Ochranná cla, nebo systém svobodného obchodu

Bedřich Engels

Ochranná cla, nebo systém svobodného obchodu

Od chvíle, kdy byl pruský král z finanční tísně a pro nedostatek úvěru nucen vydat výnosy z 3. února^{^[34]}, nemohl být ani jeden rozumný člověk na pochybách, že absolutní monarchii v Německu, dosavadnímu „křesťansko-germánskému“ hospodaření, známému též pod jménem „otcovská vláda“, přes všechno zpěčování a všechny rázné trůnní řeči jednou provždy odzvonilo. Od tohoto dne může buržoasie v Německu datovat svou vládu. Výnosy samy nejsou nic jiného než uznání moci buržoasie, i když ještě zahalené hustou postupimskou mlžnou clonou. Velkou část této clony už zatím rozfoukalo celkem slabé funění Spojeného zemského sněmu a brzy se celý ten křesťansko-germánský mlžný přízrak rozplyne v nic.

Jakmile byl ovšem jednou položen základ k panství středních tříd, musel se také vzápětí vynořit požadavek vzít celou obchodní politiku Německa, resp. Celního spolku, z neschopných rukou německých panovníků, jejich ministrů a zpupné, ale v obchodních a průmyslových záležitostech velmi omezené a neznalé byrokracie, a svěřit ji dozoru a rozhodování těch, kteří těmto věcem jednak dostatečně rozumějí, jednak na nich mají přímý zájem. Jinými slovy: otázku, zda ochranná a diferenční cla, nebo svobodný obchod, si musí rozhodnout buržoasie sama.

Spojený zemský sněm v Berlíně ukázal vládě, že buržoasie ví, co potřebuje; při nedávných debatách o clech bylo dáno špandavskému vládnímu systému^{^[35]} dosti jasnými a trpkými slovy najevo, že není s to pochopit, chránit a podporovat materiální zájmy. Už sama krakovská záležitost^{^[36]} by byla stačila k tomu, aby bylo Vilémovi Svaté aliance^{^[a]} a jeho ministrům vypáleno na čelo znamení, že jsou nejhrubší ignoranti nebo trestuhodní zrádci blaha země. Ale k zděšení jeho veličenstva a jeho excelencí přišlo na přetřes ještě mnoho jiných věcí, při nichž se královské a ministerské schopnosti a znalosti — a to jak živých potentátů, tak nebožtíků — mohly cítit všelijak, jen ne polichoceny.

Mezi buržoy samými panují sice, pokud jde o průmysl a obchod, dva rozdílné názory, ale není pochyby, že strana prosazující ochranná, resp. diferenční cla, je daleko nejmocnější, nejpočetnější a nejsilnější. Buržoasie si také skutečně nemůže udržet své postavení, upevnit je a získat neomezenou moc, nebude-li svůj průmysl a obchod chránit a vypiplávat umělými prostředky. Kdyby se nechránila proti zahraničnímu průmyslu, byla by za jedno desetiletí rozdrcena a rozdupána. Dost možná, že jí ani tato ochrana nijak zvlášť a nadlouho nepomůže. Vyčkávala příliš dlouho, příliš si hověla v peřince, do které ji její drazí panovníci po tolik let zavinovali. Na všech stranách ji předstihli, předhonili, připravili ji o nejlepší posice, zatímco ona se doma klidně nechala klepat přes prsty a neměla ani tolik energie, aby se svých zčásti slabomyslných, zčásti velice prohnaných otcovských kantorů a cepovatelů zbavila.

Teď se karta obrátila. Němečtí vládci mohou teď být už jen sluhy buržoasie, páté kolo u jejího vozu. Pokud má buržoasie ještě čas a příležitost chopit se moci, je ochrana německého průmyslu a německého obchodu jedinou základnou, o kterou se tato moc může opírat. A co buržoasie proti německým vládcům chce prosadit a musí prosadit, to také prosadí.

Vedle buržoasie však existuje velmi značné množství lidí, kterým říkáme proletáři — pracující a nemajetná třída.

Je otázka, co zavedením ochranných cel získá tato třída. Dostane potom vyšší mzdu, bude moci lépe jíst a lépe se šatit, zdravěji bydlet, bude mít trochu víc času na zotavenou a na vzdělání, zbude jí něco na rozumnější a pečlivější výchovu dětí?

