Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
{525} Sjezd v Sonvilier a Internacionála[386]
Jaké je v tomto okamžiku postavení Mezinárodního dělnického sdružení, je sotva potřeba vykládat. Na jedné straně mu velkolepé pařížské události dodaly moc a šíři, jakou dosud nikdy nemělo; na druhé straně vidíme, že se proti němu spojily téměř všechny evropské vlády, Thiers s Gorčakovem, Bismarck s Beustem, Viktor Emanuel s papežem, Španělsko s Belgií. Rozpoutala se všeobecná štvanice proti Internacionále; všechny síly starého světa, válečné i civilní soudy, policie i tisk, krautjunkeři i buržoazie závodí mezi sebou v jejím pronásledování, a na celém kontinentě se stěží najde místečko, kde se nepodniká všechno možné, aby toto velké dělnické sbratření, které budí tolik děsu, bylo postaveno mimo zákon.
A právě tento okamžik, kdy síly staré společnosti vyvolávají všude násilnou dezorganizaci, okamžik, kdy jednota a soudržnost jsou nutnější než kdykoli předtím, právě tento okamžik si malá, podle svého vlastního přiznání den ze dne se sesychající skupinka členů Internacionály v jednom koutě Švýcarska vybrala k tomu, aby formou veřejného oběžníku vhodila mezi členy jablko sváru. Tito lidé - říkají si Jurská feederace - jsou v podstatě tíž, kteří pod Bakuninovým vedením už víc než dva roky neustále narušují jednotu ve francouzsky mluvící části Švýcarska a čilou soukromou korespondencí s jednotlivými jim podobnými veličinami v různých zemích maří jednotné působení Internacionály. Pokud se tyto {526} intriky omezovaly na Švýcarsko nebo probíhaly potichu, nehodlali jsme je nijak víc zveřejňovat; tento oběžník nás však nutí promluvit.
Opírajíc se o to, že generální rada letos nesvolala kongres, ale konferenci, usnesla se Jurská federace na svém sjezdu v Sonvilier 12. listopadu vydat oběžník všem sekcím Internacionály, který byl vytištěn v masovém nákladu a rozeslán do všech koutů světa a v němž se sekce vyzývají, aby naléhaly na okamžité svolání kongresu. Proč kongres musel být nahrazen konferencí, to je, alespoň nám v Německu a Rakousku, nad slunce jasnější. Nebyli bychom tam mohli poslat své delegáty, jinak by byli hned při návratu polapeni a zatčeni, a ve stejné situaci by se byli octli delegáti ze Španělska, Itálie a Francie. Naproti tomu konference, na které se nekonají veřejné debaty, ale jen organizační zasedání, byla docela dobře možná, poněvadž se jména delegátů nedostala na veřejnost. Měla tu nevýhodu, že nemohla řešit žádné principiální otázky, nemohla provádět žádné změny stanov a nemohla vést vůbec žádná jednání zákonodárné povahy a musela se omezit na organizační usnesení pro lepší uskutečňování organizace určené stanovami a usneseními kongresů. To však bylo také jediné, co bylo za daných okolností zapotřebí; šlo o okamžité nouzové opatření a na taková opatření konference stačila.
Útoky proti konferenci a jejím rezolucím byly ovšem pouhou záminkou. Zmíněný oběžník o tom mluví také jen mimochodem. Naopak shledává, že kořen zla tkví daleko hlouběji. Tvrdí, že podle stanov a původních kongresových usnesení není Internacionála nic víc než "volná federace autonomních" (samostatných) "sekcí", která si klade za cíl osvobození dělníků samými dělníky ,,bez jakékoli vůdčí autority, byť i vytvořené na základě svobodného souhlasu".
Podle toho není generální rada nic víc než "pouhé statistické a korespondenční byro". Tato původní základna byla prý však velmi brzy porušena nejprve tím, že generální rada dostala právo sama se doplňovat novými členy, a pak ještě více rezolucemi basilejského kongresu, které daly generální radě právo dočasně vylučovat jednotlivé sekce až do příštího kongresu a předběžně rozhodovat spory, dokud o nich kongres neučiní usnesení.[387] Tím prý byla generální {527} radě dána do rukou nebezpečná moc, volné sdružení samostatných sekcí se proměnilo v hierarchickou a autoritativní organizaci "disciplinovaných sekcí", takže "sekce jsou plně v rukou generální rady, která může po libosti zamítnout jejich přijetí nebo pozastavit jejich činnost".
