Marxistický internetový archiv - Česká sekceB. Engels
{85} Pruská kořalka v německém Říšském sněmu[31]
{69}I 4. února interpeloval pan von Kardorff říšskou vládu v otázce vysokého zdanění německého "spritu" v Anglii a Itálii. Upozornil přítomné pány na to, že (jak referuje "Kölnische Zeitung"[32])
"rozsáhlé oblasti země, stovky čtverečních mil téměř neúrodné, neplodné půdy v našich východních a severních provinciích dosáhly velmi rozšířeným pěstováním brambor poměrně vysoké výnosnosti a kultivovanosti; že základem tohoto pěstování brambor je okolnost, že v těchto oblastech jsou roztroušeny četné palírny, v nichž se výroba lihu provozuje jako vedlejší zemědělská výroba. Zatímco dříve žilo v těchto oblastech asi tisíc lidí na čtvereční míli, uživí teď tato země díky výrobě lihu asi tři tisíce lidí na čtvereční míli; lihovary jsou totiž nezbytným odbytištěm pro brambory, protože brambory se vzhledem k svému objemu obtížně přepravují a v zimě se pro mrazy vůbec nemohou přepravovat. Za druhé lihovary přeměňují brambory v hodnotný a snadno přepravitelný alkohol a konečně pomáhají zúrodňovat půdu velkým množstvím krmivového odpadu. Jak významný je náš zájem o tuto otázku, může si představit každý, kdo uváží, že daní z lihu čerpáme pro naše státní příjmy asi 36 miliónů marek, přestože Německo má nejnižší daň z lihu na světě, například pětkrát nižší než Rusko."
Pruským junkerům musel v poslední době pořádně narůst hřebínek, jestliže si troufají obracet světovou pozornost na svůj "lihovarnický průmysl", vulgo pálení kořalky.
V minulém století se v Německu destilovalo jen málo pálenky, a to jen z obilí. Nedovedli sice oddělit přiboudlinu (k tomuto bodu se ještě vrátíme) obsaženou i v této pálence, protože tato přiboudlina ještě vůbec nebyla známa; ze zkušenosti se však vědělo, že kvalita pálenky se delším skladováním podstatně zlepšuje, že mizí její palčivost a její požití působí méně opojně a je zdravotně méně závadné. Maloburžoazní podmínky, za kterých se tehdy pálilo, i poptávka {70} tehdy ještě nerozvinutá a zajímající se spíše o kvalitu než o kvantitu, umožňovaly téměř všude skladovat výrobek po léta ve sklepě a pozvolnou chemickou přeměnou škodlivých složek tak snižovat jeho škodlivost. A tak koncem minulého století vidíme, že rozsáhlejší výroba pálenky se omezuje většinou jen na několik městských středisek - Münster, Ulrichstein, Nordhausen aj. - a že jejich výrobek obvykle nese označení "stará".
Počátkem tohoto století se zvětšil počet palíren na venkově jako vedlejší výroba větších statkářů a pachtýřů, zejména v Hannoversku a Brunšvicku. Nacházely odběratele jednak proto, že se pití pálenky stále víc rozmáhalo, jednak díky potřebám neustále vzrůstajících a neustále válčících armád, které zase vnášely oblibu pálenky do stále širších vrstev. A tak se mohlo pálení kořalky po uzavření míru v roce 1814 stále víc rozšiřovat a zapustit pevné kořeny v uvedené podobě, docela odlišné od starého městského způsobu pálení, jako vedlejší výroba velkých statkářů v Dolním Porýní, v pruském Sasku, Braniborsku a Lužici.
Ale mezníkem v pálení kořalky se stal objev, že pálenku lze výhodně vyrábět nejen z obilí, ale i z brambor. Tím se celé odvětví zrevolucionovalo. Především se těžiště lihovarnictví definitivně přesunulo z měst na venkov a maloburžoazní výrobci dobrého starého nápoje byli stále víc vytlačováni velkostatkáři vyrábějícími mizernou kořalku z brambor. Ale na druhé straně - a to je historicky mnohem důležitější - byl velkostatkář pálící kořalku z obilí vytlačován velkostatkářem, který pálil kořalku z brambor; výroba pálenky se stále víc přesouvala z úrodné obilnářské půdy na neúrodnou bramborářskou půdu, tj. ze severozápadního Německa do severovýchodního Německa - do starého Pruska východně od Labe.
Tento obrat nastal zároveň s neúrodou a hladomorem v roce 1816. Ačkoli v obou dalších letech byla sklizeň lepší, zůstaly ceny obilí v důsledku trvalého vývozu obilí do Anglie i jiných zemí tak vysoké, že bylo téměř nemožné používat obilí k výrobě pálenky. Jeden oxhoft kořalky, který stál v roce 1813 jen 39 tolarů, se v roce 1817 prodával po 70 tolarech. Pak nastoupily na místo obilí brambory - a v roce 1823 se už oxhoft kořalky prodával za 14 až 17 tolarů!
