Pruská ústava

Bedřich Engels

Pruská ústava

Tak konečně spatřilo světlo světa to dlouho očekávané veledílo!^{^[15]} Konečně tedy vstoupilo Prusko — můžeme-li věřit listům „Times“ a „Globe“^{^[16]} a několika francouzským a německým novinám — do řad ústavních zemí! Avšak „Northern Stať‘ již dost přesvědčivě ukázal, že tato takzvaná ústava není nic jiného než past nalíčená na pruský lid, aby byl ošizen o práva, která mu slíbil nebožtík král^{^[a]} v době, kdy potřeboval jeho podporu. Že se Bedřich Vilém touto takzvanou ústavou snaží získat peníze, aniž by přitom musel dělat ústupky veřejnému mínění, to je fakt, o němž nelze pochybovat. Demokratické listy všech zemí — ve Francii zejména „National“ a „Réforme“, dokonce i vládní „Journal des Débats“^{^[17]} — jsou v tom zajedno. Dokonce i z koktání spoutaného německého tisku vyplývá jen jeden závěr: že si strana pokroku v Prusku uvědomuje zákeřné úmysly svého „velkodušného, šlechetného“ krále. Otázka tedy je: podaří se králi uskutečnit své plány? Bude Spojený zemský sněm buď dost hloupý, nebo dost zbabělý, že se zaručí za novou půjčku, aniž zajistí dalekosáhlé svobody pro lid, a dá tím králi do rukou prostředky udržovat dnešní vládní systém na neurčito?

Odpovídáme: ne, nebude, nemůže.

Dosavadní pruský vládní systém byl výslednicí vzájemného poměru sil mezi pruskou šlechtou a buržoasií. Šlechta ztratila příliš mnoho ze své dřívější moci, ze svého blahobytu a vlivu, aby i nadále ovládala krále jako dříve. Buržoasie nebyla ještě dost silná, aby se zbavila šlechty, která jako přítěž brzdila její obchodní a průmyslový rozvoj. A tak král, který představuje ústřední moc ve státě, který se opírá o početně silnou vrstvu vládních úředníků, civilních i vojenských, a má kromě toho k disposici armádu — král byl s to držet na uzdě buržoasii s pomocí šlechty a šlechtu s pomocí buržoasie tak, že vyhovoval jednou šlechtě a podruhé zas buržoasii a vliv obou udržoval pokud možno v rovnováze. Tímto stadiem absolutní monarchie prošly skoro všechny civilisované země v Evropě a v nejpokročilejších zemích je už teď vystřídalo panství buržoasie.

Prusko, nejvyspělejší německá země, nemělo dosud buržoasii, která by byla dost zámožná, silná, jednotná a energická, aby setřásla vládu absolutismu a rozdrtila zbytky feudální šlechty. Avšak oba soupeřící elementy, šlechta a buržoasie, jsou v takové situaci, že za přirozeného vývoje průmyslu a civilisace musí jeden z nich (buržoasie) bohatnout a získávat vliv, kdežto druhý (šlechta) musí nutně slábnout, chudnout a stále víc ztrácet své výsadní postavení. A tak zatímco se pruská šlechta a pruští velkostatkáři ocitali rok od roku v horší situaci — nejdříve je těžce postihly zhoubné války s Francií na počátku tohoto století, dále jim ublížily anglické obilní zákony, jež jim uzavřely anglické trhy, konečně konkurence Austrálie v jednom z hlavních oborů jejich výroby, v produkci vlny, a mnoho jiných okolností — v téže době mohutně vzrůstal blahobyt, výrobní síly a vůbec vliv pruské buržoasie. Války s Francií, vyloučení anglického průmyslového zboží z kontinentálních trhů vyvolaly v Prusku v život tovární průmysl; a když byl obnoven mír, byli noví továrníci už natolik silní, že si vynutili na vládě ochranná cla (1818). Brzy nato byl založen Celní spolek, sdružení, které sloužilo skoro výhradně zájmům buržoasie.^{^[18]} Především však prudký konkurenční boj, který vzplál mezi různými obchodními a průmyslovými národy v těchto posledních třiceti letech míru, donutil poněkud netečnou pruskou buržoasii, aby se rozhodla: buďto se dát úplně zničit zahraniční konkurencí, anebo se vážně pustit do práce, tak jako jeji sousedé.

