Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Rakousko, Prusko a Německo ve válce
Vídeň 10. května 1859
Netrpělivost a zklamání vídeňské veřejnosti nad hlemýždím tempem války, která se tak vleče, ačkoli začala zdánlivě tak rázně, přiměly vládu, že vylepila na zdi hlavního města tento plakát:
„Pravděpodobnost, že protivník se může během několika hodin dovědět z rakouských novin všechny zprávy o pohybech císařské armády a využít je pro sebe, ukládá nám povinnost postupovat při těchto sděleních určených veřejnosti s největší opatrností. Podle posledních zpráv zaujala císařská armáda postavení mezi Pádem a Sesií, které jí může sloužit jako základna pro ofenzívu. Drží všechny přechody přes Sesii, a ačkoli jí dosud rozvodněný Pád stále ještě brání v rozhodném pohybu na pravý břeh této řeky, významné oddíly armády mají stále obsazeno území mezi Pontecurone a Vogherou; současně jsme zničili železniční most u Valenzy.“
Vláda ovšem pozoruje pohyby v malých italských státech s určitým neklidem. Ministerstvo války uveřejnilo následující přehled válečných sil těchto států:
Toskánsko. Čtyři řadové pěší pluky, každý pluk se skládá ze 2 praporů, každý prapor ze 6 rot — celkem 6833 mužů; 1 prapor střelců, 6 rot — 780 mužů; 1 prapor ostrovních střelců — 780 mužů; prapory dobrovolnických myslivců — 2115 mužů; 1 prapor veteránů — 320 mužů; 1 trestní oddíl — 150 mužů; 2 eskadrony dragounů — 360 jezdců; 1 dělostřelecký pluk — 8 baterií, každá se 6 děly; 1 prapor pobřežního dělostřelectva — 2218 mužů; 1 pluk četníků — 1800 mužů. Celkem tedy s příslušnými štáby, ženisty, námořní pěchotou atd. 15 769 mužů.
Parma. Tělesná garda, halapartníci, lehcí myslivci — 179 mužů; 2 řadové prapory, 1 prapor myslivců — 3254 mužů; 1 rota dělostřelectva — 84 mužů; ženisté — 14 mužů; četníci, 4 roty — 417 mužů; spolu se štáby, velitelským sborem, vojenskými školami a pracovními rotami 4294 mužů.
Modena. 4 řadové pluky pouze po 1 praporu — 4880 mužů; 1 rota myslivců — 120 mužů; 3 roty dragounů — 300 mužů; 1 polní baterie se 6 děly — 150 mužů; 1 pobřežní baterie s 12 děly — 250 mužů; 1 pracovní rota — 130 mužů; 1 rota pionýrů — 200 mužů; kromě toho nějací veteráni, halapartníci atd., celkem 7594 mužů.
San Marino. Tato malá republika má 800 vojáků.
Řím. 2 pluky švýcarské pěchoty (třetí pluk se nyní formuje) — 1862 mužů; 2 stejně silné italské pluky; 2 prapory usedlíků (prapodivný druh vojáků) — 1200 mužů; 1 pluk dragounů — 670 mužů a koní; 1 pluk dělostřelectva se 7 bateriemi po 4 dělech — 802 mužů; četníci — 4323 mužů; spolu se štáby, ženisty atd. 15 255 mužů.
Neapol a Sicílie. 4 švýcarské pluky, 2 neapolské gardové granátnické pluky, 6 pluků granátníků, 13 pěších pluků, 1 pluk karabiniérů, s náhradními rotami dohromady 57 096 mužů; 12 praporů myslivců — 14 976 mužů, a spolu s náhradními rotami 16 740 mužů; 9 pluků jezdectva, 2 pluky těžkých dragounů, 3 pluky dragounů, 1 pluk karabiniérů, 2 pluky hulánů, 1 pluk jízdních myslivců — 8415 mužů a koní; 2 pluky dělostřelectva, z nichž každý se skládá ze 2 polních praporů a 1 obléhacího, neboli 16 polních baterií se 128 děly a 12 obléhacích rot — dohromady včetně trénu 52 000 mužů. Přidáme-li halapartníky, ženisty, lehké myslivce, tělesnou gardu atd., dostaneme souhrnný počet 130 307 mužů.
Neapolské loďstvo tvoří dvě řadové bitevní lodi s 80 a 84 děly, 50 plachetních fregat, 12 parních fregat, z nichž každá má 10 děl, 2 plachetní korvety, 4 parní korvety, 2 plachetní goeletty[a], 11 menších parníků, 10 moždířových člunů a 18 dělových člunů.
