Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Třídní boje ve Francii, 1848 - 1850
IV
Zrušení všeobecného hlasovacího práva roku 1850(Pokračování předcházejících tří kapitol je převzato z pátého a šestého dvojsešitu — posledního, který vyšel — „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomischc Revue“. Tam se nejprve líčí velká obchodní krize, která roku 1847 propukla v Anglii, vysvětluje se, jak se odrazila na evropském kontinentě, kde vedla k vyhrocení tamějších politických komplikací v únorovou a březnovou revoluci roku 1848, dále se tam líčí, jak prosperita obchodu a průmyslu, která se opět dostavila už roku 1848 a která se roku 1849 ještě zvýšila, ochromila revoluční rozmach a zároveň umožnila vítězství reakce. O Francii se tam pak speciálně říká:)[a]
Tytéž příznaky se začaly objevovat ve Francii od roku 1849 a zvláště od začátku roku 1850. Pařížský průmysl jede na plné obrátky, i bavlnářské továrny v Rouenu a Mylhúzách jdou celkem dobře, ačkoli zde, stejně jako v Anglii, byly překážkou vysoké ceny suroviny. Rozvoj prosperity ve Francii byl mimoto zvlášť podporován rozsáhlou celní reformou ve Španělsku a snížením cel na různé luxusní předměty v Mexiku; vývoz francouzského zboží na oba tyto trhy značně stoupl. Růst kapitálu vedl ve Francii k celé řadě spekulací, k nimž byla záminkou velkorysá těžba v kalifornských dolech na zlato. Vynořila se spousta společností, které se svými lacinými akciemi a socialisticky zabarvenými prospekty apelují přímo na peněženku maloměšťáků a dělníků, které však vesměs nejsou nic jiného než ono čiré napalování, vlastní jen Francouzům a Číňanům. Jedna z těchto společností je dokonce přímo protežována vládou. Dovozní cla ve Francii činila v prvních devíti měsících roku 1848 — 63 milióny franků, roku 1849 — 95 miliónů a roku 1850 — 93 milióny franků. V září 1850 ostatně znovu stoupla o víc než 1 milión proti témuž měsíci roku 1849. Rovněž vývoz stoupl roku 1849 a ještě víc roku 1850.
Nejpádnějším důkazem návratu prosperity je obnovení hotových výplat[b] Francouzskou bankou podle zákona ze 6. srpna 1850. 15. března 1848 byla banka zmocněna zastavit hotové výplaty. Oběh jejích bankovek včetně provinčních bank činil tehdy 373 milióny franků (14 920 000 liber šterlinků). 2. listopadu 1849 bylo v oběhu 482 miliónů franků čili 19 280 000 liber šterlinků, což znamenalo přírůstek 4 360 000 liber šterlinků, a 2. září 1850 — 496 miliónů franků čili 19 840 000 liber šterlinků, tj. přírůstek přibližně 5 miliónů liber šterlinků. Přitom však nedocházelo k znehodnocení bankovek; naopak, vzrůst oběhu bankovek byl provázen stále rostoucím hromadčním zlata a stříbra ve sklepeních banky, takže v létě 1850 činila kovová zásoba přibližně 14 miliónů liber šterlinků, částku ve Francii neslýchanou. Okolnost, že banka byla takto schopna zvýšit oběh svých bankovek a tím i svůj aktivní kapitál o 123 milióny franků čili o 5 miliónů liber šterlinků, dokazuje pádně, jak správné bylo naše tvrzení v jednom z předcházejících čísel časopisu,[c] že finanční aristokracie nejen nebyla revolucí svržena, nýbrž že byla naopak ještě posílena. Ještě očividněji vysvítá tento výsledek z následujícího přehledu francouzského bankovního zákonodárství posledních let. 10. června 1847 byla banka zmocněna vydat 200frankové bankovky; do té doby byla nejnižší bankovka 500franková. Dekret z 15. března 1848 prohlásil bankovky Francouzské banky za zákonné platidlo a zbavil banku povinnosti hotově je proplácet. Právo emise bankovek bylo omezeno na 350 miliónů franků a zároveň byla banka zmocněna vydat l00frankové bankovky. Dekret z 27. dubna nařizoval sloučení departementních bank s Francouzskou bankou; jiný dekret, z 2.května 1848, zvýšil právo emise bankovek na 442 milióny franků. Dekret z 22. prosince 1849 zvýšil maximum emise bankovek na 525 miliónů franků. Konečně zákon ze 6. srpna 1850 zavedl znovu směnitelnost bankovek za peníze. Tato fakta — ustavičné zvyšování oběhu bankovek, soustřeďování celého francouzského úvěru v rukou banky a hromadění všeho francouzského zlata a stříbra v jejích sklepcních — přivedla pana Proudhona k závěru, že se banka nyní musí vysvléci ze své staré hadí kůže a proměnit se v proudhonovskou lidovou banku.[54] Nepotřeboval ani znát historii anglické bankovní restrikce z let 1797 až 1819[55], stačilo jen se podívat za Kanál a byl by viděl, že tento fakt, pro něho v dějinách buržoazní společnosti neslýchaný, nebyl nic jiného než docela normální buržoazní zjev, který se pouze ve Francii nyní dostavil poprvé. Vidíme, že domněle revoluční teoretikové, kteří po prozatímní vládě udávali v Paříži tón, právě tak neměli ani zdání o charakteru a výsledcích použitých opatření jako sami páni z prozatímní vlády.
