Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
VII. (dubnová) celoruská konference SDDSR(b)
24.-29. dubna (7.-12. května) 1917
9
Projev na obhajobu rezoluce o válce
27. dubna (10. května)
1
Protokolární zápisSoudružky a soudruzi, původní návrh rezoluce o válce jsem přednesl na městské konferenci. Protože krize v Petrohradě si vyžádala pozornost a síly všech soudruhů, nepodařilo se nám tento návrh zkorigovat. Avšak včera a dnes komise úspěšně pracovala a návrh byl pozměněn, značně zkrácen a podle našeho názoru zlepšen.
Chtěl bych říct několik slov o struktuře této rezoluce. Je rozdělena do tří částí: první část je věnována třídnímu rozboru války s dodatkem o našem zásadním stanovisku k otázce, proč strana varuje před jakoukoli důvěrou ve vládní sliby a před jakýmkoli podporováním prozatímní vlády. Druhá část rezoluce je věnována revolučnímu obranářství, tomuto neobyčejně širokému masovému proudu, v němž se dnes proti nám semkla obrovská většina lidu. Naším úkolem je určit třídní význam tohoto revolučního obranářství, stanovit, v čem tkví jeho podstata, jaký je reálný poměr sil a jak máme proti tomuto proudu bojovat. Třetí část rezoluce se týká otázky, jak ukončit válku. Na tuto praktickou otázku, která je pro stranu nejdůležitější, bylo nezbytné odpovědět podrobně, a domníváme se, že se nám podařilo dát na ni uspokojivou odpověď. V řadě článků v Pravdě i v provinciálních listech (které nám docházejí velmi nepravidelně: pošta nefunguje, a chceme-li získat pro ústřední výbor místní tisk, musíme využívat různých příležitostí), v nichž vyšlo mnoho článků o válce, bylo objasněno záporné stanovisko k válce a k otázce půjčky. Myslím, že hlasování proti půjčce rozhodlo o záporném stanovisku k revolučnímu obranářstvl. Nemohu se tím teď zabývat podrobněji.
„Nynější válka je ze strany obou skupin válčících mocností válka imperialistická, tj. válka, kterou vedou kapitalisté proto, aby si rozdělili zisky plynoucí z jejich světovlády, aby získali výhodné trhy pro finanční (bankovní) kapitál, aby si podrobili slabé národy, atd.“
Základní a hlavní tezí je otázka obsahu války, otázka všeobecného a politického charakteru, otázka sporná, kterou kapitalisté a sociálšovinisté pečlivě obcházejí. Proto ji musíme dát na první místo a dodat:
„Každý den války obohacuje finanční a průmyslovou buržoazii a rozkládá a vysává síly proletariátu a rolnictva všech válčících, ale rovněž i neutrálních zemi. V Rusku pak kromě toho znamená protahování války obrovské nebezpečí pro vymoženosti revoluce a pro její další rozvíjení.
Tím, že státní moc v Rusku přešla do rukou prozatímní vlády, do rukou vlády statkářů a kapitalistů, se tento charakter a význam války ze strany Ruska nezměnil změnit nemohl.“
Výrok, který jsem právě přečetl, má velký význam pro celou naši propagandu a agitaci. Cožpak se teď třídní charakter války změnil a může se změnit? Základem naší odpovědi je to, že moc přešla do rukou statkářů a kapitalistů, do rukou téže vlády, která tuto válku zosnovala. Přejděme dále k jednomu z faktů, které ukazují charakter války nanejvýš názorně. Něco jiného je třídní charakter projevující se v celé politice, kterou dělaly určité třídy po celá desetiletí, a něco jiného je jasný třídní charakter války.
