Bruselský kongres o svobodě obchodu

Bedřich Engels

Bruselský kongres o svobodě obchodu

Ve dnech 16., 17. a 18. září konal se zde (v Bruselu) kongres ekonomů, továrníků, obchodníků atd., kde se projednávala otázka svobodného obchodu. Zúčastnilo se ho asi 150 představitelů různých národností. Z anglických stoupenců svobodného obchodu se ho zúčastnili členové parlamentu dr. Bowring, plukovník Thompson, pan Ewart a pan Brown, dále pan James Wilson, redaktor listu „Economist“^{^[124]}, a jiní; z Francie přijel pan Wolowski, profesor práv; pan Blanqui, poslanec, profesor politické ekonomie, autor dějin této vědy a jiných spisů; pan Horace Say, syn proslulého ekonoma; pan Ch. Dunoyer, člen státní rady, autor různých děl o politice a ekonomii, a jiní. Z Německa tu nebyli žádní stoupenci svobodného obchodu, ale zato Holandsko, Dánsko, Itálie atd. vyslaly své delegáty. Pan Ramon de la Sagra z Madridu chtěl také přijet, ale dostavil se pozdě. Účast celé spousty belgických stoupenců svobodného obchodu není třeba ani připomínat, protože ta se rozumí sama sebou.

Tak se tedy sešel výkvět vědeckého světa, aby prodiskutoval důležitou otázku, zda svoboda obchodu bude pro svět dobrodiním. Jistě si myslíte, že diskuse takového skvělého shromáždění, diskuse, kterou vedly ekonomické hvězdy první velikosti, musela být navýsost zajímavá. Soudíte asi, že muži jako dr. Bowring, plukovník Thompson, Blanqui a Dunoyer jistě pronesli velmi skvělé projevy, uváděli nejpřesvědčivější argumenty, ukázali všechny otázky v úplně novém a překvapujícím světle. Bohužel, pane, kdybyste tu býval byl, byl byste krutě zklamán. Vaše velkolepé očekávání, Vaše blahé naděje by se byly za necelou hodinu rozplynuly vniveč.

Zúčastnil jsem se už nesčetných veřejných schůzí a diskusí. Za svého pobytu v Anglii jsem slyšel na schůzích Ligy proti obilním zákonům stokrát omílat všechny ty jejich argumenty, ale nikdy, na mou věru nikdy jsem neslyšel takové nudné, slaboduché fráze, pronášené s takovou dávkou samolibosti. Ještě nikdy jsem nebyl tak zklamán. To, co se tu dělo, nezaslouží názvu diskuse — bylo to jen hospodské žvanění. Na pole politické ekonomie ve vlastním slova smyslu se tyto přední vědecké kapacity ani neodvážily vstoupit. Nebudu Vám opakovat všechny ty otřepané fráze, které se tu omílaly v prvních dvou dnech. Přečtěte si dvě tři čísla „League“ nebo „Manchester Guardian“^{^[125]} a najdete tam všechno, co se tu říkalo, snad až na několik líbivých vět, které pronesl pan Wolowski, ale které stejně vykradl z brožury pana Bastiata (hlavy francouzských freetraderů) „Ekonomická sofismata“. Freetradeři nečekali, že narazí na nějaký jiný odpor než na oposici pana Rittinghausena, německého ochranáře a vcelku nemastného neslaného chlapíka. Jenže se nečekaně přihlásil o slovo pan Duchateau, francouzský průmyslník a ochranář, muž, který vystoupil na obranu vlastního měšce stejně jako pan Ewart nebo pan Brown, a tak je roznesl, že druhý den mnozí delegáti — dokonce i z řad freetraderů — v diskusi přiznávali, že byli poraženi. Ale pomstili se při hlasování — resoluce byly samozřejmě schváleny téměř jednomyslně.

