Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels
{531} Dodatek k předmluvě z roku 1870 k "Německé selské válce"[414]
Předcházející řádky jsem napsal před více než čtyřmi roky. Platnost si uchovaly podnes. Co bylo správné po Sadové[264] a po rozdělení Německa, potvrzuje se také po Sedanu[403] a po zřízení svaté říše německé národa pruského.[415] Tak málo mohou "světoborná" dějinná dramata takzvané vysoké politiky měnit na směru dějinného pohybu.
Mohou však zvýšit rychlost tohoto pohybu. A po této stránce dosáhli původci oněch "světoborných událostí" bezděky úspěchů, které si jistě sami naprosto nepřáli, s kterými se však volky nevolky musí smířit.
Již válka z roku 1866 otřásla starým Pruskem v základech. Dalo už dost práce dostat po roce 1848 do starého chomoutu vzpurný průmyslový - buržoazní i proletářský - živel v západních provinciích; přece se to podařilo a zájmy junkerů z východních provincií se staly spolu se zájmy armády zase vládnoucími ve státě. Roku 1866 se stalo skoro celé severozápadní Německo pruským. Nemluvě o nenapravitelných morálních škodách, které utrpěla pruská koruna z boží milosti, když spolkla tři jiné koruny z boží milosti,[416] {532} přesunulo se teď těžiště monarchie značně na západ. Pět miliónů Porýňanů a Vestfálců bylo posíleno nejprve 4 milióny přímo anektovaných Němců a pak 6 milióny Němců anektovaných nepřímo prostřednictvím Severoněmeckého spolku[268]. A roku 1870 k tomu přibylo ještě 8 miliónů jihozápadních Němců,[417] takže teď v "nové říši" stálo proti 14 1/2 miliónu Staroprusů (ze šesti východolabských provincií, z toho navíc ještě 2 milióny Poláků) na 25 miliónů, které dávno odrostly staropruskému junkerskému feudalismu. Tak právě vítězství pruské armády přesunula celou základnu pruského státu; panství junkerů bylo stále nesnesitelnější i vládě. Ale zároveň závratně rychlý rozvoj průmyslu způsobil, že boj mezi junkery a buržoazií byl zatlačen bojem mezi buržoazií a dělníky, takže také uvnitř prodělaly společenské základy starého státu úplný převrat. Základní podmínkou monarchie, po roce 1840 pomalu zahnívající, byl boj šlechty s buržoazií, v němž monarchie udržovala rovnováhu; od okamžiku, kdy už nešlo o to hájit šlechtu proti náporu buržoazie, nýbrž všechny majetné třídy proti náporu dělnické třídy, musela stará absolutní monarchie přejít plně ve státní formu zvlášť k tomuto účelu vytvořenou: v bonapartistickou monarchii. Vyložil jsem už tento přechod Pruska k bonapartismu na jiném místě ("K bytové otázce", 2. část, str. 26 an.[a]). Tam jsem však nemusel zdůrazňovat jednu okolnost, která je zde velmi důležitá, že totiž tento přechod byl největším pokrokem, jaký Prusko učinilo od roku 1848; tak daleko zůstalo Prusko pozadu za moderním vývojem. Byl to právě stále ještě polofeudální stát a bonapartismus je rozhodně moderní státní forma, která předpokládá odstranění feudalismu. Prusko se tedy musí odhodlat skoncovat s četnými zbytky feudalismu a obětovat junkerství jako takové. Dochází k tomu ovšem v nejmírnější formě a podle oblíbené melodie: "Pomaloučku, polehoučku!" Tak např. v proslulém krajském zřízení.[254] Podle něho se ruší feudální výsady jednotlivého junkera na jeho statku, ale obnovují se jako výsady všech velkostatkářů celého kraje jako celku. Podstata věci se nemění, jen se převádí z feudálního jazyka do buržoazního. {533} Staropruský junker je nucené přeměňován v něco podobného, jako je anglický squire, a vůbec se tomu nemusel tolik vzpírat, vždyť jeden je právě tak hloupý jako druhý.
Tím tedy stihl Prusko podivný osud, že svou buržoazní revoluci, kterou začalo v letech 1808-1813 a roku 1848 dovedlo o kousek dál, dokončilo koncem tohoto století v příjemné formě bonapartismu. A půjde-li všecko dobře a svět zůstane pěkně v klidu a my budeme všichni dost dlouho žít, dožijeme se snad roku 1900 toho, že vláda skutečně odstraní všechny feudální instituce v Prusku a že se Prusko konečně dostane tam, kde byla Francie roku 1792.
