Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Ke kritice Hegelovy filosofie práva§§ 261 - 271 (Stát)
§ 261. „Vůči sférám soukromého práva a soukromého blaha, rodiny a občanské společnosti, je stát s jedné strany vnější nutností a jejich vyšší mocí, jejíž povaze jsou podřízeny a na níž závisí jejich zákony i jejich zájmy; avšak s druhé strany je stát imanentním účelem těchto sfér a jeho síla tkví v jednotě jeho obecného konečného účelu a zvláštního zájmu individuí, v tom, že individua mají ke státu povinnosti potud, pokud mají zároveň i práva (§ 155).“
Předešlý paragraf nás poučil o tom, že konkretní svoboda spočívá v totožnosti (mající být [sein sollenden], v rozdvojené totožnosti) systému zvláštního zájmu (rodiny a občanské společnosti) a systému obecného zájmu (státu). Nyní má být blíže určen vzájemný vztah těchto sfér.
S jedné strany je stát vůči sféře rodiny a občanské společnosti „vnější nutností“, mocí, a na základě toho jsou mu „podřízeny a závisí“ na něm „zákony“ a „zájmy“. To, že stát je vůči rodině a občanské společnosti „vnější nutností“, vyplynulo již jednak z kategorie „přechodu“, jednak z jejich vědomého vztahu ke státu. „Podřízenost“ vůči státu odpovídá ještě plně tomuto vztahu „vnější nutnosti“. Co však Hegel rozumí „závislostí“, to ukazuje tato věta v poznámce k témuž paragrafu:
„Myšlenku závislosti zejména také soukromoprávních zákonů na určitém charakteru státu a filosofický názor, že část je nutno zkoumat jen v jejím vztahu k celku, to zdůrazňoval především Montesquieu“ atd.
Hegel tu tedy mluví o vnitřní závislosti soukromého práva atd. na státu, o podstatném určování toho všeho státem; zároveň však tuto závislost subsumuje pod vztah „vnější nutnosti“ a staví ji jako druhou stránku proti druhému vztahu, v němž jsou rodina a občanská společnost ke státu jako ke svému „imanentnímu účelu“.
„Vnější nutností“ lze rozumět jen to, že „zákony“ a „zájmy“ rodiny a společnosti musí v případě srážky ustoupit „zákonům“ a „zájmům“ státu, že jsou mu podřízeny, že jejich existence je závislá na jeho existenci, čili že jeho vůle a jeho zákony se jejich „vůli“ a jejich „zákonům“ jeví jako nutnost.
Ale Hegel tu nemluví o empirických srážkách: mluví o vztahu „sfér soukromého práva a soukromého blaha, rodiny a občanské společnosti“ ke státu; jde o podstatný vztah těchto sfér samých. Na státu „závisí“ a jsou mu „podřízeny“ nejen jejich „zájmy“, nýbrž i jejich „zákony“, jejich „podstatná určení“. Vztah státu k jejich „zákonům a zájmům“ je vztah „vyšší moci“. Vztah jejich „zájmu“ a „zákona“ ke státu je vztah „podřízeného“. Žijí v „závislosti“ na státu. Právě proto, že „podřízenost“ a „závislost“ jsou vnejší vztahy, které zužují samostatnou podstatu a příčí se jí, je vztah „rodiny“ a občanské společnosti ke státu vztahem „vnější nutnosti“, nutnosti, která se příčí vnitřní podstatě věci. To, že „soukromoprávní zákony závisí na určitém charakteru státu“, že se podle něho mění, to je tedy subsumováno pod vztah „vnejší nutnosti“ právě proto, že „občanská společnost a rodina“ ve svém pravém, tj. samostatném a úplném vývoji jako zvláštní „sféry“ jsou předpokladem státu. „Podřízenost“ a „závislost“ jsou výrazy pro „vnější“, vynucenou, zdánlivou totožnost, pro kterou Hegel správně používá logického výrazu „vnější nutnost“. V pojmech „podřízenost“ a „závislost“ Hegel dále rozvinul jednu stránku rozdvojené totožnosti, a to stránku odcizení uvnitř jednoty; „avšak s druhé strany je stát imanentním účelem těchto sfér a jeho síla tkví v jednotě jeho obecného konečného ůčelu a zvláštního zájmu individuí, v tom, že individua mají ke státu povinnosti potud, pokud mají zároveň i práva“.
Hegel tu vytyčuje nerozřešenou antinomii. S jedné strany vnější nutnost, s druhé strany imanentní účel. Jednota obecného konečného účelu státu a zvláštního zajmu individuí je prý v tom, že povinnosti individuí vůči státu a jejich práva vůči němu jsou totožné (tedy např. povinnost respektovat vlastnictví spadá vjedno s právem na vlastnictví).
