Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě II



[Kapitola třináctá]

Ricardova teorie renty (dokončení)


[1. Ricardův předpoklad neexistence pozemkového vlastnictví.
Přechod k novým půdám v závislosti na jejich poloze a úrodnosti]

Vraťme se k Ricardovi, kapitola II („O rentě“): Nejdříve uvádí „kolonizační teorii“, kterou známe už ze Smitha. Zde stačí jen krátce shrnout logickou souvislost:

„Při prvním osidlování země, ve které je nadbytek bohaté úrodné půdy, z níž je nutno obdělávat k obživě jejího obyvatelstva jen nepatrnou část nebo kterou lze skutečně obdělávat pomocí kapitálu, jímž obyvatelstvo disponuje, neexistuje renta. Vždyť nikdo nebude platit za užívání půdy, existuje-li přebytek půdy, kterou si dosud nikdo nepřivlastnil, a kterou proto“ (protože není přivlastněna, což Ricardo později úplné zapomíná) „může disponovat každý, kdo ji chce obdělávat.“ ([„On the principles...“] str. 55.) [Srov. čes. vyd., str. 55.]

˂Zde se tedy předpokládá, že neexistuje pozemkové vlastnictví. Tento výklad procesu je sice přibližně správný pokud jde o kolonie moderních národů, ale za prvé se nehodí pro rozvinutou kapitalistickou výrobu a za druhé je stejně nesprávné představovat si, že takto historicky probíhalo osidlování staré Evropy.˃

„Podle všeobecných zásad nabídky a poptávky by nikdo za takovou půdu neplatil rentu, stejně jako nikdo nic neplatí ani za užívání vzduchu a vody nebo za kterýkoli dar přírody, který existuje v neomezeném množství... Za užívání těchto ǀ601ǁ přírodních sil se však nic nepožaduje, protože jsou nevyčerpatelné a kdokoli jich může užívat... Kdyby měla veškerá půda tytéž vlastnosti, kdyby bylo její množství neomezené a její jakost stejná, pak by se za její užívání nemohlo nic požadovat“ (protože by ji vůbec nebylo možné přeměnit v soukromé vlastnictví)‚ „kromě těch případů, kdy má zvlášť výhodnon polohu“ (a Ricardo měl dodat, kdyby jí disponoval nějaký vtastník). „Renta se tedy platí za užívání půdy vždy jen proto, že jí není neomezené množství a že její jakoct není stejná, proto, že se při růstu obyvatelstva začíná obdělávat půda horši jakosti nebo méně výhodné položená. Když se s rozvojem společnosti začne obdělávat půda druhého stupně úrodnosti, ihned na půdě prvního stupně vznikne renta, a její výše bude záviset na rozdílu vjakosti těchto dvou druhů půdy.“ (Cit. dílo, str. 56—57.) [Srov. čes. vyd., str. 55—56.]

Právě zde se musíme zastavit. Logická souvislost je tu taková:

Jestliže půda — a to Ricardo předpokládá, když mluví o „prvním osidlování země“ (Smithova teorie kolonizace) —, jestliže bohatá a úrodná půda existuje ve vztahu k danému obyvatelstvu a kapitálu tak jako každá elementární síla přírody prakticky v neomezeném množství, jestliže dále „velké množství“ této půdy „není ještě přivlastněno“, a proto, že tato půda „není ještě přivlastněna“, „může jí disponovat každý, kdo ji chce obdělávat“, v tomto případě se ovšem nic neplatí za užívání půdy a neexistuje žádná renta. Kdyby byla půda — nejen relativně ke kapitálu a obyvatelstvu, nýbrž fakticky neomezeným prvkem (neomezeným jako vzduch a voda) — „v neomezeném množství“, pak by přivlastnění půdy jedním člověkem skutečně nemohlo vylučovat její přivlastnění jiným člověkem. Nemohlo by existovat žádné soukromé (ale ani „veřejné“ nebo státní) vlastnictví půdy. V tomto případě — kdyby ještě k tomu byla veškerá půda stejné jakosti — nemohla by se za ni platit žádná renta. Nanejvýš by se platila renta vlastníkovi takové půdy, která „má zvlášť výhodnou polohu“.

Jestliže se tedy platí renta za těch okolností, které předpokládá Ricardo— tj. že si půdu „nikdo nepřivlastnil“ a že neobdělanou půdou „proto může disponovat každý, kdo ji chce obdělávat“ — je to možně jen proto, že „půdy není neomezené množství a že její jakost není stejná“, tj. proto, že existují různé druhy půdy a týž druh půdy existuje „v omezeném množství“. Říkáme, že za Ricardova předpokladu se pak může platit jen diferenciální renta. Avšak místo aby to takto omezil, Ricardo najednou přeskakuje k závěru, že — bez ohledu na jeho předpoklad, že pozemkové vlastnictví neexistuje — za užívání půdy se nikdy neplatí absolutní renta, nýbrž jen diferenciální renta.

Vtip je tedy v tom: existuje-li půda proti kapitálu jako elementární prvek přírody, pohybuje se kapitál v zemědělství stejně jako v každém jiném odvětví výroby. Pak neexistuje žádné pozemkové vlastnictví a žádná renta. Nanejvýš mohou existovat, je-li jedna část půdy úrodnější než druhá, mimořádné zisky jako v průmyslu. V zemědělství se fixují jako diferenciální renty, protože mají přirozený základ v různých stupních úrodnosti půdy.

Naproti tomu je-li půda 1. omezená, 2. přivlastněná, nachází-li kapitál pozemkové vlastnictví jako předpoklad svého působení — a v zemích, kde se kapitalistická výroba rozvíjí, je tomu tak; v zemích, kde tento předpoklad neexistuje (v té podobě, jako existoval ve staré Evropě), kapitalistická výroba si jej vytvoří sama (jako například ve Spojených státech) — pak půda není od samého začátku elementárním polem působnosti kapitálu. Proto existuje [absolutní] pozemková renta nezávisle na diferenciální rentě. Avšak potom i přechody od jednoho druhu půdy k druhému, ať už je to ve vzestupné linii (I, II, III, IV) nebo v sestupné linii (IV, III, II, I), probíhají jinak, než je tomu za Ricardova předpokladu. Vždyť použití kapitálu naráží na odpor pozemkového vlastnictví právě tak v I jako v II, III, IV a stejně je tomu i tehdy, když se naopak přechází od IV ke III atd. Při přechodu od IV ke III atd. nestačí, jestliže cena produktu půdy IV stoupne dostatečně vysoko, aby se kapitálu mohlo použít v III s průměrným ziskem; musí stoupnout tak, aby se na pozemcích III mohla platit renta. Přechází-li se od I ke II atd., rozumí se už samo sebou, že cena, která dávala rentu v I, dává ve II nejen tuto rentu, ale kromě toho ještě i diferenciální rentu. Svým předpokladem neexistence pozemkového vlastnictví Ricardo ovšem neodstranil existenci zákona, který je důsledkem existence pozemkového vlastnictví a je s ní nerozlučně spjat.

