Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu

Vladimír Iljič Lenin

VIII. Parazitizmus a zahnívání kapitalizmu

Nyní se musíme zabývat ještě jednou velmi důležitou stránkou imperialismu, které se ve většině úvah na toto téma obvykle nepřikládá patřičný význam. Jedním z nedostatků marxisty Hilferdinga je, že v tomto ohledu udělal ve srovnání s nemarxistou Hobsonem krok zpátky. Máme na mysli parazitismus, který je pro imperialismus příznačný.

Jak jsme viděli, nejhlubším ekonomickým základem imperialismu je monopol. Je to monopol kapitalistický, tedy monopol, který vyrostl z kapitalismu a existuje ve všeobecných podmínkách kapitalismu, zbožní výroby a konkurence a je v trvalém a neřešitelném rozporu s těmito všeobecnými podmínkami. Přesto však jako každý monopol vyvolává i tento nevyhnutelně tendenci ke stagnaci a zahnívání. Pokud jsou zaváděny, byť i dočasně, monopolní ceny, potud do jisté míry mizí podněty pro technický a tedy i jakýkoli jiný pokrok a pro postup vpřed; potud také vyvstává ekonomická možnost uměle brzdit technický pokrok. Příklad: V Americe vynalezl jistý Owens stroj na výrobu lahví, který v tomto odvětví znamená převrat. Německý kartel výrobců lahví skupuje Owensovy patenty, ukládá je do šuplíku a zabraňuje jejich využití. Ovšem, monopol za kapitalismu nemůže nikdy úplně a na velmi dlouhou dobu odstranit konkurenci na světovém trhu (to je ostatně jeden z důvodů, proč je teorie ultraimperialismu nesmyslná). Možnost snižovat výrobní náklady a zvyšovat zisky zaváděním technických zdokonalení vede pochopitelně k zavádění novinek. Ale tendence k stagnaci a zahnívání, která je monopolu vlastní, působí nadále a v jednotlivých průmyslových odvětvích i v jednotlivých zemích získává na určitou dobu převahu.

Monopolní ovládání zvlášť rozsáhlých, bohatých nebo výhodně položených kolonií působí stejně.

Dále. Imperialismus znamená nesmírné nahromadění peněžního kapitálu v několika málo zemích; tento kapitál dosahuje, jak jsme viděli, 100—150 miliard franků v cenných papírech. Proto neobyčejně roste třída, či lépe řečeno vrstva rentiérů, tj. lidí, kteří žijí ze „stříhání kupónů“, kteří se vůbec nepodílejí na žádné činnosti jakéhokoli podniku a jejichž zaměstnáním je zahálka. Vývoz kapitálu, jeden z nejpodstatnějších ekonomických základů imperialismu, ještě více prohlubuje tuto dokonalou izolovanost vrstvy rentiérů od výroby a vtiskuje pečeť parazitismu celé zemi, žijící z vykořisťování práce několika zámořských zemí a kolonií.

Hobson píše: „V roce 1893 představoval britský kapitál investovaný v zahraničí asi 15 % celkového bohatství Spojeného království.“^{^[a]} Připomínáme, že do roku 1915 tento kapitál vzrostl přibližně dvaapůlkrát. „Agresívní imperialismus,“ čteme dále u Hobsona, „který přijde tak draho poplatníkům a má tak malý význam pro průmyslníka i obchodníka... je zdrojem velkých zisků pro kapitalistu, jenž hledá pro svůj kapitál umístění“ (tento pojem se v angličtině vyjadřuje jedním slovem „investor“ — „umisťovatel“, rentiér)... „Úhrnný roční důchod, který Velká Británie pobírá z celého svého zahraničního a koloniálního obchodu, dovozu a vývozu, odhaduje statistik Giffen pro rok 1899 na 18 miliónů liber šterlinků (asi 170 miliónů rublů), přičemž počítá 2¹/₂ % z celého obratu, který činí 800 miliónů liber šterlinků.“ I když je to velká suma, nemůže vysvětlit agresívní imperialismus Velké Británie. Vysvětluje jej spíše suma 90—100 miliónů liber šterlinků, která představuje důchod z „vloženého“ kapitálu, důchod vrstvy rentiérů.

V „nejobchodnější“ zemi světa je důchod rentiérů pětkrát vyšší než důchod ze zahraničního obchodu! V tom je podstata imperialismu a imperialistického parazitismu.

