Lev Trocký 1923: Nový kurz
Vzájemným poměrem generací není ovšem otázka vyčerpána. V širším smyslu historickém bude otázka rozhodnuta sociálním složením strany a především specifickou vahou továrních a závodních buněk, proletariátem z dílny především.
Prvním úkolem třídy, která dobyla moci, bylo zřízení státního aparátu s armádou, s orgány hospodářské správy atd. Ale instalování státního, družstevního a jiného aparátu znamená podle celé povahy věci zeslabení a rozředění továrních a závodních buněk základních pro stranu a neobyčejný vzrůst administračních živlů ve straně, původu proletářského i také jiného. V tom je rozpor situace.
Východisko z něho je myslitelné jen cestou vážných hospodářských výsledků, zdravého tepu továrního a závodního života a stálého přílivu dělníků do strany, kteří zůstávají u svého kopyta. Jakým tempem probíhá tento základní proces, jaké přílivy a odlivy prodělá, lze dnes těžko předpovídati. Samozřejmě musí se i v daném stadiu našeho hospodářského vývoje státi všecko, aby co možno největší počet dělníků z dílen byl ke straně přitahován. Ale vážná změna složení strany, například v tom rozsahu, že by tovární a závodní buňky tvořily dvě třetiny strany, může býti jen pomalu dosažena a pouze na podkladě velmi vážných úspěchů hospodářských. Rozhodně jsme povinni počítati s periodou ještě velmi dlouho trvající, že zkušenější a aktivnější členové strany — mezi nimi ovšem také členové proletářského původu — na různých místech státního, odborového, družstevního a stranického aparátu budou zaměstnáváni. A tato skutečnost sama o sobě poskytuje nebezpečí, že bude jedním pramenem byrokratismu. Zcela zvláštní místo má ve straně a musí nutně míti školení mládeže. Již výchovou nové sovětské inteligence s velkým procentem komunistů, dělnickými fakultami, stranickými universitami, vyššími učilišti speciálními vytrháváme mladší živly proletářské z dílen nikoli jen pro dobu vyučování, nýbrž podle všeobecného pravidla také pro celý jejich život další. Dělnická mládež, která prošla vyššími školami, bude svou dobou přirozeně pohlcena průmyslovým, státním nebo stranickým aparátem. Tak vzniká druhý činitel, který ničí rovnováhu strany, porušuje ji na úkor základních buněk továrních a závodních.
Otázka, pochází-li komunista z proletářského, intelektuálního nebo jiného ovzduší, má přirozeně svůj význam. V první porevoluční době zdála se otázka zaměstnání před říjnem dokonce rozhodující, neboť vytržení z dílny k té nebo oné sovětské funkci znamenalo tehdy něco přechodného; dnes nastala v tomto směru hluboká změna. Není pochyby, že předsedové guberniálních výkonných výborů nebo divisní komisaři představují určitý sociální typ sovětský, ve značné míře dokonce závislý na tom, z jakého prostředí jednotlivec přichází. V minulých šesti letech nastalo v sovětském životě celkem trvalé seskupování společenských vrstev.
Máme zatím však — a to na poměrně dlouhou dobu — před sebou takovou situaci, že velmi značná a nejlépe školená část strany bude pohlcována různými vůdčími a správními, hospodářskými a velitelskými aparáty, jiná značná část studuje, třetí část roztroušena je po vesnicích a pracuje v zemědělství, a toliko čtvrtý díl (podle nynější doby méně než šestina) tvoří proletáři, pracující v dílně.
