Teorie o nadhodnotě III-kap. XXIII, Cherbuliez

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě III

Cherbuliez

ǁ1102ǀ Cherbuliez, „Riche ou pauvre etc.“, Paříž 1841 (přetisk ženevského vydání).

(Je ještě velkou otázkou, zda tohoto chlapíka zařadíme právě do této řady [ekonomů], protože většina jeho prací je sismondiovská, nebo zda to, co je u něho výstižné, uvedeme příležitostně jako citát.^{^[115]}) ǀ1102ǁ

[1. Rozlišování dvou části kapitálu:
část, kterou tvoří stroje a suroviny a část, kterou tvoří „fond životních prostředků“ pro dělníky]

ǁ1103ǀ Kapitál, říká Cherbuliez, jsou „suroviny, nástroje, fond životních prostředků“. (Cit. dílo, str. 16.) „Neexistuje žádný rozdíl mezi kapitálem a kteroukoli jinou částí bohatství. Jen způsob, jakým se ho použije, určí, zda se věc stane kapitálem, tj. použije-li se ho v produktivní operaci jako suroviny, nástroje nebo fondu životních prostředků.“ (Str. 18.)

Toto je tedy běžný způsob redukce kapitálu na látkové prvky, v nichž vystupuje v pracovním procesu. Pracovní prostředky a životní prostředky. A přitom to není přesné, protože životní prostředky, i když jsou pro výrobce podmínkou, předpokladem jejich existence během výroby, nevcházejí do pracovního procesu samého; nevchází do něho nic než pracovní předmět, pracovní prostředek a samotná práce. Objektivní momenty pracovního procesu — společné všem formám výroby — se zde tudíž nazývají kapitálem, i když fond životních prostředků (v němž je už zahrnuta mzda) mlčky předpokládá kapitalistickou formu těchto pracovních podmínek.

Cherbuliez [předpokládá] stejně jako Ramsay, že se fond životních prostředků, to, co Ramsay nazývá oběžným kapitálem, zmenšuje (alespoň relativně vůči úhrnnému kapitálu, a absolutně, pokud stroje trvale vytlačují dělníky). Avšak on i Ramsay se zřejmě domnívají, že se musí zmenšovat masa životních prostředků, nezbytných životních prostředků, které mohou být použity jako produktivní kapitál. Jde však o něco jiného. Zde se stále zaměňuje ta část hrubého produktu, která nahrazuje kapitál a které se používá jako kapitálu, s tou částí, která představuje nadvýrobek. Fond životních prostředků se zmenšuje, protože velká část kapitálu, tj. části hrubého produktu používané jako kapitál, se už nereprodukuje jako variabilní kapitál, ale jako konstantní. Větši část nadvýrobku, kterou tvoří životní prostředky, snědí neproduktivní dělníci a ti, kdo nepracují, nebo se směňuje za přepychové předměty. Voilà tout.^{^[a]}

Ovšem ten fakt, že stále menší část celkového kapitálu se mění ve variabilní kapitál, se může vyjádřit i jinak. Ta část kapitálu, kterou tvoří variabilní kapitál, se rovná té části celkového produktu, kterou si přivlastňuje dělník sám, kterou vyrábí pro sebe. Čím menší je tedy tato část, tím menšího podílu z celkového počtu dělníků je zapotřebí k její reprodukci (stejně je tomu u jednotlivého dělníka, který pracuje o to menší [část] pracovní doby sám pro sebe). Tak jako celková práce, rozpadá se i celkový produkt dělníků na dvě části. Jednu, kterou vyrábějí pro sebe, druhou pro kapitalistu. A tak, jako je možné rozdělit na dvě části [pracovní] dobu jednotlivého dělníka, je možné rozdělit i [pracovní] dobu celé dělnické třídy. Rovná-li se nadpráce polovině [pracovního] dne, je to totéž, jako kdyby polovina dělnické třídy vyráběla existenční prostředky pro dělnickou třídu a druhá polovina suroviny, stroje a hotové výrobky pro kapitalistu, zčásti jako pro výrobce, zčásti jako pro spotřebitele.

[Je] směšné, že se Cherbuliez i Ramsay domnívají, že ta část hrubého produktu, kterou mohou dělníci spotřebovat, která může vcházet in natura do jejich spotřeby, se musela zmenšit nebo že se vůbec zmenšila. Zmenšila se pouze ta část, která se spotřebovává v této formě, tedy jako variabilní kapitál. Tím větší část naproti tomu projí služebnictvo, vojáci atd., nebo se vyváží a směňuje za vybranější životní prostředky.

Jak u Ramsaye, tak u Cherbulieze je důležité jen to, že fakticky stavějí proti sobě variabilní a konstantní kapitál a nezůstávají u rozlišování kapitálu fixního a oběžného, které je převzato z oběhu. Cherbuliez totiž staví proti té části kapitálu, která se přeměňuje ve fond životních prostředků tu část, která se skládá ze surovin, pomocných látek a pracovních prostředků, nástrojů, strojů. Zatímco ony dvě součásti konstantního kapitálu — suroviny a pomocné látky — patří podle formy oběhu k oběžnému kapitálu.

Při změnách součástí kapitálu není důležité to, že se relativně víc dělníků zabývá výrobou surovin a strojů než přímo výrobou životních prostředků. To je jen dělba práce. [Důležitý] je poměr, v němž má produkt nahrazovat minulou práci (tj. nahrazovat konstantní kapitál) a platit živou práci. Čím vyšší je stupeň kapitalistické výroby — čím větší je tedy akumulovaný kapitál — tím větší podíl na hodnotě [celkového] produktu připadá na ty stroje a suroviny, ve které se přeměňuje kapitál použitý na výrobu strojů a surovin. Tím větší část produktu musí být tedy výrobě vrácena in natura nebo tím, že si výrobci konstantního kapitálu vzájemně směňují jeho části. Poměr té části produktu, která připadá na výrobu, bude o to větší, a o to relativně menší bude ta část, která představuje živou, nově přidanou práci. Ovšem vyjádřeno ve zbožích, užitných hodnotách, tato [druhá] část roste, neboť tento fakt má stejný význam jako zvýšení produktivity práce. Ale o to víc se ještě relativně zmenšuje ta část této části, která připadá dělníkovi. A tentýž proces vyvolává neustálý relativní přebytek pracujícího obyvatelstva.

[2. O progresivním poklesu masy dělníků v poměru k velikosti konstantního kapitálu]

ǁ1104ǀ ˂Je nesporným faktem, že s rozvojem kapitalistické výroby roste část kapitálu vynakládaná na stroje a suroviny a zmenšuje se část vynakládaná na mzdy. To je jediná otázka, jíž se zabývají Ramsay a Cherbuliez. Pro nás je ale hlavní to, zda tento fakt objasňuje pokles míry zisku (který není ostatně zdaleka tak velký, jak se říká). Přitom tu nejde jen o kvantitativní poměr, nýbrž i o hodnotový poměr.

Může-li jeden dělník upříst tolik bavlny jako [dříve] 100 [dělníků], musí 100krát vzrůst i surovina a mimoto lze proces uskutečňovat jen s takovým spřádacím strojem, u něhož jeden dělník ovládá 100 vřeten. Jestliže však zároveň jeden dělník vyrábí tolik bavlny, kolik dříve 100 [dělníků), a kdyby vykonal jeden spřádací stroj to, co dříve jedno vřeteno, zůstal by hodnotový poměr stejný; tj. [hodnotový poměr] by u práce vynaložené na předení, bavlnu a spřádací stroj zůstal úplně stejný, jako byl dříve u práce, bavlny a vřetena.

Co se týká strojů, nestojí tolik jako práce, kterou nahrazují, třebaže spřádací stroj je mnohem nákladnější než vřeteno. Jednotlivý kapitalista, který má spřádací stroj, musí mít větší kapitál než jednotlivý přadlák, který si kupuje kolovrat. Avšak v poměru k počtu dělníků, které zaměstnává, je spřádací stroj levnější než kolovrat. Jinak by spřádací stroj nevytlačil kolovrat. Na místo přadláka přichází kapitalista. Avšak kapitál, který vynaložil [přadlák] na kolovrat, je — vzhledem k velikosti produktu — větší než kapitál, který vynakládá [kapitalista) na spřádací stroj.˃

Rostoucí produktivita práce (pokud souvisí se stroji) je totožná s poklesem počtu dělníků úměrně k počtu a rozsahu používaných strojů. Na místo jednoduchého a levného nástroje přichází soubor takových nástrojů (i když pozměněných) a k tomuto souboru přistupuje ještě celá část strojů skládajících se z hnacích a převodových částí; dále materiály (jako uhlí apod.) potřebné k výrobě hnací síly (např. páry). Konečně budovy. Dohlíží-li jeden dělník na 1800 vřeten, místo aby točil jedním kolovratem, bylo by nanejvýš nejapné se ptát, proč těchto 1800 vřeten není tak levných jako jeden kolovrat. Produktivity je tu právě dosaženo masou kapitálu použitého jako strojů. Stupeň opotřebení strojů působí pouze na zboží; dělník stojí proti souhrnu strojů a stejně tak hodnota kapitálu vynakládaného na práci stojí proti [hodnotě kapitálu vynakládaného] na stroje.

Není pochyb o tom, že se stroje zlevňují ze dvou důvodů: [1.] Používáním strojů ve výrobě surovin, z nichž jsou vytvářeny stroje. [2.] Používáním strojů při přeměně těchto surovin ve stroje. Tím však je řečeno dvojí. Za prvé: Že i v obou těchto odvětvích, ve srovnání s nástroji, kterých se používalo v manufakturní výrobě, roste co do hodnoty kapitál vynakládaný na stroj vůči kapitálu vynakládanému na mzdy. Za druhé: Zlevňuje se jednotlivý stroj a jeho součásti, avšak [zároveň] se rozvíjí soustava strojů; na místo nástrojů nenastupuje jen jednotlivý stroj, nýbrž soustava a nástroj, který snad dříve hrál hlavní roli, jako např. jehla (u punčochářského stávku nebo podobného stroje), se tu nyní seskupuje v mnoha tisících. Každý jednotlivý stroj, který stojí proti dělníkovi, [je] už obrovským souborem nástrojů, kterých dříve používal jednotlivě, jako např. 1800 vřeten místo jednoho. Avšak [stroj] obsahuje kromě toho i prvky, které nebyly obsaženy ve starém [nástroji] atd. Přes zlevnění jednotlivých prvků roste ohromně cena celkové masy [strojů] a [růst] produktivity spočívá v neustálém růstu této masy.

Dále: jedním z činitelů zlevňování strojů, kromě zlevňování jejich prvků, je zlevnění zdroje hnací síly (např. parního kotle) a převodových strojů. Úspora síly. Té se však dosahuje právě tím, že tentýž motor uvádí v rostoucí míře do pohybu větší soustavu [strojů]. Zlevňuje se relativně (čili jeho náklady nerostou úměrně velikosti té soustavy strojů, u níž se používá; on sám se zdražuje víc, ale ne úměrně tomu, jak se zvětšuje); dokonce i když jeho náklady absolutně rostou, relativně se zmenšují. To je tedy nový důležitý moment — bez ohledu na cenu jednotlivého stroje — pro zvětšování kapitálu vynakládaného na stroje, který stojí proti práci. Prvek, vzrůstající rychlost strojů, neobyčejně zvětšuje produktivní sílu, nemá však nic společného se samotnou hodnotou strojů.

Je tedy samozřejmé, čili je tautologií [říkat], že růstu produktivity práce prostřednictvím strojů odpovídá růst hodnoty strojů v poměru k mase použité práce (tudíž hodnotě práce, variabilnímu kapitálu).