Našim německým čtenářům, kteří až příliš dobře znají cenu organizace, která se dovede bránit, bude tohle všechno připadat velmi podivné. Samozřejmě, vždyť teorie pana Bakunina, které se tu projevují v plné kráse, do Německa dosud nepronikly. Dělnická společnost, která vepsala na svůj prapor především boj za osvobození dělnické třídy, má mít ve svém čele - ne výkonný výbor, ale pouhé statistické a korespondenční byro! Ale boj za osvobození dělnické třídy je pro Bakunina a jeho společníky pouhou záminkou; jejich skutečný cíl je úplně jiný.
"Budoucí společnost nemá být ničím jiným než zevšeobecněním organizace, kterou Internacionála přijme. Musíme se tedy postarat o to, aby se tato organizace co možná nejvíc blížila našemu ideálu ... Internacionála, zárodek budoucí lidské společnosti, je povinna už teď být věrným předobrazem našich principů svobody a federalismu a vypudit ze svého lůna každý princip, který směřuje k autoritářství a diktatuře."
My Němci jsme rozhlášení svým mysticismem, ale na takový mysticismus zdaleka nestačíme. Internacionála jako předobraz příští společnosti, kde už nebude žádné versailleské střílení lidí, žádné válečné soudy, žádná stálá vojska, žádné porušování listovního tajemství, žádný brunšvický trestní soud[388]! Právě teď, kdy musíme zuby nehty bránit vlastní kůži, právě teď se proletariát nemá organizovat podle požadavků boje, který je mu vnucován každý den a každou hodinu, ale podle představ, jež si malují někteří fantasté o jakési neurčité budoucí společnosti! Představme si jen, jak by podle tohoto vzoru vypadala naše vlastní, německá organizace. Místo boje proti vládám a proti buržoazii bychom mudrovali nad tím, zda také každý článek našich stanov a každé usnesení kongresu budou dokonalým oobrazem příští společnosti. Místo našeho výkonného výboru by bylo pouhé statistické a korespondenční byro a to ať se samo hledí nějak vypořádat se samostatnými sekcemi, které jsou natolik samostatné, že nesmějí ani uznávat vůdčí autoritu vytvořenou s jejich vlastním svobodným souhlasem; vždyť by tím {528} porušily svou první povinnost, totiž být dokonalým obrazem budoucí společnosti! O spojení sil, o společných akcích už není ani řeči. Jestliže se v každé jednotlivé sekci menšina podřídí většině, dopouští se přečinu proti principům svobody a uznává princip, který směřuje k autoritářství a diktatuře! Jestliže Stieber se všemi svými kumpány, celý černý kabinet[389] a všichni pruští důstojníci vstoupí na povel do sociálně demokratické organizace, aby ji zničili, výbor nebo spíš statistické a korespondenční byro jim v tom za nic na světě nesmí bránit, poněvadž by to znamenalo zavádět hierarchickou a autoritativní organizaci! A hlavně žádné disciplinované sekce! Žádnou stranickou kázeň, žádnou centralizaci sil do jednoho bodu, žádné bojové zbraně! Co by pak zbylo z obrazu budoucí společnosti? Zkrátka kam bychom došli s touto novou organizací? Ke zbabělé, po kolenou se plazící organizaci prvotních křesťanů, oněch otroků, kteří na každý políček nastavili druhou tvář a kteří ovšem za tři sta let lezení po kolenou dosáhli toho, že jejich náboženství zvítězilo - to je metoda revoluce, kterou proletariát vskutku nehodlá napodobit! Stejně jako prvotní křesťané si za vzor své organizace vzali své smyšlené nebe, měli bychom si my vzít za vzor budoucí společenské nebe pana Bakunina a místo boje - modlit se a doufat. A to se lidé, kteří nám hlásají tento nesmysl, vydávají za jediné pravé revolucionáře!
Ale vraťme se zpátky k Internacionále. Tam je zatím všechno v pořádku. Generální rada je až do nového rozhodnutí kongresu povinna provádět basilejské rezoluce a svou povinnost splní. A jako se neostýchala vyhodit Tolainy a Durandy, postará se i o to, aby přístup do Internacionály zůstal uzavřen Stieberům a spol., i kdyby pan Bakunin shledal, že je to diktátorské.
