Karel Marx
Teorie o nadhodnotě I
[Kapitola pátá]
Necker
[Pokus zobrazit protiklad tříd za kapitalismu
jako protiklad bídy a bohatství]
Už některé citáty uvedené z Lingueta dokazují, že je mu podstata kapitalistické výroby jasná.[86] Nicméně je tu možno Lingueta zařadit až za Neckera.[87]
V obou svých spisech, v „Sur la législation et le commerce des grains“ (poprvé vyšel roku 1775) a v „De lʼadministration des finances de la France etc.“ [vyšel roku 1784], Necker dokazuje, že rozvoj produktivních sil práce přispívá jen k tomu, že dělník potřebuje menší dobu k reprodukci své vlastní mzdy a že tedy “ pracuje pro svého zaměstnavatele bezplatně. Přitom správně vychází ze základu průměrné mzdy, minima mzdy. Přitom ho však hlavně nezajímá sama přeměna práce v kapitál, a tím vznikající akumulace kapitálu, ale spíše všeobecný růst protikladu mezi bídou a bohatstvím, mezi bídou a přepychem, zakládající se na tom, že tou měrou, jak se zmenšuje množství práce potřebné k výrobě nutných životních prostředků, stává se část práce stále víc a více přebytečnou, a proto jí lze používat k výrobě přepychových předmětů, lze jí upotřebit v jiné výrobní sféře. Část těchto přepychových předmětů je trvanlivá. Přepychové předměty se tak akumulují v rukou těch, kteří století za stoletím disponují nadprací, a protiklad se tak stále zvětšuje.
Důležité je, že Necker vůbec odvozuje bohatství nepracujících stavů ǁ420ǀ — zisk a rentu — z nadpráce. Při zkoumání nadhodnoty má však na zřeteli pouze relativní nadhodnotu, která vyplývá nikoli z prodloužení celkového pracovního dne, nýbrž ze zkrácení nutné pracovní doby. Produktivní síla práce se stává produktivní silou majitelů pracovních podmínek. A sama produktivní sila se projevuje ve zkrácení pracovní doby nutné k dosažení určitého výsledku. Zde jsou hlavní místa:
Za prvé. „De lʼadministration des finances de la France etc.“ (Oeuvres, sv, II, Lausanne et Paris 1789):
„Vidím, že u jedné z tříd společnosti je důchod stále přibližně stejný; pozoruji pak druhou, jejíž bohatství nutně vzrůstá; tak musel přepych, vznikající z takového vztahu a srovnání, jít s tímto nepoměrem ruku v ruce a být postupem let nápadnější.“ (Cit. dílo, str. 285—286.) (Pěkný je už sám protiklad obou tříd jako tříd.) „Ta třída společnosti, jejíž osud je do jisté míry předurčen sociálními zákony, se skládá ze všech těch, kteří žijí z práce svých rukou s jsou neodvratně podrobeni zákonu vlastníků“ (vlastníků výrobních podmínek) „a nuceni spokojit se mzdou odpovídající nejnezbytnějším životním potřebám; jejich konkurence a tíha jejich bídy podmiňují jejich závislé postavení; tyto poměry nelze změnit“ (cit. dílo, str. 286).
„Neustálé vynalézání nástrojů, které zjednodušily všechny mechanické práce, zvýšilo tedy bohatství a majetek vlastníků; část těchto nástrojů, která snížila náklady na obděláváni půdy, zvýšila důchod, kterým mohou majitelé těchto pozemků disponovat; jiná část vynálezů lidského ducha tou měrou usnadnila práce v průmyslu, že lidé, kteří jsou v službách těch, kteří rozdělují životní prostředky“ (tj. kapitalistů), „mohou za stejnou dobu a za stejnou mzdu vyrobit vice výrobků všeho druhu“ (str. 287). „Předpokládejme, že v minulém století bylo zapotřebí sto tisíc dělníků, aby vyrobili to, co se dnes dokáže s osmdesáti tisíci; a chce-li zbývajících dvacet tisíc dostat svou mzdu, je pak nuceno věnovat se jiným zaměstnáním; a nové výrobky práce jejich rukou, které z toho vzniknou, zvyšují požitky a přepych bohatých“ (str. 287—288).
„Neboť,“ pokračuje, „nesmíme ztrácet ze zřetele, že mzdy ve všech zaměstnáních, která nevyžadují žádné mimořádné schopnosti, budou vždy úměrné ceně nutných životních prostředků každého dělníka; a tak urychlení výroby, jakmile se znalost, jak ho dosáhnout, stane všeobecnou, nejde ve prospěch lidí práce, nýbrž vede k tomu, že se zvětšují prostředky k uspokojení choutek a marnivosti těch, kteří disponují produkty půdy“ (cit dilo, str. 288). „Mezi různými přírodními statky, které lidská dovednost přetváří a upravuje, je mnoho takových, jejichž trvanlivost je značně delší než lidský život: každá generace tak dědí část prací předcházející generace“ ˂Necker si tu všímá jen akumulace toho, co A(dam] Smith nazývá spotřebním fondem˃ „a ve všech zemích se nepřetržitě akumuluje stále větší množství produktů dovedné práce; protože se však celé toto množství vždy rozděluje mezi vlastníky, je nepoměr mezi jejich životními podmínkami a životními podmínkami početné třídy občanů nutně stále větši a nápadnější“ (str. 289). Tedy: „Urychlení práce v průmyslu, jímž se na zemi rozmnožily předměty okázalosti a přepychu, doba, v níž došlo k jejich akumulaci, a zákony vlastnictví, které soustředily tyto statky v rukou jediné třídy společnosti..., tyto velké zdroje přepychu by existovaly v každém případě, ať by bylo množství ražených peněz jakékoli“ (str. 291).
(Naposledy citované místo je namířeno polemicky proti těm, kdo odvozují přepych ze vzrůstu množství peněz.)
Za druhé. „Sur la législation et le commerce des grains etc.“ (Oeuvres, sv. IV):
Jakmile řemeslnik nebo zemědělec už nemá žádnou zásobu, je bezbranný; musí dnes pracovat, aby zítra nezemřel hladem, a v tomto boji zájmů mezi ǁ421ǀ vlastníkem a dělníkem dává jeden v sázku život svůj a své rodiny, a u druhého jde jen o zpomalení růstu jeho přepychu“ (cit. dilo, str. 63).
Tento protiklad mezi bohatstvím, které nepracuje, a prací, která pracuje, aby žila, plodí rovněž protiklad vědění. Vědění a práce se od sebe oddělují. První vystupuje proti druhému jako kapitál nebo jako přepychový předmět bohatého.
„Schopnost vědět a chápat je všeobecným darem přírody, rozviji se však jen učením; kdyby bylo vlastnictví rozděleno rovnoměrně, každý by pracoval jen přiměřeně“ (tedy zase je pro něj množství pracovní doby rozhodující) „a každý by měl nějaké vědomosti, neboť by mu zbýval nějaký čas“ (volný čas), „který by mohl věnovat studiu a myšleni; avšak při nerovnoměrnosti majetku, důsledku to společenského řádu, je cesta ke vzdělání uzavřena pro všechny lidi, kteří se narodili bez majetku; protože všechny existenční prostředky jsou v rukou té části národa, která má peníze nebo půdu, a protože nikdo nic nedává zdarma, je člověk, který nemá od narozeni jinou reservu než svou sílu, nucen věnovat ji, sotva se tato sila začne rozvíjet, službě vlastníkům, a činit tak po celý život, od východu slunce až po okamžik, kdy se tato síla vyčerpá s potřebuje ke svému obnoveni spánek“ (str. 112). „Není konečně jisté, že tato nerovnost ve znalostech byla nutná, aby se zachovaly všechny ty společenské nerovnosti, které ji zrodily?“ (Cit. dílo, str.113, srov. str. 118—119.)
Necker se posmívá směšování ekonomických pojmů — charakteristickému pro fysiokraty pokud jde o půdu, pro všechny pozdější ekonomy pak pokud jde o hmotné prvky kapitálu —‚ kdy vlastníci výrobních podmínek jsou velebeni ne proto, že oni sami, nýbrž proto, že tyto podmínky jsou nutné pro práci a pro produkci bohatství.
„Začíná se směšovat důležitost vlastníka půdy (funkce, kterou lze tak snadno plnit) s důležitostí půdy“ (cit. dílo, str. 126). ǀIX-421ǁ
[Kapitola šestá]
Quesnayova ekonomická tabulka (Exkurs)
[1. Quesnayův pokus znázornit proces reprodukce a oběhu celkového kapitálu]
5000 miliionů ročního hrubého produktu (v tourských livrech)
Aby tabulka byla názornější, označují to, co Quesnay považuje pokaždé za východisko oběhu, jako a, a', a", následující článek v oběhu jako b, c, d, resp. jako b', b".[89]
Co na této tabulce zasluhuje především pozornosti a co na současníky muselo učinit velký dojem, je způsob, jak je tu peněžní oběh určen oběhem zboží a reprodukcí zboží, vlastně procesem oběhu kapitálu.
[2. Oběh mezi pachtýři a pozemkovými vlastníky.
Návrat peněz k pachtýřům nevyjadřující reprodukci]
Pachtýř především zaplatí v penězích 2000 milionů pozemkovému vlastníkovi (propriétaire). Ten za ně koupí od pachtýře za 1000 milionů životních prostředků. Tak se vrátí pachtýřovi 1000 milionů v penězích, přičemž se realisuje 1/5 hrubého produktu, která definitivně přechází z oběhu do spotřeby.
Dále koupí pozemkový vlastník za 1000 milionů v penězích průmyslové zboží, nezemědělské produkty, v hodnotě 1000 milionů. Tím vypadá druhá pětina (nyní už zpracovaných) produktů z oběhu do spotřeby. Těchto 1000 milionů peněz je teď v rukou sterilní třídy, která za ně koupí životní prostředky od pachtýře. Tím se vrací k pachtýři druhých 1000 milionů, které zaplatil pozemkovému vlastníkovi ve formě renty. Na druhé straně další pětina jeho produktu připadla sterilní třídě, přešla z oběhu do spotřeby. Na konci tohoto prvního pohybu je tedy těchto 2000 milionů peněz opět v rukou pachtýře. Prošly čtyřmi různými procesy oběhu.
Za prvé sloužily jako platidlo k zaplacení renty. V této funkci neuvádějí do oběhu žádnou část ročního produktu, nýbrž jsou jen obíhající poukázkou na část hrubého produktu rovnající se rentě.
Za druhé. Za polovinu z 2000 milionů, za 1000 milionů, kupuje pozemkový vlastník od pachtýře životní prostředky, realisuje tedy svých 1000 milionů v životních prostředcích. V těchto 1000 milionech peněz ve skutečnosti pachtýř pouze dostává zpět polovinu své poukázky, kterou dal pozemkovému vlastníkovi na 2/5 svého produktu. Tentokrát těchto 1000 milionů, protože slouží jako kupní prostředek, uvádí do oběhu zboží — v téže částce —‚ které vchází delnitivně do spotřeby. Pozemkovému vlastníkovi tu slouží těchto 1000 milionů pouze jako kupní prostředek; přeměňuje peníze zpět v užitnou hodnotu (ve zboží, které však přechází dellnitivně do spotřeby, které se kupuje jako užitná hodnota).
Bereme-li jen tento isolovaný akt, hrají zde peníze pro pachtýře jen tu úlohu, kterou hrají jako kupní prostředek pro každého prodávajícího, tj. představují přeměněnou formu jeho zboží. Pozemkový vlastník přeměnil svých 1000 milionů v obilí, pachtýř přeměnil obilí v ceně 1000 milionů v peníze, realisoval jeho cenu. Bereme-li však tento akt v souvislosti s předcházejícím aktem oběhu, nevystupují tu peníze jako pouhá metamorfosa pachtýřova zboží, jako zlatý ekvivalent jeho zboží. Těchto 1000 milionů peněz je přece jen polovinou z 2000 milionů peněz, které pachtýř ǁ423ǀ zaplatil vlastníkovi pozemku ve formě renty. Dostane za 1000 milionů ve zboží sice 1000 milionů v penězích, ale tím ve skutečnosti jen kupuje zpět peníze, kterými zaplatil pozemkovému vlastníkovi rentu, neboli pozemkový vlastník kupuje od pachtýře za 1000 milionů, které od něho dostal, za 1000 milionů zboží. Platí pachtýřovi penězi, které dostal od pachtýře bez ekvivalentu.
Tento návrat peněz k pachtýřovi způsobuje především to, že se tu — v souvislosti s prvním aktem — peníze nejeví pachtýři jako pouhé oběživo. Ale pak se tento návrat podstatně liší od zpětného přílivu peněz k výchozímu bodu, pokud tento pohyb vyjadřuje proces reprodukce.
Například: kapitalista nebo — abychom úplně ponechali stranou to, co je charakteristické pro kapitalistickou reprodukci — výrobce vynaloží 100 liber št. na suroviny, pracovní nástroje a životní prostředky pro dobu, po kterou pracuje. Předpokládejme, že k výrobním prostředkům nepřidá více práce, než kolik vynaložil na životní prostředky, na mzdu, kterou vyplatí sám sobě. Kdyby se suroviny atd. rovnaly 80 librám št. a přidaná práce 20 librám št. (spotřebované životní prostředky by se rovněž rovnaly 20 librám št.), rovnal by se výrobek 100 librám št. Když tento výrobek zase prodá, vrátí se mu těchto 100 liber št. v penězích — a tak znovu a znovu. Tento zpětný příliv peněz k jejich výchozímu bodu tu nevyjadřuje nic jiného než nepřetržitou reprodukci. Vidíme zde prostou metamorfosu P — Z — P, přeměnu peněz ve zboží a zpětnou přeměnu zboží v peníze — tato prostá změna forem zboží a peněz tu zároveň představuje proces reprodukce. Je to přeměna peněz ve zboží — ve výrobní prostředky a životní prostředky; dále, tato zboží vstupují do pracovního procesu jako jeho prvky a vycházejí z něho jako výrobky; tak se jako výsledek tohoto procesu opět objevuje zboží, totiž od té chvíle, jakmile hotový výrobek opět vstupuje do procesu oběhu a tak opět vystupuje proti penězům jako zboží; a konečně, zboží se opět přeměňuje v peníze, protože hotové zboží lze opět vyměnit za prvky jeho výroby teprve tehdy, když se předtím přeměnilo v peníze.