Odstranění feudalismu, vyjádřeno pozitivně, znamená nastolení buržoazních poměrů. A tou měrou, jak padají výsady šlechty, stává se zákonodárství stále víc buržoazním. A tady se dostáváme k jádru vztahu německé buržoazie k vládě. Viděli jsme, že vláda je nucena zavádět tyto pomalé a malicherné reformy. Ale před buržoazií vydává každý z těchto malých ústupků za oběť, kterou jí přináší, za ústupek těžce a pracně vydobytý na koruně, za nějž musí buržoazie vládě teď také v něčem ustoupit. A buržoazie, ačkoli je jí celkem jasné, oč jde, přistupuje na tento klam. Tak vznikla ona mlčenlivá dohoda, která je němým základem všech debat v Říšském sněmu a ve sněmovně v Berlíně: vláda jednak reformuje hlemýždím tempem zákony v zájmu buržoazie, odstraňuje průmyslu z cesty feudální překážky a překážky vzniklé z rozdrobení na malé státy, zavádí jednotnou měnu, míry a váhy, svobodu živností atd., svobodou pobytu dává kapitálu pracovní sílu Německa k neomezenému využití, podporuje obchod a spekulaci; na druhé straně ponechává buržoazie vládě všechnu skutečnou politickou moc, hlasuje pro daně, půjčky a vojáky a pomáhá jí formulovat všechny nové reformní zákony tak, aby stará policejní moc nad nepohodlnými osobami zůstala plně v platnosti. Buržoazie vykupuje svou pozvolnou společenskou emancipaci tím, že se okamžitě vzdává vlastní politické moci. Ovšem hlavní pohnutkou, která činí takovou dohodu buržoazii přijatelnou, není strach z vlády, nýbrž strach z proletariátu.
Přestože si buržoazie na politickém poli počíná velmi uboze, nelze popřít, že v průmyslu a v obchodu plní konečně svou povinnost. Rozmach průmyslu a obchodu, na nějž jsem poukázal v úvodu {534} ke druhému vydání,[418] pokračoval od té doby ještě daleko energičtěji. Co se po této stránce stalo od roku 1869 v rýnsko-vestfálské průmyslové oblasti, je pro Německo přímo neslýchané a připomíná rozmach anglických továrních obvodů na počátku tohoto století. A v Sasku a v Horním Slezsku, v Berlíně, v Hannoveru a v přímořských městech tomu bude stejně. Máme konečně světový obchod, skutečně velký průmysl, skutečně moderní buržoazii; měli jsme však také skutečný krach[419] a máme také skutečný, mocný proletariát.
Pro budoucího dějepisce bude mít v dějinách Německa z let 1869 až 1874 hřmění děl u Spichern, Mars-la-Tour[420] a u Sedanu a všechno, co s tím souvisí, daleko menší význam než skromný, klidný, ale stále pokračující rozvoj německého proletariátu. Hned roku 1870 podstoupili němečtí dělníci těžkou zkoušku: bonapartistickou válečnou provokaci a její přirozený důsledek - všeobecné nacionální nadšení v Německu. Němečtí socialističtí dělníci se nedali ani na okamžik zmást. Neprojevili ani trochu nacionálního šovinismu. Uprostřed nejšílenějšího opojení vítězstvím zůstali chladní, žádali "spravedlivý mír s Francouzskou republikou bez anexí"[421] a ani stav obležení je neumlčel. Ani slavné bitvy, ani řeči o "velikosti Německé říše" na ně neplatily; jediným cílem jim zůstalo osvobození veškerého evropského proletariátu. Lze směle říci: tak těžkou zkoušku nepodstoupili a tak skvěle v ní neobstáli dosud dělníci žádné jiné země.
