Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Bitva u Magenty[231]
Oficiální francouzské a rakouské zprávy o bitvě u Magenty potvrzují naše domněnky, které jsme se odvážili vyslovit na základě telegrafických depeší.
Ráno 4. června dokončili Rakušané svůj ústup přes Ticino a pochodovali k Magentě a Abbiategrassu, aby vpadli do boku francouzské armádě směřující na Milán. Generál Clam-Gallas, který právě přibyl s jednou divizí svého sboru (1.) z Milána, měl se svou divizí a s 2. sborem (Liechtensteinovým), který se k němu připojil u Magenty, současně zaútočit na nepřítele čelně. U Corbetty, několik mil za Magentou, měl v záloze Reischachovu divizi ze 7. sboru (Zobelova). Když byla linie Ticina jakožto neudržitelná vyklizena, mělo těchto sedm či osm rakouských brigád držet linii širokého průplavu Naviglio Grande, který je takřka souběžný s Ticincm a dá se přejít jedině po mostech. Bylo nutné hájit dva mosty u Boffalory a u Magenty — na dvou silnicích, které obě vedou od Magenty k mostu přes Ticino u San Martina. Divize 1. sboru (pod velením generála Cordona) postupovala po silnici od Turbiga; dvě brigády 2. sboru stály na mostech, jedna divize byla před Magentou a Reischachova divize (ze 7. sboru), jak jsme už řekli, u Corletty.
Francouzi postupovali ve dvou kolonách. První, které podle jména velel hrdina od Satory (viz poznámku [74]), se skládala z divize gardových granátníků a sborů Canrobertova, Nielova a Baraguaye dʼHilliers, dohromady z 9 divizí neboli 18 brigád (117 praporů). Postupovala po přímé silnici z Novary do Milána přes most u San Martina a měla obsadit mosty u Boffalory a Magenty. Druhá kolona, jíž velel Mac-Mahon, se skládala z divize gardových voltižérů, z Mac-Mahonova sboru a z celé piemontské armády, celkem z 8 divizí neboli 16 brigád (109 praporů; piemontské divize mají o prapor víc než francouzské). Její čelo překročilo Ticino a Naviglio u Turbiga, aniž narazilo na vážnější odpor, a mělo podporovat čelní útok první kolony manévrem do boku Rakušanů, totiž přímým pochodem na Magentu ze severu.
V poledne zahájil Mac-Mahon útok. Přesilou hnal před sebou Cordonovu divizi k Magentě a přibližně kolem druhé hodiny začali gardoví granátníci, kteří zahnali rakouské přední stráže až k průplavu, útočit na mosty u Boffalory a Magenty. Na bojišti bylo v té chvíli 8 francouzských brigád proti 5 rakouským (dvěma z 1. a třem z 2. sboru), tj. proti méně než 30 000 vojákům, neboť dvě Reischachovy brigády se ještě zdržovaly u Corbetty. Francouzský „tajný generál“ tedy proměňuje po vzoru Falstaffa necelých 30 000 Rakušanů ve víc než 125 000. Francouzům se podařilo vzít mosty přes průplav ztečí. Gyulay, který byl u Magenty, dal Reischachovi rozkaz vyrazit kupředu a most u Magenty dobýt zpět. To se stalo, ale Boffalora, jak je vidět, zůstala v rukách Francouzů. Bitva uvázla na mrtvém bodě. Mac-Mahonův sbor i gardoví granátníci byli úspěšně odraženi, ale Rakušané také nasadili do boje všechny použitelné vojáky do jednoho. A kde vězely ostatní sbory?