Přes průmyslovou a obchodní prosperitu, kterou nyní Francie prožívá, masa obyvatelstva, 25 miliónů rolníků, trpí silnou depresí. Dobré žně posledních let stlačily ceny obilí ve Francii ještě mnohem níž než v Anglii a postavení zadlužených rolníků, vysávaných lichvou a rdoušených daněmi, nelze ani zdaleka nazvat skvělým. Dějiny posledních tří let však dostatečně jasně ukázaly, že tato třída obyvatelstva rozhodně není schopna revoluční iniciativy.
Jako období krize, tak i období prosperity se na kontinentě dostavuje později než v Anglii. V Anglii vždy probíhá původní proces; ona je demiurgem buržoazního kosmu. Různé fáze cyklu, jímž buržoazní společnost stále znovu prochází, se dostavují na kontinentě v sekundární a terciární formě. Jednak vyváží kontinent do Anglie nepoměrně víc než do kterékoli jiné země. Tento vývoz do Anglie závisí však opět na situaci Anglie, zejména na její situaci na zámořském trhu. Anglie totiž vyváží do zámořských zemí nepoměrně víc než celý kontinent, takže rozsah kontinentálního vývozu do těchto zemi je vždy závislý na vývozu Anglie do zámoří. Jestliže tedy krize plodí revoluce nejdříve na kontinentě, jejich příčina přesto tkví vždy v Anglii. Na končetinách buržoazního těla musí samozřejmě dojít k násilným výbuchům dřív než v jeho srdci, kde je větší možnost vyrovnání. Na druhé straně stupeň, v jakém se odrážejí kontinentální revoluce na Anglii, je zároveň teploměrem ukazujícím, nakolik tyto revoluce skutečně ohrožují samy buržoazní poměry nebo nakolik se týkají jen jejich politických forem.
Za takové všeobecné prosperity, kdy se výrobní síly buržoazní společnosti rozvíjejí tak bujně, jak je to jen v rámci buržoazních poměrů možné, nemůže být o skutečné revoluci ani řeči. Taková revoluce je možná jen v obdobích, kdy se oba tito činitelé, moderní výrobní síly a buržoazní formy výroby, dostávají vzájemně do rozporu. Všelijaké ty různice, které teď zaměstnávají představitele jednotlivých frakcí kontinentální strany pořádku a jimiž se vzájemně kompromitují, zdaleka nemohou být popudem k novým revolucím; naopak, jsou možné jen proto, že základna společenských poměrů je v této chvíli tak pevná a — co reakce neví — tak buržoazní. O tuto základnu se všechny pokusy reakce zadržet buržoazní vývoj rozbijí právě tak jistě jako všechno mravní rozhořčení a všechny nadšené proklamace demokratů. Nová revoluce je možná jen jako následek nové krize. Je však také právě tak jistá jako tato krize.
Přejděme nyní k Francii.
Tím, že lid vyprovokoval nové volby 28. dubna, sám anuloval vítězství, kterého dobyl ve spojení s maloměšťáky ve volbách 10. března. Vidal byl zvolen nejen v Paříži, nýbrž i v departementu Dolní Rýn. Pařížský výbor, v němž byly silně zastoupeny Hora a maloburžoazie, ho přiměl, aby dolnorýnský mandát přijal. Vítězství 10. března ztratilo svůj rozhodující význam; konečné rozhodnutí bylo znovu odloženo, napětí lidu opadlo, lid si zvykl na legální triumfy místo revolučních. Revoluční smysl 10. března, rehabilitace červnového povstání, byl nakonec úplně zničen kandidaturou Eugèna Sue, sentimentálně maloměšťáckého sociálního fantasty, kterou proletariát mohl přijmout nanejvýš jako vtip pro potěšení grizetek. Proti této dobře míněné kandidatuře postavila strana pořádku, osmělena kolísavou politikou protivníků, kandidáta, který měl představovat červnové vítězství. Tímto komickým kandidátem byl spartánský otec rodiny Leclerc[56], jemuž však tisk mezitím kus po kuse strhal s těla heroickou výzbroj a který také ve volbách utrpěl skvělou porážku. Novým volebním vítězstvím 28. dubna Hora a maloburžoazie zpychly. Hora už v duchu jásala, že může dosáhnout svého cíle čistě legální cestou, bez nové revoluce, která by opět postavila do popředí proletariát; určitě počítala s tím, že při nových volbách roku 1852 s pomocí všeobecného hlasovacího práva posadí pana Ledru-Rollina na presidentské křeslo a zajistí montagnardskou většinu v Národním shromáždění. Strana pořádku, kterou nové volby, Sueova kandidatura a nálada Hory a maloburžoazie přesvědčily o tom, že se rozhodly za všech okolností zachovat klid, odpověděla na obě volební vítězství volebním zákonem, který rušil všeobecné hlasovací právo.