ǁ1105ǀ Všechny okolnosti, které způsobují, že použiti strojů snižuje cenu zboží, se redukují za prvé na zmenšení množství práce pohlcovaného jednotlivým zbožím; za druhé však na zmenšení opotřebení strojů, jehož hodnota vchází do jednotlivého zboží. Čím pomaleji se stroje opotřebovávají, tím méně práce je třeba k jejich reprodukci. Tím se zvětšuje množství a hodnota kapitálu, skládajícího se ze strojů, oproti kapitálu existujícímu v práci.

Teď tedy zbývá už jen otázka surovin. Že jejich množství musí růst úměrně k produktivitě práce, je jasné; jde o masu surovin v poměru k mase práce. Tento poměr je větší než se zdá.

Řekněme například, že se týdně spotřebuje 10 000 liber bavlny. Počítá-li se za rok 50 týdnů, je to 10 000 x 50 = 500 000 liber. Mzdy za rok nechť činí 5000 liber št. A libra bavlny stojí dejme tomu 6 pencí, což činí 250 000 šilinků, to jest 12 500 liber št. Dejme tomu, že se kapitál obrátí pětkrát za rok. Pak se za jednu pětinu roku spotřebuje 100 000 liber bavlny, [což se rovná] 2500 librám št. A za tutéž pětinu roku se na mzdy vynaloží 1000 liber št. Tedy víc než pětina hodnoty kapitálu, který je vložen do bavlny. To ale nijak nemění onen poměr. Kdyby se hodnota bavlny v každé pětině roku rovnala, řekněme, 10 000 librám št. a hodnota práce 1000 librám št., byla by to jedna desetina. (Bude to jedna desetina i tehdy, zkoumáme-li celkový produkt, 50 000 liber št. na jedné, 5000 [liber št.] na druhé straně.)

˂Hodnota zboží, pokud jde o stroje, je určována opotřebením, které vchází do zboží; určuje se hodnotou strojů tedy jen potud, pokud tato hodnota sama vchází do zhodnocovacího procesu, tj. pokud se spotřebovává v pracovním procesu. Naproti tomu zisk se určuje (nehledě na suroviny) hodnotou všech strojů, které vcházejí do pracovního procesu, nezávisle na její spotřebě. Proto musí zisk klesat v tom poměru, v jakém se zmenšuje celkové množství [živé] práce vůči té části kapitálu, která se vynakládá na stroje. Nesnižuje se [však] v témž poměru, protože se zvětšuje nadpráce.˃

U surovin se můžeme ptát: Kdyby se například produktivní síla v přádelnictví zdesateronásobila, kdyby tedy jeden dělník spředl tolik, kolik dříve deset, proč by tedy jeden černoch neměl produkovat tolik bavlny jako dříve deset, proč by tedy zde neměl hodnotový poměr zůstat stejný? Přadlák spotřebuje za tutéž dobu desetkrát víc bavlny, ale černoch za tutéž dobu produkuje desetkrát víc bavlny. Desetkrát větší množství bavlny by tedy nebylo dražší než dříve desetkrát menší. Tak by zůstal, i přes růst množství surovin, jejich hodnotový poměr k variabilnímu kapitálu stejný. Ve skutečnosti jen velké zlevnění bavlny způsobilo, že se tento průmysl vůbec mohl takto rozvíjet.^{^[b]} Čím dražší je materiál (například zlato a stříbro), tím méně se při jeho zpracování na přepychové předměty používá strojů a dělby práce. Je tomu tak proto, že záloha kapitálu na surovinu je příliš vysoká a poptávka po těchto výrobcích vzhledem k drahotě jejích surovin je omezená.

Na to je možno zcela jednoduše odpovědět, že část surovin, jako vlna, hedvábí, kůže, se vyrábí prostřednictvím živočišně organických procesů, a bavlna, len atd. prostřednictvím vegetačně organických [procesů]; dosud se kapitalistické výrobě nepodařilo a nikdy se nepodaří ovládat tyto procesy tak jako čistě mechanické nebo anorganicko-chemické procesy. Částečně se suroviny jako kožky atd. a jiné živočišné součásti zdražují už proto, že nechutný zákon pozemkové renty s pokrokem civilizace hodnotu těchto produktů zvyšuje. Pokud jde o uhlí a kovy (dřevo), ty se pokrokem výroby velmi zlevnily; nicméně vyčerpáním dolů se i toto [zlevnění] stává obtížnější atd.

˂Je-li možné o obilní a důlní rentě říci, že nezdražuje hodnotu produktu (ale jen jeho tržní cenu), že je spíš výrazem jeho hodnoty (přebytkem jeho hodnoty nad výrobní cenou), pak naopak nelze vůbec pochybovat, že renta z dobytka, domů atd. není důsledkem, nýbrž příčinou stoupající hodnoty těchto věcí.˃

Zlevnění surovin, pomocných látek atd. zpomaluje, avšak neodstraňuje růst hodnoty této části kapitálu. Je paralyzován potud, pokud způsobuje pokles zisku.

Tím je tato hloupost vyřízena. ǀ1105ǁ

ǁ1105ǀ ˂Při zkoumání zisku se nadhodnota předpokládá jako daná. Zkoumají se pouze změny v konstantním kapitálu z [hlediska] jejich vlivu na míru zisku. Existuje pouze jeden způsob, jak nadhodnota působí přímo na konstantní kapitál, totiž prostřednictvím absolutní nadpráce, prodlužováním pracovního dne, čímž se zmenšuje hodnotový poměr konstantního kapitálu. Relativní nadpráce — tam, kde pracovní den zůstává stejný (nepřihlížíme k vyššímu zintenzívnění) — zvětšuje hodnotový poměr zisku k celkovému kapitálu růstem samé nadhodnoty. Absolutní nadbytečná pracovní doba relativně zmenšuje náklady konstantního kapitálu.˃

[3. Cherbuliez tuši, že pro míru zisku je rozhodující organické složení kapitálu.
Jeho zmatek v této otázce. Cherbuliez o „zákonu přivlastňováni“ za kapitalismu]

ǁ1106ǀ Vraťme se k Cherbuliezovi.

Vzorce, které udává pro míru zisku, jsou buď matematickými výrazy pro zisk v jeho obvyklém chápání, aniž obsahují jakýkoli zákon, nebo jsou dokonce přímo chybné, i když [Cherbuliez] má o věci jakési tušení, přibližuje [se jí].

„Obchodní zisk^{^[116]} je určován hodnotou výrobků ve srovnání s hodnotou různých prvků produktivního kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 70.)

˂Ve skutečnosti je zisk poměrem nadhodnoty výrobku k hodnotě celkového zálohovaného kapitálu bez ohledu na rozdílnost jeho prvků. Avšak nadhodnota sama je určena velikostí a mírou zhodnocení variabilního kapitálu; a poměr této nadhodnoty k celkovému kapitálu je opět určen poměrem variabilního a konstantního kapitálu; [a] právě tak změnou hodnoty konstantního kapitálu.˃

„Dvěma hlavními prvky tohoto určení jsou očividně cena surovin a velikost fondu životních prostředků, nutného [k tomu], aby se [suroviny] zpracovaly. Ekonomický pokrok společnosti působí v opačném smyslu na oba tyto prvky a má tendenci zdražovat suroviny tím, že zvětšuje hodnotu všech produktů těžebního průmyslu^{^[117]}, výrobních odvětví provozovaných na soukromých pozemcích, [jejichž] rozšiřování je omezené.“ (Str. 70.) Naproti tomu se zmenšuje (relativně) fond životních prostředků, k čemuž se vrátíme později.

„Úhrnná suma produktů minus celková suma kapitálu spotřebovaného k jejich získání rovná se úhrnné sumě zisků za určitý časový úsek. Úhrnná suma produktů roste úměrně použitému kapitálu a ne spotřebovanému kapitálu. Norma zisků nebo jejich poměr ke kapitálu je proto výsledkem kombinace dvou jiných poměrů; totiž: poměru mezi použitým a spotřebovaným kapitálem a poměru mezi spotřebovaným kapitálem a produktem.“ (Cit. dílo, str. 70.)

Cherbuliez nejprve správně říká, že zisk je určován hodnotou produktu v poměru k „různým prvkům“ produktivního kapitálu. Náhle přebíhá k produktu samému, k mase produktu. Avšak nyní se masa produktu může zvětšovat, aniž se zvětšuje hodnota této masy. Za druhé lze masu produktu srovnávat s masou těch produktů, z kterých se skládal spotřebovaný a nespotřebovaný kapitál, nanejvýš tak, jak to dělá Ramsay, kdyby se totiž celkový národní produkt srovnával s jeho součástmi, vynaloženými in natura.^{^[c]} Ale u kapitálu v každé zvláštní sféře [je] podoba produktu odlišná od jeho součástí (dokonce i ve výrobních odvětvích, jako v zemědělství atd., kde část produktu in natura tvoří výrobní prvek tohoto produktu). Proč se Cherbuliez dostává na toto scestí? Protože pro vysvětlení nadhodnoty, kterou vůbec nevysvětlil, stejně jako hodnotu samotnou, naprosto nepoužil protikladu mezi variabilním kapitálem a druhou součástí kapitálu, ač tuší, že pro míru zisku [je] rozhodující organické složeni kapitálu. Neukázal, z čeho pramení nadhodnota, a proto přebíhá k nadproduktu, tj. k užitné hodnotě.

I když každá nadhodnota vystupuje v nadvýrobku, nevystupuje naproti tomu nadvýrobek sám o sobě v nadhodnotě. ˂Kdyby produkt neobsahoval vůbec žádnou nadhodnotu, například [kdyby] rolník disponoval svým vlastním nástrojem a přitom i svým vlastním pozemkem a pracoval přesně jen takovou dobu, po kterou pracuje každý námezdní dělník, aby uhradil svou vlastní mzdu, např. šest hodin. Kdyby byl rok úrodný, vyprodukoval by [rolník] dvakrát tolik. Ale tutéž hodnotu. Nebyla by žádná nadhodnota, ačkoli by byl nadvýrobek.˃

Samo o sobě bylo chybné už to, že [Cherbuliez] zobrazil variabilní kapitál v „pasívní“ a pouze látkové formě fondu životních prostředků, to znamená užitné hodnoty, kterou [variabilní kapitál] získává v ruce dělníka. Kdyby ho naproti tomu pojal ve formě, v které skutečně vystupuje, totiž jako peníze ([jako] jsoucno směnné hodnoty, tj. určitého kvanta společenské pracovní doby jako takové), přeměnil by se pro kapitalistu v práci, kterou za něj směňuje (a v této směně zpředmětněné práce za živou by ve variabilním kapitálu došlo k pohybu a ten by vzrostl); jako práce a ne jako fond životních prostředků se stává [variabilní kapitál] prvkem produktivního kapitálu, [fond životních prostředků] je naopak užitná hodnota, to její látkové jsoucno, v němž se [variabilní kapitál] realizuje pro dělníka jako důchod. Tak je variabilní kapitál jakožto fond životních prostředků stejně „pasivním“ prvkem jako obě další části kapitálu, které Cherbuliez „pasívními“ nazývá^{^[d]}.

Tentýž zmatek v chápání mu brání, aby z poměru tohoto aktivního prvku k pasívnímu objasnil míru zisku a to, že s pokrokem společnosti klesá. U něho není fakticky [možný] žádný jiný závěr než ten, že fond životních prostředků ǁ1107ǀ se v důsledku rozvoje produktivní síly zmenšuje, zatímco dělnické obyvatelstvo roste, a že tedy v důsledku tohoto nadbytečného obyvatelstva je mzda stlačována pod svoji hodnotu. [Cherbuliez] neobjasňuje nic na základě směny hodnot — tedy i placení pracovní síly podle její hodnoty — a tak zisk fakticky vystupuje (i když to neříká) jako srážka ze mzdy, kterou sice skutečný zisk občas může zahrnovat, která ale nemůže být nikdy základem kategorie zisku.

