Vladimír Iljič Lenin
VII. Imperialismus jako zvláštní stadium kapitalismu
Nyní se musíme pokusit dojít k nějakému závěru, shrnout to, co jsme už o imperialismu řekli. Imperialismus je výsledkem vývoje a přímým pokračováním základních vlastností kapitalismu obecně. Avšak kapitalismus se stal kapitalistickým imperialismem až na určitém, velmi vysokém stupni svého vývoje, kdy se některé základní vlastnosti kapitalismu začaly přeměňovat ve svůj protiklad, kdy se ve všech oblastech zformovaly a projevily rysy přechodného období od kapitalismu k vyššímu společensko-ekonomickému zřízení. Ekonomicky je v tomto procesu nejdůležitější to, že kapitalistická volná konkurence byla nahrazena kapitalistickými monopoly. Volná konkurence je základní vlastností kapitalismu a zbožní výroby vůbec. Monopol je přímým protikladem volné konkurence, avšak volná konkurence se před našimi zraky začala přeměňovat v monopol, neboť vytvářela velkovýrobu, vytlačovala malovýrobu, nahrazovala velké podniky ještě většími, stupňovata koncentraci výroby a kapitálu tak, že z ní vyrůstal a vyrůstá monopol: kartely, syndikáty, trasty a s nimi splývající kapitál přibližně deseti bank, disponujících miliardami. Zároveň však monopoly, vyrůstající z volné konkurence, konkurenci neodstraňují, nýbrž existují nad ní a vedle ní, čímž vyvolávají řadu mimořádně ostrých a příkrých rozporů, třenic a konfliktů. Monopol je přechod od kapitalismu k vyššímu řádu.
Kdyby bylo třeba definovat imperialismus co nejstručněji, museli bychom říci, že imperialismus je monopolistické stadium kapitalismu. Taková definice by obsahovala to nejdůležitější, neboť na jedné straně finanční kapitál je bankovním kapitálem několika největších monopolistických bank, který splynul s kapitálem monopolistických svazů průmyslníků, a na druhé straně rozdělení světa znamená přechod od koloniální politiky, která bez překážek proniká do oblastí neobsazených žádnou kapitalistickou mocností, ke koloniální politice monopolního ovládání území již zcela rozděleného světa.
Avšak příliš stručné definice, i když jsou vhodné k vystižení toho hlavního, přece jen nedostačují, jakmile je zapotřebí konkrétně z nich odvodit některé velmi podstatné znaky jevu, který má být definován. I když tedy nezapomínáme, že všechny definice obecně mají podmíněný a relativní význam, protože nikdy nemohou obsáhnout všestranné souvislosti jevu v jeho úplném vývoji, musíme zformulovat takovou definici imperialismu, která by zahrnovala těchto pět jeho základních znaků: 1. koncentrace výroby a kapitálu, která dosáhla tak vysokého stupně, že vytvořila monopoly, jež mají v hospodářském životě rozhodující úlohu; 2. splynutí bankovního kapitálu s průmyslovým a vznik finanční oligarchie na základě tohoto „finančního kapitálu“; 3. vývoz kapitálu na rozdíl od vývozu zboží nabývá neobyčejně velkého významu; 4. vznikají mezinárodní monopolistické svazy kapitalistů, které si rozdělují svět, a 5. teritoriální rozdělení celého světa mezi největší kapitalistické mocnosti je ukončeno. Imperialismus je kapitalismus v tom vývojovém stadiu, kdy monopoly a finanční kapitál získaly nadvládu, kdy vývoz kapitálu nabyl mimořádného významu, kdy mezinárodní trasty si začaly rozdělovat svět a kdy bylo dokončeno rozdělení celého území zeměkoule mezi největší kapitalistické státy.
