Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels
{494} Bakuninovci při práci
Pamětní spis o povstání ve Španělsku v létě 1873[374]
I Právě uveřejněná zpráva haagské komise o tajné Alianci Michaila Bakunina[a][375] odhalila dělnickému světu tajné rejdy, padoušské kousky a jalové řečnění, které měly proletářské hnutí postavit do služeb nafoukané ctižádosti a sobeckých zájmů několika zneuznaných géniů. Mezitím nám tito rádobyvelikáni poskytli ve Španělsku příležitost, abychom poznali i jejich praktickou revoluční {495} činnost. Podívejme se, jak uskutečňují své ultrarevoluční fráze o anarchii a autonomii, o zrušení jakékoli autority, zejména státní, o okamžitém a úplném osvobození dělníků. Teď už je to konečně možné, poněvadž kromě novinových zpráv o událostech ve Španělsku máme teď k dispozici také zprávu, kterou poslala Nová madridská federace Internacionály ženevskému kongresu.
Je známo, že při rozkolu Internacionály ve Španělsku nabyli převahy členové tajné Aliance; šla za nimi naprostá většina španělských dělníků. Když pak byla v únoru 1873 vyhlášena republika, dostali se španělští aliančníci do velmi obtížné situace. Španělsko je země průmyslově natolik zaostalá, že tam o okamžitém, úplném osvobození dělnické třídy nemůže být ani řeči. Než k němu dojde, musí Španělsko ještě projít různými předstupni vývoje a musí odklidit z cesty celou řadu překážek. Aby prošlo těmito předstupni v co nejkratší době a aby tyto překážky rychle odstranilo - k tomu skýtala příležitost republika. Ale této příležitosti bylo možno využít jen aktivním politickým zasahováním španělské dělnické třídy. Masa dělníků to cítila; všude usilovala o to, aby se dělníci účastnili událostí, aby využívali příležitosti k činům a nenechávali jako dosud majetným třídám volné pole pro jejich akce a intriky. Vláda vypsala volby do ústavodárných kortesů; jaké stanovisko měla zaujmout Internacionála? BakuninovŠtí pohlaváři byli ve velikých rozpacích. Pokračovat v politické nečinnosti bylo den ode dne směšnější a nemožnější; dělníci chtěli "vidět činy". Na druhé straně aliančníci už po léta hlásali, že je nepřípustné účastnit se jakékoli revoluce, která nemá za cíl okamžité úplné osvobození dělnické třídy, že vyvíjet jakoukoli politickou činnost znamená zároveň uznat stát, tento princip zla, a že tudíž zejména účast v jakýchkoli volbách je smrtelný zločin. Jak se z té bryndy dostali, ukazuje zmíněná madridská zpráva:
"Titíž lidé, kteří zavrhli haagskou rezoluci o politické činnosti dělnické třídy, pošlapali stanovy Sdružení a vnesli tím do Internacionály ve Španělsku rozkol, boj a zmatek, titíž lidé, kteří byli tak nestoudní, že z nás v očích dělníků udělali ctižádostivé kariéristy, kteří pod záminkou, že vedou dělnickou třídu k moci, si chtěli sami dobýt moc, titíž lidé, kteří se nazývají autonomními, anarchistickými revolucionáři atd., se při této příležitosti začali horlivě zabývat politikou, ale tou ze všeho nejhorší - buržoazní politikou. Nepracovali pro to, {496} aby získali dělnické třídě politickou moc - touto myšlenkou naopak opovrhují -, ale aby pomohli k veslu jedné části buržoazie, skládající se z dobrodruhů, ctižádostivců a kariéristů, která si říká intransigentní (nesmiřitelní) republikáni.
Už v předvečer všeobecných voleb do ústavodárného shromáždění chtěli dělníci z Barcelony, Alcoy a jiných míst vědět, jakou politikou se mají řídit, a to jak v parlamentním boji, tak v každém jiném. Kvůli tomu se konala dvě velká shromáždění, jedno v Barceloně, druhé v Alcoy; na obou se aliančníci všemi silami vzpírali tomu, aby bylo stanoveno politické hledisko, kterým by se řídila Internacionála" (notabene jejich Internacionála). "Bylo tedy usneseno, že Internacionála jako sdružení nemá vykonávat vůbec žádnou politickou činnost, avšak členové Internacionály mohou každý sám za sebe jednat, jak chtějí, a připojit se každý podle svého uvážení k té či oné politické straně - tak, jak káže jejich proslulý princip autonomie! A jaké následky mělo uplatnění takové nechutné doktríny? Že se veliké množství členů Internacionály, včetně anarchistů, účastnilo voleb - bez programu, bez praporu, bez vlastních kandidátů - a přispěli tak k tomu, že byli zvoleni téměř výhradně buržoazní republikáni. Do sněmovny se dostali jen dva nebo tři dělníci, lidé, kteří nepředstavují absolutně nic, kteří ani jedinkrát nepozvedli hlas na obranu zájmů naší třídy a kteří úplně dobromyslně hlasují pro všechny reakční návrhy předložené většinou."
To jsou důsledky bakuninovského "zdržování se politiky". V klidných dobách, kdy proletariát předem ví, že prosadí do parlamentu nanejvýš několik málo zástupců a že je zcela vyloučeno, aby dosáhl parlamentní většiny, v takových dobách se může tu a tam podařit přesvědčit dělníky, že si počínají kdovíjak revolučně, když o volbách zůstanou doma a vůbec když místo státu, v němž žijeme a který nás utlačuje, napadají stát jako takový, stát vůbec, který nikde neexistuje a který se tedy také nemůže bránit. To je totiž skvělý způsob, jak ze sebe lidé, kterým hned padá srdce do kalhot, mohou dělat revolucionáře; a že vůdcové španělských aliančníků patří právě k tomuto druhu lidí, podrobně dokazuje spis o Alianci, o němž jsme se zmínili na začátku.