Ale jak přišly na svět ty nešťastné basilejské rezoluce? Docela jednoduše. Navrhli je belgičtí delegáti a nikdo se za ně nepřimlouval vřeleji než Bakunin a jeho přátelé, zejména Schwitzguébel a Guillaume, kteří podepsali nynější oběžník! Ovšem tehdy byla jiná situace. Tehdy tito pánové doufali, že získají většinu a ovládnou generální radu. Tehdy jim generální rada pořád ještě nebyla dost silná. Ale teď - co směl jeden, nesmí druhý! Teď jsou hrozny příliš kyselé, a proto se teď má generální rada zredukovat na pouhé statistické {529} a korespondenční byro, jen aby se cudná tvářička bakuninovské budoucí společnosti nemusela červenat.
A tito lidé, profesionální sektáři, kteří se s celou svou mysticko-starokřesťanskou doktrínou ztrácejí mezi členy Internacionály jako mizivá částečka, se nestydí předhazovat generální radě, že její členové chtějí
"dosáhnout, aby v Internacionále převládl jejich vlastní program, jejich osobní učení; jejich soukromé ideje jim připadají jako oficiální teorie, která jediná má ve Sdružení občanské právo."
To už je opravdu trochu moc. Kdo měl příležitost sledovat vnitřní dějiny Internacionály, ten ví, že se právě tito lidé už asi tři roky zabývají hlavně tím, že vnucují Sdružení své sektářské učení jako všeobecný program, a když se jim to nepodařilo, podloudně vydávají bakuninovské fráze za všeobecný program Internacionály. Přesto protestovala generální rada jen proti těmto podvrhům, ale neupírala jim dosud právo náležet k Internacionále nebo po libosti nosit na trh své sektářské tlachy jako takové. Jak přijme generální rada tento nový oběžník, to se teprve uvidí.
O tom, co tito lidé se svou novou organizací dokázali, si sami vystavili překrásné vysvědčení. Všude, kde Internacionála nenarazila na násilný odpor reakčních vlád, udělala od Pařížské komuny obrovské pokroky. A jaký obrázek naproti tomu vidíme ve Švýcarském Jurovi, kde tito pánové neomezeně hospodaří už půldruhého roku? Poslyšme jejich vlastní zprávu na sjezdu v Sonvilier (ženevská "Révolution Sociale" z 23. listopadu):
Tyto strašné události měly na naše sekce nutně zčásti demoralizující, zčásti blahodárný vliv... pak přichází začátek obrovského boje, který musí proletariát svést s buržoazií, a lidé se začínají zamýšlet... jedni se stahují (s'en vont) a skrývají svou zbabělost, druzí se pevněji než kdykoli předtím přimykají k obrodnému principu Internacionály. - To je rozhodující skutečnost v nynějších vnitřních dějinách Internacionály vůbec a naší federace zvlášť."
Nové je tvrzení, že se to dělo v Internacionále vůbec, zatímco skutečnost byla právě opačná. Pravda je, že tomu tak bylo v Jurské federaci. Poslechněme si, co říkají sami tito pánové. Sekce v Moutier utrpěla nejméně, ale nic nedokázala:
"I když nebyly založeny žádné nové sekce, musíme přece jen doufat atd."... a přece měla tato sekce "zcela mimořádně výhodné podmínky díky výbornému {530} naladění obyvatelstva"... - ,,sekce v Grange se zredukovala na malé dělnické jádro".
Dvě sekce v Bielu vůbec neodpověděly na dopisy výboru, právě tak jako sekce v Neuchâtelu a jedna sekce v Locle; třetí sekce v Bielu
je "momentálně mrtvá"... i když "ještě neztrácíme zcela naději, že Internacionála v Bielu znovu ožije".
