Quid pro quo

Karel Marx

Quid pro quo^{^[273]}

I
II
III
IV
—————————————————
I

Generál Clausewitz poznamenává ve svém spise o rakousko-francouzském polním tažení z roku 1799, že Rakousko bývalo tak často poráženo, protože plány jeho bitev nebyly ani strategicky, ani takticky vypočteny na skutečné dobytí vítězství, nýbrž na využití předem předpokládaného vítězství.^{^[274]} Obejití nepřítele na obou křídlech, obklíčení, rozptýlení vlastní armády do nejodlehlejších bodů, aby se nepříteli v duchu poraženému zahradily všechny skuliny — tato a podobná opatření k využití vysněného vítězství byla pokaždé nejspolehlivějším prostředkem k zajištění porážky. Co platí o rakouském vedení války, to platí o pruské diplomacii.

Prusko se nesporně snažilo hrát velkou úlohu s malými výrobními náklady. Jakýsi instinkt mu napověděl, že nadešla příznivá chvíle, kdy pokvete pšenice prostřednostem. Francie vídeňských smluv, Francie Ludvíka Filipa byla pouhým dekretem překřtěna z království na císařství^{^[275]}, aniž se pohnulo jediným hraničním kamenem v Evropě. K tomu, aby se 2. prosinec stal travestií 18. brumairu, nebylo třeba italského tažení z roku 1796 a výpravy do Egypta^{^[276]} stačilo založit gaunerskou Společnost 10. prosince a uspořádat vuřtovou přehlídku v Satory. Prusko vědělo, že velmoci nesdílejí tak docela iluzi francouzských rolníků o vzkříšení skutečného Napoleona. Všichni se mlčky shodovali, že dobrodruh, který měl ve Francii hrát Napoleona, převzal nebezpečnou úlohu a mohl se tedy každou chvíli stát nebezpečným oficiální Evropě. Francie mohla trpět falešné císařství jen potud, pokud se zdálo, že Evropa této frašce věří. Šlo tedy jen o to usnadnit komediantovi jeho roli a zajistit mu v parteru i na galerii zdatnou klaku. Pokaždé, když vnitřní poměry ve Francii začínaly být neudržitelné — a dva roky jsou zřejmě maximální doba, za niž se toto rokokové císařství otočí kolem své osy — muselo se dovolit bývalému vězni z Hamu (viz poznámku ^[261]) nějaké zahraniční dobrodružství. Pak přišla v Evropě na pořad dne travestie některého článku napoleonského programu proveditelná na druhé straně francouzské hranice. Hortensiin syn směl vést válku, ale jen pod motem Ludvíka Filipa: „La France est assez riche pour payer sa gloire.“^{^[a]} Starý pruský král^{^[b]}, muž s prázdnou hlavou, pravil jednou, že jeho Prusko se liší od Pruska Bedřicha Velikého tím, že to bylo v abstraktním protikladu ke křesťanství, zatímco jeho Prusko překonalo přechodné období fádního osvícenství a proniklo k hlubokému niternému pochopení zjevení. Podobně í starý Napoleon ulpíval na plochém racionalistickém předsudku, že pro Francii je válka výhodná jen tehdy, platí-li cizina výdaje, kdežto Francie sklízí příjmy. Jeho melodramatický náhradník pronikl naproti tomu k hlubokomyslnému názoru, že Francie si musí sama zaplatit svou válečnou slávu, že zachování jejích starých hranic je přírodní zákon a že všechny jeho války musí být „lokalizovány“, tj. musí se pohybovat uvnitř omezeného prostoru, který mu Evropa pokaždé blahovolně přidělí, aby zde zahrál svou roli. Jeho války proto ve skutečnosti Francii jen periodicky pouštějí žilou, obohatí ji o nový státní dluh a připraví ji o jednu starou armádu.

Po každé takové válce se však objeví určité závady. Francie je rozladěna; ale Evropa zpočátku dělá, co může, aby belle France^{^[c]} rozmluvila její vrtochy. Hraje si na Barnuma této Dutchfish^{^[d]}. Což nebyl Bonaparte po válce s Ruskem zahrnut všemi divadelními atributy rozhodčího soudce Evropy? Což nejezdil baron von Seebach sem a tam z Drážďan do Paříže a z Paříže do Drážďan?^{^[277]} Což si ho nepředcházeli travič Orlov a padělatel Brunnov?^{^[278]} Což nevěřili černohorský kníže a Jakob Venedey v jeho všemohoucnost?^{^[279]} Což mu nebylo dovoleno prosazovat pod firmou věrolomnosti ruské požadavky proti Anglii? Což neprohlásily „Times“ ruský mír, který Palmerston zpečetil zradou Karsu a negativní velikostí svého vlastního generála Williamse,^{^[280]} za Bonapartovu zradu na Anglii? Což nebyl vyhlášen jako nejchytřejší hlava Evropy? Což neobsadil za války všechna hlavní města ne sice moderního, zato však antického světa^{^[281]}, a neukazovalo snad jeho blahovolné vyklizení Dardanel na dalekosáhlé plány? Starý Napoleon sáhl vždy po tom, co leželo nejblíž. Zdánlivá rezignace Napoleona v novém vydání svědčí machiavellistické nevyzpytatelnosti. Odmítl dobré jen proto, že usiloval o lepší. A konečně, což nebyla pařížská mírová smlouva korunována „výstrahou“ Evropy na adresu protibonapartistických novinářů gigantického státu Belgie?^{^[282]}

Mezitím uplynuly dva normální roky rotace pseudonapoleonské Francie kolem vlastní osy. Oficiální představitelé Evropy se domnívali, že zatím učinili dost pro velikost tohoto muže. Bylo mu dovoleno, aby se plavil v průvodu Angličanů do Číny^{^[283]} a dosadil z pověření Rusů plukovníka Cuzu do podunajských knížectví. jakmile však překročil — byť jen zkusmo — sotva postižitelnou hranici mezi hrdinou a šaškem, který představuje hrdinu, byl ihned s posměchem poslán zpět do vykázaných mu mezí. jeho intriky proti Spojeným státům severoamerickým, jeho pokus obnovit obchod s otroky (viz poznámku [162]), jeho melodramatické výhrůžky Anglii, jeho protiruská demonstrace se Suezským pruplavem, kterou ho pověřilo Rusko, aby byla v očích Johna Bulla ospravedlněna Palmerstonova ruská opozice proti projektu — to všechno zkrachovalo. Pouze proti maličkému Portugalsku směl vystupovat jako velikán (viz poznámku [162]), aby tím víc vyniklo, jak maličký je vůči velmocem. Ba i Belgie se začala opevňovat, a dokonce Švýcarsko deklamovalo „Viléma Tella“^{^[284]}. Oficiální mocnosti Evropy zřejmě potkalo to, co v minulých dobách tak často zmýlilo astronomy — nesprávný výpočet rotační doby.