Až do roku 1840 byl růst buržoasie celkem málo patrný, teprve nastolení nového krále jí poskytlo vhodnou příležitost ukázat, že se poměry v Prusku od roku 1815 poněkud změnily. Nemusím připomínat, jaké pokroky udělalo od té doby hnutí buržoasie, jak se rozšířilo po celém království, až se ho nakonec účastnila celá buržoasie, velká část rolníků, ba i nemálo šlechticů. Zastupitelské zřízení, svoboda tisku, veřejné soudní řízení, nesesaditelnost soudců, poroty — to byly požadavky buržoasie. Rolníci či drobní statkáři viděli velmi dobře — alespoň ve vyspělejších částech království —‚ že taková opatření jsou i v jejich vlastním zájmu, protože jen ona jim mohla přinést osvobození od přežitků feudalismu a vliv na zákonodárství, o který usilovali. Chudší část šlechty se domnívala, že ústavní zřízení jim zajistí takovou posici v zákonodárných orgánech, jakou vyžadují jejich zájmy, a vůbec že pro ně nový řád nemůže být zhoubnější než ten, ve kterém žili dosud. Z těchto důvodů se k liberálnímu hnutí přidala hlavně šlechta ve vlastním Prusku a Poznaňsku, kterou značně tížil nedostatek odbytišť pro její výrobky.

Buržoasie sama se stále víc a víc dostávala do nesnesitelné situace. Rozšířila značně jak své průmyslové a báňské podniky, tak lodní dopravu; byla hlavní dodavatelkou celého trhu Celního spolku; její blahobyt i počet velmi vzrostl. Avšak v posledních deseti patnácti letech vyvstala před ní hrozba smrtelně nebezpečné konkurence v obrovském rozvoji anglických továren a dolů. Každé přesycení anglického trhu vrhalo ohromné množství anglickéhó zboží do oblasti Celního spolku, kde se prodávalo za ceny, jež ničily víc Němce než Angličany, neboť Angličané dosahovali v době prosperity velkých zisků na americkém trhu i jinde, kdežto Prusové nemohli prodat své výrobky nikde jinde než uvnitř svých vlastních celních hranic. Pruské lodi nemohly kotvit skoro v žádném přístavu jiných států, zatímco lodi všech vlajek používaly pruských přístavů za stejných podmínek jako pruské lodi. Tak se stalo, že v Prusku, ačkoli je tam poměrně málo kapitálu, vznikly přesto potíže s jeho výnosným investováním. Obchod jako by byl pod neustálým tlakem; továrny, stroje, zásoby zboží se pomalu, ale jistě znehodnocovaly; jen na chvíli byl tento stav všeobecné deprese přerušen železničními spekulacemi, které se v Prusku rozmohly v posledních osmi etech. Tím, že tyto spekulace vyhnaly do výše hodnotu peněz v hotovosti, způsobily ještě další znehodnocení kapitálu uloženého ve zboží, ale přitom samy nebyly většinou příliš výnosné pro poměrně řídké zalidnění a slabě vyvinutý obchod ve větší části země. Přesto však poskytovaly lepší vyhlídky na zisk než jiné průmyslové investice, takže se jich účastnil každý, kdo měl k disposici nějaký kapitál. Velmi brzy nabyly tyto spekulace, jak už to bývá, horečného rázu a skončily krizí, která nyní už asi dvanáct měsíců rdousí pruské peněžní trhy. A tak se počátkem tohoto roku octla buržoasie ve velmi nepříjemné situaci: peněžní trh ochromuje neobyčejný nedostatek hotových peněz; průmyslové oblasti volají víc než kdy jindy po ochranných clech, jež jim vláda odepřela; přímořská města žádají navigační zákony jako jediný prostředek, jak se dostat z tíživé situace; hlavně však stoupají ceny na obilním trhu, a to přivedlo zemi do stavu blízkého hladomoru. Všechny tyto příčiny nespokojenosti působily zároveň i na lid, a to mnohem silněji; slezští pláteníci žijí v nejkrutější bídě; přádelny jsou zavřeny; ve velké průmyslové oblasti na Rýně jsou skoro všichni dělníci bez práce, úroda brambor je téměř celá zničena a chléb se prodává za ceny, jaké bývají v době hladu. Bylo jasno, že nastala chvíle, kdy buržoasie musí odejmout vládu slabomyslnému králi, neschopné šlechtě a naduté byrokracii a vzít ji do svých rukou.

