Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě III

Protiklad ekonomů
(na základě ricardovské teorie)

ǁ852ǀ V ricardovském období politické ekonomie [vzniká] současně protiklad, komunismus (Owen) a socialismus (Fourier, S[ain]t-Simon; socialismus pouze ve svých prvých počátcích). Podle našeho plánu [máme] tu však co činit jen s protikladem, který sám z předpokladů ekonomů vychází.

V následujících spisech, jež citujeme, zjistíme, že ve skutečnosti všechny vycházejí z ricardovské formy.

1. [Pamflet]
„The source and remedy of the national difficulties etc.“

[a) Názor na zisk, rentu a úrok jako nadpráci dělníků.
Vzájemný vztah mezi akumulací kapitálu a takzvaným „pracovním fondem“]

„The Source and Remedy of the National Difficulties [deduced from Principles of Political Economy, in] a Letter to Lord John Russel“, Londýn 1821 (anonymní).

Tento sotva známý pamflet (asi 40 stránek) [který se objevil] v době, kdy „tento neuvěřitelný příštipkář“^[a] McCulloch začínal na sebe obracet pozornost — znamená zásadní pokrok vzhledem k Ricardovi. Označuje přímo nadhodnotu čili „zisk“, jak to nazývá Ricardo (často také nadvýrobek), čili „úrok“, jak to pojmenovává autor pamfletu, za nadpráci, práci, kterou vykonává dělník zdarma, kterou vykonává nad to množství práce, jímž se nahrazuje hodnota jeho pracovní síly, nebo se vyrábí ekvivalent jeho mzdy. Jako bylo důležité převést hodnotu na práci, právě tak bylo důležité nadhodnotu, která se zračí v nadvýrobku, [zobrazit] jako nadpráci. To už je fakticky řečeno u A[dama] Smitha a je to hlavním momentem ricardovského výkladu. Avšak u něho to není nikde vysloveno a fixováno v absolutní formě.

Jestli Ricardo atd. má pouze zájem pochopit vztahy kapitalistické výroby a prohlásit ji za absolutní formu výroby, pak pamflet a jiné spisy této kategorie, o nichž je zde zmínka, se zmocňují odhalených mysterií kapitalistické výroby, aby proti ní bojovali z pozice průmyslového proletariátu.

[V pamfletu se říká:]

„Ať připadá kapitalistovi cokoli“ (z hlediska kapitálu), „může si vždy přivlastnit pouze dělníkovu nadpráci, neboť dělník musí žít.“ (Cit. dílo, str. 23.)

Tyto podmínky života, to minimum, při kterém může dělník žít, a proto množství nadpráce, které z něj může být vymačkáno, jsou ovšem relativní.

„Jestliže se hodnota“ kapitálu nezmenšuje úměrně tomu, jak vzrůstá jeho masa, budou kapitalisté ždimat z dělníků produkt každé pracovní hodiny, převyšující to, z čeho může dělník žít. A i když se to zdá odporné a hrozné, je kapitalista koneckonců s to spekulovat s takovými potravinami, jejichž výroba vyžaduje nejméně práce, a dělníkovi může nakonec říci; nejez chléb, protože ječná kaše je levnější; nejez maso, neboť se dá žít z řepy a brambor. A k tomu jsme se dostali.“ (Cit. dílo, str. 23—24.)

„Jestliže dělník může být donucen k tomu, aby se živil bramborami místo chlebem, pak je nesporně správné, že z jeho práce lze vytlouci víc, tzn. jestliže v době, kdy žil z chleba, byl nucen ponechat si pro sebe pondělní a úterní práci, aby udržel sebe a svoji rodinu, pak při bramborové stravě si bude ponechávat jen polovinu pondělí; a druhá polovina pondělí a celé úterý budou uvolněny ve prospěch státu nebo pro kapitalistu.“ (Cit. dílo, str. 26.)

Zde je zisk atd. redukován přímo na přivlastnění takové pracovní doby, za kterou dělník nedostává žádný ekvivalent.

„Uznává se, že úrok placený kapitalistům, ať už v podobě renty, peněžního úroku nebo obchodního zisku, je placen z práce jiných.“ (Cit. dílo, str. 23.)

Tedy renta, peněžní úrok, průmyslový zisk jsou různé formy „úroku z kapitálu“, který se opět redukuje na „dělníkovu nadpráci“. Tato nadpráce se pak zračí v nadvýrobku. Kapitalista vlastní nadpráci čili nadvýrobek. Nadvýrobek je kapitál.

„Připustme, že... nadpráce neexistuje, že tedy neexistuje nic, co by se mohlo akumulovat jako kapitál.“ (Cit. dílo, str. 4.)

A hned na to říká

„vlastníci nadvýrobku čili kapitálu“. (Cit. dilo.)

V úplně jiném smyslu než hořekující ricardovci autor říká

„Přirozeným a nutným důsledkem vzrůstajicího kapitálu je jeho zmenšující se hodnota.“ (Cit. dílo, str. 21—22.)

Pokud jde o Ricarda.

„Proč se namáhá nám ukázat, že akumulace kapitálu nesníží zisk, neboť zisk lze snížit jen zvýšením mezd jestliže se ukáže, že, neroste-li obyvatelstvo stejnou měrou jako kapitál, mzdy v důsledku nepoměru mezi kapitálem a prací narůstají, s že, roste-li obyvatelstvo, narůstají mzdy v důsledku obtížného zajišťování potravin.“ (Cit. dílo, str. 23.)

ǁ853ǀ Kdyby se hodnota kapitálu — tj. úrok z kapitálu, tj. nadpráce, které velí, kterou si přivlastňuje — nezmenšovala, když masa kapitálu roste, probíhalo by [hromadění] úroku z úroku geometrickou řadou; a stejně jako tato řada vypočtena v penězích (Viz Price) předpokládá nemožnou akumulaci (míru akumulace), pak by, zredukována na svůj skutečný základ — práci, pohltila jako „připadající “ na kapitál nejen nadpráci, nýbrž i nutnou práci. (Vrátit se k priceovské fantazii v oddíle o důchodu a jeho zdrojích.)^[85]

„Kdyby bylo možné trvale zvětšovat kapitál a udržovat hodnotu kapitálu, což by se projevilo v tom, že by se úrok z peněz nezměnil, pak by úroky, které se platí z kapitálu, brzy převýšily celkový produkt práce... Kapitál má tendenci rozmnožovat kapitál vice než aritmetickou řadou. Uznává se, že úrok placený kapitalistům, ať v podobě renty, peněžního úroku nebo obchodního zisku, je placen z práce jiných. Práce, která se vydává za použiti kapitálu, musí proto v průběhu akumulace kapitálu vzrůstat, nemění-li se úrok placený za kapitál, dokud celkovou práci všech dělníků společnosti nepohltí kapitalisté. K tomu však nemůže dojít Ať už kapitalistovi připadá cokoli, může si vždy přivlastnit jen dělníkovu nadpráci, neboť dělník musí žít.“ (Cit, dílo, str. 23.)

Ale jak klesá hodnota kapitálu, mu není jasné. Sám říká, že podle Ricarda k tomu dochází tím, že mzda vzrůstá, jestliže kapitál akumuluje rychleji, než roste obyvatelstvo; nebo tím, že hodnota mzdy (ne její množství) roste, jestliže obyvatelstvo roste rychleji, než akumuluje kapitál (nebo přinejmenším, roste-li současně), v důsledku klesající produktivnosti zemědělství. Ale jak to vysvětluje [anonym]? S posledním nesouhlasí; mzdy se podle něj stále víc redukují na možné minimum. Říká, že [snižování „úroku“ z kapitálu] je možné jen tím, že ta část kapitálu, která se směňuje za živou práci, relativně klesá, ačkoli dělník je vykořisťován víc nebo stejně.

V každém případě je záslužné, že nesmysl o geometrické úrokové řadě je uveden na svůj správný smysl, tj. nesmysl.^[b]

Existují ostatně dvě cesty, jimiž se — podle pamfletisty — zamezuje tomu, aby s růstem nadvýrobku čili nadpráce byl kapitál nucen odvádět zpět dělníkům neustále větší část svého lupu.

První cestou je přeměna nadvýrobku ve fixní kapitál, Čímž se zamezuje, aby pracovní fond — čili ta část produktu, kterou spotřebovává dělník — musel s akumulací kapitálu vzrůstat.

Druhou cestou je zahraniční obchod, který kapitalistům umožňuje, aby směňovali nadvýrobek za zahraniční přepychové předměty, a tak jej sami spotřebovávali. Tím může ta část produktu, která existuje v podobě nezbytných životních prostředků, dokonce vzrůstat, aniž by musela v jakémkoli poměru ke svému růstu připlývat ve formě mezd zpět k dělníkům.

Je třeba poznamenat, že první cesta, která působí jen periodicky, ale potom své působení paralyzuje (alespoň pokud se fixní kapitál skládá ze strojů atd., jež samy vcházejí do výroby nezbytných životních prostředků), podmiňuje přeměnu nadvýrobku v kapitál, zatímco druhá cesta podmiňuje spotřebu stále rostoucí části nadvýrobku kapitalisty, jejich rostoucí spotřebu — a ne zpětnou přeměnu nadvýrobku v kapitál. Kdyby tentýž nadvýrobek zůstal ve formě, v níž bezprostředně existuje, musela by se jeho velká část směňovat s dělníky jako variabilní kapitál. Důsledkem toho by byl růst mzdy a pokles absolutní nebo relativní nadhodnoty. Zde je vlastní tajemství Malthusovy nutnosti rostoucí spotřeby „bohatých“, aby se ta část výrobku, která se směňuje za práci, přeměnila v kapitál, měla vysokou hodnotu, přinášela velký zisk, absorbovala mnoho nadpráce. Malthus pouze nenechává spotřebovávat samotné průmyslové kapitalisty, nýbrž [určuje] pro tyto funkce landlordy, sinekuristy atd., protože vášeň pro akumulaci a pro vydávání spojené v jedné osobě, by spolu navzájem hrály komedii. Zde také vystupuje nesprávnost Bartonových, Ricardových atd. názorů. Mzda není určována tou částí masy celkového produktu, která může být spotřebována jako variabilní kapitál, nebo se v takový müže přeměnit, nýbrž tou částí masy, která se v něj přeměňuje. Jedna část může být snědena samotnými příživníky v naturálním stavu, druhá část může být prostřednictvím zahraničního obchodu atd. spotřebována jako přepychové předměty.

Náš pamfletista přehlédl dvojí:

Zaváděním strojů je masa dělníků neustále vyhazována ze zaměstnání, a tím se vytváří nadbytečné obyvatelstvo; nadvýrobek tedy nachází novou pracovní sílu, za kterou se může směňovat, aniž by vzrostlo obyvatelstvo a aniž by bylo nutné prodlužovat absolutní pracovní dobu. Dříve, řekněme, bylo zaměstnáno 500 dělníků, nyní 300, kteří dodávají relativně víc nadpráce. 200 jich může být zaměstnáno za nadvýrobek, jakmile dostatečně vzroste. Jedna část starého variabilního kapitálu se přemění ve fixní, druhá zaměstnává méně dělníků, avšak v poměru k jejich počtu z nich vysává víc nadhodnoty a zejména také víc nadvýrobku. Zbývajících 200 je materiálem vytvořeným pro kapitalizaci nového nadvýrobku.

ǁ853aǀ Přeměna nezbytných životních prostředků v přepychové předměty prostřednictvím zahraničního obchodu, jak ji chápe pamflet, [je] sama o sobě důležitá:

1. protože skoncovala s nesmyslem, jakoby mzda závisela na mase vyrobených životních prostředků — jakoby tyto životní prostředky musely být spotřebovány v této formě výrobci nebo dokonce vyrábějícím národem en masse, musely by tedy být zpětně přeměněny ve variabilní kapitál, nebo, jak říkají Barton a Ricardo, „oběžný kapitál“;

2. protože tím je určena celá společenská forma zaostalých národů — např. otrokářských států v severoamerických státech (viz Cairnes^[86]) nebo Polska atd. (což pochopil už starý Büsch, jestli i to neukradl ze Steuarta) —‚ které jsou ve spojení se světovým trhem spočívajícím na kapitalistické výrobě. Aťje nadvýrobek, který v jednoduché formě, jako bavlna či obilí, vysávají z nadpráce svých otroků, jakkoli velký, mohou zůstat u této jednoduché, nediferencované práce, jelikož jim zahraniční obchod umožňuje, aby dali tomuto jednoduchému výrobku jakoukoli libovolnou formu užitné hodnoty.

Tvrzení, že na velikosti „oběžného kapitálu“ závisí ta část ročního produktu, která musí být vydána jako mzda, by bylo al pari^[c] s tvrzením, že skládá-li se velká část produktu z „budov“, stavějí-li se dělnické byty ve velkém množství v poměru k dělnickému obyvatelstvu, musí pak dělník dobře a levně bydlet, protože nabídka bytů roste rychleji než poptávka po nich.

Naopak je správné: Je-li nadvýrobek velký a má-li být jeho velká část vynaložena jako kapitál, pak (za předpokladu, že tato velikost nadvýrobku sama už nebyla vytvořena tím, že masa dělníků byla vyhozena na dlažbu) musí poptávka po práci vzrůstat, a proto musí vzrůstat i ta část nadvýrobku, která se směňuje jako mzda. Za všech okolností to není absolutní velikost nadvýrobku (ať existuje v jakékoli formě, třeba i ve formě životních prostředků), která nutí vydávat nadvýrobek jako variabilní kapitál, a proto vede k růstu mzdy. Ale je to vášeň pro kapitalizaci, která nutí vydávat velkou část nadvýrobku na variabilní kapitál, a proto by s akumulací kapitálu vedla k růstu mzdy, kdyby stroje neustále nevytvářely přebytečné obyvatelstvo a kdyby se stále větší část kapitálu (což je zvláště podporováno i zahraničním obchodem) směňovala za kapitál, a ne za práci. Ta část nadvýrobku, která se vyrábí už přímo ve formě, v níž může sloužit jenom jako kapitál, a ta jeho část, která nabývá této formy směnou se zahraničím, roste rychleji než ta část, která musí být směňována za bezprostřední práci.

Fráze, že mzda závisí na stávajícím kapitálu a že rychlá akumulace kapitálu je proto jediným prostředkem vedoucím k růstu mzdy, směřuje k tomuto:

Na jedné straně k tautologii, odložíme-li formu, v níž jsou pracovní podmínky kapitálem. Na produktivitě práce, kterou vykonává určitý počet dělníků, závisí, jak rychle se tento počet může zvětšovat, aniž by se zhoršily jejich životní podmínky. Čím vice surovin, nástrojů a životních prostředků vyrábějí, tím více prostředků mají, aby nejen vychovali své děti, pokud samy nemohou pracovat, nýbrž aby realizovali práci nově vyrůstající generace, a tak vyrovnali přírůstek obyvatelstva s přírůstkem výroby, ba dokonce ho překonali, neboť s růstem obyvatelstva roste [dělníkova] zručnost, roste dělba práce, roste možnost [použití] strojů, zkrátka roste produktivita práce.

Jestliže růst obyvatelstva závisí na produktivitě práce, pak produktivita práce závisí na růstu obyvatelstva. Působí vzájemně. To však, kapitalisticky vyjádřeno, znamená, že životní prostředky dělnického obyvatelstva závisí na produktivitě kapitálu, na tom, že co největší část jejich produktů vystupuje proti nim jako velitel nad jejich prací. Sám Ricardo to vyjadřuje správně — mám na mysli tautologii —‚ když mzdy činí závislými na produktivitě kapitálu a tu na produktivitě práce.

Že práce závisí na růstu kapitálu, neznamená dále nic, než na jedné straně tautologii, že ǁ854ǀ přírůstek životních prostředků a prostředků k zaměstnání obyvatelstva závisí na produktivitě jeho vlastní práce, a za druhé, kapitalisticky vyjádřeno, že práce závisí na tom, že její vlastní produkt vystupuje proti ní jako cizí vlastnictví a její vlastní produktivita tedy vystupuje jako produktivita věci, kterou vytváří.

Prakticky to znamená, že dělník si musí přivlastňovat co nejmenší část svého produktu, aby proti němu stála co největší část jeho produktu jako kapitál; kapitalistovi musí postoupit co nejvíce zdarma, aby co nejvíce rostly jeho prostředky na nové nakoupení [dělníkovy] práce za to, co bylo dělníkovi zdarma odňato. V tomto případě se může stát, že nechal-li jej kapitalista pracovat příliš mnoho zdarma, nyní jej, výměnou za to, co zdarma obdržel, nechává zdarma pracovat o něco méně. Ale protože výsledek zde zabraňuje právě tomu, co bylo cílem, co nejrychlejší akumulaci kapitálu, musí žít dělník v takových poměrech, že toto zmenšení jeho bezplatné práce se zvětšením dělnického obyvatelstva — ať relativně, zavedenim strojů, nebo absolutně, dřívějším uzavíráním sňatků — opět ruší. (Je to tentýž vztah, jemuž se vysmívají ricardovci, když jej hlásají malthusovci mezi vlastníky půdy a kapitalisty.) Dělníci musejí co největší část svého výrobku přenechat zdarma kapitálu, aby si za příznivějšich podmínek koupili zpět za novou práci část takto přenechaného výrobku. Protože však tento příznivý obrat zároveň ruší podmínku příznivého obratu, smí být jen dočasný a musí se opět zvrátit ve svůj vlastní protiklad.

3. To, co platí o přeměně nezbytných životních prostředků v přepychové předměty prostřednictvím zahraničního obchodu, platí vůbec o výrobě přepychových předmětů, pro jejíž neomezené rozmnožování a rozšiřování je však zahraniční obchod podmínkou. Dělníci zaměstnaní ve výrobě přepychových předmětů vyrábějí sice kapitál pro svého zaměstnavatele, ale jejich produkt se nemůže in natura přeměnit opět v kapitál, ani v konstantní, ani ve variabilní.

Nepočítáme-li část přepychových předmětů, které jsou zasílány do ciziny, aby tam byly směněny za životní prostředky, které zcela nebo částečně vcházejí do variabilního kapitálu, představují pouhou nadpráci, a to nadpráci bezprostředně v oné formě nadvýrobku, v níž ji jako důchod spotřebovávají bohatí. Přepychové výrobky nepředstavují sice jen nadpráci těch dělníků, kteří ji vyrábějí. Tito dělníci vykonávají naopak v průměru tutéž nadpráci jako dělníci v ostatních průmyslových odvětvích. Avšak jako mohu jednu třetinu výrobku, v němž je obsažena jedna třetina nadpráce, pokládat za vtělení této nadpráce, a zbývající dvě třetiny za reprodukci zálohovaného kapitálu, tak může vystupovat i nadpráce výrobců životních prostředků, která vytváří mzdy pro výrobce přepychových předmětů, jako nutná práce celé dělnické třídy. Její nadpráce se zračí: 1. v té části životních prostředků, která je snědena kapitalisty a jejich příživníky; 2. v přepychových předmětech jako celku. Ve vztahu k jednotlivému kapitalistovi nebo různým výrobním odvětvím se to projevuje jinak. Pro něho představuje část jím vytvořených přepychových předmětů pouze ekvivalent za zálohovaný kapitál.

Vystupuje-li příliš velká část nadpráce přímo ve formě přepychových předmětů, pak musí očividně váznout akumulace a stupeň reprodukce, protože se přeměňuje příliš malá část zpět v kapitál. Jestliže v této formě vystupuje příliš malá část, probíhala by pak akumulace kapitálu rychleji, než [roste] obyvatelstvo (tzn. té části nadvýrobku, který může in natura opět sloužit jako kapitál) a míra zisku by klesala, s výjimkou toho, že by existoval zahraniční trh pro životní prostředky.

[b) O směně mezi kapitálem a důchodem při prosté reprodukci a při akumulaci kapitálu]

Při směně mezi kapitálem a důchodem jsem zkoumal také mzdu jako důchod a vůbec jsem zkoumal pouze poměr konstantního kapitálu k důchodu.^[87] Okolnost, že důchod dělníků současně vystupuje jako variabilní kapitál, je důležitá jen potud, pokud při akumulaci — tvorbě nového kapitálu — kapitalistův přebytek, který tvoří nezbytné životní prostředky (necessaries), jež tento kapitalista vyrábí, lze směňovat přímo za přebytek složený ze surovin nebo nástrojů kapitalisty vyrábějícího konstantní kapitál. Zde se směňuje jedna forma důchodu za druhou ǁ855ǀ a [když je] směna provedena, přeměňuje se důchod A v konstantní kapitál B a důchod B ve variabilní kapitál A.

Při zkoumání tohoto oběhu, reprodukce a způsobu nahrazování kapitálů atd. mezi sebou je nutno především ponechat stranou zahraniční obchod.

Za druhé je nutno rozlišovat dva jevy:

1. reprodukci v daném měřítku;

2. reprodukci v rozšířeném měřítku čili akumulaci; přeměnu důchodu v kapitál.

Ad 1.

Ukázal jsem:

Výrobci životních prostředků musejí nahradit 1. svůj konstantní kapitál, 2. svůj variabilní kapitál. Ta část hodnoty jejich výrobku, která představuje přebytek nad těmito dvěma částmi, tvoří nadvýrobek, hmotné jsoucno nadhodnoty, která je pouze představitelem nadpráce.

Variabilní kapitál — ta část jejich produktu, která jej představuje — tvoří mzdu, důchod dělníka. Tato část tu existuje už v naturální formě, v níž znovu slouží jako variabilní kapitál. Za tuto část, ekvivalent, který reprodukoval dělník, se znovu kupuje jeho práce. Je to směna mezi kapitálem a bezprostřední prací. Dělník dostává tuto část v penězích, za které kupuje zpět svůj vlastní výrobek nebo jiné [výrobky] téže kategorie. Je to směna různých součástí variabilních částí kapitálu navzájem, potom co dělník obdržel v penězích poukázku na svůj podíl. Je to směna jedné části nově přidané práce za jinou uvnitř téže kategorie. (Životní prostředky.)

Část nadvýrobku (nově přidaná práce), kterou kapitalisté (kteří vyrábějí životní prostředky) spotřebovávají sami, je [těmito kapitalisty] spotřebovávána buď in natura, nebo je to směna jednoho druhu nadvýrobku, existujícího ve spotřebitelné formě, za jeho jiný druh. Je to směna důchodu za důchod a obojí se převádí na nově přidanou práci.

Při předcházející transakci nelze vlastně o směně důchodu a kapitálu mluvit. Kapitál (životní prostředky) se směňuje za práci (pracovní sílu). Zde se tedy nesměňuje důchod a kapitál. Ovšem, jakmile dělník obdržel mzdu, spotřebovává ji. Avšak to, co směňuje za kapitál, není jeho důchod, nýbrž jeho práce.

Třetí část [produktu výrobců životních prostředků, která představuje] konstantní kapitál, se směňuje za část produktu výrobců, kteří vyrábějí konstantní kapitál. Totiž za tu část, která představuje nově přidanou práci. A tato část produktu se skládá z ekvivalentu mzdy (tedy z variabilního kapitálu) a z nadvýrobku, nadhodnoty, důchodu kapitalistů existujícího ve formě, v níž může být spotřebován pouze výrobně, ne individuálně. Je to tedy na jedné straně směna variabilního kapitálu téchto výrobců za část životních prostředků, která představuje konstantní kapitál [výrobců životních prostředků]. Jedna část jejich produktu, která představuje variabilní kapitál, avšak existuje ve formě konstantního kapitálu, se fakticky směňuje za část produktu výrobců životních prostředků, která představúje konstantní kapitál, ale existuje ve formě variabilního kapitálu. Směňuje se zde nově přidaná práce za konstantní kapitál.

Na druhé straně ta část produktu, která představuje nadvýrobek, ale existuje ve formě konstantního kapitálu, se směňuje za část životních prostředků, která představuje pro jejich výrobce konstantní kapitál. Zde se směňuje důchod za kapitál. Důchod kapitalistů, kteří vyrábějí konstantní kapitál, se směňuje za životní prostředky a nahrazuje konstantní kapitál těch kapitalistů, kteří vyrábějí životní prostředky.

Konečně ta část produktu kapitalistů vyrábějících konstantní kapitál, která sama představuje konstantní kapitál, se nahrazuje zčásti in natura, zčásti naturální směnou (zahalenou penězi) mezi výrobci konstantního kapitálu.

To všechno platí za předpokladu, že se stupeň reprodukce rovná původnímu stupni výroby.

Ptáme-li se nyní, která část hrubého ročního produktu představuje nově přidanou práci, pak je výpočet velmi jednoduchý.

A. Spotřební předměty [pro individuální spotřebu. Ty] se rozpadají na tři části. [Za prvé] důchod kapitalistů rovnající se nadpráci přidané během roku.

Za druhé mzda, variabilní kapitál, rovnající se nově přidané práci, jíž dělníci reprodukovali své mzdy.

Konečně třetí část, suroviny, stroje atd. To je konstantní kapitál, ta část hodnoty produktu, která se jen uchovává, nevyrábí se. Není to tedy práce nově přidaná během roku.

ǁ856ǀ Nazveme-li nyní konstantní kapitál [této kategorie] cʼ, variabilní vʼ a nadvýrobek, důchod, rʼ, pak se tato kategorie skládá z [cʼ a vʼ + rʼ]:

cʼ [je] jen uchovaná hodnota, ne nově přidaná práce (toto [cʼ] představuje část produktu); naproti tomu vʼ + rʼ [je] práce nově přidaná během roku.

Hrubý produkt [kategorie A] (nebo jeho hodnota) P^a představuje tedy, po odečtení cʼ, nově přidanou práci.

Takže produkt kategorie A: P^a — cʼ se rovná práci nově přidané během roku.

B. Předměty pro výrobní spotřebu.

vˮ + rˮ představují také zde nově přidanou práci. Naproti tomu ji nepředstavuje cˮ, konstantní kapitál, který funguje v této sféře.

Avšak vˮ + rˮ = cʼ, za které se směňují. cʼ se přeměňuje ve variabilní kapitál a důchod pro B. Na druhé straně se vˮ a rˮ přeměňuje v cʼ, konstantní kapitál [pro] A.

Produkt kategorie [B, tj.] P^b : P^r — cˮ se rovná práci nově přidané během roku.

Avšak P^b — cˮ = cʼ; neboť celý produkt P^b po odečtení cʼ konstantního kapitálu vynaloženého v této kategorii se směňuje za cʼ.

Když se vˮ + rˮ smění za cʼ, může být problém zobrazen takto:

P^a se skládá jen z nově přidané práce, jejíž produkt se rozděluje na zisk a mzdy, na ekvivalent nutné práce a ekvivalent nadpráce. Neboť vˮ + rˮ, jež nyní nahrazuje cʼ, se rovná nově přidané práci v kategorii B.

Tedy celý produkt P^a, jak jeho nadvýrobek, tak jeho variabilní a konstantní kapitál, se skládá z produktů práce nově přidané během roku.

Naproti tomu může být P^b chápán tak, že nepředstavuje žádnou část nově přidané práce, nýbrž jen uchování staré. Neboť jeho část cˮ nepředstavuje žádnou nově přidanou práci. A právě tak jeho část cʼ, kterou směnil za vˮ + rˮ a která v A představovala zálohovaný konstantní kapitál, ne nově přidanou práci.

Celá část ročního produktu, která tvoří jako variabilní kapitál důchod dělníků a jako nadvýrobek spotřební fond kapitalistů, se tedy redukuje na nově přidanou práci, zatímco se celá zbývající část produktu, která představuje konstantní kapitál, redukuje jen na uchovanou starou práci a nahrazuje jen konstantní kapitál.

Nakolik je tedy správné říkat, že celá část ročního produktu, která se spotřebovává, jako důchody, mzdy a zisky (s odnožemi zisku, rentou, úrokem atd. a rovněž s mzdami neproduktivních dělníků), se redukuje na nově přidanou práci, natolik je chybné říkat, že celý roční produkt se redukuje na důchody, mzdy a zisky, a proto na pouhé podíly nově přidané práce. Redukuje se částečně na konstantní kapitál, který co do hodnoty nepředstavuje nově přidanou práci a podle užití nevchází ani do mezd, ani do zisku. Představuje ve vlastním smyslu nahromaděnou práci (podle své hodnoty) a podle své užitné hodnoty představuje použití této nahromaděné minulé práce.

Na druhé straně je stejně správné, že práce přidaná během roku není zcela představována tou částí produktu, která se redukuje na mzdy a zisky. Neboť za tyto mzdy a zisky jsou nakupovány služby, tedy práce, která nevešla do produktu, v němž představují mzdy a zisky jednu [část]. Jsou to takové služby, práce, která se spotřebovává při spotřebě produktu, [která] nevchází do jeho bezprostřední výroby.