Vláda si dala dobrý pozor, aby neprováděla tento návrh zákona na vlastní odpovědnost. Učinila většině zdánlivý ústupek tím, že přenechala vypracování tohoto návrhu vysokým hodnostářům této většiny, sedmnácti purkrabím[57]. Takže ne vláda Národnímu shromáždění, nýbrž většina Národního shromáždění sama sobě navrhla zrušení všeobecného hlasovacího práva.
8. května byl návrh předložen sněmovně. Celý sociálně demokratický tisk povstal jako jeden muž a zvěstoval lidu, že je třeba zachovat důstojnost, calmc majestueux[d], pasivitu a důvěru ve své zástupce. Každý článek těchto novin byl doznáním, že revoluce by musela především zničit takzvaný revoluční tisk a že tedy nyní jde o jeho sebezáchovu. Domněle revoluční tisk prozradil své tajemství. Podepsal svůj vlastní rozsudek smrti.
21. května zahájila Hora předběžnou debatu o této otázce a žádala zamítnutí celého návrhu, protože prý porušuje ústavu. Strana pořádku odpověděla, že ústava bude porušena, bude-li to zapotřebí, ale zatím to není třeba, protože ústavu lze vykládat všelijak a jedině většina kompetentně rozhoduje, který výklad je správný. Na bezuzdně divoké útoky Thiersovy a Montalembertovy odpovídala Hora slušným a kulturním humanismem. Dovolávala se právní půdy; strana pořádku ji odkazovala na půdu, z níž právo vyrůstá, na buržoazní vlastnictví. Hora skuhrala: což vskutku chtějí stůj co stůj vyvolat revoluci? Strana pořádku odpovídala: čekáme na ni.
22. května byla předběžná debata o otázce vyřízena 462 proti 227 hlasům. Tíž lidé, kteří tak slavnostně a pádně dokazovali, že Národní shromáždění a každý jednotlivý poslanec se zříká svých mandátů, jakmile se zříká lidu, který mu dal plnou moc, zůstali klidně sedět na svých místech, a místo aby sami jednali, začali najednou povzbuzovat zemi, aby něco dělala, hlavně aby posílala petice; nehnuli se ani tehdy, když 31. května zákon skvěle prošel. Snažili se pomstít protestem, v němž si dali zaprotokolovat svou nevinu na znásilnění ústavy, protestem, s nímž ani otevřeně nevystoupili, který jen tajně propašovali předsedovi do kapsy.
Stopadesátitisícová armáda v Paříži, nekonečné odklady rozhodnutí, výzvy tisku ke klidu, malomyslnost Hory a nově zvolených poslanců, vznešený klid maloburžoazie, především však obchodní a průmyslová prosperita zabránily jakémukoli revolučnímu pokusu ze strany proletariátu.
Všeobecné volební právo splnilo své poslání. Většina lidu prošla jeho poučnou školou a jedině takovou úlohu školy může volební právo v revoluční epoše hrát. Muselo být odstraněno buď revolucí, nebo reakcí.
Ještě víc energie projevila Hora při příležitosti, která se brzy nato naskytla. Ministr války dʼHautpoul nazval z tribuny shromáždění únorovou revoluci neblahou katastrofou. Řečníkům Hory, kteří jako vždy projevovali své mravní rozhořčení lomozem, neudělil předseda Dupin slovo. Girardin navrhl Hoře, aby ihned hromadně opustila místnost. Výsledek: Hora zůstala sedět, zato Girardin — jako nehodný — byl vyvržen z jejího lůna.
