Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě II

[Kapitola osmnáctá]

Různé k Ricardovi.
Dokončení Ricarda. (John Barton)

[A] Hrubý a čistý důchod

Čistý důchod, na rozdíl od hrubého důchodu (který se rovná úhrnnému produktu či hodnotě úhrnného produktu) je tou formou, v níž fyziokraté původně chápali nadhodnotu. Za jedinou formu nadhodnoty považovali pozemkovou rentu, protože průmyslový zisk chápali jen jako určitý druh mzdy; s jejich názorem se shodují pozdější ekonomové, kteří zastírají zisk tím, že ho směšují se mzdou za dozor nad prací.

Čistý důchod je tedy ve skutečnosti přebytek produktu (nebo jeho hodnoty) nad tou jeho částí, která nahrazuje zálohovaný kapitál, a to jak konstantní, tak variabilní. Skládá se tedy prostě ze zisku a renty, která je sama opět jen vyčleněnou částí zisku, připadající jiné, od kapitalistů odlišné třídě.

Bezprostředním cílem kapitalistické výroby není výroba zboží, nýbrž výroba nadhodnoty či zisku (v jeho rozvinuté formě), nikoli produkt, nýbrž nadvýrobek. Práce sama je z tohoto hlediska produktivní jedině potud, pokud vytváří pro kapitál zisk či nadvýrobek. Pokud ho dělník nevytváří, je jeho práce neproduktivní. Masa použité produktivní práce zajímá tedy kapitál jen potud, pokud touto prací — anebo úměrně s ní — roste masa nadpráce. Jen potud je nutné to, co jsme nazvali nutnou pracovní dobou. Nemá-li práce tento výsledek, je zbytečná a musí se zastavit.

Neustálým cílem kapitalistické výroby je vyrábět s minimem zálohovaného kapitálu maximum nadhodnoty čili nadvýrobku; a pokud se tohoto výsledku nedosahuje nadměrnou prací dělníků, má kapitál tendenci vyrábět daný produkt s co nejmenšími náklady, s co největší úsporou na síle a výdajích, tj. kapitál má takovou ekonomickou tendenci, která učí lidstvo hospodárně vynakládat svoje síly a dosahovat cílů výroby s co nejmenším vynaložením prostředků.

Dělníci sami se při tomto pojetí jeví tím, čím v kapitalistické výrobě jsou — pouhými výrobními prostředky, a ne cílem samým, ani cílem výroby.

Čistý důchod není určen hodnotou úhrnného produktu, nýbrž přebytkem hodnoty úhrnného produktu nad hodnotou zálohovaného kapitálu čili velikostí nadvýrobku ve srovnání s úhrnným produktem. Jestliže tento přebytek vzrůstá, i když hodnota ǁ733ǀ — anebo s hodnotou i celkové množství produktu — klesá, cíle kapitalistické výroby je dosaženo.

Ricardo vyslovil tyto tendence důsledně a bez jakýchkoli ohledů. Proto tolik povyku proti němu ze strany filantropických maloměšťáků.

Při zkoumání čistého důchodu se Ricardo opět dopouští té chyby, že úhrnný produkt rozkládá na důchod — na mzdy, zisky a rentu — a že abstrahuje od konstantního kapitálu, který je třeba nahradit. Ale to tu nechme stranou.

V kapitole XXXII („Názory pana Malthuse na rentu“) Ricardo říká:

„Je důležité jasně rozlišovat hrubý a čistý důchod, protože všechny daně je nutno platit z čistého důchodu společnosti. Předpokládejme, že všechno zboží v zemi, všechno obilí, surové produkty, průmyslové zboží atd., které je možno během roku dodat na trh, má hodnotu 20 miliónů, že na výrobu této hodnoty je nutná práce určitého počtu lidí a že nezbytné životní prostředky pro tyto dělníky vyžadují náklad 10 miliónů. Řekl bych pak, že hrubý důchod takové společnosti je 20 miliónů a čistý důchod 10 miliónů. Z tohoto předpokladu nevyplývá, že by dělníci za svou práci měli dostat jen 10 miliónů; mohli by dostat 12, 14 nebo 15 miliónů, a v tom případě by dostali z čistého důchodu 2, 4 nebo 5 miliónů. Zbytek by byl rozdělen mezi pozemkové vlastníky a kapitalisty, ale celý čistý důchod by nebyl vyšit než 10 miliónů. Za předpokladu, že taková společnost platí 2 milióny v podobě dani, sníží se její čistý důchod na 8 miliónů.“ (Cit. dílo, str. 512—513.) [Srov. čes. vyd., str. 303.]

[A v kapitole XXVI Ricardo říká:]

„V čem by byla výhoda, která by pro zemi vyplývala z použití velkého množství produktivní práce, kdyby její čistá renta a její zisky dohromady zůstaly beze změny, bez ohledu na to, zda by množství použité produktivní práce bylo stejné nebo menší? Celkový produkt půdy a práce každé země se dělí na tři části: jedna z nich je určena na mzdy, druhá na zisky, třetí na rentu.“

˂To je nesprávné, protože se zde zapomíná na tu část, která je určena na nahrazení kapitálu použitého ve výrobě (vyjímaje mzdy).˃

„Pouze z dvou posledních částí lze něco odečíst na daně nebo na úspory; první část, je-li přiměřeně velká, tvoři vždy nutné výrobní náklady.“

(Ricardo sám k této větě poznamenává na str. 416 [srov. čes. vyd., str. 249—250] pod čarou:

„Je to snad vyjádřeno příliš silně, protože pod názvem mzdy dělník obvykle dostává víc než naprosto nutné výrobní náklady. V tom případě dělník dostává část čistého produktu země a může ji ušetřit nebo utratit. Může mu také umožnit, aby přispěl k obraně země.“)

„Pro člověka, který má kapitál 20 000 liber št., jenž poskytuje zisk 2000 liber št. ročně, je zcela lhostejné, zda jeho kapitál zaměstnává 100 nebo 1000 lidí, zda se vyrobené zboží prodává za 10 000 nebo za 20 000 liber št., nepoklesne-li zisk v žádném případě pod 2000 liber št, Není skutečný zájem národa podobný? Jestliže se jeho čistý reálný důchod, jeho renta a zisk nemění, nemá žádný význam, zda má národ 10 nebo 12 miliónů obyvatel. Jeho schopnoat vydržovat loďstvo a armádu a neproduktivní práci všeho druhu musí být vždy úměrná jeho čistému důchodu, a nikoli důchodu hrubému. Kdyby mohlo 5 miliónů osob vyrobit tolik potravin a oděvů, kolik je nutné pro 10 miliónů, potraviny a oděv pro 5 miliónů by tvořily čistý důchod. Měla by země nějaký prospěch z toho, že k vyrobeni téhož čistého důchodu bude zapotřehí 7 miliónů osob, tj. že se výrobou oděvu a potravin, které stačí pro 12 miliónů osob, bude zabývat 7 miliónů osob? Potraviny a oděv pro 5 miliónů ztistanou i nadále čistým důchodem. Zaměstnání většího počtu osob by nám neumožnilo zvýšit naši armádu a loďstvo ani o jediného muže, ani zaplatit na daních o jedinou guineu víc.“ (Cit, dílo, str. 416—417.) [Srov. čes. vyd., str. 249—250.]

K lepšímu objasnění Ricardova názoru je třeba uvést ještě tato místa:

„Relativně nízká cena obilí přináší vždy tu výhodu, že rozdělení skutečného produktu s větší pravděpodobností povede ke zvýšeni fondu určeného k vydržovdní práce, neboť větší část připadne pod názvem zisku produktivní třídě a menší část pod názvem renty neproduktivní třídě.“ (Cit, dílo, str. 317.) [Srov. čes. vyd., str. 197.]

Produktivní třídou se tu rozumějí jen průmysloví kapitalisté:

„Renta je tvorbou hodnoty... nikoli však bohatství. Kdyby cena obilí stoupla ze 4 liber št. na 5 liber št. za kvarter, protože jeho určitou část lze nesnadno vyrobit, bude mít 1 milión kvartetů hodnotu 5 miliónů liber št, místo 4 miliónů liber št... Společnost jako celek bude mít ve svých rukou větší hodnotu; v tomto smyslu je renta tvorbou hodnoty. Ale tato hodnota je nominální potud, pokud nic nepřidává k bohatství, tj. k sumě nutných životních prostředků, pohodlí a požitků, které společnost má. Měli bychom přesně totéž, a ne větší množství zboží a tentýž jeden milión kvarterů obilí jako dříve; ale výsledkem vyšší ceny za kvartet — 5 liber št. místo 4 liber št. — by bylo to, že část hodnoty obilí a zboží by přešla z rukou jejich dřívějších vlastníků do rukou pozemkových vlastníků. Proto je renta tvorbou hodnoty, a ne tvorbou bohatství; zdrojům země nepřidává nic.“ (Cit. dílo, str. 485—486.) [Srov. čes. vyd., str. 288.]

ǁ734ǀ Předpokládejme, že v důsledku dovozu zahraničního obilí by cena obili klesla tak, že by se renta zmenšila o 1 milión. Ricardo říká, že peněžní důchody kapitalistů by tím vzrostly, a poté pokračuje:

„Lze však říci, že kapitalistův důchod se nezvýší, že 1 milión, který se odečetl od renty pozemkového vlastníka, se zaplatí na zvýšených mzdách dělníkům! Kdyby tomu tak bylo... postavení společnosti by se zlepšilo, takže by mohla totéž peněžní břemeno snášet snadněji než dříve. To by dokazovalo jen to, že následkem nového rozdělení by se zlepšilo hlavně postavení jiné třídy, a to daleko nejdůležitější třídy společnosti, což by bylo ještě žádoucnější. Vše, co tato třída dostane nad 9 miliónů, je částí čistého důchodu země, a nemůže to být vydáno, aniž se příslušně zvýší její důchod, blahobyt nebo její síla. Proto lze čistý důchod rozdělit podle libosti. Jedné třídě je možno dát o něco více, druhé o něco méně, a přece se tím nezmenší suma čistého důchodu. Touž prací se vyrobí větší množství zboží, ačkoli by se velikost celkové peněžní hodnoty takového zboží snížila. Avšak čistý peněžní důchod země, fond, z něhož se platí daně a obstarávají požitky, bude nyní mnohem způsobilejší než dříve k tomu, aby udržoval existující počet obyvatelstva, poskytoval mu požitky a přepychové předměty a aby snášel jakkoli vysoké zdanění.‘ (Cit. dílo, str. 515—516.) [Srov. čes. vyd., str. 304—305.]

[B] Stroje [Ricardo a Barton o vlivu strojů na postavení dělnické třídy]

[1. Ricardovy názory]

[a) Ricardova původní domněnka o vytlačování části dělníků z práce stroji]

V 5. oddílu kapitoly I („O hodnotě“) Ricardo říká:

„Předpokládejme... stroj, jehož lze použít v některém zvláštním odvětví, aby vykonával práci 100 osob po dobu jednoho roku, a který by vydržel pouze jeden rok. Předpokládejme dále, že tento stroj stojí 5000 liber št. a že mzdy vyplácené ročně 100 osobám činí 5000 liber št. Je zřejmé, že průmyslníkovi by bylo naprosto lhostejné, zda koupi stroj nebo zda najme dělníky. Předpokládejme dále, že hodnota práce se zvýší a v důsledku toho budou roční mzdy 100 osob činit 5500 liber št. Je jasné, že průmyslník nyní již nebude váhat: bude v jeho zájmu, aby koupil stroj, který mu tutéž práci vykoná za 5000 liber št. Nezvýší se však cena stroje, nebude stát 5500 liber št. proto, že stoupla hodnota práce? Jeho cena by se zvýšila, kdyby se při jeho výrobě nepoužívalo žádného kapitálu a kdyby se jeho výrobci neplatil žádný zisk. Kdyby stroj byl například produktem práce 100 osob, které na něm pracovaly po jeden rok za mzdu 50 liber št. na osobu, a kdyby tedy jeho cena byla 5000 liber št., pak by při zvýšení mezd na 55 liber št. stál 5500 liber št. To však není možné; buď je zaměstnáno méně než 100 dělníků, nebo se stroj nemůže prodat za 5000 liber št., neboť z těchto 5000 liber št. je nutno zaplatit zisk z kapitálu vynaloženého na dělníky. Předpokládejme však, že bylo zaměstnáno jen 85 osob, každá za mzdu 50 liber št., neboli za 4250 liber št. ročně, a že by 750 liber št., které by prodej stroje vynesl po vyplacení mezd dělníkům, tvořilo zisk z podnikatelova kapitálu. Při zvýšení mezd o 10 % by musel použít dodatečného kapitálu 425 liber št., a proto by musel vložit 4675 liber št. místo 4250 liber št. Z tohoto kapitálu by dosáhl zisku pouze 325 liber št., kdyby svůj stroj prodával dále za 5000 liber št.; ale právě tak je tomu se všemi průmyslníky a kapitalisty; zvýšeni mezd se dotýká všech stejně. Kdyby proto výrobce stroje zvýšil jeho cenu v důsledku zvýšení mezd, začalo by se do výroby takových strojů hrnout neobyčejné množství kapitálu, a to až do té doby, dokud by cena strojů nepřinášela jen obvyklou míru zisku. Vidíme tedy, že zvýšením mezd by ceny strojů nestouply.