ǁ857ǀ Ad 2.

Jinak je tomu s akumulací, přeměnou důchodu v kapitál, reprodukcí v rozšířeném měřítku, pokud k ní nedochází pouze tím, že starý kapitál je vynakládán produktivněji. Zde se celý nový kapitál skládá z nově přidané práce, a to nadpráce ve formě zisku atd. Ale i když je správné, že se zde celý prvek nové výroby skládá a vzniká z nově přidané práce — části nadpráce dělníků —‚ tak je chybné, jak opět předpokládají ekonomové, že se při své přeměně v kapitál redukuje pouze na variabilní kapitál nebo mzdy. Například část nadvýrobku farmáře by byla směňována za část nadvýrobku továrníka vyrábějícího stroje. Taková směna umožní továrníkovi vyrábějícímu stroje, přeměnit obilí ve variabilní kapitál a zaměstnávat více dělníků přímo nebo nepřímo. Farmář naproti tomu přeměnil část svého nadvýrobku v konstantní kapitál a tato přeměna mu umožní, místo použití nových dělníků, propustit dřívější. Farmář může osít ještě více půdy. Pak se část obilí promění nikoli ve mzdu, nýbrž v konstantní kapitál atd.

Pouze při této akumulaci vynikne, že všechno, jak důchod, variabilní kapitál, tak konstantní kapitál, je přivlastněná cizí práce. A že jak pracovní podmínky, ve kterých pracuje, tak ekvivalent, který za svoji práci dostává, je prací dělníka, kterou kapitalista obdržel bez ekvivalentu.

[Tak je tomu] i při původní akumulaci. Dejme tomu, že jsem ze mzdy ušetřil 500 £. Ty představují ve skutečnosti nejen akumulovanou práci, ale i, na rozdíl od „akumulované práce“ kapitalisty, moji vlastní, mnou a pro mne akumulovanou práci. Přeměňuji ji v kapitál, nakupuji suroviny atd. a dělníky. Zisk ať je 20 %. Tedy 100 £ ročně. Za pět let (jestli se stále znovu neakumuluje, nýbrž se 100 £ sní) jsem svůj kapitál „snědl“ ve formě důchodu. V šestém roce sám můj kapitál 500 £ představuje cizí práci přivlastněnou bez ekvivalentu. Kdybych naproti tomu neustále znovu akumuloval polovinu zisku, probíhal by proces (snědení mého původního kapitálu) pomaleji, protože tak mnoho nesním a [proces přivlastňování cizí práce] by probíhal rychleji.

	Kapitál	Zisk	Snědeno
———————————————————————————————————
První rok	500	10	50
Druhý rok	550	110	55
Třetí rok	605	121	60
Čtvrtý rok	665	133	66
Pátý rok	731	146	73
Šestý rok	804	160	80
Sedmý rok	884	176	88
Osmý rok	972	191	97
			569

V osmém roce se můj kapitál téměř zdvojnásobil, i když jsem snědl víc než původní kapitál. V kapitálu 972 už ani jeden farthing nepředstavuje zaplacenou práci čili práci, za kterou jsem dal ekvivalent. Celý svůj původní kapitál jsem spotřeboval ve formě důchodu. Tedy obdržel jsem za něj ekvivalent a ten jsem spotřeboval. Nový kapitál se skládá jen z přivlastněné cizí práce.

Při zkoumání nadhodnoty jako takové je naturální forma výrobku, tedy i nadvýrobku, lhostejná. Při zkoumání skutečného reprodukčního procesu se stává důležitou, zčásti pro pochopení samotných jeho forem, zčásti pro pochopení vlivu, který má na reprodukci výroba přepychových předmětů atd. Zde je opět jeden příklad, jak užitná hodnota jako taková nabývá ekonomické důležitosti.

[c) Zásluhy autora pamfetu a teoretický zmatek v jeho názorech.
Význam jím nadhozených otázek o úloze zahraničního obchodu v kapitalistické společnosti
a o „volném čase“ jako opravdovém bohatství]

ǁ858ǀ Vraťme se nyní k našemu pamfletu:

„Předpokládejme, že celková práce země stačí vytvářet právě tolik, kolik je zapotřebí k udrženi obyvatelstva; v tomto případě je jasné, že neexistuje žádná nadpráce, že tedy neexistuje nic, co by mohlo být akumulováno jako kapitál. Předpokládejme, že celková práce země vyrobí za jeden rok tolik, kolik stačí k udržení jejího obyvatelstva po dva roky, pak se musí zřejmě spotřební předměty jednoho roku buď zničit, nebo obyvatelé musí přestat jeden rok produktivně pracovat. Avšak majitelé nadvýrobku nebo kapitálu ani nenechají obyvatelstvo jeden rok zahálet, ani nenechají zničit produkt jednoho roku; zaměstnají každého pracemi, které nejsou přímo a bezprostředně produktivní, například výrobou strojů atd. V třetím roce se však může všechno obyvatelstvo vrátit opět k produktivní práci, a protože stroje, které byly vyrobeny v posledním roce, budou nyní uvedeny v činnost, je jasné, že [v důsledku dodatečné sily strojů] bude produkt vcelku větší než produkt prvního roku [a že v důsledku toho se nadvýrobek bude rovnat spotřebním předmětům jednoho roku] s připočtením produktu strojů. [Z toho však ještě nutněji vyplývá, že] se tedy musí zničit ještě větší množství tohoto nadvýrobku, nebo jej použít tak, jak [bylo řečeno] dříve, a toto použití znova zvětši produktivní silu společnosti natolik, že lidé musí na určitou dobu zastavit produktivní práci, nebo se musí zničit produkt jejich práce. Toto je zřejmý důsledek [rostoucí akumulace kapitálu] v nejjednodušším stavu společnosti.“ (Cit. dílo, str. 415.)

„Poptávka jiných zemí je omezena nejen naší, nýbrž i jejich schopnosti vyrábět.“

˂To je odpověď na Sayovo tvrzení, že ne my vyrábíme příliš mnoho, nýbrž že jiní vyrábějí příliš málo.^[88] Jejich schopnost vyrábět se nutně nerovná naší.˃

„Aťť děláme cokoli, během řady let nemůže celý svět od nás odebrat víc, než my odebíráme od světa, takže celý náš zahraniční obchod, jemuž se přikládá tak velká váha, k bohatství naši země nikdy nepřipojil, nemohl připojit a nijak nemůže připojit ani jeden šilink či groš. Protože za každý žok hedvábí s každou bednu čaje, každý sud vina, jež byly dovezeny, bylo něco v téže hodnotě vyvezeno. A dokonce zisky, jichž naši obchodníci dosahuji v zahrsničním obchodě, jsou placeny spotřebiteli těch zboží, která jsou za ně dovážena.“ (Cit. dílo, str. 17—18.)

„Zahraniční obchod je pouze výměnný obchod pro pohodli a požitky kapitalisty. Ten nemá sto těl a sto nohou; nemůže ve formě sukna a bavlněných punčoch spotřebovat veškeré sukno a všechny bavlněné punčochy, které se vyrábějí; proto se směňují za víno a hedvábí. Avšak tato vlna a hedvábné látky představují nadpráci našeho vlastního obyvatelstva právě tak, jako ona sukna a punčochy, a tak ničivá moc kapitalisty bezmezně vzrůstá; prostřednictvím zahraničního obchodu se kapitalistům daří přelstít přírodu, která jejich požadavkům a jejich přáním staví tisíceré hranice; nyní už neexistují žádné meze ani pro jejich moc, ani pro jejich žádosti.“ (Cit. dílo, str. 18.)

Je vidět, že přijímá Ricardovo učení o zahraničním obchodě. U Ricarda je toto učení zaměřeno jen na to, aby jím byla dokázána jeho hodnotová teorie, nebo ukázáno, že jí neodporuje. [V pamfletu] je však zdůrazněno, že ve výsledcích zahraničního obchodu se ztělesňuje nejen národní práce, nýbrž i národní nadpráce.

Kdyby nadpráce čili nadhodnota vystupovala pouze v národním nadvýrobku, pak by zvětšování hodnoty pro hodnotu, a proto i vymačkávání nadpráce bylo ohraničeno omezeností, úzkým okruhem těch užitných hodnot, v nichž vystupuje hodnota [národní] práce. Avšak teprve zahraniční obchod rozvíjí skutečnou povahu [nadvýrobku] jako hodnoty tím, že práci v něm obsaženou rozvíjí jako práci společenskou, která vystupuje v neomezené řadě různých užitných hodnot a ve skutečnosti dává smysl abstraktnímu bohatství.

„Je to nekonečná rozmanitost potřeb a druhů zboží“ ˂tedy také nekonečná rozmanitost skutečné práce, která ony různé druhy zboží vyrábí˃, „které jsou nutné k uspokojení těchto potřeb, jež sama vášeň pro bohatsví“ ˂a tedy vášeň pro přivlastňováni práce jiných lidí˃ „činí nekonečnou a nenasytnou.“ (Wakefield [ve] vydání A[dama] Smitha [„Wealth of Nations“], Londýn 1836, sv. I, str. 64, pozn.)

Ale pouze zahraniční obchod, rozvoj trhu ve světový trh, rozvíjí peníze ve světové peníze a abstraktní práci ve společenskou práci. Abstraktní bohatství, hodnota, peníze — tedy abstraktní práce se rozvíjí tou měrou, jak se rozvíjí konkrétní práce v totalitu různých druhů práce, zahrnující světový trh. Kapitalistická výroba spočívá na hodnotě, čili na rozvoji práce obsažené ve výrobku jako práce společenské. To je však [možné] jen na základě zahraničního obchodu a světového trhu. To je tedy jak předpoklad, tak výsledek kapitalistické výroby.

ǁ859ǀ Pamflet není teoretickým pojednáním. [Je to] protest proti chybným příčinám, jimž ekonomové připisují tehdejší nouzi a „národní těžkosti“. Nečiní se zde proto nárok a ani nemůže být požadováno, aby chápání nadhodnoty jako nadpráce s sebou přineslo všeobecnou kritiku celého systému ekonomických kategorií. Autor stojí naopak na ricardovské platformě, a jen důsledně vyslovuje ten závěr, který je obsažen v tomto systému samotném, a uplatňuje ho v zájmu dělnické třídy proti kapitálu.

V ostatním je autor v zajetí ekonomických kategorií, jak je nachází [u svých předchůdců]. Stejně jako u Ricarda vede k nepříjemným rozporům to, že zaměňuje nadhodnotu a zisk, tak u něho [k nim vede to], že nadhodnotu křtí na úrok z kapitálu.

Před Ricardem má sice přednost v tom, že za prvé veškerou nadhodnotu redukuje na nadpráci, a i když nadhodnotu nazývá úrokem z kapitálu, současně zdůrazňuje, že úrokem z kapitálu rozumí všeobecnou formu nadpráce, na rozdíl od jejích zvláštních forem renty, peněžního úroku a průmyslového zisku.

„Úrok placený kapitalistům, ať v podobě“ (mělo by se říci formě) „renty, peněžního úroku, nebo obchodního zisku...“ (Cit. dílo, str. 23.)

Rozlišuje tedy všeobecnou fortnu nadpráce čili nadhodnoty od jejich zvláštních forem, což nedělají ani Ricardo, ani A[dam] Smith, aspoň ne vědomě a důsledně. Avšak název jedné z těchto zvláštních forem, úrok, přijímá opět jako název pro všeobecnou formu. A to je dostačující, aby opět upadl do ekonomického slangu.

„Progresivní narůstání kapitálu by bylo v pevně založené společnosti ponamenáno poklesem peněžního úroku, nebo, což je totéž, zmenšením množstvi práce jiných, které by se dávalo za použití kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 6.)

To je nejspíš careyovská fráze. Ale u autora pamfletu to není dělník, který používá kapitálu, nýbrž kapitál, který používá dělníka. Protože úrokem rozumí nadpráci v jakékoli formě, převádí věc — lék pro naše „národní těžkosti“ — na to, aby se zvýšila mzda; protože zmenšení úroku znamená zmenšení nadpráce. Tím však má na mysli, že přivlastňování cizí práce při směně za kapitál se má zmenšovat, čili dělník si má přivlastňovat víc ze své vlastní práce a kapitál méně.

Zmenšení nadpráce může znamenat dvojí:

Má být odpracováno méně práce nad tu dobu, které je třeba, aby se reprodukovala pracovní síla, aby byl vytvořen ekvivalent mzdy;

nebo menší část z úhrnného množství práce má přijímat formu nadpráce, tj, dobu odpracovanou pro kapitalistu zdarma; tedy také menší část výrobku, v němž se zračí práce, má přijímat formu nadvýrobku, tj. dělník má ze svého vlastního výrobku dostat více a kapitalistovi má připadnout méně.

Ani autorovi samému není věc jasná, jak vyplývá z následujících řádek — v nichž jsou vlastně obsažena závěrečná slova jeho spisu:

„Národ je skutečně bohatý teprve tehdy, když se za kapitál neplatí žádný úrok; když se místo dvanácti hodin pracuje pouze šest. Bohatství je volně použitelný čas a nic jiného.“ (Cit. dílo, str. 6.)

Protože úrokem se zde rozumí — zisk, renta, úrok — zkrátka každá forma nadhodnoty, a protože podle autora tu samotný kapitál není nic než produkt práce, akumulovaná práce, která je s to směnou za sebe samu vyždímat nejen stejné množství práce, nýbrž i nadpráce, platí podle něho: kapitál nepřináší žádný úrok — žádný ǁ860ǀ kapitál neexistuje. Produkt se nepřeměňuje v kapitál. Neexistuje žádný nadvýrobek a žádná nadpráce Teprve pak je národ skutečně bohatý.

To však může znamenat: neexistuje žádný produkt, žádná práce nad tím produktem a tou prací, kterých je třeba k reprodukci dělníků. Neboli: dělníci si přivlastňují sami pro sebe tento přebytek, ať už produktu, nebo práce.

Autor však nemíní pouze ono poslední, což vyplývá z toho, že [větu] „žádný úrok za kapitál“ spojuje s tímto: „Národ je skutečně bohatý, když se pracuje šest hodin místo dvanácti. Bohatství je volně použitelný čas a nic jiného.“

To může nyní znamenat:

Musí-li všichni pracovat, odpadá-li protiklad mezi přepracovanými a zahaleči — a to by bylo v každém případě důsledkem toho, že přestal existovat kapitál, že by už produkt nedával právo na cizí nadpráci — a vezme-li se kromě toho v úvahu rozvoj produktivních sil, jak jej vyvolal kapitál, bude společnost vyrábět nutný přebytek za šest hodin, [během nichž vyrobí] víc než nyní za dvanáct [hodin] a současně s tím budou mít všichni šest hodin „volně použitelného času“, skutečné bohatství; čas, který není absorbován bezprostředně produktivní prací, nýbrž [zůstává volný] pro požitek, oddech, [takže] vytvoří prostor pro volnou činnost a rozvoj. Čas je prostor pro rozvoj schopnosti atd. Je známo, že ekonomové sami ospravedlňují otrockou práci námezdních dělníků tím, že vytváři oddech, volný čas pro jiné, jinou část společnosti — a tím i pro společnost námezdních dělníků.

Nebo to může také znamenat:

Dělníci teď pracují o šest hodin víc, než (teď) potřebují ke své vlastní reprodukci. (To také sotva může být názor autora, protože to, co teď potřebují, líčí jako nelidské minimum.) Přestane-li kapitál existovat, pak budou pracovat už jen šest hodin a stejně tolik musí pracovat i zahaleči. Materiální bohatství by tím bylo pro všechny stlačeno na úroveň dělníků. Ale všichni by měli volně použitelný čas, volný čas k svému rozvoji.

Samému autorovi to není zřejmě jasné. Nicméně stále zůstává pěkná teze:

„Národ je skutečně bohatý, když se pracuje šest hodin místo dvanácti. Bohatství je volně použitelný čas a nic jiného.“

Také Ricardo v kapitole „Hodnota a bohatství, jejich rozlišovací znaky“ říká, že vlastní bohatství spočívá v tom, že se vytváří co nejvíce užitných hodnot s co nejmenšími hodnotami; to jinými slovy znamená, že v co nejkratší pracovní době se vytváří co největší přebytek materiálního bohatství. Také zde [vystupuje] „volně použitelný čas“ a užívání toho, co bylo vytvořeno v pracovní době jiných, jako skutečné bohatství, [vystupuje] však jako všechno v kapitalistické výrobě, a proto i u jejích interpretů, v protikladu. Protiklad bohatství a hodnoty [vystupuje] později u Ricarda v té formě, že čistý produkt má být v poměru k hrubému produktu co největší, což opět v této protikladné formě znamená, že ty třídy společnosti, jejichž čas je v materiální výrobě absorbován jen částečně nebo vůbec ne, i když užívají jejích plodů, mají být co nejpočetnější vůči těm třídám, jejichž čas je v materiální výrobě zcela absorbován a jejichž spotřeba proto tvoří pouhou položku výrobních nákladů, pouhou podmínku toho, aby pro ty, kdo nepracují, byly takovými soumary. Je to jen přáni, aby k otroctví práce, k nucené práci byla odsouzena co nejmenší část společnosti. To je to nejvyšší, k čemu lze z kapitalistického stanoviska dospět.

Toto autor [pamfletu] vyvrací. Pracovní doba, i když bude odstraněna směnná hodnota, zůstane vždy tvořivou substancí bohatství a mirou nákladů, které jsou nutné k jeho výrobě. Avšak volný čas, volně použitelný čas, je bohatství samo — zčásti k užívání výrobků, zčásti k svobodné činnosti, která není, jako práce, určována pod tlakem nějakého vnějšího cíle, který musí být splněn, a jehož splnění je přírodní nutností nebo sociální povinností, jak kdo chce.

Rozumí se samo sebou, že pracovní doba sama, tím, že bude omezena na normální míru, dále tím, že už nebude vynakládána pro jiného, nýbrž pro mě samého, spolu s odstraněním společenských protikladů mezi pánem a sluhou atd., dostane, jako skutečně společenská práce, konečně i jako základna volně použitelného času, zcela jiný, svobodnější charakter, a že pracovní doba člověka, který je současně člověkem s volně použitelným časem, musí mít mnohem vyšší kvalitu než pracovní doba pracujícího zvířete.

2. Ravenstone
[Názor na kapitál jako nadvýrobek dělníků.
Záměna antagonistické formy kapitalistického vývoje s jeho obsahem.
Odtud pramenící negativní poměr k plodům kapitalistického rozvoje produktivních sil]

ǁ861ǀ Piercy Ravenstone, M. A., „Thoughts on the Funding System, and its Effects“, Londýn 1824.

Nanejvýš znamenitý spis.

Autor předcházejícího pamfletu chápe nadhodnotu v její počáteční formě, nadpráci. Jeho hlavním hlediskem je proto délka pracovní doby. Zejména chápe nadpráci čili nadhodnotu v její absolutní formě; [ve formě] prodloužení pracovní doby nad tu dobu, která je nutná k reprodukci dělníka samého; ne [ve formě] zkrácení nutné práce rozvojem produktivních sil práce.

Zkrácení této nutné práce je hlavním hlediskem u Ricarda, avšak ve formě, jakou má v kapitalistické výrobě, jako prostředek k prodloužení pracovní doby připadající kapitálu. Naproti tomu vyslovuje pamflet jako konečný cíl zkrátit pracovní dobu pro výrobce a odstranit práci pro majitele nadvýrobku.

Zdá se, že Ravenstone předpokládá pracovní den jako daný. Proto tedy si zvlášť všímá — stejně jako předchozí pamflet, takže se teoretického dotýká jen letmo — relativní nadhodnoty čili nadvýrobku (který připadá kapitálu) v důsledku rozvoje produktivrij síly práce. Jako při tomto hledisku vůbec, je zde nadpráce chápána většinou ve formě nadvýrobku, zatímco v předchozím [pamfletu] je nadvýrobek většinou chápán ve formě nadpráce.

„Učit, že bohatství a moc národa závisí na jeho kapitálu, znamená podřídit práci kapitálu, učinit z lidi sluhy vlastnictví.“ (Cit. dílo, str. 7.)

Pro odpor, který vyvolala ricardovská teorie — na [základě] svých vlastních předpokladů —‚ [je] charakteristické toto

Ve stejné míře, jak se rozvíjela politická ekonomie — a tento rozvoj, pokud jde o základní principy, dosáhl nejvýraznějšího vyjádření v Ricardovi —‚ zobrazovala [stále přesněji] práci jako jediný prvek hodnoty a jediného tvůrce užitné hodnoty a rozvoj produktivních sil jako jediný prostředek ke skutečnému rozmnožení bohatství; [a] co možná největší rozvoj produktivních sil práce jako ekonomický základ společnosti. To je fakticky základ kapitalistickd výroby. Zvláště Ricardův spis, když ukazuje, že zákon hodnoty se neporušuje ani pozemkovým vlastnictvím, ani kapitalistickou akumulací atd., se zabývá vlastně jen tím, že odstraňuje všechny rozpory nebo jevy, které jakoby odporovaly tomuto pojetí. Avšak stejně jako je práce chápána jakožto jediný zdroj směnné hodnoty a jakožto aktivní zdroj užitné hodnoty, tak titíž ekonomové, a zvláště také Ricardo (po něm v ještě větší míře Torrens, Malthus, Bailey atd.), chápou „kapitál“ jako regulátor výroby, zdroj bohatství a cíl výroby, zatímco práci chápou jako námezdní práci, jejíž nositel [a] skutečný nástroj je nutným pauperem (k čemuž přibyla kromě toho ještě Malthusova populační teorie) — pouhým výrobním nákladem a výrobním nástrojem — odkázaným na minimum mzdy, pod něž musí klesnout, jakmile existuje pro kapitál v „nadbytečném“ množství. V tomto rozporu politická ekonomie pouze vyslovila podstatu kapitalistické výroby, nebo, chceme-li, námezdní práce; práce odcizená sobě samé, proti níž stojí jí vytvořené bohatství jako cizí bohatství, její vlastní produktivní síla jako produktivní síla jejího produktu, její obohacení jako sebezbídačení, její společenská moc jako moc společnosti nad ní. Ale tuto určitou, specifickou, historickou formu společenské práce, jak se projevuje v kapitalistické výrobě, prohlašují tito ekonomové za všeobecnou, věcnou formu, [za] přirozené pravdy, a tyto výrobní vztahy za absolutně (ne historicky) nutné, přirozené a rozumné vztahy společenské práce. V úplném zajetí horizontu kapitalistické výroby, prohlašují tu protikladnou formu, v niž zde vystupuje společenská práce, za právě tak nutnou jako tato práce sama, osvobozená od tohoto protikladu. Tím, že tak na jedné straně jedním dechem prohlašují absolutně práci (protože ztotožňují námezdní práci s prací) a na druhé straně právě tak absolutně kapitál, chudobu dělníka a bohatství nedělníka, za jediný zdroj bohatství, pohybují se neustále v absolutních rozporech, aniž o tom mají sebemenší ponětí. (Sismondi tvoří svým tušením tohoto rozporu epochu v politické ekonomii.) „Práce čili kapitál“^[89] — v této Ricardově formulaci vystupuje přesvědčivě rozpor i naivita, s níž se [o nich] vyslovuje jako o něčem totožném.

Protože týž reálný vývoj, který dal buržoazní politické ekonomii tento teoreticky bezohledný výraz, rozvíjí v něm obsažené reálné rozpory, zvláště protiklad mezi rostoucím bohatstvím „národa“ v Anglii a rostoucí bídou dělníků, protože dále tyto rozpory nabyly teoreticky přesvědčivého, i když bezděčného výrazu v ricardovské teorii atd. — bylo přirozené, že se ǁXV-862ǀ myslitelé, kteří se postavili na stranu proletariátu, chopili rozporu, který pro ně už byl teoreticky připraven. Práce je jediným zdrojem směnné hodnoty a jediným aktivním tvůrcem užitné hodnoty. To říkáte vy. Na druhé straně říkáte, [že] kapitál je vším, dělník ničím nebo jen pouhým výrobním nákladem kapitálu. Sami sebe jste vyvrátili. Kapitál není nic než podfuk na dělníkovi. Práce je vším.

Toto je ve skutečnosti poslední slovo všech spisů, které zastupují proletářské zájmy z ricardovského stanoviska, na půdě jeho vlastních předpokladů. Stejně jako [Ricardo] ve svém systému nechápe totožnost kapitálu a práce, nechápou ani oni rozpor [mezi kapitálem a prací], který popisují, a proto nejvýznamnější z nich, jako například Hodgskin, akceptují všechny ekonomické předpoklady kapitalistické výroby samé jako věčné formy a chtějí škrtnout pouze kapitál, základ a současně nutný důsledek [těchto předpokladů].

Hlavní myšlenka u Ravenstona je:

Rozvoj produktivních sil práce vytváří kapitál čili vlastnictví, tj. nadvýrobek pro „idlers“ (zahaleče), nedělníky, a přitom práce plodí tento svůj parazitní nádor, který ji vysává až do morku kostí tím víc, čím víc se rozvíjí její produktivní síla. Přechází-li titul na tento nadvýrobek, čili moc přivlastňovat si produkt cizí práce, na nedělníka, díky tomu, že už je majitelem bohatství nebo díky tomu, že už má pozemky, pozemkové vlastnictví, to na věci nic nemění. Obojí je kapitál, to znamená panství nad produktem cizí práce. Vlastnictví, property, znamená u Ravenstona jen přivlastňování produktů cizí práce, a to je možné jen tehdy a v takové míře, v jaké se rozvíjí produktivní výroba. Produktivní výrobou rozumí Ravenstone výrobu životních prostředků. Následkem rozvoje kapitálu čili vlastnictví je výroba pro přepychovou spotřebu [industry of consumption]^[90] neproduktivní výrobou. Podobně jako autor výše uvedeného pamfletu, vystupuje i Ravenstone asketicky. Zde je sám opět v zajetí představ ekonomů. Bez kapitálu, bez vlastnictví, by byly dělníkovy životní prostředky vyráběny v nadbytku, avšak nevyráběly by se přepychové předměty. Nebo se také může říci, že Ravenstone, stejně jako autor zmíněného pamfletu, chápou nebo aspoň fakticky připouštějí historickou nutnost kapitálu potud, pokud podle prvního vyrábí nadpráci nad tou prací, která je nutná právě k udržení [dělníkova života] a která současně vede k vytváření strojů (fixní kapitál u pamfletisty) a zahraničního obchodu, světového trhu, aby se nadvýrobek vyrvaný dělníkům použil zčásti k zvětšení produktivní síly, zčásti k tomu, aby se tomuto nadvýrobku dodaly nejrozličnější formy užitné hodnoty, stojící nad nezbytnými potřebami. Tak by u Ravenstona nebyly bez kapitálu a vlastnictví vytvořeny ani „předměty zpříjemňující život“, ani stroje, ani přepychové předměty, ani [by se] nerozvíjely přírodní vědy, ani duševní produkce, které vděčí [za svou existenci] zábavě nebo pudu bohatých obdržet od nedělníků ekvivalent za svůj „nadvýrobek“.

Pamfletista a Ravenstone tím neospravedlňuji kapitál, nýbrž z toho vycházejí při svém útoku proti [kapitálu], neboť to všechno je namířeno proti dělníkům a ne pro dělníky. Tím však fakticky připouštějí, že to [je] výsledek kapitalistické výroby, a ta že je tak jednou historickou formou společenského vývoje, i když stojí v protikladu k té části obyvatelstva, která tvoří základ celého tohoto vývoje. Tím, že zaměňují protikladnou formu tohoto vývoje se samým jeho obsahem, podílejí se — i když z opačného pólu — na omezenosti ekonomů. Jedni chtějí zvěčnit protiklad pro jeho plody. Druzí jsou rozhodnuti, aby se protikladu zbavili, obětovat plody vyrostlé v této antagonistické formě. Tím se odlišuje toto vystoupení proti (buržoazní] ekonomii od současného [vystoupení] Owena atd. Na druhé straně i [od] Sismondiho, který se vrací k zastaralým formám protikladu, aby se ho zbavil v jeho akutní podobě.

[Ravenstone píše:]

Je to „nouze“ chudých, která „vytváři joho“ (boháčovo) „bohatství... Kdyby i všichni byli rovni, pak by žádný nepracoval pro druhého. Nezbytných životnkh prostředků by tu byl nadbytek, zatímco by přepychové předměty úplně chyběly. (Cit. dílo, str. 10.)

