Vladimír Iljič Lenin
Nekritická kritika
(K článku pana p. Skvorcova Zbožní fetišismus v časopise Naučnoje obozrenije, č. 12, 1899)[162]"Jupiter se zlobí"… Odedávna je známo, že taková podívaná je velmi komická a že hněv strašlivého hromovládce je ve skutečnosti jenom k smíchu. Tuto starou pravdu znovu potvrdil pan P. Skvorcov, když na mou knihu o procesu vytváření vnitřního trhu pro ruský kapitalismus seslal příval nejhrubších "zlostných" výrazů.
I
"Má-li být určitý proces postižen vcelku," poučuje mě povýšeně pan Skvorcov, "je nutné vyložit vlastní pojetí kapitalistického způsobu výroby, omezit se však na pouhý exkurs do teorie realizace je naprosto zbytečné." Proč je v knize věnované rozboru údajů o vnitřním trhu "zbytečný" exkurs do teorie vnitřního trhu, zůstává tajemstvím našeho strašlivého Jupitera, který "výkladem svého pojetí" "chápe"… výňatky z Kapitálu, jež zpoloviny s věcí nesouvisí. "Autorovi lze vytknout dialektický" (ukázka ostrovtipu pana Skvorcova!) "rozpor; vzal si totiž za úkol prozkoumat otázku" (jak se vytváří vnitřní trh pro ruský kapitalismus), ale "na konci exkursu do teorie dochází k závěru, že taková otázka vůbec neexistuje". Panu Skvorcovovi se tak zalíbila jeho poznámka, že ji několikrát opakuje, aniž vidí anebo chce vidět, že pramení z hrubé chyby. Na konci první své kapitoly říkám, že "sama otázka vnitřního trhu neexistuje jako zvláštní a samostatná otázka, která nezávisí na stupni vývoje kapitalismu"(29)[a]. Kritik s tím snad nesouhlasi? Ale ano, souhlasí, neboť na předcházející stránce označuje mé tvrzení "za správné". Je-li tomu tak, proč tedy spouští povyk a pokouší se vypustit z mého závěru jeho nejpodstatnější část? To opět zůstává tajemstvím. Na konci úvodní teoretické kapitoly jsem přímo poukázal na téma, které mě zajímalo: "Otázka, jak se vytváří vnitřní trh pro ruský kapitalismus, vyúsťuje v otázku: jak a jakým směrem se vyvíjejí různé stránky ruského národního hospodářství? Jak tyto různé stránky spolu souvisejí a jak jsou na sobě závislé?" (29)[b]. Je snad kritik toho názoru, že to není třeba zkoumat? Nikoli, raději obchází téma, které jsem si zvolil, a uvádí jiná témata, kterými bych se měl na Jupiterův příkaz zabývat. Podle jeho názoru by se měla "prozkoumat reprodukce a oběh jednak té části produktu, která se vyrábí v zemědělství a v průmyslu kapitalistickým způsobem, jednak i té části produktu, kterou vyrábějí samostatní rolničtí výrobci… ukázat jejich vzájemný vztah, tj. velikost konstantního a variabilního kapitálu a nadhodnoty v každé z uvedených kategorií společenské práce" (2278). Ale vždyť je to jenom bombastická a planá fráze! Než se někdo pokusí prozkoumat reprodukci a oběh produktu vyráběného v zemědělství kapitalistickým způsobem, musí nejprve objasnit, jak a do jaké míry se vlastně zemědělství rolníků nebo statkářů v tom či onom kraji atd. stává kapitalistickým. Bez tohoto ujasnění (kterým jsem se právě zabýval ve své knize) by zůstal rozbor požadovaný panem Skvorcovem pouhým hromaděním všeobecně pronášených slov. Než začneme mluvit o té části produktu, která se v průmyslu vyrábí kapitalistickým způsobem, musíme nejdříve objasnit, který průmysl se v Rusku stává kapitalistickým a do jaké míry. A právě o to jsem se pokusil zpracováním údajů, například o domáckém průmyslu; přísný kritik o tom všem povýšeně mlčí a zcela vážně mě nabádá, abych přešlapoval na místě a omezil se na nic neříkající všeobecná slova o kapitalistickém průmyslu! Otázka, kteří rolníci v Rusku jsou vlastně "samostatnými výrobci", si vyžaduje rovněž analýzu faktů, o niž jsem se právě pokusil ve své knize; kdyby se pan Skvorcov nad touto otázkou zamyslel, neříkal by takové hlouposti, jako že kategorie konstantního a variabilního kapitálu a nadhodnoty lze jen tak beze všeho přenášet na hospodářství "samostatných rolnických výrobců". Zkrátka, zpracovat téma navrhované panem Skvorcovem je možné teprve potom, když byly objasněny otázky, o nichž jsem se zmínil. Přísný kritik se tváří, jako by opravoval mou formulaci otázky, a přitom couvá zpátky od rozboru konkrétní a historicky specifické skutečnosti k pouhému opisování z Marxe.
Nelze pomlčet ani o dalším triku pana P. Skvorcova, který znamenitě charakterizuje metody našeho kritika. Profesor Sombart (praví pan P. Skvorcov) uvádí, že v Německu zaostává vývoz za rozvojem průmyslu. "Tyto údaje," vysvětluje pan P. Skvorcov, "jen potvrzují moje pojetí trhů." To není tak špatné, že? Svými úvahami ilustruje pan Skvorcov známé rčení: já o koze, ty o voze. Diskutuje se o teorii realizace, ale kapitalismus stejně jako feudalismus žije z nadpráce! Přidáme-li k těmto nenapodobitelným kouskům četná přísná napomenutí, máme před sebou celou "kritiku" pana Skvorcova.
Ale to ať posoudí sám čtenář: aby pan Skvorcov ukázal moje "nepochopení věci", uvádí na s. 2279 a 2280 výňatky z různých částí první kapitoly, vytrhává jednotlivá slova z jednotlivých vět a volá: "Nalezení, směna, teorie vnitřního trhu, nalezení náhrady a konečně nahrazení! Nemyslím si, že by taková přesnost ve výrazech svědčila o tom, že pan Iljin jasně chápe ‚vynikající' Marxovu teorii realizace!?" Ale vždyť to je právě taková kritika, které se kdysi smál Černyševskij. Člověk vezme do rukou Dobrodružství Čičikova a začne "kritizovat": "Či-či-kov, čchi-čchi... To je ale směšné! Nalezení, směna… Nemyslím si, že by to bylo jasné…"[163] Ach, jaká zdrcující kritika!
