Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Pozice Ludvíka Napoleona
Paříž 26. ledna 1859
Zajisté už víte, jak tajemně souvisí nová politika Ludvíka Bonaparta vůči Itálii s jeho hluboce zakořeněným strachem z italských teroristů. Před několika dny jste si mohli v provinčním listu „France Centrale“, který se na neštěstí nikdy nedostane přes Atlantský oceán, přečíst tuto historku:
„Zmínili jsme se o plesu, který se konal minulé pondělí vTuileriích. V dopisech z Paříže nám píší o jedné příhodě, která na této slavnosti vyvolala nemalý rozruch. Byla tam spousta lidí. Snad že nějaká dáma omdlela či z nějaké jiné podobné příčiny vypukla panika a tři nebo čtyři tisíce hostů se domnívalo, že se stalo nějaké neštěstí. Nastal zmatek. Několik lidí se protlačilo k trůnu a císař, aby uklidnil rozrušené hosty, prošel sály.“
Jenže na plese, o němž je tady řeč, bylo asi 200 nebo 300 lidí přítomných v Salle du Trône[a] svědky scény velice odlišné od té, kterou směla popsat „France Centrale“. Ve skutečnosti se hosté začali z nějakého důvodu najednou shlukovat po různých sálech a celý dav se tlačil do Salle du Trône; v té chvíli se Ludvík Bonaparte s Eugenií najednou zvedli z trůnu a co nejrychleji odkvapili přes sál. Císařovna si při tom, pokud mohla, úzkostlivě přidržovala sukně a byla tak bledá, že její nejlepší přátelé říkali: „Ta byla bílá jako smrt!“
Tento trýznivý neklid, který sužuje uzurpátora a jeho přátele od Orsiniho atentátu, velmi připomíná známou pasáž z Platónovy „Ústavy“:
„Tyran nedosahuje ani svého cíle být vládcem. Ať se zdá být kýmkoli, je vždycky otrokem. Jeho srdce bude věčně naplněno strachem a trýzněno hrůzou a jeho svědomí jej bude hryzat. Den ode dne bude stále víc tím, čím byl od samého začátku — člověkem, jemuž závidí a jehož nenávidí, podezíravým, opuštěným přáteli, nespravedlivým, nepřítelem všeho božského a obhájcem a podporovatelem všeho nečestného. Tak je tyran ten nejnešťastnější z lidí.“
Bonapartovo nepřátelské stanovisko vůči Rakousku, i když nepochybně má dát reptající armádě nějakou vyhlídku na aktivní uplatnění jiného rázu, než je policejní služba, kterou koná nyní, má přece jen hlavně zneškodnit italskou dýku a ujistit italské vlastence, že císař zůstal věrný své staré karbonářské přísaze. Sňatek prince Napoleona čili generála Plon-Plona, jak mu říkají Pařížané, se sardinskou princeznou Klotyldou měl před zraky celého světa navěky spojit Francii a Itálii a stát se tak, jak by to rádo vidělo panstvo z Tuilerií, první splátkou na dluh Bonapartů Italům. Ale znáte hrdinu od Satory[74]. Vždycky jde umíněně za cílem, který si zvolil, jenže jeho cesty jsou křivolaké, při postupu neustále ustupuje a pokaždé, když se doškrábe k vrcholu, vyvstanou před ním jakési ohromné obtíže, které jej ochromují. V takových okamžicích jako v Boulogni, ve Štrasburku[75] a v noci z 1. na 2. prosince 1851 měl za sebou vždycky nějaké drzé, horkokrevné a zuřivé desperáty, kteří mu nedovolili déle odkládat splnění plánů, jimiž se už dávno zabýval, a násilím jej vstrčili do Rubikonu. Když se mu podařilo jej překročit, vykročil zase na svou křivolakou cestu se sobě vlastní záludností, pletichářstvím, spiklenectvím, nerozhodností a flegmatičností. Sama jeho falešná povaha jej svádí, aby hrál dvojakou hru i se svými vlastními plány. Na tento sardinský sňatek například pomýšlel už před osmi měsíci, a to pod záminkou, že Francie povede křižácké tažení do Itálie. Což by to byl po tolika neúspěšných pokusech vetřít se do královských rodin špatný politický tah, kdyby se podařilo vlákat falešným předstíráním do bonapartovských sítí dceru představitele nejstarší evropské dynastie?