Tato totožnost se v poznámce vysvětluje takto:
„Protože povinnost je především vztah vůči něčemu, co je pro mne substanciální, o sobě a pro sebe obecné, kdežto právo naproti tornu je vůbec jsoucnem[a] tohoto substanciálního, a tím stránkou jeho zvláštnosti a mé zvláštní svobody, jeví se oba tyto momenty na stupních formálního rozvíjení rozděleny mezi různé strany nebo osoby. Stát jako mravní [als Sittliches], jako pronikání substanciálního a zvláštního, obsahuje v sobě to, že moje vázanost vůči substanciálnímu je zároveň jsoucnem mé zvláštní svobody, tj. že povinnost a právo jsou v něm spojeny vjednom a témž vztahu.“
§ 262. „Skutečná idea, duch, který sám sebe rozděluje na ony dvě ideální sféry svého pojmu, na rodinu a občanskou společnost, jako na svou konečnost, aby se na základě jejich ideality stal pro sebe nekonečným skutečným duchem, přiděluje těmto sférám materiál této své konečné skutečnosti, rozděluje individua jakožto množství, takže se toto přidělení jednotlivci jeví zprostředkováno okolnostmi, libovůlí a vlastní volbou svého určení.“
Přeložíme-li tuto větu do prózy, dostaneme:
Způsoby, jak stát zprostředkovává své spojení s rodinou a občanskou společností, jsou „okolnosti, libovůle a vlastní volba svého určení“. Rozum[b] státu nemá tedy s rozdělováním státního materiálu mezi rodinu a občanskou společnost nic společného. Stát z nich vzniká nevědomky a libovolně. Rodina a občanská společnost jsou tu jakýsi temný přírodní základ, ze kterého se rozžehuje světlo státu. Státním materiálem se rozumějí záležitosti státu, rodina a občanská společnost, pokud jsou částmi státu, pokud se podílejí na státu jako takovém.
Toto pojetí je pozoruhodné v dvojím směru:
1) Rodinu a občanskou společnost chápe Hegel jako sféry pojmu státu, a to jako sféry jeho konečnosti, jako jeho konečnost. Je to stát, který se rozděluje na tyto sféry, který je předpokládá, a činí tak zřejmě proto, „aby se na základě jejich ideality stal pro sebe nekonečným skutečným duchem“. „Rozděluje se, aby...“ „Přiděluje takto těmto sférám materiál své skutečnosti, takže se toto přidělení atd. jeví zprostředkováno“. Tak zvaná „skutečná idea“ (duch jako nekonečný, skutečný) se tu líčí tak, jako by jednala podle určitého principu a s určitým úmyslem. Rozděluje se na konečné sféry; činí to, „aby se navrátila do sebe, aby byla pro sebe“, a přitom to dělá tak, že výsledek je právě takový, jaký skutečně je.
Na tomto místě se velmi jasně projevuje logický, pantheistický mysticismus.
Skutečný vztah je ten, „že se přidělování státního materiálu jednotlivci jeví zprostředkováno okolnostmi, libovůlí a vlastní volbou svého určení“. Tento fakt, tento skutečný vztah vydává spekulace za jev, za fenomen. Tyto okolnosti, tato libovůle, tato volba vlastního určení, toto skutečné zprostředkování jsou prý jen jevem onoho zprostředkování, které skutečná idea provádí sama se sebou a které se odehrává za oponou. Skutečnost se nevydává za touž skutečnost, ale za nějakou jinou skutečnost. Zákonem obyčejné empirie není tedy její vlastní duch, nýbrž cizí duch, kdežto naopak jsoucnem skutečné ideje není skutečnost vyvozená z ni samé, nýbrž obyčejná empirie.
Z ideje se dělá subjekt a skutečný vztah rodiny a občanské společnosti ke státu se pojímá jako vnitřní imaginární činnost ideje. Rodina a občanská společnost jsou předpoklady státu; ony jsou opravdu činné; ale ve spekulaci se to převrací. Když se však z ideje dělá subjekt, stávají se tu skutečné subjekty — občanská společnost, rodina, „okolnosti, libovůle atd.“ — neskutečnými, něco jiného znamenajícími, objektivními momenty ideje.
Přidělování státního materiálu „jednotlivci okolnostmi, libovůlí a vlastní volbou svého určení“ se tu nebere jako něco pravdivého, nutného, jako něco o sobě a pro sebe oprávněného; tyto skutečnosti se nevydávají jako takové za něco rozumného; přesto však se jím zase na druhé straně stávají, ale jen tak, že jsou vydávány za: zdánlivé zprostředkování, že jsou sice ponechávány tak, jak jsou, zároveň však dostávají význam určení ideje, určitého výsledku, produktu ideje. Rozdíl není v obsahu, nýbrž ve způsobu pojetí nebo ve způsobu vyjádření. Je to dvojí historie, esoterická a exoterická. Obsah patří do exoterické části. Zájmem esoterické části vždycky je nacházet ve státu opakování historie logického pojmu. Ale vlastní vývoj probíhá na exoterické straně.
Racionálně by Hegelovy věty znamenaly jen toto:
Rodina a občanská společnost jsou části státu. Státní materiál mezi ně rozdělují „okolnosti, libovůle a vlastní volba určeni“. Občané státu jsou členy rodin a členy občanské společnosti.
