Vladimír Iljič Lenin
Vývoj kapitalismu v Rusku
Kapitola IV.
Růst tržního zemědělství
Nyní, když jsme se seznámili s vnitřní ekonomickou strukturou rolnického a statkářského hospodářství, měli bychom přejít ke změnám v zemědělské výrobě: odrážejí tyto změny růst kapitalismu a vnitřního trhu?
I. Celkové údaje o zemědělské výrobě a jednotlivých odvětvích tržního zemědělství v poreformním Rusku
Především si všimneme celkových statistických údajů o výrobě obilí v evropském Rusku. Údaje za jednotlivá období nebo za jednotlivé roky nejsou vůbec použitelné pro značné výkyvy ve sklizních.[a] Bude třeba přihlédnout k různým obdobím a k údajům za několik let. Máme k dispozici tyto údaje: Z šedesátých let údaje za léta 1864—1866 (Vojenský statistický sborník, IV, Petrohrad 1871, údaje ze zpráv gubernátorů). Ze sedmdesátých let údaje odboru pro zemědělství za celé desetiletí (Historickostatistický přehled průmyslu v Rusku, sv. I, Petrohrad 1883). Konečně z osmdesátých let údaje za pět let, 1883—1887 (Statistika Ruské říše, IV; toto pětiletí může reprezentovat celá osmdesátá léta, poněvadž průměrná sk1izeň za 10 let, tj. 1880 — 1889, je dokonce o něco vyšší než za pětiletí 1883 — 1887 (viz Ruské zemědělství a lesnictví, publikace pro výstavu v Chicagu, s. 132 a 142). Pro posouzení vývoje v devadesátých letech bereme dále údaje za desetiletí 1885—1894 (Výrobní síly, I, 4). Konečně údaje za rok 1905 (Ruská ročenka, 1906) jsou zcela použitelné k posouzení výroby obilí v současné době. Sklizeň v roce 1905 byla jen o málo nižší než průměr v pětiletí 1904 — 1905.
Porovnejme všechny tyto údaje.[b]
| 50 gubernií evropského Ruska[90] V milionech četvertí |
||||||||
| Období | Obyvatelstvo v miliónech |
Osev | Čisté výnosy |
Sadba | Čisté výnosy |
Čisté výnosy na 1 obyvatele v četvertích |
||
| všeho obilí plus brambor |
brambor | obilí | brambor | celkem | ||||
| 1864-1866 | 61,4 | 72,2 | 152,8 | 6,9 | 17,0 | 2,21 | 0,27 | 2,48 |
| 1870-1879 | 69,8 | 75,6 | 211,3 | 8,7 | 30,4 | 2,59 | 0,43 | 3,02 |
| 1883-1887 | 81,7 | 80,3 | 255,2 | 10,8 | 36,2 | 2,68 | 0,44 | 3,12 |
| 1885-1894 | 86,3 | 92,6 | 265,2 | 16,5 | 44,3 | 2,57 | 0,50 | 3,07 |
| (1900-1904) až 1905 | 107,6 | 103,5 | 396,5 | 24,9 | 93,9 | 2,81 | 0,87 | 3,68 |
Z tabulky je patrné, že do devadesátých let se poreformní období vyznačuje nesporným růstem výroby, a to jak obilí, tak i brambor. Zvyšuje se produktivita zemědělské prace: za prvé čisté výnosy vzrůstají rychleji než osevní plochy (až na některé dílčí výjimky); za druhé je třeba uvážit, že v uvedené době podíl obyvatelstva zaměstnaného v zemědělské výrobě trvale klesal, protože obyvatelstvo přecházelo ze zemědělství do obchodu a průmyslu a také rolníci se stěhovali za hranice evropského Ruska.[c] Zvlášť pozoruhodná je skutečnost, že se vzmáhá právě tržní zemědělství: zvětšuje se množství sklízeného obilí (po odečtení osiva) připadající na jednoho obyvatele a mezi obyvatelstvem se stále víc a více rozvíjí společenská dělba práce; zvětšuje se počet obyvatelstva, které se zabývá obchodem nebo pracuje v průmyslu; zemědělské obyvatelstvo se štěpí na vesnické podnikatele a vesnický proletariát; samo zemědělství se neustále specializuje, takže množství tržního obilí se zvyšuje nesrovnatelně rychleji než množství veškerého obilí produkovaného v zemi. Kapitalistický ráz tohoto procesu názorně ilustruje stále větší podíl brambor v celkovém objemu zemědělské výroby.[d] Rozšíření plochy pro pěstování brambor znamená na jedné straně zdokonalení zemědělské techniky (zavedení sadby okopanin) a další rozvoj technického zpracování zemědělské produkce (lihovarnictví a výroba bramborového škrobu) . Na druhé straně znamená z hlediska třídy vesnických podnikatelů vytváření relativní nadhodnoty (snižování nákladů na pracovní síly a zhoršování výživy lidu). Údaje za desetiletí 1885—1894 dále ukazují, že krize v letech 1891—1892 nesmírně urychlila vyvlastňování rolnictva a značně snížila produkci obilí a výnosy všech obilovin. Proces vytlačování obilí bramborami však pokračoval tak energicky, že se produkce brambor na jednoho obyvatele zvětšila, přestože úroda byla menší. Konečně poslední pětiletí (1900—1904) rovněž ukazuje, že zemědělská výroba roste, že se zvyšuje produktivita zemědělské práce a zhoršuje postavení dělnické třídy (zvyšuje se význam brambor).
Jak jsme se už zmínili, projevuje se růst tržního zemědělství ve specializaci zemědělství. Celkové a souhrnné údaje o produkci různých druhů obilí mohou tento proces jenom velmi všeobecně naznačit (a ani to ne vždy), protože se při něm stírají specifické zvláštnosti různých oblastí. V odlišování různých zemědělských oblastí tkví totiž právě jeden z nejcharakterističtějších rysů poreformního zemědělství v Rusku. Tak již citovaný Historickostatistický přehled průmyslu v Rusku (sv. I, Petrohrad 1883) uvádí tyto zemědělské oblasti: lnářská oblast, „oblast s převládajícím chovem dobytka“, zejména pak se „značně rozvinutým chovem dojnic“, oblast převážně obilnářská, zejména oblast s trojhonným osevním postupem a oblast se zlepšenou úhorovou neboli víceletou trávopolní soustavou (část stepního pásma, pro kterou je „charakteristická produkce nejhodnotnějších, tj. jakostních druhů obilí, určených především pro dodávky do zahraničí“), řepařská oblast a oblast pěstování lihovarských brambor. „Uvedené hospodářské oblasti vznikly na území evropského Ruska poměrně nedávno a rok od roku se stále více specializují a vzájemně od sebe odlišují“ (1. c., s. 15)[e]. Nyní je tedy naším úkolem, abychom prostudovali tento proces specializace zemědělství; musíme prozkoumat, je-li patrný růst tržního zemědělství v jeho nejrůznějších odvětvích, vytváří-li se přitom kapitalistické zemědělství a vyznačuje-li se kapitalismus v zemědělství těmi vlastnostmi, na které jsme upozornili při rozboru celkových údajů o rolnickém a statkářském hospodářství. Pro náš úkol samozřejmě postačí charakterizovat jen nejdůležitější oblasti tržního zemědělství.
Než však přejdeme k údajům o jednotlivých oblastech, poznamenejme: Narodničtí ekonomové, jak jsme viděli, se všemožně snaží pominout skutečnost, že poreformní období se vyznačuje růstem tržního zemědělství. Přitom pochopitelně ignorují také okolnost, že pokles cen obilí nutně vyvolává specializaci zemědělství a vtahuje zemědělské výrobky do procesu směny. Uvedeme příklad. Všichni autoři známé knihy Vliv sklizní a cen obilí vycházejí z předpokladu, že pro naturální hospodářství je cena obilí bezvýznamná, a tuto „pravdu“ nesčetněkrát opakují. Jeden z nich, pan Kablukov, si však povšiml, že vzhledem k celkové situaci zbožního hospodářství je tento předpoklad vlastně nesprávný. „Je ovšem možné,“ píše, „že obilí dodávané na trh je vyrobeno s menšími výrobními náklady než obilí vypěstované ve vlastním hospodářství, a proto i spotřební hospodářství by patrně mělo přejít od pěstování obilí k pěstování jiných plodin“ (nebo k jiným zaměstnáním — dodejme my), „a tedy i pro ně má význam tržní cena obilí, jestliže se nekryje s jeho výrobními náklady“ (I, 98, pozn., podtrženo autorem). „Na to se však nemůžeme ohlížet,“ konstatuje Kablukov. Pročpak? Zřejmě z těchto důvodů: 1. Protože přechod k pěstování jiných plodin je možný „pouze za určitých podmínek“. Touto bezobsažnou banalitou (Všechno na světě je možné pouze za určitých podmínek!) pan Kablukov zcela klidně pomíjí skutečnost, že poreformní období vytvářelo a vytváří v Rusku právě takové podmínky, jež vyvolávají specializaci zemědělství a odchod obyvatelstva ze zemědělství... 2. Protože „v našich klimatických podmínkách není možné najít produkt, který by byl z hlediska výživy stejně významný jako obilí“. Velmi originální argument, který neznamená nic jiného než snahu vyhnout se problému. Co s tím má společného význam jiných produktů pro výživu, když jde o prodej těchto jiných produktů a o koupi levného obilí?... 3. Protože „obilnářská hospodářství spotřebního typu mají vždy racionální základ vlastní existence“. Jinými slovy: Protože pan Kablukov „a spol.“ považují naturální hospodářství za „racionální“. Jak vidíte, je to argument nezvratný...
II. Oblast tržního obilnářství
Tato oblast zahrnuje jižní a východní okrajová území evropského Ruska, stepní gubernie Novoruska a Závolží. Zemědělství je zde extenzívní a vyznačuje se rozsáhlou výrobou obilí na prodej. Vezmeme-li osm gubernií — Chersonskou, Besarabskou, Tavridskou, Donskou, Jekatěrinoslavskou, Saratovskou, Samarskou a Orenburskou — zjistíme, že v letech 1883—1887 v nich připadalo na 13 877 000 obyvatel 41,3 miliónu četvertí čistých výnosů obilí (kromě ovsa), tj. více než čtvrtina veškerých čistých výnosů v 50 guberniích evropského Ruska. V této oblasti se nejvíce seje pšenice jako hlavní vývozní obilí[f]. Zemědělství se tu rozvíjí nejrychleji (ve srovnání s ostatními oblastmi Ruska); tyto gubernie zatlačují do pozadí gubernie středoruského černozemního pásma, které byly dříve na prvním místě.
| Oblasti gubernií |
1864-1866 | 1870-1879 | 1883-1887 |
| Jižní stepní | 2,09 | 2,14 | 3,42 |
| Dolnovolžské a zavolžské | 2,12 | 2,96 | 3,35 |
| Středoruské černozemní | 3,32 | 3,88 | 3,28 |
*Prameny uvádíme výše. Oblasti gubernií jsme přejali z Historickostatistického přehledu. „Dolnovolžská a zavolžská“ oblast nebyla vytvořena příliš šťastně, neboť ke stepním guberniím s obrovskou produkcí obilí je připojena Astrachaňská (kde je nedostatek obilí pro vlastní spotřebu) a Kazaňská se Simbirskou, které spíše patří do středoruského černozemního pásma.
Hlavní centrum výroby obilí se přesouvá: v šedesátých a sedmdesátých letech byly středoruské černozemní gubernie na prvním místě, ale v osmdesátých letech postoupily své prvenství stepním a dolnovolžským guberniím; produkce obilí v nich začala klesat.
Tento zajímavý fakt o obrovském vzrůstu zemědělské výroby ve zmíněné oblasti se vysvětluje tím, že stepní okrajová území byla v poreformním období kolonií středního, dávno osídleného evropského Ruska. Dostatek volné půdy sem vábil mohutný proud přistěhovalců, kteří rychle rozšiřovali osevní plochu[g]. Značné rozšíření tržních osevních ploch bylo umožněno jedině úzkým ekonomickým spojením těchto kolonií jednak se středním Ruskem a jednak s evropskými zeměmi dovážejícími obilí. Rozvoj průmyslu ve středoruských oblastech a rozvoj tržního zemědělství v okrajových územích jsou nerozlučně spjaty a vytvářejí společný trh. Průmyslové gubernie dostávaly z jihu obilí, dodávaly tam výrobky svých továren a zásobovaly osady kolonistů pracovními silami, řemeslníky (viz V. kapitolu, podkapitolu III, o přesídlování drobných průmyslových výrobců do okrajových území[h]) a výrobními prostředky (dřevo, stavební materiál, nástroje aj.).Jedině zásluhou této společenské dělby práce se mohli osídlenci ve stepních krajích zabývat výlučně zemědělstvím a prodávat velké množství obilí na vnitřních a zvláště na zahraničních trzích. Jedině úzkým spojením s vnitřním a zahraničním trhem mohl tak rychle pokračovat hospodářský rozvoj těchto krajů; a byl to právě kapitalistický rozvoj, protože zároveň s růstem tržního zemědělství stejně rychle postupoval odliv obyvatelstva do průmyslu, rostla města a vytvářela se nová střediska velkoprůmyslu (viz dále, VII. a VIII. kapitola)[i].
O tom, zda je v této oblasti růst tržního zemědělství provázen jeho technickým pokrokem a utvářením kapitalistických vztahů, jsme již mluvili. V druhé kapitole jsme viděli, jak velké osevní plochy mají v těchto krajích rolníci a jak výrazně se zde projevují kapitalistické vztahy i uvnitř občiny. V předcházející kapitole jsme zjistili, že se v této oblasti zvlášť rychle rozmohlo používání strojů, že kapitalistické farmy v okrajových územích přitahují statisíce a milióny námezdních dělníků, přičemž se rozvíjejí v zemědělství dříve nevídaná velká hospodářství s rozsáhlou kooperací námezdních dělníků atd. Na dokreslení tohoto obrazu nemáme už skoro co dodat.
Ve stepních okrajových územích se statkářská hospodářství vyznačují mnohdy nejen obrovskou rozlohou, ale i tím, že hospodaří ve velkém. Výše jsme poukazovali na osevní plochy o 8—10—15 tisících děsjatin v Samarské gubernii. V Tavridské gubernii má Falz-Fein 200 000 děsjatin, Mordvinov 80 000 děsjatin, dva statkáři mají po 60 000 děsjatinách „a mnoho statkářů má 10 000 až 25 000 děsjatin“ (Šachovskoj, 42). Představu o velikosti hospodářství můžeme získat z toho, že například u Falz-Feina pracovalo v roce 1893 při senoseči 1100 strojů (z toho 1000 strojů vlastnili rolníci). V Chersonské gubernii byly v roce 1893 3,3 miliónu děsjatin osevní plochy, z toho 1,3 miliónu děsjatin statkářské; v pěti újezdech této gubernie (bez oděského) bylo 1237 středně velkých hospodářství (250 až 1000 děsjatin půdy), 405 velkých (l000—2500 děsjatin) a 226 hospodářství, z nichž každé mělo přes 2500 děsjatin. Podle údajů získaných roku 1890 o 526 hospodářstvích měla tato hospodářství 35 514 dělníků, tj. na jedno hospodářství připadlo průměrně 67 dělníků, z nichž 16 až 30 pracovalo celoročně. V roce 1893 bylo ve 100 větších i menších hospodářstvích v jelizavetgradském újezdu 11 197 dělníků (průměrně 112 na jedno hospodářství!), z nich pak 17,4 % celoročních, 39,5 % sezónních a 43,1 % nádeníků[j]. Uvádíme údaje o rozdělení osevní plochy mezi veškerá hospodářství v újezdu, statkářská i rolnická[k].
| Jejich přibližná osevní plocha v tisících děsjatin |
|||||||
| Hospodářství neobdělávající půdu | 15 228 | — | |||||
| Hospodářství osévající | méně než 5 děsjatin | 26 963 | 74,6 | ||||
| 5-10 děsjatin | 19 194 | 144,0 | |||||
| 10-25 děsjatin | 10 234 | 157,0 | |||||
| 25-100 děsjatin | 2 005 |  |
91,0 | |
|||
| 100-1000 děsjatin | 372 | 2387 | 110,0 | 215 | |||
| nad 1000 děsjatin | 10 | 14,0 | |||||
| Celkem v újezdu | 74 006 | 590,6 | |||||
Něco přes 3 % hospodářů (a počítáme-li pouze osévající, pak 4 %) vlastní tedy více než třetinu veškeré osevní plochy, k jejímuž obdělávání a sklízení je zapotřebí velkého množství sezónních dělníků a nádeníků.
Konečně uvádíme údaje o novouzenském újezdu v Samarské gubernii. Ve II. kapitole jsme si všímali pouze ruských rolníků hospodařících v občině; nyní k nim připočítáváme i Němce a „obyvatele chutorů“ (rolníky hospodařící na zvláštních pozemcích). Údaje o statkářských hospodářstvích nemáme bohužel k dispozici[l].
| Na jednu usedlost připadá průměrně |
|||||||||||
| Půda | Půda | ||||||||||
| Novouzenský újezd Samarské gubernie |
Usedlostí | koupená | zpachtovaná | Osevní plocha | Dobytek (celkem převedeno na hovězí) kusů |
Zdokonalené zemědělské nářadí |
Námezdní dělníci |
koupená | zpachtovaná | Osevní plocha |
Dobytek (celkem převedeno na hovězí) kusů |
| děsjatin | děsjatin | ||||||||||
| Celkem v újezdu | 51 348 | 130 422 | 751 873 | 816 133 | 343 260 | 13 778 | 8 278 | 2,5 | 14,6 | 15,9 | 6,7 |
| Hospodářství s 10 a více kusy dobytka |
3 958 | 117 621 | 580 158 | 327 527 | 151 744 | 10 598 | 6 055 | 29 | 146 | 82 | 38 |
| Z toho ruští obyvatelé chutorů s 20 a více kusy tažného dobytka |
218 | 57 083 | 253 669 | 59 137 | 39 520 | 1 013 | 1 379 | 261 | 1 163 | 271 | 181 |
Tyto údaje zřejmě nepotřebují žádný komentář. Měli jsme už příležitost poznamenat, že popisovaná oblast je v Rusku nejtypičtější oblastí kapitalismu v zemědělství — nejtypičtější ovšem nikoli v zemědělském, nýbrž v sociálně ekonomickém smyslu. Tyto kolonie, jež se rozvíjejí co nejsvobodněji, nám ukazují, jaké vztahy by se bývaly mohly a musely vyvinout i v ostatním Rusku, kdyby velké množství pozůstatků předreformního způsobu života nebylo brzdilo kapitalismus. Formy kapitalismu v zemědělství, jak uvidíme dále, jsou velmi rozmanité.
III. Oblast tržního dobytkářství. Celkové údaje o rozvoji mléčného hospodářství
Přecházíme nyní k další velmi důležité oblasti zemědělského kapitalismu v Rusku, a to k oblasti, ve které mají hlavní význam nikoli obiloviny, nýbrž produkce živočišné výroby. Tato oblast zahrnuje kromě pobaltských a západních gubernií gubernie severní, průmyslové a části některých středoruských gubernií (Rjazaňské, Orelské, Tulské, Nižněnovgorodské). Dobytek se zde chová pro mléčné výrobky a celý ráz zemědělství se přizpůsobuje tomu, aby se získalo co největší množství velmi hodnotných tržních výrobků tohoto druhu[m]. „Před našimi zraky se zřejmě uskutečňuje přechod od chovu dobytka pro hnojení chlévskou mrvou k chovu dojnic; nejočividnější je zvláště v posledním desetiletí“ (spis citovaný v předcházející poznámce, ibid.). Charakterizovat po této stránce různé oblasti Ruska statisticky je velmi těžké, neboť tady není důležitý absolutní počet hovězího dobytka, ale počet a jakost dojnic. Vezmeme-li počet veškerého dobytka připadajícího na 100 obyvatel, zjistíme, že v Rusku je nejvíce dobytka v stepních okrajových územích a nejméně v nečernozemním pásmu (Zemědělství a lesnictví, 274); zjistíme, že toto množství postupem doby klesá (Výrobní síly, III, 6. Srov. Historickostatistický přehled, 1). Pozorujeme zde tedy totéž, nač už upozornil Roscher, že totiž množství dobytka připadající na jednoho obyvatele dosahuje maxima v oblastech „extenzívního dobytkářství“ (W. Roscher, Nationalökonomik des Ackerbaues. 7-te Aufl. Stuttg. 1873, S. 563—564). Nás však zajímá intenzívní dobytkářství a hlavně chov dojnic.Proto se musíme omezit na přibližný propočet autorů citovaného Nástinu bez nároku na přesné zachycení jevu; tento propočet názorně ukazuje poměr mezi jednotlivými oblastmi Ruska, pokud jde o stupeň rozvoje mléčného hospodářství. Uvádíme tento propočet in extenso[n] a doplňujeme jej některými vypočtenými průměry a údaji o výrobě sýrů v roce 1890 podle údajů statistiky továren a závodů.
Množství |
Na 100 obyvatel připadá |
Výroba sýrů, tvarohu a másla v roce 1879 podle přibližného propočtu |
Výroba sýrů v roce 1890 |
||||||||
| Skupiny gubernií | Obyvatelstvo v tisících (1873) |
Dojnice v tisících |
mléka v tisících věder |
másla v tisících pudů |
Průměrná dojivost 1 krávy v tisících věder |
dojnic | mléka věder |
másla pudů |
v hodnotě (tisíce rublů) |
||
| I. | Pobaltské a západní (9) | 8 127 | 1 101 | 34 070 | 297 | 31 | 13,6 | 420 | 3,6 | ? | 469 |
| II. | Severní (10) | 12 227 | 1 407 | 50 000 | 461 | 35 | 11,4 | 409 | 3,7 | 3 370,7 | 563 |
| III. | Průmyslové (nečernozemní) (7) |
8 822 | 662 | 18 810 | 154 | 28 | 7,5 | 214 | 1,7 | 1 088 | 295 |
| IV. | Středoruské (černozemní) (8) |
12 387 | 785 | 16 140 | 133 | 20 | 6,3 | 130 | 1,0 | 242,7 | 23 |
| V. | Jižní černozemní, jihozápadní, jižní a východní stepní (16) |
24 087 | 1 123 | 20 880 | 174 | 18 | 4,6 | 86 | 0,7 | — | — |
| Celkem v 50 guberniích evropského Ruska |
65 650 | 5 078 | 139 900 | 1 219 | 27 | 7,7 | 213 | 1,8 | 4 701,4 | 1 350 | |
Tato tabulka názorně ilustruje (i když na velmi zastaralých údajích), jak vznikají speciální oblasti mléčného hospodářství, jak se v nich rozvíjí tržní zemědělství (prodej mléka a jeho technické zpracování) a zvyšuje užitkovost dojnic.
Abychom mohli posoudit, jak se mléčné hospodářství během času rozvíjelo, můžeme použít jedině údajů o výrobě másla a sýrů. Tato výroba vzniká v Rusku koncem 18. století (roku 1795); statkářské sýrařství, které se začalo rozvíjet v 19. století, prodělalo vážnou krizi v šedesátých letech, kdy začali sýry vyrábět rolníci a obchodníci.
V 50 guberniích evropského Ruska bylo sýráren[o]:
| Roku 1866 72 s 226 dělníky a s výrobou v hodnotě | 119 000 rublů |
| Roku 1879 102 s 289 dělníky a s výrobou v hodnotě | 225 000 rublů |
| Roku 1890 265 s 865 dělníky a s výrobou v hodnotě | 1 350 000 rublů |
Za 25 let se tak výroba více než zdesateronásobila; podle těchto údajů můžeme posoudit jenom dynamiku jevu, neboť jsou mimořádně neúplné. Uvedeme některé podrobnější údaje. Ve Vologedské gubernii se mléčné hospodářství začalo zlepšovat vlastně až roku 1872, kdy byla uvedena do provozu jaroslavskovologedská železnice; od té doby se .„hospodáři začali starat o zlepšení svých stád, sít trávy, opatřovat si zdokonalené nářadí... snažili se postavit mléčné hospodářství na ryze obchodní základnu“ (Statistický nástin, 20). V Jaroslavské gubernii „připravily půdu“ takzvané „družstevní sýrárny“ ze sedmdesátých let a „sýrařství se nadále rozvíjí jako soukromé podnikání, i když si ponechává ještě označení ‚družstevníʼ“ (25); „družstevní“ sýrárny figurují — dodáváme my — v Ukazateli továren a závodů jako závody s námezdními dělníky. Místo 295 000 rublů odhadují autoři Statistického nástinu výrobu sýrů a másla podle oficiálních údajů na 412 000 rublů (vypočteno podle číselných údajů roztroušených po knize)‚ ale když toto číslo opravíme, dostaneme pro výrobu másla a sýrů 1 600 000 rublů, a přidáme-li přepuštěné máslo a tvaroh — 4 701 400 rublů, a to nepočítáme pobaltské ani západní gubernie.