Jenže Ludvík Napoleon měl pádnější důvody, aby se uchýlil k reculade[b] a užil uklidňovací taktiky, když už zatroubil na válečnou polnici. Ještě nikdy za celou dobu jeho panování nedala buržoazie tak jasně najevo svou nevoli, a poplach, který ztropila při pouhé zmínce o válce, propukl v obrovský rozruch na burze, na plodinových trzích i v průmyslových centrech. Finanční magnáti protestovali. Hrabě de Germiny, guvernér Francouzské banky, osobně upozornil císaře na to, že tvrdošíjné setrvávání na nebezpečném politickém kursu určitě způsobí rozsáhlou obchodní katastrofu. Prefekti z Marseille, Bordeaux a jiných velkých obchodních měst ve svých zprávách o nebývalé panice v obchodních kruzích dělali podivné narážky na projevy neloajálnosti ze strany těchto „přátel vlastnictví a pořádku“. Pan Thiers považoval tuto chvíli za příhodnou k tomu, aby přerušil své dlouhé mlčení a otevřeně napadl v salónech, kde se to jen hemžilo vládními špicly, „šílenou politiku“ Tuilerií. Důkladně rozebral politické i strategické vyhlídky války a dokazoval, že Francie se nemůže vyhnout porážce, nebude-li mít na začátku boje alespoň 400 000 vojáků mimo ty, které musí držet v Alžírsku, a ty, které musí ponechat doma. Dokonce i vládní „Constitutionnel“[76], i když se naoko rozhořčoval, přece jen musel přiznat, že válečné nadšení Francie pohaslo a že ji jako zbabělce jímá hrůza při pouhé zmínce o opravdové válce. Na druhé straně špiclové nižší kategorie jako jeden muž hlásili, že mezi obyvatelstvem kolují vtipy, které vyvolává pouhé pomyšlení na francouzského despotu v roli osvoboditele Itálie; navíc se zpívají velmi neuctivé kuplety o sardinském sňatku. Jeden z nich začíná slovy: „A tak tentokrát má Marie Luisa dostat za manžela Plon-Plona.“[77]
Přestože všem prefektům byly rozeslány uklidňující instrukce a přes stroze oficiální popření nějakého nebezpečí ohrožujícího status quo[c] všeobecná panika ještě zdaleka nepolevila. Především vyšlo najevo, že polobůh z Tuilerií byl přinucen jít dále, než měl v úmyslu. Proslýchá se, že princezna Klotylda, která přes své mládí je velmi energická, přijala Plon-Plonovu nabídku se slovy: „Provdám se za vás, abych zajistila tatínkovi podporu Francie. Kdybych si nebyla naprosto jista, že se to stane, nevzala bych si vás.“ Odmítla dát souhlas k zásnubám dříve, než její otec dostane „spolehlivé záruky“, že mu Francie bude aktivně pomáhat. Ludvík Bonaparte tedy musel podepsat obranný a útočný spolek[78] s Viktorem Emanuelem a Plon-Plonoví agenti se postarali, aby se o této skutečnosti ihned dověděla celá Evropa z listu „Indépendance belge“. Tento Plon-Plon a jeho svita se opravdu tváří, jako by v dané chvíli hráli tutéž roli, kterou museli sehrát Persigny za boulogneské expedice a Morny, Fleury a Saint-Arnaud v noci na 2. prosince, totiž vstrčit Ludvíka Bonaparta do Rubikonu. Plon-Plon, jak známo, nijak nevyniká vojenskou chrabrostí. Za krymského tažení byl velmi smutnou postavou a neměl ani tolik odvahy, kolik jí musí mít obyčejný jezdec, neboť se nedovedl ani pořádně udržet v sedle. Přesto je nyní pravým Martem bonapartovské dynastie. Stát se místokrálem Lombardie, to je podle jeho mínění další krok na cestě k francouzskému trůnu. Jeho přátelé už jsou tak neopatrní, že když se hovořilo o císařových záměrech, jejich pohlavár, pan Emile de Girardin, si troufal prohlásit v přítomnosti asi dvaceti lidí: „Jakého císaře míníte? Jediným skutečným císařem je ten, který bydlí v Palais Royal[79].