Převeďme nejprve první větu na její správný význam.

„Hodnota úhrnné sumy produktu minus hodnota úhrnné sumy kapitálu spotřebovaného k jejímu získání“ (výrobě) „se rovná úhrnné sumě zisku za určitý časový úsek.“

Je to první (obvyklá) forma, v které vystupuje zisk, [v které se] jeví i kapitalistickému vědomí. Jinak řečeno: [Zisk je] přebytek hodnoty výrobku, za určitou dobu, nad hodnotou spotřebovaného kapitálu. Čili přebytek hodnoty výrobku nad cenou nákladů výrobku. Dokonce i „určitý časový úsek“ padá Cherbuliezovi z nebe, protože nezobrazil proces oběhu kapitálu. Tedy první věta není ničím než obvyklou definicí zisku, bezprostřední formou, v které se projevuje.

Druhá věta.

„Úhrnná suma produktů roste úměrně použitému kapitálu a ne spotřebovanému kapitálu.“

Opět jinými slovy. Tedy

„hodnota úhrnné sumy produktu roste úměrně zálohovanému kapitálu“ (ať je spotřebován, nebo ne).

Tím má být jen podstrčena ničím nedokázaná a ve svém bezprostředním pojetí chybná věta (neboť už předpokládá vyrovnávání na všeobecnou míru zisku), že velikost zisku závisí na velikosti použitého kapitálu. Zdánlivá příčinná souvislost má ale vzniknout tím, že „úhrnná suma produktů roste úměrně použitému a ne spotřebovanému kapitálu“.

Vezměme tuto větu v obou pojetích, tak jak zní a jak by měla znít. Podle souvislosti — a podle závěru, kterému má sloužit jako medius terminus^{^[e]}, by měla znít:

„Hodnota úhrnné sumy produktů roste úměrně použitému a ne spotřebovanému kapitálu.“

Zde má být nadhodnota zřejmě vykonstruována tím, že přebytek použitého kapitálu nad spotřebovaným tvoří přebytek hodnoty produktu. Avšak nespotřebovaný kapitál (stroje atd.) si uchovává hodnotu (neboť nespotřebovaný právě znamená, že není spotřebována jeho hodnota); uchovává si po zakončení výrobního procesu tutéž hodnotu, kterou měl na jeho začátku. Došlo-li ke změně hodnoty, mohlo k ní dojít jen v té části kapitálu, která byla spotřebována, a proto vešla do zhodnocovacího procesu. Věc je ve skutečnosti chybná i tím, že například kapitál, z něhož jedna třetina není spotřebována, a dvě třetiny jsou spotřebovány ve výrobě, přináší při stejné míře vykořisťování práce (a bez ohledu na vyrovnávání míry zisku) rozhodně vyšší zisk než ten, jehož dvě třetiny nejsou spotřebovány a jedna třetina je spotřebována. Neboť druhý kapitál obsahuje zřejmě víc strojů atd. a jiného konstantního kapitálu, zatímco první obsahuje méně tohoto prvku a do pohybu uvádí víc živé práce, tedy také víc nadpráce.

Vezmeme-li ale to pojetí, které dává své větě sám Cherbuliez, pak mu především není nic platná, protože masa výrobků čili masa užitných hodnot jako taková nerozhoduje vůbec ani o hodnotě, ani o nadhodnotě, ani o zisku. Co se však za tím skrývá? Jedna část konstantního kapitálu, která se skládá ze strojů atd., vchází do pracovního procesu, aniž vchází do zhodnocovacího procesu, a tak napomáhá zvětšovat masu produktů, aniž cokoli přidává [k] jejich hodnotě. (Neboť pokud mu svým opotřebením přidává [hodnotu], potud patří sama ke spotřebovanému kapitálu a ne k použitému kapitálu na rozdíl od spotřebovaného.) Avšak tato nespotřebovaná část konstantního kapitálu nezpůsobuje sama o sobě růst masy produktů. V dané pracovní době napomáhá vytvořit větší produkt. Kdyby se tedy pracovalo jen takovou pracovní dobu, která je [obsažena] ve fondu životních prostředků, zůstala by masa produktů stejná. Přebytek produkce tedy [vytváří] změna, k níž dochází v této části spotřebovaného kapitálu, a ne přebytek použitého kapitálu nad spotřebovaným (za předpokladu, že se nejedná o výrobní odvětví, v nichž, jako v zemědělství, je nebo může být masa produktu nezávislá na mase vynaloženého kapitálu, [kde] produktivita práce částečně závisí na nekontrolovatelných přírodních podmínkách).

Zkoumá-li naproti tomu [Cherbuliez] konstantní kapitál, ať spotřebovaný či ne, jako nezávislý na pracovní době, nezávislý na změně, k níž dochází u variabilního kapitálu ve zhodnocovacím procesu, pak může stejně dobře říci:

„Úhrnná suma ǁ1108ǀ produktů“ (alespoň ve zpracovatelském průmyslu) „roste tak, jak roste část spotřebovaného kapitálu skládající se ze surovin.“

Neboť růst produktu [je] fyzicky totožný s růstem této části kapitálu. Na druhé straně v zemědělské výrobě (a stejně tak v těžební) při úrodnější půdě může být masa produktu tam, kde se používá málo nespotřebovaného kapitálu (tj. konstantního kapitálu) a relativně mnoho spotřebovaného (například mzda), mnohem větší než v pokročilé zemi, kde je poměr použitého kapitálu ke spotřebovanému nekonečně větší.

Druhá věta se tedy redukuje na pokus podstrčit nadhodnotu (nutnou základnu zisku).

[Třetí Cherbuliezova věta:]

„Norma zisků“ (míra zisku) „nebo jejich poměr ke kapitálu je proto výsledkem kombinace dvou jiných poměrů, totiž: poměru mezi použitým a spotřebovaným kapitálem a poměru mezi spotřebovaným kapitálem a produktem.“ (Cit. dílo, str. 70.)

Nejdříve měl být vysvětlen zisk. Nevzniklo však nic než definice zisku, která vyjadřuje pouze způsob jeho projevu, skutečnost, [že] zisk se rovná přebytku hodnoty celkového produktu nad cenou nákladů na produkt čili hodnotou spotřebovaného kapitálu, tedy [jen] vulgární definice zisku.

Nyní má být vysvětlena míra zisku. Avšak opět nevzniká nic než vulgární definice. Míra zisku se rovná poměru zisku k celkovému kapitálu nebo, což je ale totéž, rovná se poměru přebytku hodnoty produktu nad jeho cenou nákladů k celkovému kapitálu, který byl zálohován na výrobu. Nesprávné chápání a neobratné používání téměř správného rozlišování prvků kapitálu a tušení, že zisk a míra zisku souvisejí právě s poměrem těchto prvků, vedou tedy pouze k tomu, že se v doktrinářštější formě opakují všeobecně známé fráze, jimiž se fakticky existence zisku a míry zisku jen konstatuje, avšak neříká se nic o jejich podstatě.

Věc se nezlepší ani tehdy, když Cherbuliez vyjadřuje doktrinářské vzorce algebraicky:

„Nechť se celkový produkt za dané období rovná P, použitý kapitál nechť se rovná C, zisk π, poměr zisku ke kapitálu (míra) nechť se rovná r, spotřebovaný kapitál c. Tedy P — c = π; ; tedy Cr = π. Pak P — c = Cr; a tedy r = .“ (Str. 70, pozn. 1.)

Neznamená to nic jiného, než že se míra zisku rovná poměru zisku ke kapitálu a zisk se rovná přebytku hodnoty výrobku nad jeho cenou nákladů.

Vůbec to, co Cherbuliezovi tane na mysli, když mluví o spotřebovaném a nespotřebovaném kapitálu, je rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem, ačkoli by se měl držet toho rozdílu, který sám konstatoval a který vyplývá z výrobního procesu tohoto kapitálu. Nadhodnota už předchází oběhu; a ať se rozdíly pramenící z oběhu jakkoli dotýkají míry zisku, nemají nic společného s původem zisku.

„Produktivní kapitál se skládá ze spotřebovatelné části a z nespotřebovatelné části. Čím více vzrůstá bohatství a obyvatelstvo, [tím silnější] je tendence spotřebovatelné části rozmnožovat se, protože těžební průmysl požaduje stále větší část práce. Na druhé straně tentýž pokrok zvětšuje masu použitého kapitálu mnohem rychleji než masu spotřebovaného kapitálu. Ačkoli tedy úhrnná masa spotřebovaného kapitálu má tendenci vzrůstat, je první účinek [tohoto procesu] neutralizován, protože masa produktu vzrůstá ještě rychleji a na úhrnnou sumu zisků se musí pohlížet tak, jako by vzrůstala nejméně tak rychle jako úhrnná suma vynaloženého kapitálu.“ (Str. 71.)

„Masa zisků vzrůstá, ne však míra, která je poměrem této masy k použitému kapitálu, r = . Je jasne, že P - c neboli zisk, jelikož P - c = π, může vzrůstat, i když r klesá, jestliže C roste rychleji než P - c.“ (Cit. dílo, str. 71, pozn.)

Zde je ještě nadhozena příčina poklesu míry zisku; po předchozích omylech to ale může vést jen ke zmatku a protikladům, které popírají samy sebe. Nejdřív roste masa spotřebovaného kapitálu, avšak masa produktů roste ještě rychleji (tj. zde přebytek hodnoty produktů nad jejich cenou nákladů), protože roste úměrně použitému kapitálu, a ten vzrůstá rychleji než spotřebovaný. Proč roste fixní kapitál rychleji než například masa surovin, není nikde řečeno. Ale to nevadí. Masa zisku roste úměrně použitému kapitálu, celkovému kapitálu, a míra zisku má přece ǁ1109ǀ klesat, protože celkový kapitál vzrůstá rychleji než masa produktů, nebo spíše masa zisku.

Zpočátku vzrůstá masa zisku nejméně v takovém poměru jako „celková suma použitého kapitálu“, a potom míra zisku klesá, protože celková suma použitého kapitálu roste rychleji než masa zisku. Zpočátku vzrůstá P - c „nejméně“ úměrně C, a pak klesá protože C roste ještě rychleji než P - c, které vzrůstá nejméně tak rychle jako C. Pomineme-li všechen tento zmatek, zůstane jen tautologie, že může opět klesat, i když P - c vzrůstá, to znamená, že míra zisku může klesat, i když zisk vzrůstá, a to tehdy, když [míra zisku] klesá. Míra znamená jen poměr P - c ku C a [tento poměr se zmenšuje tehdy], jestliže kapitál roste rychleji než masa zisku.

Výsledná moudrost tedy [je]: Míra zisku může klesat, to znamená poměr rostoucí masy zisku ke kapitálu může klesat, když kapitál roste rychleji než masa zisku, čili když masa zisku, i přes absolutní růst, relativně v poměru ke kapitálu klesá. Není to vůbec ničím než jiným výrazem pro pokles míry zisku. A o možnosti tohoto jevu, dokonce ani o jeho existenci, nebylo nikdy pochyb. Jediné, oč se zde jednalo, bylo právě vysvětlení příčiny tohoto jevu, a Cherbuliez objasňuje pokles míry zisku, pokles masy zisku v poměru k celkovému kapitálu z růstu masy zisku přinejmenším úměrně růstu kapitálu. Zřejmě tušil, že masa použité živé práce v poměru k minulé práci relativně klesá, ačkoli absolutně vzrůstá, a že tudíž míra zisku musí klesat. Ale k tomu nedochází. Čím bližší je práh [který nutno překročit], tím nesprávnější výrazy, nepřekračuje-li se opravdu, a [tím větší] iluze, že už byl překročen.