Volební zákon potřeboval ještě jedno doplnění, nový tiskový zákon. Ten na sebe nedal dlouho čekat. Návrh vlády, mnohonásobně zostřený opravami strany pořádku, zvyšoval kauce, zaváděl zvláštní kolek na romány na pokračování (odpověď na volbu Eugèna Sue), zdaňoval do určitého počtu archů všechny týdně či měsíčně vydávané tiskoviny a nařizoval konečně, že každý novinový článek musí být podepsán autorem. Ustanovení o kaucích zabila takzvaný revoluční tisk; lid viděl v jeho zániku odplatu za zrušení všeobecného volebního práva. Ale ani tendence, ani účinnost nového zákona se nevztahovaly jen na tuto část tisku. Dokud byl denní tisk anonymní, vycházel jako orgán širokého a bezejmenného veřejného mínění; byl třetí mocí ve státě. Podpisováním každého článku se list stával pouhou sbírkou literárních příspěvků víceméně známých lidí. Každý článek klesal na úroveň inzerátu. Dosud noviny obíhaly jako papírové peníze veřejného mínění; nyní se proměnily ve víceméně špatné sólasměnky, jejichž bonita a oběh závisely nejen na úvěru vystavovatele, nýbrž i na úvěru indosanta. Tisk strany pořádku agitoval nejen pro zrušení všeobecného volebního práva, ale i pro nejkrajnější opatření proti špatnému tisku. Nicméně i dobrý tisk byl svou nepříjemnou anonymitou straně pořádku a ještě víc jejím jednotlivým představitelům z provincií nepohodlný. Chtěla jednat už jen s placeným autorem, chtěla znát jeho jméno, bydliště a popis. Marně bědoval dobrý tisk nad nevděkem, jímž je odměňován za své služby. Zákon prošel a ustanovení o podpisování postihlo především tento tisk. Jména republikánských publicistů byla dost známá; ale vážené firmy, jako „Journal des Débats“, „Assemblée nationale“[58], „Constitutionnel“[59] atd. atd., se octly se svou tak vynášenou státnickou moudrostí v trapné situaci, když se celá ta tajuplná společnost náhle představila v podobě prodejných a zkušených penny-a-liners[e], kteří za peníze obhajovali všechno možné, jako Granier de Cassagnac, nebo starých onucí, které se samy nazývaly státníky, jako Capefigue, či koketních rachotin, jako pan Lemoinne z „Débats“.
V debatě o tiskovém zákonu klesla Hora až na takový stupeň morálního úpadku, že se nezmohla na nic jiného, než že zatleskala skvělým tirádám starého výtečníka z doby Ludvíka Filipa, pana Victora Huga.
S přijetím volebního zákona a tiskového zákona odchází revoluční a demokratická strana z oficiálního jeviště. Před odchodem domů, krátce po skončení zasedání, vydaly obě frakce Hory, socialističtí demokraté a demokratičtí socialisté, dva manifesty, dvě testimonia paupertatis[f], v nichž dokazovali, že i když moc a úspěch nikdy nestály na jejich straně, že oni zato vždy stáli na straně věčného práva a všech ostatních věčných pravd.[60]
Všimněme si nyní strany pořádku. List „Neue Rheinische Zeitung“ napsal v čísle 3, str. 16 : „Proti restauračním choutkám sjednocených orleanistů a legitimistů zastupuje Bonaparte právní podklad své faktické moci — republiku. Proti restauračním choutkám Bonapartovým zastupuje strana pořádku právní podklad svého společného panství — republiku. Legitimisté proti orleanistům, orleanisté proti legitimistům zastupují status quo — republiku. Všechny tyto frakce strany pořádku, z nichž každá má svého vlastního krále a svou vlastní restauraci in petto, uplatňují vzájemně proti uzurpačním a povstaleckým choutkám svých soupeřů společné panství buržoazie, formu, v níž se všechny jejich zvláštní nároky vzájemně neutralizují a vyhrazují — republiku... a Thiers měl víc pravdy, než tušil, když řekl: ‚My roajalisté jsme pravou oporou ústavní republiky.‘“[g]
Tato komedie těchto républicains malgré eux[h], rozmrzelost na status quo a jeho neustálé upevňování; ustavičné třenice mezi Bonapartem a Národním shromážděním; stále znovu straně pořádku hrozící nebezpečí, že se rozpadne na své součásti, a stále nové sjednocování jejích frakcí; pokus každé frakce přeměnit každé vítězství nad společným nepřítelem v porážku svých dočasných spojenců; vzájemná řevnivost, zášť, štvaní, neúnavné tasení kordů a výsledek pokaždé stejný: baiser Lamourette[61] — celá tato nechutná komedie plná omylů se nikdy nevyvíjela tak klasicky jako v posledních šesti měsících.