Třetí den se diskutovalo o otázce, která zajímá Vaše čtenáře. Byla to otázka: „Prospěje uskutečnění všeobecné svobody obchodu dělnické třídě?“ Kladnou odpověď na tuto otázku hájil pan Brown, freetrader z jižního Lancashiru, dlouhým anglickým proslovem; on a pan Wilson byli jediní, kteří mluvili anglicky, všichni ostatní mluvili francouzsky — dr. Bowring velmi dobře, plukovník Thompson snesitelně a pan Ewart strašně. Pan Brown opakoval část starých pouček Ligy proti obilním zákonům ukňouraným hlasem připomínajícím anglikánského velebníčka.

Po něm se ujal slova pan Weerth z pruského Porýní. Myslím, že tohoto pána znáte, je to mladý obchodník, jehož básně jsou dobře známy a velmi oblíbeny po celém Německu. Žije několik let v Yorkshiru a viděl na vlastní oči, jak žijí dělníci. Má tam mezi nimi mnoho přátel, kteří budou mít radost, dovědí-li se, že na ně nezapomněl. Protože jeho projev bude pro Vaše čtenáře nejzajímavějším bodem celého kongresu, budu o něm referovat obšírněji.

Pan Weerth řekl toto:

„Pánové! Diskutujete o vlivu svobodného obchodu na postavení pracujících tříd. Projevujete těmto třídám nejvřelejší sympatie. To mě velmi těší, ale přesto mě překvapuje, že mezi vámi nevidím ani jednoho představitele pracujících tříd! Majetné třídy Francie jsou tu zastoupeny pairem, zámožné třídy Anglie několika členy parlamentu, belgické bývalým ministrem, ba i německé zámožné třídy jsou tu zastoupeny váženým pánem, který nám tu načrtl hodnověrný obraz stavu této země. Ale kde jsou, ptám se vás, představitelé pracujících? Nevidím je tady; a proto mi, pánové, dovolte, abych se sám ujal obrany jejich zájmů. Dovoluji si mluvit k vám jménem pracujícího lidu, zejména těch pěti milionů anglických dělníků, mezi nimiž jsem strávil několik nejhezčích let svého života a které znám a miluji. (Potlesk.) Opravdu, pánové, k děIníkim je třeba přistupovat s určitým porozuměním. Dosud se s nimi nezacházelo jako s lidmi, ale jako s tažnými zvířaty, či spíše jako se zbožím, jako se stroji; angličtí továrníci si to uvědomují tak dobře, že nikdy neřeknou: zaměstnáváme tolik a tolik dělníků, ale vždy: tolik a tolik ‚rukou‘. V duchu této zásady neváhaly zámožné třídy nikdy ani na chvíli využívat jejich služeb, dokud je potřebovaly, a pak, když se už z nich nedal vyždímat žádný zisk, vyhodily je na ulici. A tak se postavení těchto vyděděnců moderní společnosti stalo takovým, že už nemůže být horší. Podívejte se, kam chcete: na břehy Rhóny, do špinavých a zamořených uliček Manchesteru, Leedsu a Birminghamu, do saských a slezských hor, do vestfálské roviny; všude se setkáte s bledými vychrtlými tvářemi, s chmurným zoufalstvím v očích lidí, kteří se marně domáhají svých práv a postavení, jež jim náleží v civilisované společnosti.“ (Velký rozruch v sále.)

