Vladimír Iljič Lenin
Vývoj kapitalismu v Rusku
Kapitola I.
Teoretické chyby narodnických ekonomů[14]Trh je kategorie zbožního hospodářství, které se ve svém vývoji přeměňuje v hospodářství kapitalistické a pouze v tomto hospodářstvi převládá a je všeobecne rozšířeno Při rozboru základních teoretických pouček o vnitřním trhu musíme proto vycházet z prostého zbožního hospodářství a sledovat jeho postupnou přeměnu v hospodářství kapitalistické.
I. Společenská dělba práce
Základem zbožního hospodářství je společenská dělba práce. Zpracovatelský průmysl se odděluje od těžebního průmyslu každý z nich se dále dělí na malé skupiny a podskupiny, které vyrábějí ve formě zboží zvláštní výrobky a směňují je se všemi ostatními výrobními odvětvími. Rozvoj zbožního hospodářství tak zvyšuje počet jednotlivých a samostatných průmyslových odvětví; tento rozvoj má tendenci přeměnit ve zvláštní průmyslové odvětví nejenom výrobu každého jednotlivého výrobku, ale dokonce každé jednotlivé části výrobku; a nejenom výrobu výrobku, ale i jednotlivé operace při zpracovávání výrobku pro spotřebu. Za naturálního hospodářství se společnost skládala z mnoha stejnorodých hospodářských jednotek (patriarchálních rolnických rodin, primitivních vesnických občin, feudálních panství) a každá taková jednotka vykonávala všechny druhy hospodářských prací, od těžby různých druhů surovin až po jejich konečné zpracování pro spotřebu. Za zbožního hospodářství vznikají různorodé hospodářské jednotky, roste počet jednotlivých hospodářských odvětví a ubývá hospodářství, která vykonávají jednu a tutéž hospodářskou funkci. Tento postupný růst společenské dělby práce je také základním momentem v procesu vytváření vnitřního trhu pro kapitalismus. „...Za zbožní výroby a její absolutní formy, kapitalistické výroby...‚“ říká Marx, „tyto výrobky jsou zbožím, užitnými hodnotami, které mají směnnou hodnotu, a to realizovatelnou, zpeněžitelnou směnnou hodnotu, jen potud, pokud jiná zboží pro ně tvoří ekvivalent, pokud jiné výrobky vůči nim vystupují jako zboží a jako hodnoty; tedy potud, pokud se nevyrábějí jako bezprostřední životní prostředky pro své výrobce, nýbrž jako zboží, jako výrobky, které se stávají užitnými hodnotami jen tím, že se přemění ve směnnou hodnotu (peníze)‚ že se zcizí. Trh pro tato zboží se vytváří společenskou dělbou práce; rozdělení produktivních prací přeměňuje produkty těchto prací vzájemně ve zboží, ve vzájemné ekvivalenty, vede k tomu, že jedno zboží slouží jako trh druhému zboží.“ (Das Kapital, III, 2, 177—178; ruský překlad 526[15]. Podtrženo námi, stejně jako ve všech citátech, kde není uvedeno jinak.)
Je samozřejmé, že toto oddělení zpracovatelského průmyslu od těžebního, manufaktury od zemědělství přeměňuje i samo zemědělství v průmysl, tj. v hospodářské odvětví vyrábějící zboží. Tento proces specializace, který vzájemně odděluje různé způsoby zpracovávání výrobků a vytváří stále větší a větší počet průmyslových odvětví, se projevuje také v zemědělství tím, že tvoří specializující se zemědělské oblasti (a soustavy zemědělského hospodářství[b] a vyvolává směnu nejen zemědělských výrobků za výrobky průmyslové, nýbrž i vzájemnou směnu mezi různými zemědělskými výrobky. Tato specializace tržního (kapitalistického) zemědělství se projevuje ve všech kapitalistických zemích, projevuje se v mezinárodní dělbě práce, projevuje se také v poreformním Rusku, jak podrobně ukážeme dále.
Společenská dělba práce je tedy základem celého procesu vývoje zbožního hospodářství a kapitalismu. Je proto zcela přirozené, že naši narodničtí teoretikové, kteří prohlašovali tento proces za výsledek umělých opatření, za důsledek „odbočení z cesty“ apod. apod., se snažili zastřít fakt, že v Rusku existuje společenská dělba práce, nebo význam tohoto faktu zeslabit. Pan V. V. v článku Dělba zemědělské a průmyslové práce v Rusku (Věstnik Jevropy, 1884, č. 7) „popíral“, že „v Rusku platí zásada společenské dělby práce“ (s. 347), a prohlašoval, že společenská dělba práce u nás „se nezrodila v lůně národního života, nýbrž se snažila do něho vniknout zvenčí“ (s. 338). Pan N. -on soudil ve svých Studiích o stoupajícím množství obilí dodávaného na trh takto: „Tento jev by mohl znamenat, že produkované obilí je ve státě rozdělováno rovnoměrněji, že archangelský rybář jí nyní samarský chléb a samarský zemědělec si připravuje oběd z archangelských ryb. Ve skutečnosti se však nic podobného neděje“ (Studie o našem poreformním společenském hospodářství, Petrohrad 1893, s. 37). Bez jakýchkoli údajů, nehledě na všeobecně známá fakta, se zde přímo dekretuje, že v Rusku neexistuje společenská dělba práce! Narodnickou teorii o „umělosti“ kapitalismu v Rusku ani nebylo možné zkonstruovat jinak než tak, že byl popřen nebo prohlášen za „umělý“ sám základ každého zbožního hospodářství — společenská dělba práce.
II. Růst počtu průmyslového obyvatelstva na úkor zemědělského
Protože v období, které předcházelo zbožnímu hospodářství, je zpracovatelský průmysl spjat s prvovýrobou, v jejímž čele stojí zemědělství, vyvíjí se zbožní hospodářství tak, že se od zemědělství odděluje jedno průmyslové odvětví za druhým. Obyvatelstvo země s málo vyspělým (anebo vůbec nevyspělým) zbožním hospodářstvím je téměř výlučně zemědělské; to však neznamená, že se zabývá pouze zemědělstvím: znamená to jen, že zpracovává zemědělské výrobky samo, že směna a dělba práce téměř neexistují. Rozvoj zbožního hospodářství znamená tedy eo ipso oddělování stále větší části obyvatelstva od zemědělství, tj. růst průmyslového obyvatelstva na úkor zemědělského. „Je v povaze kapitalistického způsobu výroby, že ustavičně zmenšuje počet zemědělského obyvatelstva v poměru k nezemědělskému, protože v průmyslu (v užším smyslu) je růst konstantního kapitálu proti variabilnímu spojen s absolutním růstem variabilního kapitálu, i když ho relativně ubývá; kdežto v zemědělství se variabilní kapitál, jehož je zapotřebí k exploataci určitého pozemku, zmenšuje absolutně; variabilní kapitál tu tedy může vzrůstat jen tehdy, obdělává-li se nová půda, ale to zase předpokládá ještě větší vzrůst nezemědělského obyvatelstva“ (Das Kapital, III, 2, 177; ruský překlad s. 526)[16]. Nelze si tedy představit kapitalismus bez růstu obyvatelstva zaměstnaného v obchodu a průmyslu na úkor obyvatelstva zemědělského, a každý ví, že se tento jev velmi výrazně projevuje ve všech kapitalistických zemích. Sotva je třeba dokazovat, že tato okolnost má pro vnitřní trh obrovský význam, neboť je nerozlučně spjata jak s rozvojem průmyslu, tak s rozvojem zemědělství; vznik průmyslových středisek, růst jejich počtu a jejich přitažlivost pro obyvatelstvo musí velmi hluboce ovlivnit veškeré poměry na vesnici, musí vyvolat růst tržního a kapitalistického zemědělství. Tím pozoruhodnější je, že představitelé narodnické ekonomie tento zákon zcela ignorují jak ve svých čistě teoretických úvahách, tak i v úvahách o kapitalismu v Rusku (o specifickém působení tohoto zákona v Rusku pojednáme podrobněji v VIII. kapitole). V teoriích pánů V. V. a N. -ona o vnitřním trhu pro kapitalismus je opomenuta skutečná maličkost: odchod obyvatelstva ze zemědělství do průmyslu a vliv této skutečnosti na zemědělství.[c]
III. Ožebračování malovýrobců
Dosud jsme se zabývali prostou výrobou zboží. Nyní přecházíme ke kapitalistické výrobě, tj. předpokládáme, že místo prostých výrobců zboží máme před sebou na jedné straně vlastníka výrobních prostředků a na druhé straně námezdního dělníka, tj. toho, kdo prodává pracovní sílu. Přeměna malovýrobce v námezdního dělníka předpokládá, že malovýrobce přišel o výrobní prostředky — půdu, pracovní nástroje, dílnu apod. — tj. byl „zbídačen“, „ožebračen“. Vyskytuje se názor, že toto ožebračení „snižuje koupěschopnost obyvatelstva“, že „zužuje vnitřní trh“ pro kapitalismus (pan N. -on, 1. c., s. 185. Též na s. 203, 275, 287, 339—340 a jiných. Totéž stanovisko zastává i pan V. V. ve většině svých prací). Nedotýkáme se zde faktografických údajů o průběhu tohoto procesu v Rusku — prozkoumáme je podrobně v dalších kapitolách. Nyní však klademe otázku čistě teoreticky, tj. otázku výroby zboží vůbec při její přeměně ve výrobu kapitalistickou. Uvedení autoři kladou tuto otázku také teoreticky, tj. z pouhého ožebračování malovýrobců vyvozují závěr o zužování vnitřního trhu. Takový názor je naprosto chybný, a to, že se v naší ekonomické literatuře tak úporně udržuje, si lze vysvětlit jedině narodnickými romantickými předsudky (srov. článek uvedený v poznámce [c]). Zapomíná se na to, že „osvobození“ jedné části výrobců od výrobních prostředků nevyhnutelně předpokládá, že tyto výrobní prostředky přecházejí do jiných rukou, že se přeměňují v kapitál; předpokládá se tedy, že noví vlastníci těchto výrobních prostředků vyrábějí ve formě zboží výrobky, které dříve spotřeboval sám výrobce, tj. že rozšiřují vnitřní trh; že tito noví vlastníci rozšiřují svou výrobu a žádají na trhu nové nástroje, suroviny, dopravní prostředky apod., jakož i spotřební předměty (zbohatnutí těchto nových vlastníků přirozeně předpokládá i vzrůst jejich spotřeby). Zapomíná se na to, že pro trh není vůbec důležité, aby výrobce žil v blahobytu, ale to, aby měl peníze; úpadek blahobytu patriarchálního rolníka, jehož hospodářství bylo dříve převážně naturální, není v rozporu s rostoucím množstvím peněz v jeho rukou, neboť čím více je takový rolník ožebračován, tím více je nucen prodávat svou pracovní sílu a tím větší část svých (byť i nuznějších) životních prostředků musí získávat na trhu. „S uvolněním části venkovského obyvatelstva“ (od půdy) „se uvolňují i jeho dřívější životní prostředky. Proměňují se nyní v hmotné prvky variabilního kapitálu“ (kapitálu vynakládaného na koupi pracovní síly) (Das Kapital, I, 776).[17] „Vyvlastňování části venkovského obyvatelstva a jeho vyhánění z vesnic nejen uvolňuje dělníky, jejich životní prostředky a jejich pracovní materiál pro průmyslový kapitál, nýbrž vytváří i vnitřní trh“ (ibid., s. 778)[18] Z abstraktně teoretického hlediska znamená tedy ožebračování malovýrobců ve společnosti rozvíjejícího se zbožního hospodářství a kapitalismu právě opak toho, co z něho chtějí vyvodit pánové N. -on a V. V., znamená vytváření, a nikoli zužování vnitřního trhu. Cituje-li přesto právě uvedené opačné Marxovo tvrzení týž pan N. -on, který a priori prohlašuje, že ožebračování ruských malovýrobců znamená zužování vnitřního trhu (Studie, s. 71 a 114), dokazuje to pouze pozoruhodnou schopnost tohoto autora potírat sama sebe citáty z Kapitálu.