O pozdějším období uvedeme názory z výše citované publikace odboru pro zemědělství Svobodná námezdní práce atd. O průmyslových guberniích tu čteme: „Úplný převrat v postavení hospodářství této oblasti způsobil rozvoj mléčného hospodářství“, „nepřímo mělo také vliv na zvelebení zemědělství“, „mléčné hospodářství se v oblasti rok od roku rozvíjí“ (258). V Tverské gubernii „se mezi statkáři i rolníky projevuje snaha zlepšit chov dobytka“; důchod z chovu dobytka se odhaduje na 10 miliónů rublů (274). V Jaroslavské gubernii „se mléčné hospodářství rok od roku rozvíjí... Sýrárny a máslárny začaly už dokonce nabývat do jisté míry průmyslového rázu... mléko se skupuje od sousedů, a dokonce i od rolníků. Existují sýrárny, které vlastní celá společnost statkářů“ (285). „Celkové zaměření zdejšího statkářského hospodářství,“ píše jeden dopisovatel z danilovského újezdu v Jaroslavské gubernii, „vystihují v současné době tyto znaky: 1. přechod od trojhonného osevního postupu k pěti až sedmihonnému, s výsevem trav na polích; 2. rozorávání úhorů; 3. zavádění mléčného hospodářství a v důsledku toho přísnější výběr dobytka a zlepšení chovu“ (292). Totéž platí o Smolenské gubernii, ve které byl rozsah výroby sýrů a másla udáván v roce 1889 částkou 240 000 rublů podle gubernátorovy zprávy (podle statistiky 136 000 rublů v roce 1890). Mléčné hospodářství se rozvíjí také v Kalužské, Kovenské, Nižněnovgorodské, Pskovské, Estonské a Vologedské gubernii. Výroba másla a sýrů ve Vologedské gubernii dosahuje 35 000 rublů podle statistiky z roku 1890, 108 000 rublů podle gubernátorovy zprávy a 500 000 rublů podle místních údajů z roku 1894, které napočítaly 389 závodů. „Tak je tomu podle statistiky. Ve skutečnosti je závodů mnohem více, protože podle šetření vologedského zemstva je pouze ve vologedském újezdu 224 závodů.“ A výroba je rozvinuta ve třech újezdech a zčásti už pronikla do čtvrtého[p]. Z toho lze soudit, kolikrát musíme výše uvedené údaje násobit, abychom se přiblížili skutečnosti. Pouhý úsudek odborníka, že „v současné době je másláren a sýráren několik tisíc“ (Ruské zemědělství a lesnictví, 299), dává správnější představu o skutečném stavu než údajně přesný počet 265 závodů.
Údaje tedy neponechávají žádné pochybnosti o obrovském rozvoji tohoto zvláštního odvětví tržního zemědělství. Růst kapitalismu byl i zde provázen zrněnou tradiční techniky. V publikaci Zemědělství a lesnictví například čteme: „V sýrařství se za posledních 25 let vykonalo v Rusku tolik jako v málokteré jiné zemi“ (301). Totéž tvrdí i pan Blažin v článku Technický pokrok v mléčném hospodářství (Výrobní síly, III, 38—45). Hlavní změna spočívala v tom, že „tradiční“ sbírání smetany bylo nahrazeno oddělováním smetany na odstředivých strojích (odstředivkami)[q]. Stroj učinil výrobu nezávislou na teplotě vzduchu, zvýšil výtěžek másla z mléka o 10%, zvýšil jeho jakost, zlevnil výrobu másla (u stroje je zapotřebí méně práce, méně místa, nádobí, ledu) a zkoncentroval jeho výrobu. Objevily se velké rolnické závody na výrobu másla „zpracovávající až 500 pudů mléka za den, což bylo při sbírání smetany fyzicky nemožné“ (ibid.). Zkvalitňuje se výrobní zařízení (stálé kotle, šroubové lisy, lepší sklepy), výrobě pomáhá bakteriologie, která dodává čistou kulturu bakterií kyseliny mléčné, potřebných ke kvašení smetany.
Technické zdokonalení vyvolané požadavky trhu se tedy v obou popsaných oblastech tržního zemědělství zaměřilo především na ty úkony, které lze nejsnáze změnit a které jsou zvláší důležité pro trh: na sklizeň, výmlat a čištění obilí v tržním obilnářství; na technické zpracování produktů živočišné výroby v oblasti tržního dobytkářství. Kapitál pokládá za výhodnější ponechat zatím chov dobytka na starosti malovýrobci: ať se „pilně“ a „horlivě“ stará o „svůj“ dobytek (a dojímá svou pilností pana V. V., viz Pokrokové proudy, s. 73), ať udělá největší část nejtěžší a nejšpinavější práce při ošetřování stroje, který dává mléko. Kapitál má k dispozici všechny poslední technické novinky a způsoby, nejen jak oddělovat smetanu od mléka, ale i jak oddělovat „smetanu“ od této „píle“, jak oddělit děti rolnické chudiny od mléka.
IV. Pokračování. Ekonomika statkářského hospodářství v popisované oblasti
Už výše jsme uvedli svědectví agronomů a velkých hospodářů o tom, že mléčné hospodářství na statcích vede k racionalizaci zemědělství. Dodejme, že rozbor údajů zemstevní statistiky o této věci, provedený panem Raspopinem[r], takový závěr plně potvrzuje. Doporučuji čtenáři článek pana Raspopina, protože obsahuje podrobné údaje; zde uvedeme pouze jeho hlavní závěr. „Závislost mezi stavem dobytka, mléčným hospodářstvím, počtem zanedbaných statků a intenzitou hospodaření je nesporná. Újezdy (Moskevské gubernie), v nichž je nejvíce rozšířen chov dojnic a mléčné hospodářství, mají proti ostatním nejméně zanedbaných hospodářství a nejvíce statků s vysoce rozvinutou rostlinnou výrobou. V celé Moskevské gubernii se zmenšuje rozloha orné půdy, pole se mění v louky a pastviny, obilní osevní postupy ustupují vícehonným trávopolním osevním postupům. Nikoli obilí, ale pícniny a dojnice mají dnes hlavní význam nejen na velkostatcích v Moskevské gubernii, ale v celé moskevské průmyslové oblasti“ (1. c.).
Rozsah výroby másla a sýrů má mimořádný význam právě proto, že svědčí o radikálním převratu v zemědělství, které nabývá podnikatelský charakter a přestává lpět na tradici. Kapitalismus si podřizuje jeden ze zemědělských výrobků a tomuto hlavnímu výrobku se přizpůsobují všechny ostatní stránky hospodářství. Chov dojnic vyžaduje sít trávy, přecházet od trojhonné soustavy k vícehonným soustavám atd. Odpadem vznikajícím při výrobě sýra se vykrmuje dobytek určený na prodej. Nejen zpracování mléka, ale celé zemědělství se stává podnikáním[s]. Sýrárny a máslámy neovlivňují jen hospodářství, ve kterých jsou zavedeny, protože mléko se často skupuje od okolních rolníků a statkářů. Skupováním mléka si kapitál podřizuje i drobné zemědělce, zvláště při zřizování tzv. sběrných mlékáren, o jejichž rozšíření se mluví už v sedmdesátých letech (viz Nástin pánů Kovalevského a Levitského). Jsou to podniky zřizované ve velkých městech nebo v jejich blízkosti a zpracovávající značné množství mléka přiváženého po železnici. Od mléka se ihned odděluje smetana a ještě čerstvá se prodává; odstředěné mléko se levně přenechává chudším zákazníkům. Aby si tyto podniky zajistily výrobek určité jakosti, uzavírají mnohdy s dodavateli smlouvy, v nichž se dodavatelé zavazují dodržovat určitá pravidla při krmení dojnic. Z toho je jasně vidět, jak jsou takové velké podniky důležité: jednak si získávají rozsáhlý trh (prodej odstředěného mléka chudému městskému obyvatelstvu), na druhé straně mimořádně rozšiřují trh pro vesnické podnikatele. To je nesmírně podněcuje, aby rozšiřovali a zlepšovali tržní zemědělství. Dá se říci, že je velkoprůmysl strhává s sebou, protože vyžaduje výrobek určité jakosti, a vytlačuje z trhu (nebo vrhá do náruče lichvářů) toho malovýrobce, který je pod „normální“ úrovní. Stejný dosah má i určování cen mléka podle jakosti (např. podle obsahu tuku), kterým se tak houževnatě zabývá technika vynalézající různé laktodenzimetry apod. a pro které tak horují odborníci (srov. Výrobní síly, III, 9 a 38). Po této stránce mají sběrné mlékárny za rozvoje kapitalismu zcela obdobnou úlohu jako sila v tržním obilnářství. Obilí tříděné v silech podle jakosti se stává z individuálního výrobku druhovým (res fungibilis[94], jak říkají odborníci v občanském právu), tj. poprvé je maximálně přizpůsobují směně (srov. článek M. Seringa o obchodu obilím ve Spojených státech severoamerických ve sborníku Držba půdy a zemědělství, s. 281n.). Sila takto mocně stimulují tržní výrobu obilí a stejně tak popohánějí její technický rozvoj oceňováním výrobků podle jakosti. Toto zařízení zasazuje malovýrobci hned dvě rány najednou. Za prvé zavádí vyšší jakost obilí velkovýrobců jako normu, stanoví ji jako závaznou a tím nadobro znehodocuje horší obilí rolnické chudiny. Za druhé organizace třídění a uskladnění obilí podle vzoru kapitalistického velkoprůmyslu snižuje výdaje velkovýrobců na tuto položku, usnadňuje a zjednodušuje jim prodej obilí a tím vydává malovýrobce s jeho patriarchálním a primitivním prodejem z vozů na tržišti napospas kulakům a lichvářům. Rychlé budování sil v poslední době znamená tedy v obilnářství stejně významné vítězství kapitálu a snížení významu malovýrobce zboží jako vznik a rozvoj kapitalistických „sběrných mlékáren“.
Z výše uvedených údajů je tedy jasné, že rozvoj tržního dobytkářství vytváří vnitřní trh[t], za prvé trh výrobních prostředků — zařízení na zpracování mléka, budovy, chlévy pro dobytek, zdokonalené zemědělské nářadí s přechodem od tradiční trojhonné soustavy k vícehonným osevním postupům atd., a za druhé trh pracovních sil. Dobytkářství postavené na průmyslovou základnu vyžaduje nesrovnatelně více dělníků než dřívější chov dobytka „pro hnůj“. Oblast mléčného hospodářství průmyslové a severozápadní gubernie — také skutečně láká velké množství zemědělských dělníků. Do Moskevské, Petrohradské, Jaroslavské a Vladimirské gubernie odchází velmi mnoho lidí na zemědělské práce; méně, ale přece jen hodně jich odchází do Novgorodské, Nižněnovgorodské a do jiných nečernozemních gubernií. Podle sdělení dopisovatelů zemědělského odboru pracují v Moskevské i v jiných guberniích na velkostatcích dokonce hlavně dělníci, kteří přišli za prací. Tento paradox — příliv zemědělských dělníků ze zemědělských gubernií (přicházejí hlavně ze středoruských černozemních gubernií, částečně ze severních) do průmyslových gubernií na zemědělské práce místo průmyslových dělníků, kteří odtud hromadně odcházejí — je velmi charakteristický (viz o něm S. A. Korolenko, 1. c.). Ukazuje přesvědčivěji než všechny výklady a úvahy, že životní úroveň a postavení pracujícího lidu ve středoruských černozemních, nejméně kapitalisticky vyvinutých guberniích je nesrovnatelně nižší a horší než v průmyslových, kapitalisticky nejvyspělejších; že i v Rusku se už stal všeobecnou skutečností jev charakteristický pro všechny kapitalistické země: postavení dělníků v průmyslu je lepší než postavení dělníků v zemědělství (neboť v zemědělství se k tlaku kapitalismu připojuje tlak předkapitalistických forem vykořisťování). Proto se také ze zemědělství utíká do průmyslu, zatímco v průmyslových guberniích nejenže nedochází k odlivu do zemědělství (nikdo se z nich například vůbec nestěhuje jinam), ale lze dokonce pozorovat přezíravý postoj k „obyčejným“ zemědělským dělníkům, zvaným „pastýři“ (Jaroslavská gubernie), „kozáci“ (Vladimirská gubernie), „polní pracovníci“ (Moskevská gubernie).
Dále je důležité poznamenat, že v zimě vyžaduje chov dobytka větší počet dělníků než v létě. Proto, a také vlivem rozvoje technických zemědělských výrobních odvětví, se poptávka po dělnících v popisované oblasti nejen zvyšuje, ale je také rovnoměrnejší po celý rok i v jednotlivých letech. Nejspolehlivějším materiálem k posouzení tohoto zajímavélio jevu jsou údaje o mzdách, pokud je vezmeme za delší období. Při jejich uvádění se omezujeme jen na skupiny velkoruských a maloruských gubernií. Západní gubernie ponecháváme stranou vzhledem ke zvláštnímu způsobu života a umělému nahromadění obyvatelstva (pásmo osídlení Židů); pobaltské uvádíme pouze k ilustraci toho, jaké vztahy se utvářejí za vysoce rozvinutého kapitalismu v zemědělství.[u]
| Průměr za 10 let (1881-1891) |
Průměr za 8 let (1883-1891) | |||||||||
| Skupiny gubernií | Mzda dělníka v rublech |
Mzda za letní práce v poměru k celoroční mzdě v % |
Mzda nádeníka ve žních v kopějkách |
Mzda nádeníka v kopějkách |
||||||
| celoročního | najatého na letní práce |
nejnižší průměr |
nejvyššší průměr |
rozdíl | v setí | průměrná ve žních |
rozdíl | |||
| I. | Jižní a východní okrajová území | 78 | 50 | 64 | 64 | 181 | 117 | 45 | 97 | 52 |
| II. | Středoruské černozemní gubernie | 54 | 38 | 71 | 47 | 76 | 29 | 35 | 58 | 23 |
| III. | Nečernozemní gubernie | 70 | 48 | 68 | 54 | 68 | 14 | 49 | 60 | 11 |
| Pobaltské gubernie | 82 | 53 | 65 | 61 | 70 | 9 | 60 | 67 | 7 | |
Podívejme se na tuto tabulku, v níž jsou tři hlavní sloupce tištěny kurzívou. První sloupec vyjadřuje poměr letní mzdy k celoroční mzdě. Čím je tento poměr nižší, čím více se přibližuje letní mzda mzdě za půl roku, tím rovnoměrnější je poptávka po dělnících během celého roku, tím menší je nezaměstnanost v zimě. Po této stránce je nejméně příznivá situace ve středoruských černozemních guberniích — oblast odpracovávání a slabě rozvinutého kapitalismu[v]. V průmyslových guberniích, v oblasti mléčného hospodářství je větší poptávka po práci a menší nezaměstnanost v zimě. Také v jednotlivých letech jsou zde mzdy nejstálejší, jak je vidět z druhého sloupce, který ukazuje rozdíl mezi nejnižší a nejvyšší mzdou ve žních. A konečně je rozdíl mezi mzdou v setí a mzdou ve žních nejmenší také v nečernozemním pásmu, tj. poptávka po dělnících je zde rovnoměrněji rozdělena mezi jaro a léto. Ve všech těchto ukazatelích stojí pobaltské gubernie ještě výše než nečernozemní gubernie, kdežto ve stepních guberniích s dělníky přicházejícími tam za prací a s největšími výkyvy úrody se mzdy vyznačují také nejmenší stabilitou. Údaje o mzdách tedy nasvědčují, že zemědělský kapitalismus v popisované oblasti nejenže vytváří poptávku po námezdní práci, ale že tuto poptávku také rovnoměrněji rozděluje na celý rok.
Konečně je nutné ukázat v dané oblasti ještě jeden druh závislosti drobného hospodáře na velkém hospodáři. Je to doplňování stád dobytka statkářů nákupem dobytka u rolníků. Statkáři považují za výhodnější kupovat dobytek od rolníků, kteří jej z nouze prodávají „se ztrátou“, než aby ho chovali sami, právě tak jako naši překupníci v tzv. domáckém průmyslu často raději kupují hotové výrobky od domáckých výrobců za žebrácky nízkou cenu, než aby vyráběli tento výrobek ve vlastních dílnách. Tuto skutečnost, svědčící o krajním zubožení malovýrobce, o tom, že malovýrobce se v současné společnosti může udržet pouze za neustálého snižování svých potřeb, změnil pan V. V. v argument ve prospěch „lidové“ výroby!... „Můžeme právem učinit závěr, že naši velcí hospodáři... nejsou v dostatečné míře samostatní... Rolník... prokazuje větší způsobilost ke skutečnému zvelebení hospodářství“ (Pokrokové proudy, 77). Tento nedostatek samostatnosti se projevuje v tom, že „naši velcí chovatelé dojnic... skupují rolnické (krávy) za cenu, která zřídka dosahuje poloviny nákladů vynaložených na jejich odchov, obvykle nanejvýš 1/3, často dokonce jen 1/4 těchto nákladů“ (ibid., 71). Obchodní kapitál velkých chovatelů dobytka učinil drobné rolníky zcela závislé na tomto kapitálu, udělal z nich své ošetřovatele dobytka, kteří pro něj odchovávají dobytek za babku, a z jejich žen pak nadělal své dojičky krav[w]. Z toho by snad vyplývalo, že nemá smyslu brzdit přechod obchodního kapitálu v průmyslový, že nemá smyslu podporovat malovýrobu, jež snižuje životní úroveň výrobce pod životní úroveň zemědělského dělníka. Ale pan V. V. uvažuje jinak. Je nadšen „snaživostí“ (s. 73, 1. c.) rolníka při ošetřování dobytka; je nadšen, že žena, „která tráví celý život u krávy a ovcí“, má „dobré výsledky v chovu dobytka“ (80). Představte si to blaho! „Celý život u krávy“ (jejíž mléko jde do zdokonalené odstředivky); a odměnou za takový život je náhrada „čtvrtiny nákladů“ vydaných na ošetřování této krávy! Opravdu, jak potom nebýt pro „drobnou lidovou výrobu“!
V. Pokračování. Rozklad rolnictva v oblasti mléčného hospodářství
V literatuře o vlivu mléčného hospodářství na postavení rolnictva nacházíme neustálé rozpory: na jedné straně se poukazuje na hospodářský pokrok, zvětšení důchodů, lepší způsob obdělávání půdy a vybavení usedlostí lepším nářadím; na druhé straně na zhoršení výživy, na vznik nových forem zotročování a zbídačování rolníků. Po tom, co jsme si vyložili v druhé kapitole, nás nemohou tyto rozpory udivit: víme, že protikladné úsudky se týkají protikladných skupin rolnictva. Abychom mohli tuto věc lépe posoudit, sáhneme k údajům o rozdělení rolnických usedlostí podle počtu krav v jednotlivých usedlostech.[x]
| 18 újezdů Petrohradské, Moskevské, Tverské a Smolenské gubernie |
6 újezdů Petrohradské gubernie | |||||||||
| Skupiny usedlostí | Počet usedlostí |
% | Počet krav |
% | Počet krav na 1 usedlost |
Počet usedlostí |
% | Počet krav |
% | Počet krav na 1 usedlost |
| Bez krav | 59 336 | 20,5 | — | — | — | 15 196 | 21,2 | — | — | — |
| S 1 krávou | 91 737 | 31,7 | 91 737 | 19,8 | 1 | 17 579 | 24,6 | 17 579 | 13,5 | 1 |
| S 2 kravami | 81 937 | 28,4 | 163 874 | 35,3 | 2 | 20 050 | 28,0 | 40 100 | 31,0 | 2 |
| S 3 a více kravami | 56 069 | 19,4 | 208 735 | 44,9 | 3,7 | 18 676 | 26,2 | 71 474 | 55,5 | 3,8 |
| Celkem | 289 079 | 100 | 464 346 | 100 | 1,6 | 71 501 | 100 | 129 153 | 100 | 1,8 |
Rozdělení krav mezi rolníky v nečernozemním pásmu je tedy velmi podobné rozdělení tažného dobytka mezi rolníky v černozemních guberniích (viz II. kapitolu). Přitom je koncentrace dojnic v popisované oblasti větší než koncentrace tažného dobytka. To zjevně dokazuje, že rozklad rolnictva úzce souvisí právě s místní formou tržního zemědělství. Tuto souvislost potvrzují jak se zdá rovněž tyto údaje (bohužel neúplné): vezmeme-li souhrnné údaje zemstevnf statistiky (pan Blagověščenskij; o 122 újezdech z 21 gubernií), vychází nám na jednu usedlost průměrně 1,2 krávy. V nečernozemním pásmu má tedy rolnictvo zřejmě víc krav než v černozemním a v Petrohradské gubernii je rolnictvo ještě bohatší než v celém nečernozemním pásmu. Na druhé straně se podíl usedlostí bez dobytka rovná 13% ve 123 újezdech 22 gubernií, kdežto v našich 18 újezdech = 17% a v 6 újezdech Petrohradské gubernie = 18,8%. To znamená, že rozklad rolnictva je (v našem smyslu) nejvýraznější v Petrohradské gubernii a pak ještě v celém nečernozemním pásmu. Dokazuje to, že právě tržní zemědělství je hlavním činitelem rozkladu rolnictva.
Z uvedených údajů je patrné, že asi polovina rolnických usedlostí (bez krav či s jednou krávou) se může podílet na výhodách mléčného hospodářství pouze v negativním smyslu. Rolník, který má jen jednu krávu, prodává mléko jen z nouze a tím zhoršuje výživu svých dětí. Naproti tomu asi v pětině usedlostí (se 3 a více kravami) je pravděpodobně soustředěna více než polovina veškerého mléčného hospodářství, protože v těchto usedlostech musí být jakost dobytka a výnosnost hospodářství vyšší než u „průměrného“ rolníka[y]. Zajímavou ilustrací tohoto závěru jsou údaje z jedné oblasti vysoce rozvinutého mléčného hospodářství a kapitalisrnu vůbec. Jde o petrohradský újezd[z]. Mléčné hospodářství je mimořádně rozvinuto v oné části újezdu, kde jsou letoviska a kde žijí převážně Rusové; zde je nejvíce rozšířeno setí pícnin (23,5 % přídělové orné půdy proti 13,7% v celém újezdu), ovsa (52,3% orné půdy) a pěstování brambor (10,1 %). Zemědělství je přímo ovlivňováno petrohradským trhem, který potřebuje oves, brambory, seno, mléko, koňské potahy (1. c., 168). „Mlékařením“ se zabývá 46,3 % rodin usedlého obyvatelstva. Mléko se prodává od 91 % všech krav. Důchod z této produkce činí 713 470 rublů (203 rublů na rodinu, 77 rublů na krávu). Jakost a ošetřování dobytka jsou tím lepší, čím je obec blíže k Petrohradu. Mléko se prodává dvojím způsobem: 1. překupníkům přímo na místě; 2. „mléčným farmám“ v Petrohradě atd. Druhý způsob odbytu je nesrovnatelně výhodnější, ale „většina hospodářství s jednou nebo dvěma a někdy i více kravami nemá možnost dodávat svůj výrobek přímo do Petrohradu“ (240), protože nemají koně a dovoz malého množství je nerentabilní atd. K překupníkům pak patří nejen specializovaní obchodníci, ale také osoby, jež mají své vlastní mléčné hospodářství. Uvedeme údaje ze dvou volostí tohoto újezdu:
2 volosti petrohradského újezdu |
Počet rodin |
Počet jejich krav |
Počet krav na 1 rodinu |
„Výdělek“ těchto rodin v rublech |
Výše výdělku | |
| na 1 rodinu |
na 1 krávu |
|||||
| Rodiny prodávající mléko překupníkům | 441 | 1 129 | 2,5 | 14 884 | 33,7 | 13,2 |
| Rodiny prodávající mléko do Petrohradu | 119 | 649 | 5,4 | 29 187 | 245,2 | 44,9 |
| Celkem | 560 | 1 778 | 3,2 | 44 071 | 78,8 | 24,7 |
Z toho lze posoudit, jakou měrou se na výhodách mléčného hospodářství podílejí všichni rolníci v nečernozemním pásmu, u nichž, jak jsme viděli, je koncentrace dojnic větší než u těchto 560 rodin. Zbývá dodat, že 23,1 % rolnických rodin petrohradského újezdu používá námezdních dělníků (mezi nimiž i zde, jako všude v zemědělství, převládají nádeníci). „Vezmeme-li v úvahu, že zemědělské dělníky najímají téměř výlučně rodiny, které se zabývají jenom zemědělstvím“ (a takových je v újezdu pouze 40,4% ze všech rodin), „musíme dospět k závěru, že více než polovina těchto hospodářství se neobejde bez námezdní práce“ (158).
