Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě I

[Kapitola třetí]

Adam Smith

[1. Dvojí různé určováni hodnoty u Smitha:
určováni hodnoty množstvím vynaložené práce obsažené ve zboží
a určování hodnoty množstvím živé práce,
kterou lze koupit směnou za toto zboží]

A[dam] Smith jako všichni ekonomově, kteří stojí za řeč, přejímá od fysiokratů průměrnou mzdu, kterou nazývá „přirozená cena mzdy“ [prix naturel du salaire].

„Člověk musí žít ze své práce a jeho mzda musí přinejmenším stačit na jeho obživu. Ve většině případů musí být ještě o něco vyšší, jinak by si nemohl založit rodinu a celý rod těchto dělníků by první generací vymřel.“ ([„Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations“, Paris 1802], sv. I, kn. I, kap. 8, str. 136.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 86.]

A[dam] Smith výslovně konstatuje, že z rozvoje produktivní síly práce nemá prospěch sám dělník. Říká (kn. I, kap. 8 [„An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“], edit. MacCulloch, London 1828):

„Produkt práce je přirozenou odměnou neboli mzdou za práci. Za prvotního stavu společnosti, ještě než si lidé začali přivlastňovat půdu a hromadit kapitál, náležel pracovníkovi celý produkt práce. Není tu ani vlastník půdy, ani zaměstnavatel, s nímž by se musel dělit. Kdyby se byl tento stav udržel, byla by se odměna za práci s každým zvětšením produktivních sil práce, vyplývajícím z dělby práce, zvyšovala. Všechny věci by postupně zlevňovaly“ ˂rozhodně všechny věci, které vyžaduji ke své reprodukci menší množství práce. Nejenže „by byly“ postupně zlevňovaly, ale skutečně zlevnily˃. Vyráběly by se s vynaložením menšího množství práce; a protože za tohoto stavu věcí by se produkty, na něž se vynaložilo stejné množství práce, přirozeně navzájem směňovaly, bylo by je možno koupit rovněž za ǁ244ǀ menší množství práce... Ale tento prvotní stav, kdy si pracovník přivlastňoval celý produkt své práce, trval jen tak dlouho, dokud si lidé nezačali přivlastňovat půdu a hromadit kapitál. Skončil tedy mnohem dříve, než bylo dosaženo nejvýznamnějších úspěchů v rozvoji produktivních sil práce, a nemělo by proto smysl dále zkoumat, jaký vliy mohl mít na odměnu neboli mzdu za práci. (Sv. I, str. 107-109.) (Srov. čes. vyd., sv. 1, str. 83—84.]

A[dam] Smith zde velmi bystře poznamenává, že skutečně velký rozvoj produktivní síly práce začíná až tím okamžikem, kdy se práce mění v námezdní práci a kdy pracovní podmínky vůči ní vystupují jednak jako pozemkové vlastnictví, jednak jako kapitál. Rozvoj produktivní síly práce začíná tedy až za podmínek, kdy si už sami dělníci nemohou přivlastňovat výsledky tohoto rozvoje. Je proto zcela zbytečné zkoumat, jak by toto zvětšení produktivních sil působilo nebo mohlo působit na mzdu, která se zde ještě rovná produktu práce, za předpokladu, že by produkt práce (nebo hodnota tohoto produktu) patřil samému dělníkovi.

A[dam] Smith je velmi silně nakažen představami fysiokratů a v jeho díle často najdeme celé pasáže, které jsou poplatné fysiokratům a které naprosto odporují názorům, k nimž došel sám. Tak například v učení o pozemkové rentě atd. Těchto částí jeho spisu, které pro něho nejsou charakteristické a ve kterých je pouhým fysiokratem,^[24] si zde nemusíme všímat, neboť nemají pro náš účel význam.

Už v první části tohoto spisu, v souvislosti s analysou zboží, jsem ukázal,^[25] jak A[dam] Smith při určování směnné hodnoty kolísá, jak jednou určuje hodnotu zboží množstvím práce nutným k jeho výrobě, jindy zase množstvím živé práce, za které lze koupit určité množství zboží, nebo, což je totéž, množstvím zboží, za které lze koupit určité množství živé práce; často oba způsoby určování směšuje, ale více užívá druhého. Při druhém způsobu určování činí mírou hodnoty zboží směnnou hodnotu práce. Ve skutečnosti mzdu; neboť mzda se rovná množství zboží, které lze koupit za určité množství živé práce, nebo množství práce, které lze koupit za určité množství zboží. Hodnota práce nebo spíše pracovní síly se mění stejně jako hodnota každého jiného zboží a v ničem se specificky neliší od hodnoty jiného zboží. Z hodnoty se zde dělá měřítko hodnoty; hodnota se tu vysvětluje hodnotou — a tím se ocitáme v bludném kruhu.

Avšak při dalším výkladu se ukáže, že toto kolísání a toto směšování zcela různorodých způsobů určování nijak nepřekáží Smithovi při zkoumání povahy a původu nadhodnoty; neboť aniž si je toho vědom, fakticky všude, kde rozvíjí své these, důsledně určuje směnnou hodnotu zboží správně, totiž množstvím práce obsaženým ve zboží čili pracovní dobou. ǀ244ǁ

ǁVII — 283ǀ ˂Že A[dam] Smith ve svém díle, když skutečně vykládá fakta, chápe často množstvi práce obsažené ve výrobku jako hodnotu a jako činitele určujícího hodnotu, lze ukázat na mnoha příkladech. Některé z nich najdeme citovány u Ricarda.^[26] Zakládá se na tom celé Smithovo učení o vlivu dělby práce a zdokonalení strojů na cenu zboží. Zde stačí jedno místo. V knize 1, kap. II mluví A[dam] Smith o tom, že v jeho době mnoho druhů manufakturního zboží ve srovnání s dřívějšími staletími zlevnilo, a uzavírá to těmito slovy:

„Dodat zboží na trh stálo mnohem větší množství práce ǁ283bǀ; když už tam jednou bylo, muselo koupit nebo dostat směnou cenu mnohem většího množství práce“ ([„Recherches sur la nature et causes de la richesse des nations“, Paris 1802] sv. II, str. 156). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 249.)> ǀVII — 283bǁ

ǁVI — 245ǀ A dále, tento rozpor a přecházení od jednoho způsobu výkladu k druhému spočívá u A[dama] Smitha v něčem hlubším, co Ricardo při odhalení tohoto rozporu přehlédl, správně nezhodnotil a proto ani nevyřešil. Předpokládejme, že všichni dělníci jsou výrobci zboží a že své zboží nejen vyrábějí, ale i prodávají. Hodnotu tohoto zboží určuje nutná pracovní doba, která je v něm obsažena. Prodává-li se tedy zboží za svou hodnotu, kupuje dělník za zboží, které je produktem dvanáctihodinové pracovní doby, opět dvanáctihodinovou pracovní dobu ve formě jiného zboží, tj. dvanáctihodinovou pracovní dobu, která je zpředmětněna v jiné užitné hodnotě. Hodnota jeho práce se tedy rovná hodnotě jeho zboží, tj. produktu dvanáctihodinové pracovní doby. Prodej a koupě, která následuje, zkrátka celý směnný proces, metamorfosa zboží, na tom nic nemění. Mění jen podobu užitné hodnoty, v níž se tato dvanáctihodinová doba zračí. „Hodnota práce“ se tedy rovná hodnotě produktu práce. Ve zboží se za prvé směňují — pokud se směňují podle své hodnoty — stejná množství zpředmětněné práce. Za druhé se však směňuje určité množství živé práce za stejné množství zpředmětněné práce, neboť v produktu, ve zboží patřícím dělníkovi, se jednak zpředmětňuje živá práce, a jednak se toto zboží opět směňuje za jiné zboží, ve kterém je obsaženo stejné množství práce. Ve skutečnosti se tedy směňuje určité nmožství živé práce za stejné množství zpředmětněné práce. Nejenže se tedy směňuje zboží za zboží v poměru, v jakém se v nich v zpředmětněné podobě zračí stejná množství pracovní doby, nýbrž i určité množství živé práce se směňuje za zboží, v němž se zračí ve zpředmětněné podobě totéž množství práce.

Za tohoto předpokladu by hodnota práce (množství zboží, které lze koupit za dané množství práce, čili množství práce, které lze koupit za dané množství zboží) mohla platit jako míra jeho hodnoty právě tak jako množství práce obsažené ve zboží. Bylo by to možné proto, že hodnota práce by vždy představovala ve zpředmětněné podobě takové množství práce, které by se vždy rovnalo množství živé práce nutnému k výrobě tohoto zboží, čili že určité množství živé pracovní doby by vždy velelo takovému množství zboží, v němž by se ve zpředmětněné podobě zračilo stejné množství pracovní doby. Avšak za všech výrobních způsobů — zejména pak za kapitalistického výrobního způsobu kde věcné podmínky práce patří jedné nebo více třídám, kdežto druhé třídě, dělnické třídě, patří jen pouhá pracovní síla, je tomu jinak. Produkt neboli hodnota produktu práce nepatří dělníkovi. Určité množství živé práce nevelí stejnému množství zpředmětněné práce, čili určité množství práce zpředmětněné ve zboží velí většímu množství živé práce, než je jí obsaženo v samém zboží.

Protože A[dam] Smith zcela správně vychází ze zboží a ze směny zboží, a výrobci tudíž u něho původně vůči sobě vystupují jen jako majitelé zboží, jako prodavači zboží a jako kupci zboží, odhaluje (jak se mu zdá), že ve směně mezi kapitálem a námezdní prací ǀ246ǁ mezi zpředmětněnou a živou prací, všeobecný zákon ihned přestává platit, a že zboží (neboť i práce je zbožím, pokud se kupuje a prodává) se nesměňují úměrně množství práce, které se v nich zračí. Z toho vyvozuje, že jakmile pracovní podmínky vystupují vůči námezdnímu dělníkovi ve formě pozemkového vlastnictví a kapitálu, přestává být pracovní doba imanentní mírou určující směnnou hodnotu zboží. Jak na jeho adresu správně poznamenal Ricardo, měl spíše dospět k opačnému závěru, totiž k tomu, že výrazy „množství práce“ a „hodnota práce“ přestaly být totožné, a že se tudíž relativní hodnota zboží, ačkoli je určována pracovní dobou v něm obsaženou, neurčuje hodnotou práce, neboť tento výraz byl správný jen potud, pokud byl s předchozím výrazem totožný. Až budeme hovořit o Malthusovi^[27], rozvedeme podrobněji, že dokonce i kdyby si dělník přivlastňoval svůj vlastní produkt, tj. hodnotu svého vlastního produktu, bylo by samo o sobě nesprávné a nejapné učinit tuto hodnotu čili hodnotu práce mírou hodnoty v témž smyslu, ve kterém je mírou hodnoty a hodnototvorným činitelem pracovní doba nebo práce sama. Ani v tomto případě by práce, kterou lze koupit za nějaké zboží, nemohla být mírou v témž smyslu, jako práce, která je v něm obsažena. Nanejvýš by jedna byla indexem druhé.

Buď jak buď, A[dam] Smith cítí, že je obtížné ze zákona, který určuje směnu zboží, vyvodit směnu mezi kapitálem a prací, která se zdánlivě zakládá na zcela protikladných a protichůdných zásadách. Tento rozpor ani nebylo možno vysvětlit, dokud se kapitál stavěl proti práci místo proti pracovní síle. A[dam] Smith velmi dobře věděl, že se pracovní doba vynaložená na reprodukci a udržování pracovní síly velmi liší od práce, kterou může pracovní síla sama vykonávat. Sám cituje z Cantillonova díla „Essai sur la nature du commerce“:

„Tento autor poznamenává, že práce statného otroka se dá ocenit na dvojnásobnou hodnotu nákladů na jeho obživu, a domnívá se, že práce nejslabšího dělníka nemůže mít menší hodnotu než práce statného otroka“ (sv. I, kn. I, kap. VIII, str. 137, Garnier[ův překlad]). [Srov. čes. vid., sv. I, str. 86—87.]

Na druhé straně je však zvláštní, že A[dam] Smith nepochopil, jak málo společného má jeho úvaha se zákonem, který řídí vzájemnou směnu zboží. To, že se zboží A a B směňují úměrně pracovní době v nich obsažené, není vůbec ovlivněno poměry, v nichž si výrobci A nebo B mezi sebou rozdělují produkty A nebo B či spíše jejich hodnotu. Připadne-li část produktu A pozemkovému vlastníkovi, druhá kapitalistovi a třetí dělníkovi, ať už jsou jejich podíly jakékoli, nemění to nic na tom, že A samo se směňuje za B úměrně své hodnotě. Na vzájemný poměr pracovní doby obsažené v každém z obou zboží, A a B, nemá vůbec vliv to, jak si jednotlivé osoby přivlastňují pracovní dobu obsaženou v A a B. „Uskuteční-li se směna sukna za plátno, budou mít výrobci sukna na plátně právě takový podíl, jaký měli dříve podíl na sukně“ ([Marx,] „Misère de la Philosophie“).^[28] A to také ricardovci později právem proti ǁ247ǀ A[damovi] Smithovi uplatňovali. Tak malthusovec John Cazenove říká:

„Směna zboží a rozdělování se musí posuzovat odděleně... Okolnosti, které ovlivňují jedno, nepůsobí vždy na druhé. Tak například snížení výrobních nákladů určitého zboží změní jeho poměr ke všem ostatním druhům zboží, avšak nemusí nutně změnit jeho vlastní rozdělování, ani nijak ovlivnit rozdělování jiného zboží. Naproti tomu všeobecné snížení hodnoty zboží, postihující stejným způsobem všechno zboží, nezmění vzájemný poměr jednotlivých zboží; může však mít vliv — ale také nemusí — na rozdělování zboží.“ (John Cazenove v předmluvě k svému vydání Malthusových „Definitions in Political Economy“, London 1853.)

Protože však „rozdělování“ hodnoty produktu mezi kapitalistu a dělníka samo spočívá na směně zboží — na směně zboží a pracovní síly — je tím přirozeně A[dam] Smith zmaten. To, že Smith přijal za míru hodnoty ještě i hodnotu práce, čili poměr, v němž se za zboží (nebo peníze) může kupovat práce, narušuje jeho vývody tam, kde podává teorii cen, kde zkoumá působení konkurence na míru zisku atd., zbavuje jeho dílo vší jednoty a dokonce vylučuje spoustu podstatných otázek z okruhu jeho zkoumání. Na všeobecné vývody o nadhodnotě to však, jak ihned uvidíme, nemá vliv, protože zde Smith vždy důsledně správně určuje hodnotu pracovní dobou obsaženou v různých zbožích.

A nyní k jeho výkladu.

Předem vsak je treba zmínit se ještě o jedné okolnosti. A[dam] Smith směšuje různé věci. Předně, v 5. kapitole I. knihy píše [Garnierův překlad]:

„Každý člověk je bohatý nebo chudý podle toho, kolik má prostředků, aby si opatřil věci k životu nezbytné, věci život zpříjemňující a radovánky. Ale od té doby, co se všude ve všech odvětvích zavedla dělba práce, může ai člověk pořídit svou vlastní prací jen velmi málo z těchto věci, ve valné většině případů je odkázán na práci jiných lidí; sám je bohatý nebo chudý podle toho, jaké množství práce si může zjednat nebo koupit. Pro toho, kdo má zboží, jež nechce sám spotřebovat, nýbrž směnit za jiné zboží, rovná se tedy hodnota kteréhokoli zboží množství práce, které mu toto zboží umožňuje koupit nebo zjednat. Práce je tedy skutečnou mírou směnné hodnoty každého zboží.“ (Kniha I, str. 59—60.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str.51.]

Dále: „(Zboží) obsahuje hodnotu jistého množství práce, které směňujeme za to, ǁ248ǀ co má podle našeho soudu hodnotu stejného množství práce... Nikoli zlatem nebo stříbrem, nýbrž prací se původně kupovalo všechno bohatstv světa. A pro ty, kteří je mají a kteří je chtějí směnit za nějaké nové produkty, se jejich hodnota rovná přesně množstvi práce, které si za ně mohou koupit nebo zjednat.“ (Kniha 1, kap. 5. str. 60—61) (Srov. čes. vyd., sv. 1, str 51.)

Konečně: „Bohatství je moc, jak říká pen Hobbes. Ale ten, kdo získá nebo zdědí valiké bohatství, ještě tím nutně nezískává nějakou politickou moc, ať už občanskou nebo vojenskou... Moc, kterou mu tento majetek dává ihned a přímo, je moc kupovat; je to právo disponovat veškerou prací jiných nebo celým produktem této prdce, který jev té době na trhu.“ (Cit. kn., str. 61.) (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 51—52.)

Vidíme, že na všech těchto místech směšuje Smith „práci jiných“ s „produktem této práce“. Směnná hodnota zboží, které patří tomu nebo onomu člověku, se po vzniku dělby práce zračí v cizím zboží, které si může onen člověk koupit, to znamená, v množství cizí práce, která je ve zboží obsažena, v množství materialisované cizí práce. A toto množství cizí práce se rovná onomu množství práce, které je obsaženo v jeho vlastním zboží. Jak Smith výslovně říká:

„Zboží obsahuje hodnotu určitého množství práce, které směňujeme za to, co podle našeho soudu obsahuje hodnotu stejného množství práce.“

Důraz je tu na změně vyvolané dělbou práce, totiž že bohatství už nespočívá v produktu vlastní práce, nýbrž v množství cizí práce, kterou tento produkt ovládá, v množství společenské práce, kterou může koupit, a to je určeno množstvím práce, které je v něm obsaženo. Ve skutečnosti je zde obsažen jen pojem směnné hodnoty, myšlenka, že má práce určuje mé bohatství už jen jako společenská práce, že toto bohatství je proto určováno produktem mé práce, který mi dává právo disponovat stejným množstvím společenské práce. Moje zboží, které obsahuje určité množství nutné pracovní doby, dává mi vládu nad kterýmkoli jiným zbožím stejné hodnoty, tedy nad stejným množstvím cizí práce, která je realisována v jiných užitných hodnotách. Důraz je tu na ztotožnění mé práce a cizí práce, jinými slovy společenské práce, způsobeném dělbou práce a směnnou hodnotou (že také moje práce nebo v mém zboží obsažená práce je už společensky určena a že se její charakter podstatně změnil, to Adamovi uniká), a vůbec ne na rozdílu mezi zpředmětněnou prací a živou prací a na specifických zákonech její směny. Ve skutečnosti tu A[dam] Smith neříká nic jiného, než že hodnota zboží je určována množstvím pracovní doby v něm obsažené a že bohatství majitele zboží je v množství společenské práce, kterým disponuje.

Ale ztotožňování práce a produktu práce ǁ249ǀ tu už ovšem je prvním podnětem k tomu, aby se směšovalo určování hodnoty zboží množstvím práce, která je v něm obsažena, s určováním hodnoty zboží množstvím živé práce, kterou může koupit, čili určováním hodnoty zboží hodnotou práce. Říká-li A[dam] Smith:

„Jeho majetek je větší nebo menší přesně úměrně velikosti této moci, úměrně množství práce jiných, kterým může vládnout, čili, což je totéž“ (a zde je chybné ztotožnění), „úměrně produktu práce jiných, který může koupit“ (cit. dílo, str. 61) (srov. čes. vyd., sv. I, str. 52.],

pak by mohl právě tak dobře říci: jeho majetek je úměrný množství společenské práce obsažené v jeho vlastním zboží čili v jeho majetku, jak také poznamenává:

„(Zboží) obsahují hodnotu určitého množství práce, které směňujeme za to, co po našem soudu obsahuje hodnotu stejného množství práce.“

(Slovo „hodnota“ je zde zbytečné a nesmyslné.) Chybný závěr se ukazuje už v téže kap. 5, když například říká:

„A tak je práce, jejíž vlastní hodnota se nikdy nemění, jediným skutečným a konečným měřítkem, podle něhož se dá vždycky a všude oceňovat a srovnávat hodnota všeho zboží“ (cit. kn., str. 66). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 54.]

Co platí o práci samé, a proto i o její míře, o pracovní době, totiž že hodnota zboží je vždy úměrná pracovní době, která je v něm realisována, nechť se hodnota práce jakkoli mění, vyhrazuje se tu pro tuto měnící se hodnotu práce samu.

Zde A[dam] Smith zatím vyložil směnu zboží vůbec: podstatu směnné hodnoty, dělby práce a peněz. Účastníci směny stojí tu u něho proti sobě ještě jen jako majitelé zboží. Kupují cizí práci ve formě zboží, stejně jako ve formě zboží vystupuje i jejich vlastní práce. Množství společenské práce, kterým disponují, se proto rovná množství práce, které je obsaženo ve zboží, za něž sami kupuji. Když však Smith v dalších kapitolách přichází k směně mezi zpředmětněnou a živou prací, mezi kapitalistou a dělníkem, a zdůrazňuje tu, že hodnota zboží se už neurčuje množstvím práce, které je v něm obsaženo, nýbrž odlišným množstvím cizí, živé práce, které toto zboží může ovládat, tj. koupit, pak tím ve skutečnosti není řečeno, že zboží se už nesměňují úměrně pracovní době v nich obsažené, nýbrž jen to, že obohacení, zhodnocení hodnoty obsažené ve zboží a stupeň tohoto zhodnocení, závisí na větším nebo menším množství živé práce, které uvádí do pohybu zpředmětněná práce. A v tomto smyslu je to správné. Ale Smith tu zůstává nejasný.

[2. Všeobecné pojetí nadhodnoty u Smitha.
Pojetí zisku, pozemkové renty a úroku
jako srážky z produktu dělníkovy práce]

ǁ250ǀ V kap. 6 knihy I přechází pak A[dam] Smith od vztahů, za nichž se předpokládá, že výrobci stojí proti sobě jen jako prodavači zboží a majitelé zboží, ke vztahům, za nichž dochází ke směně mezi majiteli pracovních podmínek a majiteli pouhé pracovní síly.

„V tomto prvotním primitivním stavu společnosti, kdy lidé ještě nezačali akumulovat kapitál a přivlastňovat si půdu, je zřejmě množství práce nutné k získání různých předmětů jedinou okolnosti, jež může vnést do směny jakýsi řád... Je přirozené, že to, co je obvykle výsledkem práce dvou dnů nebo dvou hodin, má dvakrát tak velkou hodnotu jako to, co je obvykle výsledkem práce jednoho dne nebo jedné hodiny.“ (Sv. I, kap. 6, str. 94—95, Garnier[ův překlad].) (Srov. čes. vyd., sv. 1, str. 67.]

Pracovní doba nutná k výrobě různých zboží určuje tedy poměr, v němž se vzájemně směňují, čili jejich směnnou hodnotu.

„Za takového stavu věcí patří celý produkt práce pracovníkovi, a množství práce, které se obvykle vynakládá na to, aby se směnitelný předmět získal nebo vyrobil, je jedinou okolností, která může určovat množství práce, které se za tento předmět obvykle dá koupit, zjednat nebo směnit“ (cit. kn., str. 96). [Srov. čes. vyd., sv. 1, str. 67—68.]

Za tohoto předpokladu je tudíž pracovník pouhým prodavačem zboží a jeden člověk disponuje prací druhého člověka jen potud, pokud za své zboží kupuje jeho zboží. Svou prací ovládá tedy jen tolik práce jiného člověka, kolik práce je obsaženo v jeho vlastním zboží, neboť oba si vzájemně směňují jen zboží a směnná hodnota zboží je určena pracovní dobou v něm obsaženou, čili množstvím práce.

Ale, pokračuje Adam:

„Jakmile se kapitál nahromadí v rukou jednotlivců, budou ho ovšem někteří z nich používat tak, že budou zaměstnávat pracující lidi, dodávat jim suroviny a živobytí, aby z prodeje produktů jejich práce čili z toho, oč jejich práce zvýšila hodnotu těchto surovin, dosáhli zisku“ (cit. kn., str.96). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 68.]

Ale zastavme se chvilku, než přejdeme k dalšímu textu. Předně, odkud se berou tito „pracující lidé“, kteří nemají existenční prostředky a ani materiál k práci, lidé, kteří visí ve vzduchu? Zbavíme-li Smithův výraz jeho naivní formy, neznamená to nic jiného než to, že kapitalistická výroba začíná v tom okamžiku, kdy pracovní podmínky náleží jedné třídě a druhá třída má jen svou pracovní sílu. Toto oddělení práce od pracovních podmínek je předpokladem kapitalistické výroby.

A za druhé, co rozumí A[dam] Smith tím, že zaměstnavatelé práce používají dělníků k tomu, „aby z prodeje produktů jejich práce č i l i  z toho, oč jejich práce ǁ251ǀ zvýšila hodnotu těchto surovin, dosáhli zisku?“

Myslí tím, že zisk pochází z prodeje, že zboží se prodává nad jeho hodnotou, tedy to, co Steuart nazývá „zisk ze zcizení“, jenž není nic jiného než „kolísání bohatství mezi zúčastněnými stranami“ ?^[a] Nechť odpoví sám.

„Směňuje-li se hotový produkt práce, ať už za peníze nebo za práci“ (zde je opět pramen nového omylu) „nebo za jiné zboží, musí nad to, co by stačilo na úhradu ceny materiálu a mzdy dělníků, připadnout ještě něco na zisk podnikatele, který při této transakci riskuje svůj kapitál.“ [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 68.]

K tomuto riskování se vrátíme později (viz sešit VII, str. 173) v kapitole o apologetických výkladech zisku.^[29] Pochází toto „něco, co musí připadnout na zisk podnikatele, směňuje-li se hotový produkt práce“, z prodeje zboží nad jeho hodnotou, je to steuartovský „zisk ze zcizení“?

„Hodnota,“ pokračuje Adam bezprostředně dále, „kterou dělníci přidávají k surovinám se tu tedy“ (jakmile nastane kapitalistická výroba) „rozpadá na dvě části; jedna z nich platí jejich mzdu, druhá zisk zaměstnavatele z veškerého kapitálu, který zálohoval na suroviny a mzdy“ (cit. kn., str. 96—97). (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 68.)

Smith tu tedy výslovně prohlašuje, že zisk, kterého se dosahuje při prodeji hotového výrobku, nepochází z prodeje, nevzniká z toho, že zbož se prodává nad svou hodnotou, není „ziskem ze zcizen“. Naopak, hodnota, tj. množství práce, které dělníci přidávají k materiálu, se rozpadá na dvě části. Jedna platí jejich mzdu čili je placena jejich mzdou. Vracejí tím jen takové množství práce, jaké ve formě mzdy dostali. Druhá část tvoří kapitalistův zisk, tj. množství práce, které kapitalista prodává, aniž je zaplatil. Prodává-li tedy zboží za jeho hodnotu, tj. za pracovní dobu, která jev něm obsažena, tj. směňuje-li je za jiné zboží podle zákona hodnoty, pochází jeho zisk z toho, že část práce obsažené ve zboží nezaplatil, ačkoli ji prodal. A[dam] Smith tím sám vyvrátil, že okolnost, že dělníkovi už nepatří celý produkt jeho práce, tj. že se o tento produkt neboli o jeho hodnotu musí rozdělit s vlastníkem kapitálu, ruší zákon, podle kterého se poměr, v němž se zboží vzájemně směňuji neboli jejich směnná hodnota, určuje množstvím pracovní doby v nich zpředmětněné. Kapitalistův zisk odvozuje naopak právě z toho, že kapitalista nezaplatil část práce, která byla zboží přidána, z čehož pak vzniká jeho zisk při prodeji zboží. Uvidíme, že později ještě výslovněji vyvozuje zisk z práce, kterou dělník vykonává nad to množství práce, kterým platí mzdu, tj. nahrazuje ekvivalentem. Tím poznal pravý původ nadhodnoty. Zároveň výslovně konstatoval, že nevyplývá ze ǁ252ǀ zálohovaných fondů) jejichž hodnota — ať už jsou v skutečném pracovním procesu sebeužitečnějši — se v produktu jen prostě znovu objevuje, nýbrž že pochází výhradně z nové práce, kterou dělníci přidávají k surovinám v novém výrobním procesu, v němž tyto fondy figurují jako pracovní prostředky nebo jako pracovní nástroje.

Nesprávná je naproti tomu věta (založená na vpředu uvedeném směšování): „Směňuje-li se hotový produkt práce, ať už za peníze nebo za práci nebo za jiné zboží...“

Směňuje-li kapitalista zboží za peníze nebo zboží, vzniká jeho zisk z toho, že prodává více práce, než zaplatil, že nesměňuje stejné nmožství zpředmětněné práce za stejné množství živé práce. A[dam] Smith proto nesmí směnu ať už za peníze nebo za jiné zboží stavět naroveň směně hotového produktu práce za práci. Neboť při první směně vzniká nadhodnota z toho, že zboží se směňují podle své hodnoty, podle pracovní doby, která je v nich obsažena, avšak zčásti není zaplacena. Zde se předpokládá, že kapitalista nesměňuje stejné množství minulé práce za stejné množství živé práce; že množství živé práce, které si přivlastnil, je větší než množství živé práce, které zaplatil. Jinak by se dělníkova mzda rovnala hodnotě jeho produktu. Zisk při směně hotového produktu práce za peníze nebo zboží, směňuje-li se podle jejich hodnot, vzniká tedy z toho, že směna mezi hotovým produktem práce a živou prací podléhá jiným zákonům, že se zde nesměňují ekvivalenty. Tyto případy však nelze směšovat.