Mezitím uběhly dva roky rotace lesser Empire^{^[e]} kolem vlastní osy. Za první rotace — 1852 až 1854 — došlo k nehlučnému zvětrání, které bylo sice cítit, nebylo však slyšet. „Safety valve“^{^[f]} tu byla ruská válka. Jinak to vypadalo za druhého oběhu v letech 1856 až 1858. Vnitřním vývojem ve Francii byl Pseudobonaparte mrštěn zpět k momentu státního převratu. Orsiniho granáty věštily bouři. Nešťastný milenec Miss Couttsové se musel poděkovat ve prospěch svých generálů. Francie, neslýchaná věc, byla podle španělského zvyku — operace byla provedena pod hvězdou plynatostí trpící Eugenie — rozdělena na pět generálních kapitanátů^{^[285]}. Zřízením regentství byla moc fakticky přenesena z císařského Quasimoda na Pélissiera, orleanistického opékače arabského lidského masa.^{^[286]} Ale obnovený terreur^{^[g]} už nenaháněl hrůzu. Holandský synovec bitvy u Slavkova nevyhlížel strašlivě, nýbrž groteskně. Nʼest pas monstre qui veut!^{^[h]} Montalembert si mohl hrát v Paříži na Hampdena^{^[287]} a Proudhon proklamoval v Bruselu louis-filiipismus s acte additionel.^{^[288]} Povstání v Chalonu^{^[289]} ukázalo, že sama armáda pohlíží na restaurované císařství jako na pantomimu, jejíž závěrečná scéna se blíží.

Ludvík Bonaparte dospěl zas k osudné chvíli, kdy oficiální Evropa musela pochopit, že nebezpečí revoluce lze odvrátit jedině travestií některého nového článku starého napoleonského programu. Travestie začala Napoleonovým koncem, ruským tažením. Proč by neměla pokračovat Napoleonovým začátkem, italským tažením? Ze všech evropských postav byla rakouská monarchie nejméně grata^{^[i]}. Prusko se jí potřebovalo pomstít za varšavský kongres, bronzellskou bitvu (viz poznámku [135]) a tažení k Severnímu moři (viz poznámku [171]). Palmerston odjakživa dosvědčoval autentičnost svých civilizačních snah nenávistí k Rakousku. Rusko bylo poděšeno, když Rakousko oznámilo, že jeho banka obnovuje výplaty v hotovosti. Když roku 1846 poprvé od nepaměti rakouská státní pokladna nevykazovala deficit, dalo Rusko signál ke krakovské revoluci (viz poznámku [157]). Konečně Rakousko bylo béte noiret^{^[j]} liberální Evropy. Druhé amfiteatrální attilovské tažení Ludvíka Bonaparta se tedy mělo podniknout proti Rakousku, za známých podmínek: žádné válečné náklady, žádná rozšíření francouzských hranic, „lokalizování“ války v mezích zdravého rozumu, tj. jen na území nutném k tomu, aby se Francii podruhé slavně pustilo žilou.

Za těchto okolností, když už komedie začala, domnívalo se Prusko, že i pro ně nastal okamžik, kdy by mohlo se svolením vrchnosti a dobře pojištěno sehrát velkou roli. Villafrancký mír (viz poznámku [248]) je postavil před celou Evropou na pranýř jako hlupáka. Při velkém rozmachu jeho konstitucionalismu, rozmachu, který lze dokázat tím, že jeho státní dluh roste geometrickou řadou, pokládalo za vhodné přiložit na ránu náplast blue book of its own make^{^[290]}. V dalším článku si poslechneme jeho apologii.

Jestliže regentské Prusko mluví tak, jak píše, pak lze snadno vysvětlit jeho talent, který znovu osvědčilo v evropské Komedii plné omylů^{^[k]}, talent nejen nesprávně chápat, ale také být nesprávně pochopeno. Prusko se v tom poněkud podobá Falstaffovi, který nejenže byl sám vtipný, ale byl i pro ostatní terčem vtipů. 14. dubna přibyl arcivévoda Albrecht do Berlína, kde setrval až do 20. dubna. Měl sdělit regentovi^{^[l]} jedno tajemství a předložit mu jeden návrh. Tajemství se týkalo chystaného rakouského ultimáta Viktoru Emanuelovi. Návrh se týkal války na Rýně. Arcivévoda Albrecht by operoval s 260 000 Rakušany a jihoněmeckým spolkovým sborem na druhém břehu horního Rýna, zatímco pruské a severoněmecké sbory by vytvořily severní armádu na Rýně pod pruským vrchním velením. Místo jednoho „spolkového vojevůdce“ by společně rozhodovali z jednoho hlavního stanu František Josefa princ regent.

Prusko s potlačovaným rozhořčením odmítlo ihned nejen válečný plán, nýbrž „vyslovilo arcivévodovi Albrechtovi také energické námitky proti unáhlenému předložení ultimáta“.

Když Prusko uvede do chodu donkeypower^{^[m]} (v horsepower^{^[n]} se jak známo počítá výkon velikých strojů) své výřečné mazanosti, neodolá mu nikdo, nejméně pak Rakušané. Regent a jeho čtyři sateliti — Schleinitz, Auerswald, Bonin a pan dr. Zabel — byli „přesvědčeni“, že Rakousko „přesvědčili“.

„Když arcivévoda Albrecht opustil 20. dubna Berlín,“ praví se v jedné polooficiální pruské zprávě, „domnívali se všichni, že smělý plán dne byl odložen... Ale — běda! — několik hodin po jeho odjezdu oznámil telegraf z Vídně, že ultimátum bylo odesláno!“^{^[291]}

Když válka vypukla, zdráhalo se Prusko vyhlásit neutralitu. Schleinitz nám v „Depeši pruským misím u německých dvorů datované v Berlíně 24. června“^{^[292]} odhaluje tajemství tohoto hrdinského rozhodnutí.

„Prusko,“ šušká, „se nikdy nevzdalo svého postavení zprostředkující mocnosti“ (v jedné depeši se praví mediační mocnosti). „Jeho hlavní snaha od vypuknutí války směřovala spíš k tomu, zachovat si toto postavení tím, že odepře dát ujištění o své neutralitě, vyvaruje se jakéhokoli závazku vůči kterékoli straně a tak zůstane naprosto nezaujaté a volné pro zprostředkovací akci.“

