Karel Marx
Teorie o nadhodnotě II
[Kapitola desátá]
Ricardova a Smithova teorie ceny nákladů (Vyvrácení)
[A. Ricardova teorie ceny nákladů]
[1. Zhroucení teorie fyziokratů a další rozvíjení názorů na pozemkovou rentu]
Andersonovou tezí (s níž se zčásti setkáváme i u A[dama] Smitha), že „cenu produktu půdy neurčuje renta z půdy, nýbrž cena tohoto produktu určuje pozemkovou rentu“[a], bylo vyvráceno učení fyziokratů. Tím se zdrojem renty stala cena zemědělského produktu, ne sám produkt či půda. Tím padl i názor, že renta je výsledkem výjimečné produktivity zemědělství, která pak opět měla být výsledkem zvláštní úrodnosti půdy. Vždyť kdyby se totéž množství práce vykonávalo v nějaké zvlášť úrodné oblasti a tato práce byla proto výjimečně produktivní, mohlo by se to projevit jen v tom, že by představovala poměrně velkou masu produktů a že by tudíž cena jednotlivého produktu byla poměrně nízká, ale nemohlo by se to projevit v opačném výsledku, tj. tím, že by cena produktu této práce byla vyšší než cena jiných produktů, v nichž je zpředmětněno totéž množství práce, takže jeho cena by na rozdíl od jiného zboží poskytovala kromě zisku a mzdy ještě i rentu. (A[dam] Smith se při zkoumání renty zčásti znovu vrací k fyziokratickému názoru, ačkoli ho před tím svým původním pojetím renty jako části nadpráce vyvrátil anebo přinejmenším popřel.)
Toto odmítnutí fyziokratického názoru shrnuje Buchanan slovy:
„Názor, že zemědělství poskytuje produkt a v důsledku toho i rentu proto, že na obdělávání půdy se společně s lidskou prací podílí příroda, je čirá fantazie. Renta neplyne z produktu, nýbrž je důsledkem ceny, za kterou se produkt prodává. A tuto cenu nemá produkt proto, že příroda napomáhá při jeho výrobě, ale proto. že tato cena přizpůsobuje spotřebu nabídce.“
Po odmítnutí tohoto názoru fyziokratů — který však byl ve svém hlubším smyslu plně oprávněn, protože fyziokraté považovali rentu za jedinou formu nadhodnoty a kapitalisty spolu s dělníky jen za námezdní pracovníky pozemkových vlastníků — zbývají jen tyto názory:
ǁ523ǀ [Za prvé:] Názor, že renta vyplývá z monopolní ceny zemědělských produktů, a monopolní cena z toho, že pozemkoví vlastníci mají monopol na půdu. Podle tohoto názoru je cena zemědělského produktu vždy vyšší než jeho hodnota. Vyskytuje se tu přirážka k ceně a zákon hodnoty zboží je narušován monopolem pozemkového vlastnictví.
Renta vyplývá z monopolní ceny zemědělských produktů proto, že nabídka je neustále pod úrovní poptávky, čili poptávka je vždy nad úrovní nabídky. Proč se však nabídka nezvýší na úroveň poptávky? Proč dodatečná nabídka nevyrovná tento poměr a proč tím podle této teorie nezruší veškerou rentu? Aby to vysvětlil, utíká se Malthus jednak k fikci, že zemědělské produkty si přímo vytvářejí spotřebitele (o tom později, až budeme mluvit o jeho rozepřích s Ricardem), a jednak k Andersonově teorii, [z níž Malthus vyvozuje], že zemědělství se stává méně produktivním, protože dodatečná nabídka stojí více práce. Pokud tedy tento názor nespočívá na pouhé fikci, kryje se s Ricardovou teorií. I zde cena převyšuje hodnotu, i zde je přirážka.
[Za druhé:] Ricardova teorie: neexistuje absolutní pozemková renta, nýbrž jen diferenciální renta. I zde převyšuje cena zemědělských produktů, které nesou rentu, jejich individuální hodnotu, a pokud renta vůbec existuje, existuje jen díky přebytku ceny zemědělských produktů nad jejich hodnotou. Jenže zde tento přebytek ceny nad hodnotou neodporuje všeobecné teorii hodnoty (ačkoli sám fakt zůstává), protože uvnitř každé sféry výroby hodnotu jejích zboží neurčuje individuální hodnota zboží, nýbrž jeho hodnota, kterou má za všeobecných podmínek výroby v dané sféře. I zde je cena produktů, které nesou rentu, monopolní cenou, avšak je to týž monopol, který se vyskytuje ve všech sférách výroby, jenže v této sféře se fixuje, a proto přijímá formu, která se odlišuje od mimořádného zisku, formu renty. Ani zde nelze přebytek poptávky nad nabídkou nebo, což je totéž, dodatečnou poptávku uspokojit dodatečnou nabídkou za ceny, které existovaly za původní nabídky předtím, než tyto ceny v důsledku zvýšení poptávky nad nabídkou vzrostly. I zde vzniká renta (diferenciální renta) v důsledku přebytku ceny nad hodnotou, v důsledku vzestupu cen produktů z lepší půdy nad jejich hodnotu, čímž se vyvolává dodatečná nabídka.
[Za třetí:] Renta je jen úrokem z kapitálu vloženého do půdy. Tento názor má s názorem Ricardovým společné to, že popírá absolutní pozemkovou rentu. Diferenciální rentu musí připustit v těch případech, kdy pozemky, do nichž je vloženo stejně mnoho kapitálu, vynášejí různě veliké renty. Ve skutečnosti se tudíž tento názor nijak neliší od názoru Ricardova, že určitá půda neposkytuje žádnou rentu a že tam, kde se vyskytuje renta ve vlastním slova smyslu, jde o diferenciální rentu. Jenže tento názor absolutně nemůže vysvětlit rentu z půdy, do níž není vložen žádný kapitál, rentu z vodopádů, dolů atd. Ve skutečnosti nebyl tento názor ničím jiným než pokusem, jak z kapitalistického hlediska zachránit — pod názvem úroku — rentu před Ricardovými útoky.
Konečně [za čtvrté:] Ricardo předpokládá, že na půdě, která nenese rentu, se cena produktu rovná jeho hodnotě, protože se rovná průměrné ceně tj. zálohovanému kapitálu plus průměrný zisk. Předpokládá tedy nesprávně, že hodnota zboží se rovná průměrné ceně zboží. Odpadne-li tento nesprávný předpoklad, stává se absolutní renta možnou, protože hodnota zemědělských produktů, stejně jako hodnota celé velké kategorie všech ostatních zboží, je vyšší než jejich průměrná cena, ale v důsledku pozemkového vlastnictví se na rozdíl od všech těchto ostatních zboží nevyrovnává na průměrnou cenu. Tento názor přiznává tedy společně s teorií monopolu, že pozemkové vlastnictví jako takové má s rentou něco společného; spolu s Ricardem uznává diferenciální rentu; a konečně připouští, že absolutní rentou se vůbec nenarušuje zákon hodnoty.
[2. Určení hodnoty pracovní dobou - základ Ricardovy teorie. Ricardův způsob zkoumání - jeho
oprávněnost a nezbytnost ve vývoji ekonomické vědy a jeho nedostatky]
Ricardo vychází z toho, že relativní hodnoty (neboli směnné hodnoty) zboží určuje „množství práce“. (Různý smysl, v němž Ricardo používá výrazu „hodnota“, prozkoumáme nakonec. Zakládá se na tom Baileyova kritika Ricarda a zároveň i nedostatky Ricardova pojímání hodnoty.) Charakter této „práce“ Ricardo dále nezkoumá. Jsou-li dvě zboží ekvivalenty — anebo ekvivalenty v určité proporci, nebo, což je totéž, jsou-li nestejně velké co do ǁ524ǀ množství „práce“, které obsahují — pak je však také jasné, že co do substance —pokud jsou směnnými hodnotami — jsou si rovny. Jejich substancí je práce. Proto jsou „hodnotou“. Jejich velikost je různá podle toho, zda obsahují více nebo méně této substance. Ale formu — zvláštní určení práce jako práce vytvářející směnnou hodnotu čili zračící se ve směnných hodnotách — charakter této práce Ricardo nezkoumá. Proto nechápe souvislost této práce s penězi, tj. nechápe, že se tato práce musí vyjádřit ve formě peněz. Proto naprosto nechápe souvislost mezi určením směnné hodnoty zboží pracovní dobou a nezbytností, s níž vývoj zboží musí vést k vytvoření peněz. Odtud jeho nesprávná teorie peněz. Od samého začátku u něho jde pouze o velikost hodnoty. To znamená, že velikosti hodnot zboží mají se k sobě jako množství práce nutná k jejich výrobě. Z toho Ricardo vychází. A[dama] Smitha označuje výslovně za své východisko (kap. I, odd. 1).
Ricardova metoda záleží pak v tomto: vychází z určení velikosti hodnoty zboží pracovní dobou a potom zkoumá, zda ostatní ekonomické vztahy, kategorie, tomuto určení hodnoty odporují, nebo jak dalece je modifikují. Na první pohled je zřejmá jak historická oprávněnost tohoto postupu, jeho vědecká nezbytnost v dějinách politické ekonomie, tak současně i jeho vědecká nedostatečnost —— nedostatečnost, která se neprojevuje jen ve způsobu výkladu (formálně), ale která vede i k mylným závěrům, protože tento způsob zkoumání přeskakuje nutné spojovací mezičlánky a snaží se přímo dokázat vzájemnou kongruenci jednotlivých ekonomických kategorií.
Historicky byl tento způsob zkoumání oprávněný a nevyhnutelný. Politická ekonomie se rozvinula u A[dama] Smitha v určitý celek; oblast, kterou zahrnuje, se jaksi uzavřela, takže ji Say mohl s povrchní systematičností shrnout v školní učebnici. V období mezi Smithem a Ricardem se setkáváme jen s detailními výzkumy — o produktivní a neproduktivní práci, o peněžnictví, o populační teorii, o pozemkovém vlastnictví a o daních. Smith sám se pohybuje s velkou naivitou v neustálém rozporu. Na jedné straně sleduje vnitřní souvislost ekonomických kategorií čili skrytou stavbu buržoazního ekonomického systému. Na druhé straně staví vedle toho souvislost, jak je zdánlivě dána v jevech konkurence a jak se tudíž jeví nevědeckému pozorovateli, stejně jako člověku, který je prakticky v zajetí procesu buržoazní výroby a je na něm zainteresován. Oba tyto způsoby nazírání — z nichž jeden vniká do vnitřní souvislosti, takříkajíc do fyziologie buržoazního systému, druhý jen popisuje, katalogizuje, vypravuje a zařazuje do schematizujících pojmových definicí to, co se navenek v životním procesu ukazuje, tak jak se to ukazuje a jeví — se u Smitha nejen vyskytují klidně vedle sebe, nýbrž neustále se prolínají a vzájemně si odporují. U něho je to ospravedlnitelné (až na jednotlivá speciální zkoumání, jako např. o penězích), protože měl ve skutečnosti dvojí úkol. Na jedné straně to byl pokus proniknout do vnitřní fyziologie buržoazní společnosti, na druhé straně to pak byl zčásti pokus o první popis jejích životních forem, jak se jevily navenek, o výklad jejích souvislostí, jak se jevily navenek, a zčásti pak pokus natézt pro tyto jevy názvosloví a odpovídající racionální pojmy, tj. poprvé je reprodukovat v řeči a v procesu myšlení. Jedna práce ho zajímá stejně jako druhá, a protože obě probíhají nezávisle na sobě, objevuje se tu úplně protichůdný myšlenkový postup: jeden, který víceméně správně obráží vnitřní souvislost, a druhý, který stejně oprávněně a bez jakéhokoli vnitřního vztahu — bez jakékoli souvislosti s prvním způsobem pojetí — obráží souvislost, jak se jeví navenek. Smithovi následovníci, pokud jejich názory nepředstavují reakci proti němu z hlediska starých, překonaných způsobů nazírání, mohou nerušeně pokračovat ve svých speciálních zkoumáních a úvahách a mohou ho vždy považovat za svůj základ, ať tiž navazují na esoterickou nebo exoterickou část jeho díla, nebo, jak je tomu téměř vždy, ať je obě směšují. Ale nakonec do toho zasahuje Ricardo a volá na vědu: Stůj! Základem, východiskem fyziologie buržoazního systému — pochopení jeho vnitřní orginické souvislosti a životního procesu — je určení hodnoty pracovní dobou. Z toho Ricardo vychází a nutí pak vědu, aby opustila svou dosavadní rutinu a složila účty z toho, nakolik ostatní kategorie, které rozvinula a zobrazila — výrobní a směnné vztahy — odpovídají nebo odporují tomuto základu, tomuto východisku, nakolik vůbec věda, která pouze obráží, reprodukuje jevové formy procesu, a tudíž nakolik i samy tyto jevy odpovídají tomuto základu, na němž spočívá vnitřní souvislost, skutečná fyziologie buržoazní společnosti a který je východiskem vědy ; aby složila účty z toho, jak tomu vůbec je s tímto rozporem mezi zdánlivým a skutečným pohybem systému. V tom je tedy velký ǁ525ǀ historický význam Ricardův pro vědu a v tom je důvod, proč nudný Say, jemuž Ricardo vzal půdu pod nohama, dává průchod své zlosti frází, že „pod záminkou rozšíření byla“ (tato věda) „vehnána do prázdna“.[51] S touto vědeckou zásluhou úzce souvisí i to, že Ricardo odkrývá a formuluje ekonomický protiklad tříd — jak ho ukazuje vnitřní souvislost — a že se v důsledku toho v politické ekonomii postihuje a odhaluje sám kořen historického boje a vývojového procesu. Carey (příslušné místo viz později) ho proto denuncuje jako otce komunismu.
„Systém pana Ricarda je systémem sváru... Má tendenci plodit nepřátelství mezi třídami a národy... Jeho spis je pravou příručkou demagoga, který se snaží dosáhnout moci prostřednictvím agrárních reforem, války a plenění (H. [C.] Carey, „The Past, the Present, and the Future“, Philadelphia 1848, str. 74—75.)
Je-li takto na jedné straně zřejmá vědecká oprávněnost a velká historická hodnota Ricardova způsobu zkoumání, Je na druhé straně nabíledni vědecká nedostatečnost jeho postupu, jak to konkrétně vynikne z dalšího výkladu.
Z toho vyplývá i neobyčejně zvláštní a nutně obrácená architektonika jeho díla. Celé dílo (ve třetím vydáni) se skládá z 32 kapitol, Z toho 14 pojednává o daních a obsahuje tedy jen aplikaci teoretických zásad.[52] Dvacátá kapitola „Hodnota a bohatství, jejich rozlišovací znaky“ není ničím jiným než zkoumáním rozdílu mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou, je tedy jen doplňkem k první kapitole „O hodnotě“. čtyřiadvacátá kapitola „Učení Adama Smitha o pozemkové rentě“, stejně jako osmadvacátá kapitola „O porovnatelné hodnotě zlata, obilí a práce atd.“ a dvaatřicátá kapitola „Názory pana Malthuse na rentu“ jsou pouhými doplňky a zčásti obhajobou Ricardovy teorie pozemkové renty, tj. pouhým dodatkem ke kapitolám II a III, které pojednávají o rentě. Třicátá kapitola „O vlivu poptávky a nabídky na ceny“ je jen doplňkem ke čtvrté kapitole „O přirozené a tržní ceně“. Druhý doplněk k této kapitole tvoří devatenáctá kapitola „O náhlých změnách v průběhu obchodu“. Jednatřicátá kapitola „O strojích“ je pouhým doplňkem k páté a šesté kapitole „O mzdě“ a „O zisku“. Sedmá kapitola „O zahraničním obchodu“ a pětadvacátá kapitola „O obchodu s koloniemi“ jsou — stejně jako kapitoly o daních — jen aplikacemi dříve vytyčených zásad. Jednadvacátá kapitola „Vliv akumulace na zisk a na úrok“ je doplňkem ke kapitolám o pozemkové rentě, zisku a mzdě. Šestadvacátá kapitola „O hrubém a čistém důchodu“ je doplňkem ke kapitolám o mzdě, zisku a rentě. Konečně sedmadvacátá kapitola „O peněžním oběhu a bankách“ stojí v díle zcela izolovaně a jen dále rozvádí, popřípadě modifikuje názory, které Ricardo vyslovil ve svých dřívějších spisech o penězích.
Ricardova teorie je tedy obsažena výhradně v prvních šesti kapitolách díla. Mluvím-li o jeho chybné architektonice, vztahuje se to na tuto část. Druhá část (vyjímaje oddíl o penězích) se skládá z aplikací, vysvětlivek a doplňků, které jsou podle povahy věci roztroušeny bez ladu a skladu a nečiní si nárok na nějakou architektoniku. Chybná architektonika teoretické části (prvních šesti kapitol) není však náhodná, nýbrž vyplývá ze samé metody Ricardova zkoumání a ze zvláštního úkolu, který si při svém bádání vytyčil. Vyjadřuje vědeckou nedostatečnost samého tohoto způsobu zkoumání.
Kapitola I pojednává „O hodnotě“. Rozpadá se opět na sedm oddílů. V prvním oddílu se vlastně zkoumá, zda mzda odporuje určení hodnoty zboží pracovní dobou v něm obsaženou. Ve třetím oddílu se dokazuje, že vchází-li do hodnoty zboží to, co nazývám konstantním kapitálem, neodporuje to určení hodnoty a že vzestup nebo pokles mzdy právě tak nemá vliv na hodnotu zboží. Ve čtvrtém oddílu se zkoumá, nakolik používání strojů a jiného fixního a trvanlivého kapitálu — protože tento kapitál vchází do celkového kapitálu v různých sférách výroby v různém poměru — modifikuje určení směnných hodnot pracovní dobu. V pátém oddílu se zkoumá, nakolik vzestup nebo pokles mezd modifikuje určení hodnot pracovní dobou, používá-li se v různých sférách výroby kapitálů nestejné trvalivosti a s různou dobou obratu. Vidíme tedy, že v této kapitole se předpokládá nejen existence zboží — nic jiného ani není třeba předpokládat, zkoumá-li se hodnota jako taková — ‚ nýbrž i mzda, kapitál, zisk, ba dokonce, jak vidíme, všeobecná míra zisku, různé formy kapitálu, jak vycházejí z procesu oběhu, jakož i rozdíl mezi „přirozenou a tržní cenou“, který má v dalších kapitolách, v kapitole II „O rentě“ a v kapitole III „O rentě z dolu“ dokonce rozhodující úlohu. Tato druhá kapitola („O rentě“) ǁ526ǀ — třetí („O rentě z dolů“) ji jen doplňuje — v souladu s Ricardovým způsobem zkoumání opět správně začíná otázkou: Odporuje pozemkové vlastnictví a pozemková renta určení hodnot zboží pracovní dobou?
„Je však ještě nutno zkoumat,“ začíná Ricardo druhou kapiolu („O rentě“), „zda přivlastnění půdy a vznik renty, který z toho vyplývá, nezpůsobí nezávisle na množství práce nutné k výrobě zboží nějakou změnu v jejich relativní hodnotě.“ („Principles of Political Economy“, 3. vyd., Londýn 1821, str. 53.) [Srov. čes. vyd., str. 54.]
Aby to pak prozkoumal, neuvádí jen (en passant[b] vztah mezi „tržní cenou“ a „skutečnou cenou“ (peněžním vyjádřením hodnoty), nýbrž předpokládá jako něco daného celou kapitalistickou výrobu a celé své pojetí vztahu mezi mzdou a ziskem. Proto se také to, o čem se mluví ve čtvrté kapitole „O přirozené a tržní ceně“, v páté „O mzdě“ a v šesté „O zisku“, už nejen předpokládá, nýbrž je to podrobně vyloženo v obou prvních kapitolách „O hodnotě“ a „O rentě“ a v kapitole III, která je dodatkem ke kapitole II. V dalších třech kapitolách se jen tu a tam, pokud vůbec přinášejí něco teoreticky nového, zaplňují mezery, dodatečně se uvádějí přesnější definice, které by většinou měly správně být už v kapitole I a II.
Celé Ricardovo dílo je tedy obsaženo v jeho prvních dvou kapitolách. V nich se konfrontují rozvinuté buržoazní výrobní vztahy, a tudíž i rozvinuté kategorie politické ekonomie se svým principem, s určením hodnoty, a zjišťuje se, nakolik mu přímo odpovídají, nebo jak je tomu se zdánlivými odchylkami, které vyvolávají v hodnotových vztazích zboží. Tyto dvě kapitoly obsahují celou jeho kritiku dosavadní politické ekonomie, kategorické skoncování s rozporem mezi esoterickým a exoterickým způsobem zkoumání, který prochází celým dílem A[dama] Smitha a díky této kritice zároveň přinášejí některé zcela nové a překvapující výsledky. Proto ten velký teoretický požitek, který tyto dvě první kapitoly poskytují, neboť v zhuštěné zkratce podávají kritiku starých, do šíře rozbředlých a scestných názorů a vykládají celý buržoazní ekonomický systém jako systém podřízený jednomu základnímu zákonu, přičemž podávají v koncentrované podobě to podstatné z rozptýlených rúznorodýeh jevů. Avšak toto teoretické uspokojení, které svou originálností, jednotností základního názoru, jednoduchostí, koncentrovaností, hloubkou, novostí a zhuštěností výkladu poskytují tyto dvě první kapitoly, se nutně dále v díle ztrácí. Také zde nás místy upoutá originálnost jednotlivých úvah. Avšak celek působí únavně a nudně. Další výklad už není dalším rozvíjením myšlenek. Kde není monotónní, formální aplikací týchž principů na různý, zvnějška vnesený materiál anebo polemickým uplatněním těchto principů, je jen opakováním nebo doplňováním, nanejvýš se — v posledních částech — tu a tam najde nějaký frapantní závěr.
Při kritice Ricarda musíme pak rozlišovat, co on sám nerozlišoval. [Předně] jeho teorii nadhodnoty, která ovšem u něho existuje, i když nefixuje nadhodnotu v její odlišnosti od jejích zvláštních forem — zisku, renty, úroku. Za druhé, jeho teorii zisku. Začneme s Ricardovou teorií zisku, i když nepatří do tohoto oddílu, nýbrž do historické přílohy k oddílu III.[53]
[3. Ricardův zmatek v otázce „absolutní“ a „relativní“ hodnoty. Ricardo nepochopil formy hodnoty]
Především ještě několik poznámek o tom, jak Ricardo směšuje definice hodnoty. Na tom se zakládá Baileyova polemika proti němu. Ale je to důležité i pro nás.
Zpočátku nazývá Ricardo hodnotu „směnnou hodnotou“ a definuje ji shodně s A[damem] Smithem jako „schopnost koupit jiná zboží“. ([„On the principles...“] str. 1.) [Srov. čes. vyd., str. 25.] To je směnná hodnota v té formě, v níž se především jeví. Potom však předchází k skutečnému určení hodnoty:
„[...]poměrné množstvi zboží, které je produktem práce, určuje jejich nynější nebo dřívější relativní hodnotu.“ (Cit. díl. str. 9.) [Srov. čes. vyd. str. 29.)
„Relativní hodnota“ zde neznamená nic jiného než směnnou hodnotu určenou pracovní dobou. Avšak relativní hodnota může mít i jiný smysl, jakmile totiž vyjádřím směnnou hodnotu jednoho zboží v užitné hodnotě jiného zboží, například směnnou hodnotu cukru v užitné hodnotě kávy.
„Relativní hodnota dvou zboží se mění; a my chceme poznat, u kterého z nich [...] došlo ke změně.“ (Cit. dílo, str. 9.) [Srov. čes. vyd., str. 29.]
K jaké změně? Tuto „relativní hodnotu“ nazývá Ricardo později také „porovnatelnou hodnotou“. (Cit. dílo, str. 448 a násl.) [Srov. čes. vyd., str. 268 a násl.] Chceme poznat, u kterého zboží došlo ke „změně“, tj. ke změně „hodnoty“, která se výše nazývala relativní hodnotou. Například 1 libra cukru se rovná 2 librám kávy. Později se 1 libra cukru rovná 4 librám kávy. Při „změně“, kterou chceme znát, jde o to, zda se změnila „nutná pracovní doba“ pro cukr nebo pro kávu, zda cukr stoji dvakrát více pracovní doby než dřív, nebo zda káva stojí dvakrát méně pracovní doby než dřív a která z těchto „změn“ v pracovní době nutné k výrobě toho či onoho z těchto dvou zboží vyvolala tuto změnu v jejich směnném poměru. Tato „relativní neboli porovnatelná“ hodnota cukru a kávy — poměr, v němž se směňují — se tedy liší od relativní hodnoty v prvním smyslu. V prvním smyslu je relativní hodnota cukru určena množstvím cukru, které se může vyrobit v určité pracovní době. ǁ527ǀ Ve druhém případě vyjadřuje relativní hodnota cukru [a kávy] poměr, v němž se vzájemně směňují, a změny v tomto poměru mohou vyplývat ze změny „relativní hodnoty“ kávy nebo cukru v prvním smyslu. Poměr, v němž se vzájemně směňují, může zůstat týž, ačkoli se jejich „relativní hodnoty“ v prvním smyslu změnily. 1 libra cukru se může stejně jako dřív rovnat 2 librám kávy, ačkoli pracovní doba [nutná] k výrobě cukru a kávy stoupla na dvojnásobek nebo se snížila o polovinu. Změny v jejich porovnatelné hodnotě, tj. vyjádří-li se směnná hodnota cukru v kávě a vice versa, projeví se jen tehdy, jestliže se jejich relativní hodnoty prvním smyslu, tj. hodnoty určené množstvím práce, změnily nestejně, jestliže tudíž došlo ke změně v jejich poměru. Absolutní změny — jestliže nemění původní poměr, tj. jestliže jsou stejně velké a probíhají stejným směrem — nezpůsobí žádné změny v porovnatelných hodnotách a ani v peněžních cenách těchto zboží, protože kdyby se hodnota peněz změnila, změnila by se ve stejné míře pro obě zboží. Vyjádřím-li proto hodnoty dvou zboží v jejich zaměnitelných užitných hodnotách nebo v jejich peněžní ceně, tj. vyjádřím-li obě hodnoty v užitné hodnotě nějakého třetího zboží, budou tyto relativní neboli porovnatelné hodnoty nebo ceny stejné a jejich změny bude nutno rozlišovat od změn jejich relativních hodnot v prvním smyslu, tj. pokud nevyjadřují nicjiného než změnu množství pracovní doby nutné k jejich vlastní výrobě, tj. pracovní doby zpředmětněné v nich samých. Tato poslední relativní hodnota se tedy jeví ve srovnání s relativními hodnotami ve druhém smyslu — ve smyslu reálného vyjádření směnné hodnoty jednoho zboží nebo v penězích — jako „absolutní hodnota“. Proto se také u Ricarda při označování „relativní hodnoty“ v prvním smyslu setkáváme s výrazem „absolutní hodnota“.
