Marxistický internetový archiv - Česká sekceB. Engels
{129} Karel Marx
Člověk, který poprvé dal socialismu, a tím celému dělnickému hnutí našich dnů vědecký základ - Karel Marx - se narodil v Trevíru roku 1818. Studoval v Bonnu a v Berlíně nejprve práva, brzy se však věnoval výhradně studiu dějin a filosofie a roku 1842 se už chystal habilitovat se jako docent filosofie, když politické hnutí, které vzniklo po smrti Bedřicha Viléma III., dalo jeho životní dráze jiný směr. Za jeho spolupůsobení založili vůdcové porýnské liberální buržoazie, Camphausen, Hansemann aj., v Kolíně nad Rýnem "Rheinische Zeitung"[64] a Marx, jehož kritika jednání porýnského provinčního sněmu vzbudila velký rozruch, byl na podzim roku 1842 povolán do čela listu. "Rheinische Zeitung" podléhala samozřejmě cenzuře, ale ta si s ní nevěděla rady.[a] Články, na nichž záleželo, "Rheinische Zeitung" téměř vždycky prosadila; cenzorovi se napřed podstrkovala méně tučná sousta k seškrtání, až nakonec buď sám ustoupil, nebo byl donucen k ústupu pohrůžkou: noviny tedy zítra nevyjdou. Být tak deset listů, které by si vedly stejně statečně jako "Rheinische Zeitung" a jejichž nakladatelé by byli nelitovali obětovat o několik stovek tolarů víc na sazbu, mohla být cenzura v Německu už roku 1843 znemožněna. Ale němečtí majitelé novin byli omezení, bojácní šosáci a "Rheinische Zeitung" bojovala sama. Zdolávala jednoho cenzora po druhém; nakonec procházela dvojí cenzurou, a to tak, že po první cenzuře {130) ji měl ještě jednou s konečnou platností cenzurovat president krajské správy. Ani to nepomohlo. Počátkem roku 1843 vláda prohlásila, že se s těmito novinami nedá nic pořídit, a prostě je zakázala.
Marx, který se mezitím oženil se sestrou pozdějšího reakčního ministra von Westphalen, odjel do Paříže a tam vydával s A. Rugem "Deutsch-Französische Jahrbücher"[65], v nichž "Úvodem ke kritice Hegelovy filosofie práva"[66] zahájil řadu svých socialistických spisů. Dále vydal společně s B. Engelsem spis "Svatá rodina. Proti Brunovi Bauerovi a spol."[67] - satirickou kritiku jedné z posledních forem, do které zabředl tehdejší německý filosofický idealismus.
Přestože se Marx věnoval studiu politické ekonomie a dějin Velké francouzské revoluce, zbyl mu ještě čas na příležitostné útoky proti pruské vládě; ta se mu pomstila tím, že na jaře 1845 prosadila u Guizotovy vlády - roli prostředníka prý hrál pan Alexander von Humboldt - aby byl Marx vypovězen z Francie.[68] Marx odjel do Bruselu a tam uveřejnil roku 1846 ve francouzštině "Discours sur le libre échange" (Reč o svobodě obchodu)[69] a roku 1847 "Misère de la philosophie"[70], kritiku Proudhonovy "Philosophie de la misère" (Filosofie bídy). Zároveň se mu podařilo založit v Bruselu Německý dělnický spolek[48], a tak přistoupil k praktické agitační činnosti. Ta nabyla pro něho ještě většího významu, když roku 1847 vstoupil se svými politickými přáteli do tajného Svazu komunistů, existujícího už řadu let. Celý Svaz byl nyní úplně reorganizován; dosavadní víceméně spiklenecké sdružení se přeměnilo v jednoduchou, jen z nutnosti tajnou organizaci komunistické propagandy, první organizaci německé sociálně demokratické strany. Svaz existoval všude, kde byly německé dělnické spolky; téměř ve všech těchto spolcích v Anglii, Belgii, Francii a ve Švýcarsku a ve velmi mnoha spolcích v Německu byli vedoucími členy příslušníci Svazu a podíl Svazu na vznikajícím německém dělnickém hnutí byl velmi významný. Přitom však náš Svaz první zdůrazňoval mezinárodní charakter celého dělnického hnutí a také jej prakticky uplatňoval, neboť členy Svazu byli Angličané, Belgičané, Maďaři, Poláci atd. a Svaz pořádal, zejména v Londýně, mezinárodní dělnické schůze.