Avšak průmyslník, který by se při všeobecném zvýšeni mezd mohl uchýlit ke stroji, který nezvyšuje výrobní náklady jeho zboží, by měl zvlášť výhodné postaverií, kdyby mohl za své zboží požadovat tutéž cenu jako dříve; jak jsme však již viděli, bude muset cenu svého zboží snížit, protože jinak poplyne kapitál do jeho odvětví tak dlouho, dokud jeho zisk neklesne na všeobecnou úroveň. Prospěch ze zavedení strojů má tedy veřejnost: tito němí činitelé jsou vždy produktem mnohem menšího množství práce, než jaké nahrazují, i když mají tutéž peněžní hodnotu.“ (Cit. dílo, str. 38—40.) (Srov. čes. vyd., str. 46—47.]

Tento bod je pochopen zcela správně. Je to zároveň odpověď těm, kteří si myslí, že dělníci vyřazení stroji najdou zaměstnání v samém strojírenství — názor, který je ostatně vlastní epoše, kdy se dílna na výrobu strojů ještě úplně zakládala na dělbě práce a kdy se ještě k výrobě strojů nepoužívalo strojů.

Předpokládejme, že roční mzda jednoho dělníka se rovná 50 librám št., takže mzda 100 dělníků se rovná 5000 librám št. Nahradí-li se těchto 100 dělníků strojem, který stojí rovněž 5000 liber št., musí být tento stroj produktem práce méně než 100 dělníků, protože obsahuje kromě zaplacené práce i nezaplacenou práci, která právě tvoří zisk majitele továrny na stroje. Kdyby byl stroj produktem práce 100 dělníků, obsahoval by jen zaplacenou práci. Z těchto 5000 liber št. by tvořilo — při míře zisku 10 % — přibližně 4545 liber št. zálohovaný kapitála přibližně 455 liber št. zisk. 4545 liber št. by představovalo — při 50 librách št. mzdy na jednoho dělníka pouze 90⁹/₁₀ dělníků.

ǁ735ǀ Avšak kapitál 4545 liber št. v žádném případě nepředstavuje jen variabilní kapitál (kapitál vydaný bezprostředně za mzdu). Představuje i opotřebování fixního kapitálu používaného výrobcem strojů a suroviny. Stroj, který stojí 5000 liber št. a který nahrazuje 100 dělníků, jejichž mzda se rovná 5000 librám št., představuje tedy produkt mnohem menšího počtu dělníků než 90. A stroje lze s prospěchem použít jen tehdy, je-li ˂přinejmenším ta jeho část, která každoročně vchází do produktu, tj. do jeho hodnoty, s úroky> produktem mnohem menšího počtu dělníků zaměstnaných během roku, než kolik jich nahrazuje.

Každé zvýšení mzdy zvětšuje variabilní kapitál, který musí být zálohován, ačkoli hodnota produktu — pokud se tato hodnota rovná variabilnímu kapitálu plus nadpráci — zůstává stejná (protože zůstává stejný ten počet dělníků, které variabilní kapitál uvádí do pohybu).

[b) Ricardo o vlivu zdokonalení ve výrobě na hodnotu zboží.
Nesprávná teze, že pro propuštěné dělníky se uvolňuje mzdový fond]

V kapitole XX („Hodnota a bohatství, jejich rozlišovací znaky“) Ricardo poznamenává, že přírodní síly nic nepřidávají k hodnotě zboží, naopak [zmenšují ji]. Tím právě zvětšují nadhodnotu, která jedině zajímá kapitalistu.

„V protikladu k názoru Adama Smitha mluví pan Say ve čtvrté kapitole o hodnotě, kterou zboží propůjčuji přírodní síly jako slunce, vzduch, atmosférický tlak atd., jež někdy nahrazuji lidskou práci a jindy působí při výrobě spolu s ní. Tyto přírodní síly však zvyšují jen užitnou hodnotu zboží, a ne směnnou hodnotu, o níž mluví pan Say. Jakmile pomocí strojů nebo znalostí přírodních věd nutíme přírodní síly, aby konaly práci, kterou dříve vykonával člověk, směnná hodnota této práce příslušně klesne.“ (Cit. dílo, str. 335—336.) (Srov. čes. vyd., str. 207—208.]

Stroj stojí, práci. Přírodní síly jako takové nestojí nic. Nemohou tedy přidat produktu žádnou hodnotu, ba naopak, zmenšují jeho hodnotu v té míře, v jaké nahrazují kapitál nebo práci, bezprostřední nebo akumulovanou. Pokud přírodní vědy učí, jak nahrazovat lidskou práci přírodními silami bez pomoci strojů anebo jen s pomocí týchž strojů jako dříve (anebo snad ještě levněji než dříve, jako tomu je například při používání parního kotle, mnohých chemických procesů atd.), nestojí to kapitalistu (a ani společnost) nic a absolutně to zlevňuje zboží.

Po větě, kterou jsme citovali, Ricardo pokračuje:

„Jestliže mlýn dosud uvádělo do pohybu 10 lidí a později se přišlo na to, že se pomocí vzduchu nebo vody může práce těchto 10 lidí ušetřit, hodnota mouky, která je zčásti produktem činnosti mlýna, ihned poklesne úměrně množství ušetřené práce. Společnost by se pak stala bohatší o zboží, které by mohla vyrobit práce 10 lidí, protože fond určený na jejich vydržování by se nijak nezmenšil.“ (Cit. dílo, str. 336.) [Srov. čes. vyd., str. 208.]

Společnost by byla především bohatší o sumu, o kterou se snížila cena mouky. Spotřebovala by buď víc mouky, anebo by vydala peníze, které byly dříve určeny na mouku, za nějaké jiné zboží, které buď už existuje, anebo se vyrobí, protože se uvolnil nový fond spotřeby.

O této části důchodu, která se dříve vydávala za mouku a která se nyní v důsledku poklesu ceny mouky uvolňuje k jinému použití, lze říci, že byla celou ekonomikou společnosti „určena“ na určitou věc a že je nyní od tohoto „určení“ uvolněna. Je to totéž, jako kdyby se akumutoval nový kapitál. Takto uvolňuje používání strojů a přírodních sil kapitál a umožňuje uspokojit potřeby, které byly dříve „latentní“.

Naproti tomu je nesprávné mluvit o „fondu určeném na vydržování“ těeh deseti lidí, kteří byli propuštěni ze zaměstnání v důsledku nového objevu. Věc se má tak, že první fond, který byl novým objevem uspořen nebo vytvořen, je tou částí důchodu, kterou dříve platila společnost za mouku a kterou nyní uspoří v důsledku poklesu ceny mouky. Avšak druhý fond, který se uspoří, je to, co mlynář dříve platil deseti dělníkům, kteří jsou nyní propuštěni. Tento „fond“ se ve skutečnosti, jak poznamenává Ricardo, v důsledků objevů a propuštění deseti dělníků nijak nezmenšil. Avšak tento fond není vůbec nijak přirozeně spojen s uvedenými deseti dělníky. Mohou se stát paupery, mohou zahynout hladem atd. Jisté je jen to, že deset lidí z nové generace, kteří měli nastoupit na místo těchto deseti dělníků, aby poháněli mlýn, si teď musí najít nové zaměstnání a že obyvatelstvo se tak relativně [v poměru k poptávce po práci] rozmnožilo (nezávisle na průměrném přírůstku obyvatelstva), protože mlýn je nyní poháněn [bez pomoci lidí] a deset lidí, kteří ho jinak museli pohánět, je zaměstnáno ve výrobě nějakého jiného zboží. Vynálezy strojů a používání přírodních sil uvolňují tak kapitál a lidi (dělníky) a spolu s uvolněným kapitálem vytvářejí uvolněné ruce („volné ruce“, jak říká Steuart), ať už se tím ǁ736ǀ vytvářejí nové sféry výroby nebo se tím rozšiřují sféry staré a vyrábí se ve větším měřítku.

Mlynář se svým uvolněným kapitálem postaví nové mlýny anebo jej půjčí, nebude-li ho moci použít sám jako kapitalista.

V žádném případě tu však není žádný fond „určený“ pro deset propuštěných dělníků. Máme tu zase ten nesmyslný předpoklad: že když zavedení strojů (nebo využití přírodních sil) nezmenšuje masu životních prostředků, které je možno vynaložit na mzdu (jak je tomu zčásti v zemědělství, kde na místo lidi nastupují koně nebo na místo pěstování obilí chov dobytka), pak fond, který se takto uvolní, se nutně musí vydat ve formě variabilního kapitálu (jakoby nebyl možný vývoz životních prostředků nebo jako by se životní prostředky nemohly vydat na neproduktivní dělníky, nebo jako by se nemohla v určitých sférách výroby zvýšit mzda atd.), anebo se dokonce musí vydat na propuštěné dělníky. Stroje vytvářejí stále relativní nadbytek obyvatelstva, rezervní armádu dělníků, což znaěně zvětšuje moc kapitálu.

V poznámce na str. 335 [srov. čes. vyd. str. 208] poznamenává ještě Ricardo proti Sayovi:

Adam Smith, podle jehož názoru bohatství zaleží v hojnosti nutných životních prostředků, předmětů, jež činí život příjemným, a požitků, by jistě souhlasil s tim, že stroje a přírodní síly značnou měrou zvětšují bohatství země; nemohl by však souhlasit s tím, že něco k hodnotě tohoto bohatství přidávají.“ (Cit. dílo, str. 335, pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 208.]

Přírodní síly skutečně nic nepřidávají k hodnotě, neexistují-li okolnosti, za nichž dávají možnost k vytvoření renty. Stroje však vždy přidávají k existující hodnotě svou vlastní hodnotu; a pokud jejich existence 1) usnadňuje další přeměnu [části] oběžného kapitálu ve fixní kapitál a dovoluje ji provádět ve stále větším měřítku, potud zvětšují nejen bohatství, ale i tu hodnotu, která se přidává k produktu roční práce minulou prací; 2) tím, že umožňují absolutní vzrůst obyvatelstva a s ním i masy roční práce, zvětšují i tímto druhým způsobem hodnotu ročního produktu. ǀ736ǁ

[c) Vědecká nezaujatost a pravdymilovnost Ricarda, který revidoval své názory o otázce strojů.
Dřívější nesprávné předpoklady, které se udržely v Ricardově nové formulací otázky]

ǁ736ǀ Kapitola XXXI („O strojích“):

Tento oddíl, který Ricardo připojil k třetímu vydání svého spisu, svědčí o jeho poctivosti, kterou se tak podstatně liší od vulgárních ekonomů.

„Tim víc považuji za svou povinnost vyložit své názory na tuto otázku“ ˂tj. „o vlivu strojů na zájmy různých tříd společnosti“˃, „protože se po dlouhých úvahách značně změnily. A ačkoli jsem, pokud je mi známo, nikdy nenapsal o strojich nic takového, co bych musel odvolat, přece jsem jiným způsobem“ ˂jako člen parlamentu˃^[107] „podporoval učení, které nyní pokládám za chybné. Proto považuji za svou povinnost předložit své nynější názory k prozkoumáni spolu s důvody, pro které se jich přidržuji.“ (Cit. dílo, str. 466.) [Srov. čes. vyd., str. 278.]

„Když jsem poprvé obrátil svou pozornost k otázkám politické ekonomie, zastával jsem názor, že pokud použití strojů v kterémkoli odvětví výroby vede k úspoře práce, přináší blaho pro všechny a je provázeno jen těmi nesnázemi, které ve většině případů vyvolává pohyb kapitálu a práce z jednoho zaměstnáni do druhého.“

˂Tyto „nesnáze“ jsou dost velké pro dělníka, jestliže jsou, jak tomu v moderní výrobě bývá, trvalé.˃

„Zdálo se mi, že dostávají-li pozemkoví vlastnici stejnou peněžní rentu, mají prospěch ze snížení cen některého druhu zboží, za něž svou rentu vydávají, a že toto snížení cen muselo být nevyhnutelně důsledkem použiti strojů. Domníval jsem se, že kapitalista by týmž způsobem také nakonec získal. Je sice pravda, že ten, kdo stroj vynalezl nebo kdo ho poprvé užitečně použil, by měl další výhodu, protože by po nějaký čas dosahoval velkých zisků. Avšak tou měrou, jak by se začalo stroje všeobecně používat, cena vyráběného zboží by vlivem konkurence klesala až na jeho výrobní náklady. Pak by měl kapitalista týž peněžní zisk jako předtím a podílel by se na všeobecné výhodě ǁ737ǀ jen jako spotřebitel, neboť by si mohl za týž peněžní důchod opatřit zvýšené množství předmětů, které mu poskytuji pohodlí a požitky. Myslel jsem, že by také dělnická třída měla z užívání strojů stejný prospěch, protože dělníci by mohli nyní za tutéž peněžní mzdu kupovat více zboží. Předpokládal jsem přitom, že mzda by neklesla, protože kapitalista by mohl požadovat a zaměstnávat totéž množství práce jako předtím, i když by asi byl nucen zaměstnávat ji ve výrobě nového, anebo v každém případě jiného zboží. Kdyby se mohlo zdokonalenými stroji vynaložením téhož množství práce zvýšit množství punčoch čtyřnásobně a poptávka po punčochách by se jen zdvojnásobila, část dělníků by musela nutně odejít z výroby punčoch. Ale potože by kapitál, který je zaměstnával, existoval dále, a protože by to bylo pro jeho majitele výhodné, aby ho produktivně používali, zdálo se mi, že by ho pak vynaložili na výrobu nějakého jiného zboží, užitečného pro společnost, po němž by jistě byla poptávka... A protože se mi zdálo, že poptávka po práci zůstane stejná jako dříve, a že mzda se nesníží, myslel jsem, že pracující třída se bude podílet stejně jako ostatní třídy na výhodách všeobecného zlevněni zboží vyplývajícího z užívání strojů.