IV. Narodnická teorie o nemožnosti realizovat nadhodnotu
K další otázce teorie vnitřního trhu. Je známo, že hodnota produktu se za kapitalistické výroby rozpadá na tyto tři části: 1. první část nahrazuje konstantní kapitál, tj. hodnotu, která existovala už dříve ve formě surovin a pomocných látek, strojů a výrobních nástrojů atd. a která se pouze reprodukuje v určité části hotového výrobku; 2. druhá část nahrazuje variabilní kapitál, tj. hradí obživu dělníka, a konečně 3. třetí část je nadhodnota, která patří kapitalistovi. Obyčejně se soudí (vykládáme tuto otázku v duchu pánů N. -ona a V. V.), že realizace (tj. nalezení odpovídajícího ekvivalentu, odbyt na trhu) prvých dvou částí nepůsobí obtíže, neboť první části se používá pro výrobu a druhé části pro spotřebu dělnické třídy. Jak je však realizována třetí část, nadhodnota? Nemohou ji přece celou spotřebovat kapitalisté! A naši ekonomové dospívají k závěru, že „východiskem z obtíží“ při realizaci nadhodnoty je „získání zahraničního trhu“ (N. -on, Studie, oddíl II, XV celý a zvláště s. 205; V. V., Přesycenost trhu zbožím v časopise Otěčestvennyje zapiski z roku l883 a Nástin teoretické ekonomie, Petrohrad 1895, s. 1 79n.). Nutnost zahraničního trhu pro kapitalistický národ vysvětlují uvedení autoři tím, že kapitalisté jinak nemohou realizovat výrobky. Vnitřní trh se v Rusku zužuje ožebračováním rolnictva a nemožností realizovat nadhodnotu bez zahraničního trhu, ale zahraniční trh není dostupný pro mladou zemi, která příliš pozdě vstoupila na cestu kapitalistického vývoje — a takhle se na základě čistě apriorních (a přitom teoreticky nesprávných) úvah prohlašuje za dokázané, že ruský kapitalismus nemá půdu pod nohama a že je mrtvě narozeným dítětem!
Když se pan N. -on zabýval realizací, měl zřejmě na mysli Marxovo učení o této otázce (ačkoli se na tomto místě ve svých Studiích o Marxovi ani slovem nezmínil), ale vůbec je nepochopil, a jak hned uvidíme, k nepoznání je překroutil. Proto se také přihodilo něco tak zvláštního — jeho názory se totiž ve všem podstatném shodly s názory pana V. V., jehož vůbec nelze obviňovat, že „nepochopil“ teorii, neboť by bylo nanejvýš nespravedlivé podezřívat ho, že ji kdy vůbec alespoň trochu znal. Oba autoři vykládají své učení tak, jako by začali mluvit o této otázce první a dospěli „svým vlastním rozumem“ k určitým řešením; oba povýšeně ignorují úvahy dřívějších ekonomů o této otázce a oba opakují staré chyby, které byly zevrubně vyvráceny v II. dílu Kapitálu[d]. Oba autoři redukují celou otázku realizace produktu na realizaci nadhodnoty, zřejmě v domnění, že realizace konstantního kapitálu nepůsobí obtíže. Tento naivní názor obsahuje velmi vážnou chybu, z níž vyplynuly všechny další chyby narodnického učení o realizaci. Ve skutečnosti tkví obtížnost objasňování realizace právě v objasňování realizace konstantního kapitálu. Aby mohl být konstantní kapitál realizován, musí být znovu vložen do výroby a to může učinit bezprostředně pouze kapitál, jehož produktem jsou výrobní prostředky. Jestliže se produkt, který nahrazuje konstantní část kapitálu, skládá ze spotřebních předmětů, není možné jej bezprostředně vložit do výroby, je nutná směna mezi skupinou společenské výroby, která vyrábí výrobní prostředky, a mezi skupinou, která vyrábí spotřební předměty. Právě v tom je celá obtíž otázky, kterou naši ekonomové nezpozorovali. Pan V. V. si vůbec představuje věc tak, jako by cílem kapitalistické výroby nebyla akumulace, nýbrž spotřeba, při čemž mudrlantsky usuzuje, že „se do rukou menšiny dostává množství hmotných statků, které převyšuje spotřební schopnosti organismu“ (sic!) „v daném okamžiku jejich vývoje“ (1. c., s. 149), že „příčinou přebytku výrobků není skromnost a zdrženlivost továrníků, nýbrž omezenost či nedostatečná pružnost lidského organismu (!!), který nestačí rozšiřovat své spotřební schopnosti tak rychle, jak rychle vzrůstá nadhodnota“ (ib., s. 161). Pan N. -on se snaží líčit věc tak, jako by nepokládal spotřebu za cíl kapitalistické výroby, jako by v otázce realizace přihlížel k úloze a významu výrobních prostředků, ve skutečnosti však vůbec nepochopil proces oběhu a reprodukce celkového společenského kapitálu a zapletl se do celé řady rozporů. Neprobíráme podrobně všechny tyto rozpory (Studie pana N. -ona, s. 203—205), byl by to příliš nevděčný úkol (který již zčásti splnil pan Bulgakov[e] v knize O trzích za kapitalistické výroby, Moskva 1897, s. 237—245), a kromě toho, abychom zdůvodnili právě uvedený soud o úvahách pana N. -ona, postačí, rozebereme-li jeho konečný závěr, že totiž zahraniční trh je východiskem z obtíží při realizaci nadhodnoty. Tento závěr pana N. -ona (v podstatě prosté opakování závěru pana V. V.) velmi názorně dokazuje, že vůbec nepochopil ani realizaci produktu v kapitalistické společnosti (tj. teorii vnitřního trhu), ani úlohu zahraničního trhu. Je v tomto spojování zahraničního trhu s „realizací“ opravdu alespoň špetka zdravého rozumu? Otázka realizace spočívá v tom, jak nalézt pro každou část kapitalistického produktu, pokud jde o jeho hodnotu (konstantní kapitál, variabilní kapitál a nadhodnota) i o jeho hmotnou formu (výrobní prostředky, spotřební předměty, zvláště pak nutné životní prostředky a luxusní předměty), jinou část produktu, která by ji na trhu nahradila. Je jasné, že je přitom třeba ponechat stranou zahraniční obchod, neboť ten nás ani o krůček nepřiblíží k řešení otázky, naopak ji oddálí, protože tím přeneseme otázku z jedné země na několik zemí. Týž pan N. -on, který nalezl v zahraničním obchodě „východisko z obtíží“ při realizaci nadhodnoty, soudí například o mzdě toto: tou částí ročního produktu, kterou dostávají ve formě mzdy bezprostřední výrobci — dělníci, „lze vyjmout z oběhu pouze takovou část životních prostředků, která se svou hodnotou rovná úhrnné sumě mezd“ (203). Vzniká otázka, odkud náš ekonom ví, že kapitalisté určité země vyrobí právě tolik životních prostředků a právě takové jakosti, aby mohly být realizovány prostřednictvím mzdy? Odkud ví, že se přitom lze obejít bez zahraničního trhu? Samozřejmě že to vědět nemůže, že prostě pominul otázku zahraničního trhu, neboť při úvaze o realizaci variabilního kapitálu je důležité nahradit jednu část produktu částí jinou, a vůbec nezáleží na tom, zda se tak stane v jedné nebo ve dvou zemích. Pokud však jde o nadhodnotu, ustupuje pan N. -on od tohoto nutného předpokladu a místo toho, aby otázku řešil, se jí prostě vyhýbá a mluví o zahraničním trhu. Odbyt produktu na zahraničním trhu sám vyžaduje vysvětlení, tj. nalezení ekvivalentu pro část produktu, která je předmětem odbytu, nalezení druhé části kapitalistického produktu, která by byla s to nahradit část prvou. Proto také Marx říká, že při rozboru otázky realizace „je tedy třeba úplně si odmyslit“ zahraniční trh, zahraniční obchod, neboť „počítá-li se tedy při rozboru ročně reprodukované hodnoty produktu se zahraničním obchodem, pak to otazku jen komplikuje, aniž to poskytuje nejaky novy moment ať pro otazku samu, či pro její řešení“ (Das Kapital, II, 469)[20]. Pánové V. V. a N. -on se domnívali, že důkladně zhodnotili rozpory kapitalismu, když poukazovali na obtíže při realizaci nadhodnoty. Ve skutečnosti však hodnotili rozpory kapitalismu nanejvýš povrchně, neboť máme-li mluvit o „obtížích“ realizace, o krizích, které vznikají jako jejich důsledek, apod., musíme přiznat, že tyto „obtíže“ jsou nejen možné, nýbrž i nutné u všech částí kapitalistického produktu, a nikoli jen u nadhodnoty. Obtíže tohoto druhu, které vyplývají z neproporcionálního rozdělení jednotlivých výrobních odvětví, vznikají neustále nejen při realizaci nadhodnoty, ale i při realizaci variabilního a konstantního kapitálu; nejen při realizaci produktu ve formě spotřebních předmětů, ale i ve formě výrobních prostředků. Bez takovýchto „obtíží“ a krizí nemůže kapitalistická výroba, výroba izolovaných výrobců pro světový, jim neznámý trh, vůbec existovat.
