Marxistický internetový archiv - Česká sekceB. Engels
{326} Bruno Bauer a prvotní křesanství[227]
Dne 13. dubna zemřel v Berlíně muž, který byl kdysi významným filosofem a teologem, ale léta žil zpola zapomenut a jen občas upoutal pozornost veřejnosti jako "literární podivín". Oficiální teologové, mezi nimi i Renan, z něho opisovali, a proto o něm svorně mlčeli. A přece stál za víc než ti všichni dohromady a udělal víc než oni všichni v otázce, která zajímá také nás socialisty: v otázce historického původu křesťanství.
U příležitosti jeho smrti si krátce všimněme nynějšího stavu této otázky a Bauerova přínosu k jejímu řešení.
Od dob svobodně myslících lidí za středověku až do doby osvícenců v 18. století a včetně nich převládal názor, že všechna náboženství, tedy i křesťanství, jsou dílem podvodníků; tento názor je neúnosný od té doby, kdy Hegel vytyčil pro filosofii úkol dokázat ve světových dějinách racionální vývoj.
Je ovšem jasné, že i když přirozeně vzniklá náboženství, jako uctívání fetišů u černochů nebo společné prvotní náboženství Árijců[228], vznikají bez podvodu, přece jen se jejich další rozvoj velmi brzy neobejde bez kněžského klamu. Zato umělá náboženství se při vší upřímné blouznivosti neobejdou bez podvodu a padělání dějin už při svém založení, a také křesťanství v tom hned na začátku dokázalo pěkné věci, jak ukázal Bauer v kritice Nového zákona.[229] Ale tím se jen konstatuje obecný jev a nevysvětluje se jednotlivý případ, o který tu právě jde.
{327} S náboženstvím, které si podrobilo římskou světovou říši a po 1800 let ovládalo velkou většinu civilizovaného lidstva, se ne-vyrovnáme pouhým prohlášením, že je to nesmysl slátaný podvodníky. Vyrovnáme se s ním teprve tehdy, až budeme schopni vysvětlit jeho původ a vývoj z historických podmínek, za kterých vzniklo a převládlo. A to platí zejména o křesťanství. Je třeba řešit otázku, proč si lidové masy římské říše vybraly ze všech ostatních náboženství právě tento nesmysl, který ještě k tomu hlásali otroci a utlačení, takže ctižádostivý Konstantin nakonec viděl v přijetí tohoto nesmyslného náboženství nejlepší prostředek, jak se vyšvihnout na samovládce nad římským světem.
K zodpovězení této otázky přispěl Bauer daleko víc než kdokoli jiný. Časový sled a vzájemnou závislost evangelií, které Wilke dokázal čistě lingvisticky,[230] dokázal Bauer nezvratně také z jejich obsahu, ať se proti tomu polověřící teologové reakčního období po roce 1849 jakkoli vzpouzejí. Odhalil celou nevědeckost Straussovy mlhavé teorie mýtů,[231] podle níž může každý považovat v evangelických příbězích za historické právě to, co se mu zlíbí. A jestliže se přitom ukázalo, že z celého obsahu evangelií nelze historicky dokázat téměř vůbec nic - takže lze pochybovat dokonce o historické existenci nějakého Ježíše Krista - pak teprve tím připravil Bauer půdu, na níž je možno řešit otázku: Odkud se vzaly představy a myšlenky, které se v křesťanství spojily v jakýsi systém, a jak si získaly vládu nad celým světem?
Touto otázkou se Bauer zabýval po celý život. Jeho zkoumání vrcholí v závěru, že alexandrijský Žid Filón, který - už velmi stár - žil ještě v roce 40 našeho letopočtu, je vlastním otcem křesťanství a římský stoik Seneka, abychom tak řekli, jeho strýcem. Četné spisy, které se dochovaly pod Filónovým jménem, vznikly ve skutečnosti spojením alegoricko-racionalisticky pojatých židovských tradic s řeckou, zejména stoickou filosofií. Toto smíření západních a východních názorů obsahuje už všechny v podstatě křesťanské představy: vrozenou hříšnost člověka; logos - slovo, které je u boha a samo je bůh, které je prostředníkem mezi bohem a člověkem; pokání nikoli tím, že člověk obětuje zvíře, ale že odevzdá bohu vlastní srdce; konečně i ten podstatný rys, že nová náboženská filosofie {328} převrací dosavadní řád světa, hledá své učedníky mezi chudými, ubožáky, otroky a zavrženými a pohrdá bohatými, mocnými, privilegovanými, a tak předpisuje pohrdám všemi světskými požitky a umrtvování těla.