Reorganizace Svazu se uskutečnila na dvou sjezdech konaných roku 1847, z nichž druhý se usnesl vypracovat a uveřejnit {131) zásady strany v manifestu, který měli sepsat Marx a Engels. Tak vznikl "Manifest Komunistické strany"[71], který poprvé vyšel roku 1848 krátce před únorovou revolucí a od té doby byl přeložen téměř do všech evropských jazyků.
"Deutsche-Brüsseler-Zeitung"[47], s níž Marx spolupracoval a která nemilosrdně odhalovala blaho vlasteneckého policejního pořádku, zavdala pruské vládě znovu záminku k tomu, aby usilovala o Marxovo vypovězení z Bruselu, ale marně. Když však únorová revoluce vyvolala i v Bruselu vření mezi lidem a zdálo se, že se v Belgii schyluje k převratu, belgická vláda Marxe bez okolků zatkla a vypověděla. Mezitím ho pozvala prozatímní francouzská vláda prostřednictvím Floconovým, aby se vrátil do Paříže, a Marx pozvání přijal.
V Paříži se postavil především proti ztřeštěnému nápadu, který se ujal mezi tamními Němci, vytvořit z německých dělníků ve Francii ozbrojené legie a s jejich pomocí importovat revoluci a republiku do Německa. Jednak bylo nutné, aby Německo provedlo svou revoluci samo, jednak každou cizineckou revoluční legii tvořící se ve Francii už předem vyzradili Lamartinové prozatímní vlády právě oné vládě, která měla být svržena, jak se také stalo v Belgii a v Bádensku.
Po březnové revoluci se Marx odebral do Kolína nad Rýnem a založil tam "Neue Rheinische Zeitung"[30], která vycházela od 1. června 1848 do 19. května 1849 - jediný list, jenž v tehdejším demokratickém hnutí stál na stanovisku proletariátu, a to už tím, že se bez výhrad postavil na stranu pařížských červnových povstalců z roku 1848; proto se ovšem od listu odvrátili téměř všichni jeho akcionáři. Marně poukazovala "Kreuz-Zeitung"[72] na "nebetyčnou drzost", s níž "Neue Rheinische Zeitung" napadá všechno posvátné, od krále a říšského správce až po četníka, a to dokonce v pruské pevnosti, která tehdy měla posádku 8000 mužů; nadarmo se rozhořčovali liberální porýnští šosáci, z nichž se náhle stali reakcionáři, nadarmo byl list na delší dobu zastaven, když byl na podzim roku 1848 v Kolíně vyhlášen stav obležení, nadarmo předávalo frankfurtské říšské ministerstvo spravedlnosti kolínskému státnímu návladnímu jeden článek za druhým, aby zahájil proti listu soudní {132) stíhání; list byl přímo před zraky hlavní stráže klidně dál redigován a tištěn, jeho odběr i proslulost rostly tím více, čím prudší byly jeho útoky na vládu a buržoazii. Když v listopadu 1848 došlo v Prusku k státnímu převratu, vyzývala "Neue Rheinische Zeitung" na přední straně každého čísla lid, aby odepřel platit daně a na násilí odpověděl násilím. Na jaře roku 1849 byl list pro to a ještě projeden článek pohnán před porotu a v obou případech osvobozen.[73] Konečně když byla potlačena květnová povstání roku 1849 v Drážďanech a v Porýnské provincii a když bylo soustředěním a mobilizací značných vojenských sil zahájeno pruské tažení proti bádensko - falckému povstání, pokládala se už vláda za dost silnou, aby potlačila "Neue Rheinische Zeitung" násilím. Poslední - rudě tištěné - číslo vyšlo 19. května.
Marx odjel znovu do Paříže, ale už za několik týdnů po demonstraci z 13. června 1849 mu dala francouzská vláda na vybranou, buď aby se odstěhoval do Bretaně, nebo aby opustil Francii. Dal přednost druhé možnosti a přestěhoval se do Londýna, kde od té doby žije nepřetržitě.
Pokusu vydávat dál "Neue Rheinische Zeitung" ve formě revue (v Hamburku 1850)[74] bylo nutno po nějaké době zanechat, neboť reakce si stále víc troufala. Ihned po státním převratu ve Francii v prosinci 1851 uveřejnil Marx spis "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta"[75] (v New Yorku 1852, druhé vydání v Hamburku 1869, krátce před válkou). Roku 1853 napsal "Odhalení o kolínském procesu proti komunistům"[76] (vyšlo nejprve v Basileji, později v Bostonu, nedávno znovu v Lipsku).
