Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Ke kritice politické ekonomie
C. Teorie o oběživu a penězích
Jako všeobecná chtivost zlata hnala národy a knížata v XVI. a XVII. století, v dětském období novodobé buržoasní společnosti, k zámořským křížovým výpravám za zlatým grálem,[a] tak prohlašovali první vykladači novodobého světa, původci monetární soustavy, jejíž je merkantilní soustava jen jednou variantou, zlato a stříbro, to jest peníze, za jediné bohatství. Správně vysvětlili, že buržoasní společnost je povolána k tomu „dělat peníze“, tedy se stanoviska jednoduchého oběhu zboží tvořit věčný poklad, který nesežerou ani moli, ani rez. Proti monetární soustavě nelze namítat, že tuna železa v ceně 3 libry št. má právě takovou velikost hodnoty jako 3 libry št. zlata. Nejde tu o velikost směnné hodnoty, nýbrž o její adekvátní formu. Jestliže monetární a merkantilní soustava vyznačuje světový obchod a jednotlivá odvětví národní práce, vyúsťující bezprostředně ve světový obchod, jako jedině pravé zdroje bohatství čili peněz, nutno uvážit, že v oné epoše největší část národní výroby ještě vězela ve feudálních formách a byla pro výrobce samy bezprostředním zdrojem obživy. Výrobky se z největší části nepřeměňovaly ve zboží a tudíž v peníze, vůbec nevcházely do všeobecné společenské výměny látek, nejevily se proto jako zpředmětnění všeobecné abstraktní práce a netvořily ve skutečnosti buržoasní bohatství. Peníze jako účel oběhu jsou směnnou hodnotou čili abstraktním bohatstvím, a ne nějakým hmotným elementem bohatství, jakožto určující účel a hnací motiv výroby. Jak to odpovídalo předstupni buržoasní výroby, drželi se tito zneuznaní proroci hutné, hmatatelné a lesknoucí se formy směnné hodnoty, její formy všeobecného zboží v protikladu ke všem zvláštním zbožím. Vlastní buržoasní ekonomickou sférou tehdejší doby byla sféra oběhu zboží. S hlediska této elementární sféry posuzovali proto celý spletitý proces buržoasní výroby a zaměňovali peníze s kapitálem. Neutuchající boj novodobých ekonomů proti monetární a merkantilní soustavě pochází z větší části z toho, že tato soustava hrubě naivní formou vyžvatlává tajemství buržoasní výroby, to, že je plně ovládána směnnou hodnotou. Ricardo poznamenává kdesi, i když k nesprávnému praktickému účelu, že i v dobách hladu se dováží obilí ne proto, že národ hladoví, nýbrž proto, že na tom obchodník s obilím vydělává. Ve své kritice monetární a merkantilní soustavy tedy politická ekonomie chybuje, jestliže tuto soustavu osočuje jako pouhou ilusi, jen jako nesprávnou theorii a nepoznává v ní barbarskou formu svého vlastního základního předpokladu. Nadto podržuje tato soustava nejen historické oprávnění, nýbrž má uvnitř určitých sfér novodobé ekonomie i plné domovské právo. Na všech stupních buržoasního výrobního procesu, kde bohatství na sebe bere elementární formu zboží, bere na sebe směnná hodnota elementární formu peněz a ve všech fázích výrobního procesu se bohatství vždy znovu na okamžik vrací do všeobecné elementární formy zboží. Dokonce i v nejrozvinutější buržoasní ekonomii nejsou specifické funkce zlata a stříbra jakožto peněz na rozdíl od jejich funkce oběživa a v protikladu ke všem ostatním zbožím rušeny, nýbrž jen omezovány, a tedy monetární a merkantilní soustava podržují své oprávnění. Katolická skutečnost, že zlato a stříbro stojí proti ostatním světským zbožím jako bezprostřední vtělení společenské práce a tudíž jako bytí abstraktního bohatství, uráží ovšem protestantský point d'honneur [cit pro čest (Pozn. red.)] buržoasní ekonomie a ta z obavy před předsudky monetární soustavy na dlouhou dobu ztratila soudnost o jevech oběhu peněz, jak ukáže další výklad.
V protikladu k monetární a merkantilní soustavě, které znají peníze jen v jejich určitosti formy jako krystalický produkt oběhu, bylo zcela v pořádku, že je klasická ekonomie chápala především v jejich plynulé formě jako formu směnné hodnoty, vytvářející se uvnitř metamorfosy zboží samé a opět mizející. Jako je proto oběh zboží chápán výhradně ve formě Z — P — Z a tato opět výhradně v určitosti jednoty procesu prodeje a koupě, jsou peníze uznávány ve své určitosti formy jako oběživo proti jejich určitosti formy jako peníze. Je-li oběživo samo ve své funkci mince isolováno, přeměňuje se, jak jsme viděli, ve známku hodnoty. Protože se však klasická ekonomie nejprve setkala s kovovým oběhem jako vládnoucí formou oběhu, chápe kovové peníze jako minci a kovovou minci jako pouhou známku hodnoty. V souhlase se zákonem oběhu známek hodnoty se tak razí these, že ceny zboží závisí na mase obíhajících peněz, a ne naopak masa obíhajících peněz na cenách zboží. Tento názor nacházíme více méně naznačen u italských ekonomů XVII. století, brzy potvrzován, brzy popírán Lockem a určitě rozvinut „Spectatorem“ (v čísle z 19. října 1711), Montesquieuem a Humem. Ježto Hume je zdaleka nejvýznačnějším představitelem této theorie v XVIII. století, začneme s ním svůj přehled.
Za určitých předpokladů zvětšení nebo zmenšení množství ať obíhajících kovových peněz, ať obíhajících známek hodnoty, působí zdánlivě rovnoměrně na ceny zboží. Klesá-li nebo stoupá hodnota zlata nebo stříbra, v němž jsou oceňovány směnné hodnoty zboží jako ceny, stoupají nebo klesají ceny, protože se změnila jejich míra hodnoty, a obíhá více nebo méně zlata a stříbra jako mince, protože ceny stouply nebo klesly. Ale viditelným jevem je změna cen, při nezměněné směnné hodnotě zboží, se zvětšeným nebo zmenšeným množstvím oběživa. Na druhé straně, klesá-li nebo stoupá množství obíhajících známek hodnoty nad jejich nutnou hladinu nebo pod ni, jsou na ni násilně redukovány poklesem nebo vzestupem cen zboží. V obou případech se zdá, že týž účinek je vyvolán touž příčinou, a na tomto zdání Hume trval.
Každé vědecké zkoumání poměru počtu oběživa a pohybu cen zboží musí vyjít z předpokladu, že hodnota peněžního materiálu je dána. Hume naproti tornu zkoumá výhradně epochy revoluce v míře vzácných kovů samých, tedy revoluce v míře hodnot. Stoupání cen zboží současně se zvětšením množství kovových peněz od doby objevu amerických dolů tvoří historické pozadí jeho theorie, jako je polemika proti monetární a merkantilní soustavě jejím praktickým motivem. Přísun vzácných kovů se ovšem může zvětšit při nezměněných výrobních nákladech. Na druhé straně se snížení jejich hodnoty, to jest pracovní doby nutné k jejich výrobě bude zprvu ukazovat jen ve zvětšení jejich přísunu. Tedy, říkali později Humovi žáci, zmenšená hodnota vzácných kovů se projevuje v rostoucí mase oběživa a rostoucí masa oběživa ve stoupání cen zboží. Ale ve skutečnosti roste jen cena vyvážených zboží, která se směňují za zlato a stříbro jako za zboží a ne jako za oběživo. Tak cena těchto zboží, jež jsou oceňována ve zlatě a stříbře snížené hodnoty, stoupá proti všem ostatním zbožím, jejichž směnná hodnota je nadále oceňována ve zlatě a stříbře podle měřítka jejich dřívějších výrobních nákladů. Toto dvojí oceňování směnných hodnot zboží v téže zemi může být ovšem jen dočasné a ceny ve zlatě nebo stříbře se musejí vyrovnat v proporcích, určených směnnými hodnotami samými, takže nakonec směnné hodnoty všech zboží budou oceňovány podle nové hodnoty peněžního materiálu. Vývoj tohoto procesu sem nepatří, právě tak jako způsob, jak se směnná hodnota zboží vůbec prosazuje uprostřed kolísání tržních cen. Ale že toto vyrovnávání je v méně vyvinutých epochách buržoasní výroby velmi povlovné a zabírá dlouhá období, nikdy však nedrží krok s rozmnožováním obíhajících hotovostí, to pádně dokázala nová kritická zkoumání o pohybu cen zboží v XVI. století.