Třetí mezinárodní přehled. Od května do října

Karel Marx a Bedřich Engels

Třetí mezinárodní přehled
Od května do října

Politická agitace posledních šesti měsíců se podstatně liší od té, která bezprostředně předcházela. Revoluční strana je všude vytlačena z jeviště, vítězové se hádají o plody vítězství: ve Francii různé frakce buržoazie, v Německu různá knížata. Spor se vede náramně hlučně. Zdá se, že neodvratně dojde k otevřené roztržce, k rozhodnutí zbraněmi; zatím však zbraně chtě nechtě rezavějí v pochvách a nerozhodnost se vždy znovu skrývá za mírové smlouvy, aby mohlo zase dojít k přípravám na zdánlivou válku.

Podívejme se nejprve na reálnou základnu, na níž se odehrává toto povrchové vřeni

Léta 1843—1845 byla lety průmyslové a obchodní prosperity a jeví se jako nutný následek téměř nepřetržité průmyslové deprese v době 1837—1842. Jako vždy podnítila prosperita velmi rychle spekulaci. Ke spekulaci dochází pravidelně v těch obdobích, kdy je nadvýroba už v plném proudu. Poskytuje nadvýrobě dočasné odčerpávací kanály, čímž zase urychluje vypuknutí krize a zvětšuje její dosah. Krize sama propuká nejdřív v oblasti spekulace a teprve později zachvacuje výrobu. Proto se tedy při povrchním pozorování zdá, že příčinou krize je nikoli nadvýroba, nýbrž bezuzdná spekulace, která je ovšem jen symptomem nadvýroby. Pozdější zhroucení výroby se nejeví jako nutný následek jejího předchozího rozbujení, nýbrž jako pouhý odraz krachu spekulace. Protože v této chvíli nemůžeme podat úplné dějiny krize po letech 1843—1845, poukážeme jen na nejdůležitější z těchto symptomů nadvýroby.

Spekulace se v letech prosperity 1843—1845 soustředila hlavně na železnice, kde se opírala o skutečnou potřebu, na obilí, kde byla následkem zdražení v roce 1845 a choroby brambor, na bavlnu — po špatné sklizni roku 1846 — a na východoindický a čínský obchod, kde byla přímým důsledkem pronikání Anglie na čínský trh.

Rozvoj anglických železnic začal už roku 1844, plného rozmachu však dosáhl až roku 1845. Jen v tomto roce dostoupil počet zaregistrovaných přihlášek na založení železničních společností 1035. V únoru 1846, kdy už se zase od mnoha zaregistrovaných projektů upustilo, peníze, které měly být odevzdány vládě za nezrušené projekty, stále ještě dosahovaly ohromné částky 14 miliónů liber št., a ještě v roce 1847 činila celková částka těchto plateb vymáhaných v Anglii přes 42 miliónů liber št., z toho přes 36 miliónů za anglické, později 5¹/₂ miliónu za zahraniční železnice. Období rozkvětu těchto spekulací nastalo v létě a na podzim 1845. Ceny akcií ustavičně stoupaly a zisky spekulantů strhly brzy do víru všecky třídy obyvatelstva. Vévodové a hrabata závodili s obchodníky a továrníky o výnosnou čest zasedat na ředitelstvích různých železničních tratí; ve správách byli hojně zastoupeni členové horní sněmovny, soudcové i duchovenstvo. Každý, kdo ušetřil pár krejcarů a kdo vládl sebenepatrnějším úvěrem, spekuloval s železničními akciemi. Železniční noviny byly troje, brzy však jich bylo víc než dvacet. Některé velké deníky vydělaly na železničních inzerátech a prospektech často 14 000 liber št. v jednom týdnu. Inženýrů byl nedostatek a byli skvěle honorováni. Tiskaři, litografové, knihaři, obchodníci s papírem atd. atd., kteří se zabývali výrobou prospektů, plánů, map atd. atd., továrníci, kteří opatřovali nábytkem kanceláře nespočetných nových ředitelství a prozatímních správních výborů atd., jež rostly jako houby po dešti, vydělali ohromné peníze. Skutečný rozvoj anglických a kontinentálních železnic a s ním spojená spekulace měly v tomto období za následek takové množství podvodů, že to připomínalo časy Johna Lawa a Společnosti jižních moří^{^[265]}. Stovky tratí byly plánovány bez nejmenších vyhlídek na úspěch, přičemž ani projektanti nikdy nepomýšleli na jejich uskutečnění a ředitelům šlo jen o zpronevěru depozit a o podvodné zisky z prodeje akcií.

V říjnu 1845 přišla reakce, která se brzy vystupňovala v úplnou paniku. Už před únorem 1846 (do té doby se měly vládě zaplatit depozitní částky) zkrachovaly nejméně udržitelné projekty. V dubnu 1846 se to projevilo i na kontinentálních burzách cenných papírů. V Paříži, Hamburku, Frankfurtu a Amsterodamu došlo k nuceným prodejům za velmi snížené ceny, po nichž následovaly bankroty bankéřů a makléřů. Železniční krize se vlekla až do podzimu 1848; prodlužovaly ji úpadky i solidnějších projektů, jak je postupně zasahoval všeobecný tlak a vymáhání dlužných vkladů, a zostřovaly ji počínající krize i v jiných oborech spekulace, obchodu a průmyslu, které ponenáhlu stlačovaly i ceny starších a solidnějších akcií, až v říjnu 1848 klesly na nejnižší úroveň.

V srpnu 1845 se pozornost veřejnosti obrátila nejdříve k chorobě brambor, která se vyskytla nejen v Anglii a Irsku, ale i na kontinentě; byl to první příznak, že kořeny současné společnosti jsou prohnilé. Zároveň se objevovaly zprávy, které svědčily i o očekávané už špatné sklizni obilí. Obě tyto okolnosti měly za následek, že ceny obilí na všech evropských trzích značně stouply; všeobecný hladomor v Irsku přiměl anglickou vládu, aby půjčila této provincii 8 miliónů liber šterlinků - přesně libru na každého Ira. Ve Francii, kde pohroma byla ještě stupňována záplavami, které způsobily škodu za 4 milióny liber št., byla neúroda zvlášť velká. V Holandsku a v Belgii to nebylo lepší. Neúrodu roku 1845 vystřídala ještě horší neúroda v roce 1846, a také se znovu objevila choroba brambor, i když v menší míře. Tak byl položen zcela reálný základ pro spekulaci s obilím, která se rozbujela tím víc, čím víc ji úrodná léta 1842-1844 na dlouhý čas zatlačovala. V letech 1845-1847 dovezla Anglie daleko víc obilí než kdy předtím. Ceny obilí neustále stoupaly až do jara 1847, kdy protichůdné zprávy o nové sklizni z různých zemích i opatření různých vlád (otevření přístavů volnému dovozu obilí atd.) vyvolaly kolísání; konečně v květnu 1847 dostoupily ceny nejvyššího bodu. V tomto měsíci stoupla v Anglii průměrná cena za jeden kvarter pšenice na 102¹/₂ šilinku a v některých dnech až na 115 a 124 šilinků. Ale brzy došly jednoznačně příznivé zprávy o počasí a dobré sklizni, ceny klesly a v polovině července činila průměrná cena pouhé 74 šilinky. Nepříznivé počasí v některých krajích vyhnalo ceny zase poněkud do výše, až konečně v polovině srpna bylo jisté, že sklizeň roku 1847 bude nadprůměrná. Pokles cen teď už nebylo možno zadržet; dovoz do Anglie nad očekávání vzrostl a už 18. září klesla průměrná cena na 49¹/₂ šilinku. Za šestnáct týdnů klesly tedy průměrné ceny o plných 53 šilinků.

V té době železniční krize nejen trvala dál, ale právě ve chvíli, kdy byly obilní ceny nejvyšší, v dubnu a květnu 1847, došlo k úplnému zhroucení úvěrového systému a k úplné dezorganizaci peněžního trhu. Spekulanti s obilím přesto vydrželi pokles cen až do 2. srpna. Toho dne zvýšila banka nejnižší diskontní sazbu na 5%, a pro všecky směnky na období více než dvou měsíců na 6 %. Hned následovala řada nejskvělejších úpadků na obilní burze v čele s úpadkem pana Robinsona, guvernéra Anglické banky. V samotném Londýně se položilo osm velkých obilních firem, jejichž pasíva činila úhrnem 1¹/₂ miliónu liber šterlinků. Venkovské obilní trhy byly zcela paralyzovány; bankroty tam šly za sebou stejně rychle, zvláště v Liverpoolu. Dříve nebo později — podle vzdálenosti od Londýna — docházelo k podobným úpadkům i na kontinentě. Dnem 18. září, kdy byly ceny obilí nejnižší, lze pokládat obilní krizi za skončenou.

Přecházíme nyní k vlastní obchodní krizi, ke krizi peněžní. V prvních čtyřech měsících roku 1847 vypadal všeobecný stav obchodu a průmyslu ještě uspokojivě, ovšem s výjimkou produkce železa a průmyslu bavlnářského. Produkce železa, vyhnaná železniční horečkou v roce 1845 do nesmírných rozměrů, utrpěla ovšem ve stejné míře, v jaké se zmenšil odbyt pro nadměrné množství vyrobeného železa. V bavlnářském průmyslu, hlavním průmyslovém odvětví pro východoindický a čínský trh, došlo k nadvýrobě pro tento trh už roku 1845 a velmi brzy tu nastal poměrný pokles. Špatná úroda bavlny roku 1846, stoupání cen surovin i hotového zboží a tím vzniklý úbytek spotřeby zhoršily tísnivou situaci v tomto průmyslu. V prvních měsících roku 1847 byla výroba v celém Lancashiru podstatně omezena a dělníci bavlnářského průmyslu byli už postiženi krizí.

15. dubna 1847 zvýšila Anglická banka své nejnižší diskontní sazby u zcela krátkodobých směnek na 3 %; omezila celkovou částku směnek, které bude diskontovat, a to bez ohledu na charakter firem, na něž byly směnky vystaveny; a konečně kategoricky ohlásila obchodníkům, kterým poskytovala půjčky, že už nebude jako obvykle tyto půjčky při jejich splatnosti obnovovat, nýbrž požadovat zaplacení. Dva dny nato se při uveřejnění její týdenní bilance ukázalo, že rezervní fond bankovního oddělení klesl na 2¹/₂ miliónu liber šterlinků. Banka proto sáhla k uvedeným opatřením, aby zarazila odliv zlata ze svých sklepů a znovu zvýšila fond hotovosti.

Odliv zlata a stříbra z banky měl mnoho příčin. Za prvé spotřeba a podstatně vyšší ceny skoro všech druhů zboží vyžadovaly větší oběh, pro maloobchod zvláště zlata a stříbra. Za druhé ustavičné investice do železničních staveb, jež činily jen za měsíc duben 4 314 000 liber št., měly nutně za následek hromadné vybírání depozit z banky. Část vybraných peněz, určených pro zahraniční železnice, plynula do ciziny. Zbytečně vysoký dovoz a vývoz cukru, kávy a ostatního koloniálního zboží, jejichž spotřeba a ceny spekulací ještě víc stouply, nadbytečný dovoz bavlny, způsobený spekulativními nákupy v době, kdy došly zprávy o slabé úrodě, a zvláště dovoz obilí vyvolaný opakovanou neúrodou musel být většinou zaplacen v hotovosti nebo zlatými pruty; také tím došlo k značnému odlivu zlata a stříbra do ciziny. Tento odliv ušlechtilých kovů z Anglie pokračoval ostatně přes uvedená bankovní opatření až do konce srpna.

Rozhodnutí banky a zpráva o nízkém stavu jejího rezervního fondu vyvolaly okamžitě tíseň na peněžním trhu a paniku v celém anglickém obchodě, která se svou intenzitou mohla rovnat jen panice z roku 1845. V posledních týdnech dubna a v prvních čtyřech dnech května byly skoro všechny úvěrové transakce ochromeny. Zatím však nedošlo k žádným neobvyklým úpadkům; obchodní firmy se držely nad vodou placením vysokých úroků a nuceným rozprodejem svých zásob, státních papírů atd. za ruinující ceny. Pro řadu i těch nejsolidnějších firem byla záchrana z tohoto prvního dějství krize jen základem jejich pozdějšího pádu. Toto překonání prvního, nejhrozivějšího nebezpečí velmi přispělo ke zvýšení důvěry; od 5. května se znatelně zmenšil tlak na peněžním trhu a koncem května poplach skoro pominul.

Ale za několik měsíců, začátkem srpna, došlo k zmíněným úpadkům v obchodě s obilím, které trvaly až do září; ještě neskončily, když krize vypukla s plnou silou ve všech oblastech obchodních styků, zvláště v obchodu s Východní Indií a s ostrovem Mauritiem, a to současně v Londýně, Liverpoolu, Manchesteru a Glasgowě. Za září se položilo jen v Londýně dvacet firem, jejichž souhrnná pasíva se pohybovala mezi 9 a 10 milióny liber št.

„Prožívali jsme tehdy v Anglii konce obchodních dynastií, jež byly neméně překvapující než pády oněch politických firem na kontinentě, o nichž jsme nedávno tak často slýchali.“

Tato slova pronesl Disraeli 30. srpna 1848 v dolní sněmovně. Úpadky východoindických firem trvaly nepřetržitě až do konce roku a propukaly s obnovenou silou v prvních měsících 1848, kdy docházely zprávy o bankrotech spřátelených firem v Kalkatě, Bombaji, Madrásu a na Mauritiu.

Tuto v dějinách obchodu neslýchanou řadu bankrotů způsobila všeobecná spekulační horečka a jí vyvolaný horečný dovoz koloniálních výrobků. Ceny tohoto zboží, udržované dlouhou dobu uměle na výši, klesly částečně už před panikou z dubna 1847, ale všeobecně a podstatně klesly teprve po této panice, když se zhroutil veškerý úvěrový systém a jedna firma po druhé byla donucena k hromadným urychleným prodejům. Zvláště od června a července až do listopadu byl tento pokles tak silný, že mu nutně podlehly i nejstarší a nejsolidnější firmy.

Úpadky v září se omezovaly ještě výlučně na jednotlivé obchodní firmy. Dne 1. října zvýšila banka své nejnižší diskontní sazby u krátkodobých směnek na 5¹/₂ % a současně prohlásila, že napříště už nebude poskytovat půjčky na státní papíry, ať jakéhokoli druhu. Tomuto tlaku teď už nemohly odolávat ani akciové banky, ani soukromí bankéři. V několika dnech se postupně položily „Královská banka v Liverpoolu“, „Liverpoolská bankovní společnost“, „Banka severního a jižního Walesu“, „Spojená akciová banka v Newcastlu“ atd. Současně ohlásilo platební neschopnost množství malých soukromých bankéřů ve všech krajích Anglie.

Po tomto všeobecném zastavení plateb v bankách, jež bylo charakteristické zvláště pro měsíc říjen, nastal v Liverpoolu, Manchesteru, Oldhamu, Halifaxu, Glasgowě atd. značný počet úpadků mezi obchodníky s cennými papíry, makléři se směnkami a akciemi, makléři v lodní dopravě, v obchodě čajem a bavlnou, mezi železáři a obchodníky železem, majiteli přádelen i vlny, tiskaři kartounu atd. Podle pana Tooka^{^[266]} neměly tyto bankroty v anglických obchodních dějinách obdoby ani co do počtu, ani co do výše kapitálu a daleko předstihly úpadky v době krize 1825. Krize dostoupila vrcholu 23.—25. října a všechny obchodní transakce úplně ustaly. Tehdy docílila deputace ze City suspenzi bankovního zákona z roku 1844, plodu vynalézavosti zesnulého sira Roberta Peela.^{^[267]} Touto suspenzí bylo na čas zrušeno rozdělení banky na dvě nezávislá oddělení s dvěma zvláštními fondy v hotovosti; ještě několik dní starého uspořádání a jedno z těchto oddělení, bankovní oddělení, by určitě zkrachovalo, zatímco v emisním oddělení by se nahromadilo šest miliónů ve zlatě.