Jakmile vsak samy události tlačí proletariát do popředí, je abstence očividnou nejapností a aktivní zasahování dělnické třídy nezbytnou nutností. A tak tomu bylo ve Španělsku. Amadeova abdikace zbavila radikální monarchisty[376] moci a možnosti, aby se zase brzy k moci dostali; alfonsovci[377] byli prozatím ještěnemožnější; karlisté[378] dávali, jako téměř vždycky, přednost občanské válce před volebním bojem. Všechny tyto strany se podle španělského zvyku zdržely účasti ve volbách; voleb se zúčastnili jen federalističtí {497} republikáni, rozštěpení na dvě křídla, a masa dělníků. Při mocném kouzlu, jímž tehdy ještě na španělské dělníky působilo jméno Internacionály, při výborné organizaci její španělské odbočky, jež tehdy ještě existovala alespoň v praxi, bylo jisté, že v katalánských továrních obvodech, ve Valencii, v andaluských městech atd. skvěle projde každá kandidatura navržená a podporovaná Internacionálou a že se v kortesech určitě vytvoří dost silná menšina, aby při každém hlasování byla jazýčkem na váze mezi oběma křídly republikánů. Dělníci to cítili, cítili, že teď přišel čas, aby uvedli svou tehdy ještě mocnou organizaci do pohybu. Avšak páni vůdcové z bakuninské školy hlásali tak dlouho evangelium bezpodmínečné abstence, že teď nemohli naráz obrátit; proto vynalezli ono žalostné východisko, že se Internacionála jako celek má zdržet, ale její členové jako jednotlivci mají hlasovat, jak budou chtít. Toto vyhlášení politického bankrotu mělo za následek, že dělníci, jako vždycky v takovém případě, hlasovali pro lidi, kteří si počínali nejradikálněji - pro intransigenty - a cítili se tak víceméně spoluodpovědnými za pozdější kroky lidí, které zvolili, a byli zapleteni do jejich činnosti.
II Aliančníci nemohli setrvávat ve směšné situaci, do které zabředli svou chytráckou volební politikou; znamenalo by to konec jejich dosavadního panství ve španělské Internacionále. Museli jednat alespoň naoko. Zachránit je měla - všeobecná stávka.
Všeobecná stávka je v bakuninovském programu pákou k zahájení sociální revoluce. Jednoho krásného dne všichni dělníci ve všech závodech jedné země anebo dokonce na celém světě zastaví práci a donutí tak nejdéle do čtyř týdnů majetné třídy, aby buď přilezly ke křížku, nebo aby na dělníky udeřily, takže dělníci pak budou mít právo se bránit a při té příležitosti vyvrátit celou starou společnost. Nápad to není ani zdaleka nový; na tomto koníčku, který je původně anglické rasy, rajtovali francouzští a po nich belgičtí socialisté o sto šest od roku 1848. Za rychlého a prudkého rozvoje chartismu[251] mezi anglickými dělníky, který nastal po krizi z roku 1837, se už roku 1839 hlásal "svatý měsíc", zastavení práce {498} v národním měřítku (viz Engels, "Postavení dělnické třídy", druhé vydání, str. 234[379]) a setkal se s takovým ohlasem, že se to tovární dělníci v severní Anglii pokusili v červenci 1842 uskutečnit. - Také na ženevském sjezdu aliančníků[380] z 1. září 1873 hrála všeobecná stávka velkou roli, ale všeobecně se přiznávalo, že je k tomu nutná dokonalá organizace dělnické třídy a plná pokladna. A v tom je právě háček. Jednak vlády, zejména když jsou povzbuzovány politickou abstencí, nikdy nepřipustí, aby to s dělnickou organizací a pokladnou došlo tak daleko; jednak politické události a přehmaty vládnoucích tříd povedou k osvobození dělníků mnohem dřív, než se proletariát dostane k tomu, aby si opatřil tuto ideální organizaci a tento obrovský rezervní fond. Kdyby je však měl, nepotřeboval by okliku všeobecné stávky, aby dosáhl cíle.
Ten, kdo trochu zná tajné rejdy Aliance, nebude ani v nejmenším pochybovat o tom, že návrh na použití tohoto osvědčeného prostředku vyšel ze švýcarského centra. Zkrátka a dobře, španělští vůdcové tu našli východisko, jak něco dělat a nebýt přímo "politický", a s radostí se ho chopili. Všude se hlásaly zázračné účinky všeobecné stávky, konaly se přípravy, aby se s ní začalo v Barceloně a v Alcoy.
Mezitím politické poměry stále víc spěly ke krizi. Staří federalisticko-republikánští mluvkové, Castelar a společníci, se zalekli hnutí, které jim přerostlo přes hlavu; museli postoupit moc Pí y Margallovi, který se snažil o kompromis s intransigenty. Pí byl mezi oficiálními republikány jediný socialista, jediný, kdo chápal, že se republika musí opírat o dělníky. Okamžitě také předložil program sociálních opatření, která by se dala ihned provést a která by nejen bezprostředně prospěla dělníkům, ale také by ve svých důsledcích nutila k dalším krokům, a tak alespoň uvedla sociální revoluci do chodu. Avšak bakuninovští členové Internacionály, jejichž povinností je odmítnout i to nejrevolučnější opatření, jakmile pochází od "státu", podporovali raději nejztřeštěnější podvodníky mezi intransigenty než nějakého ministra. Piovo vyjednávání s intransigenty se protahovalo; intransigenti se stávali netrpělivými a nejhorlivější z nich začali rozněcovat v Andalusii kantonální povstání. Teď museli udeřit i vůdcové Aliance, pokud nechtěli {499} zůstat ve vleku intransigentních buržoů. Byl tedy vydán povel ke všeobecné stávce.
V Barceloně byl nyní mimo jiné vylepen tento plakát:
"Dělníci! Vyhlašujeme všeobecnou stávku, abychom vyjádřili hluboký odpor, který pociťujeme, když vidíme, že vláda používá vojska k potlačování našich pracujících bratří, přitom však zanedbává válku proti karlistům" atd.
