Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola třicátá první
Peněžní kapitál a skutečný kapitál. II
(Pokračování)Stále ještě jsme se nevypořádali s otázkou, nakolik se akumulace kapitálu ve formě zapůjčitelného kapitálu kryje se skutečnou akumulací, s rozšířením reprodukčního procesu.
Přeměna peněz v zapůjčitelný peněžní kapitál je záležitost daleko jednodušší než přeměna peněz v produktivní kapitál. Ale musíme tu rozlišovat dvojí:
1. pouhou přeměnu peněz v zápůjční kapitál;
2. přeměnu kapitálu nebo důchodu v peníze, které se mění v zápůjční kapitál.
Jen jde-li o přeměnu uvedenou v druhém bodě, může docházet k positivní akumulaci zápůjčního kapitálu souvisící se skutečnou akumulací průmyslového kapitálu.
1. Přeměna peněz v zápůjční kapitál
Viděli jsme již, že může nastat nahromadění, nadbytek zápůjčního kapitálu, souvisící s produktivní akumulací jen potud, že k ní stojí v obráceném poměru. Bývá tomu tak ve dvou fázích průmyslového cyklu, totiž za prvé v období, kdy průmyslový kapitál v obou formách — ve formě produktivního kapitálu i ve formě zbožního kapitálu — je smrštěn, tedy na začátku cyklu po krisi; a za druhé v období, kdy začíná zlepšení, ale obchodní úvěr ještě málo sahá k bankovnímu úvěru. V prvním případě vystupuje peněžní kapitál, jehož se dříve užívalo ve výrobě a v obchodu, jako nečinný zápůjční kapitál; ve druhém případě vystupuje jako kapitál, jehož se používá stále více, ale za velmi nízký úrok, protože nyní průmyslový i obchodní kapitalista diktuje podmínky peněžnímu kapitalistovi. Nadbytek zápůjčního kapitálu vyjadřuje v prvním případě stagnaci průmyslového kapitálu, ve druhém případě pak relativní nezávislost obchodního úvěru na bankovním úvěru, založenou na tom, že kapitál se vrací plynule, že jsou krátké úvěrové lhůty a že se pracuje převážně s vlastním kapitálem. Spekulanti, kteří počítají s cizím úvěrovým kapitálem, ještě nevyrukovali; lidé, kteří pracují s vlastním kapitálem, nemají ještě ani pomyšlení, aby se pouštěli do čistě úvěrových operací. V první fázi vyjadřuje nadbytek zápůjčního kapitálu pravý opak skutečné akumulace. Ve druhé fázi se kryje s novým rozšířením reprodukčního procesu, provází jej, ale není jeho příčinou. Nadbytek zápůjčního kapitálu se již snižuje, ač jen relativně, vzhledem k poptávce. V obou případech je rozšiřování skutečného procesu akumulace podporováno tím, že nízký úrok, který se sbíhá v prvním případě s nízkými cenami, ve druhém případě s pozvolným vzestupem cen, zvyšuje tu část zisku, která se přeměňuje v podnikatelský zisk. V ještě větší míře k tomu dochází při vzestupu úroku na jeho průměr v období vrcholné prosperity, kdy úrok sice stoupá, ale ne tak jako zisk.
Na druhé straně jsme viděli, že může docházet k akumulaci zápůjčního kapitálu, aniž dochází k jakékoli skutečné akumulaci, pouhými technickými prostředky, jako rozšířením a koncentrací bankovnictví, úsporným využíváním oběhových reserv nebo i reservních fondů platidel soukromníků, které se tím mění vždy na krátký čas v zápůjční kapitál. Tento zápůjční kapitál, který proto také bývá nazýván proudící kapitál (floating capital), podržuje sice vždy formu zápůjčního kapitálu jen na krátká období (neboť eskontovat se má také jen na krátká období), zato však neustále připlývá a odplývá. Jestliže jej jeden vybere, druhý jej přinese. Zapůjčitelný peněžní kapitál (nemluvíme tu vůbec o půjčkách na léta, nýbrž jen o krátkodobých půjčkách na směnky a zástavy) tak roste fakticky zcela nezávisle na skutečné akumulaci.