„Tato skutečnost se zvlášť názorně projevila v tom, že nová vláda nejenže neuveřejnila tajné smlouvy, které uzavřel car Mikuláš II. s kapitalistickými vládami Anglie, Francie atd., ale dokonce tyto tajné smlouvy, slibujíci ruským kapitalistům, že budou moci drancovat Čínu, Persii, Turecko, Rakousko atd., formálně potvrdila, aniž se ptala po vůli lidu. Utajováním těchto smluv je ruský lid klamán, pokud jde o pravý charakter války.“
Znovu tedy zdůrazňuji, že upozorňujeme na zvlášť přesvědčivé potvrzení charakteru války. I kdyby smlouvy vůbec neexistovaly, charakter války by se nijak nezměnil, protože dohody mezi skupinami kapitalistů může být velmi často dosaženo bez jakýchkoli smluv. Jenže smlouvy existují, jejich význam je velmi jasný, a proto, abychom sjednotili práci agitátorů a propagandistů, považujeme za zvlášť nutné tento fakt zdůraznit a rozhodli jsme se tento bod vyzdvihnout. K tomuto faktu se upíná pozornost lidu a musí se k němu upínat tím spíše, že tyto smlouvy u nás uzavřel car, který je svržen, a tak musí být pozornost lidu zaměřena na to, že válku vedou vlády na základě smluv uzavřených bývalými vládami. Myslím, že se tu velmi jasně ukazují rozpory mezi zájmy kapitalistů a vůlí lidu, a úkolem agitátorů je odhalovat tyto rozpory a soustředit na ně pozornost lidu, snažit se aktivizovat vědomi mas a apelovat na jejich třídní uvědomění. Obsah smluv je takový, že nepochybně slibují kapitalistům obrovské zisky z drancování jiných zemí, neboť tyto smlouvy jsou stále ve všech zemích tajné. Na světě neexistuje republika, která by dělala zahraniční politiku otevřeně. Dokud existuje kapitalistický řád, nemůžeme očekávat, že by kapitalisté ukázali své obchodní knihy. Jakmile existuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků, existuje i soukromé vlastnictví akcií a finančních operací. Av dnešní diplomacii jsou tím hlavním právě finanční operace, zaměřené na olupování a podrobení slabých národů. To jsou tedy podle našeho názoru hlavní teze, z nichž vyplývá celé hodnocení války. Děláme z nich tento závěr:
„Proletářská strana nesmí tedy podporovat ani nynější válku, ani nynější vládu, ani její půjčky, jestliže se nechce úplně zpronevěřit internacionalismu, tj. bratrské solidaritě dělníků všech zemí v boji proti jařmu kapitálu.“
To je náš hlavní, nejdůležitější závěr, který určuje celou naši taktiku a odlišuje nás od všech ostatních stran, ať už se považují jakkoli za socialistické. Tato teze, která je pro nás všechny nesporná, určuje předem naše stanovisko ke všem ostatním politickým stranám.
Dále se mluví o tom, že se naše vláda pustila do slibování ve velkém. Kolem těchto slibů probíhá dlouhotrvající kampaň sovětů, které se daly těmito sliby zmást a zkoušejí jimi trpělivost lidu. Proto považujeme za nutné připojit k čistě objektivnímu rozboru třídní situace zhodnocení slibů — slibů, které pro marxistu přirozeně nemají samy o sobě žádný význam. Pro široké masy to však znamená mnoho a pro politiku ještě víc. Petrohradský sovět se dal těmito sliby zmást a tím, že slibuje svou podporu, jim dodává význam. Proto k tomuto bodu připojujeme následující formulaci:
„Nelze vůbec věřit slibům nynější vlády, že upustí od anexí, tj. že nebude dobývat cizí země nebo násilně držet v rámci Ruska jakékoli národy.“
Protože slovo „anexe“ je cizího původu, dáváme mu přesnou politickou definici, jakou mu nemohou dát ani strana kadetů, ani strany maloburžoazních demokratů (narodniků a menševiků). Neexistuje jiné slovo, které by se užívalo tak nesmyslně a ledabyle.
„Neboť za prvé kapitalisté, kteří jsou spojeni tisícerými nitkami bankovního kapitálu, se nemohou v této válce vzdát anexí, pokud by se nevzdali zisků z miliard investovaných do půjček, koncesí, zbrojních podniků atd.; za druhé nová vláda, která se zřekla anexí, aby oklamala lid, prohlásila 9. dubna 1917 v Moskvě ústy Miljukova, že se anexí nezříká, a nótou z 18. dubna i jejím výkladem z 22. dubna potvrdila dobyvačný charakter své politiky.