Stojí-li ve výše uvedeném příkladě 1 libra cukru stejně jako dřív totéž množství pracovní doby, její „relativní hodnota“ v prvním smyslu se nezměnila. Stojí-li však káva dvakrát méně práce, hodnota cukru vyjádřená v kávě se změnila, protože se změnila „relativní hodnota“ kávy v prvním smyslu. Relativní hodnoty cukru a kávy tak vystupují jako odlišné od jejich „absolutních hodnot“ a tento rozdíl se projevuje proto, že se nezměnila ani porovnatelná hodnota, například cukru, vzhledem k zbožím, jejichž absolutní hodnoty zůstaly stejné.
„[...] cílem rozboru, k němuž chci obrátit čtenářovu pozornost, je zkoumat účinek změn relativní hodnoty zboží, a nikoli změn jejich absolutní hodnoty.“ (Cit. dílo, str. 15.) [Srov. čes. vyd., str. 32.]
Tuto „absolutní hodnotu“ nazývá Ricardo někdy i „reálnou hodnotou“ anebo prostě „hodnotou“ (např. na str. 16). [Srov. čes. vyd., str. 33.]
Celou Baileyho polemiku proti Ricardovi viz v knize:
„A Critical Dissertation on the Nature, Measures and Causes of Value; chiefly in reference to the Writings of Mr. Ricardo and his Followers. By the Author of Essays on the Formation and Publication of Opinions“, Londýn 1825. (Viz též od téhož autora: „A Letter to a Political Economist; occasioned by an article in the Westminster Review etc.“, Londýn 1826.) Baileyho polemika se zčásti točí kolem těchto různých momentů v definici pojmu hodnoty, které nejsou u Ricarda rozvinuty, ale jen se u něho fakticky vyskytují a vzájemně se prolínají a v nichž Bailey nalézá jen „rozpory“. Za druhé je Bailey proti „absolutní hodnotě“ čili „reálné hodnotě“ na rozdíl od porovnatelné hodnoty (čili relativní hodnoty ve druhém smyslu).
„Místo,“ říká Bailey v prvním z uvedených spisů, „aby na hodnotu pohlíželi“ (Ricardo a jeho následovníci) „jako na poměr mezi dvěma věcmi, považují ji za pozitivní výsledek vytvořený určitým množstvím práce.“ (Cit. dílo, str. 30.)
Považuji „hodnotu za něco imanentního a absolutního.“ (Cit. dílo, str. 8.)
Poslední námitka vyplývá z nedostatků v Ricardově výkladu, protože vůbec nezkoumá hodnotu co do formy — určité formy, kterou práce přijímá jako substance hodnoty —‚ nýbrž zkoumá jen velikosti hodnoty, tj. množství této abstraktně všeobecné a — v této formě — společenské práce, která vytvářejí rozdíl ve velikostech hodnoty jednotlivých zboží. Jinak by byl Bailey viděl, že relativita pojmu hodnoty se nijak neruší tím, že všechna zboží, pokud jsou směnnými hodnotami, jsou jen relativními výrazy společenské pracovní doby a jejich relativita rozhodně nezáleží jen v poměru, v němž se vzájemně směňují, nýbrž v poměru všech těchto směnných hodnot k této společenské práci jako k jejich substanci.
Naopak, jak uvidíme dále, Ricardovi je třeba spíš vytknout, že na tuto „reálnou“ neboli „absolutní hodnotu“ velmi často zapomíná a všímá si jen „relativní“ neboli „porovnatelné hodnoty“.
ǁ528ǀ Tudíž:
[4.] Ricardův výklad zisku, míry zisku, průměrných cen atd.
[a.) Ricardo směšuje konstantní kapitál s fixním kapitálem a variabilní kapitál s oběžným kapitálem.
Nesprávné postavení otázky změn „relativních hodnot“ a jejich faktorů]
V III. oddílu první kapitoly rozvíjí Ricardo tuto myšlenku: říkáme-li, že hodnotu zboží určuje pracovní doba, platí to jak o té práci, která byla bezprostředně vynaložena v posledním pracovním procesu na výrobu daného zboží, tak i o té pracovní době, která je obsažena v surovině a pracovních prostředcích nutných k výrobě tohoto zboží. Platí to tedy nejen o pracovní době, která je obsažena v nově přidané, mzdou zaplacené, koupené práci, nýbrž i o pracovní době, která je obsažena v té části zboží, kterou já nazývám konstantním kapitálem. Jak nedostatečně chápe Ricardo tuto otázku, ukazuje se hned v nadpisu tohoto III. oddílu I. kapitoly. Nadpis zní:
„Na hodnotu zboží působí nejen práce, která je na ně přímo vynaložena, ale i práce vynaložená na nářadí, nástroje a budovy, jež takové práci napomáhají.“ ([„On the principles...“] str. 16.) [Srov. čes. vyd., str. 33.]
Zde je surovina vynechána, a práce vynaložená na surovinu se přece právě tak liší od „práce, která je na zboží přímo vynaložena“ jako práce vynaložená na pracovní prostředky „nářadí, nástroje v budovy“. Avšak Ricardo má už v hlavě následující oddíl. Ve III. oddílu předpokládá, že použité pracovní prostředky vcházejí do výroby různých zboží jako stejné součásti hodnoty. V následujícím oddílu se zkoumá rozdíl, který vyplývá z toho, že fixní kapitál vchází do výroby v různých proporcích. Proto Ricardo nedochází k pojmu konstantního kapitálu, jehož jedna část se skládá z fixního kapitálu a druhá — suroviny a pomocné látky — z oběžného kapitálu, stejně jako oběžný kapitál nezahrnuje jen variabilní kapitál, nýbrž i suroviny atd. a všechny životní prostředky, které vcházejí do spotřeby vůbec[54] (nejen do spotřeby dělníků).
Poměr, v němž vchází konstantní kapitál do zboží, nemá vliv na hodnoty zboží, na relativní množství práce obsažená ve zboží, ale bezprostředně ovlivňuje různá množství nadhodnoty nebo nadpráce obsažená ve zbožích, která obsahují stejná množství pracovní doby. V důsledku tohoto různého poměru se vytvářejí průměrné ceny odlišné od hodnot.
Pokud jde o IV. a V. oddíl I. kapitoly, je třeba především poznamenat, že Ricardo se nezabývá nanejvýš důležitým rozdílem v proporci, v niž konstantní a variabilní kapitál tvoří součásti téže masy kapitálu v různých sférách výroby, rozdílem, který ovlivňuje bezprostřední výrobu nadhodnoty, a místo toho se výhradně zabývá těmi rozdíly ve formě kapitálu a různými proporcemi, v nichž se stejně veliký kapitál rozpadá na tyto rozdílné formy — těmi rozdíly ve formě, které vyplývají z procesu oběhu kapitálu, tj. fixním a oběžným kapitálem, více nebo méně fixním kapitálem (tj. fixním kapitálem různé trvanlivosti) a nestejnou rychlostí oběhu nebo obratů kapitálu. A přitom Ricardo při svém zkoumání postupuje tímto způsobem: předpokládá jako něco daného všeobecnou míru zisku neboli průměrný zisk stejné velikosti pro různé stejně velké vklady kapitálu čili pro různé sféry výroby, v nichž se používá stejných kapitálů, nebo, což je totéž, předpokládá, že zisk je úměrný velikosti kapitálů používaných v různých sférách výroby. Místo toho, aby předpokládal tuto všeobecnou míru zisku, měl by Ricardo naopak zkoumat, nakolik její existence vůbec odpovídá určení hodnot pracovní dobou, a byl by zjistil, že mu neodpovídá, ale prima facie mu odporuje, že by se tedy její existence měla teprve vyložit pomoci celé řady spojovacích článků, což je něco docela jiného, než prostě ji podřídit zákonu hodnoty. Byl by tak vůbec dostal úplně jinou představu o podstatě zisku a nebyl by ho ztotožňoval přímo s nadhodnotou.
Když udělal tento předpoklad, klade si pak Ricardo otázku: jaký vliv má vzestup nebo pokles mzdy na „relativní hodnoty“, když fixní a oběžný kapitál vchází do výroby v různých proporcích? Anebo se spíš domnívá, že otázku takto zkoumá. Ve skutečnosti ji zkoumá úplně jinak. Zkoumá ji takto: táže se, jaký vliv bude mít vzestup nebo pokles mzdy na příslušné zisky u kapitálů, jejichž doba obratu je různá a v nichž jsou různé formy kapitálu obsažené v různých proporcích. A tu ovšem zjišťuje, že podle toho, zda vchází mnoho nebo málo fixního kapitálu atd., musí vzestup nebo pokles mezd působit na kapitály velmi rozdílně, podle toho, zda variabilní kapitál, tj. kapitál, který se vydává přímo na mzdu, tvoří větší nebo menší část těchto kapitálů. Aby se tedy zisky v různých ǁ529ǀ sférách výroby opět vyrovnaly, jinými slovy, aby se znovu obnovila všeobecná míra zisku, musí se ceny zboží — na rozdíl od jejich hodnot — regulovat různým způsobem. To znamená, dovozuje dále, při vzestupu nebo poklesu mezd mají tyto rozdíly vliv na „relativní hodnoty“. Měl to však říci obráceně: ačkoli se tyto rozdíly nijak netýkají hodnot jako takových, vytvářejí svým rozdílným vlivem na zisky v různých sférách rozdílné průměrné ceny odlišné od samých hodnot, čili — jak bychom řekli — ceny nákladů, které nejsou přímo určovány hodnotami zboží, nýbrž kapitálem zálohovaným na tato zboží plus průměrným ziskem. Měl tudíž říci: tyto průměrné ceny nákladů jsou odlišné od hodnot zboží. Místo toho vyvozuje, že jsou totožné, a s tímto nesprávným předpokladem přechází ke zkoumání pozemkové renty.
Ricardo se také mýlí, když se domnívá, že teprve na základě těch tří případů, které zkoumá, přichází k takovým „změnám“ v „relativních hodnotách“, které vznikají nezávisle na pracovní době obsažené ve zboží, tj. fakticky k rozdílu mezi cenami nákladů a hodnotami zboží. Tento rozdíl už připustil, když předpokládal všeobecnou míru zisku, tj. předpokládal, že kapitály přes rozdílné poměry mezi organickými součástmi poskytují zisk úměrný jejich velikosti, kdežto nadhodnota, kterou poskytují, je absolutně určena množstvím nezaplacené pracovní doby, které pohlcují, a toto množství při dané mzdě úplně závisí na množství té části kapitálu, která se vydává na mzdu, a ne na absolutní velikosti kapitálu.
Ve skutečnosti zkoumá Ricardo toto: Jak se — za předpokladu, že ceny nákladů jsou odlišné od hodnot zboží (připuštěním všeobecné míry zisku se tento rozdíl předpokládá) — tyto ceny nákladů (které se teď pro změnu nazývají „relativní hodnoty“) samy vzájemně opět modifikují, jak se vzájemně, jedny vůči druhým, mění v důsledku vzestupu nebo poklesu mzdy a při různých proporcích mezi organickými součástmi kapitálu? Při hlubším proniknutí do věci by byl Ricardo zjistil, že už pouhá existence všeobecné míry zisku — při rozdílech v organických součástech kapitálu, které zpočátku, v bezprostředním procesu výroby, vystupují jako rozdíly mezi variabilním a konstantním kapitálem a později se ještě více zvětšují v důsledku rozdílů vyplývajících z procesu oběhu — podmiňuje ceny nákladů, které jsou odlišné od hodnot, dokonce i když se předpokládá, že mzda se nemění. Jinými slovy, Ricardo by byl zjistil, že už pouhá existence všeobecné míry zisku podmiňuje rozdíl, který je naprosto nezávislý na vzestupu nebo poklesu mzdy, a nové určení formy. Byl by také viděl, že pochopení tohoto rozdílu je pro celou teorii nesrovnatelně důležitější než jeho rozbor změn v cenách nákladů zboží způsobených vzestupem nebo poklesem mzdy a že má pro tuto teorii určující význam. Výsledek, s nímž se Ricardo uspokojuje — a toto uspokojeni odpovídá celému způsobu jeho zkoumání — je tento: Připustíme-li a vezmeme-li v úvahu změny v cenách nákladů (čili, jak říká, „v relativních hodnotách“) zboží, které při rozdílném organickém složení kapitálů vložených do různých sfér vyplývají ze změn ve mzdě, tj. z jejího vzestupu nebo poklesu, zůstává zákon správný a neodporuje zákonu, podle něhož „relativní hodnoty“ zboží jsou určeny pracovní dobou, neboť všechny ostatní trvalejší změny v cenách nákladů zboží lze vysvětlit jedině ze změn v množství pracovní doby nutném k výrobě toho či onoho zboží.
Naproti tomu je třeba považovat za velkou zásluhu to, že Ricardo konfrontuje rozdíly mezi fixním a oběžným kapitálem s rozdílnými dobami obratu kapitálu a všechny tyto rozdíly vyvozuje z různé doby oběhu, tj. ve skutečnosti z doby oběhu čili z doby reprodukce kapitálu.
Prozkoumejme nejdříve tyto rozdíly, jak je Ricardo vykládá především ve IV. oddílu (I. kapitoly), a teprve potom způsob, jak je nechává působit čili vyvolávat změny v „relativních hodnotách“.
1. „Avšak za každého stavu společnosti mohou mít nástroje, nářadí, budovy a stroje, používané v různých odvětvích, různý stupeň trvanlivosti a mohou vyžadovat rozdílná množství práce k tomu, aby byly vyrobeny.“ (Cit. dílo, str 25.) [Srov. čes. vyd., str. 39.]
Pokud jde o „rozdílná množství práce“ [nutná] „k tomu, aby byly vyrobeny“, může to znamenat — a jedině to tu má zřejmě Ricardo na zřeteli —‚ že méně trvanlivé nástroje atd. vyžadují jednak ke svému udržování, jednak ke své reprodukci více práce (opakující se bezprostřední práce), nebo to také může znamenat, že stroje atd. stejného stupně trvanlivosti mohou být více nebo méně drahé, mohou být produktem většího nebo menšího množství práce. Toto poslední hledisko, důležité pro pochopení poměru mezi variabilním a konstantním kapitálem, nemá s Ricardovým zkoumáním nic společného, a proto ho Ricardo ani nikde neuplatňuje jako samostatné hledisko.
ǁ530ǀ 2. „Také poměr mezi kapitálem, který je určen k vydržováni práce“ (variabilní kapitál), „a kapitálem, který je vložen do nástrojů, strojů a budov“ (fixní kapitál), „může být rozdílný.“ Máme tedy „rozdíl ve stupni trvanlivosti fixního kapitálu a v poměru, ve kterém mohou být tyto dvě formy kapitálu kombinovány.“ (Cit. dílo, str. 25.) [Srov. čes. vyd., str. 39—40.]
Hned vidíme, proč Ricarda nezajímá ta část konstantního kapitálu, která existuje v podobě surovin. Tato část patří do oběžného kapitálu. Stoupá-li mzda, nevede to k zvýšení výdajů na tu část kapitálu, která se skládá ze strojů a nemusí být nahrazena, protože existuje dál, ale vede to k zvýšení výdajů na tu část, která se skládá ze surovin, protože tato část se musí neustále doplňovat a tudíž i neustále reprodukovat.
„Potrava a oděv, jež dělník spotřebovává, budovy, v nichž pracuje, nástroje, které užívá při práci, mají vesměs pomíjivý charakter. V době, po kterou tyto různé kapitály budou sloužit, je však veliký rozdíl... Podle toho, spotřebovává-li se kapitál rychle a musí být často reprodukován nebo opotřebovává-li se pomalu, je považován buď za oběžný, nebo za fixní kapitál.“ (Cit. dílo, str. 26.) [Srov. čes. vyd., str. 40.]
Zde se tedy rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem redukuje na rozdít v době reprodukce (která spadá vjedno s dobou oběhu).
3. „Rovněž je třeba povšimnout si toho, že oběžný kapitál se může obracet čili navracet se ke svému majiteli ve velmi nestejných časových úsecích. Pšenice, kterou koupil pachtýř k seti[c], je fixním kapitálem ve srovnání s pšenicí, kterou koupil pekař k výrobě chleba. Jeden ji ponechává v půdě a může ji dostat zpět teprve až za rok, druhý ji může dát semlít na mouku a prodat jako chléb svým zákazníkům, takže se za týden jeho kapitál opět uvolni, aby jím pekař obnovil tutéž operaci nebo začal nějakou jinou.“ (Cit. dílo, str. 26—27.) [Srov. čes. vyd., str. 40.]
Z čeho vyplývá tento rozdíl v době oběhu různých oběžných kapitálů? Z toho, že týž kapitál se v jednom případě zdržuje delší dobu ve vlastni sféře výroby, ačkoli už přitom neprobíhá pracovní proces. Tak je tomu u vína, které leží ve sklepě, aby dozrálo, u určitých chemických procesů při činění kůží, v barvířství atd.
„Ve dvou odvětvích se může používat kapitálů téže velikosti, ale na fixni a oběžný kapitál se dělí různým způsobem.“ (Cit. dílo, str. 27.) [Srov. čes. vyd., str. 40.]
4. „Dále, dva průmyslníci mohou používat fixního a oběžného kapitálu téže velikosti, ale trvanlivost jejich fixních kapitálů“ (tj. doba jejich reprodukce) „může být zcela rozdílná. Jeden může mít parní stroje v hodnotě 10 000 liber št., druhý může mít lodě v téže hodnotě.“ (Cit. dílo, str. 27—28.) [Srov. čes. vyd., str. 40—41.]
„Různé stupně trvanlivosti... kapitálů, nebo — což je totéž — ... různá doba, která musí uplynout, dříve než lze nějakou část zboží dodat na trh.“ (Cit. dílo, str. 30.) [Srov. čes. vyd., str. 42.]
5. „Sotva je nutné uvádět, že zboží, na jehož výrobu bylo vynaloženo stejné množství práce, bude mít různou směnnou hodnotu, nemůže-li být dodáno na trh v téže době.“ (Cit. díla, str. 34.) (Srov. Čes. vyd., str. 44.]
Máme tudíž: 1. Rozdíl v poměru mezi fixním a oběžným kapitálem. 2. Rozdíl v oběhu oběžného kapitálu v důsledku přerušení pracovního procesu, zatímco výrobní proces pokračuje. 3. Rozdíl v trvanlivosti fixního kapitálu. 4. Rozdíl v tom, jakou dobu zboží vůbec (bez přerušení pracovní doby, bez rozdílu mezi výrobní a pracovní dobou[55]) zůstává v pracovním procesu, dříve než může vstoupit do procesu oběhu ve vlastním smyslu. Poslední případ líčí Ricardo takto:
„Dejme tomu, že při výrobě zboží zaměstnávám 20 dělníků za 1000 liber št. ročně a že na konci roku zaměstnám opět 20 lidí na příští rok za dalších 1000 liber št., abych zboží dokončil nebo dokonaleji zpracoval, a že je dodám na trh za 2 roky. Při míře zisku 10 % se mé zboží musí prodávat za 2310 liber št., protože jsem v prvním roce vynaložil kapitál 1000 liber št. a v druhém roce kapitál 1100 liber št. Někdo jiný používá přesně téhož množství práce, ale vynaloží je plně jen v prvním roce, kdy zaměstnává 40 dělníků nákladem 2000 liber št. Na konci prvního roku prodá zboží s 10% ziskem neboli za 2200 liber št. Máme zde tedy dvě zboží, na něž bylo vynaloženo přesně totéž množství práce. přičemž jedno se prodává za 2310 liber št., druhé za 2200 liber št.“ (Cit dílo, str. 34.) [Srov. čes. vyd., str. 44.]
ǁ531ǀ Jakým způsobem však tento rozdíl — ať už v stupni trvanlivosti fixního kapitálu nebo v době oběhu oběžného kapitálu či v proporcích, v kterých oba tyto druhy kapitálu mohou být kombinovány, anebo konečně v době, kterou potřebují různá zboží, na něž bylo vynaloženo stejné množství práce, [aby se dostala na trh] — vyvolává změnu v relativních hodnotách těchto zboží? Ricardo zprvu říká, že je tomu tak proto, že
„tento rozdíl... a změna v poměru“ atd. „podmiňuje další příčinu změn relativní hodnoty zboží vedle většího nebo menšího množství práce potřebného k jeho výrobě. Touto příčinou je růst nebo pokles hodnoty práce.“ (Cit. dílo, str.25—26.) [Srov. čes. vyd., str. 39—40.]
A jak se to dokazuje?
„Zvýšení mezd dělníků musí působit na zboží, vyráběné za tak rozdílných podmínek, nestejně“ (cit. dílo, str. 27) (srov. čes. vyd., str. 40],
a to zejména tam, kde při používání stejné velkých kapitálů v různých odvětvích se jeden kapitál skládá převážně z fixního kapitálu a jen z nepatrné části z kapitálu „použitého k vydržování práce“, kdežto u druhého kapitálu je tomu právě naopak. Především je hloupost mluvit o působení na „zboží“. Ricardo má na mysli jejich hodnotu. Avšak nakolik působí tyto okolnosti na hodnotu? Vůbec ne! V obou případech však působí na zisk. Člověk, který například vynaloží jen 1/5 kapitálu ve formě variabilního kapitálu, může při stejné mzdě a stejné míře nadpráce — rovná-li se míra nadhodnoty 20 % — vyrobit na 100 pouze 4 [jednotky] nadhodnoty; naproti tomu jiný, který vydá ve formě variabilního kapitálu 4/5 svého kapitálu, může [na 100] vytvořit 16 [jednotek] nadhodnoty. V prvním případě se totiž kapitál vynaložený na mzdu rovná 100/5, tj. 20, a 1/5 čili 20 % z 20 se rovná 4. Ve druhém případě se kapitál vynaložený na mzdu rovná 4/5 x 100, tj. 80. A 1/5 čili 20 % z 80 se rovná 16. V prvním případě by se zisk rovnal 4, ve
druhém 16. Průměrný zisk obou by byl 
. To je vlastně případ, o němž mluví Ricardo. Kdyby tedy oba podnikatelé prodávali za ceny nákladů — a to Ricardo předpokládá — prodával by každý své zboží za 110. Nyní předpokládejme, že by se mzda zvýšila například o 20 % své dřívější sumy. Jeden dělník stál dříve podnikatele 1 libru št., nyní ho stojí 1 libru št. 4 šilinky čili 24 šilinků. První podnikatel musí vydat ve formě konstantního kapitálu stejně jako dřív 80 liber št. (protože Ricardo tu abstrahuje od materiálu, můžeme to učinit i my) a na mzdu 20 dělníků, které zaměstnává, musí vydat kromě 20 liber št. ještě 80 šilinků, tj. o 4 libry št. více. Jeho kapitál se tudíž nyní rovná 104 librám št. Ze 110 liber št. by mu zůstalo jen 6 liber št. zisku, protože dělníci mu dodali místo větší nadhodnoty menší. 6 liber št. ze 104 to je 510/13 %. Naproti tomu druhý podnikatel, který zaměstnává 80 dělníků, musel zaplatit o 320 šilinků, tj. o 16 liber št. víc. Musel by tedy vydat 116 liber št. Kdyby byl nucen prodat své zboží za 110 liber št., měl by místo zisku ztrátu 6 liber št. Avšak tento případ nastane jen proto, že průměrný zisk již modilikoval poměr mezi výdajem podnikatele na práci, a nadhodnotou, kterou ve svém podniku vyrobil.
Místo aby zkoumal důležitou otázku, k jakým změnám musí dojít, aby podnikatel, který vydá ze 100 liber št. na mzdu 80 liber št., nedosáhl čtyřikrát většího zisku než jiný, který vydá za 100 liber št. na mzdu jen 20 liber št., zkoumá tedy Ricardo vedlejší otázku, jak dochází k tomu, že jakmile se tento velký rozdíl vyrovná — tudíž při dané míře zisku — každá změna této míry zisku, například v důsledku vzestupu mezd, postihne mnohem víc toho, kdo s kapitálem 100 liber št. zaměstnává mnoho dělníků, než toho, kdo s kapitálem 100 liber št. zaměstnává málo dělníků, a že proto — při stejné míře zisku — ceny zboží či ceny nákladů musí u jednoho stoupat a u druhého klesat, aby míra zisku zůstala i nadále stejná.