Zisk tak není ničím jiným než srážkou z hodnoty, kterou dělníci přidali k pracovnímu materiálu. Dělníci však nepřidávají k materiálu nic než nové množství práce. Dělníkova pracovní doba se tak rozpadá na dvě části; první je část, za kterou dostal od kapitalisty ekvivalent, svou mzdu, druhá je část, kterou dává kapitalistovi zdarma a která tvoří zisk. A[dam] Smith správně zdůrazňuje, že na mzdu a zisk se rozpadá jen ta část práce (hodnoty), kterou dělník nově přidal k materiálu; nově vytvořená nadhodnota tedy nemá sama o sobě nic společného s částí kapitálu, která byla vynaložena (na materiál a nástroje).

Když A[dam] Smith takto zredukoval zisk na přivlastnění nezaplacené cizí práce, ihned pak pokračuje;

„Někdo by se mohl domnívat, že zisk z kapitálu je jen jiný název pro mzdu za práci zvláštního druhu, totiž za dohled a řízení“ (str. 97). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 68.]

A tento nesprávný názor na „práci spojenou s dohledem a řízením“ odmítá. Vrátíme se k tomu později v jiné kapitole.^[30] Zde je jen důležité zdůraznit, že A[dam] Smith si je velmi přesně vědom toho, že jeho názor na původ zisku je v protikladu k tomuto apologetickému názoru, a tento protiklad vyzdvihuje a výslovně zdůrazňuje. Po zdůraznění tohoto protikladu pokračuje;

ǁ253ǀ „Za tohoto stavu věcí nepatři tedy vždycky celý produkt práce pracovníkovi. Musí se o něj ve většině případů dělit s vlastníkem kapitálu, který ho zaměstnává. A množství práce obvykle vynakládané na získání nebo zhotoveni toho nebo onoho zboží už není jedinou okolností určující množství práce, které se za ně obvykle může koupit, zjednat nebo směnit. Je zřejmé, že na zisk z kapitálu, který zálohuje mzdy a opatřuje materiál k práci, je třeba ještě jistého dodatečného množství práce.“ (Cit. dílo, str. 99.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 69.]

To je zcela správné. Za kapitalistické výroby kupuje zpředmětněná práce — představovaná penězi nebo zbožím — kromě množství práce, které je obsaženo v ni samé, vždy ještě „jisté dodatečné množství“ živé práce „na zisk z kapitálu“, což však jinými slovy znamená jen tolik, že zpředmětněná práce si zdarma přivlastňuje část živé práce, že si ji přivlastňuje, aniž za ni zaplatí. Tím, že Smith stále zdůrazňuje, že tento převrat přichází s kapitalistickou výrobou, převyšuje Ricarda. Naproti tomu zůstává za Ricardem v tom, že je stále v zajetí názoru, kterému svými vývody sám odporuje, totiž, že tímto změněným poměrem mezi zpředmětněnou prací a živou prací dochází ke změně v určení relativní hodnoty zboží, která vzájemně nerepresentují nic než materialisovanou práci, daná množství realisované práce.

Když Smith takto úkázal nadhodnotu v jedné z jejích forem, ve formě zisku, jako část práce, kterou dělník koná nad tu část práce, která platí jeho mzdu, činí totéž s jinou části nadhodnoty, s pozemkovou rentou. Jednou z věcných podmínek práce, které jsou práci odcizeny a proto vůči ní vystupují jako cizí vlastnictví, je kapitál; druhou je sama země, země jako pozemkové vlastnictví. Proto když A[dam] Smith pojednal o vlastníkovi kapitálu, pokračuje:

„Jakmile se všechna půda v některé zemi stane soukromým majetkem, požadují majitelé půdy, kteří stejně jako všichni ostatní lidé chtějí sklízet tam, kde nesili, pozemkovou rentu dokonce i za přirozené plody země...“ (Dělnik) „musí majiteli půdy postupovat část toho, co sklidí nebo vyrobí svou prací. Tato část nebo, což je totéž, cena této části tvoří pozemkovou rentu.“ (Cit. dílo, str. 99—100.) (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 69.)

Tedy jak vlastní průmyslový zisk, tak i pozemková renta je jen částí práce, kterou dělník přidal k surovinám a kterou přenechává, kterou bez zaplacení postupuje vlastníkovi půdy, pozemkovému vlastníku; je tudíž jen částí nadpráce, kterou dělník koná nad tu část pracovní doby, ve které pracuje, aby zaplatil svou mzdu čili dal ekvivalent za pracovní dobu obsaženou ve mzdě.

A[dam] Smith tedy chápe nadhodnotu, totiž nadpráci, přebytek vykonané a ve zboží realisované práce nad zaplacenou prací, tj. nad prací, která dostala svůj ekvivalent ve mzdě, jako všeobecnou kategorii, ǁ254ǀ a vlastní zisk a pozemkovou rentu jen jako její odnože. Přesto však nadhodnotu jako takovou neoddělil jako zvláštní kategorii od zvláštních forem, kterých nabývá v zisku a v pozemkové rentě. Z toho vyplývá u něho, a ještě víc u Ricarda, mnoho omylů a nedostatků při zkoumání.

Jinou formou, v níž se projevuje nadhodnota, je úrok z kapitálu, úrok z peněz. Ale tento „úrok z peněz je vždycky“ (říká Smith v téže kapitole) „odvozený důchod, který, není-li zaplacen ze zisku, jenž pochází z použití těchto peněz, musí se zaplatit z nějakého jiného zdroje důchodu“ (tedy buď z pozemkové renty, nebo ze mzdy; v druhém případě, vezmeme-li průměrnou mzdu, nepochází úrok z nadhodnoty, nýbrž je srážkou ze mzdy čili — a v této formě, jak později příležitostně uvidíme, se vyskytuje za nerozvinuté kapitalistické výroby — je jen jinou formou zisku^[31]), „není-li ovšem dlužník marnotratník, který si udělá další dluh, aby mohl zaplatit úroky z dluhu prvního“ (cit. dílo, str. 105—106). Úrok je tedy buď částí zisku, kterého se dosahuje vypůjčeným kapitálem; pak je tedy druhotnou formou zisku, jeho odnoží, tedy jen dalším rozdělením nadhodnoty, přivlastňované ve formě zisku, mezi různé osoby. Nebo se platí z renty. Pak platí totéž. Nebo jej dlužník platí ze svého vlastního nebo cizího kapitálu. Pak nepředstavuje vůbec žádnou nadhodnotu, nýbrž jen jiné rozdělení existujícího bohatství, „výkyv v rovnováze bohatství mezi účastníky“, jako je tomu u „zisku ze zcizení«. Vyjma poslední případ, kde úrok není vůbec formou nadhodnoty (a vyjma případ, kde je srážkou ze mzdy čili kde je sám formou zisku; o posledně uvedeném případě Adam nemluví), je tedy úrok jen druhotnou formou nadhodnoty, pouhou částí zisku nebo renty (týká se jen rozdělení zisku a renty), a nepředstavuje tedy rovněž nic jiného než část nezaplacené nadpráce.

„Peněžní prostředky, které se půjčují na úrok, považuje věřitel vždy za kapitál. Očekává, že je ve stanovené době dostane zpět a že dlužník mu zatím bude za jejich používáni platit jistou roční rentu. Dlužník může těchto prostředků použít buď jako kapitálu, nebo jako fondu určeného pro bezprostřední spotřebu. Používá-li jich jako kapitálu, vynakládá je na vydržování produktivních pracovníků, kteří reprodukují jejich hodnotu a k tomu ještě zisk. V tomto případě může kapitál vrátit a zaplatit úroky, aniž zcizí nebo se dotkne některého jiného zdroje důchodu. Použije-li jich jako fondu určeného pro bezprostřední spotřebu, jedná jako marnotratník a rozplýtvá na vydržování zahalečů to, co bylo určeno na vydržování pracujících lidi. V tomto případě nemůže ani vrátit kapitál, ani zaplatit úroky, aniž něco zcizí nebo ubere z některého jiného zdroje důchodu, jako napřiklad ze svého majetku nebo z pozemkové renty.“ (Sv. II, kn. II, kap. 4, str. 127, vyd. MacCulloch.) (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 336.)

ǁ255ǀ Kdo si tedy vypůjčuje peníze, to znamená v tomto případě kapitál, používá jich buď sám jako kapitálu a dosahuje jejich pomocí zisku. V tomto případě je úrok, který platí věřiteli, jen částí zisku se zvláštním jménem. Nebo vypůjčené peníze spotřebuje. Pak rozmnožuje majetek věřitele, kdežto svůj vlastní majetek zmenšuje. Dochází jen k jinému rozdělení bohatství, k jeho přechodu z rukou marnotratníka do rukou lichváře, nedochází však k tvorbě nadhodnoty. Pokud tedy úrok vůbec představuje nadhodnotu, není ničím jiným než částí zisku, a ten zase není ničím jiným než určitou formou nadhodnoty, tj. nezaplacené práce.

Konečně A[dam] Smith poznamenává, že i všechny důchody osob, které žijí z daní, jsou buď placeny ze mzdy, tj. jsou srážkou ze mzdy samé, nebo je jejich zdrojem zisk a pozemková renta, tj. jsou jen tituly, pod nimiž se různé stavy podílejí na zisku a pozemkové rentě, které nejsou ničím jiným než různými formami nadhodnoty.

„Všechny daně a všechny důchody, které se zakládají na daních, jako platy, pense a nejrůznější roční platby, jsou konec konců odvozeny z některého z těchto tři původních zdrojů důchodu a vyplácejí se, ať už nepřímo nebo přímo, buď ze mzdy, nebo ze zisku z kapitálu, nebo z pozemkové renty“ ([Garnierův překlad], kn. I, kap. 6, str. 106). [Srov. čes. vyd., sv. 1, str. 72.]

Peněžní úrok stejně jako daně a z daní odvozené důchody jsou tedy — pokud nejsou srážkami ze samé mzdy — pouhými podíly na zisku a pozemkové rentě, a ty zase nejsou ničím jiným než nadhodnotou, tj. nezaplacenou pracovní dobou.

To je všeobecná teorie nadhodnoty A[dama] Smitha.

A[dam] Smith shrnuje ještě jednou celý svůj názor, přičemž teprve jasně vysvítá, i když se málo snaží, aby to nějak zdůvodnil, že hodnota, kterou dělník přidává k produktu (po srážce výrobních nákladů, hodnoty surovin a pracovních nástrojů), se už neurčuje pracovní dobou obsaženou v produktu, protože dělník si sám tuto hodnotu nepřivlastňuje celou, nýbrž musí se o tuto hodnotu nebo o produkt dělit s kapitalistou a pozemkovým vlastnikem. Způsob, jak se rozděluje hodnota zboží mezi výrobce tohoto zboží, ovšem nic nemění na její povaze, ani na vzájemném hodnotovém poměru zboží.

„Jakmile se půda stane soukromým vlastnictvlm, vyžaduje vlastník půdy podíl téměř na všech produktech, které dělník na ni může vyrobit nebo sklidit. Jeho pozemková renta je první srážkou z produktu práce vynaložené na půdě. Ale ten, kdo obdělává půdu, má zřídkakdy prostředky k živobyti až do sklizně. Živobytí se mu zpravidla zálohuje z kapitálu jeho pána, pachtýře, který ho zaměstnává a který by ho nikdy nezaměstnával, kdyby neziskával část produktu jeho práce, tj. kdyby se mu jeho kapitál nenahrazoval se ziskem. Tento zisk tvoři druhou srážku ǁ256ǀ z produktu práce vynaložené na půdě. Stejná srážka na zaplaceni zisku postihuje produkt téměř všech ostatních druhů práce. V každém řetneale a průmyslu potřebuje většina dělníků zaměstnavatele, aby jirn zálohoval materiál, mzdu a živobytí do té doby, dokud se práce nedokončí. Tento zaměstnavatel se pak s nimi děli o produkt jejich práce neboli o hodnotu, kterou tato jejich práce přidává zpracovaným surovinám, a tento podíl tvoří jeho zisk.“ (Sv. I, kn. I., kap. 8, str. 109—110 [vydal MacCulloch].) (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 84.]

Zde tedy označuje Adam Smith přímo a bez okolků pozemkovou rentu a zisk z kapitálu jako prosté srážky z dělníkova produktu neboli z hodnoty jeho produktu, která se rovná množství práce přidané k materiálu. Ale tato srážka se může skládat, jak sám A[dam] Smith dříve dokázal, jen z té části práce, kterou dělník přidává surovinám nad množství práce, které platí jen jeho mzdu, čili poskytuje jen ekvivalent za mzdu; tato srážka se tedy skládá z nadpráce, z nezaplacené části jeho práce. (Mimochodem, zisk a renta, neboli kapitál a pozemkové vlastnictví, tedy nemohou být nikdy zdrojem hodnoty.)

[3. Smith rozšiřuje pojem nadhodnoty
na všechny sféry společenské práce]

Vidíme, že A[dam] Smith udělal při analyse nadhodnoty, a tedy i kapitálu, proti fysiokratům veliký pokrok. U fysiokratů tvoří nadhodnotu jen určitý druh reálné práce — zemědělská práce. Zkoumají tedy užitnou hodnotu práce, a ne pracovní dobu, všeobecnou společenskou práci, která je jediným zdrojem hodnoty. Ale u této zvláštní práce tvoří nadhodnotu ve skutečnosti příroda, půda, a to v tom smyslu, že se zvětšuje množství hmoty (organické), že produkovaná hmota je větší než spotřebovaná hmota. Chápou to však ještě ve formě zcela omezené, a proto zkreslené fantastickými představami. Naproti tomu u A[dama] Smitha tvoří hodnotu všeobecně společenská práce, ať už se zračí v jakýchkoli užitných hodnotách, prostě množství nutné práce. Nadhodnota ať už se objevuje ve formě zisku, pozemkové renty nebo druhotné formy úroku — není nic jiného než část této práce, kterou si přivlastňují vlastníci věcných podmínek práce při směně se živou prací. U fysiokratů se proto nadhodnota objevuje jen ve formě pozemkové renty. U A[dama] Smitha jsou pozemková renta, zisk a úrok jen různé formy nadhodnoty.

Nazývám-li nadhodnotu, pokud se vztahuje na úhrnné množství zálohovaného kapitálu, ziskem z kapitálu, je to proto, že kapitalista, který se bezprostředně účastní výroby, si bezprostředně přivlastňuje nadpráci, přičemž je lhostejné, na které položky musí později tuto nadhodnotu rozdělit, ať už se dělí s pozemkovým vlastníkem nebo s věřitelem, který mu půjčil kapitál. Tak pachtýř platí přímo pozemkovému vlastníkovi. Tak továrník platí z nadhodnoty, kterou si přivlastnil, pozemkovou rentu vlastníkovi půdy, na níž továrna stojí, a úrok kapitalistovi, který mu zálohoval kapitál.

ǁ257ǀ ˂Nyní zbývá ještě prozkoumat: I. směšování nadhodnoty a zisku u A[dama] Smitha; 2. jeho názořy na produktivní práči; 3. jak dělá z renty a zisku zdroje hodnoty, a jeho nesprávnou analysu „přirozené ceny“ zboží, v níž podle jeho názoru neexistuje hodnota surovin a nástrojů odděleně od „ceny“ zmíněných tří „zdrojů důchodu“ a nezapočítává se do ní.˃

[4. Smithovo nepochopeni specifického působení zákona hodnoty
při směné mezi kapitálem a námezdní prací]

Mzda, tj. ekvivalent, za který si kapitalista kupuje dočasnou disposici pracovní silou, není zboží v jeho bezprostřední formě, nýbrž zboží prošlé metamorfosou — jsou to peníze, zboží v jeho samostatné formě jakožto směnná hodnota, jakožto bezprostřední materialisace společenské práce, všeobecné pracovní doby. Za tyto peníze si ovšem dělník kupuje zboží za touž cenu ˂k takovým detailům, jako že například kupuje za méně příznivých podmínek a okolnosti atd., tu nebudeme přihlížet˃ jako každý jiný majitel peněz. Vůči prodavačům zboží vystupuje — stejně jako každý jiný majitel peněz — jako kupec. V oběhu zboží nevystupuje jako dělník, nýbrž jako pól peníze proti p6lu zboží, jako majitel zboží v jeho všeobecné, vždy směnitelné formě. Jeho peníze se opět přeměňuji v různé druhy zboží, které mu mají sloužit jako užitné hodnoty; v tomto procesu směny kupuje zboží za cenu, kterou mají běžně na trhu, všeobecně řečeno, za jejich hodnotu. Prodělává zde jen akt P — Z, který označuje změnu formy, ale, všeobecně vzato, naprosto ne změnu velikosti hodnoty. Avšak protože svou prací, která se materialisovala v produktu, přidal nejen tolik pracovní doby, kolik jí bylo obsaženo v penězích, jež dostal, nezaplatil jen ekvivalent, nýbrž dal také zdarma nadpráci, která je právě zdrojem zisku, dal fakticky (zprostředkující pohyb, obsažený v prodeji pracovní síly, odpadá, přihlížíme-li jen k výsledku) vyšší hodnotu, než je hodnota peněžní sumy, která tvoří jeho mzdu. Za více pracovního času koupil to množství práce, které bylo realisováno v penězích, které k němu připlývají jako mzda. Lze tedy říci, že právě tak kupuje všechno zboží, ve které se přeměňují jeho vydělané peníze (což je jen samostatný výraz určitého množství společenské pracovní doby) nepřímo za větší pracovní dobu, než je v tomto zboží obsažena, ačkoli je kupuje za stejnou cenu jako každý jiný kupec nebo majitel zboží při jeho první přeměně. A naopak, peníze, za které kapitalista kupuje práci, obsahují menší množství práce, méně pracovní doby, než je množství práce nebo pracovní doby dělníkovy, které je obsaženo ve zboží,jež vyrobil; kromě množství práce, které je obsaženo v této peněžní sumě, jež tvoří mzdu, kupuje kapitalista ještě dodatečné množství práce, za které neplatí, ještě určité množství práce navíc nad množství práce obsažené v penězích, kterými zaplatil. A toto dodatečné množství práce tvoří právě nadhodnotu vytvořenou kapitálem.

Protože však peníze, ǁ258ǀ za které kapitalista kupuje práci (fakticky zde konec konců kupuje práci, i když při zprostředkování směnou nekupuje přímo práci, nýbrž pracovní sílu), nejsou nic jiného než přeměněná forma všech ostatních druhů zboží, jejich samostatná existence jako směnná hodnota, je rovněž možno říci, že všechny druhy zboží kupují při směně s živou prací více práce, než je v nich obsaženo. Toto „více“ tvoří právě nadhodnotu.

Je velkou zásluhou A[dama] Smitha, že právě v těch kapitolách první knihy (kap. 6, 7, 8), ve kterých přechází od prosté směny zboží a jejího zákona hodnoty ke směně mezi zpředmětněnou a živou prací, ke směně mezi kapitálem a námezdní prací, ke zkoumání zisku a pozemkové renty všeobecně, zkrátka k původu nadhodnoty, že r těchto kapitolách cítí, že tu vzniká trhlina, že — ať už je to způsobeno čímkoli, něčím, co nechápe — se zákon fakticky konec konců ruší, že se směňuje více práce za méně práce (z hlediska dělníka), méně práce za více práce (z hlediska kapitalisty). Je velkou zásluhou A[dama] Smitha, že zdůrazňuje, i když ho to formálně svádí z cesty, že s akumulací kapitálu a s pozemkovým vlastnictvím — tudíž s osamostatněním podmínek práce vůči práci samé — dochází k obratu, zdánlivě (a konec konců fakticky) k přeměně zákona hodnoty v jeho protiklad. Jeho teoretická síla je v tom, že tento rozpor cítí a zdůrazňuje, jeho teoretická slabost pak je v tom, že ho tento rozpor u všeobecného zákona, dokonce i při jeho uplatňování na prostou směnu zboží, uvádí do omylu, že nechápe, že tento rozpor je způsoben tím, že se zbožím stává pracovní síla a že užitná hodnota tohoto specilického zboží, která tedy nemá nic společného s jeho směnnou hodnotou, je tou energií, která vytváří směnnou hodnotu. Ricardo převyšuje A[dama] Smitha v tom, že se těmito zdánlivými a konec konců skutečnými protiklady nedává mýlit. Za A[damem] Smithem však zůstává v tom, že ani netuší, že tu je problém, a proto ho specifický vývoj, kterým prochází zákon hodnoty při vzniku kapitálu, ani na okamžik nezaráží a ani nezajímá. Jak se to, co je u A[dama] Smitha geniální, stává u Malthuse ve srovnání s Ricardovým stanoviskem reakčním, uvidíme později.^[32]

Tento názor ovšem zároveň způsobuje Smithovu kolísavost, nejistotu, bere mu pevnou půdu pod nohama a nedovoluje mu na rozdíl od Ricarda — dospět k ucelenému teoretickému názoru na abstraktní všeobecné základy buržoasního systému.

ǁ259ǀ Uvedený výrok A[dama] Smitha, že zboží kupuje více práce, než je v něm obsaženo, čili že dělník platí za zboží vyšší hodnotu, než je v něm obsažena, vyjadřuje Hodgskin takto:

„Přirozená cena (neboli nutná cena) znamená celkové množství práce, které vyžaduje příroda od člověka k výrobě nějakého zboží... Práce byla prvním a i nyní je a vždy zůstane jediným naším kupním prostředkem při směně s přírodou... Ať už je k zhotovení určitého zboží třeba jakéhokoli množství práce, musí dělník, chce-li toto zboží získat a dostat do svého majetku, za současného stavu společnosti vždy vynaložit mnohem vice práce, než je třeba k tomu, aby se toto zboží zakoupilo od přírody. Přirozená cena, která se pro dělníka takto zvyšuje, je sociální cenou. Tyto dvě ceny musíme vždy rozlišovat.“ (Thomas Hodgshin, „Popular Political Economy etc.“, Londýn 1827, str. 219—220.)

V tomto Hodgskinově pojetí se znovu opakuje jak to, co je v názorech A[dama] Smitha správné, tak i to, co je v nich chybné a co působí zmatek.

[5. Smithovo ztotožňování nadhodnoty a zisku.
Vulgární prvek v Smithově teorii]

Viděli jsme, jak A[dam] Smith vykládá nadhodnotu vůbec, z níž pozemková renta a zisk tvoří jen různé formy a součásti. Podle jeho pojetí nemá ta část kapitálu, která se skládá ze surovin a výrobních prostředků, bezprostředně nic společného s tvorbou nadhodnoty. Nadhodnota vzniká výhradně z dodatečného množství práce, které dělník dává nad tu část své práce, která tvoří jen ekvivalent jeho mzdy. Nadhodnota tedy také vzniká přímo jen z té části kapitálu, která se vydává na mzdu, neboť je to jediná část kapitálu, která se nejen sama reprodukuje, ale která vyrábí „přebytek“. Naproti tomu v zisku se nadhodnota uvádí do poměru k celkové sumě zálohovaného kapitálu, a kromě této modilikace přistupují zde ještě další modifikace, které vyplývají z vyrovnáváni zisků v různých výrobních sférách kapitálu.

Adam sice v podstatě zkoumá nadhodnotu, ale protože ji nevykládá výslovně ve formě určité kategorie, odlišné od jejích zvláštních forem, směšuje ji hned nato přímo a bez jakýchkoli zprostředkujících článků s její rozvinutější formou — ziskem. Tato chyba se vyskytuje i u Ricarda a všech jeho následovníků. Vzniká z toho řada nedůsledností (velmi nápadných zejména u Picarda, neboť u něho je základní zákon hodnoty doveden k systematičtější jednotě a důslednosti, a proto tím nápadněji vystupují i jeho nedůslednosti a rozpory), nevyřešených rozporů a nesmyslů, které se ricardovci (jak později uvidíme v oddílu o zisku) pokoušejí řešit scholasticky frázemi.^[33] Hrubý empirismus se tu zvrací ve falešnou metafysiku, scholastiku, která se pachtí, aby nepopiratelně empirické jevy vyvodila přímo, prostou formální abstrakcí, z obecného zákona nebo aby mu je nějak přizpůsobila. Příklad toho ukážeme už zde, při rozboru Smithových názorů na nadhodnotu, protože zmatek začíná u něho nikoli tam, kde ex professo [výslovně] pojednává o zisku a pozemkové rentě, těchto zvláštních formách nadhodnoty, nýbrž tam, kde zisk a pozemkovou rentu chápe jen jako formy nadhodnoty vůbec, jako „srážky z práce, kterou dělníci přidali k surovinám“.

ǁ260ǀ Poté, co A[dam] Smith v kap. 6 knihy I řekl: „Proto se tu hodnota, kterou dělníci přidávají k surovinám, rozpadá na dvě části; jedna z nich platí jejich mzdu, druhá zisk zaměstnavatele z veškerého kapitálu, který zálohoval na suroviny a mzdy,“ pokračuje: „Neměl by“ (podnikatel) „zájem zaměstnávat tyto dělníky, kdyby neočekával, že prodejem jejich výrobků získá o něco víc, než je nutné k úhradě jeho kapitálu; neměl by zájem používat raději většího kapitálu místo menšího kapitálu, kdyby jeho zisky nebyly v určitém poměru k velikosti použitého kapitálu.“ [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 68.]

K tomu je třeba poznamenat především: A[dam] Smith zredukoval nadhodnotu — přebytek, který podnikatel získá nad množství hodnoty nutné k uhrazení jeho kapitálu — na část práce, kterou dělníci přidávají k surovině nad to množství práce, které platí jejich mzdy; vyvozuje tedy tento přebytek výhradně z té části kapitálu, která je vynaložena na mzdu. Avšak tento přebytek ihned chápe ve formě zisku, tj. nevyvozuje jej z té části kapitálu, z které vzniká, nýbrž považuje jej za přebytek nad celkovou hodnotou zálohovaného kapitálu, „nad veškerým kapitálem, který zálohoval na suroviny a mzdy“ (nedopatřením jsou zde vynechány výrobní prostředky). Chápe tedy nadhodnotu bezprostředně ve formě zisku. Z toho vznikají potíže, na něž hned narazíme.

Kapitalista, říká A[dam] Smith, „by neměl zájem zaměstnávat tyto dělníky, kdyby neočekával, že prodejem jejich výrobků získá o něco víc, než je nutné k úhradě jeho kapitálu“.

Předpokládáme-li kapitalistické vztahy, je to naprosto správné. Kapitalista nevyrábí, aby výrobkem uspokojil své potřeby; nevyrábí vůbec s bezprostředním zřetelem na spotřebu. Vyrábí, aby vyráběl nadhodnotu. Ale tímto předpokladem — který neznamená nic jiného než to, že za kapitalistické výroby vyrábí kapitalista pro nadhodnotu — A[dam] Smith nadhodnotu nevysvětluje, jak to později dělali mnozí jeho zpozdilí následovníci, tzn. nevysvětluje existenci nadhodnoty z kapitalistova zájmu, z jeho touhy po nadhodnotě. Vyvodil už nadhodnotu z hodnoty, kterou dělníci „přidávají k surovinám nad hodnotu přidanou v náhradu za obdrženou mzdu“. Ale hned nato pokračuje: Kapitalista by neměl zájem používat raději většího kapitálu místo menšího kapitálu, kdyby jeho zisky nebyly v určitém poměru k velikosti použitého kapitálu. Zde se už zisk nevykládá z povahy nadhodnoty, ale z kapitalistova „zájmu“. A to je čirá hloupost.

A[dam] Smith necítí, že tím, že tak bezprostředně směšuje nadhodnotu se ziskem a zisk s nadhodnotou, staví na hlavu zákon ǁ261ǀ o původu nadhodnoty, který právě vyslovil. Je-li nadhodnota jen tou „částí hodnoty“ (neboli množstvím práce), „kterou dělník  p ř i d á v á  nad tu část, kterou přidává k surovině jako náhradu za mzdu“, proč by měla tato druhá část bezprostředně vzrůstat proto, že hodnota zálohovaného kapitálu je v jednom případě větší než ve druhém? Ještě jasněji tento rozpor vysvítá z příkladu, který A[dam] Smith hned nato sám uvádí, aby vyvrátil názor, podle kterého má být zisk mzdou za tak zvanou „práci s dohledem a řízením“.

Říká totiž:

(Zisk z kapitálu) „se však naprosto liší od mzdy; řídi se naprosto jinými zákony a není vůbec úměrný velikosti a povaze této domnělé práce s dohledem a řízením. Řídi se jedině hodnotou použitěho kapitálu a je větší nebo menši podle velikosti tohoto kapitálu. Tak napřiklad dejme tomu, že v jistém místě, kde průměrný roční zisk z kapitálu použitého v průmyslu činí deset procent, jsou dvě manufaktury a v každé z nich je zaměstnáno dvacet dělníků za mzdu 15 liber št. ročně, takže každá manufaktura vyplácl ročně na mzdách 300 liber št. Předpokládejme dále, že v jedné manufaktuře se zpracovávají suroviny horší jakosti v hodnotě pouhých 700 liber št. ročně, v druhé jemnější suroviny v hodnotě 7000 liber št. ročně. Kapitál použitý v první manufaktuře činí jen 1000 liber št., kapitál použitý ve druhé 7300 liber št. A tak při desetiprocentní míře bude podnikatel z první manufaktury očekávat roční zisk jen asi 100 liber št., kdežto podnikatel z druhé manufaktury bude očekávat ročně 730 liber št. Ale přestože se jejich zisky tak nesnmírně liší, jejich práce s dohledem a řízením může být stejná nebo téměř stejná.“ (Cit. dílo.) [Srov. čes. vyd., sv, 1, str. 68.]