Už v říjnu se krize začala projevovat na kontinentě. Ve stejné době došlo k obrovským úpadkům v Bruselu, Hamburku, Brémách, Elberfeldu, Janově, Livornu, Courtrai, Petrohradu, Lisabonu a Benátkách. Čím menší intenzitu měla krize v Anglii, tím více sílila na kontinentě a zachvacovala místa, která dosud nikdy nezasáhla. V nejhorším období byl směnečný kurs pro Anglii příznivý, a tak na sebe Anglie od listopadu strhávala stále rostoucí příliv zlata a stříbra, a to nejen z Ruska a z kontinentu, ale i z Ameriky. Bezprostředním následkem toho bylo, že ve stejném měřítku, v jakém docházelo k oživení peněžního trhu v Anglii, docházelo k jeho podvázání v ostatním obchodním světě, a ve stejném měřítku se tu šířila krize. Počet úpadků mimo Anglii v listopadu tedy vzrůstal; k obrovským úpadkům docházelo nyní v New Yorku, Rotterdamu, Amsterodamu, Le Havru, Bayonnu, Antverpách, Monsu, Terstu, Madridu a Stockholmu. V prosinci vypukla krize i v Marseilli a v Alžíru a s obnovenou silou vtrhla do Německa.

Dospěli jsme teď k okamžiku, kdy vypukla francouzská únorová revoluce. Nahlédneme-li do seznamu úpadků, který připojuje pan D. M. Evans ke své „Obchodní krizi 1847—1848“ (Londýn 1848)^{^[268]}, zjišťujeme, že tato revoluce nezavinila úpadek ani jedné významnější anglické firmy. K těm několika úpadkům, jež s ní souvisely, došlo mezi makléři s cennými papíry, a to proto, že všechny kontinentální státní papíry pozbyly náhle ceny. Ke stejným bankrotům burzovních makléřů došlo ovšem i v Amsterodamu, Hamburku atd. Anglické konsolidované půjčky klesly o 6 %‘ zatímco po červencové revoluci klesly o 3 %. Pro burzovní makléře byla tedy únorová republika jen dvakrát tak nebezpečná jako červencová monarchie.

Panika, která propukla po únoru v Paříži a rozšířila se spolu s revolucemi po celém kontinentě, měla velmi podobný průběh jako londýnská panika v dubnu 1847. Úvěr se naráz vyčerpal a transakce skoro úplně ustaly. V Paříži, Bruselu a Amsterodamu každý spěchal do banky a měnil bankovky za zlato. Bankrotů bylo celkem velmi málo, nepočítáme-li obchod s cennými papíry, ale i těch bylo jen několik a je těžko dokázat, že je vyvolala únorová revoluce. Pařížští bankéři zastavili výplaty většinou jen dočasně, což jednak souviselo s obchodem s cennými papíry, jednak to byla pouhá opatrnost, nepodmíněná skutečnou platební neschopností, nebo to konečně bylo pouhé šikanování ze strany bankéřů, kteří chtěli prozatímní vládě způsobit potíže a vynutit na ní ústupky. O úpadcích bankéřů a obchodníků na jiných místech kontinentu není možno rozhodnout, nakolik je zavinila trvající a postupně se šířící obchodní krize, nakolik využily současných poměrů ke svému prospěchu firmy, jejichž obchod byl už dávno otřesen, nebo nakolik byly skutečnými následky ztrát, vyvolaných revoluční panikou. Ale v každém případě je jisté, že obchodní krize přispěla k revolucím roku 1848 neskonale víc než revoluce k obchodní krizi. V době mezi březnem a květnem měla Anglie z revoluce už přímý prospěch, neboť revoluce ji zaplavila kapitálem z kontinentu. Od té doby je možno pokládat krizi v Anglii za skončenou; ve všech odvětvích podnikání nastalo zlepšení, a nový průmyslový cyklus začíná rozhodnou tendencí k prosperitě. Jak málo bránila kontinentální revoluce tomuto rozmachu průmyslu a obchodu v Anglii, dosvědčuje skutečnost, že množství zde zpracované bavlny stouplo ze 175 mil. liber. (1847) na 713 mil. liber (1848).

Toto nové období prosperity se v Anglii zřetelně projevilo v době tří let: 1848, 1849 a 1850. Za osm měsíců, od ledna do srpna, činil celkový vývoz Anglie roku 1848 — 31 633 214 liber št.; roku 1849 — 39 263 322 liber št.; roku 1850 — 43 851 568 liber št. K tomuto významnému zvýšení, jež se projevilo ve všech odvětvích s výjimkou výroby železa, přistupovala všudeještě vysoká sklizeň těchto tří let. Průměrná cena pšenice v letech 1848—1850 klesla v Anglii na 36 šilinků, ve Francii na 32 šil. za kvarter. Toto období prosperitý charakterizovala okolnost, že tři hlavní odvodní kanály spekulace byly ucpány. Tempo výstavby železnic se snížilo na obvyklou úroveň ostatních průmyslových odvětví; obilí neskýtalo při řadě bohatých žní žádnou naději na výnosnou spekulaci;, státní papíry ztratily revolucemi charakter jistoty, bez něhož nejsou možné žádné obraty cenných papírů. Za každého období prosperity se kapitál rozmnožuje. Jednak zvýšená výroba vytváří nový kapitál; za druhé hotový kapitál, který v době krize zahálel, přestává být v nečinnosti a vrhá se na trh. V letech 1848—1850, při nedostatku spekulačriích možností, byl tento dodatečný kapitál nucen přelít se přímo do průmyslu a tím ještě rychleji vystupňovat výrobu. Jak nápadně to bije v Anglii do očí — přičemž si to nikdo nedovede vysvětlit — dokazuje prostomyslná zpráva „Economistu“ ze dne 19. října 1850:

„Je pozoruhodné, jak se současná prosperita podstatně liší od všech dřívějších období. Ve všech těchto minulých obdobích vzbuzovala každá nereálná spekulace naděje, které nemohly být splněny. Jednou to byly cizozenuké doly, podruhé větší množství železnic než bylo možné vystavět za půl století. I když takové spekulace měly reálný podklad, byly obvykle odkázány na výnos, který mohl být realizován až po značné době, ať už produkcí kovů nebo vytvořením nových komunikací a trhů. Takové spekulace nedávaly okamžitý zisk. Ale dnes je naše prosperita založena na produkci bezprostředně potřebných věcí, které jsou rychle spotřebovány, takřka ihned, jakmile se dostanou na trh, které vynesou výrobcům přiměřený zisk a pobízejí je ke zvyšování výroby.“

Nejnápadnější doklad toho, jak stoupla průmyslová výroba v letech 1848 a 1849, skýtá hlavní průmyslové odvětví, zpracovávání bavlny. Sklizeň bavlny ve Spojených státech roku 1849 byla větší než kdykoli dříve. Činila 2³/₄ mil. žoků neboli asi 1200 miliónů liber. Rozvoj bavlnářského průmyslu držel krok s tímto zvětšeným dovozem, takže koncem roku 1849 byly zásoby menší než dříve, i po letech neúrody. V roce 1849 bylo spředeno přes 775 miliónů liber bavlny, zatímco v roce 1845, v době nejvyšší dosavadní prosperity, bylo zpracováno jen 721 miliónů. Důkazem rozvoje bavlnářského průmyslu je dále velké zvýšení cen bavlny (o 55 %)‘ způsobené poměrnou neúrodou v roce 1850. Nemenší pokrok se jeví ve všech ostatních odvětvích přádelnictví a tkalcovství — ve výrobě hedvábných, vlněných, smíšených i lněných tkanin. Vývoz výrobků těchto průmyslových odvětví stoupl zvláště roku 1850 tak podstatně, že tím došlo k velkému zvýšení celkového vývozu tohoto roku (o 12 miliónů proti roku 1848, o 4 milióny proti roku 1849 za prvních osm měsíců), ačkoli roku 1850 vývoz bavlněných výrobků v důsledku neúrody bavlny citelně poklesl. Přes značné zvýšení cen bavlny, jež bylo vyvoláno už roku 1849, pravděpodobně spekulací, a od té doby trvá dosud, průmysl vlnařský ustavičně vzrůstá a denně se uvádějí do chodu nové tkalcovské stavy. Vývoz lněných tkanin činil roku 1844, v době nejvyššího dosavadního vývozu lnu, 91 miliónů yardů v ceně 2 800 000 liber št., a v roce 1849 dosáhl výše 107 miliónů yardů v ceně přes 3 000 000 liber št.

Jiný důkaz o růstu anglického průmyslu podává neustále stoupající spotřeba nejdůležitějšího koloniálního zboží, zvláště kávy, cukru a čaje, při ustavičně stoupajících cenách, aspoň u prvních dvou druhů. Přímá závislost růstu spotřeby na rozvoji průmyslu je tím zřejmější, že mimořádně rozsáhlý trh roku 1845, důsledek ohromné výstavby železnic, už dávno klesl na obvyklou míru a že nízké ceny obilí v posledních letech nedovolily zvýšenou spotřebu v zemědělských okresech.

Ohromný rozvoj bavlnářského průmyslu z roku 1849 vedl v posledních měsících tohoto roku k obnovenému pokusu o získání východoindických a čínských trhů. Ale pro množství starých, ještě neprodaných zásob v oněch krajích tento pokus zase brzy ztroskotal. Současně došlo při stoupající spotřebě surovin a koloniálního zboží i v těchto druzích zboží k pokusu o spekulaci, ale i tento pokus velmi brzy ztroskotal, protože dovoz na chvíli prudce vzrostl a vzpomínka na čerstvé rány z roku 1847 byla ještě příliš živá.

Průmyslová prosperita se dále zvýšila nedávným otevřením holandských kolonií pro trh, dále plánovaným vybudováním nových dopravních spojů v Tichém oceánu, k čemuž se ještě vrátíme, a velkou průmyslovou výstavou z roku 1851. Tuto výstavu ohlásila anglická buržoazie s překvapující chladnokrevností už v roce 1849, když ještě celý kontinent snil o revoluci. V jejím jménu svolává všecky své vazaly, od Francie až po Čínu, k přísné zkoušce, při níž mají dokázat, jak využili svého času; a sám všemocný car celé Rusi je nucen přikázat svým poddaným, aby se k tomuto velkému zkoumání dostavili ve velkém počtu. Tento velký světový kongres výrobků a výrobců má docela jiný význam než absolutistické kongresy v Bregenzi a ve Varšavě, jež našim kontinentálním demokratickým filistrům nahánějí takovou hrůzu, nebo než evropské demokratické kongresy, jež různé demokratické vlády in partibus^{^[269]} stále znovu a znovu chystají ke spáse světa. Tato výstava je pádným důkazem koncentrované síly, jíž moderní velký průmysl všude boří národní hranice a stále víc a více stírá místní zvláštnosti ve výrobě, ve společenských poměrech a v charakteru jednotlivých národů. Tím, že předvádí celou masu výrobních sil stlačenou na malý prostor právě v době, kdy moderní buržoazní poměry jsou už ze všech stran podkopány, vystavuje současně na odiv materiál, který se vytvořil a den ze dne ještě vytváří v lůně této zkáze propadlé společnosti pro výstavbu společnosti nové. Světová buržoazie zřizuje touto výstavou v moderním Římě svůj panteon, v němž s pyšným sebeuspokojením vystavuje své bohy, jež sama vytvořila. Tím prakticky dokazuje, že „nemohoucnost a omrzelost měšťana‘, o níž rok co rok káží němečtí ideologové, je jen vlastní nemohoucností těchto pánů pochopit moderní hnutí a jejich vlastní omrzelostí nad touto nemohoucností. Buržoazie slaví svůj největší svátek v okamžiku, kdy stojí před zhroucením svého panství, zhroucením, jež jí důrazněji než kdy jindy dokazuje, že síly, které vytvořila, se jí vymkly z rukou. Možná, že na jedné z příštích výstav nebudou už buržoové figurovat jako vlastníci těchto výrobních sil, nýbrž jen jako jejich ciceronové.

Jako v roce 1845 a 1846 choroba brambor, tak od počátku tohoto roku šíří mezi buržoazií všeobecnou hrůzu špatná sklizeň bavlny. Tato hrůza se vystupňovala ještě víc, když se ukázalo, že ani v roce 1851 nebude sklizeň bavlny za žádných okolností lepší než roku 1850. Neúroda, která byla v minulých obdobích nevýznamná, je pro nynější rozmach bavlnářského průmyslu značná a už teď působí na jeho provoz velmi neblaze. Buržoazie se sotva zotavila ze skličujícího zjištění, že je ohrožen jeden z pilířů veškerého jejího společenského pořádku, brambory, a teď vidí, že hrozí zkáza ještě druhému pilíři, bavlně. Jestliže už jedna horší sklizeň bavlny a vyhlídka na druhou mohla vzbudit uprostřed jásání o prosperitě vážný poplach, několik po sobě jdoucích let skutečné neúrody bavlny uvrhne asi celou civilizovanou společnost okamžitě zpět do stavu barbarství. Zlatý a železný věk už dávno minul; devatenáctému století, jeho inteligenci, jeho světovému trhu a koloniálním výrobním silám bylo souzeno vyvolat v život věk bavlněný. Anglická buržoazie pocítila současně tíživěji než kdy jindy, jakou nadvládu nad ní vykonávají Spojené státy svým dosud nepodlomeným monopolem produkce bavlny. Okamžitě začala usilovat, aby tento monopol zlomila. Všemožně se snaží podporovat pěstování bavlny nejen ve Východní Indii, ale i v Natalu a v severních částech Austrálie, a vůbec ve všech částech světa, kde to dovolují podnebí a poměry. Současně dokazuje anglická negrofilská buržoazie, že „prosperita Manchesteru je závislá na tom, jak se jedná s otroky v Texasu, Alabamě a v Louisianě, a tato skutečnost je právě tak podivná jako znepokojující“ („Economist“, 21. září 1850). Pro lidi, kteří před několika roky vydali 20 miliónů liber št. na osvobození černochů ve svých koloniích^{^[270]}, je ostatně velmi truchlivý fakt, že nejdůležitější odvětví anglického průmyslu je založeno na existenci otroctví v jižních státech Americké unie a že povstání černochů v oněch zemích může celý dosavadní výrobní systém zruinovat. Tento fakt vede však zároveň k jedině možnému řešení otázky otroctví, která nyní znovu vyvolala tak dlouhé a živé debaty v americkém kongresu. Americká produkce bavlny je založena na otroctví. Jakmile průmysl dospěje na takový stupeň, kdy mu bude bavlnářský monopol Spojených států nesnesitelný, bavlna se bude úspěšně a ve velkém množství pěstovat i v ostatních zemích, a to mohou teď už skoro všude dělat jen svobodní dělníci. A jakmile svobodná práce zajistí průmyslu dovoz bavlny v dostatečném množství a laciněji než práce otroků ve Spojených státech, bude s americkým bavlněným monopolem zlomeno i americké otroctví a otroci budou osvobozeni, protože jako otroci přestanou být k užitku. Právě tak bude odstraněna v Evropě i námezdní práce, jakmile nejen přestane být nutnou formou výroby, ale stane se dokonce její brzdou.