Jinými slovy: Rakousko a Francie, dvě svářící se strany, se vyčerpají ve válce „lokalizované“ prozatím na italskou arénu, zatímco Anglie jako neutrál (!) zůstane daleko v pozadí. Neutrálové se sami paralyzovali a bojovníci mají svázané ruce, protože budou potřebovat pěsti. Mezi oběma se vznáší Prusko, „naprosto nezaujaté a volné“ — euripidovský deus ex machina. Prostředník na tom byl odjakživa lépe než krajnosti. Kristus to dotáhl dál než Jehova, svatý Petr dál než Kristus, kněžour dál než svatí a Prusko, tento ozbrojený prostředník, to dotáhne dál než protivníci a neutrálové. Jistě nastanou eventuality, kdy Rusko a Anglie dají signál k zakončení komedie. Pak zezadu vpašují Prusku do kapsy své tajné instrukce, a ono si zepředu nasadí masku Brenna^{^[293]}. Francie nebude vědět, zda Prusko neprostředkuje pro Rakousko, Rakousko nebude vědět, zda Prusko neprostředkuje pro Francii, a oba nebudou vědět, zda Prusko neprostředkuje proti oběma pro Rusko a Anglii. Prusko bude mít právo požadovat od „všech stran“ důvěru a vzbuzovat na všech stranách nedůvěru. To, že není vůči nikomu vázáno, bude svazovat všechny. Kdyby se Prusko prohlásilo neutrálním, pak by se navíc nedalo zabránit, aby se Bavorsko a ostatní členové Německého spolku nepostavili na stranu Rakouska. Jako ozbrojený prostředník s neutrálními velmocemi, které by mu kryly boky a týl, s mlhavým obrazem své neustále hrozící perspektivy „německého“ velečinu, mohlo naproti tornu doufat, že zatímco podniká stejně mysteriózní jako dlouho promýšlené kroky na záchranu Rakouska, podaří se mu na čas nějak šikovně diskontovat směnku na hegemonii v Německu. Jako hlásná trouba Anglie a Ruska mohlo vzbudit respekt Německého spolku, jako paciftkátor Německého spolku se mohlo vlichotit Anglii a Rusku.

Tedy nejen německá velmoc, nýbrž evropská velmoc a k tomu „zprostředkující mocnost“ a nadto tyran Spolku! V průběhu událostí se ukáže, jak Schleinitz stále víc a víc zabředá v tomto stejně mazaném jako vznešeném sledu myšlenek. Toto až dosud páté kolo u evropské státní káry, velmoc „by courtesy“ (viz poznámku ^[165]), evropská osoba „on sufferance“ — týž Prušák se nyní pověřuje grandiózním postavením „quos ego !“^{^[294]} A to ne proto, že tasí meč, nýbrž proto, že jen hodí pušku na rameno a neprolije nic jiného než regentovy slzy a inkoust jeho satelitů. Že Prusko nedosáhlo ani slávy „Mittlera“ z Goethova „Spříznění volbou“, nebylo vskutku jeho vinou.

Prusko pochopilo, že se v prvním aktu musí mračit na Rakousko, zaplašit sebemenší podezření Ludvíka Bonaparta a především se dobrým chováním zavděčit Rusku a Anglii.

„Dosáhnout tohoto pro naše vlastní zájmy tak důležitého cíle,“ doznává Schleinitz v citované již depeši, „při pobouření, jež vládlo v mnoha německých státech, nebylo lehké. Kromě toho je sotva nutno připomínat, že směr naší politiky se v této věci rozcházel s politikou velkého počtu německých vlád a že zejména Rakousko s ním nesouhlasilo.“

Přes všechny tyto nesnáze sehrálo Prusko se zdarem roli četníka Německého spolku. Od konce dubna do konce května rozvinulo svou zprostředkovací činnost tak, že donutilo své partnery v Německém spolku k nečinnosti.

„Naše snahy,“ praví Schleinitz eufemisticky, „směřovaly především k tomu, zabránit, aby se Spolek předčasně nezapletl do války.“

A zároveň berlínský kabinet otevřel stavidla liberálního tisku, který dokazoval měšťákovi černé na bílém, že jestliže Bonaparte táhl do Itálie, tedy jen proto, aby osvobodil Německo od Rakouska a založil německou jednotu pod vedením hrdiny, který zcela jistě patří národu, neboť byl už dříve prohlášen za „národní majetek“.^{^[295]}

Pruská operace byla poněkud ztížena tím, že „svého času“ mělo poslání nikoli jen zprostředkovat, nýbrž „ozbrojeně“ zprostředkovat. Zatímco mělo krotit válečné choutky, mělo zároveň volat do zbraně. Zatímco rozdávalo zbraně, mělo varovat před jejich použitím:

„Nehrej si se střelnou zbraní,
cítí bolest jako ty.“

„Jestliže jsme zároveň učinili všechna opatření k zabezpečení Německa,“ praví Schleinitz, „které leží uprostřed mezi oběma válčícími velmocemi, a jestliže rovněž spolkové orgány přijímaly za naší spolupráce neustále obranná opatření, vyvstala nám nová povinnost — bdít nad tím, aby se tato opatření náhle neobrátila v útočný prostředek a tím nebylo vážně kompromitováno postavení Spolku a naše vlastní.“

Ovšem „zprostředkující mocnost“ nemohla pochopitelně postupovat jednostranně stále týmž směrem. Navíc vyšly najevo nebezpečné symptomy.

„K naší největší lítosti,“ praví Schleinitz, „byly tu náznaky, že se připravují zvláštní úmluvy ve směru odchylujícím se od naší politiky, a vážnost situace nutně vyvolala z naší strany obavy, že se proto bude bezděčně stále víc uplatňovat tendence k rozpuštění Spolku.“

Aby se zabránilo těmto „nepřístojnostem“ a zahájil se druhý akt „zprostředkování“, byl vyslán do Vídně generál Willisen. Výsledky jeho mise jsou vyloženy v Schleinitzově depeši datované v Berlíně 14. června a adresované pruskému vyslanci ve Vídni Wertherovi. Dokud Schleinitz píše pouze členům Německého spolku, používá in ordinary^{^[o]} známého stylu pruského vládního rady. Píše-li cizím velmocem, děje se tak naštěstí v řeči, kterou nezná. Ale jeho depeše Rakousku! To jsou sáhodlouhé tasemnice frází, vydrhnuté zeleným mýdlem gothajského smýšlení (viz poznámku ^[201]), napudrované suchým kancelářským pískem Ukerské marky^{^[296]} a poloutopené v záplavě perfidního berlínského treacle^{^[p]}.

III

Rozebereme-li jednu část berlínské Blue book^{^[q]}, která je nyní už tři týdny stará, nevede nás k tomu záliba ve starožitnostech, ani zájem o braniborské dějiny. Jde tu naopak o dokumenty, o nichž v této chvíli němečtí liberálové a demokraté vytrubují do světa, že to jsou důkazy budoucího císařského poslání Pruska.

Schleinitzova poslední depeše generálu Willisenovi došla do Vídně 27. května. Wertherovy depeše Schleinitzovi o Willisenově přijetí císařským kabinetem jsou datovány 29. a 31. května. Zůstávají půl měsíce bez odpovědi. Aby se ututlaly všechny rozpory mezi původní „misí“ a její dodatečnou „interpretací“, nejsou do pruské Blue book zařazeny ani Schleinitzovy depeše Willisenovi, ani Wertherovy depeše Schleinitzovi, právě tak jako veškerá jednání mezi princem regentem a Boustrapou^{^[297]}. Rakouský ministr zahraničních věcí Rechberg nemohl nikterak rekonstruovat původní znění, neboť Willisen a Werther mu neměli předat opis pruských depeší, nýbrž mu je měli jen přečíst. Můžeme si představit situaci ministra, který si následující větný výtvor nesmí přečíst, nýbrž je nucen jej pouze vyslechnout:

„Veden jsa přáním,“ říká Schleinitz, „abych v tak důležité záležitosti učinil naprosté jasno, vynasnažil jsem se ze všech sil vyložit ve svém dopisu adresovaném generálu von Williseriovi naše stanovisko s naprostou určitostí, a to jak pokud jde o to, co my ze své strany zamýšlíme za jistých okolností podniknout, tak i pokud jde o předpoklady, jež nutně musí být podkladem akce, kterou hodláme uskutečnit.“

