Anglické volby

Bedřich Engels

{512} Anglické volby

Londýn 22. února 1874

Volby do anglického parlamentu jsou teď už také za námi. Geniální Gladstone, který nemohl vládnout s většinou 66 hlasů, rozpustil znenadání parlament, během 8-14 dnů dal provést volby a výsledkem byla - většina více než 50 hlasů proti němu.^[384] V tomto parlamentu, druhém od vydání zákona o reformě z roku 1867 a prvním, který byl zvolen tajným hlasováním,^[385] je silná konzervativní většina. Přitom vysílají konzervativce do parlamentu zejména velká průmyslová města a tovární obvody, kde teď mají naprostou většinu dělníci. Jak je to možné?

Především je tento výsledek odpovědí na Gladstonův pokus o volební státní převrat. Volby byly vypsány tak rychle po rozpuštění parlamentu, že některá města měla na rozmyšlenou sotva pět dní, většina sotva osm a irské, skotské a venkovské volební obvody nanejvýš čtrnáct dní. Gladstone chtěl voliče napálit, jenže v Anglii se státním převratům zkrátka nedaří a pokusy o napálení se tu obracejí proti tomu, kdo se o ně pokouší. Následkem toho hlasovala celá početná masa indiferentních a kolísajících proti Gladstonovi.

Kromě toho vládl Gladstone způsobem, který přímo urážel vžité zvyklosti Johna Bulla. A John Bull je už tak omezený, že ve vládě nevidí svého pána a velitele, nýbrž svého sluhu, a k tomu ještě jediného sluhu, kterého může na hodinu propustit. A i když strana, která je zrovna u moci, dovolí občas své vládě, a to ještě z velmi {513} praktických důvodů, aby snížení daní a podobná finanční opatření uvedla jako velké teatrální překvapení, při vlastních zákonodárných opatřeních povoluje něco takového jen zcela výjimečně. Ale Gladstone udělal z těchto zákonodárných teatrálních kousků pravidlo. Většina jeho velkých opatření byla pro jeho vlastní stranu stejně překvapující jako pro jeho odpůrce; liberálům byla tato opatření doslova naoktrojována, neboť kdyby pro ně nebyli hlasovali, byli by se k veslu okamžitě dostali jejich protivníci. A jestliže obsah mnoha těchto opatření, např. irského církevního zákona a irského pozemkového zákona,^[386] vyvolával při vší své ubohosti u mnoha starých liberálně konzervativních whigů zděšení, pak u celé strany vyvolával zděšení způsob, jakým byla vnucována. Ale Gladstone nezůstal jen u toho. Zrušení prodeje hodností v armádě prosadil tak, že se - ačkoli to vůbec nebylo potřeba - místo k parlamentu odvolal k moci koruny,^[387] čímž urazil svou vlastní stranu. Navíc se obklopil řadou průměrných lidí s dobrými lokty, kteří měli jediný talent - zbytečně vyvolávat nenávist ke své osobě. Tak zejména Bruce, ministr vnitra, a Ayrton, skutečný šéf londýnské místní správy. První se vyznamenával hrubostí a arogancí vůči dělnickým deputacím, druhý vládl Londýnu - jako např. při pokusu potlačit právo na pořádání lidových shromáždění v parcích - zcela po prusků, a protože zde něco takového prostě neprojde - Irové také přes nařízení o parcích uspořádali přímo panu Ayrtonovi před nosem velké masové shromáždění v Hyde Parku^[a] - mělo to za následek řadu drobných porážek vlády a její rostoucí nepopulárnost.

Konečně pak tajné hlasování umožnilo velkému množství dělníků - jinak politicky lhostejných - beztrestně hlasovat proti svým vykořisťovatelům a proti straně, v níž právem vidí stranu průmyslových baronů, proti liberální straně. Tak tomu opravdu je i tam, kde většina průmyslových baronů přešla podle módy ke konzervativcům. Nezastupuje-li liberální strana velký průmysl oproti velkému pozemkovému vlastnictví a vysokým financím, nezastupuje v Anglii vůbec nic.

