ÚVOD

VŠEOBECNÁ ČÁST

Novodobý socialismus je svým obsahem především plodem pozorování jednak třídních protikladů, panujících v moderní společnosti mezi majetnými a nemajetnými, námezdními dělníky a kapitalisty, jednak anarchie panující ve výrobě. Ale svou theoretickou formou se jeví z počátku jako dále rozvedené, jakoby důslednější pokračování zásad, vyslovených velkými francouzskými osvícenci XVIII. století. Jako každá nová theorie musel nejprve navázat na daný myšlenkový materiál, třebas jeho kořeny ležely sebevíce v [materiálních]¹ hospodářských skutečnostech.

Velcí mužové, kteří ve Francii osvěcovali hlavy pro příští revoluci, vystupovali sami nanejvýš revolučně. Neuznávali žádnou zevní autoritu, ať jakéhokoliv druhu. Náboženství, názor na přírodu, společnost, státní řád, to vše bylo podrobeno nejbezohlednější kritice; všechno mělo ospravedlnit svou existenci před soudnou stolici rozumu, anebo se existence zříci. Myslící rozum byl přikládán na vše jako jediné měřítko. Byla to doba, kdy svět, jak říká Hegel, byl postaven na hlavu², nejprve v tom smyslu, že lidská hlava a poučky nalezené jejím myšlením si činily nárok na to, aby byly uznány za základ všeho lidského jednání a za základ vytvářeni společenského bytí; později však i v širším smyslu, že skutečnost, která těmto poučkám odporovala, byla opravdu převrácena odshora až dolů. Všechny dosavadní společenské a státní formy, všechny od starodávna dochované představy byly jakožto nerozumné odhazovány do starého železa; svět se dosud dával vést jen předsudky; všechno minulé zasluhovalo jedině soustrasti a opovržení. Teprve nyní se rozbřesklo denní světlo [ustavila se říše rozumu]; od nynějška měly být pověra, bezpráví, výsady a utlačováni zatlačeny věčnou pravdou, věčnou spravedlností, přirozenou rovností a nezadatelnými lidskými právy.

Teď víme, že tato říše rozumu nebyla ničím jiným než idealisovanou říší buržoasie; že věčná spravedlnost došla uskutečnění v buržoasní justici; že rovnost vyústila v měšťáckou rovnost před zákonem; že za jedno z nepodstatnějších lidských práv bylo prohlášeno — měšťácké vlastnictví; a že stát rozumu, Rousseauova společenská smlouva, vešel v život a mohl vejít v život jedině jako měšťácká, demokratická republika. Velcí myslitelé XVIII. století, právě tak jako všichni jejich předchůdci, nemohli překročit meze vytčené jim jejich vlastní epochou.

Avšak vedle protikladu mezi feudální šlechtou a měšťáctvem [vystupujícím jako zástupce veškeré ostatní společnosti] byl tu obecný protiklad mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, bohatými zahaleči a pracujícími chudáky. Vždyť právě tato okolnost umožňovala zástupcům buržoasie vydávat se nikoli za zástupce určité třídy, nýbrž celého trpícího lidstva. Ba více. Od svého vzniku byla buržoasie zatížena svým protikladem: kapitalisté nemohou existovat bez námezdních dělníků a právě tak, jako se středověký cechovní měšťan vyvinul v moderního buržou, vyvinul se cechovní tovaryš a necechovní nádeník v proletáře. A i když si měšťáctvo smělo — celkem vzato — činit nárok na to, že v boji se šlechtou zastupuje zároveň zájmy různých pracujících tříd oné doby, přece jen při každém velkém měšťáckém hnutí pronikala samostatná drobná hnutí oné třídy, která byla víceméně vyvinutou předchůdkyní novodobého proletariátu. Tak v době německé reformace a selské války směr Tomáše Münzera³ ve velké anglické revoluci levelleři⁴ ve velké francouzské revoluci Babeuf. Vedle těchto revolučních vzpour ještě nehotové třídy vznikaly jim odpovídající theoretické projevy; v XVI. a XVII. století utopická líčení ideálních společenských poměrů, v XVIII. století již přímo komunistické theorie (Morelly a Mably). Požadavek rovnosti neomezoval se již na politická práva, měl se již rozšířit na společenské postavení jednotlivců; nejen třídní výsady, ale i samy třídní rozdíly měly být zrušeny. Asketický [všemi životními požitky opovrhující] komunismus, navazující na Spartu, byl takto první formou, v níž se projevilo nové učeni. Potom následovali tři velcí utopisté: Saint­‑Simon, u něhož měšťácký směr podržoval ještě jistou platnost vedle proletářského; Fourier a Owen, který v zemi nejvyvinutější kapitalistické výroby a pod vlivem protikladů z ní vzniklých systematicky rozvíjel své návrhy na odstranění třídních rozdílů, navazuje přímo na francouzský materialismus.