[b] Je naprosto nemístné, jestliže se Humovi žáci odvolávají na stoupáni cen v antickém Římě v důsledku dobytí Makedonie, Egypta a Malé Asie. Náhlé a násilné převádění nahromaděných peněžních pokladů z jedné země do druhé, které je charakteristické pro starý svět, dočasné snížení výrobních nákladů u vzácných kovů pro některou zemi jednoduchým procesem drancování se nedotýkají imanentních zákonů oběhu peněz, právě tak jako se bezplatné rozdávání egyptského a sicilského obilí v Římě nedotklo obecného zákona, jímž se řídí cena obilí. Humovi, právě tak jako ostatním spisovatelům XVIII. století, chyběl materiál, nutný k podrobnému prozkoumání oběhu peněz, jednak utříděné dějiny cen zboží, jednak oficiální a běžná statistika o rozpínání a smršťování oběživa, o přílivu a odlivu vzácných kovů atd.; takový materiál vzniká vůbec teprve s plně vyvinutým bankovnictvím. Humova theorie oběhu se shrnuje do těchto thesí: 1. Ceny zboží v dané zemi jsou určeny masou peněz (reálných nebo symbolických), které v této zemi jsou; 2. Peníze obíhající v dané zemi zastupují všechna zboží, která v této zemi jsou. Tou měrou, jak roste počet zástupců, to jest peněz, připadá více nebo méně zastupované věci na jednotlivého zástupce; 3. zvětšuje-li se množství zboží, pak klesá jejich cena, čili hodnota peněz stoupá. Zvětšuje-li se množství peněz, pak naopak vzrůstá cena zboží a hodnota peněz klesá.[c]
„Drahota věcí,“ praví Hume, „v důsledku přebytku peněz je na škodu každému existujícímu obchodu, neboť dovoluje chudším zemím podbízet bohatší na všech cizích trzích.“[d] „Nemůže mít žádný účinek, dobrý ani špatný, pozorujeme-li národ sám o sobě, je-li po ruce hodně nebo málo mincí k počítání nebo zastupování zboží, právě tak, jako by se nezměnila bilance kupcova, kdyby v účetnictví používal místo arabského způsobu počítání, který vyžaduje málo číslic, římského, který jich potřebuje větší počet. Vždyť větší množství peněz, tak jako římské početní znaky, je spíše nepohodlné a stojí více námahy jak při úschově, tak při přepravě.“[e]
Aby vůbec něco dokázal, musel by Hume ukázat, že v dané soustavě početních znaků nezávisí množství použitých číslic na velikosti hodnoty čísel, nýbrž velikost hodnoty čísel naopak na množství použitých znaků. Je velmi správné, že v tom není žádná přednost oceňovat čili „počítat“ hodnoty zboží ve zlatě nebo stříbře, jejichž hodnota klesla, a proto se vzrůstem sumy hodnot obíhajících zboží pokládaly národy vždy za pohodlnější počítat ve stříbře než v mědi a ve zlatě než ve stříbře. V té míře, jak národy bohatly, přeměňovaly méně cenné kovy v pomocnou minci a cennější v peníze. Na druhé straně Hume zapomíná, že k počítání hodnot ve zlatě a stříbře není třeba mít ani zlato, ani stříbro „po ruce“. Početní peníze a oběživo mu spadají vjedno a obě jsou mince (coin). Protože změna hodnoty míry hodnot čili vzácných kovů, které fungují jako početní peníze, způsobuje, že stoupají nebo klesají ceny zboží a tedy také masa obíhajících peněz při nezměněné rychlosti oběhu, vyvozuje Hume, že stoupání nebo klesání cen zboží závisí na množství obíhajících peněz. To, že v XVI. a XVII. století se nejen zvětšilo množství zlata a stříbra, nýbrž současně se snížily jejich výrobní náklady, mohl Hume vidět z toho, že byly zavírány evropské doly. V XVI. a XVII. století stouply v Evropě ceny zboží spolu s masou dovezeného amerického zlata a stříbra; tedy ceny zboží jsou v každé zemi určeny masou zlata a stříbra, které v této zemi jsou. To byl Humův první „nutný důsledek“.[f] V XVI. a XVII. století nestoupaly ceny rovnoměrně s přibýváním vzácných kovů; uplynulo více než půl století, než se ukázala nějaká změna v cenách zboží, a i pak to trvalo ještě dlouho, než byly směnné hodnoty zboží všeobecně oceňovány podle snížené hodnoty zlata a stříbra, tedy než revoluce zasáhla všechny ceny zboží. Tedy, dovozuje Hume, který zcela v rozporu se základními thesemi své filosofie jednostranně zkoumané skutečnosti nekriticky přeměňuje ve všeobecné poučky, tedy cena zboží čili hodnota peněz není určena absolutním množstvím peněz, které jsou v některé zemi, nýbrž spíše množstvím zlata a stříbra, které skutečně vchází do oběhu; ale nakonec musí být všechno zlato a stříbro, které je v nějaké zemi, pohlceno oběhem jako mince.[g] Je jasné, že mají-li zlato a stříbro vlastní hodnotu, může — nehledě k ostatním zákonům oběhu — obíhat jen dané množství zlata a stříbra jako ekvivalent pro danou sumu hodnot zboží. Jestliže tedy musí každé množství zlata a stříbra, které je náhodou v nějaké zemi, vstoupit do směny zboží jako oběživo bez ohledu na sumu hodnot zboží, pak nemají zlato a stříbro žádnou imanentní hodnotu a nejsou proto fakticky skutečnými zbožími. To je Humův třetí „nutný důsledek“. Nechává vstupovat do procesu oběhu zboží bez ceny a zlato a stříbro bez hodnoty. Proto také nikdy nemluví o hodnotě zboží a o hodnotě zlata, nýbrž o jejich vzájemném množství. Už Locke řekl, že prý zlato a stříbro mají pouze domnělou či podmíněnou hodnotu; to je první hrubá forma protikladu k tvrzení monetární soustavy, že jedině zlato a stříbro mají opravdovou hodnotu. Že peněžní bytí zlata a stříbra vyvěrá pouze z jejich funkce ve společenském směnném procesu, je vykládáno tak, že vděčí za svou hodnotu a tudíž i za velikost své hodnoty společenské funkci.[h] Zlato a stříbro jsou tedy věci bez hodnoty, ale uvnitř procesu oběhu dostávají fiktivní velikost hodnoty jako představitelé zboží. Tímto procesem se neproměňují v peníze, nýbrž v hodnotu. Tato jejich hodnota je určována proporcí mezi jejich vlastním množstvím a množstvím zboží, takže se obě množství musejí krýt. Kdežto tedy Hume nechává zlato a stříbro vstupovat do světa zboží jako ne-zboží, přeměňuje je naopak, jakmile se objevují v určitosti formy mince, v pouhá zboží, která se prostým výměnným obchodem směňují za jiná zboží. Kdyby se ovšem svět zboží skládal z jediného zboží, na příklad z jednoho milionu kvarterů obilí, pak by bylo velmi jednoduché představit si, že se jeden kvarter vyměňuje za dvě unce zlata, jsou-li po ruce dva miliony uncí zlata, a za 20 uncí zlata, je-li po ruce 20 milionů uncí zlata, že tedy cena zboží a hodnota peněz stoupají nebo klesají nepřímo úměrně k množství peněz, které je po ruce.[i] Ale svět zboží se skládá z nekonečně rozličných užitných hodnot, jejichž relativní hodnota není nikterak určena jejich relativním množstvím. Jak si tedy Hume představuje tuto výměnu mezi masami zboží a masou zlata? Spokojuje se s nesmyslnou a nejasnou představou, že každé zboží se vyměňuje jako alikvotní díl celkové masy zboží za příslušný alikvotní díl masy zlata. Pohyb zboží, probíhající ve formě procesu a vyvěrající z protikladu mezi směnnou a užitnou hodnotou, který je obsažen ve zboží a který se jeví v oběhu peněz a krystalisuje v různých určitostech jejich formy, tedy vymizel a na jeho místo vstoupilo domnělé mechanické vyrovnání mezi masou váhy vzácných kovů, které jsou v dané zemi, a současně existující masou zboží.
Sir James Steuart zahajuje své zkoumání o minci a penězích zevrubnou kritikou Huma a Montesquieua.[j] Je ve skutečnosti první, kdo klade otázku: Je množství obíhajících peněz určeno cenami zboží, nebo jsou ceny zboží určeny množstvím obíhajících peněz? Ačkoli je jeho výklad zatemněn fantastistickým názorem o míře hodnot a vůbec jeho neurčitou představou o směnné hodnotě a přežitky merkantilní soustavy, objevuje podstatné určitosti forem peněz a obecné zákony oběhu peněz, protože nestaví mechanicky zboží na jednu stranu a peníze na druhou, nýbrž fakticky rozvíjí různé funkce z různých momentů směny zboží samé.