Po odsouzení členů Svazu komunistů v Kolíně se Marx přestal zúčastňovat politické agitace a věnoval se deset let jednak zkoumání bohatých pokladů, které v oboru politické ekonomie skýtala knihovna Britského muzea, jednak spolupracoval s "New-York Tribune"[77], která až do vypuknutí americké občanské války přinášela nejen příspěvky jím podepsané, nýbrž i četné jeho úvodníky o poměrech v Evropě a v Asii. Jeho útoky proti lordu Palmerstonovi, založené na zevrubném studiu anglických oficiálních dokumentů, se v Londýně přetiskovaly jako pamflety.[78]
Jako první plod jeho dlouholetých ekonomických studií vyšel {133) roku 1859 spis "Ke kritice politické ekonomie", první sešit (Berlín, Duncker)[79]. Toto dílo obsahuje první souvislý výklad Marxovy teorie hodnoty včetně nauky o penězích. V době války v Itálii Marx v německém listu "Das Volk"[80], vycházejícím v Londýně, potíral jednak bonapartismus, který se tehdy tvářil liberálně a hrál si na osvoboditele utlačovaných národů, jednak i tehdejší pruskou politiku, která se pod pláštíkem neutrality snažila lovit v kalných vodách. Při této příležitosti bylo nutno zaútočit i na pana Karla Vogta, který tehdy na příkaz prince Napoleona (Plon-Plona) a v žoldu Ludvíka Napoleona agitoval pro neutralitu, ba pro sympatie Německa. Marx, kterého Vogt zasypal nejpodlejšími, vědomě vylhanými pomluvami, odpověděl ve spise "Pan Vogt" (Londýn I860)[81], v němž demaskoval Vogta a ostatní pány z bonapartistické bandy falešných demokratů a na základě vnějších i vnitřních faktů usvědčil Vogta, že byl podplacen prosincovým císařstvím. Přesně deset let poté se to potvrdilo: v seznamu placených bonapartistických agentů, který byl roku 1870 nalezen v Tuileriích a uveřejněn zářijovou vládou, stálo pod písmenem V: "Vogt - v srpnu 1859 mu bylo vyplaceno... 40 000 franků."[59]
Konečně roku 1867 vyšel v Hamburku "Kapitál. Kritika politické ekonomie. Díl první" - hlavní Marxovo dílo, kde jsou vyloženy základy jeho ekonomicko-socialistických názorů a v hlavních rysech načrtnuta jeho kritika současné společnosti, kapitalistického výrobního způsobu a jeho důsledků. Druhé vydání tohoto epochálního díla vyšlo roku 1872; nyní autor pracuje na druhém dílu.
Mezitím dělnické hnutí v různých evropských zemích znovu natolik zesílilo, že Marx mohl pomýšlet na uskutečnění svého dávného přání: založit dělnické sdružení, které by podchycovalo nejvyspělejší země Evropy a Ameriky, které by, abych tak řekl, jak pro dělníky samé, tak pro buržoazii a vlády ztělesňovalo mezinárodní charakter socialistického hnutí - k povzbuzení a posile proletariátu a k postrachu jeho nepřátel. Při příležitosti veřejného shromáždění v St. Martin's Hallu v Londýně, svolaného 28. září 1864 na podporu Polska, které bylo právě znovu potlačeno Ruskem, byl tento návrh přednesen a s nadšením přijat. Bylo založeno Mezinárodní dělnické sdružení; na shromáždění byla zvolena prozatímní generální {134) rada se sídlem v Londýně a duší této rady i všech dalších generálních rad až do haagského kongresu byl Marx. Byl autorem téměř všech dokumentů vydaných generální radou Internacionály, od Inaugurální adresy[82] z roku 1864 až po adresu o občanské válce ve Francii[83] z roku 1871. Líčit Marxovu činnost v Internacionále by znamenalo napsat historii tohoto sdružení, kterou ostatně mají evropští dělníci dosud v živé paměti.