Rakouská vláda vlastně víceméně předvídala události v Toskánsku (viz poznámka [198]) a dalo by se říci, že s nimi do jisté míry počítala; vážné obavy jí však dělá rezervované, kolísavé a naprosto ne přátelské stanovisko pruské vlády. Pruská vláda zbrojí, protože se toho dožaduje veřejnost, ale současně diplomatickými kroky toto zbrojení vlastně paralyzuje. Je známo, že členové nynější pruské vlády a zejména ministr zahraničních věcí von Schleinitz patří ke gothajské straně[201], jak se jí v Německu říká; tato strana si domýšlivě namlouvá, že kdyby se Rakousko zhroutilo, umožnilo by to třebas Prusku, aby vytvořilo nové Německo pod panstvím Hohenzollernů. Tato strana s předstíranou lehkověrností naslouchá bonapartistické diplomacii, která ji ujišťuje, že válka se má „lokalizovat“ v Itálii a že sestavení francouzského pozorovacího sboru pod Pélissierovým velením v Nancy má jen trochu zalichotit tomuto „slavnému válečníkovi“. Mimochodem chci poznamenat, že ve stejném čísle „Moniteuru“, kde je tato uklidňující teorie, je zveřejněn císařský rozkaz, aby byla v Paříži postavena Humboldtova socha, což jistě dokazuje, že podle Bonapartova mínění není o nic těžší koupit si gothajskou stranu sochami, než koupit si francouzské zuávy uzenkami[202]. Je však jisté, že rakouský zmocněnec v německém Spolkovém sněmu ve Frankfurtu[b] podal návrh, ve kterém vyzývá Spolek, aby se vyjádřil, zda není ohrožen Bonapartovou účastí v italské válce; jenže pruské intriky se přičinily, že Spolkový sněm až do dneška nedal na tuto otázku odpověď. Prusko je možná v právu, když si nechce nechat poroučet od většiny malých německých „Landesväter“[c]. Ale bylo přece jeho povinností, aby se chopilo iniciativy a samo navrhlo nezbytná opatření k obraně Německa. Až dosud postupovalo právě opačně. Dne 29. dubna rozeslalo různým členům Spolku oběžník, v němž je dosti panovačným tónem nabádá k zdrženlivosti a opatrnosti. Jako odpověď na tento přípis připomínaly jihoněmecké vlády berlínskému kabinetu velmi zřetelně římské úsloví: „Caveant consules, ne quid respublica detrimenti capiat.“[203] Prohlašovaly, že podle jejich přesvědčení je už v této chvíli bezpečnost Německa vážně ohrožena a že doba nečinnosti je rozhodně tatam. Pruská vláda má na svém vlastním území spojence nejrůznějšího druhu. Vedle gothajské strany je tu především „ruská“ strana, která hlásá neutralitu. Pak je tu velmi vlivná strana, kterou reprezentuje list „Kölnische Zeitung“[204], strana bankéřů, burzovních spekulantů a agentů Crédit mobilier, kteří jsou pro své hmotné zájmy oddáni pařížské Crédit mobilier a tedy také bonapartismu. Konečně je tu pseudodemokratická strana, která předstírá takové rozhořčení nad rakouskou brutalitou, že v politice prosincového hrdiny vidí liberalismus. Mohu s určitostí tvrdit, že někteří členové této strany byli koupeni za napoleondory a že vedoucí figura tohoto čachrování se svědomím dlí ve Švýcarsku a je to nejen Němec, ale dokonce bývalý člen německého Národního shromáždění z roku 1848 a zuřivý radikál.[205] Chápete, že za těchto okolností se zde horlivě číhá na každé prohlášení proti neutralitě, které se objeví v Prusku, a že krátký manifest pana Friedricha von Raumera, pruského historika křižáckých tažení, budí mnoho pozornosti. Má název „Stanovisko Pruska“[206] a otevřeně popírá teorii gothajské strany. Z následujících výňatků můžete posoudit smysl Raumerových výlevů:
„Jistá strana tvrdila, že Prusko si musí zachovat plnou nezávislmt, že se nesmí dát strhnout ani událostmi, ani netrpělivými rejdy těch, kteří ženou politiku Německa nesprávným směrem a mohli by dát souhlas k ukvapeným opatřením. Vláda prý proto musí trvat na svém stanovisku s neochvějnou pevností; je možno doufat, že když je jedna německá velmoc zaneprázdněna válkou v Itálii, semknou se ostatní německé státy kolem Pruska jako přirozeného ccntra německé politiky.
Nemůžeme přistoupit na tato prohlášení a podrobit se těmto pokynům, aniž je předem prozkoumáme. Především je přehnané tvrzení o naprosté nezávislosti Pruska. Prusko se naopak právem rozhlíželo, vyptávalo, vyslovovalo přání, varovalo, doporučovalo; vklíněno mezi čtyři mocné státy nemůže být ve skutečnosti úplně samostatné a nezávislé, ale musí brát ohledy na činy svých sousedů, aniž se však vzdává svého pravého poslání. Prusko nevstoupilo do řady velmocí díky své rozloze, ale díky své rozvaze, rozhodnosti a energii. Jakmile mu tyto vlastnosti chybějí (jak dokazují dějiny), klesá Prusko ve svém postavení níž a níž a druzí je zanedbávají či dokonce ovládají.