Od nadhodnoty v její obecné formě přicházíme ihned k všeobecné míře zisku, která nemá s otázkou bezprostředně nic společného. Ale pojďme dále! V obou továrnách je zaměstnáno po dvaceti dělnících; jejich mzda je v obou továrnách stejná a rovná se 300 librám št. To tedy dokazuje, že to není tak, že by se v jedné z nich používalo vyššího druhu práce než v druhé, takže jedna pracovní hodina, a tedy i jedna hodina nadpráce, v jedné továrně by se rovnala několika hodinám nadpráce v druhé. Naopak, v obou se předpokládá stejná průměrná práce, jak o tom svědčí rovnost mezd. Jak tedy může být nadpráce, kterou dělníci „přidávají nad cenu svých mezd“, v jedné z těchto továren sedmkrát tak velká jako v druhé? Nebo proč by měli dělníci v jedné z těchto továren proto, že je v ní zpracovaná surovina sedmkrát tak drahá jako v druhé, dávat sedmkrát tolik nadpráce co v druhé, ačkoli v obou dostávají stejnou mzdu, tj. pracuji stejnou dobu, aby ǁ262ǀ reprodukovali svou mzdu?

To, že je zisk v jedné manufaktuře sedmkrát tak velký jako ve druhé — anebo vůbec zákon zisku, podle něhož je zisk úměrný velikosti zálohovaného kapitálu — odporuje tedy prima facie [na první pohled] zákonu nadhodnoty neboli zisku (neboť A[dam) Smith oba bezprostředně ztotožňuje), podle něhož nadhodnota vyjadřuje jen nezaplacenou nadpráci dělníků. A[dam] Smith to uvádí zcela naivně a bezmyšlenkovitě, nemaje o rozporu, který v tom vězí, ani nejmenší tušení. Všichni jeho následovníci — protože ani jeden z nich nezkoumá nadhodnotu všeobecně, odděleně od jejích určitých forem — zůstali mu v tom věrni. U Ricarda, jak už jsme poznamenali, to vystupuje jen ještě ostřeji.

Protože A[dam] Smith redukuje nadhodnotu nejen na zisk, nýbrž i na pozemkovou rentu — na dva zvláštní druhy nadhodnoty, jejichž pohyb je určován zcela odlišnými zákony — mohl už z toho vidět, že nelze přímo zaměňovat všeobecnou abstraktní formu se žádnou z jejích zvláštních forem. Stejně jako pro něho, je i pro všechny ostatní pozdější buržoasní ekonomy zpravidla typické to, že nemají dost teoretického smyslu pro chápání rozdílů ve formě ekonomických vztahů, že hrubě přistupují k empiricky danému materiálu a že se zajímají jen o něj. Z toho vyplývá i jejich neschopnost správně pochopit peníze, kde jde jen o různé přeměny formy směnné hodnoty při nezměněné velikosti hodnoty.

[6. Smithův nesprávný názor na zisk, pozemkovou rentu
a mzdu jakožto zdroje hodnoty]

Lauderdale vytýká v díle „Recherches sur la nature et lʼorigine de la richesse publique“ (traduit par Lagentie de Lavaïsse, Paris 1808) Smithovu pojetí nadhodnoty — o němž říká, že odpovídá názorům, které formuloval už Locke — že podle tohoto pojetí kapitál není původním zdrojem bohatství, ačkoli jej Smith za něj vydává, ale pouze odvozeným zdrojem bohatství. Příslušná místa znějí:

„Před více než sto lety vystoupil Locke s téměř stejným názorem“ (jsko A[dam] Smith)... ‚Peníze,‘ říká, ‚jsou sterilní věc, která nic neprodukuje; veškerá služba, kterou nám poskytují, záleží v tom, že podle vzájemné dohody přenášejí zisk, který byl odměnou za práci jednoho člověka, do kspsy jiného člověka“ (Lauderdale, str. 116). „Kdyby tato představa o zisku z kapitálu byla do písmene správná, vyplývalo by z toho, že kapitál není původním, nýbrž jeť odvozeným zdrojem bohatství, a kapitál by proto nebylo možno považovat za jeden ze zdrojů bohatství, neboť zisk z něho je pouhým přemístěním důchodu z dělníkovy kapsy do kapsy kspitalistovy“ (cit. dílo, str. 116—1 17).

Pokud se hodnota kapitálu objevuje znovu ve výrobku, nelze kapitál nazývat „zdrojem bohatství“. Kapitál zde přidává výrobku svou vlastní hodnotu jen jako nahromaděná práce, jako určité množství materialisované práce.

Kapitál je tvůrcem hodnoty jen jako vztah, pokud jako donucovací síla vládnoucí nad námezdní prací přinucuje námezdní práci k nadpráci, čili pokud pohání produktivní sílu práce a nutí ji vytvářet relativní nadhodnotu. V obou případech kapitál produkuje hodnotu jen ǁ263ǀ jako síla, která se odcizila práci a vládne nad jejími vlastními předmětnými podmínkami, vůbec jen jako jedna z forem námezdní práce samé, jako její podmínka. Ale ve smyslu běžném u ekonomů, jako nahromaděná práce existující v penězích nebo ve zboží, působí kapitál — stejně jako všechny podmínky práce, nevyjímaje přírodní sily, za které se neplatí — produktivně v pracovním procesu, při výrobě užitných hodnot, avšak nikdy se nestává zdrojem hodnoty. Nevytváří žádnou novou hodnotu a vůbec přidává výrobku směnnou hodnotu jen potud, pokud má sám směnnou hodnotu, tj. pokud se sám skládá ze zpředmětněné pracovní doby; zdrojem jeho hodnoty je tudíž práce.

Lauderdale má pravdu v tom, že se A[dam] Smith, když vykládá povahu nadhodnoty a hodnoty, dopouští chyby tím, že kapitál a půdu chápe jako samostatné zdroje směnné hodnoty. Jsou pro své majitele zdroji důchodu potud, že jsou titulem k určitému množství nadpráce, které musí dělník odpracovat nad pracovní dobu nutnou k nahrazení své mzdy. Tak například A [dam] Smith říká:

„Mzda, zisk a pozemková renta jsou tři původní zdroje všeho důchodu i veškeré směnné hodnoty“ (kn. I, kap. 6). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 71.]

Jak je správné, že jsou „třemi původními zdroji veškerého důchodu, tak je nesprávné, že jsou „zároveň i třemi původními zdroji veškeré směnné hodnoty“, neboť hodnota zboží je určena výhradně pracovní dobou v něm obsaženou. Když A[dam] Smith ukázal pozemkovou rentu a zisk jako pouhé „srážky“ z hodnoty neboli z práce, kterou dělník přidává k surovinám, jak je hned nato může nazývat „původními zdroji směnné hodnoty“? (Mohou jimi být jen v tom smyslu, že uvádějí „původní zdroj“ do pohybu, tj. že přinucují dělníka, aby vykonával nadpráci.) Pokud jsou titulem (podmínkami) k přivlastňování části hodnoty, tj. práce zpředmětněné ve zboží, jsou pro své vlastníky zdroji důchodu. Ale rozdělování neboli přivlastňování hodnoty není přece zdrojem hodnoty, která se přivlastňuje. Kdyby k tomuto přivlastnění nedošlo a dělník by dostal celý produkt své práce jako mzdu, zůstala by hodnota vyrobeného zboží stejná jako předtím, ačkoli by se o ni pozemkový vlastník a kapitalista nedělili.

Tím, že pozemkové vlastnictví a kapitál jsou pro své majitele zdroji důchodu, tj. že jim dávají moc přivlastnit si část hodnoty vytvořené prací, nestávají se ještě zdroji hodnoty, kterou si přivlastňují. A právě tak nesprávné je tvrzení, že je původním zdrojem směnné hodnoty mzda, ačkoli mzda — nebo spíše neustálý prodej pracovní síly — je pro dělníka zdrojem důchodu. Práce vytváří hodnotu, a ne dělníkova mzda. Mzda je jen hodnota, která tu už je, nebo, bereme-li výrobu jako celek, ta část hodnoty vytvořené dělníkem, kterou si sám přivlastňuje; toto přivlastňování však nevytváří hodnotu. Dělníkova mzda může proto stoupat nebo klesat, aniž to má vliv na hodnotu zboží, které vyrobil. ǀ263ǁ

ǁ265ǀ ˂K tomu, co bylo uvedeno, je třeba připojit citát, který potvrzuje, že A[dam] Smith považuje rubriky, pod kterými se přivlastňuje hodnota zboží, za zdroj této hodnoty. Když vyvrací názor, že zisk je jen jiný název pro kapitalistovu mzdu čili „mzda za práci s dohledem a řízením“, činí tento závěr:

„A tak v ceně zboží tvoří zisk z fondu čili z kapitálu zcela odlišný zdroj hodnoty než mzda... a řídí se zcela odlišnými zásadami“ (kn. I, kap. 6, str. 99). (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 69.]

Ale vždyť právě podle Smitha se hodnota, kterou dělníci přidávají k surovinám, rozděluje mezi dělníky a kapitalisty ve formě mzdy a zisku; práce je tedy jediným zdrojem hodnoty a z tohoto zdroje hodnoty vznikají „ceny mezd“ a „ceny zisků“. Ale tyto „ceny“ samy nejsou zdrojem hodnoty.˃ ǀ265ǁ

[7. Dvojakost Smithova pojetí vztahu mezi hodnotou a
důchodem. Bludný kruh ve Smithově koncepci „přirozené ceny“
jako součtu mzdy, zisku a renty]

ǁ263ǀ Nechceme se zde vůbec zabývat tím, nakolik A[dam] Smith chápe pozemkovou rentu jako konstituující prvek ceny zboží. Tato otázka je pro naše zkoumání tím lhostejnější, že pozemkovou rentu chápe, zcela tak jako zisk, jako pouhou část nadhodnoty, jako „srážku z práce, kterou dělník přidal k surovině“, a proto ǁ264ǀ fakticky také jako „srážku ze zisku“, neboť si celou nezaplacenou nadpráci bezprostředně přivlastňuje kapitalista, stojící proti práci, nechť už se o tuto nadhodnotu musí později pod jakýmikoli rubrikami dělit s druhými vlastníky výrobních podmínek, ať už je to vlastník půdy ncbo půjčovatel kapitálu. Pro zjednodušení budeme proto mluvit o mzdě a zisku jakožto o jediných dvou rubrikách, na které se nově vytvořená hodnota dělí.

Předpokládejme, že v nějakém zboží je materialisována (nepřihlížime-li k hodnotě surovin a pracovních nástrojů, které jsou v něm spotřebovány) dvanáctihodinová pracovní doba. Hodnotu tohoto zboží jako takovou můžeme vyjádřit jen v penězích. Předpokládejme tedy, že v pěti šilincích je materialisována také dvanáctihodinová pracovní doba. Hodnota zboží se tak rovná pěti šilinkům. Pod „přirozenou cenou zboží“ nerozumí A[dam] Smith nic jiného než jeho hodnotu vyjádřenou v penězích. (Tržní cena zboží bývá přirozeně vyšší nebo nižší než jeho hodnota. Ba dokonce, jak později dokáži, i sama průměrná cena zboží se musí vždy lišit od jeho hodnoty.^[34] A[dam] Smith však na to při úvahách o „přirozené ceně“ nebere zřetel. Kromě toho nemůže nikdo pochopit tržní cenu a tím méně kolísání průměrné ceny zboží, nevyjde-li ze správného pochopení povahy hodnoty.)

Kdyby nadhodnota, která je obsažena ve zboží, činila 20 % jeho celkové hodnoty, nebo, což je nakonec totéž, 25 % nutné práce obsažené v tomto zboží, mohla by se tedy tato hodnota 5 šilinků, „přirozená cena zboží“, rozdělit na 4 šilinky mzdy a 1 šilink nadhodnoty (kterou zde budeme podle A[dama] Smitha nazývat ziskem). Dalo by se říci, že velikost hodnoty zboží, určená nezávisle na mzdě a zisku, čili jeho „přirozená cena“, se dá rozdělit na 4 šilinky mzdy (cena práce) a 1 šilink zisku (cena zisku). Ale bylo by nesprávné říkat, že hodnota zboží vzniká sečtením nebo složením ceny mzdy a ceny zisku regulovaných nezávisle na hodnotě zboží. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by vůbec důvodu, proč by celková hodnota zboží nebyla 8, 10 atd. šilinků, podle toho, zda by se předpokládalo, že se mzda rovná pěti šilinkům a zisk třem šilinkům atd.

Co slouží A[damovi] Smithovi za vodítko, když zkoumá „přirozenou míru“ mzdy čili „přirozenou cenu“ mzdy? Přirozená cena životních prostředků nutných k reprodukci pracovní síly. Ale čím určuje přirozenou cenu těchto životních prostředků? Pokud ji vůbec určuje, vrací se opět k správnému určování hodnoty, totiž k pracovní době nutné k výrobě těchto životních prostředků. Kde však tuto správnou cestu opouští, ocitá se v bludném kruhu. Čím je určována přirozená cena životních prostředků, které určují přirozenou cenu mzdy? Přirozenou cenou „mzdy“, „zisku“, ‚pozemkové renty“, které tvoří přirozenou cenu těchto životních prostředků stejně jako všeho zboží. A tak dále in infinitum [do nekonečna}. Povídání o zákoně poptávky a nabídky samozřejmě nepomůže vymotat se z tohoto bludného kruhu. Neboť „přirozená cena“ čili cena odpovídající hodnotě zboží má existovat právě tehdy, když se poptávka a nabídka kryjí, tj. když cena zboží není následkem kolísání poptávky a nabídky vyšší nebo nižší než jeho hodnota, jinak řečeno, když cena nákladů^[35] zboží (čili hodnota zboží, které nabízí prodávající) je zároveň cenou, kterou platí poptávka.

ǁ265ǀ Ale jak už jsme řekli, při zkoumání přirozené ceny mzdy se A[dam] Smith fakticky zase vrací — alespoň místy — k správnému určováni hodnoty zboží. Naproti tomu v kapitole, která pojednává o přirozené míře neboli o přirozené ceně zisku, se utápí, pokud jde o úkol, který se má vlastně řešit, v nic neříkajících všeobecných frázích a tautologiích. Původně skutečně reguloval mzdu, zisk a pozemkovou rentu hodnotou zboží. Pak ale přistupuje (což je bližší empirickému pohledu a obvyklým představám) k otázce z opačné strany a chce nyní přirozenou cenu nalézt, vypočítat sečítáním přirozených cen mzdy, zisku a pozemkové renty. Jednou z hlavních Ricardových zásluh právě je, že s tímto zmatkem skoncoval. Až budeme mluvit o Ricardovi, vrátíme se ještě krátce k tomuto bodu.^[36]

Zde je třeba poznamenat už jen toto: Daná velikost hodnoty zboží — fondu, ze kterého se platí mzda a zisk — vystupuje empiricky před průmyslníkem v takové formě, že se určitá tržní cena zboží udržuje přes všechno kolísání mzdy po kratší či delší dobu na stejné úrovni.

Upozorňujeme tedy na tento podivný myšlenkový pochod v knize A[dama] Smitha: Nejdříve zkoumá hodnotu zboží a místy ji správně určuje, a to tak správně, že v hrubých rysech objevuje původ nadhodnoty a jejích zvláštních forem, z hodnoty zboží odvozuje tedy mzdu a zisk. Pak se však dává opačnou cestou a pokouší se obráceně odvodit hodnotu zboží (z níž odvodil mzdu a zisk) ze spojení přirozeně ceny mzdy, zisku a pozemkové renty. A právě proto — protože mu chybí základ — nikde správně nevyložil vliv kolísání mzdy, zisku atd. na ceny zboží. ǀVI — 265ǁ

*

ǁVIII — 364ǀ ˂A [dam] Smith. Hodnota a její součásti. Nesprávná Smithova představa — viz výše — kterou rozvíjí přes svůj původně správný názor, se projevuje i v této větě:

„Renta tvoří... Část ceny zboží, ale zcela jinak než zisk a mzda. Vysoký či nízký zisk nebo mzda jsou příčinou vysoké nebo nízké ceny obilí, kdežto vysoká nebo nízká renta je výsledkem této ceny.“ („Wealth of Nations“, kn. I, kap. 11.)^[37]˃ [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 158.] ǀVIII — 364ǁ

[8. Smithova chyba, že celou hodnotu společenského produktu rozkládá
na důchody. Rozpory v jeho názorech na hrubý a čistý důchod]

ǁVI — 265ǀ Nyní přicházíme k jinému bodu, který souvisí s rozkládáním ceny neboli hodnoty zboží (obojí tu ještě bereme jako totožné). Dejme tomu, že A[dam] Smith uvažoval správně, tj. dejme tomu, že jako výchozí bod vzal hodnotu zboží a že ji rozložil na součásti, na které se tato hodnota rozděluje mezi různé agenty výroby, a že se nepokoušel naopak odvodit hodnotu z ceny těchto součástí. To tedy ponechme stranou. Ponechme stranou i jednostranný způsob, jimž ukázal mzdu a zisk jen jako formy rozdělováni, a proto obě tyto součásti pojal ve stejném smyslu jako důchody, které mohou jejich majitelé spotřebovat. Ponecháme-li toto všechno stranou, musíme vidět, že A[dam] Smith přichází sám s pochybnostmi; a tu se opět ukazuje jeho přednost před Ricardem; ne snad v tom, že by z těchto pochybností nalezl správné východisko, ale v tom, že s nimi vůbec přichází. ǁ266ǀ A[dam] Smith totiž říká:

„Tyto tři součásti“ (mzda, zisk, renta vlastníka půdy) „zřejmě tvoří buď bezprostředně, nebo v konečné instanci celou cenu obili.“ (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 70.]

(Vůbec zboží. A[dam] Smith tu bere obilí, protože do některého zboží pozemková renta nevchází jako konstituující součást ceny.)

„Někdo by se mohl domnívat, že je nutná ještě čtvrtá část — k nahrazováni pachtýřova kapitálu, tj. k náhradě za opotřebování tažného dobytka a jiných zemědělských nástrojů. Ale je nutno mít na zřeteli, že cena jakéhokoli zemědělského nástroje, např. tažného koně, se opět skládá z týchž tří částí: z renty z půdy, na které je chován, z práce, vynaložené na jeho odchov, a ze zisku pachtýře, který předem zálohuje jak rentu z půdy, tak i mzdu za tuto práci.“ (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 70.]

(Zde se objevuje zisk jako původní forma, která zahrnuje i rentu.)

„Třebaže je tedy v ceně obilí zahrnuta cena koně i náklady na jeho udržování, rozkládá se nicméně celá cena buď přímo, anebo konec konců na tytéž tři části: rentu, práci a zisk.“ (Kn. I, kap. 6.) (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 70.]

(Je velmi nejapné, že tu najednou říká „práce“ místo „mzda“, zatímco za rentu a zisk nedosazuje „vlastnictví půdy“ nebo „kapitál“.)

Ale cožpak nebylo právě tak nabíledni, aby uvážil, že chovatel koní i výrobce pluhů, od nichž pachtýř koupil koně a pluh, zahrnuli do ceny koně a pluhu cenu výrobních nástrojů (v tomto případě snad jiného koně) a surovin, jako píce a železa, stejně jako pachtýř zahrnuje do ceny pšenice cenu koně a pluhu, kdežto fond, z kterého chovatel koně a výrobce pluhu zaplatili mzdu a zisk (a rentu), se skládal jen z nové práce, kterou přidali ve své výrobní sféře k úhrnné hodnotě jejich konstantního kapitálu, která tu už byla? Připouští-li tedy A[dam] Smith u pachtýře, že do ceny jeho obilí vchází kromě mzdy, zisku a renty, které platí sám sobě a jiným, ještě čtvrtá, od těchto součástí rozdílná součást — hodnota jeho spotřebovaného konstantního kapitálu, jako koní, zemědělského nářadí atd. — pak to ale platí i o chovateli koní a o výrobci zemědělského nářadí, a nic nepomáhá, že nás Smith posílá od Pontia k Pilátovi. Ostatně příklad pachtýře je na to aby nás posílal od Pontia k Pilátovi, zvolen zvlášť nevhodně, neboť u tohoto konstantního kapitálu je tu položka, která vůbec nemusí být od nikoho kupována, totiž semena; a rozkládá se tato součást hodnoty pro někoho na mzdu, zisk nebo rentu?

Ale pojďme nejdříve dále a podívejme se, zda Smith uplatňuje svůj názor, že hodnotu každého zboží lze redukovat na jeden nebo na všechny zdroje důchodu — mzdu, zisk a pozemkovou rentu — že tedy každé zboží může být jakožto výrobek určený ke spotřebě snědeno nebo v každém případě tak či onak upotřebeno pro osobní použití (nikoli pro průmyslovou spotřebu). Ale nejdříve ǁ267ǀ ještě jednu poznámku. U sbírání jahod apod. lze například předpokládat, že se jejich hodnota skládá jen ze mzdy, ačkoli i zde je většinou zapotřebí jako pracovního prostředku určitého náčiní, např. košů apod. Avšak podobné příklady sem nepatří, protože tu jde o kapitalistickou výrobu.

Nejprve se tu opět opakuje názor vyslovený v kn. I, kap. 6. V kn. II, kap. 2 (sv. II Garnier[ův překlad], str. 212) se říká:

„Bylo ukázáno..., že cena většiny zboží se rozpadá na tři části, z nichž jedna platí mzdu, druhá zisk z kapitálu a třetí pozemkovou rentu.“ [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 275.)

Podle toho se celá hodnota každého zboží rozkládá na důchody, a připadá tedy jako spotřební fond té či oné třídě, která z těchto důchodů žije. Skládá-li se tedy celková produkce země, například roční produkce, jen z úhrnu hodnot vyrobeného zboží a rozkládá-li se tedy hodnota každého jednotlivého zboží na důchody, musí se tedy i jejich úhrn, roční produkt práce, hrubý důchod, ročně v této formě spotřebovat. A tak si Smith ihned sám sobě namítá:

„Poněvadž to platí o každém jednotlivém zboží zvlášť, musí to platit o veškerém zboží jako celku, které tvoří celý roční produkt půdy a práce každé země. Celková cena  č i l i  směnná hodnota tohoto ročního produktu se musí rozpadat na tytéž tři části a rozdělovst mezi různé obyvatele země buď jako mzda za jejich práci, nebo jako zisk z jejich kapitálu, nebo jako renta z jejich pozemkového majetku.“ (Cit. dílo, str 213.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 275.]

To je skutečně nutný důsledek. Co platí o jednotlivém zboží, nezbytně platí i o úhrnu zboží. Ale tak tomu není, říká Adam. Pokračuje:

„Ačkoli se celková hodnota ročního produktu půdy a práce každé země takto rozděluje mezi různé obyvatele a tvoři jajich důchod, můžeme si i u důchodů všech obyvatel velké země počínat stejně jako u důchodu ze soukromých pozemků, a rozlišovat hrubý a čistý důchod“ (cit. dílo, str. 213). [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 275.]

(Počkat! Výše nám byl řečen pravý opak: u jednotlivého pachtýře můžeme rozlišovat ještě čtvrtou část, na kterou se rozkládá například cena jeho pšenice, totiž část, která jen nahrazuje spotřebovaný konstantní kapitál. To je bezprostředně správné pro jednotlivého pachtýře. Jdeme-li však dále, rozkládá se to, co pro něho tvoří konstantní kapitál, v jiných rukou — dříve než se to stane v jeho rukou kapitálem — na mzdu, zisk atd., zkrátka na důchod. Proto je sice pravda, že se zboží — bereme-li je jako zboží, jež je v rukou jednotlivého výrobce — rozkládá na část hodnoty, která netvoří důchod, ale není to pravda o „všech obyvatelích velké země“, neboť to, co je v jedněch rukou konstantním kapitálem, vděčí za svou hodnotu tomu, že to vyšlo z rukou druhého jako celková cena mzdy, zisku a renty. Teď říká pravý opak.)

A[dam] Smith pak pokračuje:

ǁ268ǀ Hrubý důchod ze soukromého pozemku zahrnuje vůbec všechno, co platí pachtýř; čistý důchod je to, co zbude majiteli pozemku po odečtení všech výdajů správních, výdajů za opravy a ostatních nutných nákladů, tedy to, co si může dovolit převést do svého fondu určeného bezprostřední spotřebě, tzn. na jídlo atd., aniž tím ztenčí svůj majetek. Jeho skutečné bohatství tedy není úměrné jeho hrubému důchodu, nýbrž jeho čistému důchodu. [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 275 až 276.]

(Za prvé sem Smith plete to, co sem nepatří. To, co pachtýř platí vlastníkovi pozemku jako rentu, stejně jako to, co platí dělníkům jako mzdu, je — stejně jako jeho vlastní zisk — částí hodnoty neboli ceny zboží, která se rozkládá na důchody. Ale je otázka, obsahuje-li zboží ještě jinou součást hodnoty. Smith to zde připouští, jako to musel připustit i u pachtýře, což však nezabránilo tomu, aby neprohlásil, že jeho obilí (tj. cena neboli směnná hodnota jeho obilí) se rozpadá jen na důchody. Za druhé poznámka mimochodem. Skutečné bohatství, kterým může jednotlivý pachtýř disponovat jako pachtýř, závisí na jeho zisku. Ale na druhé straně může jako majitel zboží celý svůj pozemek prodat, anebo nepatří-li mu půda, může prodat celý konstantní kapitál, který na této půdě je, jako tažný dobytek, zemědělské nářadí atd. Hodnota, kterou může takto realisovat, tedy bohatství, kterým může disponovat, závisí na hodnotě a tedy i na velikosti konstantního kapitálu, který mu patří. Může to však prodat opět jen jinému pachtýři, v jehož rukou se to nestane bohatstvím, s nímž je možno volně disponovat, ale konstantním kapitálem. Stále jsme se tedy ještě nedostali z místa.)

„Hrubý důchod všech obyvatel velké země tvoří celkový roční produkt jejich půdy a jejich práce“ (předtím jsme slyšeli, že se celá tato masa — její hodnota — rozpadá na mzdy, zisky a renty, tj. vesměs na formy čistého důchodu); čistý důchod tvoří ta část, která jim zbude po odečtení nákladů na udržování předně jejich fixního a za druhé jejich oběžného kapitálu“ (nyní zde tedy Smith odpočítává pracovní nástroje a suroviny); „čili jinými slovy všechno to, co mohou, aniž sáhnou na svůj kapitál, zahrnout do zásoby určené k bezprostřední spotřebě...“ [Srov. čes; vyd., sv. I, str. 276.] (Nyní se tedy dovídáme, že cena neboli směnná hodnota celé sumy zboží obsahuje — jak ú jednotlivého kapitalisty, tak i pokud jde o celou zemi — ještě čtvrtou část, která netvoří pro nikoho důchod a kterou nelze převést ani na mzdu, ani na zisk, ani na rentu.)

„Je zřejmé, že všechny výdaje na udržováni fixního kapitálu se musí z čistého důchodu společnosti vyloučit. Součásti tohoto čistého důchodu nikdy nemohou být ani suroviny, jichž je třeba k udržování užitečných strojů a pracovních nástrojů, provozních budov atd., ani produkt práce, jež je nutná k tomu, aby tyto suroviny dostaly požadovanou formu. Cena této práce ovšem může tvořit část čistého důchodu, neboť dělnici zaměstnaní touto prací mohou převést celou hodnotu ǁ269ǀ své mzdy do svého spotřebního fondu. U jiných druhů práce vchází však do tohoto spotřebního fondu jak cena, tak i produkt — cena do fondu dělníků, produkt do fondu jiných lidi, jejichž živobytí, pohodlí a požitky se prací těchto dělníků zvyšují.« (Cit. dílo, str. 214—215.)^[b] [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 276.]

A[dam] Smith tu znovu odbíhá od otázky, kterou má zodpovědět, od otázky čtvrté části celkové ceny zboží, která se nerozkládá ani na mzdu, ani na zisk, ani na rentu. Především k tomu, co je úplně nesprávné. U továrníka vyrábějícího stroje, stejně jako u každého jiného průmyslového kapitalisty, se přece práce, která dodává surovinám určeným k výrobě strojů žádoucí formu, rozkládá na nutnou práci a na nadpráci, tedy nejen na mzdy dělníků, nýbrž i na zisk kapitalisty. Ale hodnota surovin a hodnota nástrojů, kterými dělníci dodávají surovinám žádoucí formu, se nerozkládá ani na jedno, ani na druhé. To, že výrobky, které svou povahou nejsou určeny k individuální spotřebě, nýbrž k průmyslové spotřebě, nevcházejí do fondu spotřeby, s tím nemá vůbec nic společného. Například semena (ta část pšenice, která slouží k setí) by mohla podle své povahy vejít i do fondu spotřeby, ekonomicky však musí vejít do fondu výroby. Dále pak je naprosto nesprávné, že celá cena výrobků, určených k individuální spotřebě, vchází s výrobky do fondu spotřeby. Například plátno, pokud se neupotřebí na lodní plachty nebo na jiné produktivní účely, vchází jako výrobek úplně do spotřeby; ne však jeho cena, neboť jedna část této ceny nahrazuje lněnou přízi, druhá část tkalcovské stavy atd., a jen část ceny plátna se rozkládá na důchody toho či onoho druhu.