Takové byly mé názory, a pokud jde o pozemkové vlastníky a kapitalisty, zastávám je i nadále; přesvědčil jsem se však, že nahrazení lidské práce stroji často velmi škodí dělnické třídě.“ (Cit. dílo, str. 466—468.) [Srov. čes. vyd., str. 278 až 279.]

Ricardo především vychází z nesprávného předpokladu, že stroje se zavádějí vždy do takových sfér výroby, v nichž už existuje kapitalistický výrobní způsob. Avšak mechanický tkalcovský stav původně nahrazuje ručního tkalce, jenny ručního přadláka, sekací stroj, mlátička, secí stroj snad samostatně pracujícího rolníka atd. Zde není jen vytlačován dělník, ale i jeho výrobní nástroj přestává být kapitálem (v ricardovském smyslu). Toto úplné či definitivní znehodnocení starého kapitálu nastává i tehdy, když stroje revolucionují manufakturu založenou na pouhé dělbě práce. Zde je nesmyslné říkat, že „starý kapitál“ poskytuje i nadále tutéž poptávku po práci jako dříve.

„Kapitál“, jehož používal ruční tkadlec, ruční přadlák atd., přestal „existovat“.

Předpokládejme však, abychom zkoumání zjednodušili, že stroje ˂nemluvíme zde ovšem o používání strojů v nových odvětvích výroby˃ se zavádějí jen v těch sférách, kde už vládne kapitalistická výroba (manufaktura) anebo dokonce i v dílnách, které se už zakládají na strojové výrobě, takže se zvýší jejich automatický charakter anebo se zavedou zlepšené stroje, které dovolí buď propustit část dosud zaměstnaných dělníků, anebo zaměstnávat týž počet dělníků jako dříve, avšak tak, že vyrobí větší produkt. Tento poslední případ je ovšem nejpříznivější.

Aby v tom nebyl takový zmatek, je třeba rozlišovat dvoji: 1) fond kapitalisty, který používá strojů a propouští dělníky; 2) fond společnosti, spotřebitelů zboží tohoto kapitalisty.

Ad 1. Pokud jde o kapitalistu, který zavádí stroje, je nesprávné a nesmyslné říkat, že může vydat na mzdu tutéž sumu kapitálu jako dříve. (Dokonce i když si vypůjčí, je to stejně nesprávné, jestliže ne vzhledem k němu samému, tak vzhledem ke společnosti.) Část svého kapitálu přemění ve stroje a jiný fixní kapitál, jinou část v pomocné látky, které dříve nepotřeboval, a větši část v suroviny, jestliže předpokládáme, že se zmenšeným počtem dělníků vyrobí víc zboží, takže potřebuje i víc surovin. Poměr variabilního kapitálu, tj. kapitálu vydaného na mzdy, ke konstantnímu kapitálu se v jeho výrobním odvětví zmenšil. A tento zmenšený poměr se udrží (ba variabilní kapitál se v poměru ke konstantnímu ještě víc zmenší, protože současně s akumulací se rozvíjí produktivní síla práce) dokonce i v tom případě, když se kapitalistovo podnikání v novém měřítku natolik rozšíří, že bude moci znovu zaměstnat všechny propuštěné dělníky, ba že jich bude moci zaměstnat ještě víc. ˂Poptávka po práci bude v jeho podnikání růst s akumulací jeho kapitálu, ale v mnohem menší míře, než se akumuluje jeho kapitál, a jeho kapitál nebude už nikdy tvořit absolutně týž zdroj poptávky po práci jako dříve. Nejbližším výsledkem toho však bude, že část dělníků bude vyhozena na dlažbu.)

Avšak, namítne někdo, nepřímo zůstane poptávka po dělnících stejná, protože vzroste poptávka po dělnících pro strojírenství. Jenže Ricardo už sám ukázal, že stroje nikdy nestojí tolik práce, kolik jí nahrazují. Je možné, že ve strojírenských závodech bude pracovní den na nějaký čas prodloužen ǁ738ǀ a že v nich zpočátku nebude moci dostat zaměstnání ani jeden další dělník. Surovina — například bavlna může přijít z Ameriky a z Číny, a pro Angličany vyhozené z práce je úplně lhostejné, zda vzrůstá poptávka po [amerických] negrech nebo [čínských] kuli. Avšak i když předpokládáme, že suroviny se budou vyrábět v tuzemsku, Zaměstná se v zemědělství víc žen a dětí, víc koní atd. a vyrobí se snad víc tohoto produktu a méně nějakého jiného produktu. Nevznikne však žádná poptávka po propuštěných dělnících, protože i zde, v zemědělství, probíhá týž proces, který vytváří neustálý relativní přebytek obyvatelstva.

Je prima facie nepravděpodobné, že zavedení strojů uvolní továrníkovi kapitál už při jeho prvním vkladu do podniku. Zavedení strojů dává jeho kapitálu jen jiné použití, jehož nejbližším výsledkem je — přímo podle předpokladu — propuštění dělníků a přeměna části variabilního kapitálu v konstantní kapitál.

Ad 2. Pokud jde o veřejnost, uvolní se, v důsledku zlevnění zboží vyrobeného strojem předeším důchod; kapitál se — bezprostředně — uvolní jen potud, pokud vyrobený předmět vchází jako výrobní prvek do konstantního kapitálu. ˂Vejde-li do průměrné spotřeby dělníků, vyvolá to podle samého Ricarda snížení reálných mezd^[108] i v ostatních výrobních odvětvích.˃ Část uvolněného důchodu se spotřebuje v témž předmětu, ať už proto, že jeho zlevnění ho zpřístupní novým vrstvám spotřebitelů (v tomto případě se ostatně za tento předmět nevydává uvolněný důchod), anebo proto, že dosavadní spotřebitelé spotřebuji větší množství zlevněného předmětu, například čtyři páry bavlněných punčoch místo jednoho. Jiná část takto uvolněného důchodu může sloužit na rozšíření toho výrobního odvětví, do něhož se zavádějí stroje, nebo též na vytvoření nového výrobního odvětví, v němž se bude vyrábět jiné zboží, anebo může sloužit i na rozšíření takového odvětví výroby, které existovalo už dříve. Ať už je tomu jakkoli, takto uvolněný a opět v kapitál přeměněný důchod bude zpočátku sotva stačit absorbovat tu část přírůstku obyvatelstva, která se každoročně nové vlévá do každého výrobního odvětví a pro kterou je nyní staré výrobní odvětví pro první dobu uzavřeno. Je však také možné, že se část uvolněného důchodu smění za zahraniční výrobky nebo že ji spotřebují neproduktivní pracovníci. Rozhodně však neexistuje žádná nutná spojitost mezi uvolněným důchodem a dělníky, kteří byli od důchodu uvolněni.

Základem Ricardovy argumentace je tato nejapná představa:

Kapitál továrníka, který zavádí stroje, se neuvolňuje. Dostává jen jiné určení, a to takové určení, v němž se na rozdíl od dřívějška nemění ve mzdu pro propuštěné dělníky. Mění se zčásti z variabilního kapitálu v konstantní kapitál. kdyby se část z něho uvolnila, absorbovaly by ji ty sféry, v nichž propuštění dělníci nemohou pracovat a které by v nejlepším případě poskytly asyl lidem, kteří by je měli nahradit.

Avšak uvolněný důchod — pokud jeho uvolnění neparalyzuje zvýšená spotřeba zlevněných předmětů nebo pokud se nesměňuje za zahraniční životní prostředky — vytváří rozšířením starých anebo otevíráním nových odvětví výroby pouze nutný ventil (vytváří-li ho vůbec!) pro tu část každoročně připlývajícího přírůstku obyvatelstva, pro kterou je staré odvětví výroby, do něhož se zavádějí stroje, zpočátku uzavřené.

Ale nesmysl, který je skrytým základem Ricardovy argumentace, záleží v tomto:

Životní prostředky, které dříve spotřebovávali propuštění dělníci, existují přece i nadále a jsou stejně jako dříve na trhu. Na druhé straně jsou na trhu i ruce těchto dělníků. Na jedné straně jsou tedy životní prostředky (a tudíž i prostředky k jejich zaplacení) dělníků, δυνἄμει variabilní kapitál, na druhé straně nezaměstnaní dělníci. Je tu tedy fond, aby je uvedl do pohybu. Tudíž najdou zaměstnání.

Je možné, aby i takový ekonom jako Ricardo tlachal takové nesmysly, že nad tím vlasy vstávají?

Podle toho by v buržoazní společnosti práceschopný člověk, ochotný pracovat, nemohl nikdy hladovět, když na trhu, ve společnosti, existují životní prostředky, jimiž mu lze zaplatit za tu či onu práci.

Především je třeba říci, že tyto životní prostředky vůbec nestojí proti oněm propuštěným dělníkům jako kapitál.

Předpokládejme, že zavedením strojů se najednou octlo na dlažbě 100 000 dělníků. Především není naprosto žádných pochyb o tom, ǁ739ǀ že zemědělské produkty, jež jsou na trhu, které v průměru vystačí na celý rok a které byly dříve spotřebovány těmito dělníky, zůstanou na trhu stejně jako dříve. Co by se stalo, kdyby se pro ně nenašla poptávka a kdyby se přitom nedaly vyvézt? Protože by se nabídka relativně, v poměru k poptávce zvýšila, jejich cena by poklesla a v důsledku tohoto poklesu by se jejich spotřeba zvýšila, i kdyby oněch 100 000 dělníků umřelo hlady. Ba cena ani nemusí klesnout. Možná, že se těchto životních prostředků méně doveze nebo více vyveze.

Ricardo vychází z fantastické představy, jako by celý mechanismus buržoazní společnosti byl tak krásně zařízen, že když se například deset dělníků propustí z práce, jejich životní prostředky, nyní uvolněné, musí nezbytně tím či oním způsobem spotřebovat týchž deset dělníků, anebo jinak nenajdou nikde odbyt — jako by se na dně této společnosti neustále neplazily masy polozaměstnaných nebo zcela nezaměstnaných. A jako by kapitál existující v životních prostředcích byl nějakou fixní veličinou.

Kdyby v důsledku zmenšené poptávky tržní cena obilí klesla, kapitál existující ve formě obilí by se (v peněžním vyjádření) zmenšil, a pokud by se nedal vyvézt za hranice, směnil by se za menší část peněžního důchodu obyvatelstva. A to platí tím víc o kapitálu existujícím ve formě průmyslových produktů! Během mnoha let, kdy ruční tkalci postupně hynuli hladem, se nesmírně zvýšily výroba i vývoz anglických bavlněných tkanin. Současně (1838—1841) se zvyšovaly ceny potravin. A tkalci neměli kus hadru, aby se oblékli, ani dost potravin, aby se udrželi naživu. Neustálá umělá výroba přebytečného obyvatelstva, které se absorbuje jedině v dobách horečné prosperity, je jednou z nutných výrobních podmínek moderního průmyslu. A nic nebrání tomu, aby současně část peněžního kapitálu neležela ladem a bez zaměstnání, aby ceny životních prostředků v důsledku relativní nadvýroby neklesaly a aby přitom dělníci vytlačení stroji neumírali hladem.

Konec konců si ovšem uvolněná práce spolu s uvolněnou částí důchodu nebo kapitálu musí najít východisko v nových výrobních odvětvích nebo v rozšíření starých odvětví, ale z toho mají větší prospěch spíš ti, kteří nahrazují propuštěné dělníky, než oni sami. Neustále se vytvářejí nové obory více nebo méně neproduktivních odvětví práce, v kterých se bezprostředně vydává důchod. K tomu přistupuje tvorba fixního kapitálu (železnice atd.), a tím umožněná dozorčí práce, výroba luxusních předmětů atd., a zahraniční obchod, kterým se neustále zvětšuje rozmanitost předmětü, na které se vydává důchod.

Vycházeje ze svého nesmyslného stanoviska, Ricardo tudíž předpokládá, že zavedení strojů je pro dělníky škodlivé jedině tehdy, když zmenšuje hrubý produkt (a tudíž i hrubý důchod). Tento případ je ovšem možný v zemědělské velkovýrobě, když se tam začíná používat koní, kteří spotřebovávají obilí spotřebovávané dříve dělníky, když se místo pěstování obilí zavádí chov ovcí atd.; naprosto absurdní je však rozšiřovat tento případ na vlastní průmysl, u něhož se trh pro jeho hrubý produkt nijak neomezuje na vnitřní trh. (Ostatně jestliže část dělníků zemře hladem, může se jiná část dělníků lépe živit, lépe oblékat; stejně tak se mohou lépe živit a oblékat neproduktivní dělníci i vrstvy stojící mezi dělníky a kapitalisty.)