Pan Weerth potom prohlásil, že podle jeho mínění systém ochranných cel ve skutečnosti dělníky nechrání, ale že ani svobodný obchod — a řekl jim to rovnou a naprosto jasně, ačkoli prý je sám stoupenec svobody obchodu — ani svoboda obchodu nezmění nic na bídném postavení dělnictva. Naprosto prý nesdílí iluse freetraderů, pokud jde o blahodárné účinky jejich systému pro dělnickou třídu. Naopak, svoboda obchodu, úplné uskutečnění zásad svobodné konkurence, zostří ještě víc vzájemnou konkurenci mezi dělníky, protože i kapitalisté si budou konkurovat bezohledněji. Naprostá svoboda konkurence bude nesporně mocným popudem k vynalézání nových strojů, a tyto stroje pak vytlačí ještě mnohem víc dělníků, než již teď denně vytlačují. Svoboda konkurence bude podporovat všestranný rozvoj výroby, ale právě proto vyvolá stejnou měrou nadvýrobu, přeplnění trhu, obchodní poruchy. Freetradeři tvrdí, že uskuteční-li se systém svobody obchodu, tyto strašné otřesy přestanou; ale bude tomu právě naopak, otřesy budou ještě častější silnější než kdy předtím. Je možné, ba jisté, že zpočátku bude zlevnění potravin pro pracující dobrodiním — že snížené výrobní náklady zvýší spotřebu a poptávku po pracovní síle, ale tato výhoda se brzy změní v bídu, vzájemná konkurence zase dělníky brzy stlačí na dřívější žebráckou úroveň. Po těchto i jiných argumentech (jež byly zřejmě pro shromážděné úplnou novinkou, neboť je vyslechli s napjatou pozorností, třebaže dopisovatel „Times“ je odbyl drzým, ale charakteristickým úsměškem: „chartistické fráze“) pan Weerth zakončil takto:

„A nemyslete si, pánové, že to je jen moje osobní mínění; je to také názor anglických dělníků, třídy, kterou miluji a ctím, protože jsou to opravdu inteligentní a energičtí lidé (potlesk, výkřiky: „To jsou poklony!“); dokážu to několika fakty. Celých šest let se pánové z Ligy, které tu vidíme, ucházeli o přízeň dělníků, leč marně. Dělníci nikdy nezapomněli, že kapitalisté jsou jejich přirození nepřátelé; měli v paměti nepokoje, které vyprovokovala Liga roku 1842,^{^[126]} a odpor zaměstnavatelů proti zákonu o desetihodinové pracovní době. Jenom koncem roku 1845 se chartisté, elita dělnické třídy, dočasně spojili s Ligou, aby rozdrtili svého společného nepřítele, velkostatkářskou aristokracii. Ale to bylo jen nakrátko a dělníci se přitom nikdy nedali zmást svůdnými sliby pana Cobdena, Brighta a spol., nedělali si naděje, že se uskuteční jejich řeči o levném chlebu, vysokých mzdách a hojnosti práce. Ne, ani na chvíli nepřestali spoléhat jedině na své vlastní síly, vytvářet zvláštní stranu, vedenou vlastními vůdci, neúnavným Duncombem a Feargusem O‘Connorem, který přes všechny pomluvy“ (a tady se pan Weerth podíval na dr. Bowringa a ten udělal rychlý křečovitý pohyb), „který přes všechny pomluvy za několik týdnů zasedne spolu s vámi do lavic Dolní sněmovny. Tedy jménem těch miliónů, kteří nevěří, že svobodný obchod vykouzlí pro ně nějaký zázrak, vyzývám vás, abyste hledali jiné prostředky, jak účinně zlepšit jejich postavení. Pánové, vyzývám vás ve vašem vlastním zájmu. Už se nemusíte třást před carem všech Rusů; už se nemusíte bát vpádu kozáků, ale nedáte-li si pozor, budete se brzy děsit vpádu vlastních dělníků ti budou pro vás strašnější než všichni kozáci světa. Pánové, dělníci už od vás nechtějí slova, chtějí činy. A není proč se tomu divit. Dělníci si velmi dobře vzpomínají, že roku 1830 a 1831, když vám v Londýně vybojovávali zákon o reformě, když za vás bojovali v ulicích Paříže a Bruselu, tehdy jste jim prokazovali přízeň, tiskli jste jim ruce a vynášeli je do nebes; ale když za několik let nato žádali chléb, byli přijati kartáčovou střelbou a bodáky (výkřiky: „Hoho! To ne!“ „Ano, ano! Buzançais, Lyon“^{^[127]}). Říkám vám proto znovu: dobrá, zaveďte si svůj svobodný obchod; ale myslete při tom také na to, co uděláte ve prospěch pracující třídy, nebo toho budete jednou litovat.“ (Silný potlesk.)

Hned po panu Weerthovi se zvedl pan dr. Bowring, aby odpověděl.