Po pádu Pařížské komuny nastala pro Internacionálu nemožná situace. Internacionála byla vynesena do popředí evropských dějin ve chvíli, kdy jí byla všude znemožněna jakákoli úspěšná praktická akce. Události, které ji povýšily na sedmou velmoc, jí současně znemožnily zmobilizovat bojové síly a aktivně jich použít, leda za cenu neodvratné porážky a potlačení dělnického hnutí na několik desetiletí. Mimoto se z různých stran tlačily do popředí živly, které se pokoušely využít tak náhle vzrostlé slávy Sdružení ke svým osobním ješitným nebo ctižádostivým cílům, aniž chápaly skutečné postavení Internacionály nebo na ně braly ohled. Bylo třeba hrdinského rozhodnutí, a byl to opět Marx, kdo je učinil a na haagském kongresu prosadil. Slavnostním usnesením odmítla Internacionála jakoukoli odpovědnost za rejdy bakuninovců, kolem nichž se soustřeďovaly ony neodpovědné a nekalé živly; potom, vzhledem k tomu, že Internacionála v době všeobecné reakce nemohla vyhovět zvýšeným požadavkům, které se na ni kladly, a pokračovat v plném rozsahu ve své činnosti jinak než za cenu řady obětí, jimiž by nutně vykrvácelo dělnické hnutí - vzhledem k této situaci ustoupila Internacionála na čas ze scény a přeložila generální radu do Ameriky. Další události ukázaly, jak správné bylo toto usnesení, tehdy i později často odsuzované. Jednak se tím překazily všechny pokusy dělat jménem Internacionály nesmyslné puče, jednak neustálý těsný styk mezi socialistickými dělnickými stranami různých zemí dokázal, že vědomí společných zájmů a solidarity proletariátu všech zemí, probuzené Internacionálou, se dovede uplatnit i bez oficiálního mezinárodního sdružení, jehož pojítko se v tuto chvíli proměnilo v pouto.
Po haagském kongresu nalezl Marx konečně zase klid a dost času, aby se mohl znovu věnovat svým teoretickým pracím, a doufejme, {135) že neuplyne příliš dlouhá doba a bude s to dát do tisku druhý díl "Kapitálu".
Z mnoha důležitých objevů, jimiž Marx vepsal své jméno do dějin vědy, chceme se zde zmínit jen o dvou.
Prvním objevem je převrat, který Marx vnesl do celého pojetí světových dějin. Všechny dosavadní názory na dějiny se zakládaly na představě, že konečné příčiny všech dějinných změn je nutno hledat v měnících se idejích lidí a že ze všech dějinných změn jsou opět politické změny nejdůležitější, že ovládají celé dějiny. Odkud se však berou ideje lidí a jaké jsou hybné příčiny politických změn, po tom se nikdo neptal. Pouze do novější školy francouzských a částečně také anglických historiků proniklo přesvědčení, že přinejmenším od středověku je hybnou silou evropských dějin boj rozvíjející se buržoazie s feudální šlechtou o společenské a politické panství. Marx pak dokázal, že celé dosavadní dějiny jsou dějinami třídních bojů, že ve všech těchto četných a spletitých politických bojích jde jen o společenské a politické panství společenských tříd, starším třídám jde o to, aby si panství udržely, nově se vzmáhajícím o to, aby si panství vydobyly. V důsledku čeho však vznikají a jak existují tyto třídy? V důsledku daných materiálních, přímo smysly vnímatelných podmínek, za kterých společnost v té které době vyrábí a směňuje své existenční prostředky. Feudální panství středověku bylo založeno na soběstačném hospodářství malých rolnických obcí, které si skoro všechny předměty své potřeby vyráběly samy a téměř neznaly směnu; bojovná šlechta jim skýtala ochranu navenek a vytvářela jejich národní nebo alespoň politickou soudržnost; když vznikala města a s nimi samostatná řemeslnická výroba a zpočátku vnitrozemský, později i mezinárodní obchod, vyvinula se městská buržoazie a domohla se v boji se šlechtou už ve středověku toho, že byla včleněna do feudálního řádu rovněž jako privilegovaný stav. Ale objevením mimoevropských zemí, od poloviny 15. století, získala tato buržoazie mnohem rozsáhlejší oblast pro obchod a tím novou vzpruhu pro svůj průmysl; řemeslo bylo v nejdůležitějších odvětvích zatlačeno manufakturou už továrního charakteru a ta opět velkým průmyslem, který umožnily vynálezy minulého století, zejména vynález parního stroje. Velký průmysl opět {136) působil zpětně na obchod tím, že vytlačil v zaostalých zemích starou ruční práci a ve vyspělejších zemích vytvořil dnešní nové dopravní a spojovací prostředky, parní stroje, železnice a elektrické telegrafy. Tak spojovala buržoazie stále víc ve svých rukou společenská bohatství a společenskou moc, zatímco ještě dlouho zůstávala vyloučena z účasti na politické moci, která byla v rukou šlechty a monarchie opírající se o šlechtu. Ale na určitém stupni - ve Francii od doby Velké revoluce - dobyla i politickou moc a stala se tak sama vůči proletariátu a malorolnictvu panující třídou. Z tohoto hlediska - při dostatečné znalosti ekonomické situace společnosti v tom kterém období, jíž se ovšem našim dějepiscům odborníkům naprosto nedostává - lze všechny historické jevy vysvětlit docela prostě, a rovněž tak velmi prostě lze vysvětlit představy a ideje každého historického období z jeho hospodářských životních podmínek a jimi opět podmíněných společenských a politických vztahů tohoto období. Dějiny byly poprvé postaveny na svůj skutečný základ; očividný, ale dosud úplně přehlížený fakt, že lidé musí především jíst, pít, bydlet a oblékat se, tedy pracovat, dříve než mohou bojovat o panství, zabývat se politikou, náboženstvím, filosofií atd. - tento očividný fakt nyní konečně došel svého dějinného práva.