Všem třem je společné, že nevystupují jako zástupci zájmů proletariátu, který mezitím historicky vznikl. Jako osvícenci, nechtějí ani oni osvobodit [nejprve] jednu určitou třídu, nýbrž [naráz] celé lidstvo. Jako oni chtějí ustavit říši rozumu a věčné spravedlnosti; ale jejich říše se nekonečně liší od říše osvícenců. I měšťácký svět, zařízený podle zásad těchto osvícenců, je nerozumný a nespravedlivý, a proto putuje do jednoho pytle s tím, co má být zavrženo, právě tak jako feudalismus a všechny dřívější společenské řády. Že dosud nevládly na světě skutečný rozum a spravedlnost, bylo způsobeno tím, že nebyly do té doby správně poznány. Chyběl právě geniální jedinec, který nyní vystoupil a který pravdu poznal. Že vystoupil nyní, že pravda byla poznána právě nyní, to není nevyhnutelná událost, vyplývající nutně ze souvislosti dějinného vývoje, nýbrž čirá náhoda. Mohl by být zrozen právě tak dobře o 500 let dříve a byl by býval lidstvu ušetřil 500 let bludů, bojů a strádání.

Tímto způsobem nazírali v podstatě všichni angličtí a francouzští a první němečtí socialisté, včetně Weillinga⁵. Socialismus je [jim všem] výrazem absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti, a je třeba jej jen objevit, aby si vlastní silou podmanil svět; neboť absolutní pravda je nezávislá na Čase, prostoru a lidském. dějinném vývoji, a proto je to pouhá náhoda, kdy a kde je objevena. Přitom jsou zase absolutní pravda, rozumnost a spravedlnost u každého zakladatele školy jiné; a protože u každého je zase podmíněn zvláštní absolutní druh pravdy, rozumnosti a spravedlnosti jeho subjektivním rozumem, jeho životními podmínkami, mírou jeho vědomostí a školenosti v myšlení — není v tomto konfliktu absolutních pravd možné jiné řešení, než že se vzájemně obrušují. Přitom nemohlo vzejit nic jiného než jakýsi druh dalekého průměrného socialismu, jaký skutečné podnes vládne v hlavách většiny socialistických dělníků ve Francii a v Anglii, jakási směs, připouštějící nejrůznější odstíny, z méně výrazných kritických výplodů, ekonomických pouček a představ různých zakladatelů sekt o budoucí společnosti, směs. která se utvoří tím snáze, čím více se v proudu debaty obrousí jednotlivým součástem ostré úhly určitosti jako oblázkům v potoce. Měl­‑li se socialismus stát védou, musel být nejprve postaven na reálnou půdu.

Mezitím vedle francouzské filosofie XVIII. století a po ní vznikla novější německá filosofie, která vyvrcholila v Hegelovi. Její největší zásluhou byl návrat k dialektice jako i formě myšlení. Staří řečtí filosofové byli vesměs rozenými spontánními dialektiky a nejuniversálnější hlava z nich, Aristoteles, prozkoumal již také nepodstatnější formy dialektického myšlení. Naproti tomu novější filosofie, ačkoliv i v ní měla dialektika skvělé zástupce (na příklad Descarta a Spinozu), zabředávala zejména vlivem anglickým stále více do tak zvaného metafysického způsobu myšlení, jímž byli téměř výlučně ovládáni i Francouzové XVIII. století, aspoň ve svých speciálně filosofických pracích. Mimo vlastní filosofii byli taktéž s to podat mistrovská díla dialektiky; připomínáme jen Synovce Rameauova od Diderota a pojednání O původu nerovnosti mezi lidmi od Rousseaua. — Uvedeme zde krátce, co je podstatného v obou metodách myšlení; později se k tomu ještě budeme musit vrátit podrobněji.