{71} Ale kde sehnali ti ubozí, válkou a obětmi pro vlast prý úplně zruinovaní východolabští junkeři prostředky, s jejichž pomocí pro-měnili své tíživé hypoteční dluhy ve výnosné palírny kořalky? Příznivá konjunktura v letech 1816 až 1819 jim sice přinesla velmi značné vynosy a zvýšila jejich úvěr díky všeobecnému růstu cen půdy; ale to zdaleka nepostačovalo. Naši vlastenečtí junkeři však navíc dostali za prvé státní pomoc v různých přímých i nepřímých formách a za druhé k tomu ještě přistoupila okolnost, které si musíme zvlášť povšimnout. Jak známo, byl v Prusku v roce 1811 zákonem upraven výkup rolníků z roboty a vůbec vyrovnám mezi rolníky a vrchnostmi tak, že se naturální úkony a dávky přeměnily v peněžní, které se kapitalizovaly a mohly se vyrovnat buď v hotových penězích v určitých splátkách, nebo odstoupením části rolnické půdy statkáři, nebo také zčásti v penězích a zčásti odstoupením půdy. Tento zákon zůstal mrtvou literou až do let 1816 až 1819, kdy vysoké ceny obilí umožnily rolníkovi urychlit výkup. Od roku 1819 měl výkup v Braniborsku rychlý spád, pomaleji postupoval v Pomořanech, ještě pomaleji v Poznaňsku a Prusku. Peníze, o něž byli takto obráni rolníci, sice podle zákona, ale protiprávně (protože robotní břemena jim byla vnucena protiprávně), sloužily převážně k zakládání lihovarů, pokud je ovšem junkeři podle starého šlechtického zvyku hned neprohýřili. Také v ostatních třech uvedených provinciích se lihovarnictví šířilo tou měrou, jak na ně rolníci svým výkupným dodávali prostředky. Kořaleční průmysl pruských junkerů byl tedy založen doslova z peněz, o něž byli připraveni rolníci. A rozvíjel se docela čile, zejména od roku 1825. Už o dva roky později, v roce 1827, se v Prusku pálilo 125 miliónů kvartů kořalky, tedy 10 1/2 kvartu na jednoho obyvatele, v celkové hodnotě 15 miliónů tolarů; naproti tomu Hannoversko, které bylo ještě před 15 lety prvním kořalečním státem Německa, vyrobilo jen 18 miliónů kvartů.
Je pochopitelné, že celé Německo nyní zaplavil pravý příval pruské kořalky z brambor, pokud se jednotlivé státy nebo celní spolky jednotlivých států před ní neuzavřely vytvořením celních hranic. 14 tolarů za jeden ohm o 180 kvartech, tedy kvart za 2 groše 4 feniky velkoobchodní ceny! Od té doby, co mohl být za {72} 15 stříbrných grošů kdekdo celý týden na mol opilý, bylo opojení, které dřív přišlo třikrát až čtyřikrát dráž, každodenně dosažitelné i těm největším chudákům.
Výsledek těchto bezpříkladně nízkých cen pálenky, který se projevil na různých místech v různou dobu, ale téměř vždy skoro bleskurychle, byl neslýchaný. Vzpomínám si ještě velice dobře, jak koncem dvacátých let náhle postihla nízká cena kořalky dolnorýnsko marckou průmyslovou oblast. Zejména v bergském kraji, ale obzvlášť v Elberfeldu-Barmenu spousty pracujícího obyvatelstva propadly pití. Hloučky "ožralých chlapů" zavěšených jeden do druhého, zabírající celou šíři ulice, vrávoraly od devíti hodin večer s falešným halekáním od hospody k hospodě a nakonec domů. Při tehdejším stavu vzdělanosti dělníků, při naprosté bezvýchodnosti jejich situace to nebyl žádný div. A zvláště ne v požehnaném Wuppertalu, kde se už od šedesátých let stále střídá jedno průmyslové odvětví za druhým, kde tedy ustavičně jedna část obyvatelstva žila v tíživých poměrech, pokud nebyla vůbec bez chleba, zatímco druhá část (tehdy to byli barvíři) byla na svou dobu dobře placena. A jestliže wuppertalští dělníci - jako tomu bylo tenkrát - měli na vybranou jedině mezi pozemskou kořalkou putyk a nebeskou kořalkou pietistických páterů - jaký div, že dávali přednost té pozemské, i když byla špatná?