Dále ještě uvidíme, že imperialismus může a musí být definován také jinak, máme-li na zřeteli nejenom základní, čistě ekonomické pojmy (na které se omezuje uvedená definice), nýbrž i historické místo tohoto stadia kapitalismu ve vztahu ke kapitalismu vůbec, anebo vztah mezi imperialismem a dvěma hlavními směry v dělnickém hnutí. Musíme hned konstatovat, že takto chápaný imperialismus je nesporně zvláštním vývojovým stadiem kapitalismu. Abychom čtenáři poskytli co nejdokonalejší představu o imperialismu, záměrně jsme se snažili citovat v co největší míře buržoazní ekonomy, kteří jsou nuceni přiznávat zcela nesporně zjištěná fakta z novodobé kapitalistické ekonomiky. Proto jsme také uvedli podrobné statistické údaje, z nichž se každý může přesvědčit, do jaké míry vzrostl bankovní kapitál atd., v čem se vlastně projevuje přechod kvantity v kvalitu, přechod vyspělého kapitalismu v imperialismus. Rozhodně není třeba zdůrazňovat, že všechny hranice v přírodě i společnosti jsou relativní a pohyblivé, takže by bylo nesmyslné přít se například o to, v kterém roce nebo desetiletí se imperialismus „definitivně“ zformoval.
Přesto však budeme nuceni o definici imperialismu polemizovat, a to především s K. Kautským, hlavním marxistickým teoretikem období takzvané II. internacionály, tj. pětadvaceti let od roku 1889 do roku 1914. Základní myšlenky obsažené v naší definici imperialismu Kautsky odmítl zcela rozhodně roku 1915, a dokonce už v listopadu 1914, kdy prohlásil, že imperialismus nesmí být chápán jako „fáze“ nebo stupeň hospodářství, nýbrž jako politika, a to určitá politika, které finanční kapitál „dává přednost“, že imperialismus se nesmí „ztotožňovat“ se „soudobým kapitalismem“, že rozumíme-li imperialismem „všechny jevy soudobého kapitalismu“ — kartely, protekcionismus, vládu finančníků a koloniální politiku — vyústí otázka, zda je imperialismus pro kapitalismus nevyhnutelný, v „nejvulgárnější tautologii“, neboť pak je „imperialismus pochopitelně životní nezbytností pro kapitalismus“ atd. Myšlenku Kautského vyjádříme nejpřesněji, ocitujeme-li jeho definici imperialismu, která je namířena přímo proti podstatě myšlenek, jež jsme vyložili (neboť námitky z tábora německých marxistů, kteří podobné myšlenky prosazovali mnoho let, jsou Kautskému dávno známy jako námitky určitého směru v marxismu).
Kautského definice zní:
„Imperialismus je produkt vysoce vyspělého průmyslového kapitalismu. Tkví ve snaze každého průmyslového kapitalistického národa připojit nebo podmanit si stále větší agrární (podtrženo Kautským) oblasti bez ohledu na to, které národy je obývají.“[a]
Tato definice je naprosto bezcenná, neboť jednostranně, tj. svévolně, vyzvedává pouze národnostní otázku (i když je sice nanejvýš důležitá jak sama o sobě, tak i ve vztahu k imperialismu)‚ svévolně a nesprávně ji spojuje jedině s průsmyslovým kapitálem v zemích, které anektují jiné národy, a stejně svévolně a nesprávně zdůrazňuje anexi agrárních oblastí.
Imperialismus je snaha o anexe — v tom tkví politická část Kautského definice. Je správná, avšak velmi kusá, neboť politicky je imperialismus vůbec snaha o násilí a reakci. Nás však zde zajímá ekonomická stránka věci, kterou do své definice zahrnul sám Kautsky. Nepřesnosti v Kautského definici bijí do očí. Pro imperialismus je přece příznačný nikoli průmyslový kapitál, nýbrž kapitál finanční. Ne náhodou právě ve Francii neobyčejně rychlý rozvoj finančního kapitálu při současném oslabení kapitálu průmyslového způsobil, že od osmdesátých let minulého století mimořádně zesílila anexní (koloniální) politika. Pro imperialismus je příznačná právě snaha anektovat nejen agrární oblasti, nýbrž i oblasti průmyslově nejvyspělejší (Německo mělo zálusk na Belgii, Francie na Lotrinsko), neboť za prvé, ukončené rozdělení světa nutí při znovurozdělování sáhnout po kterémkoli území. Za druhé, podstatným znakem imperialismu je soupeření několika velmocí o hegemonii, tj. snaha uchvátit území ani ne tak přímo pro sebe jako proto, aby oslabily odpůrce a podlomily jeho hegemonii (Belgie je pro Německo mimořádně důležitá jako opěrný bod proti Anglii; Bagdád pro Anglii jako opěrný bod proti Německu atd.).