První ilustrace, kterou Ricardo uvádí, nemá absolutně nic společného se „zvýšením hodnoty práce“, ačkoli nám původně ohlásil, že z této příčiny musí vyplývat všechny změny v „relativních hodnotách“. Je to tato ilustrace:
„Dejme tomu, že dvě osoby zaměstnávají během roku po 100 dělnících při výrobě dvou strojů a další osoba zaměstnává týž počet dělníků pěstováním obilí; každý z těchto strojů bude mít na konci roku stejnou hodnotu jako obilí, protože každé z těchto tří zboží bude vyrobeno týmž množstvím práce. Dejme tomu, že majitel jedaoho stroje ho v příštím roce použije k tomu, aby se 100 dělníky vyráběl sukno, a majitel druhého stroje ho také použije, aby se 100 dělníky vyráběl bavlněné zboží, kdežto pachtýř bude tak jako dřív zaměstnávat 100 dělníků pěstováním obilí. Během druhého roku budou všichni vynakládat totéž množství práce,“
˂tj. budou vynakládat týž kapitál na mzdu, ale vůbec nebudou zaměstnávat totéž množství práce˃,
„ale zboží a stroje ǁ532ǀ výrobce sukna i výrobce bavlněného zboží hudou výsledkem práce 200 dělníků zaměstnávaných po dobu jednoho roku čili spíš výsledkem práce 100 dělníků, kteří pracovali po dobu dvou let, kdežto obilí bude vyrobeno prací 100 lidi během jednoho roku. Je-li tedy hodnota obilí 500 liber št., musí mít stroj a sukno výrobce sukna dohromady hodnotu 1000 liber št. a stroj a bavlněné zboží výrobce bavlněného zboží by měly být rovněž dvojnásobkem hodnoty obilí. Avšak tato hodnota bude větší ne dvojnásobek hodnoty obili, protože zisky z kapitálu výrobce sukna a bavlněného zboží byly v prvním roce přidány k jejich kapitálu, kdežto pachtýř svůj zisk vydal a spotřeboval. Protože jejich kapitály mají různé stupně trvanlivosti, nebo, což je totéž, protože doba, která musí uplynout, dříve než lze nějakou část zboží dodat na trh, je různá, nebude jeho hodnota přesně úměrná množství práce na ně vynaložené. Poměr jejich hodnot nebude dvě ku jedné, nýbrž o něco větší, aby se kompenzovala delší doba, která musí uplynout, dříve než může být zboží o vyšší hodnotě dodáno na trh. Předpokládejme, že se za práci každého dělníka zaplatilo ročně 50 liber št., čili bylo vynaloženo 5000 liber št. kapitálu, a že zisky byly 10 %. Hodnota každého stroje pak bude stejně jako hodnota obilí na konci prvního roku 5500 liber št. V druhém roce vynaloží průmyslníci a pachtýř znovu 5000 liber št. na vydržování práce, a proto opět své zboží prodají za 5500 liber št. Avšak aby ti, kdo používají strojů, pracovali za týchž podmínek jako pachtýř, musí dostat nejen 5500 liber št. při stejném kapitálu 5000 liber št. na práci, ale kromě toho musí dostat ještě 550 liber št. jako zisk z 5500 liber št., které vložili do strojů. Proto“ (protože se totiž předpokládá stejná roční míra zisku 10 % jako nezbytnost a zákon) „musí být jejich zboží prodáno za 6050 liber št.“
˂Tudíž v důsledku průměrného zisku — všeobecné míry zisku, kterou Ricardo předpokládá — vznikají průměrné ceny neboli ceny nákladů odlišné od hodnot zboží.)˃
„Zde tedy máme kapitalisty, kteří používají ročně při výrobě svého zboží přesně stejného množství práce, a přece je hodnota zboží, které vyrábějí, různá, protože je různé množství fixního kapitálu neboli akumulované práce, jehož každý z nich používá.“
˂Nikoli proto, nýbrž proto, že oba tito darebáci mají fixní ideu, že každý z nich musí vytěžit stejnou kořist „z podpory, kterou poskytli práci“, čili že jejich zboží se musí prodávat, ať je jeho hodnota jakákoli, za průměrné ceny, které poskytují každému z nich stejnou míru zisku.>
„Sukno a bavlněné zboží má stejnou hodnotu, protože je produktem téhož množství práce a téhož množství fixního kapitálu; avšak obilí nebude mít stejnou hodnotu“ (mělo by se říci: cenu nákladů) „jako toto zboží, protože je vyrobeno, pokud jde o fixní kapitál, za odlišných okolností.“ (Cit. dílo, str. 29—31.) [Srov. čes. vyd., str. 41—42.]
Takto hrozně neobratně a zmateně ilustruje Ricardo velmi prostou věc, místo aby prostě řekl: protože stejně velké kapitály, ať jsou poměry jejich organických částí nebo jejich doba oběhu jakékoli, poskytují stejně velké zisky, což by nebylo možné, kdyby se zboží prodávala za své hodnoty atd., existují ceny nákladů zboží odlišné od těchto hodnot. A přitom je to už obsaženo v pojmu všeobecné míry zisku.
Rozeberme si tento složitý případ a převeďme si ho na jeho skutečnou míru, která není nijak „složitá“. Začněme za tímto účelem od konce a přitom, abychom otázku lépe pochopili, poznamenejme předem, že Ricardo „předpokládá“, že farmáře a bavlnářského darebáka suroviny nic nestojí, dále že farmář nevydává žádný kapitál na pracovní nástroje a konečně že žádná část fixního kapitálu, který vynaložil bavlnářský vydřiduch, nevchází do jeho produktu jako náhrada opotřebování. Všechny tyto předpoklady jsou sice nesmyslné, ale samy o sobě ilustraci nijak nevadí.
Za všech těchto předpokladů vypadá Ricardův příklad, začneme-li s ním od konce, takto: farmář vydává 5000 liber št. na mzdu; bavlnářská bestie 5000 liber št. na mzdu a 5500 liber št. na stroje. První tedy vydává 5000 liber št. a druhý 10 500 liber št., tj. ǁ533ǀ dvakrát tolik co první. Mají-li tedy oba dosáhnout 10 % zisku, musí farmář prodat své zboží za 5500 liber št. a bavlnář za 6050 liber št. (protože se předpokládá, že z 5500 liber št. vložených do strojů žádná část netvoří součást hodnoty produktu z titulu náhrady opotřebování [strojů]). Absolutně nelze pochopit, co si tím Ricardo ujasňoval, kromě toho, že ceny nákladů zboží, pokud jsou určeny hodnotou záloh obsažených ve zboží plus stejnou roční mírou zisku, se liší od hodnot zboží, a že tento rozdíl vyplývá z toho, že zboží se prodává za takové ceny, které poskytují stejnou míru zisku ze zálohovaného kapitálu, zkrátka, že tento rozdíl mezi cenami nákladů a hodnotami je totožný se všeobecnou mírou zisku. Dokonce i rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem, který sem Ricardo vnáší, je v tomto případě pouhou vytáčkou. Vždyť kdyby například oněch 5500 liber št., kterých navíc používá bavlnářský podnikatel, existovalo v surovinách, zatímco pachtýř by nepotřeboval žádné osivo atd., dostali bychom úplně stejný výsledek.
Příklad neukazuje ani to, co Ricardo říká, totiž že
„hodnota zboží, které vyrábějí“ (průmyslník vyrábějící bavlněné zboží a pachtýř), „je různá, protože je různé množství fixního kapitálu neboli akumulované práce, jehož každý a nich používá.“ (Cit. dílo, str. 31.) [Srov. čes. vyd., str. 42.]
Podle tohoto Ricardova předpokladu rovná se totiž fixní kapitál průmyslníka vyrábějícího bavlněné zboží 5500 librám št., a farmářův nule; jeden používá fixního kapitálu, druhý ho nepoužívá. Nikterak ho tedy nepoužívají „v různých množstvích“, stejně jako nelze říci o dvou lidech, z nichž jeden jí a druhý nejí maso, že ho spotřebovávají „v různých množstvích“. Naproti tomu je správné (ačkoli se to sem velmi nesprávně vpašovalo pomocí slovíčka „neboli“), že oba používají „akumulované práce“, tj. zpředmětněné práce „v různých množstvích“, tj. jeden za 10500 liber št. a druhý jen za 5000 liber št. Ale to, že používají „různých množství akumulované práce“, neznamená nic jiného, než že ve svých podnicích vydávají „různá množství kapitálu“, že tento rozdíl ve velikosti kapitálů, kterých používají, má vliv na masu zisku, protože se předpokládá stejná míra zisku, a konečně že tento rozdíl v mase zisku, úměrný velikosti kapitálů, se projevuje, zračí v příslušných cenách nákladů zboží.
Z čeho však vyplývá neobratnost Ricardovy ilustrace?
„Zde tedy máme kapitalisty, kteří používají ročně při výrobě svého zboží přesně stejného množství práce, a přece je hodnota zboží, které vyrábějí, různá. (Cít. dílo, str. 30—31.) [Srov. Čes. vyd., str. 42.]
To znamená, že nepoužívají stejného množství práce bezprostřední a akumulované práce dohromady — ale že používají stejného množství variabilního kapitálu vydaného na mzdu, stejněho množství živé práce. A protože se peníze směňují za akumulovanou práci, tj. za zboží existující ve formě strojů atd. jedině podle zákona směny zboží, protože nadhodnota vzniká jen bezplatným přivlastněním části použité živé práce, je jasné (když podle předpokladu žádná část strojů nevchází do zboží ve formě opotřebování), že oba kapitalisté mohou dosáhnout stejného zisku jedině tehdy, jsou-li zisk a nadhodnota totožné. Průmyslník vyrábějící bavlněné zboží by musel prodat své zboží stejně jako farmář za 5500 liber št., ačkoli vynakládá víc než dvakrát větší kapitál. A dokonce i kdyby stroje vešly úplně do zboží, mohl by prodat své zboží jen za 11 000 liber št., tj. nedosáhl by ani 5 % zisku, kdežto farmář dosahuje 10 %. Avšak při těchto nestejných ziscích by farmář a průmyslník prodali svá zboží jen za jejich hodnoty, předpokládáme-li, že 10 %, kterých dosahuje farmář, představuje skutečnou, v jeho zboží obsaženou nezaplacenou práci. Prodávají-li tedy svá zboží se stejným ziskem, musí tu nastat jeden ze dvou případů: buď průmyslník svévolně přiráží 5 % na své zboží, a pak se průmyslníkova a farmářova zboží dohromady prodávají nad jejich hodnotou, anebo skutečná nadhodnota, které dosahuje farmář, je třeba 15 %, a oba dostávají ze svého zboží průměr[ný zisk] 10 %. V tomto případě, ačkoli cena nákladů toho či onoho zboží je pokaždé nad nebo pod jeho hodnotou, prodává se úhrn zboží za jejich hodnotu a vyrovnávání zisků je určeno úhrnem nadhodnoty obsažené ve zboží. Zde, ve výše uvedené Ricardovč větě — jestliže ji správně upravíme — je obsažen správný poznatek, že totiž rozdíl v poměru mezi variabilním a konstantním kapitálem nutně vede k tomu, že při stejné velikosti použitého kapitálu se musí vyrábět zboží o nestejně velkých hodnotách, která v důsledku toho dávají různé zisky, že vyrovnáváním těchto zisků se tudíž musí vytvářet ceny nákladů odlišné od hodnot zboží. „Zde tedy máme kapitalisty, kteří používají ročně při výrobě svého zboží přesně stejného množství“ (bezprostřední, živé) „práce, a přece je hodnota zboží, které vyrábějí, různá“ (tj. mají ceny nákladů, které jsou odlišné od jejich hodnot), „protože je různé množství... akumulované práce, jehož každý z nich používá.“ Přesto však toto tušení u Ricarda neprorazilo. Vysvětluje jen jeho tápání a zřejmou nesprávnost jeho ilustrace, která dosud neměla s „různým množstvím použitého fixního kapitálu“ nic společného.
Pokračujme nyní v naší analýze pozpátku. Továrník postaví v prvním roce stroj, přičemž zaměstná sto lidí, farmář v téže době vyrobí obilí rovněž s pomocí sto lidí. Ve druhém roce spustí továrník stroj a zpracuje na něm bavlnu, přičemž zaměstnává opět sto dělníkú. Farmář naproti tomu znovu zaměstná sto lidí při pěstování obilí. Předpokládejme, říká Ricardo, že hodnota obilí představuje ročně 500 liber št. Předpokládejme, že nezaplacená práce v něm obsažená se rovná 25 % zaplacené, tj. na 400 jednotek zaplacené práce připadá 100 jednotek práce nezaplacené. Pak by měl stroj na konci prvního roku rovněž hodnotu 500 liber št., z čehož 400 liber št. by se rovnalo zaplacené práci a 100 liber št. hodnotě nezaplacené práce. Dejme tomu, ǁ534ǀ že na konci druhého roku byl celý stroj úplně opotřebován, že vešel do hodnoty bavlny. Ricardo to skutečně předpokládá, protože na konci druhého roku srovnává „hodnotu obilí“ nikoli jen s hodnotou bavlněného zboží, ale s „hodnotou bavlněného zboží a stroje“.
Výborně! Hodnota bavlněného zboží se pak musí na konci druhého roku rovnat 1000 librám št., tj. 500 librám št. hodnoty stroje a 500 librám št. hodnoty nově přidané práce. Hodnota obilí se naproti tomu rovná 500 librám št., tj. 400 librám št. mzdy a 100 librám št. nezaplacené práce. Až potud není v tomto případě ještě nic takového, co by odporovalo zákonu hodnoty. Průmyslník vyrábějící bavlněné zboží dosahuje 25 % zisku, stejně jako výrobce obilí, ale zboží prvního se rovná 1000 librám št., a zboží druhého 500 librám št., protože ve zboží prvního výrobce je obsažena práce 200 dělníků a ve zboží druhého výrobce každoročně jen práce 100 dělníků. Dále, oněch 100 liber št. zisku (nadhodnoty), kterých průmyslník vyrábějící bavlněné zboží dosáhl při výrobě stroje v prvním roce — tím, že do něho vsál 1/5 pracovní doby dělníků, kteří jej stavěli, aniž jim zaplatil — se mu realizuje až ve druhém roce, protože teprve tehdy realizuje v hodnotě bavlny současně i hodnotu stroje. Ale tady je háček. Výrobce bavlněného zboží prodává své zboží za sumu, která převyšuje 1000 liber št., tj. za vyšší hodnotu, než je obsažena v jeho zboží, kdežto farmář prodává své obilí za 500 liber št., tj. — podle předpokladu — za hodnotu obilí. Kdyby se měla provádět směna jen mezi těmito dvěma osobami, kdyby průmyslník odebíral obilí od farmáře a farmář bavlněné zboží od průmyslníka, bylo by to totéž, jako kdyby farmář prodal své zboží pod jeho hodnotou, dosáhl menšího zisku než 25 %, a průmyslník prodal bavlněné zboží nad jeho hodnotou. Nemluvme tu o dvou kapitalistech (výrobci sukna a výrobci bavlněného zboží), které sem Ricardo zbytečně uvádí, a pozměňme jeho výrok tak, že se bude mluvit jen o výrobci bavlněného zboží. Pro ilustraci, kterou rozebíráme, je až potud použití těchto dvou příkladů zcela zbytečné. Tudíž:
‚Avšak tato hodnota“ (bavlněného zboží) „bude větší než dvojnásobek hodnoty obilí, protože zisk z kapitálu... výrobce bavlněného zboží byl v prvním roce přidán k jeho kapitálu, kdežto pachtýř svůj zisk vydal a spotřeboval.“
(Poslední, v buržoazním duchu přikrášlená věta tu nemá teoreticky žádný smysl. Morální úvahy nemají s věcí nic společného.)
„Protože jejich kapitály mají různé stupně trvanlivosti, nebo, což je totéž, protože doba, která musí uplynout, dřív než lze nějakou část zboží dodat na trh, je různá, nebude jeho hodnota přesně úměrná množství práce na ně vynaložené. Poměr jejich hodnot nebude dvě ku jedné, nýbrž o něco větší, aby se kompenzovala delší doba, která musí uplynout, dřív než může být zboží o vyšší hodnotě dodáno na trh.“ (Cit. dílo, str. 30.) [Srov. čes. vyd., str. 41—42.]
Kdyby průmyslník prodával zboží za jeho hodnotu, prodal by je za 1000 liber št., dvakrát dráž než obilí, protože je v něm obsaženo dvakrát víc práce. 500 liber št. práce akumulované ve strojích (z nichž 100 liber št. nezaplatil) a 500 liber št. v práci vynaložené na zpracování bavlny, z nichž opět 100 liber št. nezaplatil. Průmyslník však počítá takto: v prvním roce jsem vydal 400 liber št. a vykořisťováním dělníků jsem tak vytvořil stroj, který má hodnotu 500 liber št. Dosáhl jsem tedy zisku 25 %. Ve druhém roce vydám 900 liber št., a to 500 liber št. v podobě uvedeného stroje a 400 liber št. opět na práci. Mám-li opět dosáhnout 25 % zisku, musím prodat bavlněné zboží za 1125 liber št., tj. o 125 liber št. nad jeho hodnotou. Těchto 125 liber št. nepředstavuje totiž práci obsaženou v bavlněném zboží, a to ani práci akumulovanou v prvním roce, ani práci přidanou v druhém roce. Celková suma práce, která je v něm obsažena, rovná se pouze 1000 librám št. Na druhé straně předpokládejme, že oba kapitalisté si navzájem směňují svá zboží, čili že polovina kapitalistů je v téže situaci jako výrobce bavlněného zboží a druhá polovina v situaci farmáře. Odkud má pak první polovina kapitalistů dostat zaplaceno těchto 125 liber št.? Z jakého fondu? Zřejmě jedině od druhé poloviny. Ale pak je jasné, že tato druhá polovina nedosáhne zisku 25 %. Takto by první polovina kapitalistů ošidila druhou pod záminkou všeobecné míry zisku, kdežto ve skutečnosti by průmyslníkova míra zisku byla 25 % a farmářova nižší než 25 % Musí tomu tudíž být jinak.
Abychom dostali správnější a názornější ilustraci, předpokládejme, že farmář vydá v druhém roce 900 liber št. V tomto případě dosáhne při míře zisku 25 % v prvním roce 100 liber št. z vydaných 400 liber št., ve druhém roce 225 liber št., celkem 325 liber št. zisku. Naproti tomu průmyslník dosáhne v prvním roce 25 % ze 400 liber št., ale v druhém roce jen 100 liber št. z 900 liber št. (protože 500 liber št. ve strojích nevynáší žádnou nadhodnotu, ale vynáší ji jen 400 liber št. vydaných na mzdu), což je jen 111/9%. Anebo nechť farmář vydá opět 400 liber št.; dosáhne jak v prvním, tak ve druhém roce 25 %, čili za dva roky celkem 200 liber št. zisku při výdaji 800 liber št., tj. rovněž 25 %. Naproti tomu průmyslník dosáhne v prvním roce 25 %, ve druhém 111/9%, čili za dva roky celkem 200 liber št. při výdaji 1300 liber št., tj. 155/13 %. Průmyslník by tedy při vyrovnání zisků musel přirazit 205/26 % a právě tolik by přirazil i farmář.[56] Čili byl by to průměrný zisk. Tím by [ve druhém roce] vyšla cena nákladů u farmářova zboží nižší než 500 liber št. a u průmyslníkova zboží vyšší než 1000 liber št.
ǁ535ǀ V každém případě tu průmyslník vydává v prvním roce 400 liber št., ve druhém 900 liber št., kdežto farmář vydává pokaždé jen 400 liber št. Kdyby byl průmyslník místo výroby bavlněného zboží stavěl dům (tj. kdyby byl stavitelem), vězelo by koncem prvního roku v nedokončeném domě 500 liber št. a musel by vydat ještě 400 liber št. na práci, aby dům dokončil. Farmář, jehož kapitál se obrátil za rok, může ze zisku 100 liber št. nějakou část, například 50 liber št., opět kapitalizovat, znovu vydat na práci, což průmyslník v předpokládaném případě nemůže. Má-li být míra zisku v obou případech stejná, musí se zboží jednoho prodat nad a zboží druhého pod jeho hodnotou. Protože konkurence se snaží vyrovnat hodnoty na ceny nákladů, ve skutečnosti k tomu také dochází.
Ricardo se však mýlí, když říká, že zde dochází ke změně v relativních hodnotách, „protože kapitály mají různé stupně trvanlivosti“, nebo „protože doba, která musí uplynout, dříve než lze nějakou část zboží dodat na trh, je různá“. Naopak, právě předpokládaná všeobecná míra zisku vytváří bez ohledu na rozdílnost hodnot, podmíněnou procesem oběhu, stejné ceny nákladů odlišné od těchto hodnot určených jen pracovní dobou.
Ricardova ilustrace se rozpadá na dva příklady. Ve druhém nehraje trvanlivost kapitálu, čili jeho charakter jako flexního kapitálu, vůbec úlohu. Jde tu jen o kapitály rüzné velikosti, u nichž se však na mzdu vydává stejné množství, u nichž se vydává stejný variabilní kapitál a u nichž mají být zisky stejné, ačkoli nadhodnoty a hodnoty u nich musí být rozdílné.
V prvním příkladu nemá opět trvanlivost kapitálu význam. Jde tu o delší pracovní proces — o delší pobyt zboží ve sféře výroby, než může vstoupit do oběhu, než je dokončeno. I zde používá u Ricarda průmyslník v druhém roce většího kapitálu než farmář, ačkoli po oba roky používá stejného variabilního kapitálu jako farmář. Farmář by však mohl použít v druhém roce většího variabilního kapitálu, protože jeho zboží prodlévá kratší dobu v pracovním procesu, dříve se přeměňuje v peníze. Kromě toho část zisku, která se spotřebovává jako důchod, může farmář spotřebovat na konci prvního roku, průmyslník až na konci druhého. Proto musí průmyslník vydat na své živobytí dodatečný kapitál, musí si ho zálohovat. Ostatně tady všechno úplně závisí na tom, v jaké míře kapitály, které se obracejí za rok, opět kapitalizují své zisky, tedy na skutečné velikosti vytvořených zisků, aby bylo možno kompenzovat druhý případ, vyrovnat zisky. Kde nic není, nelze nic vyrovnávat. Zde kapitály opět vyrábějí hodnoty, tudíž nadhodnoty, tudíž zisky, které nejsou úměrné jejich velikosti. Mají-li být úměrné, musí existovat ceny nákladů odlišné od hodnot.
Ricardo podává třetí ilustraci, která se však přesně shoduje s prvním příkladem v první ilustraci a ncobsahuje ani jediné nové slovo.
„Dejme tomu, že při výrobě zboží zaměstnávám 20 dělníků za 1000 liber št. ročně a že na konci roku zaměstnám opět 20 lidí na příští rok za dalších 1000 liber št., abych zboží dokončil nebo dokonaleji zpracoval, a že je dodám na trh za 2 roky. Při míře zisku 10 % se mé zboží musí prodávat za 2310 liber št., protože jsem v prvním roce vynaložil kapitál 1000 liber št. a v druhém roce kapitál 2100 liber št. Někdo jiný používá přesně téhož množství práce, ale vynaloží je plně jen v roce prvním, kdy zaměstnává 40 dělníků nákladem 2000 liber št. Na konci prvního roku prodá zboží s 10% ziskem neboli za 2200 liber št. Máme zde tedy dvě zboží, na něž bylo vynaloženo přesně totéž množství práce, přičemž jedno se prodává za 2310 liber št., druhé za 2200 liber št. Tento případ se zdánlivě liší od předcházejícího, ale ve skutečnosti je týž.“ (Cit. dílo, str. 34—35.) [Srov. čes. vyd., str. 44.]
Je týž nejen „ve skutečnosti“, ale i „zdánlivě“, až na to, že v předchozím případě se zboží nazývá „stroj“ a zde prostě „zboží“, V prvním příkladě vydal průmyslník v prvním roce 400 liber št. a ve druhém roce 900 liber št., a tentokrát v prvním roce 1000 liber št. a ve druhém 2100 liber št.; farmář vydal v prvním příkladu v prvním roce 400 liber št. a ve druhém opět 400 liber št. Tentokrát vydává druhý podnikatel v prvním roce 2000 liber št. a ve druhém nic. V tom je celý rozdíl. Fabula docet[d] vztahuje se však v obou případech na to, že jeden z těchto podnikatelů vydává ve druhém roce celý produkt prvního roku (včetně nadhodnoty) plus dodatečnou sumu.
Neobratnost těchto příkladů ukazuje, že Ricardo zápasí s nesnázemi, v nichž se nevyzná a které nijak nemůže překonat. Neobratnost záleží v tomto: první příklad v první ilustraci má ukázat trvanlivost kapitálu, ale nic takového nedělá; Ricardo si to sám znemožnil, protože žádné části fixního kapitálu nedává vstoupit do zboží ve formě opotřebování, tj. vynechává právě ten moment, v němž se objevuje svérázný způsob oběhu fixního kapitálu. Ukazuje jen to, že v důsledku delšího trvání pracovního procesu se používá většího kapitálu než tam, kde trvá pracovní proces kratší dobu. Třetí příklad má ilustrovat něco odlišného, ve skutečnosti však ilustruje totéž. Druhý příklad v první ǁ536ǀ ilustraci měl pak ukázat, jaké rozdíly vznikají v důsledku různých proporcí fixního kapitálu. Místo toho pouze ukazuje, jaký rozdíl nastává, vynakládají-li se dva kapitály nestejné velikosti, i když se u obou vydává na mzdu stejná část kapitálu. A přitom tu průmyslník pracuje bez bavlny a příze a pachtýř bcz osiva a nástrojů! Úplná neudržitelnost, ba nejapnost této ilustrace je nutným důsledkem její vnitřní nejasnosti.
[b.) Směšování ceny nákladů s hodnotou u Ricarda a z toho vyplývající rozpory v jeho teorii hodnoty.
Ricardo nechápe proces vyrovnávání míry zisku a přeměny hodnot v ceny nákladů]
Smysl všech těchto ilustrací vyjadřuje nakonec Ricardo takto:
„Rozdíl v hodnotě vzniká v obou případech proto, že zisky se akumulují jako kapitál, a je jen spravedlivým odškodněním“ (jako kdyby zde šlo o spravedlnost) „za dobu, po kterou jich nebylo možno využit.“ (Cit. dílo, str. 35.) [Srov. čes. vyd., str. 44.]
Co jiného to znamená, než že v určité době oběhu, například v jednom roce, musí kapitál vynášet 10 % bez ohledu na to, jaká je jeho specifická doba oběhu, a zcela nezávisle na tom, že stejně veliké kapitály vyrábějí nutně v různých odvětvích — i když nepřihlížíme k procesu oběhu — podle poměru svých organických součástí různé nadhodnoty.