Ve své knize na s. 14[c] mluvím o tom, že při rozboru výroby individuálního kapitálu nebylo nutné rozlišovat produkt podle jeho naturální formy, ale je to bezpodmínečně nutné při rozboru reprodukce společenského kapitálu, protože v tomto případě (a jenom v tomto případě) jde právě o nahrazování naturální formy produktu. Pan Skvorcov tvrdí, že jsem Marxe "nepochopil", uděluje mi přísnou důtku za "volný překlad", považuje za "nutné citovat podrobně Kapitál" (přičemž je v citátech řečeno právě to, co jsem vyložil) a vrhá se na tato moje slova: "Teď však," tj. při rozboru reprodukce společenského, a nikoli individuálního kapitálu, "jde právě o to, kde vezmou dělníci a kapitalisté spotřební předměty, kde vezmou kapitalisté výrobní prostředky, jak vyrobený produkt uspokojí všechny tyto požadavky a umožní rozšířit výrobu." Pan Skvorcov podtrhuje toto místo a píše: "V místech, jež podtrhuji, není ve skutečnosti obsažena teorie realizace K. Marxe, ale pana Iljina, tedy teorie, která nemá nic společného s jakoukoli Marxovou teorií" (2282). To jsou silná slova! Podívejme se však, jaké má pro to důkazy. Důkazy jsou ovšem citáty z Marxe a mezi nimi tento: "Otázka je položena (sic!)[d] přímo takto: Jak je z celoročního produktu nahrazován hodnotově kapitál vložený do výroby a jak se proces tohoto nahrazování prolíná se spotřebou nadhodnoty kapitalisty a mzdy za práci dělníky?" Závěr: "Mám za to, že jsem dostatečně prokázal, že teorie realizace, kterou pan Iljin vydává za Marxovu teorii, nemá s Marxovou analýzou nic společného" atd. Nezbývá mi než se znovu zeptat: To není tak špatné, že? V čem je rozdíl mezi tím, co říkám já, a tím, co je řečeno ve výňatcích z Marxe, zůstává tajemstvím přísného kritika. Je jasné pouze to, že můj smrtelný hřích spočívá ve "volném překladu" anebo - patrně - v tom, že vykládám Marxe "vlastními slovy", jak se vyjadřuje pan Skvorcov na jiném místě svého článku (2287). Jen uvažte! Vykládá Marxe "vlastními slovy"! "Skutečný" marxismus znamená naučit se Kapitál nazpaměť a citovat jej při jakékoli vhodné i nevhodné příležitosti… à la pan Nikolaj -on.
Uvedu ukázku, která potvrzuje tuto poslední poznámku. V mé knize se říká, že kapitalismus "je pouze výsledkem široce rozvinutého oběhu zboží", a na jiném místě, že "kapitalismus je tím stadiem vývoje zbožní výroby, kdy se i pracovní síla stává zbožím". Strašlivý Jupiter metá hromy a blesky: "Za jakých podmínek vzniká kapitalismus… je známo každému jen trochu vzdělanému čtenáři" (sic!), "měšťácký obzor pana Iljina" a jiné perly, jež zpestřují polemiku rozezleného pana Skvorcova. Následují citáty z Marxe: první z nich obsahuje právě to, co jsem řekl já (koupě a prodej pracovní síly je základní podmínkou kapitalistické výroby); v druhém se praví, že způsob oběhu vyplývá ze společenského charakteru výroby, a nikoli naopak (Das Kapital, II. B., 93)[164]. Pan Skvorcov si představuje, že tímto posledním citátem svého oponenta definitivně potřel. Ve skutečnosti však zaměnil mou otázku otázkou jinou a ukázal, že dovede uvádět nevhodné citáty. O čem jsem mluvil v inkriminovaném výňatku? O tom, že kapitalismus je výsledkem oběhu zboží, tedy o historické souvislosti mezi kapitalistickou výrobou a oběhem zboží. A o čem se mluví na citovaném místě druhého dílu Kapitálu (dílu věnovaného oběhu kapitálu)? O vztahu kapitalistické výroby ke kapitalistickému oběhu; na tomto místě (S. 92. II. B.)[165] polemizuje Marx s ekonomy, kteří proti sobě kladli naturální, peněžní a úvěrové hospodářství jako tři charakteristické ekonomické formy pohybu společenské výroby; Marx říká, že je to nesprávné, protože jak peněžní, tak úvěrové hospodářství vyjadřuje pouze způsoby oběhu, typické pro různé vývojové stupně kapitalistické výroby, a vyslovuje v závěru poznámku o "měšťáckém obzoru" těchto ekonomů. Podle pana Skvorcova je "skutečný" marxismus v tom, že se chytíme posledního Marxova slova a opakujeme je - byť i proti oponentovi, kterého ani nenapadlo mluvit o vzájemném vztahu mezi naturálním, peněžním a úvěrovým hospodářstvím. Ponecháme na čtenáři, aby posoudil, kdo věc "nepochopil" a do jaké literatury patří podobné kousky. V návalu přísných výtek se pan Skvorcov neuchýlil jen k "záměně" jedné otázky za jinou, ale vyhnul se také úplně otázce vzájemného vztahu mezi kapitalistickou výrobou a oběhem zboží. Je to velmi důležitá otázka, k níž se ve své knize mnohokrát vracím, abych zdůraznil dějinnou úlohu obchodního kapitálu jako předchůdce kapitalistické výroby. Zdá se, že pan Skvorcov proti tomu nemá co namítnout (soudě podle toho, že o tom mlčí). Ale je-li tomu tak, jaký smysl má potom povyk, který spustil pro má slova, že kapitalismus je výsledkem oběhu zboží? Cožpak obchodní kapitál neodráží rozvoj obchodu, tj. oběhu zboží bez kapitalistické výroby? Také tyto otázky zůstávají znovu a znovu tajemstvím rozezleného Jupitera.
Abychom se vypořádali s "kritikou" pana Skvorcova zaměřenou proti teoretické části mé práce, zbývá nám ještě probrat několik přísných napomenutí a hrubých chyb, jimiž se článek Zbožní fetišismus hemží.
Ve své knize říkám: "Nezbytnost zahraničního trhu pro kapitalistickou zemi je dána… tím, že kapitalismus je pouze výsledkem široce rozvinutého oběhu zboží, který přesahuje hranice státu. Proto si nemůžeme představit kapitalistický národ bez zahraničního obchodu, a takový národ ani neexistuje. Jak čtenář vidí, má tato příčina historickou povahu" (26)[e]. Strašlivý Jupiter "kritizuje": "Jako čtenáři se mně nezdá, že má tato příčina historickou povahu. Je to naprosto plané tvrzení" (2284) atd. Jestliže je oběh zboží nezbytným dějinným předchůdcem kapitalismu, je pak vůbec ještě nutné vysvětlovat, proč má "tato příčina historickou povahu"?
Pro abstraktní teorii kapitalismu existuje pouze vyspělý a vývojově vyzrálý kapitalismus, takže otázka jeho vzniku je ponechávána stranou.
"Pan Iljin… při realizaci produktu v kapitalistické společnosti… hledá pomoc na zahraničním trhu" (2286). Čtenáři, který je obeznámen s mými Studiemi a s Vývojem kapitalismu v Rusku, snad není ani nutné vysvětlovat, že jde o další trik provedený stejným způsobem jako předcházející. Citát z Marxe: "… zahraniční obchod pouze zaměňuje tuzemské výrobky za výrobky jiné užitné neboli naturální formy…"[166]. Závěr: "Každý, kdo umí číst, s výjimkou kriticky myslících osobností, pochopí, že Marx tvrdí pravý opak teorie pana Iljina - na zahraničním trhu není třeba hledat ‚ekvivalent té části produktu, jež je určena k odbytu', ‚druhé části kapitalistického produktu schopné nahradit část první" (2284). Ten skvělý pan Skvorcov!