„Práce, která vytváři produkty, je otcem vlastnictví; to. co napomáhá spotřebě, je jeho dítětem“ (Cit. dílo, str. 12.)

„Růst vlastnictví, tato větši schopnost udržovat zahaleče a neproduktivní práci, je to, co politická ekonomie označuje kapitálem.“ (Cit. dilo, str. 13.)

„Protože posláním vlastnictvri je vydávání, protože bez něho zůstane pro svého majitele úplně bez užitku, je jeho existence co nejtěsněji spojena s ǁ863ǀ výrobou pro přepychovou spotřebu.“ (Cit, dílo.)

„Kdyby práce každého člověka stačila jen k získání jeho vlastní obživy, nemohlo by existovat vlastnictví a žádná část práce národa by nemohla být vynakládána na uspokojování duševních potřeb [imagination].“ (Cit. dílo, str. 14—15.)

„Na každém stupni vývoje společnosti klesá počet těch, kteří pracují, tou měrou, jakou růst a zdokonalováni techniky zvyšuji produktivní sílu člověka... Vlastnictví vzniká zdokonalovánlm výrobních prostředků; jeho jediným posláním je podporovat zahalečství. Pokud práce každého člověka stačí právě k jeho vlastní obživě, nebudou existovat žádní zahaleči, protože nebude možné žádné vlastnictví. Může-li naproti tomu práce jednoho člověka uživit pět [lidí], pak na každého člověka zaměstnaného ve výrobě připadnou čtyři zahaleči; jenom tímto způsobem může být produkt spotřebováván... Úsilí společnosti směřuje k tomu, povznést zahaleče na účet pilného, přebytek přeměnit v moc“ (Cit. dílo, str. 11.)

˂Pokud jde o rentu (to není zcela správné; protože právě zde by bylo třeba objasnit, proč [renta] připadá pozemkovému vlastníkovi, [a] ne pachtýři, průmyslovému kapitalistovi), Ravenstone o ní říká to, co platí o nadhodnotě vůbec, pokud se vyvíjí [jako důsledek] růstu produktivní síly práce:

„V počátcích společnosti, pokud lidé ještě neměli žádnou umělou podporu pro své pracovní síly, je ta část jejich výdělku, která může být odevzdána jako renta, výjimečně malá; protože půda nemá žádnou přirozenou hodnotu, vděčí za celý svůj produkt práci. Ale každé zvětšení zručnosti zvětšuje tu část, kterou lze dát stranou jako rentu. Kde je k obživě desíti zapotřebí práce devíti, může připadnout na rentu jen jedna desetina hrubého produktu. Kde práce jednoho člověka stačí pro pět, připadnou čtyři pětiny na rentu nebo [pro] potřeby státu, které mohou být uspokojeny jen z nadvýrobku práce. První, jak se zdá, byl případ Anglie v době podmanění; druhý je příklad z dneška, kdy je v zemědělství zaměstnána jen jedna pětina [obyvatelstva].“ (Cit. dílo, str. 45—46.)

„Tak je pravdivé, že společnost každé zdokonalení obrací jen v růst zahálky.“ (Cit. dílo, str. 48.)˃

Poznámka. [Ravenstonův] spis je originální. Jeho vlastním předmětem, jak říká titul, [je] moderní systém státních dluhů. Kromě jiného říká:

„Celá válka proti francouzské revoluci [a pak proti Napoleonovi] nezpůsobila nic většího než přeměnu několika židů v gentlemany a několika hlupáků v politické ekonomy.“ (Cit. dílo, str. 66—67.)

„Systém dluhů má i dobrou stránku, ačkoli starou šlechtu země olupuje o velkou část jejího vlastnictví, aby ji předala novomódním hidalgům jako odměnu za jejich obratnost v umění podvádět a zpronevěřovat... Podporuje-li podvod a sprosťáctví, obléká-li šarlatánství a domýšlivost do roucha moudrosti, přeměňuje-li celý národ v národ burzovních spekulantů..., boří-li všechny stavovské a rodové předsudky a z peněz dělá jediný rozlišovací znak mezi lidmi..., ruší tím věčnost vlastnictví.“ (Cit. dílo, str. 51—52.)

3. Hodgskin

„Labour defended against the claims of capital; or, the Unproductiveness of capital proved. By a Labourer“, Londýn 1825. (With reference to the Present Combinations amongst Journeymen.)

Thomas Hodgskin, „Popular Political Economy. Four Lectures delivered at the London Mechanics‘ Institution“, Londýn 1827.

První anonymní spis je také od Hodgskina. Jestliže dříve zmíněné pamflety a řada jiných, podobných, prošly beze stopy, pak tyto spisy, zvláště první, vzbudily značnou pozornost a jsou stále ještě (srov. John Lalor, „Money and Morals“, Londýn 1852) počítány k významným dílům anglické politické ekonomie. Chceme zde oba spisy postupně probrat.

[a) Teze o neproduktivnosti kapitálu jako nutný důsledek Ricardovy teorie]

„Labour defended etc.“ Autor chce dokázat, jak říká titul, „neproduktivnost kapitálu“.

Ricardo netvrdí, že kapitál vytváří hodnotu. [Kapitál] přidává výrobku [podle Ricarda] jen svoji vlastní hodnotu, a jeho vlastní hodnota závisí na pracovní době nutné k jeho reprodukci. Hodnotu má jen jako nahromaděná práce (přesněji ǁ864ǀ realizovaná práce), a jen tuto svou hodnotu přidává výrobku, do kterého vchází. U všeobecné míry zisku se ovšem Ricardo dopouští nedůslednosti. A toto je právě rozpor, kterého se chopili jeho protivníci.

Pokud jde o produktivitu kapitálu vzhledem k užitné hodnotě, neznamená u Smitha, Ricarda atd., u ekonomů vůbec, nic jiného, než že produkty dřívějších užitečných prací slouží opět jako výrobní prostředky, jako pracovní předmět, pracovní nástroj a životní prostředky dělníka. Objektivní podmínky práce nevystupují jako pouhé předměty přírody, jak tomu je v surovém stavu (jako takové nejsou nikdy kapitálem), nýbrž jako předměty přírody přetvořené už lidskou činností. V tomto smyslu je však slovo kapitál zcela zbytečné a nic neříkající. Pšenice živí nikoli proto, že je kapitálem, nýbrž proto, že je pšenicí. Užitná hodnota vlny jí přísluší jako vlně a ne jako kapitálu. Stejně tak nemá činnost parního stroje nic společného s jeho jsoucnem jako kapitálu. Konal by úplně stejnou službu, kdyby nebyl „kapitálem“ a místo továrníkům patřil továrním dělníkům. Ve skutečném pracovním procesu všechny tyto věci díky poměru, jež mají jako užitné hodnoty k práci, která na ně byla vynaložena, neslouží jako směnné hodnoty a ještě méně jako kapitál. Že jsou zde produktivní, nebo přesněji, [že] se v nich produktivita práce uskutečňuje jako ve své látce, je jejich vlastnost jako objektivních podmínek skutečné práce, ne jejich společenské jsoucno jako odcizené podmínky, samostatně vystupující proti dělníkovi, jako vládce nad živou prací ztělesněný v kapitalistovi. Spotřebovávají a používají se zde jako bohatství, jak správně říká Hopkins^[91] (ne náš Hodgskin), a ne jako „čisté“ bohatství, jako výrobek a ne jako „čistý“ výrobek. V hlavě ekonoma se ovšem určitá společenská forma těchto věcí v jejich vztahu k práci a jejich reálná určenost jako momentů pracovního procesu tak proplétají a jsou tak nerozlučně navzájem srostlé jako v hlavě kapitalisty. Ovšem jakmile analyzují pracovní proces, jsou nuceni od výrazu kapitál úplně upustit a mluvit o pracovním materiálu, pracovních prostředcích a životních prostředcích. V této určenosti výrobku jako materiálu, nástroje a životních prostředků dělníka není však vyjádřeno nic než jejich poměr jako předmětných podmínek k práci; práce sama vystupuje jako činnost, která je ovládá. To neobsahuje absolutně nic [z poměru] mezi prací a kapitálem, nýbrž z poměru účelné lidské činnosti k svým vlastním produktům v reprodukčním procesu. Nepřestávají být ani produkty práce, ani prostými předměty, nad nimiž a s nimiž vládne [práce]. Vyjadřuji jen poměr, v kterém si práce přivlastňuje jí samou vytvořený, alespoň v této formě vytvořený, předmětný svět; v žádném případě však [nevyjadřují] nějakou jinou nadvládu těchto věcí nad prací, kromě toho, že činnost musí být úměrná své látce, jinak by nebyla účelnou činností, prací.

O produktivitě kapitálu možno mluvit jen potud, pokud je chápán jako projev určitého společenského výrobního vztahu. Je-li však chápán takto, pak ihned vynikne historicky přechodný charakter tohoto vztahu, jehož všeobecné poznání je neslučitelné s jeho dalším trváním a jenž sám vytváří prostředky svého odstranění.

Ekonomové však kapitál jako takový vztah nechápou, protože nesmějí připustit jeho relativní charakter a ani mu nerozumějí; naopak jen teoreticky vyjadřují způsob představ praktiků, kteří jsou v zajetí kapitalistické výroby, jsou jí ovládáni a na ní zainteresováni.

Ve své polemice [proti buržoazním ekonomům] vychází Hodgskin sám z ekonomicky omezeného způsobu představ. Pokud zobrazují kapitál jako věčný výrobní vztah, redukují jej na všeobecné vztahy práce k jejím materiálním podmínkám, které jsou obecné každému výrobnímu způsobu a neobsahují nic ze specifického charakteru kapitálu. Pokud podle nich kapitál tvoří „hodnotu“, přiznávají nejlepší z nich a [zvláště] Ricardo, že tvoří jen tu hodnotu, kterou dostal dříve od práce a dostává od ní stále, protože nadhodnota obsažená v nějakém výrobku je určena pracovní dobou nutnou k její reprodukci, tedy svým poměrem jako výsledkem živé, přítomné, ne minulé práce. A produktivita práce, jak zdůrazňuje Ricardo, projevuje svůj růst právě neustálým znehodnocováním produktu minulé práce. Na druhé straně směšují ekonomové stále tu určitou specifickou formu, v které jsou tyto věci kapitálem, s jejich vlastnostmi jako věcí a prostých momentů každého pracovního procesu. Mystifikaci, která je obsažena v kapitálu — jako uživateli práce^[92] .— nevysvětlují, ale pouze ji neustále bezděčně prohlašují za něco neoddělitelného od jeho věcného charakteru.

ǁ867ǀ^[93] První pamflet (anonymní spis „The Sources and Remedy“) tím, že z Ricarda vyvozuje správné důsledky, redukuje nadhodnotu na nadpráci. Je to [v] protikladu k odpůrcům a následníkům Ricarda, kteří se přidržují jeho směšování nadhodnoty a zisku.

Druhý pamflet [Ravenstonův spis „Thoughts on the Funding System“] v protikladu k týmž [odpůrcům a následníkům Ricarda] určuje blíže relativní nadhodnotu, která závisí na stupni rozvoje produktivní síly práce. Ricardo říká totéž, avšak obchází závěr, který vyvozuje čís. II [tj. Ravenstone]: Růst produktivních sil práce zvětšuje jen cizí, ji ovládající bohatství, kapitál.

Konečně třetí pamflet [Hodgskinův anonymní spis „Labour defended etc.“] vyúsťuje ve všeobecnou tezi, která je nutným důsledkem ricardovské představy: Kapitál je neproduktivní. Je to proti Torrensovi, Malthusovi atd., u nichž se Ricardova teze: práce je tvůrcem hodnoty — navazující na jednu stránku Ricardovy představy — mění v protikladnou tezi: kapitál je tvůrcem hodnoty. Současně se polemizuje proti [tezi], [táhnoucí] se jako červená nit od Smitha po Malthuse, která zvláště u Malthuse vyúsťuje v absolutní dogma (stejně jako u Jamese Milla): Absolutní závislost práce na stávající mase kapitálu jako jejích podmínkách života.

Čís. I končí: „Bohatství je volně použitelný čas a nic jiného.“^[d]

[b) Polemika proti ricardovské definici kapitálu jako akumulované práci.
Koncepce koexistující práce. Podceňování významu zpředmětněné minulé práce. Stávající bohatství v poměru k pohybu výroby]

Hodgskin říká: Oběžný kapitál není nic jiného než vedle sebe existující různé společenské práce (koexistující práce); akumulace není nic jiného než nahromadění produktivních sil společenské práce, takže akumulace zručnosti a znalosti (vědecké síly) dělníků samých je akumulací hlavní a mnohem důležitější než ruku v ruce s ní jdoucí a pouze ji představující akumulace stávajících objektivních podmínek této akumulované činnosti, které se stále znovu produkují a spotřebovávají, [ale] jen podle jména akumulují:

„Produktivní kapitál a zručná práce jsou jedno a totéž.“ „Kapitál a pracující obyvatelstvo znamenají naprosto totéž.“ [„Labour defended against the Claims of Capital“, str. 33.]

Všechno to jsou jen další výrazy pro [tezi] Galianiho:

„Skutečné bohatství... je člověk.“ („Della Moneta“, Custodiho sbírka. Parte Moderna, sv. III, str. 229.)

Celý objektivní svět, „svět statků“, zde zapadá jako pouhý moment, pouze mizející, stále znovu plozená činnost společensky vyrábějících lidí. Srovnejme nyní tento „idealismus“ s hrubě materiálním fetišismem, v který vyúsťuje ricardovská teorie „u toho neuvěřitelného příštipkáře“ (viz poznámka [70]) McCullocha, v němž mizí rozdíl nejen mezi člověkem a zvířetem, ale dokonce i mezi něčím živým a věcí. A pak se řekne, že proletářský protiklad hlásal proti vznešenému spiritualismu buržoazní ekonomie surový materialismus, zaměřený výlučně na živočišné potřeby!

Hodgskin chybuje v tom, že při svém zkoumání produktivity kapitálu nerozlišuje, do jaké míry se jedná o výrobu užitné hodnoty nebo směnné hodnoty.

Dále — to je však historicky oprávněné — pojímá kapitál [tak], jak jej nalézá u ekonomů. Na jedné straně (pokud působí ve skutečném pracovním procesu) jako pouhé věcné podmínky práce nebo jako pouhý látkový prvek práce; a (ve zhodnocovacím procesu) pouze jako časem odměřené množství práce, tedy [jako] něco, co se neliší od tohoto množství práce samého. Na druhé straně, ačkoli natolik, nakolik vystupuje ve skutečném výrobním procesu, je skutečně pouhým jménem, přejmenováním práce samé, vystupuje jako síla ovládající a podmiňující práci, jako základ její produktivity, jako bohatství jí cizí. A to bez jakéhokoli zprostředkování. Takto se Hodgskin setkává s problémem. A staví reálnou stránku ekonomického rozvoje proti jeho buržoaznímu balamucení.

„Kapitál je jakési kabalistické slovo, jako církev, stát nebo jakýkoli jiný z oněch všeobecných výrazů, které byly těmi, kteří zamýšlejí ostatní lidstvo odřít, vynalezeny proto, aby skryli ruku, která toto lidstvo odírá.“ („Labour defended“, str. 17.)

Hodgskin pak podle tradice, kterou nachází u ekonomů, rozlišuje oběžný a fixní kapitál, přičemž oběžným kapitálem se rozumí hlavně ta část, která se skládá z životních prostředků pro dělníky nebo se jako taková spotřebovává.

„Dělba práce, říká se, je nemožná bez předchozí akumulace kapitálu.“ Ale „výsledky, které jsou pod jménem oběžný kapitál připisovány zásobě zboží, jsou způsobovány koexistující prací“. (Cit. dílo, str. 8-9.)

Oproti hrubému chápání ekonomů [je] správné říkat, že „oběžný kapitál“ je jen „jméno“ pro „zásobu“ zvláštních „zboží“. Protože ekonomové neobjasnili specifický společenský vztah, který vystupuje v metamorfóze zboží, mohou také „oběžný“ kapitál chápat jen věcně. Všechny rozdíly kapitálu, vyplývající z procesu oběhu ǁ868ǀ - ve skutečnosti sám proces jeho oběhu - nejsou ve skutečnosti ničím jiným než metamorfózami zboží (nabývajících charakteru kapitálu v důsledku jejich vztahu k námezdní práci), momentem reprodukčního procesu.

Dělba práce v určitém smyslu není nic jiného než koexistující práce, to znamená koexistence různých druhů práce, která se zračí v různých druzích výrobků či spíše zboží. Dělba práce v kapitalistickém smyslu, jako rozložení zvláštní práce, která vyrábí určité zboží, na určité množství jednoduchých, mezi různé dělníky rozdělených a spolupůsobících operací, předpokládá dělbu práce uvnitř společnosti, mimo dílnu, jako oddělená povolání. Na druhé straně [dělba práce uvnitř dílny] zvětšuje [dělbu práce uvnitř společnosti]. Výrobek může být vyráběn jako zboží tím výrazněji, jeho směnná hodnota se stává tím nezávislejší na jeho bezprostředním jsoucnu jako užitné hodnoty, čili jeho výroba tím nezávislejší na jeho spotřebě výrobci, na jeho jsoucnu jako užitné hodnoty pro výrobce, čím jednostrannější je on sám a čím větší je rozmanitost zboží, za která se směňuje, čím větší je řada užitných hodnot, v nichž se vyjadřuje jeho směnná hodnota, čím větší je pro něj trh. Čím více k tomu dochází, tím víc může být výrobek vyráběn jako zboží. [A] tedy také tím masověji. Bezvýznamnost jeho užitné hodnoty pro výrobce je kvantitativně vyjádřena v mase, v níž se vyrábí, která není v naprosto žádném vztahu ke spotřebním potřebám výrobce, i když je současně spotřebitelem svého výrobku. Jedna z metod pro tuto výrobu en masse, a tedy pro výrobu výrobku [jako zboží], je však dělba práce uvnitř dílny. Tak dělba práce uvnitř dílny spočívá na dělbě povolání uvnitř společnosti.

Velikost trhu má dvojí smysl: Za prvé masa spotřebitelů, jejich počet. Za druhé však i počet navzájem se osamostatnivších povolání. Druhé je možné bez prvého. Když se například předení a tkaní oddělí od domáckého průmyslu a zemědělství, stanou se všichni zemědělci trhem pro přadláky a tkalce. Stejně tak [tvoří] přadláci a tkalci v důsledku oddělení svých povolání [trh] sobě navzájem. Dělba práce uvnitř společnosti však především předpokládá takové vzájemné osamostatnění prací, kdy jejich výrobky vystupují proti sobě navzájem jako zboží a procházejí směnou, prodělávají metamorfózu zboží, a musejí se k sobě navzájem chovat jako zboží. (Proto ve středověku zakazují města venkovu co nejvíce řemesel. Nejen aby vyloučila konkurenci - jediné, co vidí A[dam] Smith - nýbrž aby si opatřila i trh.) Na druhé straně to předpokládá určitou hustotu obyvatelstva, aby [se dělba práce uvnitř společnosti] náležitě rozvíjela. Ještě více předpokládá tuto hustotu obyvatelstva rozvoj dělby práce uvnitř dílny. Tato dělba, pro niž je určitý stupeň rozvoje prvé předpokladem, naopak zase tuto první dělbu - za vzájemného působení - prohlubuje. Tím, že povolání, která dříve patřila k sobě, rozděluje na vzájemně nezávislá, tím, že rozmnožuje a diferencuje přípravné práce, jichž je pro ně nepřímo zapotřebí, a tím, že zvětšuje výrobu, obyvatelstvo, uvolňuje kapitál a práci, vytváří nové potřeby a nové způsoby jejich uspokojování.

Proto když Hodgskin říká: „dělba práce“ není výsledkem zásoby zboží, nazvané oběžný kapitál, nýbrž [výsledkem] „koexistující práce“, bylo by tautologií, kdyby zde pod dělbou práce rozuměl oddělení výrobních odvětví. To by pouze znamenalo: dělba práce je příčinou nebo výsledkem dělby práce. Hodgskin tedy může myslet jen to, že dělba práce uvnitř dílny je podmíněna oddělením povolání, společenskou dělbou práce a je v určitém smyslu jejím výsledkem.

Není to „zásoba zboží“, která vytváří toto oddělení povolání, a tím dělbu práce v dílně, nýbrž je to toto oddělení povolání (a dělba práce), které je vyjádřeno v zásobě zboží nebo spíše v tom, že se zásoba výrobků stává zásobou zboží. ˂Ekonomové však vždy nutně vyjadřují jako vlastnost věci to, co je vlastností, charakteristickým rysem kapitalistického výrobního způsobu, tedy kapitálu samého, pokud vyjadřuje určitý vztah výrobců k sobě navzájem a k svému výrobku.˃

ǁ869ǀ Jestliže se však [z] ekonomického [hlediska] (viz Turgot, Smith atd.) hovoří o „předchozí akumulaci kapitálu“ jako podmínce pro dělbu práce, rozumí se tím předběžná koncentrace zásoby zboží jako kapitálu v rukou kupce práce, protože ten druh kooperace, který charakterizuje dělbu práce, předpokládá konglomeraci dělníků - tedy akumulaci životních prostředků pro ně po dobu jejich práce; [předpokládá] vyšší produktivitu práce - tedy vzrůst [množství] surovin, nástrojů a pomocných látek, které musí být k dispozici, aby práce probíhala plynule, protože jich neustále potřebuje velké množství, zkrátka [předpokládá] objektivní podmínky výroby ve velkém měřítku.

Akumulace kapitálu zde nemůže znamenat: růst množství životních prostředků, surovin a pracovních nástrojů jako podmínku dělby práce, neboť, rozumí-li se akumulací kapitálu toto, bude to důsledek dělby práce, ne její předpoklad.

Akumulace kapitálu zde nemůže znamenat ani to, že životní prostředky pro dělníka musí být vůbec k dispozici dříve, než budou reprodukovány nové, nebo že suroviny a pracovní prostředky pro jeho novou výrobu, musejí být produkty jeho práce. Neboť toto je podmínkou práce vůbec a to platilo jak před rozvojem dělby práce, tak i po něm.

Na jedné straně, z hlediska látkového prvku, zde akumulace neznamená nic než: Dělba práce vyžaduje koncentraci životních prostředků a pracovních prostředků v jednotlivých bodech, které byly dříve rozptýlené a rozdrobené, pokud dělník v jednotlivých průmyslových odvětvích - která nemohou být za tohoto předpokladu příliš početná - sám vykonával postupně všechny různé operace, které vyžadovala výroba jednoho nebo více výrobků. Zde se předpokládá ne absolutní růst, nýbrž koncentrace: na jednom místě nahromaděno více [všech prostředků] a [přitom] vzhledem k počtu nahromaděných dělníků relativně více [pracovních prostředků]. Dělníci zaměstnaní v manufaktuře [potřebují] víc lnu (úměrně jejich počtu), než bylo třeba téhož lnu například v poměru ke všem sedlákům a selkám, kteří vedle [svého hlavního zaměstnáni] předli len. Tedy jde o konglomeraci dělníků, koncentraci surovin, nástrojů a životních prostředků.

Na druhé straně: z [hlediska] historické základny, ze které tento proces vychází - z níž se rozvíjí manufaktura, průmyslový způsob výroby, pro nějž je charakteristická dělba práce -‚ může tato koncentrace probíhat jen v té formě, že se tito dělníci konglomerují jako námezdní dělníci, tj. takoví, kteří musejí prodávat svoji pracovní sílu, protože jejich pracovní podmínky vystupují proti nim samostatně jako cizí vlastnictví, cizí síla, zahrnuje to tedy, že tyto pracovní podmínky proti nim vystupují jako kapitál, což se současně projevuje tak, že tyto životní prostředky a pracovní prostředky, nebo, a to je totéž, disponování jimi prostřednictvím peněz, jsou v rukách jednotlivých vlastníků peněz nebo zboží, kteří se tak stávají kapitalisty. Ztráta pracovních podmínek pro dělníky se jeví jako jejich osamostatnění jakožto kapitálu, nebo jako to, že jimi disponují kapitalisté.

Takže původní akumulace není, jak jsem ukázal, nic jiného, než oddělení pracovních podmínek jako samostatných sil [stojících] proti práci a dělníkům.^[94] Historické procesy představují toto oddělení jako moment společenského vývoje. Jakmile kapitál jednou existuje, pak se ze samého způsobu kapitalistické výroby vyvíjí [způsob] udržení a reprodukce tohoto oddělení ve stále větším měřítku, dokud nedojde k historickému obratu.

Není to majetek peněz, co činí kapitalistu kapitalistou. Aby se peníze přeměnily v kapitál, musí existovat předpoklady kapitalistické výroby, a z nich prvním historickým předpokladem je právě toto oddělení. Uvnitř kapitalistické výroby samotné je toto oddělení, a proto i existence pracovních podmínek jako kapitálu, dáno; [je to] neustále se reprodukující a rozšiřující základna výroby samé.

Akumulace zpětnou přeměnou zisku neboli nadvýrobku v kapitál se nyní stává nepřetržitým procesem, čímž rozmnožené produkty práce, které jsou současně jejími objektivními podmínkami, podmínkami reprodukce, vystupují proti práci neustále jako kapitál, jako práci odcizené, [ji] ovládající a v kapitalistovi individualizované síly. Tím se však také specifickou funkcí kapitalisty stává akumulovat, tj. přeměňovat část nadvýrobku zpět v pracovní podmínky. A z toho ťulpas ekonom vyvozuje, že by tato operace vůbec nemohla probíhat, kdyby neprobíhala tímto rozporným specifickým způsobem. Reprodukce v rozšířeném měřítku se stává v jeho hlavě neoddělitelnou od kapitalistické formy této reprodukce - akumulace.

ǁ870ǀ Akumulace pouze představuje jako plynulý proces [to], co se v původní akumulaci jeví jako zvláštní historický proces, jako proces vzniku kapitálu a jako přechod z jednoho výrobního způsobu do druhého.

Ekonomové, kteří jsou v zajetí těch představ, v nichž se pohybují činitelé kapitalistického výrobního způsobu, se dopouštějí dvojí, ovšem vzájemně se podmiňující záměny pojmů.

Na jedné straně přeměňují kapitál ze vztahu ve věc; zásoby zboží (přitom už sami zapomínají, že zboží sama nejsou věcmi), které, pokud slouží jako výrobní podmínky pro novou práci, se nazývají kapitál, a podle způsobu jejich reprodukce, oběžný kapitál.

Na druhé straně přeměňuji věci v kapitál, to znamená, že zkoumají společenský vztah, který vystupuje ve věcech a prostřednictvím věd, jako vlastnost, která přísluší věci jako takové, pokud vchází jako prvek do pracovního procesu nebo technologického procesu.

[Na jedné straně] koncentrace surovin a to, že životními prostředky disponují nedělníci, jako síly ovládající práci, jako předběžná podmínka dělby práce (ta později zvětšuje nejen koncentraci, ale tím, že zvyšuje produktivní síly práce, zvětšuje masu koncentrace), tj. předchozí akumulace kapitálu jako podmínka pro dělbu práce, znamená tedy pro ekonomy růst čili koncentraci (oni to nerozlišují) životních prostředků a pracovních prostředků.

Na druhé straně by tyto životní prostředky a pracovní prostředky nepůsobily [podle ekonomů] jako objektivní podmínky výroby, kdyby tyto věci neměly vlastnost být kapitálem, kdyby produkt práce, podmínka práce, nespotřebovával práci samu, kdyby minulá práce nespotřebovávala živou práci a kdyby tyto věci nepatřily samy sobě nebo per procura^[e] kapitalistovi místo dělníkovi.

Stejně jako by dělba práce nebyla možná (i když se nemohla historicky od začátku objevit v takové formě, v níž se může objevit teprve jako důsledek kapitalistické výroby), kdyby její podmínky [tj. podmínky práce] patřily sdruženým dělníkům a ti se k nim chovali jako k něčemu, čím jsou [tyto podmínky práce in] natura, [tj. jako] ke svým vlastním výrobkům a věcným prvkům své vlastní činnosti.