“ Zatímco vládní listy naoko hlásají mír, Plon-Plonův moniteur, „Presse“[80], dennodenně naprosto chladnokrevně ohlašuje přípravy na válku. Zatímco Ludvík Bonaparte okázale domlouvá Viktorovi Emanuelovi, aby mírnil mazziniovce, Plon-Plon ponouká krále, aby je „povzbuzoval“. Zatímco Bonaparte sestavil svitu, která má doprovázet jeho bratrance do Turína, z nejkonzervativnějších lidí, jako je například generál Niel, Plon-Plon, aby dodal své družině zdání revolučnosti, odmítl vydat se na cestu, nebude-li ho doprovázet pan Bixio, bývalý ministr Francouzské republiky z roku 1848. A mezi lidem se teď povídá: „Jestliže Ludvík Napoleon nebude hotov jít do důsledků, nemůže být nic nebezpečnějšího než Plon-Plonova póza a články, které uveřejňují jeho přátelé.“ A proto obavy stále ještě trvají. Na druhé straně všichni chápou, že pro Ludvíka Napoleona by to byla sebevražda, kdyby se dal poděsit křikem francouzské buržoazie a hněvem evropských dynastií a kdyby ustoupil teď, když Viktor Emanuel už je zkompromitován a když vyvrcholily naděje francouzské armády. Aby dal armádě nějaké quid pro quo[d], má prý v úmyslu poslat ji na nějakou zámořskou expedici do Maroka, na Madagaskar nebo na nějaké jiné odlehlé místo, o němž se nezmiňuje vídeňská smlouva.[81] Jenže příčinou války s Rakouskem může být navzdory vůli císařského podvodníka jakákoli nepředvídaná událost.
Napsal K. Marx 28. ledna 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5563 z 18. února 1859Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — v Trůnním sále. (Pozn. red.)
b — ústupu. (Pozn. red.)
c — současný stav. (Pozn. red.)
d — něco za něco, záměnu. (Pozn. red.)
74 Narážka na velkou vojenskou přehlídku, kterou uspořádal Ludvík Bonaparte, tehdy president francouzské republiky, 10. října 1850 na pláni Satory u Versailles. Při přehlídce Bonaparte, který připravoval státní převrat, hostil vojáky a důstojníky, aby si získal jejich náklonnost.
75 Narážka na pokusy Ludvíka Bonaparta provést státní převrat vojenským pučem, které podnikal za červencové monarchie. 30. října 1836 se mu podařilo za pomoci několika bonapartisticky smýšlejících důstojníků vzbouřit dva dělostřelecké pluky štrasburské posádky, povstalci byli však už za několik hodin odzbrojeni. Sám Ludvík Bonaparte byl zatčen a vypovězen do Ameriky. 6. srpna 1840 využil určitého oživení bonapartistických nálad ve Francii, přistál s hrstkou spiklenců v Boulogni a pokoušel se podnítit vzpouru v místní posádce. I tento pokus úplně zkrachoval. Bonaparte byl odsouzen k doživotnímu vězení, ale uprchl v roce 1846 do Anglie.
76 „Le Constitutionnel“ [„Konstituční noviny“] — francouzský buržoazní deník; vycházel v Paříži v letech 1815—1870; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněného křídla orleanistů; za revoluce z roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie, seskupené kolem Thierse; po státním převratu z 2. prosince 1851 bonapartistický list.
77 Narážka na sňatek Napoleona I. s dcerou rakouského císaře Marií Luisou uzavřený z politických pohnutek.
78 Jde o dohodu uzavřenou v červenci 1858 v Plombières ve Francii při setkání Napoleona III. s piemontským ministerským předsedou Cavourem. Podle této dohody mělo být zlikvidováno rakouské panství v Lombardii a Benátsku, měl být vytvořen severoitalský stát v čele se savojskou dynastií a Piemont měl Francii odstoupit Savojsko a Nizzu. Až do ledna 1859 byla tato dohoda tajná.
79 Palais Royal (Královský palác) v Paříži byl od roku 1643 sídlem Ludvíka XIV. a od roku 1692 se stal vlastnictvím orleánské větve Bourbonů. V padesátých letech byl sídlem prince Josepha Bonaparta (Plon-Plona).
80 „La Presse“ [„Tisk“] — francouzský buržoazní deník, který vycházel v Paříži od roku 1836; v padesátých letech byl v opozici k režimu druhého císařství.
81 Závěrečným aktem vídeňského kongresu 9. června 1815 byly hranice Francie upraveny podle stavu z roku 1792 a Francie byla dána pod přísný dozor mocností. Podle tohoto aktu jí bylo zakázáno získávat nová území v Evropě, neobsahoval však žádné klauzule o severní Africe a jiných územích, která se stala cílem její dobyvačné koloniální politiky.