Když Ricardo ukázal, jak by za jeho předpokladu mohla vzniknout diferenciální renta, pokračuje:

„Začne-li se obdělávat půda třetí jakosti, ihned vznikne renta na půdě druhé jakosti, a je určena jako předtím rozdílem v produktivních silách půdy. Zároveň se zvýší renta na půdě první jakosti, protože musí být vždy vyšší než renta na půdě druhé jakosti o rozdíl v produktu, který tyto pozemky poskytují při vynaložení daného množství kapitálu a práce. S každým dalším přírůstkem obyvatelstva, který přinutí zemí uchýlit se k půdě horší jakosti

(čímž se však vůbec neříká, že každý další přírůstek obyvatelstva přinutí zemi uchýlit se k půdě horší jakosti),

„aby se mohly vypěstovat potřebné ǁ602ǀ potraviny, stoupne renta ze všech úrodnějších pozemků.“ (Cit. dílo, str. 57.) [Srov. čes. vyd., str. 56.]

To je naprosto správné.

Nato Ricardo přechází k příkladu. Avšak tento příklad — nehledě na to, co k němu bude nutné poznamenat později — předpokládá sestupnou linii. To je však pouze předpoklad. Aby ho nepozorovaně vpašoval, mluví o

„...prvním osidlování země, ve které je nadbytek bohaté a úrodné půdy... kterou si dosud nikdo nepřivlastnil.“ (Cit. dílo, str. 55.) [Srov. čes. vyd., str. 55.]

Ale bylo by to stejné, kdyby tam byl v poměru ke kolonistům „nadbytek chudé a neúrodné půdy, kterou si dosud nikdo nepřivlastnil“. Předpokladem toho, že se neplatí žádné renty, není bohatství nebo úrodnost půdy, nýbrž to, že půdy je neomezené množství, že si ji nikdo nepřivlastnil a že je stejné jakosti, ať už je tato jakost co do stupně její úrodnosti jakákoli. Sám Ricardo proto formuluje v dalším výkladu svůj předpoklad takto:

„Kdyby měla veškerá púda tytéž vlastnosti, kdyby bylo její množství neomezené její jakost stejná, pak by se za její užívání nemohlo nic požadovat.“ (Cit. dílo str. 56.) [Srov. čes. vyd., str. 56.]

Neříká a nemůže říci: kdyby půda „byla bohatá a úrodná“, protože tato podmínka by neměla se zákonem absolutně nic společného. Kdyby půda nebyla bohatá a úrodná, nýbrž chudá a neúrodná, musel by každý kolonista obdělávat větší část veškeré püdy, a v důsledku toho by se se vzrůstem obyvatelstva, dokonce i kdyby si půdu nikdo nepřivlastňoval, rychleji přiblížil moment, kdy by prakticky přestal existovat nadbytek půdy, její faktická neomezenost vzhledem k obyvatelstvu a kapitálu.

Je sice naprosto jisté, že kolonisté si určitě nevyberou půdu nejméně úrodnou, nýbrž půdu nejúrodnější, a to nejúrodnější při těch prostředcích obdělávání, které mají k dispozici. To však není jedinou podmínkou omezující jejich výběr. Pro ně je především rozhodující poloha, poloha u moře, u velkých řek atd. Půda na americkém západě atd. mohla být sebeúrodnější, a přesto se osadníci přirozeně usidlovali v Nové Anglii, Pensylvánii, Severní Karolíně, Virgínii atd., zkrátka na východním pobřeží Atlantiku. Jestliže vyhledávali nejúrodnější půdu, vyhledávali jen nejúrodnější půdu v této oblasti. To jim nebránilo v tom, aby později neobdělávali i úrodnější půdu na Západě, jakmile jim vzrůst obyvatelstva, tvorba kapitálu, rozvoj komunikačních prostředků a vznik měst zpřístupnily úrodnější půdu v této vzdálenější oblasti. Nehledali nejúrodnější oblast, nýbrž nejlépe položenou oblast, a uvnitř této oblasti ovšem — za jinak stejných podmínek polohy — nejúrodnější půdu. Ale to jistě nedokazuje, že se přechází od úrodnější oblasti k oblasti méně úrodné, nýbrž jen to, že v téže oblasti se — při stejné poloze — samozřejmě obdělává dříve úrodnější půda než půda méně úrodná.

Ricardo sice správně opravil formulaci: „nadbytek bohaté a úrodné půdy“ na formulaci: půda „se stejnými vlastnostmi, v neomezeném množství a stejné jakosti“, ale když přistupuje k příkladu, dělá ihned krok zpět ke svému prvnímu nesprávnému předpokladu:

Nejúrodnější a nejpříznivěji položená půda se obdělává nejdříve.“ (Cit. dílo, str. 60.) [Srov. čes. vyd., str. 58.]

Cítí slabost a nesprávnost tohoto tvrzení a připojuje proto k „nejúrodnější půdě“ novou podmínku „a nejpříznivěji položená“, která na začátku chyběla. Mělo to však zřejmě být „nejúrodnější půda uvnitř nejvýhodněji položené oblasti“; vždyť ten nesmysl nemůže zacházet tak daleko, že by ta oblast země, která je náhodou pro nové přistěhovalce nejvýhodněji položena, protože jim umožňuje udržovat styk s mateřskou zemí, se starými přáteli doma a s okolním světem, byla zároveň „nejúrodnější oblastí“ v celé zemi, kterou kolonisté ještě neprozkoumali a nemohli prozkoumat.

Ricardův předpoklad sestupné linie, přechodu od úrodnější oblasti k méně úrodné, je tedy úplně falešný. Lze říci jedině tolik: v oblasti, která se obdělává nejdříve, protože je nejpříznivěji položena, se neplatí žádná renta, pokud se uvnitř této oblasti nepřejde od úrodnější půdy k půdě méně úrodné. Přejde-li se však k druhé oblasti, úrodnější než první, má tato oblast podle předpokladu horší polohu. Proto je možné, že větší úrodnost půdy je více než vyvážena nevýhodností polohy, a v tom případě bude půda oblasti I nadále dávat rentu. Protože však „poloha“ je okolnost, která se historicky, s hospodářským rozvojem mění a s budováním komunikačních spojů, výstavbou nových měst, vzrůstem obyvatelstva atd. se nutně stále zlepšuje, je jasné, že produkt vyrobený v oblasti II se postupně začne dodávat na trh za cenu, která musí rentu (z téhož produktu) v oblasti I opět snížit, a že oblast začne postupně vystupovat jako úrodnější půda v té míře, jak mizí nevýhodnost její polohy.