Toto neustálé zpětné proudění peněz k jejich výchozímu bodu tu vyjadřuje nejen formální přeměnu peněz ve zboží a zboží v peníze — jak se projevuje v prostém procesu oběhu nebo při prosté směně zboží — ale zároveň neustálou reprodukci zboží u téhož výrobce. Směnná hodnota (peníze) se přeměňuje ve zboží, která vcházejí do spotřeby, použijí se jako užitné hodnoty, ale vcházejí do reprodukční čili průmyslové spotřeby, a proto znovu vytvářejí původní hodnotu a v důsledku toho se objevují v téže peněžní částce (ve výše uvedeném příkladě, kde výrobce pracuje pouze proto, aby si zachoval existenci). Formule P — Z — P zde ukazuje, že P se nepřeměňuje v Z pouze formálně, ale že Z se skutečně spotřebuje jako užitná hodnota, vypadává z oběhu do spotřeby, avšak do průmyslové spotřeby, takže jeho hodnota se ve spotřebě uchovává a reprodukuje, a proto se P opět objevuje na konci procesu, uchovává se v pohybu P — Z — P.
Naproti tomu při uvedeném zpětném proudění peněz od pozenikového vlastníka k pachtýři nenastává žádný reprodukční proces. Je to tak, jako kdyby pachtýř dal pozemkovému vlastníkovi známky nebo poukázky na 1000 milionů výrobků. Jakmile pozemkový vlastník tyto poukázky vydá, vracejí se zpět k pachtýři, a ten je opět odkoupí. Kdyby si pozemkový vlastník dal vyplatit polovinu renty in natura, nenastal by žádný oběh peněz. Celý oběh by se byl omezil na prostý převod z ruky do ruky, na přechod výrobku z rukou pachtýře do rukou pozemkového vlastníka. Nejdříve dává pachtýř pozemkovému vlastníkovi místo zboží peníze, pak pozemkový vlastník vrací pachtýři peníze a bere si zboží. Peníze slouží pachtýři jako platidlo, kterým platí pozemkovému vlastníkovi; pozemkovému vlastníkovi slouží vzhledem k pachtýři jako kupní prostředek. Ve své první funkci se od pachtýře vzdalují, v druhé se k němu vracejí.
K takovému návratu peněz zpět k výrobci musí dojít vždy, kdykoli výrobce, místo aby svému věřiteli postoupil část výrobku, zaplatí věřiteli hodnotu tohoto výrobku v penězích; jako věřitel se zde objevuje každý, kdo je spoluvlastníkem jeho nadvýrobku. Například výrobci platí všechny daně v penězích. Peníze jsou tak pro ně platidlem, kterým platí státu. Stát za ně kupuje od výrobců zboží. Peníze se stávají v jeho rukou kupním prostředkem a vracejí se tak k výrobcům, a to v té míře, jak od nich odchází zboží.
Tento moment návratu — tento svérázný návrat peněz, který není určován reprodukcí, musí nastat pokaždé, kdykoli se směňuje důchod za kapitál. Návrat peněz zde nezpůsobuje reprodukce, nýbrž spotřeba. Důchod se platí v penězích; může se však spotřebovat jen ve zboží. Peníze, získané od výrobců jako důchod, musí se jim proto znovu zaplatit, aby se získala táž hodnota ve zboží, aby se tudíž mohl důchod spotřebovat. Peníze, jimiž se platí důchod, tedy například renta nebo úrok nebo daně ˂ǁ424ǀ průmyslový kapitalista si platí svůj důchod v produktu nebo si z prodaného produktu vyplatí tu část peněz, která tvoří jeho důchod˃, mají všeobecnou formu platidla. Předpokládá se, že ten, kdo platí důchod, dostal dříve od svého věřitele část svého vlastního výrobku, například pachtýř 2/5 produktu, které podle Quesnaye tvoří rentu. Je jen jejím nominálním čili faktickým majitelem.
A tak část pachtýřova výrobku tvořící rentu, kterou platí, potřebuje ke svému oběhu mezi pachtýřem a pozemkovým vlastníkem jen peněžní částku rovnající se hodnotě výrobku, ačkoli tato hodnota obíhá dvakrát. Nejprve platí pachtýř rentu v penězích; potom kupuje majitel pozemku za tytéž peníze produkt. První akt je prostýnr převodem peněz, jelikož tu peníze fungují pouze jako platidlo, tedy se předpokládá, že zboží, za které se platí, je už v majetku platícího a neslouží mu za kupní prostředek, že za ně nedostává žádný ekvivalent, nýbrž naopak, že tento ekvivalent už má ve svých rukou. Naproti tomu podruhé peníze slouží jako kupní prostředek, jako prostředek oběhu zboží. Je to tak, jako kdyby pachtýř odkoupil za peníze, kterými platí rentu, od majitele pozemku jeho podíl na výrobku. Majitel pozemku pak kupuje od pachtýře výrobek zpátky za tytéž peníze, které dostat od pachtýře (který je však ve skutečnosti odevzdal bez ekvivalentu).
Vidíme tedy, že táž peněžní částka, kterou výrobci odevzdají ve formě platidla majitelům důchodu, slouží majitelům důchodu jako kupní prostředek k získání zboží od výrobců. Toto dvojnásobné přemístění peněz, tj. z rukou výrobce do rukou majitele důchodu a z jeho rukou zpět do rukou výrobce, vyjadřuje takto jen jednorázové přemístění zboží, totiž z rukou výrobce do rukou majitele důchodu. Protože se předpokládá, že výrobce dluží majiteli důchodu část svého výrobku, pak mu v peněžní rentě ve skutečnosti pouze dodatečně platí hodnotu zboží, které už přešlo do jeho majetku. Zboží je v jeho rukou. Ale nepatří mu. Za peníze, které platí ve formě důchodu, kupuje si tedy výrobce toto zboží do svého vlastnictví. Zboží proto nepřechází z ruky do ruky. Přechod peněz z ruky do ruky vyjadřuje pouze změnu vlastnického titulu ke zboží, které zůstává nadále v rukou výrobce. Odtud toto dvojnásobné přemístění peněz při pouze jednom přechodu zboží z rukou do rukou. Peníze obíhají dvakrát, aby uvedly zboží jednou do oběhu. Ale jako oběživo (kupní prostředek) obíhají také jen jednou, kdežto předtím obíhaly jako platidlo; při tomto oběhu, jak už jsem uvedl, nedochází k současnému přemístění peněz a zboží.
Vskutku, nemá-li pachtýř peníze a má-li pouze svůj výrobek, může za svůj výrobek zaplatit teprve tehdy, když prodá své zboží; zboží už tedy musí mít za sebou první metamorfosu, než je může pachtýř proplatit pozemkovému vlastníku v penězích. Ale i když tohle všechno bereme v úvahu, přemísťují se peníze víckrát než zboží. Nejdříve dojde k přeměně Z—P: 2/5 zboží se prodají a přemění v peníze. Zde probíhá zároveň přemístění zboží i peněz. Pak ale přecházejí tytéž peníze z rukou pachtýře do rukou pozemkového vlastníka, aniž dochází k přemístění zboží. Dochází tu k přemístění peněz bez přemístění zboží. Je to totéž, jako kdyby měl pachtýř společníka. Dostane peníze, ale musí se o ně dělit se svým společníkem. Nebo spíše je to u uvedených 2/5 totéž, jako kdyby peníze dostal pachtýřův sluha. Tento sluha je musí dát pachtýři, nesmí si je ponechat sám v kapse. Přechod peněz z jedněch rukou do druhých tu nevyjadřuje vůbec žádnou metamorfosu zboží, ale jen pouhé přenesení peněz z rukou jejich bezprostředního majitele do rukou jejich vlastníka. Tak tomu tedy může být v tom případě, když první příjemce peněz je pouhým doručitelem peněz pro svého zaměstnavatele. V tomto případě peníze také nejsou platidlem; jde o jejich prostý přechod z rukou příjemce, kterému nepatří, do rukou vlastníka.
Takovéto přemísťování peněz nemá naprosto nic společného s metamorfosou zboží, právě tak jako přemísťování při prosté výměně jednoho druhu peněz za jiný druh. Ale fungují-li peníze jako platidlo, vždy se předpokládá, že plátce dostal zboží, za které dodatečně platí. Pokud se týče pachtýře atd., ten toto zboží nedostal; zboží — než se dostane do rukou vlastníka pozemku — je v rukou pachtýře a je částí jeho produktu. Ale právně se stává pachtýř jeho vlastníkem teprve potom, když předá vlastníkovi pozemku peníze, které za zboží dostal. Jeho právní nárok na zboží se mění; toto zboží je po celou dobu v jeho rukou. Ale nejdříve bylo v jeho rukou jako majetek, jehož vlastníkem byl vlastník pozemku. Nyní je v jeho rukou jako jeho vlastnictví. Změna právní formy zboží v týchž rukou nevede samozřejmě k tomu, aby i toto zboží přecházelo z rukou do rukou.
[3. O oběhu peněz mezi kapitalistou a dělníkem]
[a. Nejapný názor o mzdě jako o kapitalistově záloze dělníkovi. Buržoasní představa o zisku jako prémii za riziko]
ǁ425ǀ {Z toho zároveň vidíme, jak je nejapné „vysvětlovat“ kapitalistův zisk z toho, že dává dělníkům zálohu v penězích dříve, než zboží přemění v peníze.
Za prvé. Když si kupuji zboží pro vlastní spotřebu, nevzniká mi žádný „zisk“ z toho, že jsem kupcem a že majitel zboží je „prodavačem“, že moje zboží má formu peněz a jeho se teprve musí přeměnit v peníze. Kapitalista platí za práci teprve potom, když ji spotřebuje, kdežto za jiné zboží se platí dříve, než se spotřebuje. To vyplývá ze zvláštní povahy zboží, které kupuje a které je ve skutečnosti dodáno teprve tehdy, když se spotřebuje. Peníze tu vystupují jako platidlo. Kapitalista si zboží „práce“ přivlastňuje vždy předtím, než je zaplatí. Že je však kupuje pouze proto, aby z prodeje jeho výrobku dosáhl zisku, není příčinou toho, že tohoto zisku dosahuje. Je to pouze motiv. To by neznamenalo nic jiného než toto: kapitalista dosahuje při koupi námezdní práce zisku, protože chce při prodeji produktu této práce dosáhnout zisku.
Za druhé. Ale kapitalista, namítají, přece jen dělníkovi zálohuje ve formě peněz tu ěást výrobku, která mu připadne jako mzda, a tak vlastně šetří dělníkovi námahu, risiko a čas, spojené s tím, kdyby si musel sám přeměnit v peníze tu část zboží, která mu patří jako mzda. Což není správné, aby mu dělník za tuto námahu, za toto risiko a za tento čas zaplatil, což není správné, aby tudíž dělník dostal z produktu méně, než by mu jinak připadlo?
Tím se obrací naruby celý poměr mezi námezdní prací a kapitálem a znemožňuje se ekonomické vysvětlení nadhodnoty. Výsledkem tohoto procesu ve skutečnosti je, že fond, ze kterého kapitalista námezdního dělníka platí, není vlastně nic jiného než vlastní výrobek dělníka, a že tedy kapitalista a dělník se fakticky mezi sebou dělí o výrobek v urěitém poměru. Ale tento faktický výsledek nemá s transakcí mezi kapitálem a mzdou (na čemž spočívá ekonomické zdůvodnění nadvýrobku, zdůvodnění, které vyplývá ze zákonů směny zboží) naprosto nic společného. Co kapitalista kupuje, je dočasná disposice pracovní silou; platí ji teprve potom, když už tato pracovní síla působila, když se zpředmětnila ve výrobku. Jako všude, kde peníze působí jako platidlo, předchází i zde koupě a prodej reálné zcizení peněz ze strany kupce. Ale po této transakci, která je ukončena dříve, než začne skutečný výrobní proces, práce náleží už kapitalistovi. Plně mu náleží i zboží, které vychází z tohoto procesu jako výrobek. Vyrobil je pomocí výrobních prostředků, které mu patří, a práce, kterou koupil a která mu tedy patří — i když ji zatím ještě nezaplatil. Je to totéž, jako kdyby na výrobu zboží nebyl spotřeboval vůbec žádnou cizí práci.
Zisk, jehož kapitalista dosahuje, nadhodnota, kterou realisuje, pochází právě z toho, že dělník mu neprodává jako zboží práci realisovanou ve zboží, nýbrž svou vlastní pracovní sílu. Kdyby proti němu dělník stál jako majitel zboží v prvním smyslu[90], nemohl by kapitalista dosáhnout žádného zisku, nemohl by realisovat žádnou nadhodnotu, jelikož se podle zákona hodnoty směňují ekvivalenty, stejné množství práce za stejné množství práce. Kapitalistova nadhodnota pochází právě z toho, že od dělníka nekupuje zboží, ale jeho pracovní sílu, a tato pracovní síla má nižší hodnotu než její výrobek, nebo, což je totéž, realisuje se ve větším množství zpředmětněné práce, než je v ní realisováno. Ale teď, aby se ospravedlnil zisk, se jeho vlastní zdroj zahaluje a popírá se celá transakce, ze které pochází. Protože ve skutečnosti — pokud je proces nepřetržitý — kapitalista platí dělníka pouze z jeho vlastního výrobku, protože je dělník placen pouze částí svého vlastního výrobku, záloha je tedy pouhým zdáním, namlouvá se nám:: dělník prodal svůj podíl na výrobku kapitalistovi dříve, než tento výrobek byl přeměněn v peníze. (Snad dříve, než bylo možné, aby byl přeměněn v peníze, neboť ačkoli se dělníkova práce materialisovala v nějakém výrobku, je v dané chvíli možná realisována teprve část prodejného zboží, například část domu.) Díváme-li se na to takhle, přestává být kapitalista vlastníkem výrobku, a tím se ruší celý proces, kterým si bezplatně přivlastňoval cizí práci. Teď tedy stojí proti sobě majitelé zboží. Kapitalista má peníze a dělník mu neprodává svou pracovní sílu, nýbrž zboží, totiž tu část výrobku, v níž je zpředmětněna jeho vlastní práce.
Teď dělník může kapitalistovi říci; „Z těchto 5 liber příze představují například 3/5 konstantní kapitál. Ty patří tobě. 2/5 tedy 2 libry, představují mou nově přidanou práci. Máš mi tedy zaplatit 2 libry. Zaplatíš mi tedy hodnotu těchto 2 liber.“ A tak by si nedal do kapsy pouze mzdu, ale také zisk, zkrátka peněžní částku rovnající se množství nově přidané, materialisovanó práce, která tu je ve formě 2 liber.