A byla velice špatná. Tak, jak vycházela z chladiče, bez dalšího čištění, se všemi přiboudlinami, které obsahovala, se rozesílala a hned také pila. Všechny kořalky vydestilované z vinných matolin, krmné řepy, obilí nebo brambor obsahují tyto přiboudliny, směs vyšších alkoholů, tj. tekutin, které mají obdobné složení jako obyčejný alkohol, ale obsahují víc uhlíku a vodíku (mj. primární propylalkohol, izobutylalkohol, zdaleka nejvíc však amylalkohol). Všechny tyto alkoholy jsou škodlivější než obyčejný vinný líh (etylalkohol) a dávka, která způsobuje otravu, je mnohem menší než u etylalkoholu. Bonnský profesor Binz dokázal nedávno řadou pokusů, že opojné účinky našich lihovin i jejich nepříjemné následky v podobě nechvalně známé kocoviny, respektive vážnějších onemocnění nebo otrav je třeba přičítat ani ne tak vinnému lihu neboli etylalkoholu, jako spíše vyšším alkoholům, tedy přiboudlinám. {73} Tyto alkoholy však nepůsobí jen opojněji a zhoubněji, ale určují i charakter opilosti. Každý ví z vlastního pozorování, ne-li ze zkušenosti, jak rozdílně působí na mozek opojení vínem (ba dokonce i různými druhy vína), pivem nebo kořalkou, čím víc přiboudlin nápoj obsahuje a čím škodlivější jsou tyto přiboudliny svým složením, tím odpornější a zuřivější je i opilost. Ale mladá, nečištěná bramborová kořalka obsahuje - jak známo - ze všech destilátů nejvíc přiboudlin a v nejnepříznivějším složení. Tomu ovšem také zcela odpovídal účinek neobvykle velkých dávek tohoto nápoje na tak vznětlivé a vášnivé obyvatelstvo, jaké je v bergském kraji. Charakter opilosti se od základu změnil. Každá zábava, která dřív končívala bodrou rozjařeností a jen zřídka výtržnostmi, při nichž se pak ovšem nejednou dostal ke slovu "knejp" (nůž, anglicky knife), každá taková zábava se teď zvrhla v pustou pitku a končila nezbytnou rvačkou, přičemž nikdy nechyběla zranění nožem, a smrtelná bodnutí nožem se objevovala stále častěji. Páteři to svalovali na vzrůstající bezbožnost, právníci a jiní šosáci na hospodské tancovačky. Pravou příčinou bylo náhlé zaplavení kraje pruskou přiboudlinou, která jen působila svými normálními fyziologickými účinky a pomáhala stovkám chuďasů na pevnost.
Toto akutní působení laciné kořalky trvalo po celá léta, až pozvolna víceméně pominulo. Nikdy však docela nezmizel její vliv na mravy: pálenka zůstala pro dělnickou třídu víc než dřív životní potřebou, a třebaže se její kvalita poněkud zlepšila, byla stále daleko horší než kvalita dřívější staré pálenky z obilí.
A co se dělo v bergském kraji, bylo i jinde. Nářky šosáků nad tím, že mezi dělníky vzrůstá nadměrné pití kořalky, nebyly nikdy tak všeobecné, jednomyslné a hlasité jako v letech 1825 až 1835. Je dokonce otázka, zda otupělost, s níž právě severoněmečtí dělníci přijímali události z roku 1830[33], nevyplývala ponejvíce právě z kořalky, která je tehdy víc než kdy jindy měla ve své moci. Skutečná a především úspěšná povstání se vyskytla jen ve vinařských krajích nebo v těch německých státech, které se pomocí cel víceméně uchránily před pruskou kořalkou. Nebyl by to jediný případ, kdy by byla kořalka zachránila pruský stát.
Jediné průmyslové odvětví, kterému se podařilo vyvinout ještě {74} pustošivější přímý vliv - a to ještě ne na vlastní národ, ale na cizince - je anglo-indický opiový průmysl k otravování Činy.
Výroba kořalky se zatím čile rozvíjela, šířila se stále víc na východ a jitro za jitrem zabírala písečnou a bažinatou pustinu severovýchodního Německa pro brambory. Nespokojila se s tím, že oblažuje svou vlast, a snažila se dopřát požehnání staropruské přiboudliny i cizině. Obyčejná kořalka se ještě jednou destilovala, aby se odstranila část vody, kterou obsahovala, a takto získaný vodnatý a nečistý líh byl označen jako "sprit", což je pruský překlad slova spiritus. Vyšší alkoholy mají vesměs vyšší bod varu než etylalkohol. Zatímco etylalkohol vře při 78 1/2 stupních stodílného teploměru, je bod varu primárního propylalkoholu 97 stupňů, izobutylalkoholu 109 stupňů a amylalkoholu 132 stupně. Dalo by se tedy předpokládat, že při opatrné destilaci tu musí zůstat největší část amylalkoholu, který je hlavní součástí přiboudlin, i část izobutylalkoholu, a že se předestiluje nejvýš část izobutylalkoholu a většina primárního propylalkoholu, který však je v přibloudlinách jen velmi slabě zastoupen. Jenže i vědecká chemie se už vzdává možnosti oddělit destilací tři nižší alkoholy, o něž v tomto případě jde, a dovede oddělit amylalkohol z přiboudliny jedině frakční destilací, které nelze v palírně použít. Přitom destilace ve venkovských palírnách kořalky probíhá značně nedokonale. Není tedy divu, že líh vyráběný počátkem čtyřicátých let měl ještě značnou příměs přiboudlin, jak se dalo snadno poznat podle zápachu: čistý líh nebo líh obsahující jen vodu je téměř bez zápachu.