Dělníci z Barcelony, největšího továrního města ve Španělsku, které má ve svých dějinách víc barikádových bojů než kterékoli jiné město na světě, byli tedy vyzýváni, aby proti ozbrojené vládní moci nevystoupili rovněž se zbraněmi, které měli v rukou, ale - všeobecným zastavením práce, opatřením, jež se přímo dotýká jen jednotlivých buržoů, ne však jejich společného představitele, státní moci! V dobách mírové nečinnosti mohli barcelonští dělníci z úst krotkých lidí, jako je Alerini, Farga Pellicer a Viñas, slýchat silácké fráze; a když došlo na činy, když Alerini, Farga Pellicer a Viñas nejprve vydali svůj proslulý volební program, pak ustavičně konejšili a nakonec, místo aby volali do zbraně, vyhlásili všeobecnou stávku, začali jimi dělníci přímo pohrdat. I ten nejslabší intransigent projevoval stále ještě víc energie než nejsilnější aliančník. Aliance a Internacionála, kterou Aliance vodila za nos, ztratila všechen vliv, a když tito pánové vyhlásili všeobecnou stávku pod záminkou, že to ochromí vládu, dělníci se jim prostě vysmáli. Ale aspoň jedno však falešná Internacionála svou činností dokázala - zdržela Barcelonu od účasti na kantonálním povstání ; a Barcelona byla jediné město, jehož účast na hnutí mohla dělnickému živlu, který byl v hnutí všude silně zastoupen, poskytnout pevnou oporu a tím i vyhlídku, že se mu nakonec podaří celé hnutí ovládnout. Mimoto by bylo účastí Barcelony o vítězství prakticky rozhodnuto. Barcelona však nehnula ani prstem; barcelonští dělníci, kteří intransigenty prohlédli a které aliančníci napálili, zůstali nečinní a zajistili tak konečné vítězství madridské vlády. To všechno však aliančníkům Alerinimu a Broussovi (bližší o nich obsahuje zpráva o Alianci[b]) nezabránilo, aby ve svém listě "Solidarité révolutionnaire" neprohlásili :
{500} "Revoluční hnutí se šíří rychlostí blesku po celém poloostrově... v Barceloně se ještě nic nestalo, ale na veřejných místech je revoluce v permanenci!"
Byla to však revoluce aliančníků, která spočívá v bití v bubny, a právě proto se "permanentně" nehýbá z "místa".
Současně byla všeobecná stávka dána na pořad dne v Alcoy. Alcoy je nové tovární město, mající teď na 30 000 obyvatel, v němž Internacionála v bakuninovské formě zakotvila teprve před rokem a velmi rychle se tu rozšířila. Ti dělníci, kteří dosud stáli zcela mimo hnutí, vítali socialismus v jakékoli formě, stejně jako se to občas stává v zapadlých místech v Německu, kde Všeobecný německý dělnický spolek náhle získává množství okamžitých přívrženců. Proto bylo Alcoy vyvoleno za sídlo bakuninovské federální komise pro Španělsko, a právě tuto federální komisi tu uvidíme při práci.
Dne 7. července se dělnické shromáždění usnáší na všeobecné stávce a příštího dne posílá deputaci k alkaldovi (starostovi) s výzvou, aby do dvaceti čtyř hodin svolal továrníky a předložil jim požadavky dělníků. Alkalde Albors, buržoazní republikán, zdržuje dělníky, povolává z Alicante vojsko a radí továrníkům, aby neustupovali, ale zabarikádovali se ve svých domech. On sám prý bude na svém místě. Po schůzce s továrníky - citujeme tu oficiální zprávu aliančnické federální komise ze 14. července 1873[381] - Albors, který zpočátku přislíbil dělníkům neutralitu, vydává proklamaci, v níž "dělníky uráží a pomlouvá, straní továrníkům a tak ničí právo a svobodu stávkujících a provokuje je k boji". Jak mohou zbožná přání nějakého starosty ničit právo a svobodu stávkujících, to zůstává rozhodně nejasné. Ať tak či onak, dělníci vedení Aliancí dávají prostřednictvím komise městské radě na vědomí, že nehodlá-li dodržovat ve stávce slíbenou neutralitu, měla by raději odstoupit, aby se vyvarovala konfliktu. Komise byla odmítnuta, a když opouštěla radnici, vypálili policisté do lidu, který stál mírumilovně a beze zbraní na náměstí. To byl podle aliančnické zprávy počátek boje. Lid se ozbrojil a začal boj, který prý trval "dvacet hodin". Na jedné straně dělníci, kterých bylo, jak udává "Solidarité révolutionnaire", na 5000, na druhé straně 32 četníků v radnici a několik ozbrojenců ve čtyřech nebo pěti domech na {501} tržišti; tyto domy lid po dobrém pruském vzoru vypálil. Nakonec došlo četníkům střelivo a museli kapitulovat.
"Nemuselo by se oplakávat tolik neštěstí," říká komise aliančníků ve své zprávě, "kdyby alkalde Albors nebyl oklamal lid - předstíral, že se vzdává, a pak dal zbaběle zavraždit ty, kteří se spoléhali na jeho slovo a vnikli do radnice; a sám alkalde by nebyl býval zabit oprávněně rozhořčeným obyvatelstvem, kdyby na ty, kdo ho zatýkali, nebyl vypálil z největší blízkosti ze svého revolveru."
A jaké byly oběti tohoto boje?
"I když nemůžeme přesně zjistit počet mrtvých a raněných" (na straně lidu), "můžeme přece jen říci, že jich není méně než deset. Provokatéři měli přinejmenším patnáct mrtvých a raněných."
To byla první pouliční bitva, kterou svedla Aliance. Po dvacet hodin se bili, 5000 lidí, proti 32 četníkům a několika ozbrojeným buržoům, porazili je, když ti vystříleli své střelivo, a ztratili dohromady deset mužů. Jako by Aliance chtěla svým zasvěcencům vtlouci do hlavy Falstaffovo rčení, že "opatrnost je lepší stránka rekovnosti."[c]
Rozumí se, že všechny ty děsivé zprávy buržoazních listů o bezúčelně vypálených továrnách, o masově postřílených četnících, o lidech politých petrolejem a zapálených jsou pusté výmysly. Vítězní dělníci, i když je vedou aliančníci, kteří mají moto: "Všechno se musí řešit klackem", zacházejí se svými poraženými protivníky vždycky až příliš velkoryse, a ti jim proto přibásňují všechny ty hanebnosti, kterých se sami v případě vítězství nikdy neopomenou dopouštět.