„Ale,“ řekne kapitalista, „cožpak jsem ti nezálohoval konstantní kapitál ?“
„Nu ano,“ odpoví dělník, „vždyť si za to odpočítáváš 3 libry a platíš mi jen 2.“
„Ale,“ trvá na svém kapitalista, „ty bys svou práci nemohl materialisovat, nemohl bys příst bez mé bavlny a bez mých vřeten! Za to mi musíš zvlášť zaplatit.“
„Podívej se,“ řekne dělník, „bavlna by shnila a vřetena zrezavěla, kdybych jich nebyl použil na předení. ǁ426ǀ Ty 3 libry příze, které si odpočítáváš, představují ovšem jen hodnotu tvé bavlny a tvých vřeten, které jsou v těch 5 librách příze spotřebovány a které tedy jsou v nich obsaženy. Ale jedině moje práce, tím že tyto výrobní prostředky spotřebovala jako výrobní prostředky, uchovala hodnotu bavlny a vřeten. Za tuto sílu mé práce, která uchovává hodnotu, ti neúčtuji nic, protože mě — kromě vlastního předení, za které jsem dostal 2 libry — nestála žádný pracovní čas navíc. Je to přirozená vlastnost mé práce, která mě nic nestojí a která přitom uchovává hodnotu konstantního kapitálu. Když ti za to nic neúčtuji, nemůžeš mi ani ty nic účtovat za to, že bych nemohl příst bez vřeten a bez vlny. Vždyť bez předení by tvoje vřetena a vlna nestály za zlámanou grešli.“
Kapitalista, přivedený do úzkých, odpovídá: „Ty 2 libry příze mají skutečně hodnotu 2 šilinků. Představují právě tolik tvé pracovní doby. Ale musím ti je zaplatit dříve, než je prodám. Třeba je vůbec neprodám. To je risiko číslo jedna. Za druhé, třeba je prodám pod jejich cenu. To je risiko číslo dvě. A za třetí, buď jak buď, musím ztrácet čas jejich prodejem. Mám za tebe zdarma převzít obě risika a kromě toho ztrátu času s tím vším? Zadarmo je jenom smrt.“
„Počkej,“ odpovídá dělník, „jaký je náš vzájemný poměr? Stojíme proti sobě jako majitelé zboží, ty jako kupec, my jako prodavači, neboť ty od nás chceš odkoupit náš podíl na výrobku, 2 libry — a to, co obsahují, není vlastně nic jiného než naše zpředmětněná pracovní doba. A ty teď tvrdíš, že bychom ti měli prodat naše zboží pod jeho hodnotu, tak abys nakonec dostal ve zboží více hodnoty, než teď máš v penězích. Hodnota našeho zboží se rovná 2 šilinkům. Ty nám za ně chceš dát pouze 1 šilink, čímž bys pak — protože v 1 šilinku je obsaženo tolik pracovní doby jako v 1 libře příze — směnou získal dvakrát tak velkou hodnotu, jakou dáváš. My bychom naproti tomu dostali místo ekvivalentu jen půl ekvivalentu, místo ekvivalentu 2 liber příze pouze ekvivalent 1 libry příze. A oč opíráš tento požadavek, který odporuje zákonu hodnoty a směny zboží podle jejich hodnot ?‘ Oč? Že jsi kupec a my prodavači, že naše hodnota je ve formě příze, zboží, a tvoje hodnota ve formě peněz, že stejná hodnota ve formě příze stojí proti stejné hodnotě ve formě peněz. Ale milý příteli! To je přece jen pouhá změna formy, která se týká vyjádření hodnoty, ale velikost hodnoty nechává nezměněnu. Anebo snad jsi toho dětinského názoru, že každé zboží se musí prodávat pod svou cenu, to znamená pod peněžní částku, která vyjadřuje jeho hodnotu, jelikož ve formě peněz nabývá vyšší hodnoty? Ale kdež, můj milý, nenabývá vůbec vyšší hodnoty; velikost jeho hodnoty se nemění, jenomže se teď zračí čistě jako směnná hodnota.
Uvaž ještě, můj nejmilejší, jakým nepříjemnostem se sám vystavuješ! Tvoje tvrzení vyznívá nakonec tak, že prodavač vždy musí kupci prodat zboží pod jeho hodnotou. Dříve, když jsme ti ještě neprodávali naše zboží, ale pouze naši pracovní sílu, jsi ovšem tak kupoval. Naši pracovní sílu jsi sice kupoval za její hodnotu, ale naši práci jsi kupoval pod hodnotou, v níž se zračí. Ale nechme tohoto nepříjemného vzpomínání. Bohudíky, z tohoto postavení jsme se dostali tím okamžikem, kdy ses sám rozhodl, že ti už nemáme prodávat jako zboží svou pracovní sílu, ale samo zboží, které je produktem naší práce. Vraťme se k nepříjemnostem, kterým se vystavuješ. Vždyť nový zákon, který jsi stanovil, tj. že prodavač neplatí za přeměnu svého zboží v peníze prostě svým zbožím, prostě tím, že smění své zboží za peníze, ale tím, že zboží prodává pod jeho cenou — tento zákon, podle kterého kupec vždy prodavače napaluje, šidí, musí platit pro každého kupce i prodavače stejně. Dejme tomu, že přijmeme tvůj návrh, ale pod podmínkou, že ty sám se podřídíš tomuto zákonu, který jsi vytvořil, totiž zákonu, že prodavač musí část svého zboží postoupit kupci zdarma náhradou za to, že mu je přemění v peníze. Koupíš tedy naše 2 libry, které mají hodnotu 2 šilinky, za 1 šilink, a získáš tak jeden šilink neboli 100 %. Ale nyní, když jsi od nás odkoupil naše 2 libry, máš v rukou 5 liber příze v hodnotě 5 šilinků: Myslíš si teď, že uděláš dobrý tah. Těch 5 liber tě stojí pouze 4 šilinky a chceš je prodat za 5 šilinků. ‚Stůj!‘ zvolá tvůj kupec. ‚Tvých 5 liber příze je zboží, jsi prodavač. Mám touž hodnotu v penězích, jsem kupec. Proto podle zákona, který sám uznáváš, musím na tobě vydělat 100 %. Musíš mi tedy těch 5 liber příze prodat 50 % pod jejich hodnotu, tj. za 21/2 šilinku. Dám ti tedy 21/2 šilinku a dostanu za ně zboží v hodnotě 5 šilinků a vydělám na tobě 100 %, neboť co je dovoleno jednomu, je dovoleno i druhému.‘
Vidíš tedy, milý příteli, kam vede tvůj nový zákon; napaloval bys jen sám sebe, neboť v jednom okamžiku jsi sice kupcem, ale hned nato jsi prodavačem. V daném případě bys jako prodavač prodělal víc, než jsi získal jako kupec. A jen si dobře vzpomeň! Než tu byly ty 2 libry příze, které teď chceš od nás odkoupit, což jsi nedělal jiné nákupy, bez nichž by se těchto 5 liber příze vůbec ǁ426aǀ nepořídilo? Což jsi předtím nekoupil bavlnu a vřetena, které se teď zračí ve 3 librách příze? Tehdy proti tobě stáli liverpoolský makléř s bavlnou a oldhamský výrobce vřeten jako prodavači a ty proti nim jako kupec; oni představovali zboží, ty peníze byli jste k sobě v témž poměru, v němž tu k naší cti nebo nelibosti stojíme v této chvíli proti sobě my. Nebyl by se ti mazaný bursovní makléř s bavlnou a tvůj bodrý oldhamský kolega vysmál, kdybys k nim přišel s požadavkem, aby ti přenechali část bavlny a vřeten zdarma, nebo, což je totéž, aby ti toto zboží prodali pod jeho cenou (a pod jeho hodnotou), protože ty jim přeměňuješ zboží v peníze, kdežto oni ti přeměňují peníze ve zboží, protože oni jsou prodavači a ty kupec? Vždyť by nic neriskovali, neboť by dostali hotové peníze, směnnou hodnotu v čisté, samostatné formě. Zato ty, to risiko! Nejdříve upříst na vřetenech z bavlny přízi, nést všechna risika výrobního procesu a pak nakonec ještě risiko spojené s prodejem příze, s opětnou přeměnou v peníze! Risiko, zda se prodá za svou hodnotu, nad nebo pod svou hodnotu! Risiko, že se vůbec neprodá, že se vůbec nepřemění znovu v peníze! A přitom bys o ni jako o přízi ani trochu nestál! Příze se nedá jíst ani pít, nemůžeš s ní udělat nic jiného než ji prodat! A v každém případě bys ještě ztratil čas spojený s opětovnou přeměnou příze v peníze, tudíž i opětovnou přeměnou vřeten a bavlny v peníze! ‚Starý brachu,‘ odvětili by ti tvoji kolegové, ‚nedělej ze sebe blázna! Nemluv nesmysly! Copak je nám, k čertu, do toho, co zamýšlíš s naší bavlnou a vřeteny? Dělej si s nimi, co chceš! Spal si je, pověs si je na hřebíček, chceš-li, hoď je psům, ale zaplať je! To je nápad! Máme ti z našeho majetku dávat dary, protože ses stal přadlákem bavlny a zřejmě se v tomto oboru podnikání příliš nevyznáš, když tak zveličuješ jeho risika a nebezpečí! Nech předení bavlny a nechoď na trh s takovými hloupými nápady!ʻ“
Na tuto řeč dělníků odpoví kapitalista s povzneseným úsměvem: „Je vidět, lidičky, že jste slyšeli zvonit, ale nevíte, kde visí zvon. Mluvíte o věcech, kterým nerozumíte. Myslíte, že jsem tomu darebákovi z Liverpoolu a tomu chlapíkovi z Oldhamu zaplatil hotovými penězi? Čerta starého! Směnkami jsem jim zaplatil a bavlnu toho liverpoolského darebáka jsem fakticky spředl a prodal dříve, než byla jeho směnka splatná. S vámi je to naprosto jinak. Chcete mít hotové peníze.“
„To je všechno krásné,“ říkají dělníci, „a co udělal ten liverpoolský darebák a ten oldhamský chlapík s tvými směnkami ?“
„Co s nimi udělali,“ vyletí kapitalista, „že se tak hloupě ptáte! Dali je svému bankéři a ten jim je diskontoval.“
„Kolik za to bankéři zaplatili ?“
„Okamžik! Peníze jsou teď velmi laciné. Myslím, že zaplatili tak 3 % diskontu; ovšem ne 3 % z celkové částky, ale tolik, kolik připadá na dobu, která ještě zbývá do splatnosti směnky, počítáme-li 3 % za rok.“
„Tím lépe,“ říkají dělníci, „zaplať nám 2 šilinky, hodnotu našeho zboží — anebo, řekněme, 12 šilinků, protože jsme dnes účtovali denně, ale chceme účtovat týdně. Ale sraz si z této sumy tříprocentní roční úrok za čtrnáct dní.“
„Ale tahle směnka je příliš malá,“ říká kapitalista, „tu ani jeden bankéř nebude diskontovat.“
„Dobrá,“ odpovídají dělníci, „je nás sto. Máš nám tedy zaplatit 1200 šilinků. Dej nám na ně směnku. Dělá to 60 liber št. a to není příliš malá částka na diskont; ale kromě toho, když ji sám diskontuješ, nemůže to být pro tebe příliš malá částka, jelikož je to přesně táž částka, ze které, jak tvrdíš, pobíráš svůj zisk z nás. Srážka by byla tak malá, že by nestála za řeč. A protože bychom tak dostávali převážnou část našeho výrobku, byli bychom brzy tak daleko, že bychom tvůj diskont už nepotřebovali. Samozřejmě, nedáme ti větší úvěr, než ti dává bursovní makléř, všeho všudy čtrnáct dní.“
Kdyby se mzda vyvozovala z diskontu části hodnoty celkového výrobku, která náleží dělníkům (tím by se celý dosavadní poměr převrátil naruby), z toho, že kapitalista jim tuto část vyplácí předem v penězích, musel by jim kapitalista vystavovat velmi krátkodobé směnky, jaké například sám vydává makléři s bavlnou atd. Dělník by dostával převážnou část svého výrobku a kapitalista by brzy přestal být kapitalistou. Z vlastníka výrobku by se stal vůči dělníkům pouhým bankéřem.
Ostatně, právě tak jako kapitalista riskuje, že zboží prodá pod ǁ427ǀ jeho hodnotou, má i naději, že je prodá nad jeho hodnotou. Je-li výrobek neprodejný, je dělník vyhozen na ulici. Poklesne-li cena výrobku na delší dobu pod tržní cenu, sníží se dělníkovi mzda pod průměr a pracuje kratší dobu. Dělník tedy nese největší risiko.
Za třetí. Nikomu ani nenapadne, že pachtýř, jelikož má platit rentu v penězích, nebo průmyslový kapitalista, jelikož má platit úrok v penězích — a aby je zaplatil, musí tudíž nejdříve svůj výrobek přeměnit v peníze — by si proto mohl srazit část své renty nebo úroku.}
[b. Dělníkova koupě zboží od kapitalisty. Návrat peněz nevyjadřující reprodukci]
V té části kapitálu, která obíhá mezi průmyslovým kapitalistou a dělníkem (tedy v části oběžného kapitálu, která se rovná variabilnímu kapitálu), dochází rovněž k zpětnému proudění peněz k jejich výchozímu bodu. Kapitalista platí dělníkovi mzdu v penězích; dělník si za ni kupuje od kapitalisty zboží a tak se peníze vracejí ke kapitalistovi. (V praxi k bankéři kapitalisty. Ale ve skutečnosti představují bankéři vzhledem k jednotlivým kapitalistům celkový kapitál, celkový kapitál, pokud přijímá podobu peněz.) Tento návrat nevyjadřuje sám o sobě reprodukci. Kapitalista kupuje za peníze od dělníků práci, dělník kupuje za tytéž peníze od kapitalisty zboží. Tytéž peníze vystupují nejdříve jako kupní prostředek práce, později jako kupní prostředek zboží. Že se vracejí ke kapitalistovi, to vyplývá z toho, že vystupuje vůči týmž osobám nejdříve jako kupec a pak zase jako prodavač. Jako od kupce od něho peníze odplývají, jako k prodavači se k němu vracejí. Naproti tomu dělník vystupuje nej*******dříve jako prodavač a teprve potom jako kupec, tudíž nejdříve dostává peníze a tepre potom je vydává, kdežto kapitalista je na rozdíl od něho nejdříve vydává a teprve potom přijímá.