Protože si dále v kapitalistické výrobě kapitál přivlastňuje nadvýrobek dělníků, tedy, protože si přivlastnil produkty práce a ty nyní stojí ve formě kapitálu proti dělníkovi, je jasné, že přeměna nadvýrobku v pracovní podmínky může vycházet jen od kapitalisty a jen v té formě, že produkt práce, který si přivlastnil bez ekvivalentu, přeměňuje ve výrobní prostředek pro novou práci bez ekvivalentu. Rozšíření reprodukce proto vystupuje jako přeměna zisku v kapitál a jako úspora kapitalisty, který, místo aby nadvýrobek získaný zdarma snědl, opět jej přeměňuje v prostředek vykořisťování práce; toto může však [uskutečnit] jen tím, že jej znova přemění v produktivní kapitál, což zahrnuje přeměnu nadvýrobku v pracovní prostředky. Z toho ekonom činí závěr, že nadvýrobek by nemohl sloužit [jako] prvek nové výroby, kdyby [se] předem nepřeměnil z dělníkova výrobku ve vlastnictví jeho zaměstnavatele, aby pak znovu sloužil jako kapitál a opakoval starý proces vykořisťování. U horších ekonomů k tomu přistupuje představa o hromadění zásob [hoarding] a tvorbě pokladu. Také ti lepší, jako Ricardo, přenášejí představu o odříkání z tvůrce pokladu na kapitalistu.

Ekonomové nechápou kapitál jako vztah. Nemohou jej [tak chápat], aniž jej současně pochopí jako historicky přechodnou, relativní, ne absolutní formu výroby. Hodgskin sám takovýto názor nemá. Pokud ospravedlňuje kapitál, neospravedlňuje ospravedlňování [kapitálu] ekonomy, naopak je vyvrací. Hodgskin s tímhle tedy nemá nic společného.

Podle vztahu mezi ním a ekonomy se zdá způsob jeho polemiky určený a velmi jednoduchý. [Hodgskin] musel, jednoduše řečeno, jednu stránku, kterou ekonomové „vědecky“ rozvíjejí, uplatnit proti té fetišistické představě, kterou oni přejímají bez uvážení, neuvědoměle [a] naivně z kapitalistického způsobu představy.

Použití produktů dřívější práce, práce vůbec, jako materiálu, nástrojů a životních prostředků, je nutné, chce-li dělník použít svých výrobků k nové výrobě. Tento určitý způsob spotřeby jeho výrobku je produktivní. Co však má toto jeho použití, způsob, jakým dělník spotřebovává své výrobky společného s nadvládou tohoto výrobku nad ním samým, se jsoucnem výrobku jako kapitálu, s koncentrací moci disponovat surovinami, životními prostředky ǁ870aǀ v rukách jednotlivých kapitalistů a s tím, že jsou dělníci zbavováni vlastnictví svého výrobku? Co to má společného s tím, že [dělníci] musejí dát nejdříve zdarma svůj výrobek někomu třetímu, aby jej pak kupovali zpět za svou vlastní práci, a přitom mu musejí směnou dávat zpět víc práce, než je v něm obsaženo, a musejí mu tak vytvářet nový nadvýrobek?

Minulá práce zde vystupuje ve dvou formách. [Jednou] jako výrobek, užitná hodnota. Výrobní proces vyžaduje, aby dělníci jednu část tohoto výrobku spotřebovávali [jako životní prostředky], druhou část jako suroviny a pracovní nástroje. To se týká technologického procesu a ukazuje pouze, jak se [dělníci] v průmyslové výrobě musí chovat k produktům své vlastní práce, svým vlastním výrobkům, aby je učinili výrobními prostředky.

Nebo [minulá práce vystupuje jako] hodnota. To jen ukazuje, že hodnota jejich nového výrobku představuje nejen jejich přítomnou, nýbrž i jejich minulou práci, a že zvětšováním staré hodnoty ji udržují tím, že ji zvětšují.

Nárok kapitalisty nemá s tímto procesem jako takovým nic společného. Ovšem přivlastnil-li si produkty práce, minulé práce, má tak prostředek k přivlastňování nových výrobků a živé práce. To je však právě postup, který vyvolává protesty. Koncentrace a akumulace, nutně předcházející „dělbě práce“, nemají právě vystupovat jako akumulace kapitálu. Z toho, že jsou nutné, nevyplývá, že jsou nutné [proto], aby podmínkami, vytvořenými včerejší prací pro práci dnešní, disponoval [kapitalista]. Jestliže akumulace kapitálu nemá označovat nic než akumulovanou práci, tak to vůbec nezahrnuje, že musí být akumulací práce jiných lidí.

H[odgskin] ovšem nejde - na první pohled nějak podivně touto jednoduchou cestou. Zdá se, že ve své polemice proti produktivitě kapitálu, především oběžného, ještě více [však] fixního, potírá nebo popírá důležitost minulé práce samé nebo jejího produktu pro reprodukci, jako podmínku nové práce. Tedy důležitost minulé, ve výrobcích realizované práce pro práci jako přítomnou ἐνέργεια^[f]. Z čeho pramení tento obrat?

Jelikož ekonomové ztotožňují minulou práci s kapitálem — minulou práci zde jak ve smyslu konkrétní, ve výrobcích realizované práce, tak ve smyslu společenské práce, materializované pracovní doby —‚ pak se rozumí, že oni, jako Pindarové^[g] kapitálu prosazují předmětné prvky výroby a přeceňují jejich význam ve srovnání se subjektivním prvkem, živou, bezprostřední prací. Pro ně se práce stává adekvátní teprve tehdy, když se stává kapitálem, [když] stojí sama proti sobě, [když stojí] pasívum práce [proti] jejímu aktivu. Proto vládne výrobek nad výrobcem, předmět nad subjektem, realizovaná práce nad prací, která se realizuje, atd. Ve všech těchto názorech nevystupuje minulá práce jen jako předmětný moment živé a jí podřízené [práce], nýbrž naopak; ne jako prvek moci živé práce, nýbrž jako moc nad touto prací. Aby i technologicky ospravedlnili specificky společenskou formu, tj. kapitalistickou formu, ve které se vztah mezi prací a pracovními podmínkami mění tak, že ne dělník [používá] těchto podmínek, nýbrž podmínky používají dělníka, připisují ekonomové předmětnému momentu práce nepravou důležitost vůči práci samé. A proto H[odgskin] naopak uplatňuje [názor], že tento předmětný moment — tedy celé realizované bohatství — je mimořádně bezvýznamný ve srovnání s živým výrobním procesem a fakticky má význam jen jako jeho moment, sám o sobě tedy žádný význam nemá. Přitom se mu stává, že trochu podceňuje — proti ekonomickému fetišismu však správně — význam, který má minulost práce pro její přítomnost.

Kdyby v kapitalistické výrobě — tedy v jejím teoretickém vyjádření, politické ekonomii — vystupovala minulá práce jen jako podstavec atd., který vytvořila práce sama pro sebe, nemohla by taková sporná otázka existovat. Je tu jen proto, že v realitě kapitalistické výroby, stejně jako v její teorii, vystupuje realizovaná práce jako protiklad k sobě samé, k živé práci. Stejně jako v nábožensky omezeném myšlenkovém procesu si produkt myšlení nejen osobuje, nýbrž i vykonává vládu nad myšlením samým. ǀ870aǁ

ǁ865ǀ Teze:

„Účinky, které jsou připisovány zásobě zboží nazvané oběžný kapitál, jsou způsobeny koexistující prací“ (cit. dílo, str. 9)

tedy především znamená:

Současná koexistence živé práce plodí velkou část účinků, které jsou pod jménem oběžného kapitálu připisovány produktu dřívější práce.

Část oběžného kapitálu se skládá například ze zásoby životních prostředků, které prý kapitalista nahromadil proto, aby udržel dělníka po dobu jeho práce.

Tvorba zásob není vůbec nic kapitalistické výrobě vlastního, ačkoli masa zboží na trhu - masa zboží ve sféře oběhu - je také největší, protože je největší i její výroba a spotřeba. Jde tu stále ještě o vzpomínku na hromadění [prováděné] tvůrcem pokladu, [tj.] hromadění zásob [hoarding].

Zde je nutno především odmyslet fond spotřeby, protože tu jde o kapitál a průmyslovou výrobu. Co připadlo do sféry individuální spotřeby, ať se to spotřebovává rychleji nebo pomaleji, přestalo být kapitálem. ˂I když to může být částečně opět přeměněno v kapitál, jako domy, parky, nádoby atd.˃

„Mají všichni evropští kapitalisté v tomto okamžiku dostatek potravina šatstva, aby zásobili své dělníky na jeden týden? Prozkoumejme tuto otázku nejdříve pokud jde o potraviny. Část potravy národa je chléb, který se peče jen několik hodin předtím, než se sní… Výrobek pekaře nemůže být skladován. V žádném případě se surovina [na výrobu] chleba, ať je to zrní, nebo mouka, nemůže uchovávat bez stálé práce. Přesvědčení dělníka — přadláka bavlny, že dostane chléb, kdykoli si to bude přát, a přesvědčení jeho pána, že peníze, které mu platí, mu umožní opatřit si chléb, plyne jednoduše ze skutečnosti, že chléb bylo možno dostat vždy, kdykoli si to přál.“ (Cit. dílo, str. 10.)

„Jiným předmětem potravy dělníka je mléko, a mléko je… vyráběno dvakrát denně. Řekneme-li, že skot, který je dodává, tu už je, pak musíme odpovědět, že vyžaduje stálou pozornost a stálou práci a jeho krmivo denně během větší části roku vzrůstá. Louky, na nichž se pase, vyžadují ruky člověka… Stejně tak je tomu s masem. Nemůže se dlouho skladovat, neboť sotva se dostane na trh, začíná se kazit.“ (Cit. dílo, str. 10.)

Dokonce i šaty se kvůli molům „zhotovují v poměru k všeobecné spotřebě, vůbec jen v malé zásobě.“ (Cit, dílo, str. 11.)

„Mill správně říká; ‚Co se ročně vyrobí, to se ročně spotřebuje,' takže ve skutečnosti nelze nahromadit žádnou zásobu zboží, která by lidem umožnila provést ty operace, které přesahují vice než jeden rok. Ti, kteří takové operace podnikají, se proto nesmějí spoléhat na zboží už vytvořené, nýbrž musí spoléhat na to, že jiní lidé budou pracovat a vyrábět to, co oni potřebují, pokud nedohotoví své vlastní výrobky. Kdyby tedy dělník uznal, že je zapotřebí určité akumulace oběžného kapitálu pro operace, které se dokončují během roku…, pak je přece jasné, že u všech operací, které přesahují jeden rok, dělník nespoléhá a nemůže spoléhat na akumulovaný kapitál.“ (Cit, dílo, str. 12.)

„Jestliže náležitě prozkoumáme počet a význam operací produkujících bohatství, které se nedokončuji během roku, a na druhé straně ty nesčetné produkty denní práce, kterých je zapotřebí k udržování člověka a které se spotřebovávají právě tak rychle jako se vyrábějí, pak pochopíme, že úspěch a produktivní síla každého jednotlivého pracovního odvětví závisí stále víc na koexistující produktivní práci jiných lidí než na nějaké akumulaci oběžného kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 13.)

„Je to velení, které má kapitalista nad prací určitého počtu lidí, a ne jeho majetek zásoby zboží, co mu umožňuje udržet druhé dělníky, a tedy jich i používat.“ (Cit, dílo, str. 14.)

„Jediná věc, o které se může říci, že je nahromaděna a předem připravena, je zručnost dělníka.“ (Cit. dílo, str. 12.)

„Všechny účinky, které se obyčejně připisují akumulaci oběžného kapitálu, vyplývají z akumulace a nahromadění zručné práce, a tato nejdůležitější operace, což se týká velkého množství dělníků, se uskutečňuje bez jakéhokoli oběžného kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 13.)

„Počet dělníků vždy nutně závisí na množství oběžného kapitálu nebo, jak bych měl správně říci, na množství produktů koexistující práce, které smějí dělníci spotřebovat." (Cit. dílo, str. 20.)

ǁ866ǀ „Oběžný kapitál… se vytváří jen pro spotřebu, zatímco fixní kapitál… se vyrábí ne proto, aby se spotřeboval, nýbrž aby pomohl dělníkovi ve výrobě těch věcí, které se spotřebovávají.“ (Cit. dílo, str. 19.)

Nejdříve tedy:

„Úspěch a produktivní síla každého zvláštního pracovního odvětví je stále závislejší na koexistující produktivní práci jiných lidí, než na nějaké akumulaci oběžného kapitálu,“ tj. „už vytvořených zboží“. Tato „už vytvořená zboží“ stojí v protikladu k „produktům koexistující práce“.

{Uvnitř každého jednotlivého odvětví výroby samého se ta část kapitálu, která se přeměňuje v pracovní nástroje a pracovní materiál, vždy předpokládá jako „už vytvořená zboží“. Není možno příst bavlnu, která ještě není „vytvořena“, uvádět do pohybu vřetena, která mají být teprve vyrobena, a pálit uhlí, které ještě nebylo z šachty vytěženo. Do [výrobního] procesu vstupují tedy vždy jako formy jsoucna předešlé práce. A tak závisí stávající práce na dřívější práci, nejen na koexistující práci, i když tato dřívější práce, ať ve formě pracovních prostředků, nebo pracovního materiálu, je nějak užitečná (produktivně užitečná) vždy jen ve spojení s živou prací, jako její předmětný moment. Jen jako moment výrobní spotřeby, tj. spotřeby prací.

Ale při zkoumání oběhu a reprodukčního procesu jsme současně viděli, že zboží může být reprodukováno, jakmile je dohotoveno a přeměněno v peníze, protože všechny jeho prvky byly současně vyrobeny a reprodukovány - koexistující prací.^[95]

Ve výrobě probíhá dvojí pohyb. Například bavlna prochází z jedné výrobní fáze do druhé. Nejdříve se vyrábí [jako] surovina a pak se podřizuje množství manipulací, až je vhodná k vývozu, nebo, zpracovává-li se dále v téže zemi, přechází do rukou přadláka. Pak postupuje od přadláka k tkalci, od tkalce k běliči, barvíři, apretérovi, odtud do různých dílen, které ji zpracovávají ke zvláštním účelům, na oděvy, ložní prádlo atd. Nakonec přechází z ruky posledního výrobce do ruky spotřebitele, do individuální spotřeby, jestliže nepřechází jako pracovní prostředek (ne materiál) do výrobní spotřeby. [Tím] však dostala svoji konečnou formu jako užitná hodnota, ať už se nyní spotřebovává výrobně nebo individuálně. Co zde z jedné výrobní sféry vychází jako výrobek, vchází do jiné jako podmínka výroby a probíhá tak postupnými fázemi až do úplného dokončení jako užitné hodnoty. Minulá práce zde vystupuje stále jako podmínka pro stávající práci.

Současně však, zatímco takto výrobek postupuje z jedné fáze do druhé, zatímco probíhá touto reálnou metamorfózou, je v každé fázi vyráběn. Zatímco tkadlec tká přízi, přede přadlák současně bavlnu a nová bavlna se nachází ve výrobním procesu.

Protože nepřetržitý, obnovující se výrobní proces je reprodukčním procesem, je tedy právě tak podmíněn koexistující prací, která současně produkuje různé fáze výrobku, zatímco [výrobek] prochází svými metamorfózami, postupuje z jedné fáze do druhé. Bavlna, příze a tkanivo nejsou vyráběny jen jedna po druhé a z druhé, nýbrž jsou vyráběny a reprodukovány současně vedle sebe. Co vystupuje jako výsledek předcházející práce, zkoumám-li výrobní proces jednotlivého zboží, vystupuje současně jako účinek koexistující práce, zkoumám-li jeho reprodukční proces, tedy zkoumám-li výrobní proces tohoto zboží v jeho průběhu a v šíři jeho podmínek, [a] ne jen v jednom izolovaném aktu nebo omezeném prostoru. Není to jen koloběh různými fázemi, nýbrž paralelní výroba zboží ve všech jejích fázích, náležejících [k] zvláštním sférám výroby, fázích, tvořících různá pracovní odvětví. Jestliže týž rolník nejprve pěstuje len, pak ho přede, pak tká, jde o posloupnost těchto operací, nikoli však současnost, jak ji předpokládá výrobní způsob založený na dělbě práce uvnitř společnosti.

Zkoumáme-li výrobní proces jednotlivého zboží v některé fázi, dostává předcházející práce smysl teprve díky živé práci, která dodává její podmínky výroby. Na druhé straně ale tyto podmínky výroby, bez kterých se nemůže realizovat živá práce, vstupují vždy do procesu jako hotové výsledky předcházející práce. Kooperující*******práce pracovních odvětví dodávajících [podmínky výroby] vystupuje tedy vždy pasívně a jako taková je předpokladem. Tento moment ekonomové vyzvedávají. Naproti tomu v reprodukci a oběhu vystupuje společensky zprostředkující práce, o kterou se opírá proces zboží v každé zvláštní sféře, jíž je podmíněn, jako koexistující, současná práce v přítomnosti. Zboží se vyrábí současně ve svých počátečních formách a ve svých hotových formách nebo ve formách po sobě následujících. Bez toho by nemohlo být přeměněno, když prošlo svými reálnými metamorfózami, z peněz zpět v podmínky svého života. ?870b? Tak je zboží produktem předcházející práce jen [potud], pokud vystupuje zároveň jako produkt současné, živé práce. Celé předmětné bohatství, které je fixováno kapitalistickým pojetím, se tak jeví jen jako pomíjivý moment v proudu celkové výroby, která zahrnuje [též] oběžný proces.}

[[c) Takzvané hromaděni jako pouhý jev oběhu [Zásoba atd. - rezervoáry oběhu]

H[odgskin] zkoumá pouze jednu ze součástí oběžného kapitálu. Jedna část oběžného kapitálu se však neustále přeměňuje ve fixní kapitál a pomocné látky a jen druhá část ve spotřební předměty. Ještě víc. I ta část oběžného kapitálu, přeměňující se nakonec ve zboží, která přicházejí do individuální spotřeby, existuje stále, kromě poslední formy, v níž jako konečný produkt vychází ze závěrečné fáze, v počátečních fázích [své výroby] zároveň ve svých počátečních formách, v nichž ještě nemůže vejít do spotřeby, [tj.] jako surovina nebo polotovar, [jež jsou] v různých stupních vzdálené od konečné formy produktu.

U H[odgskina] se jedná o toto: jaký je poměr současné práce, kterou dělník dává kapitalistovi, k té práci, která je obsažena v jeho spotřebních předmětech, v těch předmětech, ve které se přeměňuje mzda a které jsou tedy ve skutečnosti užitnými hodnotami, z nichž se skládá variabilní kapitál? Uznává se, že dělník nemůže pracovat, aniž nachází ony předměty pro spotřebu. A proto ekonomové říkají, že oběžný kapitál — předchozí práce, už vytvořené zboží, které kapitalista nahromadil — je podmínkou práce, mezi jiným též podmínkou dělby práce.

Mluví-li se o podmínkách výroby a speciálně o oběžném kapitálu v h[odgskin]ovském smyslu, znamená to obyčejně, [že] kapitalista musel nahromadit životní prostředky, které musí sníst dělník, dříve než dělník dokončí nové zboží, tedy během jeho práce, kdy zboží, které vyrábí on sám, je teprve in statu nascendi^[h]. Vtírá se tak představa, jako by kapitalista hromadil jako tvůrce pokladu, jakoby kapitalista ukládal zásobu životních prostředků jako včely med.

Přesto je to jen modus loquendi^[i].

Především zde nemluvíme o kramářích, kteří nabízejí na prodej životní prostředky. Ti musí mít pochopitelně stále plnou zásobu zboží. Jejich skladiště, krámy atd. jsou pouze rezervoáry, v nichž se rozdělují zboží, jakmile se stala schopnými oběhu. Toto nahromadění je pouze intervalem, ve kterém se nachází zboží předtím, než přejde z oběhu do spotřeby. Je to jeho jsoucno na trhu jako zboží. Jako takové je tu vlastně jen v této formě. Na věci nic nemění, je-li v rukách třetího nebo čtvrtého místo v rukách prvního prodávajícího (výrobce), [a] přešlo-li nakonec do rukou prodávajícího, který je prodá vlastnímu spotřebiteli. Jde jen o to, že v mezietapách představuje zboží směnu kapitálu za kapitál (vlastně kapitálu plus zisk, protože výrobce prodává ve zboží nejen kapitál, nýbrž i zisk získaný z kapitálu), [a] v poslední etapě směnu kapitálu za důchod (jestli totiž zboží, jak se zde předpokládá, je určeno k tomu, aby přišlo ne do výrobní, nýbrž do individuální spotřeby).

Zboží, které je jako užitná hodnota dokončeno ve stavu schopném prodeje, nachází se jako zboží na trhu, ve fázi oběhu; v ní jsou všechna zboží, pokud [musí] projít svou první metamorfózou, přeměnit se v peníze. Jestliže toto se nazývá „hromadění“, pak hromadění neznamená nic než „obíhání“ čili jsoucno zboží jako zboží. Tento druh „hromadění“ by tedy byl pravým opakem tvorby pokladu, která chce zboží udržet věčně v tomto stavu schopném oběhu a dosahuje toho jen tím, že zboží odnímá ve formě peněz z oběhu. Je-li výroba a tedy i spotřeba rozmanitá a masová, bude stále na této zastávce, v této mezietapě, jedním slovem v oběhu nebo na trhu, větší množství nejrůznějšího zboží. Zkoumáno podle množství, neznamená zde tedy velké hromadění nic než velkou výrobu a spotřebu.

Zastavení zboží — jejich pobyt v tomto momentu procesu, jejich jsoucno na trhu místo v továrně či soukromém domě (jako spotřební předměty) a v krámě, skladu kramáře — je jen ǁ871ǀ krátkým momentem v procesu jejich života. Pevné samostatné jsoucno tohoto „světa statků“, „světa věcí“ je jen zdáním. Poštovní stanice je stále plná, ale stále jiných cestujících. Tatáž zboží (podle druhu) se neustále obnovují ve sféře výroby, nalézají na trhu a jsou odnímána spotřebou. Zboží téhož druhu, nikoli tatáž zboží, jsou současně neustále v těchto třech etapách. Prodlužuje-li se interval, takže zboží, která nově přicházejí z výrobních sfér, nacházejí trh obsazený ještě starým [zbožím]‚ pak vzniká tlačenice, ucpání; trh je přeplněný, zboží se znehodnocují; nadvýroba. Tam, kde se tedy interval oběhu osamostatňuje, kde není pouhým zastavením proudu v jeho pohybu, kdy se jsoucno zboží ve fázi oběhu jeví jako hromadění, tam to není žádný svobodný akt výrobce, žádný cíl nebo imanentní životní moment výroby, stejně tak jako nával krve do hlavy, který vede k mrtvici, není imanentním momentem krevního oběhu. Kapitál jako zbožní kapitál (tak se jeví v této fázi oběhu, na trhu) nesmí ztuhnout, může být jen klidem v pohybu. Jinak je proces reprodukce narušován. Celý mechanismus se ocitá v nepořádku. Tak je toto předmětné bohatství, vystupující v jednotlivých bodech [v] koncentrované [formě], malé a jen takové může být ve srovnání s plynulým proudem výroby a spotřeby. Bohatstvím je proto i podle Smitha „roční“ reprodukce. Nenese tedy žádné staré datum. Vždy jen včerejší. Na druhé straně, kdyby pro nějaké poruchy vázla reprodukce, vyprázdnily by se sklady atd.; nastal by nedostatek a zároveň by se ukázalo, že stálost, kterou má zdánlivě stávající bohatství, je jen stálostí jeho náhrady, jeho reprodukce, neustálým zpředmětňováním společenské práce.

I u kramáře dochází k Z — P — Z. Zda dosahuje „zisku“, nás tu nezajímá. Prodává zboží a opět kupuje totéž zboží (co do druhu). Prodává je spotřebiteli a kupuje je opět od výrobce. Totéž zboží (téhož druhu) se zde ustavičně přeměňuje v peníze a peníze se přeměňují stále zpět v totéž zboží. Tento pohyb však představuje jen neustálou reprodukci, neustálou výrobu a spotřebu, neboť reprodukce zahrnuje spotřebu. (Zboží musí být prodáno, [musí] vejít do spotřeby, aby mohlo být reprodukováno.) [Zboží] se musí osvědčit jako užitná hodnota. (Neboť Z — P pro prodávajícího je P — Z pro kupujícího, tedy přeměna peněz ve zboží jako užitnou hodnotu.) Protože reprodukční proces je jednotou oběhu a výroby, zahrnuje spotřebu, která je sama momentem oběhu. Spotřeba je sama momentem a podmínkou reprodukčního procesu. Zkoumáme-li [proces] vcelku, platí kramář výrobci za zboží fakticky týmiž penězi, za které od něj nakupuje spotřebitel. Vůči výrobci vystupuje jako spotřebitel a vůči spotřebiteli jako výrobce; je kupujícím i prodávajícím téhož zboží. Peníze, pokud za ně nakupuje, jsou ve skutečnosti, z čistě formálního hlediska, konečnou metamorfózou spotřebitelova zboží. Ten přeměňuje své peníze ve zboží jako užitnou hodnotu. Tak znamená jeho přechod do rukou kramáře spotřebu zboží nebo, z formálního hlediska, přechod zboží z oběhu do spotřeby. Pokud za peníze nakupuje opět od výrobce, je to první metamorfóza zboží výrobce a znamená přechod zboží do intervalu, v kterém setrvává v oběhu jako zboží. Z — P — Z, pokud je přeměnou zboží v peníze spotřebitele a zpětnou přeměnou peněz, jejichž vlastníkem [je] nyní kramář, v totéž zboží (tentýž druh), nevyjadřuje nic než stálý přechod zboží do spotřeby, neboť k tomu [účelu] musí být to místo, které uprázdnilo zboží, jež vchází do spotřeby, obsazeno zbožím, přicházejícím z výrobního procesu a zaujímajícím nyní toto stadium.

ǁ872ǀ Pobyt zboží v oběhu a jeho nahrazování novým zbožím závisí přirozeně zároveň na délce [doby], po kterou jsou zboží ve sféře výroby, tedy na délce doby jejich reprodukce, a je různý podle různosti této délky. Například k reprodukci obilí je zapotřebí jednoho roku. Obili sklizené tento podzim, například roku 1862 (pokud neslouží opět jako osivo), musí vystačit pro spotřebu celého příštího roku — až do podzimu roku 1863. Do oběhu je vrháno najednou (dokonce už na sýpkách pachtýřů je v oběhu) a zde absorbováno různými rezervoáry oběhu, sklady, obchodníky obilím, mlynáři atd. Tyto rezervoáry jsou jak odvodnými kanály pro výrobu, tak přívodnými kanály pro spotřebu. Dokud je zboží v nich, je zbožím, a je proto na trhu, v oběhu. Roční spotřeba je odtud odčerpává jen po kouskách, po kapkách. Náhrada, proud nově nastupujících zboží, která je zatlačují, objevuje se teprve za rok. Tyto rezervoáry se proto také vyprazdňují jen postupně, tak, jak se přibližuje jejich náhrada. Zůstane-li přebytek a jsou-li nové nadprůměrné žně, nastává ucpání. Prostor, který má na trhu toto určité zboží zaujmout, je přeplněný. Aby v něm [mohla] všechna najít místo, snižují zboží své tržní ceny, čímž jsou opět uváděna do pohybu. Je-li jejich masa jako užitných hodnot příliš velká, přizpůsobují se prostoru, který mají zaujmout, stlačením svých cen. Je-li masa příliš malá, rozšiřují se expanzí svých cen.

Na druhé straně zboží, která jako užitné hodnoty rychle pomíjejí, pobývají také jen krátce v rezervoárech oběhu. Doba, za kterou musí být přeměněny v peníze a [za kterou] musí být reprodukovány, je předurčena povahou jejich užitné hodnoty, která, nespotřebovává-li se denně nebo skoro denně, se ničí, a tím přestává být zbožím. Se svým nositelem, užitnou hodnotou, zaniká totiž [i] směnná hodnota, jestliže zánik užitné hodnoty sám není aktem výroby.