Byly všude jinde, jen ne tam, kde měly být. Druhá divize 1. sboru byla ještě na pochodu z Německa. Tu proto samozřejmě čekat nemohli. O jedné brigádě 2. sboru nebyly zprávy. Avšak vlastní Gyulayovy depeše dokazují, že bitvy se zúčastnily jen tři brigády 2. sboru. Druhá divize 7. sboru pod velením generála Lilii byla u Castelletta, 6 nebo 7 mil od Magenty. 3. sbor byl u Abbiategrassa, 5 mil od Magenty. 5. sbor pochodoval k Abbiategrassu, pravděpodobně z Bereguarda; když bitva začala, byl nejméně 9 mil od Magenty. 8. sbor byl na pochodu od Binaska k Bestazzu, 10 nebo 12 mil daleko, a 9. sbor — incredibile dictu[a] — se potloukal kolem Pádu za Pavií, 20 nebo 25 mil od míst, kde se bojovalo. Tím, že měl Gyulay své jednotky tak neuvěřitelně rozptýlené, ocitl se v tak nepříznivé situaci, že musel od poledne až asi do 5 hodin večer s pouhými sedmi brigádami zadržovat nápor obou francouzských kolon. A to mohl dokázat jedině proto, že obrovské masy Francouzů pochodovaly jen po dvou silnicích, takže se dostávaly jen zvolna kupředu.
Zatímco Reischach držel most u Magenty a ukořistil Francouzům jedno nové rýhované dělo, jel pan Guylay na koni do Robeka, vesnice ležící na průplavu asi tři míle pod Boffalorou, aby uspíšil pochod 3. a 5. sboru a aby jim vytyčil směr útoku. Nyní byly vrženy vpřed čtyři brigády 3. sboru, Hartungova a Rammingova brigáda v první línu a Dürfeldova brigáda jako záloha, všechny tři podél průplavu, kdežto Wetzlarova brigáda vyrazila podél Ticina. Měly Francouzům vpadnout do pravého boku. Jenže Francouzi dostali mezitím také posilu. Na podporu granátníků dorazila Picardova brigáda (z Renaultovy divize z Canrobertova sboru) a zahnala Reischacha zpátky za most. Za ním následovala Vinoyova divize (z Nielova sboru), Janninova brigáda (z Renaultovy divize) a Trochuova divize (z Canrobertova sboru). Tak soustředili Francouzi v tomto bodě šest brigád a k tornu dvě brigády granátníků. Na druhé straně bojovaly ze čtyř brigid rakouského 3. sboru ve skutečnosti jen dvě nebo tři. Přes tento nepříznivý poměr sil se Rakušané několikrát znovu zmocnili mostu u Magenty a nepřátelské přesile se jen s největším vypětím sil podařilo jej nakonec udržet.
Zatímco se takto bojovalo o mosty, připravil Mac-Mahon na svém úseku fronty druhý útok proti Rakušanům, asi se čtyřmi nebo pěti brigádami 1. a 2. sboru. Dvě jeho divize začaly ve dvou kolonách znovu postupovat na Magentu, ve druhé linii za nimi šla Camouova divize gardových voltižérů. Protože Espinassovu a La Motterougeovu divizi (z Mac-Mahonova sboru) Rakušané s úspěchem zatlačili zpět, přišli jim na pomoc voltižéři. V bitvě nastal zvrat. První kolona Francouzů přešla most u Magenty a valila se na osadu, na kterou už tvrdě útočila kolona Mac-Mahonova. Konečně při západu slunce se na bojišti objevila brigáda prince hesenského z rakouského 5. sboru. Pokusila se znovu zahnat Francouze za most, leč marně. Bylo opravdu přemrštěné očekávat, že jedna slabá brigáda, zdecimovaná už v bitvě u Montebella, může zadržet a odrazit lavinu francouzských vojsk, která zaplavila most u Magenty. Rakušané, vystaveni útoku čelně, z boku i z týlu a od začátku akce bez ustání pod palbou, se nakonec stáhli a Francouzi po opakovaných prudkých bojích k večeru obsadili Magentu.
Gyulay stáhl svá vojska zpět přes Corbettu, kterou mezitím obsadila Liliova divize, a přes Robecco, které držel 3. sbor, zatímco 5. sbor bivakoval mezi oběma těmito místy. Gyulay měl v úmyslu pokračovat v boji 5. června, ale naprosto nevysvětlitelný zmatek ve vydaných rozkazech tento plán zmařil; uprostřed noci se najednou dozvěděl, že 1. a 2. sbor si mylně vyložily rozkaz, stáhly se několik mil od bojiště a ještě ve 3 hodiny ráno pokračovaly v ústupu. Tato zpráva přiměla Gyulaye vzdát se bitvy, se kterou počítal na příští den. Jedna brigida 3. sboru zaútočila znovu na Magentu, aby kryla ústup Rakušanů provedený v naprostém pořádku.