Podrobíme­‑li přírodu nebo lidské dějiny anebo svou vlastní duševní činnost myslivému pozorování, naskytne se nám nejprve obraz nekonečné spleti souvislostí a vzájemného působení, v níž nezůstává nic, co, kde a jak bylo, nýbrž všechno se pohybuje, mění, vzniká a zaniká. [Vidíme tedy nejprve celkový obraz, v němž jednotlivosti ještě více méně ustupují, všímáme si více pohybů, přechodů, souvislostí než toho, co se pohybuje, přechází a souvisí.] Tento původní, naivní, ale věcné správný názor na svět, toť názor staré řecké filosofie, po prvé jasně vyslovený Heraklitem: Všechno je a také není, protože všechno teče, stále se mění, stále vzniká a zaniká. Avšak tento názor, jakkoliv správně postihuje všeobecný charakter celkového obrazu jevů, přece nestačí k vysvětlení jednotlivostí, z nichž se tento celkový obraz složil; a pokud to nedovedeme⁶, nemáme jasno ani o celkovém obrazu. Abychom poznali tyto jednotlivosti, musíme je vyjmout z jejich přirozené anebo dějinné souvislosti a zkoumat je, každou o sobě, co do jejich vlastností, jejich zvláštních příčin a účinků atd. To je především úkolem přírodovědy a historického bádání, odvětví bádání, která ze zcela pochopitelných důvodů zaujímala u Reků klasické doby pouze podřadné místo, protože ti [k tomu] musili především teprve pracně sbírat materiál. [Teprve když se přírodovědecká a historická látka do jisté míry nashromáždí, může se přistoupit ke kritickému výběru, srovnávání, po případě rozdělování do tříd, řádů a druhů.] Počátky exaktního přírodozpytu [proto] dále rozvíjejí teprve Řekové alexandrinského období a později, ve středověku, Arabové; skutečná přírodověda se však datuje až od druhé polovice XV. století a od té doby dělala stále rychlejší pokroky. Rozložení přírody v její jednotlivé součásti, rozdělení jednotlivých přírodních dějů a věcí do určitých tříd, zkoumání nitra organických těl podle jejich rozmanitých anatomických forem — byly základní podmínkou obrovských pokroků v poznávání přírody, které nám přineslo posledních 400 let. Avšak zanechalo nám také v poznání zvyk chápat věci a pochody v přírodě isolovaně, vytržené z jejich veliké celkové souvislosti; tudíž ne v jejich pohybu, nýbrž v nehybnosti, ne jako podstatně proměnlivé, nýbrž jako pevné stavy, ne v jejich životě, nýbrž v jejich smrti. Tím, že tento způsob nazírání byl přenesen z přírodovědy do filosofie, jako to udělali Bacon a Locke, vytvořil specifickou omezenost posledních století, metafysický způsob myšlení.

Pro metafysika jsou věci a jejich myšlenkové snímky, pojmy, isolovanými, pevnými, ztrnulými, jednou provždy danými předměty zkoumání, které mají být pozorovány jeden po druhém a bez druhého. Metafysik myslí v samých nesmiřitelných protikladech: jeho řeč je „ano, ano, ne, ne, což nad to jest, od ďábla jest“. Věc pro něho buď existuje nebo neexistuje: právě tak nemůže být věc sama sebou a zároveň něčím jiným. Positivní a negativní se navzájem absolutně vylučují; příčina a účinek stojí proti sobě rovněž ve ztrnulém protikladu. Tento způsob myšlení se nám jeví na první pohled úplně samozřejmým, protože je to způsob myšlení lak zvaného zdravého lidského rozumu. Avšak zdravý lidský rozum, jakkoliv je to úctyhodný chlapík v peciválské prostoře čtyř stěn, zažije velmi podivuhodná dobrodružství, jakmile se odváží do širého světa bádání; a metafysický způsob nazírání, třebas je v širokých, podle povahy předmětu rozsáhlých oblastech oprávněný a dokonce nutný, narazí přece vždy dříve či později na mez, za níž se stává jednostranným, omezeným, abstraktním a za níž se zaplétá do neřešitelných rozporů, protože pro jednotlivé věci zapomene na jejich souvislost, pro jejich bytí na jejich vznik a zánik, pro jejich klid na jejich pohyb, protože pro stromy nevidí les. V obyčejném životě víme a můžeme bezpečně říci, zda na příklad zvíře existuje nebo ne; při bližším zkoumání však shledáme, že někdy je to nanejvýš spletitá věc, jak velmi dobře vědí právníci, kteří se marně namáhali, aby objevili racionální hranici, za niž se stává zabití dítěte v útrobách matčiných vraždou; a právě tak je nemožné určit okamžik smrti, ježto fysiologie dokazuje, že smrt není náhlá, okamžitá událost, nýbrž velmi zdlouhavý proces. Právě tak každá organická bytost v každém okamžiku je táž a přece není táž; v každém okamžiku zpracovává látky přiváděné z vnějška a vylučuje jiné, v každém okamžiku odumírají buňky jejího těla a tvoří se nové; po delší nebo kratší době se látka tohoto těla úplně obnoví, je nahrazena jinými atomy, takže každá organická bytost je stále táž a přece jiná. Při bližším pozorování také shledáme, že oba póly protikladu, jako positivní a negativní, jsou právě tak vzájemně nerozlučné, jako jsou protikladné, a že se přes veškerou protikladnost navzájem prolínají; právě lak shledáváme, že příčina a účinek jsou představy, které mají jako takové platnost jen, aplikujeme­‑li je na jednotlivý případ, že však splývají, jakmile posuzujeme jednotlivý případ v jeho obecné souvislosti s vesmírným celkem, že se rozplynou v nazíráni celkového vzájemného působení, kde příčiny a účinky si stále vyměňují místa, takže co teď anebo zde bylo účinkem, stává se tam anebo jindy příčinou a naopak.