ǁ603ǀ Je tedy jasné,

že tam, kde Ricardo sám správně a všeobecně formuluje podmínku vzniku diferenciální renty: „Každá půda... stejných vlastností... v neomezeném množství,... stejné jakosti“, není do této formulace zahrnuta okolnost, že se přechází od úrodnější půdy k méně úrodné;

že to je i historicky nesprávné pokud jde o kolonizaci Spojených států, kterou má Ricardo spolu s A[damem] Smithem na zřeteli, a že jsou proto v tomto bodě Careyovy námitky oprávněné;

že Ricardo sám svou tezi vyvrací, když připojuje „polohu“ („nejúrodnější a nejpříznivěji položená půda se obdělává nejdříve“);

že Ricardo svůj svévolný předpoklad dokazuje příkladem, v němž se předpokládá to, co se má dokázat, tj. přechod od nejlepší půdy k půdě postupně horší;

a konečně, že toho Ricardo ˂ovšem už s úmyslem využít toho k vysvětlení sestupné tendence všeobecné míry zisku˃ předpokládá proto, že si jinak nemůže vysvětlit diferenciální rentu, ačkoli diferenciální renta naprosto nezávisí na okolnosti, zda se přechází od I k II, III, IV nebo od IV ke III, II, I.

[2. Ricardovo tvrzení, že renta nemůže ovlivňovat ceny obilí.
Absolutní renta jako příčina zvýšení ceny zemědělských produktů]

V Ricardově příkladu se předpokládají tři druhy půdy, č. 1, 2, 3, které poskytují při stejném vkladu kapitálu „čistý produkt“ 100, 90 a 80 kvarterů obilí. První se obdělává půda č. 1

„v nové zemi, kde je ve srovnání počtem obyvatelstva nadbytek úrodné půdy, a kde proto stačí obdělávat jen půdu č. 1“. (Cit. dílo, str. 57.) [Srov. čes. vyd., str. 56.]

V tomto případě patří „celý čistý produkt zemčdělci“ a „bude ziskem z kapitálu, který zálohoval“. (Cit. dílo, str. 57.) [Srov. čes. vyd., str. 56.] Sem se také nijak nehodí ˂nemluvíme o plantážích> ani to, že tento „čistý produkt“ se ihned považuje za zisk z kapitálu, ačkoli se zde nepředpokládá žádná kapitalistická výroba. Avšak připusťme, že kolonista přicházející ze „staré země“ na něj takto pohlíží. Jestliže počet obyvatelstva vzroste jen natolik, že bude nutno obdělávat půdu č. 2, půda č. 1 bude vynášet rentu 10 kvarterů. Zde se ovšem předpokládá, že půdu č. 2 a č. 3 „si nikdo nepřivlastnil“ a že vzhledem k obyvatelstvu a kapitálu zůstala prakticky „v neomezeném množství“. V opačném případě by věc mohla vypadat jinak. Za tohoto předpokladu bude tudíž půda č. 1 vynášet rentu 10 kvarterů:

„Jinak by existovala dvojí míra zisku ze zemědělského kapitálu nebo by se muselo 10 kvarterů (či hodnota 10 kvartetů) odečíst z produktu půdy č. 1 na nějaký jiný účel. Ať půdu č. 1 obdělává majitel půdy nebo někdo jiný, musí těchto 10 kvarterů vždy tvořit rentu, protože ten, kdo obdělává půdu č. 2, dosáhne svým kapitálem téhož výsledku, ať obdělává půdu č. 1 a platí 10 kvarterů renty, nebo ať obdělává jako dříve půdu č. 2 a neplatí rentu.“ (Cit. dílo, str. 58.) [Srov. čes. vyd., str. 56.]

Skutečně, existovala by tu dvojí míra zisku ze zemědělského kapitálu, tj. půda č. 1 by vynášela mimořádný zisk (který se v tomto případě může konsolidovat v rentu) 10 kvarterů. Že však je nejen možné, nýbrž i nezbytné, aby uvnitř téže sféry výroby existovaly pro kapitál téhož druhu, tudíž pro zemědělský kapitál, ne dvě, nýbrž velmi mnoho rozdílných měr zisku, říká sám Ricardo hned o dvě strany dále:

„Nejúrodnější a nejpříznivěji položená půda se obdělává nejdříve a směnná hodnota jejího produktu je určována stejně jako směnná hodnota všeho ostatního zboží celkovým množstvím práce potřebné v jejích různých formách od začátku až do konce výrobního procesu k tomu, aby produkt byl vyroben a dodán na trh. Když se začne obdělávat půda horší jakosti, směnná hodnota surového produktu stoupne, protože jeho výroba vyžaduje víc práce. Směnnou hodnotu všeho zboží — ať jsou to průmyslové výrobky nebo produkty dolů nebo zemědělské výrobky — nikdy neurčuje nejmenší množství práce dostačující k jejich výrobě za mimořádně příznivých okolností, které mají jen ti, kdo mají zvlášť výhodné výrobní možnosti. Naopak, určuje ji největší množství práce, které nutně vynakládají na jeho výrobu ti, kteří nemají takovéto možnosti a pokračují ve výrobě za nejméně příznivých okolností, jimiž rozumíme takové okolnosti, za nichž je nutno pokračovat ve výrobě, aby se vyrobilo“ ˂při staré ceně˃ „potřebné množství produktů.“ (Cit. dílo, str. 60—61.) [Srov. čes. vyd., str. 58.]

Tudíž v každém zvláštním odvětví výroby nejsou jen dvě míry, nýbrž mnoho měr zisku, tj. je v něm mnoho odchylek od všeobecné míry zisku.

Rozebírat další ilustraci Ricardova příkladu (cit. dílo, str. 58—59) [srov. čes. vyd., str. 57], kde se mluví o účinnosti různých dávek kapitálu [vkládaných postupně za sebou] do téže půdy, tu není nutné. Uvedeme jen dvě věty:

1. „...renta je vždy rozdíl mezi produkty získanými použitím dvou ǁ604ǀ stejně velkých množství[a] kapitálu a práce“. (Cit. dílo, str. 59.) [Srov. čes. vyd., str. 57.]

To znamená, že existuje jen diferenciální renta (v souladu s předpokladem, že neexistuje pozemkové vlastnictví). Neboť:

2. „Existence dvoji míry zisku není možná.“ (Cit. dílo, str. 59.) [Srov. čes. vyd., str. 57.]