Bude-li mít nový cyklus průmyslového rozvoje, který začal. roku 1848, stejný průběh jako v letech 1843-l847, vypukne krize asi roku 1852. Jako příznak toho, že bezuzdná spekulace, která se vytváří z nadvýroby a předchází každou krizi, na sebe nedá dlouho čekat, uvádíme okolnost, že diskontní sazba Anglické banky po dva roky nepřekročila 2 %. Jestliže však Anglická banka v době prosperity udržuje úrokovou míru na nízké úrovni, musejí ostatní peněžníci svou úrokovou míru udržovat ještě níže, právě tak jako ji v dobách krize, kdy banka úrokovou míru podstatně zvyšuje, udržují výše než banka. Dodatečný kapitál, který se, jak jsme viděli výše, v dobách prosperity pravidelně přelévá na trh zápůjček, už sám od sebe podle zákonů konkurence podstatně stlačuje úrokovou míru; ale ještě ve větší míře ji snižuje úvěr, prudce vystupňovaný všeobecnou prosperitou, přičemž zmenšuje poptávku po kapitálu.. Vládě se v těchto obdobích naskýtá možnost snížit úrokovou míru svých konsolidovaných dluhů a pozemkový vlastník může obnovit své hypotéky za příznivějších podmínek. Kapitalisté, kteří půjčují kapitál, vidí, že v době, kdy důchod všech ostatních kategorií stoupá, jejich se o třetinu či více snižuje. Čím déle trvá tento stav, tím víc je nutí, aby se poohlédli po výhodnějším uložení svého kapitálu. Nadvýroba vyvolává četné nové projekty a úspěch několika z nich stačí, aby se množství dalšího kapitálu vrhlo stejným směrem, až spekulační horečka postupně nabývá všeobecného charakteru. Ale jak vidíme, spekulace může mít v této chvíli jen dva hlavní odvodní kanály: pěstování bavlny a nové spoje světového trhu, jež jsou vyvolávány rozvojem Kalifornie a Austrálie. Je vidět, že spekulace bude mít tentokrát mnohem větší pole působnosti než v kterémkoli dřívějším období prosperity.

Podívejme se ještě na situaci anglických zemědělských okresů. Stísněná situace, způsobená zrušením obilních cel a současně bohatými sklizněmi, má tu dnes chronickou povahu, ovšem zatím se poněkud zlepšila, protože spotřeba se následkem prosperity podstatně zvýšila. K tomu nutno připočíst, že jsou-li ceny obilí nízké, jsou na tom aspoň zemědělští dělníci vždy poměrně lépe, ačkoli v Anglii se toto zlepšení projevuje méně než v zemích, kde převládá parcelace pozemkového majetku. Za těchto okolností pokračuje agitace ochranářů za obnovení obilních cel v zemědělských okresech, i když v matnější, zastřenější formě než dosud. Je jasné, že nebude mít význam, dokud potrvá průmyslová prosperita a poměrně snesitelné postavení zemědělských dělníků. Jakmile však propukne krize a zachvátí i zemědělské okresy, zhoršený stav zemědělství vyvolá na venkově nevídané rozjitření. Tentokrát bude poprvé průmyslová a obchodní krize spadat vjedno s krizí zemědělskou, a ve všech otázkách, v nichž spolu zápasí město a venkov, továrníci a velkostatkáři, budou obě strany podporovány dvěma velkými armádami: továrníci masou průmyslových dělníků, velkostatkáři masou zemědělských dělníků.

Přejdeme nyní ke Spojeným sta‘tům severoamerickým. Krize tu roku 1836 vypukla poprvé a zuřila nejsilněji; trvala takřka nepřetržitě až do roku 1842 a způsobila úplný převrat v americkém úvěrovém systému. Obchod Spojených států se na této solidnější základně zotavoval; zpočátku ovšem velmi pomalu, až po roce 1844 a 1845 prosperita vyznamne stoupla i zde. Zdraženi i revoluce v Evrope byly pro Ameriku pouze zdroji zisku. Od roku 1845 až 1847 vydělávala na nadměrném vývozu obilí, od roku 1846 na zvýšených cenach bavlny. Krizí z roku 1847 byla zasažena jen nepatrne V roce 1849 měla dosud nejvysšl sklizen bavlny, ktera spadala právě do doby nového rozmachu evropského bavlnářského průmyslu. Revoluce 1848 vedla k velkému přesunu evropského kapitálu do Spojených států; tento kapitál zčásti přecházel přímo s vystěhovalci, zčásti byl ukládán z Evropy do amerických státních papírů. Tato zvýšená poptávka po amerických cenných papírech vystupňovala jejich ceny natolik, že se staly před nedávnem v New Yorku předmětem velmi značné spekulace. Přes všechna opačná tvrzení reakčního buržoazního tisku trváme tedy na tom, že burzoazní republika je jediná státní forma, které naši evropští kapitalisté důvěřují. Pro buržoazní důvěru v nějakou státní formu existuje vlastně jen jediný výraz : její záznam na burze.

Prosperita Spojených států se však dále zvětšila z jiných důvodů. Obydlené území, trh Severoamerické unie, rozšířil se s překvapující rychlostí ve dvou směrech. Zvýšení počtu obyvatelstva, ať už přírůstkem uvnitř státu či neustále stoupajícím přistěhovalectvím, vedlo k zalidnění celých států a oblastí. Za několik let se poměrně hustě osídlily státy Wisconsin a Iowa a ke značnému přírůstku přistěhovalců došlo i ve všech státech v povodí horního Mississippi. Výtěžky tří dolů na Hořejším jezeře a stoupající obilní produkce celého jezerního území přispěly k novému rozmachu obchodu a lodní plavby na tomto rozsáhlém vnitrozemském povodí. Tento rozmach ještě vzroste díky poslednímu zasedání kongresu, podle něhož se poskytují značné úlevy obchodu s Kanadou a Novým Skotskem. Zatímco tím severozápadní státy získaly zcela nový význam, byl v několika málo letech kolonizován Oregon, anektovány Texas a Nové Mexiko a dobyta Kalifornie. Objevení kalifornských zlatých dolů nasadilo americké prosperitě korunu. Upozornili jsme už v druhém čísle této revue^{^[a]} - dříve než kterýkoli jiný časopis - na důležitost tohoto objevu a na jeho nutné následky pro světový obchod. Tato důležitost nespočívá ve zvětšeném množství zlata, k němuž přispělo objevení nových dolů, třebaže i toto rozmnožení směnných prostředků bude mít na všeobecný obchod vliv zajisté příznivý. Spočívá v tom, že nerostné bohatství Kalifornie se stalo vzpruhou pro kapitál na celém světovém trhu, že celé americké západní pobřeží a asijské východní pobřeží se dostalo do pohybu, že v Kalifornii a ve všech zemích pod kalifornským vlivem vzniklo nové odbytiště. Už sám kalifornský trh je významný; před rokem tam žilo 100 000 lidí, dnes už nejméně 300 000, a ti neprodukují skoro nic jiného než zlato a toto zlato směňují za všechny své životní potřeby z cizích trhů. Ale kalifornský trh je bezvýznamný proti ustavičnému růstu všech trhů na Tichém oceáně, proti nápadnému oživení obchodu v Chile a Peru, v západním Mexiku a na Sandwichových ostrovech^{^[b]} i proti náhle vzniklému styku Asie a Austrálie s Kalifornií. Kvůli Kalifornii musely být vytvořeny zcela nové světové spoje, které zakrátko předčí svým významem všechny ostatní. Hlavní obchodní cesta k Tichému oceánu, který se otevřel vlastně až teď a stává se nejdůležitějším mořem světa, vede nyní přes Panamskou šíji. Zřízení spojů na této šíji pomocí silnic, železnic a kanálů se stalo nejnaléhavější potřebou pro světový obchod a práce na nich se místy už provádějí. Staví se železnice z Chagresu do Panamy. Jedna americká společnost dává vyměřovat povodí řeky San Juan de Nicaragua a chce na tomto místě spojit oba oceány nejprve transkontinentální silnicí a později kanálem. V anglických a amerických novinách se diskutuje o jiných cestách — o spojení přes Darienskou šíji, dále o spojení přes řeku Atrato v Nové Granadě^{^[c]} a o silnici přes šíji Tehuantepeckou. Náhle se zjistilo, že celý civilizovaný svět nemá ani ponětí o terénních poměrech ve Střední Americe. Za těchto okolností je nemožné stanovit, která cesta by byla pro velký kanál nejvýhodnější; podle několika známých údajů má největší naději spojení přes Atrato a přes Panamu. V souvislosti se spoji přes šíji stalo se právě tak naléhavou záležitostí rychlé rozšíření oceánské paroplavby. Už plují parolodi mezi Southamptonem a Chagresem, New Yorkem a Chagresem, Valparaisem, Limou, Panamou, Acapulkem a San Franciskem. Ale těchto několik málo linek s nepatrným počtem parolodí ani zdaleka nestačí. Rozšireni paroplavby mezi Evropou a Chagresem je čim dal tim nutnejši, a vzrustajici styky mezi Asii, Australii a Amerikou si žadaji nové, velkolepé paroplavební linky z Panamy a San Franciska do Kantonu, Singapuru, Sydneye, na Nový Zéland a na nejdůležitější stanici Tichého oceánu, na Sandwichovy ostrovy. Ze všech oblastí Tichého oceánu se nejvíce vzmohly, ať už rychlým růstem kolonizace či vlivem Kalifornie, především Austrálie a Nový Zéland, a nechtějí být už ani o chvilku déle odloučeny od civilizovaného světa čtyřměsíční až šestiměsíční plavbou plachetnic. Počet obyvatelstva australských kolonií (kromě Nového Zélandu) stoupl ze 170 676 (roku 1839) na 333 764 v roce 1848, zvětšil se tedy za devět let o 95¹/₂ %. Anglie sama nemůže tyto kolonie ponechat bez paroplavebního spojení; vláda jedná v těchto dnech o lince, která by se připojila na východoindickou poštovní linku, a ať už se to podaří nebo ne, potřeba paroplavebního spojení s Amerikou a zvláště s Kalifornií, kam minulého roku odjelo z Austrálie 3500 vystěhovalců, si brzy sama pomůže. Můžeme popravdě říci, že svět začíná být kulatý teprve teď, kdy vystoupila nutnost této celosvětové oceánské paroplavby.

Tento nastávající rozmach paroplavby se ještě zvýší zmíněným už zpřístupněním holandských kolonií a zvýšením počtu šroubových parníků; jak se víc a více ukazuje, lze na nich dopravovat vystěhovalce rychleji, poměrně laciněji a výhodněji než na plachetnicích. Kromě šroubových parníků, které na trati z Glasgowa a Liverpoolu do New Yorku už jezdí, mají být na této lince zavedeny nové a má být zřízena linka mezi Rotterdamem a New Yorkem. Kapitál má teď vůbec velkou tendenci využívat oceánské plavby; důkazem toho je neustále stoupající počet konkurenčních parníků, křižujících mezi Liverpoolem a New Yorkem, zřízení úplně nových linek z Anglie do Kapského Města a z New Yorku do Le Havru, jakož i celá řada podobných projektů, o nichž se teď mluví v New Yorku.

V tomto zájmu kapitálu o zámořskou paroplavbu a vybudování kanálu přes americkou šíji je už základ bezuzdné spekulace v této oblasti. Centrem této spekulace se musí stát New York, do něhož plyne největší množství kalifornského zlata, který už na sebe soustředil hlavní obchod s Kalifornií a vůbec hraje pro celou Ameriku stejnou úlohu jako Londýn pro Evropu. New York je už centrem veškeré transatlantické paroplavby; všechny parníky Tichého oceánu patří newyorským společnostem a skoro všechny nové projekty v tomto oboru vznikají v New Yorku. V New Yorku už začala spekulace se zámořskými paroplavebními linkami. Nicaraguajská společnost, založená v New Yorku, je zase začátkem spekulace se stavbou průplavů přes Panamskou šíji. Velmi brzy se rozbují horečná spekulace se stavbou průplavů přes Panamskou šíji, a i když do všech podobných podniků hromadně poplyne anglický kapitál, i když všemožnými projekty podobného rázu bude zaplavena i londýnská burza, přesto zůstane tentokrát centrem veškeré spekulační horečky New York, a tak jako roku 1836 první zažije krach. Nesčíslné projekty zaniknou, ale podobně jako roku 1845 vznikla z bezuzdné spekulace síť anglických železnic, tentokrát z ní vznikne světová paroplavba, aspoň v hlavních rysech. I když množství společností zbankrotuje, parolodě, které zdvojnásobují atlantický obchodní ruch, které otvírají Tichý oceán, které spojují Austrálii, Nový Zéland, Singapur a Čínu s Amerikou a zkracují cestu kolem světa na dobu čtyř měsíců, ty zůstanou.

Prosperita Anglie a Ameriky se brzy projevila na evropském kontinentě. V Německu měly továrny už v létě 1849 dost práce, zvlášť v Porýnské provincii, a od konce roku 1849 tu došlo k vše obecnému oživení podnikání. Tato obnovená prosperita, kterou naši němečtí měšťáci naivně připisují obnovení klidu a pořádku, je ve skutečnosti založena jedině na obnovené prosperitě v Anglii a na zvětšené poptávce po průmyslových výrobcích na amerických a tropických trzích. Roku 1850 vzrostl průmysl a obchod ještě víc; objevil se právě tak jako v Anglii dočasný přebytek kapitálu, na peněžním trhu nastalo mimořádné ulehčení a zprávy o frankfurtském i lipském podzimním veletrhu vyznívají pro zúčastněné buržoy nanejvýš uspokojivě. Šlesvicko-holštýnské a hesensko-kaselské zmatky,^{^[271]} spory kolem otázky, má-li být ustaven Německý spolek, výhružné nóty Rakouska a Pruska - nic z toho nemohlo ani na minutu zadržet postup všech těchto příznaků prosperity, jak ironicky poznamenává „Economist“, vědom si své cockneyovské převahy.

Tytéž příznaky se začaly objevovat ve Francii od roku 1849 a zvláště od začátku roku 1850. Pařížský průmysl jede na plné obrátky, i bavlnářské továrny v Rouenu a Mylhúzách jdou celkem dobře, ačkoli zde, stejně jako v Anglii, byly překážkou vysoké ceny suroviny. Rozvoj prosperity ve Francii byl mimoto zvlášť podporován rozsáhlou celní reformou ve Španělsku a snížením cel na různé luxusní předměty v Mexiku; vývoz francouzského zboží na oba tyto trhy značně stoupl. Růst kapitálu vedl ve Francii k celé řadě spekulací, k nimž byla záminkou velkorysá těžba v kalifornských dolech na zlato. Vynořila se spousta společností, které se svými lacinými akciemi a socialisticky zabarvenými prospekty apelují přímo na peněženku maloměšťáků a dělníků, které však vesměs nejsou nic jiného než ono čiré napalování, vlastní jen Francouzům a Číňanům. Jedna z těchto společností je dokonce přímo protežována vládou. Dovozní cla ve Francii činila v prvních devíti měsících roku 1848 63 milióny franků, roku 1849 - 95 miliónů a roku 1850 - 93 milióny franků. V září 1850 ostatně znovu stoupla o víc než 1 milión proti témuž měsíci roku 1849. Rovněž vývoz stoupl roku 1849 a ještě víc roku 1850.