„Pánové,“ řekl, „mohu vám sdělit, že vážený delegát, který právě domluvil, nebyl pověřen anglickým dělnictvem, aby je na tomto kongresu zastupoval. Naopak anglický lid jako celek zmocnil k tomuto účelu nás, a proto si činíme nárok na to, být pokládáni za jeho pravé představitele.“

Dále se ve svém projevu snažil ukázat blahodárné účinky svobodného obchodu; důkazem toho prý je zvýšený dovoz potravin do Anglie po zavedení loňského tarifu. Tolik a tolik vajec, tolik a tolik centů másla, sýra, šunky, slaniny, tolik a tolik kusů dobytka atd. atd.; kdo by to prý byl snědl, ne-li angličtí dělníci? Dr. Bowring nám ovšem úplně zapomnčl říci, oč se týchž výrobků vyrobilo v Anglii méně od té doby, co byla připuštěna zahraniční konkurence. Pokládal za samozřejmé, že zvýšený dovoz přesvědčivě dokazuje zvýšenou spotřebu. Nezmínil se o tom, kde by měli dělníci z Manchesteru, Bradfordu a Leedsu, kteří sc teď potloukají po ulicích a nemohou dostat práci, kde by měli vzít peníze na tento domnělý vzrůst spotřeby a blahobyt, který prý jim přinesla svoboda obchodu, protože jsme zatím neslyšeli nic o tom, že by jim, když nepracují, dávali jejich zaměstnavatelé vejce, máslo, sýr, šunku a maso zadarmo. Nezmínil se ani slovem o dnešní stagnaci průmyslu a obchodu, o níž všechny noviny píší, že takovou nikdo nepamatuje. Dr. Bowring se tváří, jako by nevěděl, že když freetradeři zavedli svá opatření, ukázalo se, že všechny jejich předpovědi byly pravým opakem skutečnosti. Ani jediným slovem neprojevil účast se strádáním dělnické třídy, naopak, líčil její dnešní chmurnou situaci jako nejskvělejší, nejrůžovější a nejpříznivější, jakou si může přát.

Angličtí dělníci mají teď na vybranou, koho chtějí pokládat za svého představitele. Potom ještě vystoupilo mnoho dalších řečníků, kteří mluvili o všem možném i nemožném, jen ne k tématu diskuse. Pan MacAdam, poslanec za Belfast (?)‚ pronesl rozvláčnou řeč o předení lnu v Irsku a přímo shromáždění ubíjel statistikami. Pan Ackersdijk, holandský profesor, mluvil o starém a mladém Holandsku, o lutyšské universitě, o Walpolovi a Dewitovi. Pan Van de Casteele mluvil o Francii, Belgii a vládě. Pan Asher z Berlína o německém patriotismu a jakémsi novém výrobku, který nazýval duchovní produkcí. Pan Den Tex, Holanďan, bůhví o čem. Nakonec, když už celé shromáždění napůl spalo, probudil je pan Wolowski, který se vrátil k projednávané otázce a odpovídal panu Weerthovi. Jeho řeč, stejně jako všechny projevy, které tu měli Francouzi, dokázala, jak se francouzští kapitalisté bojí, že se splní proroctví pana Weertha; mluví s takovou předstíranou sympatií, tak pokrytecky a ubrečeně o strádání dělnické třídy, že by to člověk hnedle bral vážně, nebýt jejich vypasených břich, nebýt zjevných známek pokrytectví hluboce vrytých do jejich tváří, nebýt žalostných receptů, které navrhují, a do očí bijícího rozporu mezi jejich slovy a činy. Proto jim také nikdy ani jediný dělník nesedl na lep. Potom vstal vévoda dʼHarcourt, francouzský pair, a rovněž se domáhal pro přítomné francouzské kapitalisty, poslance atd. práva mluvit jménem francouzského dělnictva. Tito pánové mohou vystupovat jménem fracouzských dělníků asi jako dr. Bowring jménem anglickýcli chartistů. Pak promluvil pan James Wilson a uspávajícím hlasem filadelfského kvakera drze opakoval nejnehoráznější a nejotřepanější argumenty Ligy.