V. Názory A. Smitha na výrobu a oběh celkového společenského produktu
v kapitalistické společnosti a Marxova kritika těchto názorůAbychom porozuměli učení o realizaci, musíme začít Adamem Smithem, zakladatelem chybné teorie o této otázce, teorie, která neomezeně vládla v politické ekonomii před Marxem. Adam Smith rozděloval cenu zboží jen na dvě složky: na variabilní kapitál (mzdu, podle jeho terminologie) a nadhodnotu („zisk“ a „renta“ u něho nesplývají vjedno, takže vlastně počítal tři složky)[f]. Stejně tak rozděloval celý úhrn zboží, celkový roční produkt společnosti na tytéž části a přímo je zařazoval do „důchodů“ dvou společenských tříd: dělníků a kapitalistů (u Smitha podnikatelů a vlastníků půdy)[g].
Co bylo vlastně příčinou, že Adam Smith vynechal třetí součást hodnoty — konstantní kapitál? Adam Smith nemohl tuto část přehlédnout, domníval se však, že i ona se redukuje na mzdu a nadhodnotu. Usuzoval takto: „Například v ceně obilí jedna složka uhrazuje rentu vlastníka půdy, druhá mzdu či obživu dělníka a náklady na tažný dobytek použitý při výrobě obilí a třetí zisk pachtýře. Tyto tři složky tvoří podle všeho přímo nebo koneckonců úhrnnou cenu obilí. Někdo by se mohl domnívat, že je nutná ještě čtvrtá složka, která by nahradila kapitál pachtýře, tj. opotřebování jeho tažného dobytka a jiného zemědělského nářadí. Musíme však uvážit, že cenu každého nástroje používaného v zemědělství, například cenu tažného koně, tvoří tytéž tři složky“ (totiž renta, zisk a mzda). „Přestože se tedy z ceny obilí dá uhradit cena koně i náklady na jeho vydržování, rozpadá se celá cena buď přímo, nebo koneckonců na tytéž tři složky: rentu, mzdu a zisk.“[h] Marx nazývá tuto Smithovu teorii „úžasnou“. „Jeho důkaz spočívá prostě v tom, že opakuje totéž tvrzení“ (II, S. 366)[21] Smith „nás posílá od Pontia k Pilátovi“ (I. B., 2. AufI., S. 612)[22]. Když Smith říká, že se cena hospodářských nástrojů sama rozpadá na tytéž tři složky, zapomíná dodat: a na cenu výrobních prostředků, které byly použity při výrobě těchto nástrojů. Chybné vydělení konstantní části kapitálu z ceny produktu souvisí u Adama Smitha (a stejně i u pozdějších ekonomů) s chybným pojetím akumulace v kapitalistickém hospodářství, tj. rozšíření výroby, přeměny nadhodnoty v kapitál. A. Smith vynechal i zde konstantní kapitál v domnění, že část nadhodnoty, která se akumuluje a mění v kapitál, úplně spotřebovávají produktivní dělníci, tj. vydává se beze zbytku na mzdu, zatímco ve skutečnosti se akumulovaná část nadhodnoty vydává na konstantní kapitál (výrobní nástroje, suroviny a pomocné látky) plus mzda. Marx tento Smithův názor (a také Ricardův, Millův a jiných) kritizuje v I. dílu Kapitálu (oddíl VII, Akumulační proces kapitálu, kapitola 22: Přeměna nadhodnoty v kapitál, podkapitola 2. Chybné pojetí reprodukce v rozšířeném měřítku politickou ekonomií) a poznamenává: Ve II. dílu „bude dokázáno, že dogma Adama Smitha, které od něho převzali všichni jeho nástupci, zabránilo, aby politická ekonomie pochopila i ten nejelementárnější mechanismus procesu společenské reprodukce (I, 612)[23]. Adam Smith se dopustil této chyby proto, že zaměnil hodnotu produktu s nově vytvořenou hodnotou: ta se skutečně rozpadá na variabilní kapitál a nadhodnotu, kdežto hodnota produktu obsahuje kromě toho i konstantní kapitál. Tuto chybu odhalil Marx již při rozboru hodnoty, když zjistil rozdíl mezi prací abstraktní, která vytváří novou hodnotu, a mezi prací konkrétní, užitečnou, která reprodukuje už existující hodnotu v nové formě užitečného produktu[24].
Objasnit proces reprodukce a oběhu celkového společenského kapitálu je zvlášť nutné k vyřešení otázky národního důchodu v kapitalistické společnosti. Je neobyčejně zajímavé, že když Adam Smith mluvil o této otázce, nemohl již setrvat u své chybné teorie, která vylučuje konstantní kapitál z celkového produktu země. „Hrubý důchod (gros revenue) všech obyvatel velké země tvoří celkový roční produkt jejich půdy a jejich práce; čistý důchod (net revenue) je to, co jim zbývá po odečtení nákladů na udržování za prvé jejich fixního kapitálu a za druhé jejich oběžného kapitálu, neboli to, co mohou převést do svých zásob (stock) určených k bezprostřední spotřebě, neboli co mohou vydat za své živobytí, pohodlí a zábavu, aniž sáhnou na svůj kapitál.“ (Adam Smih, kniha II, Podstata, hromadění a použití kapitálu, kapitola II, vol. II, p. 18, ruský překlad, II, s. 21)[i]. Z celkového produktu země vylučoval tedy Adam Smith kapitál a tvrdil, že se rozpadá na mzdu, zisk a rentu, tj. na (čisté) důchody; avšak do hrubého důchodu společnosti zahrnuje kapitál a odděluje jej od spotřebních předmětů (= čistý důchod). Marx přistihuje Adama Smitha právě u tohoto rozporu: Jakpak může být kapitál obsažen v důchodu, nebyl-li kapitál obsažen v produktu? (Srov. Das Kapital, II, S. 355[25]). Aniž to sám pozoruje, uznává zde Adam Smith, že existují tři součásti hodnoty celkového produktu: nejen variabilní kapitál a nadhodnota, ale i konstantní kapitál. V další úvaze naráží Adam Smith také na jiný velmi důležitý rozdíl, který má pro teorii realizace obrovský význam. Říká: „Veškeré výdaje na udržování fixního kapitálu je tedy nutné z čistého důchodu společnosti vyloučit. Nepatří do něho nikdy ani materiál nutný k údržbě užitečných strojů a pracovních nástrojů, budov skýtajících důchod apod., ani produkt práce nutné k tomu, aby byl tento materiál přetvořen do příslušné podoby. Cena této práce může ovšem být jeho součástí, neboť dělníci takto zaměstnaní mohou převést celou hodnotu své mzdy do svých zásob určených pro bezprostřední spotřebu.“ Avšak u jiných druhů práce jak „cena“ (práce), „tak produkt“ (práce) „přecházejí do těchto zásob určených pro bezprostřední spotřebu: cena práce přechází do zásob dělníků, produkt práce do zásob jiných lidí“ (A. Smith, ibid.). Zde už je vidět, že si autor uvědomuje nezbytnost rozlišovat dva druhy práce: jeden poskytuje spotřební předměty, jež mohou být pojaty do „čistého důchodu“, a druhý poskytuje „užitečné stroje, nástroje, budovy apod.“, tj. takové předměty, které se nikdy nemohou stát předmětem osobní spotřeby. Odtud je pak už jen krůček k přiznání, že chceme-li vysvětlit realizaci, musíme nutně rozeznávat dva druhy spotřeby: osobní a výrobní (= upotřebení ve výrobě). Tím, že Marx opravil obě uvedené Smithovy chyby (vyloučení konstantního kapitálu z hodnoty produktu a směšování osobní a výrobní spotřeby), mohl vypracovat pozoruhodnou teorii realizace společenského produktu v kapitalistické společnosti.