Nejpádnějším důkazem návratu prosperity je obnovení hotových výplat^{^[d]} Francouzskou bankou podle zákona ze 6. srpna 1850. 15. března 1848 byla banka zmocněna zastavit hotové výplaty. Oběh jejích bankovek včetně provinčních bank činil tehdy 373 milióny franků (14 920 000 liber šterlinků). 2. listopadu 1849 bylo v oběhu 482 miliónů franků čili 19 280 000 liber šterlinků, což znamenalo přírůstek 4 360 000 liber šterlinků, a 2. září 1850 — 496 miliónů franků čili 19 840 000 liber šterlinků, tj. přírůstek přibližně 5 miliónů liber šterlinků. Přitom však nedocházelo k znehodnocení bankovek; naopak, vzrůst oběhu bankovek byl provázen stále rostoucím hromaděním zlata a stříbra ve sklepeních banky, takže v létě 1850 činila kovová zásoba přibližně 14 miliónů liber šterlinků, částku ve Francii neslýchanou. Okolnost, že banka byla takto schopna zvýšit oběh svých bankovek a tím i svůj aktivní kapitál o 123 milióny franků čili o 5 miliónů liber šterlinků, dokazuje pádně, jak správné bylo naše tvrzení v jednom z předcházejících čísel časopisu,^{^[e]} že finanční aristokracie nejen nebyla revolucí svržena, nýbrž že byla naopak ještě posílena. Ještě očividněji vysvítá tento výsledek z následujícího přehledu francouzského bankovního zákonodárství posledních let. 10. června 1847 byla banka zmocněna vydat 200frankové bankovky; do té doby byla nejnižší bankovka 500franková. Dekret z 15. března 1848 prohlásil bankovky Francouzské banky za zákonné platidlo a zbavil banku povinnosti hotově je proplácet. Právo emise bankovek bylo omezeno na 350 miliónů franků a zároveň byla banka zmocněna vydat l00frankové bankovky. Dekret z 27. dubna nařizoval sloučení departementních bank s Francouzskou bankou; jiný dekret, z 2. května 1848, zvýšil právo emise bankovek na 442 milióny franků. Dekret z 22. prosince 1849 zvýšil maximum emise bankovek na 525 miliónů franků. Konečně zákon ze 6. srpna 1850 zavedl znovu směnitelnost bankovek za peníze. Tato fakta — ustavičné zvyšování oběhu bankovek, soustřeďování celého francouzského úvěru v rukou banky a hromadění všeho francouzského zlata a stříbra v jejích sklepeních — přivedla pana Proudhona k závěru, že se banka nyní musí vysvléci ze své staré hadí kůže a proměnit se v proudhonovskou lidovou banku. Nepotřeboval ani znát historii anglické bankovní restrikce z let 1797 až 1819, stačilo jen se podívat za Kanál a byl by viděl, že tento fakt, pro něho v dějinách buržoazní společnosti neslýchaný, nebyl nic jiného než docela normální buržoazní zjev, který se pouze ve Francii nyní dostavil poprvé. Vidíme, že domněle revoluční teoretikové, kteří po prozatímní vládě udávali v Paříži tón, právě tak neměli ani zdání o charakteru a výsledcích použitých opatření jako sami páni z prozatímní vlády.

Přes průmyslovou a obchodní prosperitu, kterou nyní Francie prožívá, masa obyvatelstva, 25 miliónů rolníků, trpí silnou depresí. Dobré žně posledních let stlačily ceny obilí ve Francii ještě mnohem níž než v Anglii a postavení zadlužených rolníků, vysávaných lichvou a rdoušených daněmi, nelze ani zdaleka nazvat skvělým. Dějiny posledních tří let však dostatečně jasně ukázaly, že tato třída obyvatelstva rozhodně není schopna revoluční iniciativy.

Jako období krize, tak i období prosperity se na kontinentě dostavuje později než v Anglii. V Anglii vždy probíhá původní proces; ona je demiurgem buržoazního kosmu. Různé fáze cyklu, jímž buržoazní společnost stále znovu prochází, se dostavují na kontinentě v sekundární a terciární formě. Jednak vyváží kontinent do Anglie nepoměrně víc než do kterékoli jiné země. Tento vývoz do Anglie závisí však opět na situaci Anglie, zejména na její situaci na zámořském trhu. Anglie totiž vyváží do zámořských zemí nepoměrně víc než celý kontinent, takže rozsah kontinentálního vývozu do těchto zemí je vždy závislý na vývozu Anglie do zámoří. Jestliže tedy krize plodí revoluce nejdříve na kontinentě, jejich příčina přesto tkví vždy v Anglii. Na končetinách buržoazního těla musí samozřejmě dojít k násilným výbuchům dřív než v jeho srdci, kde je větší možnost vyrovnání. Na druhé straně stupeň, v jakém se odrážejí kontinentální revoluce na Anglii, je zároveň teploměrem, ukazujícím, nakolik tyto revoluce skutečně ohrožují samy buržoazní poměry nebo nakolik se týkají jen jejich politických forem.

Za takové všeobecné prosperity, kdy se výrobní síly buržoazní společnosti rozvíjejí tak bujně, jak je to jen v rámci buržoazních poměrů možné, nemůže být o skutečné revoluci ani řeči. Taková revoluce je možná jen v obdobích, kdy se oba tito činitelé, moderní výrobní síly a buržoazní formy výroby, dostávají vzájemně do rozporu. Všelijaké ty různice, které teď zaměstnávají představitele jednotlivých frakcí kontinentální strany pořádku a jimiž se vzájemně kompromitují, zdaleka nemohou být popudem k novým revolucím; naopak, jsou možné jen proto, že základna společenských poměrů je v této chvíli tak pevná a — co reakce neví — tak buržoazní. O tuto základnu se všechny pokusy reakce zadržet buržoazní vývoj rozbijí právě tak jistě jako všechno mravní rozhořčení a všechny nadšené proklamace demokratů. Nová revoluce je možná jen jako následek nové krize. Je však také právě tak jistá jako tato krize.

Přejděme teď k politickým událostem posledních šesti měsicu.

Pro Anglii je doba prosperity docela jistě dobou rozkvětu whigů, jejichž důstojným ztělesněním je nejmenší človíček království, lord John Russel. Vláda předkládá parlamentu návrhy nepatrných reforem druhého řádu, o nichž ví, že v horní sněmovně propadnou, nebo které na konci zasedání sama odvolá pod záminkou časové tísně. Časová tíseň totiž vznikne vždycky po předchozí záplavě nudy a planého žvanění, které mluvčí zarazí pokud možno nejpozději poznámkou, že řešení této otázky nepodléhá parlamentu. Boj mezi zastánci svobodného obchodu a ochranáři se v takových dobách zvrhá v pustý humbuk. Většina zastánců svobodného obchodu je příliš zaměstnána jeho faktickým prováděním a nemá čas ani chuť ještě probojovávat jeho politické důsledky; ochranáři se omezují na burleskní jeremiády a hrozby, namířené proti rozmachu městského průmyslu. Strany vedou boj jen ze slušnosti, aby si navzájem stále připomínaly svou existenci. Před posledním zasedáním spustili průmysloví buržoové strašný nářek pro finanční reformu; v parlamentě samém se omezili jen na teoretické rozumování. Před zasedáním vyhlásil pan Cobden carovi u příležitosti ruské půjčky znovu válku a nestačil hromadit sarkasmy na velkého petrohradského chudáka; o šest měsíců později se už snížil ke skandální frašce mírového kongresu^{^[272]}, který neměl jiný výsledek, než že Indián z rodu Odžibwejů — k obrovskému zděšení pana Haynaua, přítomného na tribuně — podal panu Jaupovi dýmku míru a že yankejský apoštol střídmosti Elihu Burritt se vypravil do Šlesviku-Holštýna a do Kodaně, aby příslušné vlády ujistil o svých poctivých úmyslech. Jako by v celé šlesvicko-holštýnské válce mohlo dojít k nějakému vážnému obratu, pokud se při tom angažuje pan von Gagern a ne Venedey!

Opravdu velkou politickou otázkou uplynulého zasedání byla řecká debata^{^[273]}. Absolutistická reakce celého kontinentu utvořila s anglickými toryi koalici, která má svrhnout Palmerstona. Ludvík Napoleon dokonce odvolal z Londýna francouzského vyslance, chtěje zalichotit caru Mikulášovi i francouzské nacionální ješitnosti. Tomuto smělému porušení tradičního společenství s Anglií fanaticky tleskalo celé Národní shromáždění. Tato historie poskytla panu Palmerstonovi příležitost, aby se v dolní sněmovně představil jako bojovník za občanské svobody v celé Evropě; dostal většinu 46 hlasů, a výsledkem této stejně bezmocné jako hloupé koalice bylo, že nebyl obnoven zákon o cizincích.

Jestliže Palmerston ve své manifestaci proti Řecku a ve svém parlamentním projevu proti evropské reakci vystoupil měšťácko-liberálně, použil anglický lid přítomnosti pana Haynaua v Londýně k důrazné manifestaci své zahraniční politiky.^{^[274]}

Jestliže lid proháněl vojenského představitele Rakouska ulicemi Londýna, zažilo zase Prusko v osobě svého diplomatického představitele neštěstí přiměřené svému postavení. Je ještě v živé paměti, jak žvanivý pisálek Brougham, nejsměšnější figura Anglie, vyhodil za všeobecného posměchu dam z galerie sněmovny lordů pisálka Bunsena pro beztaktní a dotěrné chování. Pan Bunsen přijal toto ponížení klidně, zcela v duchu velmoci, kterou představuje. Neodjede z Anglie, děj se co děj. Všemi svými soukromými zájmy je připoután k Anglii; bude dál využívat svého diplomatického postavení k úvahám o anglickém náboženství a svým synům vyhledá místečko v anglikánské církvi, svým dcerám najde ženichy v anglické gentry jakéhokoli stupně.

K rychlejšímu rozkladu starých stran podstatně přispěla smrt sira Roberta Peela. Strana, která tvořila od roku 1845 jeho hlavní oporu, takzvaní peelisté, se po jeho smrti úplně rozpadla. Peel sám byl po své smrti všemi stranami bezmezně vychvalován jako největší státník Anglie. V každém případě měl před kontinentálními „státníky“ přednost, že nebyl pouhým kariéristou. Ostatně státnická moudrost tohoto buržoazního synka, který se vyšvihl na vůdce pozemkové šlechty, byla prostá: pochopil, že za našich dnů existuje pouze jediná skutečná šlechta, totiž buržoazie. V tomto smyslu využíval svého vůdcovského postavení v pozemkové šlechtě k tomu, že na ní neustále vynucoval ústupky ve prospěch buržoazie. Tak tomu bylo s emancipací katolíků^{^[275]} i s reformou policie^{^[276]}, čímž zvýšil politickou moc buržoazie; s bankovními zákony z roku 1813^{^[277]} a 1844, jež posílily finanční aristokracii; s reformou tarifů z roku 1842^{^[278]} i se zákony o svobodném obchodu^{^[279]}, jimiž byla pozemková šlechta přímo obětována průmyslové buržoazii. Druhý sloup aristokracie, „železný vévoda“^{^[f]}, hrdina od Waterloo, stál věrně po boku bavlněnému rytíři Peelovi jako zklamaný Don Quijote. Od roku 1845 chovala se strana toryů k Peelovi jako ke zrádci. Peelova moc nad dolní sněmovnou spočívala v jeho nesmírně působivém krasořečnění. Přečteme-li si jeho nejslavnější řeči, zjistíme, že se skládají z halabala sehnaných obecných pravd, obratně proložených řadou statistických údajů. Muži, který odstranil obilní cla, chtějí stavět pomníky skoro všechna anglická města. Jeden chartistický list poznamenal, narážeje na policii, vytvořenou Peelem roku 1829: Nač stavět Peelovi pomníky? Živým Peelovým pomníkem je každý anglický a irský policajt^{^[280]}.

Poslední událostí, která vyvolala v Anglii senzaci, bylo, že papež jmenoval pana Wisemana kardinálem-arcibiskupem westminsterským a rozdělil Anglii na třináct katolických biskupství. Tento pro anglikánskou církev velmi překvapivý krok zástupce Kristova je novým dokladem iluze, jíž se oddává celá kontinentální reakce, že po vítězstvích, kterých v poslední době dobyla reakce pro buržoazii, musí teď také automaticky následovat obnovení celého feudálně absolutistického společenského řádu s celým jeho náboženským příslušenstvím. Jedinou oporou katolicismu v Anglii jsou dvě krajní skupiny společnosti, aristokracie a lumpenproletariát. Lumpenproletariát — chátra, skládající se z Irů nebo z jejich potomků — je katolický svým původem. Aristokracie tak dlouho elegantně koketovala s puseyismem^{^[281]}, až se nakonec přestup ke katolické církvi stal přímo módou. V době, kdy boj proti pokrokové buržoazii den ode dne více nutil anglickou aristokracii, aby projevovala svůj feudální charakter, musili ovšem i náboženští ideologové aristokracie, ortodoxní teologové vysoké církve, v boji s teology buržoazního dissenterského náboženství^{^[282]} den ode dne více přiznávat důsledky svých polokatolických dogmat a obřadů; mělo to dokonce za následek, že přestupy jednotlivých reakčních anglikánů k původní samospasitelné církvi byly stále častější. Tyto bezvýznamné projevy vyvolaly v hlavách anglických katolických duchovních nejrůžovější naděje na brzké obrácení celé Anglie. Nová papežská bula^{^[283]} už zase pokládá Anglii za římskou provincii a má dát této tendenci k obrácení na katolickou víru nový podnět; vyvolává však účinek právě opačný. Puseyisté, postaveni náhle tváří v tvář vážným důsledkům svého zahrávání se středověkem, zděšeně ustupují, a londýnský puseyistický biskup okamžitě vydal prohlášení, v němž odvolává všechny své bludy a vyhlašuje papežství válku na život a na smrt. — Pro buržoazii má celá ta komedie význam jen potud, že jí dává příležitost k novým útokům na vysokou církev a na její university. Zpráva o situaci universit, kterou má podat vyšetřující komise, vyvolá na příštím zasedání prudké debaty. Masa obyvatelstva se ovšem málo zajímá o kardinála Wisemana. Novinám skýtá však kardinál při nynějším nedostatku novinek vítanou látku k dlouhým článkům a prudkým diatribám proti Piovi IX. „Times“ dokonce požadovaly, aby vláda vyvolala za trest za jeho přehmaty v papežském státě povstání a pustila na něj pana Mazziniho a italskou emigraci. „Globe“, orgán Palmerstonův, uvedl velmi vtipnou paralelu mezi papežskou bulou a posledním Mazziniho manifestem. Papež — říká „Globe“ — vyžaduje duchovní svrchovanost nad Anglií a jmenuje biskupy in partibus infidelium^{^[284]}. V Londýně má sídlo italská vláda in partibus infidelium, v jejímž čele stojí vzdoropapež^{^[285]} pan Mazzini. Pan Mazzini v papežských státech nejen vyžaduje, ale skutečně vykonává svrchovanost, která je toho času stejně ryze duchovní povahy. Papežské buly mají obsah ryze náboženský Mazziniovy manifesty také. Hlásají náboženství, apelují na víru, mají heslo: Dio ed il popolo, Bůh a národ. Tážeme se, zda je mezi nároky obou nějaký jiný rozdíl než ten, že pan Mazzini aspoň představuje náboženství většiny národa, k němuž se obrací — neboť v Itálii neexistuje takřka jiné náboženství než Dio ed il popolo — zatímco papež tímto představitelem není? Mazzini ostatně použil této příležitosti k tomu, aby zašel ještě dále. Vypsal totiž v Londýně s ostatními členy italského národního výboru půjčku deseti miliónů franků, povolenou svého času římským Ústavodárným národním shromážděním^{^[286]}, ve stofrankových akciích, a to bez obalu na obstarávání zbraní a na válečné účely. Nelze upřít, že tato půjčka má větší naději na úspěch než nezdařená dobrovolná půjčka rakouské vlády v Lombardii^{^[287]}.