Všechny tyto pochody a metody myšleni se nehodí do rámce metafysického myšlení. Naproti tomu pro dialektiku, která pojímá věci a jejich pojmové snímky hlavně v jejich souvislosti, v jejich sřetězení, jejich pohybu, jejich vzniku a zániku, jsou takové pochody jako ony výše uvedené právě potvrzením její vlastní metody. Příroda je zkušebním kamenem dialektiky a musíme novodobé přírodovědě přiznat, že pro tuto zkoušku dodala velmi bohatý, denně se hromadící materiál a tím dokázala, že v přírodě se konec konců všechno děje dialekticky a nikoliv metafysický [že se nepohybuje ve věčné jednotvárnosti stále se opakujícího kruhu, nýbrž prodělává skutečné dějiny. Je na místě jmenovat zde především Darwina, který zasadil metafysickému pojímání přírody největší ránu svým důkazem, že celá dnešní organická příroda, rostliny i živočichové, a tím i člověk, je produktem vývojového procesu, který probíhal po miliony let]. Protože však přírodovědce, kteří se naučili myslit dialekticky, lze posud spočítat na prstech, vysvětluje se tímto konfliktem mezi objevenými výsledky a zděděným způsobem myšlení onen bezmezný zmatek, který nyní panuje v theoretické přírodovědě a který dohání k zoufalství učitele i žáky, spisovatele i čtenáře.

Přesnou představu o vesmíru, jeho vývoji a vývoji lidstva, jakož i o zrcadlení tohoto vývoje v lidských hlavách lze tedy získat jen dialektickou cestou, za stálého přihlížení k všeobecnému vzájemnému působeni vznikání a zanikání, změn progresivních a regresivních. A v tomto smyslu ihned také vystoupila novější německá filosofie. Kant zahájil svou kariéru tím, že rozložil stabilní Newtonovu sluneční soustavu a její — po pověstném prvotním nárazu — věčné trvání v dějinný pochod: vznik slunce a všech planet z vířící mlhoviny. Přitom již vyvodil, že tímto vznikem je nutně dán i budoucí zánik sluneční soustavy. Jeho názor byl o půl století později matematicky odůvodněn Laplacem a ještě o půl století později prokázal spektroskop existenci takových žhavých plynných hmot v různých stupních zhuštění ve vesmírném prostoru.

Tato novější německá filosofie byla dovršena Hegelovou soustavou, v níž byl po prvé — a to je jeho velká zásluha — vylíčen všechen přírodní, dějinný a duchovní svět jako proces, t. j. ve stálém pohybu, změně, přetváření a vývoji, a jíž zároveň byl učiněn pokus dokázat v tomto pohybu a vývoji vnitřní souvislost. S tohoto hlediska se jevily dějiny lidstva ne už jako pustá změť nesmyslných násilností, které jsou před soudnou stolicí nyní uzrálého filosofického rozumu všechny stejně zavrženíhodné a na které je nejlépe co nejdříve zapomenout, nýbrž jako vývojový proces lidstva samého. Stalo se nyní úkolem myšlení sledovat tento pozvolný vývojový proces po všech jeho stupních, po všech jeho bludných cestách a dokázat přese všechny zdánlivé nahodilosti jeho vnitřní zákonitost.

Je tu lhostejné, že Hegel [ův systém] tento úkol nerozřešil. Jeho epochální zásluhou bylo, že jej vytyčil. Je to totiž úkol, jejž jedinec nikdy nebude s to rozřešit. Třebaže Hegel byl — vedle Saint­‑Simona — nejuniversálnější hlavou své doby, přece byl omezen předně nutně ohraničeným rozsahem svých vlastních vědomostí a za druhé vědomostmi a názory své doby, rovněž ohraničenými co do rozsahu a hloubky. K tomu však přistupovala ještě třetí okolnost. Hegel byl idealista, t. j. jemu nebyly myšlenky jeho hlavy více méně abstraktními odrazy skutečných věcí a pochodů, nýbrž naopak, věci a jejich vývoj byly mu pouze uskutečněnými obrazy „ideje“ existující kdesi⁷ již před světem. Tím bylo vše postaveno na hlavu a skutečná souvislost světa úplně obrácena. A jakkoliv správně a geniálně byly mnohé jednotlivé souvislosti Hegelem pochopeny, musilo mnohé z uvedených důvodů i v podrobnostech dopadnout slátaně, vyumělkovaně, zkonstruované, zkrátka zvráceně. Hegelova soustava jako taková byla kolosálním potratem — ale též posledním svého druhu. Trpěla totiž ještě jedním nevyléčitelným vnitřním rozporem: jednak bylo jejím podstatným předpokladem historické nazírání, podle něhož jsou lidské dějiny vývojovým procesem, který je takové povahy, že nemůže být intelektuálně dovršen objevením tak zvané absolutní pravdy; na druhé straně však o sobě tvrdí, že je souhrnem právě této absolutní pravdy. Všeobsáhlý, jednou provždy dovršený systém poznání přírody a dějin je v rozporu se základními zákony dialektického myšlení; to však nikterak nevylučuje, ba naopak zahrnuje fakt. že systematické poznání všeho vnějšího světa může od pokolení k pokolení dělat obrovské pokroky.