Sám o sobě je nesprávný názor, že zvětšené množství (nebo vůbec množství) předmětů vcházejících do důchodu je samo o sobě fondem pro dělníky nebo že pro ně tvoří kapitál. Část těchto předmětů spotřebovávají neproduktivní dělníci nebo lidé, kteří vůbec nejsou dělníky, druhá část může být prostřednictvím zahraničního obchodu přeměněna z té formy, v níž slouží jako mzda — ze své hrubé formy — na takovou formu, v níž vchází do důchodů boháčů, anebo slouží jako výrobní prvek konstantního kapitálu. A konečně část spotřebují sami propuštění dělníci v robotárnách, ve věznicích, ve formě almužny nebo ukradeného majetku nebo ve formě odměny za prostituci svých dcer.

V dalším chci krátce shrnout teze, v nichž Ricardo tento nesmysl rozvíjí. Podnětem k tomu mu byl, jak sám říká, spis Bartonův, jímž se proto budeme muset zabývat po uvedení těchto citátů.

ǁ740ǀ Samo sebou se rozumí, že k tomu, aby se každoročně zaměstnal určitý počet dělníků, musí se každoročně vyrobit určitá masa potravin a nutných životních prostředků. V zemědělské velkovýrobě, u chovu dobytka atd. je možné, že čistý důchod (zisk a renta) se zvětšuje, zatímco hrubý důchod, masa nutných životních prostředků určených k vydržování dělníků, se zmenšuje. O to tu však nejde. Masa předmětů vcházejících do spotřeby anebo — abychom použili Ricardova výrazu — masa předmětů vcházejících do hrubého důchodu se může zvětšit, aniž se v důsledku toho zvětší ta část této masy, která se přemění ve variabilní kapitál. Tato část se může dokonce zmenšit. Pak spotřebují ve formě důchodu víc kapitalisté, pozemkoví vlastníci, jejich služebníci, neproduktivní třídy, stát, mezitřídy (obchodníci) atd.

V pozadí těchto Ricardových (a Bartonových) úvah je to, že původně vycházel z předpokladu, že každá akumulace kapitálu je zvětšením variabilního kapitálu a že proto poptávka po práci přímo vzrůstá v témž poměru, v jakém se akumuluje kapitál. To však je nesprávné, neboť při akumulaci kapitálu dochází současně ke změně jeho organického složení a jeho konstantní část vzrůstá rychleji než jeho variabilní část. To však nebrání tomu, aby neustále nevzrůstal důchod jak co do hodnoty, tak co do množství. Ale proto se ještě nevydává na mzdu úměrně větší část celkového produktu. Třídy a podtřídy, které nežijí přímo ze své práce, se zvětšují, žijí lépe než dříve, a právě tak se zvětšuje i počet neproduktivních pracovníků.

Nechme tu stranou důchod kapitalisty, který přeměňuje část svého variabilního kapitálu ve stroje (a který proto musí ve všech výrobních sférách, kde suroviny tvoří prvek zhodnocovacího procesu, vynaložit v poměru k použité práci větší část kapitálu na suroviny), protože nemá s věcí bezprostředně nic společného. Jeho kapitál, který skutečně vešel do výrobního procesu, stejně jako jeho důchod, existuje zpočátku ve formě produktů nebo, správněji, zboží, které sám vyrábí, například ve formě příze, je-li majitelem přádelny. Část tohoto zboží (anebo peněz, za které je prodá) přemění (po zavedení strojů) ve stroje, pomocné látky a suroviny, místo aby ji jako dříve vyplatil dělníkům ve formě mzdy, tj. nepřímo přeměnil v životní prostředky dělníků. Až na několik výjimek v zemědělství kapitalista vyrobí tohoto zboží víc než dříve, ačkoli jeho propuštění dělníci přestali být spotřebiteli, tj. kupci jeho vlastních výrobků, jako byli dříve. Tohoto zboží je nyní na trhu víc, ačkoli pro dělníky vyhozené na dlažbu přestalo cxistovat, anebo pro ně přestalo existovat v dřívějším množství. Pokud tedy jde především o vlastní produkt tohoto kapitalisty, jeho zvětšení není v žádném rozporu s tím, že část z něho přestala existovat jako kapitál pro dělníky, a to dokonce i v tom případě, když tento produkt vchází do spotřeby dělníků. Naproti tomu větší část tohoto produktu (celkového produktu) musí nyní nahrazovat tu část konstantního kapitálu, která se redukuje na stroje, pomocné hmoty a suroviny, čili musí se nyní směnit za větší množství těchto prvků výroby než dříve. Kdyby bylo rozmnožení zboží vyvolané zavedením strojů a zmenšení dřívější poptávky po zboží vyrobeném těmito stroji (tj. poptávky propuštěných dělníků) v rozporu, nemohly by být ve většině případů zavedeny vůbec žádné stroje. Masa vyrobeného zboží a část tohoto zboží, která se opět mění ve mzdu, nemají tedy zpočátku naprosto žádný určitý vztah nebo nutnou spojitost, jestliže bereme samotný kapitál, jehož část se nyní nemění zpět v námezdní práci, nýbrž ve stroje.

Pokud jde o společnost vůbec, dochází u ní k nahrazení jejího důchodu nebo, přesněji, k rozšíření hranic jejího důchodu především u těch předmětů, které se díky strojům zlevnily. Tento důchod se může stejně jako dříve vydat jako důchod, a jakmile se větší část z něho přemění v kapitál, je tu vždy kromě uměle vytvořeného přebytku obyvatelstva i přírůstek obyvatelstva, aby absorboval tu část dúchodu, která se přemění ve variabilní kapitál.

Prima facie zbývá tudíž jen toto: výroba všech ostatních předmětů, zejména také v těch sférách, které vyrábějí předměty vcházející do spotřeby dělníků, probíhá — přes propuštění uvedených 100 dělníků — ve stejném měřítku jako dříve; v každém případě tak tomu je v momentě jejich propuštění. Pokud tedy propuštění dělníci tvořili poptávku po těchto předmětech, poptávka se zmenšila, ačkoli nabídka zůstala nezměněna. Jestliže se tudíž toto zmenšení poptávky něčím nevyrovná, dojde k poklesu ceny tohoto zboží (anebo místo poklesu ceny může zůstat na trhu víc zboží jako zásoba pro příští rok). Není-li toto zboží současně předmětem vývozu a trvá-li pokles poptávky, jeho reprodukce se zmenši; z toho však vůbec nevyplývá, že se nutně ǁ741ǀ zmenší kapitál použitý v této sféře. Bude se třeba vyrábět víc masa nebo víc technických plodin anebo luxusních potravin a méně pšenice, anebo víc ovsa pro koně atd., anebo méně manšestrových kabátů a víc kabátů pro buržuje atd. Nebylo by však vůbec nutné, aby došlo k některému z těchto následků, kdyby například zaměstnaní dělníci mohli věnovat v důsledku zlevnění bavlněného zboží víc na potraviny. Může se vyrábět stejné, ba i větší množství zboží, a to i takového zboží, které vchází do spotřeby dělníků, ačkoli se mění ve variabilní kapitál, tj. vydává se ve formě mzdy méně kapitálu, menší část celkového produktu.

Není to ani tak, že by se pro výrobce těchto předmětů uvolnila část jejich kapitálu. V nejhorším případě poptávka po jejich zboží poklesla, a proto se jejich kapitál reprodukuje s potížemi, při snížených cenách jejich zboží. Jejich vlastní důchod by se proto ihned zmenšil, jako to je vždy při poklesu cen zboží. Nelze však říci, že nějaká část jejich zboží stála proti propuštěným dělníkům jako kapitál, a nyní se současně s nimi „uvolnila“. Jako kapitál stála proti nim část zboží vyráběného nyní stroji; tato část k nim připlývala ve formě peněz a oni ji pak směňovali za jiná zboží (životní prostředky), která nestála proti dělníkům jako kapitál, ale stála proti jejich penězům jako zboží. To je tudíž naprosto odlišný vztah. Farmář atd., jehož zboží za svou mzdu kupovali, nestál proti nim jako kapitalista a nenajímal je jako dělníky. Nyní pouze přestali být pro něho kupci, což — nevyrovná-li se to jinými okolnostmi — snad může vést k přechodnému znehodnocení jeho kapitálu, avšak neuvolňuje se tím žádný kapitál na zaměstnání propuštěných dělníků. Kapitál, který je zaměstnával, „ještě existuje“, ale už ne v té formě, v níž se mění ve mzdu (anebo se mění ve mzdu jen nepřímo a v menší míře).

V opačném případě by musel každý, kdo přišel nějakým nešťastným způsobem o peníze, uvolnit kapitál, který by mu dal zaměstnání.

[d) Ricardo správně konstatuje některé důsledky, které má pro dělnickou třídu zavádění strojů.
Apologetické představy v Ricardově vysvětlení problému]

Hrubým důchodem rozumí Ricardo tu část produktu, která nahrazuje mzdu a nadhodnotu (zisk a rentu); čistým důchodem rozumí nadvýrobek, který se rovná nadhodnotě. Zapomíná tu, stejně jako v celé své ekonomické teorii, že část hrubého produktu musí nahrazovat hodnotu strojů a surovin, zkrátka konstantní kapitál.

*

Ricardův výklad, který uvádíme dále, je zajímavý jednak pro několik mimochodem pronesených poznámek, a jednak proto, že je, mutatis mutandis, prakticky důležitý pro zemědělskou velkovýrobu, zejména pro chov ovcí. Zde tedy opět vystupují meze kapitalistické výroby. Jejím určujícím cílem není výroba pro výrobce (dělníky), nýbrž jejím výlučným cílem je čistý důchod (zisk a renta), a to dokonce i tehdy, když se ho dosahuje na úkor rozsahu výroby, na úkor vyrobené masy zboží.

„Moje chyba vznikla z předpokladu, že při každém vzrůstu čistého důchodu společnosti musl růst i jeji hrubý důchod. Nyní však mám důvod, abych byl přesvědčen, že fond, z něhož plyne důchod pozemkových vlastníků a kapitalistů, může růst, kdežto druhý, na nějž je odkázána hlavně dělnická třída, se může zmenšovat. Mám-li pravdu, pak z toho vyplývá, že táž příčina, která může čistý důchod země zvětšit, může zároveň vytvořit přebytečné obyvatelstvo s zhoršit postavení dělníka.“ (Cit. dílo, str. 469.) [Srov. čes. vyd., str. 279.]

Především je zde nutné poznamenat, že Ricardo tu připouští, že příčiny, které zvětšují bohatství kapitalistú a pozemkových vlastníků, „mohou... vytvořit přebyteční obyvatelstvo“, takže přebytek obyvatelstva čili přelidnění se zde líčí jako výsledek samého procesu obohacování a rozvoje produktivní síly, který tento proces podmiňuje.

Pokud jde o fond, z něhož čerpají kapitalisté a pozemkoví vlastníci svůj důchod, a na druhé straně o fond, z něhož čerpají svůj důchod dělníci, je tímto společným fondem především celkový produkt. Velká část produktů, které vcházejí do spotřeby kapitalistů a pozemkových vlastníků, nevchází do spotřeby dělníků. Avšak na druhé straně vcházejí téměř všechny produkty, fakticky více nebo méně všechny produkty, které vcházejí do spotřeby dělníků, také do spotřeby pozemkových vlastníků a kapitalistů, jejich sluhů, příživníků, včetně psů a koček. Nelze si to však představovat tak, že tu snad existují dva zvláštní, svou povahou navzájem oddělené fixní fondy. Důležité je to, jakou alikvotní část dostává z tohoto společného fondu každá z těchto stran. Cílem kapitalistické výroby je dosáhnout s danou masou bohatství co největšího nadvýrobku čili nadhodnoty. Tohoto cíle se dosahuje tím, že konstantní kapitál roste poměrně rychleji než variabilní kapitál, tj. tím, že s co nejmenším variabilním kapitálem se uvádí do pohybu co největší ǁ742ǀ konstantní kapitál. Tudíž je pravda, ale v mnohem obecnějším smyslu, než to chápe Ricardo, že táž příčina vede ke zvětšení fondu, z něhož čerpají svůj důchod pozemkoví vlastníci a kapitalisté, a to zmenšováním fondu, z něhož čerpají svůj důchod dělníci.

Z toho vůbec nevyplývá, že fond, z něhož čerpají svůj důchod dělníci, se zmenšuje absolutně; zmenšuje se jen relativně v poměru k celkovému výsledku jejich výroby. A to je jediné, co je důležité pro určení alikvotní části, kterou si dělníci přivlastňují z bohatství, jež sami vytvořili.

„Předpokládejme, že kapitalista používá kapitálu v hodnotě 20 000 liber št. a že je současně pachtýřem i výrobcem nutných životních prostředků. Předpokládejme dále, že 7000 liber št. z jeho kapitálu je vloženo do fixniho kapitálu, tj. do budov, nářadí atd., a že zbývajících 13 000 liber št. se používá jako oběžného kapitálu na vydržováni práce. Předpokládejme kromě toho, že zisk je 10 % a že tedy kapitalistův kapitál se každoročně znovu uvádí do stavu původní účinnosti s přináší zisk 2000 liber št.