„Skutečná idea, duch, který sám sebe rozděluje na ony dvě ideální sféry svého pojmu, na rodinu a občanskou společnost, jako na svou konečnost“ — tedy dělení státu na rodinu a občanskou společnost je ideální, tj. nutné, patří k podstatě státu; rodina a občanská společnost jsou skutečné části státu, skutečné duchovní existence vůle, jsou to způsoby jsoucna státu; rodina a občanská společnost si samy tvoří stát. Ony jsou hybnou silou. Naproti tomu podle Hegela jsou vytvořeny skutečnou ideou; ve stát je nesjednocuje jejich vlastní životní běh, nýbrž životní běh ideje, jež je ze sebe vydělila; tvoří vlastně konečnost této ideje; za své jsoucno vděčí jinému duchu než svému; nejsou to sebeurčení, jsou určeny něčím jiným; proto také jsou určeny jako „konečnost“, jako vlastní konečnost „skutečné ideje“. Účelem jejich jsoucna není toto jsoucno samo, nýbrž idea vyděluje ze sebe tyto předpoklady, „aby se na základě jejich ideality stala pro sebe nekonečným skutečným duchem“, čili: politický stát nemůže být bez přirozené základny rodiny a umělé základny občanské společnosti; ty jsou pro něj conditio sine qua non[c]. Jenže podmínka je tu kladena jako podmíněné, určující je kladeno jako určené, produkující je kladeno jako produkt svého produktu. Skutečná idea se snižuje na „konečnost“ rodiny a občanské společnosti jen proto, aby jejich zrušením, překonáním [durch ihre Aufhebung] mohla užívat a vytvářet svou nekonečnost; „přiděluje takto“ (aby dosáhla svého účelu) „těmto sférám materiál této své konečné skutečnosti“ (této? které?, tyto sféry jsou přece jeho „konečnou skutečností“, jeho „materiálem“), „individua jakožto množství“ (materiálem státu jsou tu „individua, množství“, „z nich je složen stát“, a toto jeho složení se tu vydává za čin ideje, za výsledek „rozdělení“, které idea provádí se svým vlastním materiálem; faktem je, že stát vzniká z množství, které existuje jako členové rodin a členové občanské společnosti, ale spekulace vydává tento fakt za čin ideje, ne za ideu množství, nýbrž za čin subjektivní ideje odlišné od faktu samého), „takže se toto přidělení jednotlivci“ (předtím se mluvilo jen o přidělování jednotlivců sférám rodiny a občanské společnosti) „jeví zprostředkováno okolnostmi, libovůlí atd.“ Empirická skutečnost se tedy bere tak, jak je; také se vydává za rozumnou, ale není rozumná díky svému vlastnímu rozumu, nýbrž proto, že empirický fakt ve své empirické existenci má jiný význam, než co sám znamená. Fakt, ze kterého se vychází, se nebere jako takový, nýbrž jako mystický výsledek. Skutečné se stává fenomenem, ale idea nemá žádný jiný obsah kromě tohoto fenomenu. A zároveň nemá idea žádný jiný účel než logický: „stát se pro sebe nekonečným skutečným duchem“. V tomto paragrafu je uloženo celé mysterium této právní filosofie a hegelovské filosofie vůbec.
§ 263. „V těchto sférách, ve kterých mají momenty ducha, jednotlivost a zvláštnost, svou bezprostřední a reflektovanou realitu, vystupuje duch jako jejich do nich vyzařující objektivní obecnost, jako moc rozumného v nutnosti, totiž jako ony už zkoumané instituce.“
§ 264. „Protože individua, ze kterých se skládá množství, jsou sama duchovní bytosti, a tím v sobě obsahují zdvojený moment, totiž krajnost jednotlivosti uvědomující si a chtějící pro sebe a krajnost obecnosti uvědomující si a chtějící substancialitu, a protože individua dospívají k právu obou těchto stránek jen potud, pokud jsou skutečná i jako soukromé i jako substanciální osoby — dosahují v oněch sférách zčásti bezprostředně první, zčásti druhé krajnosti, a to tím, že v institucích, jakožto o sobě jsoucím obecném svých zvláštních zájmů, nacházejí své podstatné sebeuvědomění, zčásti tím, že jim tyto instituce dovolují korporativní činnost zaměřenou k obecnému účelu.“
§ 265. „Tyto instituce tvoří státní zřízení, tj. rozvinutou a uskutečněnou rozumnost, ve sféře zvláštního, a jsou proto pevnou základnou státu, jakož i důvěry a oddanosti individuí ke státu; jsou základními pilíři veřejné svobody, protože v nich je zvláštní svoboda realisována a rozumná, a tím v nich samých existuje o sobě spojení svobody a nutnosti.“
§ 266. „Avšak duch je pro sebe objektivní a skutečný nejen jako tato“ (která?) „nutnost, nýbrž i jako její idealita a jako její vnitřní náplň [ihr Inneres]; tak je tato substanciální obecnost sobě samé předmětem a účelem, a tím ona nutnost existuje rovněž v podobě svobody.“
Přechod rodiny a občanské společnosti v politický stát spočívá tedy v tom, že duch těchto sfér, který je o sobě duchem státu, má se nyní jako duch státu i k sobě a stává se pro sebe skutečným jako vnitřní náplň těchto sfér. Přechod se tedy neodvozuje ze zvláštní podstaty rodiny atd. a zvláštní podstaty státu, nýbrž z obecného vztahu nutnosti a svobody. Je to úplně týž přechod jako v logice přechod ze sféry podstaty do sféry pojmu. Týž přechod se uskutečňuje v přírodní filosofii z neorganické přírody do života. Jsou to stále tytéž kategorie, které propůjčují duši hned té, hned oné sféře. Jde jen o to najít pro jednotlivá konkretní určení příslušná abstraktní určení.