Pochopení úplné zvrácenosti posavadního německého idealismu vedlo nutně k materialismu, ale budiž připomenuto, nejen k metafysickému, výlučně mechanickému materialismu XVIII. století. Oproti naivně revolučnímu, jednoduchému zavrhování celých dřívějších dějin vidí novodobý materialismus v dějinách vývojový proces lidstva, jehož pohybové zákony má za úkol objevit. Oproti představě panující jak u Francouzů XVIII. století, tak [ještě] u Hegela, že příroda je [stále] stejný celek, pohybující se v úzkých kruzích, celek s věčnými nebeskými tělesy, jak učil Newton, a s neměnnými druhy organických bytostí, jak učil Linné, shrnuje materialismus novější pokroky přírodovědy, podle nichž má příroda rovněž své dějiny v čase, podle nichž nebeská tělesa a rovněž druhy organismů, kterými jsou za příznivých podmínek obydlena, vznikají a zanikají a kruhy, pokud jsou⁸ vůbec přípustny, nabývají nekonečně velkolepějších rozměrů. V obou případech je v podstatě dialektický a nepotřebuje žádné filosofie stojící nad ostatními vědami. Jakmile se klade na každou jednotlivou vědu požadavek, aby si ujasnila své postavení v celkové souvislosti věcí a poznatků o věcech, je každá zvláštní věda o celkové souvislosti zbytečná. Co potom ještě samostatně trvá z celé dosavadní filosofie, je nauka o myšlení a jeho zákonech — formální logika a dialektika. Všechno ostatní přechází do positivních věd o přírodě a dějinách.

Avšak zatím co se obrat [v] nazírání na přírodu mohl uskutečnit pouze potud, pokud zkoumání poskytovalo příslušnou positivní látku poznání, uplatnily se již mnohem dříve historické skutečnosti, které přivodily rozhodující obrat v pojímání dějin. Roku 1831 došlo v Lyonu k prvnímu povstání dělníků; v letech 1838 až 1842 vyvrcholilo první národní hnutí dělníků, anglických chartistů. Třídní boj mezi proletariátem a buržoasií vstoupil do popředí dějin nejpokročilejších zemí Evropy v té míře, jak se tam vyvíjely jednak velký průmysl, jednak nově dobyté politické panství buržoasie. Nauky měšťácké ekonomie o totožnosti zájmů kapitálu a práce, o všeobecné harmonii a o všeobecném blahobytu, lidu jakožto následku volné konkurence byly skutečnostmi stále pádněji usvědčovány ze lži. Nebylo již možno nepočítat s tím vším. právě tak jako s anglickým a francouzským socialismem, který byl jejich theoretickým, byť i nanejvýš nedokonalým výrazem. Avšak staré idealistické pojetí dějin, které posud nebylo vytlačeno, neznalo třídní boje, zakládající se na materiálních zájmech a vůbec žádné materiální zájmy; výroba a všechny hospodářské vztahy se v něm vyskytovaly jen tak mimochodem, jako podřadné prvky „kulturních dějin“. Nové skutečnosti nutily k tomu, aby celé dosavadní dějiny byly podrobeny novému zkoumání, a tu se ukázalo, že veškeré dosavadní dějiny [výjimkou prvotního stavu] byly dějinami třídních bojů, že tyto vzájemně se potírající třídy společnosti jsou vždycky produkty výrobních a směnných, slovem hospodářských vztahů své doby; že tedy vždycky daná hospodářská struktura společnosti tvoří reálnou základnu, z níž je nutno konec konců vysvětlit veškerou nadstavbu právních a politických zřízeni, jakož i náboženský, filosofický a ostatní způsob nazírání každého dějinného údobí. [Hegel oprostil pojetí dějin od metafysiky, učinil je dialektickým — ale jeho pojetí dějin bylo v podstatě idealistické.] Tím byl idealismus vypuzen ze svého posledního útočiště, z pojetí dějin, a nalezena cesta, jak vysvětlit vědomí lidí z jejich bytí, místo — jako tomu bylo posud — jejich bytí z jejich vědomí.