Na druhé straně dbal už Augustus o to, aby se nejen boží člověk, ale i takzvané neposkvrněné početí staly formulemi předepsanými státem. Nejenže dal Caesarovi i sobě prokazovat božské pocty, ale zároveň přikázal, aby se všude rozhlásilo, že on, Augustus Caesar Divus, božský, není synem pozemského otce, nýbrž že ho matka počala od boha Apollóna. Jenom nebyl-li tenhle bůh Apollón příbuzný s tím, jehož opěvoval Heinrich Heine![232]
Vidíme, že už chybí jen hlavní svorník, a celé křesťanství je v základních rysech hotovo: chybí jen, aby se logos, jež se stalo člověkem, ztělesnilo v určité osobě a jeho smírčí oběť na kříži vykoupila hříšné lidstvo.
Jak byl tento hlavní svorník historicky zasazen do stoicko-filónských učení, v tom nás opravdu spolehlivé prameny nechávají na holičkách. Jisté je jedno: nezasadili jej filosofové, žáci Filónovi či stoikové. Náboženství zakládají lidé, kteří sami pociťují potřebu náboženství a mají smysl pro náboženské potřeby mas, a to zpravidla nebývá u školských filosofů. Naproti tomu zjišťujeme, že v dobách všeobecného rozkladu - např. i dnes - se filosofie a náboženská dogmatika všeobecně šíří ve změlčené, zvulgarizované formě. Jako vedla klasická řecká filosofie ve svých posledních formách - zvláště u epikurejské školy - k ateistickému materialismu, tak vedla řecká vulgární filosofie k učení o jediném bohu a o nesmrtelné duši. A stejně židovství, racionalisticky zvulgarizované míšením a stykem s cizinci a položidy, dospělo k tomu, že přestalo dbát uzákoněných obřadů, proměnilo bývalého výlučně židovského národního boha Jehovu[a] v jedině pravého boha, stvořitele nebe a země, a přijalo nesmrtelnost duše, která byla židovství původně cizí. Tak se monoteistická vulgární filosofie setkala s vulgárním náboženstvím, {329} které jí dodalo už úplně hotového jediného boha. A tím byla připravena půda, na které mohlo zpracování stejně zvulgarizovaných filónských představ zplodit u Židů křesťanství, a takto vzniklé náboženství se mohlo ujmout u Řeků a Římanů. Že křesťanství vzniklo ze zpopularizovaných filónských představ, a ne bezprostředně z Filónových spisů, dokazuje to, že v Novém zákoně se nijak neobráží hlavní část těchto spisů, totiž alegoricko-filosofický výklad starozákonních příběhů. Tuto stránku nevzal Bauer dostatečně v úvahu.
První podobu křesťanství si můžeme zhruba představit, čteme-li takzvané Zjevení Janovo[234]. Pustý, zmatený fanatismus, teprve zárodky dogmat, z takzvané křesťanské morálky jen umrtvování těla, naproti tomu spousta vidění a proroctví. Dogmata a mravouka byly vytvořeny později, v době, kdy byla napsána evangelia a takzvané apoštolské epištoly. A při tom bylo - přinejmenším pro morálku - bez okolků použito stoické filosofie a zejména Seneky. Bauer dokázal, že epištoly opisují ze Seneky často doslova; bylo to skutečně nápadné už pravověrným, ale ti tvrdili, že to Seneka opsal z Nového zákona - tehdy ještě nenapsaného. Dogmatika se vyvinula na jedné straně v souvislosti s tvořící se evangelickou legendou o Ježíšovi, na druhé straně v boji mezi křesťany židovského a křesťany pohanského původu.