"Panu Iljinovi, který se odvrací od podstatných rysů kapitalistické společnosti a proměňuje ji tak v plánovitou výrobu - proporcionálnost rozvoje jednotlivých výrobních odvětví znamená bezesporu plánovitou výrobu - se nakonec daří s úspěchem realizovat stejné množství výrobků uvnitř země" (2286). Podle této nové "kritikovy" metody se mi připisuje myšlenka, že kapitalismus zaručuje stálou proporcionálnost. Stálá, vědomě udržovaná proporcionálnost by vskutku znamenala plánovitost, ne však ta proporcionálnost, která "vzniká pouze jako průměrná veličina mnoha neustálých výkyvů" (tuto tezi uvádím právě na místě, které cituje pan Skvorcov). Tvrdím proto, že proporcionálnost (čili vzájemný soulad) se v teorii "předpokládá", že však ve skutečnosti je "ustavičně porušována", že k nahrazení jednoho rozdělení kapitálu druhým, které tuto proporcionálnost vytváří, "je nezbytná krize" (všechna podtržená slova jsou na téže straně 26[f], kterou pan Skvorcov cituje). Vyvstává otázka, co si máme myslet o kritikovi, který svému odpůrci připisuje přeměnu kapitalismu v plánovitou výrobu a odvolává se přitom na tutéž stránku a tentýž odstavec, v němž jeho odpůrce říká, že pro kapitalismus je nezbytná krize, aby se vytvářela ustavičně porušovaná proporcionálnost??
II
Přejděme k druhé části článku pana Skvorcova, věnované kritice faktografických údajů, které uvádím a rozebírám ve své knize. Setkáme se alespoň zde s poněkud seriózní kritikou v otázkách, jimiž se pan Skvorcov speciálně zabýval?
Společenská dělba práce je základem zbožního hospodářství a základním procesem, který vede ke vzniku vnitřního trhu - cituje pan Skvorcov moje slova - "kdežto pouhá ‚dělba práce', a musíme si uvědomit, že nikoli společenské, je základem manufaktury…". Tímto "pokusem o ironii" dává kritik najevo, že nepochopil základní rozdíl mezi dělbou práce ve společnosti a dělbou práce v dílně: společenská dělba práce vytváří (za zbožního hospodářství, což je podmínka, kterou přímo uvádím, takže připomínka pana Skvorcova o dělbě práce v indické občině patří k nešťastné slabině tohoto autora uvádět z Marxe citáty, které s věcí nesouvisejí) izolované výrobce zboží, kteří vyrábějí samostatně a nezávisle na sobě různé výrobky vstupující do směny; dělba práce v dílně nemění vztahy výrobců ke společnosti, mění pouze jejich postavení v dílně. Z tohoto důvodu, pokud mohu soudit, mluví Marx také někdy o "společenské dělbě práce"[g] a jindy pouze o dělbě práce. Má-li na to pan Skvorcov jiný názor, měl by jej vyložit a vysvětlit, a neprohazovat uštěpačné poznámky, které přitom postrádají jakýkoli smysl.
"Dělba práce vůbec není charakteristickým znakem manufaktury, neboť dělba práce existuje i v továrně."
Výborně, pane Skvorcove! Ale cožpak já rozlišuji manufakturu od továrny pouze podle tohoto znaku? Kdyby náš kritik chtěl jen trochu vážně prověřit, zda správně chápu "charakteristické znaky manufaktury" (je to velmi zajímavá a vůbec ne tak jednoduchá otázka, jak by se zdálo na první pohled), sotva by mohl zamlčet, že ve zmíněné podkapitole je přímo řečeno: "Základní znaky pojmu manufaktura v Marxově pojetí jsme měli příležitost vypočítat na jiném místě - Studie, 179[h]" (297[i], první poznámka). Ve Studiích figuruje dělba práce pouze jako jeden znak mezi mnoha jinými. Čtenář článku pana Skvorcova by si tedy mohl udělat zcela zkreslenou představu o mých názorech a nezískal by vůbec žádnou představu o vlastních názorech kritikových.
Dále. Vylíčit veškerou tzv. "domáckou" výrobu jako manufakturní stadium ruského kapitalismu jsem se pokusil ve své knize, nemýlím-li se, jako první a jsem pochopitelně dalek toho, abych považoval tuto otázku za zcela vyřešenou (zejména proto, že ji zkoumám z určitého specifického hlediska). Proto jsem očekával především kritiku svých názorů, očekával jsem ji tím spíše a s tím větším zájmem, že někteří ruští marxisté už vyslovili poněkud odlišné názory (viz s. 437[j] Vývoje kapitalismu v Rusku, pozn.). Jaké stanovisko k tomu zaujal pan P. Skvorcov? Jeho "kritika" je v podstatě ponaučení, skvělé ve své lakonické strohosti, že je nesprávné omezovat se na "mechanický výčet počtu námezdních dělníků a objemu výroby v určitém roce a v určité oblasti výroby" (2278). Jestliže se toto ponaučení nevztahuje na podkapitolu věnovanou v mé knize statistice továren a závodů (pan Skvorcov o tom nic neříká), pak se musí vztahovat právě na kapitolu o manufaktuře, jejíž větší část tvoří faktografické údaje. Jak bychom se bez nich mohli obejít - toto tajemství přísný kritik neodhaluje, a já i nadále zastávám názor, že je lépe být obviněn ze suchopárného výkladu než zavdat čtenáři důvod k domněnce, že se můj názor zakládá na "citování" Kapitálu, a nikoli na zkoumání údajů o Rusku. Domnívá-li se pan Skvorcov, že uvádím čísla "mechanicky", znamená to, že závěry, které jsem učinil na základě těchto údajů v druhé polovině VI. kapitoly a opakoval ve XII. podkapitole VII. kapitoly, považuje za nesprávné; znamená to, že nesouhlasí s tím, že tyto údaje ukazují zvláštní strukturu drobné průmyslové výroby, jež je charakterizována zvláštní úrovní 1. techniky, 2. ekonomiky a 3. kultury? Ve své "kritice", která je, odmyslíme-li si rozezlené okřikování, absolutně bezobsažná, neutrousil o tom strašlivý Jupiter ani slovíčko. To je trochu málo, velevážený pane Skvorcove! Přejděme k otázce úlohy rolnických daní v rozvoji zbožního hospodářství. Tvrdil jsem, že daně byly svého času důležitým činitelem v rozvoji směny, ale v současné době zbožní hospodářství už natolik pevně zakořenilo, že tento význam daní "ustupuje daleko do pozadí". Pan Skvorcov se na mé tvrzení osopuje spoustou nicotných a hrůzostrašných slov jako "zbožní fetišismus", spojování všeho, "všemohoucnost", síla zbožní výroby apod., leč běda! - silná slova pouze zakrývají nemohoucnost přísného kritika vyvrátit můj závěr. "I pan Kautsky," píše pan Skvorcov, "s nímž se pan Iljin v mnohém shoduje"… (u chudáka "pana Kautského", "který se shoduje" se "zbožním fetišistou", se zjistilo, že vůbec nepochopil Kapitál a že má stejně omezený "měšťácký obzor" jako pan Iljin! Jestlipak se vzpamatuje z rány, kterou mu zasadil "skutečný" marxista?)…, "i ten říká, že přeměna rolnických naturálních povinností v peněžní poplatky zvyšuje u rolníka potřebu peněz" (2288). Výborně, přísný pane kritiku, jenže to přece vůbec nesouvisí s otázkou, jakou úlohu mají daně v peněžních výdajích rolníků ve srovnání s výdaji na ostatní potřeby. Této otázky se však Kautsky ani nedotýká - a tak pan Skvorcov jen znovu dokazuje, že má pozoruhodné nadání uvádět nevhodné citáty. "Základní otázka," vyslovuje pan Skvorcov svou druhou námitku, "nevysvětlená ani rozpočtovými údaji, tkví v tom, kde vezme rolník bez koně 25 rublů na zaplacení daní" (25 procent peněžních výdajů, 25 rublů ze 100 rublů pan Skvorcov už změnil prostě na 25 rublů!) "a rolník s koněm 10 rublů? - a vůbec ne v tom, jakou část důchodu (?) tvoří daně v celkových peněžních výdajích rolníků" (2290). Doporučuji panu Skvorcovovi, aby si dal patentovat pozoruhodný objev: nejnovější a nejsnadnější způsob "vědecké kritiky", který položí odpůrce na lopatky. Váš odpůrce se na jedné z několika set stránek své knihy zabývá mimo jiné otázkou, jaký je podíl výdajů na daně z celkových peněžnch výdajů; stačí pouze ocitovat toto místo, podstrčit odpůrci jinou otázku a skvěle dokážete, že váš odpůrce je "zbožní fetišista", který neuvažuje o tom, padouch jeden, kde vezme chudý rolník bez koně 25 rublů! A ostatní stránky knihy, kde se mluví o poměru daní k důchodu, o složení a zdrojích důchodů, můžete nechat stranou a ještě tím dokážete "měšťácký obzor" svého odpůrce. Opravdu, dejte si to patentovat, pane Skvorcove!