Z toho jistě vidíte, jak pěkná diskuse to byla. Dr. Marx z Bruselu, kterého znáte jako daleko nejtalentovanějšího představitele německé demokracie, se také přihlásil o slovo. Připravil si projev, který, kdyby byl býval pronesen, byl by „váženým pánům“ shromážděným na kongrese znemožnil dát o této otázce hlasovat. Ale oposiční vystoupení pana Weertha je poplašilo. Rozhodli se, že nedají slovo nikomu, jehož pravověrností si nejsou naprosto jisti. Proto pánové Wolowski, Wilson a jiní výtečníci překračovali stanovenou řečnickou lhůtu, takže když byly čtyři hodiny, bylo přihlášeno do diskuse ještě šest nebo sedm pánů. Ale předseda náhle diskusi přerušil a celý ten houf bláznů, nevědomců a podvodníků, kteří si říkají kongres politických ekonomů, odhlasoval všemi hlasy kromě jednoho (byl to ten chudák bláznivý německý ochranář, o němž jsem se už zmiňoval) — demokraté nehlasovali vůbec že svoboda obchodu je pro dělnictvo nesmírně blahodárná a že je osvobodí od veškeré bídy a všech strastí.

Ježto řeč pana Marxe, přestože nebyla přednesena, je nejlepším a nejpádnějším vyvrácením této drzé lži, jaké si lze představit, a protože její obsah je pro Angličany úplnou novinkou — přes stovky stran, které byly pro i proti na toto téma popsány — přikládám z ní několik výňatků.