§ 267. „Nutnost v idealitě je rozvinutí ideje uvnitř sebe samé; jako subjektivní substanciálnost je politickým smýšlením, jako objektivní substanciálnost, na rozdíl od subjektivní, je organismem státu, vlastním politickým státem a jeho zřízením.“
Subjektem je tu „nutnost v idealitě“, „idea uvnitř sebe samé“, predikátem je politické smýšlení a politické zřízení. To znamená v normální řeči: politické smýšlení je subjektivní, politické zřízení je objektivní substance státu. Logický vývoj od rodiny a občanské společnosti ke státu je tedy ryzí zdání, neboť tu není vyloženo, jak se rodinňé smýšlení, občanské smýšlení, instituce rodiny a sociální instituce jako takové mají k politickému smýšlení a politickému zřízení a jak s nimi souvisí.
Přechod, spočívající v tom, že duch je pro sebe skutečný a má zvláštní existenci „nejen jako tato nutnost a jako říše jevu“, nýbrž jako „její idealita“, jako duše této říše, není vůbec žádný přechod, protože duše rodiny existuje pro sebe jako láska atd. Čistá idealita nějaké skutečné sféry by však mohla existovat jen jako věda.
Důležité je, že Hegel všude dělá z ideje subjekt a z vlastního, skutečného subjektu, jako je „politické smýšlení“, dělá predikát. Vývoj však probíhá vždy na straně predikátu.
§ 268 obsahuje pěkný výklad politického smýšlení, vlastenectví, výklad, který nemá nic společného s logickým vyvozováním, leda to, že Hegel určuje politické smýšlení „jen“ jako „výsledek ve státě existujících institucí jakožto institucí, ve kterých rozumnost skutečně je“, při čemž s druhé strany tyto instituce jsou právě tak zpředmětněním politického smýšlení. Viz poznámku k tomuto paragrafu.
§ 269. „Svůj specificky určený obsah čerpá smýšlení z různých stránek státního organismu. Tento organismus je rozvinutí ideje v její rozdíly a v objektivní skutečnost těchto rozdílů. Těmito rozlišenými stránkami jsou takto různé moci a jejich funkce a sféry působnosti, čímž se neustále — protože tyto rozdíly jsou určeny povahou pojmu — nutně vytváří obecné, a ježto toto obecné je také předpokladem svého vytváření, zároveň se tím udržuje; tímto organismem je politické zřízení.“
Politické zřízení je organismus státu čili organismus státu je politické zřízení. Tvrzení, že rozlišené stránky nějakého organismu jsou v nutné souvislosti vyplývající z povahy organismu, to je čirá tautologie. A tautologie je rovněž tvrzení, že určíme-li politické zřízení jako organismus, mají se k sobě různé stránky tohoto zřízení, různé moci, jako organická určení a mají k sobě navzájem rozumný poměr. Dívat se na politický stát jako na organismus čili chápat rozdělení mocí ne už jako mechanické[d], nýbrž jako živé a rozumné rozlišení je velký pokrok. Ale jak je tato nová myšlenka podána u Hegela?
1) „Tento organismus je rozvinutí ideje v její rozdíly a v objektivní skutečnost těchto rozdílů.“ Hegel neříká: tento organismus státu je rozvinutí státu v jeho rozdíly a v jejich objektivní skutečnost. Myšlenka je vlastně taková: Rozvíjení státu nebo politického zřízení v rozdíly a v jejich skutečnost je organický proces. Předpokladem, subjektem jsou skutečné rozdíly čili různé stránky politického zřízení. Predikátem je určení, že jsou organické. Místo toho se dělá subjekt z ideje, rozdíly a jejich skutečnost se berou jako její rozvinutí, její výsledek, zatím co naopak idea sama musí být vyvozena ze skutečných rozdílů. To, co je organické, je právě idea rozdílů, jejich ideální určení. Zde se však mluví o ideji jako o subjektu, a idea prý se rozvíjí ve své rozdíly. Kromě této záměny subjektu a predikátu se tu vzbuzuje zdání, jako by se tu mluvilo o jiné ideji než o organismu. Výchozím bodem je tu abstraktní idea, jejímž rozvinutím ve státě je politické zřízení. Nejde tedy o politickou ideu, nýbrž o abstraktní ideu v politickém elementu. Tím, že řeknu: „tento organismus (tj. státní organismus, politické zřízení) je rozvinutí ideje v její rozdíly atd.“, neřekl jsem ještě vůbec nic o specifické ideji politického zřízení. Tutéž větu lze stejně dobře říci o zvířecím organismu jako o politickém organismu. A čím se tedy liší zvířecí organismus od politického? To z tohoto všeobecného určení nevyplývá. Ale vysvětlení, které neudává differentia specifica[e], není vysvětlení. Všechen zájem je tu soustředěn pouze na to, aby se v každém elementu, ať už jde o element státu nebo přírody, znovu nalezla „idea“ vůbec, „logická idea“, a skutečné subjekty, jako zde „politické zřízení“, se stávají pouhými názvy ideje, takže výsledkem je jen zdání skutečného poznání. Skutečné subjckty tu jsou a zůstávají nepochopeny, protože jsou to určení, která nejsou chápána ve své speifické podstatě.