„Je pravda, že na nejlepší půdě by se stále získával týž produkt stejným msnožstvím práce jako dříve, ale jeho hodnota by stoupala, protože klesly výnosy těch, kdo používají nové práce a kapitálu na méně úrodné půdě. Ačkoli tedy výhody úrodnější půdy nad půdou horši v žádném případě nejsou ztraceny, nýbrž pouze přecházejí od obdělavatele nebo spotřebitele na majitele půdy, přece jen, protože by k obdělávání horší půdy bylo třeba víc práce a protože si dodatečné množství surového produktu můžeme opatřit pouze z takovéto půdy, bude relativní hodnota tohoto produktu stále vyšší než dříve a bude ho možno směňovat za víc klobouků, sukna, bot atd., jejichž výroba nevyžaduje žádného dalšího množství práce.

A tak příčina, proč relativní hodnota surového produktu stoupá, je v tom, že na výrobu posledně získané části se vynakládá víc práce, a ne v tom, že se majiteli půdy platí renta. Hodnota obilí je určována množstvím práce vynaložené na jeho výrobu na půdě takové jakosti nebo s takovým množstvím kapitálu, kdy se neplatí renta. Obílí není drahé proto, že se platí renta, ale renta se platí proto, že obilí je drahé. Bylo proto správně poznamenáno, že by cena obilí neklesla, i kdyby se majitelé půdy zřekli celé své renty. Takové opatření by jen umožnilo některým pachtýřům panský život, ale nesnížilo by množství práce potřebné k vypěstování surového produktu na nejméně produktivní půdě, která se obdělává.“ (Cit. dílo, str. 62 až 63.) [Srov. čes. vyd., str. 59.]

Po mém dřívějším výkladu není už dále nutné podrobně objasňovat nesprávnost věty, že „hodnota obilí je určována množstvím práce vynaložené na jeho výrobu na půdě takové jakosti..., kdy se neplatí renta“. Ukázal jsem, že to, zda poslední druh půdy platí nebo neplatí rentu, zda platí plnou absolutní rentu nebo jen její část, nebo zda platí kromě absolutní renty ještě i diferenciální rentu (při vzestupné linii), závisí zčásti na směru vývoje, na tom, zda postupuje po vzestupné nebo sestupné linii, a že to buď jak buď závisí na tom, jaký je poměr složení zemědělského kapitálu ve srovnání se složením nezemědělského kapitálu. Ukázal jsem dále, že — jestliže už v důsledku rozdílů v tomto složení předpokládáme absolutní rentu — výše uvedené případy závisí na stavu trhu a že případ uvedený Ricardem může nastat jen za dvou okolností (ačkoli i tehdy se ještě může platit pachtovné, i když už ne renta): buď když neexistuje pozemkové vlastnictví, ani právně ani fakticky, anebo když nejlepší půda poskytuje takovou dodatečnou nabídku, že může nalézt odbyt na trhu jedině při poklesu tržní hodnoty.

Avšak kromě toho je v uvedeném citátě ještě mnoho nesprávného nebo jednostranného. „Srovnatelná hodnota“ surového produktu, což zde neznamená nic jiného než jeho tržní hodnotu, se může zvýšit nejen z důvodu, který uvádí Rieardo, ale i v tom případě, jestliže se do té doby dosud prodával pod svou hodnotou, a možná i pod svou cenou nákladů, k čemuž vždy dochází za určitého stavu společnosti, kdy výroba surového produktu je ještě zaměřena hlavně na obživu zemědělce (a také tehdy, když si městský produkt zabezpečuje monopolní cenu, jako tomu bylo ve středověku); za druhé k tomu může dojít i tehdy, kdy se surový produkt, na rozdíl od jiných zboží, která se prodávají za svou cenu nákladů, ještě neprodává za svou hodnotu.

Konečně, pokud jde o diferenciální rentu, je správné, že cena obilí zůstane stejná, jestliže se pozemkový vlastník renty zřekne a shrábne ji pachtýř. Pokud jde o absolutní rentu, to však není správné. Není správné, že zde pozemkové vlastnictví nezvyšuje cenu surového produktu. Naopak, v tomto případě dochází ke zvýšení ceny, protože zásah pozemkového vlastnictví způsobuje, že se surový produkt prodává za svou hodnotu, která převyšuje jeho cenu nákladů. Předpokládejme jako výše, že průměrný nezemědělský kapitál se rovná 80c + 20v a nadhodnota se rovná 50 % ; míra zisku bude pak 10 % a hodnota produktu bude 110. Zemědělský ǁ605ǀ kapitál nechť je naproti tomu 60c + 40v; hodnota produktu pak bude 120. Za tuto hodnotu se bude surový produkt prodávat. Kdyby pozemkové vlastnictví neexistovalo právně — anebo kdyby neexistovalo fakticky vzhledem k relativnímu nadbytku půdy, jako je tomu v koloniích, prodával by se za 115. Totiž celkový zisk prvního i druhého kapitálu (z 200) se rovná 30, tj. průměrný zisk se rovná 15. Nezemědělský produkt by se prodával za 115 místo za 110 a zemědělský za 115 místo za 120. Tak by se relativní hodnota zemědělského produktu snížila proti hodnotě nezemědělského produktu o 1/12, avšak pro oba kapitály, pro celkový kapitál — zemědělský i průmyslový — by se průměrný zisk zvýšil o 50 %, z 10 na 15. ǀ605ǁ

*

ǁ636ǀ Ricardo říká o svém vlastním pojetí renty:

„Považoval jsem ji vždy za takový výsledek částečného monopolu, který ve skutečnosti nikdy cenu nereguluje“

(tedy nikdy nepůsobí jako monopol, tudíž není ani výsledkem monopolu. Výsledkem monopolu by mohlo být podle Ricarda jen to, že rentu neshrábne pachtýř, nýbrž vlastník lepších druhů půdy),

„ale je spíše jejím důsledkem. Jsem přesvědčen, že i kdyby se všichni majitelé půdy zřekli celé renty, nebylo by zboží vyrobené v zemědělství levnější, protože určitá část tohoto zboží se vždy vyrábí na půdě, z které se renta neplatí nebo nemůže platit, protože nadvýrobek stačí jen k zaplacení zisku z kapitálu.‘ (Cit. dilo, str. 332—333.) [Srov. čes. vyd., str. 206.]

Zde se nadvýrobek rovná přebytku nad tou částí produktu, kterou pohlcuje mzda. Ricardovo tvrzení je správné jedině v tom případě — totiž za předpokladu, že určitá půda nikdy neplatí rentu — když tato půda, která neplatí rentu, nebo, správněji její produkt, reguluje tržní hodnotu. Neplatí-li produkt této půdy rentu proto, že tržní hodnotu reguluje úrodnější půda, pak tato skutečnost Ricardovo tvrzení nijak nedokazuje.

