Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Presidentu Spojených států amerických
Abrahamu Lincolnovi[17]
Vážený pane,
blahopřejeme americkému lidu, že jste byl 9brovskou většinou znovu zvolen presidentem.Jestliže jste byl poprvé zvolen pod umírněným heslem odporu proti moci otrokářů, pak vítězný bojový pokřik, s nímž jste byl znovu zvolen, zní: smrt otroctví!
Od chvíle, kdy v Americe začal titánský zápas, cítili evropští dělníci instinktivně, že osud jejich třídy je spjat s hvězdnatým praporem. Což se v boji o území, jímž byla zahájena tato hrozná epopej, nemělo rozhodnout o tom, zda nedozírné lány panenské půdy budou zasvěceny práci vystěhovalce, nebo je zneuctí kroky pohaněče otroků?
Když se oligarchie 300 000 otrokářů poprvé v dějinách světa opovážila vepsat slovo otroctví na prapor ozbrojené vzpoury, když právě tam, kde se sotva před sto lety poprvé zrodila myšlenka velké demokratické republiky, kde byla vyhlášena první deklarace lidských práv[18] a odkud vzešel první popud k evropské revoluci 18. století, když právě tam se kontrarevoluce systematicky a důsledně chlubila tím, že odvrhla "ideje z dob, kdy se vytvářela dřívější ústava", a prohlašovala, že "otroctví je blahodárná instituce", fakticky jediné řešení velkého problému "vztahu mezi kapitálem a prací", a cynicky prohlašovala, že vlastnictví člověka "je úhelným kamenem nové budovy"[19] — tehdy evropská dělnická třída rázem pochopila — ještě dřív, než ji varovalo fanatické stranění vyšších tříd věci konfederované[20] džentry — že vzpoura otrokářů vyzvání na poplach k všeobecnému křižáckému tažení majetku proti práci a že osud pracujících, jejich naděje do budoucnosti a dokonce i jejich dosavadní vymoženosti jsou v této obrovské bitvě na druhé straně Atlantského oceánu v sázce. Proto dělnická třída všude trpělivě snášela strádání, které jí způsobila bavlnářská krize[21] vášnivě vystupovala proti intervenci ve prospěch otrokářství, které se energicky domáhali ti nad ní — a ve většině evropských zemí zaplatila za správnou věc svou krvavou daň.
Dokud dělníci — skutečná politická síla Severu — trpěli, aby otroctví poskvrňovalo jejich vlastní republiku, dokud se před černochem, kupovaným a prodávaným, aniž se ho kdo ptal, honosili nejvyšší výsadou bílého dělníka sám se prodávat a vybírat si svého pána — dotud nemohli dosáhnout skutečné svobody práce ani pomoci svým evropským bratřím v jejich boji za osvobození; avšak rudé moře občanské války smetlo tuto překážku na cestě k pokroku.
Evropští dělníci pevně věří, že tak jako americká válka za nezávislost zahájila novou éru vzestupu buržoazie, zahájí americká protiotrokářská válka éru vzestupu dělnické třídy. Znamení nadcházející epochy spatřují v tom, že úděl vést zemi v bezpříkladném boji za záchranu zotročené rasy a přetvoření společenského pořádku padl na Abrahama Lincolna, prostého poctivého syna dělnické třídy.
Jménem Mezinárodního dělnického sdružení ústřední rada: Le Lubez — dopisující tajemník pro Francii, F. Rybczyński (Polsko), Emile Holtorp (Polsko), J. B. Bocquet, H. Jung — dopisující tajemník pro Švýcarsko, Morisot, George W. Wheeler, J. Denoual, P. Bordage, Le Roux, Talandier, Jourdain, Dupont, R. Gray, D. Lama, Setacci, F. Solustri, P. Aldovrandi, G. Bagnagatti, G. P. Fontana — dopisující tajemník pro Itálii, G. Lake, J. Buckley, G. Howell, J. Osborne, J. D. Stainsby, J. Grossmith, G. Eccarius, Friedrich Lessner, Wolff, K. Kaub, Heinrich Bolleter, Ludwig Otto, N. P. Hansen (Dánsko), Karl Pfänder, Georg Lochner, Peter Petersen, Karel Marx — dopisující tajemník pro Německo, A. Dick, L. Wolf, G. Whitlock, G. Carter, W. Morgan, William Dell, John Weston, Peter Fox, Robert Shaw, John Longmaid, Robert Henry Side, William Worley, Blockmoor, R. Hartwell, W. Pidgeon, B. Lucraft, J. Nieass,
G. Odger - předseda rady,
William R. Cremer - čestný generální
tajemník
Napsal K. Marx
mezi 22. a 29. listopadem 1864
Otištlno v "The Bee-Hive Newspaper"
čís. 169 ze 7. ledna 1865Podle rukopisu poselství,
srovnaného s textem novin
Přeloženo z anličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)17 Poselství presidentu USA Abrahamu Lincolnovi napsal Marx mezi 22. a 29. listopadem 1864. Usnesení blahopřát Lincolnovi k jeho opětnému zvolení presidentem přijala ústřední rada 22. listopadu na návrh dvou svých členů, Dicka a Howella. Sestavením textu pozdravného poselství byla pověřena komise, zvolená původně k vypracování programových dokumentů Internacionály (viz poznámku [1]). Když byly programové dokumenty schváleny, stala se tato komise stálým výkonným orgánem ústřední rady a v protokolech se o ní mluví jako o stálém výboru (Standing committee) nebo podvýboru (Subcommittee); členy komise byli: předseda rady (až do lausannského kongresu z roku 1867, na němž byla tato funkce zrušena), generální tajemník, pokladník a dopisující tajemníci pro jednotlivé země. Běžnou činnost ústřední resp. generální rady řídil Marx prostřednictvím stálého výboru, jehož členem byl jakožto dopisující tajemník pro Německo.