B. C. 1857. Otázka 501. „Co rozumíte pojmem floating capital ?“ {Pan Weguelin, guvernér Anglické banky:} „Je to kapitál, jehož lze použít k peněžním zápůjčkám na krátkou dobu... (502.) bankovky Anglické banky… provinciálních bank a úhrn peněz, které jsou v zemi. — {Otázka:} Rozumíte-li pod floating capital aktivní oběh {totiž bankovky Anglické banky}, tu podle svědeckého materiálu, který má k disposici výbor, zřejmě v tomto oběhu nedochází k nějakému značnějšímu kolísání? {Ale je hodně velký rozdíl v tom, kdo tento aktivní oběh zálohuje, zda peněžník nebo sám reprodukující kapitalista. — Weguelinova odpověď:} Zahrnuji do floating capital bankéřské reservy, u nichž dochází ke značnému kolísání.“ To tedy znamená, že značně kolísá ta část vkladů, kterou bankéři znovu nerozpůjčili, nýbrž která figuruje jako jejich reserva, z velké části však také jako reserva Anglické banky, kde jsou uloženy. Nakonec tento pán říká, že floating capital prý je bullion, tj. pruty a kovové peníze (503). Je vůbec podivuhodné, jak odlišný smysl a odlišnou formu dostávají v této úvěrové hatmatilce peněžního trhu všechny kategorie politické ekonomie. Floating capital je tu výrazem pro circulating capital [oběžný kapitál], což je ovšem něco docela jiného, money [peníze] jsou capital, bullion [prutové zlato] je capital, bankovky jsou circulation [oběh], kapitál je a commodity [zboží], dluhy jsou commodities [zboží] a fixed capital [fixní kapitál] jsou peníze uložené v těžko prodejných papírech!
„Londýnské akciové banky… rozmnožily své vklady z 8,850.774 liber št. v roce 1847 na 43,100.724 liber št. v roce 1857… Z dokladů a výpovědí, které byly předloženy výboru, se dá soudit, že veliká část z této obrovské částky pochází ze zdrojů, kterých dříve k tomuto účelu nebylo možno použít, a že zvyk otevírat si u bankéře účet a ukládat si u něho peníze se ujal u četných tříd, které tak svůj kapitál (!) dříve neukládaly. Pan Rodwell, president Sdružení provinciálních soukromých bank“ {na rozdíl od akciových bank}, „delegovaný tímto sdružením, aby za ně před výborem vypovídal, udává, že v ipswichském kraji se tato praxe v poslední době mezi pachtýři a maloobchodníky tohoto obvodu zečtyřnásobila; že téměř všichni pachtýři, i takoví, kteří platí všeho všudy 50 liber št. ročně pachtovného, mají teď u bank běžné účty. Spousta těchto vkladů ovšem nachází použití v obchodě a proudí zejména do Londýna, střediska obchodní činnosti, kde se jich používá především k eskontu směnek a k jiným půjčkám, které londýnští bankéři poskytují zákazníkům. Ale velká část těchto vkladů, pro niž bankéři nemají přímé upotřebení, přechází do rukou billbrokerů a ti za ně dávají bankéřům obchodní směnky, které již jednou eskontovali lidem v Londýně a v provinciích.“ (B. C. 1858, str. V.)