Vítězství bylo tedy dosaženo.
"V Alcoy," jásá "Solidarité révolutionnaire", "se naši přátelé, v počtu 5000, stali pány situace."
A jak využili "páni" této své "situace"?
V tomto směru nás aliančnická zpráva i aliančnický list nechávají úplně na holičkách ; jsme odkázáni na běžné novinové zprávy. Z nich se dovídáme, že v Alcoy byl nyní zřízen "výbor pro obecné blaho", tj. revoluční vláda. Aliančníci se sice na svém sjezdu v Saint-Imier ve Švýcarsku 15. září 1872[211] usnesli, že "každá organizace {502} politické, takzvané prozatímní nebo revoluční moci může být jedině novým podvodem a byla by pro proletariát stejně nebezpečná jako všechny nynější vlády". Členové španělské federální komise se sídlem v Alcoy také udělali všechno možné, aby sjezd španělské Internacionály vzal toto usnesení za své. Přes to všechno vidíme, že Severino Albarracin, člen federální komise, a podle některých zpráv i Francisco Tomáš, její tajemník, byli členy této prozatímní a revoluční vládní moci, alcoyského výboru pro obecné blaho.
A co udělal tento výbor pro obecné blaho? Jaká opatření učinil, aby prosadil "okamžité úplné osvobození dělníků"? Zakázal všem mužům opustit město, zatímco ženám to bylo i nadále dovoleno, pokud ovšem - měly pasy! Odpůrci autority zavádějí znovu pasy! Konec konců tedy absolutní bezradnost, nečinnost a bezmocnost.
Mezitím dorazil generál Velarde s vojskem z Alicante. Vláda měla všechny důvody, aby místní povstání v provinciích ve vší tichosti vyřídila. A "páni situace" v Alcoy měli všechny důvody, aby se dostali ze situace, v níž si nevěděli rady. Poslanec Cervera, který dělal prostředníka, měl tedy lehkou úlohu. Výbor pro obecné blaho se poděkoval, vojsko vtáhlo 12. července bez odporu do města a jediné, co dostal výbor pro obecné blaho přislíbeno na oplátku, byla - všeobecná amnestie. Aliančničtí "páni situace" se zase jednou šťastně dostali z nemilé situace. A tím alcoyské dobrodružství skončilo.
V Sanlúcaru de Barrameda u Cádizu, sděluje aliančnická zpráva,
"alkalde uzavírá místnost Internacionály a vyvolává svými hrozbami a neustálými útoky na osobní práva občanů hněv dělníků. Zvolená komise reklamuje u ministra uznám práva a znovuotevření svévolně uzavřené místnosti. Pan Pí to v zásadě schvaluje... ve skutečnosti to však odpírá; dělníci shledávají, že vláda chce jejich sdružení soustavně dávat do klatby; sesazují místní úřady a jmenují na jejich místo jiné, které místnost Sdružení znovu otevírají."
"V Sanlúcaru... ovládá lid situaci!" triumfuje "Solidarité révolutionnaire". Aliančníci, kteří také zde, zcela proti svým anarchistickým zásadám, vytvořili revoluční vládu, nevěděli, co si mají se svým panstvím počít. Ztráceli čas prázdnými debatami a papírovými usneseními, a když pak generál Pavía dobyl Sevillu a Cádiz, {503} poslal 5. srpna několik rot Soriovy brigády na Sanlúcar, kde - nenarazil vůbec na odpor.
To jsou hrdinské činy Aliance, tam, kde neměla žádnou konkurenci.
III Bezprostředně po pouličním boji v Alcoy povstali intransigenti v Andalusii. To byl ještě u kormidla Pí y Margall a ustavičně vyjednával s vůdci této strany ve snaze vytvořit z nich ministerský kabinet: proč tedy začínat útok, dokud ještě vyjednávání neztroskotalo? Příčina této uspěchanosti se nikdy docela nevyjasnila; jisté však je, že pánům intransigentům šlo především o co nejrychlejší praktické ustavení federativní republiky, aby se dostali k moci a k mnoha vládním místům, která by se zřizovala v jednotlivých kantonech. Kortesy v Madridu příliš dlouho otálely s rozbitím Španělska; nezbylo tedy, než aby oni sami přiložili ruku k dílu a všude vyhlásili svrchované kantony. Dosavadní chování (bakuninské) Internacionály, která se od voleb důkladně zapletla do intransigentských sporů, umožňovalo počítat s její součinností; vždyť se její příslušníci právě násilím zmocnili Alcoy a byli tedy v otevřeném boji s vládou! A k tomu ještě bakuninovci po léta hlásali, že každá revoluční akce vedená shora dolů je zhoubná, že se všechno musí organizovat a prosazovat zdola nahoru. A teď se naskytla příležitost prosadit zdola nahoru proslulý princip autonomie, přinejmenším pro jednotlivá města! Jinak tomu ani být nemohlo: bakuninští dělníci sedli na vějičku a tahali za intransigenty kaštany z ohně, aby je pak tito jejich spojenci, jako vždycky, odměnili kopanci a kulkami.
