Karel Marx
Kapitál, II. dílKapitola pátá
Doba oběhu[8]
Pohyb kapitálu sférou výroby a dvěma fázemi sféry oběhu se uskutečňuje, jak jsme viděli, postupně v čase. Doba jeho pobytu ve sféře výroby tvoří jeho výrobní dobu, doba pobytu ve sféře oběhu dobu jeho cirkulace čili oběhu. Celková doba, v níž kapitál opisuje svůj koloběh, se proto rovná součtu výrobní doby a doby oběhu.
Výrobní doba přirozeně zahrnuje období pracovního procesu, ale pracovní proces nezahrnuje celou výrobní dobu. Připomeňme především, že část konstantního kapitálu existuje v pracovních prostředcích, jako jsou na př. stroje, stavby atd., které slouží až do konce svého života v týchž stále znovu a znovu se opakujících pracovních procesech. Periodické přerušování pracovního procesu, na př. v noci, sice přerušuje fungování těchto pracovních prostředků, ale nepřerušuje jejich pobyt v místě výroby. Zůstávají na tomto místě, nejen když fungují, ale i když nefungují. Na druhé straně musí mít kapitalista pohotově určitou zásobu surovin a pomocných látek, aby mohl výrobní proces po delší či kratší dobu probíhat v předem určeném měřítku, nezávisle na náhodách denní nabídky zboží z trhu. Tato zásoba surovin atd. se produktivně spotřebovává jen postupně, pozvolna. Z toho vyplývá rozdíl mezi její výrobní dobou[9] a dobou jejího fungování. Výrobní doba výrobních prostředků vůbec obsahuje tedy 1) dobu, v níž fungují jako výrobní prostředky, t. j. slouží ve výrobním procesu; 2) přestávky, v nichž je výrobní proces, tedy i fungování výrobních prostředků do něho včleněných, přerušen; 3) dobu, v níž jsou sice připraveny jako podmínky procesu, tedy už představují produktivní kapitál, ale ještě nevešly do výrobního procesu.
Rozdíl, který jsme až dosud zkoumali, je vždy rozdíl mezi dobou pobytu produktivního kapitálu ve sféře výroby a dobou jeho pobytu ve výrobním procesu. Ale sám výrobní proces může podmiňovat přerušování pracovního procesu a tedy i pracovní doby, může podmiňovat přestávky, v nichž se pracovní předmět ponechává působení fysických procesů, aniž se k němu připojuje další lidská práce. Výrobní proces, a proto i fungování výrobních prostředků trvá v tomto případě dále, ačkoli pracovní proces, a tedy i fungování výrobních prostředků jako pracovních prostředků je přerušeno. Vidíme to na př. u obilí, které je zaseto, u vína, které kvasí ve sklepě, u pracovního materiálu v mnoha manufakturách, na př. v koželužnách, v nichž se tento materiál vystavuje chemickým procesům. Výrobní doba je tu větší než pracovní doba. Rozdíl mezi oběma záleží v přebytku výrobní doby nad pracovní dobou. Tento přebytek je vždy podmíněn buď tím, že produktivní kapitál je latentně ve sféře výroby, aniž funguje ve výrobním procesu samém, nebo tím, že funguje ve výrobním procesu, ale není v pracovním procesu.
Část latentního produktivního kapitálu, která je připravena jen jako podmínka pro výrobní proces, jako na př. bavlna, uhlí atd. v přádelně, nepůsobí ani jako tvůrce výrobku, ani jako tvůrce hodnoty. Je kapitálem, který leží ladem, ačkoli je takováto nečinnost podmínkou pro nepřetržitý tok výrobního procesu. Budovy, přístroje atd., nutné jakožto schránky produktivní zásoby (latentního kapitálu), jsou podmínkami výrobního procesu, a tvoří proto součásti zálohovaného produktivního kapitálu. Vykonávají funkci uschovatelů součástí produktivního kapitálu v předběžném stadiu. Pokud jsou v tomto stadiu nutné pracovní procesy, zdražují tyto procesy surovinu atd., ale představují produktivní práci a tvoří nadhodnotu, protože se část této práce, jako každé jiné námezdní práce, neplatí. Normální přerušení celého výrobního procesu, tedy přestávky, v nichž produktivní kapitál nefunguje, nevyrábějí ani hodnotu, ani nadhodnotu. Odtud snaha nutit pracovat také v noci. (Kniha I, kap. VIII, 4.) — Takové přestávky v pracovní době, jimiž musí pracovní předmět projít za výrobního procesu samého, netvoří ani hodnotu, ani nadhodnotu; napomáhají však tvoření výrobku, tvoří část jeho života, jsou procesem, jímž výrobek musí projít. Hodnota přístrojů atd. se přenáší na výrobek v poměru k celé době, po kterou fungují; výrobek převádí do tohoto stadia výroby práce sama a užívání těchto přístrojů je právě tak podmínkou výroby jako rozprášení části bavlny, která nevchází do výrobku, ale přesto na něj přenáší svou hodnotu. Jiná část latentního kapitálu, jako budovy, stroje atd., t. j. pracovní prostředky, jejichž fungování je přerušováno jen normálními přestávkami ve výrobním procesu — nenormální přestávky v důsledku omezení výroby, krisí atd. jsou čisté ztráty — tato část latentního kapitálu připojuje k výrobku svou hodnotu, třebaže do vytvářeného výrobku nevchází; celková hodnota, kterou tato část k výrobku přidává, je určena průměrnou délkou její existence; ztrácí svou hodnotu tím, že ztrácí užitnou hodnotu, jak v době, kdy funguje, tak v době, kdy nefunguje.