Uvedu ještě ukázku toho, jak pan Skvorcov používá tohoto objevu. Prosím čtenáře o pozornost: jsou to jedinečně perly "vědecké kritiky".
Jde stále o tutéž stránku 101[k], na níž se mluví o rozpočtových údajích týkajících se rolnických daní. Poukázal jsem na úlohu daní v peněžních výdajích rolníka a pokračuji: "Nebudeme-li mluvit o úloze daní v rozvoji směny, ale o jejich poměru k důchodu, uvidíme, že tento poměr je neúměrně vysoký. Jak na dnešního rolníka těžce doléhají tradice předreformního období, je nejlépe vidět na daních, jež pohlcují sedminu hrubých výdajů drobného zemědělce nebo dokonce zemědělského dělníka s přídělem půdy. Nadto je rozpis daní uvnitř občiny neobyčejně nerovnoměrný: čím je rolník majetnější, tím menší podíl tvoří daně na jeho celkových výdajích. Ve srovnání se svými důchody platí rolník bez koně třikrát tolik než rolník, který má větší počet koní (viz výše tabulku o rozdělení výdajů)…" Každý čtenář, který jen trochu pozorně vnímá to, co čte, si přirozeně položí otázku: Proč mluvím o rozpisu daní uvnitř občiny, když se rozpočty vztahují na hospodářství rolníků nejen z různých občin, ale dokonce z různých újezdů? Je tu snad nerovnoměrnost rozpisu daní náhodná, závisí snad na rozdílném daňovém zatížení jedné děsjatiny přídělové půdy v různých újezdech nebo v různých občinách, ze kterých byla vybrána hospodářství k sestavení typických rozpočtů? Abych tedy vyvrátil tuto nezbytnou námitku, ihned k tomu dodávám vysvětlení: "O rozpisu daní uvnitř občiny mluvíme proto, že jakmile rozpočítáme daně a povinnosti na 1 děsjatinu přídělové půdy, bude jejich výše téměř vyrovnaná…" Kdyby si kritik chtěl ověřit tato slova, stačilo by pouze porovnat tabulku na straně 96[l] (výše daní a povinností na 1 hospodářství) s tabulkou na straně 102[m] (množství přídělové půdy na 1 usedlost) a snadno by se přesvědčil, že výše daní a povinností připadajících na 1 děsjatinu přídělové půdy je podle rozpočtových údajů téměř vyrovnaná, přestože hospodářství, o nichž máme rozpočty, patří k různým občinám a dokonce k různým újezdům.
A nyní se pokochejte, jakými metodami drtí svého oponenta pan kritik. Vytrhává ze souvislosti mnou podtržená slova o výpočtu daní na 1 děsjatinu přídělové půdy; uniká mu (sic!), že se tato slova týkají pouze rozpočtových údajů; vykládá si je tak, že výše daní na 1 děsjatinu přídělové půdy je u veškerého ruského rolnictva téměř vyrovnaná; vítězoslavně mě za tento poslední "závěr" usvědčuje jako člověka, který nezná statistické zemstevní publikace a uvádí dvě tabulky na potvrzení (všeobecně známého) faktu, že v různých občinách, volostech a újezdech není výše daní na 1 děsjatinu přídělové půdy zdaleka vyrovnaná. K tomuto triku náš kritik ještě dodává: "V občině, která dostala stejnou výměru přídělové půdy, je vskutku výše plateb nikoli téměř, nýbrž skutečně vyrovnaná! Celá věc vězí v tom, že pan Iljin neví, o jaké občině vlastně mluví. Abychom zabránili panu Iljinovi zneužívat údaje zemstevní statistiky" atd…. (2292). Velice rád bych věděl, zda se ve vědecké literatuře najde jiná ukázka takové kritiky.
Seznámili jsme se s metodami, s jejichž pomocí pan Skvorcov "dokázal" naprostou "nevhodnost" rozpočtových údajů uvedených v mé knize, a můžeme tedy zřejmě pominout silné (a bezmocné) výrazy, kterými kritik dává najevo, že nesouhlasí s používáním jakýchkoli rozpočtových údajů. Když pan Skvorcov požaduje souhrnné údaje o rozpočtech, mluví pravděpodobně opět o něčem, co k věci nepatří, neboť popisy konkrétních hospodářství, kterých jsem použil, nikdy souhrnné nebývají a ani být nemohou. Literaturu o rozpočtech konkrétních hospodářství jsem uvedl na začátku kritizované podkapitoly a byl bych kritikovi samozřejmě jen vděčen, kdyby moje údaje doplnil nebo opravil. Ale pan Skvorcov umí "kritizovat", aniž se dotkne podstaty věci! Pokus dokázat typičnost rozpočtů porovnáváním průměrné velikosti rodiny, osevní plochy, pachtu a množství dobytka připadajícího na 1 usedlost bez koně a na 1 usedlost s jedním koněm podle rozpočtových a podle "souhrnných údajů" (s. 102[n] mé knihy) nazývá přísný kritik prostě "kuriózním"; není známo proč; snad z téhož důvodu, z jakého kterýsi "kritik" shledával směšným slovo Čičikov? Rozpočty "nejsou typické už proto, že obilí se ve Voroněžské gubernii na podzim prodávalo a na jaře kupovalo velmi zřídka, zatímco v celoruském měřítku" prý existenci takového prodeje dokázal pan Nik. -on (2291). Zbytečně se neříká, že les beaux esprits se rencontrent[o] Když "skutečný" marxista pan Pavel Skvorcov naráží na rozpor mezi tvrzeními "skutečného" marxisty pana Nikolaje -ona a zemstevními statistickými údaji, řeší tento rozpor bez váhání v tom smyslu, že údaje nejsou typické, a nikoli tak, že slova pana Nik. -ona jsou nesprávná nebo příliš všeobecná. A potom: Jak souvisí prodej obilí na podzim a jeho koupě na jaře se sporem o typičnosti rozpočtů, které k rozboru této otázky vůbec nepoužívám?