Kautsky se odvolává zejména a nejednou — na Angličany, kteří prý dodali termínu imperialismus ryze politický význam v tom smyslu jako on sám. Podívejme se do díla Angličana Hobsona Imperialismus, které vyšlo roku l902 a dočteme se v něm:
„Nový imperialismus se liší od starého imperialismu za prvé tím, že ambice jednoho vzmáhajícího se impéria na hrazuje teorií a praxí vzájemně soupeřících impérií, z nichž každé je motivováno stejnou tužbou po politické expanzi a obchodním prospěchu; za druhé tím, že finanční zájmy nebo zájmy týkající se umístění kapitálu převládají nad zájmy obchodními.“[b]
Vidíme, že fakticky Kautsky absolutně nemá pravdu, odvolává-li se obecně na Angličany (mohl by se odvolat nanejvýš na anglické vulgární imperialisty nebo přímé apologety imperialismu). A tak Kautsky sice tvrdí, že i nadále hájí marxismus, ve skutečnosti však dělá krok zpátky ve srovnání se sociálliberálem Hobsonem, který správněji bere v úvahu dvě „historicky konkrétní“ (Kautsky ve své definici právě přezírá historickou konkrétnost!) zvláštnosti soudobého imperialismu: 1. konkurenci několika imperialismů a 2. dominující postavení finančníka nad obchodníkem. Vyzdvihuje-li se však především, že průmyslová země anektuje agrární zemi, zdůrazňuje se tím vedoucí úloha obchodníka.
Kautského definice je nejen nesprávná a nemarxistická. Je základem celého systému názorů, které jsou v úplném rozporu s marxistickou teorií i marxistickou praxí, o čemž ještě budeme mluvit. Naprosto neseriózní je Kautského slovíčkaření, spor o to, zda má být novodobý stupeň kapitalismu nazván imperialismem nebo stupněm finančního kapitálu. Nazývejte si jej jak chcete, to je lhostejné. Podstata věci je v tom, že Kautsky odtrhuje politiku imperiálismu od jeho ekonomiky, anexe vysvětluje jako politiku „preferovanou“ finančním kapitálem a staví proti ní jinou možnou buržoazní politiku, uskutečnitelnou prý na stejné základně finančního kapitálu. Z toho vyplývá, že monopoly v ekonomice jsou slučitelné s nemonopolistickým, nenásilným, nevýbojným postupem v politice. Z toho vyplývá, že teritoriální rozdělení světa, které bylo dokončeno právě v období finančního kapitálu a určuje specifický charakter nynějších forem soupeření mezi největšími kapitalistickými státy, je slučitelné s neimperialistickou politikou. Výsledkem je zastírání a zahlazování stěžejních rozporů posledního stupně kapitalismu místo odhalování jejich hloubky, výsledkem je buržoazní reformismus místo marxismu.
Kautsky polemizuje s německým apologetou imperialismu a anexí Cunowem, který neomaleně a cynicky usuzuje: imperialismus je soudobý kapitalismus; rozvoj kapitalismu je nevyhnutelný a pokrokový; imperialismus je tedy pokrokový; před imperialismem je tedy nutné se zbožně klanět a velebit ho ! Připomíná to karikaturu, na níž se naši narodnici v letech 1894—1895 vysmívali názorům ruských marxistů: pokládají-li marxisté kapitalismus v Rusku za nevyhnutelný a pokrokový, ať si otevřou krčmu a začnou ho tam pěstovat. Kautsky oponuje Cunowovi: Ne, imperialismus není soudobým kapitalismem, nýbrž je jen jednou z forem politiky soudobého kapitalismu, a my můžeme a musíme potírat tuto politiku, bojovat proti imperialismu, proti anexím atd.