Adam nám právě řekl, že suroviny nutné k výrobě strojů, provozních budov atd., stejně jako stroje atd., které se v nich vyrobí, „nemohou být nikdy součástí tohoto čistého důchodu“; vcházejí tedy do hrubého důchodu. Krátce potom — cit. dílo, kn. II, kap. 2, str. 220 — naproti tomu říká:

„Stroje a nástroje atd., z nichž se skládá fixní kapitál jednotlivce nebo společnosti, netvoří ani část jejich hrubého důchodu, ani část jejich čistého důchodu, a rovněž tak i peníze“ atd. [Srov. čes. vyd., sv. 1, str. 278.]

Adamovo tápáni, jeho rozpory a odbíhání od věci dokazují, že tím, že učinil mzdu, zisk a rentu konstituujícími prvky směnné hodnoty neboli celkové ceny výrobků, dostal se do slepé uličky a nevěděl kudy kam.

[9. Say jako vulgarizátor Smithovy teorie.
Sayovo ztotožňování společenského hrubého
produktu se společenským důchodem.
Pokusy rozlišit je u Storcha a Ramsaye]

Say, jenž se snaží skrýt svou vulgární povrchnost tím, že polovičatosti a omyly A[dama] Smitha rozřeďuje v naprosto všeobecné fráze, říká:

„Zkoumáme-li nějaký národ vcelku, nemá čistý produkt; protože se totiž hodnota produktů rovná nákladům na jejich výrobu, odečítá se, odečítáme-li tyto náklady, celá hodnota produktů... Roční důchod je hrubý důchod.“ („Traité dʼéconomie politique“, 3. vyd., Paříž 1817, sv. II, str. 469.)

Hodnota úhrnu produktů vyrobených za rok se rovná množství ǁ270ǀ pracovní doby, která je v nich materialisována. Odečteli se tato celková hodnota od ročního produktu, nezbývá, pokud jde o hodnotu, fakticky žádná hodnota, a tím jsme s čistým produktem stejně jako s hrubým produktem u konce. Say se však domnívá, že hodnoty vyrobené za rok se také za rok spotřebují. Proto prý neexistuje pro národ jako celek čistý produkt, nýbrž jen hrubý produkt. Za prvé je nesprávné, že hodnoty vyrobené za rok se za rok spotřebují. Neplatí to o velké části fixního kapitálu. Velká část hodnot vyrobených za rok vchází do pracovního procesu, aniž vchází do zhodnocovacího procesu; to znamená, že za rok se celá hodnota nespotřebuje. Ale za druhé: Určitou část roční spotřeby hodnot tvoří hodnoty, které nevcházejí do fondu spotřeby, nýbrž spotřebují se jako výrobní prostředky, které se vracejí do výroby, z níž vzešly, a to buď samy, nebo v ekvivalentu. Druhou část tvoří hodnoty, které mohou — po odečtení této první části — vejít do individuální spotřeby. Tvoří čistý produkt.

Storch o těchto Sayových žvástech říká:

„Je jasné, že hodnota ročního produktu se děli jednak na kapitál, jednak zisk a že každá z těchto částí hodnoty ročního produktu zpravidla koupí produkty, které národ potřebuje, aby si tak uchovat svůj kapitál, jakož i obnovil svůj fond spotřeby“ (Storch, „Cours dʼéconomie politique“, sv. V, „Considèrations sur la nature du reveneu national“, Paris 1824, str. 134—135). „Ptáme se, zda důchod rodiny, která svou vlastní prací kryje všechny své potřeby, o čemž podává mnoho příkladů Rusko..., zda důchod takové rodiny se rovná hrubému produktu její půdy, jejího kapitálu a její práce? Může žít ve svých stodolách nebo chlévech, sníst své osivo a píci pro dobytek, odívat se do koží ze svých tažných zvířat, těšit se se svými zemědělskými nástroji? Podle Sayovy poučky bychom museli na všechny tyto otázky odpovědět kladně.“ (Cit dílo, str. 135—136.) „Say považuje hrubý produkt za důchod společnosti a z toho vyvozuje, že společnost může spotřebovat hodnotu rovnající se tomuto produktu“ (cit. dílo, str. 145), „(Čistý) důchod národa není přebytek hodnot nad úhrnem spotřebovamich hodnot, jak to líči Say, nýbrž jen přebytek nad hodnotami spotřebovanými na výrobní účely.“ Proto „když národ celý tento přebytek za rok spotřebuje, spotřebuje celý svůj (čistý) důchod“. (Cit. dílo, str. 146.) „Připustíme-li, že důchod národa se rovná jeho hrubému produktu, tzn. že z tohoto produktu není nutné odečíst žádný kapitál, pak musíme také připustit, že tento národ může celou hodnotu svého ročního produktu spotřebovat neproduktivně, aniž to bude sebeméně na újmu jeho budoucímu důchodu“ (cit. dílo, str. 147). „Produkty, které tvoří [konstantnl] kapitál národa, nemohou být spotřebovány“ (cit. dílo, str. l50).

Ramsay (George) poznamenává v díle „An Essay on the Distribution of Wealth“, (Edinburgh 1836) o témž předmětě, tj. o tom, co A[dam] Smith nazývá „čtvrtou částí celkové ceny“, anebo co já nazývám konstantním kapitálem na rozdíl od kapitálu vynaloženého na mzdu:

ǁ271ǀ „Ricardo,“ říká, „zapomíná, že celý produkt se nerozděluje jen mezi mzdu a zisk, ale že je také zapotřebí části k nahrazení fixního kapitálu“ (str. 174, poznámka).

„Fixním kapitálem“ Ramsay totiž rozumí nejen výrobní nástroje apod., ale i suroviny, zkrátka to, co nazývám v každé sféře konstantním kapitálem. Když Ricardo mluví o rozdělení produktu na zisk a na mzdu, předpokládá vždy, že se kapitál, který se na výrobu zálohoval a v ní spotřeboval, už odečetl. Ale přesto má Ramsay v hlavní věci pravdu. Tím, že Ricardo konstantní část kapitálu dále vůbec nezkoumá, že ji zanedbává, dopouští se hrubých chyb, zvláště směšuje zisk a nadhodnotu, dále dělá chybu při rozboru kolísání míry zisku atd. Poslechněme si nyní, co říká sám Ramsay:

„Jak lze porovnat produkt a kapitál, který naň byl vynaložen?... Máme-li na zřeteli celý národ..., je jasné, že všechny různé prvky vynaloženého kapitálu musí být reprodukovány v tom nebo onom výrobním odvětvi, jinak by se v zemi nemohlo vyrábět v dřívějším rozsahu. Průmyslové suroviny, nástroje používané v průmyslu i v zemědělství, rozsáhlé strojní zařízeni průmyslu, budovy potřebné k výrobě a k uskladněni výrobků — to všechno musí být částí celkového produktu země, stejně jako všech záloh jejich kapitalistických podnikatelů. Množství celkověho produktu se proto může porovnat s množstvím záloh tak, že si představíme každý předmět jakoby vedle jiného předmětu podobného druhu.“ (Cit. dílo, str. 137—l39.) Pokud pak jde o individuálního kapitalistu, pak — protože si své výdaje „neuhrazuje in natura“, „jelikož musí velikou většinu z nich získat prostřednictvitn směny, k čemuž je zapotřebí určité části výrobku — dochází k tomu, že každý jednotlivý kapitalistický podnikatel věnuje větší pozornost směnné hodnotě produktu než jeho množství“ (cit. dilo, str. 145—146). „Čím více převyšuje hodnotai produktu hodnotu, zálohovaného kapitálu, tim vyšší bude zisk. Proto si jej kapitalista vypočítá tak, že srovnává hodnotu s hodnotou, a ne množství s množstvím... Zisk musí stoupat nebo klesat podle toho, jak stoupá nebo klesá ta část hrubého produktu nebo jeho hodnoty, která je nutná k nahrazení nutných záloh. Mira zisku závisí tedy na dvou okolnostech: 1. na části celkového produktu, která připadá dělníkům; 2. na části, která se musí dát stranou na nahrazení fixního kapitálu buď in natura, nebo prostřednictvím směny.“ (Cit. dilo, str. 146—148.)

˂To, co zde Ramsay říká o míře zisku, je třeba prozkoumat v kap. III o zisku^[38]. Je důležité, že správně zdůrazňuje tento prvek. Na jedné straně je správné, co říká Ricardo, že zlevnění zboží, které tvoří konstantní kapitál (a ten má na mysli Ramsay, když hovoří o fixním kapitálu), vždy znehodnocuje část existujícího kapitálu. To platí zejména o fixním kapitálu ve vlastním slova smyslu, o strojním zařízení atd. Tím, že nadhodnota ve srovnání s celkovým kapitálem stoupá, jednotlivý kapitalista nic nezíská, je-li tento vzestup její míry vyvolán poklesem celkové hodnoty jeho konstantního kapitálu (který měl už před znehodnocením). To však platí jen v nepatrné míře o části kapitálu skládající se ze surovin nebo z hotového zboží (které nevchází do fixního kapitálu). Množství tohoto kapitálu, které může být takto znehodnoceno, je vždy jen mizivě malé ve srovnání s celou produkcí. U každého kapitalisty to platí jen v nepatrné míře pro tu část kapitálu, kterou vynaložil na oběžný kapitál. Protože zisk se rovná poměru nadhodnoty k úhrnu zálohovaného kapitálu a protože množství práce, které může být absorbováno, nezávisí na hodnotě, nýbrž na množství surovin a efektivnosti výrobních prostředků, nikoli na jejich směnné hodnotě, nýbrž na jejich užitné hodnotě, je na druhé straně jasné, že čím produktivnější je práce v těch odvětvích, jejichž ǁ272ǀ produkt vchází do tvorby konstantního kapitálu, čím menší jsou výdaje na konstantní kapitál, který je nutný k výrobě určitého množství nadhodnoty, tím větší je pak poměr této nadhodnoty k úhrnu zálohovaného kapitálu; a tím větší je při dané mase nadhodnoty i míra zisku.>

(Co Ramsay pozoruje jako dva samostatné jevy nahrazování produktu produktem při reprodukci pokud jde o celou zemi a nahrazování hodnoty hodnotou pokud jde o jednotlivého kapitalistu jsou dvě hlediska, která musí být obě vzata na zřetel při procesu oběhu kapitálu, který je zároveň procesem reprodukce, i pro každý jednotlivý kapitál zvlášť.)

Ramsay však nevyřešil vlastní nesnáz, která zaměstnávala A[dama] Smitha a která ho přivedla do nejrůznějších rozporů. Tato nesnáz, máme-li ji formulovat co nejjednodušeji, záleží v tomto: Celý kapitál (jako hodnota) se rozkládá na práci; není nic jiného než určité množství zpředmětněné práce. Zaplacená práce se však rovná mzdám dělníků, nezaplacená práce se rovná zisku kapitalistů. Celý kapitál se tedy musí dát rozložit — přímo nebo nepřímo na mzdu a zisk. Nebo se někde vykonává práce, která se nerozkládá ani na mzdu, ani na zisk, a má pouze nahrazovat hodnoty spotřebované ve výrobě, které jsou však podmínkami reprodukce? Ale kdo vykonává tuto práci, když všechna dělníkova práce se rozkládá na dvě části, z nichž jedna obnovuje jeho vlastní pracovní sílu a druhá tvoří zisk z kapitálu?

[10.] Zkoumání toho, jak je možné, že roční zisk
a roční mzda kupuji zboží vyrobené za rok,
které kromě zisku a mzdy obsahuje ještě
konstantní kapitál^[39]

[a) Nemožnost nahradit konstantní kapitál výrobců
spotřebních předmětů směnou mezi těmito výrobci]

Abychom z problému odstranili všechno, co by nás mohlo mást, musíme se ještě zmínit o jedné věci. Když kapitalista přeměňuje část svého zisku, svého důchodu, v kapitál, v pracovní prostředky a v pracovni materiál, platí obojí tou částí práce, kterou dělník pracoval pro kapitalistu zdarma. Je zde určité nové množství práce, které tvoří ekvivalent pro určité nové množství zboží, zboží, které se co do své užitné hodnoty skládá z pracovních prostředků a pracovního materiálu. To tedy spadá do akumulace kapitálu a nepůsobí to žádné potíže; jde tu o růst konstantního kapitálu nad jeho dřívější hranice čili o tvorbu nového konstantního kapitálu nad to množství, které už existuje a které musí být nahrazeno. Potíž je s reprodukcí existujícího konstantního kapitálu, a ne s tvorbou nového konstantního kapitálu nad množství, které se má reprodukovat. Nový konstantní kapitál zřejmě pochází ze zisku a na okamžik existoval ve formě důchodu, který se později přeměnil v kapitál. Tato část zisku je nadprací, kterou by musela společnost neustále konat, i kdyby neexistoval kapitál, aby měla k disposici tak řikajíc fond pro další rozvoj, fond, který si vyžaduje až růst obyvatelstva.

˂Dobré vysvětlení konstantního kapitálu je — ale jen pokud se týká jeho užitné hodnoty — u Ramsaye na str. 166 cit, díla, kde stojí:

„Ať je hrubý výnos“ (například farmáře) „malý nebo velký, množství, jehož je zapotřebí k nahrazeni toho všeho, co bylo v různých formách v procesu výroby spotřebováno, se vůbec nedá měnit. Toto množství se musí považovat za konstantní, dokud výroba pokračuje v dřívějším rozsahu.“>

Je tedy především třeba vycházet z tohoto faktu: nový konstantní kapitál — na rozdíl od reprodukce existujícího konstantního kapitálu — se tvoří ze zisku, to je jeho zdroj; přitom se předpokládá, na jedné straně, že mzda stačí jen k reprodukci pracovní síly, a na druhé straně, že celá nadhodnota se zahrnuje do kategorie „zisku“, neboť průmyslový kapitalista si sám bezprostředně přivlastňuje celou nadhodnotu, nezávisle na tom, komu a kde z ní bude muset později část odevzdat.

˂„Kapitalistický podnikatel je všeobecným rozdělovatelem bohatství; dělníkovi platí mzdu,“ (peněžnímu) „kapitalistovi úrok, pozemkovému vlastníku rentu“ (Ramsay, str. 218—219).

Nazýváme-li celou nadhodnotu ziskem, bereme kapitalistu 1. jako osobu, která si bezprostředně přivlastňuje celou vytvořenou nadhodnotu; 2. jako osobu, která tuto nadhodnotu rozděluje mezi sebe, peněžního kapitalistu a vlastníka půdy.>

ǁVII-273ǀ To, že tento nový konstantní kapitál pochází ze zisku, neznamená nic jiného, než že za svůj vznik vděčí určité části nadpráce dělníků. Je tomu zcela tak, jako u divocha, který musí kromě času, který potřebuje k lovu, nutně vynakládat čas na zhotovení luku, nebo jako u rolníka v patriarchálním zemědělství, který musí kromě doby, kdy obdělává půdu, věnovat určité množství pracovní doby na zhotovování většiny svého nářadí.

Ale otázka tu je v tom, kdo pracuje, aby nahradil ekvivalent konstantního kapitálu, jehož už bylo použito ve výrobě? Část práce, kterou dělník pracuje pro sebe, nahrazuje jeho mzdu, neboli — posuzujeme-li výrobu jako celek — tvoří jeho mzdu. Naproti tomu jeho nadpráce, která tvoří zisk, se zčásti mění ve spotřební fond kapitalisty a zčásti v dodatečný kapitál. Ale z této nadpráce čili zisku nenahrazuje kapitalista kapitál, jehož už použil ve své vlastní výrobě. ˂Kdyby tomu tak bylo, nebyla by nadhodnota fondem pro tvorbu nového kapitálu, nýbrž byla by fondem k udržování starého kapitálu.> Ale nutná práce, která tvoří mzdu, a nadpráce, která tvoří zisk, vyplňují celý pracovní den, a kromě této doby se nepracuje. (Případná kapitalistova práce s dohledem a řízením je zahrnuta do mzdy. Z tohoto hlediska je kapitalista námezdním dělníkem, ne sice jiného kapitalisty, ale svého vlastního kapitálu.) Kde se tedy bere onen pramen, ona práce, která nahrazuje konstantní kapitál?

Ta část kapitálu, která se vynaloží na mzdy, se (nehledě na nadpráci) nahrazuje novou výrobou. Dělník spotřebovává svou mzdu, ale přidává takové množství nové práce, kolik zničil staré; a posuzujeme-li dělnickou třídu jako celek, a nedáme-li se mýlit dělbou práce, vidíme, že dělník reprodukuje nejen touž hodnotu, nýbrž i tytéž užitné hodnoty, takže se — podle produktivity jeho práce — tatáž hodnota, totéž množství práce reprodukuje ve větším nebo menším množství týchž ůžitných hodnot.

Ať vezmeme společnost v kterémkoli okamžiku, vidíme, že ve všech sférách výroby existuje současně, i když ve velmi rozdílných poměrech, určitý konstantní kapitál, který se předpokládá jako podmínka výroby, který jí jednou provždy patří a který se jí musí vracet jako semeno půdě. Hodnota této konstantní části ovšem může klesat nebo stoupat, podle toho, zda se zboží, z něhož se skládá, reprodukuje levněji nebo dráže. Tato změna hodnoty však nikdy nebrání tomu, aby konstantní část kapitálu, která vchází do výrobního procesu jako podmínka výroby, představovala v tomto procesu danou hodnotu, která se musí znovu objevit v hodnotě produktu. Tuto změnu hodnoty konstantního kapitálu tu tedy můžeme nechat bez povšimnuti. Vždycky je tu určité množství minulé, zpředmětněné práce, které přechází do hodnoty produktu jako jeden z určujících faktorů. Abychom si problém lépe znázornili, předpokládejme proto, že se výrobní náklady čili hodnota konstantní části kapitálu rovněž nemění, že zůstává konstantní. Na věci nemění nic ani to, že například za rok nepřejde do produktů celá hodnota konstantního kapitálu‚ ale že přejde — jak je tomu u fixního kapitálu — teprve do masy produktů vyrobených za řadu let. Hovoříme tu totiž jen o té části konstantního kapitálu, která se skutečně za rok spotřebuje a která tedy také musí být za rok nahrazena.

Otázka reprodukce konstantního kapitálu patří zřejmě do oddílu o procesu reprodukce nebo procesu oběhu kapitálu; to nám však nebrání v tom abychom se vypořádali s hlavním problémem už zde.

ǁ274ǀ Vezměme nejprve dělníkovu mzdu. Dělník tedy dostává určitou peněžní částku, v níž je materialisováno, pracuje-li pro kapitalistu 12 hodin, dejme tomu 10 pracovních hodin. Tato mzda se přeměňuje v životní prostředky. Všechny tyto životní prostředky jsou zbožím. Předpokládejme, že cena tohoto zboží se rovná jeho hodnotě. V hodnotě tohoto zboží je však součást, která kryje hodnotu v něm obsažených surovin a opotřebovaných výrobních prostředků. Všechny součásti hodnoty tohoto zboží obsahují však dohromady — stejně jako mzda vydaná dělníkem — jen 10 pracovních hodin. Předpokládejme, že se ²/₃ hodnoty tohoto zboží skládají z hodnoty konstantního kapitálu obsaženého v tomto zboží, kdežto ¹/₃ z práce, kterou byl dovršen výrobní proces a která proměnila produkt ve spotřební předmět. Dělník tedy svými 10 hodinami živé práce nahradí 2/3 konstantního kapitálu a ¹/₃ živé práce (která byla během roku k předmětu přidána). Kdyby nebyl v životních prostředcích, ve zboží, které dělník kupuje, obsažen žádný konstantní kapitál, kdyby suroviny na výrobu tohoto zboží nic nestály a kdyby k jeho výrobě nebylo zapotřebí žádného pracovního nástroje, byly by tu dvě možnosti. Buď by zboží obsahovalo, stejně jako předtím, desetihodinovou práci. Pak by tedy dělník nahrazoval 10 hodin živé práce 10 hodinami živé práce. Nebo by totéž množství užitných hodnot, ve které se přeměňuje jeho mzda a které potřebuje k reprodukci své pracovní síly, stálo jen 3¹/₃ hodiny práce (nepředpokládá se žádný pracovní nástroj a žádná surovina, která by už sama byla produktem práce). V tomto případě by musel dělník pracovat jen 3¹/₃ hodiny nutné práce a jeho mzda by ve skutečnosti poklesla na 3¹/₃ hodiny zpředmětněné pracovní doby.

Předpokládejme, že tímto zbožím je plátno; 12 loket (na skutečné ceně zde vůbec nezáleží) = 36 šilinkům neboli 1 libře št. 16 šilinkům. Z toho ať 1/3 tvoří přidaná práce, 2/3 suroviny (příze) a opotřebování strojů. Nutná pracovní doba ať se rovná 10 hodinám; nadpráce se pak rovná 2 hodinám. Jedna pracovní hodina vyjádřená v penězích nechť se rovná 1 šilinku. V tomto případě se pak rovná 12 pracovních hodin 12 šilinkům, mzda 10 šilinkům, zisk 2 šilinkům. Předpokládejme, že dělník i kapitalista vydali celou mzdu a zisk, tedy 12 šilinků, tj. celou hodnotu, která byla přidána k surovinám a strojům, celé množství nové pracovní doby, která byla materialisována při přeměně příze v plátno, opět na plátno jako spotřební předmět. (Je možné, že později se na zakoupení vlastního produktu vydá více než jeden pracovní den.) Loket plátna stojí 3 šilinky. Za 12 šilinků může dělník a kapitalista, počítáme-li mzdu a zisk dohromady, koupit jen 4 lokte plátna. V těchto 4 loktech plátna je obsaženo 12 pracovních hodin, z nichž však jen 4 hodiny představují nově přidanou práci a 8 hodin představuje práci realisovanou v konstantním kapitálu. Za 12 pracovních hodin koupí mzda a zisk dohromady jen ¹/₃ svého celkového produktu, protože ²/₃ tohoto celkového produktu se skládají z konstantního kapitálu. 12 pracovních hodin se rozpadá na 4 + 8, z čehož 4 hodiny nahrazují samy sebe, 8 hodin pak nahrazuje práci, která — nezávisle na práci přidané v procesu tkaní — vešla do procesu tkaní už v materialisované formě, jako příze a stroj.

Pokud jde o tu část produktu, zboží, která se směňuje nebo kupuje za mzdu a zisk jako spotřební předmět (anebo za jakýmkoli jiným účelem souvisícím přímo s reprodukcí, neboť účel, pro který se zboží kupuje, na věci nic nemění), je tedy jasné, že část hodnoty produktu, kterou tvoří konstantní kapitál, se platí z fondu nově přidané práce, který se redukuje na mzdu a zisk. Jak mnoho nebo jak málo konstantního kapitálu nebo jak mnoho nebo málo práce přidané v posledním výrobním procesu se koupí za mzdu a zisk dohromady, v jakých proporcích se zaplatí naposled přidaná práce a v jakých proporcích se zaplatí práce realisovaná v konstantním kapitálu — to všechno závisí na původních proporcích, ve kterých vešly jako součásti hodnoty do hotového zboží. Pro zjednodušení předpokládejme, že poměr mezi prací realisovanou v konstantním kapitálu a prací nově přidanou je ²/₃ k ¹/₃.

ǁ275ǀ Nyní je jasné dvojí:

Za prvé. Poměr, který jsme předpokládali u plátna, tj. pro případ. kdy dělník a kapitalista realisují mzdu a zisk ve zboží, které sami vyrobili, kdy si kupují zpět část svého vlastního produktu — tento poměr se nemění, vynaloží-li totéž množství hodnoty na jiné produkty. Za předpokladu, že v každém zboží jsou obsaženy ²/₃ konstantního kapitálu a ¹/₃ nově přidané práce, může mzda a zisk dohromady koupit vždy jen ¹/₃ produktu. 12 hodin práce = 4 loktům plátna. Když se tyto 4 lokte plátna přemění v peníze, existují jako 12 šilinků. Když se těchto 12 šilinků opět přemění v jiné zboží než plátno, kupují zboží v hodnotě 12 pracovních hodin, z nichž 4 hodiny představují nově přidanou práci a 8 hodin představuje práci realisovanou v konstantním kapitálu. Za předpokladu, že v jiném zboží je původní poměr mezi nově přidanou prací a prací realisovanou v konstantním kapitálu týž jako u plátna, je tedy tento poměr všeobecný.

Za druhé. Rovná-li se nově přidaná práce za den 12 hodinám, nahrazují z těchto 12 hodin jen 4 hodiny samy sebe, tj. živou, nově přidanou práci, kdežto 8 hodin platí práci realisovanou v konstantním kapitálu. Ale kdo platí těchto 8 hodin živé práce, které samy sebe nenahrazují? Platí je právě oněch 8 hodin realisované práce, které jsou obsaženy v konstantním kapitálu a které se směňují za 8 hodin živé práce.

Není tedy žádných pochybností o tom, že část hotového zboží, kterou kupuje celkový úhrn mezd a zisků — ale mzdy a zisky dohromady nepředstavují nic jiného než celkové množství práce nově připojené ke konstantnímu kapitálu — se nahrazuje ve všech svých prvcích; nahrazuje se nově připojená práce, která je v této části obsažena, i množství práce obsažené v konstantním kapitálu. Není žádných pochybností ani o tom, že práce obsažená v konstantním kapitálu dostala při tom svůj ekvivalent z fondu živé, nově k ní připojené práce.

Ale nyní se objevuje potíž. Celkový produkt dvanáctihodinové tkalcovské práce — a tento celkový produkt je úplně odlišný od toho, co vytvořila sama tato tkalcovská práce — se rovná 12 loktům plátna v hodnotě 36 pracovních hodin nebo 36 šilinků. Avšak mzda a zisk dohromady, čili celková dvanáctihodinová pracovní doba, mohou z těchto 36 hodin odkoupit jen 12; jinými slovy z celkového produktu mohou odkoupit všeho všudy jen 4 lokte a ani o kus více. Co se stane se zbývajícími 8 lokty? (Forcade, Proudhon.^[40])

Poznamenejme především, že těchto 8 loket nepředstavuje nic jiného než vynaložený konstantní kapitál. Dostal však pozměněnou formu užitné hodnoty. Existuje jako nový produkt, už ne jako příze, tkalcovský stav atd., nýbrž jako plátno. Těchto 8 loket plátna, stejně jako 4 zbývající lokte koupené za mzdu a zisk, se skládá co do hodnoty z ¹/₃ z práce přidané v procesu tkaní a ze ²/₃ z práce minulé) materialisované v konstantním kapitálu. Ale kryla-li dříve, u 4 loket, ¹/₃ nově přidané práce tkalcovskou práci obsaženou ve 4 loktech, tj. samu sebe, kdežto zbývající ²/₃ tkalcovské práce kryly konstantní kapitál obsažený ve 4 loktech, tak nyní naopak v 8 loktech plátna kryjí ²/₃ konstantního kapitálu v nich obsažený konstantní kapitál a ¹/₃ konstantního kapitálu kryje v nich obsaženou nově přidanou práci.

Co se však nyní stane s těmito 8 lokty plátna, do nichž vešla hodnota celého konstantního kapitálu, hodnota, která se za dvanáctihodinové tkalcovské práce přenesla na produkt, která vešla do procesu jeho výroby a teď existuje ve formě produktu určeného bezprostřední, individuální (neprůmyslové) spotřebě?

Těchto 8 loket patří kapitalistovi. Kdyby je chtěl sám spotřebovat, tak jako ²/₃ lokte, které představují jeho zisk ǁ276ǀ nemohl by reprodukovat konstantní kapitál obsažený v dvanáctihodinovém procesu tkaní; a vůbec — pokud se mluví o kapitálu obsaženém v tomto dvanáctihodinovém procesu — nemohl by už fungovat jako kapitalista. A tak kapitalista těchto 8 loket plátna prodá a přemění je v peníze v částce 24 šilinků ěili 24 pracovních hodin. Ale zde narážíme na potíž. Komu je prodá? V čí peníze je přemění? K tomu se brzy vrátíme. Nejdříve se podívejme, jak proces probíhá dále:

Jakmile kapitalista těchto 8 loket plátna, tj. část hodnoty svého produktu rovnající se hodnotě konstantního kapitálu, který zálohoval, přemění v peníze, prodá, převede na formu směnné hodnoty, koupí za utržené peníze opět zboží, zboží stejného druhu (co do užitné hodnoty) jako zboží, z něhož se původně skládal jeho konstantní kapitál. Koupí přízi, tkalcovský stav atd. Rozdělí těchto 24 šilinků na koupi surovin a výrobních prostředků v takovém poměru, jaký je nutný k výrobě nového plátna.