Kapitalista začíná každý rok své operace a disponuje přitom potravinami a nutnými životními prostředky v hodnotě 13 000 liber št., které během roku všechny prodá svým vlastním dělníkům za tuto sumu peněz a během téhož období jím vyplatí stejnou peněžní sumu jako mzdu: koncem roku mu vrátí potraviny a nutné životní prostředky v hodnotě 15 000 liber št., z nichž 2000 liber št. vydá na vlastní spotřebu nebo jich použije podle svých zálib a přání.“

˂Zde je povaha nadhodnoty vyjádřena velmi názorně. Toto místo je na str. 469—470 [srov. čes. vyd., str. 279—280].˃

„Pokud jde o uvedené výrobky, hrubý produkt tohoto roku je 15 000 liber št. a čistý produkt 2000 liber št. Předpokládejme nyní, že v následujícím roce kapitalista zaměstnává polovinu svých dělníků při výrobě stroje a druhou polovinu jako obvykle při výrobě potravin a nutných životních prostředků. Během tohoto roku by na mzdách jako obvykle zaplatil sumu 13 000 liber št. a za tutéž sumu by svým dělníkům prodal potraviny a nutné životní prostředky. Ale jak by tomu bylo v příštím roce?

Po dobu výroby stroje by se vyráběla pouze polovina obvyklého množství potravin a nutných životních prostředků a jejich hodnota by byla o polovinu nižší než hodnota toho množství, jež se vyrobilo dříve. Stroj by měl hodnotu 7500 liber št. s potraviny a nutné životní prostředky také 7500 liber št. Kapitalista by tedy měl právě tak velký kapitál jako dříve, neboť kromě těchto dvou hodnot by měl ještě fixní kapitál v hodnotě 7000 liber št., tj. celkem 20 000 liber št. kapitálu a 2000 liber št. zisku. Po odečtení této poslední částky, připadající na jeho vlastní výdaje, by neměl na další operace větší oběžný kapitál než 5500 liber št. Prostředky, které tedy může vynaložit na zaměstnávání práce, by klesly z 13 000 liber št. na 5500 liber št., a v důsledku toho by se veškerá práce, kterou předtím zaměstnával pomocí 7500 liber št., stala přebytečnou.“ (Cit. dílo, str. 470.) [Srov. čes. vyd., str. 280.]

{Tak by tomu však bylo i v tom případě, kdyby se nyní pomocí stroje v hodnotě 7500 liber št. [při variabilním kapitálu 5500 liber št.] vyrobilo totéž množství produktů, které se dříve vyrobilo s variabilním kapitálem 13 000 liber št. Předpokládáme-li, že opotřebování stroje se rovná za rok jedné desetině, tj, 750 librám št., bude se hodnota produktu, která se dříve rovnala 15 000 librám št., rovnat nyní 8250 librám št. (Přitom nepřihlížíme k opotřebování původního fixního kapitálu 7000 liber št., o jehož nahrazení Ricardo vůbec nemluví.) Z těchto 8250 liber št. tvořilo by 2000 liber št. zisk, podobně jako dříve tvořilo 2000 liber št. zisk z 15 000 liber št. Farmář by na tom získal, kdyby sám spotřebovával potraviny a nutné životní prostředky jako důchod. Kdyby mohl v důsledku zlevnění nutných životních prostředků snížit mzdu dělníků, které zaměstnává, rovněž by na tom získal a část jeho variabilního kapitálu by se uvolnila. Právě tato část by mohla do jisté míry zaměstnat novou práci, ale jen proto, že reálná mzda nepropuštěných dělníků by klesla. Nepatrná část propuštěných dělníků by tak mohla být znovu zaměstnána — na účet těch, kteří zůstali v práci. Avšak ta okolnost, že produkt by byl právě tak velký jako dříve, by propuštěným dělníkům nijak nepomohla. Kdyby mzda zůstala stejná, neuvolnila by se žádná část variabilního kapitálu. Hodnota produktu — 8250 liber št. — by se nezvýšila v důsledku toho, že představuje tolik nutných životních prostředků a potravin jako dříve 15 000 liber št. Aby farmář nahradil jednak opotřebování strojů a jednak svůj variabilní kapitál, musel by prodat svůj produkt za 8250 liber št. Pokud by toto zlevnění potravin a nutných životních prostředků nevedlo k všeobecnému sníženi mzdy nebo k snížení ceny prvků, vcházejících do reprodukce konstantního kapitálu, zvětšil by se důchod společnosti jen v té míře, v jaké se vydává za potraviny a nutné životní prostředky. Část neproduktivních a produktivních dělníků atd. by žila lépe. To je všechno. (Tato část obyvatelstva by mohla i dávat stranou úspory, ale to je vždy věc zaměřená do budoucnosti.) Propuštění dělníci by zůstali i nadále na dlažbě, ačkoli fyzická možnost vydržovat je by existovala právě tak jako dříve. Také v reprodukci by se používalo stejného kapitálu jako dříve. Avšak část produktu (jehož hodnota se snížila), která dříve existovala jako kapitál, existuje nyní jako důchod.}

„Zmenšené množství práce, které kapitalista může zaměstnávat, musí ovšem pomocí stroje vyrobit hodnotu, která se po odečtení nákladů na jeho opravy rovná 7500 librám št.; musí nahradit oběžný kapitál a zároveň přinést zisk 2000 liber št. z celkového kapitálu. Jestliže však k tornu dojde, ǁ743ǀ a jestliže se čistý důchod nezmenší, jaký význam má pro kapitalistu, je-li hodnota jeho hrubého důchodu 3000 liber št., 10 000 liber št. nebo 15 000 liber št.?“

˂To je absolutně správné. Hrubý důchod je pro kapitál absolutně lhostejný. Jediné, co ho zajímá, je čistý důchod.>

„V tomto případě tedy, ačkoli by se hodnota čistého produktu nezmenšila a ačkoli by jeho kupní síla vzhledem ke zboží mohla značně stoupnout, hodnota hrubého produktu by klesla z 15 000 liber št. na 7500 liber št.; a protože schopnost vydržovat obyvatelstvo a zaměstnávat dělníky vždy závisí na hrubém produktu národa ane na jeho čistém produktu,“

˂Odtud Smithova záliba pro hrubý produkt, proti čemuž Ricardo vystupuje. Viz kapitolu XXVI („O hrubém a čistém důchodu“), kterou Ricardo začíná slovy:

„Adam Smith neustále zveličuje výhody, které země má z velkého hrubého důchodu v porovnání s výhodami, které má z velkého čistého důchodu.“ (Cit. dílo, str. 415.) [Srov. čes. vyd., str. 249.)˃

„dojde nevyhnutelně k poklesu poptávky po práci a k přelidnění. Postavení pracujících tříd bude bídné a ubohé.“ (Cit. dílo, str. 471.) [Srov. čes. vyd., str. 280—281.]

˂Práce bude tudíž přebytek, protože poptávka po práci se zmenšuje, a zmenšuje se proto, že produktivní síla práce se rozvíjí. Tato věta je v Ricardově knize na str. 471 [srov. čes. vyd., str. 281].˃

„Avšak možnost ušetřit část důchodu, aby se tím zvětšil kapitál, musí záviset na tom, zda je čistý důchod schopen uspokojovat kapitalistovy potřeby. Z poklesu cen zboží způsobeného zavedením strojů nutně vyplývá, že kapitalista, pokud zůstanou jeho potřeby stejné,“ ˂jeho potřeby však vzrostou> „zvětší svoje úspory, a takto se značně usnadní přeměna důchodu v kapitál.“ (Cit. dílo, str. 471—472.) [Srov. čes. vyd., str. 281.]

˂Podle toho se část kapitálu — ne pokud jde o její hodnotu, nýbrž pokud jde o její užitnou hodnotu, o věcné prvky, z nichž se skládá — přemění nejdřív v důchod, aby se později část důchodu opět přeměnila v kapitál. Například část produktu ve výši 7500 liber št. vcházela, pokud se jako variabilní kapitál vydávalo 13 000 liber št., do spotřeby dělníků, které farmář zaměstnával, a tato část produktu tvořila část jeho kapitálu. V důsledku zavedení strojů se například podle našeho předpokladu vyrobí právě tolik produktu jako dříve, ale jeho hodnota je už jen 8250 liber št. místo 15 000 liber št. jako dříve. A tento zlevněný produkt vchází z větší části jak do důchodu farmáře, tak do důchodu kupců potravin a nutných životních prostředků. Spotřebovávají nyní jako důchod část produktu, kterou sice dříve také spotřebovávali jako důchod farmářovi dělníci (nyní propuštění), ale kterou jejich zaměstnavatel spotřeboval průmyslově jako kapitál. V důsledku tohoto vzrůstu důchodu — podmíněného tím, že část produktu, která se dříve spotřebovala jako kapitál, se nyní spotřebovává jako důchod — se tvoří nový kapitál a důchod se přeměňuje opět v kapitál.˃

„Avšak s každým zvětšením kapitálu bude kapitalista zaměstnávat víc dělníků,“

˂ale v žádném případě v takové míře, jak poroste jeho kapitál vcelku. Možná, že si koupí víc koní nebo guana nebo nových nástrojů>

„a proto část osob, které předtím pozbyly práci, najde později opět zaměstnání. A jestliže bude výroba, která se zavedením strojů zvýšila, tak veliká, že v podobě čistého produktu poskytne stejné velké množství potravin a nutných životních prostředků jako dříve v podobě hrubého produktu, byla by zde táž možnost poskytovat zaměstnání veškerému obyvatelstvu, a proto nebude přelidnění nevyhnutelné“ ˂ale možné a pravděpodobné!˃. (Cit. dílo, str. 472.) [Srov. čes. vyd., str. 281.]

V posledních řádcích říká tedy Ricardo totéž, co jsem poznamenal výše. Aby se důchod touto cestou přeměnil v kapitál, přemění se předtím kapitát v důchod. Anebo, jak to vyjadřuje Ricardo: nejdříve se čistý produkt zvětší na úkor hrubého produktu, aby se pak část čistého produktu opět přeměnila v hrubý produkt. Produkt je produkt. Název „čistý“ nebo „hrubý“ na tom nic nemění (ačkoli tento protiklad může znamenat, že přebytek nad výdaji, tj. čistý produkt, vzrůstá, i když celková masa produktu, tj. hrubý produkt, se zmenšuje). Produkt ie čistý nebo hrubý podle toho, jakou formu přijímá ve výrobním procesu.

„Vše, co bych chtěl dokázat, je, že vynalezeni a užívání strojů může být provázeno snížením hrubého produktu. A kdykoli k tomuto snížení dojde, bude to ke škodě dělnické třídy, protože část dělníků pozbude zaměstnání a vznikne přebytečné obyvatelstvo ve srovnání s fondy určenými k jeho zaměstnávání.“ (Cit. dílo, str. 472.) [Srov. čes. vyd., str. 281.]

Avšak totéž se může stát a ve většině případů ǁ744ǀ se také stane, i když se hrubý produkt nezmění nebo se zvětší; rozdíl je jen v tom, že část, která předtím fungovala jako variabilní kapitál, se nyní spotřebovává jako důchod.

Ricardo dále uvádí (na str. 472—474) [srov. čes. vyd., str. 281— 282] nejapný příklad o výrobci sukna, který v důsledku zavedení strojů svou výrobu zmenšuje; tímto příkladem je zbytečné se zde zabývat.

„Jsou-li tyto názory správné, vyplývají z toho tyto závěry:

1. Vynalezení a užitečné použití strojů vede vždy k zvýšení čistého produktu země, ačkoli nezvýší a ani nemůže po zcela krátké době zvýšit hodnotu tohoto čistého produktu.“

Vždy zvýší hodnotu čistého produktu, jestliže sníží hodnotu práce.

„2. Zvýšení čistého produktu země je slučitelné se snižením hrubého produktu. Podnět k zavádění strojů je vždy dostatečně velký, aby zajistil jejich užíváni, zvýší-li se tím čistý produkt, ačkoli jejich zavedení může a často i musí snížit jak množství hrubého produktu, tak jeho hodnotu.

3. Názor, který zastává dělnická třída, že užíváni strojů často značně poškozuje její zájmy, není založen na předsudku nebo na omylu, nýbrž shoduje se se správnými zásadami politické ekonomie.

4. Jestliže výrobní prostředky zdokonalené použitím strojů zvětší čistý produkt země tak značně, že nedojde k snížení hrubého produktu (mám přitom vždy na mysli množství zboží, a ne jeho hodnotu), pak se postavení všech tříd zlepši. Pozemkový vlastník a kapitalista získají nejen tím, že se zvýší renta a zisk, ale i výhodami, jež plynou z toho, že tutéž rentu a zisk budou vydávat za zboží, jehož hodnota značně poklesla.“

˂Tato věta odporuje celému Ricardovu učení, podle něhož zlevnění nutných životních prostředků, a tudíž i mzdy, zvyšuje zisky, kdežto stroje, které umožňují dosáhnout na téže půdě s menší prací většího množství produktu, nutně snižují rentu.˃

„Potavení pracujících tříd se také značně zlepší; za prvé proto, že se zvýší poptávka po domácím služebnictvu,“

˂to je pěkný výsledek zavedení strojů, když se velká část dělnické třídy, mužů i žen, změní ve služebnictvo˃

„za druhé proto, že zvětšený čistý produkt dává podnět ke spoření z důchodu; a za třetí proto, že klesnou ceny všech spotřebních předmětů, za které vydávají svou mzdu“ (a v důsledku čehož se jejich mzdy sníží). (Cit. dílo, str. 474—475.) [Srov. čes. vyd., str. 282.]