Skutečně, kdyby se „majitelé půdy zřekli“ diferenciální renty, připadla by k dobru pachtýřům. Naproti tomu kdyby se vzdali absolutní renty, snížilo by to cenu zemědělských produktů a cenu průmyslových produktů by to zvýšilo natolik, nakolik by tím vzrostl průměrný zisk. ǀ636ǁ

*

ǁ605ǀ „Vzestup renty je vždy důsledkem vzrůstu bohatství země a nesnází při zásobování jejího zvětšeného počtu obyvatelstva potravinami.“ (Cit. dílo, str. 65 až 66.) [Srov. čes. vyd., str. 61.)

Poslední tvrzení je nesprávné.

„Bohatství vzrůstá nejrychleji v těch zemích‚ kde půda, jež je k dispozici, je nejúrodnější, kde je dovoz co nejméně omezován a kde lze zdokonalením zemědělství zvýšit výrobu bez zvýšení příslušného množství práce, a kde tedy renta roste pomalu.“ (Cit. dílo, str. 66—67.) [Srov. čes. vyd., str. 61.)

Absolutní suma renty může vzrůstat i tehdy, když míra renty zůstává nezměněna a když se vzrůstem obyvatelstva roste jen kapitál vložený do zemědělství; může vzrůstat, když půda I nepřináší žádnou rentu, když se z půdy II platí jen část absolutní renty, ale diferenciální renta v důsledku relativně vysoké úrodnosti lepších půd velmi stoupla atd. (viz souhrnná tabulka) v předchozí kapitole.

[3. Smithova a Ricardova koncepce „přirozeně ceny“ zemědělského produktu]

„Kdyby vysoká cena obilí byla následkem, a ne příčinou renty, měnila by se jeho cena úměrně růstu nebo poklesu renty, a renta by byla složkou ceny. Ale regulátorem ceny obili je obilí vyráběné největším množstvím práce a renta není a ani v nejmenším nemůže být složkou jeho ceny... Surovina je složkou většiny zboží, ale její hodnota je právě tak jako hodnota obilí určována produktivitou té části kapitálu, která byla vložena do půdy poslední o která neplatí žádnou rentu. Proto renta není složkou ceny zboží.“ (Cit. dilo, str. 67.) [Srov. čes. vyd., str. 61.)

Zde je velký zmatek, protože se tu směšuje „přirozená cena“ (neboť se tu mluví o této ceně) a hodnota. Ricardo převzal tento zmatek od Smitha. U Smitha to bylo relativně správné, protože a pokud se vzdával svého vlastního správného vysvětlení hodnoty. Ani renta, ani zisk, ani mzda netvoří složku hodnoty zboží. Naopak. Při dané hodnotě zboží náleží různé části, na které lze tuto hodnotu rozložit, buď do kategorie nahromaděné práce (konstantní kapitál), anebo mzdy, anebo zisku, anebo renty. Naproti tomu pokud jde o „přirozenou cenu“ čili cenu nákladů, může Smith mluvit o jejích složkách jako o daných předpokladech. Jen proto, že směšuje „přirozenou cenu“ a hodnotu, přenáší to i na hodnotu zboží.

Ponecháme-li stranou cenu suroviny a strojů, zkrátka konstantního kapitálu, který se jeví kapitalistovi v každé zvláštní sféře výroby jako daný zvenčí a který u každého kapitalisty vchází do výroby s určitou cenou, musí kapitalista při stanovení ceny svého zboží udělat dvě věcí. [Za prvé] musí připočítat cenu mzdy, která se mu rovněž jeví (v určitých mezích) jako daná. Pod „přirozenou cenou“ zboží se nerozumí tržní cena, nýbrž průměrná tržní cena za delší období čili střed, k němuž tržní cena tíhne. Cena mzdy je zde tedy vcelku dána hodnotou pracovní síly. [Za druhé] míra zisku — „přirozená míra zisku“ — je dána hodnotou všeho zboží, které vytváří veškerý kapitál použitý v nezemědělské výrobě. A právě to je přebytek celkové hodnoty všeho zboží nad hodnotou konstantního kapitálu obsaženého ve zboží plus hodnotou mzdy. Celková nadhodnota, kterou tento celkový kapitál vytváří, tvoří absolutní masu zisku. Poměr této absolutní masy zisku k celému zálohovanému kapitálu určuje všeobecnou míru zisku. Tak vystupuje i tato všeobecná míra zisku jako něco daného zvenčí nejen vzhledem k jednotlivému kapitalistovi, ale i vzhledem ke kapitálu v každé jednotlivé sféře výroby. K ceně výdajů na surovinu atd., ǁ606ǀ která je obsažena v produktu, a k „přirozené ceně“ mzdy musí tedy připočítat všeobecný zisk, řekněme 10 %‘ aby tak — jak se mu to nutně jeví — sečtením složek, čili jejich složením, dostal „přirozenou cenu“ zboží. Bude-li mu při prodeji zboží „přirozená cena“ zaplacena, anebo dostane-li vice nebo méně, to závisí na momentální úrovni tržní ceny. Do ceny nákladů, pokud se odlišuje od hodnoty, vchází jen mzda a zisk; renta do ní vchází jen natolik, nakolik už vešla do ceny výdajů na suroviny, stroje atd., tudíž nikoli jako renta z hlediska kapitalisty, jemuž se vůbec cena suroviny, strojů, zkrátka konstantního kapitálu jeví jako celek, který se už předpokládá.

Renta nevchází jako složka do ceny nákladů. Prodává-li se za zvláštních okolností zemědělský produkt za svou cenu nákladů, neexistuje žádná renta. Pozemkové vlastnictví pak pro kapitál ekonomicky neexistuje, totiž neexistuje v tom případě, jestliže produkt toho druhu půdy, který prodává za cenu nákladů, reguluje [podle Ricardovy teorie] tržní hodnotu produktu dané sféry. (Jinak je tomu v kategorii I v tabulce D.)

Anebo (absolutní) renta existuje. V tomto případě se zemědělský produkt prodává nad svou cenou nákladů. Prodává se za svou hodnotu, která převyšuje jeho cenu nákladů. Ale do tržní hodnoty produktu renta vchází, nebo spíše tvoří její Část. Pachtýři se však jeví jako daná stejně jako zisk průmyslníkovi. Je dána v podobě přebytku hodnoty zemědělského produktu nad jeho cenou nákladů. Pachtýř však počítá úplně stejně jako kapitalista: za prvé výdaje na konstantní kapitál, za druhé mzda, za třetí průměrný zisk a nakonec renta, která se mu rovněž jeví jako daná. To je pro něho „přirozená cena“ například pšenice. Zda mu bude zaplacena, závisí opět na momentálním stavu trhu.

