viz "Archiv Marxa i Engelsa", sv. XII, str. 29-35).

319 Odkaz na sešit s Marxovými poznámkami ze studia Skrebického knihy "Kresťjanskoje dělo v carstvovanije imperatora Alexandra II", sv. IV, Bonn nad Rýnem 1868 (viz "Archiv Marxa i Engelsa", sv. XII, str. 35-36).

320 Odkaz na sešit s Marxovými poznámkami ze studia Jansonovy knihy "Opyt statističeskogo issledovanija o kresťjanskich nadělach i platěžach" ["Zkušenosti statistického šetření o rolnických přídělech a platbách"], Petrohrad 1877 (viz "Archiv Marxa i Engelsa", sv. XI, str. 139-148).

321 Revizní duše - v nevolnickém Rusku se tak nazývalo mužské obyvatelstvo, které podléhalo dani z hlavy čili "duše". Byli to hlavně rolníci a měšťané, kteří byli pro fiskální účely čas od času registrováni zvláštním sčítáním (tzv. revizemi). Takových "revizí" proběhlo v Rusku celkem deset - první v roce 1718 a poslední v roce 1858.

322 "Trudy Komissiji vysočajše učrežděnnoj dlja peresmotra sistěmy podatěj i sborov" ["Práce komise zřízené z nejvyššího rozhodnutí k přezkoumání systému daní a dávek"], sv. XXII, část III, oddíl I, Petrohrad 1873, str. 6-7.

Čísla uváděná Marxem jsou vypočtena na základě údajů komise.

323 Rukopisy "K nejstarším dějinám Němců" a "Francká doba" (viz tento svazek, str. 515) tvoří rozsáhlé dílo, které Engels psal v letech 1881-1882 podle jediného plánu; oba rukopisy jsou výsledkem dlouholetého speciálního studia dějin Německa a západní Evropy. Za Engelsova života nebyly vytištěny.

Podle původního plánu chtěl Engels rozdělit téma "K nejstarším dějinám Němců" na dvě části. První část měla mít 4 kapitoly, druhou část zamýšlel zpracovat jako "Poznámky" k první, tj. jako doplňky pomocně historického, etnografického a lingvistického charakteru. V průběhu práce Engels svůj plán změnil. Na konci první kapitoly napsal: "Následuje kapitola o agrárním a vojenském zřízení." Tato kapitola však v rukopise "K nejstarším dějinám Němců" není. Engels zřejmě použil tohoto materiálu pro druhou kapitolu spisu "Francká doba" ("Župní a vojenské zřízení"). Z druhé části práce existuje pouze druhá kapitola. Třetí zamýšlenou kapitolu ("Francký dialekt") Engels připojil k rukopisu "Francká doba".

Sled jednotlivých kapitol a nadpisy ponechala redakce podle původního Engelsova plánu.

324 Jde o zprávu Rudolfa Virchowa na zasedání berlínské Společnosti pro antropologii, etnologii a nejstarší dějiny z 21. prosince 1878. Viz "Verhandlungen der Berliner Gesellschaft für Anthropologie, Ethnologie und Urgeschichte" ["Pojednání berlínské Společnosti pro antropologii, etnologii a nejstarší dějiny"], ročník 1878, str. 418-424, vydané v "Zeitschrift für Ethnologie" ["Etnologický časopis"], sv. 10, Berlín 1878.

325 Jde o Schaaffhausenovu zprávu na VIII. všeobecném kongresu německé antropologické společnosti, který se konal v Kostnici 24.-26. září 1877. Viz "Correspondenz-BIatt der deutschen Gesellschaft für Antropologie, Ethnologie und Urgeschichte" ["Zprávy německé Společnosti pro antropologii, etnologii a nejstarší dějiny"], čís. 11, Mnichov 1877.

326 Zprávy o Pytheově putování převzal Engels z knihy Joachima Lelewela, "Pythéas de Marseille et la géographie de son temps" ["Pytheas z Marseille a zeměpis v jeho době"], Brusel 1836.

327 Karl Müllenhoff, "Deutsche Altertumskunde" ["Německý dávnověk"], sv. 1, Berlín 1870, str. 479.

328 Plutarchos, "Vitae parallelae" ["Životopisy"], kapitola 12 (životopis Aeilia Paulla).

329 Dio Cassius, "Historiae Romanae" ["Dějiny Říma"], kniha LV, kapitola 10a.

330 Gaius Julius Caesar, "Commentarii de bello Gallico" ["Zápisky o válce galské"], kniha IV, kapitola 1 a kniha VI, kapitola 22.