Skutečně vážnou ranou, kterou v poslední době zasadila Anglie Římu a Rakousku, je obchodní smlouva se Sardinií. Tato smlouva podkopává rakouský plán na italský celní spolek a zajišťuje anglickému obchodu i anglické buržoazní politice významnou pozici v Horní Itálii.

Dosavadní organizace chartistické strany se rozpadá. Maloměšťáci, kteří jsou ještě ve straně, tvoří společně s dělnickou aristokracií čistě demokratickou frakci, jejíž program se omezuje na lidovou chartu a několik jiných maloměšťáckých reforem. Masa dělníků, žijících v podmínkách skutečně proletářských, patří k chartistické revoluční frakci. V čele první frakce stojí Feargus OʼConnor, v čele druhé Julian Harney a Ernest Jones. Starý OʼConnor, irský squire a prý potomek bývalých králů munsterských,^{^[g]} je přes svůj původ a politické názory pravým zástupcem staré Anglie. Celou svou povahou je konzervativec a má vyhraněnou nenávist jak vůči průmyslovému pokroku, tak vůči revoluci. Všecky jeho ideály jsou veskrze patriarchálně maloburžoazní. Slučuje v sobě nesmírné množství protikladů, jež se projevují a harmonicky vyrovnávají v určitém povrchním common sense^{^[h]} a jež mu umožňují, aby psal po léta týden co týden rozvláčné příspěvky do „Northern Star“, z nichž vždy ten další je v otevřeném rozporu s předchozím. Právě proto také OʼConnor tvrdí, že je nejdůležitějším mužem ve třech královstvích a že už dvacet let předpovídal všechny události. Jeho ramena, jeho ryčný hlas, jeho nesmírná obratnost v boxu, která mu prý kdysi pomohla uhájit nottinghamský trh proti davu více než dvaceti tisíc lidí — to všechno je charakteristickou vlastností představitele staré Anglie. — Je zřejmé, že muž jako OʼConnor musí být pro revoluční hnutí velkou překážkou; ale takoví lidé slouží k tomu, že se hnutí společně s nimi a v boji s nimi zbavuje množství dávno zakořeněných předsudků. A jestliže hnutí tyto lidi nakonec překoná, oprostí se také jednou provždy od předsudků, které ztělesňovali. OʼConnor v průběhu hnutí podlehne, ale bude si moci činit nárok na titul „mučedníka za dobrou věc“ právě tak jako pánové Lamartine a Marrast.

Hlavní třecí plochou mezi oběma chartistickými frakcemi je zemědělská otázka. OʼConnor a jeho strana chtějí použít Charty k tomu, aby část dělnictva umístili na malých parcelách a vyvolali v Anglii všeobecnou parcelaci. Je známo, jak ztroskotal jeho pokus provést tuto parcelaci v malém za pomoci akciové společnosti. Snahou každé buržoazní revoluce je rozbití velkého pozemkového majetku: tato parcelace se mohla anglickým dělníkům na čas jevit jako něco revolučního, ačkoli je pravidelně provázena nevyhnutelným tíhnutím drobného majetku ke koncentraci a jeho zánikem v boji s velkostatkem. Revoluční frakce chartistů staví proti tomuto požadavku parcelace požadavek konfiskace veškerého pozemkového vlastnictví a žádá nikoli jeho rozdělení, nýbrž znárodnění.

Přes toto rozštěpení a naprosto rozdílné požadavky i chartisté uchovali vzpomínku na to, za jakých okolností došlo ke zrušení obilních zákonů, a uvědomují si, že v příští krizi půjdou zase společně s průmyslovými buržoy, zastánci finančních reforem, a pomohou jim porazit jejich nepřátele, ale že si za to na nich budou moci vynutit ústupky. Takový bude v každém případě postoj chartistů v příští krizi. K vlastnímu revolučnímu hnutí může v Anglii dojít teprve po prosazení Charty, právě tak jako červnová bitva byla ve Francii umožněna teprve dobytím republiky.

Přejděme nyní k Francii.

Tím, že lid vyprovokoval nové volby 28. dubna, sám anuloval vítězství, kterého dobyl ve spojení s maloměšťáky ve volbách 10. března. Vidal byl zvolen nejen v Paříži, nýbrž i na Dolním Rýnu. Pařížský výbor, v němž byly silně zastoupeny Hora a maloburžoazie, ho přiměl, aby dolnorýnský mandát přijal. Vítězství 10. března ztratilo svůj rozhodující význam; konečné rozhodnutí bylo znovu odloženo, napětí lidu opadlo, lid si zvykl na legální triumfy místo revolučních. Revoluční smysl 10. března, rehabilitace červnového povstání, byl nakonec úplně setřen kandidaturou Eugèna Sue, sentimentálně maloměšťáckého sociálního fantasty, kterou proletariát mohl přijmout nanejvýš jako vtip pro potěšení grizetek. Proti této dobře míněné kandidatuře postavila strana pořádku, osmělena kolísavou politikou protivníků, kandidáta, který měl představovat červnové vítězství. Tímto komickým kandidátem byl spartánský otec rodiny Leclerc, jemuž však tisk mezitím kus po kuse strhal s těla heroickou výzbroj a který také ve volbách utrpěl skvělou porážku. Novým volebním vítězstvím 28. dubna Hora a maloburžoazie zpychly. Hora už v duchu jásala, že může dosáhnout svého cíle čistě legální cestou, bez nové revoluce, která by opět postavila do popředí proletariát; určitě počítala s tím, že při nových volbách roku 1852 s pomocí všeobecného hlasovacího práva prosadí pana Ledru-Rollina na presidentské křeslo a zajistí montagnardskou většinu v Národním shromáždění. Strana pořádku, kterou nové volby, Sueova kandidatura a nálada Hory a maloburžoazie přesvědčily o tom, že se rozhodly za všech okolností zachovat klid, odpověděla na obě volební vítězství volebním zákonem, který rušil všeobecné hlasovací právo.

Vláda si dala dobrý pozor, aby neprováděla tento návrh zákona na vlastní odpovědnost. Učinila většině zdánlivý ústupek tím, že přenechala vypracování tohoto návrhu vysokým hodnostářům této většiny, sedmnácti purkrabím.^{^[288]} Takže ne vláda Národnímu shromáždění, nýbrž většina Národního shromáždění sama sobě navrhla zrušení všeobecného hlasovacího práva.

8. května byl návrh předložen sněmovně. Celý sociálně demokratický tisk povstal jako jeden muž a zvěstoval lidu, že je třeba zachovat důstojnost, calme majestueux^{^[i]}, pasivitu a důvěru ve své zástupce. Každý článek těchto novin byl doznáním, že revoluce by musela především zničit takzvaný revoluční tisk a že tedy nyní jde o jeho sebezáchovu. Domněle revoluční tisk prozradil své tajemství. Podepsal svůj vlastní rozsudek smrti.

21. května zahájila Hora předběžnou debatu o této otázce a žádala zamítnutí celého návrhu, protože prý porušuje ústavu. Strana pořádku odpověděla, že ústava bude porušena, bude-li to zapotřebí, ale zatím to není třeba, protože ústavu lze vykládat všelijak a jedině většina kompetentně rozhoduje, který výklad je správný. Na bezuzdně divoké útoky Thiersovy a Montalembertovy odpovídala Hora slušným a kulturním humanismem. Dovolávala se právní půdy; strana pořádku ji odkazovala na půdu, z níž právo vyrůstá, na buržoazní vlastnictví. Hora skuhrala: což vskutku chtějí stůj co stůj vyvolat revoluci? Strana pořádku odpovídala: čekáme na ni.

22. května byla předběžná debata o otázce vyřízena 462 proti 227 hlasům. Tíž lidé, kteří tak slavnostně a pádně dokazovali, že Národní shromáždění a každý jednotlivý poslanec se zříká svých mandátů, jakmile se zříká lidu, který mu dal plnou moc, zůstali klidně sedět na svých místech, a místo aby sami jednali, začali najednou povzbuzovat zemi, aby něco dělala, hlavně aby posílala petice; nehnuli se ani tehdy, když 31. května zákon skvěle prošel. Snažili se pomstít protestem, v němž si dali zaprotokolovat svou nevinu na znásilnění ústavy, protestem, s nímž ani otevřeně nevystoupili, který jen tajně propašovali předsedovi do kapsy.

Stopadesátitisícová armáda v Paříži, nekonečné odklady rozhodnutí, výzvy tisku ke klidu, malomyslnost Hory a nově zvolených poslanců, vznešený klid maloburžoazie, především však obchodní a průmyslová prosperita zabránily jakémukoli revolučnímu pokusu ze strany proletariátu.

Všeobecné volební právo splnilo své poslání. Většina lidu prošla jeho poučnou školou a jedině takovou úlohu školy může volební právo v revoluční epoše hrát. Muselo být odstraněno buď revolucí, nebo reakcí.

Ještě víc energie projevila Hora při příležitosti, která se brzy nato naskytla. Ministr války dʼHautpoul nazval z tribuny shromáždění únorovou revoluci neblahou katastrofou. Řečníkům Hory, kteří jako vždy projevovali své mravní rozhořčení lomozem, neudělil předseda Dupin slovo. Girardin navrhl Hoře, aby ihned hromadně opustila místnost. Výsledek: Hora zůstala sedět, zato Girardin — jako nehodný — byl vyvržen z jejího lůna.

Volební zákon potřeboval ještě jedno doplnění, nový tiskový zákon. Ten na sebe nedal dlouho čekat. Návrh vlády, mnohonásobně zostřený opravami strany pořádku, zvýšil kauce, zavedl zvláštní kolek na romány na pokračování (odpověď na volbu Eugèna Sue), zdanil do určitého počtu archů všechny týdně či měsíčně vydávané tiskoviny a nařídil konečně, že každý novinový článek musí být podepsán autorem. Ustanovení o kaucích zabila takzvaný revoluční tisk; lid viděl v jeho zániku odplatu za zrušení všeobecného volebního práva. Ale ani tendence, ani účinnost nového zákona se nevztahovaly jen na tuto část tisku. Dokud byl denní tisk anonymní, vycházel jako orgán širokého a bezejmenného veřejného mínění; byl třetí mocí ve státě. Podpisováním každého článku se list stával pouhou sbírkou literárních příspěvků víceméně známých lidí. Každý článek klesal na úroveň inzerátu. Dosud noviny obíhaly jako papírové peníze veřejného mínění; nyní se proměnily ve víceméně špatné solasměnky, jejichž bonita a oběh závisely nejen na úvěru vystavovatele, nýbrž i na úvěru indosanta. Tisk strany pořádku agitoval nejen pro zrušení všeobecného volebního práva, ale i pro nejkrajnější opatření proti špatnému tisku. Nicméně i dobrý tisk byl svou nepříjemnou anonymitou straně pořádku a ještě víc jejím jednotlivým představitelům z provincií nepohodlný. Chtěla jednat už jen s placeným autorem, chtěla znát jeho jméno, bydliště a podpis. Marně bědoval dobrý tisk nad nevděkem, jímž je odměňován za své služby. Zákon prošel a ustanovení o podpisování postihlo především tento tisk. Jména republikánských publicistů byla dost známá; ale vážené firmy, jako „Journal des Débats“, „Assemblée Nationale“, „Constitutionnel“ atd. atd., se octly se svou tak vynášenou státnickou moudrostí v trapné situaci, když se celá ta tajuplná společnost náhle představila v podobě prodejných a zkušených penny-a-liners^{^[j]}, kteří za peníze obhajovali všechno možné, jako Granier de Cassagnac, nebo starých onucí, které se samy nazývaly státníky, jako Capefigue, či koketních rachotin, jako pan Lemoinne z „Débats“.

V debatě o tiskovém zákonu klesla Hora až na takový stupeň morálního úpadku, že se nezmohla na nic jiného, než že zatleskala skvělým tirádám starého výtečníka z doby Ludvíka Filipa, pana Victora Huga.

S přijetím volebního zákona a tiskového zákona odchází revoluční a demokratická strana z oficiálního jeviště. Před odchodem domů, krátce po skončení zasedání, vydaly obě frakce Hory, socialističtí demokraté a demokratičtí socialisté, dva manifesty, dvě testimonia paupertatis^{^[k]}, v nichž dokazovali, že i když moc a úspěch nikdy nestály na jejich straně, že oni zato vždy stáli na straně věčného práva a všech ostatních věčných pravd.

Všimněme si nyní strany pořádku. List „Neue Rheinische Zeitung“ napsal v čísle 3, str. 16: „Proti restauračním choutkám sjednocených orleanistů a legitimistů zastupuje Bonaparte právní podklad své faktické moci — republiku. Proti restauračním choutkám Bonapartovým zastupuje strana pořádku právní podklad svého společného panství — republiku. Legitimisté proti orleanistům, Orleanisté proti legitimistům zastupují status quo — republiku. Všechny tyto frakce strany pořádku, z nichž každá má svého vlastního krále a svou vlastní restauraci in petto, uplatňují vzájemně proti uzurpačním a povstaleckým choutkám svých soupeřů společné panství buržoazie, formu, v níž se všechny jejich zvláštní nároky vzájemně neutralizují a vyhrazují — republiku... a Thiers měl víc pravdy, než tušil, když řekl: ‚My roajalisté jsme pravou oporou ústavní republiky.‘“^{^[l]}

Tato komedie těchto républicains malgré eux^{^[m]}, rozmrzelost na status quo a jeho neustálé upevňování; ustavičné třenice mezi Bonapartem a Národním shromážděním; stále znovu straně pořádku hrozící nebezpečí, že se rozpadne na své součásti, a stále nové sjednocování jejích frakcí; pokus každé frakce přeměnit každé vítězství nad společným nepřítelem v porážku svých dočasných spojenců; vzájemná řevnivost, zášť, štvaní, neúnavné tasení kordů a výsledek pokaždé stejný: baiser-Lamourette^{^[289]} — celá tato nechutná komedie plná omylů se nikdy nevyvíjela tak klasicky jako v posledních šesti měsících.

Strana pořádku považovala volební zákon zároveň za vítězství nad Bonapartem. Což se vláda nepoděkovala tím, že přenechala redakci svého vlastního návrhu a odpovědnost za něj komisi sedmnácti? Což hlavní Bonapartova síla proti Národnímu shromáždění nebyla v tom, že byl zvolen šesti milióny? — Bonaparte zase považoval volební zákon za ústupek Národnímu shromáždění, ústupek, jímž vykoupil soulad mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. V odměnu za to žádal tento sprostý dobrodruh zvýšení své civilní listy o 3 milióny. Mohlo Národní shromáždění riskovat konflikt s výkonnou mocí ve chvíli, kdy dalo ohromnou většinu francouzského lidu do klatby? Shromáždění se rozlítilo; zdálo se, že je odhodláno hnát věci do krajnosti; jeho výbor návrh zamítl; bonapartistický tisk hrozit a poukazoval na vyděděný, o své hlasovací právo oloupený lid; došlo k několika hlučným pokusům o dohodu; nakonec Národní shromáždění ustoupilo ve věci, ale zároveň se pomstilo v zásadě. Místo každoročního zásadního zvýšení civilní listy o 3 milióny povolilo Bonapartovi jen jednorázovou výpomoc 2 160 000 franků. Ale ani s tím se nespokojilo, a i tento ústupek učinilo teprve potom, když se za něj přimluvil Changarnier, generál strany pořádku a samozvaný Bonapartův protektor. Povolilo tedy 2 milióny nikoli Bonapartovi, nýbrž Changarnierovi.