„Použití peněz pro vnitřní oběh se dá shrnout do dvou hlavních bodů: placení toho, co kdo dluží, a kupování toho, co kdo potřebuje; obojí dohromady tvoří poptávku po hotových penězích (ready money demands)... Stav obchodu, manufaktury, způsobu života a obvyklých výdajů obyvatelstva dohromady řídí a určují rozsah poptávky po hotových penězích, to jest masu zcizování. Aby bylo lze uskutečnit tuto rozmanitost plateb, je k tomu zapotřebí určité části peněz. Pokud jde o tuto část, může se zvětšovat nebo zmenšovat podle okolností, ačkoli množství zcizování zůstává totéž. . .V každém případě může oběh nějaké země vstřebat jen určité množství peněz.[k]
„Tržní cena zboží je určována spletitou operací poptávky a konkurence (demand and competention), které jsou naprosto nezávislé na mase zlata a a stříbra, která v nějaké zemi je. Co se tedy stane se zlatem a stříbrem, jehož není zapotřebí jako mince? Je hromaděno jako poklad nebo zpracováváno jako materiál přepychových předmětů. Klesla-li by masa zlata a stříbra pod hladinu nutnou k oběhu, nahrazuje se symbolickými penězi nebo jinými pomocnými prostředky. Jestliže příznivý směnečný kurs přivádí do země přebytek peněz a zároveň zastavuje poptávku po jejich odeslání do ciziny, jsou často házeny do truhlic, kde jsou právě tak neužitečné, jako kdyby ležely v dolech.“[l]
Druhý Stewartem objevený zákon je zpětný tok oběhu, založeného na úvěru, k svému výchozímu bodu. A konečně vysvětluje, jaké účinky vyvolává různost úrokové míry v různých zemích na mezinárodní odliv a příliv vzácných kovů. Oba tyto body zde jen naznačujeme pro úplnost, ježto jsou našemu thematu jednoduchého oběhu vzdáleny.[m] Symbolické peníze nebo úvěrové peníze — Steuart ještě nerozlišuje obě tyto formy peněz — mohou nahradit vzácné kovy jako kupní prostředek nebo jako platidlo ve vnitřním oběhu, ale ne na světovém trhu. Proto papírové peníze jsou peníze společnosti (money of the society), kdežto zlato a stříbro jsou peníze světa (money of the world).[n]
Je zvláštností národů s „historickým“ vývojem ve smyslu historicko-právní školy[37], že ustavičně zapomínají na své vlastní dějiny. Ačkoli tudíž sporná otázka o poměru mezi cenami zboží a množstvím oběživa během tohoto půlstoletí neustále znepokojuje parlament a vyvolala v Anglii tisíce velkých i malých pamfletů, zůstal Steuart ještě více „mrtvým psem“, než se zdál Spinoza Mosesu Mendelsohnovi za časů Lessingových. Dokonce i nejnovější dějepisec „currency“ (oběživa), Maclaren, proměňuje Adama Smitha ve vynálezce steuartovské teorie, tak jako Ricarda ve vynálezce teorie humeovské.[o] Avšak zatím co Ricardo Humovu theorii zpracoval, zaznamenává Adam Smith výsledky Steuartových bádání jako mrtvé skutečnosti. Adam Smith použil svého skotského přísloví o tom, že „vydělal-li jste trochu, bude často snadné vydělat mnoho“, také na duševní bohatství a zatajil proto s malichernou starostlivostí prameny, jimž vděčí za to málo, z čeho dělá opravdu mnoho. Nejednou dává přednost tomu ulomit otázce hrot tam, kde by ho ostrá formulace nutila zúčtovat se svými předchůdci. Tak v theorii peněz. Mlčky přejímá Steuartovu theorii, vypráví-li, že zlata a stříbra, které jsou v některé zemi, je zčásti použito jako mince, zčásti je nahromaděno jako reservní fond pro obchodníky v zemích, kde nejsou banky, nebo jako bankovní reservy v zemích s úvěrovým oběhem, zčásti slouží jako poklad k vyrovnání mezinárodních platů a zčásti je zpracováváno na přepychové předměty. Otázku množství obíhající mince mlčky odsunuje, neboť pojednává o penězích zcela nesprávně jako o pouhém zboží.[p] Jeho vulgarisátor, suchopárný J. B. Say, kterého Francouzi přezvali prince de la science [knížetem vědy (Pozn. red.)], jako přezval Johann Christoph Gottsched svého Schönaicha Homérem a Pietro Aretino sebe sama na terror principum [postrach knížat (Pozn. red.)] a lux mundi [světlo světa (Pozn. red.)], s velkou důležitostí povýšil toto ne zcela naivní nedopatření Adama Smitha na dogma.[q] Ostrá polemika proti ilusím merkantilní soustavy zabránila ostatně Adamu Smithovi chápat jevy kovového oběhu objektivně, kdežto jeho názory o úvěrových penězích jsou originální a hluboké. Tak jako v theoriích XVIII. století o zkamenělinách neustále probíhá spodní proud, vyvěrající z kritických nebo apologetických ohledů na biblickou tradici o potopě světa, tak se skrývá za všemi peněžními theoriemi XVIII. století tajné zápolení s monetární soustavou, strašidlem, jež stálo u kolébky buržoasní ekonomie a stále ještě vrhalo svůj stín na zákonodárství.
Bádání o penězích nebyla v XIX. století bezprostředně podnícena jevy kovového oběhu, nýbrž spíše jevy oběhu bankovek. Ke kovovému oběhu se vraceli jen proto, aby odhalili zákony oběhu bankovek. Zastavení výměny bankovek za zlato u Anglické banky od roku 1797, stoupání cen mnoha zboží, jež nato následovalo, pokles mincovní ceny zlata pod jeho tržní cenu a znehodnocení bankovek, zejména od roku 1809, to vše bylo bezprostředním praktickým podnětem k boji stran v parlamentě a k theoretickému turnaji mimo něj, při čemž oba byly vedeny stejně vášnivě. Historickým pozadím debaty byly dějiny papírových peněz v XVIII. století, fiasko Lawovy banky[38] a znehodnocování provinčních bankovek anglických kolonií v Severní Americe od počátku až do poloviny XVIII. století, které kráčelo ruku v ruce s rostoucím množstvím známek hodnoty; později pak papírové peníze (continental bills) zákonně vnucené ústřední americkou vládou během války za nezávislost a konečně experiment s francouzskými asignáty, provedený v ještě větším měřítku. Většina anglických spisovatelů tehdejší doby zaměňuje oběh bankovek, který je určován zcela jinými zákony, s oběhem známek hodnoty nebo státních papírů s nuceným kursem; předstírajíce, že vysvětlují jevy tohoto nuceného oběhu ze zákonů kovového oběhu, odvozují ve skutečnosti naopak zákony kovového oběhu z jevů nuceného oběhu. Přeskočíme všechny ty početné spisovatele období let 1800—1809 a obrátíme se hned k Ricardovi, jednak proto, že shrnuje své předchůdce a ostřeji formuluje jejich názory, jednak proto, že podoba, kterou dal theorii peněz, ovládá až do této chvíle anglické bankovní zákonodárství. Ricardo, jako jeho předchůdci, si plete oběh bankovek čili úvěrových peněz s oběhem pouhých známek hodnoty. Nejdůležitějším faktem je pro něho znehodnocení papírových peněz a současné stoupání cen zboží. Čím byly pro Huma americké doly, tím byly pro Ricarda tiskařské lisy na papírové peníze na Threadneedle street[39] a on sám na jednom místě výslovně ztotožňuje oba tyto činitele. Jeho první spisy, zabývající se jen otázkou peněz, spadají do doby nejprudší polemiky mezi Anglickou bankou, na jejíž straně stáli ministři a válečná strana, a jejími protivníky, kolem nichž se seskupila parlamentní oposice, whigové a mírová strana. Tyto spisy byly přímými předchůdci proslulé zprávy výboru o zlatých prutech (bullion-committee) z roku 1810, která přejímá Ricardovy názory.[r] Ta podivná okolnost, že Ricardo a jeho přívrženci, kteří prohlašují peníze za pouhou známku hodnoty, se nazývají bullionisté (zastánci zlatých prutů), nepochází jen od názvu tohoto výboru, nýbrž od samého obsahu Ricardovy nauky. Ve svém díle o politické ekonomii Ricardo opakuje a dále rozvádí tytéž názory, ale nikde nezkoumá peníze samy o sobě tak, jako to učinil se směnnou hodnotou, ziskem, rentou atd.
Ricardo nejprve určuje hodnotu zlata a stříbra, jakož i hodnotu všech ostatních zboží, množstvím pracovní doby v nich zpředmětněné.[s] Ve zlatě a stříbře jakožto zbožích určité hodnoty jsou měřeny hodnoty všech ostatních zboží.[t] Množství oběživa v nějaké zemi je tak určeno hodnotou měrné jednotky peněz na jedné straně a sumou směnných hodnot zboží na druhé straně. Toto množství je modifikováno ekonomií ve způsobu placení.[u] Ježto tímto způsobem množství, v jakém mohou obíhat peníze dané hodnoty, má už určitou velikost a hodnota peněz se uvnitř oběhu projevuje jen v jejich množství, mohou je v oběhu nahrazovat pouhé známky hodnoty peněz, jsou-li vydány v proporci určené jejich hodnotou; a skutečně,
„obíhající peníze jsou v nejdokonalejším stavu, skládají-li se výhradně z papírových peněz, které mají stejnou hodnotu jako zlato, jež mají představovat.“[v]
Až dosud tedy určuje Ricardo, za předpokladu, že hodnota peněz je dána, množství oběživa cenami zboží, a peníze jako známka hodnoty jsou mu známkou určitého množství zlata, nikoli, jako je tomu u Huma, představitelem zboží, který nemá hodnotu.
Kde Ricardo náhle odbočuje od přímého postupu svého výkladu a upadá do opačných názorů, obrací se ihned k mezinárodnímu oběhu vzácných kovů a zamotává tak problém tím, že do něho vnáší cizí hlediska. Sledujeme-li vnitřní chod jeho myšlenek, odhrnujeme nejprve stranou všechny umělé vedlejší okolnosti a překládáme proto zlaté a stříbrné doly do nitra zemí, kde vzácné kovy obíhají jako peníze. Jediná poučka, která vyplývá z dosavadního Ricardova výkladu, je ta, že je-li hodnota zlata dána, je množství obíhajících peněz určeno cenami zboží. V daném okamžiku je tedy masa zlata, která obíhá v dané zemi, jednoduše určena směnnou hodnotou obíhajících zboží. Nyní dejme tomu, že suma těchto směnných hmot se zmenšuje buď proto, že se vyrábí méně zboží o starých směnných hodnotách, nebo proto, že v důsledku zvýšené produktivní síly práce táž masa zboží dostává menší směnnou hodnotu. Nebo předpokládejme naopak,že se suma směnných hodnot zvětšuje, protože se zvětšuje masa zboží při nezměněných výrobních nákladech, nebo protože hodnota buď téže nebo menší masy zboží vzrůstá v důsledku zmenšené produktivní síly práce. Co se stane v obou případech s daným množstvím obíhajícího kovu? Je-li zlato penězi jen proto, že obíhá jako oběživo, je-li nuceno setrvat v oběhu jako státem vydané papírové peníze s nuceným kursem (a ty má Ricardo na mysli), pak je množství obíhajících peněz v prvním případě příliš velké v poměru ke směnné hodnotě kovu; v druhém případě by stálo pod svou normální hladinou. Ačkoli je tedy zlato nadáno vlastní hodnotou, stává se v prvním případě známkou kovu o nižší směnné hodnotě, než je jeho vlastní, a v druhém případě známkou vyšší hodnoty. V prvním případě bude stát jako známka hodnoty kovu pod svou skutečnou hodnotou, v druhém nad ní (opět odvozeno z oboru papírových peněz s nuceným kursem). V prvním případě by to bylo totéž, jako kdyby byla zboží oceňována v kovu nižší hodnoty než zlato, v druhém jako kdyby byla oceňována v kovu vyšší hodnoty než zlato. V prvním případě by tudíž ceny zboží stoupaly, v druhém by klesaly. V obou případech by byl pohyb cen zboží, jejich stoupání nebo klesání, účinkem relativního rozpínání nebo smršťování masy obíhajícího zlata nad hladinu odpovídající jeho vlastní hodnotě nebo pod ni, to jest normální množství, které je určeno poměrem mezi jeho vlastní hodnotou a hodnotou zboží, která mají obíhat.