I když absolutní masa zboží nahromaděných v rezervoárech oběhu s rozvojem průmyslu vzrůstá, protože vzrůstá výroba a spotřeba, je vcelku jasné, že tatáž masa, ve srovnání s celkovou roční výrobou a spotřebou, klesá. Přechod zboží z oběhu do spotřeby se zkracuje. A to z několika důvodů. Rychlost reprodukce se zvětšuje:

1. Když zboží prochází rychle svými různými fázemi výroby, [a] výrobní proces se v každé fázi výroby zkracuje; to je podmíněno tím, že se zkracuje pracovní doba nutná k výrobě zboží v každé jeho formě; tedy s rozvojem dělby práce, strojů, s použitím chemických procesů atd. ˂S rozvojem chemie se uměle zrychluje převádění zboží z jednoho skupenství do druhého, jejich spojení s jinými tělesy, jako při barvení, jejich oddělení od [jiných látek], jako při bílení, zkrátka, uměle se zrychluje jak [změna] formy týchž látek (jejich skupenství), tak i výměna látek, kterou nutno uskutečnit, [a to] vůbec nepřihlížíme k tomu, že pro vegetativní a organickou reprodukci jsou rostlinám a zvířatům dodávány levnější látky, tj. látky, které stojí málo pracovní doby atd.˃

2. Částečně kombinací různých výrobních odvětví, center výroby, která se tvoří pro určitá výrobní odvětví, [částečně] rozvojem dopravních prostředků, přechází zboží rychle z jedné fáze do druhé, neboli zkracuje se mezidobí, které zahrnuje interval pobytu zboží v etapě mezi jednou a druhou fází výroby, čili zkracuje se přechod z jedné fáze výroby do druhé.

3. Celý tento vývoj — jak zkrácení výrobních fází, tak i [zrychlení] přechodu z jedné fáze do druhé — předpokládá výrobu ve velkém měřítku, masovou výrobu a současně výrobu na základě velkého konstantního, zejména fixního kapitálu; a proto i nepřetržitý tok výroby. Totiž ne v tom smyslu, v jakém právě tento tok zkoumáme, vzájemným sbližováním a vzájemným pronikáním jednotlivých fází výroby. Nýbrž v tom smyslu, že ve výrobě nedochází k žádným záměrným přestávkám. Tento případ [nastává jen potud], pokud se pracuje na objednávku, jako u ǁ873ǀ řemesel, [a] stále ještě i ve vlastní manufaktuře (není-li už sama přetvořena velkým průmyslem). Tady se pracuje v měřítku, které připouští kapitál. Tento proces nečeká na poptávku, nýbrž je funkcí kapitálu. Kapitál pracuje stále dál v témž měřítku (nepřihlíží se k akumulaci nebo rozšiřování) s neustálým rozvojem a rozšiřováním produktivních sil. Výroba je tedy nejen rychlá, takže zboží dosahuje rychle podoby, ve které je schopno oběhu, nýbrž je i plynulá. Výroba se zde jeví jen jako neustálá reprodukce, a ta je současně masová.

Setrvávají-li tedy zboží dlouho v rezervoárech oběhu — hromadí-li se zde —‚ pak následkem rychlosti, s níž za sebou následují výrobní vlny, a následkem masovosti látky, kterou neustále do rezervoárů vtlačují, se tyto rezervoáry brzy zbožími přeplní. Právě v tomto smyslu Corbet například říká: Trh je neustále přeplněn.^[96] Avšak tytéž okolnosti, které plodí tuto rychlost a masovost reprodukce, zmenšují také nutnost hromadění zboží v těchto rezervoárech. Zčásti — pokud jde o výrobní spotřebu — je to už obsaženo ve vzájemném sbližování výrobních fází, kterými musí procházet zboží samo nebo jeho součásti. Je-li uhlí denně masově produkováno a dodáváno železnicí, parníky atd. továrníkovi [až] před dveře, pak nemusí mít žádnou nebo jen nepatrnou zásobu uhlí, nebo, což je totéž, je-li prostředníkem kramář, potřebuje továrník jen malou zásobu kromě té, kterou denně prodá a [která] je mu nově dodávána. Tak je tomu s přízí, železem atd. Nehledě ale na výrobní spotřebu, ve které se musí zásoby zboží (tj. zásoby součástí zboží) takto zmenšovat, má kramář k dispozici za prvé rovněž rychlost dopravy, za druhé jistotu stálé rychlé obnovy a dodávky. I když se proto jeho zásoba zboží co do množství může zvětšit, pobývá každý prvek zásoby v jeho rezervoáru, v tomto přechodném stavu, kratší dobu. V poměru k celé mase zboží, kterou prodává, tj. jak v poměru k velikosti výroby, tak spotřeby, je zásoba zboží, pokaždé zadrženého, nahromaděného v jeho skladě, malá. Jinak je tomu na méně rozvinutých stupních výroby, kde reprodukce [probíhá] pomalu — v rezervoárech oběhu se proto musí zdržovat víc zboží — [kde jsou] dopravní prostředky pomalé, spojení těžkopádná, takže obnovování zásoby [je] přerušované, a tudíž mezi vyprázdněním rezervoáru a jeho novým naplněním - obnovením zásoby zboží, je dlouhá doba. Jde o něco analogického jako u výrobků, jejichž reprodukce se v důsledku povahy jejich užitné hodnoty uskutečňuje pouze v ročních nebo půlročních, zkrátka, ve více nebo méně od sebe vzdálených termínech.

˂Jak doprava působí na vyprázdnění rezervoárů, [ukazuje] například bavlna. Protože mezi Liverpoolem a Spojenými státy neustále [jezdí] lodi — rychlost dopravy je jeden moment, nepřetržitost druhý — nepřepravuje se všechna bavlna najednou. Přichází na trh postupně. (Výrobce také nechce zaplavit trh najednou.) V Liverpoolu leží [bavlna] v docích, sice už [v] rezervoáru oběhu, avšak ne v takovém množství — v poměru k celkové spotřebě tohoto výrobku — jako kdyby loď po půlroční cestě připlula z Ameriky jen jednou nebo dvakrát. Manchesterský továrník atd. naplňuje své sklady právě úměrně své bezprostřední spotřebě, neboť elektrický telegraf a železnice umožňují kdykoli přepravit [bavlnu] z Liverpoolu do Manchesteru.˃

Zvláštní náplň rezervoárů — pokud není důsledkem přeplnění trhu, které je za těchto okolností nekonečně lehčí než při patriarchálně pomalé [výrobě] — je jen spekulativní, výjimečná, s ohledem na skutečný nebo očekávaný pokles či růst cen.

O tomto relativním poklesu zásob — tj. zboží nacházejících se v oběhu — ve srovnání s masou výroby a spotřeby viz Lalor, „Economist“, Corbet (příslušné citáty ǁ874ǀ umístit za Hodgskina). Sismondi v tom chybně viděl (také jej projít) něco politováníhodného^[97].

(Ovšem na druhé straně se stále rozšiřuje trh, a ve stejné míře, jak se zkracuje časový interval pobytu zboží na trhu, vzrůstá prostorové rozplynutí, čili trh se prostorově rozšiřuje, a obvod ve vztahu k centru, ke sféře výroby zboží, je opisován stále větším poloměrem.)

S rychlostí reprodukce souvisí, nebo je jen jejím jiným výrazem, spotřeba z ruky do úst, která mění své prádlo i kabáty stejně rychle jako své mínění a ani nechodí v tomtéž kabátě atd. deset let. Spotřeba, i u takových předmětů, kde to není podmíněno povahou užitné hodnoty, bude stále víc časově [shodná] s výrobou, tedy bude stále víc záviset na přítomné, koexistující práci. (Protože je to fakticky směna koexistující práce.) A to v té míře, v jaké se minulá práce stává stále důležitějším momentem výroby, i když tato minulost sama je stále novějšího data a jen relativní.

(Jak mnoho souvisí udržování zásob s nedostačující výrobou, [ukazuje tento příklad]: Pokud skot jen s obtížemi přezimoval, nebylo v zimě žádné čerstvé maso. Jakmile to však chov skotu překonal, mizí sama sebou zásoba, která vznikla z [nutnosti] nahradit čerstvé maso nasoleným nebo uzeným.)

Jen tam, kde výrobek vstupuje do oběhu, stává se zbožím. Výroba produktů jakožto zboží, a tedy i oběh, se mimořádně rozšiřuje s kapitalistickou výrobou z těchto důvodů:

1. Výroba en masse, množství, masovost [nejsou] tedy kvantitativně v žádném poměru k výrobcově potřebě [jeho vlastního výrobku]; ve skutečnosti se stává v nějaké nepatrné míře spotřebitelem svého vlastního výrobku čistě náhodou. Masově se jím stává jen [tam], kde vyrábí určitý díl součástí svého vlastního kapitálu. Naproti tomu na dřívějším stupni [rozvoje společnosti]: Jen — či právě hlavně — přebytek výrobku nad vlastní potřebou se stává zbožím.

2. Kvalitativní jednostrannost výrobku [je] nepřímo úměrná rostoucí mnohostrannosti potřeb. To s sebou přináší větší oddělování a osamostatňování dříve spojených výrobních odvětví - krátce, růst dělby práce uvnitř společnosti -‚ k čemuž přistupuje ještě vznik nových výrobních odvětví a růst rozmanitosti druhů zboží. (Na konci, po Hodgskinovi, [podívat se] i na Wakefieldovy [názory] o tom.) Tato pestrost, diferenciace zboží je dvojí: Různé fáze jednoho a téhož výrobku, stejně jako dílčí práce [Mittelarbeit] k němu (tedy práce vynakládané na součásti atd.), rozpadají se na různá, navzájem nezávislá pracovní odvětví. Nebo tentýž výrobek se v různých fázích mění v různé druhy zboží. Ale za druhé [je objevení nových druhů zboží spojeno s] osvobozením práce a kapitálu (nebo práce a nadvýrobku), a na druhé straně jsou objevovány nové [způsoby] použití téže užitné hodnoty buď proto, že v důsledku změn [uvedených pod] číslem 1 vznikají nové potřeby (například potřeba rychlejších a všestrannějších dopravních prostředků [vznikající] s použitím páry v průmyslu), a tedy nové způsoby jejich uspokojování, nebo proto, že jsou objevovány nové způsoby použití téže užitné hodnoty nebo nové látky či nové postupy (jako například galvanoplastika), aby se jinak zpracovávala stará látka atd.

To všechno se redukuje na toto: Jeden výrobek ve svých po sobě jdoucích fázích nebo stavech se přeměňuje v různá zboží. Vytvářejí se nové výrobky čili nové užitné hodnoty jako zboží.

3. Přeměna většiny obyvatelstva, které dříve spotřebovávalo masu výrobků in naturalibus^[j], v námezdní dělníky.

4. Přeměna pachtýře v průmyslového kapitalistu ˂s tím [spojená přeměna] renty v peněžní rentu; vůbec všech naturálních dávek (daně atd., pozemková renta) v peněžní dávky.˃ Vůbec: průmyslové využití půdy, čímž se látkové výměně podřizují jak její chemické, tak mechanické výrobní podmínky, dokonce semena atd., hnojiva atd., dobytek atd. [a] neomezují se na své vlastní hnojiště jako dříve.

5. Mobilizace masy dříve „nezcizitelných“ statků ve zboží a vytvoření vlastnických forem, které se skládají jen z obíhajících papírů. Na jedné straně zcizení pozemkového majetku. ˂Tím, že masy nic nevlastní, [je] také dáno, že se například k svému bytu chovají jako ke zboží.˃ [Na druhé straně] železniční akcie, zkrátka, všechny možné akcie.

[d) Hodgskinova polemika proti koncepci kapitalistova „hromadění“ životních prostředků pro dělníky.
Hodgskinovo nepochopení skutečných příčin fetišizace kapitálu]

ǁ875ǀ Nyní zpět k Hodgskinovi.

Kapitalistovým „hromaděním“ [životních prostředků] pro dělníka se pochopitelně nemůže rozumět, že zboží se při svém přechodu z výroby do spotřeby nacházejí v rezervoárech oběhu, v oběhu, na trhu. To by znamenalo, že výrobky obíhají kvůli dělníkovi a kvůli němu se stávají zbožími; [že] vůbec kvůli němu se výrobky vyrábějí jako zboží.

Dělník sdílí s každým jiným [vlastníkem zboží nutnost], že to zboží, které prodává — fakticky, i když ne co do formy, svoji práci —‚ musí nejdříve přeměnit v peníze, aby tyto peníze přeměnil opět ve zboží ke spotřebě. Že nemůže jít o [žádnou] dělbu práce (pokud je založena na zbožní výrobě), [žádnou] námezdní práci, vůbec žádnou kapitalistickou výrobu, aniž se jak spotřební předměty, tak výrobní prostředky nacházejí na trhu jako zboží, že tento druh výroby je bez oběhu zboží — [bez] pobytu zboží v rezervoárech oběhu — nemožný, je zřejmé. Neboť výrobek κατʼ ἐξοχήν^[k] je zbožím jen uvnitř oběhu. Že dělník musí své životní prostředky nacházet ve formě zboží, je stejně správné pro něho jako pro každého jiného.

Ostatně dělník nevystupuje proti kramářovi jako dělník proti kapitalistovi, nýbrž jako peníze proti zboží, jako kupující proti prodávajícímu. Zde nejde o poměr námezdní práce a kapitálu, vyjma toho, když se jedná o kramářovy vlastní dělníky. Avšak ani ti, pokud od něj nakupují, nestojí proti němu jako dělníci. Tak [je tomu] jen tehdy, nakupuje-li on od nich. Opusťme tedy tohoto činitele oběhu.

Pokud však jde o průmyslového kapitalistu, jeho zásoba - jeho nahromadění se skládá:

[Za prvé] z jeho fixního kapitálu — budov, strojů atd., které dělník nespotřebovává nebo, pokud je spotřebovává, spotřebovává [je] prací, výrobně pro kapitalistu, a které jsou pro něj sice pracovními prostředky, ale nejsou životními prostředky.

Za druhé [z] jeho surovin, pomocných látek, jejichž zásoba, jak jsme viděli, pokud nevchází bezprostředně do výroby, klesá. Ani to [nejsou] životní prostředky pro dělníka. Toto kapitalistovo „hromadění“ znamená pro dělníka pouze to, že mu kapitalista prokazuje laskavost a zbavuje ho jeho podmínek práce jakožto [jeho] vlastnictví a přeměňuje tyto prostředky jeho práce (samy jsou jen přeměněným produktem jeho práce) v prostředky vykořisťování práce. V žádném případě z nich dělník, v době, kdy používá strojů a surovin jako pracovních prostředků, nežije.

Za třetí [z] jeho zboží, jež jsou na skladě, v obchodním domě, dříve než vstoupí do oběhu. Jsou to produkty práce; ne životní prostředky, nahromaděné, aby ji samu, práci, udržely během výroby.

Tedy kapitalistovo „hromadění“ životních prostředků pro dělníka neznamená nic, než že musí mít dost peněz, aby vyplatil mzdu, a s těmito penězi dělník odnímá z rezervoárů oběhu své spotřební předměty (a z hlediska celé třídy kupuje zpět část svého vlastního výrobku). Tyto peníze jsou však jen přeměněnou formou zboží, které dělník prodal a dodal. V tomto smyslu jsou životní prostředky „hromaděny“ pro něho, stejně jako jsou hromaděny pro jeho kapitalistu, který rovněž za peníze (přeměněnou formu téhož zboží) kupuje spotřební předměty atd. Tyto peníze mohou být pouhou známkou hodnoty, nemusí být tedy vůbec představitelem „předešlé práce“, a vyjadřuji v ruce každého jen realizovanou cenu nikoli minulé práce (čili dřívějšího zboží), nýbrž současné práce čili zboží, které [daná osoba] prodává. [Jde o] pouhé formové jsoucno^[98]. Anebo „hromadění“ — protože i v dřívějších výrobních způsobech musel dělník jíst a během výroby, nezávisle na její délce, které je zapotřebí k výrobě jeho výrobku, musí spotřebovávat — znamená, že dělník musí nejdříve produkt své práce přeměnit v produkt kapitalisty, v kapitál, aby pak dostal zpět jednu jeho část zaplacenu ve formě peněz.

ǁ876ǀ Hodgskina nyní u tohoto procesu zajímá (u [procesu] jako takového, [je] ve skutečnosti zcela lhostejné, je-li to, co dostává dělník, produktem současné nebo předešlé práce; dostává-li produkt paralelní práce nebo svůj vlastní dřívější produkt) toto:

Velká část, největší část výrobků, které sní denně dělník, které musí sníst, ať je jeho vlastní výrobek hotový nebo není, nejsou v žádném případě nahromaděnou prací dřívější doby. Jsou to naopak velkou měrou produkty práce, které jsou vyrobeny týž den, týž týden, v kterém dělník vyrábí své zboží. Takovými [výrobky jsou] chléb, maso, pivo, mléko, noviny atd. [Hodgskin] by mohl dodat, že to jsou zčásti teprve produkty budoucí práce, neboť za mzdu nastřádanou za šest měsíců si koupí dělník kabát, který je dohotoven teprve na konci těchto šesti měsíců atd. (Viděli jsme, že celá výroba předpokládá současnou reprodukci do ní vcházejících součástí a výrobků v různé formě, jako surovin, polotovarů atd. Ale celý fixní kapitál předpokládá pro svou reprodukci budoucí práci, [a] stejně tak [ji předpokládá] i pro svůj ekvivalent, bez něhož se nemůže reprodukovat.) Během roku, říká Hodgskin, je pro dělníka (pro způsob reprodukce obilí, produkce rostlinných surovin atd.) spoléhání na předešlou práci do určité míry nutné. ˂U domu se to například říci nemůže. Kde je v povaze užitné hodnoty, že se opotřebovává jen postupně, nespotřebuje se [najednou], nýbrž se jen používá, není přítomnost produktů dřívější práce na „trhu“ žádným zvláštním, pro dělníky vynalezeným aktem. Dělník „bydlel“ i dříve, ještě než pro něj kapitalista „nahromadil“ morové, smradlavé díry. (Viz o tom: Laing^[99].)˃ (Nehledě na toto ohromné množství denních potřeb, které jsou rozhodující zvláště pro dělníka, jenž může uspokojit téměř jen denní potřeby, jsme viděli, že se vůbec výroba a spotřeba stále víc sbližují, tedy, z hlediska celé společnosti, se spotřeba všech stále více opírá o jejich současnou výrobu nebo spíše produkty současné výroby.) Avšak jestliže se operace prodlouží na několik let, musí se dělník „spolehnout“ na svou vlastni výrobu, současné a budoucí dělníky [vyrábějící] jiná zboží.

Dělník musí životní prostředky nacházet stále na trhu jako zboží („služby“, které kupuje, jsou eo ipso vytvořeny právě v okamžiku, kdy se prodávají), tedy relativně, jako produkt dřívější práce, totiž práce, která předchází jejich jsoucnu jako produktu, avšak vůbec nepředchází jeho vlastní práci, za jejíž cenu nakupuje tyto produkty. Mohou být současnými [s touto prací], a také jimi většinou jsou pro toho, který žije z ruky do úst.

Jestliže toto vše uvážíme, omezuje se kapitalistovo „hromadění“ životních prostředků pro dělníka na toto:

1. Zbožní výroba předpokládá, že se spotřební předměty, které si nevyrábí každý sám, nacházejí na trhu jako zboží, čili že zboží vůbec se vyrábějí jako zboží.

2. Největší část zboží spotřebovávaných dělníkem v jejich poslední formě, ve které proti němu vystupují jako zboží, jsou ve skutečnosti produkty současné práce (tedy v žádném případě nejsou nahromaděny kapitalisty).

3. Pracovní prostředky a životní prostředky vyráběné v kapitalistické výrobě dělníkem samým vystupují proti němu jedny jako konstantní, druhé jako variabilní kapitál; tyto jeho výrobní podmínky vystupují jako vlastnictví kapitalisty; jejich přechod od dělníka ke kapitalistovi a částečný zpětný přítok jeho výrobku nebo hodnoty jeho výrobku k němu nazývá „hromaděním“ oběžného kapitálu pro něj. Tyto životní prostředky, které musí dělník stále spotřebovávat, dokud není jeho výrobek hotový, se stávají „oběžným kapitálem“ proto, že [dělník], místo aby je sám přímo kupoval nebo platil za hodnotu ať už svého minulého výrobku nebo svého budoucího ǁ877ǀ výrobku, musí na ně obdržet nejdříve od kapitalisty poukázku — peníze —; poukázku, kterou může kapitalista [vydat] díky dělníkovu minulému, budoucímu nebo přítomnému výrobku.

Hodgskin se tu snaží dokázat závislost dělníka na koexistující práci jiných dělníků na rozdíl od jeho závislosti na předešlé práci,

1. aby odstranil „frázi o nahromadění“;

2. protože „přítomná práce“ stojí proti kapitálu, [a] ekonomové naproti tomu stále chápou „předešlou práci“ jako eo ipso kapitál, [jako] odcizenou, práci samé nepřátelskou a nezávislou, formu práce.

Samo o sobě je však velmi důležitým momentem pochopit všestranně význam současné práce v protikladu k předešlé práci.

Hodgskin tedy dochází k takovému [závěru]:

Kapitál je buď pouhé jméno a záminka, nebo nevyjadřuje věc; společenský vztah práce jednoho ke koexistující práci druhého, a důsledky, výsledky tohoto vztahu se připisují těm věcem, z kterých se skládá takzvaný oběžný kapitál. Při každém jsoucnu zboží jako peněz závisí jeho realizace v užitných hodnotách na současné práci. ([Práce] jednoho roku sama je současná [práce].) Jen nevelká část zboží vcházejících do bezprostřední spotřeby je produktem více než jednoho roku a jsou-ti takovými produkty jako dobytek atd., potřebují každoročně novou práci. Všechny operace, které vyžadují delší dobu než jeden rok, spočívají na stálé roční výrobě.

„Je to velení, které má kapitalista nad prací určitého počtu lidí, ne jeho majetek zásoby zboží, co mu umožňuje udržet druhé dělníky, a tedy jich i používat.“ (Cit. dílo, str. 14.)

Zatím peníze dávají každému „velení“ nad „prací určitého počtu lidí“, nad prací realizovanou v jejích zbožích, stejně jako nad reprodukcí této práce, tedy v důsledku toho i nad prací samou.

Co se skutečně „hromadí“, avšak ne jako mrtvá masa, nýbrž jako něco živého, je zručnost dělníka, stupeň rozvoje práce. ˂Ovšem - což Hodgskin nezdůrazňuje, protože pro něho je důležité, proti hrubému chápání ekonomů zdůraznit subjekt, tak říkajíc subjektivní v subjektu, v protikladu k věci - stávající stupeň rozvoje produktivní síly práce, z něhož se vychází, existuje nejen ve formě nadání a schopnosti dělníka, nýbrž současně i v předmětných orgánech, které si tato práce vytvořila a denně obnovuje.˃ Je to skutečné prius^[l], jež tvoří výchozí bod, a toto prius je výsledkem určitého vývoje. Nahromadění je tu asimilací, neustálým udržováním a současně přetvářením už osvojeného, realizovaného. Právě takto činí Darwin „nahromadění“ prostřednictvím dědičnosti u všeho organického, [u] rostlin i zvířat, hnacím principem jejich vytváření, takže různé organismy tvoří samy sebe „hromaděním“ a jsou jen „vynálezy“, pozvolna hromaděnými vynálezy živých subjektů. Toto však není jediné prius pro výrobu. U zvířete a rostliny je jím vnější příroda, tedy jak anorganická, tak i jejich vztah k jiným zvířatům a rostlinám. Člověk, který vyrábí ve společnosti, nachází také už modifikovanou přírodu (zvláště [prvky] přírody přeměněné v orgány jeho vlastni činnosti) a určité vztahy výrobců mezi sebou. Toto hromadění je částečně výsledkem dějinného procesu, částečně, u jednotlivého dělníka, [výsledkem] přenášení zručnosti. U tohoto hromadění, říká Hodgskin, nespolupůsobí s velkou masou dělníků žádný oběžný kapitál.

Ukázal, že „zásoba zboží“ (životní prostředky), která je „pohotová“, je vždy malá ve srovnání s celkovou spotřebou a výrobou. Naproti tomu stupeň zručnosti stávajícího obyvatelstva je vždy předpokladem celkové výroby, tedy hlavně akumulací bohatství, nejdůležitějším výsledkem dosaženým předešlou prací, který však existuje v živé práci samé.

ǁ878ǀ „Všechny účinky, které se obyčejně připisují akumulaci oběžného kapitálu, vyplývají z akumulace a nahromadění zručné práce, a tato nejdůležitější operace, což se týká velkého množství dělníků, se uskutečňuje bez jakéhokoli oběžného kapitálu." (Cit. dílo, str. 13.)

Frázi ekonomů, že počet dělníků (a proto i blahobyt nebo bída stávajícího pracujícího obyvatelstva) závisí na stávající mase oběžného kapitálu, komentuje Hodgskin správně takto:

"Počet dělníků vždy nutně závisí na množství oběžného kapitálu nebo, jak bych měl správně říci, na množství produktů koexistující práce, které smějí dělnici spotřebovat." (Cit. dílo, str. 20.)

Co se připisuje oběžnému kapitálu, zásobě zboží, je výsledkem „koexistující práce“.

Hodgskin tedy jinými slovy říká: Účinky určité společenské formy práce se připisuji věci, produktům této práce; poměr sám je fantasticky zobrazen ve věcné podobě. Viděli jsme, že to je specifický charakteristický rys práce spočívající na zbožní výrobě, na směnné hodnotě, a že toto quidproquo se projevuje ve zboží, penězích (což Hodgskin nevidí), [a v] ještě větší míře v kapitálu.^[100] Účinky, které mají věci jako předmětné momenty pracovního procesu, se jim v kapitálu připisují jako [účinky], jaké [tyto věci] mají ve svém zosobnění, samostatnosti vůči práci. [Věci] by přestaly mít tyto účinky, kdyby přestaly vystupovat proti práci v této odcizené formě. Kapitalista jako kapitalista je jen zosobněním kapitálu, výtvorem práce, nadaným vlastní vůlí, osobností, v protikladu k práci. Hodgskin to chápe jako čistě subjektivní klam, za kterým se skrývá podvod a zájem vykořisťujících tříd. Nevidí, jak tento způsob představy pramení z reálného poměru samého, [jak] poslední není výrazem prvního, nýbrž naopak. V témž smyslu říkají angličtí socialisté: „My potřebujeme kapitál, ne kapitalistu.“^[101] Když však odstraní kapitalistu, zbaví pracovní podmínky charakteru kapitálu.

*

(„Verbal observer“, Bailey atd. poznamenávají,^[m] že „value, valeur“ vyjadřují vlastnost patřící věcem. Ve skutečnosti nevyjadřují původně nic než užitnou hodnotu věcí pro člověka, takové vlastnosti věcí, které je činí pro člověka užitečnými nebo příjemnými atd. Je v povaze věci, že „value, valeur, Wert“ nemohou mít etymologicky žádný jiný původ. Užitná hodnota vyjadřuje přirozený vztah věcí a lidí, fakticky jsoucno věcí pro člověka. Směnná hodnota je význam naroubovaný slovu hodnota (= užitná hodnota) později — se společenským vývojem, který ji vytvořil. Je to společenské jsoucno věcí.

Sanskrt[ské]: „Wer (znamená] couvrir, protéger,^[n] odtud respecter, honorer a aimer, chérir.^[o] Z toho odvozené adjektivum Wertas, excellent, respectable^[p]; gótské wairths; staroněmecké wert; anglosaské weorth, vordh, wurth; anglické worth, worthy; holandské waard, waardig; alemanské werth; litevské wertas, respectable, précieus, cher, estimable.^[q]

Sanskrtské wertis; latinské virtus^[r]; gótské wairthi; germánské Werth.“ [Chavée, „Essai ďétymologie philosophique“, Brusel 1844, str. 176.]

Hodnota věci je ve skutečnosti její vlastní virtus, zatímco její směnná hodnota je úplně nezávislá na jejich věcných vlastnostech.

Sanskrtské: „Wal (znamená) pokrýti, upevniti; [latinské] vallo^[s], valeo^[t]; vallus^[u]; to, co je chráněno a bráněno, valor je síla sama.“ „Odtud valeur, value.“ Srovnej s Wal germánské Walle, walte; anglické wall, wield^{[v] [102]}.“ [Cit. dílo, str. 70.])

*

Hodgskin nyní přechází k fixnímu kapitálu. Je to vyrobená produktivní síla a ve svém rozvoji ve velkém průmyslu orgán, který si vytvořila společenská práce.

Pokud jde o fixní kapitál:

„Všechny nástroje a stroje jsou produktem práce… Pokud nejsou ničím než výsledkem dřívější práce a nejsou dělníky účelně používány, nenahrazují náklady, kterých bylo k jejich zhotovení zapotřebí... Většina z nich ztrácí na hodnotě delším nepoužíváním… Fixní kapitál nenabývá své užitečnosti z minulé, nýbrž z přítomné práce, a svému majiteli nepřináší zisk proto, že byl nahromaděn, nýbrž proto, že je prostředkem k dosažení velení nad prací.“ (Cit. dílo, str. 14-15.)