[Tu se socialismus již nejevil jako náhodný objev té či oné geniální hlavy, nýbrž jako nutný produkt boje dvou historicky vzniklých tříd, proletariátu a buržoasie. Jeho úkolem nebylo již vytvořit co nejdokonalejší společenskou soustavu, nýbrž zkoumat dějinný hospodářský proces, z něhož tyto třídy a jejich vzájemný boj nevyhnutelně povstaly, a nalézt v hospodářské situaci tím vytvořené prostředky k rozřešení tohoto konfliktu.]

S tímto materialistickým pojetím dějin byl však dosavadní socialismus neslučitelný právě tak jako pojetí přírody francouzského materialismu s dialektikou a novější přírodovědou. Dosavadní socialismus sice kritisoval současný kapitalistický způsob výroby a jeho následky, nedovedl jej však vysvětlit, tedy ani se s ním vypořádat: dovedl jej jen jednoduše zavrhnout jako špatný. [Čím prudčeji horlil proti vykořisťování dělnické třídy, které je od tohoto způsobu výroby neodlučitelné, tím méně byl s to zřetelně udal, v čem toto vykořisťování spočívá a jak vzniká.] Šlo však o to, jednak vylíčit tento kapitalistický způsob výroby v jeho dějinné souvislosti a nutnosti pro určité dějinné údobí, tedy i nutnost jeho zániku, jednak však také odhalit jeho vnitřní povahu, která stále ještě byla skryta, protože dosavadní kritika se vrhala více na jeho zlé následky než na jeho vlastní průběh. To se stalo objevením nadhodnoty. Bylo dokázáno, že přivlastňování nezaplacené práce je základní formou kapitalistického způsobu výroby a jím prováděného vykořisťování dělníka; že kapitalista, i když kupuje pracovní sílu svého dělníka za plnou hodnotu, kterou má pracovní síla jako zboží na trhu, přece z ní vytluče více hodnoty, než za ni zaplatil, a že tato nadhodnota činí konec konců úhrn hodnoty, z níž se hromadí stále vzrůstající množství kapitálu v rukou majetných tříd. Jak proces kapitalistické výroby, tak i proces výroby kapitálu byl vysvětlen.

Za oba tyto velké objevy: za materialistické pojetí dějin a za odhalení tajemství kapitalistické výroby nadhodnotou, vděčíme Marxovi. Jimi se stal socialismus vědou a nyní jde především o to, rozpracovat tuto vědu dále ve všech jejích jednotlivostech a souvislostech.

Takový byl asi stav věcí na poli theoretického socialismu a odumřelé filosofie, když pan Evžen Dühring, ne bez značného hluku, vyskočil na jeviště a ohlásil, že provedl úplný převrat ve filosofii, politické ekonomii a socialismu.

Přihlédněme, co nám pan Dühring slibuje a — co plní.

CO PAN DÜHRING SLIBUJE

Páně Dühringovy spisy, které sem především patří, jsou jeho „Kurs filosofie“⁹ jeho „Kurs národního a sociálního hospodářstv퓹⁰ a jeho „Kritické dějiny národního hospodářství a socialismu“¹¹. Nás zajímá především a hlavně dílo první.

Hned na první stránce se ohlašuje pan Dühring jako „ten, který si činí nároky na zastupování této moci (filosofie) ve své a v příští dohledné době“. Prohlašuje se tedy za jediného pravého filosofa přítomnosti a „dohledné“ budoucnosti. Kdo se odchyluje od něho. odchyluje se od pravdy. Mnozí lidé. už před panem Dühringem, si myslili o sobě něco takového, ale on je — kromě Richarda Wagnera — asi první, kdo to o sobě klidně říká. A pravda, o niž u něho jde, je „konečná pravda poslední instance“.

Filosofie páně Dühringova je „přirozená soustava anebo filosofie skutečnosti… skutečnost je v ní myšlena způsobem, který vylučuje jakoukoliv náchylnost ke snivé anebo subjektivisticky omezené představě o světě“. Tato filosofie je tedy tak uzpůsobena, že pozvedá pana Dühringa nad jím samým nepopírané hranice jeho osobně­‑subjektivní omezenosti. To je arci nutno, má­‑li být schopen zjistit konečné, pravdy poslední instance, ačkoliv posud nenahlížíme, jak se má tento div uskutečnit.