Zajímavým faktem, který se opakuje v každé revoluční epoše, je však to, že právě ve chvíli, kdy třída stojící v čele nějakého hnutí má nejlepší příležitost uskutečnit požadavky tohoto hnutí, je stará, vysloužilá vláda dohnána k tomu, že musí právě tuto vůdčí třídu požádat o pomoc. Tak roku 1789 ve Francii, kdy hlad, špatné obchody a rozbroje mezi šlechtici téměř vehnaly buržoasii do revoluce — právě tehdy shledala vláda, že její peněžní zdroje jsou vyčerpány, a svoláním generálních stavů byla nucena revoluci sama zahájit. Tak je tomu také roku 1847 v Prusku. Zrovna ve chvíli, kdy je mnohem netečnější pruská buržoasie okolnostmi téměř donucena provést změnu vládního systému, nutí zároveň finanční tíseň krále, aby tuto změnu systému sám načal a svolal pruské generální stavy. Není pochyby, že by mu stavy kladly mnohem menší odpor, než mu skutečně kladou, kdyby na peněžním trhu byl klid, kdyby továrny měly dost práce (k tomu by bylo zapotřebí čilého obchodního ruchu a rychlého odbytu a následkem toho pak vysokých cen průmyslového zboží v Anglii) a kdyby se obilí prodávalo za rozumnou cenu. Ale tak už to bývá: v dobách blížící se revoluce mají pokrokové společenské třídy vždycky všechny výhody na své straně.

V letech 1845 a 1846 jsem nejednou upozorňoval čtenáře listu „Star“ na to, že pruský král je ve velké finanční tísni; zároveň jsem upozorňoval na různé vychytralé plány, jimiž se mu jeho ministři snažili pomoci z úzkých; předpovídal jsem, že celá historie nutně skončí svoláním generálních stavů. Tato událost tedy ani nepřišla nečekaně, ani nebyla projevem milostivosti jeho marnotratného veličenstva, jak se to nyní líčí; jen naprostá nutnost, nedostatek a nouze ho mohly pohnout k takovému kroku, to ví v Prusku každé malé dítě. Otázka je jedině: převezme pruská buržoasie záruky za novou půjčku a dovolí tím králi, aby si dál počínal jako dosud a aby dalších sedm let ignoroval všechny její požadavky a přání?

Na tuto otázku jsme již odpověděli. Nemůže to udělat. Dokázali jsme to rozborem postavení každé jednotlivé třídy a nyní to dokážeme přímo ze složení generálních stavů:

zástupci vysoké a drobné šlechty	311
zástupci měst a sedláků	306

Protože král oznámil svůj úmysl rozšířit počet představitelů vysoké šlechty (je jich celkem 80) jmenováním nových pairů, můžeme připočíst ještě dalších třicet, takže počet šlechticů čili vládní strany vzroste na 341. Odečteme-li od toho liberální frakce nižší šlechty, zejména všechnu šlechtu vlastního Pruska, dvě třetiny poznaňské šlechty a několik představitelů porýnské, slezské, braniborské a vestfálské šlechty, dejme tomu celkem 70 liberálních poslanců, kteří budou hlasovat s městy a sedláky, pak je poměr stran takovýto:

šlechta čili vládní strana	271
města a sedláci čili liberální oposice	376

I když tedy připustíme, že by 30 až 40 zástupců měst nebo sedláků ze zapadlých krajů hlasovalo pro vládu, zůstane stále liberální většina 25—50 hlasů, a projeví-li liberálové jen trochu energie, budou moci snadno na každou žádost o peníze odpovědět požadavkem liberálních institucí. Kromě toho není pochyby, že za nynějších okolností bude lid podporovat buržoasii a svým tlakem zvenčí, kterého bude vskutku velmi zapotřebí, posílí odvahu a povzbudí energii oposice uvnitř sněmu.

Proto je pruská ústava, sama o sobě bezvýznamná, přece jen začátkem nové epochy pro tuto zemi a pro celé Německo. Znamená pád absolutismu a šlechty a nástup buržoasie k moci; znamená počátek hnutí, jež velmi brzy povede ke konstitučnímu zřízení, vyhovujícímu buržoasii, ke svobodě tisku, k nezávislým soudům, porotám a skončí bůhvíkde. Znamená opakování roku 1789 v Prusku. I když bude na revolučním hnutí, které teď začíná, přímo zainteresována jen buržoasie, bude mít rozhodně význam i pro zájmy lidu. Ve chvíli, kdy bude ustavena moc buržoasie, vznikne zvláštní, samostatné demokratické hnutí. V boji proti despotismu a aristokracii může lid, demokratická strana hrát jen podružnou úlohu; první místo v tomto boji přísluší buržoasii. Avšak ve chvíli, kdy buržoasie nastolí svou vlastní vládu, ztotožní se s novým despotismem, s novou aristokracií proti lidu, v té chvíli se demokracie stane jedinou, výhradní pokrokovou stranou; v té chvíli se boj zjednoduší, zredukuje na dvě strany, a tak se promění v „boj na život a na smrt“. To plně potvrzují dějiny francouzských a anglických demokratických stran.