Pro socialistické nazírání mělo však toto nové pojetí dějin nesmírný význam. Dokázalo, že celé dosavadní dějiny se pohybují v třídních protikladech a třídních bojích, že vždycky byly třídy vládnoucí a ovládané, vykořisťující a vykořisťované a že velká většina lidí byla vždycky odsouzena k těžké práci a pramálo požitkům. Proč tomu tak bylo? Prostě proto, že na všech dřívějších stupních vývoje lidstva byla výroba ještě tak málo vyvinutá, že historický vývoj mohl probíhat jen v této protikladné formě, že historický pokrok byl, celkem vzato, ponecháván působení malé, privilegované menšiny, zatímco velká masa byla odsouzena, aby se dřela na své hubené existenční prostředky a kromě toho ještě na stále blahobytnější existenční prostředky privilegovaných. Ale týž způsob zkoumání dějin, který takto přirozeně a rozumně vysvětluje dosavadní třídní panství, jež by se jinak dalo vysvětlovat jedině zlými vlastnostmi lidí, vede také k poznání, že díky tomu, že dnes výrobní {137) síly tak nesmírně vzrostly, zmizela alespoň v nejvyspělejších zemích i poslední záminka k dělení lidí na vládnoucí a ovládané, vykořisťující a vykořisťované; že vládnoucí velkoburžoazie splnila své historické poslání, že už není s to řídit společnost a stala se dokonce překážkou vývoje výroby, jak dokazují obchodní krize a zejména poslední velký krach[84] a špatná situace průmyslu ve všech zemích; že historické vedení přešlo na proletariát, třídu, která se pro celé své společenské postavení může osvobodit jedině tím, že odstraní jakékoli třídní panství, jakoukoli porobu a jakékoli vykořisťování vůbec; a že společenské výrobní síly, vzrostlé natolik, že se vymkly z rukou buržoazie, jen čekají, až se jich zmocní sdružený proletariát, aby nastolil takové poměry, které každému členu společnosti umožní účast nejen na vyrábění, nýbrž i na rozdělování a správě společenského bohatství a plánovitým provozováním veškeré výroby zvýší společenské výrobní síly a jejich výnosy natolik, že každému jednotlivci bude zajištěno uspokojování všech racionálních potřeb ve stále rostoucí míře.
Druhým důležitým Marxovým objevem je to, že konečně objasnil vztah mezi kapitálem a prací, čili že dokázal, jak uvnitř nynější společnosti, za dnešního kapitalistického výrobního způsobu, dochází k vykořisťování dělníka kapitalistou. Od té doby, kdy politická ekonomie razila tezi, že práce je zdrojem všeho bohatství a veškeré hodnoty, vznikla nevyhnutelně otázka: Jak se s tím srovnává, že námezdní dělník nedostává celou sumu hodnoty, kterou svou prací vytvořil, nýbrž že musí část z ní odevzdávat kapitalistovi? Buržoazní ekonomové i socialisté se marně namáhali, aby dali na tuto otázku vědecky podloženou odpověď, až konečně Marx přinesl řešení. Toto řešení zní: Předpokladem dnešního kapitalistického výrobního způsobu je existence dvou společenských tříd, na jedné straně kapitalistů, kteří vlastní výrobní a životní prostředky, a na druhé straně proletářů, kteří jsou z tohoto vlastnictví vyloučeni a mají na prodej jen jediné zboží: svou pracovní sílu; jsou proto nuceni tuto svou pracovní sílu prodávat, aby získali životní prostředky. Hodnota zboží je však určena společensky nutným množstvím práce ztělesněným v jeho výrobě, tedy také v jeho reprodukci; hodnota pracovní síly průměrného člověka za den, měsíc, rok je {138) tedy určena množstvím práce ztělesněným v množství životních prostředků, nutném k zachování této pracovní síly po dobu jednoho dne, měsíce, roku. Dejme tomu, že životní prostředky pro dělníka na jeden den vyžadují šest pracovních hodin, nebo - což je totéž - že práce v nich obsažená představuje množství práce vykonané za šest hodin; hodnota pracovní síly