Jeho konstantní kapitál je tedy co do užitné hodnoty nahrazen novými produkty téže práce, jako byly produkty, z nichž se konstantní kapitál původně skládal. Kapitalista reprodukoval konstantní kapitál. Tato nová příze, tento nový tkalcovský stav atd. se však rovněž skládá (podle předpokladu) ze ²/₃ z konstantního kapitálu a z ¹/₃ z nově přidané práce. Jestliže tedy první 4 lokte plátna (nově přidaná práce a konstantní kapitál) byly zaplaceny výhradně nově přidanou prací, pak se těchto 8 loket plátna nahrazuje nově vyrobenými prvky, které jsou nutné pro danou výrobu a které se skládají částečně z nově přidané práce, částečně z konstantního kapitálu. Je tedy zřejmé, že alespoň část konstantního kapitálu se směňuje za konstantní kapitál v jiné formě. Nahrazování produktů je reálné, neboť v téže době, kdy se příze zpracovává v plátno, přetváří se len v přízi a lněné semeno v len; v téže době, kdy se opotřebovává tkalcovský stav, vyrábí se už nový tkalcovský stav, a zatímco se tento tkalcovský stav vyrábí, těží se už nové dřevo a železo. Jednotlivé prvky se současně v jedné produkční sféře produkují, zatímco se v jiné zpracovávají. Ale ve všech těchto současných výrobních procesech, i když každý z nich představuje vyšší fázi výroby produktu, se současně spotřebovává v různých proporcích konstantní kapitál.

Hodnota hotového výrobku, plátna, se tedy rozkládá na dvě části, z nichž jedna znovu kupuje současně produkované prvky konstantního kapitálu a druhá se vydává na spotřební předměty. Pro zjednodušení zde úplně ponecháváme stranou zpětnou přeměnu části zisku v kapitál; předpokládáme tudíž, jako při celém tomto zkoumání, že mzda plus zisk, tj. úhrn práce přidané ke konstantnímu kapitálu, se spotřebovává jako důchod.

Zůstává jen otázka, kdo kupuje tu část celkového produktu, jejíž hodnotou se znovu kupují prvky konstantního kapitálu, které byly mezitím nově vyrobeny. Kdo kupuje těch 8 loket plátna? Abychom předešli všem vytáčkám, předpokládáme, že jde o takový druh plátna, který je určen výhradně pro osobní spotřebu, a ne, jako např. plátno na plachty, pro průmyslovou spotřebu. Rovněž je tu třeba úplně nechat stranou ryze zprostředkovatelské mezioperace obchodu. Kdyby se například těchto 8 loket plátna prodalo obchodníkovi a kdyby neprošlo rukama jednoho, nýbrž dvaceti obchodníků, kdyby se dvacetkrát koupilo a znovu prodalo, musel by je obchodník nakonec, podvacáté, přece jen prodat skutečnému spotřebiteli, který tedy skutečně zaplatí výrobci anebo poslednímu, dvacátému obchodníkovi, který představuje vůči spotřebiteli prvního obchodníka, tj. skutečného výrobce. Tyto mezioperace odsunují nebo, chceme-li, zprostředkují konečnou transakci, ale nikterak ji nevysvětlují. Je to stále táž otázka, ať se ptáme, kdo kupuje těchto 8 loket plátna od výrobce plátna, nebo ǁ277ǀ kdo je kupuje od dvacátého obchodníka, do jehož rukou přešly řadou transakcí.

Těchto 8 loket plátna musí přejít do fondu spotřeby stejně jako první čtyři lokte. To znamená, že mohou být zaplaceny jen mzdou a ziskem, neboť mzda a zisk jsou jedinými zdroji důchodu výrobců, kteří tu také jedině figurují jako spotřebitelé. Těchto 8 loket plátna obsahuje 24 pracovních hodin. Předpokládejme tedy (považujíce 12 hodin práce za všeobecně platný normální pracovní den), že dělník a kapitalista z jiných dvou odvětví vydají celou svou mzdu a zisk na plátno, jako to se svým celým pracovním dnem učinili dělník a kapitalista v tkalcovně (dělník svých 10 hodin, kapitalista 2 hodiny nadhodnoty, kterou získal na svém dělníkovi, tj. na 10 hodinách). Pak by výrobce plátna těchto 8 loket prodal; tím by byla nahrazena hodnota jeho konstantního kapitálu připadající na 12 loket, a tato hodnota by se opět mohla vydat na to určité zboží, z něhož se skládá konstantní kapitál, protože toto zboží — příze, tkalcovský stav atd. — které je na trhu, se vyrábělo v téže době, kdy se příze a tkalcovský stav zpracovávaly v plátno. Okolnost, že výroba příze a tkalcovského stavu jako produktů probíhá zároveň s výrobním procesem, do kterého vcházejí jako produkty, ale z kterého už nevycházejí jako samostatné produkty — tato okolnost vysvětluje, proč část hodnoty plátna, která se rovná hodnotě materiálu, který je v něm zpracován, tkalcovského stavu atd., může být znovu přeměněna v přízi, tkalcovský stav atd. Kdyby tato výroba prvků plátna neprobíhala zároveň s výrobou samého plátna, nemohlo by se těchto 8 loket plátna, a to ani kdyby byly prodány, přeměněny v peníze, z peněz opět přeměnit v konstantní prvky plátna.^[c]

Ale na druhé straně, ačkoli je na trhu nová příze, nový tkalcovský stav atd., ačkoli se tedy vyráběla nová příze, nový tkalcovský stav atd., zatímco se hotová příze a hotový tkalcovský stav přeměňovaly v plátno — přestože se tedy příze a tkalcovský stav vyrábějí zároveň s plátnem, nemůže se těchto 8 loket plátna opět přeměnit v tyto věcné prvky konstantního kapitálu přádelny dříve, než se prodají, než se přemění v peníze. Tato neustálá reálná výroba prvků plátna, probíhající vedle výroby samého plátná, nevysvětlí nám tedy ještě reprodukci konstantního kapitálu, dokud nevíme, odkud se bere fond nutný k tomu, aby se koupilo těchto 8 loket plátna, aby se jim vrátila forma peněz, samostatné směnné hodnoty.

Abychom vyřešili tuto poslední potíž, předpokládali jsme, že B a C, třeba obuvník a řezník, vydali celou sumu svých mezd a zisků, tedy 24 hodin pracovní doby, kterými mohou disponovat, na plátno. Pokud jde o A, o tkalce plátna, dostali jsme se tak z nesnází. Celý jeho produkt, 12 loket plátna, v němž je realisováno 36 pracovních hodin, byl nahrazen výhradně mzdami a zisky, tj. veškerou pracovní dobou nově přidanou ke konstantnímu kapitálu ve výrobních sférách A, B a C. Celá pracovní doba obsažená v plátně, a to jak ta, která už existovala v jeho konstantním kapitálu, tak i ta, která byla nově přidána v procesu tkaní, se směnila za pracovní dobu, která předtím neexistovala jako konstantní kapitál v žádné výrobní sféře, ale která byla současně přidána ke konstantnímu kapitálu v posledním stadiu výroby v třech uvedených sférách — A, B a C.

Bylo by tedy stejně jako dříve nesprávné, kdybychom říkali, že se původní hodnota plátna rozpadá jen na mzdy a zisky — neboť ve skutečnosti se rozpadá na hodnotu, která se rovná úhrnu mezd a zisků, tj. 12 hodinám tkaní, a 24 pracovním hodinám, které byly nezávisle na procesu tkaní obsaženy v přízi, tkalcovském stavu atd., zkrátka v konstantním kapitálu — ale dalo by se říci, že se ekvivalent těchto 12 loket plátna, tj. 36 šilinků, za které byly prodány, rozděluje jen na mzdy a zisky, že se tedy nejen tkalcovská práce, nýbrž i práce, obsažená v přízi a v tkalcovském stavu nahrazuje jen nově přidanou prací, totiž 12 hodinami práce v A, 12 hodinami v B a 12 hodinami v C.

Hodnota prodaného zboží se rozpadla ǁ278ǀ na nově přidanou práci (mzdu a zisk) a na minulou práci (hodnotu konstantního kapitálu): to je tedy hodnota zboží pro prodávajícího (skutečná hodnota zboží). Naproti tomu kupní hodnota, ekvivalent, který dává kupující prodávajícímu, se v našem případě redukovala jen na nově přidanou práci, na mzdy a zisky. Protože však každé zboží je až do té doby, než se prodá, zbožím, které má být prodáno, a v peníze se přeměňuje pouhou změnou formy, skládalo by se každé zboží jako prodávané zboží z jiných součástí hodnoty než jako kupované zboží (jako peníze), což je ovšem nejapné. Dále: práce vykonaná společností například za rok by kryla nejen sebe samu — takže kdyby se veškeré zboží rozdělilo na dvě stejné části, polovina roční práce by tvořila ekvivalent druhé poloviny — ale ta třetina práce, kterou tvoří běžná roční práce v celkové práci obsažené v ročním produktu, by kryla tři třetiny práce, tj. rovnala by se veličině třikrát vyšší, než je sama. To je ještě nejapnější.

V uvedeném příkladě jsme potíž přesunuli z A na B a C. Ale tím se nám jen zvětšila, a ne zjednodušila. Za prvé, u A jsme si pomohli tím, že 4 lokte, které obsahovaly právě tolik pracovní doby, kolik jí bylo přidáno k přízi — a to tvořilo úhrn zisku a mzdy ve sféře A — že tyto 4 lokte se spotřebovaly v podobě samého plátna, v produktu vlastní práce. Ale u B a C tomu tak není, protože spotřebovávají veškerou pracovní dobu, kterou přidali, úhrn mzdy a zisku v produktu sféry A, v plátně, tedy nikoli v produktu B nebo C. Musí tedy prodat nejen tu část svého produktu, který představuje 24 pracovních hodin obsažených v konstantním kapitálu, nýbrž i tu část svého produktu, která představuje 12 hodin pracovní doby nově přidané ke konstantnímu kapitálu. B musí prodat 36 pracovních hodin, nejen 24 pracovních hodin jako A. Stejně jako u B je tomu i u C. Za druhé, k prodeji konstantního kapitálu sféry A, k jeho odbytu, k jeho přeměně v peníze, potřebujeme celou nově přidanou práci nejen ze sféry B, nýbrž i ze sféry C. Za třetí, B a C nemohou prodat ani část svého produktu sféře A, protože celou část produktu A, která tvoří důchod, vydali výrobci produktu A už ve sféře A. B a C nemohou rovněž žádnou částí svého vlastního produktu nahradit konstantní část A, protože jejich produkty nejsou podle předpokladu výrobními prvky A, nýbrž zbožím, jež vchází do osobní spotřeby. S každým dalším krokem se potíže zvětšují.

K tomu, aby bylo možno směnit 36 hodin práce, kterou obsahuje produkt A (totiž ²/₃ neboli 24 hodin v konstantním kapitálu a neboli 12 hodin v nově přidané práci), jen za práci přidanou ke konstantnímu kapitálu, bylo zapotřebí, aby mzda a zisk v A, tj. 12 pracovních hodin přidaných v A, samy spotřebovaly ¹/₃ produktu této sféry. Zbývající ²/₃ celkového produktu, tj. 24 hodin, představovaly hodnotu obsaženou v konstantním kapitálu. Tato hodnota se směnila za celkový úhrn mezd a zisků čili za nově přidanou práci ve sférách B a C. Aby však B a C mohly za své produkty obsahující 24 hodin, které představují mzdu [a zisk], koupit plátno, musí těchto 24 hodin prodat ve svých vlastních produktech. Kromě toho musí prodat 48 hodin v produktech své vlastní výroby, aby nahradily konstantní kapitál. Musí tedy prodat produkty B a C v rozsahu 72 hodin směnou za celkový úhrn zisku a mzdy jiných výrobních sfér — D, E atd., a přitom (za předpokladu, že normální pracovní den se rovná 12 hodinám) se na koupi produktů B a C musí vynaložit 12 x 6 hodin (= 72 hodin), tj. práce nově přidaná v šesti jiných výrobních sférách; ǁ279ǀ tedy zisk a mzda neboli veškerá práce přidaná k příslušnému konstantnímu kapitálu sfér D, E, F, G, H, I.

Za těchto okolností by byla hodnota celkového produktu B + C zaplacena jen nově přidanou prací, tedy sumou mezd a zisků ve výrobních sférách D, E, F, G, H, I. Ale v těchto šesti sférách by pak musel být prodán celý produkt (neboť výrobci by sami nespotřebovali ani část těchto svých produktů, protože už celý svůj důchod vydali na produkty B a C, a ani část tohoto celkového produktu by nemohla být realisována v těchto sférách. Jde tedy o produkt 6 x 36 pracovních hodin, tj. 216 pracovních hodin, z čehož připadá 144 na konstantní kapitál a 72 (6 x 12) na nově přidanou práci. Aby nyní bylo možno podobným způsobem dále přeměňovat ve mzdy zisky, tj. v nově přidanou práci, produkty D atd., musela by být všechna práce nově přidaná v 18 sférách K¹ — K¹⁸, tj. celková suma mezd a zisků v těchto 18 sférách, zcela vynaložena na produkty sfér D, E, F, G, H, I. Těchto 18 sfér K¹ — K¹⁸, protože samy nespotřebovávají ani část svých produktů, ba naopak celý svůj důchod už vydaly v šesti sférách D — I, by muselo prodat 18 x 36 pracovních hodin, tj. 648 pracovních hodin, z čehož připadá 18 x 12, tj. 216 pracovních hodin, na nově přidanou práci a 432 pracovních hodin na práci obsaženou v konstantním kapitálu. Abychom tedy tento celkový produkt K¹ — K¹⁸ převedli na práci přidanou v jiných sférách neboli na úhrn mezd a zisků, bylo by zapotřebí nově přidané práce ze sfér L¹ — L⁵⁴, tj. 12 x 54 = 648 pracovních hodin. Aby sféry L¹ — L⁵⁴ směnily svůj celkový produkt rovnající se 1944 pracovním hodinám (z čehož 648 = 12 x 54 se rovná nově přidané práci a 1296 pracovních hodin se rovná práci obsažené v konstantním kapitálu) za nově přidanou práci, musely by pohltit nově přidanou práci ze sfér M¹ — M¹⁶², neboť 162 x 12 = 1944; tyto sféry by zase musely pohltit nově přidanou práci ze sfér N¹—N⁴⁸⁶ atd.

To je ten krásný postup in infinitum, k němuž docházíme při předpokladu, že se všechny produkty rozkládají na mzdu a zisk, tj. na nově přidanou práci, a že nejen práce nově přidaná ke zboží, nýbrž i konstantní kapitál obsažený v tomto zboží musí být zaplacen prací nově přidanou v nějaké jiné výrobní sféře.

Abychom rozložili pracovní dobu obsaženou v produktu A, 36 hodin (¹/₃ nově přidaná práce, ²/₃ konstantní kapitál), na nově přidanou práci, tj. abychom předpokládali, že se platí mzdou a ziskem, předpokládali jsme především, že ¹/₃ produktu (jejíž hodnota se rovná sumě mzdy a zisku) spotřebují nebo koupí, což je totéž, samotní výrobci sféry A. Postupovali jsme takto:^[41]

1. Výrobní sféra A. Produkt = 36 pracovním hodinám. 24 pracovních hodin — konstantní kapitál. 12 hodin — nově přidaná práce. ¹/₃ produktu spotřebují ti, kteří se podílejí na těchto 12 hodinách mzdou a ziskem, dělníci a kapitalisté. Zbývá ještě prodat ²/₃ produktu A, rovnající se 24 hodinám, jež jsou obsaženy v konstantním kapitálu.

2. Výrobní sféry B¹ — B². Produkt = 72 pracovním hodinám; z toho připadá 24 na přidanou práci a 48 na konstantní kapitál. Přidanou prací kupují tyto sféry ²/₃ produktu A, které nahrazují hodnotu konstantního kapitálu A. Avšak celkem musí sféry B¹ — B² prodat 72 hodin práce, z nichž se skládá hodnota jejich celkového produktu.

3. Výrobní sféry C¹ — C⁶. Produkt = 216 pracovním hodinám; z toho připadá 72 na přidanou práci (mzda a zisk). Přidanou prací kupují celý produkt B¹ — B². Prodat však mají 216, z nichž 144 připadá na konstantní kapitál.

ǁ280ǀ 4. Výrobní sféry D^l — D¹⁸. Produkt = 648 pracovním hodinám, 216 přidaná práce a 432 konstantní kapitál. Přidanou prací kupují celý produkt výrobních sfér C¹ — C⁶ = 216. Prodat však mají 648.

5. Výrobní sféry E¹—E⁵⁴. Produkt = 1944 pracovním hodinám; 648 přidaná práce a 1296 konstantní kapitál. Kupují celý produkt výrobních sfér D^l — D¹⁸. Prodat však mají 1944.

6. Výrobní sféry F¹—F¹⁶². Produkt = 5832, z toho 1944 přidaná práce a 3888 konstantní kapitál. Za 1944 kupují produkt E¹—E⁵⁴. Prodat mají 5832.

7. Výrobní sféry G¹—G⁴⁸⁶.

Pro zjednodušení se v každé výrobní sféře předpokládá vždy jen jeden pracovní den o 12 hodinách, který se dělí mezi kapitalistu a dělníka. Zvýšení počtu těchto pracovních dní otázku neřeší, jen ji zbytečně komplikuje.

Abychom tedy měli zákon této řady jasněji před očima:

1. A. Produkt = 36 hodinám. Konstantní kapitál = 24 hodinám. Úhrn mzdy a zisku čili nově přidaná práce = 12 hodinám. Těchto 12 hodin spotřebuje kapitál a práce v produktu samé sféry A. Produkt A, který se má prodat, se rovná svému konstantnímu kapitálu = 24 hodinám.

2. B¹—B². Potřebujeme zde 2 pracovní dny, tedy 2 výrobní sféry, abychom zaplatili 24 hodin sféry A.

Produkt =2 x 36 čili 72 hodinám, z nichž připadá 24 hodin na práci a 48 na konstantní kapitál.

Produkt B¹ a B², který se má prodat, se rovná 72 pracovním hodinám; ani část se ho nespotřebuje přímo v těchto sférách.

6. C¹—C⁶. Potřebujeme zde 6 pracovních dní, protože 72 =12 x 6 a celý produkt B¹—B² má být spotřebován prací přidanou v C¹—C⁶. Produkt = 6 x 36 = 216 pracovních hodin, z čehož tvoří 72 nově přidaná práce a 144 konstantní kapitál.

18. D¹—D¹⁸. Potřebujeme zde 18 pracovních dní, protože 216 = 12 x 18; a protože na jeden pracovní den připadají ²/₃ konstantního kapitálu, celkový produkt = 18 x 36 = 648. (432 — konstantní kapitál.)

Atd.

Čísla 1, 2 atd., uvedená před odstavci, znamenají pracovní dny nebo různé práce v různých výrobních sférách, protože v každé sféře předpokládáme jeden pracovní den.

Tedy: 1. A. Produkt =36 hodinám. Přidaná práce = 12 hodinám. Produkt, který se má prodat (konstantní kapitál) = 24 hodinám.

Nebo:

1. A. Produkt, který se má prodat, neboli konstantní kapitál = 24 hodinám. Celkový produkt 36 hodin. Přidaná práce 12 hodin. Spotřebuje se přímo ve sféře A.

2. B¹ — B². Přidanou prací kupují tyto sféry 24 hodin A. Konstantní kapitál 48 hodin. Celkový produkt 72 hodin.

6. C¹ — C⁶. Přidanou prací kupují 72 hodin B¹ a B² (= 12 x 6). Konstantní kapitál 144, celkový produkt = 216. Atd.

ǁ281ǀ Tedy:

1. A. Produkt = 3 pracovní dny (36 hodin). 12 hodin přidaná práce. 24 hodin konstantní kapitál.

2. B^1-2. Produkt = 2 x 3 = 6 pracovních dnů (72 hodin). Přidaná práce = 12 x 2 = 24 hodin. Konstantní kapitál = 48 = 2 x 24 hodin.

6. C^1-6. Produkt =3 x 6 pracovních dnů =3 x 72 hodin = 216 pracovních hodin. Přidaná práce = 6 x 12 pracovních hodin (= 72). Konstantní kapitál = 2 x 72 = 144.

18. D^1-18 Produkt = 3 x 3 x 6 pracovních dnů = 3 x 18 pracovních dnů (= 54 pracovních dnů) = 648 pracovních hodin. Přidaná práce = 12 x 18 = 216. Konstantní kapitál = 432 pracovních hodin.

54. E^1-54. Produkt = 3 x 54 pracovních dnů = 162 pracovních dnů = 1944 pracovních hodin. Přidaná práce = 54 pracovních dnů = 648 pracovních hodin; konstantní kapitál = 1296 pracovních hodin.

162. F^1-162. Produkt = 3 x 162 pracovních dnů (= 486) = 5832 pracovních hodin, z nichž 162 pracovních dnů čili 1944 pracovních hodin je přidaná práce a 3888 hodin konstantní kapitál.

486. G^1-486. Produkt = 3 x 486 pracovních dnů, z nichž 486 pracovních dnů čili 5832 pracovních hodin je přidaná práce a 11.664 konstantní kapitál.

Atd.

Zde už bychom měli pořádnou sumu, 1 + 2 + 6 + 18 + 54 + + 162 + 486 různých pracovních dnů v různých výrobních sférách, 729 různých sfér, což už předpokládá značně rozčleněnou společnost.

Aby se z celkového produktu sféry A (v níž se ke konstantnímu kapitálu 2 pracovních dnů přidává jen 12 pracovních hodin, tj. jeden pracovní den, a v níž mzda a zisk spotřebovávají svůj vlastní produkt) prodal jen konstantní kapitál 24 hodin — a to zase jen směnou za nově přidanou práci, za mzdu a zisk — potřebujeme 2 pracovní dny v B¹ a B², které však vyžadují konstantní kapitál 4 pracovních dnů, takže celkový produkt B^1-2 se rovná 6 pracovním dnům. Tyto pracovní dny musí být prodány celé, neboť počínaje tímto okamžikem se předpokládá, že žádná z následujících sfér nespotřebovává nic ze svého vlastního produktu, nýbrž že svůj zisk a mzdu vydává jen na produkt předchozí sféry. K nahrazení těchto 6 pracovních dnů obsažených v produktu B^1-2 — je zapotřebí 6 dnů, které však předpokládají konstantní kapitál 12 pracovních dnů. Celkový produkt C^1-6 se proto rovná 18 pracovním dnům. K jejich nahrazení nově přidanou prací je zapotřebí 18 pracovních dnů D^1-18, které však předpokládají konstantní kapitál 36 pracovních dnů, tedy produkt se rovná 54 pracovním dnům. K jejich nahrazení je zapotřebí 54 pracovních dnů, E^1-54, které předpokládají konstantní kapitál 108 pracovních dnů. Produkt se rovná 162 pracovním dnům, K jejich nahrazení je konečně zapotřebí 162 pracovních dnů, které však předpokládají konstantní kapitál 324 pracovních dnů, tedy celkový produkt 486 pracovních dnů. To je produkt F^1—182 A konečně, k nahrazení produktu F^1—182 je zapotřebí 486 pracovních dnů (G^1—486), které zase předpokládají konstantní kapitál 972 pracovních dnů. Celkový produkt G^1—486 se tedy rovná 972 + 486 = 1458 pracovním dnům.

Nyní však předpokládejme, že sférou G jsme konce s přesouváním;ǁ282ǀ vždyť kdybychom takto postupovali, dostali bychom se v každé společnosti brzy ke konci. Jak je tomu nyní? Máme produkt, v němž je obsaženo 1458 pracovních dnů, z toho 486 dnů připadajících na nově přidanou práci a 972 dnů na práci realisovanou v konstantním kapitálu. Těchto 486 pracovních dnů může být směněno v předchozí sféře F^1—182. Ale za co se má koupit 972 pracovních dnů, které jsou obsaženy v konstantním kapitálu? Za sférou G⁴⁸⁶ není už žádná nová výrobní sféra, a proto ani žádná nová sféra směny. V předchozích sférách, s výjimkou F^1-162, nelze nic směnit. Ale i sama sféra G^1-486 vydala veškeré mzdy a zisky, které jsou v ní obsaženy, až do posledního centimu ve sféře F^1-162. 972 pracovních dnů, zpředmětněných v celkovém produktu G^1-486 a rovnajících se hodnotě v nich obsaženého konstantního kapitálu, nelze tudíž prodat. Nic nám tedy nepomohlo, že potíž, na kterou jsme narazili u 8 loket plátna ve sféře I neboli u 24 pracovních hodin neboli u 2 pracovních dnů, které představují v produktu této sféry hodnotu konstantního kapitálu, jsme přesunuli na téměř 800 výrobních odvětví.

Nic by nám nepomohlo, kdybychom si namlouvali, že výpočet by vyšel jinak, kdyby třeba sféra A nevydala celý svůj zisk a celou svou mzdu na plátno, nýbrž vydala část z nich na produkty B a C. Hranicí výdajů je množství hodin přidané práce, jež je obsažena v A, B, C; proto mohou tyto sféry velet jen takovému množství pracovní doby, které se rovná práci, kterou samy přidaly. Koupí-li více jednoho produktu, musí koupit méně druhého produktu. To by výpočet jen zamotalo, ale na výsledku by se tím nic nezměnilo.

Co tedy máme dělat? V uvedeném výpočtu máme:

		Produkt: v pracovních dnech	Přidaná práce	Konstantní kapitál
A =	3	1	2
B =	6	2	4
C =	18	6	12
D =	18	6	12
E =	162	54	108
F =	486	162	324
_______________________________________
Celkem	729	243	486

(¹/₃ produktu A se spotřebuje v téže sféře.)

Kdyby se v tomto výpočtu poslednich 324 pracovních dnů (konstantní kapitál v F) rovnalo konstantnímu kapitálu, který si zemědělec sám nahrazuje, ponechává ze svého produktu a vrací půdě, a který se tedy nemusí platit novou prací, pak by výpočet souhlasil. Hádanka by se však vyřešila jedině proto, že část konstantního kapitálu se nahrazuje sama.

Ve skutečnosti tedy bylo podle našeho výpočtu spotřebováno 324 pracovních dnů, které odpovídají nově přidané práci. Hodnota posledního produktu, rovnající se 486 pracovním dnům, se rovná hodnotě veškerého konstantního kapitálu, který je obsažen v A až F, a ta se rovněž rovná 486 pracovním dnům. Abychom to vysvětlili, předpokládejme, že v G je 486 dnů nové práce; z toho však budeme mít jen to potěšení, že místo toho, abychom se vypořádali s konstantním kapitálem 486 dnů ǁ283ǀ budeme se muset zabývat konstantním kapitálem 972 pracovních dnů obsažených v produktu G, který se rovná 1458 pracovním dnům (972 konstantního kapitálu + 486 práce). Kdybychom si chtěli pomoci předpokladem, že ve sféře G se pracuje bez konstantního kapitálu, takže produkt by se rovnal jen 486 dnům nové přidané práce, pak by nám ovšem výpočet vyšel, ale problém, kdo platí tu část hodnoty obsažené v produktu, která tvoří konstantní kapitál, bychom byli vyřešili tím, že bychom předpokládali případ, kdy se konstantní kapitál rovná nule a kdy tedy také netvoří část hodnoty produktú.

Aby mohl být celkový produkt A beze zbytku prodán směnou za nově přidanou práci a rozložen na zisk a mzdu, musela by se vydat celá práce přidaná k A, B a C v podobě práce zpředmětněné v produktu sféry A.^[42] Stejně tak, aby se mohl prodat celý produkt B + C, musela by se vydat všechna práce nově přidaná v D¹—D¹⁸.^[43] A právě tak, aby se mohl koupit celý produkt D¹—D¹⁸, bylo by zapotřebí veškeré práce přidané v E^1-54. Aby se mohl koupit celý produkt E^1-54, bylo by zapotřebí veškeré práce přidané v F^1-162. A konečně, aby se mohl koupit celý produkt F^1-162, bylo by zapotřebí celé pracovní doby přidané v G^1-486. V těchto 486 výrobních sférách, které představuje G^1-486, se nakonec celá přidaná práce rovná celému produktu 162 sfér F, a celý tento produkt, který je nahrazen prací, je tak velký jako konstantní kapitál ve sférách A, B^1-2, C^1-6, D^1-18, E^1-54, F^1-162. Ale konstantní kapitál sféry G, který je dvakrát tak velký jako konstantní kapitál použitý v A—F¹⁶², není nahrazen a ani nemůže být nahrazen.

Ve skutečnosti jsme zjistili — protože podle našeho předpokladu je v každé výrobní sféře poměr mezi nově přidanou prací a minulou prací 1:2, že k tomu, aby bylo možno koupit produkt předchozích sfér, je vždy třeba, aby všechnu svou novou práci připojilo dvakrát tolik nových sfér [kolik je všech předchozích sfér dohromady]; ke koupi celkového produktu A je zapotřebí přidané práce A a B^1-2, ke koupi produktu C^1-6, je zapotřebí přidané práce 18 D čili D^1-18 (tj. 2 x 9)^[44] atd. Zkrátka, je vždy třeba dvakrát tolik nově přidané práce, kolik je jí v samém produktu, takže v poslední výrobní sféře G by nově přidaná práce musela být dvakrát tak velká, jako je, aby koupila celý produkt. Zkrátka, v konečném výsledku, u G, se setkáváme s tím, co jsme viděli už u výchozího bodu A, tj. že nově přidaná práce nemůže ze svého vlastního produktu koupit větši rnnožstvi práce, než sama obsahuje, a že nemůže koupit minulou práci, obsaženou v konstantnim kapitálu.