Bonaparte přijal tento dar hozený mu de mauvaise grâce^{^[n]} zcela ve smyslu dárcově. Bonapartistický tisk znovu hromoval proti Národnímu shromáždění. A když pak při debatě o tiskovém zákonu byl předložen doplněk o podepisování článků, který byl opět namířen především proti druhořadým listům zastupujícím soukromé zájmy Bonapartovy, přinesl hlavní bonapartistický list „Pouvoir“ otevřený a prudký útok na Národní shromáždění. Ministři museli list před Národním shromážděním zapřít; odpovědný redaktor „Pouvoiru“ byl předvolán před Národní shromáždění a odsouzen k nejvyšší peněžité pokutě 5000 franků. Druhého dne přinesl „Pouvoir“ ještě drzejší článek proti Národnímu shromáždění a vláda v odvetu dala soudně stíhat hned několik legitimistických listů pro porušení ústavy.

Konečně došlo na otázku o odročení zasedání sněmovny. Bonaparte si je přál, aby mohl provádět své kousky nerušen Národním shromážděním. Strana pořádku si je přála jednak proto, aby mohla provádět své frakční intriky, jednak aby jednotliví poslanci mohli jít za svými soukromými zájmy. Bonaparte i strana pořádku potřebovali odročení, aby v provincii upevnili a rozšířili vítězství reakce. Shromáždění proto odročilo své zasedání z 11. srpna až na 11. listopad. Protože však Bonaparte nijak neskrýval, že mu jde jen o to, aby se zbavil obtížného dozoru Národního shromáždění, dalo Národní shromáždění i vótu důvěry ráz nedůvěry k presidentovi. Do stálého výboru o 28 členech, který měl střežit ctnost republiky po dobu prázdnin,^{^[290]} nebyli přijati žádní bonapartisté. Místo nich byli zvoleni dokonce i někteří republikáni ze „Sièclu“ a „Nationalu“, aby presidentovi demonstrovali oddanost většiny konstituční republice.

Krátce před odročením zasedání sněmovny a zejména ihned po něm se zdálo, že obě velké frakce strany pořádku, orleanisté a legitimisté, jsou ochotny se usmířit, a to na základě splynutí obou královských rodin, pod jejichž prapory bojovaly. Listy byly plny smiřovacích návrhů, o nichž se diskutovalo u lůžka nemocného Ludvíka Filipa v St. Leonardsu, když tu náhle smrt Ludvíka Filipa situaci zjednodušila. Ludvík Filip byl uzurpátorem, Jindřich V. jím byl oloupen, ale hrabě Pařížský při bezdětnosti Jindřicha V. byl jeho zákonným následníkem. Nyní zmizela poslední záminka k odporu proti sloučení zájmů obou dynastií. Teprve nyní obě frakce buržoazie konečně pochopily, že je nerozdělovalo horování pro tu či onu královskou rodinu, nýbrž naopak, že jejich rozdílné třídní zájmy rozdělovaly obě dynastie. Legitimisty, kteří putovali ke dvoru Jindřicha V. do Wiesbadenu, právě tak jako jejich konkurenti putovali do St. Leonardsu, zastihla tam zpráva o smrti Ludvíka Filipa. Ihned vytvořili ministerský kabinet in partibus infidelium,^{^[291]} který se skládal většinou z členů onoho výboru strážců ctnosti republiky a který u příležitosti první hádky v lůně strany vystoupil s otevřenou proklamací práva z boží milosti. Orleanisté jásali nad kompromitujícím skandálem, který tento manifest^{^[292]} vyvolal v tisku, a neskrývali ani okamžik své otevřené nepřátelství k legitimistům.

V době prázdnin Národního shromáždění se sešla departementní zastupitelstva. Jejich většina se vyslovila s většími či menšími výhradami pro revizi ústavy, tj. vyslovila se pro monarchickou restauraci, blíže neurčenou, pro „řešení“, a zároveň doznala, že je příliš nekompetentní a příliš zbabělá, aby toto řešení našla. Bonapartistická frakce ihned vyložila toto přání revize ve smyslu prodloužení Bonapartova presidentství.

Vládnoucí třída ani za nic nemohla připustit ústavní řešení — odstoupení Bonaparta v květnu 1852, současnou volbu nového presidenta všemi voliči země a revizi ústavy revizní sněmovnou v prvních měsících nového presidentství. Den nových presidentských voleb by se stal dnem utkání všech nepřátelských stran — legitimistů, orleanistů, buržoazních republikánů, revolucionářů. Muselo by dojít k násilnému rozhodnutí mezi různými frakcemi. I kdyby se straně pořádku podařilo dohodnout se na nějakém neutrálním kandidátu, stojícím mimo dynastické rodiny, pak by proti němu zase vystoupil Bonaparte. Ve svém boji proti lidu je strana pořádku nucena stále zvětšovat výkonnou moc. Každé posílení výkonné moci posiluje moc jejího nositele Bonaparta. Proto každý krok, který podniká strana pořádku pro posílení své společné moci, posiluje bojové prostředky Bonapartovy s jeho dynastickými nároky, zvětšuje jeho naděje, že bude moci v rozhodující den násilím zmařit ústavní řešení. Pak se Bonaparte v boji proti straně pořádku právě tak nezastaví před porušením jednoho ze základních pilířů ústavy, jako se strana pořádku ve svém boji proti lidu nezastavila před porušením druhého základního pilíře ústavy, když odstranila všeobecné volební právo. Podle všeho by se dokonce proti Národnímu shromáždění dovolával všeobecného hlasovacího práva. Zkrátka, ústavní řešení ohrožuje celý politický status quo a za ohrožením statu quo vidí měšťák chaos, anarchii, občanskou válku. Vidí už, jak všechny jeho koupě a prodeje, jeho směnky, jeho sňatky, jeho notářské smlouvy, jeho hypotéky, jeho pozemková renta, činže, zisky, všechny jeho smlouvy a zdroje výdělku, jak to všechno bude první neděli v květnu 1852 ohroženo, a takovému riziku se nemůže vystavit. Za ohrožením politického statu quo se skrývá nebezpečí zhroucení celé buržoazní společnosti. Jediné možné řešení pro buržoazii je odložit řešení. Ústavní republiku může buržoazie zachránit jen porušením ústavy, prodloužením moci presidentovy. To je také poslední slovo tisku strany pořádku po dlouhých a hlubokomyslných debatách o „řešeních“, jimiž se zabýval po zasedání generálních rad. Mocná strana pořádku vidí se tak k svému zahanbení nucena brát vážně směšnou, sprostou a nenáviděnou figurku pseudo-Bonaparta.

Tato špinavá figurka se ovšem také mýlila, pokud jde o pravé příčiny, proč jí stále víc připadala úloha nepostradatelného muže. Zatímco jeho strana byla natolik bystrá, aby rostoucí význam Bonapartův připisovala situaci, domníval se on sám, že za to vděčí jen kouzelné síle svého jména a svému ustavičnému karikování Napoleona. Jeho podnikavost den ze dne rostla. Na poutě do St. Leonardsu a Wiesbadenu odpověděl svými okružními cestami po Francii. Bonapartisté si tak málo slibovali od magického účinku jeho osobnosti, že za ním všude posílali vlaky, poštovní dostavníky, nacpané koupenou klakou, členy Společnosti 10. prosince, této organizace pařížského lumpenproletariátu. Vkládali své loutce do úst různé řeči, v nichž prohlašovali jako volební heslo presidentovy politiky buď republikánskou skromnost, nebo vytrvalost a neústupnost, podle toho, jak byl president v tom či onom městě přijat. Přes všechny tyto manévry byly cesty všechno jiné, jen ne triumfální tažení.

Přesvědčen, že takto nadchl lid, pustil se Bonaparte do agitace v armádě. Uspořádal na satoryské pláni u Versailles velké přehlídky, při nichž se snažil koupit si vojáky česnekovými vuřty, šampaňským a doutníky. Dovedl-li pravý Napoleon v útrapách svých dobyvačných výprav povzbudit své unavené vojáky chvilkovou otcovskou důvěrností, domníval se pseudo-Napoleon, že mu vojska děkují, když na něho volají: „Vive Napoléon, vive le saucisson!“, tj. „Ať žije párek, ať žije kašpárek!“

Tyto přehlídky vedly k tomu, že propukla dlouho utajovaná roztržka mezi Bonapartem a jeho ministrem války dʼHautpoulem na jedné straně a Changarnierem na druhé straně. V Changarnierovi našla strana pořádku svého skutečně neutrálního muže, u něhož nemohlo být ani řeči o vlastních dynastických nárocích. Určila jej za Bonapartova zástupce. Mimoto se Changarnier svým vystoupením z 29. ledna a z 13. června 1849 stal velkým vojevůdcem strany pořádku, moderním Alexandrem, který v očích zbabělých měšťáků rozťal svým brutálním zásahem gordický uzel revoluce. Ačkoli byl v podstatě právě tak směšný jako Bonaparte, stal se tak docela lacino určitou silou a Národní shromáždění ho pověřilo dozorem nad presidentem. On sám si např. v otázce presidentova platu hrál na Bonapartova protektora a choval se k němu a jeho ministrům stále povýšeněji. Když se při příležitosti nového volebního zákona očekávalo, že dojde k povstání, zakázal svým důstojníkům přijímat jakékoli rozkazy od ministra války nebo od presidenta. Tisk ještě přispěl k zveličení Changarnierovy osobnosti. Při naprostém nedostatku velkých osobností byla ovšem strana pořádku nucena všechnu sílu, která celé její třídě chyběla, přibásnit jednomu člověku a tak jej nafouknout v jakéhosi obra. Tak vznikl mýtus o Changarnierovi, „baště společnosti“. Drzé šarlatánství, rádoby záhadné naparování, s nimiž se Changarnier uvolil nosit svět na svých bedrech, tvoří nejsmělejší kontrast s událostmi na satoryské přehlídce a po ní. Tyto události nezvratně dokázaly, že stačí jediné škrtnutí pera Bonapartova, této nekonečně malé veličiny, aby tento fantastický výplod strachu buržoazie, velikán Changarnier, zase splaskl na tuctovou prostřednost a aby se tento hrdina a zachránce společnosti proměnil v generála na penzi.

Bonaparte se už delší dobu Changarnierovi mstil tím, že provokoval ministra války k disciplinárním sporům s nepohodlným protektorem. Poslední přehlídka na satoryské pláni způsobila, že stará řevnivost propukla. Konstituční rozhořčení Changarnierovo neznalo už vůbec mezí, když viděl, jak jezdecké pluky defilující před Bonapartem provolávají protiústavně: „Vive lʼEmpereur!“^{^[o]} Bonaparte, aby předešel všem nepříjemným debatám o tomto provolávání v blížícím se zasedání sněmovny, odstranil ministra války dʼHautpoula tak, že ho jmenoval guvernérem Alžírska. Na jeho místo dosadil naprosto spolehlivého starého generála z doby císařství, který se co do brutality úplně vyrovnal Changarnierovi. Aby se však propuštění dʼHautpoulovo nezdálo ústupkem Changarnierovi, přeložil zároveň pravou ruku velkého zachránce společnosti, generála Neumayera, z Paříže do Nantes. Neumayer měl vinu na tom, že při poslední přehlídce defilovala celá pěchota kolem Napoleonova nástupce s ledovým mlčením. Changarnier, osobně dotčený Neumayerovým přeložením, protestoval a hrozil. Ale nadarmo. Po dvoudenním vyjednávání vyšel v „Moniteuru“ dekret o Neumayerově přeložení, a hrdinovi pořádku nezbylo než buď se podřídit disciplíně, nebo se poděkovat.

Bonapartův boj s Changarnierem je pokračováním jeho boje se stranou pořádku. Znovuzahájení Národního shromáždění 11. listopadu se tedy koná za zlověstných úkazů. Ale bude to bouře ve sklenici vody. Vcelku se bude opakovat stará hra. Většina strany pořádku přes nářky strážců zásad různých jejích frakcí bude zatím nucena prodloužit presidentovu moc. Rovněž tak Bonaparte, přes všechny předchozí protesty zkrotlý už nedostatkem peněz, přijme toto prodloužení moci jako prosté pověření z rukou Národního shromáždění. Tak bude řešení odsunuto, status quo dále uchován, frakce strany pořádku se budou vzájemně kompromitovat, oslabovat, znemožňovat, represívní opatření proti společnému nepříteli, mase národa, se budou zesilovat a vyčerpávat, až nakonec ekonomické vztahy samy opět dosáhnou takového vývojového stupně, kdy nový výbuch vyhodí do vzduchu všechny tyto hašteřící se strany i s jejich konstituční republikou.

Pro útěchu měšťáků je ostatně nutno dodat, že výsledkem skandálu mezi Bonapartem a stranou pořádku bylo zruinování množství malých kapitalistů na burze a přechod jejich kapitálů do kapes velkých burzovních vlků.

V Německu vyúsťují politické události posledních šesti měsíců v komedii, v níž Prusko napaluje liberály a Rakousko Prusko.

V roce 1849 se zdálo, že se jedná o hegemonii Pruska v Německu; v roce 1850 šlo o rozdělení moci mezi Rakousko a Prusko; v roce 1851 jde jen o to, v jaké formě se Prusko podřídí Rakousku a vrátí se jako kajícný hříšník do lůna plně obnoveného Spolkového sněmu. Malé Německo^{^[293]}, které si pruský král doufal udržet jako odškodnění za svůj nepovedený císařský průvod Berlínem 22. března 1848^{^[294]}, proměnilo se v malé Prusko. Prusko muselo trpělivě snášet všechna ponížení a vypadlo z řady velmocí. Dokonce i skromný sen o Spolku se rozplynul díky všední, omezené perfidnosti jeho politiky. Předstíralo, že Spolek má mít liberální charakter, a obalamutilo tak mudrce gothajské strany^{^[295]} konstitučními fantazmagoriemi, které nikdy nemyslelo vážně; a přesto samo Prusko zásluhou celého svého průmyslového rozvoje, stálého deficitu a státního dluhu tak změšťáčtělo, že ať se jakkoli kroutilo a vzpíralo, propadalo stále nenávratněji konstitucionalismu. Jestliže mudrcové z Gothy konečně odhalili, jak postupně zacházelo Prusko s jejich důstojenstvím a rozvážností, jestliže se nakonec i takový Gagern a Brüggemann odvrátili s ušlechtilým mravním rozhořčením od vlády, jež provozovala tak hanebnou hru s jednotou a svobodou vlasti, nedočkalo se Prusko větší radosti ani na kuřátkách, které shromáždilo pod svými ochrannými křídly, na malých knížátkách. Dvanácterková knížátka se svěřila drápům pruského orla, toužícím po mediatizaci^{^[296]} jen v okamžiku nejvyšší nouze a nebezpečí; za návrat svých poddaných ke staré poslušnosti, k němuž jim pomohly pruská intervence, hrozby a demonstrace, musela draze zaplatit zotročujícími vojenskými dohodami, nákladným ubytováním vojsk a vyhlídkou na brzkou mediatizaci zavedením spolkové ústavy. Ale Prusko samo se postaralo o to, aby knížátka této nové nástraze zase unikla. Prusko znovu všude nastolilo reakci, a ve stejné míře, jak postupovala reakce, odpadávala dvanácterková knížátka od Pruska a vrhala se do náručí Rakouska. Mohla-li znovu vládnout v předbřeznovém duchu, bylo jim absolutistické Rakousko bližší než stát, který mohl být právě tak málo absolutistický, jako chtěl být liberální. Nadto nevede rakouská politika k mediatizaci malých států, nýbrž naopak k jejich udržení jako malých částí nově se tvořícího spolkového sněmu. Tak se Prusko dočkalo, že od něho odpadlo Sasko, jež bylo před několika měsíci zachráněno pruskými vojsky; že odpadlo Hannoversko; že odpadlo Hesensko-Kaselsko a že nyní následovalo za ostatními i Bádensko, třebaže v zemi jsou pruské posádky. A že pruská podpora reakce v Hamburku, Meklenbursku, v Desavě atd. nebyla ku prospěchu Pruska, nýbrž Rakouska, vyplývá teď zřetelně z událostí v obojím Hesensku.^{^[297]} A tak ubohý německý císař poznal, že žije v době, kdy vládne zrada, a musí-li se nyní smířit s odnětím „své pravé ruky, spolku“, tu byla tato ruka už dávno zasažena snětí. Tak dostalo Rakousko pod svou hegemonii už celé jižní Německo, a také nejdůležitější státy v severním Německu vystupují proti Prusku.