Text poselství, jak jej napsal Marx, stálý výbor schválil a ústřední rada jej jednomyslně potvrdila 29. listopadu 1864; presidentu Lincolnovi bylo poselství předáno prostřednictvím amerického vyslance v Londýně Adamse. 28. ledna 1865 dostala ústřední rada Lincolnovu odpověď, jež byla přečtena na zasedání rady 31. ledna a otištěna v „Times“ ze 6. února 1865. V dopise Wilhelmu Liebknechtovi z února 1865 psal Marx, že ze všech Lincolnových odpovědí na pozdravná poselství různých organizací jediná odpověď Mezinárodnímu dělnickému sdruženi „nebyla pouze formálním potvrzením o přijetí“.
Poselství Lincolnovi poprvé uveřejnily anglické noviny „Daily News“ [„Denní zprávy“] 23. prosince 1864, potom „Reynolds‘s Newspaper“ [„Reynoldsovy noviny“], čís. 750 z 25. prosince 1864, „Bee-Hive Newspaper“, čís. 169 ze 7. ledna 1865 a mnoho německých novin, jako „Social-Demokrat“, v příloze k čís. 3 z 30. prosince 1864, „Berliner Reform“ [„Berlínská reforma“], čís. 4 z 5. ledna 1865 a „Hermann“, čís. 314 ze 7. ledna 1865.
Podkladem pro překlad textu otištěný v tomto svazku byl rukopis pozdravné adresy s vlastnoručními podpisy všech členů generální rady, srovnaný s textem v „Bee-Hive Newspaper“.
18 Jde o „Deklaraci nezávislosti“, kterou 4. července 1776 přijali na kongresu ve Philadelphii delegáti 13 anglických kolonií v Severní Americe a v níž se vyhlašovalo, že 13 anglických kolonií v Severní Americe se odtrhlo od Anglie a vytvořilo nezávislou republiku — Spojené státy americké. V tnmto dokumentu byly také zformulovány základní buržoazně demokratické principy: svoboda osobnosti, rovnost občanů před zákonem, zásada svrchovanosti lidu atd. Skutečnost, že tyto zásady byly vyhlášeny v době, kdy v Evropě ještě vládlo feudálně absolutistické zřízení, měla značný vliv na evropské revolučně demokratické hnutí, zejména na francouzskou buržoazní revoluci z konce 18. století. Americká buržoazie a velcí pozemkoví vlastníci však demokratická práva vyhlášená v deklaraci hned od počátku nerespektovali, nedovolovali lidovým masám podílet se na politickém životě a udržovali otroctví, jež zbavovalo základních lidských práv černochy, tvořící značnou část obyvatelstva republiky.
19 Slova z Brightovy řeči, pronesené 18. prosince 1862 v Birminghamu.
20 Konfederovaní — tak se nazývali za americké občanské války z let 1861—1865 přívrženci Konfederace otrokářských jižních států.
21 Bavlnářské krize vznikla za občanské války, když loďstvo Severu blokovalo jižní otrokářské státy, čímž byla přerušena dodávka bavlny z Ameriky; nedostatek bavlny se projevil krátce před krizi z nadvýroby a prolínal se s ní. Velká část bavlnářského průmyslu v Evropě byla ochromena a to ztěžovalo situaci dělnictva. V roce 1862 přestaly v Anglii pracovat tři pětiny vřeten a stavů a během dvou tři let bylo přes 75 % dělníků v bavlnářském průmyslu buď úplně, nebo částečně nezaměstnaných. Neutěšená situace dělníků se ještě zhoršila neúrodami, které postihly Evropu v šedesátých letech, a v mnoha evropských městech nastal skutečný hlad. Evropský proletariát však přes všechna strádání severním státům vydatně pomáhal.