{514} Svou celkovou inteligencí byl už předchozí parlament podprůměrný. Skládal se v podstatě jednak z venkovských šlechticů a synů velkých pozemkových vlastníků, jednak z bankéřů, ředitelů železnic, pivovarníků, továrníků a jiných bohatých parvenuů; mezi nimi několik státníků, právníků a profesorů. Značný počet těchto naposled uvedených "představitelů inteligence" tentokrát propadl, takže velké pozemkové vlastnictví a peněžní žok mají v novém parlamentě ještě větší zastoupení než v předchozím. Zato se od předchozího liší dvěma novými prvky: jsou v něm dva dělníci,^[b] a asi padesát irských homerulerů^[388].

Pokud jde o dělníky, je třeba nejprve konstatovat, že od zániku strany chartistů^[389] v padesátých letech už v Anglii žádná zvláštní dělnická politická strana není. V zemi, kde se dělnická třída víc než kde jinde podílela na výhodách nesmírného růstu velkého průmyslu, je to pochopitelné, a v Anglii, která ovládá světový trh, tomu ani jinak být nemohlo; a nadto v zemi, kde si vládnoucí třídy vzaly za úkol splnit vedle jiných ústupků bod za bodem chartistický program, Lidovou chartu^[390]. Ze šesti bodů Charty byly dva uzákoněny: tajné hlasování a zrušení censu volitelnosti; třetí bod, všeobecné hlasovací právo, je zaveden alespoň přibližně; vůbec nesplněny jsou tři poslední: každoroční volby, diety a nejdůležitější bod - stejné volební obvody podle počtu obyvatelstva. - Dělníci, pokud se podíleli na celkové politice ve zvláštních organizacích, vystupovali v poslední době skoro výhradně jako krajní levé křídlo "velké liberální strany" a v této úloze byli velkou liberální stranou zcela přirozeně při každých volbách napáleni. Tu najednou přišel zákon o reformě a rázem změnil politické postavení dělníků. Ve velkých městech představují teď většinu voličů a vláda a kandidáti do parlamentu jsou v Anglii zvyklí si voliče předcházet. Od té doby se předsedové a tajemníci tradeunionů a politických dělnických spolků, jakož i ostatní známí dělničtí řečníci, o nichž se předpokládalo, že mají vliv na svou třídu, stali najednou důležitými lidmi; navštěvovali je členové parlamentu, lordi a jiná vznešená cháska, najednou byli s účastí dotazováni na přání a požadavky {515} dělnické třídy; diskutovalo se s těmito "dělnickými vůdci" o otázkách, pro něž existoval dosud jen povznesený úsměv nebo které stačilo jen vznést a už byly zatracovány; přispívalo se také na sbírky pro dělnické účely. "Dělnické vůdce" přitom zcela přirozeně napadlo, že by se mohli sami dát zvolit do parlamentu; jejich vznešení přátelé na to vcelku s radostí přistoupili, ovšemže jen proto, aby v každém jednotlivém případě zvolení dělníka podle možností překazili. A tak se věc nehnula z místa.

To, že by se "dělničtí vůdcové" rádi dostali do parlamentu, jim nikdo nezazlívá. Nejkratší cestou k tomu by bylo přikročit okamžitě k znovuvytvoření silné dělnické strany s vyhraněným programem - Lidová charta jim skýtala nejlepší politický program, jaký si jen mohli přát. Jenže jméno chartistů - právě proto, že to byla vysloveně proletářská strana - mělo u buržoazie špatný zvuk a "dělničtí vůdcové", místo aby navázali na slavnou tradici chartistů, dali přednost jednání se svými vznešenými přáteli a vystupovali "ctihodně", což v Anglii znamená jako měšťáci. Jestliže staré volební právo dělníky do jisté míry donutilo, aby figurovali na chvostu radikální buržoazie, bylo neodpovědné nechat je v této roli i poté, co zákon o reformě otevřel dveře parlamentu nejméně šedesáti dělnickým kandidátům.