U kapitalisty tu dochází k pohybu P — Z — P. Za peníze kupuje zboží (pracovní sílu); za výrobek této pracovní síly (zboží) kupuje peníze, čili prodává tento výrobek nazpět jeho bývalému prodavači, dělníkovi. Naproti tomu dělník představuje oběh Z — P — Z. Prodává své zboží (pracovní sílu) a za peníze, za něž je prodal, kupuje část svého vlastního výrobku (zboží) opět zpátky. Mohlo by se ovšem říci: dělník prodává zboží (pracovní sílu) za peníze, vydává tyto peníze na zboží a prodává pak znovu svou pracovní sílu, takže představuje rovněž pohyb P — Z — P; a jelikož peníze obíhají mezi ním a kapitalistou stále sem a tam, mohlo by se — podle toho, z které strany to bereme — právě tak dobře říci, že dělník stejně jako kapitalista představuje pohyb P — Z — P. Přesto však kupcem je kapitalista. Obnovení procesu vychází od něho, a ne od dělníka, přičemž návrat peněz je nutný, neboť dělník musí kupovat životní prostředky. Ukazuje se tak, jako ve všech pohybech, kde formou oběhu je na jedné straně P — Z — P a na druhé straně Z — P — Z, že cílem směnného procesu je na jedné straně směnná hodnota, peníze, a tudíž zvětšení hodnoty, na druhé straně pak užitná hodnota, spotřeba. K tomu dochází i při zpětném pohybu peněz v prvně uvedeném případě, kde je formou oběhu u pachtýře P — Z — P a u pozemkového vlastníka Z — P — Z, když přitom bereme v úvahu, že P, za které pozemkový vlastník kupuje od pachtýře, je peněžní formou pozemkové renty, tudíž už výsledkem Z — P, přeměněnou formou té části produktu, která patří vlastníkovi pozemku v podstatě in natura.
Tento pohyb P — Z — P, který je mezi kapitalistou a dělníkem pouhým výrazem toho, že ke kapitalistovi proudí nazpět ty peníze, které vynaložil na mzdu, sám o sobě nevyjadřuje proces reprodukce; vyjadřuje pouze to, že kupec se stává vůči téže osobě opět prodavačem. Rovněž tak nevyjadřuje peníze jako kapitál, totiž P — Z — Pʼ, kde druhé P představuje větší peněžní částku než první P, kde tedy P vyjadřuje zhodnocující se hodnotu (kapitál). Spíše je pouze výrazem formálního návratu těše peněžní částky (často ještě nižší) k jejímu výchozímu bodu. (Kapitalistou se tu ovšem rozumí třída kapitalistů.) Nebylo tedy správné, když jsem v první části[91] říkal, že forma P — Z — P musí vždy být P — Z — Pʼ. Může vyjadřovat prostou formu návratu peněz, jak jsem na témž místě už naznačil, když jsem kruhový oběh peněz k témuž výchozímu bodu vysvětloval tím, že kupec se stává opět prodavačem.[92]
Tímto zpětným prouděním peněz se kapitalista neobohacuje. Kapitalista zaplatil například mzdu 10 šilinků. Za těchto 10 šilinků kupuje od něho dělník zboží. Kapitalista mu dal za jeho pracovní sílu zboží za 10 šilinků. Kdyby mu byl dal životní prostředky v ceně 10 šilinků in natura, nedošlo by k žádnému oběhu peněz, tudíž ani k návratu peněz. To, že se peníze vracejí, nemá tedy nic společněho s obohacováním kapitalisty, které vyplývá pouze z toho, že kapitalista si v samém výrobním procesu přivlastňuje víc práce, než ve mzdě vydal, a že proto jeho výrobek je větší než výrobní náklady jeho výrobku, kdežto peníze, které platí dělníkovi, nemohou být v žádném případě menší než peníze, za které od něho dělník kupuje zboží. Tento formální návrat tu nemá s obohacováním nic společného, nevyjadřuje tedy ǁ428ǀ P jako kapitál, právě tak jako není obsaženo zvětšení nebo náhrada hodnoty v penězích vydaných na rentu, úrok a daň, které se vracejí k plátci pozemkové renty, úroku a daně.
Pokud P — Z — P představuje formální návrat peněz ke kapitalistovi, vyjadřuje jen to, že poukázka vystavená kapitalistou v penězích byla realisována v jeho vlastním zboží.
Příklady nesprávného výkladu tohoto proudění peněz — tohoto návratu peněz k jejich výchozímu bodu — viz výše u Destutta de Tracy.[93] Jako druhý příklad — zvlášť použitelný na oběh peněz mezi dělníkem a kapitalistou — je dále třeba uvést Braye.[94] Konečně, pokud jde o kapitalistu, který půjčuje peníze, viz příklady u Proudhona.[95]
Tato forma zpětného proudění P — Z — P se vyskytuje všude, kde se kupec stává opět prodavačem, tedy u celého obchodního kapitálu, kde všichni kupci jeden od druhého kupují, aby prodávali, a prodávají, aby kupovali. Je možné, že kupec — P — nemůže prodat zboží, například rýži, dráže, než je koupil; musí je třeba prodat pod jeho cenou. Došlo by tu jen k prostému návratu peněz, neboť koupě zde přechází v prodej, aniž se P projeví jako zhodnocující se hodnota, jako kapitál.
Právě tak je tomu například při směně konstantního kapitálu. Výrobce strojů koupí železo od výrobce železa a prodá mu stroj. V tomto případě se peníze vracejí zpět. Byly vydány jako kupní prostředek k zakoupení železa. Výrobci železa slouží pak jako kupní prostředek k zakoupení stroje a vracejí se tak k výrobci strojů. Za vydané peníze dostal výrobce strojů železo, za přijaté peníze dal stroj. Tytéž peníze tu zprostředkovaly oběh dvakrát tak velké hodnoty. Například výrobce strojů koupil za 1000 liber št. železo; za týchž 1000 liber koupí výrobce železa stroje. Hodnota železa a strojů dohromady se rovná 2000 librám št. Ale tak musí být v pohybu 3000 liber št.: za 1000 liber št. peněz, za 1000 liber št. strojů a za 1000 liber št. železa. Kdyby kapitalisté směňovali in natura, pak by zboží přecházelo z ruky do ruky, a v oběhu by nebyl ani farthing.
Stejně je tomu, jestliže kapitalisté provádějí vzájemné zúčtování a peníze jim slouží jako platidlo. Obíhají-li papírové nebo úvěrové peníze (bankovky), mění se tím na celé věci jen jedno. Nyní existuje ještě 1000 liber št. v bankovkách, ale ty nemají „vnitřní hodnotu“. V každém případě i tu existuje třikrát 1000 liber št.: 1000 liber št. v železe, 1000 liber št. ve strojích a 1000 liber št. v bankovkách. Ale těchto třikrát 1000 liber št. existuje, jako v prvním případě, pouze proto, že výrobce strojů měl dvakrát 1000 liber št. — 1000 liber št. ve strojích a 1000 liber št. v penězích, ve zlatě a stříbře nebo v bankovkách. V obou případech mu dá výrobce železa zpět pouze těch druhých 1000 liber št. (tj. peníze), protože je vůbec dostal jen proto, že výrobce strojů jako kupec se ihned nestal opět prodavačem, že první zboží, železo, nezaplatil zase ve zboží, nýbrž v penězích. Jakmile je zaplatí ve zboží, tj. prodá výrobci železa zboží, výrobce železa mu peníze vrátí, protože se neplatí dvakrát, jednou v penězích a podruhé ve zboží.
V obou případech představuje zlato nebo bankovka přeměněnou formu zboží, které koupil výrobce strojů, nebo zboží, které potom od něho koupil jiný, nebo zboží, které třeba nebylo koupeno, nicméně bylo přeměněno v peníze (jako u renty), zboží, které představuje majitel pozemku (jeho předkové atd.[96]). Návrat peněz zde tedy vyjadřuje jen to, že ten, kdo vydává za zboží peníze, kdo je vrhá do oběhu, stahuje opět peníze z oběhu prodejem jiného zboží, které vrhá do oběhu.
Týchž 1000 liber št., o nichž jsme právě mluvili, by mohlo za den proběhnout rukama čtyřiceti, padesáti kapitalistů a pouze by přenášelo kapitál od jednoho k druhému. Stroj by přešel k výrobci železa, železo k sedlákovi, obilí k výrobci škrobu nebo lihu atd. Nakonec by se třeba opět dostaly do rukou výrobce strojů, od toho k výrobci železa atd., a tak by jejich prostřednictvím obíhal kapitál 40.000 liber št. i více, přičemž by se peníze neustále mohly vracet k tomu, kdo je první dal do oběhu. Pan Proudhon z toho vyvozuj; že část zisku dosaženého těmito 40.000 librami št., která se přeměňuje v peněžní úrok, jejž platí různí kapitalisté — například výrobce strojů tomu, kdo mu půjčil 1000 liber št., výrobce železa tomu, kdo mu půjčil 1000 liber št., které už dávno vydal na uhlí atd. nebo na mzdu atd. — že zkrátka těchto 1000 liber št. vynese celý úrok, který plyne z těchto 40.000 liber št. Jestliže by tedy úroková míra byla 5 %, činil by úrok 2000 liber št. Podle toho pak správně vypočítává, že těchto 1000 liber št. vyneslo 200 %. A to je kritik politické ekonomie par excellence [po výtce]![a]
I když pohyb P — Z — P nepředstavuje — v té podobě, jak znázorňuje oběh peněz mezi kapitalistou a dělníkem — sám o sobě žádný akt reprodukce, přece však neustálé opakování tohoto aktu, kontinuita zpětného proudění peněz, svědčí o reprodukci. Žádný kupec nemůže trvale vystupovat jako prodavač, aniž reprodukuje zboží, které prodává. Platí to ovšem pro všechny, kdo nežijí z renty, úroků nebo daní. Ale u jedné části dochází — má-li být akt ukončen — vždy k zpětnému proudění P — Z — P, jako u kapitalisty v poměru k dělníkovi nebo k vlastníkovi pozemku nebo rentiérovi (ze strany těchto posledních dvou dochází jen k prostému návratu peněz). U druhé části je akt ukončen, jestliže koupí zboží, tj. jestliže proběhne pohyb Z — P — Z, jako u dělníka. Tento akt dělník neustále obnovuje. První krok dělá neustále jako prodavač, nikoli jako kupec. Totéž platí o celém oběhu peněz ǁ429ǀ ‚ který vyjadřuje prostě výdaj důchodu. Kapitalista například sám spotřebuje ročně určité množství výrobků. Své zboží přemění v peníze, tyto peníze pak vydává za zboží, které chce definitivně spotřebovat. Zde nastává pohyb Z — P — Z a peníze se nevracejí k němu, ale proudí zpět k prodavači (například ke kramáři), jehož kapitál se nahrazuje díky tomu, že kapitalista vydává svůj důchod.
Viděli jsme, že dochází k směně důchodu za důchod, k oběhu důchodů. Řezník kupuje chléb od pekaře; pekař maso od řezníka; oba spotřebovávají své důchody. Maso, které sní řezník sám, a chleba, který sní sám pekař, ani jeden neplatí. Tuto část důchodu spotřebuje každý z nich in natura. Je však možné, že maso, které pekař kupuje od řezníka, nenahrazuje řezníkovi kapitál, ale důchod, tj. část prodaného masa, která nepředstavuje jen jeho zisk, ale tu část jeho zisku, kterou chce sám spotřebovat jako důchod. Chléb, který kupuje řezník od pekaře, je z hlediska řezníka rovněž výdajem jeho důchodu. Při zůčtování musí jeden nebo druhý zaplatit pouze bilanční rozdíl. Ta část jejich vzájemných nákupů a prodejů, která se v bilanci vyrovnává, nevchází do oběhu peněz. Ale dejme tomu, že pekař má platit bilanční rozdíl a že tento bilanční rozdíl představuje řezníkův důchod. V tom případě řezník vydá pekařovy peníze na koupi jiných předmětů spotřeby. Dejme tomu, že to je 10 liber št., které zaplatí krejčímu. Představuje-li těchto 10 liber št. důchod krejčího, vydá je krejčí obdobným způsobem. Koupí si za ně zase chléb atd. Tak se peníze vracejí zpět k pekaři, ale už ne jako náhrada důchodu, ale kapitálu.
Je ještě jedna otázka, která může být vznesena: v pohybu P — Z — P, který uskutečňuje kapitalista a který představuje hodnotu, jež se sama zhodnocuje, stahuje kapitalista z oběhu víc peněz, než do něho vkládá. (O to se vlastně snažil shromažďovatel pokladů, ale nepodařilo se mu to, neboť z oběhu nezíská ve formě zlata a stříbra víc hodnoty, než do něho ve formě zboží vložil. Má více hodnoty ve formě peněz, zatímco předtím měl více hodnoty ve formě zboží.) Dejme tomu, že úhrnné výrobní náklady zboží se rovnají 1100 librám št. Kapitalista prodá zboží za 1200 liber št., neboť nyní v něm vězí 20 % neboli 1/5 nezaplacené práce, práce, kterou prodává, třebaže ji nezaplatil. Jak je nyní možné, že všichni kapitalisté, třída průmyslových kapitalistů neustále stahuje z oběhu víc peněz, než do něho vrhá? Předně, na druhé straně je možno říci, že kapitalista neustále vrhá do oběhu víc, než z něho stahuje. Svůj fixní kapitál musel zaplatit. Ale prodává jej pouze úměrně tomu, jak jej spotřebovává, Jen po částech. Fixní kapitál vchází do výrobního procesu zboží celý, kdežto do hodnoty zboží vchází jen nepatrnou částí. Obíhá-Ii fixní kapitál 10 let, vchází z něho ročně do zboží pouze 1/10 a za zbývajících 9/10 nevcházejí do oběhu žádné peníze, jelikož těchto 9/10 vůbec nevstupuje do oběhu ve formě zboží. To za prvé.
Tímto problémem se budeme zabývat později ;[98] prozatím se vrátme ke Quesnayovi.
