Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
První adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o prusko-francouzské válce[1]
Členům Mezinárodního dělnického sdružení v Evropě a ve Spojených, státech V Inaugurální adrese Mezinárodního dělnického sdružení z listopadu 1864 jsme řekli: "Předpokládá-li osvobození dělnické třídy bratrskou spolupráci dělníků, jak může dělnická třída splnit toto velké poslání, dokud zahraniční politika, sledujíc zločinné cíle, využívá národnostních předsudků a v pirátských válkách plýtvá krví a majetkem lidu?" A charakterizovali jsme zahraniční politiku, o niž usiluje Internacionála, těmito slovy: "Usilovat o to, aby se prosté zákony mravnosti a spravedlnosti, jimiž se mají řídit vzájemné vztahy soukromých osob, staly nejvyššími zákony platnými i ve styku mezi národy."[2]
Není divu, že Ludvík Bonaparte, který uchvátil moc tím, že využil třídního boje ve Francii, a který prodlužoval své panství periodickými zahraničními válkami, se od počátku choval k Internacionále jako k nebezpečnému nepříteli. Těsně před plebiscitem[3] uspořádal razii proti členům řídících výborů Mezinárodního dělnického sdružení v Paříži, Lyonu, Rouenu, Marseille, Brestu a jinde, zkrátka po celé Francii, pod záminkou, že Internacionála je tajná společnost, která připravuje spiknutí, aby ho zavraždila; nejapnost této záminky odhalili brzy nato jeho vlastní soudci. V čem záležel skutečný zločin francouzských sekcí Internacionály? V tom, že francouzskému lidu otevřeně a důrazně řekly: hlasovat pro plebiscit znamená hlasovat pro despotismus doma a pro válku za hranicemi. A bylo to vskutku jejich dílo, že ve všech velikých městech, ve všech průmyslových střediscích Francie dělnická třída povstala jako jeden muž proti plebiscitu. Na neštěstí byly dělnické hlasy převáženy těžkopádnou nevědomostí venkovských okresů. Burzy, ministerské kabinety, vládnoucí třídy a tisk Evropy oslavovaly plebiscit jako skvělé vítězství francouzského císaře nad francouzskou dělnickou třídou; ve skutečnosti byl však plebiscit signálem k vraždě nikoli jedné osoby, nýbrž celých národů.
Válečné spiknutí z července 1870 je jen opraveným vydáním státního převratu z prosince 1851[4]. Na první pohled se to zdálo tak pošetilé, že Francie nechtěla uvěřit, že je to vážné. Věřila spíše poslanci[a], který v tom, že se ve vládě mluví o válce, viděl pouhý burzovní manévr. Když byla konečně 15. července válka Zákonodárnému sboru oficiálně oznámena, tu celá opozice odepřela schválit předběžné výdaje; sám Thiers pranýřoval válku jako "hnusnou"; všechny nezávislé pařížské listy ji odsoudily, a kupodivu, i venkovský tisk se k nim téměř jednomyslně připojil.
Mezitím se pařížští členové Internacionály opět pustili do práce. V "Réveil"[5] z 12. července uveřejnili svůj manifest "k dělníkům všech národů", z něhož uvádíme několik pasáží:
"Politická ctižádost opět ohrožuje světový mír pod záminkou evropské rovnováhy a národní cti. Francouzští, němečtí a španělští dělníci! Spojme své hlasy ke společnému výkřiku odporu proti válce!... Válka za nadvládu nebo válka v zájmu dynastie nemůže být v očích dělníků ničím jiným než zločinným šílenstvím. My, kteří chceme mír, práci a svobodu, protestujeme proti válečným výzvám těch, kdo se mohou vykoupit z ,daně krve' a kdo ve veřejném neštěstí vidí zdroj nových spekulaci!... Bratři v Německu! Jediným výsledkem našeho rozkolu by byl jen úplný triumf despotismu na obou březích Rýna... Dělníci všech zemí! Ať už je výsledek našeho společného úsilí v této chvíli jakýkoli, my, členové Mezinárodního dělnického sdružení, pro které neplatí žádné hranice, posíláme vám jako záruku nerozborné solidarity přání všeho dobrého a pozdravy francouzských dělníků."
Po tomto manifestu našich pařížských sekcí následovala četná podobná francouzská provolání, z nichž tu můžeme uvést jen prohlášení z Neuilly-sur-Seine, uveřejněné v "Marseillaise"[6] z 22. července:
"Je to válka spravedlivá? Ne! Je to válka národní? Ne! Je to válka výhradně dynastická. Jménem lidskosti, demokracie a skutečných zájmů Francie se připojujeme plně a energicky k protestu Internacionály proti válce."