za jeden den bude pak vyjádřena peněžní částkou, která v sobě rovněž ztělesňuje šest pracovních hodin. Předpokládejme dále, že kapitalista, který zaměstnává našeho dělníka, mu za to zaplatí tuto částku, tedy plnou hodnotu jeho pracovní síly. Jestliže tedy dělník pracuje pro kapitalistu šest hodin denně, pak mu plně uhradil jeho výlohy - šest hodin práce za šest hodin práce. Přitom by ovšem nezbylo nic pro kapitalistu, a ten se na věc dívá proto docela jinak: Koupil jsem - říká si - pracovní sílu tohoto dělníka ne na šest hodin, nýbrž na celý den, a proto nechává dělníka pracovat podle okolností 8, 10, 12, 14 i více hodin, takže produkt sedmé, osmé a dalších hodin je produktem nezaplacené práce a putuje přímo do kapsy kapitalisty. Dělník v kapitalistových službách tedy nejen reprodukuje hodnotu své pracovní síly, kterou dostává zaplacenu, nýbrž kromě toho vyrábí nadhodnotu, kterou si nejprve přivlastňuje kapitalista a která se v dalším průběhu podle určitých ekonomických zákonů rozděluje mezi celou třídu kapitalistů a tvoří základ, z něhož pramení pozemková renta, zisk, akumulace kapitálu, zkrátka všechno bohatství, které spotřebovávají nebo hromadí nepracující třídy. Tím však bylo dokázáno, že dnešní kapitalisté nabývají bohatství přivlastňováním cizí, nezaplacené práce právě tak jako otrokáři nebo feudální pánové vykořisťující nevolnickou práci a že všechny tyto formy vykořisťování se od sebe liší jen různým způsobem přivlastňování nezaplacené práce. Tím však také byla vzata půda pod nohama všem pokryteckým řečem majetných tříd o tom, že v nynějším společenském řádu vládne právo a spravedlnost, rovnost práv a povinností a všeobecná harmonie zájmů; a nynější buržoazní společnost byla demaskována neméně než společnosti, které ji předcházely, jako velkolepé zařízení na vykořisťování obrovské většiny lidu nepatrnou a stále mizivější menšinou.
Na obou těchto důležitých faktech je založen moderní, vědecký {139) socialismus. V druhém dílu "Kapitálu" budou dále rozvedeny tyto i jiné neméně důležité vědecké objevy o kapitalistickém společenském systému, a to bude znamenat převrat i v oněch stránkách politické ekonomie, kterých se první díl ještě nedotýká. Kéž se Marxovi podaří dát jej brzy do tisku!
Napsal B. Engels v polovině června 1877
Vyšlo v almanachu "Volks-Kalender",
Brunšvik 1878Podle textu almanachu
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a Prvním cenzorem "Rheinische Zeitung" byl policejní rada Dolleschall, týž Dolleschall, který jednou v "Kölnische Zeitung" škrtl oznámení o Philalethově (pozdější saský král Jan) překladu Dantovy "Božské komedie" s poznámkou: "S božskými věcmi se nemá dělat komedie." (Engelsova poznámka.)
64 "Rheinische Zeitung für Politik, Handel und Gewerbe" ["Porýnské noviny pro politiku, obchod a průmysl"] - deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od 1. ledna 1842 do 31. března 1843. Založili jej představitelé porýnské buržoazie, opozičně naladěné proti pruskému absolutismu. Pro spolupráci v tomto listu byli získáni i někteří mladohegelovci. Od dubna 1842 se stal spolupracovníkem "Rheinische Zeitung" Karel Marx a od října téhož roku byl jejím šéfredaktorem. V "Rheinische Zeitung" vycházely rovněž články Bedřicha Engelse. Za Marxovy redakce začal tento list nabývat stále určitějšího revolučně demokratického charakteru. Toto zaměření listu, jehož popularita v Německu stále rostla, vyvolávalo nespokojenost a obavy vládních kruhů a zuřivou kampaň reakčního tisku proti "Rheinische Zeitung". Dne 19. ledna 1843 vydala pruská vláda nařízení, jímž zastavovala "Rheinische Zeitung" od 1. dubna 1843 a do té doby na ni uvalovala zvlášť přísnou cenzuru.