Než se pan Schleinitz odhodlal k oficiálnímu výkladu Willisenovy mise do Vídně, vyčkal s příznačnou opatrností, až jak se události vyvinou. Rakouská armáda prohrála bitvu u Magenty, vyklidila všechny lombardské pevnosti a ustupovala na celé čáře za Chiese. Gorčakovova cirkulární depeše malým německým státům, v níž se jim hrozí knutou a přikazuje přísná neutralita, se dostala do tisku.^{^[298]} Derby, podezíraný z tajných sympatií k Rakousku, se poděkoval ve prospěch Palmerstona. Konečně 14. června — téhož dne, kdy byla odeslána Schleinitzova depeše Wertherovi — přinesl „Preussischer Staats-Anzeiger“^{^[299]} výnos o mobilizaci šesti pruských armádních sborů. Willisenova mise do Vídně, a vzápětí tato mobilizace! Celé Německo mluvilo jen o pruské rekovné rozvážnosti a rozvážné rekovnosti.

Přejděme konečně ke Schleinitzově depeši pruskému vyslanci ve Vídni. „Šlechetná slova“ unikla regentovi ze rtů. Dále vykládal Willisen cosi o „nejpoctivějších úmyslech“, o „nejnezištnějších plánech“ a „nejdůvěrnější důvěře“ a hrabě Rechberg „vyslovil souhlas se stanoviskem, jež jsme zaujali“, avšak týž Rechberg, vídeňský Sokrates, projevil přání, aby se diskuse konečně snesla z nadoblačných výšin frází na reálnou všední zemi. „Zvláštní význam“ přikládal tomu, aby „uviděl“ pruské „intence zformulované“. Prusko se tedy chystá „precizovat“ Schleinitzovým pérem „intencí“ Willisenovy „mise“. Proto shrnuje „níže úmysly, o nichž jsme informovali při vídeňské výměně myšlenek“, kteréžto „shrnující níže“ stručně reprodukujeme. Prusko prý má „za pevného předpokladu stálé úmysly“ — to byl celý vtip Willisenovy mise. Schleinitz by byl měl raději říci, že Prusko má pružné úmysly za stálého předpokladu. Předpokladem bylo, že Rakousko přenechá Prusku iniciativu v Německém spolku, vzdá se separátních smluv s německými dvory, zkrátka ponechá na čas Prusku hegemonii v Německu; úmyslem bylo zajistit Rakousku „držení italského území založené na smlouvách z roku 1815“ a „usilovat o mír na této základně“. Vztahy Rakouska k ostatním italským státům a „vztahy těchto států“ pokládá Prusko za „otevřenou otázku“. Kdyby snad rakouské „državy v Itálii byly vážně ohroženy“, Prusko „se pokusí o ozbrojené zprostředkování“ a

„podle úspěchu tohoto zprostředkování bude pokračovat v úsilí o dosažení shora vytčeného cíle tak, jak to vyžadují jeho povinnosti jako evropské mocnosti a vysoké poslání německého národa“.

„Je v našem vlastním zájmu,“ praví nezaujatý Schleinitz, „abychom nepřišli s naším zákrokem příliš pozdě. Ale pokud jde o volbu okamžiku jak pro zprostředkování, tak pro další akci Pruska, jež z něho vyplývá, je třeba přenechat ji volnému uvážení královského dvora.“

Schleinitz tvrdí předně, že tuto „výměnu myšlenek“ zprostředkovanou Willisenem označil Rechberg za „výměnu smýšlení“; za druhé, že úmysly a předpoklady Pruska „by se měly setkat se souhlasem císařského dvora“, a za třetí, že Rechberg, zřejmě nepřítel čistého myšlení, chtěl, aby „výměna myšlenek“ byla přeměněna ve „výměnu nót“, aby „shoda obou kabinetů byla písemně stvrzena“, zkrátka aby pruský „předpoklad“ a pruský „úmysl“ byly „konstatovány“ černé na bílém. Zde se však bouří Schleinitzovo ušlechtilé vědomí. Jaký cíl sleduje Rechbergův požadavek? Ve skutečnosti přeměnu našich „nejtajnějších, s důvěrou sdělených politických myšlenek v závazná ujištění“. Schleinitz pořádá opravdová tajná politická myšlenková cvičení a Rechberg by chtěl uvěznit nepostižitelnou myšlenku do profánních nót! Quelle horreur^{^[r]} pro berlínského myslitele! K tomu by takováto výměna nót vypadala jako „záruka“ rakouských držav v Itálii. Jako by Prusko vůbec chtělo něco zaručovat! Kromě toho by výměna myšlenek rouhavě přeměněná ve výměnu nót mohla být z „francouzské a ruské strany ihned a zcela logicky pochopena jako engagement formel^{^[s]} a jako vstup do války“. Jako by Prusko vůbec kdy zamýšlelo vstoupit do války nebo jako by se chtělo před některou stranou kompromitovat, a dokonce před Francií a Ruskem! Konečně, a to je to hlavní, takováto výměna nót by „zřejmě učinila zamýšlený pokus o zprostředkování neproveditelným“. Rakousko pak musí pochopit, že nejde ani o jeho italské državy, ani o smlouvy z roku 1815, ani o francouzskou uzurpaci, ani o ruskou světovládu a vůbec o žádné přízemní zájmy, nýbrž že evropské zápletky vznikly spíše jen proto, aby Prusko mohlo zaujmout nové vznešené „postavení“ jako „zprostředkující mocnost“. Ani Shakespearův otrapa, který usne jako kotlář a probudí se jako lord^{^[300]}, nemluví tak dojemně jako Schleinitz, když ho přepadne utkvělá myšlenka, že Prusko je povoláno stát se evropskou „ozbrojenou zprostředkující mocností“. Jako tarantule ho bodá a pronásleduje „uneasy conviction, that he ought to act up to his newborn sublimity of character“^{^[t]}.

„Důvěra“, s níž Schleinitz šušká Rechbergovi do ucha utkvělou myšlenku o poslání Pruska jako zprostředkující mocnosti, mu dovoluje, jak říká, „doufat, že se u císařského dvora setká s důvěrou odpovídající naší“. Co se týče Rechberga, ten žádá kopii této Schleinitzovy kuriózní nóty. Aby dokumentoval pruskou důvěru, prohlašuje Werther, že je „podle svých instrukcí“ zmocněn přečíst nótu ústně, avšak za žádnou cenu nesmí tento corpus delicti dát z rukou. Nato Rechberg žádá, aby ho Werther doprovodil k Františku Josefovi do Verony, aby tak císař „byl alepoň ústně přesně a úplně zpraven o názorech Pruska“. Pruská důvěra se zpěčuje i tomuto požadavku a Rechberg poznamenává s ironickou rezignací, že není-li „ve své odpovědi s to sledovat zcela správně všechny vývody belínské depeše“, budiž to připsáno na vrub okolnosti, že zná Schleinitzovy větné výtvory jen z poslechu.