Tato „přirozená soustava vědění cenného pro ducha o sobě bezpečně zjistila základní formy bytí, aniž v něčem zadala hloubce myšlenky“. Se svého „vpravdě kritického stanoviska“ poskytuje „prvky skutečné a tudíž na skutečnost přírody a života zaměřené filosofie, která nepřipouští žádný pouze zdánlivý horizont, nýbrž ve svém mocně převratném pohybu rozvinuje všechny země i nebesa vnější i vnitřní přírody“; je to „nový způsob myšlení“ a jeho výsledky jsou „od základu zvláštní vývody a názory… soustavotvorné myšlenky… zjištěné pravdy“. Máme v něm před sebou „práci, která musí hledat svou sílu v soustředěné iniciativě“, ať už to znamená cokoliv; „až ke kořenům pronikající zkoumání… kořennou vědu… přísně vědecké pojetí věcí a lidí… všestranně pronikavou myšlenkou práci… tvůrčí nadhozeni předpokladů a následků ovladatelných myšlenkou… to, co je absolutně fundamentální“. Podává nám v oboru ekonomicko­‑politickém nejen „historicky a systematicky obsažné práce“, z nichž historické se nadto vyznačují „mým dějepisectvím velkého stylu“, a které v ekonomii způsobily „tvůrčí obraty“, nýbrž konči vlastním, podrobně vypracovaným socialistickým plánem pro budoucí společnost, který je „praktickým plodem jasné a až k posledním kořenům pronikající theorie“ a tudíž právě tak neomylný a samospasitelný jako Dühringova filosofie; neboť „jen v onom socialistickém útvaru, jejž jsem charakterisoval ve svém kursu národního a sociálního hospodářství, může nastoupil pravé vlastnictví na místo pouze zdánlivého a prozatímního anebo násilného vlastnění“. Tím nechť se řídí budoucnost.

Toto klasobraní z chvalozpěvů pana Dühringa na pana Dühringa by se dalo lehce zdesateronásobit. Snad už nyní vzbudilo v čtenáři pochybnosti, má­‑li skutečně co činit s filosofem, nebo s — leč musíme čtenáře poprosil, aby se zdržel úsudku, dokud blíže nepozná tu řečenou schopnost proniknout ke kořenům. Uvedené klasobraní podáváme také jen proto, abychom ukázali, že před sebou nemáme obyčejného filosofa a socialistu, který prostě vysloví své myšlenky a ponechá dalšímu vývoji, aby rozhodl o jejich hodnotě, nýbrž zcela kromobyčejnou bytost, která tvrdí, že není méně neomylná než papež, a jejíž samospasitelnou nauku máme jednoduše přijmout, nechceme­‑li propadnout nejvýš zavrženíhodnému kacířství. Nemáme tu naprosto co dělat s jednou z oněch prací, jimiž oplývají všechny socialistické literatury a v poslední době i německá a v nichž se lidé různého ražení snaží neupřímnějším způsobem na světě ujasnit si otázky, k jejichž zodpovědění se jim snad víceméně nedostává materiálu; to jsou práce, při nichž je dobrá socialistická snaha vždy hodna uznání, nechť jsou jejich vědecké a literární nedostatky jakékoliv. Naopak, pan Dühring nám předkládá poučky, které prohlašuje za konečné pravdy poslední instance, vedle nichž je tedy každé jiné mínění předem nesprávné; jako má výlučnou pravdu, tak má i jedinou přísně vědeckou metodu zkoumání, vedle níž jsou všechny ostatní nevědecké. Buď má pravdu — a pak stojíme před největším géniem všech dob, prvním nadlidským, protože neomylným člověkem. Anebo nemá pravdu, a tu nechť náš úsudek vyzní jakkoliv, byly by blahovolné ohledy na jeho snad dobrou vůli vždy ještě pro pana Dühringa nejsmrtelnější urážkou.

Vlastní­‑li někdo konečné pravdy poslední instance a jedině přísnou vědeckost, musí samozřejmě mít značné opovržení pro ostatní mýlící se a nevědecké lidstvo. Nesmíme se tedy divit, mluví­‑li pan Dühring o svých předchůdcích s krajním pohrdáním a nalézají­‑li milost před jeho důkladnosti jdoucí ke kořenům pouze nemnozí velcí lidé, výjimečně jmenovaní jím samým.

Poslyšme nejprve, co praví o filosofech: „Leibniz, prostý všeho lepšího smýšlení, tento nejlepší mezi všemi u dvora možnými filosofovači“. Kant je ještě jakž takž trpěn: ale po něm šlo všechno páté přes deváté, přišly „prázdnosti a stejně titěrné jako nafouklé pošetilosti nejbližších epigonů, tedy zejména takového Fichta a Schellinga… nehorázné znetvořeniny nevědomého přírodního filosofářství… pokantovské nehoráznosti“ a „horečné fantasie“, jimž korunu nasadil „takový Hegel“. Ten mluvil „hegelovským žargonem“ a šířil „hegelovskou nákazu“ svou „ke všemu ještě co do formy nevědeckou manýrou“ a svými „nezáživnostmi“.

Přírodovědcům se nevede lépe, avšak jménem je uveden pouze Darwin a tak se musíme omezit na něho: „Darwinistická polopoesie a metamorfosová pohotovost se svou hrubě smyslovou omezeností pojetí a tupostí rozeznávací schopnosti… Po našem soudu je specifický darwinismus, z něhož arci je nutno vyjmout Lamarckovy objevy, jistou brutalitou, namířenou proti humanitě“.