Pokud jde o ostatní ekonomy mezi Adamem Smithem a Marxem, opakovali všichni Smithovu chybu[j], a proto se nedostali ani o krok dál. O tom, jaký chaos proto vládne v teoriích důchodu, promluvíme ještě dále. Ve sporu o možnosti všeobecné nadvýroby zboží, který vedli Ricardo, Say, Mill a jiní na jedné straně a Malthus, Sismondi, Chalmers, Kirchmannn a jiní na straně druhé, opíraly se obě strany o chybnou Smithovu teorii, a proto, jak právem poznamenává pan S. Bulgakov, „při nesprávných výchozích hlediscích a nesprávném formulování problému mohly tyto spory vést pouze k neplodným a scholastickým disputacím“ (1. c., s. 21. Viz výklad těchto disputací u Tugana-Baranovského, Průmyslové krize atd., Petrohrad 1894, s. 377 až 404).
VI. Marxova teorie realizace
Z dosavadního výkladu už samo sebou vyplývá, že základními postuláty, na nichž je vybudována Marxova teorie, jsou tyto dvě teze. Podle první se celkový produkt kapitalistické země, obdobně jako jednotlivý výrobek, skládá z těchto tří částí: 1. konstantního kapitálu, 2. variabilního kapitálu, 3. nadhodnoty. Pro toho, kdo zná rozbor výrobního procesu kapitálu z prvního dílu Marxova Kapitálu, je tato teze samozřejmá. Druhá teze praví, že je nutné rozlišovat dvě velké skupiny kapitalistické výroby, a to výrobu výrobních prostředků (I. skupina) předmětů, které slouží výrobní spotřebě, tj. které jsou určeny pro výrobu, které nejsou spotřebovány lidmi, ale kapitálem, a výrobu spotřebních předmětů (II. skupina), tj. předmětů určených pro osobní spotřebu. „Již samo toto rozdělení má větší teoretický význam nežli všechny dosavadní disputace o teorii trhů dohromady“ (Bulgakov, 1. c., s. 27). Vzniká otázka, proč je takové dělení produktů podle jejich naturální formy nutné právě při rozboru reprodukce společenského kapitálu, zatímco rozbor výroby a reprodukce individuálního kapitálu se bez takového dělení obešel a otázku naturální formy produktu ponechával úplně stranou. Proč můžeme otázku naturální formy produktu zahrnout do teoretického zkoumání kapitalistického hospodářství, které je založeno pouze na směnné hodnotě produktu? Jde o to, že při rozboru výroby individuálního kapitálu nebylo třeba si všímat, kde a jak bude produkt prodán, kde a jak si dělníci koupí spotřební předměty a kapitalisté výrobní prostředky, protože tato otázka nemá pro daný rozbor žádný význam a netýká se ho. Tam se zkoumala jen hodnota jednotlivých prvků výroby a výsledek výroby. Teď však jde právě o to, kde vezmou dělníci a kapitalisté spotřební předměty, kde vezmou kapitalisté výrobní prostředky, jak vyrobený produkt uspokojí všechny tyto požadavky a umožní rozšířit výrobu. Máme zde tedy nejen „nahrazování hodnoty, nýbrž i nahrazování naturální formy produktu“ (Stoffersatz — Das Kapital, II, 389)[26], a proto je bezpodmínečně nutné rozlišovat produkty, které mají naprosto odlišnou úlohu ve společenském hospodářství.
Jakmile byly vzaty v úvahu tyto základní teze, nepůsobí již otázka realizace společenského produktu v kapitalistické společnosti potíže. Budeme předpokládat nejdříve prostou reprodukci, tj. opakování výrobního procesu v dřívějším rozsahu, bez akumulace. Variabilní kapitál a nadhodnota II. skupiny (jež existují ve formě spotřebních předmětů) jsou samozřejmě realizovány prostřednictvím osobní spotřeby dělníků a kapitalistů této skupiny (neboťprostá reprodukce předpokládá, že celá nadhodnota se spotřebovává a žádná její část se nepřeměňuje v kapitál). Dále, aby se variabilní kapitál a nadhodnota, které existují ve formě výrobních prostředků (I. skupina), mohly realizovat, musí být směněny za spotřební předměty pro kapitalisty a dělníky, zaměstnané výrobou výrobních prostředků. Na druhé straně ani konstantní kapitál, který existuje ve formě spotřebních předmětů (II. skupina), nemůže být realizován jinak než směnou za výrobní prostředky, aby mohl být opět použit ve výrobě příštího roku. Tak se směňuje variabilní kapitál a nadhodnota ve formě výrobních prostředků za konstantní kapitál ve formě spotřebních předmětů: dělníci i kapitalisté (ve skupině výrobních prostředků) získávají takto životní prostředky, zatímco kapitalisté (ve skupině spotřebních předmětů) nalézají odbyt pro svůj produkt a získávají konstantní kapitál pro novou výrobu. Za prosté reprodukce si musí být tyto směňované části navzájem rovny: úhrn variabilního kapitálu a nadhodnoty ve formě výrobních prostředků se musí rovnat konstantnímu kapitálu ve formě spotřebních předmětů. Předpokládáme-li však reprodukci v rozšířeném rozsahu, tj. akumulaci, musí být naopak první veličina větší než druhá, neboť musí existovat přebytek výrobních prostředků, má-li být započata nová výroba. Vraťme se však k prosté reprodukci. Zůstala nám nerealizována ještě jedna část společenského produktu, a to konstantní kapitál ve formě výrobních prostředků. Tento kapitál se zčásti realizuje směnou mezi kapitalisty téže skupiny (například kamenné uhlí je směňováno za železo, neboť každý z těchto produktů je nezbytným materiálem anebo nástrojem při výrobě druhého) a zčásti i přímým použitím ve výrobě (například kamenné uhlí se vytěží proto, aby se v témž podniku znovu použilo k těžbě uhlí; obilí v zemědělství apod.). Pokud jde o akumulaci, viděli jsme, že jejím východiskem je přebytek výrobních prostředků (braných z nadhodnoty kapitalistů téže skupiny); tento přebytek si vyžaduje, aby se přeměnila v kapitál také část nadhodnoty ve formě spotřebních předmětů. Pokládáme za zbytečné zkoumat podrobně otázku, jak se tato dodatečná produkce spojuje s prostou reprodukcí. Není naším úkolem speciálně zkoumat teorii realizace, a k tomu, abychom objasnili chybu narodnických ekonomů a mohli dospět k určitým teoretickým závěrům o vnitřním trhu, stačí i to, co jsme již řekli[k].
V otázce vnitřního trhu, která nás zajímá, je hlavním závěrem z Marxovy teorie realizace toto: kapitalistická výroba, a tedy i vnitřní trh rostou ani ne tak na účet spotřebních předmětů jako na účet výrobních prostředků. Jinými slovy: růst výrobních prostředků předstihuje růst spotřebních předmětů. Viděli jsme skutečně, že konstantní kapital ve forme spotrebních predmetu (II. skupina) je směňován za variabilní kapitál + nadhodnotu ve formě výrobních prostředků (I. skupina). Podle všeobecného zákona kapitalistické výroby roste však konstantní kapitál rychleji než variabilní. Konstantní kapitál ve formě spotřebních předmětů musí tedy růst rychleji než variabilní kapitál a nadhodnota ve formě spotřebních předmětů, kdežto konstantní kapitál ve formě výrobních prostředků musí růst ještě rychleji a předstihovat jak růst variabilního kapitálu (+ nadhodnoty) ve formě výrobních prostředků, tak i růst konstantního kapitálu ve formě spotřebních předmětů. Skupina společenské výroby, která vyrábí výrobní prostředky, musí tedy růst rychleji než skupina, která vyrábí spotřební předměty. Růst vnitřního trhu pro kapitalisrnus je tedy do jisté míry „nezávislý“ na růstu osobní spotřeby, neboť k němu dochází více na účet výrobní spotřeby. Bylo by však chybné chápat tuto „nezávislost“ jako naprostou odtrženost výrobní spotřeby od spotřeby osobní: výrobní spotřeba může a musí růst rychleji než osobní spotřeba (tím je také omezena její „nezávislost“), je však přirozené, že výrobní spotřeba je vždy koneckonců spojena s osobní spotřebou. Marx o tom říká: „Viděli jsme (kniha II, oddíl III), že dochází k neustálému oběhu mezi konstantním kapitálem a konstantním kapitálem...“ (Marx má na mysli konstantní kapitál ve formě výrobních prostředků, který se realizuje směnou mezi kapitalisty téže skupiny), „...k oběhu, který je především nezávislý na individuální spotřebě v tom smyslu, že do ní nikdy nevchází, ale který jí je koneckonců omezen, neboť konstantní kapitál se nikdy nevyrábí kvůli sobě samému, ale jen proto, že se ho víc spotřebuje ve výrobních sférách, jejichž výrobky vcházejí do individuální spotřeby“ (Das Kapital, III, 1, 289. Ruský překlad, s. 242)[28].
Tato zvýšená spotřeba konstantního kapitálu není ničím jiným než vyšším stupněm rozvoje výrobních sil, vyjádřeným termíny směnné hodnoty, neboť hlavní část rychle se rozvíjejících „výrobních prostředků“ se skládá ze surovin, strojů, nástrojů, budov a všech ostatních zařízení pro velkovýrobu a zvláště pro strojovou výrobu. Je proto zcela přirozené, že kapitalistická výroba, která rozvíjí výrobní síly; společnosti a vytváří velkovýrobu a strojový průmysl, se vyznačuje mimořádným rozšířením oné části společenského bohatství, která se skládá z výrobních prostředků... „Po této stránce“ (totiž co do výroby výrobních prostředků) „se kapitalistická společnost neliší od divocha naprosto tím, v čem vidí tento rozdíl Senior, který se domnívá, že divoch má zvláštní privilegium vynakládat někdy svou práci tak, že mu nedá žádné výrobky přeměňující se v důchod, tj. ve spotřební předměty. Rozdíl spočívá ve skutečnosti v tomto:
a) Kapitalistická společnost používá větší část roční práce, kterou má k dispozici, na výrobu výrobních prostředků (tedy konstantního kapitálu), jež se nedají rozložit na důchod ani ve formě mzdy, ani ve formě nadhodnoty, nýbrž mohou jen fungovat jako kapitál.
b) Zhotovuje-li divoch luky, šípy, kamenná kladiva, sekery, koše apod., uvědomuje si jasně, že času na to vynaloženého nepoužil k výrobě spotřebních předmětů, tj. že uspokojil svou potřebu výrobních prostředků a nic víc“ (Das Kapital, II, 436. Ruský překlad, 333)[29]. Toto „jasné uvědomění si“ vlastního vztahu k výrobě zaniklo v kapitalistické společnosti v důsledku fetišismu, který je jí vlastní a který odráží společenské vztahy mezi lidmi jako vztahy mezi výrobky — neboť každý výrobek se přeměňuje ve zboží vyráběné pro neznámého spotřebitele a určené k realizaci na neznámém trhu. A protože jednotlivému podnikateli je naprosto lhostejné, jakého druhu předmět vyrábí — neboť každý výrobek poskytuje „důchod“ — zaujali teoretikové v oblasti ekonomie toto povrchní a individuální stanovisko i vůči celé společnosti a to jim zabránilo pochopit proces reprodukce celkového společenského produktu v kapitalistickém hospodářství.