Tento líh putoval zejména do Hamburku. Co se s ním stalo dál? Část se rozesílala do zemí, kam mu neuzavírala vstup dovozní cla - na tomto exportu se podílel i Štětin; ale z největší části se používal v Hamburku a v Brémách k falšování rumu. Tato kořalka destilovaná v Západní Indii zčásti přímo z cukrové třtiny, většinou však z třtinového odpadu zbylého při výrobě cukru, byla jediná, která ještě mohla vzhledem k svým nízkým výrobním nákladům konkurovat kořalce z brambor jako určitý luxusní nápoj pro masy. Chtěl-li někdo vyrobit "jemný", ale přesto laciný rum, vzal například sud skutečně jemného jamajského rumu, tři až čtyři sudy laciného, špatného berbického rumu a dva až tři sudy pruského {75} lihu z brambor - a tato nebo podobná směs pak dohromady vydala požadovaný nápoj. Tento "jed", jak ho v mé přítomnosti nazývali sami obchodníci zúčastnění na falšování, se dopravoval lodí do Dánska, Švédská, Norska a Ruska, ale v nemalé míře zase putoval vzhůru po Labi nebo přes Štětin do zemí, odkud tento ušlechtilý líh vyšel, a tam se jednak pil jako rum a jednak se pašoval do Rakouska a do Polska.
Hamburští obchodníci se neomezovali na falšování rumu. S genialitou jim vlastní ihned poznali, jaká světoborná úloha je pruské bramborové kořalce v budoucnosti předurčena. Vyzkoušeli už své umění na nejrůznějších jiných nápojích, a tak už koncem třicátých let nechtěl v mimopruské části severního Německa nikdo, kdo jen trochu rozuměl vínu, odebírat bílá francouzská vína z Hamburku, protože se všeobecně říkalo, že se tam tato vína sladí a tím zároveň otravují olověným cukrem. Ale bud jak bud, líh z brambor se stal základem stále rozsáhlejšího falšování nápojů. Po rumu následoval koňak, jehož upravování už vyžadovalo víc dovednosti. Brzy se začalo upravovat lihem i víno a nakonec se došlo tak daleko, že se portské víno a španělská vína připravovala zcela bez vína z lihu, vody a rostlinných šťáv, které byly mnohdy ještě nahrazovány chemickými látkami. Obchod vzkvétal tím spíše, že v mnoha zemích byly takové praktiky buď přímo zakázány, nebo aspoň hraničily tak těsně se zákonem, že zatím nebylo radno se do nich pouštět. Ale Hamburk byl sídlem neomezeného svobodného obchodu, a tak se "pro blaho Hamburku" falšovalo o sto šest.
Jenže monopol falšování dlouho netrval. Po revoluci z roku 1848, když bylo ve Francii výhradní panství velkých finančníků a malé hrstky významných velkoprůmyslníků přechodně vystřídáno panstvím veškeré buržoazie, přicházeli francouzští výrobci a obchodníci postupně na to, jaké zázračné síly dřímou v takovém soudku pruského bramborového lihu. Začali svůj koňak míchat už doma, místo aby ho posílali do ciziny nefalšovaný; ale ještě víc začali přidáváním notné dávky pruského bramborového lihu zušlechťovat koňak (označuji tak kvůli stručnosti všechny kořalky destilované z vinných matolin) určený pro domácí spotřebu. Tím se koňak - jediná kořalka, která se ve Francii konzumuje masově - {76} podstatně zlevnil. Druhé císařství tento manévr přirozeně podporovalo v zájmu trpících mas, a tak v době pádu napoleonské dynastie vidíme, že se ve Francii díky zázračným účinkům staropruské kořalky značně rozmohlo opilství, které tam do té doby bylo téměř neznámé.
Nevídaně mnoho špatných sklizní vína a konečně obchodní smlouva z roku 1860, která otevřela francouzskému obchodu s vínem cestu do Anglie, daly podnět k dalšímu pokroku. Aby slabá vína špatných ročníků, jejichž kyselost se nedala odstranit přidáním cukru, byla trvanlivější, bylo nutno do nich přidat alkohol. Míchaly se tedy s pruským lihem. A dále byl anglický vkus zvyklý na silná vína - přírodní francouzská tuzemská vína, která teď šla ve velkém na vývoz, byla pro Angličany příliš slabá a chladná. Cožpak se vůbec dalo najít něco lepšího, co by jim přidalo na účinnosti a ohnivosti, než pruský líh? Bordeaux se stále víc stávalo centrem falšování francouzských, španělských a italských vín, která se tam proměňovala v "jemné bordeauxské", a také - centrem zužitkování pruského lihu.
Ovšem, španělských a italských vín. Od té doby, co v Anglii, Severní i Jižní Americe a v koloniích tak nesmírně vzrostla spotřeba francouzských červených vín - a jiná žádný buržoa neráčí pít - nestačí už ani zdánlivě nevyčerpatelné vinné bohatství Francie. Skoro celá použitelná severošpanělská sklizeň vína, mimo jiné celá sklizeň, kterou dává vinorodá Rioja v údolí Ebra, odchází do Bordeaux. Také Janov, Livorno a Neapol sem posílají celé lodi vína. Zatímco se tato vína upravují pruským lihem, aby vydržela transport po moři, zvyšuje tento vývoz vína jeho ceny ve Španělsku a Itálii do té míry, že se víno stává zcela nedostupné pro masy pracujícího obyvatelstva, které je dříve pily denně. Místo vína teď pijí kořalku a hlavní složkou této kořalky je i zde - pruský bramborový líh. Pan von Kardoríf si ovšem v Říšském sněmu stěžuje, že v Itálii se to ještě neděje v dostatečném rozsahu.