„Těmito rozlišenými stránkami jsou takto různé moci a jejich funkce a sféry působnosti.“ Slůvkem „takto“ se budí zdání důsledku, odvození a vyvození. Ale spíše bychom se měli zeptat: „jak to?“; to, „že různé stránky státního organismu“ jsou „různé moci“ a „jejich funkce a sféry působnosti“, to je empirický fakt; že jsou články „organismu“, to je filosofický „predikát“.
Upozorňujeme zde na Hegelovu stylistickou zvláštnost, která se často opakuje a která je produktem mysticismu. Celý paragraf zní:
„Svůj specificky určený obsah čerpá smýšlení z různých stránek státního organismu. Tento organismus je rozvinutí ideje v její rozdíly a v objektivní skutečnost těchto rozdílů. Těmito rozlišenými stránkami jsou takto různé moci a jejich funkce a sféry působnosti, čímž se neustále — protože tyto rozdíly jsou určeny povahou pojmu — nutně vytváří obecné — a ježto toto obecné je také předpokladem svého vytváření, zároveň se tím udržuje: tímto organismem je politické zřízení.“
1) „Svůj specificky určený obsah čerpá smýšlení z různých stránek státního organismu.“ „Těmito rozlišenými stránkami jsou... různé moci, jejich funkce a sféry působnosti.“
2) „Svůj specificky určený obsah čerpá smýšlení z různých stránek státního organismu. Tento organismus je rozvinutí ideje v její rozdíly a v objektivní skutečnost těchto rozdílů... čímž se neustále — protože tyto rozdíly jsou určeny povahou pojmu — nutně vytváří obecné, a ježto toto obecné je také předpokladem svého vytváření, zároveň se tím udržuje. Tímto organismem je politické zřízení.Vidíme, že Hegel váže další určení na dva podměty, na „různé stránky organismu“ a na „organismus“. V třetí větě jsou „rozlišené“ stránky určeny jako „různé moci“. Vsunutím slůvka „takto“ se budí zdání, jako by tyto „různé moci“ byly odvozeny ze vsunuté věty, kde se mluví o organismu jakožto rozvinutí ideje.
Potom se mluví dál o „různých mocích“. Určení, že se obecné neustále „vytváří“ a tím se udržuje, není nic nového, protože to je obsaženo už v určení „různých mocí“ jako „stránek organismu“, jako „organických“ stránek. Nebo lépe řečeno, toto určení „různých mocí“ je jen opsáním toho, že organismus je „rozvinutí ideje v její rozdíly atd.“.
Věty: tento organismus je „rozvinutí ideje v její rozdíly a v objektivní skutečnost těchto rozdílů“ čili v rozdíly, čímž se „neustále — protože tyto rozdíly jsou určeny povahou pojmu — nutně vytváří obecné“ (obecné je tu totéž co idea), „a ježto toto obecné je také předpokladem svého vytváření, zároveň se tím udržuje“, tyto věty jsou totožné. Druhá věta jen blíže vykládá „rozvinutí ideje v její rozdíly“. Hegel se tím nedostal ještě ani o krok dál za obecný pojem „ideje“ nebo alespoň „organismu“ vůbec (protože jde vlastně jen o tuto určitou ideu). Co ho tedy opravňuje k závěrečné větě: „tímto organismem je politické zřízení“? Proč ne: „tímto organismem je sluneční soustava“? Zřejmě proto, že „různé stránky státu“ určuje pak jako „různé moci“. Věta, že „různé stránky státu jsou různé moci“, je empirická pravda a nelze ji vydávat za filosofický objev; také nikterak nevyplynula jako závěr z dřívějšího výkladu. Avšak tím, že organismus je určen jako „rozvinutí ideje vůbec“, že se nejdřív mluví o rozdílech ideje vůbec, a potom je vsunuto konkretum „různé moci“, vzniká zdání, jako by tu byl rozvinut určitý obsah. Na větu: „svůj specificky určený obsah čerpá smýšlení z různých stránek státního organismu“, by byl Hegel musel navázat nikoli: „tento organismus“, nýbrž „organismus vůbec je rozvinutí ideje atd.“ Alespoň to, co tu Hegel říká, platí o každém organismu, a není tu žádný predikát, který by ospravedlňoval připojení zájmena „tento“ k podmětu. Výsledek, ke kterému se Hegel snaží dospět, je určit organismus jako politické zřízení. Neexistuje však žádný most, který by vedl od obecné ideje organismu k určité ideji státního organismu nebo politického zřízení, a nikdo nikdy takový most nesklene. V počáteční větě se mluví o „různých stránkách státního organismu“, které jsou později určeny jako „různé moci“. Tím se tedy pouze praví: „různé moci státního organismu“ čili „státní organismus různých mocí“ je — „politické zřízení“ státu. Nikoli od „organismu“, „ideje vůbec“, jejích „rozdílů“ atd., nýbrž od předpokládaného pojmu: „různé moci“, „státní organismus“ vede most k „politickému zřízení“.