Pojem „rentiérský stát“ (Rentnerstaat) čili lichvářský stát se proto začíná v ekonomické literatuře o imperialismu všeobecně používat. Svět se rozdělil na hrstku lichvářských států a na obrovskou většinu dlužnických států. Schulze-Gaevernitz píše: „Kapitál umístěný v zahraničí je umístěn především v zemích politicky závislých nebo spojeneckých: Anglie poskytuje půjčky Egyptu, Japonsku, Číně a Jižní Americe. Její válečné loďstvo zde hraje v krajním případě úlohu soudního vykonavatele. Politická moc chrání Anglii před rozhořčením dlužníků.“^{^[b]} Sartorius von Waltershausen v práci Národohospodářský systém umisťování kapitálu v zahraničí uvádí jako vzor „rentiérského státu“ Holandsko a poukazuje na to, že se takovými státy nyní stávají Anglie a Francie.^{^[c]} Schilder uvádí, že pět průmyslových států, a to Anglie, Francie, Německo, Belgie a Švýcarsko, jsou „státy vysloveně věřitelské“. Holandsko k nim nezařazuje jen proto, že je „málo průmyslové“^{^[d]}. Spojené státy jsou věřitelem jen pro americké země.

„Anglie,“ píše Schulze-Gaevernitz, „se pomalu mění z průmyslového státu ve stát věřitelský. I když průmyslová výroba a vývoz průmyslových výrobků absolutně vzrůstá, v celém národním hospodářství vzrůstá relativní význam důchodů z úroků a dividend a zisků z emisních, komisionářských a spekulačních obchodů. Podle mého názoru je právě tento fakt ekonomickým základem imperialistického rozmachu. Věřitel je s dlužníkem spjat pevněji než prodávající s kupujícím.“^{^[e]} O Německu napsal roku 1911 vydavatel berlínského časopisu Die Bank A. Lansburgh v článku Německý rentiérský stát toto: „V Německu se rádi vysmívají touze stát se rentiérem, kterou lze pozorovat ve Francii. Zapomínají však přitom, že pokud jde o buržoazii, podobají se poměry v Německu stále více poměrům ve Francii.“^{^[f]}

Rentiérský stát je stát parazitního, zahnívajícího kapitalismu a tato okolnost se nezbytně odráží jak ve všech sociálních a politických podmínkách všech těchto zemí, tak zejména ve dvou hlavních směrech v dělnickém hnutí. Abychom to ukázali co nejnázorněji, dáme slovo Hobsonovi, který je tím „nejdůvěryhodnějším“ svědkem, neboť nemůže být podezříván, že by stranil „marxistické ortodoxnosti“, a kromě toho je Angličan, dobře obeznámený s poměry v zemi, která má největší kolonie a finanční kapitál, i největší zkušenosti s imperialismem.

Hobson pod čerstvým dojmem anglo-búrské války vylíčil, jak je imperialismus spjat se zájmy „finančníků“, jak rostou jejich zisky z objednávek, dodávek apod., a napsal: „Řídící silou této jasně parazitní politiky jsou kapitalisté, ale tytéž pohnutky působí i na jisté skupiny dělnictva. V mnoha městech jsou nejdůležitější průmyslová odvětví závislá na vládních objednávkách; imperialismus ve střediscích těžkého a loďařského průmyslu závisí v nemalé míře na této skutečnosti.“ Podle autorova názoru oslabovaly sílu starých impérií okolnosti dvojího druhu: 1. „ekonomický parazitismus“ a 2. formování vojsk z příslušníků závislých národů. „Je to v první řadě ekonomický parazitismus, na který si impéria zvykla; vládnoucí stát využíval svých provincií, kolonií a držav k obohacení své vládnoucí třídy a ke korumpování svých nižších tříd, aby se nebouřily.“ A my dodáváme: Aby tato korupce, bez ohledu na formu, byla hospodářsky možná, je nezbytný monopolně vysoký zisk.

O druhé okolnosti Hobson píše: „Jedním z nejpodivnějších symptomů zaslepenosti imperialismu je bezstarostnost, s jakou se Velká Británie, Francie a jiné imperialistické národy daly na tuto cestu. Velká Británie zašla ze všech nejdále. Většinu bitev, ve kterých jsme dobyli svou indickou říši, svedla naše vojska složená z domorodců; v Indii stejně jako později v Egyptě byly postaveny velké armády, jimž velí Britové; téměř všechny války spojené s pokořením Afriky, s výjimkou její jižní části, vybojovali pro nás domorodci.