Strana pořádku považovala volební zákon zároveň za vítězství nad Bonapartem. Což se vláda nepoděkovala tím, že přenechala redakci svého vlastního návrhu a odpovědnost za něj komisi sedmnácti? Což hlavní Bonapartova síla proti Národnímu shromáždění nebyla v tom, že byl zvolen šesti milióny? — Bonaparte zase považoval volební zákon za ústupek Národnímu shromáždění, ústupek, jímž vykoupil soulad mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. V odměnu za to žádal tento sprostý dobrodruh zvýšení své civilní listy o 3 milióny. Mohlo Národní shromáždění riskovat konflikt s výkonnou mocí ve chvíli, kdy dalo ohromnou většinu francouzského lidu do klatby? Shromáždění se rozlítilo; zdálo se, že je odhodláno hnát věci do krajnosti; jeho výbor návrh zamítl; bonapartistický tisk hrozil a poukazoval na vyděděný, o své hlasovací právo oloupený lid; došlo k několika hlučným pokusům o dohodu; nakonec Národní shromáždění ustoupilo ve věci, ale zároveň se pomstilo v zásadě. Místo každoročního zásadního zvýšení civilní listy o 3 milióny povolilo Bonapartovi jen jednorázovou výpomoc 2 160 000 franků. Ale ani s tím se nespokojilo, a i tento ústupek učinilo teprve potom, když se za něj přimluvil Changarnier, generál strany pořádku a samozvaný Bonapartův protektor. Povolilo tedy 2 milióny nikoli Bonapartovi, nýbrž Changarnierovi.
Bonaparte přijal tento dar hozený mu de mauvaise grâce[i] zcela ve smyslu dárcově. Bonapartistický tisk znovu hromoval proti Národnímu shromáždění. A když pak při debatě o tiskovém zákonu byl předložen doplněk o podepisování článků, který byl opět namířen především proti druhořadým listům zastupujícím soukromé zájmy Bonapartovy, přinesl hlavní bonapartistický list „Pouvoir“[62] otevřený a prudký útok na Národní shromáždění. Ministři museli list před Národním shromážděním zapřít; odpovědný redaktor „Pouvoiru“ byl předvolán před Národní shromáždění a odsouzen k nejvyšší peněžité pokutě 5000 franků. Druhého dne přinesl „Pouvoir“ ještě drzejší článek proti Národnímu shromáždění a vláda v odvetu dala soudně stíhat hned několik legitimistických listů pro porušení ústavy.
Konečně došlo na otázku o odročení zasedání sněmovny. Bonaparte si je přál, aby mohl provádět své kousky nerušen Národním shromážděním. Strana pořádku si je přála jednak proto, aby mohla provádět své frakční intriky, jednak aby jednotliví poslanci mohli jít za svými soukromými zájmy. Bonaparte i strana pořádku potřebovali odročení, aby v provincii upevnili a rozšířili vítězství reakce. Shromáždění proto odročilo své zasedání z 11. srpna až na 11. listopad. Protože však Bonaparte nijak neskrýval, že mu jde jen o to, aby se zbavil obtížného dozoru Národního shromáždění, dalo Národní shromáždění i vótu důvěry ráz nedůvěry k presidentovi. Do stálého výboru o 28 členech, který měl střežit ctnost republiky po dobu prázdnin,[63] nebyli přijati žádní bonapartisté. Místo nich byli zvoleni dokonce i někteří republikáni ze „Sièclu“ a „Nationalu“, aby presidentovi demonstrovali oddanost většiny konstituční republice.
Krátce před odročením zasedání sněmovny a zejména ihned po něm se zdálo, že obě velké frakce strany pořádku, orleanisté a legitimisté, jsou ochotny se usmířit, a to na základě splynutí obou královských rodin, pod jejichž prapory bojovaly. Listy byly plny smiřovacích návrhů, o nichž se diskutovalo u lůžka nemocného Ludvíka Filipa v St. Leonardsu, když tu náhle smrt Ludvíka Filipa situaci zjednodušila. Ludvík Filip byl uzurpátorem, Jindřich V. jím byl oloupen, ale hrabě Pařížský při bezdětnosti Jindřicha V. byl jeho zákonným následníkem. Nyní zmizela poslední záminka k odmítání sloučení zájmů obou dynastií. Teprve nyní obě frakce buržoazie konečně pochopily, že je nerozdělovalo horování pro tu či onu královskou rodinu, nýbrž naopak, že jejich rozdílné třídní zájmy rozdělovaly obě dynastie. Legitimisty, kteří putovali ke dvoru Jindřicha V. do Wiesbadenu, právě tak jako jejich konkurenti putovali do St. Leonardsu, zastihla tam zpráva o smrti Ludvíka Filipa. Ihned vytvořili ministerský kabinet in partibus inifldelium[64], který se skládal většinou z členů onoho výboru strážců ctnosti republiky a který u příležitosti první hádky v lůně strany vystoupil s otevřenou proklamací práva z boží milosti. Orleanisté jásali nad kompromitujícím skandálem, který tento manifest[65] vyvolal v tisku, a neskrývali ani okamžik své otevřené nepřátelství k legitimistům.
V době prázdnin Národního shromáždění se sešla departementní zastupitelstva. Jejich většina se vyslovila s většími či menšími výhradami pro revizi ústavy, tj. vyslovila se pro monarchickou restauraci, blíže neurčenou, pro „řešení“, a zároveň doznala, že je příliš nekompetentní a příliš zbabělá, aby toto řešení našla. Bonapartistická frakce ihned vyložila toto přání revize ve smyslu prodloužení Bonapartova presidentství.