Zde [je] konečně správně pochopena povaha kapitálu.

ǁ879ǀ „Jak působí nástroje po tom, když byly ony vyrobeny? Nijak. Naopak, začínají rezivět, nebo se rozpadat, pokud nejsou používány prací… Zda zkoumat nástroj jako produktivní kapitál nebo ne, zcela závisí na tom, je-li používán produktivními dělníky nebo ne.“ (Cit. dílo, str. 15-16.)

„Je lehké pochopit, proč… ten, kdo staví silnici, má dostat něco z užitku, který z ní má jedině uživatel. Avšak nechápu, proč celkový užitek má plynout silnici samé a má být přivlastňován řadou osob, které silnici ani nestavějí, ani nepoužívají, pod jménem zisk z jejich kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 16.)

"Obrovský užitek parního stroje nezávisí na nahromaděném železe a dřevě, nýbrž na praktickém a živém poznání sil přírody, které jedněm lidem umožňuje, aby konstruovali [stroje] a druhým, aby je obsluhovali.“ (Cit. dílo, str. 17.)

„Bez vědění by nemohly být“ (stroje) „vynalezeny, bez manuální zručnosti a obratnosti by nemohly být zhotoveny a bez zručnosti a práce by nemohly být produktivně používány. Vědění, zručnost a práce jsou jediní činitelé, z nichž může kapitalista odvozovat nárok na určitý podíl na výrobku." (Cit. dílo, str. 18.)

„Když zdědil“ (člověk) „vědění více generací a když žije stěsnán ve velkých masách, pak je schopen prostřednictvím svých duševních schopností dovršit práci přírody.“ (Cit. dílo, str. 18.)

„Ne na kvantitě, nýbrž na kvalitě fixního kapitálu závisí produktivní práce země.“ (Cit. dílo, str. 19.)

„Fixní kapitál, jako prostředek k uživení a udržení člověka, je ve své činnosti plně závislý na zručnosti dělníka, a proto je produktivní práce země, pokud jde o fixní kapitál, úměrná vědění a zručnosti obyvatelstva.“ (Cit, dílo, str. 20.)

[e)] Úrok z úroku; na tom založený [výklad] poklesu míry zisku

„Už zběžný pohled musí každému ukázat, že prostý zisk s rozvojem společnosti neklesá, nýbrž roste. To znamená, že totéž množství práce, které v dřívějším období vyrobilo 100 kvarterů pšenice nebo 100 parních strojů, bude dnes vyrábět o něco víc… Skutečně zjišťujeme, že v této zemi žije dnes ze zisku daleko větší počet osob v nadbytku než dříve. Přitom je jasné, že žádná práce, žádná produktivní síla, žádný důvtip a žádné umění nemůže uspokojit obrovské požadavky úroku z úroku. Avšak každá úspora pochází z důchodu kapitalisty“ (tedy z prostého zisku), „takže tyto požadavky se uplatňují opravdu trvale a produktivní síla práce se stejně tak trvale zdráhá je uspokojit. Proto se stále vytváří určitý druh rovnováhy.“^[103] (Cit. dílo, str. 23.)

Například kapitál 100 by za 20 let vynesl při 10 %‚ kdyby se zisk stále akumuloval, asi 673, řekněme — protože tu nezáleží na malé odchylce — 700. Kapitál by se tedy za 20 let zesedminásobil. Podle tohoto měřítka, kdyby [se jednalo] pouze o jednoduchý úrok, by musel kapitál každoročně vynášet 30 % místo 10, [tedy] trojnásobný zisk, a čím víc let bychom počítali, vzrůstala by, přepočteno na jednoduchý úrok za jeden rok, úroková míra čili míra zisku, a to tím rychleji, čím větší by byl kapitál.

Ve skutečnosti však není kapitalistická akumulace nic jiného než zpětnou přeměnou úroku v kapitál (protože zde jsou pro náš účel, tj. pro tento výpočet, úrok a zisk totožné). Tedy úrok z úroku. Dnes je kapitál 100; produkuje zisk (čili úrok) 10. Připočteno ke kapitálu — 110, což je nyní kapitál. Úrok z toho není tedy jen úrok z kapitálu 100, nýbrž úrok ze 100 K + 10 Ú. Tedy složitý úrok. Tedy na konci druhého roku (100 K + 10 Ú) + 10 Ú + 1 Ú = (100 K + 10 Ú) + 11 Ú = 121. To je nyní kapitál na začátku třetího roku.V třetím roce (100 K + 10 Ú) + 11 Ú + 12¹/₁₀ Ú. Takže kapitál na konci třetího roku [činí] 133¹/₁₀.

ǁ880ǀ Máme:

		Kapitál	Úrok	Celkem
——————————————————————————————————————————
První rok		100	10	110
Druhý rok	100 + 10	= 110	10 + 1' (Čárkou označujeme úrok z úroku)	121
Třetí rok	100 + 20 + 1	= 121	10 + 2' + 1/10'	1331/10
Čtvrtý rok	100 + 30 + 31/10	= 1331/10	10 + 331/100'	14641/100
Pátý rok	100 + 40 + 641/100	= 1461/100	10 + 4641/1000'	16151/1000

V druhém roce obsahuje kapitál úrok (jednoduchý) 10.
V třetím roce obsahuje kapitál úrok 21.
Ve čtvrtém roce obsahuje kapitál úrok 33¹/₁₀.
V pátém roce obsahuje kapitál úrok 46⁴¹/₁₀₀.
V šestém roce [obsahuje] kapitál [úrok] 61⁵¹/₁₀₀₀.
V sedmém roce [obsahuje] kapitál [úrok] 77¹⁵⁶¹/_{10 000}.
V osmém roce [obsahuje] kapitál [úrok] 94^{87 171}/_{100 000}.
[V devátém roce obsahuje kapitál úrok 114^{358 881}/_{1 000 000}]

Neboli v devátém roce se už více než polovina kapitálu skládá z úroku, a tak část kapitálu, která je složena z úroku, roste geometrickou řadou.

Viděli jsme, že za dvacet let by se kapitál zesedminásobil, zatímco obyvatelstvo se může, dokonce podle „nejkrajnějších“ Malthusových hypotéz, zdvojnásobit jedině za pětadvacet let. Avšak připusťme, že se zdvojnásobí za dvacet let, že se tedy zdvojnásobí i dělnické obyvatelstvo. Propočítává-li se jeden rok druhým, musel by být úrok 30 %, třikrát větší, než je. Avšak při nezměněné míře vykořisťování by obyvatelstvo zdvojnásobené během 20 let (a během velké části těchto dvaceti let není ovšem práceschopné; [práceschopné je] sotva v jejich polovině, i přes zaměstnání dětí) mohlo dodat jen dvakrát tolik práce než dříve, tedy také nadpráce jen dvakrát tolik, ale ne třikrát tolik.

Míra zisku (a proto i úroková míra) je určena:

1. Předpokládá-li se, že se míra vykořisťování nemění: Počtem zaměstnaných dělníků, absolutní masou použitých dělníků, tedy růstem obyvatelstva. I když tato masa vzrůstá, [přesto] s akumulací kapitálu a s průmyslovým rozvojem její poměr k celkovému množství použitého kapitálu klesá (tedy při neměnné míře vykořisťování míra zisku [klesá]). Stejně tak ani obyvatelstvu nenapadne [vzrůstat] touž geometrickou řadou jako složité úrokování. Růst obyvatelstva vysvětluje na určitém stupni průmyslového rozvoje vzrůst masy nadhodnoty a zisku, avšak zároveň pokles míry zisku.

2. Absolutní velikostí normálního [pracovního] dne, to znamená zvětšováním míry nadhodnoty. [Míra zisku] může tedy růst prodlužováním pracovní doby nad normální pracovní den. Má to však své fyzické a od určité doby i své společenské hranice. Že tou měrou, jak uvádějí dělníci do pohybu víc kapitálu, ovládá týž kapitál větší absolutní pracovní dobu, ǁ881ǀ o tom není sporu.

3. Zůstává-li normální [pracovní] den stejný, může nadpráce relativně vzrůstat zkrácením nutné pracovní doby a zlevněním životních prostředků, které vcházejí do spotřeby dělníka, úměrně rozvoji produktivní síly práce. Avšak týž rozvoj produktivní síly zmenšuje variabilní kapitál v poměru ke konstantnímu. Je fyzicky nemožné, aby nadbytečná pracovní doba, například dvou lidi, kteří nahrazují dvacet lidí, se díky nějakému zvětšeni absolutní nebo relativní [nadbytečné] pracovní doby rovnala [nadbytečné pracovní době] 20 lidí. Vykonává-li dvacet lidí denně jen dvě hodiny nadpráce, dodávají 40 nadbytečných pracovních hodin, zatímco celková doba života dvou lidí je za jeden den jen 48 hodin.

Hodnota pracovní síly neklesá úměrně tomu, jak stoupá produktivní síla práce nebo kapitálu. Tento vzestup produktivní síly zvětšuje také ve všech odvětvích, která nevyrábějí (přímo nebo nepřímo) životní prostředky, poměr konstantního kapitálu k variabilnímu kapitálu, aniž by se nějak změnila hodnota práce. Rozvoj produktivní síly není rovnoměrný. Je v povaze kapitalistické výroby, že rozvíjí rychleji průmysl než zemědělství. To nevyplývá z povahy půdy, nýbrž z toho, že půda potřebuje jiné společenské poměry, aby byla skutečně využívána podle své povahy. Kapitalistická výroba se vrhá na půdu teprve po tom, když ji svým působením vyčerpala a vyplenila její přírodní dary. K tomu přistupuje, že — v poměru k jiným zbožím — v důsledku pozemkového vlastnictví se zemědělské produkty platí dráže, protože se [platí] podle své hodnoty a nesnižují se na ceny nákladů. Tvoří však hlavní součást životních prostředků. Dále k tomu přistupuje, že v důsledku zákona konkurence, je-li obdělání jedné desetiny půdy dražší, je ostatních devět desetin rovněž „uměle“ postiženo touto relativní neúrodností.

Kdyby se s akumulací kapitálu míra zisku neměnila, musela by fakticky růst. Kdyby kapitál dával deset [procent] nadpráce, musel by týž dělník, pokud se akumuluje úrok z úroku, a tím se zvětšuje používaný kapitál, dávat trojnásobek, čtyřnásobek, pětinásobek v téže posloupnosti jako narůstá úrok z úroku, což je nesmysl.

Masa kapitálu, kterou uvádí dělník do pohybu a jejíž hodnotu svou prací udržuje a reprodukuje, je naprosto odlišná od hodnoty, kterou přidává, a proto i od nadhodnoty. Rovná-li se masa kapitálu 1000 a přidaná práce 100, rovná se reprodukovaný kapitál 1100. Je-li tato masa rovna 100 a přidaná práce 20, rovná se reprodukovaný kapitál 120. Míra zisku v prvém případě je 10 a v druhém případě 20 %. Nicméně ze 100 se může akumulovat víc než z 20. A tak se proud kapitálu ˂nehledě na jeho znehodnocení růstem produktivní síly˃ — nebo jeho „akumulace“ — valí dál úměrně váze, kterou už má, [a] ne úměrně velikosti míry zisku. To vysvětluje zvětšení akumulace — co do masy — i když míra zisku klesá, nehledě na to, že při rostoucí produktivitě může být akumulována větší část důchodu, i když míra zisku klesá, než při velké míře zisku a při nižší produktivitě. Vysoká míra zisku — pokud spočívá na vysoké míře nadhodnoty — je možná: i když je práce neproduktivní, ale pracuje se velmi dlouho. Je možná, i když je práce neproduktivní, protože potřeby dělníka, a proto i minimum mzdy, jsou velmi malé. Skromnosti minima bude odpovídat nepatrná pracovní energie. V obou případech se kapitál akumuluje pomalu, [i] přes vysokou míru zisku. Obyvatelstvo stagnuje a pracovní doba, kterou produkt stojí, je velká, i když mzda, která se vyplácí dělníkovi, je malá.

ǁ882ǀ Pokles míry zisku, ačkoli se míra nadhodnoty nemění a dokonce stoupá, jsem vyvodil z toho, že klesá variabilní kapitál v poměru ke konstantnímu, to znamená živá přítomná práce v poměru k minulé vynaložené a reprodukované práci.^[w] Hodgskin i autor „The Source and Remedy of the National Difficulties“ jej vysvětlují tím, že dělník nemůže uspokojit požadavky složitého úroku, tj. akumulace kapitálu.

„Žádná práce, žádná produktivní síla, žádný důvtip a žádné umění nemůže uspokojit obrovské požadavky úroku z úroku. Avšak každá úspora pochází z důchodu kapitalisty“ (tedy z prostého zisku), „takže tyto požadavky se uplatňuji opravdu trvale a produktivní síla se stejně tak trvale zdráhá je uspokojit. Proto se stále vytváří určitý druh rovnováhy.“ (Cit. dílo, str. 23.)

Obecně se jedná o jedno a totéž. Když říkám, že míra zisku s akumulací klesá, protože roste konstantní kapitál v poměru k variabilnímu, znamená to, nehledě na určitou formu částí kapitálu, že použitý kapitál roste v poměru k vynaložené práci. Zisk neklesá proto, že dělník je vykořisťován méně, nýbrž proto, že v poměru k použitému kapitálu se vynakládá vůbec méně práce.

Například předpokládejme, že poměr variabilního a konstantního kapitálu je 1 : 1. Takže je-li celkový kapitál roven 1000, je c 500 a v 500. Je-li míra nadhodnoty 50%, pak 50% z 500 je 50 x 5 = 250. Tedy míra zisku je 250 k 1000, to je ²⁵⁰/₁₀₀₀, rovná se ²⁵/₁₀₀, rovná se ¹/₄ rovná se 25 %.

Rovná-li se celkový kapitál 1000 a c 750; v se rovná 250, pak 250 přinese při 50 % [míře nadhodnoty] 125. Avšak [míra zisku je] ¹²⁵/₁₀₀₀, to je ¹/₈‚ to je 12,5 %.

V druhém případě ale je použitá práce ve srovnání s prvním případem [menší] — uvážíme-li, že mzda jednoho dělníka je 25 liber št. za rok; v prvním případě je vynaloženo [na mzdy] 500 liber št., což se rovná 20 dělníků; v druhém případě je mzda 250 liber št., což se rovná 10 dělníků. Tentýž kapitál [1000 liber št.] v jednom případě používá 20 dělníků a v druhém jen 10. V prvním případě je poměr masy kapitálu k počtu pracovních dnů 1000 : 20; v druhém 1000 : 10. Na každého z dvaceti dělníků připadá v prvním případě 50 liber št. vynaloženého kapitálu (konstantního a variabilního) (neboť 20 x 50 = 500 x 2 = 1000). V druhém případě [připadá] na každého dělníka 100 liber št. vynaloženého kapitálu (neboť 100 x 10 = 1000). Podle toho je v obou případech pro rata^[x] kapitálu, který se přeměňuje ve mzdu jednotlivého dělníka, tentýž.

Vzorec, který udávám, obsahuje nový důvod, proč s akumulací připadá na tutéž masu kapitálu méně dělníků nebo, což je totéž, větší masa kapitálu na tutéž práci. Řeknu-li, že v jednom případě připadne jeden dělník na vynaložený kapitál 50 a v druhém jeden dělník na kapitál 100, tedy jen polovina dělníka na kapitál 50, řeknu-li tedy, že v jednom případě připadne jeden dělník na kapitál 50, v druhém polovina dělníka na kapitál 50, nebo řeknu-li, že v jednom případě připadne kapitál 50 na jednoho dělníka a v druhém kapitál 50 x 2 na jednoho dělníka, je to totéž.

Právě tento poslední vzorec používají Hodgskin atd. Akumulace vůbec znamená — podle nich — požadovat úrok z úroku, to znamená, že na téhož dělníka připadne víc kapitálu, a v poměru k velikosti kapitálu, která na něj připadne, má nyní dodávat víc nadpráce. Protože kapitál připadající na jednoho dělníka roste úměrně úrokům z úroku [a] jeho pracovní doba má naproti tomu velmi určitou hranici a nemůže být „žádnými produktivními silami“ zkrácena ani relativně podle požadavků těchto úroků z úroku, „vytváří se stále určitý druh rovnováhy“. „Prostý zisk“ zůstává tentýž nebo spíše vzrůstá.

(Tento [„prostý zisk“] je fakticky nadpráce čili nadhodnota.) S akumulací kapitálu se však za prostým ziskem skrývá úrok z úroku.

ǁ883ǀ Dále je jasné: Jestli se úrok z úroku rovná akumulaci, pak — nehledě na absolutní hranici akumulace — závisí tato tvorba úroku na objemu, intenzitě atd. akumulačního procesu samého, tedy na výrobním způsobu. Úrok z úroku není jinak nic než přivlastňování cizího kapitálu (vlastnictví) ve formě úroku, jako [tomu bylo] v Římě a vůbec při lichvářství.

Hodgskin má takovou představu. Původně připadá na jednoho dělníka pro rata například 50 liber št. kapitálu, z nichž dělník dodává například 25 % zisku. Později, v důsledku přeměny části úroku v kapitál, což se neustále opakuje, připadá na jednoho dělníka kapitál 200 liber št. Kdyby byl roční úrok 50 % stále celý kapitalizován, proběhl by tento proces za dobu kratší než čtyři roky. Tak jako dělník na [kapitál] 50 přinášel [zisk] 25, pak má nyní na kapitál 200 přinášet [zisk] 100, neboli čtyřnásobek. To je ale nemožné. K tomu by musel buď pracovat čtyřnásobnou dobu, tedy 48 hodin denně, pracovat-li původně 12, nebo by musela v důsledku rozvoje produktivní síly práce čtyřnásobně klesnout hodnota práce.

Je-li pracovní den 12 hodin, činí [roční] mzda 25 liber št. a přináší-li dělník [za rok] zisk 25 liber št., pak musí pracovat stejně pro kapitalistu jako pro sebe. Tedy 6 hodin. Polovinu pracovního dne. Má-li přinášet 100 [zisku], musí pro kapitalistu pracovat 4 x 6 hodin ve 12 hodinách, což je nesmysl. I za předpokladu, že se pracovní den prodlouží na 15 hodin, nemůže stále ještě v 15 hodinách dávat 24. A ještě méně 30, což by bylo nutné, protože [by měl pracovat] 24 hodin pro kapitalistu [a] 6 pro sebe. Kdyby celou svoji pracovní dobu pracoval pro kapitalistu, mohl by přinést pouze 50 liber št., jen zdvojnásobit úrok, tedy na kapitál 200 [dodat zisk] 50, zatímco [dříve] dodával na 50 liber št. 25 liber št. V tom případě se míra zisku rovnala 50 %. V předcházejícím případě se rovná 25 %. To je ale nemožné, protože dělník musí žít. Ať jakkoli vzrůstá produktivní síla, jestliže se hodnota 12 hodin, jako ve výše uvedeném příkladě, rovná 75, pak hodnota 24 hodin se rovná 2 x 75 = 150. A protože dělník musí žít, nemůže nikdy dodávat zisk 150, tím méně 200. Jeho nadpráce je vždy částí jeho pracovního dne, z čehož však nijak nevyplývá, jak se domnívá pan Rodbertus, že se zisk nikdy nemůže rovnat 100 %. Nikdy se nemůže rovnat 100 %, jestliže jej přepočítáváme na celý pracovní den (neboť v něm je už [zisk] sám započten), ovšem [může se rovnat] 100 % vzhledem k zaplacené části pracovního dne.

Ve výše uvedeném příkladě je [zisk) například 50 %.

Kapitál		Nadhodnota	Míra	Míra zisku
konstantní	variabilní		nadhodnoty
———————————————————————————————————————
25	25	25	100 %	50 %

Zde se zisk polovičního pracovního dne rovná jedné třetině celkového [produktu].

ǁ884ǀ Kdyby dělník dával kapitalistovi tři čtvrtiny dne, byly by:

Kapitál		Nadhodnota	Míra	Míra zisku	[Celkový
konstantní	variabilní		nadhodnoty		kapitál]
—————————————————————————————————————————————
25	121/2	371/2	300 %	100 %	371/2

Při přepočtu na 100:

Kapitál		Nadhodnota	Míra	Míra zisku	[Celkový
konstantní	variabilní		nadhodnoty		kapitál]
——————————————————————————————————————————————
663/2	331/2	100	300 %	100 %	100

Podívejme se nyní blíže, co se může skrývat za tímto pojetím, že totiž zisk klesá proto, že v průběhu akumulace nepředstavuje prostý zisk (míra vykořisťování dělníka tedy neklesá, nýbrž, jak říká Hodgskin, vzrůstá), nýbrž složitý zisk, a je nemožné, aby práce mohla sledovat požadavky složitého úroku.

Nejdříve je třeba poznamenat, že toto [pojetí] je třeba [ještě] blíže určit, aby vůbec mělo smysl. Chápeme-li kapitál jako produkt akumulace (to znamená přivlastňování nadpráce) — a takové chápání je vzhledem k celkové reprodukci nutné — [pak] se celý skládá ze zisku. (Z úroku, považuje-li se toto slovo za totožné se ziskem a ne se [zápůjčním] úrokem.) Rovná-li se tedy míra zisku 10 %, je to „úrok z úroku“, zisk ze zisku. A bylo by nepochopitelné, čím se — ekonomicky — má odlišovat 10 ze 100 od 11 ze 110. Tak by se tedy ukázalo, že ani „prostý zisk“ není možný, nebo alespoň, že i prostý zisk musí klesat, protože tento prostý zisk je ve skutečnosti právě tak složitý jako složitý [zisk]. Chápe-li se věc úžeji, to znamená pouze s ohledem na kapitál přinášející úrok, pohltil by úrok z úroku zisk a [ještě] víc než zisk; a že výrobce (kapitalista nebo nekapitalista) musí platit věřiteli úrok z úroku, souvisí s tím, že mu kromě zisku musí časem platit část svého kapitálu.

Nejdříve tedy nutno poznamenat, že hodgskinské chápání má smysl jen tehdy, když se předpokládá, že kapitál roste rychleji než obyvatelstvo, tj. dělnické obyvatelstvo. (Dokonce i tento poslední růst je relativní. Je v povaze kapitálu, že jednu část dělnického obyvatelstva přetěžuje prací a druhou pauperizuje.) Roste-li obyvatelstvo rovnoměrně s kapitálem, pak není naprosto žádný důvod, proč bych nadpráci, kterou mohu vytěžit se 100 librami št. z x dělníků, [ne]mohl vytěžit s 800 librami št. z 8krát x dělníků. ǁ885ǀ 8krát 100 K nepožaduje od 8krát x dělníků víc než 100 K od x dělníků. Zde tedy „Hodgskinův“ důvod padá. (Ve skutečnosti je tomu jinak. Roste-li obyvatelstvo rovnoměrně s kapitálem, nese kapitalistický vývoj s sebou, že se část obyvatelstva stává nadpočetnou, protože konstantní kapitál se vyvíjí na účet kapitálu variabilního.)

˂„Vzhledem k práci je velmi důležité, jestli se“ (goods, zboží) „rozděluji tak, aby vedla k větší nebo menší nabídce práce, jestli se rozděluji [tak], aby se stala podmínkou práce nebo podporou zahalečů.“ („An Inquiry into those Principles, respecting the Nature of Demand etc.“, Londýn 1821, str. 57.)

„Vzrůstající nabídka práce je způsobena vzrůstajícím počtem lidí.“ (Cit. dílo, str. 58.)

„Nejsou-li [zboží] s to ovládat takové množství práce jako dříve, má to také význam jen tehdy, neprodukuje-li práce víc než dříve. Stala-li se práce produktivnější, nebude výroba omezena ani tehdy, když stávající masa zboží ovládá menší množství práce než dříve.“ (Cit. dílo, str. 60.)

To je proti Malthusovi. Správně, výroba by se neomezila, ale míra zisku ano. Tyto cynické výrazy, v nichž „masa zboží ovládá práci“, týž cynismus, který se nalézá v Malthusově vysvětlení hodnoty^[y], zboží ovládá práci, velmi dobře a úplně charakterizuji povahu kapitálu.

Tentýž autor správně poznamenává proti Westovi:

„Autor ,An Essay on the Application of Capital to Landʻ říká, že za práci se dává více, jestliže kapitál co nejrychleji vzrůstá, a to… bude tehdy, až zisk z kapitálu bude nejvyšší. ‚Čím vyšší zisk z kapitáluʻ, dodává, ‚tím vyšší mzdaʻ. Chyba je v tom, že je vynecháno jedno nebo dvě slova: ‚Čím vyšší byl zisk z kapitálu, tím vyšší bude mzdaʻ… Vysoký zisk a vysoká mzda nejsou současné; nevyskytují se v téže transakci; jeden působí proti druhému a redukuje jej na určitou úroveň. Stejně dobře by se mohlo argumentovat: ‚Nabídka zboží vzrůstá nejrychleji, když je cena nejvyšší; tedy velká nabídka a vysoké ceny se vzájemně podmiňují.ʻ Je to záměna příčiny a důsledku.“ (Cit. dílo, str. 100-101.)˃

Hodgskinova věta má proto smysl [jen tehdy], když — procesem akumulace — tentýž dělník uvádí do pohybu víc kapitálu, nebo [když] kapitál pro rata práci vzrůstá. Když tedy byl kapitál například 100 a v důsledku akumulace je 110 a tentýž dělník, který přinášel nadhodnotu 10, má úměrně růstu kapitálu dodávat nadhodnotu 11, [tj.] úrok z úroku. Takže ne prostě týž kapitál, který dělník uváděl do pohybu dříve, má po své reprodukci přinést týž zisk (prostý zisk); nýbrž tento kapitál zvětšený o jeho nadpráci, [takže] dělník má přinést nadpráci předně z původního kapitálu (nebo jeho hodnoty) plus z jeho vlastní akumulované, tj. kapitalizované nadpráce. A protože tento kapitál každým rokem roste, musel by tentýž dělník dodávat stále víc práce.

Aby však vůbec na téhož dělníka připadalo víc kapitálu, to je možné jen [ve dvou případech]:

Za prvé: Jestliže produktivní síla dělníků zůstává stejná, je to možné jen tehdy, prodlužuje-li dělník svoji absolutní pracovní dobu, například pracuje-li 15 hodin místo 12, nebo pracuje-li intenzívněji, vykoná-li v 12 pracovních hodinách práci za 15; ve 4 hodinách práci za 5 čili ve ⁴/₅ hodiny práci za ⁵/₅. Protože za určitý počet hodin reprodukuje své životní prostředky, získává zde kapitalista stejně tak 3 hodiny, jako kdyby se zvětšovala produktivní síla práce, zatímco ve skutečnosti se zvětšila práce, [a] ne její produktivní síla. Kdyby byla tato intenzifikace práce všeobecná, musela by poklesnout hodnota zboží úměrně zmenšené pracovní době, kterou stojí. Stupeň intenzity by se stal průměrným stupněm [práce], její přirozenou kvalitou. Dochází-li k této intenzifikaci ǁ886ǀ naproti tomu jen v určitých sférách, rovná se pak složité, umocněné jednoduché práci. Intenzivnější práce [trvající] méně než jednu hodinu znamená pak tolik jako [hodina] extenzivnější a poskytuje tutéž hodnotu. Například ve shora uvedeném případě [přinášejí] ⁴/₅ hodiny tolik jako ⁵/₅ neboli jedna hodina.

Obojí, prodloužení pracovní doby i zvětšení práce její větší intenzívnosti, takřka stlačováním pórů práce, má své hranice (i když pekaři v Londýně například pracují pravidelně 17, ne-li víc hodin), velmi určité fyzické hranice, a dospěje-li se k nim, zaniká složitý úrok — složitý zisk.

V rámci těchto hranic platí následující:

Neplatí-li kapitalista nic za prodlužování nebo intenzifikaci práce, vzrůstá jeho nadhodnota (i zisk, nedochází-li k žádné změně v hodnotě konstantního kapitálu, protože předpokládáme, že způsob výroby zůstává týž) — jeho zisk (za těchto podmínek) — rychleji, než vzrostl jeho kapitál. Za přidaný kapitál neplatí žádnou nutnou práci.