Tyto protesty vyjadřovaly pravé city francouzských dělníků, jak to brzy jasně ukázala jedna pozoruhodná událost. Když banda 10. prosince, původně organizovaná ještě za presidentství Ludvíka Bonaparta, byla převlečena do dělnických halen a puštěna do pařížských ulic, aby tam předváděla pitvornou komedii a vyvolávala válečnou horečku,[7] odpověděli skuteční dělníci z předměstí tak mohutnými mírovými demonstracemi, že policejní prefekt Piétri uznal za vhodné učinit rázem konec veškeré další pouliční politice pod záminkou, že věrný pařížský lid už dostatečně projevil svůj dlouho potlačovaný patriotismus a své překypující válečné nadšení.
Ať už válka Ludvíka Bonaparta s Pruskem dopadne jakkoli, druhému císařství už zvoní v Paříži umíráček. Skončí tak, jak začalo: parodií. Ale nezapomínejme, že právě evropské vlády a vládnoucí třídy Evropy umožnily Ludvíku Bonapartovi, aby osmnáct let hrál krutou frašku restaurovaného císařství.
Z německé strany je tato válka válkou obrannou. Kdo však přivedl Německo do situace, že je nuceno se bránit? Kdo umožnil Ludvíku Bonapartovi, aby vedl válku proti Německu? Prusko! Vždyť právě Bismarck konspiroval s týmž Ludvíkem Bonapartem ve snaze potlačit doma lidovou opozici a přivtělit Německo k dynastii Hohenzollernů. Kdyby bitva u Sadové[8] byla bývala prohrána místo vyhrána, byly by francouzské pluky zaplavily Německo jako spojenci Pruska. Napadlo po vítězství Prusku byť jen na okamžik, aby proti zotročené Francii postavilo svobodné Německo? Právě naopak! Žárlivě střežilo všechny domácí krásy svého starého systému a mimoto je doplnilo všemi triky druhého císařství, jeho skutečným despotismem i jeho falešnou demokracií, jeho politickým pokrytectvím i jeho finančními čachry, jeho velkohubými frázemi i jeho sprostými šejdířskými kousky. Bonapartistický režim, který dosud kvetl jen na jednom břehu Rýna, našel tak svůj protějšek na jeho druhém břehu. Co jiného mohlo z těchto okolností vzejít než válka?
Dopustí-li německá dělnická třída, aby tato válka ztratila svůj čistě obranný charakter a aby se zvrhla ve válku proti francouzskému lidu, pak i vítězství i porážka budou stejně neblahé. Všechny ty pohromy, které stihly Německo po jeho válce za nezávislost, je postihnou znovu a mnohem hůře.
Zásady Internacionály jsou však v německé dělnické třídě příliš všeobecně rozšířeny a příliš pevně zakořeněny, takže se nemusíme obávat tak smutného konce. Hlas francouzských dělníků našel ohlas v Německu. Mohutné dělnické shromáždění v Brunšviku vyslovilo dne 16. července svůj plný souhlas s pařížským manifestem, s opovržením odmítlo jakoukoli myšlenku národního záští proti Francii a přijalo usnesení, v němž se praví:
"Jsme proti všem válkám, především však proti válkám dynastickým... S hlubokým žalem a bolestí jsme nuceni se zúčastnit obranné války jako nevyhnutelného zla; zároveň však vyzýváme celou německou dělnickou třídu, aby znemožnila opakování tak nesmírného sociálního neštěstí tím, že bude pro národy žádat právo, aby rozhodovaly samy o válce a míru, a učiní je pány jejich vlastního osudu."
Shromáždění důvěrníků, kteří zastupovali 50 000 saských dělníků, na schůzi v Saské Kamenici jednomyslně přijalo tuto rezoluci :
"Jménem německé demokracie a zejména dělníků, kteří jsou členy sociálně demokratické strany, prohlašujeme nynější válku za výhradně dynastickou. S radostí tiskneme bratrskou ruku, kterou nám podávají francouzští dělníci... Pamětlivi hesla Mezinárodního dělnického sdružení: ,Proletáři všech zemí, spojte se!' nikdy nezapomeneme, že dělníci všech zemí jsou našimi přáteli a despotové všech zemí našimi nepřáteli."[9]
Berlínská sekce Internacionály rovněž odpověděla na pařížský manifest:
Z plna srdce se připojujeme k vašemu protestu... Slibujeme slavnostně, že ani hlahol polnic, ani hřmění děl, ani vítězství, ani porážka nás neodvrátí od našeho společného díla spojení lidí práce ve všech zemích."