Tím, že bankéř poskytuje billbrokerovi půjčky na směnky, které billbroker již jednou eskontoval, reeskontuje je fakticky ještě jednou; ale ve skutečnosti bylo velmi mnoho těchto směnek reeskontováno již billbrokerem a týmiž penězi, kterými reeskontoval bankéř směnky billbrokerovy, reeskontuje billbroker nové směnky. A k čemu to vede: „Úvěrovými směnkami a nepodloženými úvěry byly vytvořeny rozsáhlé fiktivní úvěry. Velmi to usnadnil postup provinciálních akciových bank, které takové směnky eskontovaly a dávaly si je pak reeskontovat u billbrokerů na londýnském trhu, při čemž spoléhaly jedině na úvěrovou schopnost banky a nestaraly se o ostatní kvality směnek.“ (Tamtéž.)
Pokud jde o toto reeskontování a o to, jak toto čistě technické rozmnožení zapůjčitelného peněžního kapitálu napomáhá úvěrovým švindlům, je zajímavé přečíst si v časopisu „Economist“ toto místo: „Po mnoho let se v některých obvodech země hromadil kapitál“ {totiž zapůjčitelný peněžní kapitál} „rychleji, než ho mohlo být použito, kdežto v jiných obvodech rostla rychleji než kapitál možnost umístit ho. A tak zatím co bankéřům v zemědělských obvodech se nenaskýtala příležitost, aby si umístili vklady výnosně a bezpečně ve svém vlastním kraji, setkávali se bankéři v průmyslových okresech a v obchodních městech s větší poptávkou po kapitálu, než kolik ho mohli poskytnout. Výsledkem těchto rozdílných poměrů v různých obvodech bylo, že v posledních letech vznikla a úžasně rychle se rozšířila nová živnost, firmy, které se zaměstnávaly rozdělováním kapitálu, firmy, kterým se sice obvykle říká billbrokers, ale ve skutečnosti to jsou bankéři největšího stylu. Činnost těchto firem záleží v tom, že na určité smluvené lhůty a za určité smluvené úroky přejímají kapitálové přebytky od bank těch obvodů, kde pro ně není umístění, jakož i přechodně zahálející prostředky akciových společností a velikých obchodních domů, a že tyto peníze půjčují za vyšší úrokovou sazbu bankám těch obvodů, kde je větší sháňka po kapitálu; zpravidla reeskontem směnek jejich zákazníků… Tak se stala Lombardstreet[*] velkým centrem, kde dochází k přenosu ladem ležícího kapitálu z jedné části země, kde ho nemůže být užitečně použito, do jiné části, kde je po něm poptávka; a to platí jak o různých částech země, tak i o jednotlivcích, kteří jsou v podobném postavení. Původně se tyto obchody omezovaly téměř výhradně na vypůjčování a půjčování na obvyklé bankovní zástavy. Ale tou měrou, jak rychle přibývalo kapitálu v zemi a jak se ho zřizováním bank používalo stále hospodárněji, měly tyto diskontní firmy tolik prostředků, že začaly poskytovat půjčky nejprve na dock warrants [skladní listy na zboží v dokách] a pak také na nákladní listy, které představovaly výrobky, jež dokonce ještě ani nedošly, ačkoli mnohdy, třebaže ne zpravidla, na ně už byly vydány směnky na makléře se zbožím. Tato praxe změnila brzy celý charakter anglického obchodu. Ulehčení, které takto skýtala Lombardstreet, neobyčejně posílilo postavení makléřů se zbožím v Mincing Lane[**]; ti pak zase poskytovali všechny tyto výhody dovozcům; ti jich využívali tolik, že zatím co před 25 roky úvěr na nákladní listy nebo i na dock warrants by byl obchodníkův kredit úplně zničil, rozšířila se tato praxe v posledních letech tak všeobecně, že ji lze pokládat za pravidlo, a není už, jako před 25 roky, vzácnou výjimkou. Tento systém se