Také o příčinách, které dopomohly křesťanství k vítězství a světovládě, skýtá Bauer velmi cenné údaje. Ale překáží mu v tom idealismus německého filosofa, brání mu jasně vidět a přesně formulovat. V rozhodující otázce musí často místo věci posloužit fráze. Proto se nebudeme pouštět do podrobností Bauerových názorů a podáme raději své vlastní pojetí této otázky, založené nejen na Bauerových spisech, ale i na vlastním zkoumání.
Římská okupace ve všech porobených zemích nejprve přímo zrušila dřívější politické poměry a potom nepřímo také staré společenské životní podmínky. Za prvé tím, že nahradila dřívější stavovské členění (s výjimkou otroctví) prostým rozdílem mezi římskými občany a neobčany čili poddanými státu. Za druhé - a to hlavně - vydíráním ve jménu římského státu. Za císařství byla v zájmu státu pokud možno držena na uzdě lačnost místodržících po bohatství, {330} nahradil ji však silnější tlak stále těsněji přitahovaného daňového šroubu pro státní pokladnu - vysávání, které působilo strašně rozkladně. A konečně za třetí, římští soudci všude soudili podle římského práva, čímž se rušila domácí společenská zřízení, pokud neodpovídala římskému právnímu řádu. Tyto tři páky měly nutně ohromný nivelizační účinek, zejména když po několik století působily na lid, jehož nejsilnější jádro bylo zničeno nebo odvlečeno do otroctví už v bojích, které římskou okupaci předcházely, provázely nebo často po ní ještě následovaly. Sociální vztahy v provinciích se stále víc přibližovaly sociálním vztahům v hlavním městě a v Itálii. Obyvatelstvo se stále víc dělilo na tři třídy skládající se z pestře promíchaných různorodých prvků a národností: boháči, mezi nimi nemálo propuštěných otroků (viz Petronius[235]), velcí pozemkoví vlastníci, lichváři nebo obojí zároveň, jako strýc křesťanství Seneka; nemajetní svobodní, které v Římě živil a bavil stát - v provinciích se museli protloukat sami, a konečně veliká masa - otroci. Vůči státu, tj. císaři, byly obě první třídy téměř stejně bezprávné jako otroci vůči svým pánům. Zejména od Tiberia až do Nerona bylo docela běžné odsuzovat bohaté Římany k smrti a pomáhat si tak k jejich majetku. Materiální oporou vlády bylo vojsko, které se už mnohem víc podobalo armádě lancknechtů než starému římskému rolnickému vojsku, a její morální oporou byl všeobecný názor, že z této situace není východiska, že sice není nutný ten či onen císař, ale císařství založené na vojenské převaze je nevyhnutelně nutné. Nemůžeme se tu pro nedostatek místa šířit o velmi materiálních faktech, na nichž byl tento názor založen.
Všeobecné bezprávnosti a ztrátě naděje, že by se poměry mohly zlepšit, odpovídala všeobecná apatie a demoralizace. Hrstka starých Římanů patricijského ražení a smýšlení, která ještě zbývala, byla odstraněna nebo vymřela; poslední z nich je Tacitus. Ostatní byli rádi, když mohli žít úplně stranou veřejného života; získávání bohatství a užívání bohatství, soukromé tlachání a soukromé intriky, to byla celá náplň jejich života. Nemajetní svobodní občané žili v Římě z důchodů od státu, ale v provinciích byli v těžké situaci. Museli pracovat, a k tomu konkurovat s otrockou prací. Žili však jen ve městech. Kromě nich byli v provinciích ještě {331} rolníci, svobodní držitelé půdy (tu a tam asi také ještě ve společném vlastnictví) nebo, jako tomu bylo v Galii, poddaní dlužníci velkých vlastníků půdy. Této třídy se společenský převrat dotkl nejméně; vzdorovala také nejdéle náboženskému převratu.[b] Konečně tu byli otroci, bez práva a bez vůle, bez možnosti osvobodit se, jak dokázala už porážka Spartaka; přitom však byli většinou sami kdysi svobodní nebo synové propuštěnců. Ti tedy museli nejživěji, i když navenek bezmocně, nenávidět svou životní situaci.