Je třeba si všimnout ještě jedné okolnosti. Dobytí politické moci pruskou buržoasií změní politické postavení všech evropských zemí. Spojenectví severských zemí se rozpadne. Rakousko a Rusko, dva hlavní účastníci na lupu Polska, budou úplně isolováni od ostatní Evropy, neboť kolem Pruska se seskupí menší německé státy, které mají vesměs konstituční vlády. Tak následky této bezvýznamné ústavy úplně změní rovnováhu sil v Evropě tím, že tři čtvrtiny Německa přejdou z tábora stojaté východní Evropy do tábora pokrokové západní Evropy. V únoru 1846 vypuklo poslední polské povstání.^{^[19]} V únoru 1847 svolává Bedřich Vilém své generální stavy. Pomsta za Polsko se blíží!

_______________________________

Napsal B. Engels koncem února 1847
Poprvé otištěno v listu „The Northern Star“
čís. 489 z 6. března 1847
s poznámkou redakce
„O d n a š e h o n ě m e c k é h o d o p i s o v a t e l e“
Podpis: E.

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Bedřich Vilém III. (Pozn. red.)

15 Tím se míní královské výnosy z 3. února 1847 o svolání takzvaného Spojeného zemského sněmu v Prusku. Podle těchto výnosů měl být Spojený zemský sněm spojeným shromážděním stavovských provinčních sněmů, zřízených roku 1823. Spojený zemský sněm měl pouze pravomoc schvalovat nové daně a půjčky, měl poradní hlas při projednávání návrhů zákonů a právo podávat petice králi. Zasedání zemského sněmu svolával král.

Spojený zemský sněm zahájil jednání 11. dubna 1847, ale už v červnu byl rozpuštěn, protože jeho většina odmítla schválit novou půjčku.

16 „The Times“ [„Doba“] — největší anglický konservativní deník; byl založen v Londýně roku 1785.

„The Globe“ — zkrácený název anglického deníku „The Globe and Traveller“ [„Svět a cestovatel“], který vycházel v Londýně od roku 1803; orgán whigů, za jejich vlády vládní orgán; od roku 1866 je orgánem konservativců.

17 „Journal des Débats“ — zkrácený název francouzského buržoasního deníku „Journal des Débats politiques et littéraires“ [„Noviny pro politické a literární diskuse“], založeného v Paříži roku 1789. Za červencové monarchie to byl vládní list, orgán orleanistické buržoasie.

18 Celní spolek německých států, které si stanovily společnou celní hranici, byl založen roku 1834. Časem k němu přistoupily všechny německé státy až na Rakousko a některé menší státy. Hlavní slovo ve spolku mělo Prusko. Celní spolek, který si vynutila potřeba vytvořit celoněmecký trh, přispěl v dalších letech i k politickému sjednocení Německa.

19 V únoru 1846 se připravovalo v polských zemích povstání, jehož cílem bylo národní osvobození Polska. Hlavními iniciátory povstání byli polští revoluční demokraté. Avšak zradou šlechtických živlů, a protože pruská policie pozatýkala vůdce povstání, bylo všeobecné povstání zmařeno a došlo jen k jednotlivým revolučním výbuchům. Pouze v krakovské republice, která byla od roku 1816 pod společnou kontrolou Rakouska, Pruska a Ruska, podařilo se povstalcům 22. února zvítězit a vytvořit národní vládu, která vydala manifest o zrušení feudálních břemen. Zároveň vzplanulo povstání ukrajinských rolníků v Haliči. Rakouské úřady však využily třídních a národnostních rozporů mezi šlechtou a rolníky a v několika případech se jim podařilo vyvolat srážky mezi vzbouřenými rolníky a povstaleckými šlechtickými oddíly. Povstání v Krakově bylo začátkem března 1846 potlačeno a hned nato rakouská vláda potlačila i hnutí haličských rolníků. V listopadu 1846 podepsaly Rakousko, Prusko a Rusko smlouvu o připojení Krakova k rakouské říši.