Kamkoli se podíváme, všude nacházíme pruský líh. Pruský líh dosáhne nesrovnatelně dál než ruka německé říšské vlády. A kdekoli se s tímto lihem setkáme, slouží především - k falšování. Stává se prostředkem, jímž se jihoevropská vína upravují tak, aby byla schopna transportu po lodi, a tím se zároveň odnímají domácímu {77} pracujícímu obyvatelstvu. A jako Achillovo kopí léčí rány, které zasadilo,[34] tak pruský líh poskytuje dělnické třídě, oloupené o víno, zároveň náhradu ve falšované pálence! Líh z brambor je pro Prusko tím, čím je železo a bavlněné zboží pro Anglii, artiklem, který je reprezentuje na světovém trhu. Právem tedy může nejnovější adept a zároveň obroditel socialismu pan Eugen Dühring oslavovat pálení kořalky "především... jako přirozené napojení (průmyslu) na zemědělské podnikání" a triumfálně volat:
"Výroba lihu má takový význam, že se spíš podcení, než přecení!"[35]
Ovšem, vždyť italské "Anch'io son pittore" (I já jsem malíř, jak řekl Correggio[36]) znamená pruský: "I já jsem kořalkář."
Jenže tím ještě zázraky pruské bramborové kořalky zdaleka nekončí.
"Zatímco dříve žilo v těchto oblastech asi tisíc lidí na čtvereční míli," říká pan von Kardorff, "uživí teď tato země díky výrobě lihu asi tři tisíce lidí na čtvereění míli."
A to je vcelku správné. Nevím, o které době pan von Kardorff mluví, uvádí-li obyvatelstvo v tisících osobách na čtvereční míli. Taková doba jistě kdysi existovala. Vyloučíme-li však Sasko a Slezsko, v nichž má lihovarnictví vedle jiných průmyslových odvětví méně význačnou úlohu, vyloučíme-li dále Poznaňsko, jehož největší část přes veškeré úsilí vlády pořád ještě nemá chuť být jiná než polská, zbývají nám tři provincie - Braniborsko, Pomořany a Prusko. Rozloha těchto tří provincií měří dohromady 2415 čtverečních mil. V roce 1817 měly celkem 3 479 825 osob neboli 1441 na čtvereční míli; v roce 1871 měly 7 432 407 osob neboli 3078 na čtvereční míli. Naprosto souhlasíme s panem von Kardorffem, považuje-li tento přírůstek obyvatelstva v podstatě za přímý či nepřímý důsledek pálení kořalky. Připočteme-li k tomu Starou marku, severní, zemědělskou část Dolního Slezska a tu část Poznaňská, která je převážně německá, kde se hustota obyvatelstva vyvíjela asi podobně, máme před sebou vlastní oblast kořalky, ale zároveň i jádro pruské monarchie. A tím se otevírá zcela jiná perspektiva. Teď se ukazuje, že pálení kořalky je vlastní materiální základnou současného Pruska. Bez něho by pruské junkerstvo muselo zahynout; jeho statky by zčásti skoupili velcí pozemkoví magnáti, {78} z nichž by se vytvořila nepočetná aristokracie podobná ruské, zčásti by se tyto statky rozdrobily a vytvořily základnu pro samostatné rolnictvo. Bez výroby kořalky by jádrem Pruska zůstalo území přibližně s 2000 osob na čtvereční míli, které by nadále už nebylo s to hrát v dějinách nějakou úlohu, ať v dobrém či špatném smyslu, dokud by se buržoazní průmysl nerozvinul natolik, aby i zde mohl převzít společenské a možná i politické vedení. Lihovarnictví dalo vývoji jiný směr. Na půdě, z níž se nerodí nic jiného než brambory a krautjunkeři, ale obojí zato ve velkém množství, mohlo čelit světové konkurenci. Protože se těšilo stále větší poptávce - z důvodů, které jsme už uvedli - mohlo se povznést na ústřední světovou továrnu na kořalku. Za daných společenských poměrů to neznamenalo nic jiného, než že se na jedné straně vytvořila třída středně velkých statkářů, jejichž mladší synové byli hlavním materiálem pro důstojnický sbor armády a pro byrokracii, tedy že se znovu prodloužila životaschopnost junkerstva, a na druhé straně vznikla poměrně rychle rostoucí třída polopoddaných, z nichž se rekrutuje masa "kmenových pluků" armády. Jaká je situace této dělnické masy, nominálně sice svobodné, ale díky ročním smlouvám, naturálním platům, bytovým poměrům a konečně i díky vrchnostenské policii, která s novým krajským zřízením[37] jen změnila svou formu, prakticky úplně závislé na statkáři, o tom se můžeme poučit ze spisů profesora von der Goltze. Zkrátka, jestliže Prusko dokázalo aspoň trochu strávit sousta ze západního břehu Labe, která spolklo v roce 1815,[38] jestliže dokázalo v roce 1848 potlačit revoluci v Berlíně, roku 1849 přes porýnsko-vestfálské povstání se dostat do čela německé reakce, v roce 1866 vést válku s Rakouskem a v roce 1871 podřídit celé Malé Německo vedení této nejzaostalejší, nejstrnulejší, nejnevzdělanější, ještě napůl feudální části Německa - čemu za to vděčí? Pálení kořalky.