Z těchto fakt vyplývá, že na zcela opačných koncích Ruska, v nejrůznějších krajích, v Petrohradské a dejme tornu v Tavridské gubernii jsou sociálně ekonomické vztahy uvnitř „občiny“ naprosto stejné. „Mužici-oráči“ (výraz pana N. -ona) tvoří tady i tam menšinu vesnických podnikatelů a většinu vesnického proletariátu. Specifika zemědělství spočívá v tom, že si kapitalismus podřizuje v jedné oblasti tu, v druhé onu stránku zemědělství, a proto se stejné ekonomické vztahy projevují ve velmi rozmanitých formách hospodaření a životních poměrů.
Po zjištění skutečnosti, že i v popisované oblasti se rolnictvo rozpadá na protikladné třídy, se už snadno vyznáme v oněch protichůdných, obvyklých úvahách o úloze mléčného hospodářství. Je zcela přirozené, že zámožné rolnictvo je podněcováno k rozvoji a zvelebování zemědělství; výsledkem je pak setí většího množství pícnin, které se stává nezbytnou součástí tržního dobytkářství. V Tverské gubernii se například konstatuje setí většího množství pícnin a v nejvyspělejším kašinském újezdu seje už 1/6 usedlostí jetel (Sborník, XIII, 2, s. 171). Přitom je zajímavé povšimnout si, že na koupené půdě je pícninami oseta větší část orné půdy než na přídělové: rolnická buržoazie dává přirozeně přednost soukromému vlastnictví půdy před občinovou držbou[aa]. V Přehledu Jaroslavské gubcrnie (sešit II, 1896) se také často poukazuje na to, že se rozšiřuje setí pícnin, a to opět hlavně na koupené a zpachtované půdě[bb]. Tatáž publikace poukazuje na rychlé zavádění zdokonaleného nářadí: pluhů, mlátiček, válců aj. Intenzívně se rozvíjí výroba másla, sýrů atd. V Novgorodské gubernii bylo už začátkem osmdesátých let zaznamenáno zároveň s celkovým zhoršením a poklesem rolnického chovu dobytka jeho zlepšení v těch místech, kde je výhodný odbyt mléka nebo kde je již dávno zaveden odchov telat napájením mlékem jako výdělečná činnost (Byčkov, Zkušenosti z průzkumu ekonomického postavení a hospodaření rolníků ve třech volostech novgorodského újezdu, Novgorod 1882). Odchov telat mlékem, rovněž jedna z forem tržního dobytkářství, je poměrně značně rozšířenou výdělečnou činností v Novgorodské a Tverské gubernii a vůbec v blízkosti hlavních měst (viz Svobodná námezdní práce atd., publikace zemědělského odboru). „Tato výdělečná činnost,“ píše pan Byčkov, „přináší v podstatě důchod už beztak zámožným rolníkům, kteří mají hodně krav, neboť při jedné krávě, a někdy dokonce i při dvou špatných dojnicích je odchov telat mlékem nemyslitelný“ (1. c., 101)[cc].
Avšak nejvýznamnějším znakem hospodářských úspěchů rolnické buržoazie v popisované oblasti je to, že rolníci najímají dělníky. Místní statkáři cítí, že se jim rodí konkurenti, a ve svých zprávách zemědělskému odboru vysvětlují někdy nedostatek dělníků dokonce tím, že je přeplácejí zámožní rolníci (Svobodná námezdní práce, 490). Konstatuje se, že rolníci najímají dělníky v Jaroslavské, Vladimirské, Petrohradské a Novgorodské gubernii (1. c., passim). Mnoho podobných údajů najdeme také v Přehledu Jaroslavské gubernie.
Všechen tento pokrok zámožné menšiny však těžce doléhá na rolnickou chudinu. Tak například koprinská volost rybinského újezdu v Jaroslavské gubernii se vyznačuje tím, že v ní vznikají nové a nové sýrárny z iniciativy „známého zakladatele družstevních sýráren V. I. Blandova“[dd]. „Dodávají-li... mléko“ (do sýrárny) „chudší rolníci, kteří mají jednu krávu, činí tak jistě na úkor své výživy“; kdežto zámožní zvyšují jakost svého dobytka (s. 32—33). Mezi druhy námezdní práce se také uvádí práce v sýrárnách; z mladých rolníků se stává mnoho kvalifikovaných sýrařů. V pošechonském újezdu „počet sýráren a másláren každým rokem vzrůstá“, ale „užitek, který sýrárny a máslárny přinášejí rolnickému hospodářství, stěží vyrovná nevýhody, které mají naše sýrárny a máslárny pro život rolníků“. Rolníci sami přiznávají, že musí často hladovět, protože ihned po otevření sýrárny v určitém kraji se dodávají mléčné výrobky do těchto sýráren a másláren, a rolníci sami se živí obyčejně mlékem rozředěným vodou. Rozšiřuje se placení v naturáliích (s. 43, 54, 59 aj.), takžeje třeba litovat, že se na naši drobnou „lidovou“ výrobu nevztahuje zákon, který v „kapitalistických“ továrnách zakazuje vyplácet mzdu v naturáliích.[ee]
Názory osob, které jsou bezprostředně obeznámeny s tímto problémem, potvrzují tedy náš závěr, že pro většinu rolníků má pokrok místního zemědělství čistě negativní důsledky. Rozvoj tržního zemědělství zhoršuje postavení nejnižších skupin rolnictva a definitivně je vytlačuje z řad zemědělců. Podotkněme, že se už v narodnické literatuře poukázalo na tento protiklad mezi rozvojem mléčného hospodářství a zhoršením výživy rolníků (poprvé, tuším, na to upozornil Engelgardt). Ale právě na tomto příkladu je vidět, jak narodnici úzce hodnotí všechny jevy, jež probíhají mezi rolnictvem a v zemědělství vůbec. Všimnou si protikladu v jedné formě, v jednom kraji, ale nechápou, že je vlastní celému sociálně ekonomickému řádu, že se projevuje všude a v různých formách. Zjistí, jak protikladný význam má určitá „výnosná výdělečná činnost“, a horlivě doporučují „zavádět“ mezi rolníky různéjiné druhy „místní výdělečné činnosti“. Konstatují rozpornost určitého pokroku v zemědělství, ale nechápou, že například stroje mají i v zemědělství zcela stejný politickoekonomický význam jako v průmyslu.
VI. Lnářská oblast
Pozdrželi jsme se dosti zevrubným popisováním dvou prvních oblastí kapitalistického zemědělství, protože jsou rozsáhlé a poměry v nich typické. V dalším výkladu se už budeme omezovat jen na stručnější zmínky o některých důležitých oblastech.
Len je nejdůležitější z takzvaných „průmyslových plodin“. Už tento termín ukazuje, že zde máme co dělat právě s tržním zemědělstvím. Například ve „lnářské“ Pskovské gubernii představuje len pro rolníka už odedávna „první peníze“, jak se tady říká (Vojenský statistický sborník, 260). Produkce lnu je prostě jedním z prostředků k získání peněz. Celé poreformní období je charakterizováno nesporným růstem tržního pěstování lnu. Koncem šedesátých let činil rozsah produkce lnu v Rusku přibližně 12 miliónů pudů vlákna (ibid., 260); na počátku osmdesátých let 20 miliónů pudů vlákna (Historickostatistický přehled průmyslu v Rusku, sv. I, Petrohrad 1883, s. 74); dnes se v 50 guberniích evropského Ruska sklízí přes 26 miliónů pudů lněného vlákna[ff]. V poslední době se ve vlastní lnářské oblasti (19 gubernií v nečernozemním pásmu) změnila osevní plocha lnu takto: 1893 756 600 děsjatin; 1894— 816 500 děsjatin; 1895 — 901 800 děsjatin; 1896 — 952 100 děsjatin a 1897 — 967 500 děsjatin. V celém evropském Rusku (50 gubernií) bylo pak roku 1896 oseto lnem 1 617 000 děsjatin a roku 1897 — 1 669 000 děsjatin (Věstnik finansov, ibid., a 1898, č. 7) proti 1 399 000 děsjatin začátkem devadesátých let (Výrobní síly, I, 36). Právě tak i všeobecný ohlas v literatuře svědčí o růstu tržního lnářství. O prvních dvou desetiletích po reformě například Historickostatistický přehled konstatuje, že „oblast pěstování lnu pro průmyslové účely se zvětšila o několik gubernií“ (1. c., 71), což bylo mimořádně ovlivněno rozšířením železniční sítě. Pan V. Prugavin napsal začátkem osmdesátých let o jurjevskěm újezdu ve Vladimirské gubernii: „Pěstování lnu se zde za posledních 10—15 let zvlášť silně rozmohlo.“ „Někteří hospodáři s početnými rodinami prodávají ročně lnu za 300 až 500 i více rublů... Kupují“ (lněné semeno) „v Rostově... Zdejší rolníci věnují mimořádnou pozornost výběru semena“ (Vesnická občina, domácká výroba a zemědělské hospodářství v jurjevském újezdu Vladimirské gubernie, Moskva 1884, s. 86— 89). V zemstevním statistickém sborníku o Tverské gubernii (sv. XIII, sešit 2) je zmínka, že „nejdůležitější jařiny, ječmen a oves, ustupují bramborům a lnu“ (s. 151); v některých újezdech zabírá len 1/3 až 3/4 osevní plochy jařin, např. v zubcovském, kašinském a jiných, „kde pěstování lnu nabylo zcela zřejmého spekulativního podnikatelského charakteru“ (s. 145), přičemž se zvlášť silně rozmáhá na zpachtovaných novinách a úhorech. Přitom můžeme pozorovat, že v jedněch guberniích, kde jsou ještě plochy volné půdy (noviny, lada, vymýcené lesy), se lnářství neobyčejně rychle šíří, kdežto v jiných, odedávna lnářských guberniích „se len buď i nadále pěstuje v dřívějším rozsahu, nebo dokonce ustupuje nově zaváděným kulturám, například pěstování okopanin, zeleniny atd.“ (Věstnik finansov, 1898, č. 6, s. 376, a 1897, č. 29), tj. ustupuje jiným odvětvím tržního zemědělství.
Vývoz lnu do ciziny stoupal v prvních dvou desetiletích po reformě pozoruhodně rychle: ze 4,6 miliónu pudů v průměru za léta 1857—1861 na 8,5 miliónu pudů v letech 1867—1871 a na 12,4 miliónu pudů v letech 1877—1881; potom se ale vývoz jako by zastavil na dřívější výši a činil za léta 1894—1897 v průměru 13,3 miliónu pudů[gg]. Rozvoj tržního lnářství vedl přirozeně nejen ke směně mezi zemědělstvím a průmyslem (prodej lnu a koupě průmyslových výrobků), ale i ke směně mezi různými odvětvími tržního zemědělství (prodej lnu a koupě obilí). Uvádíme tu údaje o tomto zajímavém jevu, který názorně ukazuje, že vnitřní trh pro kapitalismus se vytváří nejen odlivem obyvatelstva ze zemědělství do průmyslu, ale i specializací tržního zemědělství[hh].
| Železniční přeprava nákladů do Pskovské („lnářské“) gubernie a z ní (průměr v tisících pudů) |
||
| Období | Vyvezeno lnu | Dovezeno obilí a mouky |
| 1860-1861 | 255,9 | 43,4 |
| 1863-1864 | 551,1 | 464,7 |
| 1865-1866 | 793,0 | 842,6 |
| 1867-1868 | 1 053,2 | 1 157,9 |
| 1869-1870 | 1 406,9 | 1 809,3 |
Jaký vliv má růst tržního lnářství na rolnictvo, které je, jak známo, hlavním výrobcem lnu ?[ii] „Kdo projíždí Pskovskou gubernií a všímá si jejího hospodářského života, musí zpozorovat, že vedle několika bohatých usedlostí, vesniček a vesnic, tu existují velmi chudé usedlosti a vesnice; tyto krajnosti jsou charakteristickým rysem hospodářského života lnářské oblasti.“ „Pěstování lnu je jako hazardní hra“ a „velká část“ důchodu z pěstování lnu „zůstává v rukou překupníků a těch, kteří dávají do pachtu půdu k setí lnu“ (Strokin, 22 až 23). Přemrštěné pachtovné je skutečnou „peněžní rentou“ (viz výše) a masa rolníků je „naprosto a beznadějně závislá“ (Strokin, ibid.) na překupnících. Obchodní kapitál vládne v tomto kraji už odedávna[jj]; poreformní období se vyznačuje pouze obrovskou koncentrací tohoto kapitálu, oslabením monopolního postavení dřívějších drobných překupníků a vytvořením „lnářských zprostředkovatelen“, které se zmocnily veškerého obchodu lnem. Pan Strokin o Pskovské gubernii říká: „Význam pěstování lnu je vyjádřen... soustředěním kapitálu v rukou několika jedinců“ (s. 31). Kapitál přeměnil pěstování lnu v hazardní hru a zbídačil tak masy drobných zemědělců, kteří zhoršovali jakost lnu, vymrskávali půdu, byli nuceni dávat přídělovou půdu do pachtu a nakonec rozmnožovali řady „dělníků odcházejících za prací“. Jen nepatrná menšina zámožných rolníků a obchodníků měla možnost — a byla konkurencí donucena — zavádět novější techniku. Začaly se šířit Coutého trdlice, jak ruční (v ceně do 25 rublů), tak na koňský pohon (třikrát dražší). Roku 1869 bylo v Pskovské gubernii jenom 557 těchto strojů, kdežto roku 1881 už 5710 (4521 ručních a 1189 na koňský pohon)[kk]. V Historickostatistickém přehledu čteme: „Dnes má každá řádná rolnická rodina zabývající se lnářstvím trdlici Coutého, jíž se dokonce říká „pskovská trdlice“ (1. c., s. 82—83). V jakém poměru je tato menšina „řádných“ hospodářů zavádějících stroje k ostatnímu rolnictvu, to jsme již viděli ve II. kapitole. Místo primitivního zařízení, které čistilo semena nedokonale, začalo pskovské zemstvo zavádět zdokonalené čisticí stroje (triéry) a „zámožnější zemědělští podnikatelé“ už shledávají, že je výhodné, aby si sami tyto stroje koupili a půjčovali je za poplatek pěstitelům lnu (Věstnik finansov, 1897, č. 29, s. 85). Větší překupníci lnu zřizují sušárny, lisy, najímají dělníky k třídění a vochlování lnu (viz příkladu pana V. Prugavina, 1. c., s. 115). Závěrem je nutné dodat, že zpracování lněného vlákna vyžaduje mnoho pracovních sil: na obdělání 1 děsjatiny lnu je třeba asi 26 pracovních dní na poli a 77 dní k získání vlákna ze stonků (Historickostatistický přehled, 72). Proto vede rozvoj lnářství na jedné straně k větší zaměstnanosti zemědělců v zimním období, na druhé straně pak u statkářů a zámožných rolníků, kteří se zabývají pěstováním lnu, vzniká poptávka po námezdní práci (viz o tom příklad v III. kapitole, v podkapitole VI).
Růst tržního zemědělství vede tedy i ve lnářské oblasti k nadvládě kapitálu a k rozkladu rolnictva. Velkou brzdou rozkladu rolnictva je nesporně vysoké pachtovné[ll], přivádějící rolníky na mizinu, tlak obchodního kapitálu, připoutanost rolníků k přídělu a vysoké poplatky za přídělovou půdu. Proto čím více budou rolníci kupovat půdu[mm] a čím častěji budou odcházet za prací[nn], zavádět zdokonalené nářadí a modernější způsoby obdělávání půdy, tím rychleji bude obchodní kapitál vytlačován průmyslovým kapitálem, tím rychleji bude vznikat z řad rolnictva vesnická buržoazie, tím rychleji bude soustava odpracovávání v statkářském hospodářství vytlačována soustavou kapitalistickou.
VII. Technické zpracování zemědělských výrobků
Už jsme měli příležitost poznamenat (kap. I, podkapitola I), že zemědělští odborníci rozdělují zemědělské soustavy podle hlavního tržního výrobku a považují za zvláštní typ průmyslovou neboli technickou hospodářskou soustavu. Její podstatou je, že zemědělský výrobek je technicky zpracován dříve, než se dostane do sféry spotřeby (osobní nebo výrobní). Zpracovatelské podniky jsou buď součástí hospodářství, která vyrábějí surový produkt, nebo patří specializovaným průmyslovým podnikatelům, kteří skupují zemědělskou produkci. Z politickoekonomického hlediska není mezi těmito dvěma typy podstatný rozdíl. Rozvoj zpracovatelských odvětví zemědělské produkce má velmi důležitý význam pro rozvoj kapitalismu. Za prvé je tento rozvoj jednou z forem rozvoje tržního zemědělství, a to právě takovou formou, která zvlášť názorně ukazuje, že se zemědělství přeměnilo v jedno z průmyslových odvětví kapitalistické společnosti. Za druhé bývá rozvoj zpracovatelských odvětví zemědělské produkce obvykle nerozlučně spjat se zdokonalováním zemědělské techniky: jednak už sama výroba surovin pro další zpracování vyžaduje často zavedení nových metod v zemědělství (např. pěstování okopanin); jednak odpad vznikající při zpracování se v zemědělství často zužitkovává a zvyšuje jeho výnosnost; alespoň částečně se tím obnovuje ona rovnováha, ona vzájemná závislost zemědělství a průmyslu, v jejímž porušení tkví jeden z nejhlubších rozporů kapitalismu.
Nyní tedy musíme charakterizovat rozvoj zpracovatelských odvětví zemědělské produkce v poreformním Rusku.
1. Lihovarnictví
Budeme se zde zabývat lihovarnictvím pouze z hlediska zemědělství. Není proto nutné mluvit o tom, jak rychle se lihovarnictví koncentrovalo ve velkých závodech (částečně vlivem požadavků vyplývajících ze soustavy spotřebních daní), jak rychle se rozvíjela technika v závodech, jejímž zaváděním se zlevňovala výroba, jak zvyšování spotřebních daní postupovalo rychleji než zlevňování výroby a jak tyto daně svou neúměrnou výší brzdily růst spotřeby i výroby.
Uvádíme údaje o „zemědělském“ lihovarnictví v celé Ruské říši :[oo]
| Lihovary 1896/97 | Počet závodů | Vyrobený líh v tisících věder[pp] |
||||
| Zemědělské | 1 474 | |
13 521 | |
||
| 1 878 | 24 331 | |||||
| Smíšené | 404 | 10 810 | ||||
| Průmyslové | 159 | 5 457 | ||||
| Celkem | 2 037 | 29 788 | ||||
Přes 9/10 všech lihovarů (s více než 4/5 celkové výroby) je tedy bezprostředně spjato se zemědělstvím. Tyto závody jsou velkými kapitalistickými podniky a jako takové ovlivňují všechna statkářská hospodářství, ve kterých jsou zřízeny (lihovary patří téměř výlučně statkářům a hlavně šlechtě). Odvětví tržního zemědělství, jímž se zabýváme, se zvlášť rozšířilo ve středoruských černozemních guberniích, kde je soustředěna víc než 1/10 všech lihovarů Ruské říše (239 v roce 1896/1897, z toho 225 zemědělských a smíšených), vyrábějících přes čtvrtinu celkového množství lihu (7 785 000 věder v roce 1896/1897, z toho 6 828 000 v zemědělských a smíšených lihovarech). V oblasti s převládajícím odpracováváním se tedy tržní charakter zemědělství projevuje nejčastěji (ve srovnání s ostatními oblastmi) ve výrobě vodky z obilí a brambor. Výroba lihu z brambor se zvlášť rychle rozšířila v poreformním období, jak dokazují tyto údaje o celé Ruské říši[qq]
| Spotřeba surovin na pálení lihu v tisících pudů |
|||||
| Celkem obilí a brambor |
Z toho brambor |
Brambor v % |
|||
| V roce 1867 | 76 925 | 6 950 | 9,1 | ||
| Průměr | |
1873/74—1882/83 | 123 066 | 65 508 | 53,0 |
| za 10 let | 1882/83—1891/92 | 128 706 | 79 803 | 62,0 | |
| V roce 1893/94 | 150 857 | 115 850 | 76,0 | ||
| V roce 1896/97 | 144 038 | 101 993 | 70,8 | ||
Jestliže se tedy celkové množství obilovin zpracovávaných v lihovarech zdvojnásobilo, pak množství zpracovávaných brambor stouplo patnáctkrát. Tato skutečnost názorně potvrzuje náš závěr (v první podkapitole této kapitoly), že obrovské rozšíření plochy a zvýšení sklizně brambor znamená především rozmach tržního a kapitalistického zemědělství spolu se zvyšováním úrovně zemědělství a nahrazováním trojhonného osevního postupu vícehonným osevním postupem atd.[rr] Oblast největšího rozvoje lihovarnictví se vyznačuje také nejvyššími (v ruských guberniích, tj. bez pobaltských a západních gubernií) čistými výnosy brambor na jednoho obyvatele. V letech 1864—1866, 1870—1879 a 1883—1887 dosahoval v severních černozemních guberniích čistý výnos na jednoho obyvatele 0,44—0,62—0,60 četverti, kdežto celé evropské Rusko (50 gubernií) vykazuje tato čísla: 0,27—0,43——0,44 četverti. Již počátkem osmdesátých let zaznamenal Historickostatistický přehled, že „oblast, kde je nejvíce rozšířeno pěstování brambor, zahrnuje všechny gubernie střední a severní části černozemního pásma a povolžské i zavolžské a středoruské nečernozemní gubernie“ (1. c., s. 44)[ss]
Pěstování většího množství brambor mezi statkáři a zámožnými rolníky je spojeno se zvyšováním poptávky po námezdní pracovní síle; obdělání děsjatiny brambor vyžaduje mnohem větší množství práce[tt] než obdělání děsjatiny obilí, ale strojů se používá například ve středoruské černozemní oblasti ještě velmi málo. Jestliže se tedy zmenšoval počet dělníků zaměstnaných přímo v lihovarnictví[uu], zvyšovala se na druhé straně poptávka po zemědělských nádenících, protože odpracovávání bylo vytlačováno kapitalistickou soustavou hospodaření s rozšiřováním okopanin.
2. Cukrovarnictví
Zpracování cukrovky na cukr je daleko více zkoncentrováno ve velkých kapitalistických podnicích než výroba lihu a je rovněž přidruženo k statkářským (převážně šlechtickým) velkostatkům. Toto výrobní odvětví se rozšířilo hlavně v jihozápadních, dále jižních černozemních a středoruských černozemních guberniích. V šedesátých letech bylo oseto cukrovkou asi 100 000 děsjatin[vv], v sedmdesátých letech asi 160 000 děsjatin[ww], v letech 1886—1895 — 239 000 děsjatin[xx], v letech 1896—1898 — 369 000 děsjatin[yy], v roce 1900 — 478 778 děsjatin, v roce 1901 — 528 076 děsjatin (Torgovo-promyšlennaja gazeta, 1901, č. 123), v roce 1905/06 — 483 272 děsjatin (Věstnik finansov, 1906, č. 12). V poreformním období se tedy osevní plocha zvětšila více než pětkrát. Ještě mnohem rychleji stoupalo množství sklizené a zpracovávané cukrovky: za léta 1860—1864 bylo v celé říši zpracováno průměrně 4,1 miliónu berkovců[zz] cukrovky ročně, v letech 1870—1874 — 9,3 miliónu; v letech 1875—1879 — 12,8 miliónu; v letech 1890—1894 — 29,3 miliónu; v letech 1895/96 — 1897/98 — 35 miliónů berkovců[aaa]. Od šedesátých let se množství zpracovávané cukrovky zvětšilo více než osmkrát. Zvýšily se tedy podstatně výnosy cukrovky, tj. produktivita práce na velkých, kapitalisticky organizovaných statcích[bbb]. Zařazení okopaniny, jako je řepa, do osevního postupu úzce souvisí s přechodem ke kultivovanějšímu pěstování plodin, s kvalitnějším obděláváním půdy a lepším výkrmem dobytka atd. V Historickostatistickém přehledu (sv. 1) čteme: „Příprava půdy pod řepu, sama o sobě dost složitá a namáhavá, je u nás v četných řepařských hospodářstvích na výši, zvláště v jihozápadních a poviselských guberniích. K obdělávání se v různých krajích používá rozličné, více či méně dokonalé nářadí a pluhy; v jednotlivých případech se dokonce orá i parními stroji“ (s. 109).