A tu nastal obrat. Aby se dostali do parlamentu, dovolávali se "dělničtí vůdcové" v první řadě hlasů a peněz buržoazie, a teprve v druhé řadě hlasů samých dělníků. Tím však přestali být kandidáty dělníků a změnili se v kandidáty buržoazie. Nedovolávali se dělnické strany, kterou bylo třeba znovu vytvořit, nýbrž buržoazní "velké liberální strany". Mezi sebou vytvořili vzájemnou volební pojišťovací společnost, Ligu dělnického zastoupení,^[391] která své velmi skrovné finanční prostředky získávala převážně z buržoazních pramenů. Ale to není všechno. Radikální buržoové mají tolik rozumu, aby pochopili, že zvolení dělníků do parlamentu je čím dál tím nevyhnutelnější; je tedy v jejich vlastním zájmu udržovat pravděpodobné dělnické kandidáty pod svým vedením a právě tím co nejvíc oddálit dobu jejich skutečného zvolení. A k tomu mají svého pana Samuela Morleyho, londýnského milionáře, kterému nesejde na několika tisícovkách liber, může-li za ně jednak hrát {516} velícího generála tohoto falešného dělnického generálního 3tábu a jednak se dát jejich ústy vynášet mezi masami jako přítel dělníků, z vděčnosti za to, že dělníky napaluje. Když asi před rokem všechno naznačovalo, že parlament bude rozpuštěn, shromáždil Morley své věrné kolem sebe v London Tavern; dostavili se všichni, Potterové, Howellové, Odgerové, Halesové, Mottersheadové, Cremerové, Eccariové a jak se všichni jmenují; společnost lidí, z nichž každý konal při předchozích parlamentních volbách v žoldu buržoazie "velké liberální straně" služby agitátora nebo jí je alespoň nabízel. Tato společnost sestavila za Morleyho předsednictví "dělnický program", který mohl podepsat každý buržoa a který měl být základem mohutného hnutí, jež by dělníky politicky ještě úže připoutalo k buržoazii a - jak si pánové namlouvali - přivedlo "zakladatele" do parlamentu. Kromě toho tančilo před chtivou obrazotvorností těchto zakladatelů ještě množství pětilibrovek pana Morleyho, které by jim během agitace spadly do kapsy. Ale celé hnutí vzalo za své, ještě než doopravdy začalo. Pan Morley zamkl svou pokladnu a zakladatelé zase zapadli.

Před čtyřmi týdny rozpouští Gladstone najednou parlament. Nevyhnutelní "dělničtí vůdcové" si oddechnou: buď se dají zvolit, anebo budou zase dobře placenými cestujícími, kazateli "velké liberální strany". Ale kdež: termín voleb je tak blízko, že jsou ošizeni o obě vyhlídky. Někteří sice vystupují jako kandidáti; ale poněvadž v Anglii každý kandidát, než se o něm může hlasovat, musí složit dvě stě liber (1240 tolarů) jako příspěvek na volební výlohy a poněvadž dělníci nebyli k tomuto účelu skoro nikde organizováni, mohli vážně kandidovat jen ti z nich, kteří tuto částku dostali od buržoazie a vystupovali tedy s vysokým vrchnostenským svolením buržoazie. Tím však také buržoazie splnila svou povinnost a ve volbách samých je pak všechny nechala slavně propadnout.

Prošli jen dva dělníci, oba horníci z uhelných dolů. Tento obor je velmi silně organizován ve třech velkých tradeunionech, disponuje značnými prostředky, v některých obvodech má mezi voliči nespornou většinu a od volební reformy plánovitě usiloval o přímé zastoupení v parlamentě. Za kandidáty byli navrženi tajemníci {517} těchto tří tradeunionů; jeden z nich, Halliday, neměl ve Walesu úspěch, zbývající dva prošli: Macdonald ve Staffordu a Burt v Morpethu. Burt je mimo svůj obvod málo znám; a Macdonald při projednávání posledního zákona o dolech^[392], při němž zastupoval svůj obor, zradil ty, které zastupoval, neboť schválil dodatečný článek, který natolik vycházel vstříc zájmu kapitalistů, že se jej ani vláda neodvážila dát do návrhu.