Rozvoj výroby (a tedy i vnitřního trhu) převážně na účet výrobních prostředků vypadá jako paradox a obsahuje nepochybně rozpor. Je to skutečná „výroba pro výrobu“, rozšiřování výroby bez odpovídajícího rozšíření spotřeby. Není to však rozpor doktríny, nýbrž skutečného života; je to právě rozpor, který odpovídá samé povaze kapitalismu a ostatním rozporům této soustavy společenského hospodářství. Právě toto rozšiřování výroby bez odpovídajícího rozšiřování spotřeby odpovídá také historickému poslání kapitalismu a jeho specifické společenské struktuře: jeho historickým posláním je rozvíjet výrobní síly společnosti; jeho struktura vylučuje, aby těchto technických vymožeností využívaly masy obyvatelstva. Mezi neomezenou tendencí rozšiřovat výrobu, která je příznačná pro kapitalismus, a mezi omezenou spotřebou lidových mas (omezenou jejich proletářským postavením) je zřetelný rozpor. Právě tento rozpor konstatuje také Marx v tezích, které rádi uvádějí narodnici jakoby na potvrzení svých názorů o zužování vnitřního trhu, o nepokrokovosti kapitalismu apod. Uvedeme některé z těchto tezí: „Rozpor v kapitalistickém výrobním způsobu: dělníci jsou jako kupci zboží důležití pro trh. Ale jako prodavače jejich zboží — pracovní síly — má kapitalistická společnost tendenci omezit je na minimum ceny“ (Das Kapital, II, 303)[30].
„Podmínky realizace... jsou omezeny proporcionalitou různých výrobních odvětví a spotřební silou společnosti... Ale čím více se rozvíjí produktivní síla, tím více se dostává do rozporu s úzkou základnou, na které spočívají spotřební poměry“ (ibid., III, 1, 225—226)[31]. „Hranice, v nichž jedině může docházet k uchovávání a zhodnocování kapitálové hodnoty, založenému na vyvlastňování a zbídačování velké masy výrobců, tyto hranice se tudíž neustále dostávají do rozporu s výrobními metodami, kterých musí kapitál k dosažení svého cíle používat a které jsou zaměřeny na neomezené rozšiřování výroby, na výrobu jako samoúčel, na bezpodmínečný rozvoj společenských produktivních sil práce... Je-li proto kapitalistický výrobní způsob historickým prostředkem, jímž se rozvíjí materiální produktivní síla a vytváří světový trh, který jí odpovídá, je zároveň ustavičným rozporem mezi tímto svým historickým úkolem a příslušnými společenskými výrobními vztahy“ (III, 1, 232. Ruský překlad, s. 194)[32]. „Konečnou příčinou všech skutečných krizí zůstává vždy chudoba a omezená spotřeba mas, která tu stojí proti tendenci kapitalistické výroby rozvíjet výrobní síly tak, jako by hranici jejich rozvoje tvořila jen absolutní spotřební schopnost společnosti“[l] (III, 2, 21. Ruský překlad, 395)[34]. Ve všech těchto tezích je konstatován zmíněný rozpor mezi neomezenou tendencí rozšiřovat výrobu a omezenou spotřebou, a nic víc.[m] Není nic nesmyslnějšího než vyvozovat z těchto pasáží Kapitálu, že prý Marx nepřipouštěl možnost realizovat nadhodnotu v kapitalistické společnosti, že prý vysvětloval krize nedostatečnou spotřebou atd. Marxův rozbor realizace ukázal, že „oběh mezi konstantním kapitálem a konstantním kapitálem je koneckonců omezen individuální spotřebou“[35], avšak týž rozbor odhalil skutečnou povahu této „omezenosti“ a ukázal, že spotřební předměty mají při utváření vnitřního trhu menší úlohu než výrobní prostředky. A pak, není nic pošetilejšího než vyvozovat z rozporů kapitalismu, že není možný, že není pokrokový atd., neboť to znamená hledat spásu před nepříjemnou, ale nespornou skutečností v nadoblačných výšinách romantických snů. Rozpor mezi tendencí neomezeně rozšiřovat výrobu a omezenou spotřebou není jediným rozporem kapitalismu, který vůbec nemůže existovat a vyvíjet se bez rozporů. Rozpory kapitalismu svědčí o jeho historicky přechodné povaze, vysvětlují podmínky a příčiny jeho rozkladu a přeměny ve vyšší formu, ale rozhodně nevylučují ani možnost existence kapitalismu, ani jeho pokrokovost vzhledem k dřívějším soustavám společenského hospodářství.[n]
VII. Teorie národního důchodu
Když jsme vyložili základní teze Marxovy teorie realizace, musíme se ještě stručně zmínit o jejím ohromném významu pro teorii „spotřeby“, „rozdělování“ a „důchodu“ národa. Všechny tyto otázky, zvláště otázka poslední, byly dosud pro ekonomy skutečným kamenem úrazu. Čím více o nich mluvili a psali, tím větší byl zmatek vyplývající ze základní chyby Adama Smitha. Uvedeme zde několik příkladů tohoto zmatku.
Je například zajímavé zmínit se o tom, že Proudhon opakoval v podstatě tutéž chybu, neboť starou teorii jen poněkud jinak formuloval. Tvrdil:
„A (jímž se rozumějí všichni vlastníci, podnikatelé a kapitalisté) začíná podnikat s 10 000 franky, zaplatí jimi předem dělníkům, kteří za to musejí zhotovit výrobky; když A takto přeměnil své peníze ve zboží, musí po ukončení výroby, například po uplynutí roku, přeměnit zboží opět v peníze. Komu prodá své zboží? Samozřejmě dělníkům, neboťve společnosti jsou pouze dvě třídy: na jedné straně podnikatelé a na druhé straně dělníci. Tito dělníci, kteří obdrželi za produkty své práce 10 000 franků jako mzdu, kterou uhradí nezbytné životní potřeby, musí však nyní zaplatit více než 10 000 franků, totiž navíc za přídavek, který dostává A ve formě úroků a jiných zisků, s nimiž na začátku roku počítal: těchto 10 000 franků může dělník uhradit pouze půjčkou, takže upadá do stále větších dluhů a do bídy. Nezbytně musí dojít k jednomu nebo k druhému: buď dělník může spotřebovat 9, ačkoli vyrobil 10, anebo splácí podnikateli jenom svou mzdu, potom však spěje sám podnikatel k bankrotu a upadá do bídy, neboť nedostává zpět úroky z kapitálu, které sám musí přece jen splácet“ (Diehl, „Proudhon“, II, 200, citováno podle sborníku Průmysl. Stati z Handwörterbuch der Staatswissenschaften, Moskva 1896, s. 101).
Sám čtenář vidí, že je to stále táž obtíž — jak realizovat nadhodnotu — s níž se trápí i pánové V. V. a N. -on. Proudhon to vyjádřil jen poněkud svérázněji. A tato svéráznost formulací ho ještě více sbližuje s našimi narodniky: ti také, stejně jako Proudhon, vidí „obtíž“ právě v realizaci nadhodnoty (podle Proudhonovy terminologie: úroku nebo zisku) a nechápou, že zmatek, který převzali od dřívějších ekonomů, jim brání, aby vysvětlili nejen realizaci nadhodnoty, nýbrž i konstantního kapitálu, tj. že jejich „obtíž“ vyúsťuje v nepochopení celého procesu realizace produktu v kapitalistické společnosti.
O této Proudhonově „teorii“ Marx sarkasticky poznamenává:
„Proudhon to není schopen pochopit“ (totiž realizaci produktu v kapitalistické společnosti), „což dokazuje svou nejapnou formulí: lʼouvrier ne peut pas racheter Son propre produit“ (dělník nemůže odkoupit svůj vlastní výrobek), „protože ve výrobku je obsažen úrok, který přistupuje k ceně vlastních nákladů (prix de revient)“ (Das Kapital, III, 2, 379. Ruský překlad, 698 — s chybami)[36].
A Marx cituje poznámku, které použil proti Proudhonovi jistý vulgární ekonom, jakýsi Forcade, jenž „zcela správně zevšeobecňuje obtíž, kterou Proudhon vyslovil jen v omezené podobě“. Forcade totiž říkal, že cena zboží obsahuje nejen přebytek nad mzdou, zisk, nýbrž i tu část, která nahrazuje konstantní kapitál. Nemůže tedy ani kapitalista — uzavíral Forcade proti Proudhonovi — odkoupit zboží za svůj zisk (sám Forcade tento problém nejen nevyřešil, ale ani jej nepochopil).