II Vraťme se však k Říšskému sněmu. Debaty se zúčastnili hlavně pánové von Kardorff, von Delbrück a hamburský spolkový zmocněnec Krüger. Po této debatě by se skoro zdálo, jako bychom pruskému {79} bramborovému lihu bůhvíjak křivdili. Ne pruský, ale ruský líh je kořenem všeho zla. Pan von Kardorff si stěžuje, že hamburští průmyslníci zpracovávají ruskou vodku (a ta se nepálí z brambor, ale z obili, jak pan Krüger výslovně zdůrazňuje) na líh, ten "rozesílají jako německý líh a poškozují tak dobrou pověst německého lihu". Panu Delbrückovi "bylo řečeno, že taková podvodná záměna by narazila na velké potíže, protože se dosud nepodařilo vyrobit z ruské vodky líh bez zápachu jako z německé pálenky", pan Delbrück ale opatrně dodal: "Pánové, to ovšem nemohu vědět."
Kořenem zla tedy není pruský líh z brambor, ale ruský líh z obilí. Pruský líh z brambor je "bez zápachu", tj. bez přiboudliny; ruský líh z obilí se dosud nedá vyrobit bez zápachu, obsahuje tedy přiboudlinu, a jestliže se prodává jako pruský líh, připravuje ho tím o dobrou pověst lihu bez přiboudliny. Podle toho jsme ovšem pruský "líh bez přiboudlin" klukovsky a se záměry říši naprosto nepřátelskými pomlouvali. Podívejme se, jak je tomu ve skutečnosti.
Existuje sice postup, jak zbavit pálenku přiboudlin, a to tak, že ji pročistíme silně rozžhaveným dřevěným uhlím. Proto také líh přicházející do obchodu vůbec obsahuje v poslední době méně přiboudlin. Jenže mezi oběma druhy lihu, o které nám tu jde, je tento rozdíl: obilní líh je možno bez velkého úsilí úplně zbavit přiboudlin, zatímco u bramborového lihu je to mnohem obtížnější a ve velkovýrobě prakticky natolik nemožné, že i ten nejčistší líh vyrobený z bramborové kořalky zanechává po rozetření na ruce vždycky přiboudlinový zápach. Proto je pravidlem, že se v lékárnách a při výrobě jemných likérů používá nebo aspoň má používat (neboť i zde se falšuje!) výhradně lihu z obilí, a nikdy lihu z brambor.
Několik dní potom, co otiskla zmíněnou debatu o kořalce, přináší "Kölnische Zeitung" v rubrice Různé zprávy (8. února, první strana) tento hluboký povzdech porýnského pijáka:
"Bylo by též velmi žádoucí prokázat příměs bramborového lihu v lehkém víně. Dodatečně na něj upozorňuje, jenže už příliš pozdě, tupá bolest hlavy. Líh z brambor obsahuje ještě přiboudliny, jejichž nepříjemný zápach se překrývá specifickou vůní vína. Toto falšování je velmi časté."
Nakonec pan Krüger, aby uklidnil staropruské kořalečníky, prozrazuje povážlivý fakt, že za ruský obilní líh se na hamburském trhu {80} trhu platí o čtyři marky víc než za pruský bramborový líh, který 7. února zaznamenal v Hamburku 3.5 marek za 100 litrů; ruský líh dosahuje tedy o 12 procent vyšší ceny než pruský, jehož dobrou pověst prý poškozuje!
Po všech těchto faktech se podívejme na uraženou nevinnost toho pomlouvaného, "nepáchnoucího", na svou dobrou pověst žárlivého, počestného pruského "lihu bez přiboudlin", který se ve velkoobchodě platí jen 35 feniků za litr, je tedy levnější než pivo! Srovnáte-li uvedenou debatu a tato fakta, nemáte pak chuť se zeptat: Z koho si tu děláte blázny?