Tento pokrok kapitalistické zemědělské velkovýroby je spojen s poměrně značně stoupající poptávkou po zemědělských námezdních pracovnících, stálých zemědělských dělnících a zvláště nádenících, přičemž se zvlášť často používá práce žen a dětí (srov. Historickostatistický přehled, II, 32). Mezi rolníky v okolních guberniích vznikl zvláštní druh odcházení za prací — odcházení „na cukr“ (ibid., 42). K celkovému obdělání 1 jitra (= 2/3 děsjatiny) cukrovky je zapotřebí přibližně 40 pracovních dní (Svobodná námezdní práce, 72). „Souhrn statistického materiálu o postavení vesnického obyvatelstva“ (publikace vládního výboru) soudí, že 1 děsjatinu cukrovky musí obdělávat při použití strojů jeden muž 12 pracovních dní a při ruční práci 25 dní, nepočítaje v to ženy a mladistvé (s. X—XI). Z toho vyplývá, že k obdělání veškeré osevní plochy cukrovky v Rusku je zapotřebí jistě nejméně 300 000 zemědělských nádeníků a nádenic. Ze zvyšování počtu děsjatin cukrovky si však ještě nemůžeme učinit úplnou představu o poptávce po námezdní práci, protože se za některé práce platí od berkovce řepy. Ve Zprávách a šetřeních o domáckém průmyslu v Rusku (publikace ministerstva státního majetku, sv. II, Petrohrad 1894, s. 82) čteme například toto:
„Městské ženy“ (jde o město Krolevec v Černigovské gubernii) „i ženy z újezdu si velmi váží práce na řepných polích; na podzim se platí za okrajování chrástu 10 kopějek za berkovec, dvě ženy očistí 6 až 10 berkovců cukrovky za den, ale některé se zavazují k ošetřování řepy po celou vegetační dobu: k pletí a okopávání; v tomto případě dostávají celkem za berkovec očištěné cukrovky včetně dobývání a okrajování chrástu 25 kopějek.“ Postavení dělníků na řepných polích je velmi těžké. Například v časopise Vračebnaja chronika Charkovskoj gubernii (1899, září, cit. podle listu Russkije vědomosti, 1899, č. 254) je uvedena „celá řada více než smutných případů o postavení pracujících na řepných polích. Zemstevní lékař Podolskij z Kotělvy v achtyrském újezdu píše: ‚Tyfová nákaza se obvykle začíná objevovat na podzim mezi mládeží pracující na řepných polích zámožných rolníků. Kůlny určené k odpočinku a noclehu pro dělníky jsou u takových pěstitelů cukrovky velmi špinavé, ze slámy, na které dělníci spí, je po skončení prací doslova hnůj, protože se nikdy nevyměňuje: právě zde vzniká ohnisko nákazy. Stávalo se, že u 4—5 nemocných, přivezených z jednoho a téhož řepného pole, byl zjištěn tyfus.‘ Podle názoru téhož lékaře ‚je nejvíce syfilitiků mezi dělníky na řepných polích‘. Pan Feinberg zcela oprávněně poznamenává, že ‚proti práci v továrně není práce na řepných polích o nic méně škodlivá, ať jde o její účinek jak na dělníky samy, tak na okolní obyvatelstvo, ale je zvlášť zhoubná proto, že se jí zabývá velké množství žen a mladistvých a že se při ní dělníkům nedostává té nejzákladnější ochrany od společnosti a státu‘; autor se proto ztotožňuje s názorem dr. Romaněnka proneseným na VII. sjezdu lékařů Charkovské gubernie, že totiž ‚při vydávání závazných předpisů by bylo třeba se také postarat o dělníky na řepných polích. Tito dělníci nemají ani to nejnutnější, žijí celé měsíce pod širým nebem, jedí ze společného kotle‘.“
Vidíme tedy, že vzrůstající produkce cukrovky mimořádně zvyšovala poptávku po zemědělských dělnících a zároveň přeměňovala okolní rolnictvo ve vesnický proletariát. Vzestup počtu zemědělských dělníků jen nepatrně poklesl snížením počtu dělníků zaměstnaných přímo při výrobě cukru[ccc].
3. Výroba bramborového škrobu
Od zpracovatelských odvětví, jež jsou téměř výlučně doménou statkářských hospodářství, přecházíme k odvětvím víceméně dostupným rolnictvu. Patří sem především zpracování brambor (částečně též pšenice a jiného obilí) na škrob a melasu. Škrobárenství zvlášť rychle vzkvétalo v poreformním období v důsledku obrovského rozmachu textilního průmyslu, který vyvolával poptávku po škrobu. Výroba škrobu je rozšířena hlavně v nečernozemních, průmyslových a částečně v severních černozemních guberniích. Podle Historickostatistického přehledu (sv. II) existovalo v polovině šedesátých let přibližně šedesát závodů s celkovou výrobou asi v hodnotě 270 000 rublů, v roce 1880 pak 224 závodů s celkovou výrobou v hodnotě 1 317 000 rublů. Roku 1890 bylo podle Ukazatele továren a závodů napočteno 192 závodů s 3418 dělníky a celkovou výrobou v hodnotě 1 760 000 rublů[ddd]. „Výroba škrobu stoupla za posledních 25 let 4,5krát, pokud jde o počet závodů,“ konstatuje Historickostatistický přehled, „a 10,75krát, pokud jde o vyráběnou produkci; avšak ani tato produkce zdaleka neuspokojuje poptávku po škrobu“ (s. 116), o čemž svědčí vzrůstající dovoz škrobu z ciziny. Rozborem údajů o jednotlivých guberniích dochází Historickostatistický přehled k závěru, že výroba škrobu z brambor má u nás (na rozdíl od výroby pšeničného škrobu) zemědělský ráz, protože je soustředěna v rukou rolníků a statkářů. „Slibuje mohutný rozvoj v budoucnosti, ale už nyní přináší našemu zemědělskému obyvatelstvu značné výhody“ (126).
Hned uvidíme, kdo má tyto výhody. Nejprve však poznamenejme, že v rozvoji škrobárenství je třeba rozlišovat dva procesy: na jedné straně se objevují nové malé závody a rozmáhá se rolnická výroba škrobu, na druhé straně dochází ke koncentraci výroby ve velkých továrnách s parním pohonem. Například roku 1890 existovalo 77 továren s parním pohonem, které zaměstnávaly 52 % všech dělníků a vyráběly 60 % celkové produkce. Z těchto závodů bylo pouze 11 založeno před rokem 1870, 17 v sedmdesátých letech, 45 v osmdesátých letech a 2 roku 1890 (Ukazatel pana Orlova).
Abychom se seznámili s ekonomikou rolnické výroby škrobu, použijeme místních statistik. V Moskevské gubernii bylo škrobárenství v roce 1880/81 rozšířeno ve 43 vesnicích 4 újezdů[eee]. Bylo zjištěno, že existuje 130 takových závodů se 780 dělníky, jejichž výroba dosahovala hodnoty téměř 137 000 rublů. Škrobárenství se rozšířilo hlavně po reformě, jeho technika se postupně zlepšovala, vznikaly větši podniky, které potřebovaly větší fixní kapitál a dosahovaly vyšší produktivity práce. Ruční krouhačky byly nahrazeny dokonalejšími, později se začalo užívat koňského pohonu a konečně byl zaveden buben, přístroj, který výrobu podstatně zlepšil a zlevnil. Uvádíme údaje o rozsahu podniků, které jsme zpracovali na základě soupisu „domáckých výrobců“ podle usedlostí:
| Počet podniků | Počet dělníků | Na 1 podnik připadá dělníků |
Průměrný počet pracovních týdnů |
Objem výroby v rublech | |||||||
| Skupiny podniků[fff] | členů rodin |
námezd- ních |
celkem | členů rodin |
námezd- ních |
celkem | celkem | na 1 podnik |
na 1 dělníka za 4 týdny |
||
| Malé | 15 | 30 | 45 | 75 | 2 | 3 | 5 | 5,3 | 12 636 | 842 | 126 |
| Střední | 42 | 96 | 165 | 261 | 2,2 | 4 | 6,2 | 5,5 | 55 890 | 1331 | 156 |
| Velké | 11 | 26 | 67 | 93 | 2,4 | 6 | 8,4 | 6,4 | 61 282 | 5571 | 416 |
| Celkem | 68 | 152 | 277 | 429 | 2,2 | 4,1 | 6,3 | 5,5 | 129 808 | 1908 | 341 |
Vidíme zde tedy malé kapitalistické podniky, v nichž se s rozšiřováním výroby zvětšuje i používání námezdní práce a zvyšuje se produktivita práce. Rolnické buržoazii přinášejí tyto podniky značný zisk a zároveň se zdokonaluje i technika obdělávání půdy. Postavení dělníků v těchto malých závodech je však pro krajně nehygienické pracovní podmínky a dlouhý pracovní den velmi neuspokojivé[ggg].
Zemědělství rolníků, kteří vlastní „krouhací“ zařízeni, má velmi příznivé podmínky. Pěstováni brambor (na přídělové a hlavně na zpachtované půdě) přináší mnohem vyšší důchod než pěstování žita a ovsa. Aby majitelé škrobáren rozšířili své hospodářství, pachtují si stále více přídělovou půdu rolnické chudiny. Například ve vesnici Cybino (bronnický újezd) si 18 majitelů škrobáren (ze 105 hospodářů žijících ve vesnici) pachtuje přídělovou půdu od rolníků, kteří odcházejí za prací, a také od rolníků bez koní a připojuje takto ke svým 61 přídělům ještě 133 zpachtovaných; v jejich rukou je soustředěno celkem 194 přídělů, tj. 44,5% všech přídělů v této obci. „Úplně tytéž jevy,“ čteme ve sborníku, „se vyskytují i v jiných vesnicích, ve kterých je více či méně rozvinuto škrobárenství“ (1. c., 42)[hhh]. Majitelé škrobáren mají dvojnásobný počet dobytka než ostatní rolníci: v průměru připadá na jednu usedlost 3,5 koně a 3,4 krávy proti 1,5 koně a 1,7 krávy všech místních rolníků. Ze 68 škrobařů (zachycených v soupisu usedlostí) má 10 koupenou půdu, 22 si pachtuje mimopřídělovou půdu a 23 přídělovou. Jsou to zkrátka typičtí představitelé rolnické buržoazie.
Zcela analogické poměry jsou ve škrobárenství jurjevského újezdu ve Vladimirské gubernii (V. Prugavin, 1. c., s. 104n.). I zde majitelé škrobáren používají při výrobě škrobu hlavně námezdní práci (ze 128 dělníků ve 30 závodech je 86 námezdních); také zde majitelé škrobáren daleko předstihuji rolnické masy v chovu dobytka a pěstování zemědělských plodin, ke krmení dobytka totiž zužitkovávají bramborovou drť. Mezi rolníky se objevují i skuteční farmáři. Pan Prugavin popisuje hospodářství jednoho rolníka, který má škrobárnu (v ceně asi 1500 rublů) s 12 námezdními dělníky. Brambory pěstuje ve svém hospodářství, které rozšířil připachtováváním půdy. Dodržuje sedmihonný osevní postup se setím jetele. Na zemědělské práce má 7—8 pracovníků, které najímá od jara do podzimu („na celou sezónu“). Drtě používá jako krmiva pro dobytek a promývací vodou chce zavlažovat pole.
Pan Prugavin ujišťuje, že tento závod má „zcela výjimečné podmínky“. V každé kapitalistické společnosti bude vesnická buržoazie vždy samozřejmě tvořit nepatrnou menšinu vesnického obyvatelstva a v tomto smyslu bude, chcete-li, „výjimkou“. Ale toto označení nemění nic na tom, že jak v škrobárenské oblasti, tak ve všech ostatních oblastech tržního zemědělství se v Rusku vytváří třída vesnických podnikatelů, kteří organizují kapitalistické zemědělství[iii].
4. Lisování oleje
Lisování oleje ze lnu, z konopí, ze slunečnic apod. je také často odvětvím technického zpracovávání zemědělské produkce. Rozvoj tohoto odvětví v poreformním období se dá posoudit z toho, že roku 1864 představovala celková výroba oleje hodnotu 1 619 000 rublů, roku 1879 — 6 486 000 rublů a roku 1890 — 12 232 000 rublů[jjj]. Také v tomto odvětví můžeme pozorovat dvojaký proces jeho rozvoje : na jedné straně vznikají na vesnicích malé rolnické (někdy i statkářské) olejárny lisující olej na prodej. Na druhé straně vznikají velké továrny s parními stroji ; tyto továrny koncentrují výrobu a vytlačují malé podniky[kkk]. Nás zajímá pouze zemědělské zpracování olejnin. V Historickostatistickém přehledu (sv. II) čteme: „Majitelé lisoven konopného oleje patří k zámožným představitelům ‚rolnictvaʼ“ a cení si výrobu oleje zvláště proto, že tak získávají výborné krmivo pro dobytek (pokrutiny). Když se pan Prugavin (1. c.) zmiňuje o „značném rozšiřování výroby oleje z lněného semene“ v jurjevském újezdu Vladimirské gubernie, konstatuje, že rolníkům přináší „nemálo výhod“ (s. 65—66) a že polní hospodářství i chov dobytka jsou u rolníků, kteří mají olejárny, na značně vyšší úrovni než u všech ostatních rolníků, a přitom si někteří výrobci oleje najímají ještě zemědělské dělníky (1. c., tabulky, s. 26—27, 146—147). Také permský soupis domácké výroby z roku 1894/95 ukázal, že zemědělství domáckých výrobců oleje má mnohem vyšší úroveň než zemědělství většiny ostatních rolníků (daleko větší osevní plochy, mnohem více dobytka, vyšší výnosy aj.) a že toto zvelebení zemědělství je provázeno najímáním zemědělských dělníků[lll]. Ve Voroněžské gubernii se v poreformním období rozšířilo pěstování slunečnic pro trh, jež jsou zpracovávány na olej v místních lisovnách oleje. V sedmdesátých letech bylo v Rusku oseto slunečnicemi asi 80 000 děsjatin půdy (Historickostatistický přehled, I), v osmdesátých letech asi 136 000 děsjatin, z nichž asi 2/3 patřily rolníkům. „Od té doby se však podle některých údajů osevní plocha této plodiny značně zvětšila, místy o 100 i více procent“ (Výrobní síly, I, 37). „Jen ve vesnici Alexejevce (birjucký újezd ve Voroněžské gubernii),“ čteme v II. části Historickostatistického přehledu, „je přes 40 lisoven oleje, a dokonce sama Alexejevka díky slunečnicím zbohatla a změnila se z chudé vesničky v bohatou obec s domky a krámy pokrytými plechem“ (s. 41). Jak se projevilo toto bohatství rolnické buržoazie na většině rolnictva, je vidět z toho, že roku 1890 nemělo v Alexejevce z 2273 registrovaných rodin (13 386 mužů a žen) 1761 rodin vůbec žádný tažný dobytek, 1699 rodin nemělo inventář, 1480 neobdělávalo půdu a pouze 33 rodin se nezabývalo jinou výdělečnou činností[mmm].
Vůbec musíme podotknout, že rolnické lisovny oleje figurují obvykle v zemstevních soupisech usedlostí mezi těmi „obchodními a výrobními podniky“, o jejichž rozdělenía úloze jsme již mluvili v II. kapitole.
5. Pěstování tabáku
Na závěr uvedeme stručné údaje o rozvoji pěstování tabáku. V letech 1863—1867 bylo v Rusku průměrně sklizeno 1 923 000 pudů z 32 161 děsjatin; v letech 1872—1878 — 2 783 000 pudů ze 46 425 děsjatin; v osmdesátých letech 4 000 000 pudů z 50 000 děsjatin[nnn]. Počet plantáží se v těchto obdobích odhadoval na 75—95—650 tisíc, což zřejmě ukazuje na velmi nízký vzrůst počtu drobných zemědělců vtahovaných do tohoto odvětví tržního zemědělství. Pěstování tabáku vyžaduje velký počet dělníků. Proto se mezi druhy odcházení na různé zemědělské práce řadí také odcházení za prací na tabákové plantáže (zvláště do jižních okrajových gubernií, kde se pěstování tabáku v poslední době velmi rychle rozšířilo). V literatuře již bylo uvedeno, že postavení dělníků na tabákových plantážích je velmi svízelné[ooo].
O pěstování tabáku jako odvětví tržního zemědělství máme zvlášť podrobné a zajímavé údaje v Přehledu pěstování tabáku v Rusku (sešit II a III, Petrohrad 1894, vydáno z příkazu zemědělského odboru). Pan V. S. Ščerbačov zde popisuje pěstování tabáku v Malorusku a uvádí pozoruhodně přesné údaje o třech újezdech Poltavské gubernie (priluckém, lochvickém a romenském). Tyto údaje, shromážděné autorem a zpracované statistickou kanceláří poltavské guberniální zemstevní správy, zahrnují 25 089 rolnických hospodářství pěstujících tabák ve všech těchto třech újezdech, s osevní plochou tabáku o rozloze 6844 děsjatin a s osevní plochou obilí o rozloze 146 774 děsjatin. Hospodářství jsou rozdělena takto:
| Tři újezdy Poltavské gubernie (roku 1888) | |||
| Skupiny hospodářství podle výměry osevní plochy obilí |
Počet hospodářství | Jejich osevní plocha v děsjatinách |
|
| tabáku | obilí | ||
| Méně než 1 děsjatina | 2 231 | 374 | 448 |
| 1 - 3 děsjatiny | 7 668 | 895 | 13 974 |
| 3 - 6 děsjatin | 8 856 | 1 482 | 34 967 |
| 6 - 9 děsjatin | 3 319 | 854 | 22 820 |
| Nad 9 děsjatin | 3 015 | 3 239 | 74 565 |
| Celkem | 25 089 | 6 844 | 146 774 |
V kapitalistických hospodářstvích pozorujeme obrovskou koncentraci osevní plochy tabáku i obilí. V necelé osmině hospodářství (3000 z 25 000) je soustředěno přes polovinu veškeré osevní plochy obilí (74 000 ze 147 000) a každé z nich průměrně obhospodařuje téměř 25 děsjatin. Tato hospodářství zabírají téměř polovinu osevní plochy tabáku (3200 z 6800), přičemž v průměru připadá na 1 hospodářství více než 1 děsjatina tabáku, zatímco ve všech ostatních skupinách rozloha osevní plochy tabáku nepřevyšuje jednu až dvě děsjatiny na 1 hospodářství.
Pan Ščerbačov uvádí mimoto údaje o rozdělení těchto hospodářství podle výměry osevní plochy tabáku:
| Skupiny tabákových plantáží | Počet plantáží | Osevní plocha tabáku v děsjatinách |
||||
| 0,01 děsjatiny a méně | 2 619 | 30 | ||||
| Od 0,01 do 0,10 děsjatiny | 9 078 | 492 | ||||
| Od 0,10 do 0,25 děsjatiny | 5 989 | 931 | ||||
| Od 0,25 do 0,50 děsjatiny | 4 330 | 1 246 | ||||
| Od 0,50 do 1,00 děsjatiny | 1 834 | |
1 065 | |
||
| Od 1,00 do 2,00 děsjatin | 615 | 2 773 | 720 | 4 145 | ||
| Od 2,00 a více děsjatin | 324 | 2 360 | ||||
| Celkem | 25 089 | 6 844 | ||||
Z toho je vidět, že koncentrace osevních ploch tabáku je mnohem větší než koncentrace osevních ploch obilí. Odvětví specializovaného tržního zemědělství tohoto kraje je více soustředěno v rukou kapitalistů než zemědělství jako celek. 2773 hospodářství z 25 000 osévá tabákem 4145 děsjatin z 6844 děsjatin, tj. více než tři pětiny. 324 největších pěstitelů tabáku (něco přes desetinu všech pěstitelů tabáku) má 2360 děsjatin osevní plochy tabáku, tj. více než třetinu celkového množství této půdy. V průměru připadá na 1 hospodářství přes 7 děsjatin osevní plochy tabáku. Abychom mohli posoudit, jakého typu musí být takové hospodářství, připomeneme si, že pěstování tabáku vyžaduje velký počet pracovních sil. Autor vypočítává, že na 1 děsjatinu jsou podle druhu tabáku třeba alespoň dva dělníci po 4 až 8 letních měsíců.
Majitel 7 děsjatin tabákové plantáže musí tedy mít alespoň 14 dělníků, tj. musí své hospodářství nesporně založit na námezdní práci. Některé druhy tabáku vyžadují, aby na 1 děsjatině nepracovali dva, ale tři sezónní dělníci a kromě toho navíc nádeníci. Zkrátka vidíme názorně, že čím více se hospodářství mění v tržní, tím vyspělejší je jeho kapitalistická organizace.
Skutečnost, že mezi pěstiteli tabáku převládají malá a nejmenší hospodářství (11 997 hospodářství z 25 089 má osevní plochu menší než jednu desetinu děsjatiny), není nikterak v rozporu s kapitalistickou organizací tohoto odvětví tržního zemědělství, protože tato nejmenší hospodářství zabezpečují jen mizivou část produkce (11 997, tj. téměř polovina hospodářství má pouze 522 děsjatin z 6844, tj. méně než jednu desetinu). Stejně tak i „průměrná“ čísla, jimiž se tak často někteří uspokojují, nedávají o věci představu (v průměru připadá na 1 hospodářství něco přes 1/4 děsjatiny osevní plochy tabáku).
V jednotlivých újezdech je rozvoj kapitalistického zemědělství a koncentrace výroby ještě výraznější. Například v lochvickém újezdu má 229 hospodářství z 5957 po 20 a více děsjatinách osetých obilím. Tito hospodáři pěstují obilí na 22 799 děsjatinách z celkové plochy 44 751 děsjatin, což je více než polovina. Každý hospodář má téměř 100 děsjatin osevní plochy. Z 2003 děsjatin mají 1126 děsjatin oseto tabákem. Provedeme-li roztřídění podle výměry osevní plochy tabáku, pak z 5957 hospodářů tohoto újezdu oselo 132 hospodářů dvě a více děsjatiny tabákem. Těchto 132 hospodářů má oseto tabákem 1441 děsjatin z 2003 děsjatin, tj. 72 %, více než deset děsjatin tabáku na 1 hospodářství. Na druhé straně je v tomtéž lochvickém újezdu 4360 hospodářství (z 5957), která mají méně než 1/10 děsjatiny tabáku — celkem 133 děsjatiny z 2003, tj. 6 %.
Kapitalistická organizace výroby je zde samozřejmě provázena prudkým rozvojem obchodního kapitálu a nejrůznějších forem vykořisťování mimo sféru výroby. Drobní pěstitelé tabáku nemají kůlny na sušení tabáku, nemají možnost nechat svůj výrobek fermentovat (vykvasit) a prodat jej (po 3—6 týdnech) hotový. Prodávají jej nehotový za poloviční cenu překupníkům, kteří často sami sejí tabák na zpachtované půdě. Překupníci „drobné pěstitele všemožně okrádají“ (s. 31 citované publikace). Tržní zemědělství je tržní kapitalistická výroba; tuto souvislost je možno zřetelně rozpoznat (umíme-li ovšem použít správné metody) i v tomto odvětví zemědělství.