Naproti tomu je velmi správné, co říká o vyrovnávání všeobecné míry zisku.^{^[118]} ǀ1109ǁ

ǁ1109ǀ „Po odečtení pozemkové renty se zbytek sumy zisku, to znamená přebytku produktů nad spotřebovaným kapitálem, rozděluje mezi kapitalistické výrobce v poměru ke kapitálu, který každý z nich použil, zatímco část produktů, která odpovídá spotřebovanému kapitálu a je určena k jeho nahrazeni, se dělí v poměru k tomu [kapitálu], který [kapitalisté] opravdu spotřebovali. Tento dvojaký zákon dělení je výsledkem působení konkurence, která má tendenci vyrovnávat výhody všech [způsobů] použiti kapitálů. Tento dvojaký zákon dělení nakonec určuje různým druhům výroby jejich příslušné hodnoty a ceny.“ (Cit. dílo, str. 71-72.)

To je velmi dobré. Jen závěrečná slova jsou chybná, [totiž] že touto tvorbou všeobecné míry zisku se určují hodnoty a ceny (má znamenat výrobní ceny) zboží. Určování hodnoty je naopak to prvotní, co je předpokladem míry zisku a tvorby výrobních cen. Jak by vůbec mohlo nějaké rozdělování „sumy zisků“, tj. nadhodnoty, která ǁ1110ǀ je sama jen částí celkové hodnoty zboží, určovat tuto „sumu zisků“, tedy nadhodnotu, tedy samé hodnoty zboží? Věc je správná jen potud, pokud se pod relativními hodnotami zboží rozumějí jejich výrobní ceny. Celá nesprávnost plyne u Cherbulieze z toho, že původ a zákony hodnoty a nadhodnoty nezkoumá samostatně.

Poměr mezi námezdní prací a kapitálem chápe však vcelku správně:

„Osoby, na které ani nebylo nic převedeno“ (zákonné postoupeni, dědictví atd.), „ani nemají dát co do směny, dosahují svých nezbytných potřeb jen tak, že svou práci nabízejí kapitalistům. Nabývají právo jen na ty věci, jež jsou jim přiřčeny jako cena práce, nikoli na produkt této práce, ani na hodnotu, kterou k němu připojili.“ (Str. 55-56.) „Tím, že proletář prodává svou práci za určitý fond životních prostředků, vzdává se úplně jakéhokoli práva na ostatní části kapitálu. Přisvojování těchto výrobků zůstává stejné jako dříve; zmíněnou úmluvou [mezi proletářem a kapitalistou] se nijak nemění. Výrobky patří nadále výhradně kapitalistovi, který dodal suroviny a fond životních prostředků. Je to nutný důsledek zákona přisvojování, jehož základním principem naopak bylo, že si každý dělník přisvojuje produkty své práce sám.“ (Str. 58.)

Tento základní princip podle Cherbulieze totiž zní:

„Dělník má výlučné právo na hodnotu, jež je výsledkem jeho práce.“ (Str. 48.)

Jak se změnil zákon zboží, podle něhož zboží vytvářejí ekvivalenty a směňuji se v poměru ke své hodnotě, tj. pracovní době v nich obsažené, že kapitalistická výroba - a jen na jejím základě je pro produkt podstatné, že se vyrábí jako zboží - naopak závisí na tom, že část práce se přivlastňuje bez směny, Cherbuliez nechápe a nevysvětluje. On jenom cítí, že tu dochází k nějakému převratu.

Tento základní zákon je pouhou fikcí. Pramení ze zdání, [které vytváří] zbožní oběh. Zboží se směňují podle své hodnoty, to znamená v nich obsažené práce. Jednotlivci vystupují proti sobě jen jako majitelé zboží a zboží druhých se mohou proto zmocnit jen zcizením svého vlastního zboží. Zdá se proto, jako by směňovali jen svoji vlastní práci, protože směna zboží, která obsahují cizí práci, pokud nebyla sama opět získána směnou vlastního zboží, předpokládá jiné vztahy mezi lidmi než vztahy [prostých] majitelů zboží, kupců a prodavačů. V kapitalistické výrobě mizí toto zdání, které ukazuje její vlastní povrch. Nemizí však iluze, že lidé původně vystupují proti sobě navzájem jen jako majitelé zboží, a proto je každý vlastníkem jen potud, pokud je dělníkem. Toto „původně“ je, jak už bylo řečeno, klamem pramenícím ze zdání, [které vytváří] kapitalistická výroba, a který historicky nikdy neexistoval. Vůbec člověk (jednotlivě nebo společensky) vystupuje vždy jako vlastník dříve, než vystupuje jako dělník, i když je vlastnictvím jen to, co si sám opatřil z přírody (nebo co si jako [člen] rodiny, rodu, společenství opatřil částečně z přírody, částečně ze společných, už vyrobených výrobních prostředků). A jakmile pomine první zvířecí stav, je zprostředkováno vlastnictví přírody vždycky jeho jsoucnem jakožto člena společenství, rodiny, rodu atd., poměrem k jiným lidem, který podmiňuje jeho poměr k přírodě. „Dělník bez vlastnictví“ jako „základní princip“ je naopak teprve výtvorem civilizace, a [to až] na historickém stupni „kapitalistické výroby“. Je to zákon „vyvlastňování“, ne „přivlastňování“, alespoň ne přivlastňování všeobecně, jak si to představuje Cherbuliez, nýbrž přivlastňování takového druhu, které odpovídá určitému, specifickému výrobnímu způsobu. ǀ1110ǁ

ǁ1111ǀ Cherbuliez píše:

„Výrobky jsou přivlastňovány dříve, než se mění v kapitál; tato přeměna je nezachraňuje před takovým přivlastněním.“ (Cit. dílo, str. 54.)

To však neplatí jen o výrobcích, nýbrž i o práci. Suroviny atd. a pracovní prostředky patří kapitalistovi; jsou přeměněnou formou jeho peněz. Na druhé straně, jestliže koupil pracovní sílu — čili denní (například dvanáctihodinové) použití pracovní síly — za peněžní částku, která se rovná šesti pracovním hodinám, patří mu práce dvanácti hodin, je jím přivlastňována dříve, než byla realizována. Výrobním procesem samým se přeměňuje v kapitál. Tato přeměna je ale pozdějším aktem než její přivlastnění.

„Výrobky“ se přeměňují v kapitál, látkově, pokud fungují v pracovním procesu jako pracovní podmínky, výrobní podmínky, pracovní předmět a pracovní prostředek; podle formy, pokud se jen neuchovává jejich hodnota, nýbrž pokud se [samy] stávají prostředky k pohlcování práce a nadpráce; pokud fakticky fungují jako pohlcovače práce. ǁ1112ǀ Na druhé straně: pracovní síla přivlastněná před procesem se uvnitř procesu přeměňuje přímo v kapitál, tím že se přeměňuje v pracovní podmínky a v nadhodnotu, [tím, že] její realizace uchovává ve výrobku jak konstantní kapitál, tak nahrazuje variabilní a přidává nadhodnotu. ǀ1112ǁ

[4. O akumulaci jako rozšířené reprodukci]

[Cherbuliez říká:]

ǁ1110ǀ „Každá akumulace bohatství dodává prostředky pro urychlení další akumulace.“ (Cit. dílo, str. 29.)

{Ricardův názor (převzatý od Smitha), že se každá akumulace redukuje na výdaj na mzdu, by byl chybný i tehdy, kdyby se žádná část akumulace neuskutečnila in natura, [jako když] např. farmář vyseje víc osiva, pěstitel dobytka zvětší stav chovného nebo jatečného dobytka, výrobce strojů má ve stroji vyrábějícím stroje část nadhodnoty; a [kdyby] všichni výrobci, kteří vyrábějí součásti nějaké části kapitálu, nevyráběli stále něco navíc, protože počítají s každoroční akumulací, tj. zvětšením obecného měřítka [výroby]. Rolník může kromě toho část svého nadbytečného obilí směnit s pěstitelem dobytka, který může toto obilí přeměnit ve variabilní kapitál, zatímco rolník [takovou směnou] přeměnil své obilí v konstantní [kapitál]. Pěstitel lnu ǁ1111ǀ prodává část svého nadvýrobku přadlákovi, který ho přeměňuje v konstantní kapitál; za tytéž peníze může pěstitel lnu koupit nástroje a výrobce nástrojů železo atd. takže všechny tyto prvky se stávají přímo konstantním kapitálem. Ale k tomu nebudeme přihlížet. Předpokládejme, že továrník vyrábějící stroje chce přeměnit v prvky výroby dodatečný kapitál 1000 liber št. Část z toho pak sice vynaloží na mzdu, řekněme 200 liber št. Avšak za 800 koupí železo, uhlí atd. Dejme tomu, že toto železo, uhlí musí být teprve vyrobeno. Tak tomu je — nemají-li výrobci železa nebo uhlí už přebytečnou (akumulovanou) zásobu svých zboží a stejně tak, nemají-li dodatečné stroje, ani je nemohou přímo koupit (neboť v tomto případě by se opět směnil konstantní kapitál za konstantní kapitál) — jen tehdy, když své staré stroje nechají pracovat déle. Ty jsou pak rychleji nahrazovány, avšak část jejich hodnoty vchází do nového výrobku. Ale nepřihlížejme ani k tomu. Továrník vyrábějící železo potřebuje v každém případě víc uhlí, takže zde musí alespoň část toho, co na něj z 800 liber št. připadá, přeměnit přímo v konstantní kapitál. Oba však, továrník těžící uhlí i vyrábějící železo, prodávají své uhlí a železo tak, že je v nich obsažena nezaplacená nadpráce. A představuje-li tato [nadpráce] jednu čtvrtinu, pak [je to] z 800 liber št. už 200 liber št., které se nepřemění ve mzdu, nehledě na část, která připadá na opotřebení starých strojů.

Přebytek tkví vždy v naturální formě předmětu, který je vyráběn zvláštním kapitálem, z uhlí, železa atd. Směňují-li mezi sebou výrobci, jejichž výrobky slouží vzájemně jako výrobní součásti, přeměňuje se část přebytku přímo v konstantní kapitál. Ta část však, která se směňuje za výrobky, jež vyrábějí výrobci životních prostředků a [která] nahrazuje jejich konstantní kapitál, tvoří nutný variabilní kapitál. Výrobci takových životních prostředků, které už nemohou jako prvky vejít do jejich výroby (kromě [případu, kdy vchází] jako variabilní kapitál), dostávají dodatečný konstantní kapitál právě týmž procesem, jímž jiní dostávají dodatečný variabilní [kapitál].

Reprodukci — pokud je akumulací — odlišuje od prosté reprodukce toto:

Za prvé: Akumulované prvky výroby — jak jejich variabilní, tak konstantní část — se skládají z nově přidané práce; nepřeměňují se v důchody, avšak pramení ze zisku; zisk čili nadpráce se v [prvky výroby] přeměňuje, zatímco při prosté reprodukci představuje část produktu minulou práci (zde je to práce, která nebyla vykonána v běžném roce).

Za druhé: Ovšem prodlužuje-li se v určitých odvětvích pracovní doba, tedy nepracuje-li se s dodatečnými nástroji nebo stroji, zaplatí nový produkt částečně rychlejší opotřebení starých [nástrojů nebo strojů], a tato zrychlená spotřeba starého konstantního kapitálu [je] také momentem akumulace.