Perspektiva rozdělení Číny vede Hobsona k této ekonomické úvaze: „Větší část západní Evropy by pak mohla nabýt tvářnosti a charakteru některých dnešních částí těchto zemí: jižní Anglie, Riviéry a těch krajů v Itálii a Švýcarsku, které jsou nejvíce navštěvovány turisty a obydleny boháči. To znamená: žila by tam hrstka zámožných aristokratů pobírajících dividendy a renty z Dálného výchbdu, poněkud početnější skupina odborného personálu a obchodníků a větší počet domácího služebnictva a dělníků zaměstnaných v dopravě a ve zpracovatelském průmyslu. Nejdůležitější průmyslová odvětví by pak zmizela a potraviny a polotovary denní spotřeby by plynuly jako tribut z Asie a Afriky.“ „Takové možnosti v sobě skrývá širší svazek západních států, evropská federace velmocí: taková fcderace by nejen nepodporovala světovou civilizaci, ale mohla by znamenat nesmírné nebezpečí západního parazitismu: vznik skupiny vyspělých průmyslových národů, jejichž vyšší třídy by pobíraly nesmírné tributy z Asie a Afriky a z těchto tributů by vydržovaly velké zkrocené masy úředníků a služebnictva, které by už nevyráběly zemědělské a průmyslové výrobky denní spotřeby, nýbrž by vykonávalý osobní služby nebo pracovaly v průmyslu druhého řádu pod kontrolou nové finanční aristokracie. Ti, kteří jsou ochotni odbýt takovou teorii“ (bylo by třeba říci perspektivu) „mávnutím ruky jako teorii nezasluhující pozornosti, by se měli zamyslet nad hospodářskými a sociálními poměry v těch krajích dnešní jižní Anglie, které se již octly v této situaci. Nechť si představí, jak nesmírně by se mohl rozšířit tento systém, kdyby Čína byla podrobena hospodářské kontrole takových skupin finančníků, ‚investorů kapitálu‘ a jejich politických, obchodních a průmyslových úředníků, kteří by ždímali zisky z potenciálně největšího rezervoáru, jaký kdy znal svět, aby pak tyto zisky byly spotřebovány v Evropě. Situace je sice příliš složitá, hru světových sil lze příliš těžko předvídat, než aby bylo možné s velkou pravděpodobností vyslovit tuto nebo kteroukoli jinou předpověď budoucího vývoje jen v jednom směru. Avšak vlivy, které dnes ovládají imperialismus západní Evropy, spějí tímto směrem, a nenarazí-li na odpor, nebudou-li obráceny jinam, povedou právě k takovým koncům.“^{^[g]}

Autor má naprostou pravdu: kdyby síly imperialismu nenarazily na odpor, vedly by právě k takovému výsledku. Význam „Spojených států evropských“ za situace, v níž se nyní nachází imperialismus, je zde posuzován správně. Bylo by třeba jen dodat, že také uvnitř dělnického hnutí oportunisté, kteří nyní dočasně zvítězili ve většině zemí, „působí“ systematicky a vytrvale právě v tomto směru. Imperialismus, který znamená rozdělení světa a vykořisťování nejenom Číny, který znamená monopolně vysoké zisky pro hrstku nejbohatších zemí, vytváří ekonomickou možnost korumpování horních vrstev proletariátu, a tím živí, formuje a posiluje oportunismus. Nesmíme však přitom zapomínat na síly, které působí proti imperialismu a zejména proti oportunismu a které pochopitelně sociálliberál Hobson vidět nemůže.

Německý oportunista Gerhard Hildebrand, jenž byl svého času vyloučen ze strany za obhajování imperialismu a dnes by mohl být vůdcem takzvané „sociálně demokratické“ strany Německa, výtečně doplňuje Hobsona, neboť propaguje „Spojené státy západní Evropy“ (bez Ruska), v zájmu „společných“ akcí... proti africkým černochům, proti „velkému islámskému hnutí“, v zájmu vybudování „silného vojska a loďstva“ proti „japonsko-čínské koalici“^{^[h]} apod.

Popis „britského imperialismu“ v knize Schulzeho-Gaevernitze nám ukazuje tytéž rysy parazitismu. Národní důchod Anglie se od roku 1865 do roku 1898 přibližně zdvojnásobil, kdežto důchod plynoucí „ze zahraničí“ vzrostl za stejné období devítinásobně. Je-li možné považovat za „zásluhu“ imperialismu, že „vychoval černocha k práci“ (bez donucení to nejde...), spočívá „nebezpečí“ imperialismu v tom, že „Evropa přesune tělesnou práci zpočátku práci v zemědělství a hornictví, a potom také těžší práci v průmyslu — na bedra barevného obyvatelstva a sama se spokojí s úlohou rentiéra, čímž možná připraví ekonomickou a pak i politickou emancipaci barevných ras“.