331 Strabón, "Geographicae" ["Popis země"], kniha VII, kapitola 1.

332 Tacitus, "Germania".

333 Gaius Plinius Secundus, "Naturalis historia" ["Přírodní věda"], 37 knih, kniha IV, kapitola 28.

334 Dio Cassius, "Historiae Romanae", kniha LIV, kapitola 33.

335 Dio Cassius, "Historiae Romanae", kniha LV, kapitola 6.

336 Gaius Paterculus Velleius, "Historia Romana" ["Římské dějiny"], ve dvou knihách, kniha II, kapitola 97.

337 Dio Cassius, "Historiae Romanae", kniha LVI, kapitola 18.

338 Gaius Paterculus Velleius, "Historia Romana", kniha II, kapitola 117.

339 Dio Cassius, "Historiae Romanae", kniha LVI, kapitola 18.

340 Gaius Paterculus Velleius, "Historia Romana", kniha II, kapitola 118.

341 Dio Cassius, "Historiae Romanae", kniha LVI, kapitola 19.

342 Tacitus, "Annales" ["Letopisy"], kniha I, kapitola 61.

343 Strabón, "Geographicae", kniha IV, kapitola 4.

344 Strabón, "Geographicae", kniha VII, kapitola 1.

345 Yorkova proradnost - generál York von Wartenburg, který v roce 1812 velel pruskému pomocnému sboru Napoleonovy armády v Rusku, uzavřel s ruským vrchním velením 30. prosince 1812 taurogenskou dohodu, podle níž se zavázal, že se dva měsíce nezúčastní vojenských akcí proti ruské armádě.

Zrada Sasů u Lipska - v bitvě u Lipska mezi spojeneckými rusko-rakousko-prusko-švédskými vojsky a Napoleonovou armádou (16.-19. října 1813) přešel náhle celý saský sbor, který bojoval v řadách napoleonské armády, v kritickém okamžiku bitvy na protivníkovu stranu a obrátil své zbraně proti Francouzům.

346 Halstattský nález - halstattské pohřebiště, objevené roku 1846 v blízkosti města Hallstattu v Horních Rakousích, reprezentuje kulturní období (halstattská doba), jehož největší rozkvět spadá přibližně do let 1000-500 před n. 1.

347 William Boyd Dawkins, "Early man in Britain" ["První člověk v Británii"], Londýn 1880, str. 466-472.

348 Carl Fredrik Wiberg, "Bidrag till kännedomen om Grekers och Romares förbindelse med Norden och om de nordiska handelsvägerne" ["Pojednání o stycích Řeků a Římanů se Severem po severní obchodní cestě"], Gefle 1861. Německy od Johanny Mestorfové: "Der Einfluss der klassischen Völker auf den Norden durch den Handelsverkehr" ["Vliv klasických národů na země Severu prostřednictvím obchodního styku"], Hamburk 1867.

349 Tacitus, "Annales", kniha II, kapitola 62.

350 Agri decumates (doslova "desátková pole") byla část římské Germánie mezi horním Dunajem, středním Rýnem a pohraničním valem (limes transrhenanus). Římané zde pronajímali půdu Keltům, Germánům a vysloužilcům a vybírali z ní desátek.

351 Jens Jacob Asmussen Worsaae, "Nordens Forhistorie efter samtidige Mindesmärker" ["Severský dávnověk podle soudobých památek"], 1878 a 1884. Ze švédštiny přeložila Johanna Mestorfová: "Die Vorgeschichte des Nordens nach gleichzeitigen Denkmälern", Hamburk 1878.

352 Tacitus, "Germania", kapitola 23.

353 O Germanii se hovoří v 2. a 3. knize Ptolemaiova díla "Гεωγράφιϰη ὑφήγησις" ["Úvod do zeměpisu"].

354 Prokopios z Kaisareie "De bello Gothico" ["O válce gótské"], kniha IV, kapitola 5, oddíl 5.

355 Georg Waitz, "Deutsche Verfassungsgeschichte" ["Dějiny německého státního zřízení"], sv. 1-8, Kiel 1844-1878.

356 Einhard, "Vita Caroli Magni" ["Život Karla Velikého"], kap. 2.

357 Engels zde cituje dílo Řehoře Tourského "Historia Francorum" ["Dějiny Franků"], kniha 6, kap. 46.

358 Kapituláře - královská nařízení a ustanovení z doby raného středověku (doba Karlovců, 8. až 9. století). Cášský kapitulář svědčí o tom, že duchovní a světští feudálové v širokém měřítku zabírali rolnickou půdu, a je důležitým historickým pramenem k dějinám Francké říše.