Rechbergova odpověď, adresovaná rakouskému vyslanci v Berlíně Kollerovi, je datována ve Veroně 22. června. Vzbuzuje pochybnost o tom, že Willisenova mise z konce května odpovídá berlínskému výkladu této mise z poloviny června.

„Po svých dřívějších rozhovorech s ním“ (Wertherem) „a s generálem von Willisen,“ praví Rechberg, „jsem nevěřil, že berlínský kabinet bude vůči nám ještě nyní natolik rezervovaný, že se dokonce vystříhá jakéhokoli písemného dokladu o svých úmyslech.“

Ještě méně však Willisenova mise připravila Rechberga na vznešené poslání Pruska jako ozbrojené zprostředkující mocnosti Evropy. To, oč doopravdy běží, praví Rechberg, je „nezávislost Evropy proti nadvládě Francie“. Události samy odhalily prázdnotu a nicotnost „záminek“,

„jimiž se naši odpůrci snažili okrašlovat své pravé úmysly až do doby, než dozrají“. „Kromě toho má Prusko jako člen Německého spolku závazky a setrvá-li v postavení prostředníka, může to být s těmito závazky kdykoli neslučitelné.“

Konečně Rakousko doufalo, že uvidí Prusko na své straně „jako straníka“, a proto ihned popřelo jeho poslání „prostředníka“. Jestliže se tedy Rakousko už na počátku italských zápletek vyslovilo proti pruským „pokusům zaujmout postavení prostředníka“, je nabíledni, že tím méně může někdy schvalovat „ozbrojené zprostředkování Pruska“.

„Ozbrojené zprostředkování,“ praví Rechberg, „jak je to už v samém pojmu, zahrnuje v sobě možnost války proti oběma stranám. Taková možnost války však mezi Pruskem a Rakouskem naštěstí neexistuje, a proto si nedovedeme představit pro vztah mezi těmito dvěma mocnostmi možnost ozbrojeného zprostředkování Pruska. Název i sama věc musejí zřejmě zůstat tomuto vztahu navždy cizí.“

Jak je vidět, Rechberg odporuje Schleinitzově depeši a jejímu výkladu Willisenovy mise. Zjišťuje, že Prusko od konce května změnilo tón; přímo popírá, že Rakousko kdy uznalo vznešené poslání Pruska jako ozbrojené zprostředkující mocnosti. Schleinitz dluží vysvětlení tohoto nedorozumění číslo 2 (k prvnímu došlo mezi arcivévodou Albrechtem a princem regentem) uveřejněním svých depeší Willisenovi a Wertherových depeší jemu samému.

Ostatně Rechberg odpovídá jako Rakušan, a proč by se měl Rakušan vůči Prusovi přetvařovat? Proč by nemělo Prusko „zaručit“ Rakousku jeho italské državy? Což neodpovídá takováto záruka, táže se Rechberg, duchu vídeňských smluv?

„Mohla by snad Francie v době po vídeňském kongresu, ba až po naše dny doufat, že najde jednoho jediného osamoceného protivníka, kdyby chtěla zvrátit některou důležitou část evropského pořádku stanoveného smlouvami? Francie nemohla ani pomyslit na to, že by se lokalizovanou válkou dotkla poměrů v držbě.“

Ostatně „výměna nót“ prý neznamená ještě „smluvní záruku“. Rakousko prý jen „chtělo vzít na vědomí“ dobré úmysly Pruska. Avšak Schleínitzovi k vůli uchová jeho úplně tajné politické myšlenky v úplné tajnosti. Co se týče míru, poznamenává Rechberg, může Prusko dávat Francii tolik mírových návrhů, kolik je mu libo,

„za předpokladu, že se tyto návrhy nedotknou územního stavu z roku 1815 ani svrchovaných práv Rakouska a ostatních italských vládců“.

Jinými slovy, Rakousko není ve svých „důvěrných sděleních Prusku“ jako zprostředkující mocnosti ochotno překročit rámec nic neříkajících frází. Jakmile však Prusko

„vystoupí jako aktivní spojenec, pak může být řeč o vypracování mírových podmínek vůbec už jen ve společné vzájemné shodě“.

Nakonec vkládá Rechberg své prsty do pruských ran. Rakousko prý souhlasilo s „úmyslem“ pruské iniciativy ve Spolkovém sněmu za „předpokladu“, že pruská výměna myšlenek se změní ve výměnu nót. S pádem premisy padá i závěr. Sám Schleinitz s chápavostí jemu vlastní „pochopí“, že ježto Berlín „nepřevzal v žádném směru nějaký závazek, který by ho svazoval“, ježto sám „odsunul okamžik, kdy učiní svá rozhodnutí formou ozbrojeného zprostředkování“, do daleké „budoucnosti a vyhradil si právo svobodně jej zvolit“, musí si i Vídeň ze své strany „zachovat neomezenou svobodu, pokud jde o vztahy v Německém spolku“.

Pruský pokus vymámit na Rakousku nadvládu v Německu a plnou moc pro vznešenou úlohu evropské zprostředkující mocnosti skončil tedy naprostým nezdarem, zatímco proběhla mobilizace šesti pruských armádních sborů. Prusko bylo Evropě dlužno vysvětlení. Proto prohlašuje Schleinitz ve své „cirkulární depeši z 19. června pruským vyslanectvím u evropských mocností“;

„Prusko zaujalo svou mobilizací postavení, jež lépe odpovídá současně situaci, aniž se přitom vzdalo zásad umírněnosti... Pruská politika zůstala táž, jakou v italské otázce sledovala od počátku zápletky. Ale Prusko nyní uvedlo i své prostředky, jimiž může přispět k vyřešení této otázky, na výši situace.“

A aby nezůstal ani stín pochybnosti ani o politice, ani o prostředcích, končí depeše slovy, že „úmyslem Pruska je předejít rozštěpení Německa“. Dokonce i toto vyznání bídného hříšníka pokládala regentská vláda za nutné zmírnit „zcela důvěrnými“ sděleními Francii. Ještě těsně před vypuknutím války pověřil Boustrapa svého a regentova společného přítele, malíře válečných výjevů G.^{^[u]}, misí do Berlína. G. se vrátil s nejpřátelštějšími ujištěními. A v době mobilizace putovala do Paříže oficiální a oficiózní zapřísahání takovéhoto obsahu:

„Nechť si však Francie v žádném případě nevykládá vojenská opatřeni Pruska špatně. Neděláme si iluze, víme dobře, jak nerozumná by byla válka proti Francii, jaké by měla nebezpečné důsledky, ale nechť císař uváží, jak těžké je naše postavení. Na vládu prince regenta se činí ze všech stran nátlak. Jsme obklopeni podezíravou nedůtklivostí a musíme s ní počítat.“

Nebo:

„Budeme mobilizovat, ale nechť se to v žádném případě nepokládá za útočné opatření proti Francii. Regent jako quasi hlava Německého spolku je povinen nejen chránit zájmy Spolku, ale také uvnitř země zaujmout postavení, které mu dovolí zabránit unáhlenostem a vnutit ostatním německým státům svou politiku umírněnosti. Nechť to císař správně pochopí a nezanedbá nic, aby nám usnadnil náš úkol.“