Ricardo měl udělat tento závěr:
[Za prvé:] stejně velké kapitály vyrábějí zboží nestejných hodnot, a proto vynášejí nestejné nadhodnoty nebo zisky, protože hodnota je určena pracovní dobou, a množství pracovní doby, kterou kapitál realizuje, nezávisí na jeho absolutní velikosti, nýbrž na velikosti variabilního kapitálu, kapitálu vynaloženého na mzdu. Za druhé: dokonce i když předpokládáme, že stejně velké kapitály vyrábějí stejné hodnoty (ačkoli nerovnost ve sféře výroby se většinou kryje s nerovností ve sféře oběhu), přece jen se, v závislosti na procesu oběhu, liší časový úsek, v němž si mohou přivlastnit stejná množství nezaplacené práce a přeměnit je v peníze. Tím tedy vzniká druhý rozdíl v hodnotách, nadhodnotách a ziscích, které musí stejně velké kapitály vynášet v různých odvětvích v určitém časovém úseku.
Mají-li tedy být zisky v procentním poměru ke kapitálu — například za rok — stejné, takže stejně velké kapitály vynášejí ve stejných časových úsecích stejné zisky, musí se ceny zboží lišit od jejich hodnot. Tyto ceny nákladů všech zboží dohromady se budou ve svém úhrnu rovnat jejich hodnotě. Stejně tak se bude i celkový zisk rovnat celkové nadhodnotě, kterou tyto kapitály dohromady vynášejí například za jeden rok. Průměrný zisk a tudíž i ceny nákladů by byly čistě imaginární a nepodložené, kdybychom nevzali za základ určení hodnoty. Vyrovnávání nadhodnot v různých odvětvích nic nemění na absolutní velikosti této celkové nadhodnoty, mění jen její rozdělení mezi různá odvětví. Ale samo určení této nadhodnoty vyplývá jedině z určení hodnoty pracovní dobou. Bez tohoto určení by byl průměrný zisk průměrem z ničeho, čirou fantazií. Pak by mohl být právě tak 1000 % jako 10 %.
Všechny ilustrace slouží Ricardovi jen k tomu, aby sem vpašoval předpoklad všeobecné míry zisku. Tak je tomu v kapitole první („O hodnotě“), kdežto mzda prý má být vysvětlena teprve v kapitole páté a zisk až v kapitole šesté. Jak má z pouhého určení „hodnoty“ zboží vyplynout jejich nadhodnota, zisk, ba dokonce i všeobecná míra zisku, zůstává Ricardovi zahaleno v temnotách. Jediné, co v uvedených ilustracích skutečně dokazuje, je to, že ceny zboží, pokud jsou určeny všeobecnou mírou zisku, se zcela liší od hodnot zboží. A k tomuto rozdílu dochází proto, že míru zisku předpokládá jako zákon. Vidíme, že ačkoli se mu vytýká příliš velká abstrakce, byla by oprávněná opačná výtka: nedostatečná síla abstrakce, neschopnost zapomenout při zkoumání hodnot zboží na zisk — na fakt, který před ním vyvstává ze sféry konkurence.
Místo aby rozdíl mezi cenami nákladů a hodnotami vysvětlit ze samého určení hodnoty, připouští Ricardo, že samy „hodnoty“ — zde by bylo namístě, aby se přidržoval pojmu „absolutní“ či „reálné hodnoty“ či prostě „hodnoty“ — jsou určovány vlivy na pracovní době nezávislými, které jejich zákon někdy ruší; a toho se chopili jeho odpůrci, například Malthus, a napadli celou jeho ǁ537ǀ teorii hodnoty. Malthus přitom právem poznamenává, že rozdíly mezi organickými součástmi kapitálu a mezi dobami obratu kapitálů v různých odvětvích se vytvářejí s pokrokem výroby, takže by bylo třeba přijmout stanovisko A[dama] Smitha, že určení hodnoty pracovní dobou se už nehodí pro „civilizované“ doby. (Viz také Torrense.) Na druhé straně se Ricardovi žáci ve snaze uvést tyto jevy v soulad se základním principem uchylovali k nejubožejším scholastickým výmyslům (viz [Jamese] Milla a ubohého žvanila McCullocha)[57].
Ricardo se nezastavuje u tohoto závěru vyplývajícího z jeho vlastních ilustrací — totiž že naprosto nezávisle na vzestupu nebo poklesu mzdy (za předpokladu, že mzda je stálá) se ceny nákladů zboží musí lišit od jejich hodnot, jsou-li ceny nákladů určeny stejným procentem zisku —‚ a přechází v tomto oddílu ke zkoumání vlivu, který má vzestup nebo pokles mzdy na ceny nákladů, na které se už hodnoty vyrovnaly.
Celá věc je sama o sobě neobyčejně prostá.
Farmář vydá 5000 liber št. při [zisku] 10 %; hodnota jeho zboží se rovná 5500 librám št. Sníží-li se zisk o 1 %, z 10 % na 9 %, protože se zvýšila mzda a její zvýšení způsobilo toto snížení zisku, farmář prodá své zboží stejně jako dříve za 5500 liber št. (protože se předpokládá, že celý svůj kapitál vydal na mzdu). Avšak jeho zisk z těchto 5500 liber št. by už nečinil 500 liber št., nýbrž jen 45414/109 libry št. Průmyslníkův kapitál se skládá z 5500 liber št., které vydává na stroje, a z 5000 liber št., které vydává na práci. Těchto posledních 5000 liber št. se zračí stejně jako předtím v 5500 librách št., jenže průmyslník nevydává nyní 5000 liber št., nýbrž 504595/109 libry št. a dostává z této sumy pouze 45414/109 libry št. zisku jako farmář. Z fixního kapitálu 5500 liber št. pak už nemůže počítat zisk 10 % čili 550 liber št., nýbrž jen 9 % čili 495 liber št. Prodá tedy své zboží za 5995 liber št., a ne za 6050 liber št.; takto v důsledku vzestupu mzdy zůstane peněžní cena farmářova zboží nezměněna, ale peněžní cena průmyslníkova zboží poklesne, takže hodnota farmářova zboží se ve srovnání s hodnotou průmyslníkova zboží zvýší. Celý vtip je nakonec v tom, že kdyby průmyslník prodat své zboží za stejnou hodnotu jako dřív, dosáhl by vyššího zisku, než je průměrný zisk, protože vzestup mzdy se bezprostředně dotkne jen té části kapitálu, kterou vydal za mzdu. V této ilustraci už se předpokládají ceny nákladů, které jsou regulovány 10% průměrným ziskem a jsou odlišné od hodnot zboží. Ricarda tu zajímá otázka, jak na tyto ceny nákladů působí vzestup nebo pokles zisku v závislosti na různém poměru, v jakém se celkově vynaložený kapitál skládá z fixní a oběžné části. Se základní otázkou, s otázkou přeměny hodnot v ceny nákladů, nemá tato ilustrace (u Ricarda na str. 31—32) [čes. vyd., str. 42—43] nic společného. Není špatná, protože Ricardo tu všeobecně ukazuje — proti vulgárnímu názoru — že zvýšení mzdy, které by při stejném složení kapitálů vyvolalo pouze snížení zisku, aniž by ovlivnilo hodnoty zboží, vyvolává při nestejném složení kapitálů pouze pokles cen některých zboží, a ne — jak předpokládá vulgární názor — zvýšení cen všeho zboží. V Ricardově příkladu jde o pokles cen zboží v důsledku poklesu míry zisku, nebo, což je [podle Ricarda] totéž, v důsledku vzestupu mzdy. Velká část ceny nákladů zboží se v případě průmyslníkově určuje průměrným ziskem, který průmyslník počítá z fixního kapitálu. Jestliže tedy v důsledku vzestupu nebo poklesu mzdy tato míra zisku klesá nebo stoupá, bude podle toho i cena těchto zboží přiměřeně klesat nebo stoupat (přiměřeně té části ceny, která vyplývá ze zisku počítaného z fixního kapitálu). Totéž platí i pro „oběžné kapitály, které se vracejí v delších obdobích a vice versa“ (McCulloch [„The Principles of Political Economy...“ Edinburgh 1825, str. 300]). Kdyby kapitalisté, kteří používají méně variabilního kapitálu, i nadále připisovali k ceně zboží svůj fixní kapitál se stejnou mírou zisku, jejich míra zisku by stoupala, a to tou měrou, v jaké používají víc fixního kapitálu než kapitalisté, jejichž kapitál se skládá z větší části z variabilního kapitálu. Konkurence by to pak vyrovnala.
„Ricardo,“ říká žvanil Mac, „byl první, kdo zkoumal účinky kolísání mzdy na hodnotu zboží, když kapitály použité na jejich výrobu nemají stejnou trvanlivost.“ „Ricardo ukázal nejen to, že vzestup mezd nemůže zvýšit ceny všech zboží, nýbrž i to, že vzestup mezd vede v mnoha případech nutně k poklesu cen a pokles mezd k vzestupu cen.“ (Cit. dílo, str. 298—299.)
Ricardo dokazuje své tvrzení tím, že za prvé předpokládá ceny nákladů regulované všeobecnou mírou zisku.
Za druhé tvrdí, že „hodnota práce nemůže stoupnout, aniž klesne zisk.“ ([David Ricardo, „On the Principles of Political Economy, and Taxation“, 3. vyd., Londýn 1821] str. 31.) [Srov. čes. vyd., str. 42.]
Tak už v kapitole I („O hodnotě“) se předpokládají zákony, které mají být v kapitolách V a VI („O mzdě“ a „O zisku“) vyvozeny z kapitoly „O hodnotě“. Mimochodem poznamenejme, ǁ538ǀ že Ricardo dělá tento úplně nesprávný závěr: když „hodnota práce nemůže stoupnout, aniž klesne zisk“, nemohou tedy stoupnout ani zisky, aniž klesne hodnota práce. První zákon se vztahuje na nadhodnotu. Protože však zisk je poměr nadhodnoty k celému zálohovanému kapitálu, může zisk při stejné hodnotě práce stoupnout, jestliže klesne hodnota konstantního kapitálu. Ricardo vůbec směšuje nadhodnotu a zisk. Odtud jeho nesprávné zákony o zisku a míře zisku.
Z poslední ilustrace vyvozuje takovéto všeobecné poučení:
„Stupeň změn relativní hodnoty zboží způsobených růstem nebo poklesem hodnoty práce“ (nebo, což je totéž, růstem nebo poklesem míry zisku) „bude záviset na tom, jaký je podíl fixního kapitálu ve veškerém vynaloženém kapitálu. Relativní hodnota všeho zboží, při jehož výrobě se užívá velmi nákladných strojů nebo velmi drahých budov, nebo které vyžaduje dlouhé doby, než může být dodáno na trh, klesne, kdežto relativní hodnota toho zboží, které je vyráběno hlavně prací nebo které lze rychle dodat na trh, stoupne.“ (Cit, dílo, str. 32.) [Srov. čes. vyd., str. 43.]
Ricardo se opět vrací k tomu, co ho vlastně při jeho zkoumání jedině zajímá. Podle něho jsou tyto změny v cenách nákladů zboží způsobené vzestupem nebo poklesem mezd bezvýznamné ve srovnání se změnami, které u týchž cen nákladů vyplývají ze změn v hodnotách zboží (Ricardo nevyslovuje tuto pravdu ani zdaleka těmito adekvátními termíny), tj. ze změn v množství práce použité na jejich výrobu. Proto prý lze od nich vcelku „abstrahovat“ a zákon hodnoty zůstává i nadále prakticky správný. (Ricardo k tomu měl dodat, že samy ceny nákladů jsou nevysvětlitelné bez hodnot určených pracovní dobou.) To je skutečný postup jeho zkoumání. Vskutku je jasné, že bez ohledu na přeměnu hodnot zboží v ceny nákladů, jakmile ceny nákladů předpokládáme {a tyto ceny nákladů je třeba odlišovat od tržních cen; jsou to průměrné tržní ceny zboží v různých odvětvích. Tržní cena už v sobě natolik zahrnuje určitý průměr, nakolik jsou ceny zboží téže sféry výroby určeny cenami těch zboží, která se vyrábějí za středních, průměrných podmínek výroby v této sféře. Rozhodně ne za nejhorších podmínek, jak Ricardo předpokládá při zkoumání renty, neboť průměrná poptávka závisí na určité ceně dokonce i u obilí. Určité množství nabízeného zboží se tedy neprodává nad touto cenou; jinak by poptávka poklesla. Proto musí ti, kteří nevyrábějí za průměrných podmínek, ale za podmínek, které jsou pod průměrnými, prodávat své zboží často nejen pod jeho hodnotou, nýbrž i pod jeho cenou nákladů} —že každá změna v cenách nákladů, pokud nevyplývá z nějakého trvalého poklesu anebo vzestupu — z nějaké trvalé změny v míře zisku, kterou lze zjistit jen během mnoha let — může být způsobena jedině a výlučně změnou v hodnotách těchto zboží, změnou v pracovní době nutné k jejich výrobě.
„Čtenář si však asi povšimne, že tato příčina změny v hodnotě zboží“ (tj. změny v cenách nákladů, či, jak se Ricardo domnívá, v relativních hodnotách zboží) „má poměrně slabé účinky... Jinak je tomu s jinou důležitou příčinou změny v hodnotě zboží, totiž se zvětšením nebo zmenšením množství práce potřebné na jeho výrobu... Poněkud významnější změna stálé míry zisku je důsledkem příčin, které působí teprve během řady let, kdežto ke změnám množství práce potřebné k vyrobení zboží dochází každodenně. Každé zlepšení strojů, nástrojů, budov, těžby surovin šetří práci a umožňuje nám, abychom zboží, při jehož výrobě se těchto zlepšení používá, vyráběli snadněji, a tím se jeho hodnota mění. Jestliže by ovšem při posuzování příčin změn hodnoty zboží bylo nesprávné úplně opomíjet účinky růstu nebo poklesu hodnoty práce, bylo by stejně nesprávné přisuzovat mu velký význam.“ (Cit. dílo, str. 32—33.) [Srov. čes. vyd., str. 43.]
Proto bude Ricardo od změn v hodnotě práce úplně abstrahovat.
Celý tento IV. oddíl I. kapitoly („O hodnotě“) je tak hrozně zmatený, že ačkoli Ricardo v úvodním odstavci oznamuje, že chce zkoumat vliv změn, které vzrůst nebo pokles mzdy vyvolává v důsledku různého složení kapitálu, v hodnotě zboží ve skutečnosti to jen mimochodem ilustruje. Naproti tomu hlavní část IV. oddílu fakticky vyplňuje ilustracemi, které dokazují, že naprosto nezávisle na růstu nebo poklesu mzdy — kterou sám předpokládá jako konstantní — předpoklad ǁ539ǀ všeobecné míry zisku musí vést k cenám nákladů odlišným od hodnot zboží, a to opět dokonce nezávisle na rozdítu v poměru fixního a oběžného kapitálu. Na to na konci oddílu opět zapomíná.
Zkoumání v IV. oddílu předesílá slovy:
„Tento rozdíl ve stupni trvanlivosti fixního kapitálu a tato změna v poměru, ve kterém mohou být tyto dva druhy kapitálu kombinovány, podmiňuje další příčinu změn relativní hodnoty zboží vedle většího neho menšího množství práce potřebného k jeho výrobě. Touto příčinou je růst nebo pokles hodnoty práce.“ (Cit. dílo, str. 25—26.) [Srov. čes. vyd., str. 39—40.]
Ve skutečnosti dokazuje svými ilustracemi především to, že pouze všeobecná míra zisku umožňuje, že různé kombinace druhů kapitálu (tj. variabilního a konstantního atd.) vykonávají tento vliv, který vede k tomu, že se ceny zboží odlišují od jejich hodnot, takže příčinou těchto změn není hodnota práce, která se předpokládá jako konstantní, nýbrž všeobecná míra zisku. Potom — teprve na druhém místě — předpokládá ceny nákladů, které se už v důsledku všeobecné míry zisku liší od hodnot, a zkoumá, jaký vliv na ně mají změny v hodnotě práce. První, hlavní otázku nezkoumá, úplně na ni zapomíná a ukončuje oddíl tak, jak ho začal:
„...v tomto oddíle bylo ukázáno, že nezmění-li se množství práce, způsobí vzestup hodnoty práce pouze pokles směnné hodnoty toho zboží, při jehož výrobě se používá fixního kapitálu; čím větší je podíl fixního kapitálu, tím větší bude tento pokles.“ (Cit. dílo, str. 35.) [Srov. čes. vyd., str. 44.]
A v následujícím oddíle V (kapitoly 1) pokračuje v téže linii, tj. zkoumá jen to, jak se mohou ceny nákladů zboží měnit v důsledku změny hodnoty práce neboli mzdy, a to nikoli v tom případě, kdy je poměr mezi fixním a oběžným kapitálem u dvou stejných kapitálů ve dvou různých sférách výroby různý, nýbrž v tom případě, kdy jde o „nestejnou trvanlivost fixního kapitálu“ anebo „nestejnou rychlost, s níž se podnikateli vrací“. Správné tušení o rozdílu mezi cenami nákladů a hodnotami v důsledku všeobecné míry zisku, která je obsažena ještě v oddílu IV, zde už neproniká. Rozebírá se tu jen druhořadá otázka změny v samých cenách nákladů. Proto tento oddíl už fakticky není nijak teoreticky zajímavý, až na ta místa, kde se příležitostně dotýká těch rozdílů ve formě kapitálů, které vyplývají z procesu oběhu.
„Čím méně je fixní kapitál trvanlivý, tím více se svým charakterem blíží ohěžnému kapitálu. Spotřebuje se a jeho hodnota bude reprodukována v kratší době, aby byl průmyslníkův kapitál uchován.“ (Cit. dílo, str. 36.) [Srov. čes. vyd., str. 45.]
Tudíž i menší trvanlivost kapitálu a vůbec rozdíl mezi fixním oběžným kapitálem redukuje Ricardo na rozdíl v době reprodukce. To je bezpochyby nanejvýš důležité určení, ale rozhodně ne jediné. Fixní kapitál vchází do pracovního procesu úplně a do zhodnocovacího procesu jen postupně a po částech. To je druhý hlavní rozdíl ve formě oběhu fixního a oběžného kapitálu. Dále: fixní kapitál vchází — musí vcházet — do procesu oběhu jen svou směnnou hodnotou, kdežto jeho užitná hodnota se spotřebovává v pracovním procesu a nikdy ho neopouští. V tom je další důležitý rozdíl ve formě oběhu. Oba tyto rozdíly ve formě oběhu se týkají i doby oběhu, nejsou však totožné se stupni [trvanlivosti kapitálu] a s rozdíly v době oběhu.
Méně trvanlivý kapitál vyžaduje větší množství neustále vynakládané práce,
„aby se uchoval ve stavu své původní účinnosti, avšak práci takto vynaloženou lze považovat za práci vynaloženou ve skutečnosti na vyrobené zboží, na které proto musí přecházet hodnota úměrná této práci“. (Cit. dílo, str. 36—37.) [Srov. čes. vyd., str. 45.] „Kdyby bylo opotřebování stroje velké, kdyby bylo během roku zapotřebí práce 50 osob, aby se uchoval v patřičném stavu, musel bych za své zboží požadovat vyšší cenu. Tato zvýšená cena by se rovnala ceně, jakou by dostal kterýkoli jiný výrobce, který by při výrobě jiného zboží zaměstnával 50 osob a vůbec neužíval strojů. Avšak zvýšení mezd dělníků se neprojeví stejně u zboží vyráběného pomocí strojů, které se rychle opotřebovávají, jako u zboží vyráběného pomocí strojů, které se opotřebovávají pomalu. Při výrobě jednoho zboží by na ně neustále přecházelo velká množství práce“,
˂přitom však Ricardo se svou všeobecnou mírou zisku v hlavě nevidí, že by se tím na zboží neustále přenášelo i relativně velké množství nadpráce)˃,
„při výrobě druhého by jí však přecházelo jen velmi málo“,
˂a proto i velmi málo nadpráce, tj. mnohem méně [nad]hodnoty, kdyby se zboží směňovala za své hodnoty˃.
„Proto každé zvýšení mezd nebo, což je totéž, ǁ540ǀ každý pokles zisku by snížil relativní hodnotu zboží, které bylo vyrobeno kapitálem trvalejší povahy a přiměřeně by zvýšil hodnotu toho zboží, jež bylo vyrobeno kapitálem, který se opotřebovává rychleji. Sníženi mezd by mělo přesně opačný účinek.“ (Cit. dílo, str. 37—38.) [Srov. čes. vyd., str. 45—46.)
Jinými slovy: průmyslník, který používá fixního kapitálu menší trvanlivosti, používá poměrně méně fixního kapitálu a více kapitálu vynaloženého na mzdy než průmyslník, který používá kapitálu větší trvanlivosti. Tento případ je tudíž shodný s předešlým případem, kde se mluví o tom, jak působí změna mzdy na takové kapitály, z nichž jeden používá relativně, proporcionálně více fixního kapitálu než druhý. Není tu nic nového.
Rozbor toho, co Ricardo (str. 38—40) [srov. čes. vyd., str. 46—47] říká ještě o strojích, je třeba odložit, dokud nepřijdeme ke kapitole XXXI („O strojích“).
Je pozoruhodné, jak se Ricardo na konci [V. oddílu] blíží k správnému názoru téměř nachází to pravé slovo — ale pak ho opět opouští a po tomto přiblížení, které hned doložíme citátem, se opět vrací k myšlence o vlivu změny v hodnotě práce na ceny nákladů, která ho zcela ovládá, a touto vedlejší úvahou definitivně své zkoumání uzavírá.
Dotyčné místo zní:
„Vidíme tedy, že v počátečních stupních lidské společnosti, dokud se nepoužívá mnoha strojů nebo trvanlivého kapitálu, budou mít zboží vyrobená stejnými kapitály přibližně stejnou hodnotu, která bude relativně stoupat nebo klesat jen proto, že na jejich výrobu bylo zapotřebí více nebo méně práce.“
˂Poslední část věty je nesprávná, vždyť se ani nevztahuje na hodnotu, nýbrž na zboží, a proto nemá smysl, jakmile nejde o jejich ceny; vždyť říci, že hodnoty klesají úměrně k pracovní době, znamená tvrdit, že hodnoty klesají nebo stoupají tak, jak klesají nebo stoupají.˃
„Po zavedení těchto drahých a trvanlivých nástrojů však bude mít zboží vyrobené stejnými kapitály velmi nestejnou hodnotu. Ačkoli bude jejich relativní hodnota stoupat nebo klesat vždy podle toho, jak se bude zvětšovat nebo zmenšovat množství práce potřebné k jejich vyrobení, bude mimoto podléhat i jiné, i když menší změně způsobené růstem nebo poklesem mezd a zisku. Protože zboží, které se prodává za 5000 liber št., může být produktem kapitálu, který se svou velikostí rovná kapitálu, pomocí něhož bylo vyrobeno jiné zboží, které se prodává za 10 000 liber št., bude jeho výroba přinášet stejný zisk; tento zisk by však nebyl stejný, kdyby se ceny zboží neměnily se vzestupem nebo poklesem míry zisku.“ (Cit. dílo, str. 40—41.) [Srov. čes. vyd., str. 47.]
Ricardo zde ve skutečnosti říká:
Stejně velké kapitály vyrábějí zboží stejných hodnot, jestliže poměr mezi jejich organickými součástmi je stejný, jestliže se z nich vydávají stejně velké části na mzdu a na pracovní podmínky. V jejich zbožích se pak ztělesňují stejná množství práce, tj. stejné hodnoty ˂necháváme-li stranou rozdíl, který sem může být vnesen procesem oběhu˃. Naproti tomu stejně velké kapitály vyrábějí zboží velmi nestejné hodnoty, je-li jejich organické složení různé, zejména když je velmi různý poměr té jejich části, která existuje jako fixní kapitál, k té jejich části, která se vynakládá na mzdu. Za prvé, jako součást hodnoty vchází do zboží jen část fixního kapitálu, a už tím se vytváří velký rozdíl ve velikostech hodnoty podle toho, zda se při výrobě zboží použilo mnoho nebo málo fixního kapitálu. Za druhé, je-li část kapitálu vydaná na mzdy — počítáno v procentech ze stejně velké masy kapitálu — mnohem menší, bude tudíž mnohem menší i celková [nově přidaná] práce, která je ve zboží ztělesněna, a tudíž i nadpráce ˂při daném pracovním dni o stejné délce˃, která vytváří nadhodnotu. Mají-li proto tyto stejně velké kapitály, jejichž zboží má nestejné hodnoty, obsahuje nestejné nadhodnoty, a tudíž i nestejné zisky, vynášet stejné zisky, protože jsou stejně veliké, musí se ceny zboží (protože se tyto ceny zboží určují všeobecnou mírou zisku na dané náklady) velmi lišit od hodnot zboží. Z toho tedy neplyne, že hodnoty změnily svůj charakter, nýbrž že ceny nákladů se liší od hodnot. To, že Ricardo nedospěl k tomuto závěru, zaráží tím více, protože přece vidí, že dokonce za předpokladu cen nákladů, které se určují všeobecnou mírou zisku, změna míry zisku (nebo míry mzdy) musí změnit tyto ceny nákladů, aby míra zisku ǁ541ǀ zůstala v různých odvětvích stejná. Oč více by tedy muselo vytvoření všeobecné míry zisku změnit nestejné hodnoty, když právě tato všeobecná míra zisku není nic jiného než vyrovnání různých měr nadhodnoty u různých zboží, která byla vyrobena stejně velkými kapitály.
I když Ricardo rozdíl mezi náklady a hodnotou, mezi cenami nákladů a hodnotami zboží nevyložit a nepochopil, rozhodně ho takto sám fakticky konstatoval; své úvahy končí touto větou:
„Pan Malthus zřejmě myslí, že podle mé teorie jsou náklady nějaké věci totožné s její hodnotou. Je tomu tak, rozumí-li náklady ‚výrobní náklady‘, jež zahrnují zisk.“ (Cit. dílo, str. 46, pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 50] (Tudíž náklady plus zisk určený všeobecnou mírou zisku.)