Tak to bude!
V pozadí tohoto sebevražedného boje se rýsuje temná postava Ruska. Zlým znamením je, že signál k nynější válce byl dán právě ve chvíli, kdy ruská vláda dokončila stavbu svých strategických železnic a soustřeďuje svá vojska směrem k Prutu. Ty sympatie, se kterými mohou Němci plným právem počítat ve své obranné válce proti bonapartistickému přepadení, by ihned ztratili, kdyby pruské vládě dovolili, aby povolala na pomoc kozáky nebo jejich pomoc přijala. Nechť se rozpomenou, že po své válce za nezávislost proti prvnímu Napoleonovi leželo Německo po celá desetiletí pokorně u nohou carových.
Anglická dělnická třída podává bratrsky ruku dělníkům francouzským i německým. Je pevně přesvědčena, že ať už nastávající odporná válka skončí jakkoli, svazek dělníků všech zemí nakonec válku vymýtí. Už sama skutečnost, že zatímco oficiální Francie a oficiální Německo se řítí do bratrovražedného boje, francouzští a němečtí dělníci si posílají navzájem poselství míru a dobré vůle; už sama tato významná skutečnost, nemající obdoby v dějinách, otvírá vyhlídku na jasnější budoucnost. Dokazuje, že v protikladu ke staré společnosti s její ekonomickou bídou a s jejím politickým šílenstvím vzniká nová společnost, jejíž mezinárodní zásadou bude mír, poněvadž v každém národě bude vládnout táž zásada - práce! Průkopníkem této nové společnosti je Mezinárodní dělnické sdružení.
Generální rada Applegarth, Robert
Boon, Martin
Bradnick, Fred
Stepney, Cowell
Hales, John
Hales, William
Harris, GeorgeLessner, Fred.
Lintern, W.
Legreulier
Maurice, Zévy
Milner, George
Mottershead, Thomas
Murray, Charles
Odger, GeorgeParnell, James
Pfänder
Rühl
Shepherd, Joseph
Stoll
Schmutz
Townshend, W.
Dopisující tajemníci Eugene Dupont, pro Francii
Karel Marx, pro Německo
A. Serraillier, pro Belgii,
Holandsko a Španělsko
Hermann Jung, pro ŠvýcarskoGiovanni Bora, pro Itálii
Antoni Žabicki, pro Polsko
James Cohen, pro Dánsko
J. G. Eccarius, pro Spojené státy
Benjamin Lucraft, předseda
John Weston, pokladník
J. George Eccarius, generální tajemníkSekretariát: 256, High Holborn, Londýn W. C.
23. července 1870
Napsal Karel Marx
mezi 19. a 23. červencem 1870
Vyšlo jako leták
anglicky v červenci 1870,
jako samostatné letáky
a v periodickém tisku
německy,francouzsky a rusky
v srpnu až září 1870;Podle textu
1. anglického vydáni letáku,
srovnaného s textem 2. anglického vydání
z roku 1871
a s textem autorizovaného
německého překladu z roku 1870
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a - tj. Jules Favrovi. (Pozn. red.)
1 První adresu generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o prusko-francouzské válce napsal Karel Marx mezi 19. a 23. červencem 1870. 19. července 1870, když vypukla prusko-francouzská válka, pověřila generální rada Marxe, aby připravil provolání o této válce. Tato adresa byla 23. července přijata stálým výborem generální rady a na zasedání generální rady 26. července 1870 jednomyslně schválena. Vyšla nejprve anglicky pod titulem "The General Council of the Intemational Working Men's Association on the war" 28. července 1870 v londýnském večerníku "The Pall Mall Gazette", čís. 1702 a po několika dnech v tisíci výtiscích jako leták. Řada anglických novin uvedla adresu v plném zněm nebo ve zkrácené podobě. Redakce listu "The Times" ji odmítla uveřejnit.
Protože první vydání adresy bylo rychle rozebráno a přitom ani zdaleka neuspokojilo poptávku, rozhodla se generální rada 2. srpna 1870 vydat dotisk dalších 1000 exemplářů. V září 1870 vyšla První adresa znovu anglicky spolu s Druhou adresou generální rady o prusko-francouzské válce (viz tento svazek); v tomto vydání Marx zkorigoval tiskové chyby z prvního vydání.
9. srpna 1870 ustavila generální rada komisi, kterou tvořili Marx, Jung, Seraillier a Eccarius, a pověřila ji překladem První adresy do němčiny a francouzštiny a jejím šířením.