Ve skutečnosti Hegel neučinil nic jiného, než že pojem „politické zřízení“ rozpustil v obecné abstraktní ideji „organismu“, ale naoko a podle svého vlastního názoru rozvinul z „obecné ideje“ určené. Učinil produktem, predikátem ideje to, co je jejím subjektem. Rozvíjí své myšlení nikoli z předmětu, nýbrž konstruuje svůj předmět po vzoru myšlení, které je už se sebou hotovo, a je hotovo v abstraktní sféře logiky. Hegelovi nejde o to, odvodit určitou ideu politického zřízení, nýbrž jde mu o to, uvést politické zřízení do vztahu k abstraktní ideji, udělat z něho vývojový moment v životní historii (ideje), což je zřejmá mystifikace.
Dalším určením je to, že „různé moci“ „jsou určeny povahou pojmu“, a proto je obecné „nutně vytváří“. Různé moci nejsou tedy určeny svou „vlastní povahou“, nýbrž cizí povahou. Právě tak nevyplývá nutnost z jejich vlastní podstaty, tím méně je kriticky prokázána. Jejich osud je naopak predestinován „povahou pojmu“ a zapečetěn v posvátných archivech santa casa[92] (logiky). Duše předmětů, zde státu, je hotová, predestinována před jejich tělem, které je vlastně jen zdání. „Pojem“ je Bůh-syn v „ideji“ — v Bohu-otci; je to agens, determinující, rozlišující princip. „Idea“ a „pojem“ jsou zde zesamostatněné abstrakce.
§ 270. „To, že účelem státu je obecný zájem jako takový a v něm jako ve své substanci uchování zvláštních zájmů, je 1) abstraktní skutečnost státu čili jeho substanciálnost; avšak ta je 2) jeho nutností, protože se štěpí na pojmové rozdíly sfér jeho působnosti, které jsou díky této substanciálnosti zároveň skutečná stálá určení — moci; 3) avšak právě tato substanciálnost je duch jakožto formou utváření prošlý, sebe si uvědomující a chtějící duch. Stát si tudíž uvědomuje, co chce, a uvědomuje si to v jeho obecnosti, jako myšlené; působí a jedná proto podle vědomých účelů, poznaných zásad a podle zákonů, které jsou zákony nejen o sobě, nýbrž pro vědomí; a pokud se jednání státu vztahuje k daným okolnostem a poměrům, jedná rovněž podle určité znalosti těchto poměrů.“
(K poznámce k tomuto paragrafu o poměru státu a církve se vrátíme později.)
Použití těchto logických kategorií si zaslouží úplně speciálního prozkoumání.
„To, že účelem státu je obecný zájem jako takový a v něm jako ve své substanci uchování zvláštních zájmů je 1) jeho abstraktní skutečnost čili jeho substanciálnost.“
Tvrzení, že obecný zájem jako takový a jako uchování zvláštnich zájmů je účelem státu — to je abstraktní definice skutečnosti státu, jeho existence. Bez tohoto účelu není stát skutečný. Toto je podstatný objekt jeho chtění, ale zároveň teprve úplně všeobecné určení tohoto objektu. Tento účel jako bytí je pro stát elementem jeho existence.
„Avšak ta“ (abstraktní skutečnost státu, jeho substanciálnost) „je 2) jeho nutností, protože se štěpí na pojmové rozdíly sfér jeho působnosti, které jsou díky této substanciálnosti zároveň skutečná, stálá určení — moci.“
Ta (abstraktní skutečnost, substanciálnost) je jeho (státu) nutností, protože jeho skutečnost se dělí na rozlišené sféry působnosti‚ jejichž rozdíl je rozumně určen a jež jsou přitom stálými určeními. Abstraktní skutečnost státu, jeho substanciálnost je nutnost, pokud čistý státní účel a čistá existence celku jsou realisovány jen v existenci rozlišených státních mocí.
To znamená: první určení skutečnosti státu bylo abstraktní; na stát se nelze dívat prostě jako na skutečnost, nýbrž jako na působnost, rozlišenou působnost.
„Jeho abstraktní skutečnost čili substanciálnost je jeho nutností, protože se štěpí na pojmové rozdíly sfér jeho působnosti, které jsou díky této substanciálnosti zároveň skutečná, stálá určení — moci.“
Vztah substanciálnosti je vztah nutnosti, tj. substance se jeví rozdělena na samostatné, avšak podstatně určené sféry skutečnosti nebo sféry působnosti. Tyto abstrakce budu moci aplikovat na každou skutečnost. Pokud zkoumám stát nejprve pod schematem „abstraktní skutečnosti“, budu ho potom muset zkoumat pod schematem „konkretní skutečnosti“, „nutnosti“, uskutečněného rozdílu.
