Vyproštění Lakhnaú

Bedřich Engels

Vyproštění Lakhnaú

Konečně máme před sebou oficiální depeši sira Colina Campbella o vyproštění Lakhnaú z obklíčení. Potvrzuje ve všech směrech závěry, které jsme vyvodili z prvních neoficiálních zpráv o tomto boji.^{^[a]} Tento dokument ještě názorněji ukazuje, jak nicotný odpor kladli Avadhané; naproti tomu se zdá, že sám Campbell si víc zakládá na svém vojevůdcovském umění než na nějaké mimořádné chrabrosti prokázané jím či jeho jednotkami. V depeši se uvádí, že britské jednotky měly celkem asi 5000 mužů, z toho připadalo asi 3200 na pěchotu, 700 na jezdectvo a zbytek na dělostřelectvo, námořní brigádu, ženijní vojsko atd. Operace byly zahájeny, jak se uvádí, útokem na Dilkušu. Park byl dobyt po krátkém boji. „Ztráty byly zcela nepatrné; i nepřítcl měl nepatrné ztráty, protože kvapně ustoupil.“ Při této příležitosti ovšem nebylo možné prokázat nějaké hrdinství. Avadhané ustoupili v takovém spěchu, že hned přešli i pozemek La Martiniěre, aniž využili další obranně linie, kterou toto místo skýtalo. První příznaky tvrdošíjného odporu se projevily u Sikanderbághu, hrazeného objektu v rozloze 120 čtverečních yardů, obehnaného vysokými zdmi se střílnami a krytého z boku opevněnou osadou, vzdálenou asi 100 yardů. Zde Campbell ihned použil svého méně odvážného, ale zato rozumnějšího způsobu vedení boje. Těžké a polní dělostřelectvo se soustředilo na hlavní hrazený objekt, jedna brigáda zaútočila na zabarikádovanou vesnici a druhá zatlačovala ty skupiny nepřátel, které se pokoušely o akce v poli. Obrana byla ubohá. Dobýt dvě taková opevněná postavení, jaká jsme popsali, jež se vzájemně mohou krýt z boku palbou, to by vyžadovalo pořádný boj, kdyby je hájili průměrní vojáci, nebo třeba i neukáznění, ale odvážní povstalci. Zde však, jak se zdá, nebyla ani odvaha, ani souhra, a ani špetka rozvahy. Nikde není ani zmínka o použití dělostřelectva v obraně. Osada (zřejmě jen malá skupina domů) byla dobyta na první nápor. Vojsko v poli bylo bez námahy rozprášeno. Tak byl Sikanderbágh za několik okamžiků úplně izolován, a když se po hodinové dělostřelecké palbě hradby v jednom místě zhroutily, vzali vojáci skotského pluku průlom ztečí a pobili všechny uvnitř; podle tvrzení sira C. Campbella tam bylo nalezeno 2000 mrtvých domorodců.

Dalším obranným bodem byl Šáh Nadžaf — objekt obehnaný zdí, uzpůsobený k obraně, s mešitou jako réduitem; opět takové postavení, jaké by se velmi dobře hodilo veliteli statečných, i když ne zcela ukázněných jednotek. Toto místo bylo vzato ztečí, když byly tříhodinovým ostřelováním prolomeny zdi. Příštího dne, 17. listopadu, byl podniknut útok na vojenské jídelny. Byla to skupina budov obehnaná hliněným valem a dvanáct stop širokým srázným příkopem - jinými slovy obyčejná polní reduta s malým příkopem a s náspem o pochybné tloušťce a výšce. Z nějakého důvodu se toto místo zdálo generálu Campbellovi dost hrozivé, neboť se ihned rozhodl poskytnout dělostřelectvu dost času k tomu, aby je rozstřílelo, dřív než půjde vojsko na zteč. Ostřelování proto trvalo od rána až do tří hodin odpoledne, kdy začala postupovat pěchota a místo naráz dobyla. K tuhým bojům tu rozhodně nedošlo. Mótí Mahal, poslední pozice Avadhanů na cestě k rezidenci, byl ostřelován hodinu; bylo proraženo několik průlomů a místo pak bylo bez obtíží dobyto. Tím skončily boje za vyproštění posádky.