Týž proces by nastal, kdyby suma cen obíhajících zboží zůstala nezměněna, ale masa obíhajícího zlata by stála pod svou správnou hladinou nebo nad ní; první případ, kdyby zlatá mince, opotřebovaná v oběhu, nebyla nahrazována příslušnou novou produkcí dolů, druhý případ, kdyby nový přísun z dolů převyšoval potřeby oběhu. V obou případech se předpokládá, že výrobní náklady zlata čili jeho hodnota zůstávají stejné.
Shrnuto: obíhající peníze stojí na normální hladině, jestliže jejich množství, je-li směnná hodnota zboží dána, je určeno jejich vlastní kovovou hodnotou. Převyšují tuto hladinu, zlato klesá pod vlastní kovovou hodnotu a ceny zboží stoupají, protože se zmenšuje suma směnných hodnot masy zboží, nebo se zvětšuje přísun zlata z dolů. Klesají pod svou správnou hladinu, zlato stoupá nad svou vlastní kovovou hodnotu a ceny zboží klesají, protože se zvětšuje suma směnných hodnot masy zboží nebo přísun zlata z dolů nenahrazuje masu opotřebovaného zlata. V obou případech je obíhající zlato hodnotovou známkou větší nebo menší hodnoty, než jakou skutečně má. Může se stát nadhodnocenou nebo podhodnocenou známkou sebe sama. Jakmile by se zboží všeobecně oceňovala v této nové hodnotě peněz a všechny ceny zboží by přiměřeně stouply nebo klesly, pak by množství obíhajícího zlata opět odpovídalo potřebám oběhu (závěr, který Ricardo zdůrazňuje s obzvláštním potěšením), ale bylo by v rozporu s výrobními náklady vzácných kovů, a tím s jejich poměrem jakožto zboží k ostatním zbožím. Podle Ricardovy theorie o směnných hodnotách vůbec způsobil by vzestup hodnoty zlata nad jeho směnnou hodnotu, to jest nad hodnotu, určenou pracovní dobou v něm obsaženou, zvětšení výroby zlata, dokud by jeho zvětšený přísun opět nesnížil jeho hodnotu na správnou velikost. Naopak pokles zlata pod jeho hodnotu by způsobil snížení jeho výroby, dokud by jeho hodnota opět nestoupla na svou správnou velikost. Těmito opačnými pohyby by se rozpor mezi kovovou hodnotou zlata a jeho hodnotou jako oběživa vyrovnal, obnovila by se správná hladina obíhající masy zlata a výše cen zboží by opět odpovídala míře hodnot. Tyto výkyvy v hodnotě obíhajícího zlata by rovněž zachvátily zlato v prutech, protože podle předpokladu všechno zlato, které není spotřebováno jako přepychové předměty, obíhá. Protože zlato samo, ať jako mince nebo jako pruty, se může stát hodnotovou známkou o větší nebo menší kovové hodnotě, než je jeho vlastní, rozumí se samo sebou, že týž osud stíhá směnitelné bankovky, které snad obíhají. Ačkoli jsou bankovky směnitelné, tedy jejich reálná hodnota odpovídá jejich nominální hodnotě, může být celková masa obíhajících peněz, zlato i bankovky (the aggregate-currency consisting of metal and of convertible notes) nadhodnocena nebo podhodnocena podle toho, jak její celkové množství, z důvodů dříve rozvedených, stoupá nebo klesá nad nebo pod hladinu, jež je určena směnnou hodnotou obíhajících zboží a kovovou hodnotou zlata. Nesměnitelné papírové peníze mají s tohoto hlediska jen tu přednost proti směnitelným papírovým penězům, že mohou být dvojnásobně podhodnoceny. Mohou klesnout pod hodnotu kovu, který mají zastupovat, protože jsou vydány v příliš velkém počtu, nebo mohou klesnout, protože kov, který zastupují, klesl pod svou vlastní hodnotu. Toto podhodnocení, nikoli papírových peněz proti zlatu, nýbrž zlata i papírových peněz dohromady, čili celkové masy oběživa nějaké země, je jedním z hlavních Ricardových objevů, které lord Overstone a spol. vzali do svých služeb a učinili základní zásadou bankovního zákonodárství sira Roberta Peela v letech 1844 a 1845.
Co mělo být dokázáno, bylo to, že cena zboží nebo hodnota zlata závisí na mase obíhajícího zlata. Důkaz záleží v předpokládání toho, co mělo být dokázáno, že totiž každé množství vzácného kovu, které slouží jako peníze, ať je v jakémkoli poměru ke své vnitřní hodnotě, se musí stát oběživem, mincí a tím známkou hodnoty pro obíhající zboží, ať je celková suma jejich hodnoty jakákoli. Jinými slovy, důkaz záleží v abstrahování od všech jiných funkcí, které peníze plní kromě své funkce oběživa. Kdykoli je Ricardo zahnán do úzkých, jako na př. ve své polemice s Bosanquetem, uchyluje se, zcela ovládán jevem známky hodnoty znehodnocené vlastním množstvím, k dogmatickému tvrzení.[w]
Kdyby byl Ricardo tuto theorii postavil tak, jak jsme to učinili my, abstraktně, bez vnášení konkretních poměrů a vedlejších okolností, které odvádějí od otázky samé, pak by se její prázdnota názorně ukázala. Ale on celé té věci dává mezinárodní nátěr. Lze však snadno dokázat, že zdánlivá velikost měřítka nic nemění na malosti základních myšlenek.
První poučka tedy zněla: Množství obíhajících kovových peněz je normální, je-li určeno sumou hodnot obíhajících zboží, oceněnou v jejich kovové hodnotě. Vyjádřeno mezinárodně to zni takto: V normálních poměrech oběhu má každá země masu peněz, odpovídající jejímu bohatství a jejímu průmyslu. Peníze obíhají v hodnotě, která odpovídá jejich skutečné hodnotě čili jejich výrobním nákladům; to znamená, že ve všech zemích mají tutéž hodnotu.[x] Proto by se peníze nikdy nevyvážely nebo nedovážely z jedné země do druhé.[y] Mezi currencies (celkovými masami obíhajících peněz) rozličných zemí by tedy byla rovnováha. Správná hladina národní currency je tak vyjádřena jako mezinárodní rovnováha currencies a tím v podstatě není řečeno nic jiného, než že národnost nemění nic na všeobecném ekonomickém zákonu. Nyní jsme se dostali zpět k témuž osudnému bodu jako dříve. Jakým způsobem se porušuje správná hladina, což nyní zní, jakým způsobem se porušuje mezinárodní rovnováha currencies, nebo jakým způsobem se stane, že peníze přestávají mít tutéž hodnotu ve všech zemích, nebo konečně, jakým způsobem se stane, že přestávají mít v každé zemi svou vlastní hodnotu? Jako byla předtím porušena správná hladina, protože se masa obíhajících peněz zvětšovala nebo zmenšovala při nezměněné sumě hodnot zboží, protože množství obíhajících peněz zůstalo totéž, zatím co směnné hodnoty zboží se zvětšily nebo zmenšily, tak je nyní porušována mezinárodní hladina, určená hodnotou kovu samého, protože masa zlata, jež je v nějaké zemi, vzrůstá v důsledku nově v ní objevených dolů,[z] nebo protože se v nějaké zvláštní zemi zvětšila nebo zmenšila suma směnných hodnot obíhajících zboží. Právě tak, jako se předtím výroba vzácných kovů zmenšovala nebo zvětšovala podle toho, jak bylo třeba omezit nebo rozšířit currency a podle toho snížit nebo zvýšit ceny zboží, právě tak působí nyní vývoz a dovoz z jedné země do druhé. V té zemi, v níž by ceny stouply a hodnota zlata v důsledku příliš velkého oběhu peněz klesla pod jeho kovovou hodnotu, znehodnotilo by se zlato ve srovnání s ostatními zeměmi a v důsledku toho by se ceny zboží ve srovnání s jinými zeměmi zvýšily. Zlato by se tedy vyváželo a zboží by se dovážela. V opačném případě by tomu bylo naopak. Tak jako dříve trvala výroba zlata potud, pokud nebyl obnoven správný hodnotový poměr mezi kovem a zbožím, trval by nyní dovoz nebo vývoz zlata a s ním i stoupání nebo klesání cen zboží dotud, dokud by nebyla opět obnovena rovnováha v mezinárodních currencies. Jako se v prvním případě výroba zlata zvětšovala nebo zmenšovala jen proto, že zlato stálo nad svou hodnotou nebo pod ní, tak by došlo k mezinárodnímu stěhování zlata jen z tohoto důvodu. Jako měla v prvním případě každá změna v jeho výrobě vliv na množství obíhajícího kovu a tím i na ceny, tak jej nyní má mezinárodní dovoz a vývoz zlata. Jakmile by byla obnovena relativní hodnota zlata a zboží čili normální množství oběživa, přestala by v prvním případě další výroba a v druhém případě další vývoz nebo dovoz, vyjma k nahrazení opotřebované mince a pro spotřebu průmyslu, vyrábějícího přepychové předměty. Z toho tedy vyplývá,
„že nikdy nemůže dojít k pokušení vyvážet zlato jako ekvivalent za zboží nebo k nepříznivé obchodní bilanci, vyjma v důsledku nadměrného množství oběživa“.[aa]
Jen podhodnocení nebo přehodnocení kovu v důsledku rozpínání nebo smršťování masy oběživa nad její správnou hladinu nebo pod ni by způsobovalo jeho dovoz nebo vývoz.[bb] Dále by z toho vyplývalo: protože v prvním případě se výroba zlata zvětšuje nebo zmenšuje a v druhém případě se zlato dováží nebo vyváží jen proto, že jeho množství stojí nad jeho správnou hladinou anebo pod ní, že je nadhodnoceno nebo podhodnoceno nad svou kovovou hodnotu nebo pod ni, tedy ceny zboží jsou příliš vysoké nebo příliš nízké, působí každý takový pohyb jako nápravný prostředek[cc] tím, že rozpínáním nebo smršťováním obíhajících peněz přivádí ceny opět na jejich pravou hladinu, a to v prvním případě na hladinu mezi hodnotou zlata a hodnotou zboží, v druhém případě na mezinárodní hladinu currencies. Jinými slovy: Peníze obíhají v rozličných zemích jen potud, pokud v každé zemi obíhají jako mince. Peníze jsou jen mince, proto množství zlata, které je v některé zemi, musí vstoupit do oběhu a může tedy jakožto známka své vlastní hodnoty stoupnout nebo klesnout nad svou hodnotu nebo pod ni. Tím jsme se oklikou přes tuto mezinárodní zápletku zase šťastně dostali k jednoduchému dogmatu, které tvoří výchozí bod.