VIII. Pěstování zeleniny a ovoce pro trh; hospodářství v okolí měst
Po zrušení nevolnictví „statkářské ovocnářství“, které bylo dosti značně vyspělé, „náhle a rychle upadlo téměř v celém Rusku“[ppp]. Situace se změnila po vybudování železnic, které „mocně popohnalo“ rozvoj nového, tržního ovocnářství a způsobilo v tomto odvětví tržního hospodářství „celkový obrat k lepšímu“[qqq]. Na jedné straně dovoz levného ovoce z jihu podkopával ovocnářství tam, kde bylo dříve rozšířeno[rrr], na druhé straně se tržní ovocnářství rozvíjelo například v gubernii Kovenské, Vilenské, Minské, Grodenské, Mogilevské a Nižněnovgorodské zároveň s rozšiřováním odbytišť[sss]. Pan V. Paškevič uvádí, že průzkum stavu ovocnářství v roce 1893/94 ukázal za poslední desetiletí jeho značný rozvoj jako podnikatelského odvětví, zvýšenou poptávku po sadařích a sadařských dělnících atd.[ttt] Statistické údaje tyto názory potvrzují: přeprava ovoce po ruských železnicích stoupá[uuu]; dovoz ovoce z ciziny, který v prvním desetiletí po reformě stoupal, klesá[vvv].
Je samozřejmé, že tržní zelinářství, které dodává spotřební předměty pro daleko větší množství obyvatelstva než ovocnářství, se rozvíjelo ještě rychleji a v ještě větším měřítku. Tržní pěstování zeleniny se značně rozšiřuje 1. v okolí měst[www]; 2. v okolí továrních sídlišť, obchodních a průmyslových středisek[xxx], stejně jako podél železničních tratí; 3. v jednotlivých vesnicích roztroušených po celém Rusku, proslulých pěstováním zahradní zeleniny[yyy]. Musíme poznamenat, že poptávka po zelenině a ovoci vzniká nejen mezi průmyslovým, ale i zemědělským obyvatelstvem; připomínáme, že podle rozpočtů voroněžských rolníků činí výdaje za zeleninu 47 kopějek na osobu, z toho více než polovina připadá na kupovanou zeleninu a ovoce.
Abychom se seznámili se sociálně ekonomickými vztahy, které se vytvářejí v tomto odvětví tržního zemědělství, musíme použít údajů místních šetření o zvlášť vyspělých zelinářských oblastech. V okolí Petrohradu je například velmi rozšířeno pařeništní a skleníkové zahradnictví, které tu zavedli zahradníci přistěhovaní sem z Rostova. Pařeniště se u velkých zahradníků odhadují na tisíce, u středních na stovky. „Někteří velcí zahradníci dodávají desetitisíce pudů kyselého zelí armádě[zzz].“ Podle údajů zemstevní statistiky se v petrohradském újezdu 474 usedlostí zabývá zelinářstvím (zhruba 400 rublů důchodu na 1 usedlost) a 230 ovocnářstvím. Kapitalistické vztahy jsou značně rozvinuty jak ve formě obchodního kapitálu („zelináři jsou bezohledně vykořisťováni překupníky“), tak ve formě najímání dělníků. Mezi přistěhovalci bylo například 115 zelinářských podnikatelů (s důchodem přes 3000 rublů na 1 podnikatele) a 711 zelinářských dělníků (s důchodem 116 rublů na jednoho dělníka)[α].
K stejně typickým představitelům vesnické buržoazie patří také rolníci z okolí Moskvy zabývající se pěstováním zeleniny. „Podle přibližného výpočtu přicházejí ročně na moskevské trhy přes 4 milióny pudů zeleniny. Některé vesnice obchodují nakládanou zeleninou ve velkém: nogatinská volost prodává asi milión soudků kyselého zelí do továren a kasáren, dokonce až do Kronštadtu... Tržní zelinářství je rozšířeno ve všech moskevských újezdech, převážně poblíž měst a továren[β].“ „Na sklizeň a krouhání zelí přicházejí námezdní dělníci z volokolamského újezdu“ (Historickostatistický přehled, I, s. 19).
Zcela obdobné poměry jsou ve známém zelinářském kraji v rostovském újezdu v Jaroslavské gubernii, k němuž patří 55 zelinářských vesnic, Porečje, Ugodiči aj. Veškerou půdu až na pastviny a louky zde odedávna zabírají zahrady a je tu velmi vyspělé technické zpracování zeleniny — konzervování[γ]. Spolu s tím, co se urodí, mění se ve zboží i sama půda a pracovní síly. Přestože tu existuje „občina“, je nerovnoměrnost v užívání půdy například ve vesnici Porečje značná: jeden hospodář má na 4 osoby 7 „zahrad“, druhý na 3 osoby 17 „zahrad“; vysvětluje se to tím, že zde k podstatnému znovurozdělování přídělové půdy nedochází; provádějí se pouze menší změny v přídělech tak, že si rolníci „svobodně vyměňují“ své „zahrady“ a „dílce“ (Přehled Jaroslavské gubernie, 97 — 98)[δ]. „Většinu polních prací... vykonávají nádeníci a nádenice, v době letních prací jich velký počet přichází do Porečje ze sousedních vesnic i ze sousedních gubernií“ (ibid., 99). V celé Jaroslavské gubernii je 10 322 osob (7689 jich pochází z Rostova), které odcházejí na „zemědělské a zahradnické“ práce, tzn. ve většině případů jsou to námezdní dělníci příslušné profese.[ε] Výše uvedené údaje o přílivu zemědělských dělníků do Petrohradské a Moskevské gubernie, do Jaroslavské gubernie atd. musíme vidět nejen v souvislosti s rozvojem mléčného hospodářství, ale i s rozvojem tržního zahradnictví.
K zahradnictví patří také pěstování zeleniny ve sklenících a pařeništích, výdělečná činnost, která se rychle šíří mezi zámožnými rolníky v Moskevské a Tverské gubernii[ζ]. V Moskevské gubernii bylo při soupisu roku 1880/81 napočteno 88 podniků s 3011 pařeništními rámy; dělníků bylo 213, z toho 47 námezdních (22,6 %); celková výroba činila 54 400 rublů. Průměrný majitel musel do „podniku“ vložit alespoň 300 rublů. Ze 74 hospodářů, o kterých máme údaje získané soupisem usedlostí, má 41 koupenou půdu a právě tolik jich půdu připachtovává; na 1 hospodáře připadají 2,2 koně. Z toho jasně vyplývá, že pěstování zeleniny ve sklenících a pařeništích je dostupné pouze rolnickě buržoazii.[η]
Na jihu Ruska patří k rozebíranému odvětví tržního zemědělství také pěstování melounů ve velkém. Stručně se zmíníme o jeho rozvoji v jednom kraji, popsaném v zajímavém článku v časopise Věstnik finansov (1897, 4. 16) o „tržním pěstování vodních melounů ve velkém“. Toto výrobní odvětví vzniklo ve vesnici Bykově (carevský újezd v Astrachaňské gubernii) koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let. Výrobky dodávané nejdříve jenom do Povolží zamířily po vybudování železnic do hlavních měst. V osmdesátých letech se produkce „alespoň zdesateronásobila“ zásluhou obrovských zisků (150—200 rublů z 1 děsjatiny), které pobírali iniciátoři tohoto podnikání. Jako praví maloburžoové se všemožně snažili zabránit, aby výrobců přibývalo, a proto před sousedy velmi bedlivě střežili „tajemství“ nového výnosného zaměstnání. Toto hrdinné úsilí „mužikaoráče“[θ] zadržet „osudnou konkurenci“[ι] bylo pochopitelně bezvýsledné a pěstování melounů se ve velké míře rozšířilo jak v Saratovské gubernii, tak i v Donské oblasti. Pokles cen obilí v devadesátých letech pěstování melounů obzvlášť podnítil, protože „donutil místní zemědělce, aby východisko ze svízelného postavení hledali ve střídavém osevním postupu“[κ]. Rozšíření produkce markantně zvětšilo poptávku po námezdních pracovních silách (obdělávání melounových polí vyžaduje mnoho práce, takže obdělávání 1 děsjatiny přijde na 30—50 rublů) a ještě více zvýšilo zisk podnikatelů a pozemkovou rentu. Kolem stanice Log (na železnici Grjaz—Caricyn) se pěstovaly v roce 1884 melouny na rozloze 20 děsjatin, roku 1890 — 500—600 děsjatin, roku 1896 — 1400—1500 děsjatin a pachtovné za 1 děsjatinu půdy stouplo v uvedených letech z 30 kopějek na 1,50 rublu až 2 ruble a dokonce i na 4—14 rublů. Překotné rozšiřování osevních ploch nakonec způsobilo v roce 1896 nadvýrobu a krizi, které definitivně potvrdily kapitalistický ráz tohoto odvětví tržního zemědělství. Ceny vodních melounů klesly natolik, že neuhradily ani přepravu po železnici. Melouny zůstávaly ležet na polích, nikdo je nesklízel. Podnikatelé, kteří si předtím přišli na ohromné zisky, teď poznali, coje to ztráta. Nejzajímavější však je, jaký prostředek si vybrali k boji proti krizi: tímto prostředkem je získání nových trhů, takové zlevnění výrobků a železničních tarifů, aby se výrobek „stal z vybrané lahůdky předmětem denní spotřeby obyvatelstva“ (a tam, kde se pěstuje, i krmivem pro dobytek). „Pěstování melounů ve velkém,“ ujišťují podnikatelé, „je na cestě dalšího rozvoje; pro jeho další rozšiřování neexistují kromě tarifů žádné jiné překážky. Naopak, právě budovaná železnice Caricyn—Tichoreckaja zpřístupňuje pěstování melounů ve velkém novou a významnou oblast.“ Ať je v budoucnu osud tohoto „druhu podnikání“ jakýkoli, v každém případě je historie „melounové krize“ velmi poučná, protože je sice malou, zato však velmi jasnou ukázkou kapitalistického vývoje zemědělství.
Zbývá nám ještě říci několik slov o hospodářství v okolí měst. Od výše popisovaných odvětví tržního zemědělství se liší tím, že se v nich celé hospodářství přizpůsobovalo jednomu určitému hlavnímu tržnímu výrobku, kdežto v okolí měst drobný zemědělec obchoduje tak trochu vším: jak svým domem, který pronajímá letním hostům či jiným podnájemníkům, tak i svým hospodářstvím, svým koněm a veškerou produkcí svého zemědělského i domácího hospodářství — obilím, krmivem pro dobytek, mlékem, masem, zeleninou, lesními plody, rybami, dřívím aj.; obchoduje dokonce i mlékem své ženy (zaměstnání kojných v okolí hlavních měst), vydělává peníze nejrůznějšími úsluhami návštěvníkům z města[λ] (které nelze vždy ani dobře popsat) atd. atd.[μ] Dokonalá přeměna starodávného typu patriarchálního zemědělce kapitalismem a jeho úplné podřízení „moci peněz“ se zde projevují tak jasně, že rolníka z okolí měst narodnik obvykle vyčleňuje z rolnictva a říká, že to „už není rolník“. Tento typ se však odlišuje od všech předchozích typů jen vnější formou. Politickoekonomická podstata oné zásadní přeměny, které je drobný zemědělec vystaven za kapitalismu, je vždy a všude úplně stejná. Čím rychleji přibývá měst, továrních sídlišť, obchodních a průmyslových středisek a železničních stanic, tím více se náš „občinový rolník“ mění v tento typ rolníka. Nesmíme zapomínat, co řekl již Adam Smith, že totiž zdokonalení dopravních prostředků má tendenci přiblížit každou vesnici městu[ν]. Místa, kde lišky dávají dobrou noc, a zapadlé vesnice jsou výjimkou už ted‘ a den ze dne se víc a více stávají kuriozitou, neboť zemědělec se stále rychleji mění ve výrobce podřízeného obecným zákonům zbožní výroby.
Tím končíme přehled údajů o rozvoji tržního zemědělství a považujeme za nezbytné opakovat, že naším úkolem bylo prozkoumat nejdůležitější (zdaleka ne všechny) formy tržního zemědělství.
IX. Závěry o významu kapitalismu v ruském zemědělství
Ve II.—IV. kapitole jsme kapitalismus v ruském zemědělství zkoumali ze dvou stran. Nejprve jsme sledovali daný systém sociálně ekonomických vztahů v rolnickém a statkářském hospodářství, který vznikl v poreformním období. Vyšlo najevo, že se rolnictvo nesmírně rychle štěpí na početně nepatrnou, avšak svým hospodářským postavením silnou vesnickou buržoazii a na vesnický proletariát. S tímto procesem „odrolničťovármí“ nerozlučně souvisí přechod statkářů od soustavy hospodářství založeného na odpracovávání k soustavě kapitalistického hospodářství. Potom jsme týž proces zkoumali z druhé strany; za východisko jsme zvolili formu přeměny zemědělství ve výrobu zboží a zkoumali jsme sociálně ekonomické vztahy charakteristické pro každou z hlavních forem tržního zemědělství. Zjistili jsme, že přes veškerou rozmanitost zemědělských podmínek probíhají v rolnickém a statkářském hospodářství stejné procesy.
Rozebereme nyní závěry, které plynou ze všech výše uvedených údajů.
1. Základním rysem vývoje zemědělství v poreformním období je, že nabývá stále více tržního, podnikatelského rázu. U statkářského hospodářství je tento fakt tak zřejmý, že žádné zvláštní vysvětlení nevyžaduje. U rolnického hospodářství není však tento jev tak patrný, za prvé proto, že používání námezdní práce není naprosto nutným příznakem zemědělské maloburžoazie. Jak jsme už poznamenali dříve, patří do této kategorie každý malovýrobce zboží, který své výdaje hradí ze samostatného hospodářství, za podmínky, že všeobecný způsob hospodaření je založen na kapitalistických rozporech, o kterých jsme pojednali v II. kapitole. Za druhé, zemědělský maloburžoa (jak v Rusku, tak i v ostatních kapitalistických zemích) je spjat mnoha předchozími stupni s parcelovým „rolníkem“ a s vesnickým proletářem, který má kousek přídělové půdy. Tato okolnost je jednou z příčin životnosti teorií, které v „rolnictvu“ nerozlišují zemědělskou buržoazii a zemědělský proletariát[ξ].
2. Ze samotné povahy zemědělství vyplývá, že jeho přeměna ve zbožní výrobu probíhá zvláštní cestou, odlišnou od obdobného procesu v průmyslu. Zpracovatelský průmysl se štěpí na jednotlivá, zcela samostatná odvětví, která zhotovují výhradně jeden druh výrobku anebo jednu část výrobku. Avšak zemědělská výroba se neštěpí na naprosto izolovaná odvětví, nýbrž se jen specializuje v jednom případě na výrobu toho, v druhém případě na výrobu onoho tržního výrobku, přičemž se ostatní stránky zemědělství přizpůsobují tomuto hlavnímu (tj. tržnímu) výrobku. Formy tržního zemědělství jsou proto nesmírně rozmanité a mění se nejen v různých krajích, ale i v různých hospodářstvích. Zkoumáme-li tedy rozvoj tržního zemědělství, nemůžeme se omezovat jen na povšechné údaje o celkové zemědělské výrobě[ο].
3. Růst tržního zemědělství vytváří vnitřní trh pro kapitalismus. Za prvé, specializace zemědělství vyvolává směnu mezi různými zemědělskými oblastmi, mezi různými zemědělskými hospodářstvími a mezi různými zemědělskými výrobky. Za druhé, čím více je zemědělství vtahováno do oběhu zboží, tím rychleji roste poptávka vesnického obyvatelstva po výrobcích zpracovatelského průmyslu, které slouží osobní spotřebě; za třetí, roste poptávka po výrobních prostředcích, neboť se zastaralým „rolnickým“ nářadím, budovami apod. nemůže ani malý, ani velký zemědělský podnikatel rozvíjet nové, tržní zemědělství. Konečně za čtvrté, vzniká poptávka po pracovních silách, protože vznik vesnické maloburžoazie a přechod vlastníků půdy ke kapitalistickému hospodaření předpokládá určitý počet zemědělských dělníků a nádeníků. Pouze růstem tržního zemědělství lze také objasnit, proč se v poreformním období rozšiřuje vnitřní trh pro kapitalismus (rozvoj kapitalistického zemědělství, továrního průmyslu, zvláště pak výroby zemědělských strojů, rozvoj tzv. „zemědělských živností“ rolnictva, tj. námezdní práce atd.).
4. Kapitalismus nesmírně prohlubuje a zostřuje ty rozpory mezi zemědělským obyvatelstvem, bez nichž tento výrobní způsob vůbec nemůže existovat. Přesto je však zemědělský kapitalismus v Rusku svým historickým významem velkou pokrokovou silou. Za prvé, kapitalismus přeměnil zemědělce jednak z „urozeného dědičného pána“, jednak z patriarchálního, závislého rolníka v právě takového výrobce, jakým je v současné společnosti kterýkoli jiný výrobce. Před nástupem kapitalismu bylo v Rusku zemědělství záležitostí pánů, panskou zábavou pro jedny a povinností, dřinou pro druhé, takže nemohlo být ani vedeno jinak než na základě dávno vžitých zvyklostí, což nutně podmiňovalo naprostou odloučenost zemědělce od všeho toho, co se dělo mimo jeho vesnici. Soustava odpracovávání, tento dosud živý pozůstatek minulosti v soudobém hospodářství, naši charakteristiku názorně potvrzuje. Kapitalismus první skoncoval se stavovským způsobem držby půdy, protože přeměnil půdu ve zboží. Výrobek zemědělce se dostal do prodeje, začalo se s ním ve společnosti počítat zprvu na místním, později na národním a konečně na mezinárodním trhu, takže dřívější odloučenost primitivního zemědělce od ostatního světa byla navždy prolomena. Zemědělec musel pod hrozbou zbídačení chtě nechtě počítat s celým souhrnem společenských vztahů jak ve své zemi, tak i v jiných zemích spojených světovým trhem. I soustava odpracovávání — která dříve Oblomovovi zajišťovala stálý důchod bez jakéhokoli jeho rizika, bez jakéhokoli vynaložení kapitálu, bez jakýchkoli změn v dávno vžitém výrobním způsobu — nebyla nyní s to zachránit ho před konkurencí amerického farmáře. Proto platí doslova i o poreformním Rusku to, co bylo řečeno před půl stoletím o západní Evropě, že totiž zemědělský kapitalismus „byl hybnou silou, která strhla idylu do proudu dějin“.[π]
Za druhé, zemědělský kapitalismus první podkopal odvěkou stagnaci našeho zemědělství, nesmírně urychlil přeměnu jeho techniky a rozvoj produktivních sil společenské práce. Několik desetiletí kapitalistických „radikálních přeměn“ vykonalo po této stránce více než celá staletí dosavadních dějin. Jednotvárnost navyklého naturálního hospodaření byla vystřídána rozmanitostí forem tržního zemědělství; primitivní zemědělské nástroje začaly ustupovat dokonalejšímu nářadí a strojům; neměnnost dávno navyklých způsobů obdělávání polí byla podlomena novými způsoby obdělávání půdy. Proces všech těchto přeměn je nerozlučně spjat se specializací zemědělství, o níž jsme se zmiňovali už dříve. Již samou povahou kapitalismu je dáno, že se v zemědělství (právě tak jako v průmyslu) nemůže rozvíjet rovnoměrně: na jednom místě (v jedné zemi, v jednom kraji, v jednom hospodářství) rozvíjí jednu stránku zemědělství, na druhém druhou atd. Mění techniku těch či oněch zemědělských prací a vyděluje je z patriarchálního rolnického hospodářství nebo z patriarchálního odpracovávání. Protože celý proces probíhá pod tlakem vrtošivých požadavků trhu, o kterých výrobce často ani neví, stává se kapitalistické zemědělství v každém jednotlivém případě (často v každém jednotlivém kraji, někdy i v každé jednotlivé zemi) jednostrannějším a jednotvárnějším ve srovnání s dřívějším zemědělstvím, ale jako celek se stává nesrovnatelně rozmanitějším a racionálnějším než patriarchální zemědělství. Vznik zvláštních odvětví tržního zemědělství umožňuje a nutně vyvolává kapitalistické krize v zemědělství a případnou kapitalistickou nadvýrobu, avšak tyto krize (jako vůbec všechny kapitalistické krize) ještě více urychlují rozvoj světové výroby a zespolečenštění práce[ρ].
Za třetí, kapitalismus první vytvořil v Rusku zemědělskou velkovýrobu založenou na používání strojů a na rozsáhlé kooperaci dělníků. Před vznikem kapitalismu měla výroba zemědělské produkce stále tutéž, příliš roztříštěnou formu — jak tehdy, pracoval-li rolník na sebe, tak tehdy, pracoval-li na statkáře; žádný „občinový“ ráz držby půdy nemohl odstranit tuto obrovskou roztříštěnost výroby, s níž byla nerozlučně spjata roztříštěnost zemědělců samých[ς]. Pevně připoutáni ke svému přídělu, ke své maličké „občině“, byli tito rolníci přísně izolováni i od rolníků sousední občiny svou příslušností k různým skupinám (bývalí statkářští, bývalí státní atd.), rozdílem v rozsahu své držby půdy, rozdílnými podmínkami, za nichž byli emancipováni (a tyto podmínky byly někdy určovány pouze osobními vlastnostmi statkářů a jejich rozmary). Kapitalismus první odstranil tyto ryze středověké přehrady — a dobře, že je odstranil. Dnes jsou už rozdíly mezi skupinami rolníků, mezi jejich kategoriemi podle držby přídělové půdy nepoměrně méně důležité než ekonomické rozdíly uvnitř každé skupiny, uvnitř každé kategorie, každé občiny. Kapitalismus odstraňuje místní uzavřenost a omezenost, nahrazuje středověké rozvrstvování zemědělců do malých skupin vytvářením velkých skupin, jež se dotýká celého národa, vytvářením tříd, které mají odlišné postavení v celkové soustavě kapitalistického hospodářství[σ]. Jestliže dříve samy výrobní podmínky podmiňovaly připoutání masy zemědělců k jejich bydlišti, musel vznik různých forem a různých oblasti tržního, kapitalistického zemědělství vyvolat pohyb velkého počtu obyvatelstva po celé zemi; a bez pohybu obyvatelstva (jak jsme už poznamenali) není myslitelný rozvoj jeho uvědomělosti a vlastní iniciativy.
Konečně za čtvrté, zemědělský kapitalismus v Rusku jako první podlomil základ soustavy odpracovávání a osobní závislost zemědělce. Soustava hospodářství založeného na odpracovávání vládla v našem zemědělství neomezeně od dob Ruské pravdy až do dnešního obdělávání statkářských polí rolnickým inventářem; provázela ji nutně otupělost a primitivnost zemědělce, zdeptaného ne-li nevolnickým, tedy „polosvobodným“ charakterem své práce; soustava odpracovávání by byla nemyslitelná bez určité občanské nerovnoprávnosti zemědělce (například příslušnosti k nižšímu stavu, tělesných trestů, posílání na veřejné práce, připoutaností k přídělu atd.). Je proto velkou historickou zásluhou zemědělského kapitalismu v Rusku, že odpracovávání bylo nahrazeno svobodnou námezdní prací.[τ] Shrneme-li to, co jsme dříve vyložili o pokrokové historické úloze kapitalismu v ruském zemědělství, můžeme říci, že zespolečenšťuje zemědělskou výrobu. To, že se zemědělství změnilo z výsady nejvyššího stavu či z poroby nejnižšího stavu v běžné podnikání pro trh, že také společnost začala počítat s produktem zemědělcovy práce na trhu, že se rovněž zastaralé způsoby hospodaření a jednotvárnost zemědělské práce mění v technicky vyspělejší a rozmanitější formy tržního zemědělství, že se současně odstraňuje i místní uzavřenost a roztříštěnost drobného zemědělce, že jsou také rozmanité formy útlaku a osobní závislosti vytlačovány smlouvami o koupi a prodeji pracovní síly uzavíranými bez ohledu na konkrétní osoby — to všechno jsou skutečně články jediného procesu, který zespolečenšťuje zemědělskou práci a stále více prohlubuje rozpor mezi anarchickými výkyvy na trhu, mezi individuálním charakterem jednotlivých zemědělských podniků a kolektivním charakterem kapitalistické zemědělské velkovýroby.
Zdůrazňujeme-li tedy (opakujeme ještě jednou) pokrokovou historickou úlohu kapitalismu v ruském zemědělství, ani v nejmenším nezapomínáme na to, že tento ekonomický řád je historicky přechodný, ani na to, že v něm existují hluboké, jemu vlastní společenské rozpory. Ukázali jsme naopak, že právě narodnici, kteří dovedou jen hořekovat nad kapitalistickými „radikálními přeměnami“, hodnotí tyto rozpory nanejvýš povrchně, zastírají rozklad rolnictva, ignorují kapitalistický způsob používání strojů v našem zemědělství a zastírají takovými výrazy jako „zemědělské živnosti“ nebo „výdělky“ vznik třídy zemědělských námezdních dělníků.