Námitka se zdá zcela přijatelná, ale ve skutečnosti je to rafinovanější a zastřenější (a proto nebezpečnější) hlásání smíru s imperialismem, neboť „boj“ proti politice trastů a bank, který se nedotýká základů ekonomiky trastů a bank, vede jen k buržoaznímu reformismu a pacifismu, ke zbožným a nevinným přáním. Odhlédnout od existujících rozporů, zapomenout na nejdůležitější z nich místo toho, aby byla odhalena celá jejich hloubka, to je Kautského teorie, která nemá s marxismem nic společného. A taková „teorie“ pochopitelně slouží výhradně obhajobě myšlenky jednoty s Cunowy!
„Z ryze ekonomického hlediska,“ píše Kautsky, „není vyloučeno, že kapitalismus projde ještě další novou fází, kdy se politika kartelů přenese do zahraniční politiky, fází ultraimperialismu“[c], tj. superimperialismu, kdy se imperialismy celého světa místo vzájemného boje spojí, fází, kdy za kapitalismu přestanou války, fází „společného vykořisíování světa mezinárodně spojeným finančním kapitálem“[d].
Touto „teorií ultraimperialismu“ se budeme muset zabývat ještě později, abychom podrobně ukázali, jak se naprosto a definitivně rozchází s marxismem. Nejdříve však musíme podle celkové osnovy této studie prozkoumat přesné ekonomické údaje o této otázce. Je „ultraimperialismus“ „z ryze ekonomického hlediska“ možný, anebo je to ultranesmysl?
Rozumíme-li ryze ekonomickým hlediskem „ryzí“ abstrakci, můžeme vše, co se dá říci, shrnout do teze: vývoj směřuje k monopolům, tedy k jedinému světovému monopolu, k jedinému světovému trastu. To je nesporné, avšak také naprosto bezobsažné stejně jako konstatování, že „vývoj směřuje“ k výrobě potravin v laboratořích. V tomto smyslu je „teorie“ ultraimperialismu stejný nesmysl, jakým by byla „teorie ultrazemědělství“.
Mluvíme-li však o „ryze ekonomických“ podmínkách období finančního kapitálu jako o historicky konkrétním období z počátku 20. století, pak na mrtvé abstrakce „ultraimperialismu“ (které slouží výlučně tomu nejreakčnějšímu cíli: mají odvrátit pozornost od hloubky existujících rozporů) nejlépe odpovíme, když je budeme konfrontovat s konkrétní ekonomickou skutečností soudobého světového hospodářství. Bezobsažné řeči Kautského o ultraimperialismu podporují mimo jiné hluboce nesprávnou myšlenku, která žene vodu na mlýn apologetům imperialismu, myšlenku, že prý nadvláda finančního kapitálu oslabuje nerovnoměrnosti a rozpory uvnitř světového hospodářství, ačkoli je ve skutečnosti zesiluje.[154]
R. Calwer se ve své nevelké knížce Uvod do světového hospodářství[e] pokusil shrnout nejdůležitější ryze ekonomické údaje, podle nichž si lze udělat konkrétní představu o vzájemných vztazích uvnitř světového hospodářství na rozhraní 19. a 20. století. Dělí svět na pět „hlavních hospodářských oblastí“: na oblast 1. středoevropskou (celá Evropa kromě Ruska a Anglie); 2. britskou; 3. ruskou; 4. východoasijskou a 5. americkou. Přitom kolonie zařazuje do „oblastí“ těch států, kterým patří, a „ponechává stranou“ několik málo zemí nezařazených do žádné obIasti např. Persii, Afghánistán a Arábii v Asii, Maroko a Habeš v Africe apod.