Vládnoucí třída ani za nic nemohla připustit ústavní řešení — odstoupení Bonaparta v květnu 1852, současnou volbu nového presidenta všemi voliči země a revizi ústavy revizní sněmovnou v prvních měsících nového presidentství. Den nových presidentských voleb by se stal dnem utkání všech nepřátelských stran — legitimistů, orleanistů, buržoazních republikánů, revolucionářů. Muselo by dojít k násilnému rozhodnutí mezi různými frakcemi. I kdyby se straně pořádku podařilo dohodnout se na nějakém neutrálním kandidátu, který by nebyl z dynastické rodiny, pak by proti němu zase vystoupil Bonaparte. Ve svém boji proti lidu je strana pořádku nucena stále zvětšovat výkonnou moc. Každé posílení výkonné moci posiluje moc jejího nositele Bonaparta. Proto každý krok, který podniká strana pořádku pro posílení své společné moci, posiluje bojové prostředky Bonapartovy s jeho dynastickými nároky, zvětšuje jeho naděje, že bude moci v rozhodující den násilím zmařit ústavní řešení. Pak se Bonaparte v boji proti straně pořádku právě tak nezastaví před porušením jednoho ze základních pilířů ústavy, jako se strana pořádku ve svém boji proti lidu nezastavila před porušením druhého základního pilíře ústavy, když odstranila všeobecné volební právo. Podle všeho by se dokonce proti Národnímu shromáždění dovolával všeobecného hlasovacího práva. Zkrátka, ústavní řešení ohrožuje celý politický status quo a za ohrožením statu quo vidí měšťák chaos, anarchii, občanskou válku. Vidí už, jak všechny jeho koupě a prodeje, jeho směnky, jeho sňatky, jeho notářské smlouvy, jeho hypotéky, jeho pozemková renta, činže, zisky, všechny jeho smlouvy a zdroje výdělku, jak to všechno bude první neděli v květnu 1852 ohroženo, a takovému riziku se nemůže vystavit. Za ohrožením politického statu quo se skrývá nebezpečí zhroucení celé buržoazní společnosti. Jediné možné řešení pro buržoazii je odložit řešení. Ústavní republiku může buržoazie zachránit jen porušením ústavy, prodloužením moci presidentovy. To je také poslední slovo tisku strany pořádku po dlouhých a hlubokomyslných debatách o „řešeních“, jimiž se zabýval po zasedání generálních rad. Mocná Strana pořádku vidí se tak k svému zahanbení nucena brát vážně směšnou, sprostou a nenáviděnou figurku pseudo-Bonaparta.
Tato špinavá figurka se ovšem také mýlila, pokud jde o pravé příčiny, proč jí stále víc připadala úloha nepostradatelného muže. Zatímco jeho strana byla natolik bystrá, aby rostoucí význam Bonapartův připisovala situaci, domníval se on sám, že za to vděčí jen kouzelné síle svého jména a svému ustavičnému karikování Napoleona. Jeho podnikavost den ze dne rostla. Na poutě do St. Leonardsu a Wiesbadenu odpověděl svými okružními cestami po Francii. Bonapartisté si tak málo slibovali od magického účinku jeho osobnosti, že za ním všude posílali vlaky, poštovní dostavníky, nacpané koupenou klakou, členy Společnosti 10. prosince, této organizace pařížského lumpenproletariátu. Vkládali své loutce do úst různé řeči, v nichž prohlašovali za volební heslo presidentovy politiky buď republikánskou skromnost, nebo vytrvalost a neústupnost, podle toho, jak byl president v tom či onom městě přijat. Přes všechny manévry byly tyto cesty všechno jiné jen ne triumfální tažení.