Podle zprávy Rakušanů se na jejich straně zúčastnily bitvy:
Brigády z 1. sboru Cordonova divize 2 z 2. sboru 3 ze 7. sboru Reischachova divize 2 z 3. sboru 3 z 5. sboru (pozdě večer) 1 —————— celkem 11 Podle francouzské zprávy se na straně spojenců zúčastnily bitvy:
Brigády z gardového sboru 2 divize 4 z Mac-Mahonova sboru 2 divize 4 z Canrobertova sboru 2 divize
(Renaultova a Trochuova)
4z Nielova sboru 1 divize
(Vinoyova)
2—————— celkem 14 Ve čtrnácti francouzských brigádách, tj. v 91 praporech, bylo přinejmenším 80 000 vojáků. Ve francouzské zprávě o bitvě se říká o postupu Vinoyovy divize: „Nejvíc utrpěl 85. řadový pluk... Generál Martimprey byl raněn v čele své brigády.“
Avšak ani 85. pluk, ani Martimpreyova brigáda nepatří do Vinoyovy divize z Nielova sboru. 85. pluk patří k 2. brigádě, které velí generál Ladreitt de la Charrière, a je z divize Ladmiraultovy, kdežto generál Martimprey velí 1. brigádě téže divize, která patří ke sboru maršála Baraguaye dʼHilliers. To nezvratně dokazuje, že v bitvě bojovalo víc francouzského vojska, než se říká v oficiální zprávě. Jestliže se takto zašantročuje Ladmiraultova divize, s níž narůstá počet brigád na 16, počet praporů na 104 a počet bojovníků na 90 000, vnucuje se podezření, že počet Francouzů na bitevním poli byl vůbec mnohem větší, než udává hlášení o bitvě. Nadto ze zprávy Rakušanů vysvítá, že jejich zajatci patří skoro ke všem plukům, z nichž se skládá spojenecká operační armáda v Itálii. Francouzi tedy měli takovou početní převahu, že rakouskému vojsku patří všechna čest. Nechalo si vyrvat pouze prostor bojiště; ukořistilo jedno dělo a ztratilo čtyři; opustilo bojiště s přesvědčením, že při vyrovnaných silách by vítězství bylo určitě na jeho straně. Co však máme říci o jeho vojevůdci, c. k. polním zbrojmistrovi? 4. června očekává útok. Má 13 brigád (7 z nich se účastní bitvy poprvé, dvě jsou z Liliovy divize a čtyři z 3. sboru) 8 mil od bojiště; čtyři jiné brigády z 5. sboru jsou 9 mil od bojiště; a konečně čtyři brigády z 8. sboru jsou vzdáleny 10 nebo 12 mil. Tak stála jeho vojska v 8 hodin 30 minut ráno. Je to příliš mnoho chtít, aby všechny tyto sbory byly v den bitvy ve 4 nebo nejpozději v 5 hodin večer tak blízko u Magenty, aby se mohly zúčastnit bitvy? Nemělo být ve 2 hodiny odpoledne, kdy bitva doopravdy začala, nasazeno místo sedmi alespoň třináct brigád? V takovém případě by se bylo zabránilo velkým ztrátám Cordonovy divize a 2. sboru. Kdyby se byl dostavil 5. sbor, byli by Rakušané mohli přejít do ofenzívy a odrazit Francouze za Ticino. Jenže jak je vidět, u Rakušanů opět zvítězila jejich stará, příslovečná nepohyblivost. Skutečný Napoleon říkával, že ztrácejí velmi drahocenné okamžiky zbytečnou pomézností a prázdými formalitami. Gyulay tuto tradici zaseo bnovil, lehkovážně se připravil o své vlastní vítězství a přenechal je „tajnému generálovi“, jehož vítězství mohlo být snadné a rozhodující, kdyby nebylo podlomeno houževnatou odvahou rakouských vojáků a neschopnou nemohoucností šéfa Společnosti 10. prosínce[232].
