Vladimír Iljič Lenin
Vývoj kapitalismu v Rusku
Předmluva k druhému vydání[6]
Tento spis byl napsán v předvečer ruské revoluce, v době jistého ztišení, které nastalo po velkých stávkách v letech 1895—l896. Dělnické hnutí jako by se tehdy stáhlo do sebe, šířilo se však a prohlubovalo a připravovalo se na začátek demonstračního hnutí v roce 1901.
Analýza společenskoekonomického řádu, a tedy třídního složení Ruska, která je v tomto spise podána na základě ekonomického studia a kritického rozboru statistických údajů, je nyní potvrzována otevřeným politickým vystoupením všech tříd v průběhu revoluce. Plně se projevila vedoucí úloha proletariátu. Ukázalo se, že jeho síla v historickém hnutí je nepoměrně větší než jeho podíl na celkovém počtu obyvatelstva. Ekonomický základ obou těchto jevů je dokázán v této práci.
Dále, revoluce teď odhaluje stále více se prohlubující dvojaké postavení a dvojakou úlohu rolnictva. Na jedné straně obrovské pozůstatky robotního hospodářství a nejrůznější přežitky nevolnictví za neslýchaného zbídačování a ožebračování rolnické chudiny zcela odhalují hluboké zdroje revolučního rolnického hnutí, hluboké kořeny revolučnosti rolnictva jako masy. Na druhé straně se i v průběhu revoluce, i v charakteru různých politických stran, i v mnoha ideově politických směrech projevuje vnitřně protichůdné třídní složení této masy, její maloburžoaznost, antagonismus soukromovlastnických a proletářských tendencí. Kolísání zbídačeného drobného vlastníka mezi kontrarevoluční buržoazií a revolučním proletariátem je právě tak nevyhnutelné, jako je v každé kapitalistické společnosti nevyhnutelné, že nepatrná menšina drobných výrobců bohatne, „nabývá slušného postavení“, přeměňuje se v buržoy, kdežto převážná většina je buď úplně ožebračována a mění se v námezdní dělníky nebo v chudinu, anebo trvale žije v postavení, které hraničí s postavením proletariátu. Ekonomický základ obou proudů v rolnictvu je dokázán v této práci.
Na takovém ekonomickém základě musí být přirozeně revoluce v Rusku revolucí buržoazní. Tuto marxistickou tezi nelze vůbec vyvrátit. Nelze na ni nikdy zapomínat. Je nutné ji vždy uplatňovat při řešení všech ekonomických a politických otázek ruské revoluce.
Je však zapotřebí umět ji uplatňovat. Konkrétní rozbor postavení a zájmů různých tříd musí být prostředkem, jak určit přesný význam této pravdy při jejím uplatňování na tu či onu otázku. Opačný způsob uvažování, s nímž se často setkáváme u sociálních demokratů pravého křídla s Plechanovem v čele, tj. snaha hledat odpovědi na konkrétní otázky v prostém logickém rozvíjení obecné pravdy o základním charakteru naší revoluce, je vulgarizování marxismu a úplný výsměch dialektickému materialismu. Na adresu takových lidí, kteří například z obecné pravdy o charakteru této revoluce vyvozují tezi o vedoucí úloze „buržoazie“ v revoluci, anebo že socialisté musí podporovat liberály, by Marx pravděpodobně opakoval Heinova slova, která už jednou uvedl: „Zasel jsem dračí zuby a sklidil blechy.“[7]
Na daném ekonomickém základě ruské revoluce jsou objektivně možné dvě základní linie jejího vývoje a vyústění:
Buďto se staré statkářské hospodářství, které je tisícerými nitkami spjato s nevolnictvím, udrží a bude se pomalu měnit v ryze kapitalistické, „junkerské“ hospodářství. Základem definitivního přechodu od soustavy odpracovávání ke kapitalismu je vnitřní přeměna nevolnického statkářského hospodářství. Celá agrární soustava ve státě bude kapitalistická, přičemž si nadlouho uchová rysy nevolnictví. Anebo bude staré statkářské hospodářství smeteno revolucí, jež zničí všechny pozůstatky nevolnictví a předevšímvelké pozemkové vlastnictví. Základem definitivního přechodu od soustavy odpracovávání ke kapitalismu bude svobodný rozvoj drobného rolnického hospodářství, které dostalo