Uvidíme, že této situaci odpovídá i charakter tehdejších ideologů. Filosofové působili buď jako výdělečně činní učitelé, nebo jako placení šašci bohatých hýřilů. Mnozí byli dokonce otroky. Co se z nich stalo, když se jim vedlo dobře, to vidíme na panu Senekovi. Tento stoik hlásající ctnost a odříkání byl prvním Neronovým dvorním intrikánem, což se neobešlo bez podlízání, bral od císaře dary - peníze, statky, parky a paláce, a zatímco kázal o žebráku Lazarovi z evangelia, byl ve skutečnosti bohatcem tohoto podobenství. Teprve když ho Nero chtěl vyhodit, prosil císaře, aby si zase vzal všechny ty dary, jemu že stačí jeho filosofie. Jen úplně ojedinělí filosofové, jako např. Persius, šlehali své zvrhlé vrstevníky alespoň bičem satiry. Co se však týče druhé odrůdy ideologů, právníků, ti byli těmito novými poměry nadšeni, protože jim stírání všech stavovských rozdílů umožňovalo vypracovat v celé šíři své zamilované soukromé právo; za to pak zhotovili císařům nejpodlejší státní právo, jaké kdy existovalo.
S politickými a sociálními zvláštnostmi národů odsoudila římská říše k zániku také jejich zvláštní náboženství. Všechna starověká náboženství byla přirozeně vzniklá kmenová a později národní náboženství, vzešlá ze společenských a politických podmínek toho kterého národa a s nimi srostlá. Jakmile byly tyto jejich základy zničeny a zděděné společenské formy, tradiční společenské zřízení a národní nezávislost zlomeny, zhroutilo se samozřejmě i příslušné náboženství. Národní bohové mohli snášet jiné národní bohy u jiných národů vedle sebe, a ve starověku tomu tak bylo všeobecně, ale nemohli je snášet nad sebou. Přesazení orientálních náboženských {332} kultů do Říma jen škodilo římskému náboženství, nemohlo však zadržet úpadek orientálních náboženství. Jakmile už národní bohové nemohou chránit nezávislost a samostatnost svého národa, sami si lámou vaz. Tak tomu bylo všude (s výjimkou rolníků, zvláště v horách). Co udělalo v Římě a v Řecku vulgárně filosofické osvícenství - jen tak tak, že jsem neřekl voltairiánství - to udělalo v provinciích římské jařmo a proměna mužů hrdých na svou svobodu v zoufalé poddané a sobecké ničemy.
Taková byla materiální a morální situace. Nesnesitelná přítomnost, a pokud to vůbec bylo možné, ještě hrozivější budoucnost. Není východiska. Zoufalství nebo záchrana v nejhrubším smyslovém požitku - alespoň u těch, kteří si to mohli dovolit, a to byla mizivá menšina. Ostatním zbývalo jen apaticky se podrobit nevyhnutelnosti.
Ale ve všech třídách musel být jistý počet lidí, kteří, ztrácejíce naději v materiální vykoupení, hledali jako náhradu vykoupení duchovní - útěchu ve vědomí, jež by je zachránila před úplným zoufalstvím. Tuto útěchu nemohla poskytnout ani stoická, ani Epikurova škola už proto, že to jsou filosofie a nejsou tudíž určeny pro běžné vědomí, a za druhé proto, že způsob žiyota jejich učedníků vzbuzoval nedůvěru k učení těchto škol. Útěcha neměla nahradit ztracenou filosofii, nýbrž ztracené náboženství, musela se tedy objevit právě v náboženské formě jako tehdy a poté ještě až do 17. století všechno, co mělo uchvátit masy.
Není snad ani třeba připomínat, že většina těch, kdo toužili po podobné útěše ve vědomí, po úniku z vnějšího světa do vnitřního, musela být - mezi otroky.
A do tohoto všeobecného hospodářského, politického, duchovního a mravního rozkladu přišlo křesťanství. Vystoupilo jako jasný protiklad ke všem dosavadním náboženstvím.