65 "Deutsch-Französische Jahrbücher" ["Německo-francouzské ročenky"] vycházely německy v Paříži za redakce Karla Marxe a Arnolda Ruga. Vyšlo jen první dvojčíslo v únoru 1844. Byly tu uveřejněny práce Karla Marxe "K židovské otázce" a "Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva" a rovněž práce Bedřicha Engelse "Nástin kritiky politické ekonomie" a Situace Anglie. ,Minulost a přítomnost' od Thomase Carlyla" (viz Marx-Engels, Spisy 1, čes. vyd. 1956 a 1961, str. 371-400, 401-414, 525-550, 551- 575). Tyto práce znamenají Marxův a Engelsův definitivní přechod od revolučního demokratismu k materialismu a komunismu. Hlavní příčinou, proč časopis přestal vycházet, byly zásadní ideové neshody mezi Marxem a buržoazním radikálem Rugem.
66 Viz Marx-Engels, Spisy 1, str. 225-357 a 401-414.
67 Viz Marx-Engels, Spisy 2, str. {15-232}.
68 Engels zde má na mysli nařízení z 16. ledna 1845, jímž byli Marx a jiní spolupracovníci listu "Vorwärts!" vykázáni z Francie; nařízení vydala francouzská vláda na nátlak pruské vlády.
69 Je známo, že projev o svobodě obchodu si Marx připravoval už pro vystoupení na kongresu ekonomů v Bruselu v září 1847. Nebylo mu však uděleno slovo, a tak po ukončení kongresu zpracoval projev pro tisk a uveřejnil jej 29. září 1847 v belgickém listu "Atelier Démocratique" ["Demokratická dílna"]. Zachoval se jen německý překlad úvodní části, který roku 1848 uveřejnil Marxův a Engelsův přítel Joseph Weydemeyer v Hammu zároveň s překladem druhé Marxovy "Řeči o svobodě obchodu" z 9. ledna 1848. Konec projevu Weydemeyer vypustil, odvolávaje se na to, že se jeho obsah opakuje v řeči z 9. ledna. Obsah Marxova projevu ze září 1847 reprodukuje rovněž Engelsův článek "Bruselský kongres o svobodě obchodu" (viz Marx-Engels, Spisy 4).
9. ledna 1848 pronesl Marx "Řeč o svobodě obchodu" na veřejné schůzi bruselského Demokratického sdružení. Začátkem února byla tato řeč publikována francouzský v Bruselu (viz Marx-Engels, Spisy 4). Roku 1885 vyšla na Engelsovo přání jako příloha k prvnímu německému vydání "Bídy filosofie" a od té doby byla častokrát vydána společně s touto prací.
Z roku 1846 není žádná podoba této práce známa.
70 "Misère de la philosophie" ["Bída filosofie"], viz Marx-Engels, Spisy 4.
71 Viz Marx-Engels, Spisy 4.
72 "Kreuz-Zeitung" ["Křížové noviny"] - známý název krajně reakčního německého deníku "Neue Preussische Zeitung" ["Nové pruské noviny"], který měl v záhlaví znak zeměbrany - železný kříž; vycházel v Berlíně od června 1848 a byl orgánem kontrarevoluční dvorní kamarily a pruských junkerů.
73 Viz Marx-Engels, Spisy 6, Soudní proces proti „Neue Rheinische Zeitung“
74 "Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue" ["Nové porýnské noviny. Politicko-ekonomická revue"] - časopis, který Marx a Engels založili v prosinci 1849 a vydávali do listopadu 1850. Časopis byl teoretickým a politickým orgánem Svazu komunistů, pokračováním novin "Neue Rheinische Zeitung", které Marx a Engels vydávali za revoluce z let 1848-1849 (viz poznámku [30]). Od března do listopadu 1850 vyšlo celkem 6 čísel revue, z toho jako poslední dvojčíslo (5-6). Časopis byl redigován v Londýně a tištěn v Hamburku. Na obálce byl uveden Hamburk a New York, protože Marx a Engels počítali s rozšířením časopisu mezi německými emigranty v Americe. Převážnou většinu příspěvků (články, mezinárodní přehledy a recenze) napsali Marx a Engels, kteří také získali za spolupracovníky své stoupence Wilhelma Wolffa, Josepha Weydemeyera a Georga Eccaria. Z prací zakladatelů marxismu tu byly otištěny Marxovy "Třídní boje ve Francii 1848-1850", Engelsova "Německá kampaň za říšskou ústavu", "Německá selská válka" aj. (viz Marx-Engels, Spisy 7, čes. vyd. 1959, str. 29-131, 133-252, 357-443). Ve většině těchto prací hodnotí autoři výsledky revoluce z let 1848-1849 a rozpracovávají teorii a taktiku revoluční proletářské strany, časopis přestal vycházet, protože byl v Německu neustále pronásledován a také pro nedostatek finančních prostředků.