Není tedy možné, aby hodnota důchodu kryla hodnotu celého produktu. Protože však kromě důchodu neexistuje fond, ze kterého by mohl být zaplacen tento produkt, který zrobce prodává (individuálnímu) spotřebiteli, není možné, aby se hodnota celého produktu minus hodnota důchodu vůbec prodala, zaplatila čili (individuálně) spotřebovala. Ale každý produkt se přece musí prodat a jeho cena (za předpokladu, že cena se zde rovná hodnotě) musí být zaplacena.

Ostatně už od samého počátku se dalo předvídat, že vsunutí aktů směny, prodeje a koupě různého zboží nebo produktů rúzných výrobních sfér nás nepřivede ani o krok kupředu. U A, u prvního zboží, plátna, jsme měli ¹/₃ neboli ǁ283aǀ 12 hodin nově přidané práce a 2 x 12 čili 24 hodin minulé práce obsažené v [konstantnim] kapitálu. Mzda a zisk mohly koupit za zboží A, tedy i z každého ekvivalentu zboží A v nějakém jiném produktu, jen takovou část produktu, která se rovná 12 pracovním hodinám. Nemohly odkoupit svůj vlastní konstantní kapitál obsahující 24 hodin, a tedy ani ekvivalent tohoto konstantního kapitálu v nějakém jiném zboží.

Je možné, že ve zboží B je poměr mezi přidanou prací a konstantním kapitálem odlišný. Ale ať už je poměr mezi přidanou prací a konstantním kapitálem v různých sférách seberůznější, můžeme vypočítat jeho průměr a tedy říci, že v produktu celé společnosti neboli celé kapitalistické třídy, v celkovém produktu kapitálu, se nově přidaná práce rovná a, a minulá práce existující jako konstantní kapitál, se rovná b. Čili, že poměr 1:2, který předpokládáme u A, u plátna, je jen symbolické vyjádření poměru a : b a neznamená nic jiného, než že mezi těmito dvěma prvky, mezi živou prací přidanou v běžném roce nebo v nějakém libovolném časovém úseku a mezi minulou prací, která tu je jako konstantní kapitál, existuje nějaký, tak či onak určený a určitelný poměr. Nekoupí-li se za 12 hodin práce přidaných k přízi jen plátno, nýbrž koupí-Ii se plátna například jen za 4 hodiny, pak se může za zbývajících 8 hodin koupit jakýkoli jiný produkt, ale celkem se nikdy nemůže koupit za více než za 12 hodin. A koupí-li se za 8 hodin práce jiný produkt, musí A prodat za 32 hodin plátna. Příklad A tedy platí pro celkový kapitál celé společnosti; tím, že vsuneme směnu různého zboží, se problém sice může zkomplikovat, ale na podstatě věci se tím nic nezmění.

Předpokládejme, že A je celkový produkt společnosti; v tomto případě si výrobci mohou koupit ¹/₃ tohoto produktu pro vlastni spotřebu a zaplatit ji úhrnem svých mezd a zisků, rovnajícím se veškeré nově přidané práci, rovnající se úhrnu jejich celkového důchodu. K tomu, aby zaplatili, koupili a spotřebovali zbývajíci ²/₃, chybí jim potřebný fond. Tedy stejně jako se nově přidaná práce — ¹/₃ celkové práce, rozložitelná na zisk a mzdu — kryje sama svým produktem neboli odnímá jen tu část hodnoty produktu, v níž je obsažena ¹/₃ celkové práce, nově připojená práce nebo její ekvivalent, právě tak se musí krýt svým vlastním produktem i ²/₃ minulé práce. To znamená, že konstantní kapitál se rovná sám sobě a že sám sebe nahrazuje z té části hodnoty, kterou představuje v celkovém produktu. Směna mezi různým zbožím, řada koupí a prodejů mezi různými výrobními sférami, mění formu jen potud, že se konstantní kapitál v různých výrobních sférách vzájemně kryje v poměru, ve kterém je v nich původně obsažen.

To je nyní zapotřebí blíže určit. ǀ283aǁ

[b) Nemožnost nahradit celý konstantní kapitál společnosti
směnou mezi výrobci spotřebních předmětů a výrobci
výrobních prostředků]

ǁ283bǀ Tentýž názor, tj. že se roční produkt země rozděluje na mzdy a zisky (pozemková renta, úrok atd. se zahrnuje do zisků), vyslovuje A[dam] Smith v kn. II, kap. 2, když zkoumá peněžní oběh a úvěrový systém (srov. o tom dále Tooka), kde říká:

„Na oběh v každé zemi lze pohlížet tak, jako kdyby se rozpadal na dvě různé složky: na oběh mezi obchodníky“ (dealera) (Garnier vysvětluje, že pod výrazem „dealera“ tu rozumí „všechny obchodníky, továrníky, řemeslníky atd., slovem všechny provozovatele [agenta] obchodu a průmyslu země“) „a na oběh mezi obchodníky a spotřebiteli. Ačkoli se může užívat hned v té, hned v oné oblasti oběhu týchž peněz, ať už papírových nebo kovových, potřebují obě, protože oba tyto procesy probíhají současně, určité množství těchto peněz, ať už těch nebo oněch. Hodnota zboží obíhajícího mezi jednotlivými obchodníky nemůže být nikdy větší než hodnota zboží obíhajícího mezi obchodníky a spotřebiteli, neboť všechno, co obchodníci kupují, se musí konec konců prodat spotřebitelům.“ (Sv. II, kn. II, kap. 2, str. 292—293.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 310.]^[45]

K tomu i k Tookovi se vrátíme při dalším výkladu.^[46]

Vraťme se však k našemu příkladu. Denní produkt sféry A, tkalcovny plátna, se rovnal 12 loktům čili 36 šilinkům čili 36 pracovním hodinám. Těchto 36 pracovních hodin se rozpadá na 12 hodin nově přidané práce, která se dá rozložit na mzdu a zisk, a na 24 hodin čili 2 dny rovnající se hodnotě konstantního kapitálu, který však nyní už neexistuje ve staré formě příze a tkalcovského stavu, nýbrž ve formě plátna, a přitom v takovém množství plátna, které se rovná 24 hodinám čili 24 šilinkům. Toto množství plátna obsahuje totéž množství práce jako příze a tkalcovský stav, které nahrazuje. Tímto množstvím plátna lze tedy znovu koupit totéž množství příze a tkalcovských stavů (za předpokladu, že hodnota příze a tkalcovského stavu zůstala stejná a že se nezměnila produktivita práce v těchto odvětvích průmyslu). Přadlák a továrník vyrábějící tkalcovské stavy musí prodat celý svůj roční nebo denní produkt (což je zde pro náš účel lhostejné) tkalci, neboť tkadlec je jediný, pro nějž má jejich zboží užitnou hodnotu. Je jeho jediným spotřebitelem.

Rovná-li se však konstantní kapitál tkalce 2 pracovním dnům (jeho denně spotřebovaný konstantní kapitál), připadají na jeden pracovní den tkalce 2 pracovní dny přadláka a výrobce strojů — 2 pracovní dny, které se zase rozkládají ve velmi různých poměrech na přidanou práci a konstantní kapitál. Ale celkový denní produkt přadláka a továrníka vyrábějícího stroje dohromady (za předpokladu, že továrník vyrábí jen tkalcovské stavy), tj. konstantní kapitál a přidaná práce dohromady, nemohou činit více než 2 pracovní dny, kdežto produkt tkalce obsahuje — v důsledku toho, že nově přidal 12 hodin práce — 3 pracovní dny. Je možné, že přadlák a továrník vyrábějící stroje spotřebují stejné množství živé pracovní doby jako tkadlec. Pak musí být pracovní doba obsažená v jejich konstantním kapitálu nižší. Bud jedno, nebo druhé. Přadlák a továrník vyrábějící stroje nemohou v žádném případě použít téhož množství zpředmětněné i živé práce (summa summarum [všechno dohromady]) jako tkadlec. Je možné, že tkadlec použije poměrně méně živé pracovní doby než přadlák (přadlák jí například používá určitě méně než pěstitel lnu); pak musí být převaha jeho konstantního kapitálu nad variabilní částí kapitálu tím větší.

ǁ248ǀ Konstantní kapitál tkalce tedy nahrazuje celý kapitál přadláka a továrníka vyrábějícího tkalcovské stavy, nahrazuje nejen jejich vlastní konstantní kapitál; ale i práci, která byla nově přidána při předení a výrobě strojů. Nový konstantní kapitál tu tedy úplně nahrazuje jiné konstantní kapitály a kromě toho i celou práci, která k nim byla nově přidána. Přadlák a továrník vyrábějící tkalcovské stavy nahradili tím, že prodali tkalci své zboží, nejen svůj konstantní kapitál, ale dostali zaplacenu i nově přidanou práci. Tkalcův konstantní kapitál jim nahrazuje jejich vlastní konstantní kapitál a realisuje jejich důchod (mzdu a zisk dohromady). Pokud jim tkalcův konstantní kapitál nahrazuje jen jejich vlastní konstantní kapitál, který mu předali ve formě příze a tkalcovského stavu, došlo jen ke směně konstantního kapitálu v jedné formě za konstantní kapitál v jiné formě. Ve skutečnosti nedošlo k žádné změně hodnoty konstantního kapitálu.

Vraťme se však ještě dále. Produkt přadláka se rozkládá na dvě části, na len, vřetena, uhlí atd., zkrátka na jeho konstantní kapitál, a na nově přidanou práci. Stejně je tomu i s celkovým produktem továrníka vyrábějícího stroje. Když přadlák nahrazuje svůj konstantní kapitál, platí nejen celý kapitál továrníka vyrábějícího vřetena atd., ale i celý kapitál pěstitele lnu. Konstantní kapitál přadláka platí konstantní část jejich kapitálu plus přidanou práci. Pokud jde nyní o pěstitele lnu, rozpadá se jeho konstantní kapitál — po odečtení zemědělského nářadí atd. — na semena, hnojiva atd. Předpokládejme, že tato část pachtýřova konstantního kapitálu — jak tomu ve více nebo méně zprostředkované formě v zemědělství musí vždy být — tvoří roční srážku z jeho vlastního produktu, srážku, která se každoročně z pachtýřova vlastního produktu vrací půdě, tj. výrobě. Zde máme část konstantního kapitálu, která se sama nahrazuje a která se nikdy neprodává, a tedy ani nikdy neplatí a ani nikdy nespotřebovává, která nikdy nevchází do osobní spotřeby. Semena atd. se rovnají určitému množství pracovni doby. Hodnota semen atd. vchási do hodnoty celkového produktu; ale tatáž hodnota — protože tu jde o totéž množství produktů (za předpokladu, že se produktivita práce nezměnila) — se zase odečítá od celkového produktu a vrací se výrobě, nevchází do oběhu.

Vidíme, že alespoň část konstantního kapitálu — to, co lze považovat v zemědělství za surovinu — se sama nahrazuje. Máme tu tak před sebou důležitou část — nejdůležitější odvětví co do objemu a množství kapitálu, které v něm vězí — roční produkce, kde se značná část konstantního kapitálu, skládající se ze surovin (až na umělá hnojiva atd.), nahrazuje sama a nevchází do oběhu a nenahrazuje se tudíž žádnou formou důchodu. Přadlák tedy nemusí pěstiteli lnu platit tuto část konstantního kapitálu (část konstantního kapitálu, kterou si pěstitel lnu sám nahradil a zaplatil), a právě tak ji nemusí tkadlec platit přadlákovi a kupec plátna tkalci.

Předpokládejme, že by všichni, kteří jsou přímo nebo nepřímo zúčastněni na výrobě 12 loket plátna (=36 šilinkům = 3 pracovním dnům neboli 36 pracovním hodinám), byli placeni jen plátnem. Především je jasné, že výrobci prvků plátna, konstantního kapitálu plátna, nemohou spotřebovat svůj v1astní produkt, protože tyto produkty byly vyrobeny pro výrobu a nemohou vejít do bezprostřední ǁ285ǀ spotřeby. Musí tedy své mzdy a zisky vydat na plátno — na produkt, který nakonec vchází do osobní spotřeby. Co nespotřebují v plátnč, musí spotřebovat v jiném spotřebitelném produktu, který smění za plátno. Výrobci jiných produktů spotřebuji tedy právě tolik plátna, kolik (co do hodnoty) jiných produktů místo plátna spotřebují výrobci plátna. Je to totéž, jako kdyby je výrobci plátna sami spotřebovali v podobě plátna, protože kolik spotřebují v jiných produktech, tolik spotřebují výrobci jiných produktů v plátně. Celá záhada se tedy musí vysvětlit bez jakéhokoli ohledu na směnu; rozluštíme ji, prozkoumáme-li, jak se těchto 12 loket plátna rozděluje mezi všechny výrobce, kteří se zúčastnili na jeho výrobě nebo na výrobě jeho prvků.

V přízi a v tkalcovském stavu tvoří jednu třetinu práce, kterou přidali přadlák a továrník vyrábějící tkalcovské stavy — nechť tento továrník zároveň vyrábí i spřádací stroje — a dvě třetiny tvoří jejich konstantní kapitál. Z 8 loket plátna (tj. z 24 hodin) neboli z 24 šilinků, které nahrazují celý jejich produkt, mohou tedy spotřebovat ⁸/₃ lokte, což se rovná 2²/₃ lokte plátna neboli 8 hodinám práce neboli 8 šilinkům. Zbývá tedy vysvětlit, jak je to s 5¹/₃ lokte neboli se 16 pracovními hodinami.

5¹/₃ lokte neboli 16 pracovních hodin představují konstantní kapitál přadláka a továrníka vyrábějícího tkalcovské stavy. Předpokládáme-li, že v konstantním kapitálu přadláka tvoří surovina, tj. zde len, dvě třetiny, může pěstitel lnu spotřebovat celé tyto dvě třetiny v podobě plátna, protože svůj konstantní kapitál ˂přičemž předpokládáme, že se opotřebování jeho pracovních nástrojů atd. rovná nule> vůbec nevrhá do oběhu, nýbrž jej už odpočítal z produktu a reservoval pro reprodukci. Může tedy koupit ²/₃ z 5¹/₃ lokte plátna^[47] neboli ze 16 pracovních hodin, což je 3⁵/₉ lokte neboli 10/3 pracovní hodiny. Zbývá tedy vypořádat se jen s 51/3 lokte minus 35/o lokte neboli se 16 pracovními hodinami minus 10²/₃ pracovní hodiny, tj. s 1⁷/₉ lokte neboli s 5¹/₃ pracovní hodiny. Těchto 1⁷/₉ lokte neboli 5¹/₃ pracovní hodiny se rozkládá na konstantní kapitál továrníka vyrábějícího tkalcovské stavy a na celkový produkt továrníka vyrábějícího spřádací stroje, při čemž se předpokládá, že tito továrníci jsou jedna a táž osoba.

ǁ286ǀ Tedy ještě jednou:

Z 8 loket, které nahrazují konstantní kapitál tkalce, spotřebuje tedy 2 lokte (= 6 šilinků = 6 hodin) přadlák a ²/₃ lokte (2 šilinky = 2 pracovní hodiny) továrník vyrábějící tkalcovské stavy a jiné výrobní nástroje.

Zbývá nám tedy vypořádat se s 8 minus 2 ²/₃ lokte, tj. s 5 ¹/₃ lokte (= 16 šilinků = 16 pracovních hodin). Těchto zbývajících 5 ¹/₃ lokte (= 16 šilinků = 16 pracovních hodin) se rozkládá takto: Předpokládáme, že ve 4 loktech, které představují konstantní kapitál přadláka, tj. prvky jeho příze, rovnají se ³/₄ lnu a ¹/₄ spřádacímu stroji. Prvky ǁ287ǀ spřádacího stroje vypočítáme později, až přejdeme ke konstantnímu kapitálu výrobce tkalcovských strojů. Oba výrobci jsou jedna a táž osoba.

Ze 4 loket, které nahrazují konstantní kapitál přadláka, připadají tedy ³/₄, tj. 3 lokte, na len. Ale značná část konstantního kapitálu, jehož se používá při výrobě lnu, nemusí být znovu nahrazena, protože už ji pěstitel lnu ve formě semen, hnojiv, píce, skotu atd. vrátil půdě. Proto do té části jeho produktu, kterou prodává, můžeme v našem případě započítat jako konstantní kapitál jen opotřebování jeho pracovních nástrojů atd. Zde musíme přidanou práci odhadnout nejméně na dvě třetiny a konstantní kapitál, který má být nahrazen, nejvýše na jednu třetinu.

Tedy:

	Celkový produkt	Konstantní kapitál	Zemědělská práce	Možno spotřebovat
Len	3 lokte 9 šilinků 9 pracovnich hodin	1 loket 3 šilinky 3 pracovní hodiny	2 lokte 6 šilinků 6 pracovních hodin	2 lokte 6 šilinků 6 pracovních hodin

Zbývá nám tedy ještě vzít v úvahu:

1 loket (3 šilinky, 3 pracovní hodiny) rovnající se konstantnímu kapitálu pěstitele lnu;

1¹/₃ lokte (4 šilinky, 4 pracovní hodiny) rovnající se konstantnímu kapitálu tkalcovského stavu;

a konečně 1 loket (3 šilinky, 3 pracovní hodiny) pro celkový produkt, který je obsažen v spřádacím stroji.

Především je tedy třeba odečíst to, co může spotřebovat výrobce spřádacího stroje směnou za zhotovení spřádacího stroje:

	Celkový produkt	Konstantní kapitál	Práce přidaná při výrobě stroje	Možno spotřebovat
Spřádací stroj	1 loket 3 šilinky 3 pracovní hodiny	2/3 lokte 2 šilinky 2 pracovní hodiny	1/3 lokte 1 šilink 1 pracovní hodina	1/3 lokte 1 šilink 1 pracovní hodina

Dále je třeba rozložit hodnotu zemědělského stroje, který tvoří konstantní kapitál pěstitele lnu, na tu část, kterou je možno spotřebovat, ana jiné části:

	Celkový produkt	Konstantní kapitál	Práce přidaná při výrobě stroje	Možno spotřebovat
Zemědělský stroj	1 loket 3 šilinky 3 pracovní hodiny	2/3 lokte 2 šilinky 2 pracovní hodiny	1/3 lokte 1 šilink 1 pracovní hodina	1/3 lokte 1 šilink 1 pracovní hodina/td>

Shrňme tedy tu část celkového produktu tkalce, která připadá na stroje: jsou to 2 lokte na tkalcovský stav, 1 loket na spřádací stroj, 1 loket na zemědělský stroj — celkem 4 lokte (12 šilinků, 12 pracovních hodin neboli ¹/₃ celkového produktu rovnajícího se 12 loktům plátna). Z těchto 4 loket může výrobce tkalcovského stavu spotřebovat ²/₃ lokte, výrobce spřádacího stroje ¹/₃, výrobce zemědělského stroje rovněž ¹/₃, tj. celkem 1¹/₃ lokte. Zbývají 2²/₃, lokte, a to ⁴/₃ lokte připadající na konstantní kapitál tkalcovského stavu, ²/₃ na konstantní kapitál spřádacího stroje a ²/₃ na konstantní kapitál zemědělského stroje, což se rovná ⁸/₃ neboli 2²/₃ lokte (= 8 šilinkům = 8 pracovním hodinám). Toto tedy tvoří konstantní kapitál výrobce strojů, který se má nahradit. Na jaké části se nyní tento konstantní kapitál rozkládá? Jednak na suroviny, železo, dřevo, řemeny atd. Jednak zase na část jeho pracovního stroje (který si třeba zhotovil sám), který potřebuje k výrobě strojů a který se opotřebovává. Předpokládejme, že suroviny tvoří ²/₃ tohoto konstantního kapitálu a opotřebování stroje na výrobu strojů ¹/₃. Touto ¹/₃ se budeme zabývat později. ²/₃ připadající na dřevo a železo ǁ288ǀ tvoří ²/₃ z 2²/₃ lokte (2²/₃ lokte = ⁸/₃ lokte = ²⁴/₉ lokte); z toho ¹/₃ = ⁸/₉, tedy ²/₃ = ¹⁶/₉ lokte.

Předpokládejme tedy, že zde [při výrobě dřeva a železa] připadá na stroje ¹/₃ a na přidanou práci připadají ²/₃ (protože na suroviny nepřipadá nic). V tomto případě pak nahrazují ²/₃ z ¹⁶/₉ lokte přidanou práci a ¹/₃ stroje. Na nahrazení strojů tedy zase zbývá ¹⁶/₂₇ lokte. Konstantní kapitál výrobce železa a dřeva, zkrátka těžebního průmyslu, se neskládá ze surovin, nýbrž jen z výrobních nástrojů, které zde všeobecně nazýváme stroji.

Tedy ⁸/₉ lokte připadá na nahrazení stroje na výrobu strojů. ¹⁶/₂₇ lokte připadá na nahrazení strojů, kterých používá výrobce železa a dřeva. Tedy ²⁴/₂₇ + ¹⁶/₂₇ = ⁴⁰/₂₇ = 1¹³/₂₇ lokte. Toto množství plátna by se mělo opět připočítat výrobci strojů.

Stroje. ²⁴/₂₇ lokte tvoří náhradu za opotřebování stroje na výrobu strojů. Tento stroj se však opět rozkládá na suroviny (železo, dřevo atd.), na tu část strojního zařízení, která byla opotřebována při výrobě stroje na výrobu strojů, a na přidanou práci. Rovná-li se tedy každý z těchto prvků jedné třetině, připadne ⁸/₂₇ lokte na přidanou práci a ¹⁶/₂₇ lokte zbude na nahrazení konstantního kapitálu stroje na výrobu strojů. To znamená, že ⁸/₂₇ lokte připadne na suroviny a ⁸/₂₇ lokte na nahrazení té hodnotové součásti, která představuje opotřebování strojů použitých k přetvoření této suroviny (celkem ¹⁶/₂₇ lokte).

Na druhé straně se ¹⁶/₂₇ lokte, které nahrazují stroje výrobce železa a dřeva, rozkládá rovněž na suroviny, stroje a přidanou práci. Tvoří-li přidaná práce ¹/₃, rovná se lokte, a konstantní kapitál v této části stroje představuje ³²/₈₁ lokte, z čehož ¹⁶/₈₁ připadá na suroviny a ¹⁶/₈₁ nahrazuje opotřebování strojů.

V rukou výrobce strojů by tak zůstalo jako konstantní kapitál k náhradě opotřebování jeho strojů ⁸/₂₇ lokte, kterými nahrazuje opotřebování svých strojů na výrobu strojů, a ^16/₈₁ lokte, které připadají na opotřebování strojů, jež mají být nahrazeny výrobcem železa a dřeva.

Na druhé straně by měl výrobce strojů ze svého konstantního kapitálu nahradit prostřednictvím ⁸/₂₇ lokte suroviny obsažené ve stroji na výrobu strojů a prostřednictvím ¹⁶/₈₁ lokte suroviny, které jsou obsaženy ve strojích výrobce železa a dřeva. Z tohoto množství plátna by však opět ²/₃ připadly na přidanou práci a ¹/₃ na opotřebování stroje. Tedy z platí práci ²/₃, tj. Z této suroviny by ǁ289ǀ opět zbylo na nahrazení strojů lokte. Těchto lokte se tedy vrací k výrobci strojů.

V rukou výrobce strojů by nyní znovu bylo: ⁸/₂₇ lokte k náhradě opotřebování stroje na výrobu strojů, ¹⁶/₈₁ k náhradě opotřebování strojů výrobce železa a dřeva; připadá na tu hodnotovou součást, která v surovinách (v železe atd.) nahrazuje stroje výrobce strojů.

A tak bychom mohli poěítat až do nekonečna; stále v menších zlomcích, ale našich 12 loket plátna nikdy nerozložíme beze zbytku.

Shrňme krátce, jak jsme dosud postupovali při zkoumání.

Nejdříve jsme řekli, že v různých výrobních sférách existuje různý poměr mezi nově přidanou prací (která zčásti nahrazuje variabilní kapitál vynaložený na mzdy a zčásti tvoří zisk, nezaplacenou nadpráci) a konstantním kapitálem, ke kterému se tato práce přidává. Můžeme však předpokládat průměrný poměr mezi a — přidanou prací — a b — konstantním kapitálem; můžeme například předpokládat, že v průměru se konstantní kapitál má k přidané práci jako 2 : 1 = ²/₃ : ¹/₃. Je-li tomu tak, řekli jsme dále, v každé výrobní sféře kapitálu, pak přidaná práce (mzda a zisk dohromady) může v každé jednotlivé výrobní sféře koupit vždy jen ¹/₃ svého vlastního produktu, neboť mzda a zisk tvoří dohromady jen ¹/₃ celkové pracovní doby realisované v produktu. Kapitalistovi patří ovšem i ty ²/₃ produktu, které nahrazují jeho konstantní kapitál. Chce-li však kapitalista pokračovat ve výrobě, musí svůj konstantní kapitál nahradit, musí tedy ²/₃ svého produktu opět přeměnit v konstantní kapitál. K tomu musí tyto ²/₃ prodat.

Ale komu? Tu třetinu produktu, kterou lze koupit za úhrn zisku a mzdy, jsme už odpočítali. Jestliže tato suma představuje 1 pracovní den čili 12 hodin, pak ta část produktu, jejíž hodnota se rovná konstantnímu kapitálu, představuje 2 pracovní dny čili 24 hodin. Předpokládáme proto, že se druhá třetina produktu kupuje za úhrn zisku a mzdy jiného výrobního odvětví a že poslední třetinu kupuje opět za úhrn zisku a mzdy třetí výrobní odvětví. Ale v tomto případě jsme konstantní kapitál produktu I směnili jen za mzdu a zisk, tj. za nově přidanou práci, tím, že jsme předpokládali, že celá přidaná práce obsažená v produktech II a III spotřebovává produkt I. Ze 6 pracovních dnů, které jsou obsaženy v produktech II a III, a to jak v podobě přidané práce, tak i v podobě minulé práce, nebyl žádný nahrazen, koupen, ani prací obsaženou v produktu I, ani prací obsaženou v produktech II a III. Museli jsme proto opět předpokládat, že na koupi produktů II a III vynakládají celou svou přidanou práci výrobci jiných produktů atd. Nakonec jsme se museli zastavit u nějakého produktu X, ve kterém se přidaná práce rovnala souhrnu konstantních kapitálů všech předcházejících produktů; avšak vlastní konstantní kapitál tohoto produktu, který v něm tvořil dvě třetiny, nebylo možno prodat. Nedostali jsme se tedy s problémem ani o krok dále. U produktu X jsme stáli před touž otázkou jako u produktu I: Komu se prodá ta část produktu, která nahrazuje konstantní kapitál? Nebo snad ¹/₃ nové práce, která byla produktu přidána, nahrazuje ¹/₃ nové práce, která je v produktu obsažena, plus ²/₃ minulé práce? Je možné, aby ¹/₃ = ³/₃?

Ukázalo se tu tedy, že přesouvání potíží z produktu I na produkt II atd., zkrátka zavedení zprostředkujícího článku, jenž záleží v pouhé směně zboží, nic nepomáhá.

ǁ290ǀ Museli jsme proto otázku formulovat jinak.

Předpokládali jsme, že 12 loket plátna (= 36 šilinkům = 36 pracovním hodinám) jsou produktem, ve kterém je obsaženo 12 pracovních hodin čili 1 pracovní den tkalce (nutná práce a nadpráce dohromady, tj. úhrn zisku a mzdy) a ve kterém ²/₃ představují hodnotu konstantního kapitálu obsaženého v plátně, tj. hodnotu příze, strojů atd. Předpokládali jsme dále — abychom vyloučili vytáčky a výmluvy na mezioperace — že jde o takové plátno, které je určeno výhradně k osobní spotřebě a že tedy např. není surovinou pro nějaký nový produkt. Tím jsme zároveň předpokládali, že je produktem, který se musí zaplatit mzdou a ziskem, tj. musí se směnit za důchod. A konečně jsme pro zjednodušení předpokládali, že se žádná část zisku nepřeměňuje v kapitál, nýbrž že se celý zisk vynakládá jako důchod.