Páni buržoové, kteří se přimlouvají za systém ochranných cel, nikdy neopomenou zdůraznit blaho dělnické třídy. Soudě podle jejich slov, musel by zároveň s celní ochranou průmyslu nastat dělníkům vskutku rajský život, ba Německo by se tím stalo zemí kanaánskou, která bude pro proletáře „oplývat mlékem a strdím“. Posloucháme-li na druhé straně zastánce svobodného obchodu, slyšíme, že teprve až se uskutcční jejich systém, budou prý se mít nemajetní „jako pánbůh ve Frankrajchu“, tj. budou si žít tuze vesele.

V obou táborech je ještě dost omezených hlav, které celkem věří tomu, co říkají. Ti chytří z nich však velmi dobře vědí, že je to všechno klam, kterým se mají zmást a získat masy.

Chytrým buržoům není třeba říkat, že dělník nedostane vyšší mzdu, než jaká mu taktak stačí k holému živobytí, ať už bude zaveden systém ochranných cel, nebo bude svobodný obchod, či něco mezi tím. Dělník dostane v tom i v onom případě na ruku jen to, co potřebuje, aby se jakožto pracovní stroj nezastavil.

Proletáři, nemajetnému, by tedy zdánlivě mohlo být zcela jedno, zda budou mít rozhodující slovo stoupenci ochranných cel, nebo stoupenci svobodného obchodu.

Jenže, jak už bylo řečeno, buržoasie v Německu potřebuje ochranu před cizinou, má-li vymést středověké zbytky feudální aristokracie a moderní havěť z „milosti boží“ a získat prostor pro svůj vlastní, ničím nemrzačený rozvoj své vnitřní podstaty, a proto má i dělnická třída zájem na tom, co buržoasii k této neomezené moci dopomůže.

Teprve až bude vykořisťovat a utiskovat už jen jedna třída — buržoasie, až se vina za bídu a nouzi už nebude moci svádět hned na ten, hned na onen stav nebo prostě na absolutní monarchii a její byrokraty, teprve pak začne poslední rozhodný boj, boj mezi majetnými a nemajetnými, mezi buržoasií a proletariátem.

Pak budou z bitevního pole vyklizeny všechny zbytečné překážky, pak bude odstraněno všechno nepodstatné, co mate; postavení obou nepřátelských vojsk bude jasné a přehledné.

Až se uskuteční panství buržoasie, udělají tím i dělníci, donuceni okolnostmi, nesmírně důležitý krok vpřed; od nynějška už nebudou vystupovat a bouřit se proti stávajícímu řádu jen jako jednotlivci nebo nanejvýš po stech a tisících, nýbrž všichni dohromady jako jedna třída se svými vlastními zájmy a zásadami nastoupí podle společného plánu a v jednom šiku do boje proti svému poslednímu a úhlavnímu nepříteli — buržoasii.

O tom, jak tento boj dopadne, nemůže být pochybnosti. Proletariát porazí a bude muset porazit buržoasii, právě tak jako buržoasie zasadila smrtelnou ránu aristokracii a absolutní monarchii.

S buržoasií padne i soukromé vlastnictví a vítězství dělnické třídy navždy skoncuje s jakoukoli třídní a kastovní nadvládou.

_______________________________

Napsal B. Engels začátkem června 1847
Otištěno v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“
čís. 46 z 10. června 1847

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Bedřichu Vilémovi IV. (Pozn. red.)

34 Výnosy z 3. února — viz poznámku ^[15] zde.

35 Engels zde používá jako symbolu pro pruský reakční státní systém jména pevnosti Špandava, ležící na západ od Berlína; Špandava byla pověstná kasárenskou dresurou a tím, že tu byli vězněni pruští „protistátní zločinci“.

36 Engels má na mysli souhlas pruské vlády s tím, aby byl Krakov po potlačení krakovského povstání 1846 připojen k rakouské říši (viz poznámku ^[19] zde). Jedním z důsledků tohoto aktu bylo začlenění Krakova do rakouského celního systému a uvalení vysokých cel na pruské zboží.