Celý tento boj měl charakter útoku ukázněných evropských jednotek s dostatečným počtem důstojníků, s válečnými zkušenostmi a s průměrnou statečností, proti tlupě Asijců bez kázně a bez důstojníků, kteří neměli válečně návyky a dokonce ani přiměřenou výzbroj a jejichž odvaha byla podlomena vědomím dvojí nadřazenosti protivníka — nadřazenosti vojáků nad civilisty a Evropanů nad Asijci. Viděli jsme, že proti siru Colinu Campbellovi nebylo, jak se zdá, nikde nasazeno dělostřelectvo. Ze zprávy brigádního generála Inglise vyplývá, jak uvidíme dále, že značná část vzbouřenců pravděpodobně vůbec neměla střelné zbraně; a je-li pravda, že v Sikanderbághu bylo povražděno 2000 domorodců, pak je zřejmé, že museli být velmi nedostatečně vyzbrojeni, neboť jinak by byli i největší zbabělci hájili toto místo proti jediné útočící koloně.

Na druhé straně zasluhuje generál Campbell nejvyšší chválu za taktickou obratnost, s níž vedl boj. Jistě věděl, že protivník nemůže jeho postupu čelit, protože nemá dělostřelectvo; proto sám této zbraně využíval plnou měrou a vyčistil svým kolonám vždy napřed cestu, než je vrhl do útoku. Útok na Sikanderbágh a jeho boční obranné stavby je skvělou ukázkou způsobu, jak vést takovou akci. Přitom však, když zjistil ubohou úroveň obrany, nedělal Campbell s takovým protivníkem žádné zbytečné okolky, a jakmile se objevil průlom, poslal kupředu pěchotu. Vcelku lze říci že od lakhnaúských bojů je sira Colina Campbella možno právem počítat mezi generály; do té doby byl znám jen jako voják.

Po vyproštění Lakhnaú jsme konečně získali dokument popisující, co se seběhlo za obléhání rezidence. Brigádní generál Inglis, jenž převzal velení po siru Henry Lawrencovi, podal zprávu generálnímu guvernérovi, a podle generála Outrama i podle názoru, který unisono vyslovuje britský tisk, tu šlo o opravdu vynikající případ hrdinství —vždyť taková statečnost, taková vytrvalost, taková odolnost vůči únavě a těžkostem se ještě nikdy nevyskytla a obrana Lakhnaú nemá obdobu v dějinách obléhání. Ve zprávě brigádního generála lnglise se sděluje, že Britové podnikli 30. června výpad proti soustřeďujícím se domorodcům, byli však odraženi s tak těžkými ztrátami, že se už museli omezit pouze na obranu rezidence a dokonce museli opustit a vyhodit do povětří další blízkou skupinu budov, v nichž bylo uskladněno 240 sudů prachu a 6 000 000 puškových nábojů. Nepřítel ihned rezidenci obklíčil, přičemž zabral a začal opevňovat budovy v bezprostřední blízkosti, některé z nich jen 50 yardů od obranných staveb; sir H. Lawrence předtím odmítl tyto budovy zbourat, ač mu to ženisté radili. Část britských náspů nebyla ještě dokončena a pouze dvě baterie byly připraveny k palbě, avšak přes strašlivou a ustavičnou palbu, kterou „udržovalo“ 8000 mužů střílejících „současně na toto postavení“, dokázali Britové náspy velmi brzy dokončit a umístit 30 děl v palebnýčh postaveních. Tato strašlivá palba byla zřejmě velmi neuspořádaná a nahodilá, a rozhodně si nezasluhovala označeni přesná střelba, kterým ji poctil generál lnglis, neboť jak by jinak bylo možné vůbec vydržet naživu v místě, které hájilo pouhých 1200 mužů? Příklady, které se uvádějí na důkaz toho, jak strašlivá to byla palba — že usmrcovala ženy a děti a zraňovala vojáky v místech považovaných za dobře chráněná — jsou velmi nepřesvědčivé, neboť k takovým případům nejčastěji dochází tehdy, když nepřítel nemíří na jednotlivé objekty, nýbrž na opevněni vůbec, a proto skutečné obhájce nemůže zasáhnout. Dne 1. července byl Lawrence smrtelně raněn a velení převzal Inglis. Nepřítel měl v té době v postavení 20 nebo 25 děl, „rozestavených kolem dokola naší pozice“. To bylo pro obránce velké štěstí, neboť kdyby byla palba soustředěna na jedno či dvě místa náspů, bylo by postaveni s veškerou pravděpodobností dobyto. Některá z těchto děl byla postavena v místech „nezasažitelných odvetnou palbou našich těžkých děl“. Protože však rezidence svou polohou ovládá okolní terén, musela být tato útočníkova děla umístěna jedině tak, že nemohla střílet na valy, nýbrž pouze na vrcholky budov uvnitř, a to bylo pro obránce velmi výhodné, neboť taková střelba jim nepůsobila žádné velké škody, zatímco táž děla mohla být daleko výhodněji použita pro střelbu na náspy a barikády. Vcelku lze říci, že obsluha děl na obou stranách byla zřejmě velmi špatná; jinak by s dělostřeleckou palbou na tak krátkou vzdálenost musel být velmi brzy konec, protože by se baterie obou protivníků navzájem umlčely. Proč se tak nestalo, to stále ještě zůstává tajemstvím.