Konference proto varuje lid před planými sliby kapitalistů a prohlašuje, že je třeba přísně rozlišovat mezi upuštěním od anexí slovy a upuštěním od anexí skutky, což znamená okamžitě zveřejnit a zrušit všechny tajné lupičské smlouvy a okamžitě poskytnout všem národům právo, aby svobodným hlasováním rozhodly, zda chtěje být nezávislými státy, nebo zda chtějí být součástí některého jiného státu.“
Považovali jsme za nutné na to upozornit, protože otázka míru bez anexí je ve všech těchto diskusích o mírových podmínkách otázkou nejdůležitější. Všechny strany uznávají, že mír bude alternativou a že mír s anexemi bude znamenat pro všechny země nevídanou katastrofu. A lidu, v jehož zemi existuje politická svoboda, není možné předložit otázku míru jinak než jako otázku míru bez anexí. Je proto nutné vyslovovat se pro mír bez anexí, kdežto tomu, kdo chce zatemňovat pojem anexe nebo tuto otázku obcházet, nezbývá než lhát. Reč například rozhlašuje, že vrácení Kuronska je upuštění od anexí. Když jsem mluvil v sovětu dělnických a vojenských zástupců, podal mi jeden voják lístek s dotazem: „Musíme se bít, abychom dobyli zpět Kuronsko. Je pravda, že dobýt zpět Kuronsko znamená být pro anexe?“ Musel jsem odpovědět, že ano[a]. Jsme proti tomu, aby si Německo násilím připojilo Kurousko, ale i proti tomu, aby Rusko drželo Kuronsko násilně. Naše vláda například vydala manifest o nezávislosti Polska a prošpikovala jej nic neříkajícími frázemi. Napsala, že Polsko musí být ve svobodném vojenském svazku s Ruskem. Pravda tkví jedině v těchto třech slovech. Svobodný vojenský svazek malého Polska s obrovským Ruskem znamená ve skutečnosti úplné vojenské zotročení Polska. Politicky může tento svazek dávat svobodu, ale hranice Polska budou přesto stanoveny vojenským svazkem.
Budeme-li bojovat za to, aby ruští kapitalisté ovládli Kuronsko a Polsko v dřívějších hranicích, znamená to, že němečtí kapitalisté mají právo drancovat Kuronsko. Mohou namítnout: Polsko jsme drancovali společně. Když jsme koncem 18. století začali Polsko trhat, bylo Prusko velmi malý a slabý stát, kdežto Rusko bylo obrovské, takže Rusko si naloupilo víc. Teď jsme silnější my, a tak nám dovolte, abychom si urvali větší díl. Proti téhle logice kapitalistů se nedá nic namítat, Japonsko bylo v roce 1863 ve srovnání s Ruskem nula, ale v roce 1905 dalo Rusku nakládačku. Německo bylo v letech 1863—1873 ve srovnání s Anglií nula, ale teď je silnější než Anglie. Němečtí kapitalisté mohou namítnout: Když nám vzali Kuronsko, byli jsme slabí, teď jsme silnější než vy a chceme ho zpátky. Nevzdávat se anexí znamená ospravedlňovat nekonečné války za podmanění slabých národů. Vzdát se anexí znamená dát každému národu možnost svobodně se rozhodnout, zda chce žít samostatně nebo společně s jiným národem. K tomu je přirozeně nutné odvolat vojska. Připustit v otázce anexí sebemenší kolísání znamená ospravedlňovat nekonečné války. V tomto směru jsme tedy nemohli nijak kolísat. Pokud jde o anexe, naše odpověď zní: svobodné rozhodování národů. Jak to udělat, aby tato politická svoboda byla také svobodou hospodářskou? K tomu je nutné, aby moc přešla do rukou proletariátu a aby bylo svrženo jařmo kapitálu.
Nyní přejdu k druhé části rezoluce.