Jaké vlastně bylo postavení členů bakuninské Internacionály v celém tomto hnutí? Pomohli mu dát charakter federalistické roztříštěnosti, uskutečnili, pokud to bylo možné, svůj ideál anarchie. Titíž bakuninovci, kteří v Córdobě před několika málo měsíci prohlásili zřizování revolučních vlád za zradu a klamání dělníků, seděli teď ve všech revolučních městských vládách Andalusie - ale všude byli v menšině, takže si intransigenti mohli dělat, {504} co chtěli. Zatímco intransigenti si podrželi politické a vojenské vedení, byli dělníci odbýváni pompézními frázemi nebo nejnehoráznějšími a nejnesmyslnějšími usneseními o takzvaných sociálních reformách, která ke všemu existovala jen na papíře. Jakmile bakuninovští vůdci požadovali opravdové ústupky, byli příkře odmítnuti. V odpovědích dopisovatelům anglických novin se intransigentští vůdcové hnutí zaměřili hlavně na to, aby popřeli jakékoli spojení s těmito takzvanými členy Internacionály, odmítli za ně jakoukoli odpovědnost a prohlásili, že jejich předáky právě tak jako všechny uprchlíky Pařížské komuny drží pod nejpřísnějším policejním dohledem. Konečně, jak uvidíme, v Seville stříleli intransigenti za boje proti vládním vojskům také na své bakuninovské spojence.[d]
Tak se stalo, že během několika dnů byla celá Andalusie v rukou ozbrojených intransigentů. Sevilla, Malaga, Granada, Cádiz atd. jim padly do rukou téměř bez odporu. Každé město se prohlásilo za svrchovaný kanton a ustavilo revoluční vládní výbor (juntu). Následovaly Murcia, Cartagena, Valencia. V Salamance byl proveden podobný pokus, ale pokojnějšího rázu. V moci povstalců byla tedy většina velkých španělských měst, kromě hlavního města Madridu, čistě luxusního města, které téměř nikdy nezasahuje rozhodným způsobem, a kromě Barcelony. Kdyby byla udeřila Barcelona, byl by konečný úspěch téměř jistý a dělnický element v hnutí by měl mimoto zajištěnu mocnou oporu. Viděli jsme však, že intransigenti v Barceloně byli téměř bezmocní, kdežto příslušníci bakuninské Internacionály, která tam měla tehdy ještě veliký vliv, si vzali všeobecnou stávku za záminku k chlácholeni. Barcelona tedy tentokrát nebyla na svém místě.
Přesto by toto povstání, i když bylo zahájeno bezhlavě, mělo stále ještě velké vyhlídky na úspěch, kdyby bylo vedeno alespoň trochu rozumně, třeba i jen po způsobu španělských vojenských revolt, kdy se zvedne posádka jednoho města, táhne k dalšímu městu, strhne s sebou předem zpracovanou posádku tohoto města a lavinovitě narůstajíc proniká k hlavnímu městu, až konečně o vítězství rozhodne ěťastná srážka anebo to, že k nim přejdou {505} jednotky poslané proti nim. Tato metoda byla tentokrát mimořádně dobře použitelná. Povstalci byli všude už delší dobu organizováni v dobrovolnických praporech, jejichž kázeň byla sice ubohá, ale rozhodně ne ubožejší než kázeň zbytků staré španělské armády, která se z větší části rozpadla. Jedinými spolehlivými vládními jednotkami byli četníci (guardias civiles), a ti byli rozptýleni po celé zemi. Především šlo o to zabránit četníkům, aby se soustředili ; a to bylo možné jen tak, že by povstalci postupovali útočně a odvážili se do otevřeného pole; příliš velké nebezpečí z toho nehrozilo, protože vláda mohla postavit proti dobrovolníkům jen stejně neukázněné jednotky, jako byli oni sami. A mělo-li se zvítězit, nebylo jiné cesty.
Ale kdepak. Federalismus intransigentů a jejich bakuninovského přívěsku spočíval právě v tom, že každé město jednalo na vlastní pěst, neprohlásilo za hlavní věc součinnost s jinými městy, nýbrž oddělení se od nich, a tím vyloučilo jakoukoli možnost všeobecného útoku. Co bylo v německé selské válce a v německých povstáních z května 1849 nevyhnutelným zlem - roztříštěnost a izolovanost revolučních sil, která umožnila, aby tytéž vládní jednotky porážely jedno povstání po druhém[382] - to bylo tady proklamováno jako princip nejvyšší revoluční moudrosti. Takové potkalo Bakunina zadostiučinění. Prohlásil už v září 1870 ("Lettres à un Français"[383]), že jediným prostředkem, jak vyhnat revolučním bojem Prusy z Francie, je odstranit jakékoli centralizované vedení a ponechat každé město, každou ves, každou obec, aby vedly válku na vlastní pěst. Když se tak proti jednotně vedenému pruskému vojsku postaví rozpoutané revoluční vášně, bude prý vítězství jisté. Oproti celkovému rozumu francouzského lidu, ponechanému konečně zase sobě samému, by se musel přirozeně jednotlivý rozum Moltkův ztratit. Francouzi tomu tehdy nechtěli rozumět; zato ve Španělsku, jak jsme viděli a ještě uvidíme, slavil Bakunin skvělý triumf.
Mezitím toto ničím neodůvodněné a ukvapené povstání znemožnilo Pí y Margallovi, aby dál vyjednával s intransigenty. Musel odstoupit; místo něho přišli ke kormidlu čistí republikáni Castelarova typu - nepokrytí buržoové, kteří si vytyčili jako první cíl zlikvidovat dělnické hnutí, jehož dříve využívali, ale teď jim už {506} překáželo. Soustředili jednu divizi pod velením generála Pavíi proti Andalusii a druhou, které velel Campos, proti Valencii a Cartageně. Jádro tvořili četníci, shromáždění z celého Španělska, vesměs staří vojáci, jejichž kázeň nebyla ještě otřesena. Stejně jako při útocích versailleské armády na Paříž měli být četníci i tady pevnou oporou demoralizovaného řadového vojska a tvořit všude čelo útočných kolon; tento úkol také v obou případech podle svých sil splnili. Kromě četníků dostaly divize také několik všelijak slepených řadových pluků, takže každá z nich měla přibližně 3000 mužů. To bylo všechno, co byla vláda s to postavit proti povstalcům.