Do celého světa zasahuje požehnaný vliv pruské přiboudliny, neboť se zároveň s bramborovým lihem dostává do každého nápoje. Od kyselého lehkého moselského a rýnského vína horších druhů, které se pomocí bramborového cukru a bramborového lihu zázračně přeměňuje v brauneberské a niersteinské, od špatného červeného vína, které od Gladstonovy obchodní smlouvy zaplavuje Anglii, kde mu říkají "Gladstone", až po Château Lafitte a šampaňské, portské a madeiru, které pijí buržoové v Indii, Číně, Austrálii a Americe, neexistuje jediný nápoj, v jehož složení by nebyla pruská přiboudlina. Výroba těchto nápojů vzkvétá všude, kde víno roste a kde se ve velkém množství skladuje, a výrobci tam pějí dithyramby na bramborový líh. Ale co spotřebitelé? Spotřebitelé poznávají z "tupé bolesti hlavy", v čem spočívá dobrodiní pruské přiboudliny a snaží se mu zdaleka vyhnout. V Itálii, říká pan von Kardorff, se obchodní smlouva uplatňuje tak, že pruský líh musí platit příliš vysoké clo. Vývoz lihu do Belgie, Ameriky a Anglie je znemožněn vysokými cly. Ve Francii lepí celníci na sudy s lihem červené nálepky, aby je označili jako pruské - to je skutečně poprvé, kdy francouzští celníci udělali něco obecně prospěšného! Došlo to zkrátka tak daleko, že pan von Kardorff zoufale volá: "Pánové, představíte-li si situaci pruského lihovarnického průmyslu, zjistíte, že všechny země se co nejúzkostlivěji uzavírají našemu lihu!" Není také divu! Zázračné účinky tohoto lihu poznal ponenáhlu celý svět, a jediný způsob, jak se vyhnout "tupé bolesti hlavy", je ten, že se ten přiboudlinový neřád vůbec nepustí do země.
{81} A teď se ještě nad hlavami těžce zkoušených kořalečních junkerů stahuje těžké a temné mračno od východu. Velký bratr v Rusku, poslední opora a záštita všech úctyhodných starých pořádků proti modernímu zběsilému boření, začíná teď také pálit a vyvážet kořalku, a to obilní kořalku, a mimoto ji dodává právě tak levně jako pruští junkeři svou bramborovou kořalku. Rok od roku se výroba a vývoz ruské vodky zvyšuje, a jestliže se dosud rektiíikovala na líh v Hamburku, pak nám pan Delbrück vypráví, že "v ruských přístavech... se teď už zřizuje množství podniků na rektifikaci ruské kořalky, vybavených těmi nejlepšími přístroji", a připravuje pány junkery na to, že jim ruská konkurence bude každým rokem víc přerůstat přes hlavu. To pan von Kardorff velmi dobře ví a žádá, aby vláda prostě zakázala provážet ruský líh přes Německo.
Jako nezávislý konzervativní poslanec by měl ovšem pan von Kardorff umět správněji zhodnotit postoj německé říšské vlády vůči Rusku. Po anexi Alsaska-Lotrinska a po neslýchaných reparacích ve výši pěti miliard, které z Francie nutně udělaly spojence každého nepřítele Německa, a při politice, která všude vyvolávala úctu nebo spíše strach, ale nikde oblibu, zbývala jen jedna volba: buď také rychle porazit Rusko, anebo - zajistit si jeho spojenectví (pokud je na Rusko spolehnutí) a stát se poslušným služebníkem ruské diplomacie. Protože se vláda nemohla rozhodnout pro první alternativu, propadla nenávratně druhé. Prusko, a s ním celá říše, je znovu stejně závislé na Rusku jako po roce 1815 a po roce 1850; a stejně jako po roce 1815 slouží "svátá aliance" i teď k zakrytí této závislosti. A tak všechna slavná vítězství mají ten jediný výsledek, že Německo jako dříve zůstává v Evropě pátým kolem u vozu. A pak se Bismarck diví, že se německá veřejnost stejně jako dříve stará spíš o události v zahraničí, kde se skutečně rozhoduje, než o činy říšské vlády, které jsou bezvýznamné pro Evropu, a o řeči Říšského sněmu, které jsou bezvýznamné pro Německo. Zákaz provážení ruského lihu! Rád bych viděl toho říšského kancléře, který by si to troufl, pokud by neměl zároveň v kapse vyhlášení války Rusku! A jestliže pan von Kardorff vznáší na vládu takový neobyčejný požadavek, pak bychom skoro věřili, že nejen piti kořalky, ale už její páleni kalí rozum. Vždyť i proslulejší kořalečníci, než je pan von {82} Kardorff, provedli v poslední době věci, které nelze z jejich vlastního hlediska nijak rozumně vysvětlit.