Právě tak ničím nepřispěl k řešení této otázky ani Rodbertus. Kladl sice zvláštní důraz na tezi, že „pozemková renta, zisk z kapitálu a mzda je důchod“[o], ale pojem „důchodu“ si vůbec neujasnil. Vykládá, jaké by byly úkoly politické ekonomie, kdyby užívala „správné metody“ (1. c., S. 26) a mluví přitom také o rozdělování národního produktu: „Tato věda“ (tj. skutečná „národo-hospodářská věda“ — podtrženo Rodbertusem) „by měla ukázat, jak z celkového národního produktu je vždy jedna část určena k nahrazení kapitálu spotřebovaného nebo opotřebovaného ve výrobě, druhá část pak jako národní důchod k uspokojení přímých potřeb společnosti a jejích členů“ (ibid., S. 27). I když by to skutečná věda měla ukázat, Rodbertusova „věda“ nic takového neukázala. Čtenář vidí, že Rodbertus pouze slovo za slovem zopakoval Adama Smitha, a dokonce snad ani nezpozoroval, že vlastní otázka tu teprve začíná. Kteří dělníci „nahrazují“ národní kapitál a jak se realizuje jejich produkt, o tom se ani slůvkem nezmínil. Rodbertus shrnuje svou teorii (diese neue Theorie, die ich der bisherigen gegenüberstelle[p], S. 32) v jednotlivé poučky a tvrdí o rozdělování národního produktu nejdříve toto: „Renta“ (je známo, že Rodbertus tímto termínem rozuměl to, co je běžně nazýváno nadhodnotou) „a mzda jsou tudíž složky, na které se rozpadá produkt, pokud je důchodem“ (S. 33). Tato velmi důležitá výhrada jej však měla přivést k nejpodstatnější otázce: vždyť právě řekl, že se důchodem rozumějí předměty, které slouží „k uspokojení přímých potřeb“. Existují tedy i výrobky, které neslouží k osobní potřebě. Jak se tyto výrobky realizují? — Rodbertus zde nepozoruje žádnou nejasnost, brzy zapomíná na tuto výhradu a mluví přímo o „dělení produktu na tři složky“ (mzdu, zisk a rentu) (S. 49—50 aj.). Rodbertus tedy v podstatě zopakoval učení Adama Smitha i s jeho základní chybou a v otázce důchodu nic nevysvětlil. Slibování nové, ucelené a lepší teorie rozdělování národního produktu[q] bylo planou frází. Ve skutečnosti nedospěl Rodbertus v teorii této otázky ani o krůček dál; jak zmatené byly jeho představy o „důchodu“, ukazují jeho obšírné úvahy ve čtvrtém sociálním dopise von Kirchmannovi (Das Kapital, Berlin 1884) o tom, mají-li se peníze počítat k národnímu důchodu a pochází-li mzda z kapitálu anebo z důchodu — úvahy, o nichž se Engels vyjádřil, že „patří do oblasti scholastiky“ (Vorwort k II. dílu Kapitálu, S. XXI)[r].[37]
Až dodnes panuje v představách ekonomů o národním důchodu naprostý zmatek. Tak například když Herkner v článku Krize v Handwörterbuch der Staatswissenschaften (citovaný sborník, S. 81) mluví o realizaci produktu v kapitalistické společnosti — v § 5 — Rozdělování), pokládá za „zdařilou“ úvahu K. H. Raua, který však jen opakuje chybu Adama Smitha, protože rozděluje celkový produkt společnosti na důchody. R. Meyer ve svém článku o „důchodu“ (tamtéž, s. 283n.) uvádí zmatené definice A. Wagnera (který také opakuje chybu A. Smitha) a otevřeně přiznává, že „je obtížné odlišit důchod od kapitálu“ a že „nejobtížnější je rozlišit výnos (Ertrag) a důchod (Einkommen)“.
Vidíme tedy, že ekonomové, kteří tolik vykládali a vykládají o tom, že si klasikové (i Marx) dost nevšímali „rozdělování“ a „spotřeby“, nedokázali ani v nejmenším objasnit nejzákladnější otázky „rozdělování“ a „spotřeby“. Je to také pochopitelné, protože nemůžeme mluvit o „spotřebě“, dokud jsme nepochopili proces reprodukce celkového společenského kapitálu a nahrazování jednotlivých složek společenského produktu. Na tomto případě se znovu potvrdilo, jak nesmyslné je vytvářet z „rozdělování“ a „spotřeby“ jakési samostatné vědecké disciplíny odpovídající jakýmsi samostatným procesům a jevům hospodářského života. Politická ekonomie se vůbec nezabývá „výrobou“, nýbrž společenskými vztahy lidí ve výrobě, společenským výrobním způsobem. Jakmile jsou tyto společenské vztahy objasněny a prozkoumány do všech důsledků, je tím určeno i místo každé třídy ve výrobě, a tedy její podíl na národní spotřebě. Problém, před nímž klasická politická ekonomie zůstala stát a jemuž se ani o vlásek nepřiblížili všichni ti specialisté v otázkách „rozdělování“ a „spotřeby“, vyřešila teorie, která přímo navazuje právě na klasiky a podrobně analyzuje výrobu kapitálu, individuálního i společenského.
Otázka „národního důchodu“ a „národní spotřeby“, která je naprosto neřešitelná, pokud je vytyčována sama o sobě, a která plodí pouze scholastické úvahy, definice a klasifikace, může být zcela vyřešena, jakmile je rozebrán proces výroby celkového společenského kapitálu. A nejen to: tato otázka přestává být samostatnou otázkou, jakmile je objasněn vztah národní spotřeby k národnímu produktu a realizace každé jednotlivé složky tohoto produktu. Zbývá pouze pojmenovat tyto jednotlivé složky.
„Nechceme-li si věc zkomplikovat zbytečnými obtížemi, musíme rozlišovat hrubý výnos (Rohertrag) a čistý výnos od hrubého důchodu a čistého důchodu.
Hrubý výnos neboli hrubý výrobek je celý reprodukovaný výrobek...
Hrubý důchod je část hodnoty (a část brutto výrobku neboli hrubého výrobku jí měřená — Bruttoprodukts oder Rohprodukts), která zbývá po odečtení části hodnoty (a jí měřené části výrobku) celkové výroby, nahrazující konstantní kapitál zálohovaný do výroby a výrobou pohlcený. Hrubý důchod se tedy rovná mzdě (čili části výrobku, která je určena k tomu, aby se zase stala důchodem dělníka) + zisku + rentě. Čistý důchod je naproti tomu nadhodnota, a tudíž nadprodukt, který zbývá po odečtení mzdy; představuje tedy ve skutečnosti nadhodnotu, kterou kapitál realizoval a o kterou se musí kapitalisté dělit s pozemkovými vlastníky (a nadprodukt měřený touto nadhodnotou).
...Vezmeme-li důchod celé společnosti, skládá se národní důchod ze mzdy plus zisku plus renty, tedy z hrubého důchodu. Ale i to je jen abstrakce, protože celá společnost se na základě kapitalistické výroby staví na kapitalistické stanovisko a považuje tedy za čistý důchod jen důchod, který se rozkládá na zisk a rentu“ (III, 2, 375—376; ruský překlad, s. 695—696).[38]
Objasnění procesu realizace vneslo tedy jasno i do otázky důchodu, neboť byla vyřešena základní obtíž, která bránila porozumět tomu, že „co je pro jednoho důchodem, je pro druhého kapitálem“[39], že produkt, který se skládá z předmětů osobní spotřeby a který se úplně rozpadá na mzdu, zisk a rentu, může v sobě ještě obsahovat konstantní část kapitálu, která se nikdy nemůže stát důchodem. Rozbor realizace v třetím oddílu II. dílu Kapitálu tyto otázky úplně vyřešil a Marx v závěrečném oddílu III. dílu Kapitálu, věnovaném otázce „důchodů“, mohl již jen pojmenovat jednotlivé části společenského produktu a odvolat se na tento rozbor v II. dílu.[s]
VIII. Proč potřebuje kapitalistický národ zahraniční trh?
V souvislosti s vyloženou teorií realizace produktu v kapitalistické společnosti může vyvstat otázka, zda tato teorie není v rozporu s tezí, podle níž se kapitalistický národ nemůže obejít bez zahraničních trhů.
Musíme si připomenout, že uvedený rozbor realizace produktu v kapitalistické společnosti vycházel z předpokladu, že neexistuje zahraniční obchod: o tomto předpokladu jsme se již zmínili a ukázali jsme, že je při takovém rozboru nezbytný. Je zřejmé, že dovoz a vývoz výrobků by věc pouze zkomplikoval a k objasnění otázky by nijak nepřispěl. Chyba pánů V. V. a N. -ona tkví právě v tom, že chtějí pomocí zahraničního obchodu vysvětlit realizaci nadhodnoty: toto poukazování na zahraniční trh však vůbec nic nevysvětluje, zastírá pouze jejich teoretické chyby; to na jedné straně. Na druhé straně jim umožňuje, aby se pomocí těchto chybných „teorií“ vyhnuli nutnosti vysvětlit fakt vývoje vnitřního trhu pro ruský kapitalismus[t]. „Zahraniční trh“ je pro ně pouze výmluva, která zastírá rozvoj kapitalismu (a tedy i trhu) v zemi, výmluva tím vhodnější, že je také zbavuje nutnosti prozkoumat fakta dokazující, že ruský kapitalismus dobývá zahraniční trhy.[u]
Nezbytnost zahraničního trhu pro kapitalistickou zemi není vůbec dána zákony realizace společenského produktu (zvláště pak nadhodnoty), ale za prvé tím, že kapitalismus je pouze výsledkem široce rozvinutého oběhu zboží, který přesahuje hranice státu. Proto si nemůžeme představit kapitalistický národ bez zahraničního obchodu, a takový národ ani neexistuje.