„Takzvané ‚revoluční obranářství‘, které teď v Rusku zachvátilo všechny narodnické strany (lidových socialistů, trudoviků a socialistů-revolucionářů) a oportunistickou stranu sociálních demokratů menševiků (organizační výbor, Čcheidze, Cereteli aj.), jakož i většinu stranicky neorganizovaných revolucionářů, jednak reprezentuje svým třídním významem zájmy a hledisko zámožných rolníků a části drobných vlastníků, kteří podobně jako kapitalisté těží z násilí na slabých národech. A jednak je revoluční obranářství výsledkem toho, že kapitalisté klamou část proletářů a poloproletářů měst a vesnic, kteří vzhledem k svému třídnímu postavení nemají na ziscích kapitalistů a na imperialistické válce zájem.“
Naším úkolem je tedy určit, z jakých vrstev mohlo obranářské smýšlení vzejít a vzešlo. Rusko je nejmaloburžoaznější země a horní vrstvy maloburžoazie mají bezprostřední zájem na tom, aby se v této válce pokračovalo. Zámožné rolnictvo z ní má stejně jako kapitalisté užitek. Masy proletariátu a poloproletariátu však nemají zájem na anexích, protože jim z bankovního kapitálu zisky neplynou. Jak mohly tyto třídy zastávat hledisko revolučního obranářství? Takovýto postoj těchto tříd k revolučnímu obranářství je výsledkem vlivu kapitalistické ideologie, který je v rezoluci vyjádřen slovem „klamání“. Tyto třídy nedovedou odlišit zájmy kapitalistů od zájmů země. Z toho pro nás plyne závěr:
„Konference považuje jakékoli ústupky revolučnímu obranářství za naprosto nepřípustné, protože fakticky znamenají úplný rozchod s internacionalismem a socialismem. Pokud jde o obranářské nálady širokých lidových mas, bude naše strana těmto náladám čelit neustálým vysvětlováním skutečnosti, že slepě důvěřivý vztah ke kapitalistické vládě je v této chvíli jednou z hlavních překážek rychlého ukončení války.“
V těchto posledních slovech je vyjádřena ona specifičnost, která Rusko ostře odlišuje od všech ostatních kapitalistických západních zemí i od všech kapitalistických demokratických republik. Neboť o nich se nedá říct, že hlavní příčinou, proč pokračují ve válce je důvěřivost neuvědomělých mas. Tam jsou teď masy sevřeny železnými kleštěmi vojenské kázně a kázeň je tím větší, čím je republika demokratičtější, protože v takové republice se právo opírá o „vůli lidu“. V Rusku následkem revoluce tato kázeň není. Masy si svobodně volí zástupce do sovětů, což je jev, který dnes nenajdeme nikde na světě. Avšak masy jsou slepě důvěřivé, a proto jsou určitým způsobem využívány pro boj. Tady se nedá dělat nic jiného než vysvětlovat. A toto vysvětlování se musí týkat bezprostředních revolučních úkolů a akčních metod. Pokoušet se dělat cokoli jménem menšiny a nevysvětlovat to masám, když jsou tyto masy svobodné, by byl nehorázný blanquismus, byl by to prostě pokus o avanturismus. Jedině získáváním mas — mohou-li se získat — jedině tak vytváříme pevnou oporu pro vítězství proletářského třídního boje.