Německy uveřejnil adresu poprvé 7. srpna 1870 "Der Volksstaat", čís. 63 v překladu Wilhelma Liebknechta. Marx tento německý text přepracoval a částečně znovu přeložil. V tomto novém překladu do němčiny otiskl adresu v Ženevě list "Der Vorbote" v čís. 8 ze srpna 1870 a zároveň byla vydána jako leták. K dvacátému výročí Pařížské komuny roku 1891 uveřejnil Bedřich Engels Právní a Druhou adresu generální rady v německé brožuře "Občanská válka ve Francii" (viz tento svazek str{349-380}), vydané v Berlíně vydavatelstvím časopisu "Vorwarts". První a Druhou adresu pro toto vydání přeložila za redakce Bedřicha Engelse Louisa Kautská.
Francouzsky vyšla adresa v srpnu 1870 v listu "L'Égalité", v "L'Intemationale", čís. 82 ze 7. srpna 1870, v listu "Le Mirabeau", čís. 55 ze 7. srpna 1870 a jako leták; francouzský překlad pořídila komise generální rady.
Rusky byla První adresa uveřejněna v srpnu až září 1870 v listu "Narodnoje dělo", čís. 6-7 v Ženevě. V roce 1905 byly První i Druhá adresa pojaty do ruského vydání "Občanské války ve Francii", které vyšlo za redakce V. I. Lenina jako překlad německého vydání z roku 1891 (viz pozn. 208).
Česky vyšly poprvé v Praze roku 1920 pod názvem: Karel Marx, "Občanská válka ve Francii. Adresa generální rady Mezinárodního Sdružení Dělnického a obě adresy o německo-francouzské válce. S úvodem B. Engelsa". Přeložil J. Skalák. Vydalo Nakladatelství Tiskového výboru Československé soc. dem. strany dělnické (R. Rejman). Druhý český překlad pořídil Ladislav Štoll pro české vydání K. Marx-B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, Praha 1950 (2. vyd. 1954, 3. vyd. 1958).
Der Volksstaat" ["Lidový stát"] - orgán německé Sociálně demokratické dělnické strany; vycházel v Lipsku od 2. října 1869 do 29. září 1876 (zpočátku dvakrát, od července 1874 třikrát týdně). List vyjadřoval názory revolučního proudu v německém dělnickém hnutí. Pro svůj smělý revoluční postoj byl vystaven stálému pronásledování ze strany policie a vlády. Složení redakce se často měnilo, protože redaktoři byli zatýkáni; vedení však zůstalo v rukou Wilhelma Liebknechta. Velký vliv na charakter listu měl August Bebel, vedoucí vydavatelství "Volksstaat". Marx a Engels spolupracovali s listem od jeho založení. Poskytovali redakci neustále pomoc a kritikou přispívali k tomu, že si list uchoval své revoluční zaměření. Nehledě na jednotlivé slabiny a chyby byl "Der Volksstaat" jedním z nejlepších dělnických listů v sedmdesátých letech 19. století.
"Der Vorbote" ["Posel"] - měsíčník, oficiální orgán německých sekcí Internacionály ve Švýcarsku; vycházel německy v Ženevě v letech 1866-1871; odpovědným redaktorem byl Johann Philipp Becker. Časopis v podstatě prosazoval linii Marxovu a generální rady, soustavně publikoval dokumenty Internacionály a přinášel informace o činnosti jejích sekcí v různých zemích.
"L'Égalité" ["Rovnost"] - švýcarský týdenik, orgán Románské federace Internacionály; vycházel francouzsky v Ženevě od prosince 1868 do prosince 1872. V listopadu 1869 až v lednu 1870 se dostali do redakce časopisu bakuninovci Perron, Robin aj. a snažili se použít časopisu k výpadům proti generální radě Internacionály. Románská federální rada však v lednu 1870 dosáhla změny ve složení redakce a bakuninovce z ní vyloučila. Časopis potom začal podporovat linii generální rady.
"L'Intemationale" ["Internacionála"] - belgický týdenik, orgán belgických sekcí Internacionály; vycházel v Bruselu za úzké spolupráce De Paepa od roku 1869 do roku 1873. V listu byly otiskovány dokumenty Internacionály.
"Le Mirabeau" - belgický týdenik, vydávaný ve Verviers od roku 1868 do roku 1874; byl to orgán belgických sekcí Internacionály.