359 Údaje uváděné Engelsem jsou převzaty ze soupisu pozemkového majetku, obyvatelstva a příjmů kláštera Saint-Germain-des-Prés z 9. století. Poprvé byl tento soupis vydán s komentářem francouzského historika Guérarda pod názvem "Polyptyque de l'abbé Irminon" ["Polyptyka opata Irminona"], sv. 1-2, Paříž 1844.

360 Smluvní formule - vzory pro vypracování listin o nejrůznějších smlouvách, v nichž byly právnicky formulovány jak majetkové, tak i sociální poměry. Zachovalo se několik sbírek těchto formulí. Dávají nám představu o sociálně ekonomických poměrech francké doby od konce 6. do konce 9. století.

Formule citovaná Engelsem je obsažena ve sbírce "Formulae Turonenses vulgo Sirmondicae dictae" ["Formule tourské obecně řečené Sirmondské"], čís. 43. Engels ji zřejmě převzal z Rothovy knihy "Geschichte des Beneficialwesens" ["Dějiny beneficií"], str. 379, kde je tato formule uvedena pod číslem 44.

361 "Annales Bertiniani" ["Anály bertinské"] - dějepisný pramen z doby Karlovců. Kronika, která byla nalezena v klášteře St. Bertin a podle toho nazvána, zahrnuje dobu od roku 830 do roku 882. Skládá se ze tří částí, které pocházejí od různých autorů, mimo jiné od Hinkmara z Remeše (Hincmar Remensis). "Annales Bertiniani" jsou obsaženy ve sbírce "Monumenta Germaniae historica" ["Germánské historické památky"].

362 Citát je v "Corpus iuris Germanici antiqui" ["Sborník starého germánského práva"], sv. 2, "Capitularía regum Francorum usque ad Ludovicum Pium continens" ["Kapituláře franckých králů až k Ludvíkovi Pobožnému"], Berlín 1824, vydal Ferdinand Walter.

363 Stellinga - spolek "Stellingů" (doslova "Dětí Starého zákona"), který tvořili svobodní (frilingové) a polosvobodní (litové) Sasové. Tento spolek stál v čele povstání proti francké a saské šlechtě v letech 841-842. Cílem povstání bylo obnovit stará práva a zvyky z doby před nadvládou francké šlechty. Povstání bylo krůtě potlačeno.

364 "Francký dialekt" má zcela samostatný vědecký význam, ačkoli Engels toto pojednání označuje pouze jako "poznámku" a také je v plánu díla "K nejstarším dějinám Němců" za poznámku považuje. Engels zde aplikoval metodu historického materialismu v jazykovědě. Práce zůstala nedokončena a nebyla za Engelsova života vydána.

365 Heliand - významná památka starosaského jazyka a literatury z 9. století; je to velmi zkrácené germanizované vyprávění o životě Spasitele podle evangelia. "Heliand" byl pravděpodobně napsán v klášteře Werden na Ruhru.

Zachovaly se dva rukopisy: Mnichovský z 9. století a Cottonský (podle anglického sběratele starožitností Cottona) z 10.-11. století. Roku 1830 byl "Heliand" vydán germanistou Schmellerem, který mu dal i titul. "Heliand" vyšel v Heynově "Bibliothek der ältesten deutschen Litteratur-Denkmäler" ["Knihovna nejstarších německých literárních památek"], sv. 2, Paderborn 1866.

366 Wilhelm Braune, "Zur Kenntnis des Fränkischen und zur hochdeutschen Lautverschiebung" ["Ke studiu franckého dialektu a hornoněmeckého posouvání hlásek"]. V "Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache und Literatur" ["Příspěvky k dějinám německého jazyka a literatury"], sv. 1, Halle 1874.

367 Engels má zde na mysli shodu 3. osoby plurálu indikativu s 2. osobou v anglofríských a saských dialektech po vypuštění n před dentálou v koncovce 3. osoby. Tato shoda byla patrně východiskem při odstranění rozdílu mezi všemi třemi osobami množného čísla prézentu indikativu v uvedených dialektech.

368 Lipsiovy glosy - nesrozumitelná slova v rukopise žalmů z 9. století, která vysvětlil nizozemský filolog Justus Lipsius. Tyto glosy vydal Moritz Heyne v "Kleinere altniederdeutsche Denkmäler" ["Drobnější starodolnoněmecké památky"], Paderborn 1867.