dokonce rozvinul tak, že v Lombardstreet se vypůjčovaly veliké částky na směnky, vydané na úrodu v dalekých koloniích, která ještě dozrávala na poli. Důsledkem takových úlev při úvěru bylo, že dovozci rozšiřovali své zahraniční obchody a že svůj proudící (floating) kapitál, kterým dosud financovali svůj obchod, vkládali do těch nejmizernějších podniků, do koloniálních plantáží, kde měli malou, anebo vůbec žádnou kontrolu. Tak vypadá přímé sřetězení úvěrů. Kapitál země, sebraný v našich zemědělských obvodech, se uloží v malých částkách ve venkovských bankách a soustředí se k použití v Lombardstreet. Ale používá se ho předně k rozšíření závodů v našich důlních a průmyslových obvodech prostřednictvím reeskontu směnek znějících na tamější banky; za druhé však také k poskytování větších úlev dovozcům zahraničních výrobků zápůjčkami na dock warrants a nákladní listy, čímž se uvolní ‚legitimní‘ obchodnický kapitál firem v zahraničním a koloniálním obchodu a může se ho tak používat k nejhorším investicím do zámořských plantáží.“ („Economist“, 1847, str. 1334.) To je to „krásné“ propletení úvěrů. Venkovský vkladatel si namlouvá, že ukládá jen u svého bankéře, a dále, že půjčuje-li bankéř, půjčuje jen soukromým osobám, které zná. Nemá nejmenší potuchy, že tento bankéř dává jeho vklady k disposici nějakému londýnskému bilibrokerovi, nad jehož operacemi nemají oba nejmenší kontrolu.
Viděli jsme už, jak velké veřejné podniky, např. stavby železnic, mohou zápůjční kapitál na čas rozmnožit tím, že vložené částky zůstávají vždy, dokud se jich skutečně nepoužije, k disposici bankám.
*
Úhrn zápůjčního kapitálu se ostatně naprosto liší od množství oběživa. Množstvím oběživa tu rozumíme úhrn všech bankovek a všech kovových peněz, včetně prutů drahých kovů, které jsou v zemi a obíhají v ní. Část tohoto množství tvoří reservu bank, jejíž velikost se stále mění.
„Dne 12. listopadu 1857“ {v den, kdy byla dočasně zrušena platnost bankovního zákona z roku 1844} „činila úhrnná reserva Anglické banky a všech jejích poboček jen 580.751 liber št.; úhrn vkladů činil v téže době 22½ milionu liber št., z čehož téměř 6½ milionu patřilo londýnským bankéřům.“ (B. A., 1858, str. LVII.)
Změny úrokové sazby (nehledě na změny, k nimž dochází v delších obdobích, a rozdíl mezi úrokovými sazbami v různých zemích; první jsou podmíněny změnami všeobecné míry zisku, druhé rozdíly v mírách zisku a ve stupni rozvoje úvěru) závisí na nabídce zápůjčního kapitálu (za předpokladu, že všechny ostatní okolnosti, jako na př. důvěra atd., jsou stejné), tj. onoho kapitálu, který se půjčuje ve formě peněz, kovových peněz a papírových peněz; na rozdíl od průmyslového kapitálu, který si jako takový ve formě zboží půjčují prostřednictvím obchodního úvěru sami agenti reprodukce. Nicméně množství tohoto zapůjčitelného peněžního kapitálu je odlišné od množství obíhajících peněz a je na něm nezávislé.
Kdyby na př. bylo 20 liber št. půjčeno pětkrát denně, byl by půjčen peněžní kapitál 100 liber št. a to by zároveň znamenalo, že těchto 20 liber št. kromě toho fungovalo alespoň čtyřikrát jako kupní prostředek nebo platidlo; neboť kdyby bylo nezprostředkovalo koupě a prodeje, takže by nebylo alespoň čtyřikrát představovalo přeměněnou formu kapitálu (zboží, v tom i pracovní sílu), nebylo by vytvořilo kapitál 100 liber št. ‚ nýbrž bylo by založilo jen pět pohledávek po 20 librách št.