Dne 20. července vybuchla mina, kterou Avadhané položili pod násep, nezpůsobila však škodu. Dvě hlavni kolony okamžitě zahájily zteč, zatímco na jiných místech se Avadhané pokusili o klamné útoky; k tomu, aby byli zahnáni, stačil však účinek palby obránců. Dne 10. srpna vybuchla další mina a způsobila průlom,

„jimž by byl mohl postupovat celý pluk v kompletní sestavě. Jedna kolona na tento průlom zaútočila, podporována z boků vedlejšími útoky; do průlomu se však dostalo s krajní odhodlaností jen několik nepřátel.“

Těchto několik bylo brzo zneškodněno boční palbou posádky, zatímco neukázněné masy útočící na bocích byly zatlačeny ručními granáty a lehkou palbou. Třetí mina vybuchla 18. srpna; vytvořil se nový průlom, avšak zteč byla ještě chabější než dříve a byla snadno odražena. K poslednímu výbuchu a zteči došlo 5. září, útočníci však byli opět odraženi ručními granáty a palbou z pušek. Od té doby až do vyproštění obležené posádky se.obléhání zřejmě změnilo v pouhou blokádu s více či méně intenzívní palbou z pušek a děl.

Byla to opravdu podivná akce. Masa 50 000 nebo více mužů, skládající se z obyvatel Lakhnaú a okolí, mezi nimiž bylo snad 5000 či 6000 vycvičených vojáků, blokovala jednotku asi 1200 nebo 1500 Evropanů v lakhnaúské rezidenci a pokoušela se je zlikvidovat. Ve vojsku blokujícím rezidenci bylo však tak málo pořádku, že posádka neměla pravděpodobně nikdy úplně odříznut přísun, ač spojení s Kánpurem přerušeno bylo. Provádění toho, co se nazývalo „obléháním“, se vyznačovalo směsicí asijské nevědomosti a divošství s občasným zábleskem jakýchsi vojenských znalosti, které sem vnesl příklad Evropanů a jejich panství. Mezi Avadhany bylo nesporně několik dělostřelců a sapérů, kteří uměli zakládat baterie, ale jejich činnost se, jak je vidět, omezovala na stavbu krytů proti nepřátelské palbě. Zdá se dokonce, že v tomto umění sami se krýt dospěli k značné dokonalosti; alespoň jejich baterie musely být velmi bezpečné nejen pro dělostřelce, nýbrž i pro obležené, neboť z nich žádné dělo nemohlo účinně střílet. A také nestřílelo; neboť jak jinak by se dala vysvětlit ta bezpříkladná skutečnost, že 30 děl uvnitř a 25 děl venku stálo proti sobě na velmi malou vzdálenost, některá jen na 50 yardů, a přesto jsme nic neslyšeli o tom, že by některá děla byla vyřazena, že by jedna strana umlčela dělostřelectvo druhé strany. A pokud jde o střelbu z pušek, je třeba se především zeptat, jak bylo možné, aby osm tisíc domorodců zaujalo postavení na dostřel pušky od britských baterií, aniž se s nimi dělostřelectvo vypořádalo. A když už takové postavení zaujali, jak bylo možné, že nezabili nebo nezranili všechny obránce do jednoho? A přece se tvrdí, že se tam udrželi, že stříleli ve dne v noci a že přes to všechno 32. pluk, který mohl mít po 30. červnu