Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
VII. (dubnová) celoruská konference SDDSR(b)
24.-29. dubna (7.-12. května) 1917
2
Referát o současné situaci 24. dubna (7. května)
1
Protokolární zápisSoudružky a soudruzi, mám-li mluvit o současné situaci a zhodnotit ji, musím obsáhnout neobyčejně široké téma, které se podle mého názoru dělí na tři části: za prvé je to hodnocení vlastní politické situace u nás v Rusku a postoj k vládě a k vzniklému dvojvládí, za druhé stanovisko k válce a za třetí současná mezinárodní situace v dělnickém hnutí, která toto hnutí postavila, máme-li na mysli světové měřítko, tváří v tvář socialistické revoluci.
Myslím, že o některých bodech budu nucen se zmínit jen stručně. Mám vás však také seznámit s návrhem rezoluce ke všem těmto otázkám, ale musím podotknout, že vzhledem ke krajnímu nedostatku našich sil a rovněž k politické krizi, která zde v Petrohradě vznikla, jsme rezoluci nemohli nejen projednat, ale ani ji včas rozeslat místním organizacím. Opakuji tedy, že jsou to pouze předběžné návrhy, které mají usnadnit práci komisi a umožnit jí, aby se soustředila na některé nejzávažnější otázky.
Začnu první otázkou. Pokud se nemýlím, schválila moskevská konference tutéž rezoluci jako petrohradská městská konference. (Hlasy z pléna: „S pozměňovacími návrhy.“) Ty pozměňovací návrhy jsem neviděl a nemohu je posoudit. Ale poněvadž byla petrohradská rezoluce uveřejněna v Pravdě, mohu předpokládat, pokud nebudou námitky, že ji všichni znají. Zmíněnou rezoluci předkládám naší celoruské konferenci jako návrh.
Většina stran maloburžoazního bloku, který vládne v petrohradském sovětu, líčí naši politiku — na rozdíl od své — jako politiku ukvapených opatření. Naše politika se vyznačuje tím, že vyžadujeme především, aby se události hodnotily z důsledně třídního hlediska. Hlavní chyba maloburžoazního bloku spočívá v tom, že zastírá lidu pravdu o třídním charakteru vlády frázemi.
Mají-li moskevští soudruzi pozměňovací návrhy, mohli by je hned přednést[145].
(Čte rezoluci petrohradské městské konference o postoji k prozatímní vládě.)
„Vzhledem k tomu, že
1. prozatímní vláda je svým třídním charakterem orgánem moci statkářů a buržoazie,
2. tato vláda a třídy, které reprezentuje, jsou hospodářsky i politicky nerozlučně spjaty jak s ruským, tak s anglickým a francouzským imperialismem,
3. dokonce i program, který tato vláda vyhlásila, plní jen částečně a pouze pod tlakem revolučního proletariátu a zčásti maloburžoazie,
4. organizující se síly buržoazní a statkářské kontrarevoluce už zahájily útok proti revoluční demokracii, přičemž se schovávají za prapor prozatímní vlády, která to zjevně mlčky schvaluje,
5.prozatímní vláda oddaluje vypsání voleb do Ústavodárného shromáždění, brání všeobecnému ozbrojení lidu, staví se proti tomu, aby veškerá půda přešla do rukou lidu, vnucuje lidu statkářský způsob řešení agrární otázky, brzdí zavedení osmihodinové pracovní doby, trpí (Gučkovovi a spol.) kontrarevoluční agitaci v armádě, organizuje špičky velitelského sboru armády proti vojákům atd.“
Přečetl jsem první část rezoluce, která obsahuje třídní charakteristiku prozatímní vlády. Rozdíly oproti rezoluci Moskvanů, pokud lze soudit z pouhého jejího textu, nejsou zvlášť podstatné, ale myslím, že je nesprávné obecně charakterizovat vládu jako kontrarevoluční. Máme-li mluvit všeobecně, pak si musíme ujasnit, o jaké revoluci mluvíme. Díváme-li se na ni jako na buržoazní revoluci, nedá se to říct, protože už skončila. Díváme-li se na ni jako na revoluci proletářsko-rolnickou, pak je předčasné to říkat, protože nemůžeme mít jistotu, že rolníci půjdou určitě dál než buržoazie, a podle mého názoru je neopodstatněné tvrdit, že jsme si rolnictvem jisti, zvlášť ne dnes, kdy se přiklonilo k imperialismu a k obranářství, tj. k podporování války. Vždyť teď přistoupilo na řadu kompromisů s kadety. Proto považuji tento bod rezoluce moskevských soudruhů za politicky nesprávný. Chceme, aby rolnictvo šlo dál než buržoazie, aby zabralo statkářům půdu, ale v této chvíli se ještě nedá říct nic určitého o tom, jak bude jednat v budoucnu.