U zemí s vyvinutým úvěrem můžeme předpokládat, že všechen peněžní kapitál, jehož lze použít k půjčkám, existuje ve formě vkladů u bank a peněžníků. To platí, alespoň o podnikání, všeobecně. Kromě toho se v dobách, kdy jde obchod dobře, než začne působit spekulace ve vlastním slova smyslu, vyřizuje většina oběhových funkcí při snadném úvěru a rostoucí důvěře prostě úvěrovými převody, aniž je zapotřebí kovových nebo papírových peněz.
Pouhá možnost velikých vkladů při relativně nepatrném množství oběživa závisí jedině na:
1) počtu koupí a plateb, které vykoná týž peníz;
2) počtu jeho zpětných poutí, jimiž se vrací do bank jako vklad, takže jeho opakovaná funkce kupního prostředku a platidla je zprostředkovávána jeho opětovnou přeměnou ve vklad. Na př. maloobchodník uloží u svého bankéře týdně 100 liber št. v penězích; bankéř jimi vyplatí část vkladu továrníka; ten je vyplatí dělníkům; ti jimi zaplatí maloobchodníkovi a ten je uloží znovu do banky. 100 liber št., které uložil maloobchodník, sloužilo tedy za prvé k výplatě továrníkova vkladu, za druhé k zaplacení dělníkům, za třetí k zaplacení maloobchodníkovi a za čtvrté k uložení další části peněžního kapitálu téhož maloobchodníka; tak by na konci 20 týdnů, kdyby nemusel z těchto peněz nic vybírat, měl u bankéře prostřednictvím týchž 100 liber št. uloženo 2000 liber št.
Do jaké míry je tento peněžní kapitál volný, je vidět jen na přílivu a odlivu reservního fondu bank. Z toho vyvozuje pan Weguelin, který byl roku 1857 guvernérem Anglické banky, že zlato je „jediný“ reservní kapitál Anglické banky: „1258. Podle mého mínění je diskontní sazba fakticky určována množstvím volného kapitálu v zemi. Množství volného kapitálu představuje reserva Anglické banky, která je fakticky zlatou reservou. Odplývá-li tedy zlato, zmenšuje se tím množství volného kapitálu v zemi, a proto se zvyšuje hodnota té části, která ještě zbývá. — 1364. Zlatá reserva Anglické banky je ve skutečnosti centrální reservou čili hotovým pokladem, na jehož základě se vyvíjí veškeré podnikání v zemi… Na tomto pokladě, na tomto reservoáru se vždy ukazuje vliv zahraničních směnečných kursů.“ („Report on Bank Acts“, 1857.)
*
Měřítko pro akumulaci skutečného, t. j. produktivního a zbožního kapitálu skýtá statistika vývozu a dovozu. A tu se vždy ukazuje, že pro vývojové období anglického průmyslu (1815 až 1870) s desetiletými cykly se maximum poslední doby prosperity před krisí po každé objevuje jako minimum následující doby prosperity, a pak se zvedá na nové, daleko vyšší maximum.
Skutečná nebo deklarovaná hodnota výrobků vyvezených z Velké Britannie a Irska v roce 1824, v roce prosperity, byla 40,396.300 liber št. Objem vývozu klesá pak od krise roku 1825 pod tuto částku a kolísá mezi 35 a 39 miliony ročně. S návratem prosperity roku 1834 stoupá nad dřívější nejvyšší úroveň, na 41,649.191 liber št., a dosahuje roku 1836 nového maxima 53,368.571 liber št. Roku 1837 klesá opět na 42 milionů, takže nové minimum je už vyšší než staré maximum, a kolísá pak mezi 50 a 53 miliony. Návrat prosperity zvyšuje pak roku 1844 objem vývozu na 58½ milionu, takže je tu maximum z roku 1836 již zase daleko překonáno. Roku 1845 dosahuje 60,111.082 liber št.; roku 1846 pak klesá na něco přes 57 milionů, roku 1847je téměř 59 milionů, roku 1848 klesá téměř na 53 milionů, roku 1849 stoupá na 63½ milionu, roku 1853 téměř na 99 milionů, roku 1854 je 97 milionů, roku 1855 94½ milionu, roku 1856 téměř 116 milionů a roku 1857 dosahuje maxima 122 milionů. Roku 1858 klesá na 116 milionů, ale už roku 1859 stoupá na 130 milionů, roku 1860 téměř na 136 milionů, roku 1861 je jen 125 milionů (zde je zase nové minimum vyšší než dřívější maximum), roku 1863 je 146½ milionu.