X. Narodnické teorie o kapitalismu v zemědělství.
„Uvolňování rolníků v zimním období“
Výše uvedené pozitivní závěry o významu kapitalismu musíme doplnit rozborem některých zvláštních „teorií“ o tomto problému rozšířených v naší literatuře. Naši narodnici většinou nebyli s to strávit stěžejní Marxovy názory o kapitalismu v zemědělství. Nejupřímnější z nich přímo prohlašovali, že Marxova teorie se nevztahuje na zemědělství (pan V. V. v Našich směrech), zatímco jiní (jako pan N. -on) raději diplomaticky mlčí o tom, jaký je vztah mezi jejich „konstrukcemi“ a Marxovou teorií. Jednou z takových konstrukcí, které jsou mezi narodnickými ekonomy nejvíce rozšířeny, je teorie „uvolňování v zimním období“. Její podstatou je toto[υ]:
Za kapitalismu se zemědělství stává zvláštním výrobním odvětvím, izolovaným od ostatních. Přitom se však v zemědělství nepracuje po celý rok, ale pouze 5—6 měsíců. Proto kapitalizace zemědělství „uvolňuje rolníky v zimním období“, „omezuje pracovní dobu zemědělské třídy na část pracovního roku“, a to je „hlavní příčina zhoršení hospodářského postavení zemědělských tříd“ (N. -on, 229), „zužování vnitřního trhu“ a „plýtvání výrobními silami“ společnosti (pan V. V.).
A to je ta celá slavná teorie, která vyvozuje dalekosáhlé historickofilozofické závěry z jediné veliké pravdy, že v zemědělství jsou práce po celý rok rozděleny velmi nerovnoměrně! Vzít v úvahu jen tento rys, dovést jej s pomocí abstraktních hypotéz ad absurdum, pominout všechny ostatní zvláštnosti složitého procesu, který přeměňuje patriarchální zemědělství v kapitalistické to nejsou příliš moudré postupy tohoto nejnovějšího pokusu restaurovat romantické učení o předkapitalistické „lidové výrobě“.
Abychom ukázali, jak je tato abstraktní konstrukce nesmírně omezená, stručně rozebereme ty stránky skutečného procesu, které naši narodnici buď vůbec opomíjejí, nebo nedostatečně hodnotí. Za prvé, čím více se zemědělství specializuje, tím větší je úbytek zemědělského obyvatelstva, které tvoří stále menší část veškerého obyvatelstva. Na to narodnici zapomínají, zato však specializace zemědělství v jejich abstrakci nabývá takového stupně, kterého zemědělství téměř nikde ve skutečnosti nedosahuje. Předpokládají, že jedině setí a sklizeň obilí se staly zvláštním průmyslovým odvětvím; obdělávání půdy a hnojení, zpracování a odvoz výrobku, chov dobytka, lesní hospodářství, oprava budov a inventáře atd. atd. — to vše se přeměnilo ve zvláštní kapitalistická průmyslová odvětví. Použití podobných abstrakcí pro současnou skutečnost málo přispěje k jejímu objasnění. Za druhé, dokonalá specializace zemědělství bezpodmínečně vyžaduje čistě kapitalistickou organizaci zemědělství, úplné rozštěpení na kapitalistické farmáře a námezdní dělníky. Mluvit za takových okolností o „rolníkovi“ (jako pan N. -on, s. 215) je vrcholně nelogické. Čistě kapitalistická organizace zemědělství zase předpokládá rovnoměrnější rozdělování prací v průběhu roku (střídáním osevu, racionálním chovem dobytka atd.), v mnoha případech spojování zemědělství s technickým zpracováním výrobku a vynakládání velkého množství práce na předběžnou přípravu půdy atd.[φ] Za třetí, kapitalismus předpokládá úplné oddělení zemědělských podniků od průmyslových. Z čeho však vyplývá, že toto oddělení nepřipouští spojení zemědělské a průmyslové námezdní práce? Takové spojení vidíme v každé vyspělé kapitalistické společnosti. Kapitalismus odděluje kvalifikované dělníky od obyčejných, nekvalifikovaných, kteří přecházejí od jednoho zaměstnání k druhému, jednou pracují v nějakém velkém podniku, jindy jsou zas vytlačováni mezi nezaměstnané[χ]. Čím více se kapitalismus a velkoprůmysl rozvíjejí, tím větší jsou výkyvy v poptávce po dělnících nejen v zemědělství, ale i v průmyslu.[ψ] Předpokládáme-li proto maximální rozvoj kapitalismu, musíme předpokládat, že dělníci mohou velmi snadno přecházet od zemědělských zaměstnání k nezemědělským, musíme předpokládat, že se vytváří všeobecná rezervní armáda, ze které čerpají pracovní síly nejrůznější podnikatelé. Za čtvrté, podíváme-li se na současné zemědělské podnikatele, nemůžeme jistě popřít, že někdy mívají potíže se získáváním pracovních sil pro své hospodářství. Nesmíme však zapomínat ani na to, že mají zároveň prostředek, jak připoutávat dělníky ke svému hospodářství, přidělovat jim totiž kousky půdy apod. Zemědělský dělník nebo nádeník s přídělem je typ charakteristický pro všechny kapitalistické země. Jedna z hlavních chyb narodniků spočívá v ignorování skutečnosti, že se podobný typ vytváří také v Rusku. Za páté, je zcela nesprávné mluvit o uvolnění zemědělce v zimním období a ponechávat stranou všeobecný problém kapitalistického přelidnění. Vytváření rezervní armády nezaměstnaných je vlastní každému kapitalismu a zvláštnosti zemědělství podmiňují jen zvláštní formy tohoto jevu. Proto se například autor Kapitálu také zmiňuje o rozdělení prací v zemědělství ve spojitosti s otázkou „relativního přelidnění“[ω] i ve zvláštní kapitole o rozdílu mezi „pracovním obdobím“ a „výrobní dobou“ (Das Kapital, II. B., 13. kapitola). Pracovním obdobím se nazývá doba, po kterou je výrobek vystaven působení práce; výrobní dobou pak doba, po kterou je výrobek ve výrobě, včetně doby, kdy výrobek není vystaven působení práce. Pracovní období se neshoduje s výrobní dobou ve velmi mnoha výrobních odvětvích, mezi nimiž je zemědělství jen nejtypičtější, nikoli však jediné[ϊ]. Ve srovnání s jinými evropskými státy je v Rusku rozdíl mezi pracovním obdobím v zemědělství a výrobní dobou zvlášť velký. „Když kapitalistická výroba dovršuje oddělení manufaktury od zemědělství, stává se zemědělský dělník stále více závislým na čistě náhodných vedlejších zaměstnáních a jeho postavení se tím zhoršuje. Pro kapitál... se všechny rozdíly v obratu vyrovnávají, pro dělníka nikoli“ (ib., 223 — 224)[102]. Po této stránce vyplývá ze zvláštností zemědělství jediný závěr: že postavení zemědělského dělníka je v každém případě horší než průmyslového. Odtud je ještě velmi daleko k „teorii“ pana N. -ona, podle níž menší pracovní zatížení rolníka v zimě je „hlavní příčinou“ toho, že se zhoršuje postavení „zemědělských tříd“ (?!). Kdyby se pracovní období v našem zemědělství rovnalo 12 měsícům, probíhal by proces vývoje kapitalismu přesně takjako nyní; jediný rozdíl by byl v tom, že by se postavení zemědělského dělníka poněkud přiblížilo postavení průmyslového dělníka[ϋ].
A tak „teorie“ pánů V. V. a N. -ona nepřináší vůbec nic nového, ani pokud jde o celkový vývoj kapitalismu v zemědělství. Tato teorie nejenže nevysvětluje zvláštnosti Ruska, ale naopak je zatemňuje. Nezaměstnanost našeho rolnictva v zimním období nezávisí ani tak na kapitalismu, jako na jeho nedostatečné rozvinutosti. Na základě údajů o mzdách (IV. podkapitola této kapitoly) jsme už ukázali, že v zimě je největší nezaměstnanost v těch velkoruských guberniích, kde je kapitalismus nejméně rozvinut, kde převládá odpracovávání. Je to zcela pochopitelné. Odpracovávání brzdí rozvoj produktivity práce, brzdí rozvoj průmyslu a zemědělství, a tedy i poptávku po pracovních silách — a protože zároveň rolníka připoutává k přídělu, nezajišťuje mu ani práci v zimním období, ani možnost žít ze svého nuzného hospodářství.
XI. Pokračování. Občina.
Marxovy názory na drobné zemědělství. Engelsův názor na soudobou zemědělskou krizi
„Občinový princip nedovoluje kapitálu opanovat zemědě!skou výrobu“ — tak formuluje pan N. -on (s. 72) druhou rozšířenou narodnickou teorii vykonstruovanou stejně abstraktně jako předchozí. V II. kapitole jsme uvedli celou řadu faktů dokazujících nesprávnost tohoto běžného předpokladu. Nyní ještě dodáváme: Je zcela chybné se domnívat, že pro vznik zemědělského kapitalismu je nutná určitá zvláštní forma držby půdy. „Forma, v jaké začínající kapitalistický výrobní způsob nachází pozemkové vlastnictví, mu neodpovídá. Formu, která mu odpovídá, si. teprve sám vytváří tím, že podřizuje zemědělství kapitálu; tím se také mění feudální pozemkové vlastnictví, klanové vlastnictví[103] nebo drobné rolnické vlastnictví s občinou[ό] (Markgemeinschaft) v ekonomickou formu odpovídající tomuto výrobnímu způsobu, ať jsou jejich právní formy seberozmanitější“ (Das Kapital, III, 2, 156). Proto žádné zvláštnosti pozemkového vlastnictví nemohou být ve své podstatě nepřekonatelnou překážkou pro kapitalismus, který nabývá různých forem podle různých zemědělských, právních a životních podmínek. Z toho můžeme posoudit, jak naši narodnici, kteří vytvořili celou literaturu na téma Občina nebo kapitalismus?, kladli nesprávně už samu otázku. Kdyby byl nějaký osvícený angloman vypsal prémii za nejlepší dílo o zavedení farem v Rusku, kdyby byla nějaká vědecká společnost navrhla rozmístit rolníky po chutorech, kdyby si byl nějaký úředník z dlouhé chvíle vymyslel zřizovat šedesátiděsjatinová hospodářství, narodnik by okamžitě zvedl hozenou rukavici a pustil by se do boje proti těmto „buržoazním návrhům“ na „zavedení kapitalismu“, do boje za záchranu paládia „lidové výroby“, občiny. Narodnika v jeho dobrácké prostotě ani nenapadlo, že zatímco se vymýšlely a vyvracely různé návrhy, kapitalismus se vyvíjel po svém a občinová vesnice se měnila a změnila[ύ] ve vesnici menších statkářů.
Proto je nám forma rolnické držby půdy vlastně lhostejná. Ať je tato forma držby půdy jakákoli, poměr rolnické buržoazie k zemědělskému proletariátu se tím v podstatě vůbec nezmění. Forma držby půdy není opravdu důležitá, ale důležité jsou čistě středověké pozůstatky minulosti, které i nadále ztěžují život rolnictva: stavovská uzavřenost rolnických sdružení, vzájemné ručení, neúměrně vysoké zdanění rolnické půdy, které vůbec nesnese srovnání se zdaněním statkářské půdy, omezená mobilizace rolnické půdy, nemožnost volně se pohybovat a stěhovat[ώ]. Všechna tato zastaralá ustanovení, která rolnictvo nijak nechrání před rozkladem, vedou jen k znásobení počtu různých forem odpracovávání a nevolnické závislosti, k obrovskému opožďování celého společenského vývoje.
Závěrem se musíme ještě pozastavit u originálního pokusu narodniků vyložit některé Marxovy a Engelsovy výroky ve III. dílu Kapitálu ve prospěch svých názorů o přednostech drobného zemědělství před velkým, o tom, že zemědělský kapitalismus nemá pokrokovou historickou úlohu. Právě proto velmi často citují toto místo z III. dílu Kapitálu:
„Historické poučení, které si z toho můžeme vzít i tehdy, budeme-li zemědělství zkoumat z jiného hlediska, je to, že kapitalistický systém je v rozporu s racionálním zemědělstvím, čili že racionální zemědělství je neslučitelné s kapitalistickým systémem (třebaže tento systém podporuje technický rozvoj zemědělství) a vyžaduje buď ruku malorolníka, který sám pracuje (selbst arbeitenden), nebo kontrolu sdružených výrobců“ (III, 1, 98. Ruský překlad, 83)[105].
Co vyplývá z tohoto tvrzení (které tvoří mimochodem zcela osamocený úryvek, jenž se dostal do kapitoly pojednávající o tom, jak působí změněné ceny surovin na zisk, a nikoli do VI. oddílu věnovaného speciálně zemědělství)? Že kapitalismus není slučitelný s racionální organizací zemědělství (a rovněž průmyslu) — to je dávno známo a o to teď ve sporu s narodniky nejde. Právě zde Marx zvlášť zdůraznil pokrokovou historickou úlohu kapitalismu v zemědělství. Zbývá pak Marxova zmínka o „malorolníkovi, který sám pracuje“. Žádný z narodniků, kdo se na tento výrok odvolal, se nenamáhal vysvětlit, v jakém smyslu jej chápe, nenamáhal se zařadit tento výrok do souvislosti jednak s kontextem, jednak s celým Marxovým učením o drobném zemědělství. — V ocitovaném místě z Kapitálu se pojednává o tom, jak silně kolísají ceny surovin, jak tyto výkyvy narušují proporcionálnost a systematičnost výroby, jak narušují vztahy mezi zemědělstvím a průmyslem. Pouze z tohoto hlediska — z hlediska proporcionality, systematičnosti a plánovitosti výroby — přirovnává Marx drobné rolnické hospodářství k hospodářství „sdružených výrobců“. Z tohoto hlediska se i středověký drobný průmysl (řemeslo) podobá hospodářství „sdružených výrobců“ (srov. Misěre de la philosophie, cit. vyd., p. 90)[106], kdežto kapitalismus se od obou těchto soustav společenského hospodářství liší anarchií výroby. Podle jaké logiky je z toho možné vyvodit závěr, že Marx uznával životaschopnost drobného zemědělství[αα] a že neuznával pokrokovou historickou úlohu kapitalismu v zemědělství? Poslechněme si, jak se Marx o tom vyslovil ve zvláštním oddílu o zemědělství, ve zvláštní podkapitole o parcelovém rolnickém hospodářství (kapitola 47, podkapitola V):
„Je v povaze parcelového vlastnictví, že vylučuje rozvoj společenských produktivních sil práce, společenské formy práce, společenskou koncentraci kapitálů, chov dobytka ve velkém, progresívní používání vědy.
Lichva a daňový systém je všude nevyhnutelně vedou do bídy. Výdaj kapitálu na koupi půdy odnímá tento kapitál hospodaření. Nekonečné tříštění výrobních prostředků a osamocenost výrobců samých. Ohromné mrhání lidskou silou. Progresívní zhoršování výrobních podmínek a zdražování výrobních prostředků — nutný zákon parcelového vlastnictví. Pro tento způsob výroby jsou úrodná léta neštěstím“ (III, 2, 341—342. Ruský překlad, 667)[108].
„Drobné pozemkové vlastnictví předpokládá, že obrovskou většinou obyvatelstva je venkovské obyvatelstvo a že nepřevládá společenská, nýbrž izolovaná práce; že je tedy přitom vyloučena mnohotvárnost a rozvoj reprodukce, tj. jejích materiálních i duchovních podmínek, že jsou tudíž vyloučeny i podmínky racionálního obdělávání“ (III, 2, 347. Ruský překlad, 672) [109].
Autor těchto řádků nejenže nezavíral oči před rozpory, které jsou vlastní kapitalistické zemědělské velkovýrobě, ale naopak nemilosrdně je odhaloval. To mu však nebránilo ocenit historickou úlohu kapitalismu.
„...Jedním z velkých výsledků kapitalistického výrobního způsobu je, že na jedné straně mění zemědělství z pouze empirického a mechanicky dále se dědícího zaměstnání nejzaostalejší části společnosti ve vědomé vědecké používání agronomie, pokud je to za poměrů daných soukromým vlastnictvím vůbec možné; že na jedné straně úplně vyprošťuje pozemkové vlastnictví z poměrů vrchnostenství a rabství a na druhé straně úplně odlučuje půdu jako pracovní podmínku od vlastnictví půdy a vlastníka půdy... Na jedné straně racionalizace zemědělství, která teprve umožňuje provozovat je společensky, a na druhé straně dovedení pozemkového vlastnictví ad absurdum, to jsou veliké zásluhy kapitalistického způsobu výroby. Jako všechny své ostatní historické pokroky vykoupil i tento pokrok naprostým zbídačením bezprostředních výrobců“ (III, 2, 156—157. Ruský překlad, 509—510)[110].
Zdálo by se, že po takovém Marxově kategorickém prohlášení nemohou existovat dva názory na to, jak se díval na pokrokovost historické úlohy kapitalismu v zemědělství. Avšak pan N. -on našel ještě jednu výmluvu: ocitoval Engelsův názor na soudobou krizi v zemědělství, který má údajně vyvrátit tezi o pokrokové úloze kapitalismu v zemědělství.[ββ]
Podívejme se, co vlastně Engels říká. Shrnuje hlavní teze Marxovy teorie o diferenční rentě a vyvozuje zákon, že „čím více kapitálu se do půdy vloží, čím vyšší je v dané zemi stupeň vývoje zemědělství a civilizace vůbec, tím výše stoupá renta na akr i úhrn rent, tím větší je daň, kterou platí společnost velkým pozemkovým vlastníkům v podobě mimořádných zisků“ (Das Kapital, III, 2, 258. Ruský překlad, 597)[111]. „Tento zákon,“ říká Engels, „vysvětluje, proč má třída velkých pozemkových vlastníků tak podivuhodně tuhý život“, i když hromadí dluhy na dluhy, přece se za všech krizí vždy „postaví na nohy“ například v Anglii zrušení obilních zákonů, které mělo za následek snížení cen obilí, nejenže nepřivedlo landlordy na mizinu, ale naopak je nesmírně obohatilo.
Mohlo by se tedy zdát, že kapitalismus není s to oslabit sílu onoho monopolu, jímž je pozemkové vlastnictví.
„Ale nic netrvá věčně,“ pokračuje Engels. Zaoceánské parníky a severoamerické, jihoamerické a indické železnice umožnily, aby se objevili noví konkurenti. Severoamerické prérie, argentinské pampy atd. zaplavily světový trh levným obilím. „A v této konkurenci panenské stepní půdy a ruských a indických rolníků deptaných neúnosnými daněmi nemohl evropský pachtýř a rolník při starých rentách obstát. Část evropské půdy byla definitivně vyřazena z konkurence v obilnářství, renty všude poklesly, takže v Evropě se stal pravidlem náš druhý případ, a to varianta II: klesající cena obilí a klesající produktivita dodatečných vkladů kapitálu. Odtud bědování agrárníků od Skotska až po Itálii a od jižní Francie až po východní Prusko. Naštěstí se ještě zdaleka neobdělává všechna stepní půda; zbývá jí ještě dost na to, aby zničila všechen evropský velký pozemkový majetek a malý k tomu“ (ib., 260. Ruský překlad, 598, v ruském překladu vynecháno slovo „naštěstí“)[112].
Pokud si čtenář toto místo pozorně přečetl, musí mu být jasné, že Engels říká pravý opak toho, co mu vkládá do úst pan N. -on. Podle Engelsova názoru snižuje soudobá zemědělská krize rentu a směřuje dokonce k tomu, aby ji vůbec odstranila, tj. zemědělský kapitalismus prosazuje sobě vlastní tendenci odstranit monopol pozemkového vlastnictví. Ne, náš pan N. -on nemá se svými „citáty“ rozhodně štěstí. Kapitalismus v zemědělství postupuje o další obrovský krok kupředu; nesmírně rozšiřuje tržní produkci zemědělských výrobků a začleňuje do světového obchodu řadu nových zemí; vytlačuje patriarchální zemědělství z jeho posledních útočišť, jako je Indie nebo Rusko; vytváří v zemědělství dosud nevídanou, čistě tovární výrobu obilí založenou na kooperaci mnoha dělníků vybavených nejdokonalejšími stroji; nesmírně zhoršuje postavení starých evropských zemí, snižuje rentu a podkopává tím zdánlivě nejpevnější monopoly a přivádí tak pozemkové vlastnictví „ad absurdum“ nejen v teorii, ale i v praxi; naléhavě nastoluje nutnost zespolečenštění zemědělské výroby, takže tuto nutnost začínají pociťovat na Západě dokonce i představitelé majetných tříd[γγ]. A Engels se svou bodrou ironií, pro něho tak příznačnou, vítá poslední kroky světového kapitalismu: Naštěstí říká — zůstalo ještě dost nezoraných stepí, aby to tak dál pokračovalo. A dobrák pan N. -on à propos des bottes[δδ] teskní po starém „mužikovi-oráči“, po „věky posvěcené“... strnulosti našeho zemědělství a různých forem zemědělské závislosti, s kterými nedokázaly otřást ani „nástupnické zmatky, ani nadvláda Tatarů“ a kterými začal teď — ó hrůza! — velmi energicky otřásat ten strašný kapitalismus! O sancta simplicitas![εε]
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a Už jen z tohoto důvodu je zcela nesprávná metoda pana N. -ona, který vyvozuje velmi odvážné závěry z údajů za 8 let jednoho desetiletí (1871—1878)!
b Pro období 1883—1887 jsme použili údaje o obyvatelstvu z roku 1885; počítá se s přírůstkem 1,2 %. Rozdíl mezi údaji ze zpráv gubernátorů a údaji odboru pro zemědělství je jak známo nepatrný. Údaje za rok 1905 jsou vypočítány převodem pudů na četverti.
c Pan N. -ori se dokonale mýlí, jestliže tvrdí, že „není důvodu předpokládat, že se jejich počet zmenšuje“ (počet osob zabývajících se zemědělskou výrobou), „právě naopak“ (Studie, 33, pozn.). Viz kapitolu VIII, podkapitolu II.
d Čisté výnosy brambor na jednoho obyvatele se v letech 1864 až 1866 a 1870—1879 zvětšily ve všech krajích evropského Ruska bez výjimky. Od roku 1870—1879 do roku l883—l887 se zvýšily výnosy brambor v sedmi krajích z jedenácti (a to v pobaltském, západním, průmyslovém, severozápadním, severním, jižním, stepním, dolnovolžském a zavolžském).