Sekce v Saint-Blaise je mrtvá; sekce ve Val de Ruz zmizela neznámo jak; centrální sekce v Locle se po delším smrtelném zápase rozpustila, teď však, zřejmě kvůli volbám pro sjezd, byla s bídou zase jakž takž obnovena; sekce v La Chaux-de-Fonds je v kritické situaci; sekce hodinářů v Courtelary se právě mění v odborové sdružení a přijímá stanovy odborového sdružení švýcarských hodinářů, přijímá tedy stanovy svazu, který nepatří k Internacionále; centrální sekce téhož okresu zastavila svou činnost, poněvadž její členové v Saint-Imier a v Sonvilier vytvořili jakousi separátní sekci (což této centrální sekci nebrání, aby se dala na kongresu zastupovat dvěma delegáty vedle delegátů obou sekcí ze Saint-Imier a Sonvilier); sekce v Catébatu se po nádherné existenci musela v důsledku intrik tamější buržoazie rozpustit; totéž platí o sekci v Corgémontu; a konečně v Ženevě ještě existuje jediná sekce.
To tedy udělali stoupenci volné federace nezávislých sekcí, se statistickým a korespondenčním byrem v čele, za půldruhého roku z federace, která sice nebyla nijak rozsáhlá a početná, ale přece jen byla v rozkvětu. A to dokázali v zemi, kde měli plnou svobodu jednání, a v době, kdy všude jinde udělala Internacionála obrovské pokroky! A v téže chvíli, kdy nám sami ukazují tento žalostný obraz svých neúspěchů, kdy jim uniká tento úzkostný výkřik bezmoci a rozkladu, v téže chvíli před nás předstupují s nárokem, aby Internacionála byla vyrvána ze své dosavadní dráhy, po níž dospěla k tomu, čím dnes je, a aby byla vedena cestou, po níž Jurská federace klesla z poměrného rozkvětu k úplnému rozkladu!
Napsal B. Engels kolem 3. ledna 1872
Otištěno v "Der Volksstaat",
čís. 3 z 10. ledna 1872Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).386 Tento článek napsal Engels jako odpověď na oběžník všem sekcím Mezinárodního dělnického sdružení ("Circulaire à toutes les fédérations de l'Association Internationale des Travailleurs"), který přijal sjezd švýcarské bakuninovské Jurské federace v Sonvilier (v listopadu 1871). Oběžník byl namířen proti usnesením londýnské konference Mezinárodního dělnického sdružení. Engels poslal článek Liebknechtovi spolu s dopisem ze 3. ledna 1872, v němž zdůraznil, že je nutné článek ihned uveřejnit. Po uveřejnění článku v listu "Volksstaat" požádal Engels Liebknechta o zaslání několika výtisků 3. čísla listu, kde byl článek uveřejněn, aby je mohl poslat dopisovateli do Itálie, kde bakuninovci využili sonvilierského oběžníku a zahájili pomlouvačnou kampaň proti generální radě a proti usnesením londýnské konference. Proti sonvilierskému oběžníku vystoupila řada orgánů Internacionály. "Égalité" z 24. prosince 1871 uveřejnila usnesení výboru Románské federace, v němž byl oběžník odsouzen jako pokus vnést rozkol do Mezinárodního dělnického sdružení. Ve Španělsku byl v listě "Emancipación", čís. 24 z 27. listopadu 1871 otištěn Lafargův článek, který demaskoval pomlouvačná tvrzení oběžníku.
Sekce Internacionály v Německu, Anglii, Holandsku, Spojených státech amerických a milánská sekce v Itálii sonvilierský oběžník odmítly; některé sekce ve Španělsku, které byly pod vlivem bakuninovců, oběžník sice neodmítly, ale také se k němu otevřeně nepřihlásily. Aby byla definitivně učiněna přítrž dezorganizátorské sektářské činnosti bakuninovců, napsali Marx a Engels v lednu 1872 oběžník generální rady nazvaný "Domnělé rozkoly v Internacionále" (viz Marx-Engels, Spisy 18).
387 Viz "Report of the Forth Annual Congress of the International Working Men's Association, held at Basle, in Switzerland. From the 6th to the 11th September, 1869" ["Protokol čtvrtého výročního kongresu Mezinárodního dělnického sdružení, konaného v Basileji ve Švýcarsku od 6. do 11. září 1869"], Londýn 1869, str. 21.
388 Brunšvický trestní soud - vévodský krajský soud v Brunšviku, kde se v říjnu 1871 konal proces proti členům brunšvického výboru sociálně demokratické strany, zatčeným pruskými úřady (viz poznámku [166]).
389 Čemý kabinet - tajný úřad při poštovních správách ve Francii, Prusku, Rakousku a v jiných státech, který otvíral a četl dopisy. Existoval od vytvoření evropských absolutistických monarchií.