369 Pieter Jakob Cosijn, "Altwestsächsische Grammatik" ["Starozápadosaská mluvnice"], Haag 1883.

370 Freckenhorstská role - daňový seznam kláštera Freckenhorst (od 9. do začátku 11. století); vydal ji Moritz Heyne v "Kleinere altniederdeutsche Denkmäler".

371 Paderbornski památky - dokumenty místního práva z 10. až 11. století, vydané v letech 1831-1832 německým historikem Paulem Wigandem v 5. svazku "Archiv für Geschichte und Alterthumskunde Westphalens" ["Archív dějin a archeologie Vestfálska"] a ve 2. a 3. svazku edice "Die Provinzialrechte der Fürstenthümer Paderborn und Corvei in Westphalen" ["Místní právo knížectví Paderborn a Corvey ve Vestfálsku"].

372 Otfried - mnich v klášteře Weissenburg v Alsasku (od roku 825); je autorem německého zpracování evangelia (napsaného v letech 863 a 871). Otfriedovo "Evangelium" patří k prvním památkám starohornoněmeckého jazyka a literatury; jeho nářečí se považuje za jeden z jižních rýnsko-franckých dialektů.

373 Jedná se o rukopis křestní formule z konce 8. nebo začátku 9. století. Vydal jej Heyne v "Kleinere altniederdeutsche Denkmäler".

374 Jde o sošku chlapce na starobylé fontáně v Bruselu, práci vlámského sochaře 17. století Jérôma Duquesnoye.

375 Wilhelm Arnold, "Deutsche Urzeit" ["Německý pravěk"], Gotha 1879, str. 153.

376 Archiv für die Geschichte des Niederrheins" ["Archív dějin Dolního Porýní"], vydal Theodor Joseph Lacomblet, odd. 1, sv. 1, seš. 1, Düsseldorf 1831.

377 Wilhelm Arnold, "Deutsche Urzeit", Gotha 1879, str. 140-141.

378 Reymannova mapa - kartografické dílo, které vydával nejprve Daniel Gottlob Reymann, pak řada jiných kartografů pod názvem "Reymann's topographische Special-Karte von Deutschland, Schweiz, Ostfrankreich, Belgien, Niederlande und Polen" ["Reymannova speciální topografická mapa Německa, Švýcarska, východní Francie, Belgie, Holandska a Polska"], Hlohov. Mapa je rozdělena do očíslovaných dílů, nazvaných podle nejdůležitějších měst.

379 Mapa žup - zeměpisné údaje, na něž se Engels odvolává v souvislosti s bývalými římskými místními názvy, jsou převzaty z díla "Hand-Atlas für die Geschichte des Mittelalters und der neueren Zeit" ["Příruční atlas dějin středověku a novější doby"], Gotha 1880, od Karla Sprunera a Theodora Menka. Engels zde používal hlavně mapy čís. 33 ("Deutschlands Gaue II" ["Německé župy II"]).

380 Wilhelm Arnold, "Deutsche Urzeit", Gotha 1879, str. 141.

381 Wilhelm Arnold, "Deutsche Urzeit", Gotha 1879, str. 156.

B. Engels

{385} Z Marxovy a Engelsovyrukopisné pozůstalosti

B. Engels {387} Poznámka ke stránce 29 "Dějin Komuny"[273]

K. Marx {391} *Poznámky k "Učebnici politické ekonomie"Adolpha Wagnera[281]

K. Marx {422} Koncepty odpovědí na dopis V. I. Zasuličové[ad]

K. Marx {443} *Poznámky o reformě z roku 1861a poreformním vývoji v Rusku[311]

B. Engels {464} K nejstarším dějinám Němců[323]

B. Engels {515} Francká doba

{385} Z Marxovy a Engelsovy
rukopisné pozůstalosti

B. Engels

{387} Poznámka ke stránce 29 "Dějin Komuny"^[273]

K. Marx

{391} *Poznámky k "Učebnici politické ekonomie"
Adolpha Wagnera^[281]

K. Marx

{422} Koncepty odpovědí na dopis V. I. Zasuličové^[ad]

K. Marx

{443} *Poznámky o reformě z roku 1861
a poreformním vývoji v Rusku^[311]

B. Engels

{464} K nejstarším dějinám Němců^[323]

B. Engels

{515} Francká doba