Máme-li na zřeteli, jak to také ve skutečnosti je, rozdíl mezi cenou nákladů a hodnotou, je jasné, že renta nemůže nikdy vejít do ceny nákladů jako konstituující část, a že o konstituujících částech lze mluvit jedině tehdy, mluvíme-li o ceně nákladů na rozdíl od hodnoty zboží. (Diferenciální renta stejně jako mimořádný zisk nikdy nevchází do ceny nákladů, protože je vždy buď jen přebytkem tržní ceny nákladů[73] nad individuální cenou nákladů, nebo přebytkem tržní hodnoty nad individuální hodnotou.)

Ricardo má tedy v podstatě pravdu, když proti A[damovi] Smithovi tvrdí, že renta nikdy nevchází do ceny nákladů. Avšak na druhé straně nemá pravdu, protože to nedokazuje tím, že by odlišoval cenu nákladů od hodnoty, nýbrž tím, že je stejně jako A[dam] Smith ztotožňuje; vždyť ani renta, ani zisk, ani mzda netvoří konstituující části hodnoty, ačkoli hodnotu lze rozložit na mzdu, zisk a rentu, a to stejně oprávněně na všechny tři části, jestliže všechny tři existují. Ricardo uvažuje takto: Renta netvoří konstituující část „přirozené ceny“ zemědělského produktu, protože cena produktu nejhorší půdy se rovná ceně nákladů tohoto produktu a je totožná s hodnotou tohoto produktu, která určuje tržní hodnotu zemědělského produktu. Renta tudíž netvoří [konstituující] část hodnoty, neboť netvoří [konstituující] část „přirozené ceny“, a tato „přirozená cena“ se rovná hodnotě. Ale právě to je nesprávné. Cena produktu vypěstovaného na nejhorší půdě se rovná jeho ceně nákladů buď tehdy, když se tento produkt prodává pod svou hodnotou, tudíž nikoli — jak říká Ricardo — za svou hodnotu, anebo když zemšdělský produkt patří do toho druhu zboží, do té kategorie zboží, kde jsou hodnota a cena nákladů výjimečně totožné. To je případ, kdy nadhodnota vytvořená v některé zvláštní sféře výroby s daným kapitálem, například 100, je náhodou totožná s nadhodnotou, která připadá průměrně na tutéž alikvotní část celkového kapitálu (například 100). V tom je tedy u Ricarda zmatek.

Co se týče A[dama] Smitha: pokud ztotožňuje cenu nákladů a hodnotu, pak, vychází-li z tohoto nesprávného předpokladu, právem říká, že renta stejně jako zisk a mzda tvoří „konstituující části přirozené ceny“. Naproti tomu je z jeho hlediska nedůsledné, když v dalším výkladu zase tvrdí, že renta nevchází do „přirozené ceny‘ týmž způsobem jako mzda a zisk. Této nedůslednosti se dopouští proto, že pozorování a správná analýza ho přece jen opět přivádějí k tomu, aby uznal, že při určování „přirozené ceny“ nezemědělského produktu a tržní hodnoty zemědělského produktu je rozdíl. O tom však podrobněji, až budeme mluvit o Smithově teorii renty.

[4. Ricardovy názory o zdokonaleních v zemědělství. Ricardo nechápe
ekonomické následky změn v organickém složení zemědělského kapitálu]

ǁ607ǀ „Viděli jsme, že s každou částí dodatečného kapitálu, jehož je třeba používat na půdě, která poskytuje menši výnos, renta vzroste.“

(Avšak každá část dodatečného kapitálu neposkytuje menší výnos.)

„Z týchž zásad vyplývá, že všechny okolnosti v životé společnosti, které činí zbytečným používat na půdě dřívějšího množství kapitálu a které proto způsobují, že poslední použitá část kapitálu je produktivnější, snižují rentu.‘ (Cit. dílo, str. 68.) [Srov. čes. vyd., str. 61.]

To znamená, že sníží absolutní rentu, ale nesníží nutně diferenciální rentu. (Viz tabulku B.)

Takovou okolností může být „snížení kapitálu země“ provázené poklesem počtu obyvatelstva. Avšak i vyšší rozvoj produktivních sil zemědělské práce.

„Stejné důsledky však mohou nastat, když vzraste bohatství a počet obyvatelstva země, bude-li tento růst provázen tak značným zdokonalením zemědělství, že právě tak zmenší nutnost obdélávat horší půdu či vynakládat totéž množství kapitálu na obdělávání úrodnějších pozemků.“ (Cit. dílo, str. 68—69.) [Srov. čes. vyd., str. 62.]

(Je zvláštní, že Ricardo zde zapomíná na zdokonalení, jež mají zlepšit jakost horší půdy a přeměnit ji v lepší půdu — hledisko, které u Andersona převládá.)

Velmi nesprávná je tato Ricardova věta:

„Jestliže počet obyvatelstva nevzroste, nemůže vzniknout poptávka po dodatečném množství obilí.“ (Cit. dílo, str. 69.) [Srov. čes. vyd., str. 62.]

Ricardo tu vůbec nepřihlíží k tomu, že při poklesu ceny obití vznikne dodatečná poptávka po jiných surových produktech, zelenině, masu atd. a že se z obilí může vyrábět kořalka atd., a předpokládá, že všechno obyvatelstvo spotřebovává tolik obilí, kolik si přeje. To je nesprávné.

{„Ohromný vzrůst naší spotřeby v letech 1848, 1849 1850 ukazuje, že jsme dříve trpěli podvýšivou a že se ceny pro nedostačující nabídku držely vysoku.“ (F. W. Newman, „Lectures on Political Economy“, Londýn 1851, str. 158.)

Týž Newman říká:

„Ricardův arrument,“ že renta nemůže zvýiit cenu, „se zakládá na předpokladu, že moc požadovat rentu nemůže ve skutečném životě nikdy zmenšit nabídku. Ale proč ne? Jsou velmi rozlehlé lány, které by se byly ihned začaly obdělávat, kdyby se za ně nebyla požadovala renta, a které se uměle ponechávaly neobdělané buď proto, že je landlordi mohli výhodně propachtovat jako lovecké revíry, anebo proto, že dali přednost romantické divočině před malou nominální rentou, kterou by za ně dostali, kdyby je dovolili obdělávat.“ (Cit. dílo, str. 159.)}

Vždyť vůbec není pravda, že pozemkový vlastník, jestliže odejme svou půdu výrobě obilí, by za ni nemohl dostat žádnou rentu; může z ní mít rentu, když ji přemění v pastviny nebo stavební pozemky, anebo — jako v některých oblastech skotské vysočiny — umělé lesy určené pro lov.

