Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Belgické masakry[275]
Dělníkům v Evropě a ve Spojených státech
V Anglii málokdy uplyne týden bez stávek, a to stávek ve velkém měřítku. Kdyby v takových případech poslala vláda proti dělnictvu vojáky, proměnila by se tato země stávek v zemi masakrů, ale ne nadlouho. Po několika takovýchto ukázkách fyzického násilí by tato moc přestala existovat. Ve Spojených státech se v posledních několika letech také počet i rozsah stávek neustále zvětšuje a někdy dokonce přecházejí ve vzbouření. Ke krveprolití tu však nedošlo. V některých velkých militaristických státech kontinentální Evropy lze datovat éru stávek od skončení občanské války v Americe. Ale ani zde nedošlo k prolévání krve. Existuje jen jediná země v civilizovaném světě, kde se každé stávky okamžitě využije jako vítané záminky k oficiálnímu vraždění dělníků. Touto blaženou zemí je Belgie - tento vzorný stát kontinentálního konstitucionalismu, tento útulný, dobře ohrazený malý ráj pozemkových vlastníků, kapitalistů a kněží. Svůj každoroční masakr proti dělnictvu pořádá belgická vláda se stejnou pravidelností, s jakou se Země otáčí kolem Slunce. Letošní masakr se od loňského masakru[276] liší pouze strašlivějším počtem obětí, ještě větší krutostí jinak směšné armády, halasnějším jásotem klerikálního a kapitalistického tisku a ještě větší nehorázností záminky, s níž vládní katové vraždí.
Jak nyní dokázalo dokonce i nedobrovolné svědectví kapitalistického tisku, zcela legální stávka pudlařů z Cockerillových železáren v Seraingu přešla ve vzbouření jen proto, že na místo byl neočekávaně poslán oddíl jezdectva a četnictva, aby vyprovokovali lid. Od 9. do 12. dubna tito udatní válečníci nejenže napadali šavlemi a bodáky neozbrojené dělníky, ale také na potkání vraždili a zraňovali pokojné chodce, násilím vnikali do soukromých domů a bavili se dokonce tím, že několikrát zuřivě zaútočili na nádražní budovu v Seraingu, kde se zabarikádovali cestující. Když tyto dny hrůzy pominuly, začalo se proslýchat, že pan Kamp, starosta Seraingu, je agentem Cockerillovy akciové společnosti, že belgický ministr vnitra, jistý pan Pirmez, je největším akcionářem sousedního dolu na uhlí, kde se rovněž stávkovalo, a že Jeho královská Výsost princ Flanderský[277] investoval do Cockerillova koncernu 1 500 000 franků. Z toho si lidé udělali vpravdě podivuhodný závěr, že prý masakr v Seraingu byl jakýsi coup ďétat[a] akciové společnosti, který v tichosti zosnovala firma Cockerill spolu s belgickým ministrem vnitra jen proto, aby zastrašila své nespokojené poddané. Tuto pomluvu však brzy nato triumfálně vyvrátily pozdější události v Le Borinage, uhelné oblasti, kde belgický ministr vnitra, zmíněný pan Pirmez, zřejmě není jedním z vedoucích kapitalistů. Když mezi horníky této oblasti vypukla téměř generální stávka, bylo sem posláno početné vojsko, které své tažení zahájilo ve Frameries střelbou, při níž bylo zabito devět horníků a dvacet těžce zraněno; po této malé hrdinské předehře byl vyhlášen zákon o vzbouření, francouzsky velmi svérázně nazvaný "les sommations préalables"[278], a jatky pokračovaly.