Za třetí: V důsledku dodatečného peněžního kapitálu, který se vytváří v procesu [rozšířené] reprodukce, zčásti uvolněním kapitálu, zčásti přeměnou části produktu v peníze, zčásti tím, že výrobce utrženými penězi prostě zmenšuje poptávku [po zboží] druhých, například [po zboží] prodavače přepychových předmětů, není vůbec nutné systematické nahrazování prvků, jako je tomu u prosté reprodukce.

Za přebytek peněz může každý kupovat nebo ovládat výrobky, ačkoli výrobce, od kterého je kupuje, ani nevydává svůj důchod za výrobek prvého, ani jím nenahrazuje svůj kapitál.} ˂Vždy, když se dodatečný kapitál (variabilní nebo konstantní) vzájemně nedoplňuje, musí se na jedné straně usadit jako peněžní kapitál; i kdyby existoval jen ve formě pohledávek.˃

[5. Prvky sismondismu u Cherbulieze. O organickém složení kapitálu.
Absolutní zmenšováni variabilního kapitálu v rozvinutějších sférách kapitalistické výroby.
Změna hodnotového poměru mezi konstantním a variabilním kapitálem při neměnícím se organickém složeni kapitálu.
Organické složeni kapitálu a různé poměry mezi fixním a oběžným kapitálem.
Rozdíly v obratu kapitálu a jejich vliv na zisk]

V ostatním je Cherbuliezův [názor] zvláštní složeninou sismondiovských a ricardovských antagonismů. ǀ1111ǁ

ǁ1112ǀ Sismondiovsky:

„Hypotéza o neměnném poměru mezi různými prvky kapitálu se nerealizuje na žádném stupni ekonomického pokroku společnosti. Tento poměr je v podstatě proměnný, a to ze dvou důvodů: a) dělba práce a b) nahrazování lidské síly silami přírody. Obě tyto příčiny mají tendenci zmenšovat proporci mezi fondem životních prostředků a dalšími dvěma prvky kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 61-62.)

„Zvětšení produktivního kapitálu nemusí mít za takového stavu věcí nutně za následek růst fondu životních prostředků, předurčeného tvořit cenu práce; může být, alespoň dočasně, provázeno absolutním zmenšením tohoto prvku kapitálu, a tedy poklesem ceny práce.“ (Str. 63.)

˂To je sismondiovské; [chápáno] jako účinek [zmenšeni fondu životních prostředků] na výši mzdy, jediné Cherbuliezovo hledisko. To úplně odpadá při takovém zkoumání, kde se stále předpokládá, že je placena hodnota práce a kolísání tržní ceny práce nad nebo pod tento bod (hodnotu) se nebere v úvahu.˃

„Výrobce, který chce ve svém podniku zavést novou dělbu práce nebo využívat přírodní síly, nebude vyčkávat, až bude mít dostatečnou akumulaci kapitálu, aby takto použil všech dělníků, které potřeboval dříve; při dělbě práce se spokojí možná s pěti dělníky, aby vyrobil to, co dříve vyráběl s deseti; při použití přírodní síly použije možná jen jeden stroj a dva dělníky. Fond životních prostředků bude tedy redukován v prvním případě na 1500, v druhém na 600. Jelikož však počet dělníků zůstane stejný, způsobí jejich konkurence brzy pokles ceny práce pod její původní úroveň.“ (Str. 63-64.) „To je jeden z nejnápadnějších výsledků zákona přivlastňování. Absolutní zvětšení bohatství, to znamená produktů práce, nezpůsobuje poměrné zvětšení fondu životních prostředků a může dokonce způsobit zmenšení fondu životních prostředků dělníků v tom podílu, který jim připadá ze všech druhů produktů." (Str. 64.) „Příčiny, které určují cenu práce“ ˂zde se stále mluví jen o tržní ceně práce˃, „jsou absolutní množství produktivního kapitálu a poměr mezi různými prvky kapitálu, dvě sociální skutečnosti, na které nemůže mít vůle dělníka žádný vliv.“ (Str. 64.) „Téměř všechny šance jsou proti dělníkovi.“ (Cit. dílo.)

Poměr mezi různými prvky produktivního kapitálu je určen dvěma okolnostmi.

Za prvé: Organické složeni produktivního kapitálu. Tím rozumíme technologické složení. Při dané produktivní síle práce — která může být považována za konstantní, pokud nedojde ke změně — je v každé sféře výroby určeno množství surovin a pracovních prostředků, tedy množství konstantního kapitálu podle jeho látkových prvků, které připadá na určité množství živé práce (zaplacené i nezaplacené), tedy [na] látkové prvky variabilního kapitálu.

Je-li poměr zpředmětněné práce k živé práci, jíž se používá, malý, [je] podíl produktu, který představuje živou práci, velký, ať se tato část dělí mezi kapitalistu a dělníka jakkoli. Je-li [poměr] opačný, je tomu [s podílem] naopak. Při dané míře vykořisťování práce je i nadpráce v jednom případě velká, v druhém malá. Ke změnám zde může dojít jen následkem změny ve způsobu výroby, která změní technologický poměr obou částí kapitálu. Dokonce v tomto případě, je-li velikost kapitálů různá, může být absolutní množství použité živé práce stejné nebo i větší u kapitálu, který používá více konstantního kapitálu. Ale relativně musí být menší. Pro kapitály stejné velikosti nebo při přepočtu na určitou alikvotní část celkového kapitálu, například [na] 100, musí být absolutně i relativně menší. Všechny změny způsobené rozvojem (nikoli poklesem) produktivní síly práce zmenšují tu část produktu, která představuje živou práci, zmenšují variabilní kapitál. Protože mzda se předpokládá stejná, můžeme při zkoumání kapitálů ǁ1113ǀ v různých sférách výroby říci, [že tyto změny] absolutně zmenšují variabilní kapitál v těch sférách, které jsou na vyšším stupni výroby.

Tolik, pokud jde o změny, které vyplývají ze změny ve způsobu výroby.

Za druhé však, předpokládáme-li organické složení kapitálů a rozdíl, který pramení z rozdílu jejich organického složení, jako dané, může se hodnotový poměr měnit, ačkoli technologické složení kapitálu zůstává stejné. Může dojít: a) ke změně v hodnotě konstantního kapitálu; b) ke změně v hodnotě variabilního kapitálu; c) ke změně v obou, ve stejných nebo nestejných poměrech.

a) Zůstane-li technologické složení stejné a změní-li se hodnota konstantního kapitálu, [hodnota] klesá nebo stoupá. Jestliže klesá a používá se jen téhož množství živé práce jako dříve, to znamená, jestliže se stupeň či měřítko výroby nemění, jestliže se tedy například stále používá 100 dělníků, je stále látkově zapotřebí téhož množství surovin a pracovních prostředků. Nadpráce však vzrůstá úměrně celkově zálohovanému kapitálu. Míra zisku stoupá. V opačném případě klesá. V prvním případě, pro kapitály, které jsou v této sféře už používány (ne ty, které do ní byly nově investovány po změně hodnoty v prvcích konstantního kapitálu), se zmenšuje celková suma použitého kapitálu, čili uvolňuje se část kapitálu, ačkoli výroba pokračuje ve stejném měřítku; nebo takto uvolněný kapitál se připojuje k výrobě a působí pak jako akumulace kapitálu. Měřítko výroby se zvětšilo a absolutní masa nadpráce úměrně vzrostla. Při daném výrobním způsobu působí každá akumulace kapitálu, ať je míra nadhodnoty jakákoli, na vzrůst jeho celkové masy.

Naopak. Stoupá-li hodnota prvků konstantního kapitálu, musí měřítko výroby buď vzrůst (tedy masa celkového zálohovaného kapitálu), aby se mohlo použít stejného množství práce (stejného variabilního kapitálu — jehož hodnota se nezměnila) jako dříve; a pak, i když absolutní masa nadhodnoty i míra nadhodnoty zůstávají stejné, klesá poměr nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu, a proto klesá i míra zisku. Nebo se měřítko výroby a celková suma zálohovaného kapitálu nezvětšují. V tomto případě se musí za všech okolností zmenšovat variabilní kapitál.

Vynakládá-li se na konstantní kapitál tatáž suma jako dosud, představuje tato stejná suma menší část jeho látkových prvků, a protože technologický poměr zůstal stejný, bude použito méně práce. Celkový zálohovaný kapitál se pak zmenší o velikost uvolněné práce; celková hodnota zálohovaného kapitálu se zmenší; avšak v tomto zmenšeném kapitálu se zvětšuje podíl (co do hodnoty) konstantního kapitálu. Nadhodnota se absolutně zmenšuje, protože se používá méně práce; a poměr zbývající nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu se snižuje, protože se variabilní kapitál v poměru ke konstantnímu kapitálu zmenšil.

Jestliže se na druhé straně celkového kapitálu používá tak jako dříve, je menší hodnota variabilního kapitálu (který představuje menší množství celkově používané živé práce) absorbována větší hodnotou konstantního kapitálu, neboť jeden se zmenšuje úměrně tomu, jak druhý vzrůstá; tak tedy klesá absolutní množství nadhodnoty, protože se používá méně práce, a zároveň klesá poměr této nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu. Takto klesá míra zisku ze dvou důvodů, proto, že se zmenšuje masa nadpráce, a proto, že tato nadpráce v poměru k celkovému zálohovanému kapitálu klesá.

V prvním případě (při klesající hodnotě prvků konstantního kapitálu), kdy míra zisku za všech okolností stoupá, musí se zvětšit měřítko výroby, má-li se zvětšit suma zisku. Předpokládejme, že kapitál je 600, polovina konstantní, polovina variabilní. Klesne-li konstantní část o polovinu své hodnoty, bylo by stále 300 variabilního, ale jen 150 konstantního. Celkově použitého kapitálu by bylo jen 450 a 150 by se uvolnilo. Kdyby se 150 opět připojilo ke kapitálu, vynaložilo by se nyní (ze 150) na variabilní ǁ1114ǀ kapitál 100. Jestliže se ve výrobě používá téhož kapitálu jako dříve, rozšiřuje se tu stupeň výroby a masa použité práce.

V opačném případě, při vzrůstající hodnotě prvků konstantního kapitálu, kdy míra zisku za všech okolností klesá, musí se, nemá-li suma zisku klesnout a má-li masa použité práce (tedy nadhodnota) zůstat stejná, rozšířit měřítko výroby, tedy celkový zálohovaný kapitál. Nezvětší-li se, je-li zálohován jen starý kapitál nebo méně než starý kapitál, klesne nejen míra, nýbrž i masa zisku.

V obou případech se nezmění míra nadhodnoty, která se naopak mění při změně technologického složení kapitálu: zvětšuje se, když vzrůstá konstantní kapitál (protože pak je práce produktivnější), zmenšuje se, když [konstantní kapitál] klesá (protože práce je pak méně produktivní).

b) Dojde-li ke změně v hodnotě variabilního kapitálu, nezávisle na organickém složení, je to možné jen proto, že cena životních prostředků, které se nevyrábějí v této výrobní sféře a vcházejí do ní jako zboží zvenčí, poklesla nebo vzrostla.

Klesá-li hodnota variabilního kapitálu, představuje to stále totéž množství živé práce. Jen [s tím rozdílem, že] toto stejné množství stojí méně. Zůstane-li tedy měřítko výroby stejné (protože se nezměnila hodnota konstantního kapitálu), zmenšuje se ta část úhrnného kapitálu, která byla zálohována na nákup práce. Na zaplacení stejného počtu dělníků [je třeba] vynaložit méně kapitálu. Tedy při nezměněném měřítku výroby se zde zmenšuje suma vynaloženého kapitálu. Míra zisku stoupá, a to ze dvou důvodů. Vzrostla nadhodnota; poměr živé práce k zpředmětněné zůstal stejný, avšak větší část nadhodnoty připadá na menší celkový kapitál. Jestli se naproti tomu uvolněná část připojí [ke kapitálu], je to akumulace.