Je úplně přirozené, že vzrůst aparátu strany a příznaky zbyrokratizování, tento provázející, nevznikají v továrnách a závodních buňkách, které jsou aparátem shrnovány, nýbrž právě v oněch druhých funkcích strany, které strana koná prostřednictvím státních aparátů správních, hospodářských, velitelských a školských. Jinými slovy: zdrojem byrokratismu ve straně jest vzrůstající přemísťování pozornosti a sil na stranu vládního aparátu a vládních institucí při nedostatečně rychlém vzrůstu průmyslu. Před těmito základními skutečnostmi a snahami jest si nám tím jasněji uvědomiti nebezpečí zvrhnutí starého kádru strany aparátem. Byl by to hrubý fetišismus, kdybychom se domnívali, že staré kádry jen proto, poněvadž vyšly z nejlepší revoluční školy na světě, jsou soběstačnou zárukou proti každému a jakémukoliv nebezpečí ideologického zploštění a oportunistického zvrhnutí. Nikoli. Dějiny jsou tvořeny lidmi, ale lidé netvoří dějin, ani vlastních, vždycky vědomě. Nakonec bude otázka ovšem rozhodnuta činiteli velikého významu mezinárodního: průběhem revolučního vývoje v Evropě a tempem naší výstavby hospodářské. Ale veškerou odpovědnost svalovati fatalisticky na tyto objektivní činitele, jest stejně nesprávné, jako když se záruky vidí toliko v subjektivním radikalismu, zděděném po minulosti. Při stejné revoluční situaci a při stejných poměrech mezinárodních může strana lépe nebo hůře čeliti rušivým snahám, podle vědomí, s kterým stojí proti nebezpečím, a podle aktivity, s kterou bojuje s těmito nebezpečími.
Je zcela přirozené, že různorodost sociálního složení strany, celou situací způsobená, nezeslabuje negativní stránky aparátového kursu, nýbrž je naopak neobyčejně přiostřuje. Není a nemůže býti jiného prostředku k překonání korporativního a instančního ducha jednotlivých součástek strany, než jejich aktivní sblížení s režimem stranické demokracie. Udržováním "bezpodmínečného ticha ve straně", odloučením se od všech a všeho, postihuje stranický byrokratismus stejně těžce, třeba různě, jak závodní buňky, tak odboráře, vojenské osoby i studující mládež.
Zejména ostře reaguje na byrokratismus, jak víme, studující mládež. Nikoli nadarmo navrhoval soudruh Lenin, aby k boji proti byrokratismu byla co nejvíce používána mládež. Podle svého složení a svých styků jest mládež studující obrazem všech sociálních vrstev, které do naší strany vstupují, a vsává jejich nálady. Pro své mládí a svou citlivost jest nakloněna dávati těmto náladám bezprostředně aktivní formu. Jako mládež studující snaží se vysvětlovat a zevšeobecňovat. Tím rozhodně neříkáme, že mládež projevuje ve všech svých skutcích a náladách zdravé snahy. Kdyby tomu bylo tak, znamenalo by to, že v praxi strany jest všecko znamenité nebo že mládež přestala zrcadliti stranu. Ale ani jedno ani druhé není pravda. Tvrzení, že nikoli buňky v učilištích, nýbrž buňky v továrnách a závodech jsou naším základem, je v zásadě správné. Pravíme-li však, že mládež je barometr, tedy nepřikládáme právě jejím politickým skutkům podstatného, nýbrž jen příznačného významu. Barometr nečiní počasí, nýbrž je toliko naznačuje. Politické počasí vytváří se v hloubi tříd a v oněch oblastech, kde třídy se spolu srážejí. Závodní buňky sjednávají přímé i nepřímé spojení strany s naší základní třídou, s průmyslovým proletariátem. Vesnické buňky vytvářejí v mnohem menší míře styk s rolnictvem. S ním spojují nás hlavně buňky armádní, které však jsou v poměrech zcela určitých.
Konečně zobrazuje mládež studující, získávaná ze všech vrstev a mezivrstev sovětské veřejnosti, ve svém pestrém složení všecky naše přednosti a nedostatky. A byli bychom těžkopádní hlupáci, kdybychom jejím náladám nenaslouchali co nejpozorněji. K tomu ještě přistupuje, že značná část našeho nového studentstva jest ze členů strany s první revoluční minulostí stranickou, pro mladou generaci dostatečnou. A zcela marně hartusí nyní rozmrzelí lidé aparátu na mládež. Mládež jest — naše kontrola a náš nástupce, a zítřejší den patří jí.
Vraťme se však k otázce vnitrostranického překonání různosti jednotlivých částí a skupin ve straně, které svými funkcemi státními jsou od sebe roztrhávány. Řekli jsme a opakujeme, že byrokratismus ve straně rozhodně není vymírajícím dědictvím po nějaké předešlé periodě, nýbrž naopak, tento zjev jest svou povahou zjev nový, který vyplývá z nových úkolů strany, z jejích nových funkcí, nových obtíží a nových chyb.