Srov. Zemědělské statistické údaje podle materiálu získaného od hospodářů, sešit VII, Petrohrad 1897 (publikace ministerstva zemědělství)[91]. Roku 1871 bylo v padesáti guberniích evropského Ruska osázeno bramborami 790 000 děsjatin, roku 1881 — 1 375 000 děsjatin, roku 1895 — 2 154 000 děsjatin, tj. za 15 let se rozšířily plochy osázené bramborami o 55%. Vezmeme-li výnosy brambor v roce 1841 za 100, dostaneme pro pozdější období tato čísla: 1861 — 120; 1871 — 162; 1881 — 297; 1895 — 530.
e Viz také Ruské zemědělství a lesnictví, s. 84—88; je tu připojena ještě oblast pěstování tabáku. Na mapách sestavených pány D. Semjonovem a A. Fortunatovem jsou vyznačeny oblasti podle převládajících zemědělských plodin, např. oblast žitno-ovesno-lnářská — Pskovská a Jaroslavská gubernie; oblast žitno-ovesno.bramborářská — Grodenská a Moskevská gubernie atd.
f Kromě Saratovské gubernie se 14,3% plochy oseté pšenicí je v ostatních uvedených guberniích oseto pšenicí 37,6% — 57,8% plochy.
g Viz pan V. Michajlovskij (Novoje slovo, 1897, červen) o obrovském přírůstku obyvatelstva v okrajových územích a přistěhovalectví statisíců rolníků z vnitrozemských gubernií vletech 1885—1897. 0 rozšíření osevní plochy viz citovaný spis V. Postnikova, zemstevní statistické sborníky o Samarské gubernii a Přesídlování rolníků z Rjazaňské gubernie V. Grigorjeva. O Ufské gubernii viz Remezovovy Črty ze života divokého Baškirska, živé vylíčení toho, jak „kolonizátoři“ káceli lesy na stavbu lodí a přeměňovali pole „zbavená“ „divokých“ Baškirů v „továrny na pšenici“. Je to takový exemplární případ koloniální politiky, který snese srovnání s jakýmikoli udatnými činy Němců někde v Africe.
i Srov. Marx, Das Kapital, III, 2, 289; jedním ze základních znaků kapitalistické kolonie je dostatek volné půdy snadno dostupné přistěhovalcům (ruský překlad tohoto místa, s. 623, je zcela nesprávný)[92]. Viz též III, 2, 210, ruský překlad, s. 553. Obrovský nadbytek obilí v zemědělských koloniích se vysvětluje tím, že se všechno jejich obyvatelstvo zabývá zpočátku „skoro výhradně zemědělstvím a zejména jeho masovými výrobky“, které se směňují za průmyslové výrobky. „Moderní kolonie dostávají ze světového trhu hotové ty výrobky, které by si za jiných okolností musely zhotovovat samy“[93].
j Tězjakov, 1. c.
k Podklady pro odhad pozemků v Chersonské gubernii, sv. II, Cherson 1886. Počet děsjatin osevní plochy v každé skupině byl stanoven násobením průměrné výměry osevní plochy počtem hospodářství. Počet skupin je snížen.
l Sborník o novouzenském újezdu. Uvádí se všechna zpachtovaná půda: státní, statkářská i přídělová. Následuje výčet zdokonaleného nářadí ruských obyvatel chutorů: 609 železných pluhů, 16 parních mlátiček, 89 žentourových mlátiček, 110 sekaček, 64 pohrabovačů tažených koňmi, 61 fukarů a 64 žacích strojů. Mezi námezdní dělníky nebyli zařazeni nádeníci.
m V ostatních oblastech Ruska má chov dobytka jiný význam. Například na nejzazším jihu a na jihovýchodě se ustálila vysoce extenzívní forma chovu dobytka, totiž pastevní chov jatečného dobytka. Severněji se hovězího dobytka používá jako pracovní síly. Konečně ve středoruském černozemním pásmu se stává „strojem na výrobu chlévské mrvy“. V. Kovalevslcij a I. Levitskij, Statistický nástin mléčného hospodářství v severním a středním pásmu evropského Ruska (Petrohrad 1879). Autoři tohoto spisu, stejně jako většina zemědělských odborníků, projevují malý zájem o společenskou a hospodářskou stránku věci a nechápou ji. Je například naprosto chybné vyvozovat ze zvýšení výnosnosti hospodářství bezprostřední závěr, že se tím zajistí „hmotné zabezpečení a výživa lidu“ (s. 2).
n — vcelku. Red.
o Údaje Vojenského statistického sborníku a Ukazatele pana Orlova (1. a 3. vyd.).O těchto pramenech viz VII. kapitolu (tento svazek, s. 479—483. Red. Zde v sedmé kapitole). Poznamenáváme jenom, že uvedená čísla zkreslují skutečné tempo rozvoje, neboť pojmu „závod“ se v roce 1879 používalo v užším smyslu než v roce 1866 a v roce 1890 v ještě užším smyslu než v roce 1879. Ve 3. vydání Ukazatele jsou údaje o době založení 230 závodů: ukazuje se, že pouze 26 závodů bylo založeno před rokem 1870, 68 v sedmdesátých letech, 122 v osmdesátých a 14 v devadesátých letech. I to svědčí o rychlém růstu této výroby. V novějším Soupisu továren a závodů (Petrohrad 1897) vládne naprostý chaos: ve dvou třech guberniích je výroba sýrů podchycena, v ostatních není vůbec zaregistrována.
p Nědělja, 1896, č. 13. Mléčné hospodářství se stalo tak výnosným, že se na jeho provozování vrhli městští obchodníci, kteří zavedli mezi jiným takové metody, jako vyplácení mzdy ve zboží. Jeden místní statkář, kterému patří velký závod, zřizuje družstvo s „okamžitým vyplácením peněz za mléko“, aby tak rolníky osvobodil od závislosti na překupnících a aby „získal nové trhy“.Je to charakteristický příklad, který ukazuje pravý význam družstev a nechvalně známé „organizace odbytu“: „osvobození“ od obchodního kapitálu na základě rozvoje průmyslového kapitálu.
q Před rokem 1882 nebyly v Rusku téměř žádné odstředivky. Od roku 1886 se rozšířily tak rychle, že definitivně vytlačily starý způsob práce. Roku 1890 se dokonce objevily odstředivky na máslo.
r I v této otázce zaujal pan Raspopin (snad poprvé v naší literatuře) správné, teoreticky důsledné stanovisko. Poznamenává hned na začátku, že „zvýšení užitkovosti chovu dobytka“ — zejména rozvoj mléčného hospodářství — probíhá u nás kapitalistickou cestou a je jedním z velmi důležitých ukazatelů pronikání kapitálu do zemědělství.
s Dr. Žbankov říká ve svém Zdravotnickém průzkumu v továrnách a závodech Smolenské gubernie (Smolensk, 1894, sešit I, s. 7), že „počet dělníků zabývajících se vlastní výrobou sýra je velmi nepatrný... Mnohem více je pomocných dělníků, které potřebuje současně jak sýrárna, tak zemědělství: jsou to pastýři, dojičky aj.; těchto dělníků je ve všech sýrárnách dvakrát, třikrát, a dokonce čtyřikrát tolik než kvalifikovaných sýrařů“. Mimochodem poznamenáváme, že podle líčení dr. Žbankova jsou pracovní podmínky v těchto závodech velmi nehygienické, pracovní doba neúměrně dlouhá (16—17 hod.) atd. Tedy ani pro tuto oblast tržního zemědělství neplatí tradiční představa o idylické práci zemědělce.
t Trh pro tržní dobytkářství se vytváří hlavně zvyšováním počtu průmyslového obyvatelstva, o čemž budeme podrobněji mluvit později (kapitola VIII, podkapitola II). O zahraničním obchodě poznamenáme jen toto: na počátku poreformního období byl vývoz sýrů daleko nižší než dovoz, ale v devadesátých letech se mu téměř vyrovnal (za 4 roky, 1891—1894, činil průměrný roční dovoz 41 800 pudů, vývoz — 40 600 pudů; v pětiletí 1886—1890 byl vývoz dokonce vyšší než dovoz). Vývoz kravského a ovčího másla byl vždy o mnoho větší než dovoz; tento vývoz rychle vzrůstá: v letech 1866—1870 se vyváželo průměrně 190 000 pudů ročně, v letech 1891—1894 už 370 000 pudů (Výrobní síly, III, 37).
u Do I. skupiny (oblast kapitalistického obilnářství) spadá 8 gubernií: Besarabská, Chersonská, Tavridská, Jekatěrinoslavská, Donská, Samarská, Saratovská a Orenburská. Do II. skupiny (oblast nejméně rozvinutého kapitalismu) 12 gubernií: Kazaňská, Simbirská, Penzská, Tambovská, Rjazaňská, Tulská, Orelská, Kurská, Voroněžská, Charkovská, Poltavská a Černigovská. Do III. skupiny (oblast kapitalistického mléčného hospodářství a průmyslového kapitalismu) spadá 10 gubernií: Moskevská, Tverská, Kalužská, Vladimirská, Jaroslavská, Kostromská, Nižněnovgorodská, Petrohradská, Novgorodská a Pskovská. Údaje o výši mezd představují průměry z jednotlivých gubernií. Pramenem byla publikace zemědělského odboru Svobodná námezdní práce atd.
v Stejný závěr dělá pan Rudněv: „V krajích, kde se poměrně vysoko oceňuje práce celoročního pracovníka, blíží se mzda pracovníka najímaného na letní práce spíše polovině roční mzdy. Proto naopak v západních guberniích a téměř ve všech hustě osídlených středoruských černozemních guberniích se práce dělníka v letním období oceňuje velmi nízko“ (1. c., 455).
w Uvádíme dva hlasy o životní úrovni a životních podmínkách ruského rolníka. M. J. Saltykov píše v Drobnostech života o Přičinlivém mužikovi... „Mužik potřebuje všechno; ale ze všeho nejvíce potřebuje... umět se dřít, nelitovat vlastní námahy... Přičinlivý mužik při ní zkrátka a dobře umírá“ (při práci). „Jak žena, tak dospělé děti, všichni strádají hůř než na galejích.“
V. Veresajev v článku Lizar (Severnyj kurjer, 1899, č. 1) vypráví o mužikovi z Pskovské gubernie, který propagoval užívání kapek aj. k „omezení populace“. „Později,“ poznamenává autor, „jsem nejednou slyšel od mnoha zemstevních lékařů a zvláště od porodních bab, že se často setkávají s podobnými prosbami vesnických mužů a žen.“ „Život ubírající se určitým směrem vyzkoušel už všechny cesty a dostal se nakonec do slepé uličky. Z této slepé uličky není východiska. A tu přirozeně vyvstává a stále více dozrává nové řešení otázky.“
Postavení rolníka v kapitalistické společnosti je skutečně bezvýchodné a „přirozeně“ nevede v Rusku, v zemi občiny, stejně jako ve Francii, v zemi parcelových rolníků, k nepřirozenému... „řešení otázky“, nýbrž k nepřirozenému prostředku, jak oddálit zánik drobného hospodářství. Pozn. k 2. vyd.
x Údaje zemstevní statistiky podle Statistického sborníku pana Blagověščenského. Zhruba 14 000 usedlostí v těchto 18 újezdech není rozděleno podle počtu krav: celkem nejde o 289 079, nýbrž o 303 262 usedlostí. U pana Blagovéščenského jsou uvedeny podobné údaje ještě ze dvou újezdů černozemních gubernií, ale tyto újezdy zřejmě nejsou typické. V 11 újezdech Tverské gubernie (Sborník statistických údajů, XIII, 2) není podíl usedlostí bez krav mezi usedlostmi s přídělem půdy vysoký (9,8%), avšak v 21,9% usedlostí se 3 a více kravami je soustředěno 48,4% celkového počtu krav. Podíl usedlostí bez koní činí 12,2 %; tři a více koní má jen 5,1 % usedlostí a v nich je pouze 13,9 % celkového počtu koní. Podotýkáme ostatně, že menší koncentraci koní (ve srovnání s koncentrací krav) můžeme pozorovat i v ostatních nečernozemních guberniích.
y Takovéto údaje o protikladných skupinách rolnictva je nutné mít na zřeteli, jakmile se setkáme například s těmito všeobecnými úsudky: „Roční důchod usedlosti od 20 do 200 rublů z chovu dojnic je na obrovské rozloze severních gubernií nejen mocným podnětem k rozšíření a zlepšení chovu dobytka, ale také k lepšímu obdělávání půdy a dokonce k poklesu počtu dělníků odcházejících za prací; zaměstnává totiž obyvatelstvo prací přímo ve vesnici — jednak při ošetřování dobytka, jednak při kultivaci ladem ležící půdy“ (Výrobní síly, III, 18). Počet dělníků odcházejících za prací se celkem vzato vůbec nezmenšuje, nýbrž stoupá. V jednotlivých oblastech pak může snížení počtu těch, kteří odcházejí za prací, záviset buď na zvýšení podílu zámožných rolníků, nebo na tom, zda je dost „práce přímo ve vesnici“, tj. námezdní práce pro místní vesnické podnikatele.
z Národohospodářské statistické materiály z Petrohradské gubernie, sešit V, část II, Petrohrad l887.
aa Podstatné zlepšení chovu hovězího dobytka je zaznamenáno jedině tam, kde se rozšířil prodej mléka (s. 219, 224).
bb S. 39, 65, 136, 150, 154, 167, 170, 177 aj. Naše předreformní daňová soustava brzdí pokrok zemědělství i zde. „Setí pícnin,“ píše jeden dopisovatel, „je díky hustotě usedlostí zavedeno ve volosti všude, avšak jetel se prodává k uhrazení daňových nedoplatků“ (91). Daně jsou v této gubernii někdy tak vysoké, že hospodář, který dává půdu do pachtu, musí novému držiteli přídělu doplácet určitou částku ze svého.
cc Podotýkáme mimochodem, že rozmanitost „výdělečných činností“ místního rolnictva podnítila pana Byčkova k tomu, aby výdělečně činné osoby rozdělil na dva typy podle výše výdělku. Ukázalo se, že méně než 100 rublů vydělává 3251 osob (27,4% obyvatelstva) a jejich výdělek činí 102 000 rublů, 31 rublů na osobu. Přes 100 rublů vydělává 454 osob (3,8% obyvatelstva) a jejich výdělek činí 107 000 rublů, 236 rublů na osobu. Do první skupiny spadají převážně různí námezdní dělníci, do druhé obchodníci, dodavatelé sena, dřevařští podnikatelé aj.
dd „Družstevní sýrárny“ v koprinské volosti se uvádějí v Ukazateli továren a závodů a Blandovova firma je největší v sýrařském oboru: roku 1890 jí patřilo 25 závodů v šesti guberniích.
ee Uvádíme charakteristický názor, jehož autorem je pan Staryj Masloděl: „Kdo uviděl a poznal dnešní vesnici a vzpomene si na vesnici před 40—50 lety, je překvapen, jak se změnila. Ve starých vesnicích byly domy všech hospodářů stejné jak zvnějšku, tak i uvnitř; nyní stojí vedle chatrčí výstavná stavení, vedle žebráků bydlí boháči, vedle ponížených a potupených ti, kteří jen hodují a hledají zábavu. V dřívějších dobách jsme se často setkávali s vesnicemi, kde nebyl ani jeden podruh, teď je jich v každé vesnici alespoň pět, a někdy dokonce deset. Popravdě řečeno, má na této přeměně vesnice velký podíl výroba másla. Za 30 let z ní zbohatlo mnoho lidí, postavili si pěkné domky, mnozí mlékařící rolníci zvýšili s rozvojem výroby másla svou životní úroveň, pořídili si více dobytka, kolektivně či jednotlivě si koupili půdu, ale ještě více jich zchudlo, na vesnicích se objevili podruzi a žebráci“ (Žizň, 1899, č. 8, cit. z časopisu Severnyj kraj, 1899, č. 223). Pozn. k 2. vyd.
ff Průměr za léta 1893—1897 Činí podle údajů Ústředního statistického výboru 26 291 000 pudů. Viz Věstnik finansov, 1897, č. 9 a 1898, č. 6. V dřívější době byly statistické údaje o produkci lnu velmi nepřesné, proto jsme dali přednost přibližným propočtům, které provedli odborníci na základě srovnání nejrůznějších pramenů. Rozsah produkce lnu vykazuje v jednotlivých letech značné výkyvy. Proto se také například pan N. -on odvážil vyslovit velmi smělé závěry o „poklesu“ produkce lnu a o „zmenšení osevních ploch lnu“ (Studie, s. 236n.) na základě údajů za pouhých šest let a dopustil se přitom těch nejkurióznějších chyb (viz jejich rozbor v Kritických poznámkách P. B. Struveho, s. 233n.). K tomu, co jsme uvedli v textu, dodejme, že podle údajů pana N. -ona činila maximální rozloha osevní plochy lnu v osmdesátých letech 1 372 000 děsjatin a sklizeň vlákna 19 245 000 pudů, kdežto v roce 1896—l897 dosáhla osevní plocha 1 617 000 až 1 669 000 děsjatin a sklizeň vlákna 31 713 000 až 30 139 000 pudů.
gg Údaje o vývozu lnu, lněné koudele a výčesků. Viz Historickostatistický přehled, Kritické poznámky P. Struveho a Věstník finansov, 1897, č. 26, a 1898, č. 36.
hh Viz N. Strokin, Lnářství v Pskovské gubernii, Petrohrad l882. Autor převzal tyto údaje z Prací daňové komise.
ii Z 1 399 000 děsjatin plochy oseté lnem připadá 745 400 děsjatin na nečernozemní pásmo, kde pouze 13% této plochy patří statkářům. V černozemním pásmu patří statkářům z 609 600 děsjatin osevní plochy lnu 44,4% (Výrobní síly, I, 36).
jj Již Vojenský statistický sborník poukazoval na to, že „len zasetý rolníky bývá ve skutečnosti velmi často majetkem ‚bulyňů‘“ (místní označení drobných překupníků) „a rolník pouze pracuje na svém poli“ (595). Srov. Historickostatistický přehled, s. 88.
kk Strokin, 12.
ll V současné době se pachtovné za půdu pro pěstování lnu vlivem poklesu cen lnu snižuje, ale osevní plocha například v pskovské lnářské oblasti se v roce 1896 nezmenšila (Věstnik finansov, 1897, č. 29).
mm Pskovská gubernie je jednou z prvních v Rusku, kde se rozšířilo mezi rolníky kupování půdy. Podle Souhrnu statistického materiálu o ekonomickém postavení vesnického obyvatelstva (publikace kanceláře vládního výboru) koupená rolnická půda tvoří 23% veškeré zdejší vhodné přídělové půdy; je to nejvíc ze všech 50 gubernií. K 1. lednu 1892 připadá na jednoho rolníka 0,7 děsjatiny koupené půdy; po této stránce předstihují Pskovskou gubernii pouze Novgorodská a Tavridská gubernie.
nn Podle statistických údajů vzrostl v Pskovské gubernii počet mužů odcházejících za prací od let 1865—1875 do roku 1896 téměř čtyřnásobni (Výdělečná činnost rolnického obyvatelstva Pskovské gubernie, Pskov 1898, s. 3).
oo Zákon ze 4. června 1890 stanovil tyto znaky zemědělského lihovarnictví: 1. doba výroby lihu od 1. září do 1. června, kdy nejsou v proudu polní práce; 2. úměrnost mezi množstvím vyrobeného lihu a počtem děsjatin orné půdy statku. Závody s částečně zemědělskou a částečně průmyslovou výrobou lihu se nazývají smíšené (srov. Věstnik finansov, 1896, č. 25, a 1898, č. 10).
pp vědro = 12,29 l
qq Prameny: Vojenský statistický sborník, 427; Výrobní síly, IX, 49, Věstnik finansov, 1898, č. 14.
rr Srov. Raspopin, 1. c. — Historickostatistický přehled, 1. c., s. 14. Odpady lihovarnické výroby (výpalky) často zužitkovávají nejen zemědělské, ale i obchodní závody k výkrmu jatečného dobytka. Srov. Zemědělské statistické údaje, sešit VII, s. 122 a passim.
ss Jak nesmírně rychle stoupá zužitkovávání brambor v lihovarnictví hlavně ve středoruských zemědělských guberniích, vidíme z těchto údajů. V 6 guberniích — Kurské, Orelské, Tulské, Rjazaňské, Tambovské a Voroněžské — bylo v lihovarech zpracováno za léta 1864/65—1873/74 průměrně 407 000 pudů brambor ročně; za léta 1874/75—1883/84 — 7 482 000 pudů; za léta 1884/85—1893/94 — 20 077 000 pudů. Celé evropské Rusko vykazuje tato čísla: 10 633 000, 30 599 000 a 69 620 000 pudů. V letech 1867/68 až 1875/76 vyrábělo líh z brambor v těchto guberniích průměrně za rok 29 závodů; v letech 1876/77—1884/85 — 130; v letech 1885/1886 až 1893/94 — 163. Pro evropské Rusko platí tato čísla: 739 — 979 — 1195 (viz Zemědělské statistické údaje, sešit VII).
tt Např. v zemstevním statistickém sborníku o balachenském újezdu v Nižněnovgorodské gubernii je vypočteno, že obdělání 1 děsjatiny brambor vyžaduje 77,2 pracovního dne, z čehož připadá 59,2 pracovního dne na pracovnici, která zastane sázení, okopávání, pletí a dobývání. Proto se nejvíce rozšiřuje poptávka po nádenické práci místních rolnických žen.
uu Podle odhadu pracovalo roku 1867 v evropském Rusku v lihovarech 52 660 dělníků (Vojenský statistický sborník. V VII. kapitole ukážeme, že tento pramen vůbec nesmírně zveličuje počet továrních dělníků) a roku 1890 — 26 102 (podle Orlovova Ukazatele). Dělníků zaměstnaných přímou výrobou lihu není mnoho a liší se velmi málo od zemědělských dělníků. Dr. Žbankov například říká: „Všichni dělníci vesnických závodů, které ani nejsou nepřetržitě v provozu, protože v létě dělníci odcházejí na polní práce, se výrazně liší od stálých továrních dělníků: oblékají se jako rolníci, zachovávají vesnické zvyky a jejich zevnějšek se nepřizpůsobuje typickému zevnějšku továrních dělníků“ (1. c., II, 121).
vv Ročenka ministerstva financí, sešit I. — Vojenský statistický sborník. — Historickostatistický přehled, sv. II.
ww Historickostatistický přehled, I
xx Výrobní síly, I, 41.
yy Věstnik finansov, 1897, č 27, a 1898, č. 36. V evropském Rusku bez Království polského bylo v letech 1896—1898 oseto cukrovkou 327 000 děsjatin.
zz berkovec = 10 pudů = 163,80 kg.
aaa Kromě výše uvedených pramenů viz Věstnik finansov, 1898, č. 32.
bbb Z 285 000 děsjatin cukrovky v celé říši patřilo v průměru za léta 1890—1894 cukrovarům 118 000 děsjatin a pěstitelům cukrovky 167 000 děsjatin (Výrobní síly, IX, 44).
ccc V evropském Rusku bylo roku 1867 zaměstnáno 80 919 dělníků v cukrovarech a rafinériích cukru (Ročenka ministerstva financí, I. Vojenský statistický sborník také zde nadsadil toto číslo na 92 000; patrně počítal některé dělníky dvakrát). Roku 1890 odpovídá počet 77 875 dělníků (Orlovův Ukazatel).
ddd Používáme údajů z Historickostatistického přehledu jako maximálně homogenních a nejvhodnějších k porovnání. Sborník údajů a materiálů ministerstva financí(1866, č. 4, duben) napočítal v Rusku roku 1864 na podkladě oficiálních údajů odboru pro obchod a manufakturu 55 škrobáren s celkovou výrobou v hodnotě 231 000 rublů. Vojenský statistický sborník napočítal roku 1866 198 továren s výrobou v hodnotě 563 000 rublů; do toho však byly určitě zahrnuty i drobné podniky, které se dnes k továrnám nepočítají. Statistika o tomto výrobním odvětví je vůbec velmi neuspokojivá: drobné závody se buď započítávají, anebo zase (mnohem častěji) ponechávají stranou. Například v Jaroslavské gubernii uváděl roku 1890 Orlovův Ukazatel 25 závodů (Soupis, roku 1894/95 — 20), a podle Přehledu Jaroslavské gubernie (sešit II, 1896) bylo jen v rostovském újezdu 810 závodů na výrobu melasy z brambor. Proto mohou čísla uvedená v textu vystihnout pouze dynamiku, nikoli však skutečný rozvoj výroby.
eee Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VII, sešit 1, Moskva l882.
fff Viz přílohu k V. kapitole, druh výroby č. 24.
ggg L. c., s. 32. V malých rolnických závodech se denně pracuje 13—14 hodin, kdežto ve velkých závodech téhož odvětví (podle Děmenťjeva) převládá dvanáctihodinový pracovní den“[95].
hhh Porovnejte s tím všeobecný úsudek V. Orlova o celé Moskevské gubernii (sborník, sv. IV, sešit 1, s. 14): zámožní rolníci si často pachtují přídělovou půdu chudiny a mnohdy má každý 5—10 zpachtovaných přídělů.
iii Jako kuriozitu zaznamenáváme, že i pan Prugavin (1. c., 107), i autor popisu moskevského průmyslu (1. c., 45), i pan V. V. (Studie o domáckém průmyslu, 127) viděli „družstevní zásadu“ (nebo „princip“) v tom, že některé podniky s krouhacím zařízením patří několika majitelům. Naši bystří narodnici byli sto postřehnout onu zvláštní „zásadu“ ve sdružení zemědělských podnikatelů a přitom nezpozorovali žádné nové sociálně ekonomické „zásady“ v tom, že existuje a rozvíjí se třída vesnických podnikatelů.
jjj Sborník údajů a materiálů ministerstva financí, 1866, č. 4. Orlovův Ukazatel, 1. a 3. vydání. Údaje o počtu závodů neuvádíme, protože naše statistika továren a závodů směšuje drobné zemědělské a velké průmyslové lisovny oleje: jednou totiž drobné zemědělské závody v různých guberniích a v některých obdobích započítává a jindy nezapočítává.V šedesátých letech se například k „závodům“ zařazovala spousta malých lisoven oleje.
kkk Roku 1890 dosáhlo například 11 závodů z 383 celkové produkce v hodnotě 7 170 000 rublů z 12 232 000 rublů. Toto vítězství průmyslových podnikatelů nad zemědělskými podnikateli vyvolává značnou nespokojenost našich zemědělských odborníků (například pana S. Korolenka, 1. c.) i našich narodniků (například pana N. -ona, Studie, s. 241—242). Nesdílíme jejich názor. Velké továrny zvýší produktivitu práce a zespolečenští výrobu. To na jedné straně. A na druhé straně, postavení dělníků ve velkých závodech bude jistě lepší než v malých zemědělských lisovnách oleje, a to nejen po materiální stránce.
lll V. Iljin, Ekonomické studie a stati, Petrohrad 1899, s. 139—l40. (Viz V. I. Lenin, Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 347. Red. V MIA zde).
mmm Sborník statistických údajů o birjuckém újezdu ve Voroněžské gubernii. Bylo zde napočteno 153 průmyslových podniků. Podle Ukazatele pana Orlova za rok 1890 bylo v této vesnici 6 lisoven oleje s 34 dělníky a s celkovou výrobou v hodnotě 17 000 rublů; podle Soupisu továren a závodů za rok 1894/95 — 8 lisoven oleje s 60 dělníky a s celkovou výrobou v hodnotě 151 000 rublů.
nnn Ročenka ministerstva financí, I. — Historickostatistický přehled, sv. I. — Výrobní síly, IX, 62. Osevní plocha tabáku v jednotlivých letech velmi kolísá: např. průměr za léta 1889—1894 činil 47 813 000 děsjatin (sklizeno 4 180 000 pudů) a za léta 1892—1894 — 52 516 děsjatin s výnosem 4 878 000 pudů. Viz Sborník údajů o Rusku, 1896, s. 208 — 209.
ooo Běloborodov, výše citovaný článek, Severnyj věstnik, 1896, č. 2. Russkije vědomosti, 1897, č. 127 (z 10. května): Při soudním sporu ve věci žaloby podané 20 dělnicemi na majitele tabákové plantáže na Krymu „vyšlo u soudu najevo mnoho faktů o neuvěřitelně těžkém postavení dělníků zaměstnaných na plantážích“.
ppp Historickostatistický přehled, I, s. 2.
qqq Ibid.
rrr Například v Moskevské gubernii. Viz S. Korolenko, Svobodná námezdní práce atd., s 262.
sss Ibid., s. 335, 344 atd.
ttt Výrobní síly, IV, 13.
uuu Ibid., s. 31, a Historickostatistický přehled, s. 31n.
vvv V šedesátých letech se dovážel asi 1 milión pudů; v letech 1878—1880 3,8 miliónu pudů; v letech 1886—1890 2,6 miliónu pudů; v letech l889—l893 2 milióny pudů.
www Uveďme předem, že roku 1863 bylo v evropském Rusku 13 měst s 50 000 a více obyvateli a roku 1897 — 44 (viz kap. VIII, podkapitola II).
xxx Příklady sídlišť a středisek tohoto typu viz v VI. a VII. kapitole.
yyy Viz údaje o takových vesnicích v guberniích: Vjatecké, Kostrornské, Vladimirské, Tverské, Moskevské, Kalužské, Penzské, Nižněnovgorodské aj., nemluvě už o Jaroslavské, v Historickostatistickém přehledu, I, s. 13n., a ve Výrobních silách, IV, 38n. Srov. též se statistickými sborníky zemstev o semjonovském, nižněnovgorodském a balachenském újezdu v Nižněnovgorodské gubernii.
zzz Výrobní síly, IV, 42.