Ale předtím ještě jedno. Návrat bankovek do banky, která diskontuje nebo také půjčuje zálohy v bankovkách, je něco docela jiného než návraty peněz, které jsme zkoumali až dosud. V tomto případě se anticipuje přeměna zboží v peníze. Zboží dostává peněžní formu dříve, než je prodáno, třeba dokonce dříve, než je vyrobeno. Možná, že je také už prodáno (za směnku). V každém případě není ještě zaplaceno, není ještě nazpět přeměněno v peníze. Tato přeměna se tedy v každém případě anticipuje. Jakmile je zboží prodáno (nebo se předpokládá, že je prodáno), proudí peníze zpět do banky, a to buď v jejích vlastních bankovkách, které se tak vracejí z oběhu; nebo v cizích bankovkách, které se pak vyměňují (mezi bankéři) za její vlastní bankovky, takže se pak oboje dvoje bankovky stahují z oběhu, vracejí se k svému výchozímu bodu; nebo ve zlatě a stříbře. Je-li toto zlato a stříbro požadováno za bankovky, které vydala banka a které jsou v třetích rukou, vracejí se bankovky zpět do banky. Není-li bankovka předložena k výměně, obíhá o to méně zlata a stříbra, které teď leží v bance jako reserva místo bankovky.
Ve všech těchto případech probíhá proces takto: jsoucno peněz (přeměna zboží v peníze) bylo anticipováno. Jakmile se nyní zboží skutečně přemění v peníze, přemění se v peníze podruhé. Toto druhé peněžní bytí zboží se však vrací k výchozímu bodu, ruší, nahrazuje jeho první peněžní bytí, vrací se z oběhu do banky. Je možné, že toto druhé peněžní bytí zboží se zračí v téže, naprosto totožné mase bankovek, v níž se zračilo jeho první peněžní bytí. Například, směnka byla diskontována továrníkovi vyrábějícímu přízi. Směnku dostal od tkalce. 1000 librami št., které dostal, zaplatil za uhlí, bavlnu atd. Různé ruce, jimiž tyto bankovky proběhly při placení za jejich zboží, vydaly je nakonec za plátno, a tak se bankovky dostávají k tkalci, který zaplatí v den splatnosti přadlákovi týmiž bankovkami a přadlák je pak přinese zpět do banky. Není vůbec nutné, aby druhá (posmrtná) přeměna zboží v peníze — po jeho anticipované přeměně — ǁ430ǀ se uskutečnila jinými penězi než první. A tak se zdá, že přadlák ve skutečnosti nic nedostal, neboť proces končí tím, že bankovky, které si vypůjčil, dostává zpět a vrací je bance, která je vydala. Ale ve skutečnosti jedna a táž bankovka sloužila po určitou dobu jako oběživo a platidlo, a přadlák jí jednak zaplatil své dluhy a jednak koupil zboží nutné k reprodukci příze a tak realisoval nadhodnotu (získanou vykořisťováním dělníků), nadhodnotu, z které nyní může část zaplatit bance. A to i v penězích, neboť se mu vrátilo víc peněz, než vydal, zálohoval, vynaložil. Jak? To spadá opět do otázky, kterou jsme prozatím odložili.[99]
[4. Oběh mezi pachtýři a průmyslníky podle „ekonomické tabulky“]
Tedy zpět ke Quesnayovi. Přicházíme teď k třetímu a čtvrtému aktu oběhu.
P (pozemkový vlastník) kupuje za 1000 milionů průmyslového zboží od S (sterilní třída) průmyslník)[100] (v tabulce čára a — c[101]). Zde uvádějí peníze, 1000 milionů, do oběhu zboží ve stejné částce. ˂To proto, že dochází k jednorázové směně. Kdyby P kupoval od S zboží po částech a kdyby dostával svou rentu od F (pachtýře) rovněž po částech, mohlo by se toto průmyslové zboží za 1000 milionů koupit řekněme pomocí 100 milionů, neboť P koupí za 100 milionů průmyslového zboží od S, S za 100 milionů životních prostředků od F, F zaplatí 100 milionů renty P; kdyby se to opakovalo desetkrát, přešlo by zboží za 100 milionů desetkrát od S k P a od F k S a renta ve výši 100 milionů desetkrát od F k P. Celý oběh by se pak provedl se 100 miliony. Ale jestliže F platí rentu najednou, pak by mohla část z 1000 milionů, které jsou nyní v rukou S, a z 1000 milionů, které jsou zase v rukou F, ležet v truhlici a část z nich obíhat.˃ Zboží za 1000 milionů přešlo teď od S k P, naproti tomu přešlo od P k S za 1000 milionů peněz. Je to prostý oběh. Peníze a zboží jen přecházejí opačným směrem z ruky do ruky. Ale kromě životních prostředků za 1000 milionů, které pachtýř prodal P a které tak přešly do spotřeby, přešlo do spotřeby za 1000 milionů průmyslového zboží, které S prodal P. Je třeba poznamenat, že toto zboží existovalo už před novou sklizní. (Jinak by je P nemohl koupit za produkt nové sklizně.)
S nyní kupuje za 1000 milionů životních prostředků od F. [V tabulce čára c—d.] Teď vypadla z oběhu do spotřeby druhá pětina hrubého produktu. Mezi S a F fungovalo těchto 1000 milionů jako oběživo. Ale současně tu dochází ke dvěma jevům, s nimiž se nesetkáváme v procesu mezi S a P. V tomto procesu přeměnil S část svého produktu, totiž za 1000 milionů průmyslového zboží, opět v peníze. Ale ve směně s F přeměňuje peníze opět v životní prostředky — které se u Quesnaye rovnají mzdě — a nahrazuje si tedy svůj kapitál, který vydal na mzdu a který spotřeboval. Tato zpětná přeměna 1000 milionů v životní prostředky vyjadřuje u P pouhou spotřebu, u S průmyslovou spotřebu, reprodukci, neboť část svého zboží opět přeměňuje v jeden z jeho výrobních prvků — v životní prostředky. Tak jedna z metamorfos zboží, jeho zpětná přeměna z peněz ve zboží, vyjadřuje tu zároveň počátek jeho skutečné, nejen formální metamorfosy, počátek jeho reprodukce, počátek jeho zpětné přeměny v jeho vlastní výrobní prvky. Dochází tu zároveň i k metamorfose kapitálu. Naproti tomu u P dochází pouze k přeměně důchodu z peněžní formy ve zbožní formu. A to vyjadřuje pouhou spotřebu.
Ale za druhé, když S kupuje od F za 1000 milionů životních prostředků, vrací se k F druhých 1000 milionů, které zaplatil P jako peněžní rentu. Vracejí se však k němu jen proto, že je opět stahuje z oběhu, opět odkupuje za ekvivalent ve zboží o hodnotě 1000 milionů. Je to totéž, jako kdyby pozemkový vlastník od něho koupil za 1000 milionů životních prostředků (mimo prvních 1000 milionů), tj. jako kdyby druhou část své peněžní renty přijal od pachtýře ve zboží a toto zboží nyní směnil za zboží patřící S. S si pak pouze vybírá pro P druhou část z 2000 milionů ve zboží, které F zaplatil P v penězích. Kdyby došlo k placení v naturální formě, F by dal P za 2000 milionů životních prostředků; P by z toho 1000 milionů sám spotřeboval a druhých 1000 milionů v životních prostředcích by směnil s S za jeho průmyslové zboží. V tomto případě by došlo pouze: 1. k přenesení 2000 milionů v životních prostředcích od F k P; 2. k směnnému obchodu mezi P a S, v němž by jeden směnil životní prostředky za 1000 milionů za průmyslové zboží za 1000 milionů a naopak.
Místo toho došlo ke čtyřem aktům: ǁ431ǀ 1. K přenesení 2000 milionů peněz od F k P; 2. P kupuje za 1000 milionů životní prostředky od F; peníze se vracejí k F, slouží jako oběživo; 3. P kupuje za 1000 milionů peněz průmyslové zboží od S; peníze působí jako oběživo, přecházejí z jedněch rukou do druhých opačným směrem než zboží; 4. S kupuje od F za 1000 milionů peněz životní prostředky; peníze fungují jako oběživo. Pro S obíhají zároveň jako kapitál. Vracejí se k F, neboť nyní je už vyzvednuto druhých 1000 milionů v životních prostředcích, na které měl pozemkový vlastník od něho poukázku. Ale peníze se k němu nevracejí od pozemkového vlastníka přímo, ale teprve potom, když posloužily jako oběživo mezi P a S, když ještě předtím, než vyzvedly od F za 1000 milionů životních prostředků, už na své pouti vyzvedly za 1000 milionů průmyslového zboží a přenesly je od průmyslníka k vlastníkovi pozemku. Přeměna jeho zboží v peníze (při směně s pozemkovým vlastníkem) jakož i následující přeměna peněz v životní prostředky (při směně s pachtýřem) jsou pro S metamorfosou jeho kapitálu, který na sebe bere nejdříve formu peněz a potom formu konstitutivních prvků nutných k reprodukci kapitálu.
Výsledek dosavadních čtyř aktů oběhu je tedy tento: pozemkový vlastník utratil svůj důchod, z poloviny za životní prostředky, z poloviny za průmyslové zboží. Tím je utraceno 2000 milionů, které dostal jako peněžní rentu. Polovina z nich se vrátila k pachtýři přímo, polovina nepřímo, přes S. S se však zbavil části svého hotového zboží a nahradil ji životními prostředky, tedy jedním z prvků reprodukce. Těmito procesy oběh končí, pokud v něm figuruje pozemkový vlastník. Z oběhu však vypadly do spotřeby — částečně neproduktivní, částečně průmyslové — (pozemkový vlastník svým důchodem zčásti nahradil kapitál S): 1. za 1000 milionů životních prostředků (produkt nové sklizně); 2. za 1000 milionů průmyslového zboží (produkt loňské sklizně); 3. za 1000 milionů životních prostředků, které vcházejí do reprodukce, tedy do výroby zboží, které bude muset S příštího roku směnit za polovinu renty pozemkového vlastníka.
2000 milionů peněz je opět v rukou pachtýře. Ten nyní koupí od S za 1000 milionů zboží, aby nahradil své „roční a původní zálohy“, pokud se skládají částečně z pracovních nástrojů atd. a částečně z jiného průmyslového zboží, které za výroby spotřeboval. Je to prostý proces oběhu. Tím se dostává do rukou S 1000 milionů, a tak se přeměňuje v peníze druhá část jeho produktu existujícího ve formě zboží. Na obou stranách dochází k metamorfose kapitálu. Pachtýřových 1000 milionů se opět přeměňuje ve výrobní prvky nutné pro reprodukční proces. Hotové zboží S se přeměňuje opět v peníze, prodělává formální metamorfosu zboží v peníze, bez níž se kapitál nemůže opět přeměnit ve své výrobní prvky, a nemůže se tudíž ani reprodukovat. To je pátý proces oběhu. Z oběhu vypadává do reprodukční spotřeby za 1000 milionů průmyslového zboží (produkt loňské sklizně) (a‘—b‘).[102]
A koneěně přeměňuje S opět 1000 milionů peněz, ve kterých nyní existuje polovina jeho zboží, v druhou polovinu výrobních podmínek tohoto zboží, v suroviny atd. (a“—b“). Je to prostý oběh. Pro S je to zároveň metamorfosa jeho kapitálu ve formu, ve které je schopný reprodukce, pro F zpětná přeměna jeho produktu v peníze. Nyní vypadává z oběhu do spotřeby poslední pětina „hrubého produktu“.
Totiž: 1/5 vchází u pachtýře do procesu reprodukce a nevchází do oběhu; 1/5 spotřebuje vlastník půdy (to jsou 2/5); 2/5 dostává S; to činí celkem 4/5.[103]
Zde výpočet zjevně neklape. Quesnay zřejmě počítá takto: F dává P 1000 milionů (1/5) v životních prostředcích (čára a — b). 1000 miliony v surovinách nahrazuje kapitál S (a“ — b“). Životní prostředky za 1000 milionů tvoří pro S mzdu, jejíž hodnota, kterou S přidal ke zboží, představuje hodnotu předmětů, které S spotřeboval v procesu tohoto přidávání (c — d). A 1000 milionů zůstává v procesu reprodukce (a), nevstupuje do oběhu. Konečně, 1000 milionů produktu nahrazuje „zálohy“ (a‘ — b‘). Jenže Quesnay přehlíží, že S za těchto 1000 milionů průmyslového zboží nekupuje od pachtýře ani životní prostředky, ani suroviny, jenom mu vrací jeho peníze.
Quesnay totiž od začátku vychází z předpokladu, že pachtýř má kromě svého hrubého produktu 2000 milionů v penězích, a to že je vůbec fond, ze kterého se čerpají peníze pro oběh. Kromě toho zapomíná, že kromě 5000 milionů hrubého produktu existuje ještě 2000 milionů hrubého produktu v průmyslovém zboží, které bylo vyrobeno před novou sklizní. Neboť těchto 5000 milionů představuje pouze úhrn roční produkce ǁ432ǀ‚ celkovou sklizeň dodanou pachtýři, ale vůbec ne hrubý produkt průmyslu, jehož prvky reprodukce musí být nahrazeny z této sklizně.
Je tu tedy: 1. 2000 milionů peněz u pachtýře; 2. 5000 milionů hrubého produktu půdy; 3. 2000 milionů hodnoty v průmyslovém zboží. Tudíž 2000 milionů v penězích a 7000 milionů ve výrobcích (zemědělských a průmyslových). Proces oběhu, stručně shrnuto, probíhá takto (F = pachtýř, P = pozemkový vlastník, S = průmyslník, sterilní třída):
F platí P 2000 milionů renty v penězích, P kupuje od F za 1000 milionů životní prostředky. Tím je realisována 1/5 hrubého produktu pachtýře. Zároveň se mu vrací 1000 milionů peněz. P dále koupí od S za 1000 milionů zboží. Tím je realisována polovina hrubého produktu S. S za to má 1000 milionů peněz. Za tyto peníze koupí od F životní prostředky za 1000 milionů. S tím nahrazuje polovinu prvků reprodukce svého kapitálu. Tím je realisována další 1/5 hrubého produktu pachtýře. Zároveň má pachtýř opět v rukou 2000 milionů peněz, cenu 2000 milionů životních prostředků, které prodal P a S. Nyní kupuje F od S za 1000 milionů zboží, které mu nahrazuje polovinu jeho záloh. Tím je realisována druhá polovina hrubého produktu průmyslníka. A konečně, tento S kupuje za posledních 1000 milionů peněz od pachtýře suroviny; tím je realisována třetí 1/5 hrubého produktu pachtýře a nahrazena druhá polovina prvků reprodukce kapitálu S, ale zároveň se také vrátilo 1000 milionů k pachtýři. Pachtýř má opět v rukou 2000 milionů, což je v pořádku, neboť Quesnay se na něho dívá jako na kapitalistu, vzhledem k němuž je P pouze příjemcem důchodu a S pouze příjemcem mzdy. Kdyby je platil přímo svým produktem, nevydával by žádné peníze. Ale jelikož vydává peníze, kupují P a S za ně jeho produkt a peníze se k němu vracejí. Je to týž formální návrat peněz, který vidíme u průmyslového kapitalisty, který celou operaci zahajuje jako kupec a také ji ukončuje. Dále, ta 1/5 hrubého produktu pachtýře, která nahrazuje jeho „zálohy“, patří reprodukci. Zbývá realisovat ještě 1/5 životních prostředků, které vůbec nevstoupily do oběhu.