Celý buržoazně apologetický výklad otázky strojů nepopírá:

1. že stroje neustále činí, hned tu, hned tam, část obyvatelstva přebytečnou, vyhazují část dělníků na dlažbu. Vytvářejí přelidnění (z něhož vyplývá, hned tu, hned tam, pokles mezd v jednotlivých výrobních sférách), ale ne proto, že obyvatelstvo roste rychleji než životní prostředky, nýbrž proto, že rychlý vzrůst životních prostředků, vyvolaný zavedením strojů, dovoluje, aby se zavádělo více strojů, a tím se snižovala bezprostřední poptávka po práci. Přelidněni tedy nevzniká proto, že se zmenšuje společenský fond, nýbrž proto, že se v důsledku vzrůstu tohoto fondu relativně zmenšuje ta jeho část, která se vydává na mzdu.

2. Tím méně tato apologetika popírá zotročení samých dělníků pracujících se stroji a bídu ručně pracujících nebo řemeslnických dělníků, kteří jsou vytlačováni a ničeni stroji.

Tato apologetika potvrzuje — a zčásti správně — [za prvé], že díky strojům (a vůbec díky rozvoji produktivní síly práce) čistý důchod (zisk a renta) natolik vzrůstá, že buržoa potřebuje víc domácího služebnictva než dříve; jestliže dříve musel vydat ze svého produktu víc na produktivní práci, nyní z něho může vydat víc na neproduktivní práci, takže služebnictvo a jiní pracovníci žijící z prostředků neproduktivní třídy početně vzrůstají. Tato progresívní přeměna části dělníkü ve služebnictvo je věru pěkná perspektiva. Stejně je pro ně útěchou i to, že v důsledku vzrůstu čistého produktu se otevírá více sfér činnosti pro neproduktivní práci, jejíž představitelé spotřebovávají produkt produktivních dělníků a jsou více nebo méně spolu s bezprostředně vykořisťujícími třídami zainteresováni na vykořisťování produktivních dělníků.

Za druhé, buržoazní apologetika tvrdí, že díky podnětu k akumulaci, který vyplývá z nových podmínek výroby vyžadujících méně živé práce v poměru k minulé práci, jsou do výroby vtahováni i vytlačení, pauperizovaní dělníci, nebo přinejmenším ta část přírůstku obyvatelstva, ǁ745ǀ která je nahrazuje, a to buď rozšířováním výroby přímo v strojírenských závodech, nebo v těch odvětvích výroby, které se strojírenstvím souvisí a které se staly nutnými a vznikly díky strojírenství, anebo v nových oblastech zaměstnání, které otevřel nový kapitál a které uspokojují nové potřeby. To je druhá krásná perspektiva: dělnická třída musí nést všechny „dočasné nevýhody“ — nezaměstnanost, přesun práce a kapitálu z jedné sféry výroby do druhé —‚ avšak to všechno neznamená konec námezdní práci; naopak, námezdní práce se reprodukuje v neustále větším měřítku, absolutně vzrůstá, i když v poměru k rostoucímu celkovému kapitálu, který ji používá, relativně klesá.

Za třetí, buržoazní apologetika tvrdí, že spotřeba se díky strojům zjemňuje. Zlevnění předmětů sloužících k uspokojování bezprostředních životních potřeb dovoluje rozšířit okruh výroby luxusních předmětů. A tak mají dělníci třetí krásnou perspektivu: aby dostali své nutné životní prostředky, totéž množství těchto životních prostředků jako dříve, musí týž počet dělníků umožnit vyšším třídám, aby rozšířily okruh svých požitků, musí tyto požitky zjemnit a zmnohotvárnit, a tak prohloubit ekonomickou, sociální a politickou propast, která odděluje dělníky od těch, kteří stojí nad nimi. Opravdu pěkné perspektivy a záviděníhodné výsledky, které dělníkovi přináší rozvoj produktivní síly jeho práce!

Ricardo pak ještě ukazuje, že je v zájmu pracujících tříd,

„aby se co největší část důchodu vynakládala na vydržování služebnictva místo na luxusní zboží“. (Cit. dílo, str. 476.) [Srov. čes. vyd., str. 283.] Koupím-li si totiž nábytek nebo držím-li si služebnictvo, vytvářím tím poptávku po zboží za určitou sumu a uvádím v prvním případě do pohybu přibližně tolik produktivní práce, jako ve druhém; ale v druhém případě přidávám novou poptávku „k už existující poptávce po dělnících a k tomuto zvýšení poptávky dochází jen proto, že jsem si zvolil tento způsob vydávání svého důchodu“. (Cit. dílo, str. 476.) [Srov. čes. vyd., str. 283.]

Totéž platí i v případě, když země vydržuje velké loďstvo a armádu:

„Ať by byl můj důchod vynaložen tak či onak, při výrobě by se používalo téhož množství práce, protože výroba potravin a oděvu pro vojáky a námořníky by vyžadovala stejné množství práce jako výroba luxusnějšího zboží. Avšak v případě války by se zvýšila poptávka po lidech pro armádu a námořnictvo. Proto válka, financovaná z důchodu, a ne z kapitálu země, působí příznivě na růst obyvatelstva.“ (Cit. dílo, str. 477.) [Srov. čes. vyd., str. 283.]

„Je nutno povšimnout si ještě jednoho případu, kdy zvýšení čistého důchodu země, a dokonce i jejího hrubého důchodu, může být provázeno poklesem poptávky po práci, totiž případu, kdy práce koní nahrazuje práci lidi. Kdybych na svém statku zaměstnával 100 lidi a shledal, že potravin určených pro 50 těchto osob by se dalo použit ke krmeni koní, a tak získat po zaplaceni úroků z kapitálu vynaloženého na nákup koni mnohem větší množství surových produktů, bylo by pro mne výhodné, abych lidi nahradil koňmi, což bych také udělal. Pro dělníky by to však prospěšné nebylo, a pokud by můj důchod nestoupl o tolik, aby mi umožnil využít jak lidí, tak koní, je zřejmé, že by vznikl přebytek obyvatelstva a postavení dělníků by se všeobecně zhoršilo. Je zřejmé, že by za žádných okolnosti nemohli najít zaměstnáni v zemědělství“ (proč ne? když se rozšíří plocha obdělávané půdy?). „Jestliže se však produkt půdy zvětšil, když lidé byli nahrazeni koňmi, mohli by dělníci nalézt zaměstnání v průmyslu nebo jako sluhové.“ (Cit. dílo, str. 477—478.) [Srov. čes. vyd., str. 284.]

Existují dvě tendence, které se neustále kříží: [za prvé] používat co nejméně práce na výrobu téhož nebo většího množství zboží, téhož nebo většího čistého produktu, nadhodnoty, čistého důchodu; za druhé používat co největšího počtu dělníků (i když co možná malého v poměru k množství zboží, které vyrábějí), protože na daném stupni rozvoje výrobních sil s masou používané práce roste i masa nadhodnoty a nadvýrobku. Jedna tendence vyhazuje dělníky na dlažbu a vytváří přebytečné obyvatelstvo, druhá je opět absorbuje a absolutně rozšiřuje námezdní otroctví, takže osud zmítá dělníkem neustále sem a tam, ale dělník mu nikdy neunikne. Proto dělník pohlíží, a to právem, na rozvoj produktivních sil své vlastní práce jako na něco, co je mu nepřátelské; na druhé straně s ním kapitalista jedná jako s prvkem, který je třeba neustále odstraňovat z výroby.

To jsou rozpory, s nimiž se Ricardo potýká v této kapitole. Přitom zapomíná zdůraznit, ǁ746ǀ že se neustále zvětšují střední třídy, které stojí uprostřed mezi dělníky na jedné straně a kapitalisty a pozemkovými vlastníky na druhé straně — střední třídy, které se ve stále větším rozsahu živí většinou přímo na účet důchodu, leží jako těžké břemeno na dělnících, tvořících základnu společnosti, zvětšují sociální jistotu a sílu horních deseti tisíc.

Zvěčnění námezdního otroctví pomocí používání strojů předkládají buržoové jako „apologii“ strojů.

„Poznamenal jsem již dříve, že růst čistého důchodu, měřený ve zboží, je vždy důsledkem zdokonalení strojů a vede vždy k novým úsporám a akumulaci. Je nutno si zapamatovat, že k těmto úsporám dochází každoročně a že musí rychle vytvořit fond, který je mnohem větší než ztráta, kterou hrubý důchod utrpěl vynalezením strojů, takže poptávka po práci bude stejně velká jako dříve a postavení obyvatelstva se bude dále zlepšovat díky růstu úspor, umožněnému zvětšením 4istého důchodu.“ (Cit. dílo, str. 480.) [Srov. čes. vyd., str. 285.]

Nejdřív se ztrácí na hrubém důchodu a získává na čistém důchodu. Pak se část zvětšeného čistého důchodu znovu mění v kapitál, a tudíž v hrubý důchod. Dětník tak musí neustále zvětšovat moc kapitálu, aby po velmi vážných poruchách dostal povolení opakovat týž proces ve včtším měřítku.

„Při každém růstu kapitálu a obyvatelstva cena potravin zpravidla roste, neboť je neustále obtížnější je vyrábět.“ (Cit. dílo, str. 478—479.) [Srov. čes. vyd., str. 284.]

Ricardo pak bezprostředně za tím pokračuje:

„Zvýšení cen potravin vyvolá růst mezd a každý vzestup mezd bude mít tendenci nutit uspořený kapitál, aby používal strojů ještě větší měrou než dříve. Stroje a práce mezi sebou neustále konkurují, a strojů lze často použít až tehdy, když stoupne cena práce.“ (Cit. dílo, str. 479.) [Srov. čes. vyd., str. 284.]

Stroje jsou tudíž prostředkem proti vzestupu ceny práce.

„Abych vysvětlil zásadu, předpokládal jsem, že zdokonalené stroje byly vynalezeny najednou a že se jich užívá v širokém rozsahu. Ale ve skutečnosti se takové vynálezy uskutečňují postupně a jejich účinky se projevují spíš v tom směru, že určují použití uspořeného a akumulovaného kapitálu, než v tom, že by odnímaly kapitál z jeho nynějšího používání.“ (Cit. dílo, str. 478.) [Srov. čes. vyd.‚ str. 284.]

Ve skutečnosti se má věc tak, že novou akumulací se otvírají nové sféry zaměstnání ani ne tak pro propuštěnou práci, jako pro novou nabídku práce — pro tu část přírůstku obyvatelstva, která má zaujmout místo propuštěných dělníků.

„V Americe a v mnoha jiných zemích, kde lze pro lidi snadno opatřit potraviny, není pokušení používat strojů tak velké“ ˂nikde se jich nepoužívá tak masově a takříkajíc pro domácí potřebu jako v Americe˃ „jako v Anglii, kde potraviny jsou drahé a kde jejich výroba vyžaduje mnoho práce.“ (Cit. dílo, str. 478.) [Srov. ěes. vyd., str. 284.]

{Právě Amerika, kde se používá relativně mnoho strojů ve srovnání s Anglií, kde je vždy relativní přebytek obyvatelstva, ukazuje, jak málo závisí používání strojů na ceně potravin, ačkoli může záviset na relativním nedostatku dělníků, jako je tomu v Americe, kde poměrně málo početné obyvatelstvo je rozptýleno na obrovském území. Tak v časopise „Standard“ z 19. září 1862 čteme v článku o výstavě^[109]:

„Člověk je živočich vyrábějící stroje... Považujeme-li Američana za představitele člověka, je tato definice... dokonalá. Jedním z hlavních bodů v Američanově systému je nedělat nic rukama, co může udělat strojem. Od houpáni kolébky po výrobu rakve, od dojeni krávy po mýcení lesa, od přišití knoflíku po volbu presidenta — takřka na všechno má stroj. Vynalezl stroj, aby si ušetřil námahu spojenou se žvýkáním potravy... Neobyčejný nedostatek pracovních sil a z toho vyplývající vysoká hodnota práce“ ˂přes nízkou hodnotu potravin˃ „stejně jako vrozená vynalézavost podnítily jeho vynalézavého ducha... Stroje vyrobené v Americe jsou, všeobecně řečeno, méně hodnotné než stroje vyrobené v Anglii... Jsou vcelku spíš pomůckou k úspoře práce než vynálezem, který zná umožnit vykonat to, co předtím nebylo možné.“ ˂A parníky?˃ „Na výstavě je v odděleni Spojených států vystavena Emeryho vyzrňovačka na bavlnu. Dlouhá léta po zavedeni bavlny do Ameriky se jí pěstovalo velmi málo, a to nejen proto, že poptávka byla pomčrně omezená, ale i proto, že pro obtížné ruční čistění bavlny nebylo její pěstováni výnosné. Když však Eli Whitney ǁ747ǀ vynalezl vyzrňovačku na bavlnu, okamžitě se zvětšila plocha, na níž se pěstovala bavlna, a zvětšuje se dodnes téměř aritmetickou řadou. Není skutečně přehnané, řekneme-li, že Whitney je tvůrcem bavlnářství. Jeho vyzrňovačky se s víceméně významnými a užitečnými úpravami používá dodnes a až do vynalezení nynějšího zlepšení a doplnění byla Whitneyho původní vyzrňovačka přinejmenším stejně dobrá jako většina jejích zdánlivých konkurentů. Nynější stroj, jenž nese jméno pana Emeryho z Albany, ve státě New York nepochybně úplně vytlačí Whitneyho vyzrňovačku, na níž se zakládá. Je právě tak jednoduchý, ale výkonnější; nejenže bavlnu lépe čistí, ale bavlna z něho vychází v širokých vrstvách jako vata, takže jakmile vyjde ze stroje, může ji lís na bavlnu ihned lisovat do žoků... V americkém odděleni výstavy nenajdeme kromě strojů téměř nic jiného: stroj na dojení..., seřazovač hnacích řemenů..., stroj na česání a předení konopí, který jedinou operací skrucuje přízi přímo ze žoků... Stroj na výrobu papírových sáčků, který stříhá papír z listů, lepí ho, skládá a za minutu vyrobí 300 sáčků... Hawesova ždímačka na prádlo, která pomocí dvou kaučukových válců vyždímá z prádla vodu, a tím je téměř vysuší; šetří čas a tkaninu nepoškozuje... stroj na vázání knih.., stroje na výrobu obuvi. Je dobře známo, že v této zemi se pomocí takovýchto strojů už dávno zpracovávají svršky, avšak zde jsou stroje na připevňování podrážek, jiné stroje na vykrajování podrážek podle vzorů a jiné zas na výrobu podpatků... Drtička kamene, velmi silný a důmyslně vymyšlený stroj, jehož se nepochybně bude velmi široce používat k výrobě štěrku a drcení rudy... Námořní signalizačni systém pana W. H. Warda z Auburnu ve státě New York... Žací a mláticí stroje jsou americkým vynálezem, který se těší v Anglii stále rostoucí oblibě. MacCormickův stroj je nejlepší... Hansbrowovo čerpadlo, vyznamenané kalifornskou medailí, je pro svou jednoduchost a výkonnost nejlepší na výstavě. Čerpá při vynaloženi stejné síly víc vody než kterákoli jiná pumpa na světě... Šicí stroje...“}

„Příčina, která zvyšuje cenu práce, nezvyšuje hodnotu strojů, a proto při každém zvýšení kapitálu se vynaloží větší část z něho na stroje. Poptávka po práci poroste zároveň s kapitálem, ale ne v témž poměru. Poměr, v němž poroste poptávka po práci, bude nutně klesat.“ ([Ricardo, „Principles“, 3. vyd. 1821] str. 479.) [Ricardo, „Zásady ‚ srov. čes. vyd., str, 284—285.]