Konečně hodnota konstantní části kapitálu, která setrvává dále ve výrobním procesu, přestože je pracovní proces přerušen, objevuje se znovu ve výsledku výrobního procesu. Práce sama tu staví výrobní prostředky do takových podmínek, v nichž samy probíhají řadou určitých přírodních procesů, jejichž výsledkem je určitý užitečný efekt čili změna formy jejich užitné hodnoty. Práce přenáší vždy hodnotu výrobních prostředků na výrobek, pokud je skutečně účelně spotřebovává jako výrobní prostředky. Na věci nic nemění to, zda práce musí nepřetržitě působit pracovními prostředky na pracovní předmět, aby dosáhla tohoto efektu, nebo zda stačí, aby jen dala popud tím, že postaví výrobní prostředky do takových podmínek, v nichž samy, bez dalšího přispění práce, působením přírodních procesů prodělají zamýšlené změny.
Ať se přebytek výrobní doby nad pracovní dobou zakládá na čemkoli — buď na tom, že výrobní prostředky tvoří jen latentní produktivní kapitál, tedy stojí teprve na prahu skutečného výrobního procesu, nebo na tom, že se za výrobního procesu jejich vlastní fungování přerušuje přestávkami v tomto procesu, nebo konečně na tom, že výrobní proces sám podmiňuje přerušování pracovního procesu — v žádném z těchto případů nefungují výrobní prostředky tak, aby vssávaly práci. Nevssávají-li práci, nevssávají ani nadpráci. Proto nedochází ke zhodnocení produktivního kapitálu, pokud je tento kapitál v tom úseku své výrobní doby, o který tato doba přesahuje pracovní dobu, nechť je uskutečnění zhodnocovacího procesu od těchto jeho přestávek jakkoli neodlučitelné. Je jasné, že čím více s výrobní doba a pracovní doba navzájem kryjí, tím větší je produktivita a zhodnocení daného produktivního kapitálu v daném, časovém úseku. Odtud tendence kapitalistické výroby zkrátit co nejvíce přebytek výrobní doby nad pracovní dobou. Ale třebaže se výrobní doba kapitálu odchyluje od jeho pracovní doby, zahrnuje výrobní doba vždy pracovní dobu, a přebytek první nad druhou je dokonce podmínkou výrobního procesu. Výrobní doba je tedy vždy dobou, v níž kapitál vyrábí užitné hodnoty a zhodnocuje se, t. j. funguje jako produktivní kapitál, třebaže výrobní doba obsahuje i dobu, kdy je kapitál buď v latentním stavu, anebo sice vyrábí výrobky, ale nezhodnocuje se.
Ve sféře oběhu dlí kapitál v podobě zbožního kapitálu a peněžního kapitálu. Dva procesy jeho oběhu spočívají v tom, že se přeměňuje ze zbožní formy v peněžní formu a z peněžní formy ve zbožní formu. Ta okolnost, že přeměna zboží v peníze je tu zároveň realizací nadhodnoty, která vězí ve zboží, a že přeměna peněz ve zboží je zároveň přeměnou či zpětnou přeměnou kapitálové hodnoty ve formu prvků její výroby, nemění naprosto nic na tom, že tyto procesy jakožto procesy oběhu jsou procesy prosté metamorfosy zboží.