Totéž by se ovšem dalo prokázat také na dovozu, který je ukazatelem rozšiřování trhu; zde máme co dělat jen s měřítkem výroby. {Rozumí se samo sebou, že to platí pro Anglii jen pro dobu, kdy měla skutečný průmyslový monopol; ale platí to vůbec pro všechny země s moderním velkoprůmyslem, pokud se světový trh ještě rozšiřuje. — B. E.}
2. Přeměna kapitálu nebo důchodu v peníze, které se mění v zápůjční kapitál
Zkoumáme tu akumulaci peněžního kapitálu, pokud není ani výrazem váznutí proudu obchodního úvěru, ani hospodárného používání skutečně fungujícího oběživa či reservního kapitálu agentů činných v reprodukci.
Kromě obou těchto případů může akumulace peněžního kapitálu vzniknout mimořádným přílivem zlata, jako tomu bylo roku 1852 a 1853, když byla objevena nová ložiska zlata v Australii a Kalifornii. Toto zlato bylo deponováno u Anglické banky. Vkladatelé za ně přijímali bankovky, ale neukládali je zase hned do bank. Tím se oběživo neobyčejně rozmnožilo. (Weguelinova výpověď, B. C. 1857, č. 1329.) Banka hleděla těchto vkladů využít snížením diskontu na 2%. Množství zlata, nahromaděné v bance, vzrostlo v roce 1853 během šesti měsíců na 22—23 milionů.
Akumulace u všech kapitalistů, kteří půjčují peníze, se děje samozřejmě vždy přímo v peněžní formě, kdežto ke skutečné akumulaci průmyslového kapitálu dochází, jak jsme viděli, zpravidla tak, že přibývá přímo prvků reproduktivního kapitálu. Rozvoj úvěrnictví a obrovská koncentrace půjčování peněz v rukou velikých bank musí tedy již samy o sobě zrychlovat akumulaci zapůjčitelného kapitálu jakožto formu, která je od skutečné akumulace odlišná. Tento rychlý rozvoj zápůjčního kapitálu je tedy výsledkem skutečné akumulace, neboť je to důsledek rozvoje reprodukčního procesu, a zisk, který tvoří zdroj akumulace těchto peněžních kapitalistů, je jen srážka z nadhodnoty, kterou vytloukají reprodukující kapitalisté (a zároveň přivlastnění části úroků z cizích úspor). Zápůjční kapitál se akumuluje na úkor průmyslníků i obchodníků. Viděli jsme, jak v nepříznivých fázích průmyslového cyklu může úroková sazba stoupnout tak, že dočasně úplně pohlcuje zisk jednotlivých odvětví podnikání, které jsou ve zvlášť nevýhodné situaci. Zároveň klesají ceny státních a jiných cenných papírů. Je to moment, kdy peněžní kapitalisté hromadně skupovávají tyto znehodnocené papíry, které v pozdějších fázích zase brzy stoupají na svou normální výši i nad ni. Pak je znovu vrhají na trh, a tak získávají část peněžního kapitálu veřejnosti. Ta část, kterou neprodají, jim nese vyšší úroky, protože tyto papíry koupili pod cenou. Ale všechen zisk, jehož peněžní kapitalisté dosahují a který mění opět v kapitál, mění především v zápůjční peněžní kapitál. Proto jeho akumulace, jakožto odlišná od skutečné akumulace, třebaže je jejím výhonkem, vystupuje, vezmeme-li jen samy peněžní kapitalisty, bankéře atd., jako akumulace této zvláštní třídy kapitalistů. A musí vzrůstat s každým rozšířením úvěrnictví, provázejícím skutečné rozšíření procesu reprodukce.