Je ostatně docela pochopitelné, že z ruské konkurence naskakuje našim kořalečním junkerům husí kůže. V ruském vnitrozemí jsou rozsáhlé kraje, kde je obilí stejně laciné jako v Prusku brambory. Mimoto je v Rusku palivo většinou levnější než v našich lihovarnických oblastech. Jaký tedy div, že část ruské šlechty, stejně jako pruští junkeři, ukládá peníze, které jí stát při výkupu z roboty vyplatil na účet rolníků, právě do lihovarů? Že díky stále rostoucímu trhu a díky přednostem, které při stejných nebo jen o málo vyšších cenách vždycky bude mít obilní pálenka před bramborovou pálenkou, těchto lihovarů rychle přibývá a že už není daleko doba, kdy jejich výrobek zcela vytlačí z trhu pruský líh z brambor? Tady nepomohou žádné nářky a bědování. Dokud trvá kapitalistická výroba, jsou její zákony stejně neúprosné pro junkery jako pro židy. Díky ruské konkurenci se blíží den, kdy padne posvátné Ilion, kdy slavný pruský kořaleční průmysl zmizí ze světového trhu a nanejvýš bude ještě zamořovat přiboudlinou domácí trh. Ale v den, kdy pruští junkeři přijdou o destilační helmu a zůstane jim už jen erbovní helma nebo nanejvýš vojenská helma - v ten den bude s Pruskem konec. Nehledě ani na další průběh světových dějin, na možnost, pravděpodobnost nebo nevyhnutelnost nových válek a převratů - už sama konkurence ruské vodky musí Prusko zničit, protože zničí průmysl, který udržuje zemědělství východních provincií na jeho nynějším stupni rozvoje. Tím však zároveň zničí i životní podmínky východolabských junkerů a jejich 3000 poddaných na čtvereční míli; a zničí tím i základnu pruského státu: materiál, z něhož se rekrutují důstojníci i poddůstojníci a bezvýhradně poslušní vojáci, a dále materiál, z něhož vyrůstá jádro byrokracie, ten materiál, který vtiskuje současnému Prusku jeho specifický charakter. Se zhroucením lihovarnictví se zhroutí pruský militarismus, a bez něho není Prusko ničím. Pak klesnou východní provincie znovu do postavení, jež jim v Německu přísluší vzhledem k jejich řídkému osídlení, k jejich průmyslu, který je služebníkem zemědělství, vzhledem k jejich polofeudálním poměrům, vzhledem k nedostatečnému buržoaznímu rozvoji a všeobecné vzdělanosti. Pak {83} si ostatní země německé říše, osvobozené od tlaku této napůl středověké nadvlády, vydechnou a zaujmou místo, které jim podle jejich průmyslového rozvoje a pokročilejší vzdělanosti přísluší. Východní provincie samy si vyberou jiná průmyslová odvětví, méně závislá na zemědělství a připouštějící méně feudální provozování, a mezitím dají své armády k dispozici ne pruskému státu, ale sociální demokracii. Celý ostatní svět bude jásat, že už se konečně jednou skoncovalo s pruským přiboudlinovým jedem; pruští junkeři a pruský stát, který pak konečně "splyne s Německem", se však budou muset utěšit slovy básníka:
To, co má věčně žít v písni,
musí v životě zahynout.*[a]
Napsal B. Engels v únoru 1876
Otištěno v časopisu "Der Volksstaat",
čís. 23, 24 a 25 z 25. a 27. února
a 1. března 1876Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a Z básně Friedricha Schillera "Řečtí bohové". (Pozn. red.)
31 Práci "Pruská kořalka v německém Říšském sněmu" napsal Engels v únoru 1876. Tento článek, odhalující machinace pruského junkerstva, byl uveřejněn v listu "Volksstaat" a vyšel také jako separát; vyvolal zuřivý hněv Bismarckovy vlády, která zakázala rozšiřování Engelsových děl v Německu.
32 "Kölnische Zeitung" ["Kolínské noviny"] - německý deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od roku 1802 až do roku 1945; za revoluce z let 1848 až 1849 a v období reakce, které po ní následovalo, se v tomto listu obrážela zbabělá a zrádcovská politika pruské liberální buržoazie. Později byl orgánem porýnské velkoburžoazie a nacionálně liberální strany. V sedmdesátých letech dělal hlásnou troubu Bismarckovi.
33 Události z roku 1830 - míní se červencová revoluce ve Francii, pod jejímž vlivem vypukla povstání také v Německu, zvláště na jihu.
34 Podle řecké mytologie se Řekové při svém tažení do Tróje omylem srazili s vojskem svého spojence Télefa, syna Heraklova. V této bitvě Achilles Télefa zranil; jeho rány se mohly zhojit jen rzí seškrábanou z Achillova kopí.
35 Eugen Dühring, "Cursus der National- und Socialokonomie einschliesslich der Hauptpunkte der Finanzpolitik" ["Kurs národní a sociální ekonomie zahrnující základní otázky finanční politiky"], Berlín 1873, str. 263, 264.
36 Correggio prý se tak vyslovil před Raffaelovým obrazem "Svatá Cecílie".
37 Krajské zřízení pro provincie Prusko, Braniborsko, Pomořany, Poznaňsko, Slezsko a Sasko bylo schváleno 13. prosince 1872 a stalo se základem správní reformy v Prusku, jíž se rušila dědičná policejní pravomoc statkářů na venkově a zaváděly se určité prvky místní samosprávy, např. volení starostové, okresní sněmy volitelné podle stavovského systému atd. Cílem reformy bylo upevnění státního aparátu a posílení centrální moci v zájmu junkerstva. Junkerští statkáři si v okresech a provinciích prakticky podrželi svou moc, protože většinu volitelných úřadů zastávali buď sami, nebo je obsazovali svými exponenty.
38 Z rozhodnutí vídeňského kongresu byly roku 1815 k Prusku připojeny části Vestfálska na západ od Labe, dále oblasti na Rýnu, vévodství Jülich a Berg, kurfiřství kolínské a trevírské a knížectví Neuchâtel ve Švýcarsku.