Rakousko nakonec dospělo tak daleko, že mohlo s ruskou podporou vystoupit proti Prusku otevřeně. Učinilo tak ve dvou otázkách: šlesvicko-holštýnské a hesensko-kaselské.

V Šlesviku-Holštýnu uzavřel „meč Německa“^{^[p]} pravý pruský separátní mír a vydal tak své spojence do rukou nepřátelské přesily. Anglie, Rusko a Francie se rozhodly skoncovat s nezávislostí jednotlivých vévodství a vyjádřily tento úmysl v protokolu, k němuž se připojilo Rakousko. Zatímco Rakousko a s ním spojené německé vlády vystoupily v duchu londýnského protokolu na obnoveném Spolkovém sněmu za spolkovou intervenci v Holštýně ve prospěch Dánska, snažilo se Prusko pokračovat ve své dvojaké politice a pohnout strany, aby se podřídily jakémusi ještě neexistujícímu, nedefinovatelnému rozhodčímu soudu, který většina — a to těch nejdůležitějších vlád — zamítla; nedocílilo všemi těmito manévry nic jiného, než že upadlo u velmocí v podezření z revolučních pletich a dostalo řadu výhružných nót, jež mu brzy vezmou chuť na „samostatnou“ zahraniční politiku. Obyvatelům Šlesviku-Holštýna bude brzy dána možnost vrátit se do otcovské náruče svého panovníka, a lid, který nad sebou strpí vládu pánů Beselera a Reventlowa, přestože má na své straně celou armádu, dokazuje, že ještě potřebuje ke své výchově dánské metly.

Hnutí v Hesensku -Kaselsku^{^[298]} nám skýtá nenapodobitelný doklad o tom, k čemu může vést „povstání“ v malém německém státě. Ctnostný odpor měšťáků proti šejdíři Hassenpflugovi uskutečnil všechno, co lze žádat od takovéto podívané: sněmovna byla jednomyslná, úředníci a armáda stáli na straně občanů: všechny protikladné elementy byly odstraněny, heslo „Knížata ze země!“ se uskutečnilo samo od sebe, šejdíř Hassenpflug s celým svým ministerstvem zmizel. Všechno probíhalo podle přání, všechny strany se držely přísně v mezích zákona, všem výtržnostem se podařilo zabránit a opozice nemusila ani hnout prstem, dobyla nejkrásnějšího vítězství, jaké je známo z letopisů ústavního odporu. A teď, když měli měštáci v rukou veškerou moc, když jejich stavovský výbor nikde nenarazil na nejmenší odpor, teď měli ukázat, co dovedou. Teď viděli, že místo hesensko-kaselských vojsk stojí na hranicích cizí vojska, připravená vtáhnout do země a zatočit ve čtyřiadvaceti hodinách s celou měšťáckou nádherou. Teď teprve se plně projevila bezradnost a blamáž; nemohli-li dříve zpět, teď nemohli dopředu. Hesenci odpírali platit daně; jejich odpor dokazuje pádněji než jakákoli dřívější událost, jak všechny kolize uvnitř malých států přecházejí v ryzí frašky, jejichž jediným výsledkem je nakonec cizí intervence a odstranění konfliktu tím, že se odstraní knížata i ústava. Dokazuje, jak směšné jsou všechny ty veledůležité boje, v nichž se maloměštáci malých států snaží všechny malé březnové vymoženosti zachránit vlasteneckou neústupností před neodvratnou záhubou.

V Hesensku-Kaselsku, spolkovém státě, který bylo nutno vyrvat z pruského objetí, vystoupilo Rakousko proti svému soupeři přímo. Rakousko poštvalo kurfiřta k přímému útoku na ústavu a současně ho postavilo pod ochranu svého Spolkového sněmu. Aby této ochraně dodalo důrazu, aby touto hesensko-kaselskou záležitostí zlomilo pruský odpor proti rakouské vládě a hrozbami donutilo Prusko vstoupit zpátky do Spolkového sněmu, rakouská a jihoněmecká vojska se rozložila ve Francích a v Čechách. Prusko zbrojí také. Noviny jsou plné zpráv o pohybech a odvetných pohybech armádních sborů. Všechen tento povyk nepovede k ničemu, právě tak jako hašteření francouzské strany pořádku s Bonapartem. Ani pruský král, ani rakouský císař není suverénní, suverénní je jen ruský car. Před jeho rozkazem se odbojné Prusko nakonec skloní a strany se bez jediné kapky krve pokojně sejdou na křeslech Spolkového sněmu, čímž se nijak nezmenší ani jejich vzájemné záští, ani spory s poddanými, ani jejich nevole proti ruské nadvládě.

Přecházíme nyní k zemi jako takové, k národu všeevropskému, k národu emigrace. Nebudeme mluvit o jednotlivých sekcích emigrace, německé, francouzské, maďarské atd.; jejich haute politique^{^[q]} se omezuje na pouhou chronique scandaleuse^{^[r]}. Ale všeevropský národ in partibus infidelium dostal v poslední době prozatímní vládu v podobě Evropského ústředního výboru, který se skládá z Guiseppe Mazziniho, Ledru-Rollina, Alberta Darasze (Poláka) a — Arnolda Ruga, který se na ospravedlnění své přítomnosti skromně podpisuje: člen frankfurtského Národního shromáždění. Ačkoli nelze říci, který demokratický koncil povolal tyto čtyři evangelisty k jejich úřadu, přesto nelze popřít, že jejich manifest obsahuje vyznání víry velké části emigrace a shrnuje v přiměřené formě intelektuální vymoženosti, za něž tato část vděčí posledním revolucím.

Manifest začíná honosným výčtem sil demokracie.

„Co chybí demokracii k vítězství?... Organizace... Máme sekty, ale nemáme církev, máme nedokonalé a odporující si filosofie, ale žádné náboženství, žádnou kolektivní víru, jež by sdružila věřící v jediném znamení a harmonizovala jejich práci... Den, kdy se všichni shledáme pospolu a povstaneme pod vedením nejlepších z nás... bude předvečerem boje. Toho dne spočítáme své řady, budeme vědět, kdo jsme, uvědomíme si svou sílu.“

Proč revoluce dosud nezvítězila? Protože organizace revoluční síly byla slabší než organizace vlád. To je první dekret prozatímní emigrantské vlády.

Tomuto nedostatku je teď třeba odpomoci organizací armády věřících a založením náboženství.

„K tomu je však nutno zdolat dvě velké překážky, odstranit dva velké omyly: zveličování práv individua a úzkostlivou výlučnost teorie... Nesmíme říkat ‚já‘, musíme se naučit říkat ‚my‘. Ti, kdo podléhají své osobní podrážděnosti a odmítají malou oběť, kterou vyžaduje organizace a kázeň, popírají pod vlivem zvyků minulosti společnou víru, kterou hlásají... Výlučnost v teorii znamená popření našeho základního dogmatu. Ten, kdo říká ‚nalezl jsem politickou pravdu‘, kdo klade přijetí svého systému za podmínku přijetí bratrské spolupráce, popírá lid, jediného pokrokového tlumočníka světového zákona, jen proto, aby hájil své vlastní ‚já‘. Kdo tvrdí, že izolovanou prací své inteligence, byť sebevětší, objevil dnes konečné řešení problémů, hýbajících masami, odsuzuje sám sebe k bludu, jenž plyne z nedokonalosti jeho poznání; zříká se totiž jednoho z věčných zdrojů pravdy, kolektivní intuice lidu, který přistoupil k činům. Konečné řešení je tajemstvím vítězství... Naše systémy nemohou být většinou ničím jiným než pitváním mrtvol, objevováním choroby, analyzováním příčin smrti, ale chybí jim schopnost vidět nebo pochopit život. Život — to je lid v pohybu, to jsou masy, pozdvihnuvší se k mimořádné síle vzájemným stykem, prorockým předvídáním velkých věcí, jež musí být vykonány živelným, jako elektrická jiskra náhlým spojením na ulici; to je jednání, v nejvyšší míře burcující všechny síly naděje, sebeobětování, lásky a entuziasmu, které nyní dřímají a odhalují člověka v jednotě jeho přirozenosti, v plné síle jeho tvůrčích schopností. Stisk ruky dělníka v jednom z těch historických okamžiků, jež kladou základ k nové epoše, poučí nás o organizaci budoucnosti víc, než by nás dnes mohla poučit chladná a bezcitná práce rozumu nebo přemoudřelost velikého nebožtíka posledních dvou tisíciletí — staré společnosti.“^{^[299]}

Celý tento nadutý nesmysl ústí tedy nakonec v nanejvýš prostřední filistrovský názor, že revoluce ztroskotala pro ctižádostivou žárlivost jednotlivých vůdců a na nepřátelsky vyhrocených názorech různých učitelů lidu.

Vzájemné boje jednotlivých tříd a frakcí těchto tříd, boje, jejichž průběh právě svými jednotlivými vývojovými fázemi vytváří revoluci, jsou pro naše evangelisty jen nešťastným důsledkem existence protichůdných systémů, zatímco ve skutečnosti je naopak existence různých systémů důsledkem existence třídních bojů. Už z toho vyplývá, že tvůrcové manifestu popírají existenci třídního boje. Pod záminkou, že bojují proti doktrinářům, odstraňují jakýkoli určitý obsah, jakýkoli určitý stranický názor, a zakazují jednotlivým třídám, aby formulovaly své zájmy a požadavky vůči jiným třídám. Domlouvají jim, aby zapomněly na své protichůdné zájmy a smířily se pod praporem stejně mělké jako nestoudné neurčitosti, která skrývá pod rouškou smíření zájmů všech stran jen panství zájmu jedné strany — strany buržoazie. Podle zkušeností, které tito pánové asi nasbírali za poslední dvě léta ve Francii, v Německu a v Itálii, nelze ani říci, že tato licoměrnost, která halí buržoazní zájmy do lamartinovských frází o bratrství, je neuvědomělá. Ostatně, co tito pánové vědí o „systémech“, vyplývá už z jejich představy, že každý z těchto systémů je pouze zlomkem moudrosti nakupené v manifestu a že jeho jednostranným základem je vždy jen jedna z těch nahromaděných frází o svobodě, rovnosti atd. Jejich představy o společenských organizacích jsou podány velmi názorně: sběh lidí na ulici, výtržnost, stisk rukou — a všechno je hotovo. Revoluce záleží pro ně vůbec jen v pádu dosavadní vlády; je-li tohoto cíle dosaženo, znamená to vítězství. Hnutí, jeho rozvoj a boj pak ustanou, a pod egidou Evropského ústředního výboru, který se pak ujme vlády, začne zlatý věk evropské republiky a na věky věkův vyhlášeného nočního čepce. Tak jako vývoj a boj nenávidí tito pánové i myšlení, bezcitné myšlení — jako by nějaký myslitel, Hegela a Ricarda nevyjímaje, dospěl někdy až k oné bezcitnosti, s jakou oni vylévají veřejnosti na hlavu tyto rozžvýkané pomyje! Lid se nemá starat o zítřek a má si vyhnat z hlavy všechny starosti; nastane-li velký den rozhodnutí, lid se zelektrizuje pouhým dotekem a záhada budoucnosti se mu vyřeší zázrakem. Tato výzva k bezmyšlenkovitosti je přímým pokusem o oklamání právě nejutlačovanějších tříd společnosti.

„Což my tím říkáme (ptá se jeden člen evropského výboru druhého), že musíme postupovat bez vlajky, což říkáme, že si chceme na svůj prapor vepsat pouhý zápor? Z toho nás nikdo nemůže podezírat. Jsouce představiteli lidu, dávno zúčastněnými na jeho bojích, jsme daleci toho, abychom ho vedli do prázdna.“

Aby teď naopak dokázali svou myšlenkovou plnost, předvádějí nám pánové vskutku leporellovský^{^[300]} rejstřík věčných pravd a vymožeností celého předchozího období jako současnou společnou půdu „demokracie“. Tento rejstřík je shrnut do tohoto poučného „otčenáše“:

„Věříme v pokrokový vývoj lidských schopností a sil k mravnímu zákonu, který nám byl dán. Věříme v asociaci jako jediný vhodný prostředek, který může tohoto cíle dosáhnout. Věříme, že výklad mravního zákona i norem pokroku nemůže být svěřen ani zvláštní kastě ani jednotlivci, nýbrž lidu, osvícenému národní výchovou, vedenému těmi z jeho středu, v nichž se nejlépe projevuje ctnost a duch. Věříme ve svatost obou, individuálnosti i společnosti, které se nemají ani vylučovat ani spolu bojovat, nýbrž spolu harmonicky vycházet v zájmu všeobecného vzájemného zdokonalování. Věříme ve svobodu, bez níž není lidské odpovědnosti, v rovnost, bez níž je svoboda jen klamem, v bratrství, bez něhož by svoboda a rovnost byla jen prostředkem bez účelu, v asociaci, bez níž by bratrství bylo jen neuskutečnitelným programem, v rodinu a obec, ve stát a vlast jakožto sféry stejně pokrokové, v nichž musí člověk postupně vyrůstat k poznání a uskutečňování svobody, rovnosti, bratrství a asociace. Věříme v posvátnost práce, ve vlastnictví, jež z ní pochází jakožto její výraz a její ovoce, v povinnost společnosti poskytovat základ pro fyzickou práci pomocí úvěru, pro práci duševní a morální pomocí vzdělání... Věříme zkrátka v takový sociální pořádek, jehož vrcholem je Bůh a zákon, základnou lid...“

Tedy: pokrok — asociace — mravní zákon — svoboda — rovnost — bratrství — asociace — rodina, obec, stát — posvátnost vlastnictví — úvěr — výchova — Bůh a národ — Dio e Popolo. Tyto fráze figurují v manifestech všech revolucí z roku 1848, od francouzské až po italskou, a právě proto tu figurují také jako společné základy nové revoluce. V žádné z těchto revolucí nechyběla ani posvátnost vlastnictví, které je zde prohlašováno za svaté jako výsledek práce. Do jaké míry je každé měštácké vlastnictví „plodem a výrazem práce“, věděl Adam Smith už daleko lépe než naši revoluční iniciátoři osmdesát let po něm. A pokud jde o socialistický ústupek, že společnost má každému poskytovat materiál pro jeho práci pomocí úvěru, dává obvykle každý továrník svým dělníkům úvěr na takové množství materiálu, jaké mohou zpracovat za týden; úvěrový systém je dnes rozšířen natolik, nakolik to odpovídá nedotknutelnosti vlastnictví, a úvěr sám je koneckonců jen formou buržoazního vlastnictví.