Doba oběhu a výrobní doba se navzájem vylučují. Po dobu svého oběhu nefunguje kapitál jako produktivní kapitál, a nevyrábí proto ani zboží, ani nadhodnotu. Zkoumáme-li koloběh v nejprostší formě, kdy celá kapitálová hodnota po každé najednou přechází z jedné fáze do druhé, je jasné, že výrobní proces, tedy i sebezhodnocování kapitálu, jsou přerušeny dotud, dokud trvá doba jeho oběhu, a že podle její délky se bude výrobní proces obnovovat rychleji nebo pomaleji. Probíhají-li naproti tomu různé části kapitálu koloběhem jedna za druhou, takže se koloběh celkové kapitálové hodnoty uskutečňuje postupně v koloběhu jejích různých částí, je jasné, že čím delší je doba, po kterou se součásti kapitálové hodnoty neustále zdržují ve sféře oběhu, tím menší bude ta její část, která neustále funguje ve sféře výroby. Prodloužení a zkrácení doby oběhu působí proto jako negativní mez na zkracování nebo prodlužování výrobní doby nebo rozsahu, v němž kapitál dané velikosti funguje jako produktivní kapitál. V čím větším stupni jsou metamorfosy oběhu kapitálu jen ideální, t. j. čím více je doba oběhu = 0 nebo se blíží nule, tím více kapitál funguje, tím vyšší je jeho produktivita a sebezhodnocování. Na př. pracuje-li kapitalista na objednávku, takže dostane zaplaceno při dodání výrobku, a platí-li se mu prostředky jeho vlastní výroby, blíží se doba oběhu nule.
Doba oběhu kapitálu omezuje tedy vůbec jeho výrobní dobu a tudíž jeho zhodnocovací proces, a to úměrně délce doby oběhu. Tato délka se však může zvětšovat nebo zmenšovat ve velmi různém stupni, může proto ve velmi různém stupni omezovat výrobní dobu kapitálu. Politická ekonomie však vidí jen vnější projev, totiž účinek doby oběhu na zhodnocovací proces kapitálu vůbec. Tento negativní účinek chápe jako positivní, protože jeho následky jsou positivní. Lpí na tomto zdání tím víc, že se zdá být důkazem toho, že kapitál má mystický zdroj sebezhodnocování, nezávislý na jeho výrobním procesu a tudíž i na vykořisťování práce, a že tento zdroj k němu připlývá ze sféry oběhu. Uvidíme později, jak se i vědecká ekonomie dává tímto zdáním klamat. Toto zdání, jak bude rovněž ukázáno, je podporováno různými jevy: 1) Kapitalistickým způsobem vypočítávání zisku, v němž tato negativní příčina figuruje jako positivní, neboť pro kapitály v různých sférách použití, kde je různá jen doba oběhu, působí delší doba oběhu jako důvod ke zvýšení cen — zkrátka jako jeden z důvodů k vyrovnávání zisku. 2) Doba oběhu tvoří jen moment v době obratu; doba obratu však zahrnuje výrobní dobu, resp. dobu reprodukce. To, co ve skutečnosti děkuje za svou existenci této době, děkuje za ni zdánlivě době oběhu. 3) Přeměna zboží ve variabilní kapitál (mzdu) je podmíněna jejich předcházející přeměnou v peníze. Při akumulaci kapitálu se tedy přeměna v dodatečný variabilní kapitál odehrává ve sféře oběhu čili dochází k ní v době oběhu. Proto se zdá, že daná akumulace děkuje za svůj původ době oběhu.
Ve sféře oběhu prochází kapitál — ať už v tom či onom sledu — dvěma protikladnými fázemi Z — P a P — Z. Doba jeho oběhu se tedy rozpadá rovněž na dvě části: na dobu, kterou potřebuje, aby se přeměnil ze zboží v peníze, a na dobu, kterou potřebuje, aby se přeměnil z peněz ve zboží. Víme už z rozboru prostého zbožního oběhu (kniha I, kap. III), že Z — P, prodej, je nejobtížnější částí jeho metamorfosy, a proto za obvyklých podmínek tvoří větší část doby oběhu. Hodnota, ztělesněná v penězích, je v takové formě, kterou je kdykoli možno přeměnit v jinou. Je-li však ztělesněna ve zboží, může teprve přeměnou v peníze nabýt této formy bezprostřední směnitelnosti, a proto vždy pohotové působnosti. Avšak v procesu oběhu kapitálu v jeho fázi P — Z jde o jeho přeměnu ve zboží, která tvoří určité prvky produktivního kapitálu v daném podniku. Může se stát, že výrobní prostředky nejsou na trhu, nýbrž musí se teprve vyrobit nebo dodat ze vzdálených trhů, nebo že dojde k poruchám v jejich obvyklé dodávce, ke změně cen atd., krátce může se naskytnout množství okolností, které nelze zpozorovat při prosté změně formy P — Z, jež však vyžadují i pro tuto část fáze oběhu jednou více, jindy méně času. Jako jsou Z — P a P — Z odděleny v čase, mohou být odděleny i v prostoru, nákupní trh a prodejní trh mohou být prostorově různé trhy. Na př. v továrnách jsou nakupovač a prodavač dokonce často dvě různé osoby. Při zbožní výrobě je oběh stejně nutný jako výroba sama, agenti oběhu jsou tedy stejně nutní jako agenti výroby. Proces reprodukce zahrnuje obě funkce kapitálu, tedy i nutnost, aby tyto funkce někdo zastával, ať kapitalista sám nebo námezdní dělník, jako jeho agenti. To však není důvod k tomu, aby se agenti oběhu zaměňovali s agenty výroby, ani k tomu, aby se funkce zbožního a peněžního kapitálu zaměňovaly s funkcemi produktivního kapitálu. Agenti oběhu musí být zaplaceni agenty výroby. Jestliže však kapitalisté, kteří kupují od sebe navzájem a prodávají sobě navzájem, nevytvářejí tímto aktem ani výrobky, ani hodnotu, nemění se na tom nic tím, že rozsah jejich podniku jim umožňuje nebo je donucuje, aby tuto funkci koupě-prodeje přesunuli na jiné. V některých podnicích jsou nakupovači a prodavači placeni tantiémami, podíly na zisku. Fráze, že je platí spotřebitelé, nic nevysvětluje. Spotřebitelé mohou platit jen potud, pokud sami jako agenti výroby vyrábějí ekvivalent v podobě zboží nebo si jej přivlastňují od agentů výroby na základě toho či onoho právního titulu (jako společníci atd.) nebo na základě osobních služeb.