Platí-li za nadpráci ve stejném poměru jako dříve, vzrůstá nadhodnota úměrně zvětšení kapitálu. Zisk roste rychleji. Neboť [zde jde o] rychlejší obrat fixního kapitálu; současně se opotřebování strojů neurychluje v témž poměru, v kterém se urychluje jejich využití. Zmenšují se výdaje na fixní kapitál, neboť pro 200 dělníků, kteří pracují současně, [je] zapotřebí více strojů, budov atd., než pro 100, kteří pracují delší dobu. Stejně tak je zapotřebí méně dozorců atd. (Pro kapitalistu [je to] nanejvýš příjemná okolnost bez všech dalších překážek rozšiřovat nebo omezovat svou výrobu podle poměrů na trhu. Kromě toho vzrůstá jeho moc, protože části [dělníků] přetížené prací odpovídá zaměstnaná nebo polozaměstnaná rezervní armáda, takže se zvětšuje konkurence mezi dělníky.)

Ačkoli se v tomto případě nenarušuje čistý číselný poměr mezi nutnou prací a nadprací, je to naopak jediný případ, kdy obě mohou vzrůstat stejnoměrně, přesto vykořisťování práce vzrostlo; jak při prodloužení pracovního dne, tak při jeho intenzifikaci (zhuštění), jestliže se současně nezkracuje (jako zákonem o desetihodinové pracovní době). Dělník zkracuje trvání své pracovní síly, vyčerpává ji v daleko větší míře, než roste jeho mzda a ještě víc se stává pouhým pracujícím strojem. Avšak bez ohledu na to, žije-li při normálním pracovním dnu asi 20 let, při jiném [pracovním dnu] jen 15, prodá hodnotu své pracovní síly v jednom případě za 15 let, V druhém za 20. Jednou musí být nahrazena za 15 let, podruhé za 20.

Hodnota 100, která se vynakládá na dobu 20 let, bude nahrazena, platí-li se ročně 5 %, neboť 5 x 20 = 100. Hodnota 100, která se vynakládá na dobu 15 let, bude nahrazena, platí-li se ročně 6¹⁰/₁₅ = 6²/₃ %. Dělník však v daném případě dostane ze 3 nadbytečných hodin jen tolik, kolik představuje denní hodnota jeho pracovní síly rozpočtená na 20 let. Předpokládejme, že pracuje 8 hodin nutné práce a 4 nadpráce. Pak dostane z každé hodiny dvě třetiny, neboť . Stejně tak ze 3 hodin nadbytečné pracovní doby [dostane] 2 hodiny. Neboli z každé hodiny dvě třetiny. Toto je však hodnota jeho hodinové pracovní síly jen za předpokladu, že se vynakládá na 20 let. Prodá-li ji [dělník už] za 15 let, její hodnota vzroste.

K anticipaci budoucnosti — skutečné anticipaci — vůbec dochází při výrobě bohatství jen vzhledem k dělníkovi a půdě. U obou může být předčasným přetěžováním a vyčerpáváním, narušováním rovnováhy mezi vydáním a příjmem, budoucnost skutečně anticipována a zpustošena. U obou k tomu dochází v kapitalistické výrobě. Pokud jde o takzvanou anticipaci, například při státních dluzích, poznamenává k ní Ravenstone správně:

ǁ887ǀ „Tím, že předstírají, že výdaje přítomnosti odsouvají na budoucnost; tím, že tvrdí, že se může zatěžovat potomstvo, aby se uspokojily potřeby dnešní generace, tvrdí“ [zastánci systému státních dluhů] „absurdnost, že se může spotřebovat to, co ještě není, nebo že se může žít z životních prostředků dříve, než se do půdy zasela jejich semena.“ (Ravenstone [„Thoughts on the Funding System“, Londýn 1824], str. 8.)

„Celá moudrost našich státníků vede k velkému přenášení vlastnictví z jedné třídy osob na druhou, k vytváření obrovského fondu k úhradě spekulací a úplatků.“ (Cit. dílo, str. 9.)

Jinak je tomu s dělníkem a půdou. Co se zde vydává, existuje jako δὐναμις^[z] a urychleným vydáváním se životnost této δὐναμις zkracuje.

Je-li nakonec kapitalista přinucen platit za nadbytečnou pracovní dobu víc než za normální pracovní dobu, pak to, podle toho, co bylo řečeno výše, není žádné zvýšení mzdy, nýbrž jen — a tento příplatek zřídka dosahuje tolik — kompenzace za zvýšenou hodnotu nadbytečné pracovní doby. Ve skutečnosti by se musela platit lépe každá pracovní hodina, nejen nadbytečná pracovní doba, jestliže se nadbytečnou dobu pracuje, i kdyby se mělo zaplatit jen rychlejší opotřebení pracovní síly.

Tedy za všech okolností jde o větší vykořisťování práce. Současně za všech okolností s akumulací kapitálu klesá nadhodnota a také míra zisku, pokud to není paralyzováno úsporou konstantního kapitálu. ǀ887ǁ

ǁ887ǀ Je to tedy jeden případ, kde s akumulací kapitálu — s objevením složitého zisku — musí míra zisku klesat. Rovnala-li se [míra zisku] pro kapitál 300 (prvá dávka) 10 % (tedy 30) a rovná-li se 6 % pro dodatkový kapitál 100, pak pro 400 je 36. Tedy na 100 vůbec se [zisk] rovná 9. [Míra zisku] se snížila z 10 % na 9 %.

Jak bylo však řečeno, na této základně (při neměnící se produktivitě práce) by od určitého okamžiku musel zisk z dodatečného kapitálu nejen klesnout, nýbrž zmizet, zastavila by se tedy celá akumulace založená na složitém zisku. V tomto případě souvisí pokles zisku se zvětšeným vykořisťováním práce a k jeho zastavení v určitém okamžiku dochází ne proto, že dělník nebo někdo jiný obdržel celý svůj produkt, nýbrž proto, že je fyzicky nemožné pracovat nad určité množství pracovní doby nebo zvětšovat intenzitu práce nad určitý stupeň.

Za druhé: Jediným odlišným případem, kdy při nezměněném počtu dělníků připadá pro rata na dělníka víc kapitálu, a proto může být nadbytečný kapitál upotřeben, vynaložen na větší vykořisťování téhož počtu [dělníků], ǁ888ǀ je vzrůst produktivity práce, změna výrobního způsobu. To podmiňuje změnu v organickém poměru konstantního a variabilního kapitálu. Neboli zvětšeni kapitálu v poměru k práci je zde totožné se zvětšením konstantního kapitálu v poměru k variabilnímu a vůbec k mase jím používané živé práce.

Zde se tedy Hodgskinův názor redukuje na obecný, mnou odvozený zákon.

Nadhodnota, vykořisťování dělníka vzrůstá, avšak současně klesá míra zisku, protože klesá variabilní kapitál vzhledem ke konstantnímu; protože relativně klesá masa živé práce vůbec ve srovnání s kapitálem, který ji uvádí do pohybu. Větší část ročního produktu práce je přivlastňována kapitalistou pod firmou kapitál a menší část pod firmou zisk.

˂Odtud fantazie popa Chalmerse, že, čím menší masu ročního produktu vynakládají kapitalisté jako kapitál, tím větší zisky zhltnou^[104]; při tom jim pak přichází na pomoc „státní církev“ (viz poznámka ^[22]), aby se starala o snědení velké části nadvýrobku místo jejího kapitalizování. Zpropadený pop zaměňuje příčinu a účinek. Ostatně masa zisku, i při nižší míře [zisku], vzrůstá s velikostí vynakládaného kapitálu. Kromě toho vzrůstá množství užitných hodnot, které představuje tento menší podíl [produktu]. To však podmiňuje současně centralizaci kapitálu, protože podmínky výroby nyní vyžadují použiti obrovského kapitálu. To podmiňuje pohlcováni menších kapitalistů velkými a jejich „dekapitalizaci“. Je to opět, jen v jiné formě, odloučení pracovních podmínek od práce (neboť u menších kapitalistů [se setkáváme] ještě s větším [množstvím] vlastní práce; práce kapitalisty vůbec je v obráceném poměru k velikosti jeho kapitálu, to znamená k potenci, v jaké je on kapitalistou. Tento proces by přivedl kapitalistickou výrobu brzy na buben, kdyby neustále vedle dostředivé síly nepůsobily paralyzující tendence, které zde nejsou rozebírány — to patří do kapitoly o konkurenci kapitálů, opět k decentralizaci), které tvoří pojem kapitálu a původní akumulace, [a které] se pak projevuje jako stálý proces v akumulaci kapitálu a zde je konečně vyjádřen jako centralizace už existujících kapitálů v několika málo rukou a dekapitalizace mnohých.˃

To, že klesající (proporcionálně) množství práce není kompenzováno ve stejné míře její zvětšenou produktivitou, nebo [že] poměr nadpráce k vynakládanému kapitálu nevzrůstá v témž poměru, jak proporcionálně klesá masa používané práce, vyplývá částečně [z toho], že jen v určitých sférách kapitálu rozvoj produktivity práce zmenšuje hodnotu práce, [množství] nutné práce; [a] že dokonce ani v těchto sférách se [produktivita práce] nerozvíjí rovnoměrně a provázejí ji paralyzující okolnosti, například dělníci sami sice nemohou zabránit stlačování mzdy (co do hodnoty), avšak nedají se absolutně stlačit na minimum, vynucují si naopak kvantitativně určitou účast na růstu celkového bohatství.

Avšak i tento růst nadpráce je relativní, [možný jen] v určitých mezích. Kdyby měl odpovídat požadavkům složitého úroku, musela by být v tomto případě nutná pracovní doba také redukována úplně na nulu, jako by se v dříve zkoumaném případě byla musela [nadbytečná pracovní doba] prodloužit do nekonečna.

Růst a pokles míry zisku — pokud je podmíněn růstem nebo poklesem mzdy následkem poměru poptávky a nabídky [práce], nebo následkem dočasného růstu či poklesu cen životních prostředků, ve srovnání s přepychovými předměty, vyvolaný touto změnou nabídky a poptávky a jí podmíněným růstem nebo poklesem mzdy — má s všeobecným zákonem ǁ889ǀ růstu nebo poklesu míry zisku stejně málo společného jako růst nebo pokles tržních cen zboží vůbec s určováním jejich hodnoty. To prozkoumat v kapitole o reálném pohybu mzdy. Je-li poměr poptávky a nabídky příznivý pro dělníky, stoupá-li jejich mzda, pak je možné (naprosto ne nutné), že spolu s tím stoupají dočasně ceny určitých životních prostředků, zvláště potravin. Autor „Inquiry into those Principles etc.“ k tomu správně poznamenává:

V tomto případě dojde k „růstu poptávky po nezbytných životních prostředcích v poměru [k poptávce] po zbytných předmětech, takže poměr mezi těmito dvěma druhy poptávky bude zcela jiný, než kdyby vykonával toto velení“ (kapitalista své veleni nad zbožím), „aby si opatřil předměty pro svou vlastní spotřebu. Životní prostředky se budou směňovat za větší množství předmětů vůbec... A alespoň část těchto životních prostředků budou potraviny.“(Cit. dílo, str. 22.)

Dále správně vyjadřuje ricardovský názor:

„Tedy za všech okolností nebyla zvýšená cena obilí základní příčinou onoho růstu mzdy, který způsobil pokles zisku, nýbrž naopak, růst mzdy byl nejdříve příčinou zvýšení ceny obílí; a povaha půdy, která při zvýšeném obdělávání přináší relativně stále nižší výnosy, způsobila, že část tohoto růstu ceny je stálá a zabránila, aby v důsledku populačního zákona došlo k úplnému protipůsobení [proti onomu růstu mzdy].“ (Cit. dílo, str. 23.)

Hodgskin a autor „The Source and Remedy etc.“ tím, že pokles zisku vysvětlují nemožností živé práce vyhovět požadavkům „složitého úroku“, stojí, i když to dále neanalyzovali, mnohem blíže pravdě než Smith a Ricardo, kteří pokles zisku vysvětlují růstem mzdy; jeden [růstem] reálné a nominální mzdy, druhý [růstem] nominální mzdy, jemuž spíš [odpovídá] pokles reálné mzdy. Hodgskin a všichni tito proletářští protivníci [ekonomů] vyzvedávají zdravým lidským rozumem ten fakt, že s rozvojem kapitálu vzrostl proporcionálně počet osob žijících ze zisku.

[f) Hodgskin o společenském charakteru práce a o poměru kapitálu a práce]

Nyní ještě několik závěrečných vět z Hodgskinovy [práce] „Labour defended etc.“:

Vývoj směnné hodnoty výrobku a tím i práce obsažené ve zboží jako [práce] společenské:

„Téměř každý výrobek dovednosti a šikovnosti je výsledkem společné a kombinované práce.“

(To je výsledek kapitalistické výroby.)

„Člověk je tak závislý na člověku a tato závislost vzrůstá tím víc, čím víc se vyvíjí společnost, takže práce nějakého jednotlivého individua... má sotva nějakou hodnotu, není-li částí velké společenské práce.“

˂Toto místo ocitovat, přitom [zdůraznit], že teprve na základě kapitálu je zbožní výroba čili výroba výrobku jakožto zboží všeobsáhlá a zahrnuje samu podstatu výrobku.˃

„…Kdekoli je zavedena dělba práce, zasahuje posouzeni jiných lidí, dříve než dělník byl s to realizovat svůj výdělek, neexistuje už nic, co by se mohlo označit přirozenou odměnou za práci jednotlivce. Každý dělník vyrábí jen část celku, a protože každá část sama o sobě je bez hodnoty a užitku, neexistuje nic, co by mohl dělník vzít a o čem by mohl říci: ‚To je můj výrobek, ten si chci ponechat pro sebe.ʻ Mezi začátkem spolupůsobeni různých dělníků, například při výrobě sukna, s rozdělením jejich výrobku mezi zúčastněné osoby, které ho spojeným úsilím vyrobily, musí víckrát zasáhnout posouzení lidi, a vzniká otázka, kolik z tohoto společného výrobku má připadnout každému z individuí, jejichž společná práce jej vytvořila.“ (Cit. dílo, str. 25.)

„Neznám žádný jiný způsob ǁ890ǀ řešení, než to přenechat úplně volnému soudu dělníků samých.“ (Cit. dílo.)

„Musím dodat, že je pochybné, zda je jeden druh práce hodnotnějši než druhý. Určitě není jeden nutnější než druhý.“ (Cit. dito, str. 26.)

Závěrem říká Hodgskin o kapitálovém poměru:

„Mistři [...] jsou právě tak dělníky jako jejich tovaryši. V této roli je jejich zájem přesně týž jako zájem jejich dělníků. Ale oni jsou kromě toho buď kapitalisty, nebo agenty kapitalistů a v tomto ohledu je jejich zájem rozhodně protikladný zájmu jejich dělníků.“ (Cit. dílo, str. 27.)

„Velké rozšíření vzdělání mezi průmyslovými dělníky této země denně zmenšuje hodnotu práce a zručnosti skoro všech mistrů a podnikatelů, zatímco stoupá počet osob, které mají jejich odborné znalosti.“ (Cit. dílo, str. 30.)

„Kapitalista je utlačující prostředník mezi různými dělníky.“ Vyloučí-li se, pak „je jasné, že kapitál čili moc používat práce a koexistující práce jsou jedno a totéž. A produktivní kapitál a zručná práce jsou také jedno a totéž. Takže kapitál a pracující obyvatelstvo znamenají naprosto totéž. V systému přírody jsou ústa spojena s rukama a rozumem.“ (Cit. dílo, str. 33.)

S formou odcizení, kterou mají vůči sobě navzájem různé momenty společenské práce a která se zračí v kapitálu, mizí i kapitalistický výrobní způsob. To je Hodgskinův závěr.

*

Původní akumulace kapitálu. Zahrnuje centralizaci pracovních podmínek. Je osamostatněním pracovních podmínek vůči dělníkovi a práci samé. Jejím historickým aktem je historický akt vzniku kapitálu, historický proces oddělení, který přeměňuje pracovní podmínky v kapitál a práci v námezdní práci. Tím je dán základ kapitalistické výroby.

Akumulace kapitálu na základě kapitálu samého, tedy také [na základě] poměru kapitálu a námezdní práce. Reprodukuje oddělení a osamostatnění předmětného bohatství vůči práci ve stále větším měřítku.

Koncentrace kapitálu. Akumulace velkých kapitálů ničením malých. Atrakce. Dekapitalizace středních spojení kapitálu a práce. Je to jen poslední stupeň a forma procesu, který mění pracovní podmínky v kapitál, pak kapitál a [jednotlivé] kapitály reprodukuje v širším měřítku, a konečně kapitály, vytvořené na mnoha místech společnosti, odděluje od jejich majitelů a centralizuje v rukách velkých kapitalistů. S touto vnější formou protikladu a rozporu přeměňuje se výroba, i když v odcizené formě, ve [výrobu] společenskou. Společenská práce a ve skutečném pracovním procesu společenství výrobních nástrojů. Kapitalisté jako funkcionáři procesu, který současně tuto společenskou výrobu a tím i rozvoj produktivních sil urychluje, se stávají natolik přebytečnými, nakolik [per] procura společnosti pobírají výnosy a nafukují se jako vlastníci tohoto společenského bohatství a velitelé nad společenskou prací. Daří se jim jako feudálům, jejichž nároky stejně tak jako jejich služby se staly se vznikem buržoazní společnosti přebytečnými, přeměnily se v pouhá privilegia, která neodpovídají době a účelu, a spěchaly tak vstříc svému zániku. ǀXV - 890ǁ

[g) Formulace základních Hodgskinových tezí v jeho knize „Popular Political Economy“]

ǁXVIII-1084ǀ Th[omas] Hodgskin, „Popular Political Economy. Four Lectures delivered at the London Mechanics' Institution'“, Londýn 1827.

„Práce jdoucí lehce od ruky je jen zděděná zručnost.“ (Cit. dílo, str. 48.)

„Jelikož všechny výhody vyplývající z dělby práce se přirozeně koncentruji v dělnících a dělníkům patři, musí to — jsou-li jim tyto výhody odňaty a obohacují-li se v průběhu rozvoje společnosti z jejich zvětšené zručnosti jen ti, kteří nikdy nepracuji — pramenit z nespravedlivého přivlastňování, z uchvacování a loupeže těmi, kdo bohatnou a z pokorného podřízení těch, kdo jsou zbídačení.“ (Cit. dílo, str. 108-109.)

ǁ1085ǀ „Dělníci se ovšem rozmnožují velmi rychle, jestliže se toto rozmnožování srovná jen s poptávkou kapitalistů po jejich službách“. (Cit. dílo, str. 120.)

„Pan Malthus poukazuje na účinky, které má vzrůst počtu dělníků na zmenšení podílu, který dostává každý jednotlivec z ročního produktu; množství rozdělované z produktu mezi ně“ [tj. dělníky] „je přesné a určité velikosti, která nemůže být nijak regulována tím, co ročně vyrobí.“ (Cit. dílo, str. 126.)

„Práce — [je] výlučnou mírou hodnoty“, ale „práce, tvůrce všeho bohatství“, „není zbožím“. (Cit. dílo, str. 186 [pozn.].)

Pokud jde o vliv peněz na zvětšení bohatství, Hodgskin správně poznamenává

„Protože člověk může za malá množství pomíjivých výrobků obdržet nepomíjivé, nebude v pokušení je zahodit. Tak používání peněz zvětšuje bohatství tím, že zabraňuje promrhání.“ (Cit. dílo, str. 197.)

„Hlavní výhoda maloobchodu spočívá v tom, že množství, v kterém se zboží nejlépe vyrábějí, není totožné s tím, v kterém se nejlépe rozdělují.“ (Cit. dílo, str. 146.)

„Jak teorie kapitálu, tak i praxe [usilující] zastavit práci v bodě, kde může kromě nákladů na udržení dělníka vyrábět pro kapitalistu zisk, jsou, jak se zdá, v protikladu k přírodním zákonům, které reguluji výrobu.“ (Cit, dílo, str. 238.)

Pokud jde o akumulaci kapitálu, říká Hodgskin přibližně totéž co ve svém prvním spise. Pro úplnost tu však přesto chceme uvést hlavní místa.

„Zkoumejme například fixní kapitál, nejpříhodnější východisko pro myšlenku, že kapitál podporuje výrobu. Je třeba rozlišovat tři skupiny okolnosti, za nichž je akumulace kapitálu velmi rozdílná:

1. Jestliže se kapitál vyrábí a používá týmiž osobami. Rozumí se samo sebou, [že] každá akumulace nástrojů v jeho rukách, které [dotyčný] vyrábí a používá, ulehčuje jeho práci. Hranicí takové akumulace je schopnost dělníka vyrábět a používat takové nástroje.

2. Jestliže se [kapitál] vyrábí a používá různými osobami, které mezi sebou ve spravedlivém poměru rozdělují produkt své společné práce. Jeden dělník vyrábí a druhý používá kapitál; dělí zboží v poměru, v němž každý svou prací přispěl k jejich výrobě… Tuto skutečnost bych však přesto vyjádřil spíše tak, že bych řekl: zabývá-li se jedna část společnosti výrobou nástrojů, zatímco druhá část je používá, pak je to jeden druh dělby práce, která podporuje produktivní sílu a přispívá k všeobecnému bohatství. Pokud se produkt obou těchto tříd dělníků bude rozdělovat mezi nimi, je akumulace a růst počtu takových nástrojů, které mohou vyrábět a používat, stejně tak výhodné, jako kdyby byly vyráběny a používány jednou osobou.“

„3. Jestliže [kapitál] vlastní třída osob, které jej ani nevyrábějí, ani nepoužívají… Kapitalista jako pouhý majitel nástrojů není jako takový dělníkem. Nijak nepodporuje výrobu"

˂to znamená, že výroba je podporována nástrojem, a ne majetkovým nárokem A na tento nástroj, ne okolností, že nástroj náleží nedělníkovi˃.

„Získává majetek výrobku jednoho dělníka a předává ho druhému dělníkovi buď na určitou dobu, jako při většině druhů fixního kapitálu, nebo navždy, jako je tomu u mzdy, když si myslí, že [tento výrobek] může být používán nebo spotřebován k jeho prospěchu. Nikdy nedovolí, aby výrobek jednoho dělníka, pokud přechází do jeho majetku, byl druhým dělníkem používán nebo spotřebován jinak než k jeho prospěchu. Používá nebo půjčuje své vlastnictví, aby obdržel podíl na výrobku, nebo na přirozeném důchodu dělníků; a každá akumulace takového vlastnictví v jeho rukách znamená pouhé rozšíření jeho moci nad produktem práce a zastavuje přírůstek národního bohatství. Tak je tomu v současné době… Protože kapitalista jako majitel všech výrobků nedovolí dělníkům vyrábět nástroje nebo jich používat, leda, že on dostává zisk nad to, co stojí udržení dělníků, je jasné, že produktivní prací jsou stanoveny daleko užší hranice, než určuje příroda. V té míře, v jaké se akumuluje kapitál v rukách třetího, vzrůstá masa zisku, které se dožaduje kapitalista, a tak vzniká umělá překážka pro výrobu i obyvatelstvo… Za současného stavu společnosti, kdy dělníci nejsou v žádném případě majiteli kapitálu, zvětšuje každá akumulace [kapitálu] masu zisku, která je od nich požadována, a odstraňuje každou takovou práci, která by dělníkovi pouze zabezpečovala pohodlnou existenci… Připustíme-li, že práce produkuje všechny věci, dokonce i kapitál, pak je nesmyslem připisovat nástrojům, které vyrábí a používá práce, produktivní sílu…

Mzda neusnadňuje výrobu, jako [to činí] nástroje… Práce a ne kapitál platí každou mzdu.“ (Cit. dílo, str. 243-247.)

ǁ1086ǀ „Největší zálohy kapitalistů spočívají ve slibech platit…

Vynalezení a používání papírových peněz odhalilo, že kapitál není vůbec něco uspořeného. Pokud musel mít kapitalista, aby realizoval své bohatství nebo ovládal práci jiných lidí, ve svém majetku skutečně nahromaděný drahý kov nebo zboží, mohlo by se připustit, že akumulace kapitálu je výsledkem skutečného spoření a že na něm závisí pokrok společnosti. Jakmile však byly vynalezeny papírové peníze a pergamenové cenné papíry, když majitel pouhého takového kousku pergamenu dostával roční důchod v kouscích papíru, za které dostal všechno, co potřeboval pro své použití nebo spotřebu, a když, nevydal-li všechny kousky papíru, byl na konci roku bohatší než na jeho začátku, nebo když byl v následujícím roce oprávněn pobírat ještě větší počet kousků papíru, čímž získal ještě větší velení nad produktem práce, bylo zřejmě jasné, že kapitál [není] něco uspořeného a že jednotlivý kapitalista se neobohacuje skutečným a materiálním spořením, nýbrž tím, že dělá něco, co mu umožňuje… dostávat více z produktu práce druhých…

Průmyslový podnikatel má buď minci, nebo papír, kterými platí mzdy. Tyto mzdy směňují jeho dělníci za výrobek jiných dělníků, kteří si jejich mzdu, ať v mincích či papíru, neponechávají; a ta se vrací k podnikateli, který dává směnou za ni sukno, které zhotovili jeho vlastní dělníci. Touto [vrácenou mzdou] platí opět mzdu a mince nebo papír zahajuji opět týž koloběh…

Jeho majetku“ (kapitalisty), „ať slouží k placení mzdy, nebo existuje v užitečných nástrojích, je připisována všechna ta obrovská podpora, kterou poskytují práci vědění a zručnost, realizované ve strojích… Sdružené práce horníka, hutníka, kováře, mechanika, topiče a bezpočtu dalších lidí, a ne neživé stroje, vykonávají [to], co parní stroje… Podle obecného způsobu vyjadřování připisuje se produktivní síla této zručnosti jejímu viditelnému produktu, nástrojům, a přitom ti, kteří jsou pouze jejich majiteli, a tedy je ani nevyrábějí, ani nepoužívají, se domnívají, že jsou nanejvýš produktivními osobami.“ (Cit. dílo, str. 248-251.)

Jeho polemiku proti „nebezpečí, že bude vypuzen kapitál ze země“, proti úroku z kapitálu jako nutnému podnětu pro [rozvoj] průmyslu nebo o teorii spoření viz IX, str. 47.^[105] Uvést v kapitole o vulgárních ekonomech.

„Jak roste obyvatelstvo, roste výroba, i spotřeba. To je věc, co se rozumí termíny akumulace nebo růst národního bohatství.“ (Cit. dílo, str. 257.) ǀXIII-670aǁ

[h) Hodgskin o moci kapitálu a o převratu ve vlastnickém právu]

ǁXIII-670aǀ [Hodgskin ] „The Natural and Artificial Right of Property Contrasted“, Londýn 1832.

„V současné době přechází všechno bohatství společnosti nejdříve do rukou kapitalisty, a kapitalista dokonce kupuje i většinu půdy; platí vlastníkovi půdy rentu, dělníkovi mzdu, výběrčímu daní a desátků jejich nároky, a pro sebe si ponechává velkou, ve skutečnosti největší a denně vzrůstající část ročního produktu práce. Kapitalista může být nyní považován za prvého vlastníka celého společenského bohatství, ačkoli žádný zákon na něho právo na toto vlastnictví nepřenesl." (Cit. dílo, str. 98.)

„Tato změna ve vlastnictví byla způsobena pobíráním úroku z kapitálu a narůstáním složitých úroků; není bez zajímavosti, že zákonodárci celé Evropy tomu chtěli zabránit zákony proti lichvě.“ (Cit. dílo, str. 98, pozn.)

„Moc kapitalisty nad celým bohatstvím země je úplnou revolucí ve vlastnickém právu, a jaký zákon nebo celá řada zákonů ji způsobila?“ (Cit. dílo, str. 99.) ǀXIII-670aǁ

[4.] Bray jako protiklad ekonomů

ǁX-441ǀ Bray (J. F.), „Labourʻs Wrongs and Labourʻs Remedy etc.“, Leeds 1839.

Protože lidská existence je podmíněna prací, práce však předpokládá pracovní prostředky, „musí být země - velké pole vší činnosti a surovina všeho bohatství - společným vlastnictvím všech jejich obyvatel.“ (Cit. dílo, str. 28.)

„Život závisí na potravě, potrava na práci. Tyto závislosti jsou absolutní. Jestli se proto nějaký jedinec práci vyhýbá, může se to dít jen za podmínky, že práce masy [jiných lidí] vzrůstá.“ (Cit, dílo, str. 31.)

„Všechno bezpráví a všechno utrpení, kterých se lidé dopustili nebo které podstoupili, prameni z uchvácení práva na půdu několika jedinci a třídami s vyloučením jiných jedinců a tříd… Jakmile se lidé jednou zmocnili vlastnictví půdy, bylo příštím stupněm zmocnit se vlastnictví lidí samých.“ (Cit. dílo, str. 34.)