Pruské šejdířství přešlo do komičnosti, když Prusko žádalo francouzskou vládu:

„Vládní listy nechť příliš nevynášejí Prusko na úkor Bavorska, Saska atd., to by mohlo Prusko jen kompromitovat.“

Walewski prohlásil tedy plným právem ve své cirkulární depeši z 20. června^{^[301]}:

„Nová vojenská opatření, která byla učiněna v Prusku, nevzbuzují v nás žádné obavy... Pruská vláda prohlašuje, že mobilizací části své armády nesleduje nic jiného než chránit bezpečnost Německa a dosáhnout toho, aby mohla vykonávat spravedlivý vliv na další prostředkování dohody spolu s oběma druhými velmocemi.“

Vznešené poslání Pruska jako ozbrojené zprostředkující mocnosti se stalo už natolik příslovečným mezi velmocemi, že Walewski si mohl dovolit špatný vtip: Prusko prý mobilizuje nikoli proti Francii, nýbrž proti „oběma druhým velmocem“, které by je jinak obraly o jeho „spravedlivý“ vliv na „prostředkování dohody“.

Tak skončil druhý akt pruského prostředkování.

První akt pruského prostředkování — od konce dubna do konce května — vynesl nad Německem rozsudek: „La mort sans phrase“^{^[302]}. Ve druhém aktu — od konce května do 24. června — se ochromení „veliké otčiny“ okrašluje frází Willisenovy mise a arabeskou pruské mobilizace. Závěrečná scéna tohoto druhého aktu se rozvíjí na malých německých dvorech, které dostávají Schleinitzovu nótu k vyslechnutí. Schleinitz stejně jako Stieber má rád „smíšenou“ ústní proceduru. Ze zmíněné již nóty datované v Berlíně 24. června a adresované „pruským misím u německých dvorů“ citujeme zde jen dvě místa. Proč odmítlo Prusko splnit rakouské přání, aby „výměna myšlenek“ byla přeměněna na „výměnu nót“?

„Splnit toto přání,‘ našeptává Schleinitz německým dvorům, „by znamenalo totéž jako zaručit Lombardii. Převzít takovýto závazek vůči neurčitým eventualitám bylo pro Pruoko neproveditelné.“

Z berlínského hlediska nebyla tedy ztráta Lombardie ani „vážným ohrožením rakouských držav v Itálii“, ani „určitou eventualitou“, na kterou číhal pruský meč, aby vyskočil z pochvy.

„Dále bylo nutno,“ pokračuje Schleinitz, „vyvarovat se dokonce každáho formálního závazku, který by mohl změnit naše postavení zprostředkující mocnosti.“

Účelem pruského zprostředkování nebylo tedy změnit „neurčité eventuality“ ve prospěch Rakouska; spíše naopak, posláním všech možných eventualit bylo ponechat „postavení Pruska jako zprostředkující mocnosti“ nezměněno. Zatímco Prusko kategoricky vyžaduje, aby mu Rakousko přenechalo iniciativu v Německém spolku, nabízí mu za to hypotetický ekvivalent pruské dobré vůle, garantované dobrými pruskými úmysly. Cibulová polévka s hrozinkovou omáčkou, jak by řekl berlínský posluha.

V třetím aktu prostředkování se Prusko konečně objevuje v úloze evropské velmoci a Schleinitz zhotovuje depeši ve dvou kopiích, jednu adresuje hraběti Bernstorffovi do Londýna, druhou baronu Bismarckovi do Petrohradu; první má být přečtena lordu Johnu Russellovi, druhá knížeti Gorčakovovi. Polovina depeše se skládá ze samých poklon a omluv. Prusko zmobilizovalo část svých ozbrojených sil a Schleinitz je nevyčerpatelný ve zdůvodňování tohoto smělého činu. Ve všeobecném oběžníku evropským velmocem z 19. června to bylo zajištění německého spolkového území, úloha Pruska jako ozbrojené zprostředkující mocnosti, zejména však snaha „předejít rozkolu v Německu“. V dopise členům Německého spolku má „toto opatření spoutat vojenské síly Francie a podstatně usnadnit postavení Rakouska“. V depeši Anglii a Rusku je důvodem „zbrojení sousedů“, „střežení vývoje událostí“, „přiblížení války k německým hranicím“, důstojnost, zájmy, poslání atd. Ale „naproti tomu“ a „nicméně“ a „opakuji to znovu, pane hrabě, pane barone“, nezamýšlí Prusko svým zbrojením nic zlého. Není „zajisté jeho úmyslem způsobit nové komplikace“. Prusko nesleduje „jiný cíl než ten, o nějž usilovalo před nedávnem v dorozumění s Anglií a Ruskem“. Nous nʼentendons pas malice!^{^[v]} volá Schleinitz. „Přejeme si pouze mír“ a „obracíme se s důvěrou na londýnský a petrohradský kabinet, abychom spolu s nimi nalezli prostředky, jak zabránit krveprolití“.

Ve snaze ukázat, že je hodno důvěry Anglie a Ruska, přísahá Prusko na dvě rusko-anglické teze: První hlásá, že Rakousko přivodilo válku svým ultimátem; druhá, že boj se vede za liberálně správní reformy a za zrušení rakouského protektorátu nad sousedními italskými státy. To, oč usiluje Prusko, je vyrovnání práv rakouského císařského domu s nacionálně liberálním „reorganizačním dílem“. A konečně Prusko věří, jak říká Schleinitz, v selfdenying declarations^{^[w]} Ludvíka Bonaparta.

A tyto banální nechutnosti, to je všechno, co Prusko „s naprostou důvěrou a upřímnou otevřeností“ rozpačitě a zajíkavě předkládá neutrálním velmocem o svých „zprostředkovacích plánech“. Schleinitz, „střízlivý, skromný mladík“, se obává, že by „otázku do určité míry prejudikoval, kdyby své myšlenky ještě více precizoval“. Nicméně jeho utkvělá myšlenka se nakonec přece jen vyloupne: Prusko se cítí „povoláno k úloze ozbrojené zprostředkující mocnosti“. Anglie a Francie nechť uznají toto jeho poslání! Nechť „vysloví své názory na řešení nynějších zápletek a na to, jakým způsobem je učinit přijatelným pro válčící strany“. Zejména nechť dají Prusku instrukce, jež mu dovolí, aby se svolením vrchnosti, tak říkajíc avec garantie du gouvernement^{^[x]}, převzalo roli zprostředkujícího lva! Prusko chce tedy představovat evropského lva, ale tak, jako truhlář Švihlík.