V Anglii je stále více půdy odnímáno zemědělské výrobě a slouží sportu a zábavě boháčů. O Skotsku, tomto nejaristokratičtějším kraji honitby a jiných sportů, se říká, že „žije ze své minulosti a z pana Carnegieho“ (amerického multimilionáře). Jenom na koňské dostihy a na hony na lišky vydává Anglie ročně 14 miliónů liber šterlinků (asi 130 miliónů rublů). V Anglii je přibližně milión rentiérů. Podíl produktivního obyvatelstva klesá:

	Obyvatelstvo Anglie celkem	Počet dělníků v hlavních průmyslových odvětvích	Podíl z celkového počtu obyvatelstva
	(v milionech)
1851	17,9	4,1	23%
1901	32,5	4,9	15%

Když buržoazní vědec zkoumající „britský imperialismus z počátku 20. století“ mluví o anglické dělnické třídě, musí soustavně rozlišovat mezi „horní vrstvou“ dělníků a „vlastní proletářskou nižší vrstvou“. Z horní vrstvy se rekrutuje většina členů družstev a odborových organizací, sportovních klubů a četných náboženských sekt. Její úrovni je přizpůsobeno volební právo, které je v Anglii „stále ještě natolik omezené, že vylučuje vlastní proletářskou nižší vrstvu“!! Aby bylo možné ukázat postavení anglické dělnické třídy v lepším světle, hovoří se obyčejně jen o této horní vrstvě tvořící menšinu proletariátu: např. „nezaměstnanost se převážně týká Londýna a proletářské nižší vrstvy, kterou politikové berou málo v úvahu...“^{^[i]} Bylo třeba říci: se kterou málo počítají buržoazní politikáři i „socialističtí“ oportunisté.

K specifickým rysům imperialismu, které souvisí s vylíčeným okruhem jevů, patří pokles vystěhovalectví z imperialistických zemí a vzestup přistěhovalectví (příliv dělníků na práci i přesídlování) do těchto zemí ze zemí zaostalejších, kde jsou nižší mzdy. Vystěhovalectví z Anglie, jak zjišťuje Hobson, od roku 1884 klesá: roku 1884 se vystěhovalo 242 000 osob a roku 1900 169 000. Vystěhovalectví z Německa dosáhlo vrcholu v desetiletí 1881—1890, a to 1 453 000 osob, ve dvou následujících desetiletích kleslo na 544 000 a 341 000 osob. Zato vzrůstal počet dělníků přicházejících do Německa z Rakouska, Itálie, Ruska a dalších zemí. Podle sčítání z roku 1907 bylo v Německu 1 342 294 cizinců, z toho 440 800 průmyslových dělníků a 257 329 zemědělských dělníků.^{^[j]} Ve Francii jsou dělníci zaměstnaní v důlním průmyslu „převážně“ cizinci: Poláci, Italové a Španělé.^{^[k]} Ve Spojených státech jsou přistěhovalci z východní a jižní Evropy zaměstnáváni na nejhůře placených místech, kdežto z amerických dělníků se rekrutuje největší procento dozorců a nejlépe placených dělníků.^{^[l]} Imperialismus má tendenci vytvořit také mezi dělníky privilegované kategorie a oddělovat je od širokých mas proletariátu.

Nutno poznamenat, že v Anglii se tendence imperialismu tříštit dělnictvo, posilovat mezi ním oportunismus a způsobovat dočasný rozklad dělnického hnutí objevila dávno před koncem 19. století a začátkem 20. století. Dva důležité znaky imperialismu se totiž projevovaly v Anglu již od poloviny 19. století: obrovské koloniální državy a monopolní postavení na světovém trhu. Marx a Engels po několik desetiletí systematicky zkoumali, jak souvisí oportunismus v dělnickém hnutí se specifickými imperialistickými rysy anglického kapitalismu. Engels např. napsal 7. října 1858 Marxovi: „Anglický proletariát je fakticky čím dál buržoaznější, takže patrně tento národ ze všech národů nejburžoaznější to chce nakonec přivést až tak daleko, že bude mít vedle buržoazie buržoazní aristokracii a buržoazní proletariát. U národa, který vykořisťuje celý svět, je to ovšem do určité míry odůvodněné.“^{^[156]} Téměř o čtvrtstoletí později, v dopisu z 11. srpna 1881, mluví Engels o oněch „nejhorších tradeunionech v Anglii, jež se dají vést lidmi zaprodanými buržoazii nebo přinejmenším placenými buržoazií“^{^[157]}. A v dopisu Kautskému z 12. září 1882 Engels psal „Ptáte se mne, co si angličtí dělníci myslí o koloniální politice? No přesně totéž, co si myslí o politice vůbec. Vždyť tady není žádná dělnická strana, jsou tu jen konzervativci a liberální radikálové a dělníci se čile přiživují na anglickém monopolu na světovém trhu a v koloniích.“^{^[m]} (Totéž říká Engels i v předmluvě k druhému vydání Postavení dělnické třídy v Anglii, 1892.^{^[158]})