Pečlivě se vyhýbáme slovům „revoluční demokracie“. Když se jedná o útok vlády, je o tom možné mluvit, ale teď se za touto frází skrývá obrovský podvod, protože je velmi těžké rozlišit třídy, které v tomto chaosu splynuly. Naším úkolem je vymaňovat ty, kteří se ocitli ve vleku. Pro nás nejsou sověty důležité jako forma, pro nás je důležité, které třídy tyto sověty zastupují. Proto je nutné vyvíjet dlouhodobou činnost k prohlubování proletářského uvědomění...
(Čte dále rezoluci.)
„6. tato vláda se zároveň v daném okamžiku opírá o důvěru petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců, který dnes spojuje nespornou většinu dělníků a vojáků, tj. rolnictva, a do jisté míry i o přímou dohodu s ním,
7. každý krok prozatímní vlády jak v zahraniční, tak i ve vnitřní politice bude nejen proletářům ve městě a na vesnici a poloproletářům, ale i širokým vrstvám maloburžoazie odhalovat pravý charakter této vlády,
konference se usnáší:
1. k tomu, aby veškerou státní moc převzaly sověty dělnických a vojenských zástupců nebo jiné orgány vyjadřující bezprostředně vůli lidu, je nutné vyvíjet dlouhodobou činnost k prohlubování třídního proletářského uvědomění a sjednocovat městský a vesnický proletariát proti kolísání maloburžoazie, neboť jen taková činnost je skutečnou zárukou úspěšného postupu všeho revolučního lidu vpřed;
2. pro tento cíl je třeba všestranně pracovat v sovětech dělnických a vojenských zástupců, zvyšovat jejich počet, upevňovat jejich sílu a sjednocovat v nich proletářské, internacionalistické skupiny naší strany a
3. je třeba účinněji organizovat vlastní sociálně demokratické síly tak, aby k novému rozmachu revolučního hnutí došlo pod praporem revoluční sociální demokracie.“
Zde je jádro celé naší politiky. Maloburžoazie teď vesměs kolísá a své kolísání zastírá frázemi o revoluční demokracii a my musíme proti této kolísavosti postavit proletářskoú linii. Kontrarevolucionáři by ji chtěli zmařit předčasnou akcí. Naším úkolem je zvýšit počet sovětů, upevnit jejich sílu a semknout se uvnitř naší strany.
Moskvané doplňují ve třetím bodu kontrolu. Pro tuto kontrolu je Čcheidze, Stěklov, Cereteli a další vůdcové maloburžoazního bloku. Kontrola bez moci je pouhopouhá fráze. Jak já mám kontrolovat Anglii? Abych ji mohl kontrolovat, musel bych se zmocnit jejího loďstva. Chápu, že nevyspělé masy dělníků a vojáků mohou naivně a slepě věřit v kontrolu, ale stačí se zamyslet nad hlavními prvky kontroly a pochopíme, že tato víra znamená ústup od hlavních zásad třídního boje. Co je to kontrola? Jestliže napíšu přípis nebo rezoluci, oni napíšou rezoluci proti tomu. Abych mohl kontrolovat, musím mít moc. Jestliže to široké vrstvy maloburžoazního bloku nechápou, musíme mít trpělivost a vysvětlit jim to, ale v žádném případě jim nesmíme lhát. Jestliže však zastírám tuto hlavní podmínku kontrolou, lžu a nahrávám kapitalistům a imperialistům. — „Beze všeho si mě kontroluj, ale já budu mít kanóny. Kontroluj si, jak je libo,“ říkají. Vědí, že dnes se nedá lidu nic odmítnout. Kontrola bez moci je maloburžoazní fráze, která brzdí průběh a vývoj revoluce v Rusku. A proto mám proti třetímu bodu moskevských soudruhů námitky.
Co se týče onoho zvláštního propletence dvojí moci, kdy se prozatímní vláda, jež nemá v rukou moc, kanóny, vojáky ani masy ozbrojených lidí, opírá o sověty, které zatím spoléhají na sliby a svou politikou sliby podporují — tak jestli se chcete téhle hry zúčastnit, zkrachujete. Naším úkolem je nezúčastnit se této hry, my budeme nadále proletariátu vysvětlovat, jak je tato politika vratká, a skutečný život na každém kroku potvrdí, jak dalece máme pravdu. Teď jsme v menšině, masy nám zatím nevěří. Dovedeme čekat: až jim vláda ukáže, jaká je, začnou přecházet na naši stranu. Kolísavost vlády je může odradit, a až se k nám pohrnou, řekneme potom se zřetelem k vzájemnému poměru sil: Přišel náš čas!
Teď přejdu k otázce války, k otázce, která nás fakticky sjednotila, když jsme se postavili proti půjčce; postoj k ní hned jasně ukázal, jak jsou rozděleny politické síly. Reč napsala, že všichni kromě Jedinstva kolísají, veškerá maloburžoazie je s výhradami pro půjčku. Kapitalisté se tváří kysele, s úsměvem strkají rezoluci do kapsy a říkají: „Jen si mluvte, jednat budeme stejně my!“ Všem, kdo dnes hlasují pro půjčku, se na celém světě říká sociálšovinisté.