U všech dosavadních náboženství byly hlavní věcí obřady. Příslušnost k nějakému náboženství bylo možno osvědčit jen účastí na obětech a v průvodech, na Východě pak ještě zachováváním velmi podrobných předpisů o jídle a udržování čistoty. V Římě a v Řecku byli v tomto směru snášenliví, ale na Východě vládla mánie náboženských zápovědí, která nemálo přispěla ke konečnému {333} rozkladu. Lidé dvou různých náboženství, Egypťané, Peršané, Židé, Chaldejci atd. nesmějí společně jíst ani pít, nesmějí se stýkat ani v nejběžnějších denních záležitostech, nesmějí spolu skoro ani promluvit. Toto odloučení člověka od člověka bylo jednou z hlavních příčin zániku starého Východu. Křesťanství nezná žádné odlučující obřady, ani oběti a průvody klasického světa. Protože zavrhuje všechna národní náboženství a jim společnou obřadnost a obrací se ke všem národům bez rozdílu, stává se prvním možným světovým náboženstvím. Také židovství se svým novým univerzálním bohem mělo náběh stát se světovým náboženstvím; ale dítka Izraele nikdy nepřestala být aristokracií mezi věřícími a obřezanými, a samo křesťanství se muselo zbavit představy o prvenství židovských křesťanů (která převládá ještě v takzvaném Zjevení Janovu), dříve než se mohlo stát skutečným světovým náboženstvím. Naproti tomu islám, protože si uchoval svou specificky východní obřadnost, sám omezil oblast svého rozšíření na Východ a na severní Afriku, dobytou a nově osídlenou arabskými Beduíny: zde se mohl stát vládnoucím náboženstvím, ale na Západě ne.
Za druhé uhodilo křesťanství na strunu, která musela vyvolat odezvu v nesčetných srdcích. Na všechny stížnosti na zlé doby a na všeobecnou hmotnou a morální bídu odpovídalo křesťanské vědomí hříšnosti: je tomu tak a jinak tomu být nemůže; zkažeností světa jsi vinen ty, vy všichni jste jí vinni, je jí vinna tvá a vaše vlastní vnitřní zkaženost! A mohl to někdo popřít? Mea culpa![c] Každý jednotlivec musel přiznat vlastní podíl viny na všeobecném neštěstí a toto přiznání se teď stalo i předběžnou podmínkou duchovní spásy, kterou křesťanství zároveň zvěstovalo. A tato duchovní spása byla vymyšlena tak, že jí snadno mohl porozumět člen každé staré náboženské obce. U všech těchto starých náboženství byla naprosto běžná představa o oběti na usmířenou uraženého božstva, a tak se tu mohla snadno ujmout představa sebeobětování prostředníka, jednou provždy snímajícího hříchy lidstva. Tak křesťanství onen všeobecně rozšířený pocit, že všeobecnou zkažeností jsou vinni lidé sami, jasně vyjádřilo ve vědomí hříšnosti každého jednotlivce {334} a zároveň vytvořilo v obětní smrti svého zakladatele všem snadno pochopitelnou formu vnitřní spásy ze zkaženého světa, formu útěchy vědomí, po níž všichni toužili. Tak znovu osvědčilo svou schopnost stát se světovým náboženstvím - náboženstvím, které odpovídalo tehdejšímu světu.
A tak se stalo, že mezi tisíci proroky a kazateli na poušti, kteří tehdy vymýšleli nesčetné náboženské novoty, měli úspěch jedině zakladatelé křesťanství. Nejen v Palestině, ale na celém Východě se to hemžilo takovými zakladateli náboženství, mezi nimiž zuřil - dalo by se říci - darwinovský boj o ideovou existenci. Křesťanství zvítězilo hlavně díky těm prvkům, o nichž jsme pojednali. A jak se postupně ve vzájemném boji sekt a v boji s pohanským světem přirozeným výběrem dál vytvářel jeho charakter světového náboženství, o tom nás podrobně poučují dějiny církve v prvních třech stoletích.