Zde jsou jasně vypočítány příčiny i následky. Příčiny: 1. vykořisťování celého světa touto zemí; 2. její monopolní postavení na světovém trhu; 3. její koloniální monopol. Následky: 1. zburžoaznění části anglického proletariátu; 2. část proletariátu se dává vést lidmi zaprodanými buržoazii či přinejmenším placenými buržoazií. Imperiaiismus na počátku 20. století ukončil rozdělení světa mezi hrstku států, z nichž každý nyní vykořisťuje (v tom smyslu, že z ní čerpá mimořádné zisky) o málo menší část „celého světa“ než Anglie v roce 1858; každý z nich zaujímá na světovém trhu monopolní postavení díky trastům, kartelům, finančnímu kapitálu a vztahům věřitele k dlužníkovi; každý má do jisté miry koloniální monopol (viděli jsme, že ze 75 miliónů km² rozlohy všech kolonií na světě je 65 miliónů, tj. 86 %, soustředěno v rukou šesti mocností; 61 miliónů, tj. 81 %, je soustředěno v rukou tří mocností).

Pro současnou situaci jsou příznačné takové ekonomické politické podmínky, které nutně zostřily nesmiřitelný rozpor mezi oportunismem a mezi obecnými a základními zájmy dělnického hnutí; imperialismus se vyvinul ze svých prvopočátků ve vládnoucí systém; kapitalistické monopoly zaujaly rozhodující postavení v národním hospodářství a v politice; rozdělení světa je skončeno; přitom však místo neomezeného monopolu Anglie vidíme boj o účast na monopolu mezi nevelkým počtem imperialistických mocností, který charakterizuje celý počátek 20. století. Oportunismus dnes nemůže zvítězit v dělnickém hnutí některé země na řadu desetiletí, jako se to stalo v Anglii v druhé polovině 19. století, ale v řadě zemí definitivně dozrál, přezrál a shnil a úplně splynul s buržoazní politikou jako sociálšovinismus.^{^[n]}

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Srov. Hobson, s. 59, 62.

b Schulze-Gaevernitz, Britischer Imperialismus, s. 320 aj.

c Sartorius von Waltershausen, Das volkswirtschaftliche System etc., Berlin 1907, Buch IV.

d Schilder, s. 393.

e Schulze-Gaevernitz, Britischer Imperialismus, s. 122.

f Die Bank, 1911, 1, s. 10—11.

g Srov. Hobson, s. 103, 105, 144, 335, 386.

h Gerhard Hildebrand, Die Erschütterung der Industrieherrschaft und des Industriesozialismus, 1910, s. 229n.

i Schulze-Gaevernitz, Britischer Imperialismus, s. 301.

j Statistik des Deutschen Reichs, Bd. 211.

k Henger, Die Kapitalsanlage der Französen, Stuttgart 1913.

l Hourwich, Immigration and Labor, New York 1913.

m Briefwechsel von Marx und Engels, Bd. II, S. 290; Bd. IV, S. 433. (Srov. K. Marx-B. Engels, Spisy 22, Praha 1967, s. 399. Čes. red.) — K. Kautsky: Sozialismus und Kolonialpolitik, Berlin 1907, s. 79. Tuto brožuru napsal Kautsky v oněch dávných dobách, kdy byl ještě marxistou.

n Ruský sociálšovinismus pánů Potresovů, Čchenkeliů, Maslovů atd. ve své nezastřené i zastřené podobě (pánové Čcheidze, Skobelev, Axelrod, Martov aj.) také vzešel z ruské odrůdy oportunismu, a to z likvidátorství.

156 K. Marx-B. Engels, Spisy 29, Praha 1969, s. 397.

157 K. Marx-B. Engels, Spisy 35, Praha 1971, s. 36.

158 Srov. K. Marx-B. Engels, Spisy 22, Praha 1967, s. 370.