Mezi Z — P a P — Z existuje rozdíl, který nemá nic společného s rozdílem mezi formou zboží a peněz, nýbrž vyvěrá z kapitalistického charakteru výroby. Samy o sobě jsou akty Z — P a P — Z pouhými přeměnami dané hodnoty z jedné formy ve druhou. Ale Z‘ — P‘ je zároveň realisací nadhodnoty obsažené v Z‘. U P — Z tomu tak není. Proto je prodej důležitější než koupě. P — Z je za normálních podmínek aktem, nutným k zhodnocení hodnoty vyjádřené v P, ale není realisací nadhodnoty; je to úvod k její výrobě, nikoli však její závěrečný akt.
Určité meze pro oběh zbožního kapitálu Z‘ — P‘ jsou dány už formou existence zboží, jejich existencí jako užitných hodnot. Užitné hodnoty jsou už svou přirozenou povahou pomíjivé. Nevstoupí-li tedy do určité doby do sféry produktivní nebo individuální spotřeby podle toho, jaké je jejich určení, jinak řečeno neprodají-li se do určité doby, kazí se a se svou užitnou hodnotou ztrácejí i vlastnost být nositeli směnné hodnoty. Kapitálová hodnota v nich obsažená resp. nadhodnota k ní přibylá se ztrácí. Užitné hodnoty zůstávají nositeli trvalé a zhodnocující se kapitálové hodnoty jen potud, pokud se ustavičně obnovují a reprodukují, nahrazují novými užitnými hodnotami téhož nebo jiného druhu. Jejich prodej ve formě hotových zboží, tedy to, aby vstoupily prostřednictvím prodeje do produktivní nebo individuální spotřeby, je však stále se opakující podmínkou jejich reprodukce. Musí v určité době změnit svou starou užitnou formu, aby mohly existovat dále v nové užitné formě. Směnná hodnota se uchovává jen tímto ustavičným obnovováním zbožního těla, v němž se ztělesňuje. Užitné hodnoty různých zboží se kazí rychleji nebo pomaleji; proto může mezi jejich výrobou a spotřebou uplynout delší či kratší doba; mohou tedy, aniž budou v nebezpečí, že se zničí, setrvat delší či kratší dobu jako zbožní kapitál ve fázi oběhu Z — P, mohou jako zboží snést kratší či delší dobu oběhu. Mez doby oběhu zbožního kapitálu, daná zkázou těla zboží samého, je absolutní mezí této části doby oběhu čili té doby oběhu, po kterou může zbožní kapitál existovat jako takový. Čím rychleji se zboží kazí, čím dříve po své výrobě musí být spotřebováno a tedy i prodáno, na tím menší vzdálenost od místa své výroby se smí vzdálit, tím prostorově užší je proto sféra jeho oběhu, tím lokálnější charakter má jeho odbytiště. Proto čím rychleji se zboží kazí, čím užší je absolutní hranice doby jeho oběhu jako zboží, podmíněná jeho fysickými vlastnostmi, tím méně se hodí za předmět kapitalistické výroby. Kapitalistická výroba se zmocní takového zboží jen v hustě obydlených místech nebo tou měrou, jak se s vývojem dopravních prostředků zkracují vzdálenosti. Soustředění výroby nějakého výrobku v několika málo rukou a na hustě obydlených místech může však vytvořit relativně velký trh i pro takové výrobky, jako jsou na př. výrobky velkých pivovarů, mlékáren atd.
__________________________________
Poznámky:
8 Odtud rukopis IV.
9 Výrobní doba je zde vzata v aktivním smyslu: výrobní doba výrobních prostředků tu není doba, v níž se vyrábějí, nýbrž doba, po kterou se účastní výrobního procesu zbožního výrobku. — B. E.