Je-li úroková sazba nízká, postihuje toto znehodnocení peněžního kapitálu hlavně vkladatele, nikoli banky. Před rozvojem akciových bank ležely v Anglii u bank ¾ všech vkladů bezúročně. Kde se z nich nyní platí úroky, činí při nejmenším o 1% méně než běžná úroková sazba.
Pokud jde o peněžní akumulaci u ostatních tříd kapitalistů, nepřihlížíme k té části, kterou ukládají v zúročitelných papírech a akumulují v této formě. Zabýváme se pouze tou částí, která se vrhá na trh jako zapůjčitelný peněžní kapitál.
Máme tu za prvé část zisku, která se nevydává jako důchod, nýbrž je určena k akumulaci, které však průmysloví kapitalisté po určitou dobu nemohou upotřebit ve svých vlastních podnicích. Tento zisk tu je bezprostředně ve zbožním kapitálu, tvoří část jeho hodnoty a je s ním realisován v penězích. Nemění-li se opět (prozatím nepřihlížíme k obchodníkovi, o němž promluvíme zvlášť) ve výrobní prvky zbožního kapitálu, musí setrvat po nějaký čas ve formě peněz. Tato částka vzrůstá s množstvím kapitálu, a to i tehdy, když se míra zisku zmenšuje. Část, která se má vydat jako důchod, se znenáhla spotřebovává, ale tvoří v mezidobí jako vklad zápůjční kapitál u bankéře. Tedy i vzrůst části zisku, která se vydává jako důchod, se projevuje v pozvolné, stále se opakující akumulaci zápůjčního kapitálu. Totéž platí i o druhé části, určené k akumulaci. S rozvojem úvěrnictví a jeho organisace projevuje se tedy i vzrůst důchodu, tj. spotřeby průmyslových a obchodních kapitalistů, v akumulaci zápůjčního kapitálu. A to platí o všech důchodech, pokud se spotřebovávají po částkách, tedy o pozemkové rentě, o mzdě v jejích vyšších formách, o příjmu neproduktivních tříd atd. Přijímají vesměs na určitou dobu formu peněžního důchodu a dají se tudíž přeměnit ve vklady a tím i v zápůjční kapitál. O každém důchodu, ať už je určen ke spotřebě nebo k akumulaci, platí, jakmile existuje v nějaké peněžní formě, že je to část hodnoty zbožního kapitálu, přeměněná v peníze, a tudíž výraz a výsledek skutečné akumulace, nikoli však sám produktivní kapitál. Smění-li přádelník svou přízi za bavlnu, ale onu část, která představuje důchod, za peníze, je skutečným bytím jeho průmyslového kapitálu příze, která nyní přešla do rukou tkalce nebo třeba do rukou soukromého spotřebitele, a tato příze je — ať už je určena pro reprodukci nebo pro spotřebu — jak bytím hodnoty kapitálu, tak i nadhodnoty, která v ní vězí. Velikost nadhodnoty, přeměněné v peníze, závisí na velikosti nadhodnoty, která vězí v přízi. Jakmile však je příze přeměněna v peníze, jsou tyto peníze jen hodnotovým bytím této nadhodnoty. A tím se stávají momentem zápůjčního kapitálu. Není k tomu zapotřebí nic jiného, než aby se přeměnily ve vklad, nerozpůjčí-li je přímo sám jejich majitel. Naproti tomu, aby se opět přeměnily v produktivní kapitál, musí nejdříve dosáhnout určité minimální hranice.
__________________________________
Poznámky:
* Ulice v Londýně, kde byly soustředěny bankéřské kanceláře. (Pozn. red. čes. vydání)
** Ulice v Londýně, středisko koloniálního velkoobchodu. (Pozn. red. čes. vydání)