nanejvýš 500 mužů a který musel nést hlavní tíhu celého obležení měl až do konce stále ještě 300 mužů. Jestli tohle není důstojný protějšek oné „poslední zbyté desítky z čtvrtého (polského) pluku“,^{^[299]} který vpochodoval do Pruska s 88 důstojníky a 1815 muži, co to potom je? Britové mají úplně pravdu, že takové boje jako u Lakhnaú se ještě nevyskytly — to opravdu ne. Třebaže Inglisova zpráva je psána ve skromném a zdánlivě prostém tónu, přesto jeho podivné poznámky o dělech postavených tak, že se na ně nedalo střílet, o 8000 mužů střílejících ve dne v noci bez účinku, o 50 000 vzbouřenců, kteří ho blokovali, o spoustách natropených kulkami, které přilétaly do míst, kde neměly vůbec co hledat, o ztečích provedených s krajní odhodlaností, avšak odražených bez námahy — všechny tyto poznámky nám vnucují závěr, že celá zpráva je plná nejnehoráznějšího přehánění a neobstojí ani na okamžik před střízlivou kritikou.

Obležení však jistě prožili neobyčejné útrapy. Poslechněme si toto:

„Značné strádání způsoboval také nedostatek domorodého služebnictva. Některé dámy se musely samy starat o děti, a dokonce si i prát prádlo a vařit skrovné jídlo bez jakékoli pomoci.“

Politujme ubohou lakhnaúskou dámu, jaké má trápení! Je sice pravda, že v nynější době stálých zvratů, kdy se v jediném dni nastolují a svrhávají dynastie, kdy revoluce a hospodářské otřesy společně způsobují, že se pohodlný život kteréhokoli smrtelníka stal krajně nejistým, nečeká se od nás nijaká přílišná soustrast, slyšíme-li, že některá bývalá královna si musí sama látat punčochy a dokonce si je prát, nemluvě už ani o tom, že si sama peče skopovou kotletu. Ale angloindická lady, jedna z mnoha sester, sestřenic či neteří důstojníků na penzi, úředníčků indické správy, obchodníků, účetních nebo dobrodruhů, které jsou, či spíše byly před nynějším povstáním každoročně posílány přímo z penzionátu na velký trh nevěst do Indie, o nic více a o nic méně obřadně a často mnohem méně dobrovolně než krásné Čerkesky, které přicházejí na cařihradský trh — jak hrozné je samo pomyšlení, že by si taková dáma měla sama prát prádlo a sama vařit skrovné jídlo docela bez pomoci — docela! Člověku při tom kypí krev. Docela bez „domorodého služebnictva“ — a k tomu se ještě sama starat o vlastní děti! To je hrůza — to by byl lepší Kánpur!^{^[b]}

Horda, jež obklíčila rezidenci, mohla mít i 50 000 mužů; ale velká většina z nich rozhodně neměla střelné zbraně. Střelné zbraně pravděpodobně mělo 8000 „ostrostřelců“; jaké to však byly zbraně a jací vojáci, o tom svědčí výsledek jejich střelby. O pětadvaceti dělech v povstalecké baterii bylo dokázáno, že měla velmi špatnou obsluhu. Kladení min bylo právě tak nahodilé jako střelba. Zteče by si nezasluhovaly označit ani za průzkum. Tolik o obléhatelích.