Napsal B. Engels
v druhé polovině dubna 1882
Otištěno v "Der Sozialdemokrat",
čís. 19 a 20 ze 4. a 11. května 1882
Podpis; F. EngelsPodle rukopisu
srovnaného s textem novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a Jak dokázal už Ewald[233], psali Židé v punktovaných rukopisech (s vyznačenými samohláskami a znaménky) pod souhláskami jména Jahve, které se nesmělo vyslovit, samohlásky slova Adonai, které se vyslovovalo místo Jahve. To se později začalo číst Jehova. Toto slovo není tedy název nějakého boha, ale hrubá gramatická chyba: v hebrejštině je prostě nemožné. (Engelsova poznámka.)
b Podle Fallmerayera obětovali ještě v 9. století rolníci v Maině (na Peloponnésu) Diovi.[236] (Engelsova poznámka.)
c Má vina! (Pozn. red.)
227 Engels napsal článek "Bruno Bauer a prvotní křesťanství" v druhé polovině dubna 1882 pro list "Der Sozialdemokrat". Bezprostředním popudem k napsání článku byla smrt Bruno Bauera, jehož práce o Novém zákonu a křesťanství podkopávaly ve své době nejen základy ortodoxních dogmat, ale i výklady liberální protestantské tübingenské školy. Proto Marx a Engels tyto práce velmi vítali, přestože jejich autor zůstával pod vlivem hegelovského idealismu.
Myšlenky, které Engels zformuloval v tomto článku, rozvinul pak ve svých dalších pracích "Kniha Zjevení" (1883) a "K dějinám prvotního křesťanství" (1894).
228 Engels zde používá označení "Árijci" pro národy indoevropské jazykové skupiny, "národy, jejichž jazyky jsou seskupeny kolem nejstaršího z nich, sanskrtu" (viz tento svazek, str. {466}). Původně používali pro sebe tohoto názvu jen staří Indové a Íránci. Od poloviny 19. století ho však někteří badatelé používali ve významu "Indoevropané".
229 Kritiku Nového zákona obsahují tyto práce Bruno Bauera: "Kritik der evangelischen Geschichte des Johannes" ["Kritika evangelické historie Janovy"], Brémy 1840, a "Kritik der evangelischen Geschichte der Synoptiker" ["Kritika evangelické historie synoptiků"], sv. 1 a 2, Lipsko 1841, a třetí svazek této knihy, "Kritik der evangelischen Geschichte der Synoptiker und des Johannes" ["Kritika evangelické historie synoptiků a Jana"], Brunšvik 1842.
230 Christian Gottlob Wilke, "Der Urevangelist oder exegetisch kritische Untersuchung über das Verwandtschaftsverhältniß der drei ersten Evangelien" ["První evangelista, aneb exegeticko-kritické zkoumání příbuznosti tří prvních evangelií"], Drážďany a Lipsko 1838.
231 David Friedrich Strauss vyložil svou teorii v díle "Das Leben Jesu" ["Život Ježíšův"], sv. 1 a 2, Tübingen 1835-1836.
232 Engels má na mysli hrdinu Heinovy satirické básně "Bůh Apollón" (ze sbírky "Romancero"), ve které je mladý lehkomyslný zpěvák amsterodamské synagógy líčen jako bůh Apollón.
233 Heinrich Ewald, "Geschichte des Volkes Israel bis Christus" ["Dějiny izraelského národa do Krista"], 2. vyd" sv. 4, Göttingen 1852, str. 222-224.
234 Míní se "Zjevení sv. Jana" - jedna z knih bible.
235 Petronius - římský spisovatel v době císaře Nerona. V obšírném latinském románu "Satirae" ["Satiry"] zobrazil úpadek současných společenských mravů. Z 20 knih románu se dochovaly jen zlomky. Největší z nich je známá "Cena Trimalchionis" ["Hostina Trimalchionova"], ve které se líčí přepychová hostina u zbohatlého propuštěnce.
236 Jacob Philipp Fallmerayer "Geschichte der Halbinsel Morea während des Mittelalters" ["Dějiny poloostrova Morey za středověku"], Stuttgart a Tübingen 1830, sv. 1, str. 227. (Morea je starší název poloostrova Peloponnésu.)