Ricardo rozlišuje dvojí druh zdokonalení v zemědělství. První druh

„zvyšuje produktivní síly půdy... jako například racionálnější střídáni osevu nebo lepší výběr hnojiv. Tato zdokonalení nám absolutně umožňují získávat týž produkt na menší rozloze půdy.“ ([„On the principles...“]‚ str. 70.) [Srov. čes. vyd., str. 62—63.]

V tomto případě musí podle Ricarda renta klesat.

„Kdyby například postupně vkládané části kapitálu přinášely 100, 90, 80 a 70 kvarterů, pak by, kdybych používal těchto čtyř částí, moje renta činila 60 kvarterů, čili rozdít mezi

70 a 100 = 30
70 a 90   = 20
70 a 80   = 10

         ______
                 60
 


kdežto produkt by byl [340]
100
  90
  80
  70
______
340 kvarterů

Pokud používám těchto částí, zůstane renta táž i kdyby se produkt každé části kapitálu zvětšit o stejné množství kvarterů.“

(Kdyby se zvětšil o nestejné množství kvarterů, mohla by renta přes zvýšenou úrodnost stoupnout.)

„Kdyby produkt nečinil 100, 90,80 a 70, ale zvýšil se na 125, 115, 105 a 95, byla by renta stále 60, čili rozdít mezi ǀ608ǁ

90 a 125 = 30
95 a 115 = 20
95 a 105 = 10

         ______
                  60
 


kdežto produkt by vzrostl na 440
125
115
105
  95
______
440.

Avšak při takovém růstu produktu bez zvýšení poptávky by nebyi podnět pro to, aby se na půdě vynakládalo tolik kapitálu; část z něho by byla odčerpána, a pak by poslední část kapitálu nesla 105 kvarterů místo 95, renta by klesla na 30 kvarterů, čili na rozdíl mezi

105 a 125 = 20
105 a 115 = 10

           ______
                    30
 

kdežto produkt by byl stále přiměřený
potřebám obyvatelstva, neboť by činil
345 kvarterů:
125
115
105
______
345.“

(Cit. dílo, str. 71—72.) [Srov. čes. vyd., str. 63—64.]

Nehledě na to, že pří klesající ceně může poptávka stoupat i bez vzrůstu obyvatelstva (sám Ricardo předpokládá, že stoupla o 5 kvarterů), vychází Rieardo z předpokladu, že se neustále přechází k méně úrodným pozenskům, protože obyvatelstvo každým rokem vzrůstá, tj. vzrůstá ta část obyvatelstva, která spotřebovává obilí, jí chléb, a tato část vzrůstá rychleji než [v průměru] veškeré obyvatelstvo, protože chléb je pro většinu obyvatelstva hlavní potravou. Proto není nutné předpokládat, že se vzrůstem produktivity [zemědělského] kapitálu nevzrůstá poptávka, že tedy renta klesá. Renta může stoupnout, jestliže se zdokonalení zemědělství projeví nerovnoměrně na rozdílu v stupni úrodnosti různých druhů půdy.

Jinak je nesporné (tabulky B a E), že zvýšení úrodnosti může — při nezměněné poptávce — nejen vyřadit z trhu nejhorší půdu, ale dokonce může přinutit i k tomu, aby se část kapitálu na lepší půdě (tabulka B) stáhla z výroby obilí. V tomto případě obilní renta klesá, jestliže se produkt na různých druzích půdy zvětšil stejně.

Ricardo pak přechází k druhému druhu zdokonalení v zemědělství:

„Existují však i zdokonalení, která mohou snížit relativní hodnotu produktu, aniž sníží obilní rentu, ačkoli snižují peněžní pozemkovou rentu. Taková zdokonaleni nezvyšují produktivní síly půdy, nýbrž umožňují nám získávat její produkt menším množstvím práce. Týkají se spíše utváření kapitálu používaného na půdě než obděláváni samé půdy. Takovou povahu mají zdokonalení zemědělského nářadí, jako je pluh a mlátička, úspora pří používání koní v hospodářství a lepší znalost zvěrolékařského umění. Na půdě se použivá méně kapitálu neboli, což je totéž, méně práce; aby se však získal stejný produkt, nemůže se obdělávat méně půdy. Zda však zdokonalení tohoto druhu budou mít vliv na obilní rentu, to nutně závisí na tom, zda rozdíl mezi produktem získávaným použitím různých částí kapitálu roste, zůstává stejný, nebo se zmenšuje.“

˂To by byl měl Ricardo přiznat i u přirozené úrodnosti půdy. Zda přechod k novým druhům půdy diferenciální rentu zmenšuje, nemění, nebo zvětšuje, to závisí na tom, zda se zvětšuje, nemění anebo zmenšuje rozdíl v produktu kapitálu, použitého na těchto půdách s různou úrodností.˃

„Jsou-li na půdu vynaloženy čtyři díly kapitálu, 50, 60, 70 a 80, z nichž každý přináší týž výsledek, a umožní-li mi jakékoli zdokonalení při utváření takového kapitálu zmenšit každý z nich o 5, takže budou činit 45, 55, 65 a 75, obilní renta se nijak nezmění. Kdyby však zdokonalení byla taková, že by mi umožnila ušetřit pouze tu část kapitálu, která byla vynaložena nejméně produktivně, obilní renta by bezprostředně poklesla, protože by se zmenšil rozdíl mezi nejproduktivnějším kapitálem a mezi kapitálem nejméně produktivním, ǁ609ǀ a právě tento rozdíl tvoří rentu,“ (Cit. dílo, str. 73―74.) [Srov. čes. vyd., str. 64.]

To je správné pro diferenciální rentu, která jedině u Ricarda existuje.

Naproti tomu skutečné otázky se Ricardo vůbec nedotýká. Při jejím řešení nejde o to, že hodnota jednotlivého kvarteru klesá, ani o to, zda se musí obdělávat totéž množství půdy, totéž množství týchž druhů půdy jako dříve, nýbrž o to, zda se zlevněním konstantního kapitálu — který nyní stojí podle předpokladu méně práce — je spojeno zmenšení, zvětšení nebo zachování stejného množství bezprostřední práce používané v zemědělství. Zkrátka, zda v kapitálu dochází nebo nedochází k organické změně.

Vezměme si náš příklad z tabulky A (str. 574, sešit XI; zde viz souhrnná tabulka) a dosaďme místo tun uhlí kvartery obilí.