V poslední větě Ricardo formuluje správný zákon růstu kapitálu, i když jeho úvahy jsou velmi jednostranné. Připojuje k tomu poznámku, z níž vyplývá, že tu sleduje Bartona, proto se ještě krátce budeme zabývat Bartonovým spisem.

Předtím však ještě jednu poznámku. Dříve, při rozboru otázky, zda se důchod vydává na domácí služebnictvo nebo na přepychové předměty, Ricardo říká:

„V obou případech by byl čistý důchod týž a také hrubý důchod by byl stejný, ale čistý důchod by se realizoval v různém zboží.“ (Cit. dílo, str. 476.) [Srov. čes. vyd., str. 283.]

A tak může být i hrubý produkt svou hodnotou stejný, ale může se „realizovat“ — což dělníci velice pociťuji — „v různém zboží“, podle toho, zda má nahradit více variabilního nebo konstantního kapitálu.

[2. Bartonovy názory]

[a) Bartonova teze o relativním poklesu poptávky po práci v procesu akumulace kapitálu.
Ani Barton, ani Ricardo nechápou vnitřní souvislost tohoto jevu s nadvládou kapitálu nad prací]

Bartonův spis se nazývá:

John Barton, „Observations on the Circumstances which influence the Condition of the Labouring Classes of Society“, Londýn 1817.

Shrňme především několik teoretických vět, které se najdou v Bartonovi.

„Poptávka po práci závisí na růstu oběžného, a ne fixního kapitálu. Kdyby bylo pravda, že poměr mezi těmito dvěma formami kapitálu je ve všech dobách a ve všech zemích stejný, pak by z toho skutečně vyplývalo, že počet zaměstnaných dělníků se zvětšuje s růstem bohatství státu. Avšak takové tvrzení se ani trochu nepodobá pravdě. S rozvojem techniky a s rozšiřováním civilizace fixní kapitál v poměru k oběžnému kapitálu neustále roste. Fixní kapitál užívaný při výrobě jednoho kusu britského mušelínu je nejméně stokrát, a pravděpodobně i tisíckrát větši než při výrobě podobného kusu indického mušelínu. — A podíl ǁ748ǀ oběžného kapitálu je stokrát nebo tisíckrát menší. Snadno lze pochopit, že za určitých okolností lze celou sumu ročních úspor nějakého přičinlivého národa připojit k fixnímu kapitálu. V tomto případě by to nemělo žádný vliv na růst poptávky po práci.“ (Cit. dílo, str. 16—17.)

˂Ricardo uvádí k tomuto místu v poznámce na str. 480 své knihy [srov. čes. vyd., str. 285]:

„Myslím, že si lze těžko představit, že by růst kapitálu za některých okolností nebyl provázen růstem poptávky po práci. Lze nanejvýš říci, že poptávka po práci bude růst v klesající proporci. Zdá se mi, že pan Barton zastává v uvedeném spise správný názor na některé důsledky růstu velikosti fixního kapitálu pro postavení dělnické třídy. Jeho práce obsahuje mnoho cenných poučení.“˃

K uvedenému Bartonovu tvrzení je nutno připojit ještě toto místo:

„Fixní kapitál, je-li jednou vytvořen, přestává ovlivňovat poptávku po práci“ (to není správné, protože je nezbytná reprodukce fixního kapitálu, i když se provádí jen v určitých mezidobích a jen postupně); „avšak během svého vytváření dává zaměstnání přesně témuž počtu rukou, jaký by zaměstnala stejná suma oběžného kapitálu nebo důchodu.“ (Cit. dílo, str. 56.)

A ještě toto:

„Poptávka po práci závisí zcela na celkové sumě důchodu a oběžného kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 34—35.)

Barton má nesporně velmi značnou zásluhu.

A[dam] Smith se domnívá, že poptávka po práci roste přímo úměrně akumulaci kapitálu. Malthus vyvozuje přelidnění z toho, že kapitál se neakumuluje (nereprodukuje v rostoucím měřítku) tak rychle jako obyvatelstvo. Barton první zdůraznil, že různé organické součásti kapitálu nerostou rovnoměrně s akumulací a s rozvojem výrobních sil, že naopak, v procesu vzrůstu výrobních sil se ta část kapitálu, která se mění ve mzdu, proporcionálně zmenšuje ve srovnání s tou částí (Barton ji nazývá fixním kapitálem), která v poměru ke své velikosti jen bezvýznamně ovlivňuje poptávku po práci. Proto Barton první formuluje důležitou tezi: že „počet zaměstnaných dělníků“ není „úměrný bohatství státu“, že to platí ve větší míře o průmyslově nerozvinuté než o průmyslově rozvinuté zemi.

Ve třetím vydání svých „Principles“, v kapitole XXXI („O strojích“) Ricardo, který v dřívějších vydáních svého spisu šel v této věci úplně v Smithových šlépějích — přijímá Bartonovu opravu, a to v té jednostranné formulaci, v níž ji Barton podává. Jediným bodem, v němž jde dále — a tento bod je důležitý — je to, že na rozdíl od Bartona nevytyčuje jen tezi, že poptávka po práci nevzrůstá proporcionálně s rozvojem strojů, nýbrž navíc říká, že sám stroj „činí lidi přebytečnými“, tj. vytváří přelidnění. Nesprávně však tento účinek omezuje jen na případ, který se vyskytuje jen v zemědělství a který přenáší i na průmysl, tj. na případ, kdy se čistý produkt zvětšuje na úkor hrubého produktu. Tím však byla in nuce^[a] vyvrácena celá nesmyslná populační teorie, zvláště i fráze vulgárních ekonomů, že dělníci se musí snažit, aby udržovali své rozmnožování pod úrovní akumulace kapitálu. Naopak, z Bartonova a Ricardova výkladu vyplývá, že takové omezování růstu pracujícího obyvatelstva by zmenšovalo nabídku práce, a tudíž zvyšovalo její cenu, takže by jen urychlilo používání strojů, přeměnu oběžného kapitálu [vynakládaného na mzdu] ve fixní kapitál, a tím by uměle vytvářelo „přebytečné“ obyvatelstvo; neboť přebytek obyvatelstva není zpravidla vyvoláván nedostatkem potravin, nýbrž nedostatkem prostředků pro zaměstnání, nedostatkem skutečné poptávky po práci.

ǁ749ǀ Bartonova chyba nebo nedostatek záleží v tom, že organickou diferenciaci kapitálu čili organické složení kapitálu chápe jen v té formě, v níž se jeví v procesu oběhu — ve formě fixního a oběžného kapitálu; tento rozdít už objevili fyziokrati, dále ho rozvedl A[dam] Smith a po něm se stal předsudkem ekonomů: předsudkem potud, že vidí jen tento — tradicí převzatý — rozdíl v organickém složení kapitálu. Tento rozdíl, vyplývající z procesu oběhu, má důležitý vliv na reprodukci bohatství vůbec, a tudíž i na tu jeho část, která tvoří „fond práce“. Ale to tu není rozhodující. Jako fixní kapitál odlišují se stroje, stavby, plemenný dobytek atd. od oběžného kapitálu přímo jedině způsobem svého oběhu a své reprodukce, a ne nějakým vztahem ke mzdě.

Přímý vztah různých součástí kapitálu k živé práci nesouvisí s jevy procesu oběhu, nevyplývá z něho, nýbrž z bezprostředního procesu výroby je to vztah mezi konstantním a variabilním kapitálem, jejichž rozdílnost se zakládá jedině na jejich vztahu k živé práci.

Tak například Barton říká: poptávka po práci nezávisí na fixním kapitálu, nýbrž jedině na oběžném kapitálu. Ale část oběžného kapitálu, suroviny a pomocné materiály, se právě tak nesměňují za živou práci jako stroje atp. Ve všech průmyslových odvětvích, do nichž vchází surovina jako prvek zhodnocovacího procesu, tvoří — pokud bereme v úvahu pouze tu část fixního kapitálu, která vchází do zboží — nejvýznamnější část toho dílu kapitálu, která se nevydává na mzdu. Druhá část oběžného kapitálu [v Bartonově pojetí], tj. zbožního kapitálu, se skládá z takových spotřebních předmětů, které vcházejí do důchodu neproduktivní třídy (tj. nevcházejí do důchodu dělnické třídy). Vzrůst obou těchto částí oběžného kapitálu nemá tudíž na poptávku po práci větší vliv než vzrůst fixního kapitálu. Kromě toho ta část oběžného kapitálu, která se skládá ze surovin a pomocných materiálů, se zvětšuje ve stejném nebo v ještě větším poměru než ta část kapitálu, která se vkládá jako fixní kapitál do strojů atd.

Ramsay Bartonovo rozlišování dále rozvinul. Vylepšuje Bartona, zústává však v zajetí jeho způsobu představ. Ve skutečnosti redukuje Bartonovo rozlišování na rozdíl mezi konstantním a variabilním kapitálem, nazývá však konstantní kapitál stejně jako dříve fixním kapitálem, ačkoli do něho započítává i suroviny atd., a variabilní kapitál nazývá oběžným kapitálem, ačkoli z něho vylučuje veškerý oběžný kapitál, který se nevydává bezprostředně na mzdu. O tom později, až přejdeme k Ramsayovi. Dokazuje to však nutnost dalšího vnitřního rozvíjení tohoto rozdílu.

Pochopí-li se jednou rozdíl mezi konstantním a variabilním kapitálem, který vyplývá výhradně z bezprostředního procesu výroby, ze vztahu různých součástí kapitálu k živé práci, ukáže se také, že tento rozdíl nemá sám o sobě nic společného s absolutní masou vyrobených spotřebních předmětů, i když má velký význam pro způsob, jakým se tato masa [v tom nebo onom zboží] realizuje. Avšak tento způsob realizace hrubého důchodu v různém zboží není jak to Ricardo předpokládá a Barton naznačuje — příčinou, nýbrž výsledkem imanentních zákonů kapitalistické výroby, které vedou k tomu, že ve srovnání s celkovou sumou produktu se neustále zmenšuje ta jeho část, která tvoří fond pro reprodukci dělnické třídy. Skládá-li se velká část kapitálu ze strojů, surovin, pomocných materiálů atd., bude z celkové masy dělnické třídy jen malá část zaměstnána reprodukcí životních prostředků, ǁ750ǀ které vcházejí do spotřeby dělníků. Avšak toto relativní zmenšení reprodukce variabilního kapitálu není příčinou relativního poklesu poptávky po práci, nýbrž naopak, je jeho následkem. Přesně tak i větší část dělníků zaměstnaných výrobou spotřebních předmětů vcházejících do důchodu vůbec bude vyrábět spotřební předměty, které vcházejí do spotřeby — do vydáváni důchodu — kapitalistů, pozemkových vlastníků a jejich služebníků (státu, církve atd.), a menší část dělníků bude vyrábět předměty určené pro důchod dělníků. Avšak to je opět následek, a ne příčina. Se změnou sociálního vztahu dělníků a kapitalistů, s revolucionováním vztahů ovládajících kapitalistickou výrobu, by se to okamžitě změnilo. Důchod by se „realizoval v různém zboží“, abychom použili Ricardova výrazu.