Čtyři měsíce se diplomacie ze všech sil lopotila proti takovému protivníkovi, jako je Napoleon III., ale nic nedokázala a zcela ztroskotala. Není snad přirozeně a chvalitebné, že Němci (poučeni hořkými zkušenostmi a vědomi si toho, co žádá čest, povinnost a sebezáchova) začínají být netrpěliví a nechtějí už považovat vzdušné přízraky za pevné skály?
Jak je možné tvrdošíjně setrvávat na starém stanovisku, když se naprosto změnily všechny základní okolnosti a došlo k rozhodujícím událostem? Když jsme v postoji zprostředkovatele ničeho nedosáhli, lze pochybovat, zda to byl od začátku postoj správný, zda to nebyl velký omyl postavit se mezi Francii a Rakousko, jako by šlo o Francii a Turecko? Tato předstíraná nestrannost, která se rozhodně nepřiklání na německou stranu, nezískala Francouze, zato však zmenšila důvěru ostatního Německa v Prusko a obrátila proti němu veřejné mínění.
Opakujeme: bez Německa nemůže zůstat Prusko trvale velmocí. Návrh a rada přenechat Rakousko jeho osudu a semknout se kolem Pruska znamená zničit Německo. Jako Médea má být Německo, které se chválabohu konečně cítí jako nedílný celek, rozkouskováno a vhozeno do čarodějného kotle a má si nechat namluvit, že diplomatičtí kuchaři se přičiní, aby z něho vyšlo obnovené a omlazené! Neznáme nic hloupějšího, nevlastenečtějšího a zhoubnějšího než otevřeně hlásané nebo tajně pašované učení o rakouském Německu a pruském Německu: je to odsouzeníhodné učení o demarkační čáře, která přetíná naši německou vlast a rozpolcujc ji, je to domýšlivé, krátkozraké učení z roku 1805, po kterém nezbytné následoval rok 1806.
Zájmy celého Německa jsou i zájmy Pruska, a Rakousko je po staletí (přes všechny nedostatky, omyly a nezdary) ochranou Německa proti Slovanům, Turkům a Francouzům. V několika málo týdnech musí v italské válce dojít k rozhodnému obratu; bude Německo v několika týdnech vyzbrojeno proti Napoleonovi, bude-li Napoleon chtít navnadit Francouze přirozenými hranicemi na levém břehu Rýna a s ohledem na basilejský mír požádá Prusko o souhlas?
Dosud nechyběla opatrnost, chyběla však předvídavost: události překvapily všechny, kdo vyčkávají, takžc zapomněli na staré a osvědčené přísloví: ‚Kdo ztrácí čas, ztrácí všechno!‘
Abych nezmeškal poštu, nechám si na jindy některé zprávy o obchodní panice a o náladách obyvatel v tomto veselém a naivním městě.
Napsal K. Marx 10. května 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5647 z 27. května 1859Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — rychlé dvoustěžňové plachetní lodi. (Pozn. čes. red.)
b — tj. Johann Bernhard Rechberg. (Pozn. red.)
c — „zeměpánů“. (Pozn. red.)
201 Gothajská strana byla založena v červnu 1849; založili ji představitelé kontrarevoluční velké buržoazie, pravicoví liberálové, kteří vystoupili z frankfurtského shromáždění, když pruský král Bedřich Vilém IV. odmítl přijmout z rukou Národního shromáždění císařskou korunu a když se levicová většina shromáždění rozhodla jmenovat říšské regenty. Tato strana, obávajíc se vítězství revoluce, chtěla dosáhnout sjednocení celého Německa bez Rakouska pod vedením hohenzollernského Pruska.
202 Narážka na pohoštěni vojáků při vojenské přehlídce v Satory (viz poznámku [74]).
203 Úsloví „Caveant consules, ne quid respublica detrímenti capiat“ („Střežte konzulové, aby republika neutrpěla škodu“) používal starořímský senát, kdykoli se blížilo nějaké vnější nebo vnitřní nebezpečí (především při povstání otroků nebo lidu); v takových případech dostávali konzulové diktátorskou pravomoc.
204 „Kölnische Zeitung“ [„Kolínské noviny“) — německý deník, který pod tímto názvem vycházel v Kolíně nad Rýnem od roku 1802; za revoluce 1848—1849 a v období reakce, které po ní následovalo, obrážela se v tomto listu zbabělá a zrádcovská politika pruské liberální buržoazie.
205 Míní se Karl Vogt. Podrobně o Vogtovi viz práci Karla Marxe „Pan Vogt“ (Marx-Engels, Spisy, sv. 14).
206 Míní se Raumerův článek „Der Standpunkt Preussens“, který byl otištěn na jaře 1859 ve „Spenersche Zeitung“ [„Spenerovy noviny“] a brzy znovu vydán společně s jinými jeho pracemi ve sborníku „Zur Politik des Tages“ [„K současné politice“].