Pokud jde o první 4 lokte, o první třetinu produktu rovnající se 12 pracovním hodinám, které přidal tkadlec, byli jsme s nimi brzy hotovi. Rozkládají se na mzdu a zisk; jejich hodnota se rovná hodnotě úhrnu tkalcova zisku a mzdy. Spotřebuje je tedy sám tkadlec a jeho dělníci. Pro tyto 4 lokte je toto řešení konečné. Vždyť nespotřebuje-li se zisk a mzda v plátně, nýbrž v nějakém jiném produktu, je tomu tak jen proto, že výrobci nějakého jiného produktu spotřebují tu část svého produktu, kterou mohou spotřebovat, nikoli v tomto svém vlastním produktu, nýbrž v plátně. Když například z těchto 4 loket plátna spotřebuje sám tkadlec plátna jen 1 loket, ale 3 lokte spotřebuje v mase, v chlebě, v sukně, spotřebovali tkalci plátna právě tak jako předtím hodnotu 4 loket plátna; jen s tím rozdílem, že 3/4 této hodnoty spotřebovali ve formě jiného zboží, zatímco výrobci tohoto jiného zboží spotřebovali maso, chléb a sukno, které mohli spotřebovat jako svou mzdu a zisk, ve formě plátna. ˂Přitom se tu samozřejmě předpokládá, jako vždy při celém tomto zkoumání, že zboží se prodá, a to za svou hodnotu.˃

Ale teď přijde vlastní problém. Konstantní kapitál tkalce existuje nyní ve formě 8 loket plátna (= 24 pracovním hodinám = 24 šilinkům). Chce-li tkadlec pokračovat ve výrobě, musí těchto 8 loket plátna přeměnit v peníze, v 24 šilinků, a za těchto 24 šilinků koupit na trhu to nově vyrobené zboží, z něhož se skládá jeho konstantní kapitál. Abychom otázku zjednodušili, předpokládejme, že své stroje nenahrazuje najednou po několika letech, nýbrž že musí z tržby za svůj produkt denně nahrazovat in natura tu část strojů, která se rovná denně ničené části hodnoty těchto strojů. Tkadlec musí tu část produktu, která se rovná hodnotě konstantního kapitálu spotřebovaného v tomto produktu, nahradit prvky tohoto konstantního kapitálu, tj. předmětnými výrobními podmínkami své práce. Naproti tomu tkalcův produkt, plátno, nevchází jako podmínka výroby do žádné jiné výrobní sféry, nýbrž přechází jen do osobní spotřeby. Tkadlec tedy může tu část svého produktu, která představuje jeho konstantní kapitál, nahradit jen tehdy, když ji smění za důchod, tj. za tu část hodnoty produktu jiného výrobce, která záleží ve mzdě a zisku, tudíž v nově přidané práci. Takto je problém formulován správně. Otázkou je jen, za jakých podmínek se může vyřešit.

Jedna potíž, která vznikla při našem prvním pojetí, je už nyní částečně odstraněna. Ačkoli se v každé výrobní sféře přidaná práce rovná jedné třetině a konstantní kapitál podle předpokladu dvěma třetinám, lze tuto jednu třetinu, kterou tvoří přidaná práce čili úhrnná hodnota důchodu (mezd a zisků; jak jsme poznamenali už dříve, abstrahujeme zde od části zisku, která se opět přeměňuje v kapitál), spotřebovat jen v produktech těch výrobních odvětví, která pracují bezprostředně pro osobní spotřebu. Produkty všech ostatních výrobních odvětví mohou být spotřebovány jen jako kapitál, mohou vejít jen do průmyslové spotřeby.

ǁ291ǀ Konstantní kapitál představovaný 8 lokty (= 24 hodinám = 24 šilinkům) se skládá z příze (suroviny) a strojů. Dejme tomu, že z ³/₄ ze surovin a z ¹/₄ ze strojů. (Do surovin je tu kromě toho možno započítat všechny pomocné materiály jako olej, uhlí atd. Přesto je pro zjednodušení raději necháváme úplně stranou.) Příze by v tomto případě stála 18 šilinků neboli 18 pracovních hodin = 6 loktům; stroje by stály 6 šilinků = 6 pracovním hodinám = 2 loktům.

Koupí-li tedy tkadlec, který má 8 loket, za 6 loket přízi a za 2 lokte stroje, pak svým konstantním kapitálem 8 loket nahradí nejen konstantní kapitál přadláka a továrníka vyrábějícího tkalcovské stavy, ale i jejich nově přidanou práci. Část z toho, co se jeví jako konstantní kapitál tkalce, vystupuje tedy u přadláka a výrobce strojů jako nově přidaná práce, a proto u nich není kapitálem, nýbrž důchodem.

Ze 6 loket plátna může přadlák sám spotřebovat ¹/₃, tj. 2 lokte (rovnající se nově přidané práci, tj. zisku a mzdě). Avšak 4 lokte mu jen nahrazují len a stroje. Řekněme, že 3 lokte připadají na len a 1 loket na stroje. Těmito 4 lokty musí zaplatit své nové nákupy. Z 2 loket od tkalce může výrobce strojů ²/₃ lokte spotřebovat sám; zbývající ⁴/₃ lokte mu jen nahrazují železo a dřevo, zkrátka suroviny a stroje použité na výrobu strojů. Řekněme, že ze ⁴/₃ lokte připadne 1 loket na suroviny a ¹/₃ lokte na stroje.

Z 12 loket bylo dosud spotřebováno: předně 4 lokte spotřeboval tkadlec; za druhé 2 přadlák; za třetí ²/₃ výrobce strojů; to je celkem 6²/₃ lokte. Zbývá tedy 5¹/₃ lokte. Těchto 5¹/₃ lokte se rozděluje takto:

Přadlák má z hodnoty 4 loket nahradit třemi lokty len a jedním loktem stroje.

Výrobce strojů má z hodnoty ⁴/₃ lokte nahradit jedním loktem železo atd. a jednou třetinou lokte stroje (kterých sám použil při výrobě strojů).

3 lokte za len platí tedy přadlák pěstiteli lnu. U pěstitele lnu je však zvláštnost v tom, že část jeho konstantního kapitálu (totiž semena, hnojiva atd., zkrátka všechny produkty země, které vrací zemi) vůbec nevstupuje do oběhu, a nemusí se tudíž odečítat z produktu, který prodává; tento produkt (kromě té části, která nahrazuje stroje, umělá hnojiva atd.) představuje jen přidanou práci, a proto se rozkládá jen na mzdu a zisk. Předpokládáme-li jako dosud, že ¹/₃ celkového produktu tvoří přidaná práce, pak by se ze 3 loket do této kategorie přidané práce zahrnul 1 loket. Předpokládáme-li, že u zbývajících 2 loket připadá jako dříve ¹/₄ na stroje, byly by to celkem ²/₄ lokte. Zbývajících ⁶/₄ lokte by naproti tomu opět připadalo na přidanou práci, protože tato část produktu pěstitele lnu neobsahuje konstantní kapitál, ten si pěstitel už dříve odečetl. U pěstitele lnu by tedy připadly na mzdu a zisk 2²/₄ lokte. Na nahrazení strojů by zbyly ²/₄ lokte. ˂Z 5¹/₃ lokte, které jsme měli na spotřebu, odpadly tedy 2²/₄ (5⁴/₁₂ — 2⁶/₁₂ = 2¹⁰/₁₂ = 2⁵/₆ lokte).˃ Těchto ²/₄ lokte by tedy mohl pěstitel lnu použít na zakoupení strojů.

Výpočet u výrobce strojů by nyní vypadal takto: z konstantního kapitálu připadajícího na tkalcovský stav vydal 1 loket na železo atd. a ¹/₃. lokte na opotřebování stroje na výrobu strojů v procesu výroby tkalcovského stavu.

Dále však u výrobce strojů kupuje přadlák za 1 loket spřádací stroj a pěstitel lnu za ²/₄ lokte zemědělské nářadí. Z těchto ⁶/₄ lokte musí výrobce strojů spotřebovat ¹/₃ na nahrazení přidané práce a ²/₄ vydat na nahrazení konstantního kapitálu vynaloženého na spřádací stroj a zemědělské nářadí. Avšak ⁶/₄ = ¹⁸/₁₂. ⁶/₁₂ lokte by tedy musel výrobce strojů ǁ292ǀ zase spotřebovat a ¹²/₁₂ neboli 1 loket přeměnit v konstaitní kapitál. (Z dosud nespotřebovaných 2⁵/₆ lokte odpadá tedy ¹/₂ lokte. Zůstává ¹⁴/₆ lokte, tj. 2²/₆ neboli 2¹/₃ lokte.)

Z jednoho lokte plátna, který zůstal u výrobce strojů k nahrazení jeho konstantního kapitálu, by měl výrobce strojů vydat ³/₄ na suroviny, na železo, dřevo atd. a ¹/₄ zaplatit sám sobě jako náhradu za stroj na výrobu strojů.

Celý výpočet by tedy nyní vypadal takto:

Konstantní kapitál výrobce strojů		Na tkalcovský stav připadá: 1 loket na suroviny a 1/2 lokte na opotřebování vlastních strojů [výrobce strojů]. Na spřádací stroj a zemědělské nářadí připadá: 3/4 lokte na suroviny a 1/4 lokte na opotřebování jeho vlastních strojů
		______________________________________________
		Z toho vyplývá: 13/4 lokte na suroviny, 1/3 + 1/4 lokte na opotřebování jeho vlastních strojů

1³/₄ lokte neboli ⁷/₄ lokte tedy kupuje v této hodnotě železo a dřevo u výrobce železa a dřeva. ⁷/₄ = ²¹/₁₂. Ale vzniká zde nová otázka.

U pěstitele lnu nevcházela surovina, tato část konstantního kapitálu, do produktu, který prodal, neboť už byla předem odpočítána. Zde musíme celý produkt rozložit na přidanou práci a stroje. I kdybychom předpokládali, že přidaná práce se tu rovná ²/₃ produktu a stroje ¹/₃ produktu, mohlo by se spotřebovat ¹⁴/₁₂ lokte a ⁷/₁₂, lokte by zbývalo jako konstantní kapitál na stroje. Těchto ⁷/₁₂ by se vrátilo k výrobci strojů.

Zbytek z 12 loket by se tedy skládal z ¹/₃ + ¹/₄ lokte, které by si výrobce strojů měl zaplatit za opotřebování svých vlastních strojů, a ze ⁷/₁₂ lokte, které mu vrací za stroje výrobce železa a dřeva. Tedy ¹/₃ + ¹/₄ = ⁴/₁₂ + ³/₁₂ = ⁷/₁₂. K tomu je třeba připočítat ⁷/₁₂ vrácených výrobcem železa a dřeva (celkem ¹⁴/₁₂ = 1²/₁₂ = 1¹/₆).

Stroje a pracovní nástroje výrobce železa a dřeva musí být koupeny od výrobce strojů, stejně jako stroje a pracovní nástroje tkalce, přadláka a pěstitele lnu. Nechť se tedy jedna třetina ze ⁷/₁₂ lokte, tj. ²/₁₂, rovná přidané práci. Tyto ²/₁₂ mohou tedy být ještě spotřebovány. Zbývajících ⁵/₁₂ (vlastně ‚ ale na takové přesnosti zde nezáleží) představuje konstantní kapitál obsažený v dřevoštěpově sekeře a ve stroji továrníka vyrábějícího železo, přičemž ³/₄ připadají na surové železo, dřevo atd. a ¹/₄ na opotřebování strojů. (Ze ¹⁴/₁₂ lokte zbývá ¹²/₁₂ lokte neboli 1 loket = 3 pracovním hodinám = 3 šilinkům.) Tedy z 1 lokte připadá ¹/₄ lokte na nahrazení stroje na výrobu strojů a ³/₄ lokte na dřevo, železo atd.

Na opotřebování stroje na výrobu strojů připadá tedy ⁷/₁₂ lokte + ¹/₄ lokte = ⁷/₁₂ + ³/₁₂ = ¹⁰/₁₂ lokte. Na druhé straně by nyní bylo naprosto zbytečné rozdělovat ³/₄ lokte připadající na dřevo a železo znovu na jeho součásti a část z toho opět vracet výrobci strojů, který část této části vrací výrobci železa ǁ293ǀ a dřeva. Mohli bychom pokračovat do nekonečna a vždy by zůstával zbytek.

[c) Směna kapitálu za kapitál mezi výrobci výrobních prostředků.
Roční produkt práce a produkt ročně nově přidané práce]

Podívejme se na věc, jak vypadá nyní.

Hodnotu ¹⁰/₁₂ neboli ⁵/₆ lokte připadající na opotřebování strojů si výrobce strojů ponechává na nahrazení opotřebování stroje. ³/₄ neboli ⁹/₁₂ lokte představuje hodnotu obsaženou ve dřevě a v železe. Výrobce strojů ji dal výrobci železa a dřeva, aby nahradil své suroviny. ¹⁹/₁₂ lokte neboli 1⁷/₁₂ lokte zbývá jako zůstatek [který již nelze dále dělit na součásti].

⁵/₆ lokte, které si výrobce strojů ponechává jako zůstatek na náhradu opotřebování svých strojů, se rovná ¹⁵/₆ šilinku = ¹⁵/₆ pracovní hodiny, tj. 2³/₆ neboli 2¹/₂ šilinku neboli 2¹/₂ pracovní hodiny. Tuto hodnotu nemůže výrobce strojů nahradit v podobě plátna; musel by toto plátno sám opět prodat, aby 2¹/₂ šilinku nahradil opotřebování svých strojů, zkrátka řečeno, aby vyrobil nové stroje na výrobu strojů. Komu by však mohl prodat toto plátno? Výrobcům jiného zboží (kromě železa a dřeva) ? Ale tito výrobci už spotřebovali v podobě plátna všechno, co v této podobě mohli spotřebovat. Pouze 4 lokte, které představují mzdu a zisk tkalce, mohou být směněny za jiné produkty (kromě těch, které vcházejí do tkalcova konstantního kapitálu, čili kromě té práce, na kterou se redukuje konstantní kapitál). A s těmito 4 lokty jsme se už vypořádali. Nebo snad má výrobce strojů platit tímto plátnem dělníky? Ale vždyť už jsme z jeho produktu odečetli všechno, co k němu přidává práce, a podle našeho předpokladu to všechno bylo spotřebováno v podobě plátna.

Znázorněme si to jinak:

Tkadlec musí vydat na nahrazení strojů	= 2 lokte	= 6 šilinkům	= 6 prac. hodinám
Přadlák	= 1 loket	= 3 šilinkům	= 3 prac. hodinám
Pěstitel lnu	= 2/4 lokte	= 1 1/2 šilinků	= 1 1/2 prac. hodiny
Výrobce železa a dřeva	= 7/12 loket	= 1 3/4 šilinků	= 1 3/4 prac. hodiny
_____________________________________________________________________________________
Celkové množství loket plátna vydaných na stroje, tj. té části hodnoty plátna, která představuje hodnotu strojü	= 41/12 lokte	= 121/4 šilinků	= 121/4 prac. hodin

Abychom výpočet zjednodušili, předpokládejme 4 lokte = 12 šilinkům = 12 pracovním hodinám, z čehož připadá na práci (zisk a mzdu) jedna třetina, tj. ⁴/₃ lokte čili 1¹/₃ lokte.

Na konstantní kapitál zůstávají 2²/₃ lokte, z čehož připadají ³/₄ na suroviny a ¹/₄ na opotřebování strojů. 2²/₃ = ⁸/₃ = ³²/₁₂. ^1/₄ z toho ⁸/₁₂.

Těchto ⁸/₁₂ lokte na opotřebování strojů je všechno, co zůstává v rukou výrobce strojů, neboť ²⁴/₁₂ lokte, tj. 2 lokte, zaplati za suroviny výrobcům železa a dřeva.

ǁ294ǀ Bylo by však nesprávné připsat opět na vrub výrobců železa a dřeva náhradu za stroje, neboť všechno, co měli za stroje nahradit, totiž ⁷/₁₂ lokte, bylo už zaúčtováno výrobci strojů. Na jeho vrub už byly započítány všechny stroje, které výrobci železa a dřeva potřebují; nemohou se tedy zaúčtovávat podruhé. Poslední 2 lokte určené k zaplacení železa a dřeva (zůstatek z 2⁸/_l2) se tedy redukují, protože tu nejsou suroviny, čistě na práci a mohou tedy být spotřebovány v podobě plátna.

Zůstává nám tedy všeho všudy ⁸/_l2 lokte neboli ²/₃ lokte na opotřebování strojů výrobce strojů.

Celý problém byl zčásti vyřešen tím, že ta část konstantního kapítálu zemědělce, která nepředstavuje ani nové přidanou práci, ani stroje, nevstupuje vůbec do oběhu, nýbrž se předem odpočítává; tato část se nahrazuje sama ve své vlastní výrobě a celý produkt zemědělce, který vstupuje do oběhu, se tedy rozkládá — po odečtení strojů — na mzdu a zisk, a může proto být spotřebován v podobě plátna. To byla část řešení.

Druhá část řešení záležela v tom, že to, co se v jedné výrobní sféře objevuje jako konstantní kapitál, objevuje se v jiných výrobních sférách jako nová práce přidaná v témž roce. To, co se objevuje v rukou tkalce jako konstantní kapitál, rozkládá se z největší části v důchod přadláka, výrobce strojů, pěstitele lnu a výrobců železa a dřeva (těžaře uhlí atd.; pro zjednodušení je tu však neuvádíme). (To se velmi jasně projevuje například v tom, že když jeden a týž továrník přede i tká, je jeho konstantní kapitál menší než konstantní kapitál tkalce a jeho přidaná práce, tj. ta část jeho produktu, která se redukuje na přidanou práci, na důchod — na zisk a mzdu — je větší než u tkalce. Tak u tkalce se důchod rovnal 4 loktům = 12 šilinkům; konstantní kapitál 8 loktům = 24 šilinkům. Jestliže zároveň přede a tká, rovná se jeho důchod 6 loktům a jeho konstantní kapitál rovněž 6 loktům, tj. 2 lokte připadají na tkalcovský stav, 3 lokte na len a 1 loket na spřádací stroj.)

Za třetí pak dosud nalezené řešení záleželo v tom, že všichni výrobci, kteří dodávají pro produkt, jenž nakonec přechází do osobní spotřeby, jen suroviny a výrobní prostředky, nemohou spotřebovat svůj důchod — zisk a mzdu, představující nově přidanou práci — ve svém vlastním produktu, nýbrž část hodnoty tohoto produktu, která se rovná důchodu, mohou spotřebovat jen v podobě toho spotřebitelného produktu, o nějž tu jde, nebo, což je totéž, v podobě spotřebitelného produktu jiných výrobců, který si v téže hodnotě smění. Jejich nově přidaná práce vchází jako hodnotová součást do konečného produktu a spotřebuje se jedině v podobě tohoto produktu, v němž je obsažena svou užitnou hodnotou jako surovina nebo opotřebovaný stroj.

Část problému, která nám ještě zbývá k řešení, se zredukovala na problém: co se stane s ²/₃ lokte připadajícími na opotřebování strojů na výrobu strojů? (Jde tu o opotřebováni těchto strojů a nikoli použitých pracovních strojů, neboť tyto stroje se redukují na novou práci, totiž na novou práci, která dává podobu nového stroje surovině, jež jako taková sama nemá žádnou surovinu vyžadující náklady.) Čili, jinými slovy: za jakých podmínek může tento výrobce strojů spotřebovat ²/₃ lokte, rovnající se 2 šilinkům neboli 2 pracovním hodinám, v podobě plátna a současně nahradit své stroje? Vtom je podstata otázky. K tomu skutečně dochází. Nutně k tomu dochází. Problém je tedy v tom, jak tento jev vysvětlit?

ǁ295ǀ Té části zisku, která se přeměňuje v nový kapitál (tedy jak v oběžný, tak ve fixní, ve variabilní stejně jako v konstantní), tu vůbec nemusíme všímat. S naším problémem nemá nic společného, neboť nový variabilní kapitál, stejně jako nový konstantní kapitál se tu tvoří a nahrazuje novou prací (částí nadpráce).

Necháme-li tedy tento případ stranou, bude se úhrn přidané nové práce — například za rok — rovnat úhrnu zisku a mzdy, tj. bude rovnat úhrnu ročního důchodu vydaného na produkty, které vcházejí do osobní spotřeby, jako potrava, ošacení, palivo, bydlení, nábytek atd.

Úhrn těchto produktů vcházejících do spotřeby se svou hodnotou rovná úhrnu práce přidané za rok (úhrnné hodnotě důchodu). Toto množství práce se musí rovnat úhrnu práce obsažené v těchto produktech, a to jak práce přidané, tak i práce minulé. Při koupi těchto produktů se musí zaplatit nejen nově přidaná práce, nýbrž i konstantní kapitál, který je v nich obsažen. Jejich hodnota se tedy rovná úhrnu zisků a mezd. Bereme-li jako příklad plátno, pak nám plátno představuje úhrn produktů, které ročně vcházejí do individuální spotřeby. Toto plátno se nejen musí svou hodnotou rovnat všem svým hodnotovým prvkům, ale také celá jeho užitná hodnota musí být vhodná pro spotřebu výrobců, kteří se na ní podílejí. Celá jeho hodnota se musí dát rozložit na zisk a mzdu, tj. na součásti nově přidané roční práce, ačkoli se toto plátno skládá z přidané práce konstantního kapitálu.

To se zčásti vysvětluje, jak už bylo řečeno, tímto:

Za prvé. Část konstantního kapitálu, který je nutný k výrobě plátna, nevchází do plátna, a to ani svou užitnou hodnotou, ani svou směnnou hodnotou. Je to ta část lnu, která představuje semena atd., ta část konstantního kapitálu zemědělského produktu, která nevstupuje do oběhu, nýbrž se přímo nebo nepřímo vrací výrobě, půdě. Tato část se nahrazuje sama a její obnovení se tedy nemusí platit plátnem. ˂Rolník třeba prodá celou svou sklizeň, řekněme 120 kvarterů. Pak ale musí koupit od jiného rolníka například 12 kvarterů semen. Tento rolník musí pak ze svého produktu 120 kvarterů použít na semena nikoli 12 kvarterů, nýbrž 24 kvarterů, nikoli ¹/₁₀, ale ¹/₅. Z 240 kvarterů se vrací do půdy stejně jako předtím 24 kvarterů. Ve sféře oběhu je v tom ovšem rozdíl. V prvním případě, kdy každý dá stranou ¹/₁₀ produktu, vstupuje do oběhu 216 kvarterů. V druhém případě vstupuje do oběhu 120 kvarterů prvního rolníka a 108 kvarterů druhého rolníka, celkem tedy 228 kvarterů. Ke skutečnému spotřebiteli se dostane stejně jako dříve jen 216 kvarterů. Zde už tedy máme příklad, že úhrn hodnot v oběhu mezi „obchodníky“ je vyšší než úhrn hodnot v oběhu mezi „obchodníky“ a spotřebiteli.^[48]˃ (Týž rozdíl najdeme dále ve všech případech, kdy se část zisku přeměňuje v nový kapitál, a potom tehdy, když transakce mezi „obchodníky“ trvají několik let atd.)

Značnou část konstantního kapitálu potřebného k výrobě plátna, tj. spotřebitelného produktu, není tedy třeba nahrazovat plátnem.

Za druhé. Velká část konstantního kapitálu potřebného k výrobě plátna, tj. ročního spotřebitelného produktu, se jeví na jednom stupni jako konstantní kapitál a na jiném stupni jako nově přidaná práce, a rozkládá se proto ve skutečnosti na zisk a mzdu; pro jednoho vytváří důchod, kdežto pro druhého je táž suma hodnoty kapitálem. Část konstantního kapitálu [tkalce] tak není nic jiného než [nově přidanou] prací přadláka atd.

ǁ296ǀ Za třetí. Ve všech dílčích stadiích výrobního procesu, která jsou nutná k zhotovení spotřebitelného produktu, nevchází značná část produktů — s výjimkou surovin a některých pomocných materiálů — nikdy do užitné hodnoty spotřebitelného produktu, nýbrž vchází do něho jen jako součást jeho hodnoty; jde o stroje, uhlí, olej, lůj, řemeny atd. Ve všech těchto dílčích procesech, které ve skutečnosti produkují vždy jen konstantní kapitál pro další stupeň — pokud v důsledku dělby společenské práce vystupují jako zvláštní odvětví — se produkt každého stupně rozkládá na dvě části: jedna část představuje nově přidanou práci (není nic jiného než zisk a mzda, není za výše uvedené podmínky^[49] nic jiného než důchod) a druhá část představuje hodnotu spotřebovaného konstantního kapitálu. Je tedy jasné, že v každé této výrobní sféře může ten který výrobce spotřebovat rovněž jen tu část vlastního produktu, která se rozkládá na mzdu a zisk, jen tu část produktu, která zbude po odečtení masy produktů rovnající se hodnotě konstantního kapitálu obsaženého v produktu dané sféry. Ale žádný z těchto výrobců nespotřebuje ani část produktů předcházejícího stupně, produktů všech těch stupňů, které vlastně produkují jen konstantní kapitál pro další stupeň.

Ačkoli se tedy konečný produkt — plátno, které zde representuje všechny spotřebitelné produkty — skládá z nově přidané práce a z konstantního kapitálu, takže poslední výrobci tohoto spotřebitelného produktu mohou z něho spotřebovat jen tu část, která se rovná práci přidané naposled, úhrnu mezd a zisků, jejich důchodům, přesto všichni výrobci konstantního kapitálu spotřebovávají, realisují svou nově přidanou práci jen ve spotřebitelném produktu. Ačkoli se tedy tento spotřebitelný produkt skládá z přidané práce a konstantního kapitálu, skládá se jeho kupní cena — kromě té části produktu, která se rovná množství naposled přidané práce — z celkového množství veškeré práce, která byla přidána v procesu výroby konstantního kapitálu tohoto produktu. Výrobci konstantního kapitálu realisují celou svou přidanou práci nikoli ve svém vlastním produktu, nýbrž ve spotřebitelném produktu — takže je to vcelku totéž, jako by se spotřebitelný produkt skládal jen ze mzdy a zisku, z přidané práce.

Ze spotřebitelného produktu, z plátna (vzájemná směna spotřebitelných produktů a předchozí přeměna zboží v peníze na věci nic nemění), odčítají si výrobci, z jejichž sféry vychází v hotové podobě, sami tu část produktu, která se rovná jejich důchodu, která se rovná práci, kterou naposled přidali, která se rovná úhrnu mezd a zisků. Druhou částí spotřebitelného produktu platí hodnotovou součást, která připadá na výrobce, kteří jim bezprostředně dodávají konstantní kapitál. Celá tato část jejich spotřebitelného produktu kryje tedy hodnotu důchodu a konstantního kapitálu nejbližších výrobců tohoto konstantního kapitálu. Ale ti si ponechávají jen tu část spotřebitelného produktu, jejíž hodnota se rovná jejich důchodu. Druhou částí platí zase výrobcům jejich konstantního kapitálu, která se opět rovná důchodu plus konstantnímu kapitálu. Výpočet však může vyjít beze zbytku jen tehdy, když se poslední částí plátna, spotřebitelného produktu, má nahradit jen důchod, nově přidaná práce, a ne konstantní kapitál. Neboť plátno vchází, jak jsme předpokládali, jen do osobní spotřeby a nevytváří už konstantní kapitál jiné výrobní fáze.

Pro část zemědělského produktu to už bylo dokázáno.

Vůbec jen o produktech, které vcházejí do konečného výrobku jako surovina, lze říci, že se spotřebovávají jako produkty. Ostatní vcházejí do spotřebitelného produktu jen jako součásti hodnoty. Spotřebitelný produkt se kupuje za důchod, tj. za mzdu a zisk. Jeho celková hodnota musí tedy být rozložitelná na mzdu a zisk, tj. na práci, která byla přidána ve všech stupních, kterými produkt prošel. Ptáme se nyní: existuje kromě části zemědělského produktu, kterou vrací ǁ297ǀ výrobě sám výrobce — semena, skot, hnojiva atd. — ještě nějaká jiná část konstantního kapitálu, která nevchází do spotřebitelného produktu jako hodnotová součást, nýbrž která se nahrazuje in natura v samém výrobním procesu?

Je samozřejmé, že je tu možno mluvit o fixním kapitálu ve všech jeho formách jen potud, pokud jeho hodnota sama vchází do výroby a spotřebuje se v ní.

Nejen v zemědělství (včetně chovu dobytka, chovu ryb, lesního hospodářství, kde se uskutečňuje reprodukce uměle) — tedy nejen ve výrobě všech surovin pro odívání, vlastních potravin a velké části produktů vcházejících do průmyslového fixního kapitálu, jako např. plachty, lana, řemeny atd. — ale i v hornictví dochází k částečnému nahrazování konstantního kapitálu in natura z produktu, takže ta část produktu, která vstupuje do oběhu, nemusí nahrazovat tuto část konstantního kapitálu. Například při dobývání uhlí se používá určité části uhlí k pohánění parního stroje, který čerpá vodu nebo dopravuje uhlí na povrch.

Hodnota ročního produktu se tedy zčásti rovná té části práce, která v uhlí už existovala a která byla spotřebována při jeho výrobě, zčásti množství přidané práce (k opotřebování strojů atd. nepřihlížíme). Z tohoto celkového produktu se však přímo odebírá a vrací výrobě ta část konstantního kapitálu, která se skládá ze samého uhlí. Tuto část nemusí nikdo výrobci nahrazovat, protože si ji nahrazuje sám. Jestliže produktivita práce ani neklesne, ani nestoupne, zůstane nezměněna i část hodnoty, kterou tato část produktu představuje, a rovná se určité alikvotní části množství práce obsažené v produktu jednak v podobě minulé práce, jednak v podobě práce přidané během roku. K částečnému nahrazování konstantního kapitálu in natura dochází i v ostatních odvětvích hornictví.