Takzvané fyzické podmínky výroby neobsahují nic takového, co by nutilo k tomu nebo onomu způsobu realizace důchodu. Kdyby vládli dělníci, kdyby směli vyrábět pro sebe, přivedli by velmi brzy a bez velké námahy kapitál (abychom použili fráze vulgárních ekonomů) na úroveň svých potřeb. Je ohromný rozdíl, zda existující výrobní prostředky stojí proti dělníkům jako kapitál, a proto jich dělníci mohou používat jen potud, pokud je to nutné, aby zvětšovali nadhodnotu a nadvýrobek pro své zaměstnavatele, zda tyto výrobní prostředky zaměstnávají je, dělníky, anebo zda oni, dělníci, jako subjekty, používají těchto výrobních prostředků — jako objektu —, aby vytvářeli bohatství sami pro sebe. Přitom se ovšem předpokládá, že kapitalistická výroba již rozvinula produktivní síly práce vůbec na tu nutnou výši, na níž může nastoupit tato revoluce.

˂Vezměme například rok 1862 (letošní podzim). Bída lancashirských nezaměstnaných dělníků. Na druhé straně na londýnském peněžním trhu „potíž nalézt použití pro peníze“, v důsledku čehož se takřka nevyhnutelně zakládají spekulační společnosti, neboť těžko lze dostat za půjčené peníze víc než 2 %. Podle Ricardovy teorie — když je na jedné straně v Londýně kapitál a na druhé straně jsou v Manchesteru nezaměstnané pracovní síly — „muselo by se pro ně objevit nějaké jiné zaměstnání“.˃

[b) Bartonovy názory na pohyb mzdy a růst dělnického obyvatelstva]

Barton dále vykládá, že akumulace kapitálu zvyšuje poptávku po práci jen pomalu, jestliže obyvatelstvo už předtím nevzrostlo natolik, že míra mzdy je nízká.

„Poměr, v němž je mzda v nějaké dané době k celkovému produktu práce, určuje, zda se kapitálu použije v jedné“ (fixní) „nebo v druhé“ (oběžné) „formě“. (Cit. dílo, str. 17.)

„Jestliže mzda klesá, zatímco cena zboží zůstává nezměněna, anebo jestliže stoupá cena zboží, zatímco se nemění mzda, zisk podnikatele vzrůstá a to ho podněcuje k tomu, aby zaměstnával více rukou. Jestliže naproti tomu mzdy ve srovnáni se zbožím stoupají, zaměstnává průmyslník co nejméně rukou a snaží se všechno dělat pomocí strojů.“ (Cit. dílo, str. 17—18.)

„Máme dostatečné důkazy, že počet obyvatelstva se při postupném stoupání mezd v první polovině minulého století zvyšoval mnohem pomaleji než v jeho druhé polovině, kdy reálná cena práce rychle klesala.“ (Cit. dílo, str. 25.)

„Vzestup mzdy sám o sobě nikdy nezvyšuje počet dělnického obyvatelstva; pokles mzdy může vést k tomu, že vzroste velmi rychle. Dejme tomu, že potřeby Angličana klesnou na úroveň potřeb Ira; továrník pak bude zaměstnávat víc dělníků, úměrně sníženým nákladům na jejich vydržováni.“ (Cit, dílo, str. 26.)

„Uzavírání manželství daleko více bráni obtížnost najít zaměstnání než nedostatečná výše mzdy.“ (Cit. dílo, str. 27.)

„Můžeme připustit, že každé zvětšení bohatství má tendenci vytvářet novou poptávku po práci, avšak protože práce si ve srovnáni s každým jiným zbožím vyžaduje nejdelší dobu ke své výrobě,“

˂z téhož důvodu se výše mzdy může dlouho udržovat pod průměrnou úrovní, protože práci lze nejnesnadněji ze všeho zboží stáhnout z trhu a přivést ji tak na úroveň skutečné poptávky˃

„vede u ni vzestup poptávky ǁ751ǀ k největšímu cenovému vzestupu ze všeho zboží, a protože každý vzestup mzdy vyvolává desateronásobné zmenšení zisku, je jasné, že zvětšení kapitálu může jen pomalu působit na zvětšení efektivní poptávky po práci, nepředchází-lí ho takové zvětšení počtu obyvatelstva, které udrží míru mzdy na nízké úrovni.“ (Cit. dílo, str. 28.)

Barton tu vytyčuje různé teze:

Za prvé: zvýšení mzdy samo osobě nezvětšuje počet dělnického obyvatelstva, zato však pokles mzdy může velmi snadno a rychle vyvolat jeho vzrůst. Důkaz: v první polovině 18. století postupný vzestup mzdy, pomalý přírůstek obyvatelstva; naproti tomu v druhé polovině 18. století velký pokles reálné mzdy, rychlý přírůstek dělnického obyvatelstva. Příčina: uzavírání manželství nebrání nedostatečná výše mzdy, nýbrž obtížnost najít zaměstnání.

Za druhé: práce se však najde tím lehčeji, čím nižší je úroveň mzdy. Neboť kapitál se přeměňuje v oběžný nebo ve fixní, tj. v takový kapitál, který zaměstnává práci, nebo takový, který ji nezaměstnává, v obráceném poměru k vysoké nebo nízké úrovni mzdy. Je-li mzda nízká, je poptávka po práci velká, protože pro zaměstnavatele je pak výnosnější zaměstnávat mnoho práce a se stejným oběžným kapitálem může zaměstnávat víc dělníků. Je-li mzda vysoká, zaměstnává průmyslník co nejméně dělníků a snaží se všechno dělat pomocí strojů.

Za třetí: akumulace kapitálu sama o sobě zvyšuje poptávku po práci jen pomalu, protože je-li nabídka práce menší než poptávka po ní, každé zvýšeni této poptávky vyvolává rychlejší vzestup ceny práce a desateronásobně snižuje zisk. Rychle se může odrazit akumulace na poptávce jedině tehdy, když akumulaci předcházelo velké zvětšení počtu dělnického obyvatelstva, v důsledku čehož je mzda na velmi nízké úrovni, a dokonce i při zvýšení zůstává nízká, protože [nová] poptávka více absorbuje nezaměstnané ruce, než se uchází o plně zaměstnané.

To všechno je cum grano salis správné pro plně rozvinutou kapitalistickou výrobu. Sám proces jejího rozvoje to však nevysvětluje.

A proto je i Bartonův historický důkaz v rozporu s tím, co měl dokázat.

V první polovině 18. století mzda postupně stoupala, počet obyvatelstva pomalu vzrůstal, neexistovaly stroje; ve srovnáni s druhou polovinou téhož století se také používalo málo ostatního fixního kapitálu.

Ve druhé polovině 18. století mzda naproti tomu neustále klesala, počet obyvatelstva překvapivě vzrůstal — a objevily se stroje. Avšak právě stroje na jedné straně způsobily to, že vznikl přebytek obyvatelstva a v důsledku toho klesly mzdy, a na druhé straně, v důsledku rychlého rozvoje světového trhu, znovu tento přebytek pohltily; současně s tím neobyčejně urychlily akumulaci kapitálu a zvětšily masu variabilního kapitálu, ačkoli se tento variabilní kapitál relativně zmenšil jak ve srovnání s celkovou hodnotou produktu, tak i vzhledem k mase dělníků, které zaměstnával.

Naproti tomu v první polovině 18. století neexistoval ještě velký průmysl, nýbrž jen manufaktura založená na dělbě práce. Hlavní součástí kapitálu zůstával variabilní kapitál vydávaný na mzdu. Produktivní síla práce se však rozvíjela ve srovnání s druhou polovinou století pomalu. S akumulací kapitálu vzrůstala téměř proporcionálně poptávka po práci, a tudíž i mzda. Anglie byla ještě podstatě zemědělskou zemí a nadále se v ní udržoval (ba dokonce se ještě rozvíjel) velmi rozsáhlý domácký průmysl (přadláctví a tkalcovství), jímž se zabývalo zemědělské obyvatelstvo. Proletariát v přísném slova smyslu nemohl ještě vzniknout, stejně jako ještě nemohli existovat průmysloví milionáři.

V první polovině 18. století relativně převládal variabilní kapitál, ve druhé polovině fixní kapitál; fixní kapitál však vyžaduje velkou masu lidského materiálu. Jeho zavedení ve velkém rozsahu musí předcházet vzrůst obyvatelstva. Celý skutečný průběh věcí však odporuje Bartonovu výkladu, nakolik se ukazuje, že zde vůbec došlo ke změně ve způsobu výroby; zákony, které odpovídají velkoprůmyslu, nejsou totožné se zákony, které odpovídají manufaktuře. ǁ752ǀ Manufaktura je jen vývojovou fází na cestě k velkoprůmyslu.

Zajímavé jsou zde však některé Bartonovy historické údaje, jednak o pohybu mezd, jednak o cenách obilí v Anglii, porovnávající první polovinu 18. století s druhou.

„Tato tabulka ukazuje“ („mzdy stoupaly od poloviny 17. století do poloviny 18. století, protože cena obití klesla za tuto dobu alespoň o 35 %“) „poměr mezd zemědělských dělníků k cenám obili za posledních 70 let.

Období	Týdenní mzda	Cena kvarteru pšenice	Mzda v pintách pšenice
1742—1752 1761—1770 1780—1790 1795—1799 1800—1808	6 šil. 0 p. 7 šil. 6 p. 8 šil. 0 p. 9 šil. 0 p. 11 šil. 0 p.	30 šil. 0 p. 42 šil. 6 p. 51 šil. 2 p. 70 šil. 8 p. 86 šil. 8 p.	102   90 80 65   60“

(Cit. dílo, str. 25—26.)

„Z tabulky o počtu zákonů o ohrazování půdy vydávaných při každém zasedání parlamentu od revoluce [z 1688], jak ji uvádí zpráva [komise] Horní sněmovny o chudinských zákonech“ (1816?), „vidíme, že za 66 let od roku 1688 do roku 1754 bylo vydáno 123 takových zákonů, kdežto za 69 let^[b] od roku 1754 do roku 1813 jich bylo 3315. Pokrok v obděláváni půdy postupoval v posledně uvedeném období přibližně pětadvacetkrát rychleji než v předchozím. Avšak v prvních 66 letech se neustále víc a víc obilí pěstovalo pro vývoz, kdežto ve větší části posledních 69 let se spotřebovalo všechno, co se dříve vyváželo, a přitom se dováželo stále rostoucí, a nakonec velké množství obilí pro naši vlastní spotřebu... Vzrůst počtu obyvatelstva v prvním období je tedy ve srovnání s druhým obdobím ještě pomalejší, než by se zdálo podle toho, co ukazuje pokrok v obděláváni půdy.“ (Cit. dílo, str. 11—12.)

„Roku 1688 měla Anglie a Wales — podle odhadu Gregory Ringa na základě počtu domů — 5 500 000 obyvatel. Roku 1780 měla podle Malthuse 7 700 000 obyvatel. Počet obyvatel vzrostl tedy za 92 let o 2 200 000; v dalších 30 letech vzrostl více než o 2 700 000 obyvatel. Avšak pokud jde o první vzrůst, je pravděpodobné, že k němu z největší části došlo vletech 1750—1780.“ (Cit. dílo, str. 13.)

Barton vypočítává na základě spolehlivých pramenů, že

„roku 1750 činit počet obyvatel 5 946 000, což znamená přírůstek 466 000 obyvatel od revoluce [1688], čili 7200 obyvatel ročně.“ (Cit, dílo, str. 14.)

„Podle nejnižšího odhadu vzrůstal tedy přírůstek obyvatelstva v posledních deseti letech desetkrát rychleji než před sto lety. Je však nemyslitelné, že akumulace kapitálu byla desetkrát větší.“ (Cit. dílo, str. 14.)

Otázkou není to, jaké množství potravin se ročně vyrobí, nýbrž to, jak velká část živé práce vchází ročně do výroby fixního a oběžného kapitálu. Podle toho se určuje velikost variabilního kapitálu v poměru ke konstantnímu kapitálu.

Barton si vysvětluje pozoruhodný vzrůst počtu obyvatelstva za posledních 50 až 60 let, k němuž došlo téměř v celé Evropě, rostoucí produktivitou amerických dolů, protože přebytek drahých kovů, který z toho vyplýval, zvýšil ceny zboží ve vyšší míře než mzdu; tj. mzdu fakticky snížil, takže se zvýšila míra zisku. (Cit. dílo, str. 29—35.) ǀXIII-752ǁ

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — v jádru, v podstatě. (Pozn. red.)

b Tak to je u Bartona; ve skutečnosti uplynulo od roku 1754 do roku 1813 jen 59 let. (Pozn. red.)

107 Ricardo zde má podle vší pravděpodobnosti na mysli svůj projev v britské Dolní sněmovně, který pronesl 16. prosince 1819 k návrhu Williama De Crespignyho, aby byla zřízena zvláštní komise k prozkoumání plánu Roberta Owena na likvidaci nezaměstnanosti a na zlepšení postavení pracujících. V tomto projevu Ricardo řekl, že všeobecně nelze popírat, že „stroje nezmenšuji poptávku po práci“. (Viz: „The Works and Correspondence of David Ricardo. Edited by Piero Sraffa“, sv. V, Cambridge 1952, str. 30.).

108 O pojmu „rálné mzdy“ („real wages“) u Ricarda viz tento svazek zde, zde, zde, zde a zde.

109 Jde o článek „America in the Exhibition“ („Amerika na výstavě“), uveřejněný (anonymně) v časopise „Standard“ z 19. září 1862, str. 5—6. O světové výstavě viz poznámku [93].

---

Ricardova teorie akumulace. Její kritika (výklad krizí ze základní formy kapitálu)
Obsah „Teorie o nadhodnotě II“
Přílohy