[5. Oběh zboží a oběh peněz v „ekonomické tabulce“.
Různé případy návratu peněz k výchozímu bodu]
S koupí od pachtýře za 1000 milionů životních prostředků a za 1000 milionů surovin, naproti tomu F koupí od S pouze za 1000 milionů zboží, aby nahradil své zálohy. S má tedy zaplatit bilanční rozdíl 1000 milionů, který nakonec zaplatí 1000 miliony, které dostal od P. Quesnay zřejmě zaměňuje tuto platbu 1000 milionů pachtýřovi s koupí produktu od pachtýře za částku 1000 milionů. Na to, jak si to představuje Quesnay, je třeba se podívat do „Vysvětlivek“ abbé Baudeaua.[104]
Ve skutečnosti (podle našeho výpočtu) 2000 milionů sloužilo pouze k tomuto účelu: 1. zaplatit rentu ve výši 2000 milionů v penězích; 2. uvést do oběhu hrubý produkt pachtýře ve výši 3000 milionů (totiž za 1000 milionů životních prostředků připadajících P, za 2000 milionů životních prostředků a surovin připadajících S) a hrubý produkt S ve výši 2000 milionů (z Čehož připadá 1000 milionů P, který je spotřebuje, a 1000 milionů F, který je spotřebuje na reprodukci).
Při poslední koupi (a“ — b“), kdy S kupuje od F suroviny, platí mu za zboží v penězích.
ǁ433ǀ Tedy ještě jednou:
S dostane od P 1000 milionů v penězích. Za těchto 1000 milionů peněz nakoupí od F za 1000 milionů životní prostředky. Za týchž 1000 milionů peněz koupí F od S zboží. Za týchž 1000 milionů peněz koupí S od F suroviny.
Anebo: S koupí od F za 1000 milionů peněz suroviny a za 1000 milionů peněz životní prostředky. F koupí od S za 1000 milionů peněz zboží. V tomto případě se S vrací 1000 milionů, ale jen proto, že se předpokládalo, že kromě 1000 milionů peněz, které dostává od pozemkového vlastníka, a zboží za 1000 milionů, které má ještě na prodej, měl ještě 1000 milionů peněz, které sám vrhl do oběhu. Podle tohoto předpokladu by k oběhu zboží mezi S a F bylo zapotřebí místo 1000 milionů 2000 milionů. Proto se 1000 milionů vrátilo zpět k S. S totiž kupuje od pachtýře za 2000 milionů peněz. A pachtýř od něho kupuje za 1000 milionů, které mu zaplatí polovinou peněz, které od něho přijal.
V prvním případě S kupuje nadvakrát. Nejprve vydá 1000 milionů; tato částka se k němu od F vrátí; pak ji vydá F (pachtýřovi) ještě jednou, definitivně, a tak se mu už nevrátí nic.
Naproti tomu v druhém případě kupuje S od F za 2000 milionů najednou. Když nyní F zase koupí od S za 1000 milionů zboží, zůstává pak těchto 1000 milionů u S. K oběhu bylo zapotřebí 2000 milionů místo 1000 milionů, neboť v prvním případě realisovalo 1000 milionů dvěma obraty za 2000 milionů zboží. V druhém případě realisovalo 2000 milionů jedním obratem rovněž za 2000 milionů zboží. Když ted pachtýř opět zaplatí S 1000 milionů, nemá S o nic víc než v prvním případě. Neboť kromě zboží za 1000 milionů vrhl do oběhu za 1000 milionů peněz ze svého vlastního fondu, který tu byl už předtím, než tento proces oběhu začal. Dal je do oběhu, a proto se k němu vracejí.
V prvním případě: S kupuje od F za 1000 milionů peněz za 1000 milionů zboží; F od S za 1000 milionů peněz za 1000 milionů zboží; S od F za 1000 milionů peněz za 1000 milionů zboží, takže F (pachtýři) zbývá 1000 milionů peněz.
V druhém případě: S kupuje od F za 2000 milionů peněz za 2000 milionů zboží; F od S za 1000 milionů peněz za 1000 milionů zboží. Pachtýřovi zbývá stejně jako předtím 1000 milionů peněz. Ale S dostává zpátky 1000 milionů, kapitál, který zálohoval do oběhu a který se nyní k němu z oběhu vrací. S kupuje od F zboží za 2000 milionů; F od S zboží za 1000 milionů. S tedy má buď jak buď platit bilanční rozdíl 1000 milionů, ale ne víc. Protože S, aby tento bilanční rozdíl zaplatil, zaplatil v důsledku zvláštnosti tohoto oběhu F (pachtýři) 2000 milionů, vrátí mu pachtýř 1000 milionů, kdežto v prvním případě mu žádné peníze nevrátil.
V prvním případě kupuje totiž S od F za 2000 milionů a F od S za 1000 milionů. Bilance tedy vykazuje stejně jako dříve rozdíl 1000 milionů ve prospěch F. Tento rozdíl se mu však vyplatí tak, že se k němu vrátí jeho vlastní peníze, neboť nejdříve kupuje S za 1000 milionů od F, pak F za 1000 milionů od S a konečně S za 1000 milionů od F. Těchto 1000 milionů tu uvedlo do oběhu 3000 milionů. Vcelku však byla v oběhu hodnota (jestliže jako peníze fungovaly reálné peníze) rovnající se 4000 milionů, 3000 milionů ve zboží a 1000 milionů v penězích. Obíhající a původně (na zaplacení F) do oběhu vržená peněžní částka nikdy nebyla větší než 1000 milionů, tj. nikdy nepřevyšovala bilanční rozdíl, který měl S platit F. Tím, že F kupuje od S za 1000 milionů dříve, než S kupuje od F za 1000 milionů podruhé, může S tímto 1000 milionů zaplatit svůj bilanční rozdíl.
V druhém případě dává S do oběhu 2000 milionů. Kupuje ovšem za ně od F za 2000 milionů zboží. Těchto 2000 milionů je tu zapotřebí jako oběživa a vydává se za ekvivalent ve zboží. Ale F zase kupuje za 1000 milionů od S. S se tedy vrátí 1000 milionů, neboť bilanční rozdíl, který má platit F [pachtýři], činí jen 1000 milionů, a ne 2000 milionů. S nyní nahradil F 1000 milionů ve zboží, a proto mu F musí vrátit 1000 milionů, které mu S, jak se nyní ukazuje, přeplatil v penězích. Tento případ je dosti pozoruhodný, a tak se u něho chvíli zdržíme.
Při výše předpokládaném oběhu zboží za 3000 milionů — z toho za 2000 milionů životních prostředků [a surovin] a za 1000 milionů průmyslového zboží — jsou možné různé případy. Přitom je však třeba uvážit: za prvé, že podle Quesnayova předpokladu je v okamžiku, kdy začíná oběh mezi S a F, v rukou S 1000 milionů peněz a v rukou F 1000 milionů peněz; za druhé pro ilustraci předpokládáme, že kromě 1000 milionů, které dostává S od P, má S ještě 1000 milionů peněz v pokladně.
ǁ434ǀ I. Za prvé případ, který se vyskytuje u Quesnaye. S kupuje za 1000 milionů peněz od F za 1000 milionů zboží; F kupuje za 1000 milionů peněz, které takto od S dostal, za 1000 milionů zboží od S; koneěně S kupuje za 1000 milionů peněz, které takto dostal zpět, od F za 1000 milionů zboží. U F tedy zůstává 1000 milionů peněz, které pro něho představují kapitál (ve skutečnosti těchto 1000 milionů spolu s dalším 1000 milionů peněz, které dostane zpět od P, tvoří důchod, kterým příštího roku znovu zaplatí rentu v penězích, tj. 2000 milionů peněz). 1000 milionů peněz tu obíhalo třikrát — od S k F, od F k S, od S k F — a pokaždé na zaplacení 1000 milionů zboží, tedy celkem 3000 milionů zboží. Mají-li samy peníze hodnotu, je v oběhu hodnota 4000 milionů. Peníze tu fungují jen jako oběživo, ale pro F, poslední ruce, v nichž zůstávají, přeměňují se v peníze a eventualiter [případně] v kapitál.
II. Za druhé. Peníze fungují pouze jako platidlo. V tomto případě se mezi S, který koupil od F zboží za 2000 milionů, a F, který koupil od S zboží za 1000 milionů, provede zúčtování. Na konci transakce má S zaplatit bilanční rozdíl 1000 milionů v penězích. Stejně jako předtím připadne 1000 milionů peněz do pokladny F, jen s tím rozdílem, že tu nefungovaly jako oběživo. Pro F představují tyto peníze přenos kapitálu, jelikož mu pouze nahrazují kapitál 1000 milionů ve zboží. Do oběhu tak vstoupily hodnoty 4000 milionů jako předtím. Avšak místo tří pohybů 1000 milionů peněz došlo pouze k jednomu pohybu, a peníze zaplatily pouze takovou částku zbožních hodnot, jakou představovaly samy. V prvním případě trojnásobnou. Ve srovnání s prvním případem by se ušetřily dva zbytečné akty oběhu.
III. Za třetí. F s 1000 milionů peněz (které má od P) vystupuje nejdříve jako kupec a koupí od S zboží za 1000 milionů. Těchto 1000 milionů, místo aby u něho leželo ladem jako poklad do placení příští renty, je nyní v oběhu. S tak má 2000 milionů peněz (1000 milionů peněz od P a 1000 milionů peněz od F). Za těchto 2000 milionů koupí od F za 2000 milionů zboží. Nyní se v oběhu objevily hodnoty za 5000 milionů (3000 milionů ve zboží a 2000 milionů v penězích). Došlo k oběhu 1000 milionů peněz a 1000 milionů ve zboží a k oběhu 2000 milionů peněz a 2000 milionů ve zboží. Z těchto 2000 milionů peněz obíhá 1000 milionů pocházejících od pachtýře dvakrát, 1000 milionů pocházejících od S pouze jednou. Nyní se k F vrací 2000 milionů peněz, ze kterých však pouze 1000 milionů peněz vyrovnává jeho bilanci, druhých 1000 milionů peněz — které sám vrhl do oběhu, neboť vystoupil první jako kupec — se mu oběhem vrací.
IV. Za čtvrté. S s 2000 miliony peněz (z toho má 1000 milionů peněz od P a 1000 milionů dává do oběhu ze své pokladny) koupí najednou za 2000 milionů zboží od F. F zase koupí za 1000 milionů zboží od S, vrátí mu tedy 1000 milionů peněz; ponechává si tak jako dříve 1000 milionů peněz k vyrovnání bilance mezi ním a S. Obíhaly hodnoty 5000 milionů. Došlo k dvěma aktům oběhu.
V případě III — z 2000 milionů peněz, které S vrací F, představuje 1000 milionů peněz peníze, které vrhl do oběhu sám F, a pouze 1000 milionů peněz peníze, které vrhl do oběhu S. F se tu vrací 2000 milionů peněz místo 1000 milionů peněz, ale fakticky dostává jen 1000 milionů, neboť druhých 1000 milionů sám vrhl do oběhu. V případě IV se vrací S 1000 milionů peněz, je to však těch 1000 milionů peněz, které vrhl sám do oběhu ze své pokladny, a ne těch, které získal prodejem svého zboží F.
V případě I, právě tak jako v případě II, neobíhá nikdy víc než 1000 milionů peněz, ale v případě I obíhají třikrát, třikrát přecházejí z ruky do ruky, kdežto v případě II jen jednou, a to prostě proto, že v případě II se předpokládá rozvinutý úvěr a tudíž se uspoří počet plateb, kdežto v případě I dochází k rychlému pohybu, nicméně peníze vystupují pokaždé jako oběživo, hodnota se tudíž musí pokaždé objevit na obou pólech dvakrát — jednou v podobě peněz, podruhé v podobě zboží. V případě III a IV obíhá 2000 milionů místo 1000 milionů jako v případě I a II, a to proto, že v obou případech vstupuje do oběhu najednou zbožní hodnota ve výši 2000 milionů (v případě III vystupuje S jako kupec, který uzavírá proces oběhu, v případě IV jako kupec, který proces oběhu otevírá); zkrátka, do oběhu vstupuje najednou za 2000 milionů zboží, přičemž se předpokládá, že se neplatí až po bilanci, ale že se ihned kupuje.
Ať tak nebo onak, na tomto pohybu je nejzajímavější těch 1000 milionů peněz, které si ponechává v případě III pachtýř a v případě IV průmyslník, ačkoli v obou případech se bilanční rozdíl 1000 milionů peněz platí pachtýři, přičemž v případě III nedostane ani o groš více a v případě IV ani o groš méně. Je samozřejmé, že se zde vždy směňují ekvivalenty, a mluvíme-li o bilanci, nesmíme tím rozumět nic jiného než ekvivalent hodnoty, který se platí penězi a ne zbožím.
V případě III vrhá F do oběhu 1000 milionů peněz a dostává za to od S ekvivalent ve zboží, tj. za 1000 milionů zboží. S však nyní od něho koupí zboží za 2000 milionů peněz. Prvních 1000 milionů peněz, které vrhl do oběhu, se tedy k němu vrací zpět, ale za to od něho odchází za 1000 milionů zboží. Toto zboží za 1000 milionů je mu zaplaceno penězi, které vydal. Druhých 1000 milionů peněz dostává F za druhých 1000 milionů ve zboží. Tato peněžní bilance je v jeho prospěch, protože celkově koupil pouze za 1000 milionů peněz zboží a od něho bylo odkoupeno zboží v hodnotě 2000 milionů.
ǁ435ǀ V případě IV vrhá S do oběhu najednou 2000 milionů peněz a dostává za to od F za 2000 milionů zboží. F zase od něho odkoupí za 1000 milionů zboží, a to za peníze, které vydal sám S; tak se 1000 milionů peněz vrací zpět k S.
V případě IV S skutečně dává F [pachtýři] ve zboží za 1000 milionů zboží (což se rovná 1000 milionů peněz) a v penězích 2000 milionů peněz, tedy 3000 milionů peněz; dostává však od něho pouze za 2000 milionů zboží. Proto mu F musí vrátit 1000 milionů peněz.