Generál Pavía vyrazil kolem 20. července. 24. července byla obsazena Córdoba oddílem četníků a řadového vojska, kterému velel Ripoll. 29. července zaútočil Pavía na zabarikádovanou Sevillu, která 30. nebo 31. - z telegramů nelze často tato data přesně zjistit - padla do jeho rukou. Nechal tu létací kolonu, která měla za úkol podrobit okolí, a táhl na Cádiz, jehož obránci hájili jen přístup k městu, a to ještě slabě, a pak se 4. srpna nechali bez odporu odzbrojit. V následujících dnech Pavía odzbrojil, rovněž bez odporu, Sanlúcar de Barrameda, San Roque, Tarifu, Algeciras a mnoho dalších malých měst, která se vesměs předtím ustavila jako svrchované kantony. Současně poslal kolony na Malagu, která bez odporu kapitulovala 3. srpna, a na Granadu, která učinila totéž 8. srpna, takže 10. srpna, ani ne po 14 dnech a téměř bez boje, byla pokořena celá Andalusie.
26. července zahájil Martínez Campos útok na Valencii. Zde povstání zahájili dělníci. Při rozštěpení španělské Internacionály si udrželi ve Valencii skuteční členové Internacionály většinu; nová španělská federální rada přesídlila do tohoto města. Brzy po vyhlášení republiky, když byly na obzoru revoluční boje, nabídli bakuninovští dělníci z Valencie - kteří nedůvěřovali chlácholení barcelonských vůdců, zahalenému do ultrarevolučních frází - skutečným členům Internacionály společný postup ve všech místních hnutích. Když vypuklo kantonální hnutí, ihned společně udeřili, využivše intransigentů, a zahnali vojsko. Jaké bylo složení valencijské junty, není známo; ze zpráv dopisovatelů anglických novin však vyplývá, že v ní právě tak jako mezi valencijskými dobrovolníky měli {507} rozhodnou převahu dělníci. Titíž dopisovatelé mluvili o valencijských povstalcích s respektem, jaký ani zdaleka nevěnují jiným převážně intransigentním povstalcům; vychvalovali jejich vojenskou kázeň, pořádek panující ve městě a prorokovali tu dlouhý odpor a tvrdý boj. Nezmýlili se. Valencie, která je otevřeným městem, se udržela proti útokům Camposovy divize od 26. července až do 8. srpna, tedy déle než celá Andalusie dohromady.
V provincii Murcia bylo stejnojmenné hlavní město obsazeno bez odporu; po pádu Valencie táhl Campos na Cartagenu, jednu z nejsilnějších Španělských pevností, chráněnou z pevniny souvislým valem a předsunutými pevnůstkami na dominujících výšinách. 3000 vojáků vládního vojska, které nemělo žádná obléhací děla, byly ovšem se svými lehkými polními kanóny proti těžkému dělostřelectvu v pevnůstkách bezmocné a musely se omezit na obklíčení pevnosti z pevniny; to však nemělo valný význam, dokud Cartagenští ovládali moře svou válečnou flotilou, kterou ukořistili v přístavu. Povstalci, kteří se v době, kdy se bojovalo ve Valencii a v Andalusii, starali jen sami o sebe, začali myslet na okolní svět teprve tehdy, když už byla ostatní povstání potlačena a jim samým docházely peníze a potraviny. Teprve potom se pokusili vyrazit na Madrid, který je vzdálen nejméně 60 německých mil, víc než dvakrát dále než např. Valencie a Granada! Expedice žalostně skončila nedaleko Cartageny a obklíčení udělalo škrt přes všechny další výpady na pevnině; vrhli se tedy na výpady s flotilou. A jaké výpady! O tom, že by cartagenské válečné lodě znovu vzbouřily sotva porobená přímořská města, nemohlo být ani řeči. Flotila svrchovaného kantonu Cartageny se tedy omezila na to, že hrozila bombardováním ostatním - podle cartagenské teorie rovněž svrchovaným - přímořským městům od Valencie po Malagu, a jestliže tato města nedodala až na palubu požadované potraviny a válečnou kontribuci v tvrdé měně, opravdu je bombardovala. Dokud byla tato města jako svrchované kantony ve zbrani proti vládě, platila v Cartageně zásada: každý pro sebe. Jakmile byla poražena, měla platit zásada: všichni pro Cartagenu! Tak chápali cartagenští intransigenti a jejich bakuninovští přisluhovači federalismus svrchovaných kantonů.
{508} Aby posílila řady bojovníků za svobodu, propustila cartagenská vláda asi 1800 těžkých trestanců, vězněných v městském žaláři - nejhorší lupiče a vrahy z celého Španělska. Že jí toto revoluční opatření našeptali bakuninovci, o tom není po odhaleních obsažených ve zprávě o Alianci[e] už nejmenší pochyby. Tam je dokázáno, jak Bakunin horuje pro "rozpoutání všech zlých vášní" a prohlašuje ruského zbojníka za vzor všech opravdových revolucionářů. Co je Rusovi právo, je Španělovi zdrávo. Když tedy cartagenská vláda rozpoutala "zlé vášně" 1800 hrdlořezů, které propustila z chládku, a dovršila tak demoralizaci svého vojska, jednala plně v Bakuninově duchu. A když španělská vláda nerozstřílela svá vlastní opevnění, nýbrž očekávala, že pád Cartageny přivodí vnitřní rozvrat mezi jejími obránci, sledovala docela správnou politiku.
IV Poslechněme si, co říká o celém tomto hnutí zpráva Nové madridské federace:
"Ve Valencii se měl druhou srpnovou neděli konat sjezd, který měl mimo jiné také rozhodnout, jaké stanovisko zaujme španělská federace Internacionály k důležitým politickým událostem, jež se ve Španělsku odehrály od 11. února, tj. ode dne vyhlášení republiky. Avšak nesmyslné" (descabellada - doslova: roztrhané) "kantonální povstání, které tak žalostně zkrachovalo a na němž se téměř ve všech povstaleckých provinciích horlivě podíleli členové Internacionály, nejenže ochromilo činnost federální rady tím, že rozptýlilo většinu jejích členů, ale také téměř úplně dezorganizovalo místní federace, a co je nejhorší, uvalilo na jejich členy všechnu nenávist a všechno pronásledování, které přináší vzápětí každé hanebně zahájené a zkrachované lidové povstání...