75 Viz Marx-Engels, "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta", Spisy 8, str. 137-238.
76 Viz Marx-Engels, "Odhalení o kolínském procesu proti komunistům", Spisy 8, str. 443- 508.
77 "New-York Daily Tribune" ["Newyorská denní tribuna"] - americký deník, který vycházel v letech 1841-1924. Založil jej význačný americký novinář a politik Horace Greeley. Do poloviny padesátých let minulého století byl list orgánem levého křídla amerických whigů a potom orgánem republikánské strany. Ve čtyřicátých a padesátých letech byla "Tribune" pokrokovým listem a bojovala proti otrokářství. Do listu psala řada významných amerických spisovatelů a novinářů; od konce čtyřicátých let byl jedním z redaktorů "Tribune" Charles Dana, ovlivněný myšlenkami utopického socialismu. Marx začal s listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro "New-York Daily Tribune" napsal na Marxovo přání Engels. Marxovy a Engelsovy články v "New-York Daily Tribune" pojednávaly o důležitých otázkách mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického hnutí, hospodářského vývoje evropských zemí, koloniálních výbojů, národně osvobozeneckého hnutí v utlačovaných a závislých zemích atd. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, využívali Marx a Engels tohoto pokrokového amerického listu s širokým okruhem čtenářů k tomu, aby na konkrétních faktech odhalovali zlořády kapitalistické společnosti, její nesmiřitelné rozpory a omezenost buržoazní demokracie.
Marxova spolupráce s listem skončila v březnu 1862, v době občanské války v USA. K Marxovu rozchodu s "New-York Daily Tribune" značně přispělo to, že v redakci nabyli převahy stoupenci kompromisu s otrokářskými státy a list ztratil svůj pokrokový charakter.
78 Viz Marx-Engels, "Lord Palmerston", Spisy 9, str. 371-435.
79 Viz Marx-Engels, "Ke kritice politické ekonomie, Spisy 13, str. 31-189.
80 "Das Volk" ["Lid"] - týdeník, který vycházel německy v Londýně od 7. května do 20. srpna 1859. Byl založen jako oficiální orgán londýnského Německého dělnického vzdělávacího spolku. První číslo vyšlo za redakce německého publicisty, maloburžoazního demokrata Elarda Biscampa. Od 2. čísla se Marx ve velké míře podílel na vydávání listu, s nímž neoficiálně spolupracoval, trvale mu pomáhal a radil, redigoval články, sháněl pro list finanční podporu atd. V 6. čísle, jež vyšlo 11. června 1859, redakce oficiálně oznámila, že jejími spolupracovníky jsou Marx, Engels, Freiligrath, Wilhelm Wolff a Hermann Heise. Od té doby byl Marx fakticky redaktorem listu, který se stal orgánem proletářských revolucionářů. Začátkem července převzal Marx celé vedení listu.
Na stránkách listu "Volk" rozpracovávali Marx a Engels otázky revoluční teorie a taktiky proletářského boje; objasňovali třídní boje proletariátu a nesmiřitelně bojovali proti představitelům maloburžoazní ideologie. Z hlediska proletářského internacionalismu rozebírali události italsko-francouzské války proti Rakousku z roku 1859, otázky sjednocení Německa a Itálie, odhalovali zahraniční politiku Anglie, Pruska, Francie, Ruska a jiných reakčních států, vedli důsledný boj proti bonapartismu a jeho otevřeným i skrytým stoupencům.
V listu "Volk" vyšla Marxova předmluva k jeho práci "Ke kritice politické ekonomie" (viz Marx-Engels, Spisy 13, str. 35-40) a řada dalších Marxových a Engelsových prací. Celkem vyšlo 16 čísel listu. 20. srpna 1859 přestal list vycházet pro nedostatek finančních prostředků.
81 Viz Marx-Engels, "Pan Vogt", Spisy 14, str. 421-728.
82 Viz Marx-Engels, "Inaugurální adresa Mezinárodního dělnického sdružení", Spisy 16, str. 37-45.
83 Viz Marx-Engels, "Adresa "Občanská válka ve Francii" a anglický tisk", Spisy 17, str. 353-398.
84 Míní se tu obzvlášť hluboká hospodářská krize z roku 1873, která zachvátila Rakousko, Německo, USA, Anglii, Francii, Holandsko, Belgii, Itálii, Rusko a jiné země.