V případě III F dává S ve zboží za 2000 milionů zboží (což se rovná 2000 milionů peněz) a v penězích 1000 milionů peněz, tedy 3000 milionů peněz; dostává však od něho pouze za 1000 milionů zboží = 1000 milionů peněz. Proto mu S musí vrátit 2000 milionů peněz; 1000 milionů mu splatí penězi, které vrhl do oběhu sám F, 1000 milionů vrhá do oběhu sám. F si ponechává bilanční rozdíl 1000 milionů peněz, nemůže si však ponechat 2000 milionů peněz.
V obou případech dostává S za 2000 milionů zboží a F za 1000 milionů zboží plus 1000 milionů peněz, tj. peněžní bilanční rozdíl. Dostane-li F v případě III kromě toho ještě 1000 milionů peněz, jsou to pouze ty peníze, o které vrhl do oběhu víc, než dostává z oběhu prodejem zboží. Stejně je tomu s S v případě IV.
V obou případech má S platit bilanční rozdíl 1000 milionů peněz v penězích, protože z oběhu dostává za 2000 milionů zboží a dává do něho pouze za 1000 milionů zboží. V obou případech má F dostat bilanční rozdíl 1000 milionů peněz v penězích, neboť do oběhu dává za 2000 milionů zboží a dostává z něho pouze za 1000 milionů zboží; druhých 1000 milionů zboží mu tedy musí být vyrovnáno v penězích. V obou případech může nakonec přejít z jedněch rukou do druhých jedině těchto 1000 milionů peněz. Protože je však v oběhu 2000 milionů peněz, musí se těchto 1000 milionů peněz vrátit zpět k tomu, kdo je vrhl do oběhu — ať už k F, který dostal z oběhu bilanční rozdíl 1000 milionů peněz a kromě toho vrhl do oběhu ještě dalších 1000 milionů peněz, nebo k S, který má zaplatit jako bilanění rozdíl pouze 1000 milionů peněz a kromě toho vrhl do oběhu ještě dalších 1000 milionů peněz.
V případě III vchází do oběhu o 1000 milionů peněz více, než je za jiných okolností zapotřebí k tomu, aby se masa zboží uvedla do oběhu, a to proto, že F vystupuje nejdříve jako kupec, a musí tedy vrhnout do oběhu peníze, bez ohledu na to, jak nakonec dopadne jeho vyúčtování. V případě IV přijde do oběhu rovněž 2000 milionů peněz místo pouhých 1000 milionů peněz jako v případě II, protože S za prvé vystupuje nejdříve jako kupec, a protože za druhé kupuje najednou zboží za 2000 milionů. V obou případech [III i IV] mohou se peníze obíhající mezi těmito kupci a prodavači nakonec rovnat pouze bilančnímu rozdílu, který má jeden z nich zaplatit druhému. Neboť peníze, které vydá S nebo F nad tuto částku, dostane jeden nebo druhý zase zpátky.
Dejme tomu, že by F koupil od S zboží za 2000 milionů. Případ by pak vypadal takto: F dává S 1000 milionů peněz za zboží. S kupuje od F zboží za 2000 milionů, přičemž se k F vrací prvních 1000 milionů a kromě toho navíc ještě 1000 milionů. F znovu kupuje od S za 1000 milionů peněz, čímž se tato částka vrací k S. Na konci procesu by měl F za 2000 milionů peněz zboží a 1000 milionů, které původně měl, než začal proces oběhu; S by měl za 2000 milionů zboží a 1000 milionů peněz, které rovněž původně měl. 1000 milionů peněz, které patřily F, a 1000 milionů peněz, které patřily S, by hrály pouze úlohu oběživa a vrátily by se jako peníze, nebo v tomto případě též jako kapitál, k oběma osobám, které je vydaly. Kdyby obě strany použily peněz jako platidla, zúčtovaly by 2000 milionů za zboží proti 2000 milionům za zboží a jejich bilance by se vyrovnala, neobíhal by mezi nimi ani groš.
Peníze obíhající jako oběživo mezi dvěma stranami, které stojí proti sobě jednou jako kupec, podruhé jako prodavač, se tedy vracejí zpět; jsou tři případy, jak mohou obíhat.
[Za prvé] Dodané zbožní hodnoty se rovnají jedna druhé. V tomto případě se peníze vracejí k tomu, kdo je zálohoval do oběhu a tak svým kapitálem uhradil náklady oběhu. Například, koupí-li si F a S jeden od druhého zboží za 2000 milionů, přičemž S vystoupí na scénu první, koupí S za 2000 milionů peněz zboží od F. F mu 2000 milionů peněz vrátí tím, že za ně odkoupí zboží za 2000 milionů. S má nyní, právě tak jako před tímto obchodem, 2000 milionů ve zboží a 2000 milionů peněz. Anebo, když oba, jako v předcházejícím případě, zálohují oběživo rovným dílem, vrací se na obou stranách každému to, co zálohoval do oběhu: tak například jsme viděli, že se vrací 1000 milionů peněz F a 1000 milionů peněz S.
Za druhé. Zbožní hodnoty, které obě strany vzájemně směnily, se nerovnají. Vzniká bilanční rozdíl, který se musí platit v penězích. Probíhá-li oběh zboží jako výše v případě I, takže do oběhu nevstoupilo víc peněz, než je nutné k zaplacení tohoto bilančního rozdílu — neboť od jedné strany k druhé přecházela jen tato částka — připadne tato částka nakonec do rukou posledního prodavače, v jehož prospěch zní bilanční rozdíl.
Za třetí. Zbožní hodnoty, které obě strany mezi sebou směnily, se jedna druhé nerovnají; je nutno zaplatit bilanční rozdíl. K oběhu zboží však dochází v takové formě, že obíhá víc peněz, než je nutné k zaplacení bilančního rozdílu. V tomto případě se vracejí peníze, které převyšují tento rozdíl, k té straně, která je zálohovala. V případě III k tomu, kdo dostává bilanční rozdíl, v případě IV k tomu, kdo jej má platit.
V případě uvedeném „za druhé“ se peníze vracejí k příjemci bilančního rozdílu pouze tehdy, když vystupuje první jako kupec, jak tomu bylo u příkladu s dělníkem a kapitalistou. Vystupuje-li jako první v úloze kupce druhá strana, přecházejí peníze z jedněch rukou do druhých.
ǁ436ǀ ˂K tomuhle všemu dochází ovšem jen za předpokladu, že určitou sumu zboží kupují a prodávají mezi sebou tytéž osoby, takže každá z nich vystupuje vůči druhé straně střídavě jako kupec a prodavač. Předpokládejme naproti tornu, žc zboží za 3000 milionů by bylo rozděleno stejným dílem mezi majitele zboží — prodavače A, A‘, A“, a že by proti nim stáli kupci B, B‘, B“. Dojde-li tu současně, tedy prostorově vedle sebe, ke třem koupím, musí obíhat 3000 peněz[105], takže každý A bude mít v rukou 1000 peněz a každý B za 1000 zboží. Probíhají-li koupě po sobě v časové posloupnosti, může k oběhu stačit jeden a týž 1000 peněz jen tehdy, když se metamorfosy zboží vzájemně prolínají, tedy když část osob vystupuje jako kupci i prodavači, i když ne — jako ve výše uvedeném případě vůči týmž osobám, ale vůči jedněm osobám jako kupci a vůči druhým jako prodavači. Tedy například: 1. A prodává B za 1000 peněz; 2. A kupuje za těchto 1000 peněz u B‘; 3. B‘ kupuje za těchto 1000 peněz od A‘; 4. A‘ za těchto 1000 peněz u B“; 5. B“ za těchto 1000 peněz u A“. Peníze by v tomto případě přešly pětkrát z ruky do ruky u šesti osob, ale obíhalo by přitom i za 5000 zboží. Kdyby obíhalo jen za 3000 zboží, vypadalo by to takto: 1. A kupuje za 1000 peněz u B; 2. B za 1000 peněz u A‘; 3. A‘ za 1000 peněz u B‘. Tři změny místa mezi čtyřmi osobami. Je to pohyb P — Z.˃
Rozebrané případy neodporují zákonu, který jsme vyvodili dříve, totiž že: „při dané rychlosti oběhu peněz a daném úhrnu cen zboží je množství oběživa určeno“ (I, str. 85).[106] V případě I, který jsme výše uvedli, obíhá 1000 peněz třikrát, přičemž se uvádí do pohybu za 3000 peněz zboží. Odtud množství obíhajících peněz
V případě III nebo IV je sice úhrn cen obíhajících zboží stejný, rovná se 3000 peněz; je však rozdílná rychlost obratu. 2000 peněz obíhá jednou, tj. 1000 peněz plus 1000 peněz. Z těchto 2000 peněz dělá však 1000 ještě jeden obrat. 2000 peněz uvádí do oběhu dvě třetiny 3000 zboží, a polovina těchto peněz uvádí do oběhu 1000 zboží, tj. zbývající třetinu; jedněch tisíc peněz se obrací dvakrát, kdežto druhých 1000 peněz se obrací jen jednou. Dvojnásobný obrat 1000 peněz realisuje zbožní cenu rovnající se 2000 peněz a jednorázový obrat 1000 peněz realisuje zbožní cenu rovnající se 1000 penězům, celkem 3000 zboží. Jaká je tedy rychlost obratu peněz vzhledem ke zboží, které tu uvádějí do oběhu? 2000 peněz vykonává 11/2 obratu (je to totéž, jako kdyby nejprve provedla celá suma jeden obrat a pak polovina z ní ještě jeden obrat) = 3/2. A ve skutečnosti:
Co tu však určuje rozdílnou rychlost obratu peněz?
Jak ve III., tak ve IV. příkladě vzniká rozdíl — v protikladu k příkladu I — z toho, že v příkladě I úhrn cen zboží obíhajícího v dané chvíli není nikdy větší a nikdy menší než 1/3 ůhrnu cen veškerého zboží, které vůbec obíhá. Obíhá vždy pouze za 1000 peněz zboží. V případě III a IV obíhá naproti tomu jednou za 2000 a jednou za 1000 zboží, tedy jednou 2/3 dané masy zboží a jednou 1/3. Z téhož důvodu musí také ve velkoobchodě obíhat větší druhy mincí než v maloobchodě.
Jak už bylo poznamenáno (I, „Oběh peněz“[107]), zpětný příliv peněz ukazuje především to, že kupec se stal opět prodavačem, přičemž je fakticky lhostejné, zda prodává týmž osobám, od kterých koupil, nebo jiným. Jenže odehrává-li se to mezi týmiž osobami, dochází k jevům, které způsobily hodně omylů (Destutt de Tracy.[108]) To, že se z kupce stává prodavač, svědčí o tom, že je tu nové zboží na prodej. Nepřetržitost oběhu zboží — což není nic jiného než jeho neustálé obnovovánĺ (I, str. 78[109]) — to je tedy reprodukce. Kupec se může zase stát prodavačem — jako továrník vůči dělníkovi — aniž to vyjadřuje akt reprodukce. Jedině nepřetržitost, opakování tohoto zpětného přílivu peněz ukazuje, že tu jde o proces reprodukce.
Návrat peněz, který představuje zpětnou přeměnu kapitálu v jeho peněžní formu, nutně ukazuje konec jednoho obratu a počátek nové reprodukce, jestliže kapitál jako takový pokračuje v pohybu. Také zde, stejně jako v ostatních. případech, byl kapitalista prodavačem, Z — P, a stává se pak kupcem, P — Z, avšak teprve v P má jeho kapitál tu formu, ve které se může přeměnit ve své prvky reprodukce, a Z tu představuje tyto prvky reprodukce. P — Z tu představuje přeměnu peněžního kapitálu v reproduktivní čili průmyslový kapitál.
Zpětný přítok peněz k jejich výchozímu bodu může, jak jsme viděli, dále ukazovat, že peněžní bilance je po řadě koupí a prodejů ve prospěch kupce, který zahájil řadu těchto procesů. F koupí za 1000 peněz u S. S koupí za 2000 peněz u F. Zde se vrací 1000 peněz zpět k F. U druhých 1000 dochází pouze k prostému přemístění peněz mezi S a F.
ǁX437ǀ Zpětný přítok peněz k výchozímu odu může konečně nastat, aniž to představuje placení bilančního rozdílu, a to jak 1. když je bilance plateb vyrovnaná, tj. když neňí třeba platit v penězích žádný bilanční rozdíl, tak 2. když bilance není vyrovnaná, tj. když je třeba platit bilanční rozdíl v penězích. Viz případy rozebrané výše. Ve všech těchto případech je lhostejné, zda například vůči F vystupuje týž S. S tu zastupuje vůči F a F vůči S všechny, kdož mu prodávají a kdož od něho kupují (stejně jako v příkladě, kde placení bilančního rozdílu se projevuje v zpětném přílivu peněz). Ve všech těchto případech se peníze vracejí k tomu, kdo je jakoby zálohoval oběhu. Splnily, podobně jako bankovky, svou úlohu a vracejí se k tomu, kdo je vydal. Peníze tu slouží jen jako oběživo. Kapitalisté, kteří vystupují jako poslední, si vzájemně zaplatí, a tak se peníze vracejí zpět k tomu, kdo je první pustil do oběhu.
Zbývá nám ještě otázka, kterou jsme odložili na pozdější dobu: Kapitalista odnímá z oběhu víc peněz, než do něho vrhl.[110]
[6. Význam „ekonomické tabulky“ v dějinách politické ekonomie]
Zpět ke Quesnayovi:
A[dam] Smith cituje s určitou ironií nadsázku markýze de Mirabeaua:
„Od vzniku světa byly učiněny tři velké objevy... Prvním je vynález písma... Druhým je vynález (!) peněz... Třetím je Ekonomická tabulka, výsledek prvních dvou a jejich dovršeni.“ (Garnier[ův překlad], sv. III, kn. IV, kap. 9, str. 540.) [Srov. čes. vyd., sv. II, str. 254.]