Když propuklo kantonální povstání, když se ustavily junty, tj. kantonální vlády, tu si ti lidé" (bakuninovci), "kteří tak halasně křičeli proti politické moci a obviňovali nás z autoritářství, pospíšili vstoupit do těchto vlád. Ve významných městech, jako v Seville, Cádizu, Sanlúcaru de Barrameda, Granadě a Valencii, zasedali mnozí z členů Internacionály, kteří si říkali antiautoritáři, v kantonálních juntách, a neměli přitom jiný program než autonomii provincie nebo kantonu. To je úředně potvrzeno proklamacemi a jinými dokumenty, které uveřejnily tyto junty a pod nimiž figurují známá jména členů Internacionály tohoto druhu.
{509} Tak křiklavý rozpor mezi teorií a praxí, mezi propagandou a činem by byl mnoho neznamenal, kdyby z toho byla mohla vzejít nějaká výhoda pro naše Sdružení nebo nějaký pokrok v organizaci našich sil, kdybychom se tím mohli o něco přiblížit dosažení našeho hlavního cíle - osvobození dělnické třídy. Ale stal se pravý opak, a jinak tomu ani být nemohlo. Chyběla základní podmínka - aktivní součinnost španělského proletariátu, které by bylo tak snadné dosáhnout, kdyby se jednalo jménem Internacionály. Chyběla dohoda mezi místními federacemi; hnutí bylo ponecháno individuální nebo místní iniciativě a zůstávalo bez jakéhokoli vedení (kromě toho, které mu snad mohla vnutit tajemná Aliance, a tato Aliance k naší hanbě stále ještě ovládá Internacionálu ve Španělsku), bez jakéhokoli programu kromě programu našich přirozených nepřátel, buržoazních republikánů. A tak kantonální hnutí podlehlo tím nejpotupnějším způsobem, téměř bez odporu; při svém zániku strhlo však s sebou prestiž a organizaci Internacionály ve Španělsku. Není jediného výstřelku, jediného zločinu, jediné násilnosti, které by dnes republikáni neházeli na hlavu členům Internacionály. V Seville se dokonce stalo, jak jsme byli ujištěni, že za boje stříleli intransigenti na své spojence, členy" (bakuninovské) "Internacionály. Reakce obratně využívá našich hloupostí, štve republikány, aby nás pronásledovali, a pomlouvá nás před lhostejnou masou; zdá se, že dosáhne toho, co nedokázala za časů Sagastových: zhanobit jméno Internacionály v masách španělských dělníků.
V Barceloně se řada dělnických sekcí odtrhla od Internacionály s rázným protestem proti lidem z časopisu ,La Federación' " (hlavní orgán bakuninovců) "a proti jejich nevysvětlitelnému jednání. V Jerezu, v Puerto de Santa Maria a v jiných místech se federace usnesly, že se rozpustí. V Loji (provincie Granada) vyhnalo obyvatelstvo několik členů Internacionály, kteří tam bydleli. V Madridu, kde je ještě nejvíc svobody, neprojevuje stará" (bakuninská) "federace ani nejmenší známky života a naše federace je nucena zůstávat v nečinnosti a mlčet, aby na ni nebyly uvaleny cizí hříchy. V městech na severu nám den ze dne rozhořčenější karlistická válka znemožňuje jakoukoli činnost. A konečně ve Valencii, kde vláda po patnáctidenním boji zvítězila, se členové Internacionály, kteří neuprchli, musejí skrývat a federální rada se úplně rozpadla."
Potud madridská zpráva. Jak vidno, plně se shoduje s hořejším vylíčením této historie.
Jaký je tedy závěr celého našeho zkoumání?
1. Jakmile se bakuninovci octli tváří v tvář vážné revoluční situaci, byli nuceni hodit přes palubu celý svůj dosavadní program. Nejdřív obětovali učení o povinnosti neúčastnit se politiky a zejména neúčastnit se voleb. Potom přišla na řadu anarchie, zrušení státu; nejenže stát nezrušili, ale pokusili se naopak zřídit množství nových, malých státečků. Pak nechali padnout základní {510} poučku, že dělníci se nesmějí zúčastnit žádné revoluce, která nemá za cíl okamžité úplné osvobození proletariátu, a zúčastnili se hnutí, které nijak nezakrývalo svůj čistě buržoazní charakter. Konečně dali políček sotva vyhlášenému článku své víry, že zřízení revoluční vlády je jen nový podvod a nová zrada na dělnické třídě, a figurovali docela spokojeně ve vládních výborech jednotlivých měst, a to skoro všude jako bezmocná menšina, kterou buržoazie přehlasovávala a politicky využívala.
2. Tyto zásady, které až dosud hlásali, zapřeli bakuninovci tím nejzbabělejŠím, nejprolhanějším způsobem a pod tlakem špatného svědomí, takže pak ani oni sami, ani jimi vedené masy nevstupovali do hnutí s nějakým programem a vůbec nevěděli, co chtějí. Jaký byl přirozený následek? Že bakuninovci bud každé hnutí zmařili, jako v Barceloně; nebo že byli vehnáni do izolovaných, nepromyšlených a hloupých povstání, jako v Alcoy a Sanlúcaru de Barrameda; anebo že vedení povstání připadlo intransigentské buržoazii, jak tomu bylo v naprosté většině povstání. Jakmile došlo na činy, realizoval se ultrarevoluční pokřik bakuninovců buď v chlácholení, nebo v předem beznadějných povstáních, nebo konečně v připojení se k buržoazní straně, která dělníky nejhanebnějším způsobem politicky využívala a navíc je častovala kopanci.
3. Z takzvaných[f] principů anarchie, svobodné federace nezávislých skupin atd. zůstává jen nesmírné a nesmyslné roztříštění revolučních bojových prostředků, které vládě umožnilo, aby si s hrstkou vojáků podrobila téměř bez odporu jedno město po druhém.