Obléhaní zasluhují plné uznáni za dobrou morálku, která jim umožnila držet se téměř pět měsíců, ačkoli po většinu této doby neměli žádné zprávy od britských vojsk. Bojovali, neztráceli naději ani v beznadějných chvílích, jak se sluší na muže, chce-li svůj život prodat co nejdráž a má-li hájit ženy a děti před asijskou krutostí. A plnou chválu je jim třeba vzdát i za jejich ostražitost a vytrvalost. Ovšem po zkušenostech s Wheelerovou kapitulací v Kánpuru by si byl stěží někdo počínal jinak.

Pokusy líčit obranu Lakhnaú jako případ nevídaného hrdinství jsou však směšné, zejména po uveřejnění neobratné zprávy generála Inglise. Útrapy, které musela posádka snášet, se omezovaly na nedostatečné kryty a na to, že byla vystavena nepřízni počasí (což však nezpůsobilo vážné choroby); a pokud jde o potraviny, to nejhorší, co měli, bylo „podřadné hovězí maso a ještě podřadnější mouka“, tedy mnohem příjemnější jídelníček, než jakému uvykli obležení vojáci v Evropě! Porovnejme obranu Lakhnaú proti tupé a nevědomé barbarské hordě s obranou Antverp v roce 1831 a tvrze Malghery u Benátek v letech 1848 a 1849,^{^[300]} nemluvíme-li už o Totlebenovi v Sevastopolu, jenž musel zápolit s mnohem většími obtížemi než generál Inglis. Na Malgheru útočili nejlepší rakouští ženisté a dělostřelci a bránila ji slabá posádka nezkušených odvedenců; pro čtyři pětiny z nich nebyly kryty odolné proti bombám; nížinatý terén podporoval šíření malárie, zhoubnější než indické podnebí; střílela na ně stovka děl, která v posledních třech dnech bombardování vypálila čtyřicet ran každou minutu; a přesto se pevnost udržela měsíc a byla by se udržela déle, kdyby se byli Rakušané nezmocnili postavení, jehož ztráta donutila obránce k ústupu. Nebo vezměme Gdaňsk, kde se Rapp s vyčerpanýmy zbytky francouzských pluků, které se vrátily z Ruska, držel jedenáct měsíců.^{^[301]} Vezměme ostatně kterékoli opravdové novodobě obléhání a shledáme, že se v něm projevilo víc dovednosti, víc ducha a o nic méně statečnosti a vytrvalosti proti právě takové přesile jako v této lakhnaúské epizodě.

Přestože avadhští povstalci bojovali v poli velmi slabě, prokázali okamžitě po Campbellově příchodu sílu národního povstání. Campbell ihned poznal, že nemůže se svými silami ani napadnout město Lakhnaú, ani udržet své vlastní postavení. To je zcela přirozené a neudiví to nikoho, kdo pozorně četl o francouzském vpádu do Španělska pod Napoleonovým velením. Síla národního povstání se neprojevuje v pravidelných bitvách, nýbrž v drobné válce, v obraně měst, v narušování nepřítelových spojů. Campbell se proto připravil k ústupu se stejnou obratností, s jakou zorganizoval útok. Zmocnil se několika dalších postavení kolem rezidence. Účelem bylo zmást nepřítele, utajit pravé Campbellovy záměry a zastřít přípravy k ústupu. Pak následoval smělý tah, který však byl vůči takovému protivníkovi plně oprávněný; celá armáda s výjimkou malé zálohy obsadila dlouhou linii předních a polních stráží a za touto linií byly evakuovány ženy, nemocní a ranění a zavazadla. Jakmile byla tato přípravná operace skončena, stáhly se předsunuté polní stráže zpět, postupně se seskupily do kompaktnějších útvarů a nejpřednější z těchto útvarů pak prošly další linií dozadu, aby vytvořily zase zálohu v týlu. Celý tento manévr byl proveden v dokonalém pořádku, aniž povstalci zaútočili; s výjimkou Outrama a malé posádky, kteří byli ponecháni v Alambághu (proč, to dosud není jasné), dala se celá armáda na pochod ke Kánpuru, a království Avadh tak evakuovala.