Tento pokus znázornit celý výrobní proces kapitálu jako reprodukční proces, oběh pouze jako formu tohoto reprodukčního procesu, peněžní oběh pouze jako moment oběhu kapitálu, a zároveň zahrnout do tohoto reprodukčního procesu vznik důchodu, směnu mezi kapitálem a důchodem, poměr mezi reprodukční a definitivní spotřebou, a zahrnout do oběhu kapitálu oběh mezi spotřebitelem a výrobcem (ve skutečnosti mezi kapitálem a důchodem), a konečně vylíčit oběh mezi dvěma velkými odděleními produktivní práce — mezi výrobou surovin a průmyslem — jako momenty tohoto procesu reprodukce, a to všechno v jediné tabulce, která se vlastně skládá pouze z pěti čar spojujících šest výchozích nebo návratných bodů, a to v druhé třetině XVIII. století, v období dětství politické ekonomie, tento pokus byl fakticky vysoce geniální myšlenkou, nesporně nejgeniálnější ze všech, k nimž do té doby politická ekonomie dospěla.
Pokud jde o oběh kapitálu, o jeho reprodukční proces, o různé formy, které v tomto reprodukčním procesu na sebe bere, o souvislost oběhu kapitálu se všeobecným oběhem, tedy nejenom se směnou kapitálu za kapitál, ale i se směnou mezi kapitálem a důchodem — tu Smith vlastně jen přejal dědictví fysiokratů a přesněji rozčlenil a specifikoval jednotlivé články jejich inventáře, ale nikde nevylíčil a nevysvětlil celkový oběh tak přesně, jak byl v základu naznačen v „Ekonomické tabulce“, přes všechny Quesnayovy nesprávné předpoklady.
Říká-li dále Smith o fysiokratech: „Jejich práce zajisté prokázaly jejich zemi určité služby“ (cit. dílo., str. 538 [srov. čes. vyd., sv. II, str. 253]), pak je to neskromně skromné ocenění významu například takového Turgota, který byl jedním z přímých otců francouzské revoluce. ǀ437ǁ
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a ǁ437ǀ Místo, na které se předtím naráželo, zní u Proudhona takto: „Úhrn hypotekárních dluhů činí podle nejlépe informovaných autorů 12 miliard, podle jiných 16 miliard; úhrn dlužních úpisů přinejmenším 6, komanditních vkladů přibližně 2, státní dluh 8 miliard, celkem 28 miliard. Všechny tyto dluhy, povšimněme si, pocházejí z peněz, které byly půjčeny nebo o nichž se lze domnívat, že byly půjčeny na 4, 5, 6, 8, 12 až 15%. Beru jako průměrný úrok prvních tří kategorii 6%; to činí z 20 miliard 1200 milionů. — K tomu je třeba připočítat zúročení státního dluhu, přibližně 400 milionů; celkem 1600 milionů ročního úroku z kapitálu ve výši 1 miliardy.“ (Str. 152.) Tedy 160%. Neboť „uhrn hotových peněz, který neříkám existuje, ale obíhá ve Francii, počítaje v to pokladniční stav banky, nepřevyšuje podle nejběžnějších odhadů 1 miliardu“. (Str. 151,) „Když je směna skončena, dá se peněz opět použít a lze je tudíž opět půjčovat. Z toho, že peněžní kapitál se od směny ke směně vždy vrací k svému prameni, vyplývá, že poskytuje-li táž ruka stále nové půjčky, přibývá jí stále zisk.“ (Str. 153—154.) „Gratuité du crédit. Discussion entre M, Fr. Bastiat et M. Proudhon“, Paříž 1850.[97] ǀ437ǁ
86 V sešitě V, na str. 181 rukopisu (kapitola první, oddíl třetí, „Relativní nadhodnota“, paragraf „Dělba práce“), uvádí Marx tento citát z Lingueta:
„Špinavá hospodárnost, která ho“ [dělníka) „sleduje neklidným zrakem, zahrnuje ho výčitkami při nejmenším zdrženi, které by si chtěl dovolit, a když si na okamžik odpočine, tvrdí, že ji okrádá.“ ([Linguet] „Théorie des loix civiles“, sv. 2, Londýn 1767, str. 466.)
Totéž místo Marx uvádí v sešitě X, na str. 439 rukopisu, v kapitole o Linguetovi (viz zde). V I. dílu „Kapitálu“, v poznámce 39 k osmé kapitole, uvádí tento citát zkráceně.
87 Marx uvádí kapitolu o Linguetovi až za kapitolou o Neckerovi, přestože Linguetův spis „Théorie des loix civiles“ vyšel dříve (1767) než oba spisy Neckerovy, které tu Marx zkoumá (spis „Sur la législation et le commerce des grains“ vyšel roku 1775 a spis „De lʼadministration des finances de la France“ roku 1784). Toto pořadí je zdůvodněno tím, že z hlediska pochopení charakteru kapitalistické výroby je Linguetův spis na vyšší úrovni než obě knihy Neckerovy.
88 Marx tu používá „Ekonomické tabulky“ tak, jak je zobrazena ve Schmalzově knize „Économie politique. Ouvrage traduit de lʼallemand par Henri Jouffroy“, sv. I, Paříž 1826, str. 329.
Kritiku Schmalzových názorů podává Marx v sešitě VI, na str. 241—242 (viz zde).
Doplňující poznámky k Schmalzovi spolu s citáty z jeho knihy jsou na konci sešitu IX, na str. 421 (viz zde). Na další straně rukopisu (sešit X, str. 422) potom Marx přechází k „exkursu“ věnovanému kritickému rozboru Quesnayovy „Ekonomické tabulky“, kterou zde uvádí podle Schmalrovy knihy.
Je pozoruhodné, že v celém „exkursu“ (str. 422—427 rukopisu) Marx neuvádí téměř žádné citáty z autorů, o kterých se zmiňuje. Pouze na poslední straně přináší citáty ze Smitha a výtah z Proudhona, ale s upozorněním, že patří na ta místa rukopisu (str. 428), kde se mluvío Proudhonovi. (Podle tohoto Marxova pokynu byl také tento výtah z Proudhona umístěn v tomto díle na str. 332.) To všechno vede k závěru, že Marx při psaní „exkursu“ neměl Quesnayo‘vy spísy ani spisy ostatních uváděných autorů při ruce. Je velmi pravděpodobné, že Marx napsal téměř celý tento „exkurs“ (až k citátům ze Smitha a Proudhona uvedenýsn na str. 437) v dubnu 1862 za svého pobytu v Manchesteru.
V doplňkových poznámkách k fysiokratům v sešitě XXIII, str. 1433- 1434 rukopisu, uvádí Marx „Ekonomickou tabulku“ ve formě, v jaké ji uvádí Quesnay ve své práci „Analyse du Tableau économique“ (viz zde). V téže formě uvádí „Ekonomickou tabulku“ i ve svém dopise Engelsovi ze 6. července 1863 (viz Marx-Engels, „Dopisy o ‚Kapitálu‘“, čes. vyd. 1957, str. 121).
89 Označení písmeny (s příslušnými znaménky), jehož použil Marx, dává tabulce názornost, která jí chybí jak u Schmalze, tak u Quesnaye.
Označení každé čárky dvěma písmeny (a — b, a — c, c — d atd.) umožňuje udat její směr, tj. od které třídy ke které třídě čára směřuje (směr se označuje abecedním pořadím písmen: a — b, a — c, c — d atd.). Tak čára a — b ukazuje, že oběh mezi třídou pozemkových vlastníků a „produktivní třídou“ (pachtýři) má své východisko u třídy vlastníků (kteří kupují potraviny u pachtýřů).
Označení každé čáry dvěma písmeny — na začátku a na konci — zároveň vyjadřuje pohyb peněz i zboží. Tak čára a — b vyjadřuje pohyb peněz (třída pozemkových vlastníků platí 1 miliardu peněz produktivní třídě); v opačnémsměru ukazuje táž čára (b —a) pohyb zboží (produktivní třída předává třídě pozemkových vlaatníků za 1 miliardu potravin).
Lomená čára a — b — c — d se skládá z těchto článků 1. z úseku a — b, který znázorňuje oběh mezi pozemkovými vlastníky a produktivní třídou (vlastníci kupují za 1 miliardu potraviny u pachtýřů); 2. z úseku a — c, který zobrazuje oběh mezi vlastníky a sterilní třídou (manufakturisty) (vlastníci kupují u manufakturistů za 1 miliardu průmyslové zboží); 3. z úseku c — d, který představlije oběh mezi sterilní třídou a produktivní třídou (manufakturisté kupují u pachtýřů za 1 miliardu potraviny).
Čára a" — b" zobrazuje obeh mezi produktivní třídou a sterilni třídou (pachtýři kupují u manufakturistů za 1 miliardu manufakturní výrobky).
Čára a" — b" zobrazuje závěrečný oběh mezi sterilní tridou a produktivm třídou (manufakturisté kupují u pachtýřů za 1 miliardu suroviny potřebné pro manufakturní výrobu).
91 Marx má na mysli první dva odstavce oddílu „Peníze“ v prvním sešitě jeho práce „Ke kritice politické ekonomie“ (viz zde).
92 Marx má na mysli toto místo z prvního sešitu práce „Ke kritice politické ekonomie“: „Peníze, které vydali jako kupující, vracejí se do jejich rukou, jakmile se znovu objevuji jako prodavači zboží. Ustavičné obnovování oběhu zboží se tak obráží nejen v tom, že se peníze ustavičně kutálejí z ruky do ruky po celém povrchu buržoasní společnosti, nýbrž že současně opisují mnoho různýčh menších koloběhů, vycházejíce z nekonečně rozličných bodů a vracejíce se k týmž bodům, aby znovu opakovaly týž pohyb,“ (Viz zde).
93 Viz zde; srov. rovněž „Kapitál“, díl II, kapitola dvacátá, paragraf XIII „Teorie reprodukce Destutta de Tracy“.
94 Oddíl o Brayovi je v X. sešitě na str. 441—444 rukopisu. Je nedokončený a o Brayových názorech na oběh peněz mezi dělníky a kapitalisty se v něm nejedná.
O Brayových názorech na podstatu a úlohu peněz srov. Marxův rukopis z roku 1847 „Mzda“ (Marx-Engels, „Kleine ökonomische Schriften“ [Malé ekonomické apisy], Berlín 1955, str. 228—229); Marx, „Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie“ [Základy kritiky politické ekonomie], Berlín 1953, str. 55, 690, 754; Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858 (Marx-Engels, „Dopisy o ‚Kapitálu‘“, čes. vyd. 1957, zvláště str. 81); Marx, „Ke kritice politické ekonomie“ (čes. vyd. 1953, str. 64).
95 Stručnou charakteristiku Proudhonových názorů na tuto otázku uvádí Marx dále, v sešitě X, na str. 428 a 437.
96 Slova v závorce naznačují myšlenku, kterou Marx zamýšlel později dále rozvést. Se vší pravděpodobností měl na mysli Quesnayovo apologetické pojetí soukromého vlastnictví půdy. Podle tohoto pojetí se právo pozemkových vlastníků na půdu zakládá na tom, že prý jejich předkové připravili panenskou půdu pro obděláváni. Tento názor fysiokratů charakterisuje Marx v X. kapitole druhého oddílu „Anti-Dühringa“, kterou zpracoval, takto: „...podle ‚přirozeného práva‘ spočívá vlastni funkce pozemkových vlastníků právě ‚v péči o dobrou správu a o výdaje na udržováni jejich dědičného statku‘ anebo... v avances foncières [v původních zálohách], to jest ve výdajích na přípravu půdy a na zaopatření pachtovních statků vším příslušenstvím, což dovoluje pachtýři, aby celý svůj kapitál věnoval výlučně na skutečnou zemědělskou kulturu“ (Engelr, Anti-Dühring, zde).
97 V sešitě XV, na str. 935—937 rukopisu, kritisuje Marx Proudhonův vulgární názor na úlohu peněžního kapitálu a na podstatu úroku, jak je Proudhon vyložil ve své knize „Gratuité du crédit“.
98 Tento problém Marx všestranně prozkoumal ve II. dílu „Kapitálu“, a to v sedmé, dvacáté (paragrafy V a XIII) a ve dvacáté první kapitole (paragraf I, 1, „Tvoření pokladu“).
99 Viz poznámku [98].
100 Pro tři třídy, které se vyskytují u Quesnaye, tu Marx používá těchto označení:
P = classe des propriétaires (třída pozemkových vlastníků, landlordi),
S = classe stérile (sterilní, neplodná třída, manufakturisté),
R = fermiers, classe productive (pachtýři, produktivní třída).
101 Viz poznámku [89].
102 Viz poznámku [89].
103 Marx na tomto místě i na dalších místech předpokládá ve shodě s Quesnayem, že pouze pětina zemědělského hrubého produktu nevstupuje do oběhu a že jí „produktivní třída“ použije v naturální formě.
Marx se k tomuto bodu vrací v sešitě XXIII, na str. 1433—1434 rukopisu, a pak i v X. kapitole druhého oddílu „Anti-Dühringa“, kterou zpracoval. Zde upřesňuje svou charakteristiku Quesnayových názorů o nahrazování oběžného kapitálu v zemědělství: „Celý hrubý produkt v hodnotě pěti miliard je tedy v rukou produktivní třídy, to jest především pachtýřů, kteří jej produkovali vydáním ročního provozovacího kapitálu dvou miliard, což odpovídá základnímu kapitálu deseti miliard. Zemědělské výrobky, životní prostředky, suroviny atd., jichž je třeba k náhradě provozovacího kapitálu, tedy i k obživě všech osob v zemědělství přímo činných, se odebírají in natura z celkové sklizně a vydávají se na novou zemědělskou výrobu. Ježto, jak řečeno, pevné ceny a jednoduchá reprodukce se předpokládají v měřítku tehdy platném, je peněžní hodnota této předem odebrané části hrubého produktu rovna dvěma miliardám liber. Tato část tedy nevchází do obecného oběhu. Neboť, jak již uvedeno, je z tabulky vyloučen oběh, pokud ze děje jen nvnitř určité třídy, ale ne mezi různými třídami.“ (Engels, „Anti-Dühring“, čes. vyd. 1952, str. 211.)
104 Marx má na mysli Baudeauův komentář „Explication du Tableau économique“ (v díle: Physiocrates avec une introduction et des commentaires par Eugène Daire, část druhá, Paříž 1846, str. 822—867).
105 Místo tisíců milionů (tj. miliardy) tourských liber, které figurují v „Ekonomické tabulce“ u Quesnaye, mluví tu Marx prostě o tisících peněžních jednotek, což na podstatě věci samozřejmě nic nemění.
106 Je míněn první sešit „Ke kritice politické ekonomie“ (viz zde).
107 Viz „Ke kritice politické ekonomie“, (viz zde).
108 Viz poznámku [93].
109 Viz „Ke kritice politické ekonomie“, (viz zde).
110 Viz poznámku [98].