Jak čtenář vidí, je tato příčina povahy historické. A narodnici by ji nemohli odbýt několika otřepanými frázemi o tom, že „kapitalisté nemohou spotřebovat nadhodnotu“. Kdyby se otázkou zahraničního trhu skutečně chtěli zabývat, museli by prozkoumat dějiny vývoje zahraničního: obchodu, dějiny vývoje oběhu zboží. A kdyby tyto dějiny prozkoumali, nemohli by pak líčit kapitalismus jako náhodné odbočení z cesty.
Za druhé, vzájemný soulad mezi jednotlivými složkami společenské výroby (pokud jde o hodnotu i naturální formu), kterou teorie reprodukce společenského kapitálu nutně předpokládala a která ve skutečnosti vzniká pouze jako průměrná veličina mnoha neustálých výkyvů, tento vzájemný soulad je v kapitalistické společnosti ustavičně porušován izolovaností jednotlivých výrobců, kteří pracují pro neznámý trh. Různá průmyslová odvětví, která jsou si navzájem „trhem“, se nerozvíjejí rovnoměrně, ale vzájemně se předstihují a přitom vyspělejší průmyslová odvětví hledají zahraniční trh. To nikterak neznamená, že „kapitalistický národ nemůže realizovat nadhodnotu“, jak je ochoten hlubokomyslně vyvozovat narodnik. Ukazuje to pouze na neproporcionálnost rozvoje jednotlivých výrobních odvětví. Při jiném rozdělení národního kapitálu by totéž množství výrobků mohlo být realizováno uvnitř země. Avšak k tomu, aby kapitál opustil jednu oblast průmyslu a přelil se do druhé, je nezbytná krize v této oblasti. A jaké důvody mohou tedy udržet kapitalisty, kterým taková krize hrozí, aby nehledali zahraniční trh, aby nežádali subvence a prémie k usnadnění vývozu atd.?
Za třetí. Zákonem předkapitalistických výrobních způsobů je opakování výrobního procesu v dosavadním rozsahu a na dosavadním technickém základě; tak je tomu u statkářského robotního hospodářství, u naturálního rolnického hospodářství a u řemeslné výroby malovýrobců. Naproti tomu zákonem kapitalistické výroby je ustavičné přetváření způsobů výroby a neomezený růst rozsahu výroby. Za dřívějších způsobů výroby mohly hospodářské jednotky existovat po celá staletí, aniž se měnil jejich ráz a velikost, aniž překračovaly rámec statkářské votčiny[v], rolnické vesnice nebo nevelkého místního trhu pro vesnické řemeslníky a drobné průmyslové výrobce (takzvané domácké výrobce). Naproti tomu kapitalistický podnik nevyhnutelně přerůstá hranice obce, místního trhu, kraje a později i státu. A protože izolovanost a uzavřenost států byla již prolomena oběhem zboží, je přirozenou snahou a nutností každého kapitalistického průmyslového odvětví „hledat zahraniční trh“.
Nutnost hledat zahraniční trh tedy vůbec nedokazuje neopodstatněnost kapitalismu, jak to rádi líčí narodničtí ekonomové. Právě naopak. Tato nutnost názorně dokazuje pokrokové historické poslání kapitalismu, který odstraňuje někdejší izolovanost a uzavřenost hospodářských soustav (a tedy i omezenost duchovního a politického života) a spojuje všechny země světa v jediný hospodářský celek.
Z toho vidíme, že dvě poslední příčiny, dokazující nutnost zahraničního trhu, mají opět historickou povahu. Abychom je rozebrali, musíme prozkoumat každé jednotlivé průmyslové odvětví, jeho rozvoj, jeho přeměnu v kapitalistické průmyslové odvětví — zkrátka musíme vzít v úvahu fakta o vývoji kapitalismu u nás — a pak se nebudeme divit, že narodnici využívají každé příležitosti, aby se uchýlili před těmito fakty pod ochranu laciných (a nic neříkajících) frází o „nemožnosti“ jak vnitřního, tak i zahraničního trhu.
IX. Závěry z I. kapitoly
Shrneme nyní rozebrané teoretické teze, jež se přímo týkají vnitřního trhu.
1. Základním procesem při vytváření vnitřního trhu (tj. při rozvíjení zbožní výroby a kapitalismu) je společenská dělba práce. Spočívá v tom, že se od zemědělství postupně oddělují jednotlivé druhy zpracování surovin (a různé úkony při tomto zpracování) a vznikají samostatná průmyslová odvětví, která své výrobky (nyní už zboží) směňují za výrobky zemědělské. Tak se zemědělství samo stává průmyslem (tj. výrobou zboží) a probíhá v něm týž proces specializace.
2. Bezprostředním závěrem z předcházející teze je onen zákon každého rozvíjejícího se zbožního hospodářství, a tím spíše hospodářství kapitalistického, podle něhož průmyslové (tj. nezemědělské) obyvatelstvo početně roste rychleji než obyvatelstvo zemědělské a způsobuje odchod stále většího počtu obyvatelstva ze zemědělství do zpracovatelského průmyslu.
3. Oddělení bezprostředního výrobce od výrobních prostředků, tj. jeho vyvlastnění, jež znamená přechod od prosté výroby zboží k výrobě kapitalistické (a je nezbytnou podmínkou tohoto přechodu), vytváří vnitřní trh. Proces vytváření vnitřního trhu probíhá dvěma směry: na jedné straně se výrobní prostředky, od nichž „se osvobozujc“ malovýrobce, mění v rukou nového vlastníka v kapitál, slouží k výrobě zboží a samy se tedy mění ve zboží. A tak dokonce prostá reprodukce těchto výrobních prostředků teď už vyžaduje, aby byly koupeny (dříve byly tyto výrobní prostředky reprodukovány většinou v naturální formě a zčásti byly zhotovovány doma), tj. vyžaduje si vznik trhu výrobních prostředků, a dále přeměňuje ve zboží i výrobek vyráběný těmito výrobními prostředky. Na druhé straně se životní prostředky pro tohoto malovýrobce stávají věcnými prvky variabilního kapitálu, tj. peněžní částky, kterou podnikatel (ať už vlastník půdy, zprostředkovatel sezónních dělníků, dřevařský podnikatel či továrník atd.) vydává na najímání dělníků. A tak se tyto životní prostředky teď mění rovněž ve zboží, tj. vytvářejí vnitřní trh spotřebních předmětů.
4. Realizaci produktu v kapitalistické společnosti (a tedy i realizaci nadhodnoty) nemůžeme vysvětlit, dokud si neujasníme, že za prvé se společenský produkt právě tak jako individuální produkt podle své hodnoty nerozpadá na dvě, ale na tři části (na konstantní kapitál + variabilní kapitál + nadhodnotu, a ne pouze na variabilní kapitál + nadhodnotu, jak učil Adam Smith a celá pozdější politická ekonomie před Marxem) a že za druhé podle své naturální formy musí být společenský produkt rozdělen na dvě velké skupiny: na výrobní prostředky (spotřebovávané ve výrobě) a na spotřební předměty (spotřebovávané jednotlivci). Tyto základní teoretické teze stanovil Marx a tím dokonale objasnil proces realizace produktu a zvláště nadhodnoty v kapitalistické výrobě a dokázal, že je naprosto nesprávné spojovat zahraniční trh s otázkou realizace.
5. Marxova teorie realizace osvětlila i otázku národní spotřeby a národního důchodu.
Z dosavadního výkladu přirozeně vyplývá, že sama otázka vnitřního trhu neexistuje jako zvláštní a samostatná otázka, která nezávisí na stupni vývoje kapitalismu. Proto také Marxova teorie nikde a nikdy tuto otázku nevytyčuje samu o sobě. Vnitřní trh se objevuje tehdy, když se objevuje zbožní hospodářství; vytváří se rozvojem tohoto zbožního hospodářství a stupeň rozčleněnosti společenské dělby práce určuje úroveň jeho rozvoje; rozšiřuje se přenesením zbožního hospodářství z výrobků na pracovní sílu, a v té míře, v jaké se pracovní síla stává zbožím, zachvacuje kapitalismus celou výrobu v zemi a rozvíjí se hlavně na účet výrobních prostředků, které zaujímají v kapitalistické společnosti stále důležitější místo. „Vnitřní trh“ pro kapitalismus vytváří sám rozvíjející se kapitalismus, který prohlubuje společenskou dělbu práce a rozkládá bezprostřední výrobce na kapitalisty a dělníky. Stupeň rozvoje vnitřního trhu je stupněm rozvoje kapitalismu v zemi. Mluvit o rozsahu vnitřního trhu nezávisle na stupni rozvoje kapitalismu (jak to dělají narodničtí ekonomové) není správné.
Proto také otázka, jak se vytváří vnitřní trh pro ruský kapitalismus, vyúsťuje v otázku: Jak a jakým směrem se vyvíjejí různé stránky ruského národního hospodářství, jak tyto různé stránky spolu souvisejí a jak jsou na sobě závislé?