Řeč dr. Marxe o systému ochranných cel, svobodě obchodu a dělnické třídě

Existují dvě sekty ochranářů. První sekta, kterou v Německu představuje dr. List, neměla nikdy v úmyslu chránit ruční práci; naopak, žádala ochranná cla proto, aby ruční práci mohly vytlačit stroje, aby namísto patriarchální výroby nastoupil moderní průmysl. Jejich cílem bylo vždy klestit cestu panství majetných tříd (buržoasie), zvláště velkých průmyslových kapitalistů. Otevřeně prohlašovali zkázu drobných výrobců, malých obchodníků a malorolníků za jev sice politováníhodný, ale přitom naprosto nevyhnutelný. Druhá škola ochranářů žádala nejen ochranu domácí výroby, nýbrž naprostý zákaz dovozu. Navrhovala, aby se ruční práce chránila před vpádem strojů, stejně jako před zahraniční konkurencí. Navrhovala chránit vysokými cly nejen domácí průmysl, ale i domácí zemědělství a výrobu surovin. A k čemu tato škola dospěla? Nejen k zákazu zahraničních průmyslových výrobků, nýbrž přímo k zákazu rozvoje domácího průmyslu. A tak se celý systém ochranných cel nevyhnutelně octl před tímto dilematem: buď bude chránit rozvoj domácího průmyslu, a pak musí obětovat ruční práci, anebo bude chránit ruční práci, a pak musí obětovat domácí průmysl. Ochranáři z první sekty, kteří chápali, že rozvoj strojové výroby, dělby práce a konkurence je nezbytný, říkali dělníkům: „Když už vás má někdo dřít, je rozhodně lepší, když vás dřou vaši krajané, a ne cizinci.“ Bude se dělnická třída s takovým postavením navždy smiřovat? Myslím, že ne. Ti, kdo boháčům vyrábějí všechno bohatství a všechen přepych, se nesmíří s takovou ubohou útěchou. Za materiální produkci budou žádat materiálnější odměnu. Avšak ochranáři říkají: „My konec konců jen udržujeme dnešní stav společnosti. Zajišťujeme jakžtakž dělníkům zaměstnání, které potřebují. Staráme se o to, aby je cizí konkurence nevyhodila na ulici.“ Budiž. V nejlepším případě tedy ochranáři přiznávají, že nedovedou navrhnout nic lepšího než další trvání dnešního stavu. Jenže dělnická třída nechce, aby její dnešní postavení trvalo dál, chce, aby se změnilo k lepšímu. Ochranář má ještě jedna zadní vrátka. Řekne, že naprosto není proti sociálním reformám uvnitř země, ale první podmínkou úspěchu těchto reforem je prý zabránit jakémukoli zmatku, který by mohla způsobit zahraniční konkurence. „Můj systém,“ řekne, „není systém sociálních reforem, ale když už chceme reformovat společnost, nebylo by lepší provést to nejprve v naší zemi, a teprve pak mluvit o reformách v našich vztazích k ostatním zemím?“ To zní opravdu velmi přesvědčivě, ale pod touto zdánlivou samozřejmostí se skrývá velmi zarážející rozpor. Systém ochranných cel vyzbrojuje kapitál jedné země proti kapitálu cizích zemí, posiluje jej proti cizím kapitálům a přitom se domnívá, že tento kapitál, takto vyzbrojený, takto posílený, bude slabý, nemohoucí a ústupný vůči práci. To by ovšem znamenalo dovolávat se milosrdnosti kapitálu, jako by kapitál jako takový mohl být vůbec milosrdný. Vždyť sociální reformy se přece nikdy neuskutečňují slabostí silného, nýbrž vždycky silou slabého. Ale není vůbec nutné se u toho nějak zvlášť pozastavovat. Ve chvíli, kdy ochranáři přiznali, že sociální reformy nevyplývají nutně z jejich systému, nejsou jeho nerozlučnou součástí, nýbrž tvoří úplně zvláštní otázku, v té chvíli upouštějí od problému, o němž tu diskutujeme. A tak je můžeme nechat a raději se podívat, jaký účinek má na postavení dělnické třídy svobodný obchod. Rozřešit problém, jaký vliv bude mít úplné zrušení všech omezení obchodu na postavení dělnické třídy, to je velmi snadné. Dokonce to ani není problém. Bylo-li něco v politické ekonomii jasně vyloženo, pak je to úděl, který čeká dělnickou třídu za vlády svobodného obchodu. Všechny zákony vyložené v klasických dílech o politické ekonomii platí, přesně vzato, jen za předpokladu, že obchod je zbaven všech omezení, že konkurence je naprosto svobodná nejen v jedné zemi, nýbrž na celém světě. Tyto zákony, které odvodili A. Smith, Say a Ricardo, zákony výroby a rozdělování bohatství, tyto zákony jsou tím pravdivější, tím přesnější, tím víc přestávají být pouhými abstrakcemi, čím víc se svobodný obchod stává skutečností. Kdykoli vědci pojednávají o nějakém ekonomickém předmětu, co chvíli nám připomínají, že všechny jejich úvahy spočívají na předpokladu, že budou odstraněny všechny dosud existující překážky obchodu. Mají úplně pravdu, používají-li této metody. Tím totiž nevytvářejí nějaké libovolné abstrakce, nýbrž jen nezahrnují do svých úvah řadu nahodilých okolností. A tak lze právem říci, že ekonomové — Ricardo a ostatní — vědí víc o společnosti, jaká bude, než o společnosti, jaká je. Vědí víc o budoucnosti než o přítomnosti. Chcete-li číst v knize budoucnosti, otevřte si Smithe, Saye, Ricarda. Tam najdete velmi jasně popsánu situaci, v níž se octne dělnická třída za vlády dokonale svobodného obchodu. Obraťte sc např. na takovou autoritu, jako je Ricardo, autoritu, nad niž nemůže být spolehlivější. Co je to přirozená normální cena, ekonomicky vyjádřeno, dělníkovy práce? Ricardo odpovídá: „Mzda redukovaná na minimum, na nejnižší úroveň.“ Práce je zboží jako každé jiné. A cena zboží je určována dobou nutnou k jeho výrobě. Co je tedy nutné, aby se vyrobilo zboží práce? Přesně to, co je nutné k výrobě množství zboží, které je nezbytné k obživě dělníka a k nahrazení vynaložených sil, co umožňuje, aby žil a jakžtakž udržoval svůj rod. Nesmíme si ovšem představovat, že dělník se nikdy nepozvedne nad tuto nejnižší úroveň nebo že nikdy neklesne pod ni. To ne. Podle tohoto zákona bude dělnická třída občas šťastnější, bude mít po určitou dobu víc než minimum, ale tento přebytek bude jen přídavkem vynahrazujícím to, oč bude mít méně než toto minimum v jiné době, v době průmyslové stagnace. To znamená, že vezmeme-li určité období, které se vždy periodicky opakuje a během něhož obchod prochází koloběhem prosperity, nadvýroby, stagnace a krize, a vezmeme-li z tohoto období průměr toho, co dostane dělník nad minimum a pod ně, shledáme, že vcelku nedostane ani víc, ani míň než minimum; jinak řečeno, že dělnická třída jako třída se bude udržovat dál přes všechny bědy a strádání, přes mrtvé zanechané na průmyslovém bitevním poli. Ale co z toho? Dělnická třída samozřejmě existuje, a nejen existuje, ale i vzrůstá. Tento zákon, že nejnižší úroveň mezd je přirozenou cenou zboží práce, se bude realisovat tou měrou, jak se bude uskutečňovat Ricardův předpoklad, že bude nastolena svoboda obchodu. Přijímáme všechno, co bylo řečeno o výhodách svobodného obchodu. Výrobní síly porostou, zmizí daně, kterými zatěžuje zemi ochranné clo, všechno zboží se bude prodávat za nižší ceny. A co k tomu říká Ricardo? „Ježto práce je také zboží, bude se i ona prodávat za nižší cenu“, takže si ji budete skutečně moci opatřit velmi levně, stejně jako pepř a sůl. A stejně jako budou po uskutečnění svobody obchodu všechny ostatní zákony politické ekonomie působit intensivněji, budou přesnější, nabude za vlády svobodného obchodu té nejširší působnosti i populační zákon, jak jej razil Malthus. Máte tedy na vybranou: buď musíte popřít celou politickou ekonomii, tak jak v přítomné době existuje, anebo musíte připustit, že za svobody obchodu dolehnou ekonomické zákony se vší tvrdostí na dělnickou třídu. Znamená to, že jsme proti svobodnému obchodu? Ne, jsme pro svobodný obchod, protože po jeho zavedení budou všechny ekonomické zákony se všemi svými ohromujícími rozpory působit v širším měřítku, na větším území, na celém světě; a také proto, že ze spletení všech těchto rozporů do jednoho klubka, kde se srazí, zrodí se boj, který vyústí v osvobození proletariátu.