S tímto nesprávným směšováním cen nákladů a hodnot, které sám vyvrátil, přechází pak ke zkoumání renty.
To, co Ricardo říká v VI. oddílu I. kapitoly o vlivu změn v hodnotě práce na ceny nákladů zlata, totiž:
„Což nelze zlato považovat za zboží vyráběné za takového poměru obou druhů kapitálu, který se co nejvíce přibližuje průměrnému poměru existujícímu při výrobě většiny zboží? Což tento poměr nemůže být stejně vzdálen od obou extrémů, kdy se v jednom případě používá málo fixního kapitálu, v druhém málo práce, a což tento poměr nemůže stát právě uprostřed mezi nimi?“ (cit. dílo, str. 44) [srov. čes. vyd., str. 49] —
to platí spíš o těch zbožích, u nichž je složení různých organických součástí průměrné a také jejich doba oběhu a reprodukce je průměrná. U těchto zboží jsou cena nákladů a hodnota totožné, protože se u nich průměrný zisk shoduje s jejich skutečnou nadhodnotou, ale tak je tomu jedině u těchto zboží.
Jak neuspokojivé je ve IV. a V. oddílu I. kapitoly zkoumání vlivu změn v hodnotě práce na „relativní hodnoty“ — této (teoreticky) vedlejší otázky ve srovnání s přeměnou hodnot v ceny nákladů prostřednictvím průměrné míry zisku —‚ tak důležitý je závěr, který z toho Ricardo vyvozuje a který vyvrací jeden z hlavních omylů, který se vlekl od dob A[dama] Smitha, že totiž zvýšení mzdy nevede k poklesu zisku, nýbrž ke vzrůstu cen zboží. Je to sice obsaženo už v samém pojmu hodnoty a nic se na tom nemění její přeměnou v cenu nákladů, protože tato přeměna se vůbec týká jen rozdělení nadhodnoty vytvořené celkovým kapitálem mezi různá odvětví nebo mezi různé kapitály v různých sférách výroby. Bylo však důležité, že Ricardo s touto věcí vystoupil a dokázal, že je tomu právě naopak. Právem proto říká v VI. oddílu I. kapitoly:
„Dříve než opustím toto téma, bude vhodné poznamenat, že Adam Smith a všichni spisovatelé, kteří ho následovali, pokud vím, bez jediné výjimky tvrdili, že zvýšení ceny práce by nevyhnutelně mělo za následek vzestup cen všeho zboží.“
˂To odpovídá druhému Smithovu určení hodnoty, podle něhož se hodnota rovná množství práce, které lze koupit za dané zboží.˃
„Doufám, že se mi podařilo ukázat, že takový názor není odůvodněný a že by stouply pouze ceny toho zboží, při jehož výrobě se použilo méně fixního kapitálu než při výrobě zboží, jež je měřítkem, ve kterém se vyjadřuje cena“ (zde se „relativní hodnota“ přirovnává k vyjádření hodnoty v penězích) „a že ceny všech druhů zboží, při jejichž výrobě se použilo více fixního kapitálu, by při zvýšení mezd nutně klesly. Naopak, kdyby se mzdy snížily, pak by klesly ceny jen toho zboží, při jehož výrobě se používá poměrně méně fixního kapitálu než při výrobě zboží, jež je měřítkem, ve kterém se vyjadřuje cena, a ceny všeho zboží, při jehož výrobě se používá více fixního kapitálu, by nutně stouply.“ (Cit, dílo, str, 45.) [Srov. čes. vyd., str. 50]
Pokud jde o peněžní ceny, je to zřejmě nesprávné. Jestliže hodnota zlata z jakékoli příčiny vzrůstá nebo klesá, pak [stoupá nebo] klesá rovnoměrně vzhledem ke všem zbožím, která se v něm oceňují. Protože zlato, přes svou proměnlivost, představuje takto relativně neměnné měřítko, je absolutně nepochopitelné, jak může nějaká vzájemná kombinace mezi fixním a oběžným kapitálem při výrobě zlata v porovnání se zbožími vyvolat nějaký rozdíl. Zde se však projevuje Ricardův nesprávný předpoklad, že se peníze, pokud slouží jako oběživo, směňují jako zboží za zboží. Zboží se oceňuje v penězích dříve, než je peníze uvedou do oběhu. Předpokládejme, že místo zlata je měřítkem pšenice. Kdyby například v důsledku vzestupu mzdy relativně stoupla výrobní cena [Produktionspreis] pšenice jako zboží, do něhož vchází variabilní kapitál ve větším rozsahu, než odpovídá jeho průměrnému poměru ke konstantnímu kapitálu — oceňovalo by se všechno zboží v pšenici o vyšší „relativní hodnotě“. Zboží, do nichž by vcházelo víc fixního kapitálu, by se vyjadřovala v menším množství pšenice než dříve, ale ne proto, že jejich specifická cena klesla ve srovnání s pšenicí, nýbrž proto, že vůbec klesla. U zboží, které by — v protikladu k akumulované práci — obsahovalo právě tolik [živé] práce jako pšenice, by se projevil vzestup jeho ceny tím, že by se vyjadřovalo ve větším množství pšenice ǁ542ǀ než zboží, jehož cena ve srovnání s pšenicí poklesla. Kdyby tytéž příčiny, které vyvolávají zvýšení ceny pšenice, vyvolaly například zvýšení ceny oděvů, pak by se sice oděvy nevyjadřovaly ve větším množství pšenice než dřív, ale ta zboží, jejichž cena ve srovnání s pšenicí poklesla, například bavlněné zboží, by se vyjadřovala v menším množství pšenice. Bavlněné zboží a oděvy by pak vyjadřovaly rozdíl svých cen v pšenici jako ve svém měřítku.
Ricardo však má na mysli něco jiného. Má na mysli toto: v důsledku vzestupu mzdy by [cena] pšenice stoupla proti [ceně] bavlněného zboží, ale ne proti [ceně] oděvů. Oděvy by se tudíž směňovaly za pšenici za starou cenu a bavlněné zboží by se směňovalo za pšenici za zvýšenou cenu. Naprosto absurdní je předpoklad, že změny v ceně mzdy, například v Anglii, změní ceny nákladů zlata v Kalifornii, kde mzda nestoupla. Vyrovnávání hodnot pracovní dobou a tím méně cen nákladů všeobecnou mírou zisku neprobíhá mezi různými zeměmi takovouto bezprostřední formou. Vezměme však samu pšenici, tuzemský produkt. Dejme tomu, že cena 1 kvarteru pšenice stoupne ze 40 na 50 šilinků, tj. o 25 %. Stoupne-li cena oděvů rovněž o 25 %, budou stát stejně jako dříve 1 kvarter pšenice. Klesne-li cena bavlněného zboží o 25 %, bude stát stejné množství bavlněného zboží, které stálo dříve 1 kvarter, už jen 6 bušlů pšenice. A toto vyjádření v pšenici přesně zobrazuje poměr cen bavlněného zboží a oděvů, protože se obojí měří stejnou mírou, kvarterem pšenice.
V Ricardově názoru je ostatně další nejapnost. Cena zboží, které slouží jako míra hodnot a proto jako peníze, vůbec neexistuje, neboť pak bych musel mít kromě zboží, které slouží jako peníze, ještě nějaké jiné zboží, které slouží jako peníze, tudíž dvojí míru hodnot. Relativní hodnota peněz je vyjádřena v nesčetných cenách všech zboží; vždyť v každé z těchto cen, v níž je vyjádřena směnná hodnota zboží v penězích, je vyjádřena směnná hodnota peněz v užitné hodnotě zboží. Proto nemůže být ani řeči o nějakém vzestupu nebo poklesu ceny peněz jako takové. Mohu říci: cena peněz v pšenici nebo cena peněz v oděvu zůstala stejná; cena peněz v bavlněném zboží stoupla, anebo, což je totéž, peněžní cena bavlněného zboží klesla. Nemohu však říci, že cena peněz stoupla nebo klesla. Avšak Ricardo si skutečně myslí, že cena peněz například v bavlněném zboží stoupla, čili peněžní cena bavlněného zboží klesla, protože prý relativní hodnota peněz proti bavlněnému zboží stoupla, kdežto proti oděvům nebo pšenici si peníze zachovaly stejnou hodnotu. Tyto dvě ceny se tedy měří nestejnou mírou.
Tento VI. oddíl („O neměnné míře hodnoty“) pojednává o „míře hodnot“, ale není v něm nic důležitého. Souvislost mezi hodnotou, její imanentní mírou — pracovní dobou — a nutností vnejší míry hodnot zboží tu není pochopena, ba ani jen nadhozena jako otázka.
Už začátek tohoto oddílu ukazuje, jak povrchně se otázka rozebírá:
„Mění-li se relativní hodnota zboží, bylo by žádoucí, abychom měli prostředky, kterými bychom mohli zjistit, u kterého zboží skutečná hodnota poklesla a u kterého stoupla. Toho můžeme dosáhnout jen tím, že je jedno po druhém srovnáme s nějakým neměnným základním měřítkem, které by nepodléhalo žádné ze změn, jimž je vystaveno ostatní zboží.“ (Cit. dílo, str. 41—42.) [Srov. čes. vyd., str. 48.] Avšak „neexistuje zboží, jež by samo nepodléhalo týmž změnám... tj. neexistuje zboží, jehož výroba by nevyžadovala více nebo méně práce“. (Cit. dílo, str. 42.) [Srov. čes. vyd., str. 48.]
Ale i kdyby takové zboží existovalo, pak by mu vliv vzestupu nebo poklesu mezd a vliv různých kombinací fixního a oběžného kapitálu, různých stupňů trvanlivosti fixního kapitálu, nestejné doby, než může být dodáno na trh atd., zčásti zabránily, aby se stalo
„dokonalou míru hodnoty, jíž bychom mohli přesně zjišťovat změny hodnot všech ostatních věcí“... „Bylo by dokonalou mírou hodnoty pro všechny věcí, které se vyrábějí přesně za týchž podmínek, jako ono samo, ne však pro jiné“. (Cit. dílo, str. 43.) [Srov. čes. vyd., str. 49.]
To znamená, že kdyby se změnily ceny první z těchto dvou skupin „ostatních věcí“, mohli bychom říci (v případě, že by hodnota peněz nestoupla ani neklesla), že změna vyplývá ze vzestupu nebo poklesu „v jejich hodnotách“, tj. v pracovní době nutné k jejich výrobě. U ostatních věcí bychom nemohli vědět, zda „změny“ v jejich peněžních cenách nenastávají z jiných příčin atd. K těmto úvahám, které rozhodně nejsou šťastné, je třeba se vrátit. (Při pozdější revizi teorie peněz.)
Kapitola I, oddíl VII. Kromě důležitého učení o „relativních“ mzdách, ziscích a rentách, k němuž je třeba se později vrátit, neobsahuje tento oddíl nic jiného než tezi, že jestliže hodnota peněz klesá anebo stoupá, nemění tomu odpovídající vzestup nebo pokles mzdy nic na jejich vzájemném poměru, nýbrž mění jen jejich peněžní vyjádření. Jestliže se cena téhož množství zboží vyjadřuje v dvojnásobném množství liber šterlinků, vyjadřuje se tak i cena té jeho části, která se mění v zisk, mzdu nebo rentu. Avšak vzájemný poměr těchto tří částí a reálné hodnoty, které tyto části představují, zůstanou beze změny. Stejně tak je tomu, jestliže zisk tvoří dvakrát větší množství liber šterlinků, potom se každých 100 liber št. vyjadřuje ve 200 librách št. a tudíž i poměr mezi ziskem a kapitálem, tedy míra zisku zůstává beze změny. Změna peněžního vyjádření se dotýká zároveň zisku a kapitálu, stejně tak je tomu se ziskem, mzdou a rentou, Totéž platí i o rentě, pokud se nepočítá z akru, nýbrž z kapitálu zálohovaného do obdělávání půdy atd. Zkrátka v tomto případě nenastává změna ve zboží atd.
„Zvýšení mezd způsobené touto příčinou bude vskutku vždy provázeno zvýšením cen zboží; avšak v takových případech se ukáže, že relativní hodnota práce a ostatního zboží se nezměnila, nýbrž že se změnila pouze hodnota peněz.“ (Cit. dilo, str. 47.) [Srov. čes. vyd., str. 51.]
[5.] Průměrně ceny čili ceny nákladů a tržní ceny
[a) Úvodní poznámky: individuální hodnota a tržní hodnota; tržní hodnota a tržní cena]
ǁ543ǀ Aby vysvětlil diferenciální rentu, uvádí Ricardo v II. kapitole („O rentě“) tuto tezi:
„Směnná hodnota všechech zboží — ať jsou to průmyslové výrobky nebo produkty dolů nebo zemědělské výrobky — nikdy není určována nejmenším množstvím práce dostačujícím k jejich výrobě za mimořádně příznivých okolností, které mají jen ti, kdo používají zvláštních výrobních možností; naopak, je určována největším množstvím práce, nutně vynakládaným na jeho výrobu těmi, kdo nemají žádné takové možnosti a pokračují ve výrobě za nejméně příznivých okolnosti, jimiž rozumíme takové okolnosti, za nichž je nutno pokračovat ve výrobě, aby se vyrobilo potřebné množství produktů.“ (Cit. dílo, str. 60—61,) [Srov. čes. vyd., str. 58.)
Poslední poznámka není docela správná. „Potřebné množství produktů“ není neměnnou veličinou. [Správně by se mělo říci:] Určité množství produktů potřebné v mezích určitých cen. Stoupne-li cena nad tuto mez, klesne současně s poptávkou i „potřebné množství“,
Uvedenou větu lze obecně vyjádřit takto: hodnota zboží — která je produktem některé zvláštní sféry výroby — se určuje prací, která je nutná k tomu, aby se vyrobila celá masa, celková suma zboží této sféry výroby, a ne zvláštní pracovní dobou, kterou potřebuje každý jednotlivý kapitalista nebo podnikatel v této sféře výroby. Všeobecné podmínky výroby a všeobecná produktivita práce v této zvláštní sféře výroby, například v bavlnářském průmyslu, jsou průměrnými podmínkami výroby a průměrnou produktivitou práce v této sféře, v bavlnářském průmyslu. Množství práce, jímž je tedy určena hodnota, například loktu bavlnářského zboží, není to množství práce, které je v něm obsaženo, které na něj vynaložil ten který průmyslník, nýbrž průměrné množství, které vynakládají na výrobu 1 loktu bavlnářského zboží všichni průmyslníci vyrábějící bavlnářské zboží, kteří vystupují na trhu. Zvláštní podmínky, za nichž vyrábějí jednotliví kapitalisté, například v bavlnářském průmyslu, se pak nutně rozpadají na tři skupiny. Jedni vyrábějí za průměrných podmínek, to znamená, že individuální podmínky výroby, za nichž vyrábějí, se shodují se všeobecnými podmínkami výroby v této sféře. Průměrný poměr je jejich skutečným poměrem. Produktivita jejich práce je průměrná. Individuální hodnota jejich zboží se shoduje se všeobecnou hodnotou těchto zboží. Prodávají-li například 1 loket bavlněného zboží za 2 šilinky — tj. za jeho průměrnou hodnotu — prodávají ho za hodnotu, kterou jimi vyrobené lokty bavlněného zboží představují in natura. Druhá skupina vyrábí za lepších podmínek, než jsou průměrné podmínky výroby. Individuální hodnota těchto zboží je nižší než všeobecná hodnota těchto zboží. Prodávají-li je za tuto všeobecnou hodnotu, prodávají je nad jejich individuální hodnotou. Konečně třetí skupina vyrábí za horších než prúměrných výrobních podmínek.
Jak řečeno, „potřebné množství produktu“ této zvláštní sféry výroby není neměnnou veličinou. Překračuje-li hodnota zboží určité hranice průměrné hodnoty, „potřebně množství produktu“ klesá, čili toto jeho množství je potřebné jen při dané ceně — anebo v krajním případě v mezích určitých cen. Je tudíž možné i to, že poslední skupina musí prodávat zboží pod jejich individuální hodnotou, stejně jako skupina, která je na tom nejlépe, prodává stále zboží nad jejich individuální hodnotou. Bude záviset zejména na početním poměru či proporcionálním poměru velikostí těchto skupin[58], jak se definitivně ustaví průměrná hodnota. Jestliže početně daleko převládne střední skupina, ustaví ji ona. Je-li tato skupina početně slabá, a skupina, která pracuje za horších než průměrných podmínek, je početně silná a převládá, ustaví všeobecnou hodnotu produktu této sféry ona, i když tím ještě vůbec není řečeno, ba je dokonce velmi nepravděpodobné, že tu rozhodne právě jednotlivý kapitalista z poslední skupiny, který je opět zde v nejpříznivější situaci, (Viz Corbeta[59].)
Nechme to však stranou. Všeobecný výsledek je: všeobecná hodnota, kterou mají produkty dané skupiny, je u nich všech stejná, ať se má k individuální hodnotě každého jednotlivého zboží jakkoli. Tato společenská hodnota je tržní hodnotou těchto zboží, hodnotou, s kterou tato zboží vystupují na trhu. Tato tržní hodnota vyjádřená v penězích je tržní cenou, jako vůbec hodnota vyjádřená v penězích je cenou. Skutečná tržní cena je jednou vyšší, jednou nižší než tato tržní hodnota a shoduje se s ní jen náhodně. V určitém období se však výkyvy vyrovnávají, a lze říci, že průměr skutečných tržních cen je ta tržní cena, která vyjadřuje tržní hodnotu. Ať už skutečná tržní cena svou velikostí, kvantitativně, v daném okamžiku odpovídá této tržní hodnotě nebo neodpovídá, má s ní rozhodně společné to kvalitativní určení, že všechna zboží téže sféry výroby, která jsou na trhu (ovšem za předpokladu, že jejich kvalita je stejná), mají tutéž cenu, čili fakticky představují všeobecnou hodnotu zboží této sféry.
ǁ544ǀ Výše zmíněnou Ricardovu tezi, kterou uvádí v souvislosti s teorií renty, formulovali proto jeho žáci v tom smyslu, že na témž trhu nemohou být současně dvě různé tržní ceny, čili že pro dukty téhož druhu, které se vyskytují současně na trhu, mají tutéž cenu, čili — protože zde můžeme abstrahovat od nahodilosti této ceny — tutéž tržní hodnotu.
Konkurence — jednak kapitalistů mezi sebou, jednak mezi kupci zboží a kapitalisty a mezi kupci navzájem — vede tu tedy k tomu, že hodnota každého jednotlivého zboží je v kterékoli zvláštní sféře výroby určena celkovým množstvím společenské pracovní doby, kterou vyžaduje celkové množství zboží této zvláštní společenské sféry výroby, a ne individuálními hodnotami jednotlivých zboží čili pracovní dobou, kterou jednotlivé zboží stálo svého zvláštního výrobce a prodavače.
Z toho však samo sebou vyplývá, že kapitalisté, kteří patří do první skupiny, jejíž podmínky výroby jsou příznivější než průměrné podmínky výroby, dosahují za všech okolností mimořádného zisku, že tedy jejich zisk převyšuje všeobecnou míru zisku této sféry. Konkurence tedy nevytváří tržní hodnotu či tržní cenu vyrovnáváním zisků uvnitř nějaké zvláštní sféry výroby. (Pro toto zkoumání je rozdíl mezi tržní hodnotou a tržní cenou lhostejný, protože rozdíly v podmínkách výroby — a odtud i různé míry zisku jednotlivých kapitalistů — zůstávají v téže sféře, ať je poměr tržní ceny k tržní hodnotě jakýkoli.) Naopak: konkurence tu vyrovnává různé individuální hodnoty na stejnou, rovnou, bezrozdílnou tržní hodnotu tím, že připouští rozdíly mezi individuálními zisky, zisky jednotlivých kapitalistů, i jejich odchylky od průměrné míry zisku dané sféry. Dokonce tyto odchylky vytváří tím, že stanoví stejnou tržní hodnotu pro zboží, která byla zhotovena za nestejně příznivých podmínek výroby, tj. při nestejné produktivitě práce, a která tedy představují individuální, nestejně velká množství pracovní doby. Zboží vyrobené za příznivějších podmínek obsahuje menší množství pracovní doby než zboží vyrobené za méně příznivých podmínek, ale prodává se za stejnou cenu, má stejnou hodnotu, jako kdyby obsahovalo tutéž pracovní dobu, kterou však ve skutečnosti neobsahuje.
[b) Ricardo směšuje proces tvorby tržní hodnoty s procesem tvorby ceny nákladů]
Ricardo tedy potřebuje k vytvoření své teorie renty dvě teze, které nejenže vyjadřují nestejné, nýbrž přímo protichůdné působení konkurence. První zní, že produkty téže sféry se prodávají za jednu a tutéž tržní hodnotu, že konkurence si tedy vynucuje různé míry zisku, tj. odchylky od všeobecné míry zisku. Druhá říká, že míra zisku musí být pro každé vynaložení kapitálu táž, čili že konkurence vytváří všeobecnou míru zisku. První zákon platí pro různé samostatné kapitály, které jsou vloženy do téže sféry výroby. Druhý platí pro kapitály, pokud jsou vloženy do různých sfér výroby. Svým prvním působením vytváří konkurence tržní hodnotu, tj. tutéž hodnotu pro zboží téže sféry výroby, ačkoli tato identická hodnota musí vytvářet různé zisky; svým prvním působením tedy konkurence vytváří tutéž hodnotu navzdory, přesněji řečeno díky — různým mírám zisku. Druhým působením (které se ostatně i jinak uskutečňuje je to konkurence kapitalistů v různých sférách, která vrhá kapitál z jedné sféry do druhé, kdežto výše uvedená konkurence, pokud se nevztahuje na kupce, probíhá mezi kapitály téže sféry) vytváří konkurence cenu nákladů, tj. tutéž míru zisku v různých sférách výroby, ačkoli tato identická míra zisku je v rozporu s nerovností hodnot, a může se tedy vytvořit jedině tak, že ceny jsou odlišné od hodnot.
Protože Ricardo potřebuje ke své teorii pozemkové renty obojí, stejnou hodnotu či cenu s nestejnou mírou zisku i stejnou míru zisku s nestejnými hodnotami, je velmi podivné, že toto dvojí určení nevycítil a že dokonce ani v oddílu, kde ex professo[e] pojednává o tržní ceně, ve IV. kapitole („O přirozené ceně a tržní ceně“), vůbec nepojednává o tržní ceně či tržní hodnotě, ačkoli na výše citovaném místě ji klade za základ, na němž vysvětluje diferenciální rentu jako mimořádný zisk, který se krystalizuje v rentu. ǁ545ǀ Naopak, pojednává tu jen o redukci cen v různých sférách výroby na ceny nákladů či průměrné ceny, tj. o tržních hodnotách různých sfér výroby v jejich vzájemném poměru, a ne o vytváření tržní hodnoty v každé zvláštní sféře, a bez tohoto procesu neexistují vůbec žádné tržní hodnoty.
Tržní hodnoty každé zvláštní sféry, a tedy i tržní ceny každé zvláštní sféry (jestliže tržní cena odpovídá „přirozené ceně“, tj. prostě vyjadřuje hodnotu v penězích), by poskytovaly velmi různé míry zisku, protože stejně velké kapitály v různých sférách (nehledě vůbec k rozdílům, které vyplývají z toho, že jejich procesy oběhu jsou různé) používají ve velmi nestejných proporcích konstantního a variabilního kapitálu, a proto poskytují velmi rozdílné nadhodnoty a tudíž i zisky. Vyrovnání různých tržních hodnot, takže se v různých sférách vytvoří tatáž míra zisku a stejně velké kapitály poskytují stejné průměrné zisky, je tedy možné jen tím, že tržní hodnoty se přemění v ceny nákladů odlišné od skutečných hodnot.[f]
Konkurence v téže sféře výroby vede k tomu, že hodnota zboží v této sféře je určena pracovní dobou, které je v této sféře průměrně zapotřebí, tj. vede k stanovení tržní hodnoty. Konkurence mezi různými sférami výroby vede k stanovení jedné a téže všeobecné míry zisku v různých sférách tím, že se různé tržní hodnoty vyrovnají na tržní ceny, které představují ceny nákladů odlišné od skutečných tržních hodnot. V tomto druhém případě se konkurence nijak nesnaží přizpůsobit ceny zboží jejich hodnotám, nýbrž naopak snaží se redukovat jejich hodnoty na ceny nákladů odlišné od těchto hodnot, odstranit rozdíly mezi jejich hodnotami a cenami nákladů.
Ricardo zkoumá ve IV. kapitole jen tento poslední pohyb a kupodivu pojednává o něm jen jako o redukci cen zboží — konkurencí — na jejich hodnoty, jako o redukci tržní ceny (ceny odlišné od hodnoty) na přirozenou cenu (hodnotu vyjádřenou v penězích). Tento omyl ovšem vyplývá z chyby, jíž se dopustil už v kapitole I. („O hodnotě“), že totiž ztotožňuje cenu nákladů s hodnotou, což opět vyplývá z toho, že tam, kde měl vysvětlit jen „hodnotu“, tj. kde má před sebou ještě jen „zboží“, připletl všeobecnou míru zisku a všechny předpoklady vyplývající z rozvinutějších kapitalistických výrobních vztahů.
Proto je i Ricardův myšlenkový postup ve IV. kapitole úplně povrchní. Vychází z „nahodilých a dočasných změn cen“ (cit. dílo, str. 80) [srov. čes. vyd., str. 69] zboží v důsledku měnícího se poměru poptávky a nabídky.
„S růstem nebo poklesem cen stoupají zisky nad všeobecnou úroveň nebo klesají pod ni, a kapitál je tim buď pobízen, aby připlýval, nebo varován, aby odplýval z toho či onoho odvětvi, v němž takové změny nastaly.‘ (Cit. dílo, str. 80.) [Srov. čes. vyd., str. 69.]