Přesvědčen, že takto nadchl lid, pustil se Bonaparte do agitace v armádě. Uspořádal na satoryské pláni u Versailles velké přehlídky, při nichž se snažil koupit si vojáky česnekovými vuřty, šampaňským a doutníky. Dovedl-li pravý Napoleon v útrapách svých dobyvačných výprav povzbudit své unavené vojáky chvilkovou otcovskou důvěrností, domníval se pseudo-Napoleon, že mu vojska děkují, když na něho volají: „Vive Napoléon, vive le saucisson!“, tj. „Ať žije párek, ať žije kašpárek!“
Tyto přehlídky vedly k tomu, že propukla dlouho utajovaná roztržka mezi Bonapartem a jeho ministrem války dʼHautpoulem na jedné straně a Changarnierem na druhé straně. V Changarnierovi našla strana pořádku svého skutečně neutrálního muže, u něhož nemohlo být ani řeči o vlastních dynastických nárocích. Určila jej za Bonapartova nástupce. Mimoto se Changarnier svým vystoupením z 29. ledna a z 13. června 1849 stal velkým vojevůdcem strany pořádku, moderním Alexandrem, který v očích zbabělých měšťáků rozťal svým brutálním zásahem gordický uzel revoluce. Ačkoli byl v podstatě právě tak směšný jako Bonaparte, stal se tak docela lacino určitou silou a Národní shromáždění ho pověřilo dozorem nad presidentem. On sám si např. v otázce presidentova platu hrál na Bonapartova protektora a choval se k němu a jeho ministrům stále povýšeněji. Když se při příležitosti nového volebního zákona očekávalo, že dojde k povstání, zakázal svým důstojníkům přijímat jakékoli rozkazy od ministra války nebo od presidenta. Tisk ještě přispěl k zveličení Changarnierovy osobnosti. Při naprostém nedostatku velkých osobností byla ovšem strana pořádku nucena všechnu sílu, která celé její třídě chyběla, přibásnit jednomu člověku a tak jej nafouknout v jakéhosi obra. Tak vznikl mýtus o Changarnierovi, „baště společnosti“. Drzé šarlatánství, rádoby záhadné naparování, s nimiž se Changarnier uvolil nosit svět na svých bedrech, tvoří nejsmělejší kontrast s událostmi na satoryské přehlídce a po ní. Tyto události nezvratně dokázaly, že stačí jediné škrtnutí pera Bonapartova, této nekonečně malé veličiny, aby tento fantastický výplod strachu buržoazie, velikán Changarnier, zase splaskl na tuctovou prostřednost a aby se tento hrdina a zachránce společnosti proměnil v generála na penzi.
Bonaparte se už delší dobu Changarnierovi mstil tím, že provokoval ministra války k disciplinárním sporům s nepohodlným protektorem. Poslední přehlídka na satoryské pláni způsobila, že stará řevnivost propukla. Konstituční rozhořčení Changarnierovo neznalo už vůbec mezí, když viděl, jak jezdecké pluky defilující před Bonapartem provolávají protiústavně: „Vive lʼEmpereur!“[j] Bonaparte, aby předešel všem nepříjemným debatám o tomto provolávání v blížícím se zasedání sněmovny, odstranil ministra války dʼHautpoula tak, že ho jmenoval guvernérem Alžírska. Na jeho místo dosadil naprosto spolehlivého starého generála z doby císařství, který se co do brutality úplně vyrovnal Changarnierovi. Aby se však propuštění dʼHautpoulovo nezdálo ústupkem Changarnierovi, přeložil zároveň pravou ruku velkého zachránce společnosti, generála Neumayera, z Paříže do Nantes. Neumayer měl vinu na tom, že při poslední přehlídce defilovala celá pěchota kolem Napoleonova nástupce s ledovým mlčením. Changarnier, osobně dotčený Neumayerovým přeložením, protestoval a hrozil. Ale nadarmo. Po dvoudenním vyjednávání vyšel v „Moniteuru“ dekret o Neumayerově přeložení, a hrdinovi pořádku nezbylo než buď se podřídit disciplíně, nebo se poděkovat.
Bonapartův boj s Changarnierem je pokračováním jeho boje se stranou pořádku. Znovuzahájení Národního shromáždění 11. listopadu se tedy koná za zlověstných úkazů. Ale bude to bouře ve sklenici vody. Vcelku se bude opakovat stará hra. Většina strany pořádku přes nářky strážců zásad různých jejích frakcí bude zatím nucena prodloužit presidentovu moc. Rovněž tak Bonaparte, přes všechny předchozí protesty zkrotlý už nedostatkem peněz, přijme toto prodloužení moci jako prosté pověření z rukou Národního shromáždění. Tak bude řešení odsunuto, status quo dále uchován, frakce strany pořádku se budou vzájemně kompromitovat, oslabovat, znemožňovat, represívní opatření proti společnému nepříteli, mase národa, se budou zesilovat a vyčerpávat, až nakonec ekonomické vztahy samy opět dosáhnou takového vývojového stupně, kdy nový výbuch vyhodí do vzduchu všechny tyto hašteřící se strany i s jejich konstituční republikou.
Pro útěchu měšťáků je ostatně nutno dodat, že výsledkem skandálu mezi Bonapartcm a stranou pořádku bylo zruinování množství malých kapitalistů na burze a přechod jejich kapitálů do kapes velkých burzovních vlků.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Tento úvodní odstavec napsal Engels pro vydání z roku 1895. (Pozn. red.)
b — tj. výměny bankovek za kovové mince. (Pozn. čes. red.)
d — vznešený klid. (Pozn. red.)
e — pisálků. (Pozn. red.)
f — vysvědčení chudoby. (Pozn. red.)
h — republikánů proti své vůli. (Narážka na Moliěrovu komedii „Médicin malgré lui“, [„Lékařem proti své vůli“].) (Pozn. red.)
i — neochotně. (Pozn. red.)
j „Ať žije císař!“ (Pozn. red.)