α Národohospodářské statistické materiály z Petrohradské gubernie, sešit V. Ve skutečnosti je mnohem více zelinářů, než je uvedeno v textu, protože většina je jich zařazena ke statkářským hospodářstvím, kdežto naše údaje se týkají pouze rolnických hospodářství.
β Výrobní síly, IV, 49n. Je zajímavé, že jednotlivé vesnice se specializují na pěstování určitého druhu zeleniny.
γ Historickostatistický přehled, I. — Ukazatel továren pana Orlova. — Práce komise pro průzkum domáckého průmyslu, sešit XIV, článek pana Stolpjanského. — Výrobní síly, IV, 46n. — Přehled Jaroslavské gubernie, sešit 2, Jaroslavi 1896. Ze srovnání údajů pana Stolpjanského (1885) a Ukazatele (1890) je patrný značný vzrůst tovární výroby konzerv v tomto kraji.
δ Citovaná publikace tak potvrdila „pochyby“ pana Volgina, že by „se půda, kterou zabírají zahrady, často znovu rozdělovala“ (uvedený spis, 172, poznámka).
ε Také zde lze pozorovat charakteristickou specializaci zemědělství: „Je zajímavé, že tam, kde se zahradnictví stalo speciálním zaměstnáním jedné části obyvatelstva, nepěstuje druhá část rolníků téměř vůbec žádnou zeleninu a nakupuje ji na trzích“ (S. Korolenko, 1. c., 285).
ζ Výrobní síly, IV, 50—51. — S. Korolenko, 1. c., 273. — Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VII, sešit 1. — Sborník statistických údajů o Tverské gubernii, sv. VIII, sešit 1, Tverský újezd: soupisem v letech 1886—1890 zde bylo u 174 rolníků a 7 statkářů zjištěno přes 4426 pařeništních rámů, tj. v průměru na jednoho hospodáře asi 25 pařeništních rámů. „V rolnickém hospodářství znamená (tato výdělečná činnost) značnou pomoc, avšak pouze pro zámožné rolníky... Při více než 20 pařeništních rámech se najímají dělníci“ (s. 167).
η Údaje o tom viz v příloze k V. kapitole, druh výroby č. 9.
θ Výraz pana N. -ona pro ruského rolníka.
ι Slova pana V. Prugavina.
κ Vodní melouny vyžadují lepší obdělání půdy a při střídání s obilím zvyšují její úrodnost.
λ Srov. Uspenskij, Vesnický deník.
μ Pro ilustraci se odvoláme na citovaný Materiál o rolnickém hospodářství v petrohradském újezdu. Nejrůznější druhy obchodování v malém nabyly formy různých „vedlejších výdělečných činností“: ubytovávání letních hostů, poskytování podnájmu, mlékařství, pěstování zeleniny, sbírání lesních plodů, „výdělky s koňskými potahy“, kojení, chytání raků, rybaření atd. Zcela obdobné jsou zdroje rolnických výdělků v okolí měst tulského újezdu: viz článek pana Borisova v IX. sešitě Prací komise pro průzkum domáckého průmyslu.
ν „Good roads, canals and navigable rivers, by diminishing the expense of carriage, put the remote parts of the country more nearly upon a level with those in the neighbourhood of the town.“ L. c., vol. I, p. 228—229 („Dobrými cestami, průplavy a splavnými řekami se náklady na dopravu zmenšují, takže odlehlé kraje se pak po této stránce již tolik neliší od krajů, které mají blízko do města.“ A. Smith, Pojednání o podstatě a původu bohatství národů I, Praha 1958, s. 159. Čes. red.).
ξ Na ignorování této okolnosti vybudovali ostatně narodničtí ekonomové svou oblíbenou tezi, že „ruské rolnické hospodářství je většinou ryze naturální“ (Vliv sklizní a cen obilí, I, s. 52). Stačí jen vzít „průměrné“ číselné údaje, v nichž se nerozlišuje zemědělská buržoazie a zemědělský proletariát — a podobná teze může být pokládána za dokázanou!
ο Právě na takové údaje se omezují například autoři knihy uvedené v předešlé poznámce, když mluví o „rolnictvu“. Předpokládají, že každý rolník seje právě to obilí, které spotřebovává, že seje všechny druhy obilí, které spotřebovává, a že je seje v právě takovém poměru, jaký vyžaduje spotřeba. Potom už není nijak obtížné vyvodit z takových „předpokladů“ (které jsou v rozporu s fakty a ignorují základní rys poreformního období) „závěr“ o převaze naturálního hospodářství.
V narodnické literatuře se můžeme setkat i s tímto duchaplným způsobem usuzování: Každé jednotlivé odvětví tržního zemědělství je „výjimkou“ ve srovnání se zemědělstvím jako celkem. Proto prý je také třeba celé tržní zemědělství pokládat za výjimku, kdežto naturální hospodářství za všeobecné pravidlo! V gymnazijních učebnicích logiky, v oddílu o sofizmatech, se dá najít mnoho příkladů podobného usuzování.
π Misère de la philosophie (Paříž 1896), p. 223; autor označuje s pohrdáním za reakční nářky zbožná přání těch, kteří volají po návratu zlatého patriarchálního života, prostých mravů atd., kteří odsuzují „podřízení půdy zákonům, které vládnou ve všech ostatních průmyslových odvětvích“.[96]
Velmi dobře chápeme, že se narodnikům může celá naše argumentace zdát nejenom nepřesvědčivá, nýbrž přímo nepochopitelná. Bylo by však příliš nevděčné rozebírat podrobně například takové názory, jako že mobilizace půdy je „nenormální“ jev (pan Čuprov v diskusi o cenách obilí; stenografický záznam, s. 39), že nezcizitelnost rolnických přídělů je instituce, kterou lze jen obhajovat, že soustava hospodářství založeného na odpracovávání je lepší nebo alespoň není horší než soustava kapitalistická atd. Celý předcházející výklad vyvrací ony politickoekonomické argumenty, kterými narodnici takové názory ospravedlňují.
ρ Západoevropští romantikové a ruští narodnici horlivě zdůrazňují jednostrannost tohoto procesu v kapitalistickém zemědělství, labilitu a krize, jež kapitalismus plodí, a na základě toho popírají pokrokovost kapitalistického vývoje ve srovnání s předkapitalistickou stagnací.
ς Proto bez ohledu na různé formy držby půdy platí o ruském rolnictvu to, co říká Marx o drobném francouzském rolníkovi: „Drobní (parceloví) rolníci tvoří obrovskou masu, jejíž členové žijí ve stejných poměrech, ale nevstupují do rozmanitých vzájemných vztahů. Jejich výrobní způsob je od sebe izoluje, místo aby je spojoval vzájemným stykem. Tuto izolaci podporují špatné francouzské komunikační prostředky a chudoba rolníků. Pole, na němž pracují (Produktionsfeld), parcela, vylučuje dělbu práce při obdělávání, vylučuje použití vědy, a tedy i rozmanitost vývoje, rozmanitost talentů, vylučuje bohatství společenských vztahů. Každá jednotlivá rolnická rodina je téměř soběstačná, vyrábí přímo pro sebe největší část předmětů své spotřeby a své životní prostředky získává tak spíše výměnou s přírodou než směnou se společností. Parcela, rolník a rodina; vedle toho druhá parcela, druhý rolník a druhá rodina. Několik parcel tvoří vesnici a několik vesnic tvoří departement. Tak je velká masa francouzského národa tvořena prostým součtem stejnojmenných veličin, jako například brambory v pytli tvoří pytel brambor.“ (Der achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte, Hamburk 1885, S. 98—99.)[97]
σ „Potřeba svazku, sjednocení v kapitalistické společnosti se nezmenšila, naopak nesmírně vzrostla. Ale uspokojovat tuto potřebu nové společnosti starým způsobem je holý nesmysl. Tato nová společnost už vyžaduje za prvé, aby to nebyl svazek místní, stavovský, hodnostní a rodový; za druhé, aby jeho výchozím bodem bylo takové rozlišení v postavení a zájmech, jaké vytvořil kapitalismus a rozklad rolnictva.“ V. Iljin, 1. c., s. 91—92, pozn. (Viz V. I. Lenin, Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 240. Red. V MIA pozn. [jj] v druhé kapitole "K charakteristice ekonomického romantizmu".)
τ Z nesčetných nářků a povzdechů pana N. -ona nad kapitalistickými radikálními přeměnami, které u nás probíhají, zasluhuje zvláštní pozornost jeden: „...Ani nástupnické zmatky, ani nadvláda Tatarů neotřásly formami našeho hospodářského života“ (Studie, s. 284), teprve kapitalismus „pohrdl vlastní historickou minulostí“ (s. 283). Svatá pravda! Právě proto je kapitalismus v ruském zemědělství pokrokový, že „pohrdl“ „odvěkými“, „věky posvěcenými“ formami odpracovávání a zotročování, které skutečně nemohly odstranit žádné politické bouře, nevyjímaje ani „nástupnické zmatky“ a „nadvládu Tatarů“.
υ V. V., Nástin teoretické ekonomie, s. 108n.. N. -on, Studie, s. 214n. Tytéž myšlenky nalézáme u pana Kablukova: Přednášky z ekonomiky zemědělství, Moskva 1897, s. 55n.
φ Abychom nemluvili naprázdno, uvedeme příklady našich statkářských hospodářství, jejichž organizace se nejvíce přibližuje čistě kapitalistickému typu. Vezměme Orelskou gubernii (Zemstevní statistický sborník o kromském újezdu, sv. IV, sešit 2, Orel l892). Velkostatek šlechtice Chljustina má 1129 děsjatin, z nich 562 orné půdy, 8 budov a různé zdokonalené nářadí. Setí pícnin. Hřebčín. Chov dobytka. Vysoušení bažin prokopáváním struh a drenáží („vysoušení bažin se provádí většinou ve volném 4ase“, s. 146). V létě tam pracuje 50—80 dělníků denně, v zimě až 30. Roku 1888 tam bylo zaměstnáno 81 dělníků, z nich 25 v létě. Roku 1889 pracovalo u Chljustina 19 tesařů. — Velkostatek hraběte Ribopjera má 3000 děsjatin, z toho 1293 orné půdy, 898 je propachtováno rolníkům. Dvanáctihonný osevní postup. Těžba rašeliny ke hnojení, dobývání fosfátu. Roku 1889 bylo zavedeno pokusné pole v rozloze 30 děsjatin. Hnůj se vyváží na pole v zimě a na jaře. Setí pícnin. Pravidelná těžba dřeva (200—300 dřevorubců pracuje od října do března). Chov hovězího dobytka. Mléčné hospodářství. V roce 1888 bylo na velkostatku zaměstnáno 90 lidí, z toho 34 v létě. — Menščikovův velkostatek v Moskevské gubernii (Sborník, sv. V, sešit 2) má 23 000 děsjatin. Pracovní síly získává za odřezanou půdu a volně si je najímá. Lesní hospodářství. „V létě jsou koně a stálí dělníci zaměstnáni na polích, koncem podzimu a zčásti v zimě vozí brambory a škrob do sušárny a do škrobárny, svážejí dříví z lesa a dopravují je na železniční stanici; díky tomu je práce rozdělena po celý rok dost rovnoměrně“ (s. 145), což je ostatně vidět z výkazu o počtu odpracovaných dnů v jednotlivých měsících: za měsíc se s koňmi odpracuje průměrně 293 dní, s výkyvy od 223 (duben) do 362 (červen). Muži odpracují v průměru 216 dní, s výkyvy od 126 (únor) do 279 (listopad), ženy 23 dní, s výkyvy od 13 (leden) do 27 (březen). Podobá se tato skutečnost abstrakci, které narodnici přikládají takový význam?
χ Kapitalistický velkoprůmysl vytváří třídu dělníků odcházejících za příležitostnými výdělky. Pocházejí z vesnice, ale pracují převážně v průmyslu. „Je to lehká pěchota kapitálu, kterou kapitál podle svých potřeb vrhá hned na to, hned na ono místo... Těchto dělníků se používá k různým stavebním a odvodňovacím pracím, v cihelnách, při pálení vápna, při stavbě železnic atd.“ (Das Kapital, I2, S. 692)[98]. „Vůbec takové velké podniky, jako železnice, odnímají trhu práce určité množství sil, které mohou poskytovat jen určitá odvětví, jako například zemědělství...“ (ibid., II, B., S. 303)[99].
ψ Například moskevská zdravotnická statistika zjistila v této gubernii 114 381 továrních dělníků; je to reálné číslo; nejvíce = 146 338, nejméně = 94 214 (Souhrnná zpráva, atd., sv. IV, část 1, s. 98). V procentech: 128 % — 100 % — 82 %. Kapitalismus, který výkyvy v počtu dělnictva vcelku zvětšuje, vyrovnává i po této stránce rozdíly mezi průmyslem a zemědělstvím.
ω Například o poměrech v anglickém zemědělství Marx říká: „Zemědělských dělníků je stále příliš mnoho pro průměrné potřeby zemědělství a příliš málo pro jeho špičkové nebo přechodné potřeby“ (I2, 725), takže venkov je přes stálé „relativní přelidnění“ nedostatečně zalidněn. Tou měrou, jak se kapitalistická výroba zmocňuje zemědělství — říká Marx na jiném místě — vzniká přebytek zemědělského obyvatelstva. „Část venkovského obyvatelstva je proto neustále v přechodném stavu přeměny v městské nebo manufakturní obyvatelstvo“ (ib., 668)[100]; tato část obyvatelstva věčně trpí nezaměstnaností; je zaměstnána velmi nepravidelně a nejhůř placena (například domácká práce pro obchody apod.).
ϊ Za zmínku stojí zvláště Marxova poznámka o tom, že i v zemědělství lze poptávku po pracovních silách „rozdělit rovnoměrněji na celý rok“, a to pěstováním rozmanitějších plodin, nahrazením trojhonné soustavy střídavým osevem, sázením okopanin, setím pícnin atd. Ale všechny tyto metody „vyžadují zvětšení oběžného kapitálu vloženého do výroby, vydávaného na mzdu, hnojiva, osivo apod.“ (ibid., S. 225 — 226)[101].
ϋ Říkám „poněkud“, protože postavení zemědělského dělníka se ani zdaleka nezhoršuje jen nepravidelností práce.
ό Na jiném místě Marx ukazuje, že „obecní majetek (Gemeineigentum) je všude doplňkem parcelového (drobného) zemědělství“ (Das Kapital, III, 2, 34l)[104].
ύ Jestliže nám někdo řekne, že předbíháme vývoj, tvrdíme-li něco takového, odpovíme na to: Kdo chce zachytit nějaký živý jev v jeho vývoji, ocitá se nevyhnutelně a nutně před dilematem: buď předběhnout vývoj, nebo za ním zaostat. Střední cesta zde neexistuje. Jestliže však všechny údaje svědčí o tom, že charakter společenského vývoje je právě takový, že tento vývoj dospěl už příliš daleko (viz II. kapitolu), jsou-li přitom přesně ukázány podmínky a instituce, které tento vývoj brzdí (nepoměrně vysoké daně, stavovská uzavřenost rolnictva, nemožnost volně disponovat půdou, pohybovat se a stěhovat), pak takové předbíhání není žádná chyba.
ώ V tom, že narodnici hájí některé z těchto institucí, se jasně projevuje reakčnost jejich názorů, která je postupně stále víc a víc sbližuje se statkáři.
αα Připomínáme, že Engels na sklonku svého života, v době, kdy se v důsledku poklesu cen naplno projevila zemědělská krize, považoval za nutné energicky vystoupit proti francouzským „žákům“, kteří učinili určité ústupky doktríně o životaschopnosti drobného zemědělství[107].
ββ Viz Novoje slovo, 1896, č. 5, únor, dopis pana N. -ona redakci, s. 256—261. Obsahuje také „citát“ o „historickém ponaučení“. Je pozoruhodné, že ani pan N. -on, ani nikdo jiný z četných narodnických ekonomů, kteří se pokoušeli odvolávat na soudobou zemědělskou krizi, aby mohli vyvrátit teorii o pokrokové historické úloze kapitalismu v zemědělství, ani jednou nepoložili otázku přímo, nepřenesli ji na půdu určité ekonomické teorie; ani jednou nevyložili příčiny, které přiměly Marxe přiznat pokrokovost historické úlohy kapitalismu v zemědělství, a neukázali jasně, které z těchto příčin popírají a proč. Také v tomto případě, právě tak jako v ostatních, narodničtí ekonomové raději nevystupují přímo proti Marxově teorii, ale omezují se na neurčité narážky na adresu „ruských žáků“. Protože se v tomto spisu zabýváme jenom ekonomikou Ruska, uvedli jsme motivy našeho mínění o této otázce už dříve.
γγ Cožpak nejsou vskutku charakteristická taková „znamení doby“ jako známý Antrag Kanitz v Německém říšském sněmu[113] nebo plán amerických farmářů převést všechna sila do státního vlastnictví?
δδ — nevhodně, nemístně. Red.
εε Ó svatá prostoto! Red.
90 V prvním vydání Vývoje kapitalismu v Rusku (roku 1899) vypadala tato tabulka takto:
V tisících četvertí |
|||||||||||||||||||||||
| Období | Obyvatelstvo | Osev | Čistá sklizeň | Sadba | Čistá sklizeň | Čistá sklizeň | |||||||||||||||||
| všeho obilí plus brambor | brambor | na 1 osobu v četvertích | |||||||||||||||||||||
| v tisících | v % | v % | v % | v % | v % | obilí | brambor | celkem | |||||||||||||||
| 1844-1866 | 61 400 | 100 | 72 225 | 100 | 152 851 | 100 | 6 918 | 100 | 16 996 | 100 | 2,21 | 0,27 | 2,48 | ||||||||||
| 1870-1879 | 69 853 | 114 | 100 | 75 620 | 104 | 100 | 211 325 | 138 | 100 | 8 757 | 126 | 100 | 30 379 | 178 | 100 | 2,59 | 0,43 | 3,02 | |||||
| 1883-1887 | 81 725 | 132 | 117 | 100 | 80 293 | 111 | 106 | 100 | 255 178 | 166 | 120 | 100 | 10 847 | 156 | 123 | 100 | 36 164 | 212 | 119 | 100 | 2,68 | 0,44 | 3,12 |
| 1885-1894 | 86 282 | 140 | 123 | 105 | 92 616 | 128 | 122 | 115 | 265 254 | 173 | 126 | 104 | 16 552 | 239 | 187 | 152 | 44 348 | 260 | 146 | 123 | 2,57 | 0,50 | 3,07 |
91 Leninovy poznámky k tomuto sborníku a předběžné výpočty jsou otištěny v publikaci Leninskij sbornik XXXIII a zahrnuty do knihy Podgotovitělnyje materialy k knige Razvitije kapitalizma v Rossii, Moskva 1970.
92 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 303—304. (V MIA zde.) Leninovy připomínky k ruskému překladu se týkají vydání z roku 1896, které připravil N. F. Danielson.
93 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 217. (V MIA zde.)
94 Zastupitelná věc (res fungibilis) — starý právnický termín, známý již v římském právu. Zastupitelnými věcmi se nazývají ty věci, které se ve smlouvách udávají pouhým počtem, mírou („tolik a tolik pudů žita“, „tolika tolik kusů cihel“).
95 Viz J. M. Děmenťjev, Co dává továrna obyvatelstvu a co mu bere, Moskva 1893, s. 88—97.
96 K. Marx - B. Engels, Spisy 4, Praha 1958, s. 185.
97 K. Marx - B. Engels, Spisy 8, Praha 1960, s. 229. (V MIA zde.)
98 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 699. (V MIA zde.)
99 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 332. (V MIA zde.)
100 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953,s. 731, 677. (V MIA zde a zde.)
101 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 256. (V MIA zde.)
102 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 255. (V MIA zde.)
103 Klanové vlastnictví — rodové vlastnictví keltských kmenů.
104 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 164, 355. (V MIA zde a zde)
105 K. Marx, Kapitál III-l, Praha 1955, s. 135. (V MIA zde)
106 K. Marx - B. Engels, Spisy 4, Praha 1958, s. 116—117.
107 Jde o Engelsův článek Rolnická otázka ve Francii a Německu otištěný v 10. čísle německého sociálně demokratického časopisu Die Neue Zeit, ročník 1894—1895 (viz K. Marx - B. Ene1s, Spisy 22, Praha 1967, s. 539—562). Francouzští „žáci“ — krycí označení marxistů (nebo „francouzských socialistů marxistického směru“, jak je nazývá Engels ve zmíněném článku).
108 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 355. (V MIA zde).
109 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 360—361. (V MIA zde)
110 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 164—165. (V MIA zde).
111 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 272. (V MIA zde).
112 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 273. (V MIA zde).
113 Antrag Kanitz — návrh představitele velkostatkářů Kanitze, předložený v Německém říšském sněmu v letech 1894—1895. Návrh požadoval, aby vláda převzala do svých rukou nákup veškerého dováženého obilí a sama je pak prodávala za průměrné ceny. Říšský sněm tento návrh zamítl.