Zde se už předpokládá „všeobecná úroveň zisku“ mezi různými sférami výroby, mezi „zvláštními odvětvími použití kapitálu“. Nejdříve se však mělo zkoumat, jak se utváří všeobecná úroveň cen v témž odvětví použití kapitálu a všeobecná úroveň zisku mezi různými odvětvími použití kapitálu. Ricardo by pak byl viděl, že poslední operace už předpokládá neustálé putování kapitálu či rozdělení celkového společenského kapitálu — určené konkurencí — mezi jeho různé sféry použití. Jakmile předpokládáme, že tržní hodnoty či průměrné tržní ceny jsou v různých sférách redukovány na ceny nákladů, které poskytují tutéž průměrnou míru zisku ˂k tornu však dochází jen v takových sférách výroby, do nichž nezasahuje pozemkové vlastnictví; v těch sférách, do nichž zasahuje, může konkurence uvnitř těchto sfér převést ceny na hodnotu a hodnotu na tržní cenu, ale tržní cenu nemůže snížit na cenu nákladů˃ pak více či méně stálé odchylky tržní ceny — směrem nahoru nebo dolů — od ceny nákladů, k nimž dochází v těch či oněch zvláštních sférách, vyvolávají nové přesuny a nové rozdělení společenského kapitálu. První přesun nastává proto, aby se utvořily ceny nákladů odlišné od hodnot, druhý proto, aby se skutečné tržní ceny, jakmile stoupnou nad nebo klesnou pod ceny nákladů, vyrovnaly s cenami nákladů. První přesun je přeměnou hodnot v ceny nákladů. Druhý je rotací skutečných ǁ546ǀ nahodilých tržních cen v různých sférách kolem ceny nákladů, která nyní vystupuje jako „přirozená cena“, ačkoli se liší od hodnoty a je jen výsledkem společenského působení.
Právě tento poslední, povrchovější pohyb Ricardo zkoumá a mimoděk jej tu a tam směšuje s druhým pohybem. Oba tyto pohyby ovšem způsobuje „jeden a týž princip“, totiž princíp, že
„každý může vkládat svůj kapitál kam chce...“ [a] „přirozeně bude pro něj hledat takové použití, které je nejvýhodnější; samozřejmě nebude spokojen se ziskem 10 %‚ může-li převedením svého kapitálu do jiného odvětví dosáhnout zisku 15 %. Tato neúnavná snaha všech kapitalistů opouštět méně výnosné podnikání pro výnosnější vytváří silnou tendenci k vyrovnáváni míry zisku všech kapitalistů nebo k ustálení zisků v takovém poměru, jaký podle úsudku zúčastněných stran vyrovnává skutečné nebo zdánlivé výhody jedněch před druhými.“ (Cit. dílo, str. 81.) [Srov. čes. vyd., str. 69.]
Tato tendence způsobuje, že se celkové množství společenské pracovní doby rozděluje podle společenské potřeby mezi různé sféry výroby. Tím se zároveň přeměňují hodnoty v různých sférách v ceny nákladů, a na druhé straně se ve zvláštních sférách vyrovnávají odchylky skutečných cen od cen nákladů.
To všechno říká už A[dam] Smith. Ricardo sám praví:
„Žádný autor neukázal tak uspokojivě a důkladně jako dr. Smith, že kapitál má vždy tendenci odcházet z takových odvětví, v nichž ceny vyrobených zboží nekryjí všechny náklady spojené s jejich výrobou a dodáním na trh, včetně obvyklého zisku (nekryjí tedy ceny nákladů).“ (Cit. dílo, str. 342, pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 212, pozn.)
Zásluha Ricardova, jehož omyl vyplývá všeobecně z toho, že je zde k A[damovi] Smithovi nekritický, záleží v tom, že blíže určuje toto stěhování kapitálu z jedné sféry do druhé, nebo, lépe řečeno, v tom, že blíže určuje způsob, jímž se tato operace uskutečňuje. Ale mohl to učinit jen proto, že v jeho době byl úvěrový systém rozvinutější než v době Smithově. Ricardo říká:
„Sledovat kroky, jak se tato změna postupně uskutečňuje, může být velmi obtížné: může ji způsobit průmyslník, který úplně nezmění obor podnikání, ale jen zmenší množství kapitálu, které v něm má. Ve všech bohatých zemích existuje určitý počet lidí, kteří tvoří takzvanou třídu peněžníků[g]. Tito lidé se sami neúčastní žádného podnikáni, ale žijí z úroků ze svých peněz, jichž používají na diskont směnek nebo na půjčky podnikavější části společnosti. Také bankéři používaji velkého kapitálu k operacím podobného druhn. Takto používaný kapitál tvoří oběžný kapitál značného rozsahu a používají ho ve větší nebo menší míře všechna různá odvětví podnikání v zemi. Není snad průmyslnik, který by — ať je sebebohatší — omezovat své podnikání na rozsah, který mu dovolují jen jeho vlastní prostředky; vždy má nějakou část tohoto volného kapitálu, která se zvětšuje nebo zmenšuje podle intenzity poptávky po jeho zboží. Stoupá-ti poptávka po hedvábí a klesá-li poptávka po suknu, výrobce sukna nepřevede svůj kapitál do výroby hedvábí, ale propustí část svých dělníků a přestane si vypůjčovat od bankéřů a peněžních kapitalistů. S výrobcem hedvábí je to opačně ...vypůjčuje si více, a tak kapitál přechází z jednoho odvětví do druhého, aniž je nutné, aby průnyslník opustil své obvyklé zaměstnání. Podíváme-li se na trhy velkého města a pozorujeme-li, jak pravidelně jsou zásobovány domácím i zahraničním zbožím v požadovaném množství za všech změn poptávky, která závisí na rozmarech vkusu nebo na změnách v počtu obyvatelstva, a jak zřídkakdy bývá trh přeplněn vlivem příliš hojné nabídky nebo vlivem příliš vysoké ceny, protože nabídka neodpovídá poptávce, musíme přiznat, že princip, který řídí rozdělování kapitálu mezi jednotlivá odvětví podnikání přesně v té výši, ve které je požadován, působí mnohem silněji, než se obvykle předpokládá“ (Cit. dílo, str. 81—82.) [Srov. čes. vyd., str. 69—70.]
Tedy prostřednictvím úvěru se dává kapitál celé třídy kapitalistů k dispozici každé sféře výroby, a to ne úměrně výši kapitálu, který vlastní kapitalisté této sféry, nýbrž úměrně jejich výrobním potřebám — kdežto v konkurenci vystupuje jeden kapitál vůči druhému samostatně. Úvěr je tak výsledkem i podmínkou kapitalistické výroby, a to nám umožňuje pěkný přechod od konkurence kapitálů ke kapitálu jako úvěru.
[c) Dvě různá určení "přirozené ceny" u Ricarda. Ceny nákladů se mění v závislosti na změnách v produktivitě práce]
Na začátku IV. kapitoly Ricardo říká, že pod „přirozenou cenou“ rozumí „hodnotu“ zboží, tj. cenu určenou jejich relativní pracovní dobou, a pod „tržní cenou“ nahodilé a dočasné odchylky od této „přirozené ceny“ rovnající se „hodnotě“. ǁ547ǀ Ale v celé další části této kapitoly rozumí — a dokonce to výslovně říká — pod „přirozenou cenou“ něco úplně jiného, totiž cenu nákladů odlišnou od hodnoty. Tedy místo toho, aby ukázal, jak konkurence přeměňuje hodnoty v ceny nákladů, jak tedy vytváří neustálé odchylky od hodnot, vykládá podle A[dama] Smitha, jak konkurence redukuje tržní ceny v různých odvětvích vzájemně na ceny nákladů.
Tak se na začátku IV. kapitoly říká:
„Jestliže uznáme za základ hodnoty zboží práci a pokládáme-li relativní množtví práce nutné k jejich výrobě za miru, kterou se určují příslušná množstvi aboží, jež se mají směňovat, nesmí se z toho vyvozovat, že nepřipouštíme nahodilé a dočasné odchylky skutečné neboli tržní ceny zboží od této jejich původní přirozené ceny.“ (Cit. dílo, str. 80.) [Srov. čes.vyd., str. 69.]
Zde se tedy „přirozená cena“ rovná „hodnotě“ a tržní cena nepředstavuje nic jiného než odchylku skutečné ceny od hodnoty.
Naproti tomu:
„Dejme tomu, že všechna zboží se prodávají za svou přirozenou cenu a že tudíž zisky z kapítálu mají ve všech odvětvích přesně tutéž míru nebo že se liší jen potud, pokud podle odhadu stran odpovídá tento rozdíl nějaké skutečné nebo domnělé výhodě, kterou tato odvětví mají nebo o kterou přicházejí.‘ (Cit. dílo, str. 83.) [Srov. čes. vyd., str. 71.]
Zde se tedy „přirozená cena“ rovná ceně nákladů, tj. té ceně, při které je poměr zisku k výdajům, které jsou obsaženy ve zboží, stejný, ačkoli stejné hodnoty zboží, vyrobené kapitály v různých odvětvích, obsahují velmi odlišné nadhodnoty, tudíž odlišné zisky. Má-li cena poskytovat stejný zisk, musí být tedy odlišná od hodnoty zboží. Na druhé straně vyrábějí stejně velké kapitály zboží velmi rozdílných hodnot podle toho, jak velká část fixního kapitálu větší nebo menší — vchází do zboží. O tom však až při zkoumání oběhu kapitálů.
Vyrovnávacím působením konkurence rozumí proto Ricardo také jen kroužení skutečných cen neboli skutečných tržních cen kolem ceny nákladů neboli „přirozené ceny“, která se liší od hodnoty, vyrovnávání tržních cen v různých odvětvích na všeobecné ceny nákladů, tj. právě na ty ceny, které se liší od skutečných hodnot v různých výrobních odvětvích:
„Snaha každého kapitalisty převádět své prostředky z méně výnosného odvětví do výnosnějšího zabraňuje tomu, aby tržní cena zboží zůstávala po delší dobu o mnoho nad nebo o mnoho pod jejich přirozenou cenou. Právě konkurence upravuje směnné hodnoty zboží“ ˂a rovněž i rozdílné skutečné hodnoty˃ „tak, že po zaplacení mezd za práci nutnou k jejich výrobě a po uhrazení všech ostatních nákladů nutných k tomu, aby si používaný kapitál zachoval svu původní účinnost, bude zbývající hodnota či její přebytek v každém odvětví úměrná hodnotě použitého kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 84.) [Srov. čes. vyd., str. 71.]
Je tomu přesně tak. Konkurence upravuje ceny v různých odvětvích tak, že „zbývající hodnota či její přebytek“, tj. zisk, odpovídá hodnotě použitého kapitálu, nikoli však skutečné hodnotě zboží, nikoli skutečnému přebytku hodnoty, který zboží obsahuje po odečtení nákladů. Aby se ceny takto upravily, musí se cena jednoho zboží zvýšit nad jeho skutečnou hodnotu a cena druhého snížit pod jeho skutečnou hodnotu. Vlivem konkurence musí tržní ceny v různých odvětvích kroužit nikoli kolem hodnoty zboží, nýbrž kolem jejich ceny nákladů, tj. kolem nákladů obsažených ve zboží plus všeobecné míry zisku.
Ricardo pokračuje:
„V sedné kapitole ‚Bohatství národů‘ je velni výstižně pojednáno o všem, co se vztahuje k této otázce.“ (Cit. dílo str. 84.) [Srov. čes. vyd., str. 71.]
Ano. Právě nekritická víra v smithovskou tradici svádí zde Ricarda na scestí.
Ricardo uzavírá kapitolu jako obvykle tím, že nahodilé odchylky tržních cen od cen nákladů nebude v dalším zkoumání „vůbec brát v úvahu“ (cit. dílo, str. 85) [srov. čes. vyd., str. 71], avšak přehlíží, že si vůbec nepovšiml stálých odchylek tržních cen, pokud odpovídají cenám nákladů, od skutečných hodnot zboží a že hodnotu zaměnil cenou nákladů.
Kapitola XXX [pojednává] „O vlivu poptávky a nabídky na ceny“.
Zde Ricardo hájí tezi, že trvalá cena je určena cenou nákladů, a ne nabídkou nebo poptávkou: hodnota zboží určuje tudíž trvalou cenu jen natolik, nakolik tato hodnota určuje cenu nákladů. Za předpokladu, že ceny zboží jsou upraveny tak, že všechny vynášejí 10 % zisku, bude každá jejich trvalá změna určena změnou v jejich hodnotě, v pracovní době potřebné k jejich výrobě. Podobně jako bude tato hodnota nadále určovat všeobecnou míru zisku, tak i její změny budou napříště určovat změny v cenách nákladů, ačkoli se tím ovšem neodstraní rozdíl mezi těmito cenami nákladů a hodnotami. Odstraní se jen to, co převyšuje tento rozdíl, protože rozdíl mezi hodnotou a skutečnou cenou nemá být ǁ548ǀ větší než rozdíl mezi cenami nákladů a hodnotami způsobený všeobecnou mírou zisku. Se změnami v hodnotách zboží se mění i jejich ceny nákladů. Utvoří se „nová přirozená cena“ (cit. dílo, str. 460) [srov. čes. vyd., str. 275]. Může-li například dělník vyrobit 20 klobouků v téže době, ve které dříve vyrobil 10 klobouků, a tvořila-li jeho mzda polovinu výdajů na výrobu klobouku, pak výdaje na 20 klobouků, jejich výrobní náklady, pokud je tvoří mzda, klesly o polovinu. Vždyť nyní se platí za výrobu 20 klobouků táž mzda, jako se dříve platila za výrobu 10 klobouků. V každém klobouku je už obsažena jen polovina dřívějších výdajů na mzdu. Kdyby výrobce klobouků prodal klobouky za tutéž cenu, prodal by je nad cenu nákladů. Rovnal-li se zisk dříve 10 % (za předpokladu, že výdaj na výrobu určitého množství klobouků byl původně 50 na surovinu atd. a 50 na práci), nyní by se rovnal 462/3 %, protože výdaje na výrobu téhož množství klobouků jsou nyní 50 na surovinu atd. a 25 na mzdu. Kdyby se zboží prodalo za starou cenu, rovnal by se zisk 35/75 čili 462/3 %. Nová „přirozená cena“ se tedy v důsledku poklesu hodnoty sníží natolik, že cena bude poskytovat jen 10 % zisku. Snížení hodnoty čili pracovní doby nutné k výrobě zboží se projevuje v tom, že na totéž množství zboží se použije méně pracovní doby, tudíž i méně zaplacené pracovní doby, méně mzdy, a že se proto sníží i ta suma mzdy (co do absolutní velikosti; to nepředpokládá snížení míry mzdy), která se platí proporcionálně za výrobu každého jednotlivého zboží.
Tak je tomu tehdy, jestliže došlo ke změně hodnoty přímo ve výrobě klobouků. Kdyby k ní došlo ve výrobě suroviny nebo pracovního nástroje, projevilo by se to v těchto sférách rovněž jako snížení mzdových výdajů nutných k výrobě určitého daného množství produktů, avšak u výrobce klobouků by se to projevilo tak, že by ho jeho konstantní kapitát stál méně.
Ceny nákladů neboli „přirozené ceny“ (které nemají naprosto nic společného s „přírodou“) by se v důsledku změny — v daném případě poklesu — hodnot zboží mohly snížit dvojím způsobem:
[za prvé] tím, že se zmenší mzda, která se vydává na výrobu daného množství zboží, protože se zmenšilo celkové absolutní množství práce vynaložené na toto množství zboží, a to jak práce zaplacené, tak nezaplacené;
za druhé: jestliže se v důsledku zvětšené nebo zmenšené produktivity práce (nastat mohou oba případy: první, když se zmenší variabilní kapitál v poměru ke konstantnímu kapitálu, druhý, když se v důsledku zdražení životních prostředků zvýší mzda) změní poměr nadhodnoty k hodnotě zboží anebo k hodnotě [nově přidané] práce v něm obsažené, tj. když vzroste nebo poklesne míra zisku, když se změní poměr, v němž se celkové množství [nově přidané] práce dělí [na zaplacenou a nezaplacenou práci].
Tato poslední okolnost by mohla změnit výrobní ceny neboli ceny nákladů jen potud, pokud na ně působí změny v hodnotě práce. V prvním případě zůstává hodnota práce stejná. V posledním případě se pak nemění hodnoty zboží, nýbrž jen rozdělení mezi [nutnou] práci a nadpráci. Přesto by však v tomto případě nastala změna v produktivitě [práce] a tudíž v hodnotě každého jednotlivého zboží. Stejný kapitál vytvoří v jednom případě více, v druhém méně zboží než dříve. Masa zboží, v níž by se tento kapitál zračil, by měla tutéž hodnotu, ale jednotlivé zboží by mělo odlišnou hodnotu než dříve. Hodnota mzdy neurčuje sice hodnotu zboží, ale hodnota zboží (která vcházejí do dělníkovy spotřeby) určuje hodnotu mzdy.
Jsou-li ceny nákladů zboží v různých odvětvích dány, pak při změně hodnot zboží relativně vůči sobě navzájem stoupají nebo klesají. Stoupá-li produktivita práce, tj. zmenšuje-li se pracovní doba nutná k výrobě určitého zboží a klesá-li tudíž jeho hodnota — ať už tato změna produktivity nastává v práci vynaložené naposledy, anebo v práci obsažené v konstantním kapitálu nutném na výrobu daného zboží — pak musí úměrně k tomu klesnout i cena nákladů na toto zboží. Absolutní množství práce vynaložené na toto zboží se zmenšilo, zmenšilo se tudíž i množství zaplacené práce v něm obsažené, množství na ně vynaložené mzdy, přestože míra mzdy zůstala stejná. Kdyby se zboží prodávalo za svou starou cenu nákladů, vynášelo by zisk převyšující všeobecnou míru zisku, protože dříve se tento zisk rovnal 10 % z vyšších výdajů. Nyní při menších výdajích by tedy byl vyšší než 10 %. Naopak, když se produktivita práce zmenšuje, skutečné hodnoty zboží se zvyšují. Je-li míra zisku dána — nebo, což je totéž, jsou-li dány ceny nákladů — závisí relativní vzestup nebo pokles těchto cen na vzestupu nebo poklesu, na změně skutečných hodnot zboží. V důsledku této změny nastupují na místo starých cen nákladů nové ceny nákladů, čili, jak říká Ricardo podle Smitha, „nové přirozené ceny“.
V právě citované XXX. kapitole ztotožňuje Ricardo i v názvu „přirozenou cenu“, tj. cenu nákladů, s „přirozenou hodnotou“, tj. hodnotou určenou pracovní dobou.
„Jejich cena“ (monopolizovaných zboží) „nutně nesouvisí s jejich přirozenou hodnotou. Avšak ceny zboží, která jsou předmětem konkurence, ...konec konců závisí... na jejich výrobních nákladech.“ (Cit. dílo, str. 465.) [Srov. čes. vyd., str. 277.)
Zde se tedy přímo ztotožňují ceny nákladů čili přirozené ceny ǁ549ǀ s „přirozenou hodnotou“, tj. s „hodnotou“.
Tímto směšováním se vysvětluje, proč spousta pozdějších chlapíků po Ricardovi, jako například sám Say, mohla považovat „výrobní náklady“ za poslední regulátor cen, aniž měla nejmenší tušení o tom, že hodnotu určuje pracovní doba, ba co více, toto určení přímo popírá, kdežto „výrobní náklady“ hájí.
Celý tento Ricardův omyl a z něho vyplývající nesprávný výklad pozemkové renty atd., jakož i nesprávné zákony o míře zisku atd. pramení z toho, že neodlišuje nadhodnotu od zisku a že vůbec, stejně jako ostatní ekonomové, zachází neuměle a bez pochopení s určeními formy. Jak se dostal do zajetí Smitha, ukáže se z dalšího. ǀ549ǁ
*
ǁXII-636ǀ (K tomu, co bylo uvedeno, je ještě třeba poznamenat, že Ricardo nezná jiný rozdíl mezi hodnotou a přirozenou cenou než ten, že přirozená cena je peněžním vyjádřením hodnoty, a že se tedy může měnit v důsledku změny v hodnotě drahých kovů, aniž se mění sama hodnota. Tato změna se však týká jen ocenění, vyjádření hodnoty v penězích. Tak například říká:
„Zahraniční obchod lze regulovat jen změnou přirozené ceny, ale nikoli přirozené hodnoty zboží, za kterou je lze v těchto zemích vyrábět. Změnu přirozeně ceny způsobuje pouze změna v rozdělení drahých kovů.“ (Cit. dílo, str. 409.) [Srov. čes. vyd., str. 246.] ǀXII - 636ǁ
[B. Smithova teorie ceny nákladů]
[1. Nesprávně předpoklady teorie ceny nákladů u Smitha.
Ricardo se dopouští nedůslednosti, když podle Smitha ztotožňuje hodnotu a cenu nákladů]
ǁXI-549ǀ Pokud jde o A[dama] Smitha, je třeba především poznamenat, že i podle něho
„je vždycky několik málo druhů zboží, jejichž cena se rozkládá jen na dvě složky, na mzdu za práci a zisk z kapitálu“. ([„Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations“, Paříž 1802), sv. I, kn. I, kap. 6, str. 103.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 70.]
Tento rozdíl mezi Smithem a Ricardem tu tedy můžeme nechat zcela bez povšimnutí.
Když Smith nejdříve vyložil názor, že směnná hodnota je jen určité množství práce a že hodnota obsažená ve směnné hodnotě se po odečtení surovin atd. rozkládá na tu část práce, která se dělníkovi zaplatí, a na tu část, která se dělníkovi nezaplatí, přičemž tato nezaplacená část se rozpadá na zisk a rentu (a zisk zase možná na zisk a úrok), najednou obrací, a místo, aby směnnou hodnotu rozkládal na mzdu, zisk a rentu, dělá z nich naopak tvůrce směnné hodnoty, nechává je jako samostatné směnné hodnoty vytvářet směnnou hodnotu produktu, skládá směnnou hodnotu zboží ze samostatných hodnot mzdy, zisku a renty, určených nezávisle na ní. Místo aby hodnota byla jejich zdrojem, stávají se ony zdrojem hodnoty.
„Tři původní zdroje veškerého důchodu, jakož i veškeré směnné hodnoty, jsou mzdy, zisk a renta.“ (Sv. I, kn. I, kap. 6, str. 105.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 71.]
Sotvaže Smith vyjádřil vnitřní souvislost zkoumaného předmětu, upadá náhle opět do zajetí jevového nazírání, vidí jen souvislost věcí, jak se jeví v konkurenci, a v konkurenci se jeví všechno vždy převráceně, jakoby postaveno na hlavu.
Právě z tohoto posledního převráceného východiska vykládá Smith rozdíl mezi „přirozenou cenou zboží“ a jejich „tržní cenou“. Ricardo to od něho přejímá, ale zapomíná, že Smithova „přirozená cena“ není podle Smithových premis nic jiného než cena nákladů vyplývající z konkurence a že tato cena nákladů se u samého Smitha shoduje s „hodnotou“ zboží jen potud, pokud Smith zapomíná na svůj hlubší pohled na věci a přidržuje se nesprávného názoru čerpaného z povrchního zdání, že směnná hodnota zboží se tvoří tím, že se skládají samostatně určené hodnoty mzdy, zisku a renty. Přestože Ricardo proti tomuto názoru všude bojuje, přejímá od A[dama] Smitha směšování či ztotožňování směnné hodnoty a ceny nákladů čili „přirozené ceny“, které je založeno na tomto názoru. Toto směšování je u Smitha oprávněné, protože celé jeho zkoumání o „přirozené ceně“ vychází z jeho druhého, nesprávného názoru na hodnotu. U Ricarda je však naprosto neoprávnčné, neboť nikde nepřejímá tento Smithův nesprávný názor, nýbrž ex professo proti němu bojuje jako proti nedůslednosti. Smithovi se však pomocí „přirozené ceny“ podařilo Ricarda opět polapit.
Když Smith složil hodnotu zboží z hodnot mzdy, zisku a renty, určených samostatně a nezávisle na ní, klade si otázku, jak se tyto elementární hodnoty určují. A zde vychází z jevu, jak ho přináší konkurence.
Kapitola 7 první knihy „O přirozené a tržní ceně zboží“.
„V každé společnosti nebo kraji existnje... určitá střední čili průměrná míra mzdy, zisku a renty.“ (Cit. dílo, sv. I, str. 110.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 74.] Tuto „průměrnou míru lze nazvat přirozenou mírou mzdy, zisku a renty v té době a na tom místě, kdy a kde jsou běžné“. (Cit. dílo, str. 110—111.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 74.] „Když cena některého zboží není ani vyšší, ani nižší, než kolik je podle přirozených měr nutné k zaplacení pozemkové renty, mzdy a zisku z kapitálu, prodává se toto zboží za svou přirozenou cenu.“ (Cit. dílo, str. 111.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 74.]
Tato přirozená cena je pak cenou nákladů zboží, a cena nákladů je totožná s hodnotou zboží, protože se přece předpokládá, že hodnota zboží se vytváří z hodnot mzdy, zisku a renty.
„Zboží se pak ǁ550ǀ prodává přesně za tolik, kolik činí jeho hodnota“ (zboží se pak prodává za svou hodnotu) „čili“ (čili!) „za to, kolik skutečně stojí člověka, který s ním přijde na trh“ (tj. za svou hodnotu čili za svou cenu nákladů,kterou stojí člověka, který s ním přijde na trh); „neboť třebaže to, čemu se běžně říká původní náklady toho kterého zboží, nezahrnuje v sobě zisk člověka, který se zabývá jeho prodejem, přece jen by tento člověk zřejmě na obchodě prodělával, kdyby prodával zboží za cenu, která by mu neposkytovala zisk běžný v jeho kraji. Vždyť kdyby byl vynaložil svůj kapitál nějak jinak, byl by mohl toho zisku dosáhnout.“ (Cit. dito, str. 111.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 74.]