Přejdu k třetí části rezoluce:
„Pokud jde o nejdůležitější otázku, a sice jak ukončit tuto válku kapitalistů co nejrychleji a přitom ne násilným, ale opravdu demokratickým mírem, konference konstatuje a usnáší se:
Tuto válku není možné ukončit tak, že vojáci jen jedné strany odmítnou dále bojovat, že jedna z válčících stran. prostě zastaví válečné operace.“
Myšlenku takového ukončení války nám velmi často vnucují lidé, kteří si chtějí usnadnit boj proti nepříteli překrucováním jeho názorů, což je běžná metoda kapitalistů, kteří nám přisuzují nesmyslnou myšlenku ukončit válku tím, že jedna strana odmítne bojovat. Namítají totiž, že „válku není možné ukončit tím, že odhodíme pušky“, jak to formuloval jistý voják, který je typický revoluční obranář. Já říkám: To není námitka. Myšlenka, že válku je možné ukončit, aniž by se vyměnily vládnoucí třídy, je anarchistická; je to myšlenka buď anarchistická, která nemá žádnou cenu, žádný smysl z hlediska státu, anebo mlhavě pacifistická, která vůbec nechápe souvislost mezi politikou a utlačující třídou. Válka je zlo, kdežto mír je dobro... Tuto myšlenku je přirozeně nutné masám vysvětlovat, popularizovat ji. A ostatně všechny naše rezoluce jsou psány pro vedoucí vrstvy, pro marxisty, rozhodně nejsou vhodnou četbou pro masy, ale mají dát každému propagandistovi a agitátorovi jednotící politické vodítko. Proto je připojen ještě jeden odstavec:
„Konference znovu protestuje proti hanebné pomluvě, kterou o naší straně rozšiřují kapitalisté, že prý jsme pro separátní (dílčí) mír s Německem. Považujeme německé kapitalisty za stejné lupiče jako kapitalisty ruské, anglické, francouzské a ostatní a císaře Viléma za stejného korunovaného lupiče jako Mikuláše II., anglického, italského, rumunského a všechny ostatní monarchy.“
O tento bod vznikly v komisi jisté spory, jednak proto, že prý jsme na tomto místě přešli k příliš populárnímu stylu, a jednak proto, že prý anglický, italský a rumunský monarcha nezasluhují té cti, aby sem byli zařazeni. Avšak po důkladné diskusi jsme se jednomyslně shodli na tom, že v této chvíli, kdy jsme si vytkli za cíl vyvrátit pomluvy, které se o nás snažily rozšiřovat listy Biržovka — většinou neomaleně, Reč rafinovaně a Jedinstvo přímými narážkami, musíme s ohledem na nejširší masy vystoupit v této věci s naprosto jasnou a Ostrou kritikou těchto názorů. A jelikož nám říkají: Když považujete Viléma za lupiče, pomozte nám ho svrhnout!, můžeme na to odpovědět, že i všichni ostatní jsou lupiči, že je třeba bojovat i proti nim, a že se tedy nesmí zapomínat ani na krále italského a rumunského a že se takoví najdou i mezi našimi spojenci. Ty dva odstavce obsahují protest proti pomluvám, jejichž cílem je vyvolat štvanice a sváry. A proto musíme dále přejít k důležité praktické otázce, jak ukončit tuto válku.
„Naše strana bude lidu trpělivě, ale důrazně vysvětlovat, že války vedou vlády, že války vždy nerozlučně souvisejí s politikou určitých tříd, že tuto válku je možné ukončit demokratickým mírem jedině tak, že veškerá státní moc alespoň v několika válčících zemích přejde do rukou třídy proletářů a poloproletářů, která je skutečně schopna skoncovat s útlakem kapitálu.“
Tyto pravdy, že války vedou kapitalisté a že války souvisejí sjejich třídními zájmy, jsou pro marxistu absolutními pravdami. Marxista se nad nimi nemusí pozastavovat. Avšak širokým masám musí všichni zkušení propagandisté a agitátoři umět tuto pravdu přístupně vysvětlit, protože u nás se většinou spory mění v planou hádku, která není k ničemu. A o takové vysvětlení se snažíme ve všech částech rezoluce. Říkáme: Chceme-li válku pochopit, musíme se ptát, pro koho je to výhodné; chceme-li pochopit, jak může být ukončena, musíme se ptát, pro koho je výhodná; chceme-li pochopit, jak může být ukončena, musíme se ptát, pro které třídy je nevýhodná. Souvislost je tu jasná a z ní vyplývá další závěr:
„Jakmile by revoluční třída uchopila v Rusku státní moc, učinila by řadu opatření vedoucích k odstranění hospodářské nadvlády kapitalistů i opatření vedoucích k jejich úplnému politickému zneškodnění a okamžitě by otevřeně nabídla všem národům demokratický mír na základě úplného upuštění od jakýchkoli anexí.“
Mluvíme-li jménem revoluční třídy, má lid právo se zeptat: A co vy by ste na jejich místě udělali, abyste válku ukončili? Této otázce se nelze vyhnout. Lid nás teď volí jako své zástupce a my mu musíme dát naprosto přesnou odpověď. Až by revoluční třída uchopila moc, začala by tím, že by podlomila nadvládu kapitalistů a všem národům by navrhla přesně stanovené mírové podmínky, protože nebude-li podlomena hospodářská nadvláda kapitalistů, budou jediným výsledkem cáry papíru. A to může udělat jedině vítězná třída, ta může změnit politiku.