Stoupá-li hodnota variabilního kapitálu, [je nutno] k použití stejné masy dělníků jako dosud vynaložit také víc celkového kapitálu, protože hodnota konstantního kapitálu zůstává stejná a hodnota variabilního kapitálu stoupá. Masa práce zůstává stejná, avšak nadpráce [představuje] její menší část, a tato menší část připadá na větší kapitál. Je tomu tak tehdy, když měřítko výroby zůstává stejné, zatímco hodnota úhrnného kapitálu vzrostla. Neroste-li tato hodnota, musí se měřítko výroby zmenšit. Masa práce klesá, a z této zmenšené masy [představuje] menši část nadpráci, která také klesá úměrně celkovému zálohovanému kapitálu.

Organické změny a změny vyvolané změnou hodnoty mohou mít za určitých okolností na míru zisku tentýž účinek. Odlišují se však tímto: Nejsou-li změny vyvolané změnou hodnoty zaviněny pouhými výkyvy tržních cen, [nejsou-li] tedy dočasné, musí být vždy zaviněny organickou změnou v těch sférách, které dodávají prvky konstantního nebo variabilního kapitálu.

[c)] Případ 3 zde není třeba zkoumat hlouběji.

Při stejně velkých kapitálech v různých sférách výroby — nebo při stejném podílu z celkového kapitálu, například na každých 100 — může být organické složení stejné, avšak hodnotový poměr základních součástí, konstantního a variabilního kapitálu, je různý podle různé hodnoty použité masy nástrojů a surovin. Například měď místo železa, železo místo olova, vlna místo bavlny atd.

Může být na druhé straně při stejném hodnotovém poměru organické složení různé? Při stejném organickém složení jsou relativní masy, které se v každých 100 [kapitálu výrobní sféry] spojují v konstantním kapitálu a živé práci, stejné. Kvantitativní poměry jsou stejné. Je možné, že hodnota konstantního kapitálu je stejná, přestože relativní masy práce uvedené do pohybu jsou různé. Jsou-li stroje nebo suroviny dražší (nebo naopak), může být například zapotřebí méně práce; avšak potom je i hodnota variabilního kapitálu relativně menší nebo naopak.

ǁ1115ǀ Předpokládejme [kapitály] A a B. c' a v' ať jsou součástmi A (podle hodnoty) a c a v součástmi B (podle hodnoty). Jestliže nyní c' : v' = c : v, pak cv' = vc'. Tedy také .

Protože hodnotové poměry jsou stejné, je možné jen toto. Jestliže se v některé sféře odpracuje víc nadpráce ˂například v zemědělství je noční práce nemožná, stejně tak jednotlivý dělník může být i pracovně přetěžován, ale celkové množství práce, které může být použito při dané velikosti půdy atd., [je] omezeno předmětem, který se má vyrábět (obilím), zatímco při dané velikosti továrny závisí masa výroby na počtu hodin, který se odpracuje (podle δυνἁμει^{^[f]}) - to znamená, závisí na odlišnosti způsobu výroby, že na daném stupni výroby může být použito v jedné sféře víc nadpráce než v druhé˃, může být hodnotový poměr konstantního a variabilního kapitálu stejný, tím spíš však bude masa použité práce k celkovému kapitálu relativně různá.

Nebo předpokládejme, že materiál je dražší a práce (náležející [k práci] vyššího druhu) je úměrně [dražší]. V tomto případě používá [kapitalista] A 5 dělníků tam, kde B 25, a ti stojí 100 liber št. jako oněch 25, protože jejich práce [je] dražší (a tedy i jejich nadpráce stojí víc). Zároveň s tím zpracuje těchto 5 [dělníků] 100 liber suroviny y, rovnajících se 500, a [dělníci kapitalisty] B 100 liber suroviny x, rovnajících se 500, protože u A je materiál dražší a produktivní síla práce méně rozvinutá. Zde [je] v obou případech hodnotový poměr 100 liber št. v ku 500 c, avšak organické složení [je] odlišné.

Hodnotový poměr je stejný: Hodnota konstantního kapitálu u A se rovná hodnotě konstantního kapitálu u B, a A vynakládá relativně stejně kapitálu na mzdu jako B. Ale masa jeho výrobků je menší. A potřebuje sice absolutně tutéž masu práce jako B, avšak relativně větší, protože jeho konstantní kapitál je dražší. Zpracuje méně surovin atd. za stejnou dobu, ale jeho menší množství stojí tolik jako větší množství u B. V tomto případě [je] hodnotový poměr stejný; organické složení různé. V jiném případě je to, při stejném hodnotovém poměru, možné jen v případě různé nadpráce nebo různých hodnot různých prací.

Organické složení [kapitálu] lze chápat takto: [Je to] různý poměr, v kterém je v různých výrobních sférách nutné vynaložit konstantní kapitál, aby byla absorbována tatáž masa práce. Spojení téže masy práce s pracovním předmětem vyžaduje buď větší množství surovin i strojů v jednom případě než v druhém, nebo jen větší množství jednoho z nich.

{Při velmi rozdílných poměrech fixního a oběžného kapitálu může být poměr konstantního a variabilního kapitálu stejný, a tedy může být stejná i nadhodnota, ačkoli ročně produkované hodnoty musí být různé. Předpokládejme, že v uhelném průmyslu, kde se nepoužívá žádných surovin (k pomocným látkám nepřihlížíme), tvoří fixní kapitál polovinu celkového kapitálu, variabilní druhou polovinu. Předpokládejme, že v krejčovství se fixní kapitál rovná nule (stejně jako dříve se nepřihlíží k pomocným látkám), ale suroviny se rovnají polovině, variabilní [kapitál] rovněž polovině. Tak budou oba [kapitály] (při stejném vykořisťování práce) realizovat stejnou nadhodnotu, protože v poměru ke kapitálu používají na každých 100 [kapitálu] stejnou masu práce. Ale předpokládejme, že se fixní kapitál v uhelném průmyslu obrátí jednou za deset let, zatímco v obratu oběžného kapitálu není v obou případech žádný rozdíl. Jestliže se nadhodnota rovná 50, hodnota vyrobená krejčím (předpokládáme, že variabilní kapitál oběhne v obou případech jednou) se na konci roku rovná 150. Naproti tomu hodnota vyrobená výrobcem uhlí se na konci prvního roku rovná 105 (totiž 5 [připadá] na fixní kapitál, 50 na variabilní, 50 na nadpráci). Úhrnná hodnota jeho produktu plus fixní kapitál se rovná 150, totiž produkt, který se rovná 105 + zbývající fixní kapitál 45, jako u krejčího. Výroba různě velkých hodnot nevylučuje tedy výrobu stejných nadhodnot.

V druhém roce by se fixní kapitál výrobce uhlí rovnal 45, variabilní 50, nadhodnota 50. Tedy zálohovaný kapitál by se rovnal 95 a zisk 50. Míra zisku by stoupla, protože hodnota fixního ǁ1116ǀ kapitálu by klesla v prvním roce v důsledku opotřebení o jednu desetinu. Není tedy naprosto žádných pochyb, že ve všech kapitálech, kde se používá mnoho fixního kapitálu — při nezměněném měřítku výroby — musí míra zisku stoupat úměrně tomu, jak každoročně klesá hodnota strojů, hodnota fixního kapitálu, v důsledku už nahrazeného opotřebení. Prodává-li výrobce uhlí během deseti let stále za stejnou cenu, musí v druhém roce dosáhnout vyšší míry zisku než v prvním a tak dále. Nebo by se muselo předpokládat, že práce vynakládané na opravy atd. jsou přímo úměrné opotřebení, takže úhrnná suma části ročně zálohované pod rubrikou fixní kapitál se nemění. Tento zvláštní zisk se může vyrovnat také tím, že během doby — nebereme v úvahu opotřebení — hodnota fixního kapitálu klesá, protože [musí] konkurovat s lepšími, později vynalezenými novými stroji. Na druhé straně však tato stoupající míra zisku, která ovšem pramení z opotřebení, z klesající hodnoty fixního kapitálu, umožňuje konkurovat s lepšími novými stroji, u nichž je nutno ještě počítat s celou hodnotou. Konečně, jestliže by výrobce uhlí prodával [na konci druhého roku] levněji, počítejme třeba takto: 50 ze 100 [zálohovaného kapitálu] činí 50 % zisku; 50 % z 95 činí 47¹/₂; prodá-li tutéž masu produktu [ne za 105, nýbrž] za 102¹/₂, pak prodává levněji než ten, jehož stroje pracují například teprve první rok. Velké vklady fixního kapitálu předpokládají majetek velkého kapitálu. A protože tito majitelé velkého kapitálu ovládají trh, zdá se pouze, že s mimořádným ziskem (rentou) pracují teprve ze zmíněné příčiny. V zemědělství pramení tato renta z toho, že se pracuje na relativně úrodnější půdě, kdežto zde se pracuje s relativně levnějšími stroji.}

˂Mnohé z toho, co se připisuje poměru fixního a oběžného kapitálu, se vztahuje na rozdíl mezi variabilním a konstantním [kapitálem]. Za prvé tyto poměry mezi konstantním a variabilním [kapitálem] mohou být stejné, i když poměry mezi fixním a oběžným jsou různé. Za druhé u konstantního a variabilního [kapitálu] se jedná o původní dělbu mezi živou a zpředmětněnou prací, [a] ne o modifikaci tohoto poměru oběžným procesem nebo jeho vlivem na reprodukci.

Především [je] jasné, že rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem se může týkat nadhodnoty jen potud (nebereme v úvahu rozdíly v mase použité živé práce, které se vztahují na poměr variabilního a konstantního kapitálu), pokud se týká obratu celkového kapitálu. Je tedy třeba zkoumat, jak obrat působí na nadhodnotu. S tím zřejmě právě souvisejí dvě okolnosti: 1. nadhodnota nemůže být tak rychle (tak často) akumulována, opět přeměňována v kapitál; 2. zálohovaný kapitál musí růst [proto], aby udržel stejnou masu dělníků v chodu atd., a [také] kvůli delším zálohám, které musí kapitalista poskytovat sám sobě [na] své vlastní spotřební výdaje. Tyto okolnosti [jsou] důležité u zisku. Zde však je nutno nejdřív vidět, jak působí na nadhodnotu. A tyto dvě okolnosti je zapotřebí neustále rozlišovat.˃

˂Vše, co zvětšuje zálohy, aniž úměrně zvyšuje nadhodnotu, zmenšuje míru zisku, dokonce i když nadhodnota zůstává stejná; všechno, co je zmenšuje, [působí] opačně. Pokud tedy velký fixní kapitál v poměru ke kapitálu oběžnému — nebo různý obrat kapitálu — působí na velikost záloh, působí na míru zisku, dokonce i když vůbec nepůsobí na nadhodnotu.˃

˂Míra zisku není prostě nadhodnota počítaná na zálohovaný kapitál. Nýbrž masa nadhodnoty, realizovaná během daného období, to znamená v určitém úseku oběhu. Pokud tedy rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem působí na masu nadhodnoty, kterou určitý kapitál realizuje během daného období, působí na míru zisku. Sem vcházejí dva momenty: rozdíl ve velikosti záloh (v poměru k realizované nadhodnotě) a za druhé rozdíl v délce doby, po kterou se musí tyto zálohy vynakládat, dříve než se vrátí zpět s přebytkem.˃

ǁ1117ǀ {Na dobu reprodukce nebo spíše počet reprodukcí v určitém časovém období podstatně působí dvě okolnosti:

1. Prodloužený pobyt výrobku ve vlastní sféře výroby.

Za prvé je možné, že výrobek potřebuje ke své výrobě delší dobu než druhý, ať už jsou to delší úseky roku nebo celý rok nebo víc než rok. (To je např. u budov, chovu dobytka a u mnohých přepychových předmětů.) V tomto případě, podle složení produktivního kapitálu z konstantního a variabilního, [výrobek] neustále pohlcuje práci, často velmi mnoho práce (jako u přepychových předmětů, budov) v poměru ke konstantnímu kapitálu. Tedy úměrně prodloužení jeho výroby, ale také rovnoměrnému průběhu pracovního procesu, [probíhá i] neustálé pohlcování práce a nadpráce. Například u dobytka a staveb, kde u staveb je zapotřebí například víc než jednoho roku. Výrobek může obíhat, to znamená být prodán, vržen na trh teprve tehdy, když je hotový. Nadpráce prvního roku je zpředmětněna s ostatní prací v nedokončeném výrobku prvního roku. Není ani menší, ani větší než v jiných výrobních odvětvích, kde je poměr konstantního a variabilního kapitálu tentýž. Ale hodnota produktu nemůže být realizována, tj. v tom smyslu, že nemůže být přeměněna v peníze, tedy nemůže být realizována ani nadhodnota. Nemůže proto být ani akumulována jako kapitál, ani použita ke spotřebě. Zálohovaný kapitál stejně jako nadhodnota slouží tak říkajíc jako podklad další výroby. Jsou jejím předpokladem a vcházejí do určité míry jako polotovar tak nebo onak jako surovina do výroby druhého roku.