Napsal B. Engels koncem září 1847
Otištěno v listu „The Northern Star“
čís. 520 z 9. října 1847
s poznámkou redakce:
„O d n a š e h o n ě m e c k é h o d o p i s o v a t e l e“

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:

124 „The Economist“ [„Ekonom“] — anglický týdeník pro ekonomické a politické otázky, který vychází v Londýně od roku 1843; je to orgán průmyslové velkoburžoasie.

125 „The League“ [„Liga“] — anglický buržoasní časopis, orgán Ligy proti obilním zákonům; vycházel v Londýně v letech 1843—1846.

„The Manchester Guardian“ [„Manchesterský strážce“] — anglické buržoasní noviny, orgán stoupenců svobodného obchodu (freetraderů), později orgán liberální strany; vychází v Manchesteru od roku 1821.

126 Ve snaze využít chartistického hnutí v boji proti vládě a landlordům Liga proti obilním zákonům v srpnu roku 1842 záměrně podněcovala dělníky k různým akcím. Když se však stávky a nepokoje příliš rozmohly, liberální buržoasie se zalekla a začala podporovat represálie proti dělníkům. Provokativní chování buržoasních radikálů a liberálů urychlilo roztržku mezi nimi a chartisty.

127 Míní se krvavé potlačení povstání lyonských dělníků roku 1831 a 1834 a masakr dělníků vládním vojskem na začátku roku 1847 v Buzançais (departement Indre), kde hladoví dělníci přepadli obilní sklady a sýpky, které patřily spekulantům.