3) „Avšak právě tato substanciálnost je duch jakožto formou utváření prošlý, sebe si uvědomující a chtějící duch. Stát si tudíž uvědomuje, co chce, a uvědomuje si to v jeho obecnosti, jako myšlené; působí a jedná proto podle vědomých účelů, poznaných zásad a podle zákonů, které jsou zákony nejen o sobě, nýbrž pro vědomí; a pokud se jednání státu vztahuje k daným okolnostem a poměrům, jedná rovněž podle určité znalosti těchto poměrů.“
Přeložíme-li nyní celý tento paragraf do normální řeči, znamená to:
l) Sebe si uvědomující a chtějící duch je substance státu; (utvářený, sebe si vědomý duch je subjekt a fundament státu, je to jeho samostatnost).
2) Obecný zajem a v něm uchování zvláštních zájmů je obecný účel a obsah tohoto ducha, jsoucí substance státu, státní povaha sebe si uvědomujícího a chtějícího ducha.
3) Uskutečnění tohoto abstraktního obsahu dosahuje sebe si uvědomující a chtějící duch, sebeuvědomělý, utvářený duch jen jakožto rozlišená působnost, jakožto jsoucno různých mocí [Gewalten], jakožto rozčleněná moc [Macht].
K Hegelovu výkladu je třeba poznamenat:
a) Subjekty se tu stávají: abstraktní skutečnost, nutnost (nebo substanciální rozdíl), substanciálnost, tedy abstraktně logické kategorie. „Abstraktní skutečnost“ a „nutnost“ jsou sice označovány jako „jeho“, státu, skutečnost a nutnost, ale 1) „ta“, „abstraktní skutečnost“ čili „substanciálnost“, je jeho nutností. 2) Právě ona „se štěpí na pojmové rozdíly sfér jeho působnosti“. „Pojmové rozdíly“ „jsou díky této substanciálnosti zároveň skutečná, stálá“ určení — moci. 3) „Substanciálnost“ se už nechápe jako abstraktní určení státu, jako „jeho“ substanciálnost; dělá se z ní jako takové subjekt, protože nakonec čteme: „avšak právě tato substanciálnost je duch jakožto formou utváření prošlý, sebe si uvědomující a chtějící duch“.
b) Konečně se tu ani neříká: „utvářený atd. duch je substanciálnost“, nýbrž obráceně: „substanciálnost je utvářený atd. duch“. Duch se tedy stává predikátem svého predikátu.
c) Když byla substanciálnost určena 1) jako obecný státní účel, dále 2) jako rozlišené moci, je potom určena 3) jako utvářený, skutečný duch, který si uvědomuje a chce sebe. Skutečný výchozí bod, sebe si uvědomující a chtějící duch, bez kterého by „státní účel“ a „státní moci“ byly vratké přeludy, neopodstatněné, ba nemožné existence, objevuje se nyní jako poslední predikát substanciálnosti, která již předtím byla určena jako obecný účel a jako různé mocí státu. Kdyby byl výchozím bodem skutečný duch, byl by „obecný účel“ jeho obsahem, různé moci jeho způsobem, jak se uskutečňovat, jeho reálným čili materiálním jsoucnem, a jeho určenost by bylo nutno odvozovat právě z povahy jeho účelu. Protože se však vychází z „ideje“ čili ze „substance“ jako subjektu, jako skutečné podstaty, jeví se skutečný subjekt jen jako poslední predikát abstraktního predikátu.
„Účel státu“ a „státní moci“ jsou mysticky zatemněny tím, že jsou vyjádřeny jako „způsoby jsoucna“ substance a jeví se tak odtrženy od svého skutečného jsoucna, od „sebe si uvědomujícího a chtějícího ducha, od utvářeného ducha“.
d) Konkretní obsah, skutečné určení, se tu jeví jako formální, kdežto úplně abstraktní určení formy se jeví jako konkretní obsah. Podstata různých určení státu se nevidí v tom, že jsou to určení státu, nýbrž v tom, že mohou být ve své nejabstraktnější podobě pokládána za logicko-metafysická určení. Středem zájmu tu není filosofie práva, nýbrž logika. Práce filosofie tu nespočívá v tom, že by se myšlení ztělesňovalo v politických určeních, nýbrž že se daná politická určení vypařují v abstraktní myšlenky. Filosofickým momentem tu není logika věci, ale věc logiky. Logika neslouží k důkazu státu, ale stát slouží k důkazu logiky.
1) Obecný zájem a v něm uchování zvláštních zájmů jakožto účel státu.
2) Různé moci jakožto uskutečnění tohoto účelu státu.
3) Utvářený, sebe si uvědomující, chtějící a jednající duch jako subjekt účelu a jeho uskutečnění.
Tato konkretní určení jsou přibrána zvenčí, jsou to hors d‘oeuvre[f]; jejich filosofický smysl je ten, že stát v nich má logický smysl:
1) jakožto abstraktní skutečnost čili substanciálnost;
2) že vztah substanciálnosti přechází ve vztah nutnosti, substanciální skutečnosti;
3) že substanciální skutečnost je fakticky pojem, subjektivita.
Vypustíme-li konkretní určení, která lze pro jinou sféru, např. fysiku, stejně dobře nahradit jinými konkretními určeními a která jsou tedy nepodstatná, máme před sebou kapitolu z logiky.