Po výjimečném válečném stavu následovaly velezrádné procesy, procesy pro urážku veličenstva a úřadů, stále se stupňující policejní šikany mírové doby. "Volksstaat" měl zpravidla najednou tři až čtyři redaktory ve vězení, ostatní listy na tom byly podobně. Každý poněkud známý stranický řečník musel nejméně jednou za rok před soud, kde býval zpravidla odsouzen. Následoval příval vypovídání, konfiskací, rozpouštění schůzí. Všechno nadarmo. Na místo jednoho uvězněného nebo vypovězeného nastoupil ihned druhý; za každou rozpuštěnou schůzi svolali dvě nové a vytrvalostí a přesným dodržováním zákonů postupně unavovali policejní zvůli. Všechna pronásledování dosáhla opaku toho, co zamýšlela; nejenže se jim nepodařilo dělnickou stranu zlomit nebo i jen ohnout, naopak, {535} pronásledování jí jen získávalo stále nové stoupence a upevňovalo organizaci. V boji dělníků s úřady stejně jako s jednotlivými buržoy se ukazovalo, že dělníci mají intelektuální i morální převahu, a zejména při konfliktech s takzvanými "chlebodárci" dokazovali, že oni, dělníci, jsou nyní vzdělanci a kapitalisté tupci. A přitom vedli tento boj většinou s humorem, který je nejlepším důkazem, jak jsou si svou věcí jisti a jak jsou si vědomi své převahy. Takto vedený boj na půdě připravené dějinami musí přinést velké výsledky. Úspěchy v lednových volbách[422] jsou v dosavadních dějinách moderního dělnického hnutí jedinečné a údiv, který vyvolaly v celé Evropě, byl úplně oprávněný.
Němečtí dělníci mají proti ostatním evropským dělníkům dvě podstatné výhody. Za prvé, že patří k nejteoretičtějšímu národu Evropy a že si uchovali teoretický smysl, který takzvaní "vzdělanci" Německa úplně ztratili. Bez předchozí německé filosofie, zejména Hegelovy, by nikdy nebyl vznikl německý vědecký socialismus - jediný vědecký socialismus, který kdy existoval. Kdyby dělníci neměli teoretický smysl, nebyl by jim tento vědecký socialismus nikdy tak pronikl do krve, jak tomu teď je. A jaká je to nesmírná výhoda, ukazuje se jednak na tom, že lhostejnost ke každé teorii je jednou z hlavních příčin, proč se anglické dělnické hnutí, přes všechnu vynikající organizaci jednotlivých oborů, tak těžce dostává z místa, a jednak na tom, jaké neplechy a zmatek natropil proudhonismus ve své původní podobě u Francouzů a Belgičanů a v podobě zkarikované dále Bakuninem u Španělů a Italů.
Druhou výhodou je, že Němci vstoupili do dělnického hnutí časově poměrně nejpozději. Jako německý teoretický socialismus nikdy nezapomene, že navazuje na dílo Saint-Simona, Fouriera a Owena, tří mužů, kteří při vší fantastičnosti a utopismu patří k nejvýznačnějším hlavám všech dob a geniálně anticipovali nesčetné věci, jejichž správnost dnes dokazujeme vědecky - tak nesmí německé praktické dělnické hnutí nikdy zapomínat, že navázalo na výsledky anglického a francouzského hnutí, využilo prostě jejich draze vykoupených zkušeností a mohlo se teď vyvarovat jejich tehdy často nevyhnutelných chyb. Kde bychom dnes byli, {536} nebýt anglických tradeunionů a politických bojů francouzského dělnictva, nebýt ohromného popudu, který dala zejména Pařížská komuna?
Německým dělníkům se musí přiznat, že využili výhod svého postavení se vzácným pochopením. Poprvé od té doby, co existuje dělnické hnutí, vede se tu boj ve všech třech směrech - v teoretickém, politickém a prakticko-ekonomickém (odpor proti kapitalistům) - jednotně, koordinovaně a plánovitě. V tomto takříkajíc koncentrovaném útoku je právě síla a nepřemožitelnost německého hnutí.