III
Po nevděčném úsilí objasnit podvrhy nás potěší, když se konečně setkáme s podstatnou námitkou, i když se v ní objevují tytéž strašlivé výtky ("fetišismus", "naprosté nepochopení"), které pan Skvorcov patrně považuje za velice přesvědčivé, a i když bylo nutno vlastní názory kritikovy spíš uhodnout než najít jejich přímý výklad. Panu Skvorcovovi dávám za pravdu, že můj názor "se vine jako červená nit celým spisem".
Abych zřetelněji zdůraznil naše názorové neshody, porovnám dvě krajní formulace protichůdných názorů: pan Skvorcov má pravděpodobně za to (vyplývá to alespoň z jeho námitek), že čím méně půdy by byli rolníci při osvobozování dostali a čím dráže by ji byli dostali, tím rychleji by se byl vyvíjel kapitalismus v Rusku. Já jsem opačného názoru: čím více půdy by byli rolníci při osvobozování dostali a čím levněji by ji byli dostali, tím rychleji, v širším měřítku a svobodněji by se byl vyvíjel kapitalismus v Rusku, tím vyšší by byla životní úroveň obyvatelstva, tím rozsáhlejší by byl vnitřní trh, tím rychleji by se zaváděly do výroby stroje, zkrátka tím více by se ekonomický vývoj Ruska podobal ekonomickému vývoji Ameriky. Upozorním pouze na dvě okolnosti, které podle mého mínění potvrzují správnost tohoto druhého názoru: 1. pro nedostatek půdy a pro daňové zatížení se u nás ve velmi rozsáhlé oblasti vyvinula ve statkářském hospodářství soustava odpracovávání, tj. přímý přežitek nevolnictví[p], a nikoli kapitalismus; 2. právě v našich okrajových územích, kde nevolnictví buď vůbec nebylo známo, nebo kde bylo nejslabší, kde rolníci nejméně trpí nedostatkem půdy, odpracováváním, daňovým zatížením, tam se kapitalismus v zemědělství nejvíce vyvinul. Takové porovnání je nezbytné právě proto, abychom rozebrali podmínky "přechodu z jedné společenské formace do druhé", z jejichž ignorování mě pan Skvorcov tak nemilosrdně a bezdůvodně obviňuje.
Krajní schematismus nazírání pana Skvorcova na ekonomické procesy, které probíhají v našem rolnickém hospodářství, vychází najevo také z jeho zmínek o přesídlování a o odstraňování středověkých přehrad kapitalismem. Neměl jsem snad pravdu, když jsem srovnával pana Pavla Skvorcova s panem Nikolajem -onem? Oba "řeší" otázku přesídlování nanejvýš jednoduchou a zcela jasnou námitkou proti názorům, které "přikládají význam" přesídlování. Ale vždyť takový závěr se hodí pouze pro nejprimitivnější… chci říci "skutečný" marxismus, který se spokojuje zcela abstraktními… obecnými úvahami. Co to znamená "přikládat význam" přesídlování? Máme-li tato slova chápat doslovně, což může vůbec nějaký ekonom se zdravým rozumem a dobrou pamětí nepřikládat význam každoročnímu přesídlování? Máme-li tato slova chápat jen se zřetelem ke kapitalismu, pak pan Skvorcov překrucuje mou myšlenku, protože na citovaném místě říkám přímo pravý opak. To za prvé. Za druhé, ekonom, který považuje za svůj úkol zkoumat zvláštnosti ekonomické struktury a ekonomického vývoje Ruska (a ne pouze podrobně a často nevhodně citovat Marxe), si musí nutně položit otázku: jaký vliv má vlastně přesídlování v Rusku? Protože tuto otázku zvlášť nezkoumám, poznamenal jsem na místě, na které pan Skvorcov poukazuje, že mé závěry o rozkladu rolnictva se plně shodují se závěrem pana Gurviče[q]. Kromě toho se i na jiných místech knihy nejednou dotýkám otázky přesídlování. Možná že tento můj názor není správný, ale pan Skvorcov neuvádí vůbec nic, čím by jej opravil nebo doplnil, a přitom podstatu věci příkrými výtkami úplně zastírá. Dále, mé poznámky přivádějí pana Skvorcova k závěru, že "zbožní fetišista nyní věří v zázračnou moc svého fetiše" (sic!). To už se dá opravdu říci, že mě "rozdrtil"! Vyvracíte však mé argumenty, vážený pane kritiku? Proč neseznámíte veřejnost se svými faktickými argumenty a nerozeberete údaje alespoň z jednoho újezdu? Vždyť by to bylo tak přirozené od člověka, který se speciálně zabývá zemstevní statistikou! A já se opovažuji setrvat na tomto názoru, přes ta strašlivá slova pana Skvorcova (fetišismus, zázračná moc), která - kdo by o tom pochyboval? - mohou sotva někoho vylekat[r].
Konečně poslední otázka, o které můžeme mluvit s panem Skvorcovem k meritu věci, je problém třídění údajů zemstevní statistiky o rolnictvu. Pan Skvorcov se speciálně zabýval, a nemýlím-li se, stále se zabývá zemstevní statistikou: dalo by se od něho proto očekávat vysvětlení podložené fakty a objasňující tuto spornou a nanejvýš zajímavou otázku. "Odmítáme a limine," napsal jsem, "třídění podle přídělové půdy a užíváme výhradně třídění podle hospodářské síly (podle tažného dobytka; podle osevní plochy)", a dále jsem ukázal, že třídění podle přídělové půdy, které je v naší zemstevní statistice nejvíc rozšířeno, je zcela nevhodné proto, že život porušuje vyrovnanost v držbě přídělové půdy (uvnitř občiny): stačí jen, abychom si připomněli taková všeobecně známá a nikým nepopiratelná fakta, jako je propachtovávání a opouštění přídělové půdy, kupování a pachtování půdy, spojování zemědělství s obchodními a průmyslovými podniky a námezdní prací. "Základem třídění v hospodářské statistice musí být nezbytně rozsah a typ hospodářství" (60)[s]. "Kritika" pana Skvorcova spočívá v těchto tvrzeních: "Pan Iljin není spokojen s roztříděním statistických údajů o rolnictvu podle přídělové půdy. Existuje dvojí (sic!) třídění statistických údajů. Jedno je historické, při němž se spojují dohromady občiny (!) se stejným přídělem půdy na revizní duši, a druhé vychází ze skutečného stavu, při němž se spojují rolnická hospodářství se stejnou výměrou přídělové půdy, ať patří k jakékoli občině. Historické třídění je významné tím, že názorně ukazuje, za jakých podmínek se uskutečnil přechod rolnictva z feudální společnosti do kapitalistické…" atd. o tomto tématu, které jsme už také prozkoumali… "Třídění, které navrhuje pan Iljin, dokonale zmate historické pojetí podmínek přechodu našeho rolnictva z jedné společenské formace do druhé. Návrh pana Iljina se spíše týká soupisu drobné průmyslové výroby (sic!), jak se provádí v Německu" (2289). Je to ukázka kritiky pana Skvorcova v jeho oboru a v otázce, v níž nelze při nejlepší vůli "citovat" Marxe. Vyvstává otázka, k čemu jsou úvahy o "historickém" třídění občin, když mluvím o třídění údajů o usedlostech? Jakým zázrakem může třídění soudobých údajů o usedlostech "dokonale zmást" dávno zjištěná historická data o občinách? Vždyť pan Skvorcov je oprávněn používat v této otázce slova "historický" pouze potud, pokud se obrací k historii zády: jestliže se třídění občin podle výměry přídělové půdy na revizní duši vztahuje k historii toho, co se událo před 40 lety, pak přece i to, co se odehrává se stále větší rychlostí před našimi zraky, je rovněž historie. Dále je naprosto nevysvětlitelné, jak může napsat člověk, který se zabývá zemstevní statistikou a nemluví o ničem jinak než prorockým tónem, že "existuje dvojí třídění" (občin podle přídělové půdy a usedlostí podle přídělové půdy), když každý ví, že existuje velmi mnoho způsobů třídění: podle osevní plochy, podle tažného dobytka, podle počtu pracujících členů rodiny, podle počtu zemědělských dělníků, podle domovního majetku aj.? Jak může pan Skvorcov tak kategoricky a bez sebemenšího pokusu o zdůvodnění prohlašovat, že "skutečnému" stavu odpovídá pouze třídění podle přídělové půdy, když spor se vede právě o to, zda toto třídění odpovídá skutečnému stavu? Na celé řadě újezdů dokazuji, že rozdělení přídělové půdy mezi hospodářstvími je ještě dodnes poměrně velmi značně "vyrovnané" (na 20 % zámožných usedlostí s 26-30 % obyvatel připadá 29-36 % přídělové půdy v různých újezdech nebo skupinách újezdů), zatímco rozložení věcných ukazatelů hospodářství, tažného dobytka, osevní plochy, zdokonaleného nářadí apod. je všude a bez výjimky mnohem méně vyrovnané. Pan Skvorcov záludně kritizuje - ba dokonce drtí - moje závěry, aniž se jediným slovem dotýká podstaty věci.