Jak Ricardo skutečné jevy násilně přičesává ve smyslu své abstraktní theorie, ukáže několik příkladů. Tvrdí na příklad, že v dobách neúrody, častých v Anglii v obdobích od roku 1800 do roku 1820, se zlato vyváží ne proto, že je třeba obilí a zlato je penězi a tedy stále účinným kupním prostředkem a platidlem na světovém trhu, nýbrž proto, že zlato je ve své hodnotě znehodnoceno proti ostatním zbožím a v důsledku toho currency země, v níž je neúroda, znehodnocena proti ostatním národním currencies. Poněvadž totiž neúroda zmenšila masu obíhajících zboží, vystoupilo prý dané množství obíhajících peněz nad normální hladinu, a proto prý stouply všechny ceny zboží.[dd] V protikladu k tomuto paradoxnímu výkladu bylo statisticky prokázáno, že od roku 1793 až do nejnovější doby množství oběživa v Anglii nebylo v případech neúrody nadměrné, nýbrž nedostatečné, a že proto obíhalo a muselo obíhat více peněz než předtím.[ee]
Rovněž tvrdil Ricardo v době napoleonské blokády kontinentu[40] a v době anglických zákonů o blokádě[41], že Angličané vyvážejí na kontinent zlato místo zboží, protože prý jejich peníze jsou znehodnoceny proti penězům kontinentálních zemí, jejich zboží má proto vyšší cenu, a tak prý je výhodnější obchodní spekulací vyvážet zlato místo zboží. Podle něho byla Anglie trhem, kde byla zboží drahá a peníze levné, kdežto na pevnině byla zboží levná a peníze drahé.
„Skutečností,“ praví jeden anglický spisovatel, „byla zhoubně nízká cena našich výrobků a koloniálních produktů v důsledku kontinentálního systému v posledních šesti letech války. Ceny cukru a kávy na příklad, počítány ve zlatě, byly čtyřikrát až pětkrát vyšší na kontinentě než tytéž ceny v Anglii, počítány v bankovkách. Byla to doba, kdy francouzští chemikové vynalezli řepný cukr a nahradili kávu cikorkou, zatím co současně angličtí farmáři dělali pokusy s krmením volů syrupem a melasou, kdy Anglie se zmocnila Helgolandu, aby tam zřídila sklad zboží k usnadnění podloudného obchodu se severní Evropou a kdy lehčí druhy britských továrních výrobků hledaly cestu do Německa přes Turecko... Téměř všechna zboží světa byla nahromaděna v našich skladištích a ležela tam přikována kromě těch případů, kdy malé množství bylo vykoupeno nějakou francouzskou licencí, za niž zaplatili hamburští a amsterodamští obchodníci Napoleonovi 40.000 až 50.000 liber št. Museli to být komičtí obchodníci, kteří zaplatili takové sumy za povolení převézt náklad zboží s dražšího trhu na levnější! Před jakou jasnou alternativou stál takový kupec? Buď koupit kávu za 6 pencí v bankovkách a poslat ji na místo, kde mohl bezprostředně prodat libru za 3 nebo 4 šilinky ve zlatě, anebo koupit zlato za 5 liber št. v bankovkách za unci a poslat je na místo, kde je cenili na 3 libry št. 17 šilinků,. 101/2 pence. Je tedy nesmyslné říci, že odesílání zlata místo kávy bylo výhodnější obchodní operací... Nebylo ve světě země, v níž by bylo tehdy možno obdržet tak velké množství potřebného zboží, jako v Anglii. Bonaparte stále pozorně sledoval anglické ceníky. Jakmile shledal, že v Anglii je zlato drahé a káva laciná, byl spokojen s účinky svého kontinentálního systému.“[ff]
Právě v době, kdy Ricardo po prvé razil svou theorii peněz a výbor o zlatých prutech ji vtělil do své parlamentní zprávy, došlo roku 1810 k zhoubnému poklesu cen všech anglických zboží ve srovnání s lety 1808 a 1809, kdežto zlato poměrně stouplo v hodnotě. Zemědělské výrobky činily výjimku, protože jejich dovoz z ciziny narazil na překážky a jejich množství, které bylo ve vnitrozemí, bylo zdecimováno neúrodami.[gg] Ricardo natolik nepochopil úlohu vzácných kovů jakožto mezinárodního platidla, že mohl při svém vystoupení před výborem sněmovny lordů (1819) prohlásit:
„Odplývání zlata pro vývoz by úplně přestalo, jakmile by se opět začalo s platy v hotových penězích a jakmile by oběh peněz byl vrácen na svou kovovou úroveň.“
Zemřel v pravý čas před vypuknutím krise z roku 1825, která jeho proroctví usvědčila ze lži. Období, do něhož spadá Ricardova spisovatelská činnost, bylo vůbec málo vhodné pro pozorování funkce vzácných kovů jakožto světových peněz. Před zavedením kontinentálního systému byla obchodní bilance skoro vždy příznivá pro Anglii a za jeho trvání byly transakce s evropskou pevninou příliš bezvýznamné, než aby měly vliv na anglický směnečný kurs. Zásilky peněz byly hlavně politické povahy a zdá se, že Ricardo zcela nepochopil úlohu, kterou hrály v anglickém vývozu zlata peněžité podpory.[hh]
Mezi Ricardovými současníky, kteří utvořili školu stoupenců zásad jeho politické ekonomie, je nejvýznamnější James Mill. Pokusil se vyložit Ricardovu peněžní theorii na podkladě jednoduchého kovového oběhu bez nepatřičných mezinárodních zápletek, za nimiž Ricardo skrývá neudržitelnost svého názoru, a bez jakýchkoli polemických ohledů na operace Anglické banky. Jeho hlavní teze jsou tyto :[ii]
„Hodnota peněz se rovná proporci, v níž se směňují za jiné předměty, čili množství peněz, jež se při směně dává za určité množství jiných věcí. Tento poměr je určen úhrnným množstvím peněz, které jsou v některé zemi. Předpokládáme-li na jedné straně všechna zboží nějaké země a na druhé straně všechny její peníze, pak je zřejmé, že při směně obou stran hodnota peněz, to jest množství zboží, za které jsou směňovány, závisí zcela na množství peněz. Zcela tak je tomu při skutečném běhu věcí. Úhrnná masa zboží některé země se nesměňuje najednou za úhrnnou masu peněz, nýbrž zboží se směňují po částech a často po velmi malých částech v různých obdobích během roku. Týž peníz, který dnes sloužil k této směně, může zítra posloužit k nějaké jiné. Jedné části peněz se používá k většímu počtu směnných aktů, jiné k velmi malému, třetí bude nashromážděna a neslouží vůbec ke směně. Mezi těmito variacemi existuje průměr, spočívající na počtu směnných aktů, k nimž by bylo použito každého peníze, kdyby každý peníz realisoval týž počet směnných aktů. Stanovme tento průměrný počet libovolně, na příklad 10. Bylo-li použito každého peníze, který je v zemi, k 10 nákupům, je to totéž, jako kdyby se úhrnná masa penízů zdesetinásobila a každého bylo použito jen k jedinému nákupu. V tomto případě se hodnota všech zboží rovná desetinásobku hodnoty peněz atd. Kdyby naopak, místo aby se každého peníze použilo k 10 nákupům ročně, byla úhrnná masa peněz zdesetinásobena a každý peníz vykonal jen jednu směnu, pak je jasné, že každé zvětšení této masy by způsobilo poměrné zmenšení hodnoty každého peníze. Poněvadž předpokládáme, že masa všech zboží, za něž se mohou peníze směnit, zůstává táž, pak se hodnota úhrnné masy peněz po zvětšení jejich množství nestala větší, než byla předtím. Předpokládáme-li zvětšení o jednu desetinu, pak se musí hodnota každého alikvotního dílu úhrnné masy, na příklad jedné unce, zmenšit o desetinu. Ať by tedy byl stupeň zmenšení nebo zvětšení úhrnné masy peněz jakýkoli, zůstává-li množství ostatních věcí stejné, dojde u této úhrnné masy a u každé její části střídavě k poměrnému zmenšení nebo zvětšení. Je jasné, že tato poučka je absolutní pravdou. Kdykoli došlo k stoupání nebo poklesu v hodnotě peněz a kdykoli množství zboží, za něž je bylo možno směnit, a rychlost oběhu zůstaly tytéž, musí být příčinou této změny poměrné zvětšení nebo snížení množství peněz a nelze ji připisovat žádné jiné příčině. Zmenšuje-li se masa zboží, zatím co množství peněz zůstává stejné, je to tak, jako by se celková suma peněz zvětšila a naopak. Podobné změny jsou výsledkem každé změny v rychlosti oběhu peněz. Každé zvětšení počtu oběhů má týž efekt jako celkové rozmnožení peněz; zmenšení počtu těchto oběhů vyvolává bezprostředně opačný účinek... Není-li část výroby vůbec směňována, jako ta, kterou spotřebují sami výrobci, pak tato část nepřichází v úvahu. Protože se vůbec nesměňuje za peníze, znamená to ve vztahu k penězům, jako kdyby vůbec neexistovala... Jakmile se zvětšování nebo zmenšování množství peněz může dít svobodně, je jejich úhrnné množství, které je v nějaké zemi, regulováno hodnotou vzácných kovů...Ale zlato a stříbro jsou zboží, jejichž hodnota, jako hodnota všech ostatních zboží, je určována výrobními náklady, množstvím práce v nich obsažené.“[jj]