Proletariát provádí svou diktaturu státem rad. Komunistická strana jest vedoucí strana proletariátu a následkem toho i státu. A celá otázka točí se kolem toho, jak toto vedení prováděti a nezaplésti se příliš s byrokratickým aparátem státu a nevydati se byrokratickému zvrhnutí.
Komunisté ve straně a ve státním aparátu seskupují se různým způsobem. Ve státním aparátu jsou na sobě navzájem hierarchicky závislí a ve složitém poměru osobním k lidem mimo stranu. Uvnitř strany jsou všichni rovnoprávní, pokud běží o určování základních úkolů a metod stranické práce. Komunisté pracují v dílně, sedí v závodní radě, spravují podniky, trusty, syndikáty, stojí v čele nejvyšší rady hospodářské atd. Pokud běží o hospodářské vedení stranou, má strana zřetel — a musí míti zřetel — ke zkušenosti pozorování a mínění všech svých členů, kteří jsou rozloženi po různých stupních administračního vedení hospodářského. V tom právě vězí podstatná, s ničím nesrovnatelná přednost naší strany, že má možnost v každé dané chvíli pozorovati průmysl očima komunistického soustružníka, komunistického odboráře, komunistického ředitele, rudého obchodníka, a že může na základě souhrnu vzájemně se doplňujících zkušeností všech těchto funkcionářů určovati linii hospodářského vedení všeobecně i zvláště v každém odvětví.
Je zcela přirozené, že tento druh skutečného vedení strany může býti prováděn toliko na podkladě živé aktivní demokracie stranické. A naopak, čím více převládají "aparátové" metody, tím více vedení strany je nahrazováno správou výkonných orgánů (výborem, byrem, sekretářem atd.). Vidíme, kterak, když tento kurs sílí, soustřeďují se všecky věci v rukou malé skupiny osob, někdy i v rukou jediného sekretáře, který jmenuje, sesazuje, udílí direktivy, volá k odpovědnosti atd. Při podobném zvrhnutí se vedení ustupuje do pozadí základní a neocenitelná přednost strany — její mnohostranná zkušenost kolektivní. Vedení nabývá čistě organizační povahy a zvrhá se nezřídka v obyčejné komandování a poroučení. Aparát strany vniká do všech podrobných úloh a otázek aparátu státního, žije jeho denními starostmi, dostává se pod jeho vliv a pro stromy nevidí již lesa. Je-li organizace strany jako kolektiv bohatší zkušenosti než kterýkoliv orgán státního aparátu, nemůže se to rozhodně říci o jednotlivých funkcionářích aparátu strany. Jest opravdu naivní, domnívati se, že sekretář, poněvadž má sekretářský titul, ztělesňuje v sobě veškero vědění a veškeru dovednost, potřebné pro vedení strany. Ve skutečnosti zřizuje si podřízený aparát s byrokratickými odděleními, byrokratickými informacemi a papírovými zprávami, a s tímto aparátem, který jej sbližuje s aparátem státním, odděluje se od živé strany. Lidé domnívající se, že vedou, jsou ve skutečnosti vedeni. Celá mnohotvárnost denní byrokratické práce státního aparátu vniká do aparátu strany a vytváří tu byrokratický rys. Strana jako kolektiv nepociťuje svého vedení, poněvadž ho neprovádí. Odtud nespokojenost nebo nedorozumění i v těch případech, kdy vedení má v podstatě pravdu. Ale nemůže jíti správným směrem, dokud se rozptyluje v maličkostech, aniž přijímá soustavného, plánovitého a kolektivního charakteru. Tímto způsobem vylučuje byrokratismus netoliko vnitrostranickou sevřenost, nýbrž oslabuje také její správný vliv na státní aparát. To se všeobecně nepozoruje a nechápe těmi, kteří nejvíce křičí o vedoucí úloze strany oproti státnímu aparátu.
Naskenováno, přespáno a převedeno do formátu HTML pro Trockistický internetový archiv Socialistickou organizací pracujících v roce 2002