Jednak díky tomuto svému výhodnému postavení, jednak v důsledku ostrovních zvláštností anglického hnutí a násilného potlačení francouzského hnutí se dostali němečtí dělníci dočasně do předních řad proletářského boje. Jak dlouho jim ponechají události toto čestné místo, nelze předpovídat. Ale pokud je budou zaujímat, budou je, doufejme, zastávat jak se patří. K tomu je třeba dvojnásobného úsilí na každém úseku boje a agitace. Bude zejména povinností vůdců vyjasňovat si stále víc všechny teoretické otázky, osvobozovat se stále víc od vlivu přežitých frází, patřících k starému světovému názoru, a mít stále na paměti, že socialismus, když se stal vědou, vyžaduje, aby se s ním zacházelo jako s vědou, tj. aby byl studován. Půjde o to, aby se tímto způsobem získané, stále jasnější pochopení šířilo se vzrůstající horlivostí v dělnických masách a aby se organizace strany i odborů stále pevněji stmelovala. Třebaže socialistické hlasy odevzdané v lednu představují už pěknou armádu, netvoří přece jen ještě ani zdaleka většinu německé dělnické třídy; a třebas jsou také výsledky propagandy mezi venkovským obyvatelstvem velmi povzbuzující, přece jen zbývá právě tady ještě nekonečně mnoho práce. Je tedy nutné neumdlévat v boji, rvát nepříteli z rukou jedno město, jeden volební obvod za druhým; především je však třeba střežit pravého internacionálního ducha, který nepřipouští žádný patriotický šovinismus a který radostně pozdravuje každý nový krok v proletářském hnutí, ať jej učiní kterýkoli národ. Budou-li němečtí dělníci takto postupovat, nebudou pochodovat zrovna v čele hnutí - není vůbec v zájmu tohoto hnutí, aby dělníci některého jednotlivého národa kráčeli v čele - ale přesto budou {537} zaujímat čestné místo v bitevní linii; a budou vyzbrojeni pro případ, že nečekaně těžké zkoušky nebo mohutné události budou od nich vyžadovat zvýšenou odvahu, zvýšenou rozhodnost a energii.
Bedřich Engels
V Londýně 1. července 1874
Otištěno v třetím vydání
"Německé selské války", Lipsko 1875Podle textu knihy
Přeloženo z něměiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a Viz tento svazek, str. {289-291}. (Pozn. red.)
414 Když Engels připravoval k tisku třetí vydání "Německé selské války", napsané roku 1850, doplnil svou předmluvu k druhému vydání knihy z roku 1870. Třetí vydání vyšlo roku 1875 v Lipsku. V tomto svazku Spisů je otištěn pouze doplněk předmluvy s datem 1. července 1874. Předmluvu k 2. vydání viz v Marx-Engels, Spisy 16.
415 Když Engels mluví o svaté říši německé národa pruského, parafrázuje tím název středověké Svaté říše římské národa německého a zdůrazňuje, že Německo bylo sjednoceno pod vedením Pruska a že toto sjednocení provázelo popruštění německých zemí.
416 Jde o království hannoverské, kurfiřství hesensko-kaselské a velkovévodství nasavské, které Prusko anektovalo po prusko-rakouské válce z roku 1866 (viz též poznámku [266]).
417 V souvislosti s vítězstvími Pruska v prusko-francouzské válce připojily se čtyři jihoněmecké státy (Bádensko, Hesensko, Bavorsko a Württembersko) k Severoněmeckému spolku, což bylo stvrzeno oficiálními smlouvami v listopadu 1870. Od připojení jihoněmeckých států (15. listopadu 1870) začal spolek německých států užívat v oficiálních dokumentech názvu Německý spolek (Deutscher Bund). 9. prosince 1870 byl tento název rozhodnutím Říšského sněmu změněn na Německá říše (Deutsches Reich). Oficiálně byla Německá říše proklamována u příležitosti korunovace císaře 18. ledna 1871 ve Versailles.
418 Viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {435-442}.
419 Krachem z roku 1873 skončila v Německu tzv. gründerská léta, období divokých spekulací a burzovních manipulací, které nastalo po prusko-francouzské válce z let 1870-1871.
420 V bitvěu Spichern (Lotrinsko) 6. srpna 1870 porazili Prusové 2. sbor francouzské armády, kterému velel generál Frossard. V historické literatuře se tato bitva nazývá též bitvou u Forbachu.
Bitva u Mars-la-Tour byla svedena 16. srpna 1870. Touto bitvou se Prusům podařilo zadržet ústup francouzské Rýnské armády z Met a odříznout jí ústupové cesty.
421 Toto heslo se objevilo ve "Volksstaatu" po vítězství německých vojsk nad Napoleonem III. 21. září.
422 Ve volbách do Říšského sněmu 10. ledna 1874 získali němečtí sociální demokraté přes 350 000 (= 6 %) hlasů a mohli vyslat 9 poslanců do Říšského sněmu. Mezi zvolenými byli August Bebel a Wilhelm Liebknecht, kteří si v době voleb ještě odpykávali trest ve vězení.