Karel Marx
Skandál
Londýn se v této chvíli zabývá jedním z oněch příznačných skandálů, které se mohou vyskytnout pouze v zemi, kde starobylá aristokratická tradice vrůstá do nejmodernější měšťácké společnosti. Corpus delicti[a] je Modrá kniha parlamentního výboru, obsahující zprávu o regulaci Temže a o projektované ulici, která má podél jejího břehu, ve středu města, spojovat Westminsterský most s Blackfriarským.[320] Velmi nákladný projekt zabíjí několik much jednou ranou — zkrášlení Londýna, pročištění Temže, vytvoření lepších zdravotních podmínek, zřízení nádherné promenády a konečně nové komunikační cesty, která zbaví Strand, Fleet Street a ostatní ulice souběžné s Temží denně nebezpečnější záplavy vozů atd; tato záplava nám skoro připomíná Juvenálovu satiru, v níž Říman před vycházkou pořizuje poslední vůli, protože mu se vší pravděpodobností hrozí nebezpečí, že bude přejet nebo poražen.[b] A v této části temžského břehu, kterou očekává taková změna, jsou na severním břehu, východně od Westminsterského mostu a na konci Whitehallu, městská sídla několika příslušníků vysoké aristokracie, s paláci a zahradami, které sahají až k Temži. Tito pánové přirozeně vcelku projekt vítají, protože by na státní útraty zkrášlil okolí jejich "mansions"[c] a zvýšil jejich cenu. Jen jediná věc jim činí obtíže.
Projektovaná stavba se má přerušit v místech, kde by veřejná ulice vedla přímo podél jejich pozemků a přiváděla je tak do styku s "misera contribuens plebs"[d]. Olympská odloučenost "fruges consumere nati"[e] se nemá zkalit ani pohledem na všední život, ani jeho hlukem nebo dechem. V čele těchto vznešených sybaritů stojí vévoda Buccleuch, který jako nejmocnější a nejbohatší šel ve svých "skromných" požadavcích nejdále. A hle, parlamentní výbor se vyjadřuje ve prospěch vévody Buccleucha! Nové stavby mají být přerušeny tam, kde by překážely vévodovi Buccleuchovi. V tomto výboru Dolní sněmovny je lord Robert Montagu, vévodův příbuzný, a sir John Shelley, poslanec za londýnskou čtvrt Westminster. Ten se už teď může obhlížct po železném brnění na ochranu před Armstrongovými bombami — shnilými jablky a zkaženými páchnoucími vejci, které mu už dnes slibují pro příští volby.
O samotné zprávě výboru říkají "Times":
"Tato Modrá kniha je bludiště. Obsahuje 8 řádek zprávy. Zbytek je chaos většinou bezcenných a zaujatých svědeckých a odborných výpovědi. Je bez indexu, bez rozboru, bez důkazů. Prodíráme se nekonečnou záplavou babského žvanění, aniž bychom narazili na fakta, která bychom mohli přezkoumat, nebo na soudy, kterým bychom mohli důvěřovat. Domníváme-li se, že jsme konečně narazili na skutečnou odbornou výpověď, zakročuje náhle výbor a odmítá vyslechnout jakoukoli výpověď, která by neodpovídala přání vévody Buccleucha. Kniha je rozvleklé a těžkopádné "suppressio veri"[f]. Byla zkompilována vyloženě proto, aby v parlamentě znemožnila jakoukoli odbornou debatu. Z tohoto důvodu nebylo také ani povoleno vydat plány, ty mají být zveřejněny až post festum[g] — pravděpodobně až po debatě."
Vlivem tohoto skandálu kladli Londýňané dvě otázky. Za prvé, kdo je tento vévoda Buccleuch, tento mocný muž, jehož soukromé vrtochy se stavějí proti zájmům tří miliónů lidí? Kdo je tento obr, který sám vyzývá celý Londýn k souboji? Jméno tohoto muže nám neutkvělo v paměti ze žádné parlamentní seče. Zasedá v Horní sněmovně, ale na její práci se podílí asi tolik jako eunuch na rozkoších serailu. Odpovědi, které dával před výborem, ukazují na zcela abnormální nedostatek fosforu v mozkové hmotě. Kdo tedy je "that man Buccleuch"[h], jak neobřadně říká londýnský cockney[i]? Odpověď: Potomek levobočků, kterými oblažil svět "merry monarch" (veselý vladař) Karel II. se svou nejnestoudnější a nejproslulejší milostnicí Lucy Parsonsovou. To je "that man Buccleuch"! Druhá otázka, kterou si Londýňané položili: Jak přišel tento vévoda Buccleuch ke svému panskému sídlu na Temži? Londýňané si totiž vzpomínají, že pozemek tohoto sídla je majetek koruny a že jej ještě před osmi lety spravovalo královské ministerstvo zemědělství a lesů.
Odpověď na tuto druhou otázku nedala na sebe dlouho čekat. Tisk si v takových záležitostech nebere ubrousek. Nejen pro charakteristiku záležitosti samé, ale i pro způsob, jakým anglický tisk pojednává o tak choulostivých otázkách, cituji z "Reynold's Newspaper" z minulé soboty doslovně:
""Privilegium vévody Buccleucha mařit zkrášlení Londýna není starší než sedm nebo osm let. V roce 1854 se stal vévoda nájemcem Montague House u Whitehallu pomocí machinace, která by byla chudáka pravděpodobně přivedla na lavici zločinců v Old Bailley[161]. Pan vévoda má však roční příjem 300 000 liber št. a nadto zásluhu, že je potomkem Lucy Parsonsové, nestoudné milostnice veselého vladaře. Montague House byl majetek koruny a v roce 1854 se dobře vědělo, že místa, na kterém stojí, bude třeba pro veřejné stavby. Proto tehdejší kancléř pokladu pan Disraeli odmítal podepsat nájemní smlouvu sepsanou pro vévodu. Přesto však byla d'une mani?re ou d'une autre[j] podepsána. Pan Disraeli se rozhořčil a obvinil v Dolní sněmovně svého nástupce Gladstona, že obětuje veřejný zájem soukromému zájmu vévody. Pan Gladstone odpověděl svým obvyklým úlisně ironickým způsobem, že podepisovat onu smlouvu nebylo správné. Ale zdá se prý, že přece jen existovaly důvody pro tento krok. Bylo zahájeno parlamentní vyšetřování a — jaká hrůza! — vyšlo najevo, že smlouvu nepodepsal nikdo jiný než pan Disraeli sám.
"A zde tedy máme zmíněnou machinaci vznešeného potomka Lucy Parsonsové, machinaci, která zavání zločineckou bandou z Old Bailley! Pan Disraeli prohlásil, že absolutně nic neví o svém podpisu na smlouvě. Připouštěl však, že podpis je pravý. O pravdomluvnosti pana Disraeliho nikdo nepochybuje. Kde je tedy řešení hádanky? Vznešený potomek Lucy Parsonsové použil nějakého prostředníka nebo přítele, aby do spousty spisů připravených k běžnému podpisu propašoval nájemní smlouvu týkající se Montague House. Tak podepsal pan Disraeli spis, aniž jeho obsah vůbec znal! A tak získal potomek Lucy Parsonsové moc stavět své soukromé vrtochy proti obecnému blahu tří miliónů Londýňanů. Parlamentní výbor servilně slouží jeho aroganci. Kdyby tu místo vymámeného sídla jediného Buccleucha stálo v cestě 1000 dělnických bytů, byly by ihned nemilosrdně strženy a jejich majitelé bez haléře náhrady vyhozeni na dlažbu."
Napsal K. Marx začátkem července 1862
Otištěno v "Die Presse",
čís. 189 z 11. července 1862Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — doličný předmět. (Pozn. red.)
b — Juvenál, "Satiry", satira III. (Pozn. red.)
c — panských sídel. (Pozn. red.)
d — chudými poplatníky. (Pozn. red.)
e — zrozených jen k jídlu. (Horác, "Listy".) (Pozn. red.)
f — potlačení pravdy. (Pozn. red.)
g — dodatečně, až bude po všem. (Pozn. red.)
h — tento Buccleuch. (Pozn. red.)
i — Posměšná přezdívka Londýňanů. (Pozn. red.)
j — tak nebo onak. (Pozn. red.)
320 Je míněna "Correspondence relating to the Works under the Thames Embankment Bill, and to plans for facilitating the passage and traffic or opening better communication between Whitehall and Bridge Street" ("Korespondence o pracích spadajících pod zákon o regulaci Temže a plánech na usnadnění cesty a dopravy nebo zlepšení komunikačního spojení mezi Whitehallem a Bridge Street"), Londýn 1862.