Odpad z produktů, jako např. odpad z bavlny atd., se vrací znovu půdě jako hnojivo nebo tvoří surovinu pro jiná výrobní odvětví, jako např. odpad z plátna je surovinou pro výrobu papíru. V takových případech, jako je první, se může část konstantního kapitálu jednoho odvětví výroby přímo směnit za konstantní kapitál jiného odvětví. Například bavlna za bavlněný odpad, jenž slouží jako hnojivo.

Všeobecně však je hlavní rozdíl mezi výrobou strojů a prvovýrobou (výrobou surovin — železa, dřeva, uhlí) na jedné straně a ostatními výrobními fázemi na druhé straně. V těchto ostatních výrobních fázích nedochází k vzájemnému působení. Plátno se nemůže stát částí konstantního kapitálu přadláka, příze (jako taková) se nemůže stát částí konstantního kapitálu pěstitele lnu nebo výrobce strojů. Ale jako surovina pro výrobu stroje slouží kromě takových produktů získaných ze zemědělských surovin, jako jsou řemeny, lana atd., i dřevo, železo, uhlí; na druhé straně stroj však zase vchází jako výrobní prostředek do konstantního kapitálu výrobců dřeva, železa, uhlí atd. Ve skutečnosti si obě tato odvětví nahrazují část svého konstantního kapitálu v naturální formě. Dochází zde ke směně konstantního kapitálu za konstantní kapitál.

Věc se tu neomezuje na pouhé zúčtování. Výrobce železa účtuje výrobci strojů opotřebování strojů použitých při výrobě železa a výrobce strojů účtuje výrobci železa opotřebování svých strojů použitých při výrobě strojů. Dejme tomu, že výrobce železa a výrobce uhlí jsou jedna osoba. Za prvé, jak jsme viděli, si sám nahrazuje uhlí. Za druhé, hodnota jeho celkového produktu železa a uhlí se rovná hodnotě přidané práce plus hodnotě, která byla vytvořena minulou prací obsaženou v opotřebované části strojů. Z tohoto celkového produktu zůstává po odečtení množství železa, které nahrazuje hodnotu strojů, to množství železa, které představuje přidanou práci. Tato část tvoří surovinu pro výrobce strojů, výrobce nástrojů atd. Tuto poslední část platí výrobce strojů výrobci železa plátnem. Za první část mu dodává stroj, který nahrazuje opotřebování jeho zařízení.

Na druhé straně je tu část konstantního kapitálu výrobce strojů, která odpovídá opotřebování jeho stroje na výrobu strojů, nástrojů atd. a která se tedy nemůže přeměnit ani na suroviny (nepřihlížíme tu ke stroji, kterého se používá [při výrobě uhlí a železa] ǁ298ǀ, a k té části uhlí, která se sama nahrazuje), ani na přidanou práci, tj. ani na mzdu, ani na zisk; toto opotřebování se tudíž ve skutečnosti nahrazuje tím, že výrobce strojů si ze svých strojů ponechává jeden nebo několik strojů jakožto stroje pro výrobu strojů. Pokud jde o tuto část jeho produktu, není k jejímu zhotovení třeba nic jiného než dodatečné množství surovin. Tato část produktu totiž nepředstavuje nově přidanou práci, protože v celkovém produktu práce se určité množství strojů rovná hodnotě vytvořené přidanou prací, jiné množství strojů hodnotě surovin, další množství té součásti hodnoty, která byla obsažena ve stroji na výrobu strojů. Tato poslední součást ovšem ve skutečnosti obsahuje i přidanou práci. Ale co do hodnoty se tato práce rovná nule, protože v té části strojů, která představuje přidanou práci, není započítána práce obsažená v surovinách a opotřebovaných strojích; v druhé části, která nahrazuje suroviny, není započítána část, která nahrazuje novou práci a stroje; v třetí části pak, pohlížíme-li na ni z hlediska hodnoty, není obsažena ani přidaná práce, ani surovina; tato část strojů představuje jen opotřebování strojů.

Stroje, které potřebuje sám výrobce strojů, se neprodávají. Nahrazují se v naturální formě, odčítají se od celkového produktu. Proto stroje, které prodává, představují jen surovinu (která není nic jiného než práce, neboť výrobci strojů bylo už zaúčtováno opotřebování strojů výrobce surovin) a přidanou práci, a představují tudíž plátno pro něho samého a pro výrobce surovin. Pokud pak jde speciálně o vzájemný vztah mezi výrobcem strojů a výrobcem surovin, odpočítal si výrobce surovin za část svých strojů, která se opotřebovala, tolik železa, kolik odpovídá hodnotě opotřebované části. Toto množství železa směňuje s výrobcem strojů, takže si oba vzájemně platí v naturální formě, a tento proces nemá nic společného s rozdělováním důchodu mezi nimi.

Tolik k této otázce; vrátíme se k ní ještě při zkoumání oběhu kapitálu.^[50]

Ve skutečnosti se konstantní kapitál nahrazuje tím, že se neustále nově vyrábí a zčásti se sám reprodukuje. Avšak tu část konstantního kapitálu, která vchází do spotřebitelného produktu, platí ta živá práce, která vchází do nespotřebitelných produktů. A právě proto, že se tato práce neplatí svými vlastními produkty, může se celý spotřebitelný produkt přeměnit v důchod. Jedna část konstantního kapitálu — považujeme-li ji za část ročního produktu — je konstantním kapitálem jen zdánlivě. Druhá část, ačkoli vchází do celkového produktu, nevchází do spotřebitelného produktu, a to ani jako součást hodnoty, ani jako užitná hodnota, nýbrž nahrazuje se v naturální formě, a zůstává stále nedílným prvkem výroby.

Prozkoumali jsme tu, jak se celý spotřebitelný produkt rozděluje a rozpadá na všechny hodnotové součásti a výrobní podmínky, které do něho vcházejí.

Zároveň však stále existují vedle sebe: spotřebitelný produkt (který se z té části, která připadá na mzdu, rovná variabilní části kapitálu), výroba spotřebitelného produktu a výroba všech částí konstantního kapitálu nutného k výrobě tohoto produktu, a to nezávisle na tom, zda tento konstantní kapitál vchází nebo nevchází do spotřebitelného produktu. Tak se každý kapitál vždy zároveň dělí na kapitál konstantní a variabilní, a ačkoli se jeho konstantní část stejně jako variabilní část neustále nahrazuje novými produkty, existuje stále v téže podobě, pokud výroba pokračuje týmž způsobem.

ǁ299ǀ Pokud jde o vztah mezi výrobcem strojů a prvovýrobcem — výrobcem železa, dřeva atd. — je to tak, že si vlastně vzájemně směňují část svého konstantního kapitálu (což nemá nic společného s tím, že část konstantního kapitálu jednoho z nich se přeměňuje v důchod druhého^[51]), a jejich produkty — ačkoli jeden z těchto produktů je přípravným stupněm druhého produktu — vzájemně vcházejí jako výrobní prostředek do konstantního kapitálu druhého. Za stroje, které potřebují výrobci železa, dřeva atd., dávají výrobci strojů železo, dřevo atd. v hodnotě stroje, který má být nahrazen. Tato část konstantního kapitálu výrobce strojů je pro výrobce strojů tím, čím je pro rolníka osivo. Je částí jeho ročního produktu, kterou si nahrazuje v naturální formě a která pro něj není důchodem. Na druhé straně se tím výrobci strojů nenahrazuje ve formě suroviny jen surovina, která je obsažena ve stroji výrobce železa, nýbrž i ta součást hodnoty tohoto stroje, která se skládá z přidané práce a z opotřebování jeho vlastních strojů. Takto se výrobci strojů nahrazuje nejen opotřebování jeho vlastních strojů, nýbrž i to, co může být započítáno na účet (jako náhrada) části opotřebování obsaženého v jiných strojích.

Tento stroj prodaný výrobci železa ovšem také obsahuje hodnotové součásti, které se rovnají surovině a přidané práci. Zato se však musí o to méně započítat na opotřebování u jiných strojů. Tato část konstantního kapitálu výrobců železa atd., tj. ta část produktu jejich roční práce, která nahrazuje jen tu část hodnoty konstantního kapitálu, v niž se zračí opotřebování, nevchází tedy do strojů které prodává výrobce strojů jiným průmyslníkům. Pokud však jde o opotřebování těchto jiných strojů, nahrazuje se ovšem výrobci strojů výše uvedenými ²/₃ lokte plátna, které se rovnají 2 pracovním hodinám. Výrobce strojů za ně kupuje surové železo, dřevo atd. ve stejné hodnotě a nahrazuje si opotřebování v jiné formě konstantního kapitálu, ve formě surového železa. Část jeho suroviny mu tak nahrazuje kromě hodnoty suroviny i hodnotu opotřebování jeho strojů. Avšak u výrobce surového železa atd. tato surovina představuje jen přidanou pracovní dobu, protože stroje těchto výrobců surovin (železa, dřeva, uhlí atd.) byly započítány už dříve.

Veškeré prvky plátna se tak dají převést na úhrn jednotlivých množství práce, který se rovná úhrnu nově přidané práce, ne však úhrnu celkové práce obsažené v konstantním kapitálu a zvěčněné reprodukcí.

Tvrdit, že množství práce, které se skládá částečně ze živé a částečně z minulé práce a které tvoří úhrn zboží, jež každoročně vchází do individuální spotřeby a spotřebovává se tudíž jako důchod, nemůže být větší než každoročně přidaná práce, je ostatně tautologie. Neboť důchod se rovná úhrnu zisků a mezd, rovná se úhrnu nově přidané práce, rovná se úhrnu zboží obsahujícího stejné množství práce.

Příklad výrobce železa a výrobce strojů je jen příklad. Rovněž mezi jinými sférami výroby, které si své produkty vzájemně dodávají jako výrobní prostředky — dochází ke směně (i když zastřené řadou peněžních transakcí) konstantního kapitálu různých sfér v naturální formě. Pokud tomu tak je, nemusí spotřebitelé konečného produktu, který vchází do spotřeby, tento konstantní kapitál nahrazovat, protože už je nahrazen. ǀ299ǁ

ǁ304ǀ ˂Například při výrobě lokomotiv zůstávají denně celé vozy železných třísek. Shromažďují se a znovu se prodávají (nebo se zúčtovávají) témuž majiteli železárny, který dodává továrníkovi vyrábějícímu lokomotivy jeho hlavní surovinu. Majitel železárny jim dá opět řádnou podobu, přidá k nim novou práci. Tyto třísky tvoří však ve formě, ve které je majitel železárny zasílá zpět továrníkovi vyrábějícímu lokomotivy, tu část hodnoty produktu, která nahrazuje surovinu. A tak putují mezi těmito dvěma závody sem a tam — ne sice tytéž třísky, ale vždy určité množství těchto třísek. Tato část tvoří střídavě surovinu obou odvětví průmyslu a — díváme-li se z hlediska hodnoty — jen putuje z jednoho závodu do druhého. Nevchází proto do konečného produktu, nýbrž je to nahrazování konstantního kapitálu v naturální formě.

Ve skutečnosti se každý stroj, která dodá výrobce strojů, rozkládá — pokud jde o jeho hodnotu — na surovinu, přidanou práci a opotřebování strojů. Ale celkové množství strojů, které vchází do výroby jiných sfér, se může svou hodnotou rovnat jen celkové hodnotě strojů minus ta část konstantního kapitálu, která neustále putuje sem a tam mezi výrobcem strojů a majitelem železárny.

Kvarter pšenice, který rolník prodává, je stejně drahý jako kterýkoli jiný; prodaný kvarter pšenice není levnější než kvarter, který se vrátí půdě ve formě semene. Nicméně kdyby se produkt rovnal 6 kvarterům a kvarter 3 librám št. — přičemž by každý kvartcr obsahoval hodnotové součásti připadající na přidanou práci, suroviny a stroje — a kdyby rolník musel použít 1 kvarter na semeno, prodal by spotřebitelům jen 5 kvarterů celkem za 15 liber št. Spotřebitelé by tedy neplatili za hodnotovou součást obsaženou v 1 kvarteru semene. V tom je právě celý vtip: jak je to možné, že hodnota prodaného produktu se rovná všem prvkům hodnoty v něm obsaženým, přidané práci a konstantnímu kapitálu, a že spotřebitel, přestože neplatí konstantní kapitál, přece produkt koupí?˃^[52] ǀ304ǁ

ǁ300ǀ ˂K předcházejícímu výkladu je třeba říci ještě toto:

Jak málo rozuměl nejapný Say už samé otázce, nechť ukáže tento citát:

„Abychom dokonale porozuměli otázce důchodů, musíme uvážit, že celá hodnota produktu se rozděluje na důchody různých osob; neboť celková hodnota každého produktu se skládá ze zisků pozemkových vlastníků, kapitalistů a pracovníků z průmyslu (des industrieux), kteří přispěli k jeho zhotovení. To způsobuje, že se důchod společnosti rovná vyrobené hrubé hodnotě, a nikoli, jak se domnívala sekta ekonomistů^[53], jen čistému produktu půdy.... Kdyby důchody národa tvořil jen přebytek vyrobených hodnot nad spotřebovanými hodnotami, vyplýval by z toho skutečně absurdní důsledek: národ, který by za rok spotřeboval právě tolik hodnot, kolik vyrobil, neměl by... vůbec žádný důchod.“ (Cit. dílo, sv. II, str. 63—64.)

Ve skutečnosti by takový národ v jednom roce měl důchod, ale v následujícím rocé by neměl žádný důchod. Není pravda, že se roční produkt práce, z něhož produkt práce nově přidané v daném roce tvoří jen část, rozpadá na důchody. To platí jen o té části produktu, která vchází do roční osobní spotřeby. Důchod, který se skládá jen z přidané práce, může tento produkt, který se skládá zčásti z přidané práce a zčásti z minulé práce, zaplatit, tj. přidaná práce může v těchto produktech zaplatit nejen sebe samu, nýbrž i minulou práci proto, že jiná část produktu, která se rovněž skládá z přidané minulé práce, nahrazuje jen minulou práci, jen konstantní kapitál.˃

[11. Dodatky: Smithův zmatek v otázce míry hodnoty. Všeobecný
charakter rozporů u Smitha]

˂K právě vysvětleným bodům Smithovy teorie je třeba ještě dodat, že k jeho kolísání v určování hodnoty — kromě zjevného rozporu v otázce mzdy^[54] přistupuje ještě směšování pojmů: míra hodnoty jako imanentní míra, která zároveň tvoří substanci hodnoty, se směšuje s mírou hodnoty v tom smyslu, v jakém se mírou hodnoty nazývají peníze. Odtud pak pokus — kvadratura kruhu — nalézt pro míru v druhém smyslu zboží neměnné hodnoty, které by sloužilo jako konstantní míra jiných zboží. O poměru míry hodnoty jakožto peněz k určování hodnoty pracovní dobou viz první část mého spisu.^[55] Takovéto směšování najdeme místy i u Ricarda.˃ǀ300ǁ

*

ǁX-445ǀ Rozpory u A[dama] Smitha mají ten význam, že obsahují problémy, které Smith sice neřeší, ale nadhazuje tím, že si sám odporuje. Jeho správný instinkt v tomto směru dokazuje nejlépe to, že jeho následovníci při vzájemných sporech přejímají od něho hned tu, hned onu stránku.^[56]

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b K tomuto místu připsal Marx tužkou: „Je to přece jen blíže správnému názoru než názory jiných ekonomů.“ (Pozn. red.)

c Jak je tomu například nyní v důsledku americké občanské války s přízí nebo s látkami továrníků vyrábějících bavlněné zboží. Sám prodej jejich produktů jim nezajišťuje opětovnou přeměnu, jelikož na trhu není bavlna.

24 Fysiokratický prvek ve Smithových názorech na pozemkovou rentu podrobuje Marx kritické analyae v sešitě XII, str. 628—632, v kapitole „Smithova teorie renty“. Srov. části [1.] a [2.] v kapitole „Fysiokraté“‚ tohoto díla.

25 Marx má na mysli svůj spis „Ke kritice politické ekonomie“.

26 Jde o Ricardův spis „On the Principles of Political Economy and Taxation“ [Zásady politické ekonomie a zdanění]‚ kapitola 1, oddíl I. Viz čes. vyd. 1956.

27 V sešitě XIII a XIV, v kapitole „Malthus“ (str. 753—781) kritisuje Marx důkladně Malthusovy názory o hodnotě a nadhodnotě (str. 753 —767).

28 Marx cituje první vydání svého díla „Misère de la Philosophie. Réponse à la Philosophie de la misère de M. Proudhon“ [Bída filosofie. Odpověď na Filosofii bídy p. Proudhona], Paříž—Brusel 1847.

29 Marx zde odkazuje na jeden ze svých sešitů s excerpty, t. j. sešitů, do nichž si zaznamenával výpisky z literatury, kterou četl. Na str. 173 sešitu VII (soudě podle výpisků z novin obsažených v této části sešitu, byla tato str. 173 napsáns v lednu 1863) uvádi Marx citáty ze 6. kapitoly I. knihy Smithova dila „An Inquiry into the Nature and Causcs of the Wealth of Nationa“ a připojuje k nim kritické poznámky, v nichž upozorňuje na nesmyslnost pokusu vyvozovat zisk z „podnikatelova risika“. Pokud jde o „kapitolu o apologetických výkladech zisku“, zamýšlel ji Marx napsat pro třeti díl svého zkoumání o „kapitálu všeobecně“. Ve XIV. sešitě rukopisu z let 1861—1863 (str. 777) nazývá ve stejném smyslu pasáž, kterou chtěl napsat, „Apologetický výklad vztahu mezi kapitálem a námezdní prací“. Buržoasnl představu o zisku jako o „prémii za risiko“ podrobuje Marx kritice rovněž v X. sešitě svého rukopisu z let 1861 — 1863 při rozboru Quesnayovy „Ekonomické tabulky“ (viz zde).

30 Apologetické pojetí podnikatelského důchodu jako odměny, kterou kapitalista dostává za „práci spojenou a dohledem a řízením“) kritisuje Marx v oddílu o Ramsayovi (sešit XVIII) a v exkursu „Důchod a jeho zdroje. Vulgární ekonornie“ (sešit XV). Viz též „Kapitál, díl I, zde a díl III-1, zde).

31 O „předpotopních formách“ kapitálu pojednává Marx v exkursu „Důchod a jeho zdroje. Vulgární ekonomie“ (sešit XV) str. 890—901). Viz též „Kapitál“, díl III-2, kapitola 36 „Předkapitalistické poměry“.

32 Viz poznámku ^[27].

33 Viz poznámku ^[12]. Při další práci na „Teoriích o nadhodnotě“ podrobil Marx kritice i názory ricardovců na zisk. V XIV. sešitě rukopisu z let 1861—1863 v kapitole „Rozpad ricardovské školy“, pozastavuje se Marx zejména u scholastického způsobu, jímž se Ricardův přívrženec James Mill snažil vyřešit rozpory v Ricardově teorii zisku, jakož i u bezúspěšných pokusů Johna Stuarta Milla odvodit Ricardovy these o nepřímém poměru mezi mírou zisku a výší mzdy přímo z teorie hodnoty.

34 Viz „Kapitál“, díl III-l, kapitolu 8, 9 a 10. O termínu „průměrná cena“ viz další poznámku.

35 Termínu „cena nákladů“ [Kostenpreis] používá Marx v rukopisu z let 1861—1863 zároveň s terminy „průměrná cena“ (Durchschnittspreis] a „výrobní cena“ [Produktionspreis]. Na těch místech rukopisu, kde rozvíjí svou vlastní teorii výrobních cen, Marx někdy tyto termíny ztotožňuje. Tak např. v XI. sešitě na str. 529 Čteme: „von den values selbst verschiedene Durchschnittspreise oder — wir wollen sagen — Kostenpreise“ [„od samých hodnot rozdílné průměrné ceny čili — jak budeme říkat — ceny nákladů“]. Ve XII. sešitě, na str. 624, Marx píše: „der Preis, der nötig ist fůr die supply der Ware, nötig ist, damit sie Überhaupt produziert wird, aIs Ware auf dem Markt erscheint, ist of course ihr Produktionspreis oder Kostenpreis“ [cena, která je nutná pro nabídku zboží, která je nutná, aby se zboží vůbec vyrobilo a objevilo na trhu jako zboží, je samozřejmě jeho výrobní cenou čili cenou nákladů]. „Cena nákladů“ se v tomto přísně vědeckém, marxistickém smyslu rovná vynaloženému kapitálu plus průměrnému zisku. Ale na těch místech rukopisu „Teorií o nadhodnotě“, kde Marx kritisuje Smithovo a Ricardovo pojetí „ceny nákladů“ [Kostenpreis], používá někdy termínu „cena nákladů“ [Kostenpreis) v smithovsko-ricardovském smyslu, přičemž poukazuje na celou pochybenost směšování „cen nákladů“ [Kostenpreis) s hodnotami zboží u Smitha a Ricarda.

36 V obsáhlém oddílu o Ricardovi, který v Marxově rukopisu zahrnuje sešity XI, XII a XIII, je kapitola „Ricardova a Smithova teorie o ceně nákladů (Vyvrácení)“, ve které se Marx vrací k rozboru Smithova pojetí „přirozené ceny“ (XI. sešit, str. 549—560).

37 Kritický rozbor Smithovy these, že renta vchází do ceny výrobku jinak než zisk a mzda, podává Marx ve XII. sešitě, na str. 620, v oddílu „Smithova teorie renty“. Citáty ze Smithova díla „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“ uvádí Marx podle Ganilhovy knihy „Des Systèmes dʼéconomie politique“ (Paříž 1821, sv. II, str. 3).

38 Viz poznámku ^[12].

39 “Vytyčený problém formuluje Marx v „Kapitálu“, díl III, kap. 49, takto: „Jak je pak možné, aby dělník za svou mzdu, kapitalista za svůj zisk a pozemkový vlastník za svou rentu kupoval zboží, z nichž každé neobsahuje jen jednu z těchto součástí, nýbrž všechny tři, a jak je pak možné, aby úhrn hodnot mzdy, zisku a renty, tedy tří zdrojů důchodu dohromady, kupoval zboží, která tvoří celkovou spotřebu příjemců těchto důchodů, zboží, která obaahují kromě těchto tří součástí hodnoty ještě další součást hodnoty, totiž konstantní kapitál? Jak se dá za hodnotu tři částí koupit hodnota čtyř částí ?“ („Kapitál“, díl III-2, zde).

Ihned poté Marx píše: „Tento rozbor jsme provedli v knize II, oddíl III. Jde o oddíl „Reprodukce a oběh celkového společenského kapitálu“

40 Slova: „(Forcade, Proudhon)“ připsal Marx v rukopise tužkou. Ve III. dílu „Kapitálu“, kapitola 49, pozn. 56, kritizuje Marx Proudhonovu „nejapnou formuli“: „lʼouvrier ne peut pas racheter son propre produit [dělník nemůže odkoupit svůj vlastní výrobek], protože ve výrobku je obsažen úrok, který přistupuje k ceně vlastních nákladů [prix-de-revient]“. Ukazuje tu též nejapnost pokusu vulgárního ekonoma Forcada řešit tuto otázku „nesmyslnou frází o vzrůstu kapitálu“. Tento pokus pranýřuje Marx jako „vzor optimismu měšťácké bezmyšlenkovitosti“. („Kapitál“, díl III-2, poznámka ^[56].)

41 V dalším textu mění Marx označeni výrobních sfér písmeny (kromě A), přičemž hořejší indexy zachovává. Místo označení B a C používá nyní označení B¹ — B² (nebo B^1-2); místo označení D, E, F, G, H, I používá označení C¹ — C⁶ (nebo C^1-6); místo označení K¹ — K¹⁸ používá označení D¹ — D¹⁸ (nebo D^1-18); místo označení L¹ — L⁵⁴ používá označeni E¹—E⁵⁴ (nebo E^1-54); místo označení M¹—M¹⁶² používá označení F¹—F¹⁶² (nebo F^1-162); místo označení N¹—N⁴⁸⁶ používá označení G¹—G⁴⁸⁶ (nebo G^1-486).

42 Označení „B“ a „C“ používá zde Marx ve stejném smyslu jako dříve až po stranu 115 (viz pozn. 41). Marx tu má na zřeteli dvě sféry výroby, přičemž se nově přidaná práce v každé sféře rovná jednomu pracovnímu dni. Úhrn nově přidané práce ve sférách A, B a C se rovná třem pracovním dnům, tj. práci, která je zpředmětněna v produktu sféry A.

43 Marx zde přeskakuje jeden článek řady, a to C¹ — C⁶. Protože tu zprvu používá starých označení A, B a C (B a C ve smyslu B¹—B² rovnajících se dvěma výrobním sférám, jejichž produkt činí dohromady šest pracovních dní), musel by další článek řady znít: „Aby se tedy mohl prodat celý produkt B a C, musela by se vydat všechna práce nově přidaná v C¹—C⁶. A stejně, aby se mohl prodat celý produkt C¹—C⁶, bylo by zapotřebí veškeré práce, která je nově přidána v D¹—D¹⁸.“

44 Vsuvky v hranatých závorkách vyplývají z Marxova celkového myšlenkového postupu. Podle jeho výpočtu je počet výrobních sfér v každé skupině dvojnásobkem všech předchozích sfér. Tak ve skupině C¹—C⁶, kterou Marx přeskočil a která obsahuje šest výrobních sfér, je dvakrát tolik sfér jako v obou předchozích skupinách (A = jedna sféra, B^1-2= dvě sféry, celkem tři sféry). Stejně tak ve skupině D^1-18, která obsahuje osmnáct výrobních sfér (A = jedna sféra, B^1-2= dvě sféry, C^1-6 = šest sfér, celkem devět sfér). Proto uvádí Marx po označení D^1-18 v závorkách: 2 x 9.

45 Marx zde cituje Smitha v Garnierově překladu. Vysvětlení termínu „dealera“, na který Marx poukazuje v závorce, pochází od Garniera.

46 Některé kritické poznámky o této nesprávné Smithově a Tookově thesi uvádí Marx dále zde a zde.

Ve II. dílu „Kapitálu“, kap. 20, Marx ukazuje, že Smithův a Tookův názor, podle něhož „peníze, jichž je zapotřebí k oběhu ročního důchodu, stačí i pro oběh celého ročního produktu“, úzce souvisí se Smithovým dogmatem, které redukuje celou hodnotu společenského produktu na důchody („Kapitál“, díl II, zde). Viz též „Kapitál“, díl III-2, kapitola 49,zde.

47 Podle předchozího výpočtu představuje 5¹/₃ lokte plátna celý konstantní kapitál přadláka a továrníka vyrábějícího tkalcovské stroje. Při určování podílu pěstitele lnu se proto musí vycházet nikoli z 5¹/₃ lokte plátna, nýbrž z menšího množství. V dalším výkladu opravuje Marx tuto nepřesnost a předpokládá, že konstantní kapitál přadláka představuje celkem jen 4 lokte plátna.

48 Marx tu kritisuje Smithovu thesi (kterou převzal Tooke), že „hodnota zboží obíhajícího mezi obchodníky nemůže nikdy překročit hodnotu zboží obíhajícího mezi obchodníky a spotřebiteli“ (viz zde).

49 Marx má na mysli vysvětlení, které uvedl zde, totiž, že si tu vůbec nevšímá „té části zisku, která se přeměňuje v nový kapitál“.

50 Viz „Kapitál“, díl II, zde.

51 Kritiku buržoasního pojetí, podle kterého „všechno, co je pro jednoho kapitálem, je pro druhého důchodem a naopak“, podává Marx ve II. dílu „Kapitálu“ zde. Viz tamtéž zde a „Kapitál“, díl III-2 zde.

52 Úryvek uvedený v skobovitých závorkách je v rukopise na str. 304, která patři ke čtvrté kapitole. Podle Marxovy poznátnky na začátku tohoto úryvku — „Ke str. 300“ — byl tento úryvek zařazen do třetí kapitoly. Na str. 300 rukopisu je úryvek o Sayovi, začínající slovy: „K předcházejícímu výkladu je třeba říci ještě toto.“ Při srovnání těchto úryvků je nápadné, že úryvek na str. 304 rukopisu končí otázkou: „Jak je možné, že hodnota prodaného produktu...“ Konec úryvku o Sayovi obsahuje odpověď na tuto otázku: „Důchod, který se skládá jen z přidané práce, může tento produkt, který se skládá zčásti z přidané a zčásti z minulé práce, zaplatit...“ Vzhledem k tomu byl úryvek ze str. 304 rukopisu umístěn před úryvkem o Sayovi, který je na konci desátého oddílu třetí kapitoly.

53 Viz poznámku ^[17].

54 Marx zde má na mysli bludný kruh ve Smithově pojetí „přirozené míry mzdy“, o němž psal výše (viz str. 92).

55 Viz „Ke kritice politické ekonomie“ zde.

56 Úryvek, který vysvětluje všeobecný charakter Smithových rozporů, je v tomto vydání uveden jako závěrečná poznámka až na konci třetí kapitoly. Odpovídá to místu, které tento úryvek zaujímá v Marxově rukopisu, v němž bezprostředně za tímto úryvkem následují první řádky další kapitoly.

---

[Fysiokraté]
Obsah první části „Teorií o nadhodnotě“
Archiv K. Marxe a B. Engelse
Teorie o produktivní a neproduktivní práci