Tak či onak, ledy jsou prolomeny a v nejvznešenějším debat-ním klubu Evropy sedí mezi lidmi, kteří se prohlašují za první evropské džentlmeny, dva dělníci.

Vedle nich sedí nejméně padesát irských homerulerů. Když bylo v roce 1867 poraženo fenianské povstání a vojenští vůdcové fenianů^[175] (irských republikánů) byli postupně bud pochytáni, nebo vyhoštěni do Ameriky, ztratily zbytky fenianského spiknutí záhy jakýkoli význam. Násilné povstání nemělo na dlouhá léta - alespoň do doby, než by se Anglie znovu zapletla do vážných zahraničně politických obtíží - nejmenší vyhlídky. Zbývalo tedy pouze legální hnutí, a to bylo rozvinuto pod praporem homerulerů, "vlády ve vlastním domě". Základním požadavkem bylo, aby královský parlament v Londýně postoupil zákonodárství týkající se všech čistě irských otázek zvláštnímu irskému parlamentu v Dublinu; o tom, co se rozumí pod pojmem ryze irské otázky, se zatím moudře mlčelo. Toto hnutí, které bylo zpočátku anglickému tisku pro smích, nabylo takové moci, že se k němu museli připojit irští členové parlamentu nejrůznějšího stranického zabarvení, konzervativci i liberálové, protestanti i katolíci - vůdce hnutí Butt je sám protestant - a dokonce i jeden rodilý Angličan, který zastupuje Galway. Poprvé od dob O'Connellových, jehož hnutí za repeal^[393] zaniklo ve všeobecné reakci téměř zároveň s chartistickým hnutím následkem událostí z roku 1848 - on sám zemřel už v roce 1847 - vstupuje do parlamentu zase sekmnutá irská strana, a to za okolností, které jí stěží dovolí ustavičný o'connellovský kompromis s liberály a prodej jejích členů liberální vládě po kusech, jak se to od té doby stalo módou.

A tak vstoupily do parlamentu obě hybné síly anglického politického vývoje: na jedné straně dělníci a na druhé straně Irové {518}jako jednolitá národní strana. A i když v tomto parlamentu sotva sehrají velkou úlohu - a dělníci určitě ne - přesto anglický politický vývoj vstoupil volbami z roku 1874 bezesporu do nové fáze.

Napsal B. Engels 22. února 1874
Otištěno v "Der Volksstaat",
čís. 26 ze 4. března 1874

Podle textu novin
Přeloženo z něměiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Viz Dopisy z Londýna - III. Mítink v Hyde Parku, tento svazek, str. {221-223}. (Pozn. red.)

b - tj. Alexander MacDonald a Thomas Burt. (Pozn. red.)

384 Poněvadž Gladstone počítal s tím, že získá v Dolní sněmovně pevnou liberální většinu, oznámil 17. února 1874, že jeho kabinet odstupuje, a rozpustil parlament. V nových volbách bylo do Dolní sněmovny zvoleno 350 konzervativců, 244 liberálů a 58 irských poslanců. 21. února byla ustavena konzervativní vláda v čele s Disraelim.

385 Zákon o reformě - volební reforma v Anglii z roku 1867, která poskytla části dělnické třídy volební právo.

Zákon o zavedení tajného hlasování (Ballot Act) přijal parlament 18. června 1872.

386 Irský pozemkový zákon (Land Bili), který předložil Gladstone jménem anglické vlády pod záminkou pomoci irským pachtýřům, byl přijat v srpnu 1870. Zákon byl opatřen celou řadou klauzulí a nejrůznějších výhrad a nedotýkal se v podstatě základů velkého pozemkového vlastnictví anglických landlordů v Irsku; landlordi mohli i nadále zvyšovat rentu a vyhánět pachtýře z půdy. Ukládal jen povinnost, aby zaplatili pachtýřům určitou náhradu za meliorační práce, a stanovil k tomu určitý právní postup. Landlordi tento zákon všemožně sabotovali a pod různými záminkami jej porušovali. Zákon přispěl značně ke koncentraci velkých farmářských hospodářství v Irsku a ke zbídačení drobných irských pachtýřů.