Lev:	Tož vězte: Ač jsem ve lví kůži sice, jsem Švihlík, truhlář, ne snad lev či lvice. A kdybych tady příliš lvovsky řádil, to dobře vím, svým krkem bych to hradil.
Théseus:	Neobyčejně slušná bestie. A jak útlocitná!
Lysandr:	Tenhle lev je chrabrý jako liška.
Théseus:	A chytrý jako husa.^{^[y]}

Schleinitzova depeše má datum 24. června, dne bitvy u Solferina. Její obě kopie ležely ještě na Schleinitzově psacím stole, když přišla do Berlína zpráva o rakouské porážce. Zároveň přinesla pošta depeši lorda Johna Russella^{^[303]}, „v níž“ někdejší „little man^{^[z]} pana Broughama“, „tom-tit of English liberalism“^{^[A]}, herold irských „coercion-bills“^{^[304]} zasvěcuje Prusko do Palmerstonových italských idejí. Magdeburg neleží na Minciu a Bückeburg neleží na Adiži, právě tak jako Harwich neleží na Gangu nebo Salford na Satladži. Ludvík Bonaparte však prohlásil, že nebaží po Magdeburku nebo Bückeburgu. Proč dráždit galského kohouta teutonskou hrubostí? Jack Russell dělá dokonce objev, že bude-li „vítězství“, na bitevním poli „rozhodné“, „budou protivníci pravděpodobně velmi ochotni ukončit vyčerpávající boj“. Opíraje se o tento důvtipný objev, káraje válečné choutky Německa, chvále „umírněné a osvícené chování“ Pruska, Russell důtklivě radí Schleinitzovi, aby se opičil po Anglii „přesně tak“, „jak to dovolí okolnosti v Německu“!! Konečně se tento Jack of all trades^{^[B]} rozpomíná na pruské „vznešené poslání prostředníka“ a s obvyklým lehkým sladkokyselým úšklebkem hází mužíček svému žáku v konstitucionalismu na rozloučenou tato útěšná slova:

„Možná, že už velmi záhy přijde doba, kdy hlasu spřátelených a smiřujících mocností bude dopřáno sluchu a mírové návrhy už nebudou neúčinné!“ (Russelova depeše lordu Bloomfieldovi do Berlína, datovaná v Londýně 22. června.)

Napsal K. Marx
koncem července až v polovině srpna 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 13, 14, 15 a 16
z 30. července, 6., 13. a 20. srpna 1859

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a „Francie je dost bohatá, aby si zaplatila svou slávu.“ (Pozn. red.)

b — tj. Bedřich Vilém III. (Pozn. red.)

c — krásné Francii. (Pozn. red.)

d — doslova „holandské ryby“, v přeneseném smyslu „holandského drzouna“, ti. Ludvíka Napoleona. Smysl celé věty: Dělá Ludvíku Napoleonovi reklamu. (Pozn. red.)

e — malého císařství. (Pozn. red.)

f — pojistným ventilem. (Pozn. red.)

g — hrůzovláda. (Pozn. red.)

h Není netvorem každý, komu se zachce (Victor Hugo, „Napoleón le petit“). (Pozn. red.)

i — oblíbená. (Pozn. red.)

j — „černá ovce“, tj. předmět opovržení a nenávisti. (Pozn. red.)

k Název známé Shakespearovy komedie. (Pozn. red.)

l — tj. Vilémovi I. (Pozn. red.)

m — oslí sílu. (Pozn. red.)

n — koňských silách. (Pozn. red.)

o — zpravidla. (Pozn. red.)

p — sirupu, melasy. (Pozn. red.)

q — Modré knihy. (Pozn. red.)

r Jaká hrůza! (Pozn. red.)

s — formální, oficiální závazek. (Pozn. red.)

t — „znepokojivé přesvědčení, že by měl jednat ve shodě se znovuzrozenou vznešeností svého charakteru.“ (Pozn. red.)

u Patrně Ginaina. (Pozn. red.)

v Nezamýšlíme nic zlého! (Pozn. red.)

w — sebezapíravá prohlášení. (Pozn. red.)

x — s vládní zárukou. (Pozn. red.)

y Shakespeare, Sen noci svatojánské, 5. jednání, I. scéna. (Pozn. red.)

z — mužíček. (Pozn. red.)

A — střízlíček anglického liberalismu. (Pozn. red.)

B — mistr všech řemesel. (Pozn. red.)

273 „Quid pro quo“ (doslova: co za co, jedno místo druhého, ti. záměna pojmů) — tato série Marxových článků, které vycházely v listu „Volk“ (viz poznámku ^[217]) od konce července do poloviny srpna 1859, zůstala neukončená, protože vydávání listu bylo zastaveno.

274 Carl von Clausewitz, „Die Feldzüge von 1799 in Italien und der Schweiz“ [„Tažení z roku 1799 v Itálii a Švýcarsku“]. Obsaženo v „Hinterlassene Werke des Generals Carl von Clausewitz über Krieg und Kriegführung“ [„Literární pozůstalost generála Carla von Clausewitz o válce a válečnictví“], sv. 5, Berlín 1833.

275 Dekretem presidenta Ludvíka Bonaparta z 2. prosince 1852 bylo ve Francii obnoveno císařství a Ludvík Bonaparte sám prohlášen císařem jako Napoleon III.

276 18. brumaire (9. listopad 1799) — státní převrat, jímž byl dovršen proces buržoazní kontrarevoluce ve Francii; tímto převratem bylo svrženo direktorium a nastolena vojenská diktatura Napoleona Bonaparta.

Výprava do Egypta byla podniknuta z podnětu Napoleona Bonaparta a pod jeho velením v květnu 1798; jejím cílem bylo dobýt Egypt a přerušit spojení Anglie s Indií. Tento dobrodružný podnik, který trval přes tři roky, skončil nezdarem.

277 Tím se míní tajná mírová jednání mezi Francií a Ruskem roku 1855, vedená prostřednictvím saského vyslance v Paříži barona Seebacha, který měl významné styky u ruského dvora.

278 Na pařížském kongresu roku 1856 založili vedoucí ruské delegace hrabě Orlov a člen delegace Brunnov svou taktiku na využití anglicko-francouzských rozporů; na kongresu došlo k francouzsko-ruskému sblížení.

279 Ve snaze upevnit svůj vliv na Balkáně podporoval Napoleon III. v letech 1856—1860 černohorského knížete Danila I. v jeho boji proti úkladům Turecka o Černou Horu. Danilo I. usiloval proto o osobní sblížení s Napoleonem III.; ten se stal kmotrem černohorského následníka trůnu.

V letech 1851—1852 uveřejnil Jakob Venedey v listu „Zeitung fúr Norddeutschland“ [„Noviny pro severní Německo“], který vycházel v Hannoveru, řadu článků o Ludvíku Napoleonovi a jeho státním převratu.

280 Turecká pevnost Kars, kterou opevnili Angličané, se v listopadu roku 1855 vzdala Rusům. Přestože obranu pevnosti řídili angličtí důstojníci v čele s generálem Williamsem, počínala si anglická vláda, která měla tajný zájem na oslabení „spojeneckého“ Turecka, vůči obráncům Karsu velmi obojace. Podrobněji o tom viz sérii článků K. Marxe „Pád Karsu“, Spisy 11. Když se však roku 1856 Williams vrátil z ruského zajetí, připravili mu v Anglii skvělé uvítání, dostal vyznamenání a čestné tituly.

281 Tím je myšlen Řím, který Francouzi obsadili roku 1849, dále Atény a Cařihrad, kde byla francouzská vojska za krymské války.