Poněvadž nejsem odborníkem ve statistice, neusiloval jsem samozřejmě o to, abych otázku třídění vyřešil. Domnívám se však, že o základních otázkách zemstevní statistiky (a otázka třídění údajů o usedlostech je právě základní otázka, jak uvádím na místě citovaném panem Skvorcovem) mají právo a také povinnost mluvit nejenom statistikové zemstev, ale i všichni ekonomové. Nelze si představit ekonoma zkoumajícího ekonomickou realitu Ruska, který by se mohl obejít bez údajů zemstevní statistiky, a jestliže se zemstevní statistika a práce ekonomů budou ubírat odlišnou cestou, pak se ani v jedné z těchto oblastí nedosáhne uspokojivých výsledků. Že třídění podle přídělové půdy není uspokojivým tříděním, odpovídajícím skutečnému stavu, přiznali už částečně i sami zemstevní statistikové, kteří provedli několik třídění podle tažného dobytka a podle osevní plochy, jichž jsem právě používal ve své knize. Zejména nyní, kdy závažnost problému zvlášť zdůrazňují téměř všichni marxisté a nepopírají ji ani jiní ekonomové, by bylo nanejvýš žádoucí ho znovu prozkoumat. Ale pan Skvorcov místo kritiky pronáší důležité, avšak zcela bezobsažné fráze asi tohoto druhu: "Je třeba shrnout údaje zemstevních sborníků s podrobným zachycením výroby a reprodukce rolnického hospodářství, tak aby každý zájemce mohl vzít do rukou takový sborník a překontrolovat si ‚závěry' pana Iljina, Postnikova a Gurviče" (2292). Ano, "je třeba shrnout", ale aby tato slova nezůstala prázdnou frází a aby takové sborníky skutečně mohly odpovědět na hlavní problémy, které přináší soudobé hospodářské zřízení Ruska a vývoj tohoto zřízení, k tomu je nutné vymezit a všestranně posoudit základní problém - jakým způsobem sborníky sestavit, posoudit ho nutně v celé literatuře, a nikoli pouze mezi zemstevními statistiky anebo dokonce jen mezi čtyřmi stěnami některé zemstevní statistické kanceláře. Tento problém jsem vytyčil ve své knize a pokusil jsem se naznačit jeho řešení. Správnost řešení nemohu ovšem posoudit sám, jsem však oprávněn učinit závěr, že pan Skvorcov přes veškerou svou příkrost o něm neřekl vůbec nic, že však bez jakéhokoli zdůvodnění obhajoval ustrnulost, obhajoval hledisko, které bylo zastaralé již roku 1885 (viz Vývoj kapitalismu, s. 58, poznámka 2[t], kde cituji článek pana V. V. Nový typ místní statistické publikace, který doznává, že "není nutné vztahovat číselné údaje k takovému konglomerátu nejrůznějších ekonomických skupin rolnictva, jako je vesnice nebo občina, nýbrž k těmto skupinám samým", a kladu otázku, proč sám pan V. V. ani jednou nepoužil údajů o těchto nejrůznějších skupinách).
Na závěr několik slov o "ortodoxnosti", jež nebudou zbytečná, protože vystoupení pana P. Skvorcova v úloze "skutečného" marxisty mě zvlášť naléhavě nutí, abych co nejpřesněji vymezil, mohu-li se tak vyjádřit, své stanovisko. Nechci sice vůbec stavět pana Skvorcova vedle pana B. Avilova, považuji však přesto za nezbytné dotknout se jednoho místa v článku pana B. Avilova otištěném v témž sešitě časopisu Naučnoje obozrenije. Ke konci postscripta pan B. Avilov prohlašuje: "Pan Iljin je pro ‚ortodoxnost'. Zdá se však, že i o ortodoxnosti, tj. o pouhém výkladu Marxe, by se dalo ještě dlouho mluvit…" (s. 2308). Slova, která jsem podtrhl, jsou podle mého názoru patrně přeřeknutí, neboť jsem naprosto jasně prohlásil, že pod ortodoxností v žádném případě nerozumím pouhý výklad Marxe. Právě v tom článku, který má na mysli pan B. Avilov, se říká hned za slovy "Ne, to už raději zůstaneme ‚ve znamení ortodoxnosti'"!: "Nebudeme věřit tomu, že ortodoxnost dovoluje prostě jen čemukoli věřit, že ortodoxnost vylučuje kritické přetváření a další rozvíjení, že dovoluje zastírat historické otázky abstraktními schématy. Jestliže existují ortodoxní žáci, kteří se provinili těmito skutečně těžkými hříchy, pak všechna vina padá na tyto žáky, a nikoli na ortodoxnost, která se vyznačuje právě diametrálně odlišnými vlastnostmi" (Naučnoje obozrenije, 1899, č. 8, s. 1579[u])[168]. Řekl jsem tedy přímo, že slepá víra v cokoli, vylučování kritického přetváření a rozvíjení, je těžkým hříchem a že k přetváření a rozvíjení "pouhý výklad" zřejmě nestačí. Rozpor mezi marxisty, kteří jsou pro tzv. "nový kritický směr", a marxisty, kteří jsou pro tzv. "ortodoxnost", je v tom, že jedni i druzí chtějí rozdílně přetvářet a rozvíjet marxismus: jedni chtějí zůstat důslednými marxisty, rozvíjet základní marxistické teze podle měnících se podmínek a podle místních zvláštností různých zemí a dále rozpracovávat teorii dialektického materialismu a Marxovu politickoekonomickou teorii; druzí odmítají některé víceméně podstatné stránky Marxova učení, nestavějí se, např. ve filozofii, na stranu dialektického materialismu, ale na stranu novokantovství, v politické ekonomii na stranu těch, kteří některým místům Marxova učení připisují "tendenčnost" apod. První proto obviňují druhé z eklekticismu a podle mého názoru je takto obviňují zcela oprávněně. Druzí nazývají první "ortodoxními", a používá-li se ovšem tohoto výrazu, nesmí se nikdy zapomínat, že jej vytvořili jejich odpůrci v polemice, že "ortodoxní" neodmítají jakoukoli kritiku, ale pouze "kritiku" eklektiků (kteří by měli právo nazývat se stoupenci "kritiky" jen potud, pokud se v dějinách filozofie učení Kanta a jeho následovníků nazývá "kriticismem", "kritickou filozofií"). V témž článku jsem také jmenoval autory (s. 1569, pozn., a s. 1570, pozn.