Někteří politikové připisují tyto neuvěřitelné skutky na vrub vznešeným vlasteneckým pohnutkám. Říkají, že belgická vláda, která právě nyní projednává se svým francouzským sousedem některé choulostivé otázky[279], prý musela ukázat, jak hrdinnou má armádu. Proto také ono vědecké rozdělení ozbrojených sil, které nejprve předvedly v Seraingu nezadržitelnou útočnost belgického jezdectva a pak ve Frameries neochvějnou sílu belgické pěchoty. Jak přesvědčivěji zastrašit cizince než těmito domácími bitvami, v nichž nelze utrpět porážku, a těmito domácími bitevními poli, kde stovky zabitých, zmrzačených a zajatých dělníků ověnčily takovou gloriolou tyto nezranitelné bojovníky, kteří všichni do jednoho vyvázli se zdravou kůží?
Jiní politikové naopak podezírají belgické ministry, že jsou podplaceni z Tuilerií a že pravidelně inscenují tuto děsnou parodii občanské války, aby poskytli Ludvíku Bonapartovi záminku k záchraně společnosti v Belgii, tak jako ji zachránil ve Francii. Jenže obvinil někdy někdo bývalého guvernéra Eyra, že zorganizoval masakr proti černochům na Jamajce proto, aby odtrhl tento ostrov od Anglie a nahrál jej Spojeným státům?[280] Belgičtí ministři jsou bezesporu skvělí vlastenci podle Eyrova vzoru. Tak jako on byl bezohledným nástrojem západoindických plantážníků, jsou oni bezohledným nástrojem belgických kapitalistů.
Belgický kapitalista je po celém světě proslulý svou výstřední vášní pro to, co nazývá svobodou práce (la liberté du travail). Je tak posedlý svobodou svých dělníků, že mohou bez ohledu na věk a pohlaví na něho celý život pracovat, že vždycky rozhořčeně odmítá každý tovární zákon omezující tuto svobodu. Hrůza ho jímá už při pouhém pomyšlení, že by oobyčejný dělník mohl být tak zkažený, že by si kladl za cíl něco víc než obohacovat svého pána a přirozeného představeného. Nestačí mu, že jeho dělník zůstává ubohým otrokem, který se do úmoru dře za málo peněz, ale jako každý otrokář chce z něho mít pokorného poddaného, zlomeného, poníženého, zbožného a s osudem smířeného otroka. Odtud jeho šílený vztek na stávky. Stávka je pro něho rouháním, vzpourou otroků, příznakem sociální katastrofy. Dáte-li takovým lidem, krutým z pouhé zbabělosti, nerozdělenou, nekontrolovanou, absolutní státní moc, jako tomu je v Belgii, přestanete se divit tomu, že šavle, bodák a puška jsou v této zemi zákonnými a běžnými nástroji ke snižování mezd a zvyšování zisků. Ostatně jaký smysl by jinak měla belgická armáda? Když byla Belgie z rozkazu oficiální Evropy prohlášena za neutrální zemi,[281] měl jí být samozřejmě zakázán i takový nákladný přepych, jako je armáda, s výjimkou snad hrstky vojáků, kteří by byli v královské gardě a pořádali pimprlové přehlídky pro potěchu krále. Jenže Belgie udržuje na území 536 čtverečních mil početnější armádu, než jakou mají Spojené království nebo Spojené státy. Bojové zásluhy této neutralizované armády se na neštěstí měří počtem jejich razií proti dělnické třídě.