mocný popud vyvlastněním statkářské půdy ve prospěch rolnictva. Celá agrární soustava bude kapitalistická, protože rolnictvo se rozloží tím rychleji, čím úplněji budou zničeny pozůstatky nevolnictví. Jinými slovy: buď zůstane zachována podstatná část statkářského pozemkového vlastnictví a hlavní opory staré „nadstavby“; to by znamenalo převládající úlohu liberálně monarchistického buržoy a statkáře, rychlý přechod zámožného rolnictva na jejich stranu, utlačování rolnických mas nejenom v obrovském měřítku vyvlastňovaných, nýbrž ještě nadto zotročovaných nejrůznějšími kadetskými výkupy, potlačovaných a otupovaných vládnoucí reakcí; vykonavateli poslední vůle takové buržoazní revoluce budou politikové podobní okťabristům[8]. Anebo budou statkářské vlastnictví a všechny hlavní opory staré „nadstavby“ zničeny a pak by převládající úloha proletariátu a rolnických mas při neutralizování kolísavé anebo kontrarevoluční buržoazie, velice rychlý a svobodný rozvoj výrobních sil na kapitalistickém základě za nejpříznivější situace pro masy dělníků a rolníků, jakou si vůbec můžeme za zbožní výroby představit, znamenaly vytvoření co nejpříznivějších podmínek k tomu, aby dělnická třída mohla později uskutečnit svůj konečný a stěžejní úkol — socialistickou přestavbu. Jsou ovšem možné nesmírně rozmanité kombinace prvků toho či onoho typu kapitalistického vývoje a jen nenapravitelní pedanti by mohli řešit zvláštní a složité otázky, které přitom vzniknou, pouhými citacemi z některé Marxovy úvahy o jiném historickém období.
Spis, který čtenáři předkládáme, je věnován rozboru předrevoluční ekonomiky Ruska. V revoluční době žije země tak rychle a překotně, že určit hlavní výsledky ekonomického vývoje za urputného politického boje není možné. Páni Stolypinové na jedné straně, liberálové na druhé (a nejenom kadeti à la Struve, nýbrž všichni kadeti[9]) pracují soustavně, houževnatě a důsledně, aby dovršili revoluci podle prvého vzoru. Státní převrat z 3. června 1907, který jsme právě prožili, znamená vítězství kontrarevoluce, jež se snaží zajistit si převahu statkářů v tzv. lidovém zastupitelském orgánu Ruska[10]. Jiná otázka však je, nakolik je toto „vítězství“ trvalé, a tak boj za jiné vyústění revoluce pokračuje. Více či méně rozhodně, více či méně důsledně, více či méně uvědoměle o toto vyústění usiluje nejen proletariát, ale i široké rolnické masy. Přímý masový boj, i když se ho kontrarevoluce snaží potlačit otevřeným násilím, i když se ho kadeti snaží potlačit svými podlými a pokryteckými kontrarevolučními návrhy, propuká přes všechny překážky hned tu, hned tam a poznamenává politiku trudovických a narodnických stran, i když špičky maloburzoazních politiku jsou bezesporu nakaženy (zvláště „lidoví socialisté“[11] a trudovici[12]) kadetským duchem zrádcovství, molčalinovství[13] a samolibostí umírněných a puntičkářskych šosáků nebo byrokratů.
Jak tento boj skončí, jaký bude konečný výsledek prvého náporu ruské revoluce, nelze dnes ještě říci. Nenastala ještě příhodná doba (a bezprostřední stranické povinnosti účastníkovi dělnického hnutí ani nedovolují najít si čas) k úplnému přepracování tohoto spisu[a]. Druhé vydání nemůže překročit rámec charakteristiky předrevoluční ekonomiky Ruska. Autor byl nucen omezit se na přehlédnutí a opravení textu a rovněž na nejnutnější doplňky z nejnovějších statistických materiálů. Jsou to údaje z posledního soupisu koní, statistiky sklizní, výsledky sčítání obyvatelstva celého Ruska z roku 1897, nové údaje statistiky továren a závodů atd.
Červenec 1907 Autor
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Je možné, že takové přepracování si vyžádá, aby byla tato práce rozšířena: první díl by pak bylo nutné omezit na rozbor předrevoluční ekonomiky Ruska, druhý díl věnovat studiu závěrů a výsledků revoluce.