Irský církevní zákon (Irish Church Bili) předložil rovněž Gladstone; byl přijat v červenci 1869. Podle tohoto zákona byla v Irsku provedena odluka anglikánské církve od státu a anglikánská církev byla postavena naroveň církvi katolické a presbyteriánské. Zůstala však i nadále největším pozemkovým vlastníkem vykořisťujícím irské rolníky.

387 Je míněn zákon o reorganizaci armády z roku 1871, který zakazoval prodej důstojnických patentů (dekretů o povýšení). Poněvadž toto ustanovení narazilo v parlamentě na odpor, dosáhl Gladstone zrušení prodeje důstojnických patentů královským výnosem.

388 Homeruleři (Home Rulers) - národní irská strana, založená roku 1872 irskými poslanci anglického parlamentu. Programem této strany bylo zavedení Home Rule, tj. "domácí vlády", irské samosprávy s vlastním parlamentem. Home Rule byla uzákoněna teprve roku 1914 a uskutečněna až po skončení první světové války.

389 Národní charlistické sdružení (National Charter Association) bylo založeno v červenci 1840. Toto Sdružení bylo první masovou dělnickou stranou v dějinách dělnického hnutí a mělo v letech rozmachu chartismu (viz poznámku^[251]) na 40 000 členů. V činnosti Sdružení se projevovala ideová a taktická nejednotnost jeho členů a maloburžoazní ideologie většiny chartistických vůdců. Na počátku padesátých let, brzy po porážce chartistů v roce 1848, se pokrokoví představitelé revolučního chartismu, kteří měli blízko k vědeckému socialismu, především Ernest Jones, snažili přebudovat chartistické hnutí na socialistickém základě. To se odrazilo v programu schváleném na chartistickém sjezdu v dubnu 1851. Roku 1855, když v Anglii propukla v širokých vrstvách nespokojenost s politikou vládnoucí oligarchic, podnikli revoluční chartisté nový pokus obrodit masové hnutí za Lidovou chartu (viz poznámku ^[390]) a znovu vytyčili heslo reorganizace chartismu a organizačního upevnění Chartistického sdružení.

V druhé polovině padesátých let zesílily oportunistické tendence v anglickém dělnickém hnutí, které byly podmíněny monopolním postavením Anglie na světovém trhu a korumpováním špiček dělnické třídy buržoazií; to vedlo k úpadku chartistického hnutí a k faktickému zastavení činnosti Národního chartistického sdružení.

390 Lidová charta (People's Charter) - listina obsahující požadavky chartistů (viz poznámku ^[251]), byla uveřejněna 8. května 1838 jako návrh zákona, který měl být předložen parlamentu.

391 Liga dělnického zastoupeni (Labour Representation League) byla založena v roce 1869. Jejími členy byli předáci tradeunionů, kteří se snažili zajistit zvolení "dělníků" do Dolní sněmovny, přičemž se nezastavili ani před úmluvami s liberální stranou. Počátkem osmdesátých let zastavila liga svou činnost.

392 Jde o "The Mines Regulation Act" z roku 1872.

393 Od dvacátých let 19. století se v Irsku rozvinulo mohutné hnutí repealistů, kteří vystupovali pod heslem zrušení anglo-irské unie (Repeal of Union). Unii vnutila Irsku anglická vláda po potlačení irského národně osvobozeneckého povstání z roku 1798; unie zničila poslední zbytky irské autonomie a přispěla k upevnění koloniálního panství Anglie. Začátkem čtyřicátých let bylo založeno Sdružení repealistů (Repeal Association). Buržoazní liberálové (O'Connell a jiní), kteří mu stáli v čele, považovali agitaci za zrušení unie jen za prostředek k tomu, aby na anglické vládě vymohli ústupky pro irskou buržoazii. Koncem čtyřicátých let po neúspěchu irského revolučního povstání z roku 1848 a po nástupu reakce v Anglii a v Irsku se Sdružení repealistů rozpadlo.