Nejhůře však pochodili socialisté. Ovšem s výjimkou Louise Blanca — nejnevýznamnějšího ze všech — jsou to vesměs hříšníci a nedostává se jim věhlasu, jejž by vesměs měli mít před (nebo za) panem Dühringem. A nejen co do pravdivosti a vědeckosti, nikoli, i co do charakteru. Vyjma Babeufa a několika komunardů z roku 1871 není ani jeden z nich „muž“. Tři utopisté jsou nazýváni „sociálními alchymisty“ Z nich jedině se Saint­‑Simonem se zachází do té míry shovívavě, že se mu vytýká jen „přepjatost“ a soucitně se naznačuje, že trpěl náboženským šílenstvím. U Fouriera však ztrácí pan Dühring všecku trpělivost. Neboť Fourier „projevil všechny prvky šílenství… Ideje, které jinak nejspíše nalezneme v blázincích… nejbláznivější sny… výplody šílenství… Nevýslovně pošetilý Fourier“, tato „dětská hlavička“, tento „idiot“ není přitom ani socialista, jeho falanstera není vůbec ani trochu racionálním socialismem, nýbrž „zrůdou konstruovanou podle šablony běžného typu“. A nakonec: „Komu tyto výplody (Fourierovy o Newtonovi)… nestačí, aby se přesvědčil, že ve Fourierově jméně a v celém fourierismu obsahuje něco pravdivého pouze první slabika (fou = bláznivý), ten by měl být sám zařazen do některé kategorie idiotů.“ Konečně Robert Owen „měl matné a ubohé ideje… jeho myšlení tak hrubé ve věci morálky… některé samozřejmosti, znetvořené ve zkrouceniny… nesmyslný a hrubý způsob nazírání… Owenův myšlenkový postup sotva stojí za to, abychom jej podrobili vážnější kritice… jeho ješitnost“ atd. Když tedy pan Dühring označuje utopisty velmi duchaplně podle jejich jmen: Saint­‑Simon — saint (svatý), Fourier — fou (bláznivý), Enfantin — enfant (dětinský), chybí jen ještě, aby přidal: Owen — ouvej! a celé významné údobí dějin socialismu je čtyřmi slovy jednoduše — zatraceno, a kdo o tom pochybuje, „měl by sám být zařazen do některé kategorie idiotů“.

Z Dühringových úsudků o pozdějších socialistech vyjímáme pro stručnost jen úsudek o Lassallovi a o Marxovi:

Lassalle: „Pedantsky rozbíravé pokusy o popularisaci… přebujelá scholastika… nehorázná směs obecné theorie a malicherného žvanění… bezsmyslná a beztvárná pověra v Hegela… odstrašující příklad vlastní omezenost… naparování se s nejbezcennějším hokynářským zbožím… náš židovský hrdina… pisálek pamfletů… tuctový… vnitřní bezpáteřnost názorů na svět a na život.“

Marx: „Omezenost pojetí… jeho práce a výkony jsou samy o sobě, t. j. čistě theoreticky vzato, pro náš obor (kritické dějiny socialismu) bez trvalého významu a pro všeobecné dějiny duchovních proudů mohou být uvedeny jen jako symptomy vlivu jednoho odvětví novější sektářské scholastiky… bezmocnost koncentrujících a pořádajících schopností… nestvůrnost, neforemnost myšlenek a slohu, nedůstojné alury řeči… poangličtěná ješitnost… ohlupování… prázdné koncepce, které jsou ve skutečnosti pouze bastardy historické a logické fantastiky… podvodný obrat… osobní ješitnost… hanebné manýry… nestydatý… krasoduché hejble a kejkle… mandarinská učenost… filosofická a vědecká zaostalost.“

A tak dále a tak dále — neboť i toto je jen malá, namátkou sesbíraná kytička z Dühringovy růžové zahrady. Rozuměj, posud nám ještě vůbec nejde o to, zda tyto líbezné nadávky, které by panu Dühringovi při trošce vzdělání měly zakázat cokoliv shledávat hanebným a nestydatým, jsou zároveň konečnými pravdami poslední instance. Také se budeme — prozatím — střežit, abychom nahlas zapochybovali o jejich do kořene jdoucí důkladnosti, protože by se nám snad dokonce mohlo zakázat vyhledat onu kategorii idiotů, ke které patříme. Pokládal jsem toliko za svou povinnost jednak podat ukázky toho, co pan Dühring nazývá „vybraností ohleduplného a v pravém slova smyslu skromného způsobu vyjadřování“, jednak zjistit, že pro pana Dühringa zavrženíhodnost jeho předchůdců je neméně jistá než jeho vlastní neomylnost. A tak zmíráme v nejhlubší úctě před nejmocnějším géniem všech dob — je­‑li totiž tomu všemu tak.