Znovu opakuji: Mají-li nevyspělé lidové masy tuto pravdu pochopit, je zapotřebí zprostředkujících mezičlánků, které by nevzdělané lidi o tomto problému poučily. Veškerá pochybenost a veškerá prolhanost populární literatury o válce spočívá v tom, že se v ní tato otázka obchází, že se o ní mlčí a vše se líčí tak, jako by neexistoval třídní boj, jako by dvě země žily v přátelství, pak jedna druhou napadla a ta se brání. Je to vulgární uvažování, v němž není špetka objektivity, je to vědomé klamání lidu vzdělanými lidmi. Dokážeme-li tuto otázku správně podat, pochopí každý člověk z lidu její podstatu; vždyť zájmy vládnoucích tříd jsou něco docela jiného než zájmy tříd utlačovaných.
Co by se stalo, kdyby revoluční třída uchopila moc?
„Tato opatření a tento otevřený mírový návrh by naplnily dělníky válčících zemí naprostou vzájemnou důvěrou...“
Tato důvěra teď nemůže existovat, slovy manifestů tuto důvěru nevzbudíme. Jistý myslitel řekl, že jazyk byl dán člověku proto, aby tajil své myšlenky, a diplomaté zase neustále tvrdí: „Konference se scházejí proto, aby balamutily lidové masy.“ Tak neuvažují jen kapitalisté, ale i socialisté. Může se to říct i o konferenci, kterou svolává Borgbjerg.
„...a nevyhnutelně by vedl k povstání proletariátu proti těm imperialistickým vládám, které by nabídnutý mír odmítly.“
Když dnes kapitalistická vláda říká: „Jsme pro mír bez anexí“, nikdo tomu nevěří. Lidové masy mají instinkt utlačovaných tříd a ten jim napovídá, že se nic nezměnilo. Jen tehdy, kdyby se v jedné zemi skutečně změnila politika, vznikla by důvěra a došlo by k pokusům o povstání. Mluvíme o „povstáních“, protože se jedná o všechny země. „V jedné zemi už k revoluci došlo, teď k ní musí dojít v Německu“ — to je nesprávná úvaha. Vyskytují se snahy stanovit pořadí, ale tak není možné postupovat. Všichni jsme prožili revoluci roku 1905, všichni jsme mohli slyšet nebo jsme viděli, jaký vyvolala na celém světě rozvoj revolučního myšlení, jak o tom vždy mluvil Marx. Revoluci nelze ani udělat, ani stanovit pořadí. Revoluci není možné objednat — revoluce se vyvíjí. Je to vyložené šarlatánství, které je teď v Rusku zvlášť rozšířené. Lidu se říká: Vy v Rusku jste revoluci udělali, teď je řada na Němcích. Jestliže se změní objektivní podmínky, k povstání nutně dojde. Ale v jakém pořadí, v které chvíli a s jakým úspěchern, to nevíme. Nám říkají: Uchopí-li revoluční třída v Rusku moc, ale v ostatních zemích k povstání nedojde, co potom bude revoluční strana dělat? Co potom bude? Na tuto otázku odpovídá poslední bod naší rezoluce.