"Narodnoje dělo" ["Věc lidu"] - časopis (od dubna 1870 noviny), který v letech 1868-1870 vydávala v Ženevě skupina ruských revolučních emigrantů; první číslo připravil Bakunin, ale od října 1868 se redakce, k níž patřil N. I. Utin aj., s Bakuninem rozešla a vystoupila proti jeho názorům; od dubna 1870 bylo "Narodnoje dělo" orgánem ruské sekce Mezinárodního dělnického sdružení a hájilo linii Marxovu a generální rady; uveřejňovalo dokumenty Internacionály.
2 Viz Marx-Engels, Spisy 16 zde.
3 V květnu 1870 provedla vláda Napoleona III. plebiscit, aby posílila svou vratkou pozici. Otázky předložené k hlasování byly však formulovány tak, že nesouhlas s politikou Napoleona III. by současně byl znamenal nesouhlas se všemi demokratickými reformami. Přes toto demagogické manévrování ukázal plebiscit přírůstek opozičních sil: bylo odevzdáno 1,5 miliónu hlasů proti vládě, 1,9 miliónu lidí se hlasování nezúčastnilo. Během příprav k plebiscitu zorganizovala vláda širokou kampaň represálií proti dělnickému hnutí; aby se střední vrstvy polekaly "rudého nebezpečí", rozšiřovala nejhorší pomluvy o dělnických organizacích a zkreslovala jejich cíle.
Pařížská federace Internacionály (Les Sections parisiennes fédérées de l'Internationale) a federální komora dělnických spolků (Chambre fédérale des Sociétés ouvrières) v Paříži vydaly 24. dubna 1870 manifest, v němž odhalovaly toto demagogické bonapartistické manévrování s plebiscitem a vyzývaly dělníky, aby nehlasovali. Krátce před plebiscitem byli členové Pařížské federace zatčeni. Policie je neopodstatněně obvinila z přípravy spiknutí s cílem zavraždit Napoleona III. Tohoto obvinění využila vláda k novému pronásledování a štvanicím proti členům Internacionály v celé Francii. V soudním procesu proti členům Pařížské federace, který probíhal od 22. června do 5. července 1870, se však naprosto jasně prokázalo, že se obžaloba nezakládala na pravdě. Přesto byla řada členů Internacionály ve Francii jen za svou příslušnost k Mezinárodnímu dělnickému sdružení odsouzena bonapartistickým soudem k trestu vězení.
Pronásledování, jemuž byla Internacionála ve Francii vystavena, vyvolalo obrovskou vlnu protestů dělnické třídy.
4 Tím se myslí státní převrat Ludvíka Bonaparta z 2. prosince 1851, od něhož se datuje bonapartistický režim druhého císařství.
5 "Le Réveil" ("Probuzení") - francouzský týdeník, od května roku 1869 deník levých republikánů; vycházel od července 1868 do ledna 1871 v Paříži za Delescluzovy redakce; od října 1870 vystupoval proti vládě národní obrany.
6 "La Marseillaise" - francouzský deník, orgán levých republikánů; vycházel od prosince 1869 do září 1870 v Paříži; byly v něm uveřejňovány materiály o činnosti Internacionály a dělnickém hnutí.
7 Mysli se tím Společnost 10. prosince (nazvaná tak na počest zvolení zakladatele Společnosti, Ludvíka Bonaparta, presidentem republiky 10. prosince 1848). Byla to tajná bonapartistická společnost, uťvořená roku 1849 především z deklasovaných živlů, politických dobrodruhů, představitelů vojenské kliky atd. Přestože Společnost byla formálně rozpuštěna v listopadu 1850, živly, které k ní patřily, ve skutečnosti pokračovaly v bonapartistické propagandě a byly aktivními účastníky státního převratu z 2. prosince 1851. Podrobnou charakteristiku Společnosti 10. prosince podal Marx ve svém díle "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta" (viz Marx-Engels Spisy 8).
15. července 1870 zorganizovali bonapartisté za spoluúčasti policie šovinistickou manifestaci na podporu uchvatitelských plánů Ludvíka Bonaparta.
8 Bitva u Sadové byla svedena 3. července 1866 v Čechách mezi rakouskými a saskými vojsky na jedné straně a pruskými na druhé a byla rozhodným utkáním v rakousko-pruské válce z roku 1866, která skončila vítězstvím Pruska nad Rakouskem. V historii se tato bitva nazývá také bitvou u Hradce Králové.
9 Shromáždění dělníků v Brunšviku 16. července a v Saské Kamenici 17. července 1870 svolalo vedení sociálně demokratické strany (eisenašských). Bylo to protestní shromáždění dělnické třídy proti dobyvačné politice vládnoucích tříd.
Při citaci usnesení těchto shromáždění se Marx opíral o "Volksstaat", čís. 58 z 20. července 1870.