Tu máme celou historii „přirozené ceny“ a ještě k tomu v řeči a logice, které jí plně odpovídají. Protože hodnota zboží se vytváří podle Smitha z cen mzdy, zisku a renty, a jejich pravá hodnota se pak tvoří opět týmž způsobem, je jasné, že stojí-li na své přirozené úrovni, je hodnota zboží totožná s jeho cenou nákladů a jeho cena nákladů je totožná s „přirozenou cenou“ zboží. Úroveň zisku, tj. míra zisku, jakož i míra mzdy se předpokládá jako daná. Pro tvorbu ceny nákladů jsou tyto míry skutečně dány. Jsou jejím předpokladem. Proto se jeví jako dané i jednotlivému kapitalistovi. Jak, kde a proč vznikají, ho nezajímá. Smith se zde staví na stanovisko jednotlivého kapitalisty, činitele kapitalistické výroby, který stanovuje cenu nákladů svého zboží. Tolik a tolik činí mzdy, tolik a tolik všeobecná míra zisku. Ergo[h]: tak se jeví tomuto kapitalistovi operace, jíž se určuje cena nákladů zboží, čili, jak se mu to dále jeví, hodnota zboží, protože on také ví, že tržní cena je jednou vyšší, jednou nižší než tato cena nákladů, která se mu tudíž jeví jako ideální cena zboží, jako jeho absolutní cena na rozdíl od výkyvů vjeho ceně, zkrátka jako hodnota zboží, pokud má vůbec čas, aby o podobných věcech přemýšlet. A protože se Smith přenáší přímo doprostřed konkurence, uvažuje i nadále, správně i nesprávně, podle svérázné logiky kapitalisty, který je v zajetí této sféry. Namítá: pod náklady se v běžném životě nerozumí zisk, kterého dosahuje prodávající (a který nutně tvoří přebytek nad jeho náklady). Proč tedy započítáváš zisk do ceny nákladů? A[dam] Smith odpovídá s hlubokomyslným kapitalistou, jemuž je tato otázka položena:
Zisk vůbec musí vcházet do ceny nákladů, neboť bych byl ošizen, kdyby do ceny nákladů vešel zisk jen 9 % místo 10 %[61].
Tato naivita, s níž Smith na jedné straně mluví z duše činitele kapitalistické výroby a líčí věci úplně tak, otevřeně a naplno, jak se tomuto činiteli kapitalistické výroby jeví, co si o nich myslí, jak určují jeho činnost a jak k nim zdánlivě opravdu dochází, zatímco na druhé straně místy objevuje hlubší souvislost —‚ tato naivita dodává jeho knize velkého půvabu.
Zde také vidíme, proč Smith rozkládá hodnotu zboží — přes velké vnitřní pochybnosti v této otázce — jen na rentu, zisk a mzdu a vynechává konstantní kapitál, ačkoli ho samozřejmě u každého „jednotlivého“ kapitalisty připouští. Vždyť jinak by bylo třeba říci, že hodnota zboží se skládá ze mzdy, zisku, renty a té části hodnoty zboží, která se neskládá ze mzdy, zisku a renty. bylo by tedy nutné stanovit hodnotu nezávisle na mzdě, zisku a rentě.
Jestliže cena zboží poskytuje kromě výdajů na průměrnou mzdu atd. ještě průměrný zisk a — v případě, že do ní vchází renta — i průměrnou rentu, prodává se zboží za svou „přirozenou cenu“ čili za cenu nákladů, a tato cena nákladů [zboží] se rovná jeho hodnotě, protože jeho hodnota není podle Smitha nic jiného než součet přirozených hodnot mzdy, zisku a renty.
ǁ551ǀ Jinak Smith, když už se postavil na stanovisko konkurence a předpokládá míru zisku atd. jako danou, správně vykládá „přirozenou cenu“ čili cenu nákladů, totiž odlišuje tuto cenu nákladů od tržní ceny.
„Přirozená cena neboli celková hodnota renty, zisku a mzdy, jež musejí být uhrazeny, aby se toto zboží dostalo na trh.“ (Cit. dílo, str. 112.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 75.]
Tato cena nákladů se liší od „skutečné ceny“ čili „tržní ceny“ zboží. (Cit. dílo, str. 112.) [Srov. čes. vyd., sv, I, str. 75.] Ta závisí na poptávce a nabídce.
Výrobní náklady zboží čili jeho cena nákladů je právě „celková hodnota renty, mzdy a zisku, jež musí být uhrazeny, aby se toto zboží dostalo na trh.“ (Cit. dílo, str. 113.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 75.] Odpovídají-li si poptávka a nabídka, rovná se „tržní cena“ „přirozené ceně“.
„Jestliže množství zboží dovezeného na trh právě jen stačí uspokojit účinnou poptávku, bude tržní cena samozřejmě přesně odpovídat... přirozené ceně.“ (Cit. dílo, str. 114.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 76.] „Přirozená cena je tedy oním středním bodem, k němuž ceny všeho zboží neustále tíhnou. Různé nahodilé okolnosti je někdy udržuji značně nad přirozenou cenou a jindy je zase stlačují pod ni.“ (Cit. dílo, str. 116.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 77.]
Z toho pak Smith vyvozuje, že vcelku
„úhrnné množství práce vynaložené každým rokem na to, aby bylo dodáno na trh to nebo ono zboží“, bude odpovídat potřebám společnosti čili „účinné poptávce“. (Cit. dílo, str. 117.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 77.]
Co Ricardo považuje za rozdělování celkového kapitálu mezi různá odvětví výroby, jeví se zde v ještě naivnější formě „výrobní činnosti“ nutné k výrobě „určitého zboží“. Vyrovnání cen mezi prodavači téhož zboží na tržní cenu a vyrovnání tržních cen různého zboží na ceny nákladů je tu jcště zcela chaoticky pomícháno.
K tomu, že kolísání skutečných hodnot zboží ovlivňuje přirozenou cenu čili cenu nákladů, tu Smith přichází jen zcela mimochodem.
Říká totiž, že v zemědělství
„se při vynaložení stejného množství práce vyrobí v různých letech velmi odlišné množství zboží, kdežto v jiných odvětvích bude vyrobené množství vždycky stejné nebo téměř stejné. Obilí, vína, oleje, chmele atd. vyrobí týž počet pracovníků v zemědělství v různých letech velmi různé množství. Ale týž počet přadláků nebo tkalců bude vyrábět každým rokem stejné nebo téměř stejné množství plátna nebo sukna... Jiná odvětví výroby“ (nezemědělská) „kde je produkt při stejném množství práce vždycky stejný nebo téměř stejný“ (tj. dokud zůstanou podmínky výroby stejné), „mohou se účinné poptávce přizpůsobit přesněji.“ (Cit. dílo, str. 117—118.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 77.]
Tady Smith vidí, že pouhá změna v produktivitě „stejného množství práce“, tj. změna ve skutečných hodnotách zboží, mění ceny nákladů. Ale zase to zplošťuje, neboť celou věc redukuje na poměr mezi nabídkou a poptávkou. Tento výklad věci je podle jeho vlastních vývodů nesprávný. Jestliže totiž v zemědělství dodávají „stejná množství práce“ v důsledku počasí atd. různá množství produktů, pak Smith sám vysvětlil, že v důsledku používání strojů, dělby práce atd. dodávají „stejná množství práce“ velmi různá množství produktů i v průmyslu atd. Tím se tedy zemědělství od ostatních odvětví výroby neliší. Liší se tím, že v jednom případě se používá „produktivní síly v předem stanoveném stupni“, kdežto v druhém případě závisí tato síla na nahodilostech přírody. Výsledek však je týž, že totiž hodnota zboží čili množství práce, jež je třeba v závislosti na produktivitě práce vynaložit na výrobu daného zboží, mění ceny jeho nákladů.
V níže uvedené větě vyslovil už A[dam] Smith také myšlenku, že stěhování kapitálů z jednoho odvětví výroby do druhého vytváří ceny nákladů v různých odvětvích. Není to však u něho tak jasné jako u Ricarda. Neboť klesne-li ǁ552ǀ cena zboží pod svou „přirozenou cenu“, stane se tak podle jeho soudu proto, že jeden z prvků této ceny klesne pod přirozenou úroveň čili přirozenou míru. Nedochází k tomu tudíž nikoli jedině odlivem kapitálů či stěhováním kapitálů, nýbrž tím, že práce, kapitál nebo půda přecházejí z jednoho odvětví do druhého. V tomhle je jeho názor důslednější než Ricardův, je však nesprávný.
„Kdyby se kterákoli část této ceny“ (přirozené) „platila pod svou přirozenou mírou, pocítili by lidé, jejichž zájmy by tak byly postiženy, ihned ztrátu; ihned by vyřadili z dotyčného odvětví výroby buď tolik půdy, nebo tolik práce, nebo tolik kapitálu, že by množství dotyčného zboží dodaného na trh brzy jen tak tak stačilo krýt skutečnou poptávku. A tak by jeho tržní cena brzy opět stoupla na výši jeho přirozené ceny. Tak aspoň by to vypadalo tam, kde vládne naprostá svoboda.“ (Cit. dílo, str. 125.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 80.]
Zde je podstatný rozdíl v tom, jak Smith a Ricardo chápou vyrovnávání na „přirozenou cenu“. Smithovo pojetí se zakládá na jeho nesprávném předpokladu, že hodnotu zboží určují samostatně tři uvedené prvky, kdežto Ricardovo pojetí se zakládá na správném předpokladu, že ceny nákladů stanoví jedině průměrná míra zisku (při dané mzdě).
[2. Smithova teorie „přirozeně míry“ mzdy, zisku a renty]
„Přirozená cena se mění s přirozenou mírou každé své složky, mzdy, zisku renty.“ (Cit. dílo, str. 127.) [Srov. čes. vyd., sv. I. str. 81.]
A proto se Smith snaží v kapitolách 8, 9, 10 a 11 první knihy určit přirozenou míru těchto „složek“ — mzdy, renty a zisku — a její změny.
Kapitola 8 „O mzdě.“
Na začátku kapitoly o mzdě zkoumá Smith — opouštěje iluzorní stanovisko konkurence — nejdříve pravou podstatu nadhodnoty, přičemž chápe zisk a rentu jen jako její formy.
Při rozboru mzdy je jeho východiskem pro určení přirozené míry, tj. hodnoty samé pracovní síly, nutná mzda.
„Člověk musí žít ze své práce a jeho mzda musí přinejmenším stačit na jeho obživu. Ve většině případů musí být ještě o něco vyšší, jinak by si nemohl založit rodinu, a celý rod těchto dělníků by první generací vymřel.“ (Cit. dílo, str. 136.) [Srov. čes. vyd., kn. I, str. 86.]
Ale toto tvrzení ztrácí u Smitha opět význam, protože se nikdy neptá, jak se určuje hodnota nutných životních prostředků, tj. zboží vůbec. A tu musí, protože opustil své základní pojetí, říci: cena mzdy se určuje cenou životních prostředků a cena životních prostředků cenou mzdy. Vycházeje z předpokladu, že hodnota mzdy je fixována, opět přesně popisuje její výkyvy, jak se jeví v konkurenci, a okolnosti, které tyto výkyvy vyvolávají. To však patří do exoterické části [Smithových názorů] a zde nás to nezajímá.
˂Zejména pojednává o „vzrůstu“ [vlivu] akumulace kapitálu [na mzdu], neříká nám však, co ho určuje. Protože tento „vzrůst“ může být rychlý jedině ve dvou případech: buď je-li míra mzdy relativně nízká a produktivita práce je velká (v tomto případě rostou mzdy vždy jedině proto, že jejich předcházející úroveň byla trvale nízká), anebo je-li nízká míra akumulace [tj. nízká míra zisku], avšak produktivita práce je vysoká. V prvním případě by musel ze svého stanoviska vyvozovat míru mzdy z míry zisku (tj. z míry mzdy), ve druhém případě z masy zisku. Ale to by pak opět vyžadovalo zkoumání hodnoty zboží.˃
Smith chce vyvodit hodnotu zboží z hodnoty práce jako jednoho z jejích konstituujících prvků. A výši mzdy vyvozuje na druhé straně z toho, že
„mzdy nekolísají... podle cen životních prostředků“ (cit, dílo, str. 149) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 91] a že „od kraje ke kraji se mzdy mění víc než ceny životních prostředků“. (Cit. dílo, str. 150.) (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 92.]
Ve skutečnosti neobsahuje tato kapitola nic, co by se vztahovalo k věci, kromě určení minima mzdy, alias hodnoty pracovní síly. Zde Smith instinktivně znovu navazuje na svůj hlubší názor, ale pak ho znovu opouští, takže ani výše uvedené určení u něho nevede k ničemu. Vždyť čím chce určit hodnotu nutných životních prostředků, tudíž hodnotu zboží vůbec? Zčásti přirozenou cenou práce. A čím chce určit tuto přirozenou cenu práce? Hodnotou nutných životních prostředků čili hodnotou zboží vůbec. Ubohé chození v kruhu, z něhož není východiska. Jinak neobsahuje celá kapitola ani slova o zkoumaném předmětě, o „přirozené ceně práce“, ǁ553ǀ nýbrž zkoumá jen vzestup mezd nad přirozenou míru, zejména v poměru k rychlosti akumulace kapitálu, k progresivitě akumulace kapitálu. Pak se zkoumají různé stavy společnosti, za nichž k tomu dochází, a nakonec Smith zasazuje přímou ránu určení hodnoty zboží mzdou a mzdy hodnotou nutných životních prostředků, když dokazuje, že v Anglii tomu tak zřejmě není. Dostává se sem protože mzda se určuje nutnými životními prostředky, a to nutnými nejen k obživě, ale i k reprodukci obyvatelstva — i trochu malthusovské populační teorie.
Když se totiž A[dam] Smith pokusil dokázat, že mzda v 18. století zvláště v Anglii stoupla, nadhazuje otázku, zda se to má považovat „za výhodu pro společnost nebo za věc pro společnost nežádoucí“. (Cit. dílo, str, 159.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 95.] Při této příležitosti se opět na chvíli vrací k svému hlubšímu názoru, podle něhož zisk a renta jsou pouze částmi dělníkova produktu. Dělníci, říká,
„tvoří předně převážnou většinu společnosti. Lze tedy někdy považovat to, co osud největší části celku zlepšuje, za neprospěšné pro celek? Žádná společnost nemůže přece vzkvétat a být šťastna, žije-Ii převážná většina jejích příslušníků v chudobě a bídě. A je jen spravedlivé, aby ti, kdo celou společnost živí, šatí a stavějí pro ni obydlí, měli na produktu své vlastní práce alespoň takový podíl, aby i oni mohli slušně žít, slušně se šatit a slušně bydlet.“ (Cit. dílo, str. 159—160.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 95.]
Při této příležitosti se dotýká populační teorie.
„Chudoba uzavírání sňatků sice nepřeje, o tom není sporu, ale vždycky mu nezabraňuje; ba zdá se dokonce, že rozplozování podporuje... Neplodnost, mezi ženami vyšších stavů tak častá, je u žen nižších stavů velmi řídká... Ačkoli tedy chudoba nezabraňuje rozplozování, je nanejvýš nepříznivá pro vychovávání dětí. Útlá rostlinka sice vzejde, avšak v tak chladné půdě a v tak krutém podnebí záhy vadne a hyne... Každý druh živočichů se přirozeně rozmnožuje jen potud, pokud mu stačí prostředky k obživě, a tuto mez nemůže žádný druh překročit. Ale v civilizované společnosti může nedostatek prostředků k obživě zamezit rozmnožování lidského pokolení jen mezi nižšími třídami lidu... A tak tedy poptávka po lidech, stejně jako poptávka po kterémkoli jiném zboží, nutně reguluje i produkci lidí; urychluje ji, je-li příliš pomalá, a brzdí ji, postupuje-li příliš rychle.“ (Cit. dílo, str. 160—163, passim.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 96—97, průběž.]
Minimum mzdy souvisí s různými stavy společnosti takto:
„Mzda, která se platí nádeníkům a sluhům všech druhů, musí dostačovat, aby mohli jako celek rozmnožovat svůj rod, podle toho, jak to kdy vyžaduje vzrůstající, klesající nebo neměnící se poptávka společnosti.“ (Cit. dilo, str. 164.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 97.] (Společnost! to znamená — kapitál.)
Potom ukazuje, že otrok je „dražší“ než svobodný dělník, protože tento dělník se sám stará o své „opotřebování“, kdežto u otroka je to věcí „nedbalého pána nebo nepořádného dozorce“. (Cit. dílo, str. 164.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 97.] „Fond“ k nahrazování tohoto „opotřebování“ svobodný dělník spravuje hospodárně, kdežto u otroků se promrhává, spravuje nepořádně.
„Fond určený k nahrazování nebo obnovování toho, co lze nazvat opotřebováním otroka, k němuž dochází službou nebo věkem, spravuje obyčejně nedbalý pán nebo nepořádný dozorce. Fond určený k témuž účelu u svobodného dělníka si spravuje tento dělník sám. Nepořádek, který zpravidla vládne v hospodaření boháčů, zanáší se v prvním případě přirozeně i do spravování prvního fondu; v případě druhého fondu se stejně přirozeně uplatňuje přísná střídmost a šetrnost chudáků.“ (Cit. dílo, str. 164.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 97.]
Určením minima mzdy neboli „přirozené ceny práce“ je dáno, že je nižší u svobodných námezdních dělníků než u otroků. Smithovi se vloudila tato myšlenka:
„Práce, kterou vykonávají svobodní dělníci, přijde konec konců levněji než práce otroků.“ (Cit. dílo, str. 165.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 97—98.] „Je-li štědrá odměna za práci důsledkem vzrůstajícího bohatství, je na druhé straně i příčinou růstu počtu obyvatelstva. Naříkat si na tuto štědrou odměnu znamená ǁ554ǀ bědovat nad nutným důsledkem a současně nutnou příčinou největšího veřejného blahobytu.“ (Cit. dílo, str. 165.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 98.]
Smith se dále přimlouvá za vyšší mzdu:
„...nejen podněcuje rozmnožování lidi, ale také zvyšuje přičinlivost prostého lidu. Mzda povzbuzuje píli a ta se, jako každá jiná lidská vlastnost, zvyšuje podle toho, jak velkého povzbuzení se jí dostává. Vydatná výživa zvyšuje tělesnou sílu dělníkovu a blahá naděje, že si zlepší své postavení... ho podněcuje, aby vypjal své síly na nejvyšší míru. Tam, kde jsou mzdy vysoké, najdeme tedy vždycky dělníky čilejší, pracovitější a hbitější než tam, kde jsou nízké.“ (Cit. dílo, str. 166.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 98.]
Avšak vysoká mzda podněcuje dělníky i k tomu, aby pracovali nadměrně a tak si předčasně zničili pracovní schopnost.
„Platí-li se dělníkům od kusu uznale, pracují často do úpadu a během několika let si zničí zdraví a sílu.“ (Cit. dílo, str. 166—167.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 98.] „Kdyby se podnikatelé vždycky řídili tím, co jim radí zdravý rozum a lidskost, pak by své dělníky leckdy v práci spíš mírnili, a nepodněcovali by je k většímu přičinění.“ (Cit. dílo, str. 168.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 99.] Dále [Smith] vyvrací námitky, že „větší blahobyt může z dělníků udělat lenochy“. (Cit. dílo, str. 169.) [Srov. čes. vyd., str. 99.]
Potom zkoumá, zda je pravda, že dělník je v letech hojnosti lenivější než v letech nedostatku, a jak je tomu vlastně se vztahem mezi mzdou a cenami životních prostředků. Zde se opět dopouští nedůslednosti.
„Peněžní cenu práce určují nutně dva faktory: poptávka po práci a cena nutných životních prostředků a věcí, jež zpříjemňují život... Peněžní cena práce se pak řídí množstvím peněz nezbytných k nakoupení tohoto množství“ (životních prostředků a věcí, jež zpříjemňují život). (Cit. dílo, str. 175.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 102.]
[Dále zkoumá,] proč — v souvislosti s poptávkou po práci — může mzda v letech hojnosti stoupat a v letech nedostatku klesat. (Cit. dílo, str. 176 a násl.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 102—103.]
Příčiny [vzestupu a poklesu mzdy] se v dobrých a špatných letech vzájemně ruší.
„Nedostatek v roce drahoty snižuje poptávku po práci a může tak vést k snížení ceny práce; vysoké ceny potravin mohou zas přispívat k jejímu zvýšení. Naopak zase hojnost v roce, kdy je všechno laciné, poptávku po práci zvyšuje, a může vést k zvýšení ceny práce; nízké ceny potravin mohou přispívat zase k jejímu snížení. Při běžném kolísání cen životních prostředků se tyto dvě protichůdně působící příčiny zjevně navzájem vyvažují. To je asi také jedna z příčin, proč jsou mzdy všude o tolik pevnější a trvalejší než ceny životních prostředků.“ (Cit. dílo, str. 177.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 102—103.]
Nakonec, po všech těchto oklikách, Smith znovu staví proti pojetí mzdy jako zdroje hodnoty svůj původní hlubší názor, že hodnota zboží je určena množstvím práce, a že dostane-li dělník v dobrých letech při vzrůstu kapitálu víc zboží, že také mnohem víc zboží vyrobí, čili jednotlivé zboží obsahuje menší množství práce. Může tedy dostat větší množství zboží, jejichž hodnota je menší, takže — což z toho logicky vyplývá — zisk může vzrústat, i když se absolutní mzda zvyšuje.
„Zvýšení mezd nutně zvyšuje cenu nnoha zboží, poněvadž zvěttšuje tu část jejich ceny, kterou tvoří mzda, a potud má tendenci snižovat spotřebu tohoto boži jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Jenomže táž příčina, která zvyšuje mzdy, totiž vzrůst kapitálu, vede k zvyšování produktivní síly práce a způsobuje, že menší množství práce může vyrobit větši množství produktů.“ Dělba práce, používání strojů, vynálezy atd... „Díky všem těmto zdokonalením lze pak mnoho druhů zboží vyrobit s mnohem menší prací než dřív, takže zvýšení ceny práce je víc než vynahrazeno snížením jejího množství“ (Cit. dílo, str. 177—178.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 103.]
Práce se platí lépe, ale v jednotlivém zboží je obsaženo méně práce, takže se platí za menší množství práce. Smith tak opouští svou nesprávnou teorii, podle níž hodnotu zboží určuje mzda jako jeden z konstituujících prvků hodnoty; anebo, lépe řečeno, Smith tu ruší či paralyzuje tuto nesprávnou teorii a nahrazuje ji svou správnou teorií, podle níž hodnotu zboží určuje množství práce v ní obsažené.
ǁ555ǀ Kapitola 9 „O zisku z kapitálu“.
Zde tedy má být určena „přirozená míra“ druhého prvku, který určuje a konstituuje „přirozenou cenu“ čili hodnotu zboží. To, co Smith říká o příčině poklesu míry zisku (cit. dílo, str. 179, 189, 190, 193, 196, 197 atd.) [srov. čes. vyd., str. 104, 108, 109, 111, 112 atd.], je třeba prozkoumat později.
Zde je Smith ve velkých rozpacích. Říká, že už určení „průměrné míry“ mzdy se redukuje na to, že je to „obvyklá úroveň mzdy“ (cit. dílo, str. 179) [srov. čes. vyd., sv. I, str. 104], fakticky daná míra mzdy.
„Ale pokud jde o zisk z kapitálu, můžeme zpravidla říci ještě méně.“ (Cit. dílo, str. 179.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 104.] Kromě toho, že závisí na úspěchu nebo neúspěchu podnikatele „závisí tento zisk... na každé změně v cenách zboží“. (Cit. dílo, str. 180.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 104.]
Ale přitom „přirozenou cenu“ tohoto zboží máme určit právě pomocí „přirozené míry zisku“ jakožto jednoho z konstituujících prvků „hodnoty“. To je těžké už v jednotlivém odvětví pro jednotlivého kapitalistu.
„Ještě daleko těžší musí být zjistit průměrný zisk ve všech různých odvětvích podnikáni, která ezistují ve velkém království.“ (Cit. dílo, str. 180.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 104.]
Avšak o „průměrných ziscích z kapitálu“ si lze udětat určitou představu „podle výše penězního úroku“:
„Může platit jako pravidlo, že kdekoli se dá vynaložením peněz dosáhnout velkého zisku, bude se obvykle platit vysoká cena i za jejich užití, a kde se jimi dá dosáhnout jen malého zisku, bude se za jejich použití platit úrok menší.“ (Cit. dílo, str. 180—181.) (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 105.]
Smith neříká, že úroková míra určuje míru zisku. Říká výslovně opak. Avšak o úrokové míře v různých obdobích atd. máme zápisy, které pro míru zisku chybějí. Úrokové míry jsou tedy symptomy, podle nichž lze usuzovat na přibližný stav míry zisku. Úkolem však nebylo porovnávat stav daných měr zisku, nýbrž určit „přirozenou míru zisku“. Smith se utíká k vedlejšímu zkoumání, ke zkoumání úrovně úrokové sazby v různých dobách, což se vůbec nedotýká problému, který si vytyčil. Zkoumá v hrubých rysech různá období v Anglii, srovnává je pak se Skotskem, Francií a Holandskem a zjišťuje, že — s výjimkou amerických kolonií —
„vysoké mzdy a vysoké zisky jsou ovšem věcí, které snad nikdy nejdou dohromady, leda ve zvláštním případě, jde-li o novou kolonii“. (Cit. dílo, str. 187.) [Srov. čes. vyd., sv. I. str. 108.]