54 Tento názor vyslovil Proudhon v polemice proti buržoaznímu ekonomovi Frédéricu Bastiatovi, kterou uveřejňoval list „Voix du Peuple“ [„Hlas lidu“] od ledna 1849 do února 1850. Tato polemika vyšla pak znovu jako brožura v Paříži roku 1850 s názvem „Gratuité du crédit. Discussion entre M. Fr. Bastiat et M. Proudhon“ [„Bezplatný úvěr. Diskuse mezi panem Fr. Bastianem a panem Proudhonem“].
55 Roku 1797 vydala anglická vláda zvláštní zákon o bankovní restrikci (omezení), který stanovil nucený kurs bankovek a rušil směňování bankovek za zlato. Směňování bankovek za zlato bylo obnoveno teprve roku 1819.
56 Jde o pařížského obchodníka Alexandra Leclerca, který byl vyznamenán řádem Čestné legie za to, že se jako národní gardista zúčastnil se svými syny potlačení červnového povstání z roku 1848.
57 Tím je míněna komise 17 orleanistů a legitimistů, poslanců Zákonodárného shromáždění, jmenovaná výnosem ministra vnitra z 1. května 1850, aby vypracovala návrh nového volebního zákona. Jejím členům se říkalo purkrabí; byla to narážka na neoprávněné osobování moci a reakční snahy těchto monarchistů; přezdívka je převzata ze stejnojmenné historické hry Victora Huga.
58 „LʼAssemblée nationale“ [„Národní shromáždění“] — francouzský deník monarchisticko-legitimistického zaměření, který vycházel v Paříži v letech 1848 až 1857 a byl mluvčím stoupenců sloučení obou dynastických stran — legitimistů a orleanistů.
59 „Le Constitutionnel“ [„Konstituční noviny“] — francouzský buržoazní deník; vycházel v Paříži v letech 1815 až 1870; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněného křídla orleanistů; za revoluce 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie seskupené kolem Thierse; po státním převratu v prosinci roku 1851 se stal bonapartistickým listem.
60 Tím se myslí tyto dva dokumenty: „Zpráva Hory lidu“, uveřejněná v listu „Peuple de 1850“ [„Lid z roku 1850“], čís. 6 z 11. srpna 1850, a provolání „K lidu“, otištěné tamtéž v čís. 7 ze 14. srpna 1850.
61 Baiser Lamourette [Lamourettův polibek] — narážka na známou epizodu z dob francouzské buržoazní revoluce z konce 18. století. 7. července 1792 navrhl poslanec Zákonodárného shromáždění Lamourette, aby se všechny stranické rozepře ukončily bratrským polibkem. Pod dojmem tohoto návrhu padli si zástupci nepřátelských stran vzájemně do náručí, ale jak se dalo očekávat, byl příštího dne tento pokrytecký „bratrský polibek“ zapomenut.
62 „Le Pouvoir“ [„Moc“] — bonapartistický orgán, vycházel v Paříži v roce 1849 za redakce Graniera de Cassagnaca.
63 Podle článku 32 ústavy francouzské republiky ustavovala se na dobu, kdy Zákonodárné shromáždění nezasedalo, stálá komise, skládající se z 25 volených členů a předsednictva shromáždění. V roce 1850 se tato komise skládala z 39 osob: z 11 členů předsednictva, 3 kvestorů a 25 volených členů.
64 In partibus infidelium (doslova: „v zemi nevěřících“) — doložka titulu katolických biskupů, jmenovaných na čistě nominální biskupské úřady v nekřesťanských zemích. Tohoto výrazu Marx a Engels často používají o různých emigrantských vládách, které se vytvořily v zahraničí bez ohledu na reálnou situaci ve vlasti.
V této souvislosti jde o vládu, kterou vytvořili de Lévis, Saint-Priest, Berryer, Pastoret a dʼEscars pro případ, že se dostane k moci legitimistický nápadník trůnu hrabě Chambord.
65 Tím se míní takzvaný „wiesbadenský manifest“ — oběžník, který napsal 30. srpna 1850 ve Wiesbadenu sekretář legitimistické frakce v Zákonodárném shromáždění de Barthélemy na příkaz hraběte Chamborda. V tomto oběžníku byla stanovena politika legitimistů pro případ, že se dostanou k moci; hrabě Chambord prohlašoval, že „oficiálně a kategoricky odmítá jakékoli výzvy k lidu jako skrytý odvrat od velké národní zásady dědičné monarchie“. Toto prohlášení vyvolalo polemiku v tisku, když řada monarchistů v čele s poslancem La Rochejaqueleinem protestovala.