Předpokládejme, že kapitál je 500, práce se rovná 100, nadhodnota se rovná 50, takže kapitál zálohovaný na výrobu se rovná 550 plus 500, které byly zálohovány v druhém roce. Nadhodnota se opět rovná 50. Takže hodnota produktu se rovná 1100 liber št. Z toho [je] 100 nadhodnota. V tomto případě je nadhodnota stejná, jako kdyby kapitál byl reprodukován v prvním roce a jako kdyby v druhém [bylo] opět vloženo 500 liber št. Variabilní kapitál [je] stále 100 a nadhodnota stále 50. Ale míra zisku [je] rozdílná. V prvním roce je ⁵⁰/₅₀₀ neboli 10%. V druhém roce je však zálohováno 550 + 500 = 1050 a desetina z toho se rovná 105. Počítá-li se tedy stejná míra zisku, pak se hodnota výrobku rovná: 1. rok 550, 2. rok 550 + 500 + 55 + 50 = 1155. A hodnota výrobku na konci druhého roku se rovná 1155. Jinak by se rovnala jen 1100. Zisk je tu větší než vyrobená nadhodnota, neboť ta obnáší pouze 100. Zahrnou-li se spotřební náklady kapitalisty, které si musí během dvou let zálohovat, [bude] vynaložený kapitál v poměru k nadhodnotě ještě větší. Ovšem proto se také celá nadhodnota prvního roku přeměnila v kapitál v druhém. Dále kapitál vynaložený na mzdu je větší, protože 100 se ke konci prvního roku nereprodukovalo, a proto se tedy druhý rok musí zálohovat 200 na tutéž práci, na kterou by jinak stačilo 100 reprodukovaných v prvním roce.

Za druhé. Jakmile pracovní proces skončí, musí výrobek ještě zůstat ve sféře výroby, aby prošel přírodními procesy, které nevyžadují žádnou nebo relativně jen zcela malou práci, jako vino ve sklepě. Teprve po uplynutí této lhůty je kapitál schopný reprodukce. Zde zřejmě, ať je poměr variabilního a konstantního kapitálu jakýkoli, [je to] totéž, jako kdyby bylo vynaloženo víc konstantního a méně variabilního kapitálu. Nadpráce, jako práce vůbec, které se zde během určitého období používá, je menší. Je-li míra zisku stejná, je to způsobeno vyrovnáním, a ne nadhodnotou vyrobenou v této sféře. Aby se zachoval reprodukční proces — kontinuita výroby — nutno dříve zálohovat víc kapitálu. A z tohoto důvodu opět klesá poměr nadhodnoty k zálohovanému kapitálu.

Za třetí. Přerušení pracovního procesu, dokud je výrobek ve výrobním procesu jako v zemědělství, u procesů jako [jsou v] koželužství atd., kde chemické procesy tvoří jedno období, než výrobek může přejít z jedné fáze do další, vyšší. Jestli se v takových případech chemickými objevy období zkrátí, vzroste produktivita práce, [zvětši] se nadhodnota a zpředmětněná práce je zálohována procesu [výroby] na kratší dobu. Ve všech těchto případech [je] nadhodnota menší, zálohovaný kapitál větší.

2. Stejně je tomu, když jsou obraty oběžného kapitálu pro vzdálenost trhu delší, než je průměr. Také zde je záloha kapitálu větší, nadhodnota menší a [menší je] její poměr k zálohovanému kapitálu.} ˂V posledním případě [je kapitál] déle vázán ve sféře oběhu, v ostatních — ve sféře výroby.˃

ǁ1118ǀ {Předpokládejme, že se v některém odvětví dopravního průmyslu zálohovaný kapitál rovná 1000, fixní kapitál se rovná 500, [a] opotřebuje se za pět let. Variabilní kapitál se rovná 500 [a] oběhne čtyřikrát do roka. Pak se roční hodnota produktu rovná 100 + 2000 + 100, jestliže [roční] míra nadhodnoty se rovná 20 %. Dohromady je to 2200. Na druhé straně [předpokládejme, že] se v nějakém úseku krejčovství rovná konstantní oběžný kapitál 500 (fixní se rovná nule) a že variabilní se rovná 500, nadhodnota se rovná 100. Obrátí se [dejme tomu] čtyřikrát za rok. Pak se hodnota produktu (roční) rovná 4(500 + 500) + 100 = 4100. Nadhodnota je v obou případech stejná. Tento kapitál se celý obrátí čtyřikrát za rok čili jednou za čtvrt roku. Z prvního kapitálu se obrátí za rok 600 [z nichž 500 se obrátí čtyřikrát], takže za čtvrt roku se obrátí 500 + ¹⁰⁰/₄ = 525. Tedy 175 za měsíc; 350 za dva měsíce a 1400 za osm měsíců. Celý kapitál [1000] potřebuje k svému obratu 5⁵/₇ měsíce. V jednom roce se z něj obrátí jen 2¹/₁₀.

Nyní se bude říkat, že první [kapitál] přiráží každé čtvrtletí k hodnotě 1000 méně než druhý, aby dosáhl zisku 10 %. Ale zde se nejedná o přirážku. První dosahuje víc nadhodnoty ze svého spotřebovaného kapitálu, avšak nikoli ze svého použitého [kapitálu]. Zde pramení rozdíl z nadhodnoty, [a] ne z přirážky zisku. Rozdíl tu spočívá v hodnotě, ne v nadhodnotě. U obou [kapitálů] se obrátí variabilní kapitál 500 čtyřikrát za rok. Za rok dosahují [oba] nadhodnoty rovné 100, [a] roční míry nadhodnoty rovné 20 %. Avšak za čtvrt roku 25, tedy více procent? 25 z 500 každého čtvrt roku představuje 5 % za čtvrt roku, tedy 20 % za rok.

U prvního [kapitalisty] se za rok obrátí polovina jeho kapitálu jednou a z jeho druhé poloviny jen jedna pětina. Polovina ze čtyřikrát je dvakrát. Takže svůj kapitál obrátí za rok 2¹/₁₀ krát. Druhý jej celý obrátí čtyřikrát. To ovšem nemění absolutně nic na nadhodnotě. Pokračuje-li druhý nepřetržitě v procesu reprodukce, musí stále přeměňovat 500 na suroviny atd. a na práci má pořád jen 500, zatímco druhý má na práci rovněž 500 a dalších 500 má jednou provždy (ti. na pět let) v podobě, ve kterou je nemusí znova přeměňovat. To ale platí jen tehdy, když přes rozdíl [ve velikosti] fixního a oběžného kapitálu je poměr variabilního a konstantního [u obou kapitálů] stejný.

Tvoří-li u obou [kapitálů] jednu polovinu konstantní a druhou polovinu variabilní kapitál, může [u jednoho] z nich být tato polovina tvořena pouze fixním [kapitálem] tehdy, je-li oběžný konstantní kapitál roven nule, a [u druhého] z nich může být tvořena tato polovina pouze oběžným konstantním kapitálem tehdy, je-li fixní kapitál roven nule. I když se nyní oběžný konstantní může rovnat nule, jako v těžebním průmyslu a dopravním průmyslu, kde však pomocné látky tvoří místo surovin oběžný konstantní kapitál, nerovná se fixní kapitál (vyjma u bankéřů atd.) nikdy nule. Ovšem nic se nemění, je-li konstantní kapitál v obou případech ve stejném poměru k variabilnímu, i když v jednom případě obsahuje více fixního a méně oběžného konstantního kapitálu a v druhém případě naopak, méně fixního a více oběžného konstantního kapitálu. Zde je rozdíl pouze v době reprodukce jedné poloviny kapitálu a [v době reprodukce] celkového kapitálu. Jeden musí zálohovat 500 liber št. na pět let, dříve než se opět vrátí, druhý na Čtvrt roku nebo na rok. Schopnost disponovat kapitálem je různá. Není rozdílná záloha, nýbrž doba, na kterou se zálohuje. Tento rozdíl nás tu nezajímá. Nadhodnota a zisk jsou tu, zkoumáme-li celý zálohovaný kapitál, stejné: 100 liber št. v prvním roce ze zálohovaného tisíce. V druhém roce [je] vyšší míra zisku dříve na straně fixního kapitálu, protože variabilní kapitál zůstal stejný, [ale] hodnota fixního se zmenšila. [První kapitalista] zálohuje v druhém roce jen 400 fixního a 500 variabilního a dosahuje stále 100 [zisku]. Ale 100 na 900 se rovná 11¹/₉ %, zatímco druhý, jestliže pokračuje v reprodukci, zálohuje stejně jako dříve 1000 a dosahuje 100 [zisku], což se rovná 10 %.

Přirozeně jinak [tomu je], když s fixním kapitálem vzrůstá vůbec konstantní kapitál oproti variabilnímu kapitálu, nebo když k uvedení téhož množství práce do pohybu se vůbec musí zálohovat víc kapitálu. Ve shora uvedeném případě není problém v tom, jak často se obrací celkový kapitál nebo jak velká je záloha, nýbrž jak často se obrací ta část, která je dostačující, aby uvedla do pohybu stejnou masu produktivní práce jako ve druhém případě, aby se obnovil výrobní proces. Kdyby však ve shora uvedeném příkladě fixní kapitál nebyl [500, nýbrž] 1000, oběžný by se rovnal [stále] jen 500, pak by se věc změnila. To by však nepramenilo z toho, že jde o fixní [kapitál]. Neboť kdyby oběžný konstantní stál v druhém případě (například pro drahotu materiálu) 1000 [místo 500], byl by to týž případ jako dříve. Protože v prvních případech [obou příkladů] je relativní velikost zálohovaného kapitálu vůbec v poměru k variabilnímu tím větší, čím větší je fixní kapitál, dochází tu ke zmatku. Jinak celé dějiny oběhu jsou vlastně původně převzaty [z oblasti] obchodního kapitálu, kde je podmíněn jinými zákony: Kde, jak jsem ukázal,^{^[119]} je míra zisku fakticky určena průměrným počtem obratů nehledě na složení tohoto kapitálu, který se ostatně skládá hlavně z oběžného. Neboť zisk u obchodního kapitálu [je] určen všeobecnou mírou zisku.}

ǁ1119ǀ ˂Vtip je v tomto. Fixní kapitál nechť se rovná x. Obrátí-li se jen jednou za 15 let, pak za rok ¹/₁₅ ale zároveň je zapotřebí [každoročně] nahradit jen ¹/₁₅. Nic by se nezměnilo tím, kdyby se nahradit patnáctkrát za rok. Jeho masa by zůstala stejná. Jen výrobek by se tím zdražil. Ovšem dispoziční schopnost je menši a riziko znehodnocení větší, než kdyby byla stejná masa kapitálu zálohována v oběžné formě. To však nic nemění na přebytku, přestože vchází do výpočtu míry zisku mezi pány kapitalisty, protože při výpočtu opotřebení je toto riziko započteno.