„Dokud však revoluční třída v Rusku neuchopí veškerou státní moc, bude naše strana všemožně podporovat ty proletářské strany a skupiny v zahraničí, které ve skutečnosti již v době války vedou revoluční boj proti svým vlastním imperialistickým vládám a své buržoazii.“
A to je všechno, co můžeme okamžitě slíbit a co musíme udělat. Revoluce ve všech zemích narůstá, ale kdy naroste a do jaké míry, to nikdo neví. Ve všech zemích existují lidé, kteří vedou revoluční boj proti svým vládám. A my musíme podporovat jen je a jedině je. Taková je skutečnost a všechno ostatní je jenom lež. A k tomu dodáváme:
„A zvláště bude strana podporovat začínající masové sbratřování vojáků všech válčících zemí na frontě...“
To je poznámka k Plechanovově námitce. „Co z toho bude?“ říká Plechanov. „Sbratříte se — a co dál? To přece znamená možnost separátního míru na frontě.“ To je eskamotáž, a ne pádný argument. My chceme sbratřování na všech frontách a usilujeme o ně. Když jsme pracovali ve Švýcarsku, vydali jsme provolání ve dvou jazycích — jednak francouzsky a jednak německy — a vyzývali jsme k tomu, k čemu vedeme ruské vojáky. Neomezujeme se jen na sbratřování mezi Ruskem a Německem, vyzýváme ke sbratřování všechny. A jak máme sbratřování chápat dnes?
„...a bude se snažit přeměnit tento živelný projev solidarity utlačovaných v uvědomělé a co nejorganizovanější hnutí za přechod veškeré státní moci ve všech válčících zemích do rukou revolučního proletariátu.“
Teď je sbratřování živelné, v tomto směru si nesmíme dělat iluze. Musíme to přiznat, abychom lid nezaváděli. Vojáci, kteří se sbratřují, neumějí jasně politicky myslet. Mluví z nich instinkt utlačovaných lidí, kteří jsou unaveni, vyčerpáni a přestávají kapitalistům věřit: „Zatímco vy tam mluvíte o míru — a posloucháme to už dva a půl roku — my začneme sami.“ To je správný třídní instinkt. Bez takového instinktu by revoluce neměla naději. Vždyť jak víte, dělníky by nikdo neosvobodil, kdyby se neosvobodili sami. Stačí však tento instinkt? S pouhým instinktem se daleko nedojde. Proto je nutné, aby se tento instinkt změnil v uvědomění.
V provolání K vojákům všech válčících zemí odpovídáme na otázku, v co se má toto sbratřování změnit: v přechod politické moci do rukou sovětů dělnických a vojenských zástupců.[b] Němečtí dělníci samozřejmě dají svým sovětům jiný název, to není důležité. Podstata je však v tom, že pokládáme za naprosto správné, že je toto sbratřování živelné a že se neomezujeme na jeho povzbuzování, ale že si klademe za úkol přeměnit toto živelné sbližování dělníků a rolníků všech zemí, oblečených do vojenského, v uvědomělé hnutí, jehož cílem je, aby moc ve všech válčících zemích převzal revoluční proletariát. Je to velmi těžký úkol, ale i situace, do níž lidstvo vehnali kapitalisté svým mocenským postavením, je neobyčejně těžká a vede lidstvo přímo do záhuby. Proto vyvolá výbuch nespokojenosti, která je zárukou proletářské revoluce.
To je naše rezoluce, kterou předkládáme konferenci k uvážení.
Poprvé otištěno roku 1921
Sobranje sočiněnij N. Lenina
(V. Uljanova), sv. XIV, část IIPodle protokolárního zápisu
psaného na stroji
2
Novinová zprávaZdůvodnění první rezoluce přednesl soudruh Lenin: uvedl, že rezoluci bylo zapotřebí rozdělit do tří částí: první část obsahuje třídní rozbor války, druhá je věnována takzvanému „revolučnímu obranářství“ a třetí odpovídá na otázku, jak ukončit válku. V první části rezoluce jsou odhaleny hybné síly imperialistické války, konstatuje se jejich souvislost s určitou etapou vývoje kapitalismu a objasňují se anexní snahy vládnoucích tříd všech zemí. Ve druhé části je podána charakteristika svérázného proudu. Ve třetí části se vyvrací nesmyslná pomluva o „separátním“ míru a nastiňuje se cesta k ukončení války, cesta revolučního třídního boje o moc.
Pravda, č. 44
12. května (29. dubna) 1917Podle textu Pravdy
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)