282 Tím se myslí projev francouzského ministra zahraničních věcí Walewského na jednom z posledních zasedání pařížského kongresu roku 1856, v němž požadoval, aby belgický tisk přestal útočit na Napoleona III.; zástupci ostatních států Walewského podporovali.

283 Narážka na účast Francie v druhé „opiové“ válce (1856—1858) proti Číně (viz poznámku [35]).

284 Narážka na nespokojenost, kterou vyvolalo ve Švýcarsku vměšování Napoleona III. do vnitřních záležitostí této země; Napoleon III. žádal na počátku roku 1858, aby mu švýcarská vláda vydala politické emigranty obviněné z účasti na Orsiniho spiknutí.

285 Dekretem z 27. ledna 1858 bylo území druhého císařství rozděleno podle španělského vzoru na pět vojenských okruhů, v jejichž čele stáli maršálové.

286 Dekret o regentství a o zřízení tajné rady byl vydán 1. února 1858, brzy po Orsiniho atentátu na Napoleona III. Pélissier byl členem tajné rady, která v případě, že by na trůn nastoupil císařův nezletilý syn, měla působit jako regentská rada.

Marx naráží na Pélissierovy barbarské činy v roce 1845; při potlačování alžírského povstání bylo na tisíc arabských povstalců, kteří se ukryli v horských jeskyních, zadušeno na Pélissierův rozkaz dýmem velkých ohňů.

287 Narážka na soudní proces, který se konal koncem roku 1858 proti francouzskému publicistovi Montalembertovi, protože v jednom svém článku odsoudil režim druhého císařství. Napoleon udělil odsouzenému milost, ale Montalembert ji odmítl a žádal ospravedlnění. Marx tento proces ironicky srovnává se soudem proti Johnu Hampdenovi, významnému vůdci anglické buržoazní revoluce 17. století, který roku 1636 odmítl zaplatit královskému výběrčímu „lodní peníz“, protože tato daň nebyla schválena Dolní sněmovnou. Soudní proces velmi přispěl k vzrůstu buržoazní opozice proti absolutismu.

288 Marx má na mysli Proudhonovu brožuru „De la justice dans la révolution et dans lʼéglise“ [„O spravedlnosti v revoluci a v církvi“], která vyšla roku 1858 v Paříži. Proudhon zde srovnává vládní principy dynastií Bonapartů a Orleánů a dává přednost principům orleánské dynastie s výhradou, že jsou nezbytné některé demokratické reformy. Marx tuto výhradu ironicky srovnává s Acte additionel (dodatečným zákonem) — ústavními články, které vydal ve Francii Napoleon I. roku 1815 po svém návratu z Elby.

289 Míní se tu neúspěšné republikánské povstání příslušníků armády v Châon-sur-Saône 6. března 1858. (Viz Marx-Engels, Spisy 12, Znamení doby).

290 Blue book of its own make [Modrá kniha vlastní výroby] — tak nazývá Marx analogicky podle anglických Modrých knih diplomatické dokumenty rakousko-italsko-francouzské války z roku 1859, které uveřejnila pruská vláda v „Neue Preussische Zeitung“ v červenci 1859; 30.— 31. července je přetiskl augsburský list „Allgemeine Zeitung“.

Blue Books [Modré knihy] — společný název pro publikace materiálů anglického parlamentu a diplomatických dokumentů ministerstva zahraničních věcí. Modré knihy, nazývané tak podle modrých desek, vycházejí v Anglii od 17. století a jsou hlavním oficiálním pramenem hospodářských a diplomatických dějin této země.

291 Z úvodníku „Dvě rakouské mise“ v berlínské „National-Zeitung“ (ranní vydání) z 24. července 1859.

292 „National-Zeitung“ z 24. července 1859.

293 Roku 390 před naším letopočtem vtrhli Galové do Říma a po dlouhém obléhání Kapitolu se podle pověsti uvolili, že za velké výkupné z města zas odtáhnou. Když však bylo zlato zváženo, hodil galský vůdce Brennus s výkřikem „Vae victis!“ („Běda přemoženým!“) na misku se závažím svůj těžký meč a porušil tak původní ujednání.

294 „On sufferance“ („z blahovůle“, „z milosti“) — v anglickém právu se tak označuje nárok osoby na majetek nebo titul z milosti, nikoli podle zákona.

„Quos ego!“ („Já vám dám!“) — tak hrozí Neptun ve Vergiliově „Aeneidě“ větrům, které bez jeho vědomí rozpoutaly bouři na moři.

295 Princ Pruský, který byl v říjnu 1858 ustanoven regentem, byl jedním z hlavních viníků brutálních zásahů vojska proti berlínskému obyvatelstvu před 18. březnem 1848 a za březnových bojů uprchl ze strachu před lidem do Anglie. Jeho palác byl prohlášen za národní majetek.

296 Ukerská marka — severní část braniborské provincie v Prusku, opora reakčního pruského junkerstva.

297 Boustrapa — přezdívka Ludvíka Bonaparta, vytvořená z prvních slabik názvů měst Boulogne, Strassbourgu (Štrasburku) a Paříže. Touto přezdívkou se naráželo na jeho pokusy o bonapartistický puč ve Štrasburku (30. září 1836) a Boulogni (6. srpna 1840) a na státní převrat z 2. prosince 1851 v Paříži, jímž byla ve Francii nastolena Bonapartova diktatura.

298 Text Gorčakovovy depeše z 27. května 1859 ruským diplomatickým zástupcům v německých státech byl otištěn v listu „Lʼ Indépendance belge“ a přetištěn 16. června 1859 v 167. čísle augsburské „Allgemeine Zeitung“.

299 „Königlich Preussischer Staats-Anzeiger“ [„Královský pruský státní věstník“] — německý deník, oficiální orgán pruské vlády; pod tímto názvem vycházel v Berlíně od roku 1851 do roku 1871. Od roku 1819 do dubna 1848 vycházel pod názvem „Allgemeine Preussische Staats-Zeitung“ [„Všeobecné pruské státní noviny“] a od května 1848 do července 1851 pod názvem „Preussischer Staats-Anzeiger“.

300 Kotlář Kryštof Sly, postava ze Shakespearovy komedie „Zkrocení zlé ženy“, předehra.

301 „National-Zeitung“ (večerní vydání) ze 4. července 1859.

302 „La mart sans phrase“ („Smrt bez dalších řečí“) — slova, kterými odpověděl abbé Sieyès v lednu 1793 při jmenovitém hlasování v Konventu na otázku, jaký rozsudek má být vynesen nad bývalým králem Ludvíkem XVI.

303 Míní se depeše Johna Russela anglickému vyslanci v Prusku Bloomfieldovi z 22. června 1859; její text byl otištěn v augsburské „Allgemeine Zeitung“, čís. 199 z 18. července 1859.

304 „Coercion-bills“ — výjimečné zákony přijaté v roce 1833 a 1847, jejichž cílem bylo potlačení irského revolučního hnutí. Uvalily na Irsko stav obležení a poskytly anglickým úřadům despotické plné moci.

Karel Marx

Quid pro quo[273]

Quid pro quo^{^[273]}