Karel Marx
Indická armáda[402]
Válka v Indii přechází postupně do onoho stadia roztříštěné gerilové války, o němž jsme nejednou prohlašovali,[a] že bude další hrozivou a krajně nebezpečnou fází jejího vývoje. Povstalecké armády se po několika porážkách, které utrpěly v pravidelných bitvách a při obraně měst a opevněných táborů, postupně rozkládají na menší oddíly o dvou až šesti či osmi tisících mužů, které do jisté míry operují nezávisle, jsou však vždy připraveny spojit se ke krátké výpravě proti kterékoli britské jednotce, kterou mohou překvapit osamocenou. Pro hlavní povstaleckou armádu nastal v tomto směru rozhodující okamžik tím, že povstalci bez jediného výstřelu vydali Barélí, když předtím vojsko sira C. Campbella, bojující v poli, odlákali asi na osmdesát mil od Lakhnaú; pro druhou velkou skupinu domorodých vojsk mělo obdobný význam vydání Kálpí. V obou případech se povstalci vzdali poslední ústřední operační základny, kterou mohli hájit, a protože tím ztratili možnost válčit jako armáda, rozdělili se na menší oddíly a začali ustupovat různými směry. Takové pohyblivé kolony nepotřebují jako ústřední operační základnu velké město. Mohou najít existenční prostředky, obnovit výstroj a doplnit své počty v různých krajích, jimiž procházejí, malé městečko nebo velká vesnice poslouží každé z nich jako reorganizační středisko právě tak dobře jako Dillí, Lakhnaú nebo Kálpí větším armádám. Touto změnou ztrácí válka hodně na zajímavosti; pohyby jednotlivých povstaleckých kolon nelze podrobně sledovat a zprávy o nich jsou zmatené; operace britských velitelů se většinou nedají kriticky hodnotit, neboť nevyhnutelně zůstává nejasné, za jakých předpokladů byly podnikány; jediným měřítkem pak zůstává úspěch či neúspěch, a to je nesporně měřítko velmi klamné.
Sledovat pohyby domorodců je už dnes velmi obtížné. Po dobytí Lakhnaú ustupovali různými směry — někteří na jihovýchod, jiní na severovýchod, další na severozápad. Silnější oddíl ustupující na severozápad sledoval Campbell až do Rohilkhandu. V Barélí se povstalci soustředili a přeskupili, když se však Britové přiblížili, vydali toto místo bez odporu a znovu ustoupili různými směry. Podrobnosti o těchto různých ústupových cestách nejsou známé. Víme jen to, že část povstalců směřovala k horám na nepálských hranicích, zatímco jedna nebo dvě kolony pravděpodobně pochodovaly opačným směrem, ke Ganze a Doábu (území mezi Gangou a Jamunou). Sotva však Campbell obsadil Barélí, povstalci, kteří ustoupili východním směrem, se spojili s některými oddíly u hranic Avadhu a napadli Šáhdžahánpur, kde byla ponechána malá britská posádka; mezitím i další povstalecké kolony spěšně pochodovaly týmž směrem. Na štěstí pro posádku dorazil už 11. května brigádní generál Jones s posilami a domorodce porazil; ale i ti byli posíleni kolonami, které se soustřeďovaly k Šáhdžahánpuru, a 15. května znovu obklíčili město. Téhož dne ponechal Campbell v Barélí posádku a vydal se na pochod, aby pomohl vyprostit Šáhdžahánpur z obklíčení; teprve 24. května však povstalce napadl a zatlačil; jednotlivé povstalecké kolony, jež se této akce zúčastnily, se pak opět rozptýlily různými směry.
Zatímco byl Campbell takto zaměstnán na hranicích Rohilkhandu, pochodoval generál Hope Grant se svým vojskem sem a tam po jižním Avadhu, což nepřineslo žádný výsledek kromě ztrát, které jeho vlastnímu vojsku způsobily únavné pochody na prudkém indickém slunci. Povstalci byli pro něho příliš pohybliví. Byli všude, jen ne tam, kde je zrovna hledal, a když očekával, že je najde vpředu, dostali se mu už dávno znovu do týla. Níže po proudu Gangy se generál Lugard zabýval stíháním podobného přeludu v oblasti mezi Dínápurem, Džagadíšpurem a Baksarem. Domorodci jej stále udržovali v pohybu, a když jej odlákali od Džagadíšpuru, napadli nečekaně posádku tohoto místa. Lugard se vrátil a — podle telegrafické zprávy — dosáhl 26. května vítězství. Je zřejmé, že tito povstalci používají stejné taktiky jako kolony v Avadhu a Rohilkhandu. Vítězství, kterého dosáhl Lugard, bude však mít sotva velký význam. Takové tlupy si mohou dovolit hodně porážek, než propadnou demoralizaci a vyčerpání.
