Karel Marx
Z Číny
Nedlouho předtím než začaly klepat stolky, začalo v Číně, této živé zkamenělině, revoluční vření[316] Sám o sobě nebyl tento jev nijak mimořádný, neboť východní říše se stále vyznačují nehybností sociální základny, neustálým střídáním osob a kmenů, které se zmocňují politické nadstavby. Čínu ovládá cizí dynastie.[317] Proč by po 300 letech nemělo vzniknout hnutí usilující o svržení této dynastie? Hnutí mělo od počátku náboženské zabarvení, to je však společná vlastnost všech hnutí na Východě. Bezprostřední příčiny, pro které hnutí vzniklo, byly jasné: evropské vměšování, opiové války[318], následkem toho otřes nynější vlády, odliv stříbra do ciziny, porušení ekonomické rovnováhy dovozem cizího zboží atd. Zdálo se mi paradoxní, že opium probouzelo, místo aby uspávalo. Vskutku originální jsou na této čínské revlouci jen její nositelé. Nejsou si vědomi žádného úkolu kromě změny dynastie. Nemají hesla. Budí ještě větší hrůzu v lidových masách než ve starých vládcích. Zdá se, že jejich poslání spočívá pouze v tom, že proti konzervativnímu marasmu uplatňují ničení v groteskně ohavné podobě, ničení bez sebemenšího zárodku budování. K charakteristice těchto "božích metel" snad poslouží tyto výňatky z dopisu pana Harveye (anglického konzula v Ning-po) panu Bruceovi, anglickému vyslanci v Pekingu[319]:
Již tři měsíce, píše pan Harvey, je Ning-po v rukou vzbouřených tchajpchingů. Jako všude, kam se rozšířila vláda těchto lupičů, bylo i zde jejím jediným výsledkem zpustošení. Sledují ještě jiné cíle? Vláda jejich nespoutané a neomezené bezuzdnosti se jim zdá vskutku stejně důležitá jako ničení cizích životů. Tento pohled na tchajpchingy se opravdu neshoduje s iluzemi anglických misionářů, kteří blouznili o "spasení Číny", "obrození říše", "záchraně národa" a o "zavedení křesťanství", jež tchajpchingové uskuteční. Po deseti letech hlučné, ale plané činnosti všechno zničili, a nic nevytvořili.
Ovšem, říká pan Harvey, v oficiálním styku s cizinci se tchajpchingové odlišují od mandarínů jistou otevřeností chování a energickou drsností; tím však jejich ctnosti končí.
Jak tchajpchingové platí svá vojska? Nedostávají žold, žijí z kořisti. Jsou-li dobytá města bohatá, tonou v nadbytku. Jsou-li chudá, vytrvává voják s příkladnou trpělivostí. Pan Harvey se zeptal jednoho dobře oblečeného tchajpchingského vojáka, jak se mu jeho řemeslo líbí. "Proč by se mi nemělo líbit?" odpověděl. "Vezmu si všechno, co se mi zlíbí; narazím-li na odpor, tak —" a udělal rukou pohyb znázorňující utnutí hlavy. A to je jeho řeč. Pro tchajpchinga neznamená lidská hlava víc než hlávka zelí.
V povstalecké armádě tvoří jádro pravidelného vojska staří, dlouholetí a vyzkoušení partyzáni. Zbytek se skládá z mladších odvedenců nebo sedláků, kteří byli při nájezdech násilně nahnáni do služby. Oddíly, násilně odvedené v jedné dobyté provincii, posílají vůdcové systematicky do jiné, vzdálené. Tak se nyní mluví mezi vzbouřenci v Ning-po čtyřiceti nářečími, zatímco ve vzdálených oblastech nyní poprvé zní ningposké nářečí. Všichni lumpové, tuláci a ničemové v oblasti se přidávají dobrovolně. Disciplína se vztahuje jen na poslušnost ve službě. Manželství a kouření opia se tchajpchingům zakazuje pod trestem smrti. Ženit se smějí teprve, "až bude zřízena říše". Náhradou dostávají tchajpchingové oprávnění, carte blanche[a] páchat první tři dny po dobytí města, jehož obyvatelé včas neprchli, na ženách a dívkách všechny vůbec myslitelné hanebnosti. Po těchto třech dnech jsou všechny osoby ženského pohlaví z měst násilně vyháněny.
Nahánět hrůzu — to je celá taktika tchajpchingů. V tom je tajemství celého jejich úspěchu. Prostředky k nahánění hrůzy jsou: Především to, že se na daném místě objevují v ohromné přesile. Nejdříve vysílají emisary, aby tajně prozkoumali cesty, roztrušovali znepokojivé zprávy, zakládali jednotlivé požáry. Dopadnou-li tyto emisary mandarínové a popraví je, přicházejí v patách za nimi noví, až mandarínové buď prchnou s obyvatelstvem, nebo — jako tomu bylo v Ning-po — až postupující demoralizace usnadní povstalcům vítězství.
Jedním z hlavních prostředků vyvolávání hrůzy je barevný šaškovský úbor tchajpchingů. Na Evropana by působil směšně. Na Číňana působí jako talisman. Tento šaškovský úbor proto poskytuje povstalcům v boji větší výhody než rýhovaná děla. K tomu jejich dlouhé, ježaté, černé nebo načerno obarvené vlasy, divokost jejich pohledu, jejich melancholický řev a přepjatá zuřivost a zběsilost, to všechno stačí, aby upjatého, krotkého, geometricky odměřeného všedního Číňana vyděsilo k smrti.
Po emisarech, kteří rozseli paniku, přicházejí záměrně vyštvaní prchající vesničané, kteří přehánějí počet, sílu a hrůzostrašnost blížícího se vojska. Zatímco plameny šlehají uprostřed města a jeho posádka se snad pod dojmem těchto hrůzných scén chystá k boji, objeví se v dálce jako přeludy jednotliví pestří ďáblové, jejichž zjev působí magicky. V příhodném okamžiku se potom sto tisíc tchajpchingů, ozbrojených noži, oštěpy a brokovnicemi, divoce vrhne na polomrtvého nepřítele a porazí jej na hlavu, nenarazí-li — jako nedávno u Šanghaje — na odpor. "Hnutí tchajpchingů," říká pan Harvey, "je v podstatě nesmírná spousta nothingness (nicotností)."
Tchajpching představuje zřejmě zosobněného ďábla in persona[b], jak si ho čínská fantazie musí představovat. Ale tento druh ďábla se také mohl vyskytnout pouze v Číně. Je výlupkem zkamenělého života společnosti.
Napsal K. Marx
koncem června až začátkem července 1862
Otištěno v "Die Presse",
čís. 185 ze 7. července 1862Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — neomezeně. (Pozn. red.)
b — ve vlastní podobě. (Pozn. red.)
316 Tím se myslí velké rozšíření spiritismu v Evropě, zvláště v Německu, na počátku padesátých let 19. století.
Roku 1851 vzniklo v Číně protifeudální osvobozenecké hnutí, které nabyto charakteru mohutné rolnické války. Začalo na jihu v provincii Kuang-si, pak se rozšířilo do centrálních provincií a zachvátilo téměř celou oblast při dolním a středním toku řeky Jang-c'. V lednu 1851 vytvořili povstalci "Nebeskou říši velkého blahobytu" ("Tchaj-pching Tchien-kuo"), jejímž střediskem byl Nanking; odtud dostalo celé hnutí název tchajpchingské hnutí. Tchaj-pchingové svrhávali mandžuské feudály, kteří v Číně vládli, rušili daně a likvidovali velké feudální vlastnictví. Povstání dostalo také náboženské zabarvení, typické pro rolnická hnutí, zejména na Východě — buddhističtí kněží byli vyháněni a jejich kláštery se rušily, neboť byly oporou mandžuské dynastie. Tchajpchingská revoluce, která se stala počátkem rozsáhlého boje čínského lidu proti feudálnímu zřízení a cizím uchvatitelům, však neodstranila v Číně feudální způsob výroby. V tchajpchingské říši se vytvořila úzká feudální vrstva, která uzavřela kompromis s vládnoucími třídami; to byla jedna z příčin, proč celé hnutí začalo upadat. Hlavní úder zasadila revoluci přímá intervence Anglie, USA a Francie (zprvu pomáhaly tyto mocnosti mandžuské dynastii pod rouškou "neutrality"), jejichž ozbrojené síly spolu vojsky čínských feudálů potlačily roku 1861 tchajpchingské povstání.
317 Na počátku 17. století začaly Čínu ohrožovat spojené mandžuské kmeny, které se také — stejně jako turkotatarské a mongolské národnosti — nazývaly Tataři podle jednoho z mongolských kmenů, který žil v severovýchodním Mongolsku a Mandžusku v době, kdy se vytvářela říše Čingischánova. V důsledku ovládnuti Číny Mandžuy tu byla nastolena vláda mandžuské dynastie Čching (1644-1912). Mandžuský vpád do Číny narazil sice na tvrdošíjný odpor čínského lidu, který měl charakter přímého ozbrojeného boje (až do roku 1683), ale dobytí Číny bylo usnadněno krizí feudálního státu za posledních císařů z dynastie Ming a tím, že část čínských feudálů dostala strach z rolnických povstání a přešla na stranu dobyvatelů.
318 "Opiové války" - dobyvačné války proti Číně, které vedla Anglie v letech 1839-1842 a společně s Francii v letech 1856-1858 a 1860. Záminkou k rozpoutání první "opiové" války se stalo to, že čínské úřady zničily v Kantonu zásoby opia, které byly majetkem zahraničních obchodníků. Angličtí kolonizátoři využili porážky zaostalé feudální Číny a vnutili ji lupičskou nankingskou smlouvu (z 29. srpna 1842), kterou si vymínili, že se pro anglický obchod otevře pět čínských přístavů (Kanton, Sia-men (Anoy) ‚ Fu-čou, Ning-po a Šanghaj), že ostrov Hongkong bude dán Anglii do "věčné držby" a Čína zaplatí obrovskou kontribuci. Podle doplňkového protokolu z roku 1843 musela Čína také poskytnout cizincům právo exteritoriality.
Druhá a třetí "opiová" válka (viz poznámku [11] a [8]) byly dalším krokem k tomu, že Čína byla v druhé polovině 19. století porobena a přeměněna v závislou polokoloniální zemi.
319 Dopis anglického konsula v Ning-po Harveye anglickému vyslanci v Pekingu Bruceovi byl uveřejněn v "Times" ze 17. června 1862.