[Bray] udává za svůj cíl

„porazit ekonomy na jejich vlastním území a jejich vlastními zbraněmi" (jako důkaz, že bída nemusí být údělem dělníka za každého sociálního systému). "Dříve než mohou být vyvráceny závěry dosažené takovým způsobem, musí ekonomové popřít nebo vyvrátit uznané pravdy a principy, na nichž jsou založeny jejich vlastní argumenty.“ (Cit. dílo, str. 41.)

„Podle ekonomů samých jsou k výrobě bohatství nutné 1. práce, 2. akumulace dřívější práce čili kapitálu a 3. směna…" To jsou podle nich samých všeobecné výrobní podmínky." Platí pro společnost jako celek a vzhledem k jejich povaze nemohou být z jejich působení vyňati ani jednotlivci, ani třídy.“ (Cit. dílo, str. 42.)

„Přikázání: Pracuj! zůstává stejné pro všechny stvořené bytosti… Jedině člověk může obejít tento zákon; a podle jeho povahy jej může jeden člověk obejít jedině na úkor druhého.“ (Cit. dílo, str. 43.)

„Podle skutečné povahy práce a směny přísná spravedlnost„“ ˂[Bray] se přitom odvolává na ekonomická určení směnné hodnoty zboží˃, “vyžaduje, aby všichni směňující měli nejen vzájemné, nýbrž i stejné výhody… Kdyby se směňovalo podle spravedlivého systému, určovala by se hodnota všech zboží jejich úplnými výrobními náklady: a stejné hodnoty by se směňovaly stále za stejné hodnoty… Dělníci dávali dosud kapitalistovi práci celého jednoho roku směnou za hodnotu půlroční práce — a z toho vznikla nerovnost moci a bohatství, která nyní existuje kolem nás. Nevyhnutelným důsledkem nerovnosti směny — koupě za jednu cenu a prodeje za druhou — je, že kapitalisté zůstávají nadále kapitalisty a dělníci dělníky, jedni třídou tyranů, druzi třídou otroků.“ (Cit. dílo, str. 48-49.)

„Za současného systému nejenže nejsou směny vzájemně výhodné pro všechny strany, jak tvrdili političtí ekonomové, nýbrž je jisté, že ve většině transakcí mezi kapitalistou a výrobcem vůbec nejde o směnu… Co dává továrník nebo pozemkový vlastník za práci dělníků? Práci? Ne, protože kapitalista nepracuje. Kapitál? Ne, neboť jeho zásoba bohatství stále vzrůstá… Kapitalista nemůže proto směnit nic, co nepatři jemu samému. Celá transakce proto jasně ukazuje, že kapitalisté a pozemkoví vlastnici nedělají nic jiného, než že dělníkovi dávají za jeho týdenní práci část bohatství, kterou od něho, dělníka, obdrželi týden předtím, což se rovná přesně tomu, že mu za něco dávají nic… Bohatství, které kapitalista, jak se zdá, dává směnou za dělníkovu práci, nebylo vyrobeno ani prací, ani bohatstvím kapitalisty, nýbrž je původně získáno prací dělníka, a je dělníkovi podvodným systémem nerovné směny ještě denně odnímáno.“ (Cit. dílo, str. 49.) „Celá transakce mezi výrobcem a kapitalistou je zjevným podvodem, čistou fraškou.“ (Cit. dílo, str. 49-50.)

„Zákon, který říká: ‚akumulujtežʻ, je splněn jen z poloviny a užitek jedné zvláštní třídy je ztrátou celého zbytku společnosti.“ (Cit. dílo, str. 50.)

„Za současného sociálního systému závisí celá dělnická třída, pokud jde o prostředky k práci, na kapitalistech nebo zaměstnavatelích; a kde je jedna třída svým společenským postavením tak závislá na druhé třídě [pokud jde o] prostředky k práci, je na ní stejně závislá i [pokud jde o] prostředky k životu; a to je situace tak protikladná skutečným záměrům společnosti, tak pobuřující pro rozum…, že ani na okamžik ji nelze omlouvat a hájit. Svěřuje člověku moc, kterou by neměl mít žádný smrtelník.“ (Cit. dílo, str. 52.)

„Naše denní zkušenost nás učí, že ukrojíme-li si krajíc z bochníku chleba, krajíc znovu nenaroste. Bochník je jen nahromaděním krajíců, a čím více jich sníme, tím méně jich zbývá pro [další] jídlo. Tak je tomu ǁ442ǀ s bochníkem dělníka; avšak bochník kapitalisty se neřídí tímto pravidlem. Místo aby ubýval, jeho bochník stále roste; [kapitalista] státe ukrajuje, avšak [bochník] stále dorůstá… Kdyby byla směna rovná, přecházelo by bohatství dnešních kapitalistů postupně od nich k pracujícím třídám; každý šilink, který by boháč vydal, by ho činil o jeden šilink méně bohatým.“ (Cit. dílo, str. 54-55.)

Bray na témž místě ukazuje, že

„je naprosto nemožné, aby nějaký kapitalista mohl zdědit i jen 1000 liber št. ze skutečně ušetřené práce svých předků, kteří by náleželi k pracující třídě.“ (Cit. dílo [str. 55].)

Z učení ekonomů samých vyplývá, „že žádná směna není možná bez akumulace, [a] žádná akumulace bez práce.“ (Cit. dílo.)

„Za současného systému, kdy každý dělník dává zaměstnavateli nejméně šest dni práce za ekvivalent, [jehož] hodnota je jen čtyři nebo pět dni práce, jsou zisky zaměstnavatele nutně ztrátami dělníka.“ (Cit. dílo, str. 56.)

„Takže, ať zkoumáme [vznik bohatství] v jakémkoli světle, jako dar, individuální akumulaci, směnu, dědictví, je tu důkaz za důkazem, že v [majetkovém] titulu boháče je trhlina, která ho rázem zbavuje zdání spravedlnosti a jeho hodnoty… Veškeré toto bohatství pochází spíše z kostí a šlach pracujících tříd v průběhu řady věků a bylo jim odňato systémem nerovné směny, podvodným a vytvářejícím otroctví.“ (Cit. dílo, str. 56-57.)

„Má-li dělník za nynějšího systému zbohatnout, pak se musí stát kapitalistou nebo směňovatelem práce jiných lidí, místo aby směňoval svou vlastní práci; a tak tím, že olupuje jiné stejným způsobem, jímž byl olupován sám, prostřednictvím nerovných směn, je s to z malých ztrát jiných lidí vytěžit velké zisky.“ (Cit. dílo, str. 57.)

„Političtí ekonomové a kapitalisté napsali a vytiskli mnoho knih, aby dělníkovi vštípili klam, že zisk kapitalisty není ztrátou výrobce. Říká se nám, že práce se bez kapitálu nemůže pohnout ani o krok, že kapitál je lopatou pro muže, který kope, že kapitál je k výrobě stejně důležitý jako práce sama… Tato vzájemná závislost mezi kapitálem a prací nemá nic společného se vzájemným vztahem kapitalisty a dělníků; ani neukazuje, že první má být vydržován druhým… Ne kapitalista, ale kapitál je podstatný pro činnost výrobců; a mezi těmito dvěma existuje tak velký rozdíl jako mezi lodním nákladem a nákladním listem.“ (Cit. dílo, str. 59.)

„Ze vzájemného vztahu mezi kapitálem a prací jasně vyplývá, že čím víc kapitálu čili akumulovaného produktu je v nějaké zemi, tím snadnější bude výroba a tím méně práce bude zapotřebí k dosažení daného" (určeného) "výsledku. Tak britský národ může s pomocí své nynější ohromné akumulace kapitálu, s pomocí svých budov, strojů, lodí, kanálů a železnic, vyrábět za jeden týden víc průmyslového bohatství, než mohli před tisíci lety vytvořit jeho předkové za půl století. Nejsou to naše vyšší fyzické síly, nýbrž náš kapitál, který nám toto umožňuje. Neboť kdekoli je nedostatek kapitálu, postupuje výroba jen pomalu a namáhavě a naopak. Z těchto vztahů je nyní jasné, že cokoli je získáno pro kapitál, je stejně tak získáno pro práci, že každý růst prvého usiluje o to, ulehčit tíhu druhého, a že tedy každá ztráta pro kapitál je nutně také ztrátou pro práci. Ačkoli tuto pravdu ekonomové už dávno postřehli, neobjasňovali ji čestně“ (Cit. dílo, str. 59-60.]

˂Ve skutečnosti rozumují tito lidé takto:

Akumulované produkty práce — tj. nespotřebované produkty práce — ulehčují a oplodňují práci. Proto musí jít plody tohoto ulehčení atd. ve prospěch nikoli práce samé, nýbrž akumulace. Proto musí být ne akumulace vlastnictvím práce, nýbrž práce vlastnictvím akumulace — svých vlastních produktů. Proto musí dělník akumulovat nikoli pro sebe, nýbrž pro někoho jiného a akumulace musí proti němu vystupovat jako kapitál.

U nich je látkový prvek kapitálu tak srostlý se společenskou určeností své formy jakožto kapitálu — se svým antagonistickým charakterem jakožto produktu práce panujícího nad prací —‚ že nemohou vyslovit ani jedinou větu, aniž si sami odporují.˃

„Oni ztotožňovali vždy kapitál s jednou a práci s druhou třídou pospolitosti, ačkoli obě tyto síly nemají takové spojení od přírody a neměly by je mít [ani] uměle. Ekonomové se stále pokoušejí blahobyt, a dokonce i existenci dělníka, učinit závislými na udržování kapitalisty v přepychu a nicneděláni. Přáli by si, aby dělník nejedl jídlo, dokud nevyrobí dvě, jedno pro sebe a druhé pro svého pána, který dostává svůj díl nepřímo nerovnou směnou.“ (Cit. dílo, str. 60.)

„Jakmile dělník věc vyrobil, není už jeho, patří kapitalistovi, přešla od jednoho k druhému neviditelnou magií nerovné směny.“ (Cit. dílo, str. 61.)

„Za současného systému jsou kapitál a práce, lopata a kopáč, dvě oddělené a antagonistické síly.“ (Cit. dílo, str. 60.)

ǁ443ǀ „Avšak i kdyby všechna půda a domy a stroje patřily kapitalistům a dělnická třída by neexistovala, nemohli by už kapitalisté déle obcházet velkou podmínku, ‚aby tu byla práce'. Jejich bohatství by jim dalo na vybranou buď zemřít, nebo pracovat. Půdy a domů se nemohou najíst; půda neposkytne obživu a stroje nevyrobí šaty bez použití lidské práce. Jestliže proto kapitalisté nebo vlastníci říkají, že je dělnická třída musí podporovat, říkají ve skutečnosti, že jim výrobci patři právě tak jako půda a voda, že dělníci jsou stvoření jen k užitku boháčů." (Cit, dílo, str, 68.)

„Výrobce nedostává směnou za to, co dává kapitalistovi, ani kapitalistovu práci, ani produkt kapitalistovy práce, nýbrž — práci. Prostřednictvím peněz jsou pracující třídy nejen nuceny konat práci, kterou jim ukládá udržení přirozené existence, nýbrž jsou současně zatěžovány i prací pro druhé třídy. Nezáleží na tom, jestli výrobci dostávají od nevyrábějící třídy zlato, stříbro nebo jiné zboží. To koneckonců znamená, že dělnická třída vykonává svou vlastní práci a udržuje sebe samu a současně vykonává práci kapitalisty a udržuje nadto ještě i jeho. Ať jsou nominální odměny, které dostávají výrobci od kapitalistů jakékoli, [spočívá] jejich skutečná odměna [v tom, že je na ně] přenesena ta práce, kterou měl vykonat kapitalista.“ (Cit. dílo, str. 153-154.)

„Odhadujeme obyvatelstvo Spojeného království na 25 000 000 lidí. Jejich živobytí odhadujeme průměrně na 15 liber št. na osobu ročně. Roční hodnota obživy všeho lidu Spojeného království je tedy 375 miliónů liber št. Nevyrábíme však jen předměty obživy, neboť naše práce vytváří současně mnoho předmětů, které nelze spotřebovat. Ročně zvětšujeme náš fond akumulace neboli kapitál zvýšením počtu našich domů, lodí, nástrojů, strojů, silnic a jiných pomocníků k další výrobě, a také zlepšováním všeho opotřebovaného. Tak, i když naše potrava stojí ročně jen asi 375 milionů liber št., nebude úhrnná roční hodnota bohatství vytvořeného národem menší než 500 milionů liber št.“ (Cit. dílo, str. 81.)

„Za efektivní výrobce můžeme považovat jen čtvrtinu obyvatelstva neboli přibližně 6 miliónů mužů mezi 14 a 50 lety. Lze říci, že z tohoto počtu se může za současných poměrů podílet na výrobě sotva 5 miliónů“ (jen 4 milióny, říká později, přímo na materiální výrobě), „neboť tisíce schopných dělníků musí zahálet, zatímco práci, kterou by vykonávali, dělají ženy a děti; a stovky a tisíce mužů v Irsku nemohou dostat vůbec žádné zaměstnání. Tak musí 5 miliónů mužů za pomoci několika málo tisíců dětí a žen vyrábět pro 25 miliónů.“ (Cit. dílo, str. 81-82.)

„Nynější počet dělníků by bez pomoci strojů nemohl udržovat sebe a současné množství nicnedělajících a neproduktivních dělníků. Zemědělské a průmyslové stroje všeho druhu, jichž se nyní používá, vykonávají podle odhadu práci zhruba 100 miliónů činných mužů… Tyto stroje a jejich používání zplodily za současného systému tisíce zahalečů a lidí žijících ze zisku, kteří teď dělníky utiskují.“ (Cit. dílo, str. 82.)

„Nynější zřízení společnosti bylo zplozeno stroji, a stroji bude zničeno… Stroje samy jsou dobré, jsou nepostradatelné; avšak jejich použití, okolnost, že je vlastní jedinci místo národa, je špatné.“ (Cit. dílo, str. 82-83.)

„Z pěti miliónů mužů, kteří se nyní podílejí na výrobě, pracují někteří jen pět hodin denně, jiní patnáct hodin; připočteme-li k tomu časovou ztrátu vzniklou nucenou zahálkou velké masy v dobách podnikatelské tísně, zjistíme, že naše roční produkce je vytvářena a rozdělována méně než jednou pětinou společnosti, která pracuje v průměru deset hodin denně.“ (Cit. dílo, str. 83.)

„Předpokládáme-li, že bohatých všeho druhu, kteří nevyrábějí, je s jejich rodinami a služebnictvem jen asi dva milióny, pak, i kdyby jejich obživa činila tolik jako obživa dělníků, odhadem jen 15 liber št. na osobu, bude přece i tento počet stát dělnickou třídu ročně 30 miliónů liber št.... Avšak podle nejmírnějšího odhadu nestojí jejich obživa méně než 50 liber št. na osobu. To představuje úhrnnou sumu 100 miliónů liber št. jako roční náklad [na obživu] vyložených trubců společnosti, naprosto neproduktivních.“ (Cit. dílo, str. 83-84.)

„K tomu ještě přistupuje dvojnásobná a čtyřnásobná částka, získávaná různými třídami malých vlastníků, továrníků a obchodníků ve formě ǁ444ǀ zisku a úroků. Podle nejmírnějšího odhadu převyšuje část bohatství, kterou spotřebovává tato početná vrstva společnosti, nejméně o 140 miliónů liber št. ročně průměr toho, co dostává stejný počet nejlépe placených [příslušníků] dělnické třídy. Takže spolu se svou vládou pohlcuji dvě třídy lidí nicnedělajících a žijících ze zisku, které představují asi jednu čtvrtinu všeho obyvatelstva, na 300 000 000 liber št. ročně a přes polovinu celého vyrobeného bohatství. Na každého dělníka v říši tak připadá průměrná ztráta přes 50 liber št…. K rozdělení mezi ostatní tři čtvrtiny národa nezbývá průměrně víc než asi 11 liber št. na osobu za rok. Z výpočtů provedených v roce 1815 vyplývá, že roční důchod celého národa Spojeného království [byl] asi 430 miliónů liber št., z nichž dělnická třída dostala 99 742 547 liber št. a třída [žijící] z renty, penze a zisku 330 778 825 liber št. Celkové vlastnictví v zemi v téže době bylo oceněno asi na 3000 miliónů liber št." (Cit. dílo, str. 84-85.)

Srv. Kingův seznam^[106] atd.

1844: Anglie. Obyvatelstvo: Vyšší a nižší šlechta = 1 181 000. Podnikatelé, pachtýři atd. 4 221 000 (celkem 5 402 000). Dělníci, chudina atd. = 9 567 000. Banfield (T. C.), "The Organisation of Industry", 2. vyd., Londýn 1848^[107] . ǁX-444ǀ

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz poznámka [70].

b ǁXV-862aǀ Totožností nadhodnoty s nadpraci je určena kvalitativní hranice pro akumulaci kapitálu — celkový pracovní den (doba, v níž může být pracovní síla během 24 hodin činná), daný stupeň rozvoje produktivních sil a obyvatelstvo, které limituje počet pracovních dnů, jež lze současně vykořisťovat. Je-li naproti tomu nadhodnota chápána v bezobsažné formě úroku, tj. jako poměr, v němž se kapitál rozmnožuje prostřednictvím jakéhosi mystického kouzla, pak je tato hranice pouze kvantitativní a absolutně nelze pochopit, proč k sobě kapitál každé ráno znovu nepřipojuje úroky jakožto kapitál a nevytváří tak nekonečnou řadu úroku z úroku. ǀXV-862aǁ

c — totožné. (Pozn. red.)

d Viz zde. (Pozn. red.)

e — v zastoupení. (Pozn. red.)

f — enérgeia (účinnost). (Pozn. red.)

g — podle jména starořeckého básníka Pindara, autora chvalozpěvů. (Pozn. red.)

h — ve stavu zrodu. (Pozn. red.)

i — slovní obrat. (Pozn. red.)

j — v naturálním stavu (je myšlena spotřeba v rámci naturálního hospodářství). (Pozn. red.)

k — (katʼ exochén) v nejvlastnějším slova smyslu. (Pozn. red.)

l — co předchází. (Pozn. red.)

m Viz tento svazek zde a zde. (Pozn. red.)

n — krýti, chrániti. (Pozn. red.)

o — vážiti, ctíti a milovati, ceniti. (Pozn. red.)

p — vynikající, pozoruhodný. (Pozn. red.)

q — pozoruhodný, cenný, drahý, ctěný. (Pozn. red.)

r — síla, dobrá vlastnost. (Pozn. red.)

s — obehnat valem, upevnit, bránit. (Pozn. red.)

t — být silný. (Pozn. red.)

u — val. (Pozn. red.)

v — vlastnit, mít v rukách. (Pozn. red.)

w Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II zde. (Pozn. red.)

x — zde ve smyslu: podíl. (Pozn. red.)

y Viz tento svazek zde a zde (Pozn. red.)

z — (dynamis) síla, potence. (Pozn. red.)

85 Oddíl „Důchod a jeho zdroje“ chtěl Marx zařadit, jak vyplývá z jeho náčrtu napsaného v lednu 1863, do třetího dílu „Kapitálu“ (viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde). Přesto se však na obálce XIV. sešitu rukopisu, napsaného v říjnu 1862, objevuje tento oddíl jako „Epizoda“ (tj. jako exkurs), která navazuje na poslední kapitolu „Teorií“ (viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde). V XV. sešitu rukopisu, napsaném v říjnu a listopadu 1862, je v souvislosti s kritikou vulgární ekonomie skutečně obsažen velký oddíl o problému důchodu a jeho zdrojů. Avšak o „priceovské fantazii“ v ní není ani zmínka. Kritickou analýzu této fantazie podává Marx v „Kapitálu“, díl III, kapitola 24, zde a zde.

86 Marx má na mysli knihu Johna Elliota Cairnese „The Slave Power, its Character, Career, and Probable Designs“, vydanou právě tehdy (1862) v Londýně. Cituje ji také v poznámkách v I. (zde, zde, zde) a III. dílu (část 1, zde) „Kapitálu“.

87 Marx zde poukazuje na oddíl „Směna důchodu a kapitálu“ v kapitole „Teorie o produktivní a neproduktivní práci“ (viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde).

88 Marx má na mysli Sayovy úvahy (viz jeho „Lettres à M. Malthus“, Paříž 1820, str. 15) o tom, zda příčinou přeplnění např. italského trhu anglickým zbožím je nedostatečná výroba toho italského zboží, které by se mohlo směňovat za anglické zboží. Tyto Sayovy úvahy jsou citovány v anonymním pojednání „An Inquiry into those Principles“ (Londýn 1821, str. 15) a jsou obsaženy v Marxově XII. sešitě s výpisky, str. 12, v jeho výpiscích z „An Inquiry into those Principles“. (Viz „Teorie o nadhodnotě“, část 1, zde, část II, zde, část III, zde.)

89 Odpovídající citáty z Ricardovy knihy jsou uvedeny a analyzovány v „Teoriích o nadhodnotě“, část II, zde, zde a zde.

90 Výrobou pro přepychovou spotřebu rozumí Ravenstone výrobu přepychových předmětů a vykonávání jakýchkoli služeb pro majitele kapitálu čili vlastnictví.

91 Odpovídající místo z Hopkinsovy knihy „On Rent of Land, and its Influence on Subsistence and Population...“ (Londýn 1828, str. 126) uvádí Marx v kapitole „K objevu tzv. ricardovského zákona pozemkové renty“ (viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde).

92 Marx má na mysli běžný anglický výraz „capital employs labour“ [kapitál používá práce], v němž se odrazila sama podstata vztahu kapitálu k práci. Když odhaluje smysl produktivnosti kapitálu, píše Marx v XXI. sešitě svého rukopisu z let 1861—1863: „...výrobní prostředky, věcné podmínky práce — pracovní předměty, pracovní prostředky (i životní prostředky) — nejsou podřízeny dělníkovi, nýbrž dělník je podřízen jim. Dělník nepoužívá jich, nýbrž ony používají jeho. A tím jsou kapitálem. Kapitál používá práce.“ (Viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde; srov. též část I, zde, část II, zde a část III, zde.)

93 Od tohoto místa až do strany 871 rukopisu přerušuje Marx průběžné číslování: po straně 864 přechází text na stranu 867, pak následují strany 868, 869, 870, 870a, dále strany 865 a 866 a konečně strany 870b, 871, 872 atd. Na přechody z jedné strany na druhou, navazující stranu poukazuje Marx sám.

94 Marx odkazuje na oddíl o původní akumulaci, který v této době (říjen 1862) ještě nebyl napsán a který měl podle jeho plánu (viz „Teorie o nadhodnotě“, část 1, zde) předcházet „Teorie o nadhodnotě“. Materiál k tomuto oddílu je obsažen v ekonomickém rukopisu z let 1857—1858 (viz Karel Marx, „Die Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie“, Berlin 1953, str. 363—374).

95 O hlavních momentech reprodukčního procesu mluví Marx v předcházejících kapitolách „Teorií o nadhodnotě“ v souvislosti s kritickou analýzou názorů Adama Smitha a Davida Ricarda. O nutnosti současné produkce a reprodukce všech prvků toho či onoho zboží se mluví zvláště v „Teoriích o nadhodnotě“, část I, zde a část II, zde a zde.

96 Corbetův názor o stálém přeplnění trhu a o tom, že nabídka vždy převyšuje poptávku, je rozveden v jeho knize „An Inquiry into the Causes and Modest of the Wealth of Individuals“, vydané 1841 v Londýně, na str. 115—117.

97 O poklesu stávajících zásob zboží podle vývoje obchodu a dopravních prostředků mluví Sismondi na str. 49 a násl. v sv. I své knihy „Études sur lʼéconornie politiques“, vydané roku 1837 v Bruselu.

98 Marx zde charakterizuje peníze jako „pouhé formové jsoucno“ v tom smyslu, že „u tohoto výlučného zboží jeví se jeho užitná hodnota jakkoli reálná, v procesu samém jako pouhé formové jsoucno, které musí být teprve realizováno přeměnou ve skutečné užitné hodnoty“. (Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie. Sešit první“, viz Marx-Engels, Spisy 13, zde.)

99 Marx má na mysli knihu Samuela Lainga (ml.) „National Distress; its Causes and Remedies“, Londýn 1844, str. 149-154. V poznámce [115] k 23. kapitole I. dílu "Kapitálu" uvádí Marx jeden citát z této knihy, který charakterizuje hrozné bytové poměry dělníků ve velkých kapitalistických městech.

100 O fetišovitém charakteru zboží, peněz a kapitálu mluví Marx ve své práci „Ke kritice politické ekonomie. Sešit první“ (Viz Marx-Engels, Spisy 13, str. 48—52, 64 a 160).

101 V oddílu o anglickém socialistovi Brayovi, který byl napsán asi půl roku před těmito úvahami o Hodgskinovi a zůstal nedokončený, uvádí Marx tato Brayova slova: „Ne kapitalista, ale kapitál je podstatný pro činnost výrobců; a mezi těmito dvěma existuje tak velký rozdíl jako mezi lodním nákladem a nákladním listem.“ (Viz tento svazek zde.)

102 Tento soubor výrazů z různých indoevropských jazyků převzal Marx od „jednoho belgického etymologa“, jak sděluje Engelsovi v dopise z 16. června 1864. Marx, jak je zřejmé z tohoto dopisu, nebyl sám přesvědčen, že takovýto soubor výrazů je dostatečně odůvodněný. Tento belgický etymolog byl Honor0 Joseph Chavée, autor knihy „Essai dʼétymologie philosophique...“ (Brusel 1844). Odkaz na francouzské slovo „valeur“ a na anglické slovo „value“ v druhém citátu z knihy Chavéeho, připojil Marx sám. V Chavéeho knize je německé slovo „Walle“ (obsažené v druhém citátu) označeno poznámkou, že představuje zastaralou, už nepoužívanou formu.

103 Věta v Hodgskinově brožuře, následující bezprostředně po tomto místě, vysvětluje, co rozumí slovy „Určitý druh rovnováhy se... vytváří“; totiž „Kapitalisté přiznávají dělníkům nezbytné prostředky obživy, protože se bez jejich práce nemohou obejít; a spokojují se velmi šlechetně s tím, že pro sebe urvou každou částečku výrobku, která není pro tento účel nutná“, tj. není nutná pro zajištění fyzického minima mzdy.

104 Jde o knihu Thomase Chalmerse „On Political Economy in Connexion with the Moral State and Moral Prospects of Society“, druhé vydání, Glasgow, Edinburgh, Dublin a Londýn 1832. str. 88-89.

105 Marx odkazuje na svůj IX. sešit s výpisky psaný v roce 1851. Na str. 47 tohoto sešitu jsou výpisky z Hodgskinovy knihy „Popular Political Economy“, str. 252—256.

106 Marx má na mysli seznam sestavený jedním z prvních anglických statistiků Gregory Kingem a obsažený v jeho knize vydané roku 1696 „Natural and Political Observations and Conclusions upon the State and Condition of England“, a nazvaný „Scheme of the Income and Expense of the Several Families of England, calculated for the year 1688“ [„Přehled příjmů a výdajů různých anglických rodin propočítaný na rok 1688“], který připojil ke své knize „An Essay upon the Probable Methoda of Making a People Gainers in the Balance of Trade“ (Londýn 1699) Charles DʼAvenant. O tomto přehledu mluví Marx také v „Teoriích o nadhodnotě“, část I, zde.

107 Oddíl o Brayovi zůstal nedokončený. Marx se fakticky omezil jen na sestavení nejdůležitějších výroků Braye jakožto „protikladu ekonomů“. Kritickou analýzu Brayova utopického učení o „Rovnosti ve směně“ jako prostředku k odstranění sociální a politické nespravedlnosti, jejíž obětí je dělnická třída, podal Marx už v „Bídě filosofie“ (1847), v § 2 první kapitoly: „Konstituovaná čili syntetická hodnota“ (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 4). O Brayových názorech na podstatu a úlohu peněz viz rukopis „Mzda“ napsaný Marxem v roce 1847 (Marx-Engels, Spisy, sv. 6), dále Karel Marx, „Die Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie“, Berlín 1953, str. 55, 690 a 754, dopis Marxe Engelsovi z 2. dubna 1858 (Marx-Engels, Dopisy o „Kapitálu“, čes. vyd. 1958, str. 83) a také Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie. Sešit první“ (Marx-Engels, Spisy, sv. 13).

---

Rozklad ricardovské školy
Obsah „Teorie o nadhodnotě III“
Ramsay