Celý Millův ostrovtip se omezuje na řadu předpokladů, právě tak libovolných, jako nejapných. Chce dokázat, že cena zboží čili hodnota peněz je určována „celkovým množstvím peněz, které jsou v dané zemi“. Předpokládáme-li, že masa a směnná hodnota obíhajících zboží zůstávají stejné, právě tak jako rychlost oběhu a hodnota vzácných kovů, určená výrobními náklady, a předpokládáme-li zároveň, že přesto množství obíhajících kovových peněz se zvětšuje nebo zmenšuje úměrně k mase peněz existujících v zemi, pak je ve skutečnosti „jasné“, že se předpokládá to, co mělo být dokázáno. Mill ostatně upadá do téže chyby jako Hume, že totiž nechává obíhat užitné hodnoty a nikoli zboží s určitou směnnou hodnotou, a proto je jeho poučka nesprávná i tehdy, připustíme-li všechny jeho „předpoklady“. Rychlost oběhu může zůstat stejná, rovněž tak hodnota vzácných kovů, stejně i množství obíhajících zboží, a přesto může být se změnou jejich směnné hodnoty k jejich oběhu zapotřebí hned větší, hned menší masy peněz. Mill vidí skutečnost, že jedna část peněz, které existují v zemi, obíhá, kdežto druhá nehybně leží. S pomocí nanejvýš komického průměrového počtu předpokládá, že opravdu všechny peníze, které jsou v některé zemi, obíhají, ačkoli se to jeví ve skutečnosti jinak. Za předpokladu, že by 10 milionů stříbrných tolarů vykonalo v některé zemi dva oběhy do roka, mohlo by jich obíhat 20 milionů, kdyby každý tolar vykonal jen jeden nákup. A jestliže úhrnná suma stříbra, které je v zemi v jakýchkoli formách, činí 100 milionů tolarů, pak je možno předpokládat, že těchto 100 milionů může obíhat, provede-li každý peníz jeden nákup v pěti letech. Mohlo by se také předpokládat, že všechny peníze světa obíhají v Hampsteadu[42], ale každý jejich alikvotní díl, místo aby vykonal tři oběhy ročně, koná jeden oběh za 3,000.000 let. Jeden předpoklad je stejně důležitý jako druhý pro určení poměru mezi sumou zboží a množstvím oběživa. Mill cítí, že má pro něho rozhodující důležitost srovnávat zboží bezprostředně ne s množstvím obíhajících peněz, nýbrž s úhrnnou zásobou peněz existujících v dané zemi v dané chvíli. Připouští, že celková masa zboží v některé zemi se „nesměňuje najednou“ za celkovou masu peněz, nýbrž různé části zboží v rozličných obdobích za různé části peněz. Aby tento nepoměr odstranil, předpokládá, že neexistuje. Ostatně je celá tato představa o zboží a penězích, jež bezprostředně stojí proti sobě, a o jejich bezprostřední směně abstrahována z pohybu jednoduchých koupí a prodejů, čili z funkce peněz jako kupního prostředku. Již v pohybu peněz jako platidel mizí toto současné objevení se zboží a peněz.
Obchodní krise XIX. století, zejména velké krise z let 1825 a 1836, nevyvolaly další vývoj Ricardovy peněžní theorie; zato však její nové použití. Tentokrát už to nebyly jednotlivé ekonomické jevy, jako u Huma znehodnocení vzácných kovů v XVI. a XVII. století, nebo jako u Ricarda znehodnocení papírových peněz během XVIII. a na počátku XIX. století, nýbrž velké bouře na světovém trhu, v nichž se vybíjí konflikt všech elementů buržoasního výrobního procesu; jejich původ a možnost odvrácení byly hledány v nejpovrchnější a nejabstraktnější sféře tohoto procesu, ve sféře oběhu peněz. Vlastní theoretický předpoklad, z něhož vychází škola umělců v oboru ekonomického počasí, netkví fakticky v ničem jiném než v dogmatu, že Ricardo objevil zákony ryze kovového oběhu. Jim tedy nezbylo nic jiného, než podřídit těmto zákonům úvěrový a bankovní oběh.
Nejobecnějším a nejnápadnějším jevem obchodních krisí je náhlý všeobecný pokles cen zboží, který přichází po delším všeobecném jejich stoupání. Všeobecný pokles cen zboží lze vyjádřit jako stoupání relativní hodnoty peněz ve srovnání se všemi zbožími, a všeobecné stoupání cen naopak jako klesání relativní hodnoty peněz. V obou způsobech vyjádření je tento jev vysloven, nikoli vysvětlen. Položím-li si úkol takto: vysvětlit všeobecné periodické stoupání cen střídající se s jejich všeobecným klesáním, anebo tutéž úlohu formuluji takto: vysvětlit periodické klesání a stoupání relativní hodnoty peněz ve srovnání se zbožími, pak různá frazeologie ponechává úlohu stejně nezměněnu, jako- kdyby byla přeložena z němčiny do angličtiny. Ricardova peněžní theorie přišla proto neobyčejně vhod, protože dává tautologii zdání příčinného vztahu. Odkud se bere periodické všeobecné klesání cen zboží? Z periodického stoupání relativní hodnoty peněz. Odkud naopak všeobecné periodické stoupání cen zboží? Z periodického klesání relativní hodnoty peněz. Stejně oprávněně by se mohlo říci, že periodické stoupání a klesání cen pochází z jejich periodického stoupání a klesání. Sama úloha je dána za předpokladu, že imanentní hodnota peněz, to jest jejich hodnota, určená výrobními náklady vzácných kovů, zůstává nezměněna. Má-li být tato tautologie něčím víc než tautologií, pak spočívá na nepochopení nejelementárnějších pojmů. Jestliže směnná hodnota A, měřena v B, klesá, víme, že to může pocházet stejně dobře z poklesu hodnoty A, jako ze stoupání hodnoty B. Rovněž tak naopak, jestliže směnná hodnota A, měřena v B, stoupá. Jestliže jednou připustíme přeměnu tautologie v příčinný vztah, jde všechno ostatní lehce. Stoupání cen zboží pochází z klesání hodnoty peněz, ale klesání hodnoty peněz, jak víme od Ricarda, z přeplněného oběhu peněz, to jest z toho, že masa obíhajících peněz stoupá nad hladinu, určenou jejich vlastní imanentní hodnotou a imanentními hodnotami zboží. Rovněž naopak všeobecné klesání cen zboží pochází ze stoupání hodnoty peněz nad jejich imanentní hodnotu v důsledku nenaplněného oběhu peněz. Ceny tedy stoupají a klesají periodicky, protože periodicky obíhá příliš mnoho nebo příliš málo peněz. Bude-li nyní dokázáno, že stoupání cen spadalo vjedno se zmenšeným oběhem peněz a klesání cen se zvětšeným oběhem, lze přesto tvrdit, že v důsledku nějakého, i když statisticky naprosto neprokazatelného zmenšení nebo zvětšení obíhající masy zboží bylo množství obíhajících peněz, třebaže ne absolutně, tedy přece alespoň relativně zvětšeno nebo zmenšeno. Viděli jsme, že podle Ricarda musí k těmto všeobecným výkyvům v cenách docházet i při ryze kovovém oběhu, že se však svým vystřídáním vyrovnávají, tím, že na příklad nenaplněný oběh vyvolává pokles cen zboží, pokles cen zboží vývoz zboží do ciziny, tento vývoz však příliv peněz do tuzemska, tento příliv peněz však opět stoupání cen zboží. Naopak je tomu při přeplněném oběhu peněz, kdy se zboží dovážejí a peníze vyvážejí. Třebaže tyto všeobecné výkyvy cen vyplývají z povahy ricardovského kovového oběhu, jejich prudká a násilná forma, forma krisí, patří údobím rozvinutého úvěru, proto je nad slunce jasné, že výdej bankovek není regulován přesně podle zákonů kovového oběhu. Kovový oběh má svůj lék v dovozu a vývozu vzácných kovů, které okamžitě vstupují do oběhu jako mince a způsobují tak klesání nebo stoupání cen zboží svým přílivem nebo odlivem. Týž účinek na ceny zboží musí nyní vyvolat uměle banky napodobením zákonů kovového oběhu. Připlývá-li zlato z ciziny, je to důkazem, že oběh peněz není naplněn, že hodnota peněz je příliš vysoká a ceny zboží příliš nízké a v důsledku toho musejí být vrhány do oběhu bankovky úměrně k nově dováženému zlatu. Musejí být naopak stahovány z oběhu úměrně k množství zlata odtékajícímu ze země. Jinými slovy, výdej bankovek musí být regulován podle dovozu a vývozu vzácných kovů nebo podle směnečného kursu. Ricardův nesprávný předpoklad, že zlato je jen mincí a že proto všechno dovezené zlato rozmnožuje obíhající peníze a tím působí na vzestup cen, kdežto vyvážené zlato snižuje množství mince a tím působí na pokles cen, tento theoretický předpoklad se zde stává praktickým experimentem, který předpisuje uvádět do oběhu tolik mince, kolik je v dané chvíli po ruce zlata. Lord Overstone (bankéř Jones Loyd), plukovník Torrens, Norman, Clay, Arbuthnot a nesčetní jiní spisovatelé, známí v Anglii pod jménem školy „currency principle“, nejenže hlásali tuto doktrinu, nýbrž učinili ji prostřednictvím bankovních zákonů sira Roberta Peela z let 1844 a 1845 základem tehdejšího anglického a skotského bankovního zákonodárství. Její hanebné fiasko jak theoretické, tak praktické, po experimentech v největším měřítku, může být vylíčeno teprve v nauce o úvěru.[kk] Ale již teď vidíme, že Ricardova theorie, která isoluje peníze v jejich plynulé formě oběživa, končí tím, že připisuje přibývání nebo ubývání vzácných kovů takový absolutní účinek na buržoasní ekonomii, o jakém se pověrčivé monetární soustavě nikdy ani nesnilo. Tak se Ricardo, který prohlašuje papírové peníze za nejdokonalejší formu peněz, stal prorokem bullionistů.