Mezitím se přihodily nepříjemné události v Kánpuru. Windham, „hrdina od Redanu“^{^[302]}, další z důstojníků, o nichž sc tvrdí, že prokázali své schopnosti velkou chrabrostí, porazil 26. listopadu předvoj gválijarského kontingentu, který mu však 27. listopadu způsobil těžkou porážku; jeho tábor byl dobyt a spálena a Windham sám byl nucen ustoupit do Wheelerova starého opevněni v Kánpuru. Dne 28. listopadu zaútočili Gválijaršti na toto postavení, byli však odraženi a 6. prosince je Campbell porazil téměř beze ztrát, zmocnil se všech jejich děl a celého trénu a pronásledoval je na vzdálenost čtrnácti mil. Podrobnějších informací o všech těchto událostech je dosud velmi málo; tolik je však jisté, že indické povstání dosud není ani zdaleka potlačeno a že britské posily, ačkoli se většina z nich nebo všechny už vylodily, téměř nevysvětlitelně opět mizejí. Asi 20 000 mužů se vylodilo v Bengálsku, ale armáda v poli přesto není početnější než v době, kdy bylo dobyto Dillí. Něco tu neklape. Podnebí zřejmě působí strašné spousty mezi nově přicházejícími kontingenty.

Napsal B. Engels 14. ledna 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5236 z 1. února 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde

b Viz zde

299 Ironická narážka na báseň Julia Mosena „Posledních deset ze čtvrtého pluku“ („Die letzten Zehn vom vierten Regiment“), v níž Mosen romanticky líčí, jak ze 4. polského pluku zůstalo po krvavých bitvách naživu jen deset granátníků, kteří pochodují po potlačení polského povstání roku 1831 do emigrace do Pruska.

300 V říjnu 1832 blokovala anglo-francouzská a zčásti také belgická vojska holandské přístavy a oblehla citadelu v Antverpách, aby donutila Nizozemí splnit podmínku londýnského protokolu z roku 1831, podle níž mělo Nizozemí přiznat Belgii nezávislost a odevzdat jí město Antverpy. Holanďané pevnost tvrdě a úporně bránili a vzdali se až koncem prosince 1832, když z pevnosti už zbyly pouhé rozvaliny.

Za obléhání Benátek, které povstaly v březnu 1848 proti rakouské nadvládě, vedlo rakouské vojsko pod velením generála Haynaua hlavní úder proti tvrzi Malgheře. Posádka tvrze se aktivně bránila, přestála dlouhé obléhání a vzdala se až v květnu 1849, když byla rozbita všechna opevnění tvrze a většina jejích děl byla vyřazena z boje.

301 Začátkem roku 1813 obklíčila německá a ruská vojska šesté protifrancouzské koalice město Gdaňsk, obsazené Francouzi, ale narazila na neobvykle úpornou obranu na přístupech k městu. Gdaňsk byl ve stavu obležení jedenáct a půl měsíce a za tuto dobu se francouzské vojsko, kterému velel generál Rapp, ubránilo proti trojímu pravidelnému obléhání. Francouzi ztratili 19 000 mužů, spojenci 10 000.

302 Jde o události z krymské války. Za neúspěšné spojenecké zteče na 3. baštu sevastopolských opevnění (takzvaný Velký redan) 18. (6.) června 1855 velel Windham anglické brigádě, ale počínal si velmi liknavě a kromě toho v době, kdy boj vrcholil, odjel dvakrát z pochybných důvodů do týlu, prý pro posily (viz též zde).