6 Druhé vydání knihy Vývoj kapitalismu v Rusku vyšlo roku 1908. Zpráva o jejím vydání byla otištěna v březnu 1908 v 10. čísle časopisu Knižnaja letopis. Pro druhé vydání Lenin znovu přehlédl text, odstranil z něho tiskové chyby, na mnoha místech jej doplnil a napsal také novou předmluvu s datem červenec 1907. Ve druhém vydání Vývoje kapitalismu v Rusku nahradil výrazy použité z cenzurních důvodů, „žáci“ a „zastánci pracujících“, přímým označením — marxisté a socialisté; zmínky o „nové teorii“ jsou nahrazeny odkazy na Marxe a marxismus.
Na základě nových statistických údajů zařadil Lenin do své knihy četné doplňky. Rozboru výsledků vojenského soupisu koní v letech 1896—1900 je věnována nová podkapitola (XI) v druhé kapitole. Lenin uvádí další fakta, která potvrzují jeho dřívější závěry o vývoji kapitalismu v Rusku, zvláště pak nový materiál statistiky továren a závodů; analyzuje výsledky všeobecného sčítání lidu v roce 1897 a podává tak ucelený obraz třídní struktury Ruska (viz kapitolu VII, podkapitolu V, s. 524—530, Dodatek k druhému vydání. V MIA zde).
V druhém vydání jsou také shrnuty závěry z boje s legálními marxisty o stěžejní otázky, kterých se dotýká ve Vývoji kapitalismu v Rusku.
Do druhého vydání zařadil Lenin 24 nových poznámek pod čarou, dvě nové podkapitoly (s. 150—152, 524—530), jednu novou tabulku (s. 536), napsal osm nových odstavců a tři velké dodatky k původním odstavcům (s. 312—316, 231—232, 233, 304—306) a provedl zhruba 75 drobných doplňků a oprav.
Lenin nepřestával na Vývoji kapitalismu v Rusku pracovat ani po druhém vydání. Svědčí o tom doplňky, které připsal v roce 1910 nebo v roce 1911 na 405. stranu druhého vydání o rozdělení továren a závodů na skupiny podle počtu dělníků v roce 1908.
V předmluvě k druhému vydání Lenin píše, že v budoucnosti možná svůj spis přepracuje, a konstatuje, že by se pak musel rozdělit do dvou dílů: první díl by byl věnován rozboru předrevoluční ekonomiky Ruska a druhý díl zkoumání výsledků a poučení z revoluce.
Výsledkům a poučení z revoluce 1905—1907 je věnována řada Leninových prací, mezi nimi Agrární program sociální demokracie v první ruské revoluci 1905—1907, který byl napsán koncem roku 1907 (viz Spisy 13, Praha 1956, s.2l7—433).
7 Marx cituje Heinův výrok o pomlouvačích: „Zasel jsem dračí zuby, a sklidil jsem blechy“ ve IV. kapitole druhého dílu Německé ideologie (viz K. Marx - B. Engels, Spisy 3, Praha 1958, s. 521).
8 Strana okťabristů (neboli Svaz 17. října) vznikla v Rusku po uveřejnění Manifestu ze 17. října 1905, v němž car vystrašený revolucí sliboval lidu „neporušitelné základy občanských svobod“. Strana představovala a obhajovala zájmy velkoprůmyslníků a velkostatkářů hospodařících kapitalistickým způsobem; v jejím čele byl známý průmyslník a majitel realit v Moskvě A. I. Gučkov a velkostatkář M. V. Rodzjanko. Okťabristé bezvýhradně podporovali vnitřní i zahraniční politiku carské vlády. Na podzim 1906 se okťabristé stali vládní stranou.
9 Kadeti — členové konstitučně demokratické strany, hlavní buržoazní strany v Rusku. Kadetská strana vznikla v říjnu 1905; tvořili ji představitelé liberálně monarchistické buržoazie, činitelé zemstev z řad statkářů a příslušníci buržoazní inteligence, kteří se maskovali pokryteckými „demokratickými“ frázemi, aby získali na svou stranu rolnictvo. Předními činiteli kadetů byli: P. N. Miljukov, S. A. Muromcev, V. A. Maklakov, A. I. Šingarjov, P. B. Struve, F. I. Rodičev aj. Kadeti byli zastánci monarchistického zřízení; za svůj hlavní cíl považovali boj proti revolučnímu hnutí; snažili se rozdělit o moc s carem a s feudálními statkáři. Za první světové války aktivně podporovali výbojnou zahraniční politiku carské vlády. V únorové buržoazně demokratické revoluci se pokoušeli zachránit monarchii. V buržoazní prozatímní vládě prosazovali protilidovou, kontrarevoluční politiku vyhovující americkým, anglickým a francouzským imperialistům. Po Říjnové revoluci se stali nesmiřitelnými nepřáteli sovětské moci, zúčastnili se všech ozbrojených kontrarevolučních akcí a tažení interventů. Po porážce interventů a bělogvardějců pokračovali ve své protisovětské kontrarevoluční činnosti v emigraci.