4. Celá historie skončila nejen tím, že dobře organizovaná a početná španělská Internacionála - nepravá i pravá - byla při pádu intransigentů stržena s sebou a dnes se fakticky rozpadla, ale také tím, že se na ni svádí bezpočet vybájených výstřelků, bez nichž si šosáci všech zemí ani nedovedou dělnické povstání představit, a dále tím, že mezinárodní reorganizace španělského proletariátu je tím snad na léta znemožněna.
{511} 5 Zkrátka, bakuninovci ve Španělsku nám poskytli nepřekonatelný vzor toho, jak se revoluce nesmi dělat.
Napsal B. Engels v září až říjnu 1873
Otiltěno v "Der Volksstaat",
čís. 105, 106 a 107
z 31. října, 2. a 5. listopadu 1873
Vydáno jako brožura v Lipsku roku 1874
Přetištěno v knize: B. Engels,
"Internationales aus dem
,Volksstaat' (1871-75)", Berlín 1894Podle textu
v "Internationales aus
dem 'Volksstaat' "
Přeloženo z něměiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a "L'Alliance de la Démocratie Socialiste", Londýn 1873. Německy: "Ein Komplott gegen die Internationale" (knihkupectví "Vorwärtsu"). (Engelsova poznámka k vydání z roku 1894.)
Zmíněnou práci viz tento svazek, str. {359-489}. (Pozn. red.)
b Viz tento svazek, str. {359-489} (Pozn. red.)
c Shakespeare, "Král Jindřich IV.", I. díl, 5. jednání, 4. scéna. (Pozn. red.)
d Ve "Volksstaatu" (čís. 106 z 2. listopadu 1873) jsou následující tři odstavce zařazeny na konec III. oddílu. (Pozn. red.)
e Viz tento svazek, str. {359-489}, zvláště str. {456}, {482 a 483}. (Pozn. red.)
f Ve "Volksstaatu" je místo "takzvaných" "velikých". (Pozn. red.)
374 Článek "Bakuninovci při práci", otištěný ve "Volksstaatu", čís. 105, 106 a 107 z 31. října a 2. a 5. listopadu 1873, napsal Engels bezprostředně po událostech, k nimž došlo ve Španělsku v létě 1873 a jimiž vyvrcholila španělská buržoazní revoluce z let 1868 - 1874. Faktické údaje čerpal Engels z denního tisku a z různých dokumentů španělských sekcí Internacionály, především ze zprávy, kterou předložila Nová madridská federace (viz poznámku [154]) řádnému kongresu Internacionály v Ženevě 8.-13. září 1873 (viz poznámku [486]).
Brzy vyšel Engelsův článek také samostatně jako separát "Die Bakunisten an der Arbeit. Denkschrift über den letzten Aufstand in Spanien" ["Bakuninovci při práci. Pamětní spis o nedávném povstání ve Španělsku"], Lipsko 1874. V roce 1894 byl zahrnut do sborníku statí "Internationales aus dem ,Volksstaat' (1871-75)", který vydalo nakladatelství "Vorwärts" v Berlíně. V tomto vydání provedl Engels v článku některé redakční úpravy a připojil k němu stručnou "Úvodní poznámku".
375 V původním textu ve "Volksstaatu" je místo poznámky pod čarou tento odkaz v závorce: viz článek "Cagliostro Bakunin" ve "Volksstaatu", čís. 87 a následující.
Pod názvem "Cagliostro Bakunin" byla ve "Volksstaatu", čís. 87, 88, 89 a 90 z 19., 21., 24. a 26. září 1873, otiskována série článků, které napsal Engels a v nichž stručně vyložil obsah práce "Aliance socialistické demokracie a Mezinárodní dělnické sdružení".
376 Jsou míněni konstituční monarchisté, kteří podporovali chráněnce evropských mocností krále Amadea při jeho vstupu na trůn.
377 Alfonsovci - skupina spjatá s reakčními kruhy velkých španělských pozemkových vlastníků, duchovenstva a horních vrstev buržoazie; podporovala nápadníka španělského trůnu z dynastie Bourbonů, který byl v roce 1874 prohlášen králem jako Alfons XII.
378 Karlisté - reakční, klerikálně absolutistická klika ve Španělsku, která v první polovině 19. století podporovala uchazeče o španělský trůn dona Carlose, bratra Ferdinanda VII. Karlisté se opírali o vojenské kruhy a katolické duchovenstvo a také byli podporováni zaostalým rolnictvem v některých oblastech. V letech 1833-1840 rozpoutali karlisté občanskou válku, která se fakticky změnila v boj mezi feudálně katolickými a buržoazně liberálními živly. Po smrti dona Carlose roku 1855 podporovali karlisté kandidaturu jeho vnuka, dona Carlose mladšího. Za politické krize roku 1872, kdy se zostřil třídní boj, se činnost karlistů zaktivizovala a vedla k nové občanské válce, která skončila až roku 1876.
379 Viz Marx-Engels, Spisy 2, str. {449}.
Ve "Volksstaatu" je tento odkaz na první vydání: (viz Engels, "Postavení dělnické třídy", str. 279). Když Engels připravoval nové vydání článku "Bakuninovci při práci", nahradil roku 1894 na tomto místě odkaz na první vydání své knihy "Postavení dělnické třídy v Anglii" odkazem na druhé německé vydání z roku 1892.
380 Je míněn sjezd anarchistů, který se konal od 1. do 6. září 1873 v Ženevě.
381 Zpráva federální komise, která stála po sjezdu v Córdobě (viz poznámku [210]) v čele anarchistických organizací ve Španělsku, byla uveřejněna v "L'Internationale" z 24. srpna 1873.
382 Viz o tom Engelsovy práce "Německá selská válka" a "Německá kampaň za říšskou ústavu" (Marx-Engels, Spisy 7).
383 Dva měsíce nato označuje orgán téhož výboru, "Solidarité" z 9. července, obě tato individua za zloděje. Podali opravdový důkaz anarchistického revolucionářství, neboť okradli družstvo krejčích v La Chaux-de-Fonds. (Poznámka autorů.)