Calwerovy ekonomické údaje o těchto oblastech uvádíme ve zkrácené podobě:
Hlavní hospodářské oblasti sveta |
(v tis. km) |
loďstvo (v mil. tun) |
úhrnem (v mlrd. marek) |
kamenného uhlí (v mil. tun) |
surového železa (v mil. tun) |
vřeten v bavln. průmyslu (v mil.) |
||
| 1. středoevropská | (23,6)[f] |
(146) |
||||||
| 2. britská | (28,6)[f] |
(355) |
||||||
| 3. ruská | ||||||||
| 4. východoasijská | ||||||||
| 5. americká | ||||||||
Vidíme zde tři oblasti s vysoce vyspělým kapitalismem (silný rozvoj jak dopravy, tak obchodu a průmyslu): oblast středoevropskou, britskou a americkou. V nich jsou tři státy ovládající svět: Německo, Anglie a Spojené státy. Imperialistické soupeření a boj mezi nimi se krajně zostřují tím, že Německo má jen nevýznamnou oblast a málo kolonií; utvoření „střední Evropy“ je budoucností, o niž se urputně bojuje. Dosud je pro celou Evropu příznačná politická rozdrobenost. V britské a americké oblasti je naopak velmi vysoká politická koncentrace, avšak je tu obrovský nepoměr mezi rozsáhlými koloniemi britské oblasti a nevýznamnými koloniemi oblasti americké. V koloniích se však kapitalismus teprve začíná vyvíjet. Boj o Jižní Ameriku se stále zostřuje.
Ve dvou oblastech, ruské a východoasijské, je kapitalismus vyvinut slabě. V ruské oblasti je hustota obyvatelstva velmi nízká, ve východoasijské velmi vysoká; v ruské oblasti je velká politická koncentrace, ve východoasijské vůbec neexistuje. Dělení Číny teprve začalo a boj o ni mezi Japonskem, Spojenými státy atd. se stále více zostřuje.
Porovnejte s touto skutečností — s neobyčejně rozmanitými ekonomickými a politickými podmínkami, s mimořádně nerovnoměrným tempem rozvoje různých zemí apod., s urputným bojem mezi imperialistickými státy — Kautského naivní báchorku o „pokojném“ ultraimperialismu. Není to reakční pokus vylekaného maloměšťáka schovat se před hrozivou skutečností? Cožpak nám mezinárodní kartely, v nichž Kautsky vidí zárodky „ultraimperialismu“ (stejně tak by bylo „možné“ prohlásit výrobu tabletek v laboratoři za zárodek ultrazemědělství), neposkytují příklad, jak je dělen a znovurozdělován svět, jak se přechází od dělení v podmínkách míru k dělení ozbrojenou silou a naopak? Cožpak americký a jiný finanční kapitál, který pokojně rozdělil celý svět, za účasti Německa, řekněme, v mezinárodním kolejnicovém syndikátu nebo v mezinárodním trastu obchodní lodní dopravy, nerozděluje dnes svět znovu na základě nového poměru sil, jenž se tak rozhodně mění, nikoli mírovou cestou?
Finanční kapitál a trasty nezmenšují, ale zvětšují rozdíly v tempu rozvoje různých oblastí světového hospodářství. A jakmile se jednou poměr sil změnil, jak jinak mohou být za kapitalismu vyřešeny rozpory než silou? Velmi přesné údaje o rozdílném tempu rozvoje kapitalismu a finančního kapitálu v celém světovém hospodářství poskytuje statistika železnic.[g] V posledních desetiletích imperialistického vývoje se délka železniční sítě změnila takto:
| Evropa | 224 | 346 | + 122 | ||||||
| Spojené státy americké | 268 | 411 | + 143 | ||||||
| Všechny kolonie | 82 |  |
125 |
210 | |
347 |
+ 128 | |
+ 222 |
| Nezávislé a polozávislé státy Asie a Ameriky |
43 | 137 | + 94 | ||||||
| —————————————————————————————————————— | |||||||||
| Celkem | 617 | 1104 | |||||||
Nejrychleji se tedy železniční síť rozšiřovala v koloniích a v nezávislých (a polozávislých) asijských a amerických státech. Je známo, že finanční kapitál čtyř či pěti největších kapitalistických států tam kraluje a vládne neomezeně. 200 000 km nových železnic v koloniích a jiných asijských a amerických zemích představuje přes 40 miliard marek nově a za mimořádně výhodných podmínek investovaného kapitálu, s mimořádnými zárukami rentability a výnosnými objednávkami pro ocelárny aj. atd.