Když byla Humova theorie čili abstraktní protiklad monetární soustavy takto rozvinuta až k poslednímu závěru, bylo posléze Steuartovu konkretnímu pojetí peněz opět dopomoženo k právu Thomasem Tookem.[ll] Tooke neodvozuje své zásady z nějaké theorie, nýbrž ze svědomitého rozboru dějin cen zboží od roku 1793 do roku 1856. V prvním vydání svých Dějin cen, které vyšlo roku 1823, je Tooke ještě zcela v zajetí ricardovské theorie a marně se namáhá srovnat skutečnosti s touto theorií. Jeho pamflet „On the Currency“, který vyšel po krisi z roku 1825, by mohl být dokonce označen za první důsledný výklad názorů, které později uplatnil Overstone. Avšak další bádání v dějinách cen zboží ho donutila pochopit, že ona přímá souvislost mezi cenami a množstvím oběživa, jak ji předpokládá theorie, je pouhým přeludem, že rozpínání a smršťování oběživa při nezměněné hodnotě vzácných kovů je vždy účinkem a nikdy příčinou výkyvů cen, že oběh peněz je vůbec jen druhotným pohybem a že peníze ve skutečném výrobním procesu dostávají ještě zcela jiné určitosti formy než jen formu oběživa. Tookova podrobná zkoumání patří do jiné sféry, než je sféra jednoduchého kovového oběhu, a proto zde o nich ještě nemůže být pojednáváno, právě tak jako o zkoumáních Wilsona a Fullartona,[mm] patřících k témuž směru. Všichni tito spisovatelé chápou peníze nikoli jednostranně, nýbrž v různých jejich momentech, ale jen hmotně, bez jakékoli živé souvislosti, ať už těchto momentů mezi sebou, nebo s celkovou soustavou ekonomických kategorií. Peníze na rozdíl od oběživa proto nesprávně směšují s kapitálem nebo dokonce se zbožím, ačkoli na druhé straně jsou zase nuceni příležitostně je odlišovat od obou.[nn] Je-li na př. zlato posíláno do ciziny, je ve skutečnosti do ciziny posílán kapitál, ale totéž nastává, je-li vyváženo železo, bavlna, obilí, zkrátka každé zboží. Obojí je kapitálem a nerozlišuje se proto od sebe jako kapitál, nýbrž jako peníze a zboží. Úloha zlata jakožto mezinárodního směnného prostředku nepochází tedy z jeho určitosti formy jakožto kapitálu, nýbrž z jeho specifické funkce peněz. Rovněž jestliže fungují zlato nebo na jeho místě bankovky jako platidlo ve vnitřním obchodu, jsou zároveň kapitálem. Ale kapitál ve formě zboží by nemohl vstoupit na jejich místo, jak ukazují velmi názorně na př. krise. Je to tedy opět rozdíl zlata jako peněz od zboží, nikoli jeho bytí jakožto kapitálu, proč se stává platidlem. Dokonce i tam, kde se kapitál vyváží přímo jako kapitál, aby byla na příklad určitá suma hodnot v cizině půjčena na úrok, závisí na konjunktuře, vyváží-li se ve formě zboží nebo zlata, a vyváží-li se v této druhé formě, stane se tak pro specifickou určitost formy vzácných kovů jakožto peněz na rozdíl od zboží. Vůbec oni spisovatelé nezkoumají peníze nejprve v abstraktní podobě, jak se vyvíjejí uvnitř jednoduchého oběhu zboží a vyrůstají ze vztahů zboží samých, uskutečňujících proces. Proto ustavičně kolísají sem a tam mezi abstraktními určitostmi formy, které dostávají peníze v protikladu ke zboží, a těmi určitostmi, v nichž se skrývají konkretnější vztahy, jako kapitál, důchod a pod.[oo]
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy: „Zlato je podivuhodná věc! Kdo je má, je pánem všeho, co si přeje. Pomoci zlata lze i duše dostat do ráje.“ (Kolumbus v jednom dopise z Jamaiky, 1503.)
b Tuto povlovnost ostatně Hume připouští, ačkoli neodpovídá jeho zásadě. Viz David Hume: „Essays and Treatises on several Subjects.“ Vyd. Londýn 1777, sv. 1, str. 300.
c Srovn. Steuart, „An Inquiry into the Principles of Political Economy etc.“, sv. I, str. 394—400.
d David Hume: „Essays etc.“, str. 300.
e David Hume: „Essays etc.“, str. 303.
f Tamtéž
g „Je jasné, že ceny nezávisí tolik na absolutním množství zboží a absolutním množství peněz, které jsou v některé zemi, jako na množství zboží, které přichází nebo může přijít na trh, a na penězích, které obíhají. Jsou-li ražené peníze zavírány do truhly, je to vůči cenám totéž, jako kdyby byly zničeny; jestliže je zboží nahromaděno ve skladech a na sýpkách, má to stejný účinek. Ježto peníze a zboží v těchto případech se nikdy nesejdou, nemohou navzájem na sebe působit. Celek cen nakonec dosahuje správného poměru k novému množství kovových peněz, jež jsou v zemi.“ („Essays and Treatise on several Subjects“, str. 303, 307, 308.)
h Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy: „Viz, co říká Law a Franklin o doplňkové hodnotě (Surpluswert), kterou prý zlato a stříbro dostávají za své funkce peněz. Též Forbonnais.
i Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy: „Tato fikce se doslova vyskytuje u Montesquieua.“
j Steuart: „An Inquiry into the Principles of Political Economy etc.“, sv. 1, str. 394-400.
k James Steuart, „An Inquiry etc.“, sv. 2, str. 377—379 porůznu.
l Tamtéž, str. 379—380 porůznu.
m „Dodatečné mince se uzamknou nebo se přemění ve stříbrné nádobí... Pokud jde o papírové peníze, jakmile splnily první účel, uspokojit potřebu toho, kdo si je vypůjčil, vrátí se zpět k dlužníkovi a jsou realisovány... Proto ať se tedy kovové peníze v zemi rozmnožují nebo ztenčují v jakkoli velké proporci, zboží se budou zdražovat nebo zlevňovat podle zásad poptávky a konkurence, a ty budou vždy záviset na sklonech těch, kdo mohou dát majetek nebo nějakou jinou protihodnotu, ale nikdy na množství mincí, které mají... Ať je tedy množství kovových peněz v zemi jakkoli nízké, dokud je v zemi reálný majetek jakéhokoli druhu a konkurence ve spotřebě mezi těmi, kdož jej mají, ceny budou vysoké ať již prostřednictvím výměnného obchodu, symbolických peněz, vzájemných plateb a tisíce jiných vynálezů... Má-li tato země styk s jinými národy, musí tu být proporce mezi cenami mnoha druhů zboží v tuzemsku i v zahraničí a náhlé rozmnožení nebo zmenšení kovových peněz, za předpokladu, že by mohlo samo od sebe vyvolat zvýšení nebo snížení cen, by bylo ve svých účincích omezeno cizí konkurencí.“ Steuart: „An Inquiry into the Principles of Political Economy etc.“, sv. 1, str. 400—401. „Oběh peněz v každé zemi musí být přizpůsoben výdělečné činnosti obyvatelů, kteří vyrábějí zboží, přicházející na trh... Proto jestliže množství mincí v zemi klesne pod proporci, která odpovídá cenám průmyslových výrobků, nabízených na prodej, je hledáno útočiště u vynálezů, jako jsou symbolické peníze, aby se za ně opatřila náhrada. Avšak vyjde-li najevo, že kovové peníze stouply nad proporci, která odpovídá rozsahu výroby, nebude to mít žádný účinek na zvyšování cen, ani nevstoupí do oběhu: budou se hromadit v pokladech...Ať je množství peněz v zemi jakkoli velké ve srovnání s ostatním světem, nemůže zůstat v oběhu nic kromě množství, které je přibližně úměrné spotřebě bohatých a práci a výdělečné činnosti chudých obyvatel“, a tato proporce není určena „množstvím peněz, které fakticky jsou v zemi“ (Tamtéž, str. 407 —408 porůznu.) „Všechny země se budou snažit vrhnout své hotové peníze, které nejsou nezbytné pro jejich vlastní oběh, do oné země, kde je úrok z peněz proti jejich vlastnímu vysoký.“ (Tamtéž, sv. 2, str. 5.) „Nejbohatší země v Evropě může být nejchudší na obíhající kovové peníze.“ (,‚An Inquiry into the Principles of Political Economy etc.“, sv. 2, str. 6.) — Viz polemiku proti Steuartovi u Arthura Younga. [Poslední věta je Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy. (Pozn. red.)]
n Steuart, tamtéž, sv. 2, str. 370. Louis Blanc proměňuje „money of the society“, což není nic jiného než tuzemské, národní peníze, v socialistické peníze, což není vůbec nic, a z Jeana Lawa důsledně dělá socialistu. (Viz jeho první svazek Dějin francouzské revoluce.)
o Maclaren: „History of the Currency“, Londýn 1858, str. 43 n. Vlastenectví svedlo jednoho předčasně zemřelého německého spisovatele (Gustava Juliuse) k tomu, že postavil starého Büsche jako autoritu proti ricardovské škole. Ctihodný Büsch převedl Steuartovu geniální angličtinu do hamburského nářečí a znešvařil jeho originál, jak dalece to jen bylo možné.
p Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy: „To není přesné. Na několika místech tento zákon naopak vyslovuje správně.“ (Pozn. red. kniž. vydání)
q Rozdíl mezi „currency“ a „money“, to je mezi oběživem a penězi, nenajdeme proto v díle „Wealth of Nations“. Oklamán zdánlivou nezaujatostí Adama Smitha, který znal velmi dokonale svého Huma a Steuarta, podotýká ctěný Maclaren: „Theorii o závislosti cen na množství oběživa nebyla dosud věnována pozornost; a doktor Smith, stejně jako pan Locke“ (Locke kolísá ve svém názoru) „nepovažují kovové peníze za nic jiného než za zboží.“ (Maclaren: „History of the Currency“ str. 44.)
r David Ricardo: „The high Price of Bullion, a Proof of the Depreciation of Banknotes.“ 4. vydání, Londýn 1811. (První vydání vyšlo roku 1809.) Dále: „Reply to Mr. Bosanquets practical Observations on the Report of the Bullion Committee“, Londýn 1811.
s David Ricardo: „On the Principles of Political Economy etc.“, str. 77. „Hodnota vzácných kovů, právě tak jako hodnota všech ostatních zboží, závisí konečně na celkovém množství práce, nutné k tomu, abychom je obdrželi a odnesli na trh.“
t Tamtéž, str. 77, 180, 181.
u Ricardo, tamtéž, str. 421. „Množství peněz, jehož se může používat v některé zemi, závisí na jejich hodnotě. Kdyby obíhalo jen samotné zlato, pak by ho bylo třeba patnáctkráte méně, než kdyby se používalo jedině stříbra.“ Viz také Ricardo: „Proposals for an economical and secure currency“. Londýn 1816, str. 17, 18, kde praví: „Množství obíhajících bankovek je závislé na částce, nutné pro oběh v zemi, a tato částka se řídí hodnotou měrné jednotky peněz, úhrnem plateb a ekonomií v jejich realisaci.“
v Ricardo: „Principles of Political Economy“, str. 432, 433.
w David Ricardo: „Reply to Mr. Bosanquetʼs practical Observations etc.“, str. 49. „Že by zboží stoupala nebo klesala v ceně úměrně ke zvýšení nebo zmenšení množství peněz, předpokládám jako nesporný fakt.“
x David Ricardo: „The high Price of Bullion etc.“ „Peníze by měly stejnou hodnotu ve všech zemích.“ (Str.4) Ve své politické ekonomii Ricardo tuto větu pozměnil, ale ne tak, že by to zde mělo význam.
y Tamtéž, str. 3—4.
z Tamtéž, str. 4.
aa „Nepříznivá obchodní bilance nikdy nevznikne jinak než z přebytku oběživa.“ (Ricardo: „The high Price of Bullion etc.“, str. 11, 12.)
bb „Vývoz kovových peněz je vyvoláván jejich lácí a není výsledkem, nýbrž příčinou nepříznivé bilance.“ (Tamtéž, str. 14.)
cc Tamtéž, str. 17.
dd Ricardo, „The high Price of Bullion etc.“, str. 74, 75. „Anglie by v důsledku špatné úrody byla v situaci země, která byla připravena o část svého zboží, a proto potřebuje menší množství oběživa. Oběživo, které předtím odpovídalo platbám, stalo by se nyní nadbytečným a poměrně laciným v poměru ke zmenšené výrobě. Proto vyvezení této sumy by uvedlo hodnotu oběživa v souhlas s hodnotou oběživ ostatních zemí.“ Ricardovo popletení peněz a zboží a peněz a mince se směšně projevuje v této větě: „Kdybychom mohli předpokládat, že po nepříznivé úrodě, zatím co Anglie by měla příležitost dovézt neobvyklé množství obilí, jiná země by měla nadbytek tohoto výrobku, ale neměla by potřebu nějakých jiných zboží, nepochybně by se stalo, že taková země by nevyvážela své obilí směnou za zboží: ale nevyvážela by obilí ani za peníze, ježto peníze jsou zboží, které žádná země nikdy nepotřebuje absolutně, nýbrž jen relativně.“ (Tamtéž, str. 75.) V Puškinově hrdinské básni není otec hrdiny nikdy s to pochopit, že zboží jsou peníze. Ale že peníze jsou zboží, to už Rusové pochopili dávno, jak dokazuje nejen anglický dovoz obilí v letech 1838—1842, nýbrž i celé dějiny jejich obchodu.
ee Srov. Thomas Tooke: „History of Prices“ a James Wilson: „Capital, Currency and Banking“. (Tato druhá kniha je otisk článků, které vyšly v časopise London Economist roku 1844, 1845 a 1847.)
ff James Deacon Hume: „Letters on the Cornlaws“, Londýn 1834, str. 29—31.
gg Thomas Tooke: „History of Prices etc.“, Londýn 1848, str. 110.
hh Srov. shora citované dílo W. Blakeho „Observations etc.“
ii James Mill: „Elements of Political Economy.“ V textu přeloženo z francouzského překladu od J. T. Parissota, Paříž 1823.
jj James Mill: „Elements of Political Economy“, str. 128—136 porůznu.
kk Několik měsíců před vypuknutím všeobecné obchodní krise z roku 1857 zasedal výbor dolní sněmovny, aby vyšetřil účinek bankovních zákonů z let 1844 a 1845. Lord Overstone, theoretický otec těchto zákonů, se ve své zprávě před výborem takto chvástal: „Při přesném a rychlém dodržování zásad z roku 1844 vše proběhlo pravidelně a hladce; peněžní systém je pevný a neotřesen, prosperita země je nesporná, veřejná důvěra v zákon z roku 1844 denně získává na síle. Jestliže si výbor přeje další praktické doklady o zdravosti zásad, na kterých tento zákon spočívá, nebo blahodárných výsledcích, které zajistil, pravdivou a dostatečnou odpovědí výboru je toto: Podívejte se kolem sebe; podívejte se na přítomný stav obchodu v zemi, na spokojenost lidu, na bohatství a blahobyt všech tříd společností; a pak, když jste tak učinili, bude výbor s to rozhodnout, zda chce překážet dalšímu trvání zákona, za jehož platnosti bylo dosaženo těchto výsledků.“ Tak zatroubil Overstone k vlastní chvále 14. července 1857; 12. listopadu téhož roku muselo ministerstvo suspendovat zázračný zákon z roku 1844 na vlastní odpovědnost.
ll Tookovi byl zcela neznám Steuartův spis, jak je vidět z jeho „History of Prices from 1839 till 1847“, Londýn 1848, v němž shrnuje dějiny theorií o penězích.
mm Tookovým nejvýznamnějším spisem vedle „History of Prices“, kterou jeho spolupracovník Newmarch vydal v šesti svazcích, je „An Inquiry into the Currency Principle, the connection of currency with prices etc.“, 2. vydání. Londýn 1844. Wilsonův spis jsme již citovali. Konečně je třeba se zmínit o Johnu Fullartonovi: „On the Regulation of Currencies.“ 2. vydání. Londýn 1845.
nn „Je třeba rozlišovat mezi zlatem jako zbožím, to jest kapitálem, a peněz jako oběživem.“ (Tooke: „An Inquiry into the Currency Principle etc.“, str. 10.) „Můžeme se spoléhat na to, že zlato a stříbro při svém dovozu téměř přesně realisují potřebnou sumu... zlato a stříbro mají nekonečnou výhodu proti všem ostatním druhům zboží... díky té okolnosti, že jich je všeobecně užíváno jako peněz... Placení dluhů zahraničních i domácích není obvykle ujednáno v čaji, kávě, cukru nebo indigu, nýbrž v minci; peněžní zásilka, buď ve výslovně označené minci, nebo v prutech, které mohou být v onu minci ihned proměněny v mincovně nebo na trhu země, do níž jsou posílány, musí odesílateli vždy poskytnout nejjistější, nejbezprostřednější a nejpřesnější způsob placení bez nebezpečí, že utrpí újmu pro nedostatek poptávky nebo kolísání cen.“ (Fullarton, tamtéž, str. 132, 133.) „Každý jiný předmět“ (mimo zlato a stříbro) „se může ukázat, ať pokud jde o množství nebo druh, neodpovídajícím obvyklé poptávce země, do níž je zasílán.“ (Tooke: „An Inquiry etc.“)
oo Přeměnu peněz v kapitál budeme zkoumat v 3. kapitole, která pojednává o kapitálu a tvoří konec tohoto prvního oddílu.
37 Historická právní škola — reakční směr v historické a právní vědě, který vznikl v Německu koncem 18. století. Charakteristiku této školy viz v článcích Karla Marxe „Filosofický manifest historické právní školy“ a „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“ (Marx-Engels, Spisy 1).
38 Anglický bankéř a ekonom John Law se pokoušel uskutečnit v praxi svou naprosto nesmyslnou myšlenku, že stát může rozmnožit bohatství země tím, že bude vydávat nekryté bankovky. V roce 1716 založil ve Francii soukromou banku, která byla koncem roku 1718 změněna ve státní. Law vydával neomezené množství papírových peněz a současně stahoval z oběhu kovové peníze. To vedlo k nevídanému rozmachu burzovní ažiotáže a spekulace, který skončil roku 1720 naprostým úpadkem státní banky a krachem celého „Lawova systému“. Law prchl do ciziny.
39 Threadneedle Street — název londýnské ulice, v níž je budova Anglické banky.
40 Kontinentální systém čili kontinentální blokáda vyhlášená Napoleonem roku 1806 zakazovala zemím na evropském kontinentě obchodovat s Anglií. Kontinentální blokády se zúčastnily Španělsko, Neapol, Holandsko, Prusko, Dánsko, Rusko, Rakousko a jiné země.
41 Jde o řadu vládních nařízení (orders in council) z roku 1807, které byly odpovědí na Napoleonovu kontinentální blokádu. Tato nařízení zakazovala neutrálním zemini obchodovat s Francií a zeměmi, které se zúčastnily kontinentálního systému.
42 Hampstead — jedna z 29 londýnských čtvrtí.