Pokud jde o druhou část kapitálu, nechť se oběžná část konstantního (suroviny a pomocné látky) rovná 25 000 za rok a mzda 5000. Tak by se muselo, kdyby oběhl jen jednou za rok, na celý rok zálohovat 30 000 liber št., a jestliže se nadhodnota rovná 100 %, rovná se 5000, a zisk by se rovnal na konci roku 5000 na 30 000, to jest 16²/₃ %.

[Kdyby oběhl] naproti tomu každou pětinu roku, byla by nutná záloha kapitálu jen 5000 na konstantní oběžný kapitál a 1000 na mzdu. Zisk [by byl] 1000 a za pět pětin roku 5000. Avšak této nadhodnoty se dosahuje z kapitálu 6000, protože se nikdy nezálohuje víc. Zisk by byl tedy 5000 na 6000 neboli pět šestin, pětkrát více, to je 83¹/₃ %. (Nepřihlížíme k fixnímu kapitálu.) Tedy velmi významný rozdíl v [míře] zisku, protože fakticky práce za 5000 se kupuje za kapitál 1000 a suroviny atd. za 25 000 za kapitál 5000. Kdyby při této různé míře obratu kapitálu byly kapitály stejné, mohlo by být v prvním případě zálohováno jen 6000. Čili měsíčně jen 500, z čehož pět šestin [by připadlo] na konstantní kapitál a jedna šestina na variabilní kapitál. Tato jedna šestina by se rovnala 83¹/₃, z níž nadhodnota 100 % [by byla] 83¹/₃, a [to] by za rok činilo (83 + ¹/₃) 12 = ¹²/₃ (čili 4) + 996 = 1000. Avšak 1000 na 6000 se rovná 16²/₃ %.}

[6. Cherbuliezovo eklektické spojováni vzájemně se vylučujících koncepci Ricarda a Sismondiho]

Zpět k Cherbuliezovi.

Sismondiovsky:

„Ekonomický pokrok společnosti, pokud je charakterizován absolutním růstem produktivního kapitálu a změnou poměru mezi různými prvky kapitálu, skýtá dělníkům několik výhod: 1. Vyšší produktivita práce, [dosažená] zvláště použitím strojů, způsobuje takový rychlý vzrůst produktivního kapitálu, že, přes předešlou změnu poměru fondu životních prostředků k ostatním prvkům kapitálu, tento prvek přece absolutně vzrůstá, což umožňuje nejen používat téhož počtu dělníků jako dříve, nýbrž zaměstnat ještě dodatečný počet, takže výsledek pokroku, nehledě na některá přerušení, znamená pro dělníky zvětšení produktivního kapitálu a poptávky po práci. 2. Větší produktivita kapitálu má tendenci značně snižovat hodnotu mnoha výrobků, a tak je učinit dosažitelnými pro dělníka, jehož spotřeba se tím rozšiřuje.“ (Cit. dílo, str. 65.)

Naproti tomu:

1. „Dočasné zmenšení fondu životních prostředků, který tvoří cenu práce, může být jakkoli krátké a částečné [a přesto] má neméně žalostné účinky. 2. Okolnosti, které určují ekonomický pokrok společnosti, jsou většinou náhodné, nezávislé na vůli vyrábějících kapitalistů. Účinek těchto příčin není proto trvalý“ atd. (Str. 66.) 3. „Není to ani tak absolutní spotřeba dělníka jako jeho relativní spotřeba, která dělníkovo postavení činí šťastným nebo nešťastným. Co záleží dělníkovi na tom, že si může opatřit výrobky, které byly dříve [lidem] jako je on nedostupné, když počet výrobků, které jsou pro něj nedostupné, vzrostl v ještě větším poměru, když vzdálenost, která ho dělí od kapitalisty, se jen zvětšila, když se jeho sociální postavení jen snížilo a znevýhodnilo? Po vyloučení spotřeby nezbytně nutné k udržení sil je hodnota naší spotřeby zcela relativní.“ (Str. 67.)

„Zapomíná se, že námezdní dělník je myslící, týmiž schopnostmi obdařený člověk, člověk poháněný týmiž podněty jako pracující kapitalista.“ (Str. 67.)

ǁ1120ǀ „Ať přinesl rychlý růst společenského bohatství námezdním dělníkům jakékoli výhody, neodstranil příčinu jejich bídy… zůstávají oloupení o veškeré právo na kapitál, a tak přinuceni prodávat svou práci a zříkat se všech nároků na produkty této práce." (Str. 68.) „To je základní chyba zákona přivlastňování… Zlo spočívá v tomto absolutním nedostatku spojovacího článku mezi námezdním dělníkem a kapitálem, který uvádí do pohybu jeho práce.“ (Str. 69.)

Tato poslední věta se „spojovacím článkem“ [je] zcela sismondiovská a zároveň hloupá.

O normálním člověku, totožném s kapitalistou atd., viz cit. dílo, str. 74-76.

O koncentraci kapitálů a odstranění malých kapitalistů. (Cit. dílo, str. 85-88.)

„Jestli za současného stavu skutečný zisk pramení z úspory kapitalistů, mohl by stejně dobře pramenit z úspory námezdních dělníků.“ (Cit. dílo, str. 89.)

Cherbuliez [na druhé straně] sdílí

1. názor [Jamese] Milla uvalit všechny daně na pozemkovou rentu^{^[120]} (str. 128), ale protože je nemožné „uložit takový druh daně, aby se skutečně z renty vybíral a týkal se jen jí“, protože je těžké rozlišit zisk od renty — je to nemožné, je-li vlastník sám obdělavatelem — tak přechází Cherbuliez

2. k správným závěrům Ricardovým:

„Proč se nepokročí dále a nezruší se soukromé vlastnictví půdy?“' (Str. 129.) „Majitelé půdy jsou zahaleči, kteří se udržují na účet společnosti, aniž je to nějak užitečné pro výrobu a všeobecný blahobyt společnosti.“ (Str. 129.) „Půdu činí produktivní kapitály vynaložené na zemědělství. Majitel půdy k tomu ničím nepřispívá. Je tady jen proto, aby shrábnul rentu, která netvoří ani část zisku z jeho kapitálů a [která] není ani produktem práce, ani produktivních sil půdy, nýbrž je výsledkem ceny, na niž vyhnala produkty zemědělství konkurence spotřebitelů“ atd. (Str. 129.) „Protože odstranění soukromého vlastnictví půdy by nic nezměnilo na příčinách, které plodí rentu, existovala by dále; avšak pobíral by ji stát, kterému by patřila všechna půda a který by propachtovával její obdělavatelné plochy soukromníkům, jež by měli dostatečný kapitál k jejich exploataci.“ (Str. 130.) Renta by nastoupila na místo všech státních důchodů. „Konečně by se zrovnoprávněný průmysl, zbavený všech pout, nebývale povznesl.“ (Str. 130.)

Jak se ale srovnává tento ricardovský závěr se sismondiovským zbožným přáním uvrhnout kapitál a kapitalistickou výrobu do „okovů“? Jak [se srovnává] s tímto nářkem?

„Kapitál nakonec ovládne svět, jestliže nějaký převrat nezastaví průběh vývoje naší společnosti pod nadvládou zákona přivlastňování.“ (Str. 152.) „Až kapitál všude odstraní staré sociální rozdíly, aby je nahradil tímto jednoduchým rozdělením lidí na bohaté a chudé, na bohaté, kteří užívají a vládnou, a na chudé, kteří pracují a poslouchají.“ (Str. 153.) „Všeobecné přivlastňování produktivních statků a výrobků přivádělo ve všech dobách početnou třídu proletářů do stavu podřízenosti a politické nemohoucnosti, avšak toto přivlastňování bylo kdysi spojeno se systémem omezujících zákonů, které spoutávaly vývoj průmyslu s akumulací kapitálů, ǁ1121ǀ omezovaly růst třídy vyděděnců, oklestily její občanské svobody, a tak nejrůznějšími způsoby tuto třídu zneškodňovaly. Dnes kapitál část těchto okovů zlomil. Jde o to, zlomit je všechny.“ (Str. 155-156.)

„Demoralizace proletářů je druhým důsledkem [dnešního] rozdělování bohatství.“^{^[121]} (Str. 156.)

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a To je všechno. (Pozn red.)

bǁ1105ǀ ˂Kdyby byla bavlna zítra desetkrát levnější, bylo by pozítří přádelnictví ještě rychlejší atd.˃ ǀ1105ǁ

c V tomto svazku viz zde. (Pozn. red.)

d ǁ1110ǀ Na str. 59 nazývá Cherbuliez suroviny a stroje atd. „dvěma pasívnimi prvky kapitálu“ v protikladu k fondu životních prostředků. ǀ1110ǁ

e — střední článek. (Pozn. red.)

f — síly. (Pozn. red.)

115 Zde se jedná o náčrt plánu „Teorií o nadhodnotě“. Plán posledních kapitol „Teorií“, napsaný Marxem na obálce XIV. sešitu jeho rukopisu, obsahuje bod: „n) Cherbuliez“ (viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde), podle něhož byla napsána tato kapitola. Pokud jde o Sismondiho, neměl Marx v úmyslu zkoumat jeho názory v „Teoriích o nadhodnotě“, nýbrž v další části své práce, jež se měla zabývat „reálným pohybem kapitálu (konkurencí a ůvěrem)“ (viz str. 774 rukopisu — v tomto svazku zde ).

116 „Obchodní zisk“ [profit mercantile] je podle Cherbulieze zisk jednotlivého kapitalisty na rozdíl od zisku celé společnosti.

117 „Těžebním průmyslem“ [industries extractives] nerozumí Cherbuliez jen získávání pokladů země, těžbu dříví, rybolov, lov, nýbrž i všechny úseky zemědělství, které produkují zemědělské suroviny.

118 Dále v rukopisu následuje plán druhé kapitoly III. dílu „Kapitálu“, který je od teztu oddělen silnými hranatými závorkami, podle něhož chtěl Marx zkoumat otázku tvorby všeobecné míry zisku. Viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde.

119 Marx má na mysli zkoumání obchodního kapitálu, které je obsaženo v XV. a XVII. sešitě jeho rukopisu z let 1861—1863, zvláště na stranách 964 (sešit XV) a 1030 (sešit XVII).

120 Marx má na mysli úvahy Jamese Milla obsažené v jeho knize „Elements of Political Economy“ (první vydání, Londýn 1821, kapitola 4, oddíl 5: „Daně z pozemkové renty“), v nichž dokazuje účelnost placení všech státních výdajů z celkové pozemkové renty v těch případech, kdy pozemky ještě nejsou soukromým vlastnictvím, a z přírůstku pozemkové renty tehdy, kdy se pozemky už staly soukromým vlastnictvím a kdy pozemková renta ve srovnání s její dřívější úrovni roste.

121 Nerovnost mezi chudými a bohatými označuje Cherbuliez za první důsledek „dnešního rozdělováni bohatství“ [de la distribution actuelle des richesses].

Karel MarxTeorie o nadhodnotě III