[v]), kteří jsou podle mého názoru představiteli důsledného a uceleného, a nikoli eklektického rozvíjení marxismu a kteří vykonali pro toto rozvíjení - jak v oblasti filozofie, tak v oblasti politické ekonomie, historie a politiky - mnohem více než například Sombart nebo Stammler[w], jejichž eklektické názory mnozí lidé prostě opakují a považují to za velký pokrok. Nemusím snad ani připomínat, že představitelé eklektického směru se v poslední době seskupili kolem Ed. Bernsteina. Omezuji se pouze na tyto stručné poznámky ke své "ortodoxnosti" jednak proto, že se to přímo nevztahuje k předmětu mého článku, jednak proto, že nemám možnost zevrubně rozvinout názory první skupiny, a musím odkázat ty, kteří se o to zajímají, na německou literaturu. Ruské spory v této věci jsou pouze odezvou sporů německých, a neseznámíme-li se se spory vedenými v Německu, nemůžeme si učinit zcela přesnou představu o podstatě sporů.[x]
Napsáno v lednu - březnu 1900
Otištěno v květnu - červnu 1900
v časopise Naučnoje obozrenije, č. 5 - 6
Podepsán V l a d i m í r I l j i nPodle časopisu
Naučnoje obozrenije
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)d Mimochodem k překladům. Pan Skvorcov uvádí tuto větu z mé knihy: "...jako by hranici jejich (výrobních sil) rozvoje tvořila absolutní spotřební schopnost společnosti" (19) (viz zde) a přísně mě napomíná: "Pan Iljin… si nepovšiml neobratnosti překladu, neboť v originále stojí prostě a jasně: ‚als ob nur die absolute Konsumptionsfähigkeit der Gesellschaft ihre Grenze bilde" (2286). V čem je špatný tento (zcela správný) překlad, kritik nevysvětluje. K charakteristice jeho přísnosti stačí uvést dva jeho překlady. S. 2284: "Jestliže je normální roční reprodukce představována v uvedeném rozsahu, pak se tím také představuje '(v origmale ist damit auch unterstellt) ‚ s. 2285: "Jde především o prostou reprodukci. Dále bude představeno" (v originále: ferner wird unterstellt) "nejen to, že se produkty směňují podle své hodnoty" aj. Dobrý pan Skvorcovje tedy nepochybně přesvědčen, že unterstellen znamená představovat a že wird unterstellt je budoucí čas.
A to už ani nemluvím o slohu přísného kritika, který nás častuje rovněž takovými větami: "Nyní se kapitalistický výrobní způsob rovná zemědělskému průmyslu" (2293).
g Ve dvanácté kapitole prvního dílu Kapitálu věnované manufaktuře je zvláštní oddíl nadepsaný Dělba práce uvnitř manufaktury a dělba práce uvnitř společnosti. Na začátku tohoto oddílu Marx praví: „Dotkneme se stručně poměru mezi manufakturní dělbou práce a společenskou dělbou práce, která tvoří všeobecný základ veškeré zbožní výroby“ (Das Kapital, I2, S. 362)[167]. Je jistě poučné porovnat s těmito slovy triky našeho rozezleného Jupitera.
h Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 392—394. Red. V MIA zde.
j Viz Vývoj kapitalismu v Rusku, kap. VII, poznámka d****.
o Velcí duchové si rozumějí. Red.
p Mimochodem, tuto poslední tezi (že odpracovávání je přežitkem nevolnictví) přímo vyslovuji ve své knize. Pan Skvorcov o tom nemluví, ale chytá se mé poznámky, že se odpracovávání udržuje v podstatě už od dob Ruské pravdy, a hřímá proti ní: je tu i citát z Ključevského, i vnitřní trhy ve 12. století, i zbožní fetišismus, i tvrzení, že "zbožní výroba je pro mě zázračným a vše vysvětlujícím historickým principem (sic!), počínaje Ruskou pravdou" (sic!). Je to zjevně stále tatáž kritika typu "čchi-čchi", kterou jsem se myslím už i tak až příliš zabýval na začátku článku.
q Mimochodem k panu Gurvičovi. Svým neodůvodněným, nadutým a přezíravým postojem k „závěrům“ tohoto autora, který je znám v marxistické literatuře jako autor dvou knih a jako spolupracovnik některých časopisů, prozrazuje pan Skvorcov pouze svou domýšlivost.
r Z mých slov, že "Před kapitalismem bylo v Rusku zemědělství záležitostí pánů, panskou zábavou pro jedny, a povinností, dřinou pro druhé" (zde), podle názoru pana Skvorcova "vyplývá, že celá společenská formace, nevolnický způsob výroby byl pouze panskou zábavou". Ne, pane Skvorcove, něco takového z toho vůbec "nevyplývá", protože jsem na příslušném místě poukázal na to, že "hospodářství za nevolnictví bylo určitou vnitřně uspořádanou a ucelenou soustavou" (129) (zde), a zde jsem charakterizoval pouze jeden znak této soustavy. Že v statkářském hospodářství existoval prvek "panské zábavy", si snadno uvědomí každý, kdo si vzpomene na známé typy "Oblomovů nevolnické či jinak hospodářsky závislé vesnice" (152) (zde); dokazují to zemstevní statistiky, odkud výraz "panská zábava" pochází (148) (zde); dokazují to dokonce údaje o jednom vývojovém období výroby zemědělských strojů v Rusku; pokus statkářů prostě si objednat ze zahraničí dělníky i stroje (130 a 153) (zde a zde) nebyl ničím jiným než "panskou zábavou". - "Kdy a kde přeměnil kapitalismus dědičného statkáře" (pan P. S. se mylně domnívá, že této kategorie lze používat pouze pro období "před vznikem nevolnictví"; je použitelná i pro období nevolnictví) "a závislého rolníka v podnikatele, o tom pan Iljin bohužel nemluví" (2293). Vysvětluji to jak ve druhé, tak ve třetí a zvláště ve čtvrté kapitole knihy, kde se zabývám právě přeměnou zemědělství v obchodní a průmyslové podnikání. Je docela možné, že moje vysvětlení tohoto procesu vyžaduje doplnění a opravy, a nepochybuji, že kterýkoli seriózní a věci znalý kritik by toho byl schopen, ale pan Skvorcov bohužel zastřel podstatu věci pouhými příkrými výtkami. A to je ovšem trochu málo!