Substance se musí „štěpit na pojmové rozdíly, které jsou díky této substanciálnosti zároveň skutečná, stálá určení“. Tato věta, ježto jedná o podstatě, patří do logiky a přechází do filosofie práva už hotová. Že tyto pojmové rozdíly jsou zde rozdíly „jeho (státu) působnosti“ a že „stálá určení“ jsou „státní moci“, tato parenthese patří do filosofie práva, do politické empirie. Tak je celá filosofie práva jen parenthesí k logice. Parenthese, což se samo sebou rozumí, je jen hors d‘oeuvre vlastního výkladu. Viz např. str. 347[g]:
„Nutnost záleží v tom, že celek je rozštěpen na pojmové rozdíly a že toto rozštěpené tvoří stálou a trvalou určenost, která však není mrtvě pevná, nýbrž stále samu sebe plodí při svém rozpadu.“ Viz také Logiku.
271. „Politické zřízení je předně organisace státu a proces jeho organického života ve vztahu k sobě samému; v tomto vztahu stát rozlišuje své momenty uvnitř sebe sama a rozvíjí je k trvalé existenci.
Za druhé, stát jakožto individualita je vylučující jedno, které se tím vztahuje k jiným, tedy obrací své rozlišení navenek a podle tohoto určení klade své trvale existující rozdíly uvnitř sebe sama vjejich idealitě.“
Dodatek: „Vnitřní stát jako takový je civilní moc, směr navenek je vojenská moc, která však je ve státě určitou stránkou v něm samém.“
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Výraz jsoucno byl zvolen pro překlad Hegelova termínu Dasein. U Hegela znamená Dasein „určené bytí“, které vzniká zprostředkováním bytí [Sein] a nebytí [Nichtsein] procesem dění [Werden]. Moment nebytí ve spojení s bytím tvoří právě určení [Bestimmung], které je podstatnou stránkou jsoucna. Bytí bez určení je neurčité. Protože jsoucno je již určeno omezením bytí, stává se konkretnčjším (viz Hegel, „Wissenschaft der Logik“, Bd. I, Leipzig 1948, str. 98, a Hegel, „Enzyklopädie der Wissenschaft im Grundrisse“, § 89). V Marxových raných spisech si pojem jsoucno uchovává význam určeného bytí, ale postupně se stále více vzdaluje původnímu hegelovskému vymezení a je ho užíváno ve smyslu existence (např. v Marxově „Kapitálu“). Zde je ovšem třeba upozornit, že pojem „existence“ se u Hegela v jeho „Wissenschaft der Logik“ objevuje také, ale mnohem později než „jsoucno“, až v oblasti „podstaty“, a to v její součásti v „jevu“. (Pozn. čes. red.)
b Pro překlad pojmů Vernunft a Verstand byly zvoleny české výrazy rozum a rozmysl. K ujasnění rozdílu mezi Verstand a Vernunft uvádíme dvě místa z Hegelových spisů. Na jednom místě říká Hegel např. toto: „Mezi rozmyslem [Verstand] a rozumem [Vernunft] je třeba stanovit ten rozdíl, že pro rozum je předmětem o sobě a pro sebe určené, totožnost obsahu a formy, obecného a zvláštního, — pro rozmysl se naproti tomu rozpadá na formu a obsah, na obecné a zvláštní, na prázdné o sobě a určenost, jež k němu přistupuje zvenčí — že tedy při rozmyslovém [verständig] myšlení je obsah vůči své formě lhostejný, zatím co při rozumovém [vernünftig] nebo chápajícím poznání vytváří svou formu ze sebe samého“ (viz Hegel „Sämmtliche Werke“, vyd. Glockncr, sv. 10, str. 362). Ve „Wissenschaft der Logik“ čteme např. toto: „Rozmysl [Verstand] určuje a uchovává určení; rozum [Vernunft] je negativní a dialektický, protože rozpouští určení rozmyslu v nic; je positivní, protože plodí obecné a v tom postihuje zvláštní. Jako se rozmysl obvykle bere jako něco odděleného od rozumu vůbec, tak se také dialektický rozum obvykle bere jako něco odděleného od positivního rozumu“ (viz Hegel, „Sämmtliche Werke“, vyd. Glockner, sv. 4, str. 17). Hegel tedy rozlišuje dialektický rozum od nedialektického rozmyslu, který nepřekračuje hranice formální logiky.
Marx, Engels a Lenin (ve „Filosofických sešitech“ a pozdějších dílech) užívají vždy pojmu rozum [Vernunft, разум] ve smyslu Hegelově. (Pozn. čes. red.)
c — nezbytnou podmínkou. (Pozn. red.)
d V původním Marxově rukopise „organické“ — patrně přepsání. (Pozn. čes. red.)
e — specifické rozdíly. (Pozn. red.)
f — jsou něčím navíc. (Pozn. red.)
g in Hegel, „Grundlinien der Philosophie des Rechts oder Naturrecht und Staatswissenschaft im Grundrisse“ [„Základní rysy filosofie práva čili přírodní právo a státověda v nástinu“] (Pozn. editora)
92 Santa casa (posvátný dům) — tak bylo nazýváno vězeni inkvisice v Madridě.