Do poloviny května tak zanechaly válčení ve velkém měřítku všechny povstalecké síly v severní Indii kromě armády v Kálpí. Tento sbor zorganizoval ve městě za poměrně krátkou dobu úplné operační středisko; měl tam hojnost potravin, střelného prachu a jiných zásob, množství děl a dokonce slévárny a puškařské dílny. Třebaže byli tito povstalci necelých 25 mil od Kánpuru, Campbell je neznepokojoval, pouze je dal pozorovat jednotkou umístěnou na doábskěrn, tj. západním břehu Jamuny. Generálové Rose a Whitlock byli už dlouho na pochodu ke Kálpí; konečně Rose dorazil a povstalce přemohl v několika srážkách před městem. Pozorovací jednotka na druhém břehu Jamuny mezitím bombardovala město i tvrz, až povstalci náhle obojí vyklidili a rozdělili tuto svou poslední velkou armádu na samostatné kolony. Z došlých zpráv není vůbec jasné, kterými cestami se dali; víme jen tolik, že někteří se vydali k Doábu a jiní ke Gválijaru.
Nyní se tedy celá oblast od Himálaje k Biháru a k pohoří Vindja a od Gváltjaru a Dillí ke Górakhpuru a Dínápuru hemží aktivními povstaleckými tlupami, které se na základě zkušeností z dvanáctiměsíční války do jisté míry zorganizovaly a nejsou nijak sklíčené četnými porážkami, které utrpěly, protože ani jedna z nich neměla rozhodující vliv a Britové z nich získali jen nepatrné výhody. Je pravda, že povstalci přišli o všechny své pevnosti a operační centra, že ztratili většinu zásob a děl, že všechna důležitá města jsou v moci nepřítele. Naproti tomu Britové nemají v celé této obrovské oblasti v rukou nic než města a v otevřené krajině pouze ta místa, kde právě jsou jejich pohyblivé kolony; jsou nuceni stíhat svého hbitého nepřítele bez jakékoli naděje, že ho dostihnou; a nezbylo jim než přijmout tento vyčerpávající způsob válčení v nejúmornějším ročním období. Domorodý Ind vydrží polední žár indického léta poměrně snadno, kdežto Evropanu stačí, aby se vystavil slunečním paprskům, a znamená to pro něj téměř jistou smrt; Ind dokáže pochodovat v tomto ročním období čtyřicet mil, zatímco jeho protivníka ze severu udolá deset mit; Indovi ani tropické deště a bažinaté džungle celkem nijak neub]íží, kdežto u Evropana po každé námaze v době dešťů nebo v bažinatém kraji následuje úplavice, cholera a malárie. Nemáme podrobně zprávy o zdravotním stavu britské armády; ale ze srovnání, kolik příslušníků armády generála Rose bylo stiženo slunečním úpalem a kolik jich bylo zasaženo nepřátelskou kulkou, ze zprávy, že mezi posádkou v Lakhnaú řádí nemoci, že 38. pluk, který přibyl loni na podzim s víc než tisíci vojáky, jich teď má sotva 550, i z jiných údajů můžeme vyvodit závěr, že letní vedra v dubnu a květnu natropila velké spousty mezi nově přivezenými muži a hochy, kteří nahradili osmahlé staré vojáky z loňského indického tažení. S muži, které má Campbell k dispozici, nemůže ani podnikat usilovné pochody podle vzoru Havelocka, ani začínat v období dešťů nějaké obléhání, jako bylo obléháno Dillí. A třebaže britská vláda znovu vysílá značné posily, je otázka, zda tyto posily stačí nahradit ztráty tohoto letního tažení proti nepříteli, který není ochoten s Angličany bojovat, leda snad tehdy, když má všechny výhody na své straně.
Způsob, jakým povstalci válčí, začíná svým charakterem připomínat válku alžírských beduínů proti Francouzům, jen s tím rozdílem, že Indové nejsou ani zdaleka tak fanatičtí a že nejsou národem jezdců. A to je velmi důležité v rovinaté zemi o nesmírné rozloze. Mezi Indy je mnoho muslimů, kteří by mohli vytvořit dobré nepravidelné jezdectvo, ale hlavní indické jezdecké národy se prozatím nepřidaly k povstání. Síla povstalecké armády je v pěchotě, a protože tento druh zbraně není s to postavit se Angličanům v poli, stává se v gerilové válce v rovinatém terénu brzdou, neboť v takovéto krajině je ústředním nervem roztříštěné války nepravidelné jezdectvo. Uvidíme teprve, jak dalece bude tento nedostatek napraven za nedobrovolné přestávky, kterou budou Angličané nuceni učinit v období dešťů. Tato přestávka umožní domorodcům, aby zreorganizovali a doplnili své síly. Kromě zorganizování jezdectva jsou tu ještě dvě důležité věci. Jakmile nastane chladné počasí, nevystačí se jen s gerilovou válkou. Bude zapotřebí operačních středisek, zásob, dělostřelectva, opevněných táborů nebo měst, aby měli Britově co dělat, než skončí chladně období; jinak by mohla gerilová válka uhasnout dřív, než jí příští léto vdechne nový život. Zdá se, že jedním z příhodných bodů je Gválijar, jestliže se ho povstalci opravdu zmocnili. Za druhé závisí osud povstání na tom, zda se podaří je rozšířit. Jestliže rozptýlené kolony nedokáží přejít z Rohilkhandu do Rádžpútány a na maráthské území, jestliže hnutí zůstane omezeno na sever centrální oblasti, pak nepochybně postačí příští zima, aby tlupy povstalců byly rozprášeny, aby se z nich stali bandité, které bude domorodé obyvatelstvo brzy nenávidět víc než samy dobyvatele bledých tváří.
Napsal B. Engels 6. července 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5381 ze 21. července 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
402 Název článku je uveden podle Marxova zápisníku z roku 1858.