Souhrnem tohoto evangelia je společenský řád, v němž bůh tvoří vrchol a lid, nebo jak se později říká, lidstvo, tvoří základnu. To znamená, že tito lidé věří v nynější společnost, v níž, jak známo, bůh tvoří vrchol a chátra základnu. Může-li mít Mazziniův symbol: Bůh a národ, Dio e Popolo, nějaký smysl v Itálii, kde se Bůh staví proti papeži a národ proti panovníkům, je přece jenom trochu silné, vydává-li se tento plagiát Johannese Ronga, nejmělčího ducha ze splašků německého lžiosvícenství, za heslo, které má rozluštit problém století. Jak lehce je ostatně v této škole možno přivyknout na malé oběti, jichž si žádají organizace a kázeň, jak snadno se lze vzdát malicherné výlučnosti teorií, dokazuje náš Arnold Winkelried Ruge, který k velké radosti Leonově dovede tentokrát zhodnotit rozdíl mezi božstvím a lidstvím.^{^[301]}

Manifest končí slovy:

„Jde o ústavu evropské demokracie, o sestavení rozpočtu, pokladnice lidu. Jde o organizaci armády iniciátorů.“

Ruge, aby se stal prvním iniciátorem tohoto lidového rozpočtu, obrátil se na „demokratische Jantjes van Amsterdam“ — k amsterodamským filistrům, a poslal jim svou zvláštní výzvu k placení. Holandsko v nebezpečí!

Londýn 1. listopadu 1850

Napsali K. Marx a B. Engels
Otištěno v časopise „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
čís. 5—6, 1850

Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b — tj. Havajských ostrovech. (Pozn. čes. red.)

c — starý název pro Kolumbii. (Pozn. čes. red.)

d — tj. výměny bankovek za kovové mince. (Pozn. čes. red.)

e Viz zde. (Pozn. red.)

f Wellington. (Pozn. red.)

g Munster, jihozápadní provincie Svobodného státu irského. (Pozn. čes. red.)

h — zdravém smyslu. (Pozn. red.)

i — vznešený klid. (Pozn. red.)

j — pisálků. (Pozn. red.)

k — vysvědčení chudoby. (Pozn. red.)

l — Viz zde. (Pozn. red.)

m — republikánů proti své vůli. (Narážka na Moliérovu komedii „Médicin malgré lui“ [„Lékařem proti své vůli“].) (Pozn. red.)

n — neochotně. (Pozn. red.)

o „Ať žije císař!“ (Pozn. red.)

p Míněn pruský král Bedřich Vilém IV. (Pozn. red.)

q — vysoká politika. (Pozn. red.)

r — skandální kroniku. (Pozn. red.)

265 Společnost jižních moří byla založena kolem roku 1712; naoko to měla být společnost pro obchod s Jižní Amerikou a tichomořskými ostrovy, ale ve skutečnosti byla založena pro spekulaci se státními papíry. Dostala od vlády řadu výsad a monopolních práv, zejména právo vydávat papírové peníze, a rozvinula obrovskou spekulační činnost, která roku 1720 skončila úpadkem společnosti.

266 Viz Thomas Tooke, „A History of Prices, and of the State of the Circulaton, from 1793 to 1837“ [„Dějiny cena stavu oběhu od roku 1793 do roku 1837“], sv. I—II, Londýn 1838. Z této knihy si Marx vypsal množství údajů, jichž hojně využil v tomto mezinárodním přehledu.

267 Bankovní zákon z roku 1844 rozdělil Anglickou banku na zcela nezávislá oddělení se zvláštními fondy v hotovosti: bankovní, které provádělo ryze bankovní operace, a emisní, které vydávalo bankovky. Bankovky měly být podloženy speciálním peněžním fondem, který musel být vždy v hotovosti po ruce.

268 David Morier Evans, „The Commercial Crisis 1847—1848“, Londýn 1848. Z této knihy si Marx vypsal mnoho údajů, jichž použil v této práci.

269 V Bregenzi se 11. října 1850 sešli panovníci rakouský, bavorský a württemberský a uzavřeli dohodu proti nárokům Pruska na hegemonii v Německém spolku. Ve Varšavě se konala 28. října 1850 schůzka ruského cara Mikuláše I. s rakouským císařem Františkem Josefem a předsedou pruské vlády, hrabětem Brandenburgem; zástupce Pruska byl donucen k ústupkům. Oba tyto kongresy ukázaly, jak stoupla úloha Rakouska a zhoršily se pozice Pruska.

Prozatímní vlády in partibus — viz poznámku [64].

270 Roku 1833 přijal anglický parlament zákon o zákazu otroctví v koloniích. Otrokářským plantážníkům byla vyplacena náhrada ve výši 20 miliónů liber šterlinků.

271 Jde o národně osvobozeneckou válku Šlesviku a Holštýna proti Dánsku; válka začala v březnu roku 1848 a trvala s přestávkami do konce června 1850. Obyvatelstvo Šlesviku a Holštýna, usilující o připojení k Německu, povstalo pod vlivem únorové revoluce ve Francii a březnové revoluce v Německu proti dánské nadvládě a vytvořilo prozatímní vládu v čele s vévodou Augustenburskýrn, Beselerem a Reventlowem. Tato vláda požádala o pomoc německý Spolkový sněm a Prusko. Vzhledem k tomu, že veřejné mínění Německa bylo na straně Šlesviku a Holštýna, začaly pruské vládní kruhy naoko proti Dánsku válku, ale na každém kroku zrazovaly revoluční šlesvicko-holštýnskou armádu. V srpnu 1848 uzavřelo Prusko s Dánskem v Malmö na dobu sedmi měsíců zrádné příměří; podle podmínek příměří byly fakticky likvidovány všechny demokratické vymoženosti šlesvicko-holštýnského obyvatelstva. Protože rozpory mezi bojujícími stranami nebyly vyřešeny, pokračovala válka po uplynutí sedmi měsíců, v březnu 1849. Vojenské operace probíhaly se střídavým úspěchem a skončily novou zradou Pruska, které uzavřelo 2. června 1850 s Dánskem mír příčící se německým národním zájmům. Obyvatelstvo Šlesviku-Holštýna, nespokojené s kapitulantskou dohodou, se rozhodlo pokračovat ve válce vlastními silami. Ale v bitvě u Istedtu (24.—25. července 1850) byla šlesvicko-holštýnská armáda dánským vojskem poražena a přestala bojovat.

Události v Hesensku-Kaselsku — viz dále zde a poznámku [298].

272 Jde o mezinárodní kongres, svolaný buržoazními pacifisty do Frankfurtu nad Mohanem v srpnu 1850. Mezi významnými osobnostmi, které se ho zúčastnily, byl i americký buržoazní filantrop Elihu Burritt, vůdce anglických freetraderů Cobden a německý liberál, bývalý předseda liberální vlády v Hesensku Jaup; kongresu se zúčastnili také zástupci náboženské sekty kvakerů. Na kongresu se pronášely farizejské a licoměrné řeči.

273 Debaty o Řecku začaly v anglickém parlamentě roku 1850, když anglická vláda poslala řecké vládě ostré ultimátum a současné vyzvala anglické loďstvo, aby blokovalo Peiraieus. Důvodem k tomu bylo vyloupení domu portugalského obchodníka Pacifica v Aténách, který byl anglickým státním příslušníkem. Rusko a Francie protestovaly proti anglickým akcím a francouzská vláda odvolala svého vyslance z Londýna. Za těchto debat pronesl lord Palmerston v dolní sněmovně řeč, v níž demagogicky pranýřoval politiku evropských reakčních států a vystupoval v úloze ochránce občanských práv a liberálních svobod.

274 Když roku 1850 pobýval v Londýně rakouský polní maršál Haynau, který neobyčejně surově potlačil revoluční hnutí v Uhrách a v Itálii, dělníci pivovaru Barkeley, Perkins a Co. ho ztloukli. Anglické lidové masy tento čin vřele schvalovaly.

275 Emancipace katolíků — roku 1829 zrušil anglický parlament omezení politických práv katolíků. Katolíci, jejichž většinu tvořili Irové, směli být napříště voleni do parlamentu a zastávat některé vládní úřady; současně byl pětinásobně zvýšen majetkový volební census. Tímto manévrem si anglické vládnoucí třídy chtěly získat špičky irské buržoazie a katolických statkářů, a tak rozštěpit irské národní hnutí.

276 V době, kdy byl Robert Peel ministrem vnitra, položil základy k modernímu systému policejní organizace v Anglii. Roku 1829 prosadil zákon, podle něhož byla policie hlavního města podřízena přímo ministerstvu vnitra a v Londýně byl vytvořen zvláštní policejní sbor. V ostatní Anglii zůstala policie ještě nějakou dobu podřízena místním orgánům, ale ministru vnitra bylo vyhrazeno právo všeobecného řízení a dohledu nad činností místní policie. Toto opatření posílilo policejní moc buržoazního státu.

277 Roku 1818 byl v anglickém parlamentě podán návrh zákona, schválený roku 1819, podle něhož byla Anglická banka povinna, počínaje rokem 1823, obnovit směňování bankovek za zlato. Toto směňování bylo fakticky plně obnoveno už roku 1821 (viz také poznámku [55]).

278 Po tarifní reformě roku 1842 byla snížena dovozní cla na obilí a na celou řadu jiného dováženého zboží. Aby se uhradily ztráty státní pokladny, byla zavedena daň z příjmů.

279 Viz poznámku [146].

280 Z článku „Peelův pomník“ otištěného v chartistickém orgánu „Red Republican“ [„Rudý republikán“], čís. 9 ze 17. srpna 1850; redaktorem tohoto listu byl levý chartista Julian Harney.

281 Puseyismus — směr v anglikánské církvi v třicátých až šedesátých letech 19. století. Nazýval se podle jednoho ze zakladatelů — teologa oxfordské university Puseye, který žádal, aby v anglikánské církvi byly obnoveny katolické obřady a některá katolická dogmata. Puseyismus byl náboženským odrazem zápasu anglické aristokracie, která se snažila udržet si svůj vliv v zemi, proti průmyslové buržoazii, která se většinou hlásila k různým protestantským sektám.

282 Vysoká církev (High Church) — směr v anglikánské církvi, který měl přívržence hlavně mezi aristokracií; zachovával starobylé okázalé obřady a zdůrazňoval tradiční spjatost s katolicismem. Naproti tomu druhý směr v anglikánské církvi, tzv. nízká církev (Low Church), měl přívržence hlavně mezi buržoazií a nižším duchovenstvem. Přívrženci nízké církve kladli v bohoslužbách důraz na hlásání buržoazně křesťanské morálky.

Dissenteři — členové různých náboženských sekt a směrů, které neuznávaly některá dogmata oficiální anglikánské církve.

283 Jde o papežskou bulu, vydanou 30. září 1850.

284 Viz poznámku [64].

285 V době rozkolu v katolické církvi (ve 14. až 15. století) byli několikrát zvoleni dva papežové současně; každý z nich nazýval druhého uzurpátorem, „vzdoropapežem“.

286 Ústavodárné shromáždění římské republiky bylo zvoleno 21. ledna 1849; skládalo se většinou z buržoazních demokratů, stoupenců Mazziniových. Shromáždění zbavilo papeže světské vlády a zavedlo řadu pokrokových sociálních opatření. Po pádu římské republiky v červenci 1849 emigrovalo mnoho poslanců do Anglie; tam vytvořili prozatímní Italský národní výbor, v němž byl též Mazzini a jeho stoupenci. Výbor dostal od těch, kdo jej zvolili, plnou moc vypisovat půjčky v zájmu národní věci a zabývat se všemi otázkami, které se týkaly italských občanů.

287 Na jaře roku 1850 vypsala rakouská vláda v lombardské a benátské oblasti takzvanou dobrovolnou půjčku ve výši 120 miliónů lir. Půjčka však neměla mezi obyvatelstvem úspěch a byla násilně vymáhána.

288 Viz poznámku [57].

289 Viz poznámku [61].

290 Viz poznámku [63].

291 Viz poznámku [64].

292 Viz poznámku [65].

293 Malé Německo — plán na sjednocení Německa v jediný stát pod vedením Pruska bez Rakouska. Jedním z pokusů uskutečnit tento plán bylo zřízení svazu (unie) sedmnácti německých panovníků pod vedením pruského krále roku 1849. Roku 1850 se unie rozpadla.

294 Když 18. března 1848 zvítězilo v Berlíně povstání, projížděl pruský král Bedřich Vilém IV. na koni ulicemi pruského hlavního města pod černo-červeno-zlatou vlajkou, aby lidu ukázal, že je přívržencem sjednocení Německa. Týž den vydal provolání „K mému lidu a německému národu“, v němž slavnostně sliboval, že vezme věc sjednocení Německa do svých rukou.

295 Gothajská strana byla založena v červnu 1849 představiteli kontrarevoluční velké buržoazie, pravicovými liberály, kteří vystoupili z frankfurtského shromáždění, když pruský král Bedřich Vilém IV. odmítl přijmout z rukou národního shromáždění císařskou korunu a když se levicová většina shromáždění rozhodla jmenovat říšské regenty. Tato strana, obávajíc se vítězství revoluce, chtěla dosáhnout sjednocení celého Německa bez Rakouska pod vedením hohenzollernského Pruska. Vůdci této strany byli Dahlmann, Simson, Bassermann, Gagem, Brüggemann aj.

296 Mediatizace — podřízení německých knížat, dříve přímo závislých na císařské moci, větším německým panovníkům; v tomto případě jde o pokus Pruska podřídit německé panovníky pruské hegemonii.

297 Velkovévodství Hesensko-Darmstadtské a kurfiřství Hesensko-Kaselské (Kurhesensko), které roku 1849 byly ochotny vstoupit do unie německých států pod hegemonií Pruska (Pruská unie), roku 1850 pod nátlakem Rakouska a Ruska z unie vystoupily a přešly na stranu Rakouska.

298 V Hesensku-Kaselsku vypukl v září 1850 konstituční spor mezi kurfiřtem a jeho reakčním ministrem Hassenpflugem na straně jedné a poslaneckou sněmovnou na straně druhé. Hassenpflug rozpustil sněmovnu a vyhlásil v zemi stanné právo, což vyvolalo protesty všeho obyvatelstva. Protože kurfiřt a Hassenpflug neměli dost sil k potlačení hnutí, obrátili se o pomoc k obnovenému Spolkovému sněmu a k Rakousku, přestože Hesensko-Kaselsko vstoupilo do unie německých států v čele s Pruskem. V této souvislosti vypukl mezi Rakouskem a Pruskem konflikt, který vedl k válečným akcím mezi oběma státy.

299 Manifest ústředního výboru evropské demokracie „K národům! Organizace demokracie“ byl poprvé uveřejněn v tiskovém orgánu tohoto výboru „Prosent“ [„Vyhnanec“] v srpnu 1850.

300 Leporello — postava z Mozartovy opery „Don Juan“, sluha Dona Juana.

301 Narážka na polemiku, která vznikla koncem třicátých let mezi reakčním a klerikálním historikem, publicistou Heinrichem Leonem, a buržoazním radikálem, mladohegelovcem Arnoldem Rugem. Leo, který byl zavilým odpůrcem hegelovské filosofie, obvinil ve své brožuře „Die Hegelingen“ [„Hegelovci“] (vyšla v Halle roku 1838) Arnolda Ruga a všechny hegelovce z ateismu a především z toho, že nevidí rozdíl mezi božstvím a lidstvím.

Karel Marx a Bedřich Engels

Třetí mezinárodní přehledOd května do října

Třetí mezinárodní přehled
Od května do října