Je tedy snadno pochopitelné, že Mezinárodní dělnické sdružení nebylo v Belgii vítaným hostem. Vyobcováno duchovenstvem, pomlouváno ctihodným tiskem, dostalo se brzy do rozporu s vládou. Vláda se snažila zbavit se ho tím, že na ně svalila odpovědnost za stávky v dolech Charleroi v letech 1867-1868, stávky, jež podle tradičního belgického zvyku končily oficiálním masakrem, po němž následovalo soudní pronásledování obětí. Tato intrika nejenže se nezdařila, ale Sdružení ještě podniklo takové účinné kroky, že horníci z Charleroi byli uznáni nevinnými, následkem čehož byla vinnou uznána sama vláda. Belgičtí ministři, rozhořčeni tímto neúspěchem, si vylili svůj vztek tím, že z tribuny poslanecké sněmovny zuřivě napadali Mezinárodní dělnické sdružení a nabubřele prohlásili, že nikdy nepřipustí, aby se jeho všeobecný kongres sešel v Bruselu. Přes jejich hrozby se však kongres v Bruselu konal. Ale nyní se musí Internacionála konečně podřídit oněm 536 čtverečním mílím belgické všemohoucnosti. Její trestuhodná spoluúčast na nedávných událostech byla dokázána nade všecku pochybnost. Emisaři bruselského ústředního výboru pro Belgii a některé místní výbory byli usvědčeni z několika těžkých zločinů. Především se ze všech sil snažili uklidnit pobouřené stávkující dělníky a varovat je před nástrahami vlády. Někde doopravdy zabránili krveprolití. A konečně tito zlověstní emisaři na místě vyšetřovali, ověřovali si své poznatky svědeckými výpověďmi, pečlivě si všechno zaznamenávali a pak veřejně pranýřovali krvavé běsnění strážců pořádku. Pouhé uvěznění je naráz proměnilo z žalobců v obžalované. Pak byly brutálně přepadeny byty členů bruselského výboru, všechny jejich papíry byly zabaveny a někteří členové zatčeni na základě obvinění z příslušnosti ke sdružení, "založenému s cílem usilovat o život a majetek jednotlivců". Jinými slovy byli obviněni z příslušnosti k jakémusi sdružení thugů[282] všeobecně nazývanému Mezinárodní dělnické sdružení. Podněcována šílenými výmysly klerikálního tisku a divokým vytím kapitalistického tisku, tato nadutá trpasličí vláda je plně rozhodnuta utopit se v bahně směšností, když se napřed vykoupala v moři krve.
Belgický ústřední výbor v Bruselu už oznámil, že hodlá důkladně vyšetřit podrobnosti o masakrech v Seraingu a Le Borinage a výsledky tohoto šetření pak zveřejnit. Chceme těmito odhaleními otevřít všem lidem oči, aby pochopili, co znamená oblíbené chvástavé heslo belgických kapitalistů: La liberté, pour faire le tour du monde, n'a pas besoin de passer par ici (la Belgique).[283]
Snad si belgická vláda lichotí, že tak jako si po revoluci z let 1848-1849 prodloužila život tím, že se stala policejním agentem všech reakčních vlád na evropském kontinentu, bude moci i nyní odvrátit hrozící nebezpečí, když bude horlivě hrát roli četníka kapitálu proti práci. Jenže to je velký omyl. Místo aby katastrofa oddálila, jen ji uspíší. Tím, že zhanobí a zesměšní jméno Belgie v lidových masách na celém světě, odstraní tato vláda poslední překážku, která ještě brání despotům vymazat jméno této země z mapy Evropy.
Generální rada Mezinárodního dělnického sdružení vyzývá dělníky v Evropě i ve Spojených státech, aby zahájili peněžní sbírku, která by pomohla zmírnit utrpení vdov, žen a dětí belgických obětí a z níž by se také uhradily výlohy spojené s obhajobou uvězněných dělníků a šetření, které hodlá provádět bruselský výbor.
Z pověření generální rady
Mezinárodního dělnického sdruženíR. Applegarth, předseda
R. Shaw, tajemník pro Ameriku
Bernard, tajemník pro Belgii
Eugène Dupont, tajemník pro Francii
Karel Marx, tajemník pro Německo
Jules Johannard, tajemník pro Itálii
A. Žabicki, tajemník pro Polsko
H. Jung, tajemník pro Švýcarsko
Cowell Stepney, pokladník
J. G. Eccarius, tajemník generální radyLondýn 4. května 1869
Všechny příspěvky ve prospěch obětí belgických masakrů adresujte generální radě: 256, High Holborn, Londýn, W. C.