10 Dne 3. června 1907 byla rozpuštěna II. státní duma a vydán nový zákon o volbách do III. státní dumy, který zaručoval většinu v dumě statkářům a kapitalistům. Carská vláda věrolomně porušila vlastní manifest ze 17. října 1905, zrušila ústavní práva a sociálně demokratickou frakci II. dumy předala soudu a poslala ji na nucené práce. Takzvaný státní převrat z 3. června znamenal dočasné vítězství kontrarevoluce.
11 Lidoví socialisté (neboli enesové) — členové Lidové socialistické strany práce, která se v roce 1906 odštěpila od pravého křídla strany socialistů-revolucionářů (eserů). Prosazovali zájmy kulaků a požadovali částečnou nacionalizaci půdy s tím, že by se půda vykupovala od statkářů a rozdělovala mezi rolníky podle tzv. pracovní normy. Enesové byli pro vytvoření bloku s kadety. Lenin je nazýval „sociál-kadety“, „buržoazními oportunisty“ a „eserovskými menševiky“, kolísajícími mezi kadety a esery, a zdůrazňoval, že se tato strana „velmi málo liší od kadetů, protože ze svého programu odstraňuje nastolení republiky i požadavek zabrání veškeré půdy“. V čele strany stáli A. V. Pešechonov, N. F. Anněnskij, V. A. Mjakotin aj. Po únorové buržoazně demokratické revoluci se strana lidových socialistů spojila s trudoviky, aktivně podporovala činnost buržoazní prozatímní vlády, do níž vyslala své zástupce. Po Říjnové socialistické revoluci se enesové účastnili kontrarevolučních spiknutí a ozbrojených akcí proti sovětské moci. Strana přestala cxistovat za občanské války.
12 Trudovici (Skupina práce) — skupina maloburžoazních demokratů v ruských státních dumách složená z rolníků a příslušníků narodnicky smýšlející inteligence. Trudovická frakce vznikla v dubnu 1906 z rolnických poslanců I. státní dumy.
Trudovici žádali, aby byla zrušena všechna stavovská a národnostní omezení, demokratizována zemstevní a městská samospráva a zavedeno všeobecné volební právo pro volby do Státní dumy. Agrární program trudoviků vycházel z narodnických zásad rovného užívání půdy: vytvoření všelidového fondu ze státních, údělných, carských a církevních pozemků a rovněž ze statkářských pozemků, pokud rozsah pozemkového vlastnictví přesahoval stanovenou pracovní normu; za vyvlastněnou statkářskou půdu se měla poskytnout náhrada. V. I. Lenin v roce 1906 poznamenal, že typický trudovik je rolník, kterému nejsou „cizí snahy po dohodě s monarchií, po klidném usazení se na vlastním kousku půdy v rámci buržoazního zřízení, avšak v současné době hlavně bojuje proti statkářům za půdu, bojuje proti nevolnickému státu za demokracii“ (Spisy 11, Praha 1955, s. 225).
Ve Státní dumě kolísali trudovici mezi kadety a bolševiky. Toto kolísání bylo podmíněno samou třídní podstatou drobných rolníků. Vzhledem k tomu, že trudovici přece jen představovali rolnické masy, prosazovali bolševici v dumě v jednotlivých otázkách taktiku dohod s trudoviky v zájmu společného boje proti kadetům a carskému absolutismu. Roku 1917 se Skupina práce spojila se stranou lidových socialistů a aktivně podporovala prozatímní buržoazní vládu. Po Říjnové revoluci vystupovali trudovici na straně buržoazní kontrarevoluce.
13 Molčalinovství — synonymum patolízalství a pochlebování; podle Molčalina, postavy z Gribojedovovy komedie Hoře z rozumu.