u Viz Spisy 4, Praha 1952, s. 92—93. Red.
v Viz Spisy 4, Praha 1952, s.80 a 81. Red.
w Srov. oprávněnou polemiku H. Cunowa proti Stammlerovi, jejíž část byla přeložena v Časopise Naučnoje obozrenije z roku 1899, dále B. Lvova Sociální zákon (tamtéž) a překlad článku pana Sadiho Guntera ohlášený v časopise Naučnoje obozrenije v roce 1900.
x Právě k takovému eklekticismu dospívá podle mého názoru onen "nový" "kritický" směr, který se "začíná rýsovat" v naší literatuře v posledním období (viz Struvovy články v Časopise Žizň, 1889, č. 10; -1900, č. 2; T.-Baranovského v časopise Naučnoje obozrenije", 1899, č. 5; 1900, č. 3). U prvního z jmenovaných autorů se začal "projevovat" jeho sklon k eklekticismu před více než pěti lety v jeho Kritických poznámkách, a ihned po jejich vyjití byl učiněn (jak si ráčí Struve vzpomenout) pokus "otevřít veřejnosti oči", aby viděla, jak se v jeho názorech směšuje marxismus s buržoazní vědou[169]. Je proto podivné, když slyšíme od Struveho větu: "Zavírat prostě oči před takzvanou" (nazývanou tak snad zbytečně? V. I.) "‚buržoazní' kritikou Marxova učení a zabývat se jeho opakováním a parafrázováním bylo až doposud nejen jako zbytečné, ale dokonce i škodlivé" (Žizň, č. 2, 305). "Zavírat prostě oči" nejen před buržoazní vědou, nýbrž i před nejnesmyslnějšími učeními včetně krajního tmářství je samozřejmě bezesporu škodlivé; jsou to banální fráze. Něco jiného je však nezavírat oči před buržoazní vědou, sledovat ji, využívat ji, ale přistupovat k ní kriticky a nevzdávat se přitom uceleného a vyhraněného světového názoru, a něco jiného je ustupovat před buržoazní vědou a opakovat například nejapná slova o Marxově "tendenčnosti" apod., jež mají zcela určitý smysl a význam. A pak, jestliže už mluvíme o "opakování a parafrázování", zaslouží si snad opakování a parafrázování Böhma-Bawerka a Wiesera, Sombarta a Stammlera a priori větší pozornost než opakování a parafrázování Marxe? Cožpak Struve, který už přišel na to, že má vidět (v ruské literatuře, všimněte si) "škodlivost" (sic!) v opakování Marxe, nezpozoroval a nepozoruje škodlivost nekritického opakování módních oprav módní buržoazní "vědy"? Jak daleko se bylo třeba vzdálit od marxismu, aby se došlo k takovému názoru a k takovému neodpustitelnému "zavírání očí" před soudobým "ideovým zmatkem" I Struve vyslovuje na konci svého článku zvláštní přání, abych se vrátil k otázkám, jež vyzvedá tzv. "kritika". Poznamenávám k tomu, že mě nyní soudobý eklektický směr ve filozofii a v politické ekonomii obzvlášť zajímá a že ještě neztrácím naději, že budu moci časem podat systematický rozbor tohoto směru[170] hnát se za každou jednotlivou "základní chybou" a "základní antinomií"… eklekticismu je pro mne (ať mi to vážení "kritikové" prominou!) prostě nezajímavé. Proto se zatím omezím na opačné přání: nechť se nový "kritický směr" po všech stránkách vyhraní a neomezuje se na pouhé náznaky. Čím dříve k tomu dojde, tím lépe, neboť tím bude méně zmatku a tím jasněji si bude veřejnost uvědomovat rozdíl mezi marxismem a novým "směrem" buržoazní kritiky Marxe.
162 Článek Nekritická kritika je Leninovou odpovědí na nevraživou recenzi knihy Vývoj kapitalismu v Rusku napsanou legálním marxistou P. N. Skvorcovem. Lenin začal připravovat článek v lednu 1900 v Šušenském v posledních týdnech svého vyhnanství; píše o tom N. K. Krupská v dopise M. A. Uljanovové z 19. ledna 1900. Článek byl dokončen po Leninově návratu z vyhnanství v březnu 1900 a otištěn v časopise Naučnoje obozrenije z května až června roku 1900. Byla to poslední Leninova práce uveřejněná v ruském legálním tisku před jeho odjezdem do ciziny.
Naučnoje obozrenije - vědecký a společenskopolitický časopis, který vycházel v Petrohradě v letech 1894-1903 nejdříve jako týdeník, později jako měsíčník. Neměl vyhraněné zaměření, otiskoval však na svých stránkách práce marxistů, protože to bylo "v módě", jak se vyjádřil Lenin. V časopise byly uveřejněny Leninovy práce Ještě k otázce teorie realizace (1899), Nekritická kritika (1900) aj. S časopisem spolupracoval G. V. Plechanov, D. I. Mendělejev a K. E. Ciolkovskij.
163 Slova uvedená v uvozovkách („Či-či-kov...‟ atd.) jsou parafrází jednoho místa z práce N. G. Černyševského Nástin gogolovského období ruské literatury: „… Vtipná recenze Mrtvých duší by mohla být napsána takto: po opsání názvu knihy Dobrodružství Čičikova aneb Mrtvé duše začít přímo takhle: ‚Nachlazení Čchý! čchý! kova - nemysli si, čtenáři, že jsem kýchl… atd. atd. Před dvaceti lety se našli čtenáři, kterým se tohle zdálo vtipné'‟ (N. G. Černyševskij, Nástin gogolovského období ruské literatury, Vybrané filozofické spisy, SNPL, Praha 1953, s. 306).
164 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 129. V MIA zde.
165 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 128. V MIA zde.
166 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 491. V MIA zde.
167 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 128. V MIA zde.
168 Leninův článek Ještě k teorii realizace otištěný s podpisem V. Iljin v časopise Naučnoje obozrenije, č. 8, srpen 1899 (viz Spisy 4, Praha 1952, s. 74—93).
169 "Pokus ‚otevřít veřejnosti oči' na směšování marxismu s buržoazní vědou" - kritika struvismu, legálního marxismu, je podána v Leninově práci Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize pana Struveho (Odraz marxismu v buržoazní literatuře). Ke knize P. Struveho Kritické poznámky k otázce ekonomického vývoje Ruska, Petrohrad 1894. Tato práce je zahrnuta do prvního svazku Leninových Sebraných spisů. Je v ní odhalena skutečná podstata legálních marxistů jako buržoazních demokratů, kteří se snažili využít marxismu a dělnického hnutí v zájmu buržoazie. V struvismu Lenin odhalil zárodek mezinárodního revizionismu, který se později projevil jako bernsteinismus a kautskyismus. V následujících letech Lenin ukázal zákonitou evoluci struvistů v otevřené obhájce kapitalismu; četní legální marxisté se později stali kadety - členy hlavní strany ruské buržoazie. Lenin vytrvale a nesmiřitelně bojoval proti všem projevům buržoazní "kritiky marxismu", jež si kladla za cíl vychvalovat a obhajovat kapitalistické zřízení.
170 „Systematický rozbor tohoto směru“ podal Lenin ve své práci Materialismus a empiriokriticismus. Toto nesmírně významné filozofické dílo napsal Lenin roku 1908; knižně vyšlo v Moskvě roku 1909.