Přečtu teď přímo rezoluci o válce. Dělí se na tři části: 1. charakteristika války z hlediska jejího třídního významu; 2. revoluční obranářství mas, což není v žádné zemi, a 3. jak ukončit válku.
Mnozí, mezi nimi i já, jsme mluvili na shromážděních, zejména k vojákům, a myslím si, že máme-li všechno vysvětlovat z třídního hlediska, pak je jim na našem stanovisku ze všeho nejméně jasné to, jak vlastně chceme válku ukončit, jak si myslíme, že je možné ji ukončit. Širokým masám není jasná spousta věcí, naše stanovisko vůbec nechápou, a proto tu musíme postupovat co nejsrozumitelněji.
(Čte návrh rezoluce o válce.)
„Nynější válka je ze strany obou skupin válčících mocností válka imperialistická, tj. válka, kterou vedou kapitalisté proto, aby si rozdělili zisky plynoucí z jejich světovlády, aby získali výhodné trhy pro finanční a bankovní kapitál a aby si podrobili slabé národy.
Tím, že státní moc v Rusku převzala z rukou Mikuláše II. vláda Gučkova, Lvova a dalších, vláda statkářů a kapitalistů, se tento třídní charakter a význam války vedené Ruskem nezměnil a změnit nemohl.
Skutečnost, že nová vláda vede stejnou, stejně imperialistickou, tj. dobyvačnou, loupeživou válku, se zvlášť názorně projevila v této okolnosti: nová vláda nejenže neuveřejnila tajné smlouvy, které uzavřel bývalý car Mikuláš II. s kapitalistickými vládami Anglie, Francie atd., ale dokonce tyto smlouvy oficiálně potvrdila. Udělala to, aniž se ptala po vůli lidu, a se zřejmým cílem lid oklamat, neboť je všeobecně známo, že tyto tajné smlouvy bývalého cara jsou smlouvy skrznaskrz lupičské, slibující ruským kapitalistům drancování Číny, Persie, Turecka, Rakouska atd.
Proletářská strana tudíž nesmí podporovat ani nynější válku, ani nynější vládu, ani její půjčky, i kdyby měly sebekrásnější názvy, jestliže se nechce úplně rozejít s internacionalismem, tj. s bratrskou solidaritou dělníků všech zemí v boji proti jařmu kapitálu.
Nelze věřit ani slibu nynější vlády, že upustí od anexí, tj. že nebude dobývat cizí země nebo násilně držet v rámci Ruska jakékoli národy. Neboť za prvé kapitalisté, kteří jsou spojeni tisícerými nitkami ruského, anglického a francouzského bankovního kapitálu a hájí zájmy kapitálu, se nemohou v této válce vzdát anexí, nepřestanou být kapitalisty, pokud se nevzdají zisků z miliard vložených do půjček, koncesí, zbrojních podniků atd. Za druhé nová vláda, která se zřekla anexí, aby oklamala lid, prohlásila 9. dubna 1917 v Moskvě ústy Miljukova, že se anexí nezříká. Za třetí, jak prozradilo Dělo naroda, list, s nímž spolupracuje ministr Kerenskij, Miljukov své prohlášení o tom, že upouští od anexí, do zahraničí ani neposlal.
Konference proto varuje lid před planými sliby kapitalistů a prohlašuje, že je třeba přísně rozlišovat mezi upuštěním od anexí slovy a upuštěním od anexí skutky, což znamená okamžitě zveřejnit všechny tajné, lupičské smlouvy a všechny dokumenty týkající se zahraniční politiky a okamžitě poskytnout co nejúplnější svobodu všem národům, které třída kapitalistů, jež pokračuje v politice bývalého cara Mikuláše II., tak hanobící náš lid, utlačuje nebo násilně připoutává k Rusku či drží v neplnoprávném postavení.“
Ve druhé polovině této části rezoluce se mluví o slibech, které dává vláda. Pro marxistu by snad tato část mohla být zbytečná, ale pro lid je důležitá. Proto je třeba doplnit, proč těmto slibům nevěříme, proč nesmíme vládě důvěřovat. Nelze vůbec věřit slibům nynější vlády, že upustí od imperialistické politiky. Naše linie tu nesmí spočívat v poukazování na to, že od vlády žádáme, aby smlouvy uveřejnila. To by byla iluze. Žádat něco takového od kapitalistické vlády je totéž, jako kdybychom žádali prozrazení obchodních machinací. Říkáme-li, že je třeba upustit od anexí a kontribucí, musíme uvést, jak se to má udělat; a když se nás někdo zeptá, kdo to udělá, řekneme, že to je v podstatě revoluční krok a že takový krok může udělat jedině revoluční proletariát. Jinak to budou jen plané sliby a předsevzetí, s jejichž pomocí kapitalisté drží lid na uzdě.
(Čte dále návrh rezoluce.)
„Takzvané ‚revoluční obranářství‘, které nyní v Rusku ovládlo téměř všechny narodnické strany (lidové socialisty, trudoviky a socialisty-revolucionáře) i oportunistickou stranu sociálních demokratů menševiků (organizační výbor, Čcheidze, Cereteli aj.), jakož i většinu bezpartijních revolucionářů, je svým třídním významem jednak výrazem zájmů a stanoviska maloburžoazie, drobných vlastníků a zámožných rolníků, kteří tak jako kapitalisté těží z násilí na slabých národech, a jednak je výsledkem toho, že kapitalisté, kteří neuveřejňují tajné smlouvy a vykrucují se sliby a žvaněním, klamou lidové masy.
Je třeba uznat, že velmi široké masy ‚revolučních obranářů‘ jsou poctivé, tj. že skutečně nechtějí anexe, zábory a násilí vůči slabým národům a že skutečně usilují o demokratický, ne násilný mír mezi všemi válčícími zeměmi. Je to třeba uznat proto, že proletáři a poloproletáři v městech a na vesnicích (tj. lidé, kteří se živí úplně nebo částečně prodejem své pracovní síly kapitalistům) nemají vzhledem k svému třídnímu postavení na ziscích kapitalistů zájem.
Proto konference, jež pokládá jakékoli ústupky ‚revolučnímu obranářství‘ za naprosto nepřípustné, neboť prakticky znamenají úplný rozchod s internacionalismem a socialismem, zároveň prohlašuje, že dokud ruští kapitalisté a jejich prozatímní vláda budou pouze vyhrožovat, že použijí vůči lidu násilí (například Gučkovovo smutně pro. slulé nařízení, v němž vyhrožuje vojákům tresty za svémocné sesazování velitelů), dokud kapitalisté nepoužijí násilí vůči sovětům zástupců dělníků, vojáků, rolníků, zemědělských dělníků a dalších, které se svobodně organizují a jsou svobodně odvolávány a volí naprosto všechny mocenské orgány, do té doby bude naše strana hlásat, že odmítá jakékoli násilí, a proti hluboké a osudné pochybenosti ‚revolučního obranářství‘ bude bojovat výhradně soudružským přesvědčováním a vysvětlováním skutečnosti, že rychlému ukončení války brání v této chvíli v Rusku především slepě důvěřivý vztah širokých mas k vládě kapitalistů, nejzapřisáhlejších nepřátel míru a socialismu.“
Část maloburžoazie má na této politice kapitalistů zájem, o tom není pochyb, a proto teď nesmí proletářská strana spoléhat na to, že má s rolnictvem společné zájmy. Usilujeme o to, aby rolnictvo přešlo na naši stranu, avšak rolnictvo je do jisté míry vědomě na straně kapitalistů.
Proletariát a poloproletariát nesporně nemá jako třída na válce zájem. Proletariát a poloproletariát je ovlivňován tradicemi a podléhá klamu. Nemá ještě politické zkušenosti. Z toho pro nás vyplývá úkol — vytrvale vysvětlovat. Zásadně jim v ničem neustoupíme, ale nesmíme s nimi jednat jako se sociálšovinisty. Tyto vrstvy obyvatelstva nebyly nikdy socialistické, nemají o socialismu ponětí, k politickému životu se teprve probouzejí. Jejich uvědomění však neobyčejně rychle vzrůstá a sílí. Musíme jim umět věci vysvětlovat, a to je nesmírně obtížný úkol, zvláště pro stranu, která byla ještě včera v ilegalitě.
Leckoho napadne, zda jsme se nezřekli vlastních názorů: propagovali jsme přece přeměnu imperialistické války v občanskou, a teď mluvíme sami proti sobě. Jenže první občanská válka v Rusku skončila. Teď přecházíme k další válce — mezi imperialismem a ozbrojeným lidem, a v tomto přechodném období, kdy mají ozbrojenou moc vojáci a kdy Miljukov a Gučkov zatím nepoužili násilí, znamená pro nás tato občanská válka pokojnou, dlouhodobou a trpělivou třídní propagandu. Kdybychom mluvili o občanské válce dříve, než lidé pochopí její nutnost, upadli bychom nesporně do blanquismu. Jsme pro občanskou válku, ale jen tehdy, když ji vede uvědomělá třída. Svrhnout je možné toho, o kom lid ví, že je to násilník. Dnes tu však žádní násilníci nejsou, kanóny a pušky mají vojáci, a nikoli kapitalisté, kapitalisté teď nevyhrávají pomocí násilí, ale podvodu, a proto se teď nemůže mluvit o násilí, to by byl nesmysl. Musíme umět setrvat na marxistickém stanovisku, podle něhož tato přeměna imperialistické války v občanskou se zakládá na objektivních, a nikoli subjektivních podmínkách. Prozatím od tohoto hesla upouštíme, ale jen prozatím. Zbraně teď mají vojáci a dělníci, a ne kapitalisté. Dokud nezačne válku vláda, děláme pokojnou propagandu.
Vládě by se hodilo, kdybychom první neopatrný krok udělali my, to by se jim hodilo. Mají zlost, protože naše strana vytyčila heslo pokojné manifestace. Maloburžoazii, která zatím vyčkává, nesmíme obětovat ani vlásek ze svých zásad. Proletářská strana se nemůže dopustit nebezpečnější chyby, než buduje-li svou taktiku na subjektivních přáních tam, kde je nutná organizovanost. Nemůžeme říkat, že většina jde za námi; v tomto případě je třeba nedůvěřovat, nedůvěřovat a zase nedůvěřovat. Stavět proletářskou taktiku na přáních by znamenalo zničit ji.
Třetí bod se týká otázky, jak ukončit válku. Stanovisko marxistů je známé, ale potíž je v tom, jak ho co nejjasněji tlumočit masám. Nejsme pacifisté a nemůžeme se zříct revoluční války. Čím se revoluční válka liší od války kapitalistické? Především tím, která třída na ní má zájem a jakou politiku daná třída v té válce dělá... Mluvíme-li k masám, musíme jim dávat konkrétní odpovědi. První otázka tedy zní: Jak rozlišíme válku revoluční od války kapitalistické? Široké masy nechápou, v čem je tu rozdíl, že se zde jedná o rozdílnost tříd. Nesmíme mluvit jenom teoreticky, musíme také prakticky ukázat, že válku skutečně revoluční povedeme tehdy, až moc bude mít proletariát. Myslím, že taková formulace dává nejnázornější odpověď na otázku, jaká je to válka a kdo ji vede.
V Pravdě byl uveřejněn návrh Provolání k vojákům všech válčících zemí[a]. Máme zprávy, že na frontě dochází k sbratřování, ale zatím je položivelné. To, co sbratřování chybí, je jasné politické myšlení. Vojáci instinktivně vycítili, že je třeba jednat zdola, jejich třídní instinkt revolučně naladěných lidí jim napověděl, že jen tohle je správná cesta. Jenže to k revoluci nestačí. Chceme dát jasnou politickou odpověď. K tomu, aby válka mohla být ukončena, musí moc přejít do rukou revoluční třídy. Navrhoval bych vypracovat jménem konference provolání k vojákům všech válčících zemí a vytisknout ho ve všech jazycích. Jestliže místo všech těch běžných frází o mírových konferencích, na kterých polovina účastníků jsou tajní nebo zjevní agenti imperialistických vlád, rozešleme toto provolání, dovede nás to k cíli tisíckrát rychleji než všechny mírové konference. S německými Plechanovy nechceme mít nic společného. Když jsme jeli vlakem přes Německo, cpali se nám tihle páni sociálšovinisti, němečtí Plechanovové, do vagónu, ale my jsme jim odpověděli, že ani jeden socialista od nich se k nám nedostane, a pokud se dostane, tak ho bez velkého skandálu nepustíme ven. Kdyby k nám byli pustili například Karla Liebknechta, s tím bychom si byli pohovořili. Až vydáme provolání k pracujícím všech zemí a odpovíme v něm na otázku, jak ukončit válku, a až si vojáci přečtou naši odpověď, která ukáže politické východisko z války, udělá sbratřování obrovský krok kupředu. Je to nutné k tomu, aby sbratřování překonalo instinktivní hrůzu z války a změnilo se v jasné politické chápání toho, jak se z této války dostat.
Přejdu k třetí otázce, totiž k hodnocení současné situace z hlediska situace mezinárodního dělnického hnutí a stavu mezinárodního kapitalismu. Mluví-li se o imperialismu, je z marxistického hlediska nesmyslné zabývat se situací jen v jedné zemi, když jsou kapitalistické země mezi sebou tak úzce spojeny. A teď, za války, je toto spojení ještě mnohem pevnější. Veškeré lidstvo je spleteno v jediném krvavém klubku a jednotlivě se z něho nemůže nikdo dostat. I když existují země více a méně vyspělé, tato válka je všechny spojila takovými pouty, že je nemožné a absurdní, aby se z toho dostala jen jedna země.
Všichni se shodujeme v tom, že moc musí mít sověty dělnických a vojenských zástupců. Ale co mohou a co mají udělat, přejde-li moc do jejich rukou, tj. budou-li ji mít proletáři a poloproletáři? Je to složitá a těžká situace. A když mluvíme o přechodu moci, vzniká tu nebezpečí, které hrálo velkou úlohu i v dřívějších revolucích, totiž že revoluční třída přejímá státní moc a neví, co s ní. V dějinách revolucí jsou příklady, kdy revoluce právě na tomhle ztroskotaly. Sověty dělnických a vojenských zástupců, jejichž síť teď pokrývá celé Rusko, jsou dnes těžištěm celé revoluce; jenže my jsme je myslím dost nepochopili a nevnikli do jejich úlohy. Jestliže se chopí moci, pak už to nebude stát v běžném slova smyslu. Taková státní moc, která by se tak dlouho udržela, dosud nikdy na světě neexistovala, ale celé světové dělnické hnutí k ní směřovalo. Bude to právě stát typu Pařížské komuny. Taková moc je diktatura, tj. neopírá se o zákon, neopírá se o formální vůli většiny, ale přímo a bezprostředně o násilí. Násilí je nástroj moci. Jak budou sověty tuto moc uplatňovat? Vrátí se ke starému systému správy pomocí policie, budou vykonávat správu prostřednictvím starých mocenských orgánů? Podle mého názoru to nemohou udělat, a tak je v každém případě čeká bezprostřední úkol vybudovat stát neburžoazní. Mezi bolševiky jsem tento stát přirovnal k Pařížské komuně v tom smyslu, že Komuna rozbila staré správní orgány a nahradila je úplně novými, přímými, bezprostředními orgány dělníků. Vytýká se mi, že jsem v tomto případě použil slovo, které kapitalistům nahání největší strach, neboť ho začali komentovat jako přání, aby byl bezprostředně zaveden socialismus. Ale já jsem ho použil pouze ve smyslu nahrazení starých orgánů novými, proletářskými. Marx říkal, že právě v tom udělalo celé světové proletářské hnutí největší krok kupředu.[146] Otázka sociálních úkolů proletariátu má pro nás obrovský praktický význam za prvé proto, že jsme teď spjati se všemi ostatními zeměmi a že se z tohoto klubka nemůžeme vyprostit: buď se vyprostí všechen proletariát, nebo bude poražen; a za druhé proto, že sověty dělnických a vojenských zástupců jsou faktem. Nikdo nemůže pochybovat, že jsou rozšířeny po celém Rusku, jsou mocí a jiná moc není možná. A je-li tomu tak, pak si musíme udělat jasnou představu, jak mohou tuto moc použít. Říká se, že je to stejná moc jako ve Francii a v Americe, ale tam nic podobného není, tam taková bezprostřední moc neexistuje.
Rezoluce o současné situaci se dělí na tři části. V první je charakterizována objektivní situace vytvořená imperialistickou válkou, situace, do níž se dostal světový kapitalismus; ve druhé části podmínky mezinárodního proletářského hnutí a ve třetí úkoly ruské dělnické třídy při přechodu moci do jejích rukou. V první části formuluji závěr, že za války se kapitalismus ještě víc rozvinul než před válkou. Ovládl už celá výrobní odvětví. Už v roce 1891, před 27 lety, když Němci schválili svůj erfurtský program, Engels řekl, že kapitalismus není možné vykládat jako dříve, jako bezplánovitost.[147] To je už zastaralé; jestliže existují trasty, není už bezplánovitost. Zejména ve 20. století pokročil vývoj kapitalismu obrovsky kupředu a válka udělala to, co se neudělalo za 25 let. Zestátnění průmyslu pokročilo nejen v Německu, ale i v Anglii. Od monopolu jako takového se přešlo k monopolu státnímu. Objektivní stav ukázal, že válka urychlila vývoj kapitalismu, a tento vývoj postupoval od kapitalismu k imperialismu, od monopolu k zestátnění. To všechno přiblížilo socialistickou revoluci a vytvořilo pro ni objektivní podmínky. Socialistickou revoluci tedy přiblížila válka.
Anglie byla před válkou zemí maximální svobody, což politikové typu kadetů neustále připomínají. Svoboda tam byla proto, že tam neexistovalo revoluční hnutí. Válka rázem všechno změnila. Země, v níž se celá desetiletí nestalo, že by se sáhlo na svobodu socialistického tisku, zavedla najednou čistě caristickou cenzuru a všechny věznice se zaplnily socialisty. Kapitalisté se tam za staletí naučili vládnout lidu bez násilí, a jestliže sáhli k násilí, zřejmě pochopili, že revoluční hnutí sílí a že nemohou jednat jinak. Když jsme poukazovali na to, že Liebknecht reprezentuje masy, ačkoli je sám a proti němu je na sto německých Plechanovů, dostávali jsme odpověď, že je to utopie a iluze. Avšak každý, kdo se aspoň jednou zúčastnil v zahraničí dělnických schůzí, viděl, že sympatie mas k Liebknechtovi jsou nepochybným faktem. Jeho nejzavilejší odpůrci museli před masami kličkovat; rozhodně se nikdo neodvažoval proti němu vystoupit, pokud se ovšem netvářil jako jeho přívrženec. A teď události pokročily ještě dál. Teď dochází k masovým stávkám a k sbratřování na frontě. Bylo by velkou chybou, kdybychom se v tomto směru pouštěli do předpovědí, ale že sympatie k internacionále vzrůstají a že v německé armádě začíná revoluční vření, to je přece jen fakt svědčící o tom, že revoluce tam nazrává.
Jaké jsou tedy úkoly revolučního proletariátu? Hlavni nedostatek a hlavní chyba všech úvah socialistů spočívá v tom, že se tato otázka chápe příliš obecně, jako přechod k socialismu. A zatím je třeba mluvit o konkrétních krocích a opatřeních. Některé už dozrály, jiné ještě ne. Teď prožíváme přechodné období. Je zřejmé, že jsme vytvořili formy, které se nepodobají formám buržoazních států: sověty dělnických a vojenských zástupců jsou takovou formou státu, jaká nebyla a není v žádném státě. Je to forma, která znamená první kroky k socialismu a která je při vzniku socialistické společnosti nezbytná. To je rozhodující fakt. Revoluce v Rusku vytvořila sověty. V žádné buržoazní zemi na světě takové státní instituce nejsou a být nemohou a žádná socialistická revoluce nemůže operovat s jinou mocí, než je tato. Sověty dělnických a vojenských zástupců musí uchopit moc ne proto, aby vytvořily obvyklou buržoazní republiku nebo aby přešly přímo k socialismu. To není možné. A proč tedy? Sověty musí uchopit moc proto, aby udělaly k tomuto přechodu první konkrétní kroky, které se mohou a musí udělat. Strach je tady největším nepřítelem. Musíme masám vysvětlovat, že se tyto kroky musí dělat hned, jinak že nebude mít moc sovětů dělnických a vojenských zástupců smysl a lidu nic nepřinese.
Pokusím se odpovědět na otázku, jaké konkrétní kroky můžeme lidu navrhnout, aniž bychom se dostali do rozporu se svým marxistickým přesvědčením.
Proč chceme, aby moc přešla do rukou sovětů dělnických a vojenských zástupců?
Prvním opatřením, které musí sověty uskutečnit, je nacionalizace půdy. Mluví o něm všechny národy. Říká se, že je to opatření naprosto utopické, ale přesto k němu všichni dospívají, protože s pozemkovým vlastnictvím v Rusku je to tak zamotané, že není jiné východisko než scelit všechnu půdu a převést ji do vlastnictví státu. Je třeba odstranit soukromé vlastnictví půdy. To je úkol, který nás čeká, protože to chce většina lidu. A k tomu potřebujeme sověty. Se starým státním aparátem nemůžeme toto opatření realizovat.
Druhé opatření. Nemůžeme být pro „zavádění“ socialismu to by byl obrovský nesmysl. Socialismus musíme propagovat. Většinu obyvatelstva v Rusku tvoří rolníci, drobní vlastníci, které ani nenapadne myslet na socialismus. Ale co mohou mít proti tomu, aby byla v každé vesnici banka, která by jirn umožnila zlepšit hospodářství? Proti tomu nemohou nic namítat. Musíme mezi rolníky tato praktická opatření propagovat a přesvědčovat je, že jsou nutná.
Něco jiného je cukrovarnický syndikát, to je fakt. Tady musí být náš návrh naprosto konkrétní: tyto už hotové syndikáty musí být převedeny do vlastnictví státu. Jestliže chtějí sověty převzít moc, tedy jen pro takovéto účely. Jinak nemá smysl, aby ji převzaly. Vypadá to takto: buď se budou tyto sověty dále rozvíjet, anebo neslavně zaniknou, jako tomu bylo za Pařížské komuny. Kdybychom potřebovali buržoazní republiku, mohli by to obstarat i kadeti.
Na závěr se chci zmínit o jednom vystoupení, které na mě velmi silně zapůsobilo. Jistý havíř měl pozoruhodný projev, v němž bez jediného knižního výrazu líčil, jak dělali revoluci. Jim nešlo o to, zda budou mít prezidenta, ale jeho zajímala tato otázka: když zabrali doly, museli hlídat lana, aby se nezastavovala výroba. Pak přišel na řadu problém, že neměli chleba, a zase se dohodli, jak ho obstarají. A tohle je skutečný program revoluce, nevyčtený z knih. Tak ve skutečnosti vypadá dobytí moci v konkrétním místě.
Buržoazie se nikde tak nezorganizovala jako v Pitěru a moc tu mají kapitalisté, zatímco rolníci na venkově se nezabývají žádnými socialistickými plány, ale dělají čistě praktická opatření. Myslím, že jedině tento program revolučního hnutí správně ukazuje pravou cestu revoluce. Jsme pro to, aby se tato opatření dělala velmi prozíravě a opatrně, ale je třeba provádět jedině takováto opatření, je třeba hledět kupředu jedině tímto směrem, jiné východisko neexistuje. Jinak budou sověty dělnických a vojenských zástupců rozehnány a neslavně zaniknou, ale bude-li moc skutečně v rukou revolučního proletariátu, tedy jen proto, abychom šli kupředu. A jít kupředu znamená dělat konkrétní opatření, a ne jenom řečnit o tom, jak se dostat z války. Naprostý úspěch těchto opatření je možný jen za světové revoluce, jen tehdy, když revoluce udusí válku a když budou dělníci všech zemí revoluci podporovat, a proto jediným konkrétním opatřením, jediným východiskem je převzetí moci.
Poprvé otištěno roku 1921
Sobranije sočiněnij N. Lenina
(V. Uljanova), sv. XIV, část IIPodle protokolárního zápisu
psaného na stroji
2
Novinová zprávaSoudruh Lenin přednesl referát o současné situaci.
Nastínil stanovisko strany k dvojvládí a upozornil, že formy třídního boje se mění podle objektivních podmínek a že v důsledku vítězství ozbrojeného lidu nad carismem a nastolení — faktickou cestou — úplné politické svobody se jiný boj proti třídním nepřátelům proletariátu než boj pomocí politické výchovy a socialistického uvědomování mas (samozřejmě pokud sami kapitalisté nepoužijí vůči většině násilí) stal zbytečný a dokonce škodlivý, a pak přešel k rozboru objektivní situace, jež vznikla v důsledku války u nás i na Západě.
Veškeré lidstvo se zmítá v jediném krvavém klubku a jednotlivě se z něho nemůže nikdo dostat. Válku není možné ukončit jednostranně tím, že vojáci některé válčící strany odmítnou dále bojovat. Východisko je v přechodu moci z rukou imperialistické buržoazie do rukou proletariátu a poloproletářských vrstev, které k němu svým třídním postavením inklinují.
Sověty dělnických a vojenských zástupců, jejichž síť se po celém Rusku stále víc a víc rozšiřuje, znamenají novou, specifickou organizaci státní moci nebo alespoň její zárodek. Tyto organizace se zásadně liší od všech dosavadních a v žádném případě jich nelze použít ke zřízení buržoazních institucí, k nastolení buržoazní parlamentní republiky s pravidelnou armádou, policií a úřednictvem.
Moc má teď přímo v rukou zorganizovaný a ozbrojený lid. Nástroji moci disponuje většina. Vláda se drží proto, že jí tato většina slepě důvěřuje. Aktuálním úkolem proto je uvědomovat masy, vysvětlovat jim nutnost převzetí moci revoluční třídou a získávat je pro revoluční sociální demokracii.
Jestliže sověty zástupců dělníků, vojáků, rolníků a zemědělských dělníků uchopí moc, budou ji uplatňovat zcela jinak, než to dělají vládnoucí třídy. Musí se přistoupit ke konkrétním opatřením, pro která připravil půdu vývoj kapitalismu a jež odpovídají zájmům většiny obyvatelstva — v Rusku s drtivou převahou maloburžoazie.
V Rusku není bezprostředně na pořadu dne socialistická revoluce, která na Západě dozrává, ale už jsme vstoupili do stadia přechodu k ní. Sověty dělnických, vojenských a dalších zástupců jsou onou organizací moci, s níž bude muset socialistická revoluce operovat. Na Západě nic takového neexistuje.
Z toho pro nás vyplývá úkol upevňovat sověty. Z toho vyplývají konkrétní úkoly sovětu dělnických a dalších zástupců: 1. nacionalizace půdy (vynětí hlavního výrobního prostředku ze soukromého vlastnictví), kterou žádají rolníci, 2. sloučení soukromých bank do jedné celostátní banky, znárodnění výrobních odvětví spojených do syndikátů a 3. zavedení všeobecné pracovní povinnosti.
Jestliže sověty dělníků, vojáků, rolníků a zemědělských dělníků odmítnou tyto úkoly splnit, nevyhnutelně padnou. Stihne je stejný osud, jaký stihl řadu institucí nastolených buržoazními revolucemi v 19. století: buď budou jednoduše rozpuštěny či rozehnány, nebo se samy zhroutí, protože se nevyrovnaly s úkoly, které jim uložila sama revoluce (příklad Komuny). Jsou jen dvě cesty: kupředu k rozhodným hospodářským a politickým opatřením, anebo zpátky k nebytí. Třetí možnost neexistuje.
Pravda, č. 40
8. května (25. dubna) 1917Podle textu Pravdy
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz Provoláni k vojákům všech válčících zemí.
145 Po těchto Leninových slovech přečetl A. S. Bubnov rezoluci oblastní konference centrální průmyslové oblasti (moskevské). Lenin pak pokračoval v referátu.
146 Viz Marxův dopis L. Kugelmannovi ze 17. dubna 1871 (K. Marx-B. Engels, Spisy 33, Praha 1971, s. 251—252).
147 Viz B. Engels, Ke kritice návrhu sociálně demokratického programu z roku 1891 (K. Marx-B. Engels, Spisy 22, Praha 1967, s. 273).