Napsal K. Marx
Otištěno jako leták "The Belgian
Massacres. To the Workmen of Europe
and the United States" v květnu 1869
a v listech "L'Internationale",
čís. 18 z 15. května 1869,
a "Demokratisches Wochenblatt",
čís. 21 z 22. května 1869Podle textu letáku
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a - státní převrat. (Pozn. red.)
275 Na zasedání generální rady 20. dubna 1869 podal zástupce belgické federální rady Hins podrobnou zprávu o událostech v Seraingu a Frameries (Belgie). Hins byl pověřen, aby zjistil podrobnosti o krvavých masakrech stávkujících, k nimž došlo v dubnu 1869. Generální rada pověřila Marxe, aby jejím jménem sepsal protest proti zvěrstvům belgických úřadů. Provolání k dělníkům v Evropě i ve Spojených státech napsal Marx anglicky a francouzský. 4. května 1869 přečetl text na zasedaní generální rady, která se usnesla jej vytisknout a rozšiřovat. Anglický text provolání byl vytištěn jako samostatný leták "The Belgian Massacres. To the workmen of Europe and the United States"; francouzský text vyšel v několika listech: "Internationale", čís. 18 z 15. května 1869, ,,Liberté'', čís. 99 ze 16. května 1869, a "Égalité", čís. 18 z 22. května 1869; německý text v Eccariově překladu vyšel v listu "Demokratisches Wochenblatt", čís. 21 z 22. května 1869, a v časopise "Vorbote", čís. 6 z června 1869.
"L'Internatinale" ["Internacionála"] - belgický týdeník, orgán belgických sekcí Internacionály; vycházel v Bruselu za úzké spolupráce De Paepa od roku 1869 do roku 1873. V listu byly otiskovány dokumenty Internacionály.
"L'Égalité" ["Rovnost"] - švýcarský týdeník, orgán románské federace Internacionály; vycházel francouzsky v Ženevě od prosince 1868 do prosince 1872.
276 Jde o události v Charleroi (Belgie) v březnu 1868. Viz tento svazek zde.
277 Když byl francouzský text publikován v belgickém tisku, byla, jak psal De Paepe Marxovi 31. března 1869, jména Kamp, Pirmez a princ Flanderský kvůli cenzuře vypuštěna a nahrazena slovy: "osoby zaujímající v Belgii vysoké postavení".
278 Les sommations préalables (předběžné výzvy) - v mnoha buržoazních státech zákonem zavedená trojí úřední výzva k davu, aby se rozešel. Po této výzvě může být použito ozbrojené síly.
279 Jde o francouzsko-belgická jednání, která trvala od února do července 1869 a týkala se železničních koncesí, neboť belgický parlament přijal zákon, podle něhož bylo možno postoupit právo koncese jen se souhlasem vlády. Tento zákon, přijatý ve zkráceném řízení, byl namířen proti hospodářské expanzi Francie, která se snažila získat belgické železnice do svých rukou.
280 Marx má na mysli krvavé potlačení povstání černochů v říjnu 1865, kdy guvernérem ostrova Jamajky, anglické kolonie v Západní Indii, byl Eyre. Eyrovy akce vyvolaly velké pobouření anglické veřejnosti, takže anglická vláda byla nucena odvolat ho z místa guvernéra.
281 Belgie byla prohlášena za neutrální zemi protokolem londýnské konference pěti mocností (Anglie, Francie, Rusko, Rakousko a Prusko) v lednu 1831, krátce po belgické buržoazní revoluci z roku 1830 a poté, co se Belgie odtrhla od Holandska.
282 Slovo "thugové", což je název indické náboženské sekty, jejíž členové prováděli rituální vraždy uškrcením, zdomácnělo v evropské literatuře 19. století jako výraz označující profesionální lupiče a vrahy.
283 Aby svoboda obletěla celý svět, nemusí jít tudy (Belgií) - těmito slovy odpověděl poslanec belgického parlamentu Delfosse ve svém projevu na zasedání sněmovny 1. března 1848 na poznámku, že ideje Francouzské revoluce z roku 1848 obletí celý svět.