Zde se už A[dam] Smith snaží, přibližně v témž duchu jako Ricardo, avšak do určité míry lépe, vysvětlit vysoké zisky:
„Nová kolonie nutně musí mít ve srovnání s většinou jiných zemí po jistou dobu méně kapitálu v poměru k rozsahu svého území a méně obvyatelstva v poměru k rozsahu svého kapitálu. Kolonisté mají více půdy, no mohou obdělat kapitálem, který mají k dispozici. A tak se toho kapitálu, který mají, využívá jen k obdělávání půdy nejúrodnější a nejvýhodněji položené, tj, půdy u mořského pobřeži a podél břehů splavných řek. A i taková půda se velmi často nakupuje za cenu dokonce nižší, než je hodnota toho, co se na ní urodí bez lidského přičiněni.“ (Nestojí tedy ve skutečnosti nic.) „Kapitál, jehož se použije k zakoupeni a zlepšeni takovéto půdy musí vynášet velmi značný zisk, a proto se z něho mohou platit i velmi značné úroky. Rychlá akumulace tohoto kapitálu v takovémto výnosném výrobním odvětví umožňuje kolonistovi zvyšovat počet dělníků tak rychle, že jich tolik v takové nové osadě ani nenajde. Proto také ty, které najde, musí velmi štědře platit. Jak se pak kolonie rozrůstá, zisky z kapitálu se postupně snižují. Když je všechna nejúrodnější a nejvýhodněji položená půda již zabrána, dá se na obdělávání méně výhodné půdy, ať už méně úrodné nebo hůře položené, dosáhnout již menšího zisku, a tak se z kapitálu vloženého do této půdy platí menší úrok. Proto se v tomto století... úroková sazba ve většině našich kolonií podstatně snížila.“ (Cit. dílo, str. 187—189.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 108.]
To je jeden ze základů Ricardova vysvětlení poklesu zisku, i když Ricardo argumentuje jinak. Smith tu vcelku všechno vysvětluje konkurencí kapitálů; s jejich růstem zisk klesá a s jejich poklesem zisk vzrůstá, kdežto mzda přitom naopak stoupá nebo klesá.
ǁ556ǀ „Neočekávaný pokles zásob kapitálu společnosti čili fondu určeného na udržování výroby v chodu má za následek pokles mezd, ale na druhé straně právě tak zvýší zisk z kapitálu, a tedy také úrokovou sazbu. Jestliže se mzda sníží, mohou vlastníci kapitálu, který ve společnosti zůstává, dodávat své zboží na trh s menšími náklady než dříve, a protože se na uspokojení poptávky na trhu vynakládá méně kapitálu než dříve, mohou své zboží prodávat dráže.“ (Cit. dílo, str. 191—192.) [Srov. čes. vyd., sv, I, str. 109.)
Smith pak mluví o nejvyšší a nejnižší možné míře zisku.
„Nejvyšší míra zisku“ je ta, která „u většiny zboží pohltí všechno, co by mělo vlastně připadnout na pozemkovou rentu, a ponechává jen tolik, co je nutné na zaplacení práce vynaložené na zhotovení zboží a na jeho dopravu na trh, a to podle vůbec nejnižší míry, jaká se může za práci zaplatit, tj, za pouhé nejnutnější živobytí pro dělníka.“ (Cit. dílo, str. 197—198.) [Srov. čes. vyd., sv, I, str. 112.]
„Nejnižší míra běžného zisku musí být vždy o něco vyšší, než kolik stačí uhradit případné ztráty, k nimž může vždycky dojít, vloží-li se kapitál do nějakého podnikáni. A právě jen tento přebytek tvoří čistý zisk.“ (Cit. dílo, str. 196.)[Srov. čes. vyd., sv. I, str. 111.]
Smith fakticky sám charakterizuje svůj názor na „přirozenou míru zisku“, když říká:
„Dvojnásobek úroku se považuje ve Velké Británii za zisk, jejž obchodníci nazývají slušným, přiměřeným, rozumným; těmito výrazy se, myslím, označuje běžný, obvyklý zisk.“ (Cit. dílo, str. 198.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 112.]
A skutečně Smith sice nenazývá tento „běžný, obvyklý zisk“ ani „přiměřeným“, ani „slušným“, ale dává mu jméno „přirozená míra zisku“; přitom nám však zhola nic neříká, co tato „přirozená míra zisku“ je a čím se určuje, ačkoli pomocí této „přirozené míry zisku“ máme určit „přirozenou cenu zboží“.
„V zemích, které rychle bohatnou, může nízká míra zisku vyvážit v ceně mnohého zboží vysokou mzdu, takže tyto země pak mohou prodávat stejně lacino jako jejích sousedé, kteří nebohatnou tak rychle a u nichž jsou mzdy třeba nižší.“ (Cit. dílo, str. 199.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 113.)
Nízké zisky a vysoké mzdy tu proti sobě nestojí jako výsledek vzájemného působení, nýbrž obojí vyvolává jedna a táž příčina — rychlý vzrůst čili akumulace kapitálu. Zisk i mzda vcházejí do ceny, konstituují ji. Proto je-li jedna z obou složek vysoká, kdežto druhá je nízká, cena zůstává nezměněna atd.
Smith zde chápe zisk čistě jako přirážku, neboť na konci kapitoly říká:
„Vysoké zisky působí ve skutečnosti na zvýšení ceny produktu mnohem více než vysoké mzdy.“ (Cit. dílu, str. 199.) [Srov. čes. vyd., sv, I, str. 113.] Kdyby například stouply mzdy všech dělníků zaměstnaných v továrnách na plátno o dvě pence denně, bylo by nutno zvýšit cenu „kusu plátna“ tolikrát o dvě pence, kolik dělníků by na jeho výrobě pracovalo, „násobeno počtem dnů, po které na něm pracovali. Ta část ceny zboží, která připadá na mzdu, zvýšila by se tímto zvýšením mzdy na každém stupni výrobního procesu aritmetickou řadou. Kdyby se však zisky všech různých zaměstnavatelů těchto dělníků zvýšily o pět procent, pak by se ta část ceny zboží, která připadá na zisk, na všech stupních výroby zvětšila v poměru k tomuto růstu míry zisku geometrickou řadou... Zvýšení mezd zvyšuje ceny zboží stejně jako jednoduchý úrok zvyšuje dluh. Zvýšeni zisků působí jako složené úrokování.“ (Cit. dílo, str. 200—201.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 113.)
Na konci této kapitoly nám Smith ještě říká, odkud převzal celý svůj názor, že cena zboží — nebo jeho hodnota — se vytváří z hodnot mezd a zisků, že ho totiž převzal od „přátel ohchodu“[i], praktických fanatiků konkurence.
„Naši obchodníci a majitelé manufaktur si hodně naříkají na neblahý vliv vysokých mezd, které zvyšují ceny jejich zboží a tím brzdí jeho odbyt jak doma, tak v cizině. Nemluví však o neblahých účincích vysokých zisků. Mlčí ǁ557ǀ o neblahých účincích svých vlastních výdělků a naříkají si jen na výdělky jiných.“ (Cit. dílo, str. 201.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 113.]
Kapitola 10 pojednává „o mzdách a ziscích v různých odvětvích vynakládání práce a kapitálu“. Týká se pouze detailních otázek, je to tedy kapitola o konkurenci a je svým způsobem velmi dobrá. Zcela exoterická.
{Produktivní a neproduktivní práce:
„Loterie právnického povolání má tedy do dokonale spravedlivé loterie velmi daleko. Tento stav je, jako mnoho jiných svobodných a vážených povolání, na penězích odměňován zřejmě nedostatečně.“ (Cit. dílo, sv. I, kap. 10, str. 216—217.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 120.]
Totéž říká o vojácích:
„Jejich žold je menší než mzda obyčejných nádeníků a jejich útrapy v aktivní službě jsou mnohem větší.“ (Cit. dílo, str. 223.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 123.]
O námořnícich válečného loďstva:
„Ačkoli zručností a obratnosti námořníci vysoce předčí skoro každého řemeslníka a ačkoli celý jejich život je nepřetržitým řetězem útrap a nebezpečí... jejich mzdy nejsou vyšší než mzdy obyčejných dělníků v přístavu, které určují výši námořnických mezd.“ (Cit. dílo, sv. I, kap. 10, str. 224.) [Srov. čes. vyd., sv. I, Str. 124.]
Ironicky:
„Bylo by zajisté nevhodné srovnávat faráře nebo kaplana s tovaryšem placeným ode dne. Ale plným právem můžeme mít za to, že plat faráře nebo kaplana je stejné povahy jako mzda tovaryše.“ (Cit. dílo, sv. I, kap. 10, str. 271.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str, 143—144.]
O „literátech“[j] říká výslovně, že jsou placeni velmi bídně, protože je jich příliš mnoho, a připomíná, že až do vynálezu knihtisku byla slova „student“ a „žebrák“ synonyma (cit. dílo, sv. I, kap. 10, str. 276—277) [srov. čes. vyd., sv. I, str, 145—146], a zdá se, že to Smith v jistém smyslu aplikuje i na literáty.}
Tato kapitola je plná bystrých pozorování a důležitých poznámek.
„V téže společnosti nebo kraji je průměrná míra běžného zisku v různých odvětvích použití kapitálu vyrovnanější než peněžní mzda za různé druhy práce.“ (Cit. dílo, str. 228.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str, 125.]
„Rozsáhlý trh umožňuje vynaložit větší kapitál, a tak snižuje viditelný zisk, ale poněvadž si vyžaduje přísun z větší dálky, zvyšuje pořizovací náklady. Toto snížení na jedné straně a zvýšení na druhé straně se zřejmě většinou vyvažuje“ (u takových zboží, jako je chléb, maso atd.). (Cit. dílo, str. 232.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 127.]
„V malých městech a na vesnicích je trh úzký, a tak se obchod nemůže vždycky rozšiřovat v té míře, jak vzrůstá kapitál. Proto i když v takových místech může být míra zisku jednotlivé osoby velmi vysoká, masa čili celková suma těchto zisků nemůže být nikdy příliš velká a v důsledku toho nemůže být nikdy velká ani roční akumulace. Naproti tomu ve velkých městech se může obchod rozšiřovat podle toho, jak roste kapitál, a úvěr hospodárného a obchodně úspěšného člověka vzrůstá ještě rychleji než jeho kapitál. Sféra jeho podnikání se rozšiřuje úměrně s růstem jeho kapitálu i úvěru.“ (Cit. dílo, str. 233.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 127—128.]
Pokud jde o nesprávné statistické záznamy o mzdách, například z 16., 17. atd. století, Smith velmi správně poznamenává, že to byly například jen mzdy domkářů [cottagers], kteří v době, kdy nepracovali na svých kotážích anebo u svých pánů (kteří jim poskytovali domek, „malou zahrádku na pěstování zeleniny, kousek louky, aby si mohli chovat kravku, a někdy i pár jiter špatné orné půdy“, a když je zaměstnávali, velmi malou mzdu),
„ochotně věnovali za nepatrnou odměnu svůj volný čas každému, kdo je chtěl zaměstnat, a pracovali za menší mzdu než ostatní dělníci“. (Cit. dílo, str. 241.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 131.] „Ale mnozí autoři, kteří sbírali údaje o cenách práce a potravin v starých dobách a s potěšením zjišťovali, jak byly obojí úžasně nízké, považovali tuto příležitostnou odměnu za celou mzdu těchto dělníků.“ (Cit. dílo, str. 242.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 131.]
Vůbec všeobecně správně poznamenává:
„Tato celková vyrovnanost výhod a nevýhod v různých odvětvích vynakládáni práce a kapitálu může nastat jen v těch odvětvích, která jsou jediným nebo hlavním zaměstnáním těch, kdo je provozují.“ (Cit. dílo, str. 240.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 129.]
Ostatně to už dost dobře objasnil Steuart, zejména pokud jde o zemědělské mzdy — od té doby, co si lidé začínají cenit času.[62]
ǁ558ǀ Pokud jde o akumulaci městského kapitálu ve středověku, Smith v této kapitole velmi správně poznamenává, že byla možná zejména díky vykořisťováni venkova (jak obchodníky, tak řemeslníky). ( K tomu přistoupili lichváři a už i haute finance[k]; zkrátka obchodníci s penězi.)
„Každá skupina“ (uvnitř cechovních měst) „musela ovšem v důsledku svých reglementů kupovat zboží od každé jiné skupiny obchodníků a řemeslníků ve městě poněkud dráže, než by je byla kupovala jinak. Ale zato mohla pak i ona prodávat své vlastní zboží právě o tolik dráže, a tak to bylo, jak se říká, pěšky jako za vozem. A když spolu tyto jednotlivé skupiny obchodovalyv jednom městě, žádná z nich na těchto reglementech neprodělávala. Když však obchodovaly s venkovem, všechny na tom hodně vydělávaly. A právě na takovém obchodování je založen celý obchod, který tak živí a obohacuje města. Každé město si opatřuje všechny své životní prostředky a suroviny pro svůj průmysl z venkova. Platí za to většinou dvojím způsobem: zaprvé tím, že posílá zpátky na venkov část těchto surovin zpracovaných a opracovaných; v tomto případě je jejich cena zvýšena o mzdy dělníků a zisky jejich pánů nebo bezprostředních zaměstnavatelů. Za druhé tím, že posílá na venkov surové i zpracované výrobky, které byly přivezeny do města ze zahraničí nebo ze vzdálených krajů téže země, a v tomto případě se původní cena tohoto zboží zvýší rovněž o mzdy povozníků nebo námořníků a o zisky obchodníků, kteří je zaměstnávají. Ve výnosu prvního z těchto dvou odvětví obchodu spočívá celá výhoda, kterou město má ze svého průmyslu; ve výnosu druhého odvětví spočívá celá výhoda, kterou město má z vnitřního a zahraničního obchodu. Souhrnem všeho, co vynášejí obě odvětví, jsou mzdy dělníků a zisky jejich různých zaměstnavatelů. Všechny reglementace, které vedou k tomu, že se tyto mzdy a zisky zvyšují nad jejich obvyklou úroveň, působí tedy tak, že město získává možnost, aby za menší množství své práce kupovalo produkt většího množství práce venkova.“
{Zde se tedy Smith vrací k správnému určení hodnoty. Citované místo je na str. 259 [srov. čes. vyd., sv. I, str. 138 - 139]. Hodnota se tu urěuje množstvím práce. To je třeba uvést jako příklad při jeho výkladu nadhodnoty. Jsou-li ceny zboží, která si město a venkov mezi sebou směňují, takové, že představují stejná množství práce, rovnají se i jejich hodnotám. Zisk a mzda na té či oné straně nemohou tedy určovat tyto hodnoty, naopak rozdělení těchto hodnot určuje zisk a mzdu. Proto také Smith konstatuje, že město, které směňuje s venkovem menší množství práce za větší, dosahuje v poměru k venkovu mimořádného zisku a mimořádné mzdy. Nebylo by tomu tak v tom případě, kdyby svá zboži venkovu neprodávalo nad jejich hodnotou. V tomto případě by „zisky a mzdy“ nestouply „nad jejich obvyklou úroveň“. Jsou-li tedy zisk a mzda na své „přirozené úrovni“, neurčují hodnotu zboží, nýbrž jsou jí určovány. Zisk a mzda mohou pak vzniknout jen rozdělením dané hodnoty zboží existující před nimi, avšak tato hodnota nemůže být určena, nemůže vyplývat ze zisků a mezd, které ji samu předcházejí.}
„Tyto reglementace poskytují obchodníkům a řemeslníkům ve městě výhodu vůči majitelům půdy, pachtýřům a námezdním dělníkům na venkově a ničí onu přirozenou rovnost, která by jinak vládla v obchodním styku mezi městem a venkovem. Celkový ročni produkt práce společnosti se každoročně rozděluje mezi tyto dvě skupiny obyvatelstva. Těmito“ (městskými) „reglementacemi dostávají obyvatelé měst větší podíl z produktu, než jaký by jim připadal jinak, a obyvatelé venkova menší podíl. Cenou, kterou město skutečně platí za potraviny, suroviny dovezené za rok, je celkové množství průmyslových výrobků a jiného zboží, které se z něho za rok vyveze. Čím dráže se vyvážené zboží prodává, tím levněji se kupuje dovážené zboží. Podnikání v městech se stává stále výnosnější a podnikání na venkově stále méně výnosné.“ (Cit. dílo, str. 259—260.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 139.]
Kdyby se tedy, jak to vykládá sám Smith, městské a venkovské zboží prodávalo úměrně množství práce, které to či ono zboží obsahuje, prodávalo by se za své hodnoty, a zisk a mzda by tedy ani na jedné, ani druhé straně nemohly tyto hodnoty určovat, nýbrž byly by jimi určovány. Vyrovnávání zisků — které jsou v důsledku různého organického složení kapitálů různé — nás zde nezajímá, protože nezpůsobuje rozdíl v ziscích, ale naopak zisky vyrovnává.
ǁ559ǀ „Městští obyvatelé, kteří jsou stěsnáni na jednom místě, mohou se snáze vzájemně stýkat a dorozumívat se. Dokonce i nejméně významná řemesla, která se provozují v městech, byla proto v různých městech zorganizována v cechy.“ (Cit. dilo, str. 261.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 139.] „Obyvatelé venkova jsou roztroušeni v místech od sebe vzdálených, a proto se nemohou tak snadno vzájemně dorozumět. Nejenže nikdy nevytvořili cechy, ale nikdy mezi nimi nevládl ani cechovní duch. Nikoho z nich nikdy nenapadlo, že by pro ty, kteří chtějí provozovat zemědělství, toto hlavní výrobní odvětví venkova, měla být předepsána učební doba.“ (Cit. dílo, str. 262.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 140.]
V této souvislosti přichází Smith k nevýhodám „dělby práce“. Rolník vykonává práci, při níž musí víc myslet než průmyslový dělník podřízený dělbě práce.
„Vykonáváni práce v zemědělství se musí měnit s každou změnou počasí a podle jiných nahodilých okolností, a tak je tu zapotřebí daleko větší soudnosti a uvážlivosti než u prací, které se stále stejné nebo téměř stejné opakují.“ (Cit. dílo, str. 263.) [Srov. čes. vyd., kn. 1, str. 140.]
Dělba práce rozvíjí společenskou produktivní sílu práce čili produktivní sílu společenské práce, avšak na úkor všeobecné produktivní síly dělníka. A proto tento vzestup společenské produktivní síly proti němu vystupuje jako zvýšená produktivní síla nikoli jeho práce, nýbrž moci, která ji ovládá — kapitálu. Je-li městský dělník vyspělejší než venkovský, vděčí za to jedině té okolnosti, že díky charakteru své práce je nucen žít ve společnosti, kdežto zemědělec je charekterem své práce nucen žít bezprostředně s přírodou.
„Nadřazené postavení, které má všude v Evropě podnikání městské nad venkovským, nelze připisovat jen cechům a jejich reglementům. Přispívá k němu i mnoho jiných ustanovení. Vysoká cla na zahraniční průmyslové výrobky a na všechno zboží dovážené cizími obchodníky působí také v tomto směru.“ (Cit. dílo, str. 265.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 141.] Tato „ustanoveni je“ (města) „chrání před konkurencí cizinců.“ (Tamtéž.)
To už není dílem buržoazie jednotlivých měst, nýbrž buržoazie, která vydává zákony v celonárodním měřítku jako corps de nation[l] nebo třeba jako třetí stav generálních stavů nebo jako Dolní sněmovna. Speci6ckým opatřením městské buržoazie — namířeným proti venkovu — jsou potravní daně a dávky vybírané u bran, vůbec nepřímé daně, které jsou městského původu (viz Hüllmanna[63]), kdežto přímé daně jsou venkovského původu. Mohlo by se zdát, že například potravní daň je daní, kterou si nepřímo ukládá samo město. Venkovan ji sice musí zálohovat, ale pak si ji dá uhradit v ceně produktu. Ale ve středověku tomu tak nebylo. Poptávka po venkovanových produktech — pokud je vůbec proměňoval ve zboží a peníze — byla většinou násilně omezena hranicemi města, takže venkovan neměl možnost zvýšit cenu svého produktu o celou sumu městské daně.
„Městské podnikání ve Velké Británii mívalo zřejmě větší převahu nad podnikáním venkovským než dnes. Mzdy v zemědělství se dnes blíží víc mzdám v průmyslu a zisky z kapitálu používaného v zemědělství se víc blíží ziskům z kapitálů používaných v obchodě a průmyslu, než tomu bylo v minulém století“ (tj. 17. stol.) „nebo na začátku tohoto“ (18.) „stotetí. Tuto změnu můžeme považovat za nutný, třebaže značně opožděný důsledek mimořádné podpory, která se poskytovala městskému podnikáni. Přitom se v městech za čas nahromadí tolik kapitálu, že v těch odvětvích podnikání, která jsou vlastní městům, se již nemůže uplatnit s dřívějším ziskem. Tato odvětví podnikání mají jako všechna ostatní odvětví podnikání své meze a vzrůst kapitálu zvětšuje konkurenci mezi nimi, a tím snižuje zisky. Pokles zisku ve městě nutí kapitály, aby se přelévaly na venkov, kde se pak vytváří nová poptávka po zemědělských dělnících, a tím se zvyšují jejich mzdy. Kapitál se pak rozlévá takříkajíc po celém povrchu zeměkoule a nalézá použití v zemědělství. Tak se částečně vraci venkovu, na jehož úkor se většinou původně ve městě nahromadil.“ (Cit. dílo, str. 266—267.) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 141 až 142.]
V kapitole 11 první knihy snaží se pak Smith určit „přirozenou míru renty“ — třetího prvku, který konstituuje hodnotu zboží. To si necháme na pozdější dobu; nejdříve se ještě jednou vrátíme k Ricardovi.
Z toho, co bylo řečeno, je jasné tolik: jestliže A[dam] Smith ztotožňuje „přirozenou cenu“ čili cenu nákladů zboží s jeho hodnotou, děje se tak, až když se vzdal svého správného názoru na hodnotu a nahradil ho názorem, který mu vnucují jevy vyvolávané konkurencí a který z nich vyplývá. V konkurenci nevystupuje jako regulátor tržních cen, takříkajíc jako imanentní cena — jako hodnota zboží — hodnota, nýbrž cena nákladů. Sama tato cena nákladů vystupuje však zase v konkurenci jako něco, co je dáno, určeno danými průměrnými mírami mzdy, zisku a renty. Proto se Smith snaží určit tyto tři prvky samostatně, nezávisle na hodnotě zboží a pohlíží na ně naopak jako na prvky „přirozené ceny“. Ricardo, který se hlavně zaměřil na vyvrácení tohoto Smithova ǁ560ǀ omylu, nicméně přejímá jeho nutný, avšak u něho samého, kdyby byl důsledný, nemožný výsledek — ztotožnění hodnot s cenami nákladů.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a Viz předešlá kapitola zde. (Pozn. red.)
b — mimochodem. (Pozn. red.)
c Zde vidí pan Rodbertus, že v Anglii se semeno „kupuje“.
d — doslova „příběh učí“; přeneseně: morální ponaučení, závěr. (Pozn. red.)
e — výslovně, speciálně. (Pozn. red.)
f Je možné, že se míra nadhodnoty (například v důsledku nestejné délky pracovní doby) v různých sférách výroby nevyrovnává. Vyrovnáni míry nadhodnoty není nutné proto, že se vyrovnávají samy nadhodnoty.
g Zde by mohl pan Roscher opět vidět, co rozumí Angličan „třídou peněžníků“ [monied class]. Zde se tato třída přímo staví proti „podnikavé části společnosti“.[60]
h — tudíž. (Pozn. red.)
i — v originálu: „amis de commerce“, jak je nazýval Fourier. (Pozn. red.)
j — tj. o většině bohoslovců, kteří vystudovali na veřejné náklady a z té či oné příčiny nesložili kněžský slib (cit. dílo, str. 276) [srov. čes. vyd., sv. I, str, 145.] (Pozn. red.)
k — finanční aristokracie, bankéři. (Pozn. red.)
l — hlavní část národa. (Pozn. red.)
51 Viz Jean-Baptiste Say, „Traité dʼéconomie politique...“, Cinquième édition, sv, I, Paříž 1826, str. LXXXIII až LXXXIV (nebo též 6. vyd., Paříž 1841, str. 41).
52 Marx počítal k dvanácti kapitolám (VIII— XVIII a XXIX) Ricardovy knihy, které se zabývají daněmi ve vlastním slova smyslu, i kapitoly XXII a XXIII („Vývozní prémie a dovozní zákazy“ a „Výrobní prémie“), jež se rovněž dotýkají otázek zdanění. Podle Ricardovy teorie se prémie platí z fondu, který se vytváří z těch či oněch daní placených obyvatelstvem.
53 Viz poznámku [12] v 1. části „Teorií o nadhodnotě“.
54 „Životními prostředky, které vcházejí do spotřeby vůbec“ zde Marx rozumi jednak individuální spotřební prostředky dělníků, jednak pomocné látky, které jsou průmyslovými spotřebními prostředky pro stroje (např. uhlí, olej na mazání atd.).
55 K pojmům „výrobní doba“ a „pracovní doba“ viz poznámku [9].
56 Průměrný zisk je 205/25 % jen v případě, jsou-li kapitály vydané průmyslníkem a kapitalistou stejné. Vezme-li se však v úvahu rozdíl ve velikosti vydaných kapitálů: 800 liber št. u pachtýře a 1300 liber št. u průmyslníka (celkem 2100 liber št.), je při celkovém zisku obou (který se rovná 400) průměrný zisk 
.
57 O názorech Torrense, Jamese Milla a McCullocha viz příslušné oddíly ve 3. části „Teorií o nadhodnotě“.
58 „Číselným poměrem či proporcionálním poměrem velikostí“ různých skupin podnikatelů zde Marx rozumí množství produktů, které každá z těchto skupin přináší na trh.
59 Marx poukazuje na knihu Thomase Corbeta „An Inquiry into the Causes and Modes of the Wealth of Individuals (v tištěné podobě je "Inviduals" pozn. editora)...“, vydanou v Londýně roku 1841, v niž autor tvrdí, že v průmyslu jsou ceny regulovány tím zbožím, které se vyrábí za nejlepších podmínek a které podle jeho názoru právě představuje převládající množství všeho zboží daného druhu (cit. dílo, str. 42—44).
61 Předpokládá se průměrná míra zisku 10 %.
62 Marx má na mysli knihu Jamese Steuarta „An Inquiry into the Principles of Political Oeconomy...“, sv. I, vydanou v Dublinu roku 1770, v níž se líčí proces oddělení města od venkova, který byl provázen přeměnou zemědělství v podnikatelské odvětví, zintenzivňováním práce v zemědělství a vyvlastňováním venkovského obyvatelstva.
63 Míní se kniha Karla Dietricha Hüllmanna „Staedtewesen des Mittelalters“, 4 díly, Bonn 1826—1829.