Nejrychleji se vyvíjí kapitalismus v koloniích a zámořských zemích. Mezi nimi vznikají nové imperialistické mocnosti (Japonsko). Boj mezi světovými imperialismy se zostřuje. Roste daň, kterou odčerpává finanční kapitál ze zvlášť ziskových koloniálních a zámořských podniků. Při dělení této „kořisti“ připadá mimořádně vysoký podíl zemím, které nejsou vždy na prvním místě, pokud jde o tempo rozvoje výrobních sil. V největších státech spolu s jejich koloniemi činila délka železnic:
| 1890 | 1913 | ||
| Spojené státy | 268 | 413 | + 145 |
| Britské impérium | 107 | 208 | + 101 |
| Rusko | 32 | 78 | + 46 |
| Německo | 43 | 68 | + 25 |
| Francie | 41 | 63 | + 22 |
| ——————————————————————————————————————— | |||
| Celkem železniční síť 5 velmocí | 491 | 830 | + 339 |
Asi 80 % celkové délky železnic je tedy soustředěno v rukou pěti největších mocností. Koncentrace vlastnictví těchto železnic, koncentrace finančního kapitálu je však neporovnatelně větší, neboť např. anglickým a francouzským milionářům patří velká část akcií a obligací amerických, ruských a jiných železnic.
Anglie rozšířila díky svým koloniím „svou“ železniční síť o 100 000 km, tj. čtyřikrát více než Německo. Přitom však je všeobecně známo, že v této době rostly výrobní síly Německa, a zejména těžba kamenného uhlí a výroba surového železa, mnohem rychleji než v Anglii, o Francii a Rusku už ani nemluvě. Roku 1892 vyrobilo Německo 4,9 miliónu tun surového železa, zatímco Anglie 6,8 miliónu; roku 1912 už však vyrobilo 17,6 miliónu a Anglie 9,0 miliónu, což znamená obrovský předstih před Anglií![h] Vzniká otázka, jak jinak než válkou mohl být za kapitalismu odstraněn nepoměr mezi rozvojem výrobních sil a akumulací kapitálu na jedné straně a mezi rozdělením kolonií a „sfér vlivu“ finančního kapitálu na druhé straně?
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a Die Neue Zeit, 1914, 2 (32. ročník) z 11. září 1914, s. 909. Srov. 1915, 2, s. 107n.
b Hobson, Imperialism, London 1902, p. 324.
c Die Neue Zeit 2 (32. ročník) 11. září 1914, s. 921. Srov. 1915, 2 s. 107n.
d Die Neue Zeit 1, 30. dubna 1915, s. 144.
e R. Calwer, Einführung in die Weltwirtschaft, Berlin 1906.
f V závorkách rozloha a počet obyvatel kolonií.
g Stat. Jahrbuch für das Deutsche Reich, 1915; Archiv für Eisenbahnwesen, 1892; méně významné podrobnosti o rozdělení železnic mezi koloniemi různých zemí za rok 1890 bylo nutné přibližně odhadnout.[155]
h Srovnej také Edgar Crammond, The Economic Relations of the British and German Empires v Journal of the Royal Statistical Society, 1914, July, pp. 777ss.
154 Článek Karla Kautského Der Imperialismus, který byl otištěn v listu Die Neue Zeit 1914, Jg. 32, Bd 2, No 21, Lenin analyzuje v Sešitech o imperialismu. Hodnotí zde články K. Kautského, činnost kautskistů a vývoj imperialismu a dokazuje, že názory kautskistů na imperialismus jsou maloburžoazní reformismus zastíraný marxismem.
155 Při přípravě knihy o imperialismu věnoval Lenin velkou pozornost statistice železnic. Materiál použitý v Sešitech o imperialismu ukazuje, jak Lenin z různých pramenů shromáždil a zpracoval rozsáhlé údaje o rozšiřování železniční sítě v různých zemích (velmoci, nezávislé a polozávislé státy, kolonie) v roce 1890 a v roce 1913. Výsledky tohoto studia Lenin shrnul do dvou stručných tabulek (viz dvě tabulky, následující za poznámkou [g]).