Další kapitoly budou tedy věnovány zkoumání údajů obsahujících odpověď na tyto otázky.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b Tak například I. A. Stebut ve svých Základcch agrikultury rozlišuje v zemědělství hospodářské soustavy podle tržního produktu. Hlavní hospodářské soustavy jsou tři: 1. polní (obilní, podle označení pana A. Skvorcova); 2. dobytkářská (hlavním tržním produktem jsou živočišné výrobky) a 3. průmyslová (technická podle označení pana A. Skvorcova); hlavním tržním produktem jsou zemědělské výrobky, které jsou technicky zpracovávány. Viz A. Skvorcov, Vliv parní dopravy na zemědělství, Varšava 1890, s. 68n.
c Na to, že západoevropští romantikové a ruští narodnici mají stejné stanovisko k otázce růstu průmyslového obyvatelstva, jsme ukázali v článku K charakteristice ekonomického romantismu. Sismondi a naši domácí sismondovci. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 128—263. Red. V MIA zde.)
d Zvláše překvapující je přitom troufalost pana V. V., která přesahuje všechny meze toho, co je ve vědecké literatuře přípustné. Když pan V. V. vyložil své učení a prozradil, že vůbec nezná druhý díl Kapitálu, kde se pojednává právě o realizaci, zničehonic najednou prohlásil, že „použil ke svým konstrukcím“ právě Marxovy teorie!! [Nástin teoretické ekonomie, studie III. Kapitalistický zákon (sic!?!) výroby, rozdělování a spotřeby, s. 162.]
e Nebude na škodu připomenout dnešnímu čtenáři, že pan Bulgakov, jakož i dále často citovaní pánové Struve a Tugan-Baranovskij se v roce 1899 snažili být marxisty. Dnes se všichni šťastně stali z „Marxových kritiků“ tuctovými buržoazními ekonomy. Pozn. k 2. vyd.[19]
f Adam Smith, An inquiry into the nature and causes of the wealth of nations [Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. I, Praha 1958,s. 67], 4. ed., 1801, vol. I, p. 75; kniha 1: Příčiny zvyšování produktivní síly práce a řád, podle něhož se její produkt přirozeně rozděluje mezi různé vrstvy lidí, kapitola 6; Složky ceny zboží. Bibikovův překlad, Petrohrad 1866, sv. I, s. 171. (Český překlad, s. 69—70. Čes. red.)
g L. c., I, p. 78; ruský překlad, I, s. 174. (Český překlad, I, s. 71. Čes. red.)
h Ibid., vol. I, p. 75—76; ruský překlad, I, s. 171. (Český překlad, I, s. 69—70. Čes. red.)
i Český překlad, kniha II, s. 276. Čes. red.
j Například Ricardo tvrdil: „Celkový produkt půdy a práce se v každé zemi dělí na tři části: jedna z nich tvoří mzdu, druhá zisk a třetí rentu“ (Spisy, Ziberův překlad, Petrohrad 1882, s. 221).
k Viz Das Kapital, II. Band, III. Abschn.,[27] kde se podrobně rozebírá jak akumulace, tak rozdělení spotřebních předmětů na nutné životní prostředky a luxusní předměty, oběh peněz i opotřebování fixního kapitálu atd. Čtenářům, kteří se nemohou seznámit s II. dílem Kapitálu, lze doporučit výklad Marxovy teorie realizace v citované knize pana S. Bulgakova. Výklad pana Bulgakova je lepší než výklad pana M. Tugana-Baranovského (Průmyslová krize, s. 407 — 438), který se velmi nešťastně odchýlil od Marxe při sestavování svých schémat a nedostatečně vysvětlil Marxovu teorii; je rovněž lepší než výklad pana A. Skvorcova (Základy politické ekonomie, Petrohrad 1898, s. 281 — 295), jenž má nesprávné názory na velmi důležité otázky zisku a renty
l Právě toto místo citoval proslulý (hérostratovsky proslulý) Eduard Bernstein ve svých Předpokladech socialismu (Die Voraussetzungen etc., Stuttgart 1899, S. 67)[33]. Náš oportunista, který se odvrací od marxismu k staré buržoazní ekonomii, si samozřejmě pospíšil prohlásit, že tu jde o rozpor v Marxově teorii krizí, že tento Marxův názor „se nijak zvlášť neliší od Rodbertusovy teorie krizí“. Ve skutečnosti existuje pouze „rozpor“ mezi nároky, které si Bernstein dělá, na jedné straně a jeho bezduchým eklekticismem a neochotou promyslet Marxovu teorii na straně druhé. Nakolik Bernstein nepochopil teorii realizace, vysvítá z jeho vskutku kuriózního tvrzení, že prý obrovský vzrůst masy nadproduktu musí nevyhnute1ně znamenat vzrůst počtu majetných (čili zvýšení blahobytu dělníků), neboť prý, představte si, sami kapitalisté a jejich „služebnictvo“ (sic! Seite 51—52) nemohou „spotřebovat“ celý nadprodukt! Pozn. k 2. vyd.
m Mýlí se pan Tugan-Baranovskij, když se domnívá, že se Marx těmito svými tezemi dostává do rozporu se svým vlastním rozborem realizace (Mir božij, 1898, č. 6, s. 123, v článku Kapitalismus a trh). U Marxe žádný rozpor není, neboť i v rozboru realizace se poukazuje na souvislost mezi výrobní a osobní spotřebou.
n Srov. K charakteristice ekonomického romantismu. Sismondi a naši domácí sismondovci. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980. Red. V MIA zde.)
o Dr. Rodbertus-Jagetzow, Zur Beleuchtung der sozialen Frage [K osvětlení sociální otázky], Berlin 1875, S. 72 u. ff.
p Tuto novou teorii, kterou stavím proti dosavadním. Red.
q Ibid., S. 32: „...bin ich genötigt, der vorstehenden Skizze einer besseren Methode auch noch eine vollständige, solcher besseren Methode entsprechende Theorie, wenigstens der Verteilung des Nationalprodukts, hinzuzufügen“. („...jsem nucen připojit k tomuto nástinu lepší metody ještě alespoň ucelenou teorii rozdělování národního produktu, odpovídající této lepší metodě“. Red.)
r Proto nemá absolutně pravdu K. Diehl, když říká, že Rodbertus vypracoval „novou teorii rozdělování důchodu“ (Handwörterbuch der Staatswissenschaften, Art. „Rodbertus“, B. V, S. 448).
s Viz Das Kapital, III,2, VII. Abschnitt: Die Revenuen [Důchody], kap. 49: Zur Analyse des Produktionsprozesses [K rozboru výrobního procesu], (ruský překlad, s. 688—706). Marx zde poukazuje i na okolnosti, které zabránily dřívějším ekonomům porozumět tomuto procesu (s. 379—382. Ruský překlad, s. 698—700)[40].
t Pan Bulgakov v citované knize velmi správně poznamenává: „Až dosud se bavlnářská výroba počítající s rolnickým trhem nepřetržitě rozvíjí, takže onen absolutní pokles národní spotřeby...“ (o němž mluví pan N. -on) „...je myslitelný pouze teoreticky“ (s. 214—215).
u Volgin [G. V. Plechanov], Zdůvodnění narodnictví v pracích pana Voroncova, Petrohrad 1896, s. 71—76.
v Dědičný šlechtický statek. Čes. red.
14 V prvním vydání knihy Vývoj kapitalismu v Rusku (1899) měla tato kapitola název Exkurs do teorie.
15 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 184—185 (V MIA zde).
Při odkazech na Marxův Kapitál používá Lenin v celé knize německého vydání (první díl, druhé vydání z roku 1872; druhý díl, vydání z roku 1885; třetí díl, vydání z roku 1894) a uvádí všechny citáty ve vlastním překladu. V archívu Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS jsou uloženy tři díly německého vydání Marxova Kapitálu, podtrhané Leninem a opatřené jeho poznámkami, které jsou zčásti uvedeny v knize Podgotovitělnyje materialy k knige Razvitije kapitalizma v Rossu, Moskva 1970.
16 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 184 - v MIA zde.
17 Zde i na dalších místech se stránky prvního dílu německého vydání Marxova Kapitálu uvádějí podle druhého vydání. Ve většině případů na to sám Lenin upozorňuje poznámkou: I2. Viz tento svazek, s. 178 (zde poznámka [ζ] v II. kapitole).
18 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 786 a 787 - v MIA zde.
19 Označení Poznámka k 2. vydání pochází od Lenina. Tyto poznámky byly napsány, když Lenin připravoval druhé vydání knihy (1908). Poznámky ruské redakce k 5. vydání Sebraných spisů V. I. Lenina jsou označeny zkratkou Red.
20 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 492 - v MIA zde.
21 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 391 - v MIA zde.
22 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 622 - v MIA zde.
Výraz „posílat od Pontia k Pilátovi“ znamená opakování téhož, protože obě tato jména se týkají téže osoby. Pontský Pilát (Pontius Pilatus) byl římským místodržitelem v Judeji v letech 26—36 n. l.
23 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 623 - v MIA zde (v poznámce 32).
24 Viz K. Marx, Kapitál I, Praha l953, s.218—221 - v MIA zde.
25 Viz K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 384 - v MIA zde.
26 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 412 - v MIA zde.
27 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 367 - 545 - v MIA zde.
28 K. Marx, Kapitál III-l, Praha 1955, s. 323 - v MIA zde.
29 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 459 - v MIA zde.
30 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 332 - v MIA zde.
31 K. Marx, Kapitál III-l, Praha 1955, s. 261 — 262 - v MIA zde.
32 K. Marx, Kapitál III-l, Praha 1955, s. 267 - v MIA zde.
33 Kniha E. Bernsteina Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie, která revidovala revoluční marxismus v duchu buržoazního reformismu, vyšla v roce 1899. Leninovi se dostala do rukou ve vyhnanství až po prvním vydání knihy Vývoj kapitalismu v Rusku; proto jeho kritické poznámky k Bernsteinovým oportunistickým tezím mohly být pojaty až do druhého vydání knihy. Lenin označil Bernsteina za „hérostratovsky proslulého“.
Hérostratos žil ve starobylém městě Efesu v Malé Asii; podle pověsti zapálil v roce 356 př. n. 1. Artemidin chrám, který byl považován za jeden ze „sedmi divů světa“. Zapálil jej jen proto, aby se jeho jméno stalo nesmrtelným. Hérostratovým jménem jsou označováni ctižádostiví lidé snažící se dosáhnout osobní slávy i za cenu zločinu.
34 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 28 - v MIA zde.
35 K. Marx, Kapitál III-l, Praha 1955, s. 323 - v MIA zde.
36 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 392 - v MIA zde.
Leninova poznámka o chybách v ruském překladu Kapitálu se týká překladu N. F. Danielsona (z roku 1896).
37 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 26; Engelsova předmluva. - v MIA zde.
38 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 388—389 - v MIA zde.
39 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 393 - v MIA zde.
40 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 391—395 - v MIA zde..