Ráno 5. června byla pod Gyulayovým velením tato vojska, která dosud nebyla nasazena uMagenty:
Brigády jedna divize z 3. sboru 2 z 5. sboru 3 jedna divize (Liliova) ze 7. sboru 2 z 8. sboru 4 —————— celkem 11 To byla bojová síla rovná té, kterou měli k dispozici den předtím. Z vojska, které se zúčastnilo bitvy předchozího dne, byly neschopné dalšího boje jen 3 divize (1. a 2. sboru). Osm brigád z tohoto vojska zůstalo bojeschopných; dohromady to bylo 19 brigád, přes 100 000 mužů. Proti Gyulayovi stálo 16 brigád, které byly nasazeny už 4. června, 4 nové francouzské divize, které 5. června musely být už v bojové pohotovosti, a jedna nebo dvě piemontské divize, které byly ještě daleko v zadním voji. A tak, kdyby oněch 19 brigád, jež mohl mít Gyulay 5. června k dispozici, byl podporoval 9. sbor, který Gyulay držel z nepochopitelných důvodů stranou, byly by musely úplně zvrátit výsledek předešlého dne. Stručně se Gyulayovy chyby dají shrnout takto:
Za prvé: Když Ludvík Napoleon prováděl v operační sféře Rakušanů boční pochod z Vercelli na Turbigo, nevyužil Gyulay nevýhodného postavení svých nepřátel a nenapadl všemi silami jejich nekrytou pochodovou linii, přičemž je mohl rozdvojit a zčásti zahnat k Alpám; byl by tak opakoval Radeckého manévr z roku 1849.
Za druhé: Místo toho se stáhl za Ticino, udělal okliku, aby kryl Milán, a přímou cestu přenechal nepříteli.
Za třetí: Při ústupu roztříštil svá vojska a ustupoval s takovou liknavostí a pohodlností, jaká by se nedala prominout ani na cvičišti.
Za čtvrté: 9. sbor nechal úplně mimo prostor soustředění.
Za páté: Přímo za bitvy se soustředění provádělo tak ledabyle, že vojsko utrpělo zbytečné ztráty a vítězství bylo darováno nepříteli.
Jestliže Gyulay přes celou řadu těchto hrubých chyb nebyl na hlavu poražen, ačkoli proti němu stála elita francouzské armády, vděčí za to jedině chrabrosti svých vojsk a „chytrosti“ svého protivníka, „tajného generála“. Gyulayova vojska představovala nepřemožitelnou životní sílu lidu, on sám senilní idiotství monarchie. „Tajný generál“ na druhé straně zjišťuje, že ústupem Rakušanů na Mincio končí melodramatické období boje a začíná opravdová válka. Přesvědčil se, jak správný a moudrý byl výrok, který skutečný Napoleon neustále vštěpoval do hlavy svému bratru Josefovi, že se totiž ve válce žádnou hrou na schovávanou nelze vyhnout osobnímu nebezpečí. A konečně Canrobert, uražený, že se dává přednost Mac-Mahonovi, pohrozil, že odhalí jisté hrdinské činy, které provedl hrdina od Satory při tomto tažení. Hrdina proto touží zpátky ke své milované choti ve Faubourg Poissonnière a po peace at any price[b]. A je-li mír nedosažitelný, touží alespoň po mírovém jednání, aby jím omluvil „ústup své vlastní osoby do Paříže“.
<
Napsal B. Engels kolem 16. června 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 7 z 18. června 1859
a v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5678 z 2. července 1859Podle textu v „Das Volk“,
srovnaného s textem
v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — což je neuvěřitelné. (Pozn. red.)
b — míru za každou cenu. (Pozn. red.)
231 Tento článek byl s nepatrnými změnami otištěn 2. července 1859 také anglicky v listu „New-York Daily Tribune“ pod názvem „Kapitola z dějin“ („A Chapter of History“).
232 Společnosi 10. prosince — tajná bonapartistická společnost utvořená roku 1849, se skládala především z deklasovaných živlů. Podrobnou charakteristiku Společnosti 10. prosince podal Marx ve svém díle „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde).