Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu

Vladimír Iljič Lenin

X. Místo imperialismu v dějinách

Viděli jsme, že imperialismus je celou svou ekonomickou podstatou monopolistickým kapitalismem. Už to určuje místo imperialismu v dějinách, neboť monopol vznikající na půdě volné konkurence a právě z volné konkurence je přechodem od kapitalistického řádu k vyšší společensko-ekonomické formaci. Je třeba si všimnout především čtyř hlavních druhů monopolů či čtyř hlavních jevových forem monopolistického kapitalismu, jež jsou charakteristické pro posuzované období.

Za prvé, monopol vznikl z koncentrace výroby na velmi vysokém stupni jejího vývoje. Jsou to monopolistické svazy kapitalistů, kartely, syndikáty a trasty. Viděli jsme, jak velkou úlohu hrají v dnešním hospodářském životě. Na počátku 20. století nabyly ve vyspělých zemích naprosté převahy, a jestliže první kroky při tvoření kartelů udělaly nejdříve země s vysokými ochrannými cly (Německo a Amerika), projevil se v Anglii s jejím systémem volného obchodu jenom o málo později týž základní fakt: vznik monopolů z koncentrace výroby.

Za druhé, monopoly vedly k intenzívnějšímu zabíráni nejdůležitějších zdrojů surovin, zejména v nejdůležitějším a nejzkartelizovanějším průmyslu kapitalistické společnosti: v průmyslu kamenouhelném a kovodělném. Monopolistické ovládání nejdůležitějších zdrojů surovin nesmírně posílilo moc velkokapitálu a zostřilo rozpor mezi průmyslem zkartelizovaným a nezkartelizovaným.

Za třetí, monopol vznikl z bank. Banky se ze skromných zprostředkovatelských podniků přeměnily v monopolisty finančního kapitálu. V každém z nejpokročilejších kapitalistických národů došlo k tomu, že tři až pět největších bank zřídilo „personální unii“ průmyslového a bankovního kapitálu, soustředilo ve svých rukou možnost disponovat mnoha a mnoha miliardami, které tvoří převážnou část kapitálu a peněžních důchodů celé země. Finanční oligarchie, která obestřela hustou sítí vztahů závislosti všechny hospodářské a politické instituce dnešní buržoazní společnosti bez výjimky, je nejvýraznější jevovou formou tohoto monopolu.

Za čtvrté, monopol vznikl z koloniální politiky. K početným „starým“ motivům koloniální politiky připojil finanční kapitál boj o surovinové zdroje, o vývoz kapitálu, o „sféry vlivu“, tj. o sféry pro výnosné transakce, koncese, monopolní zisky apod. a později o hospodářské území vůbec. Když například kolonie evropských mocností zaujímaly v Africe pouhou jednu desetinu území, jak tomu bylo ještě roku 1876, mohla se koloniální politika vyvíjet nemonopolistickým způsobem, dá se říci, „svobodným zabíráním“ území. Když však bylo zabráno ⁹/₁₀ Afriky (roku 1900), když byl rozdělen celý svět, nezbytně nastalo období monopolního ovládání kolonií, a tedy i mimořádně zostřeného boje o dělení a znovurozdělení světa.

Je všeobecně známo, nakolik monopolistický kapitalismus zostřil všechny rozpory kapitalismu. Stačí poukázat na drahotu a na útisk ze strany kartelů. Toto zostření rozporů je nejmocnější hybnou silou v přechodném historickém období, jehož počátek nastal v okamžiku, kdy definitivně zvítězil světový finanční kapitál.

Monopoly, oligarchie, úsilí o nadvládu místo o svobodu, vykořisťování stále většího počtu malých nebo slabých národů nevelkou hrstkou nejbohatších nebo nejsilnějších národů — to všechno vytvořilo ony typické rysy imperialismu, které nás nutí charakterizovat jej jako kapitalismus parazitní nebo zahnívající. Stále plastičtěji vystupuje jako jedna z tendencí imperialismu vytváření „rentiérského státu“, státu lichvářského, jehož buržoazie žije stále více z vývozu kapitálu a ze „stříhání kupónů“. Bylo by chybou domnívat se, že tato tendence k zahnívání vylučuje rychlý růst kapitalismu: nikoli, jednotlivá průmyslová odvětví, jednotlivé vrstvy buržoazie, jednotlivé země projevují v období imperialismu ve větší nebo menší míře střídavě jednu nebo druhou z těchto dvou tendencÍ. Celkově se kapitalismus vyvíjí nesrovnatelně rychleji než dříve, avšak tento vývoj se nejenom stává všeobecně nerovnoměrnějším, ale nerovnoměrnost se projevuje také zejména v zahnívání zemí kapitálově nejsilnějších (Anglie).

O rychlosti ekonomického rozvoje Německa píše Riesser, autor studie o německých velkých bankách: „Ne příliš pomalý pokrok předcházejícího období (1848—1870) se má k tempu rozvoje celého hospodářství Německa a zejména německého bankovnictví v nynějším období (1870—1905) přibližně jako rychlost jízdy poštovního dostavníku ze starých zlatých časů k rychlosti dnešního automobilu, který uhání tak rychle, že ohrožuje jak bezstarostně jdoucí chodce, tak i osoby sedící v automobilu.“ Ale tento finanční kapitál, který tak neobyčejně rychle vzrostl, právě proto, že tak neobyčejně rychle vzrostl, by nebyl proti tomu, aby se přešlo k „pokojnějšímu“ ovládání kolonií, které by se daly uchvátit zámožnějšími národy, a to nejen mírovými prostředky. Ve Spojených státech probíhal ekonomický rozvoj v posledních desetiletích ještě rychleji než v Německu, a právě proto se parazitní rysy novodobého amerického kapitalismu projevily zvlášť výrazně. Kromě toho, porovnáme-li například republikánskou americkou buržoazii s monarchistickou buržoazií japonskou nebo německou, ukáže se, že i největší politické rozdíly se v období imperialismu do velmi značné míry stírají ne proto, že by nebyly samy o sobě důležité, nýbrž proto, že ve všech těchto případech jde o buržoazii s vyhraněnými rysy parazitismu.

To, že kapitalisté jednoho z mnoha průmyslových odvětví nebo jedné z mnoha zemí apod. pobírají vysoké monopolní zisky, jim ekonomicky umožňuje korumpovat jednotlivé vrstvy dělníků a dočasně i jejich dost početnou menšinu, a tím je získat na stranu buržoazie daného průmyslového odvětví nebo daného národa proti všem ostatním. Zostřující se antagonismus mezi imperialistickými národy, motivovaný rozdělením světa, tyto snahy ještě zesiluje. Tak vzniká spojitost mezi imperialismem a oportunismem, která se projevila nejdříve a nejzřetelněji v Anglii, protože se zde některé imperialistické rysy vývoje projevily mnohem dříve než vjiných zemích. Někteří publicisté, např. L. Martov, rádi ignorují souvislost mezi imperialismem a oportunismem v dělnickém hnutí, ačkoli tato skutečnost dnes zvlášť silně bije do očí, a uvádějí „oficiálně optimistické“ (v duchu Kautského a Huysmanse) argumenty: věc nepřátel kapitalismu by byla ztracena, kdyby právě vyspělý kapitalismus vedl k zesílení oportunismu nebo kdyby se právě nejlépe placení dělníci přikláněli k oportunismu apod. Nesmíme se dát zmýlit tímto „optimismem“: je to optimismus vůči oportunismu, je to optimismus, jímž má být oportunismus zastřen. Ve skutečnosti mimořádně rychlý. a mimořádně nepříjemný rozmach oportunismu není vůbec zárukou jeho trvalého vítězství, právě tak jako rychlé zrání vředu na zdravém organismu může jenom způsobit, že dříve praskne a organismus se ho zbaví. Po této stránce jsou nejnebezpečnější lidé, kteří nechtějí pochopit, že není-li boj proti imperialismu nerozlučně spjat s bojem proti oportunismu, je jen planou a lživou frází.

Ze všeho, co jsme už řekli o ekonomické podstatě imperialismu, vyplývá, že musí být charakterizován jako kapitalismus přechodný, či lépe řečeno, kapitalismus odumírající. V tomto směru je neobyčejně poučné, že buržoazní ekonomové při popisu novodobého kapitalismu běžně používají výrazy „proplétání“, „odstranění izolovanosti“ apod.; banky jsou „podniky, které vzhledem k svým úkoům a k svému vývoji nemají ryze soukromohospodářský charakter a stále více přerůstají oblast ryze soukromohospodářského regulování“. A týž Riesser, který je autorem těchto slov, s neobyčejně vážnou tváří prohlašuje, že se „předpověď“ marxistů o „zespolečenštění“ „nesplnila“!

Co znamená tento výraz „proplétání“? Vystihuje pouze nejnápadnější rys procesu, jehož jsme svědky. Ukazuje, že pozorovatel počítá jen jednotlivé stromy, ale pro stromy nevidí les. Otrocky zaznamenává vnější, náhodné a chaotické jevy. Prozrazuje, že pozorovatel se utápí ve spoustě nezpracovaného materiálu a naprosto nechápe jeho smysl a význam. Vlastnictví akcií a vztahy soukromých vlastníků „se náhodně proplétají“. Avšak to, co je příčinou tohoto proplétání, co tvoří jeho základ, jsou měnící se společenské výrobní vztahy. Když se velký podnik přeměňuje v mamutí a plánovitě na základě přesného počtu hromadných dat organizuje přísun dvou třetin nebo tří čtvrtin celkového množství prvotních surovin potřebných pro desetimilióny obyvatel; když se systematicky organizuje přeprava těchto surovin do nejvhodnějších výrobních středisek, často od sebe vzdálených stovky a tisíce verst; když se z jednoho centra řídí všechna stadia postupného zpracovávání materiálu až po vyrobení nejrůznějších hotových výrobků; kdy se tyto výrobky rozdělují podle jednotného plánu mezi desítky a stamilióny spotřebitelů (odbyt nafty v Americe i v Německu prostřednictvím amerického Petrolejářského trastu), je jasné, že jde o zespolečenštění výroby a rozhodne ne o pouhé „proplétání“, že soukromohospodářské a soukromovlastnické vztahy jsou jen slupkou, která už neodpovídá obsahu, a proto nezbytně zahnívá, jestliže se uměle oddaluje její odstranění, slupkou, která může zahnívat poměrně dlouho (jestliže se naneštěstí léčení oportunistického vředu protáhne), ale která bude přesto nezbytně odstraněna.

Nadšený stoupenec německého imperialismu Schulze-Gaevernitz volá:

„Je-li koneckonců vedení německých bank v rukou tuctu osob, má již dnes jejich činnost větší důležitost pro blaho národa než činnost většiny státních ministrů“ (o „proplétání“ bankéřů, ministrů, průmyslníků a rentiérů se zde raději nezmiňuje...) „...Domyslíme-li až do konce vývoj těchto tendencí, které jsme pozorovali, dospějeme k tomuto závěru: peněžní kapitál národa bude soustředěn v bankách; banky budou sdruženy v kartel; investiční kapitál národa bude mít formu cenných papírů. Tehdy se vyplní Saint-Simonova geniální předpověď: ‚Dnešní anarchie ve výrobě, která plyne z toho, že se hospodářské vztahy vyvíjejí bez jednotného řízení, musí ustoupit organizaci výroby. Výrobu nebudou řídit navzájem izolovaní a na sobě nezávislí podnikatelé, kteří neznají ekonomické potřeby lidí; tento úkol připadne určité společenské instituci, která bude moci mít větší přehled o široké oblasti společenské ekonomiky, bude ji řídit tak, aby to prospívalo celé společnosti, výrobní prostředky bude přidělovat schopným lidem a zejména se bude starat o trvalou harmonii mezi výrobou a spotřebou. Jsou instituce, které si vytkly za jeden z úkolů určitou organizaci hospodářské práce: banky.‘ Bude ještě dlouho trvat, než se vyplní Saint-Simonova předpověď, avšak již k tomu spějeme: marxismus jinak, než si jej představoval Marx, ale jinak jen pokud jde o formu.^{^[a]}

Jen co je pravda, pěkné „vyvrácení“ Marxe, které od Marxovy přesné vědecké analýzy dělá krok zpět k Saint-Simonově domněnce, byť i geniální, ale přece jenom domněnce.

__________________________________

Poznámky:

a Grundriss der Sozialökonomik, s. 146.