Zde se předpokládá, že složení nezemědělského kapitálu je 80c + 20v, složení zemědělského kapitálu 60c + 40v a míra nadhodnoty v obou případech 50 %. Tudíž renta ze zemědělského kapitálu čili přebytek hodnoty jeho produktu nad jeho cenou nákladů se rovná 10 librám št. Měli bychom tedy;

Kategorie
Kapitál
(£)
Kvartery
obilí
Tržní
hodnota
celkového
produktu
(£)
Tržní
hodnota
kvarteru
(£)
Individuální
hodnota
kvarteru
Diferenciální
hodnota
kvarteru
I      

II      

III      
100

100

100
60

65

75
120

130

150
2

2

2
2 libry št = 40 s.

111/13 libry št. = 1 libra št. 1612/13 s.

13/5 libry št. = 1 libra št. 12 s.
0

2/13 libry št. = 31/13 s.

2/5 libry št. = 8 s.
Celkem
300
200
400
 
 
 

Cena nákladů
na kvarter
Absolutní
renta
(£)
Diferenciální
renta
(£)
Absolutní
renta
(v kvarterech)
Diferenciální
renta
(v kvarterech)
Celková
suma renty
(£)
Celková
suma renty
15/6 libry št. = 1 libra št. 162/3 s.

19/13 libry št. = 1 libra št. 1311/13 s.

17/15 libry št. = 1 libra št. 91/2 s.
10

10

10
0

10  

30  
5

5

5
0

5

15  
10

20

40
5

10

20
 
30
40
15
20
70
35

Abychom zkoumali problém v čisté podobě, musíme předpokládat, že zlevnění konstantní části [zemědělského] kapitálu (100 liber št.) mělo ve všech třech kategoriích stejný vliv na velikost kapitálu použitého v kategoriích I, II, III, protože nestejný vliv působí pouze na diferenciální rentu a nemá s věcí nic společného. Předpokládejme tedy, že díky zdokonalení stojí táž masa kapitálu, která stála dříve 100 liber št., nyní už jen 90 liber št., že se tedy její hodnota snížila o desetinu čili o 10%. Takže otázka zní: jak tato zdokonalení působí na složení zemědělského kapitálu?

Zůstane-li poměr mezi kapitálem vynaloženým na mzdu [a konstantním kapitálem] nezměněný, pak, jestliže se 100 liber št. skládá ze 60c + 40v, 90 liber št. se skládá z 54c + 36v, a v tomto případě se hodnota 60 kvarterů na půdě kategorie I rovná 108 librám št. Kdyby však došlo k takovému zlevnění, že týž konstantní kapitál, který stál dříve 60 liber št., stojí nyní už jen 54 liber št., a v (čili kapitál vynaložený na mzdu) stojí místo 36 liber št. už jen 322/5 libry št. (tj. klesl ještě o 10 %)‚ pak by se v tomto případě vydalo místo 100 liber št. 862/5 libry št. Složení tohoto kapitálu by bylo 54c + 322/5v, a při přepočtu na 100 by složení bylo 621/2c + 371/2v. Za těchto okolností by hodnota 60 kvarterů z kategorie I byla 1023/5 libry št. Předpokládejme konečně, že by se hodnota konstantního kapitálu sice zmenšila, ale kapitál vynaložený na mzdu by zůstal absolutně stejný, to znamená, že by v poměru ke konstantnímu kapitálu vzrostl, takže vynaložený kapitál 90 liber št. by se rovnal 50c + 40v a jeho složení při přepočtu na 100 by bylo 555/9c + 444/9v.

Podívejme se nyní, jak je tomu v těchto třech případech s obilní a peněžní rentou. V případě B zůstává poměr mezi c a v stejný, ačkoli se hodnota obou zmenšuje. V případě C se ǁ610ǀ hodnota c zmenšuje, avšak ve srovnání s tím se hodnota v zmenšuje ještě víc. V případě D se zmenšuje jen hodnota c, ale ne hodnota v.

Nejprve si sestavme původní tabulku uvedenou výše [a pak s ní porovnejme nové tabulky B, C a D, které ilustrují výše uvedené případy změn v hodnotě organických součástí zemědělského kapitálu.][b]

 









[Tržní hodnota]
TH
kvarteru




[Individuální
hodnota]
IH
kvarteru




[Diferenciální
hodnota]
DH
kvarteru




Cena nákladů
na kvarter








[Složení kapitálu a míra
absolutní renty]

A
I
II
III
100
100
100
60
65
70
120
130
150
2 £ = 40 s.
2 £ = 40 s.
2 £ = 40 s.
2 £ = 40 s.
111/13£ = 1 £ 1612/13 s.
19/15 £ = 1 £ 12 s.
0
2/13 £ = 31/13 s.
2/5 £ = 8 s.
15/6 £ = 1 £ 162/3 s.
19/13 £ = 1 £ 1311/13 s.
17/15 £ = 1 £ 91/2 s.
10
10
10
  0
10
30
5
5
5
  0
  5
15
10
20
40
  5
10
20
60c+40v ve 100 £ zeměd. kapitálu.
80c+20v ve 100 £ prům. kapitálu.
Absolutní renta = 10 %.



B


I
II
III
300

90
90
90
200

60
65
75
400

108
117
135


14/5 £ = 1 £ 16 s.
14/5 £ = 1 £ 16 s.
14/5 £ = 1 £ 16 s.


14/5 £ = 1 £ 16 s.
149/65 £ = 1 £ 133/13 s.
133/75 £ = 1 £ 84/5 s.


0
9/65 £ = 210/13 s.
9/25 £ = 71/5 s.


139/60 £ = 1 £ 13 s.
134/65 £ = 1 £ 106/13 s.
124/75 £ = 1 £ 62/5 s.
30 

9
9
9
40

  0
  9
27
15

5
5
5
20

  0
  5
15
70

  9
18
36
35

  5
10
20


54c+36v v 90 £ zeměd. kapitálu
60c+40v ve 100 £ zeměd. kapitálu
Absolutní renta = 10 %.



C


I
II
III
270

862/5
862/5
862/5
200

60
65
75
360

1023/5 
1113/20
1281/4 


171/100 £=1 £ 141/5 s.
171/100 £=1 £ 141/5 s.
171/100 £=1 £ 141/5 s.


171/100 £=1 £ 141/5 s.
1188/325 £=1 £ 1337/65 s.
146/125 £=1 £ 79/25 s.


0
171/1300 £=241/65 s.
171/500 £=621/25 s.


173/125 £=1 £ 117/25 s.
1751/1625 £=1 £ 979/111 s.
1167/625 £=1 £ 543/125 s.
27 

714/25
714/25
714/25
36

  0
811/20
2513/20
15

48/19
48/19
48/19
20

  0
  5
15
63

714/25
1611/100
3321/100
35

  48/19
98/19
198/19


54c+322/5v ve 862/5 £ zeměd. kapitálu
621/2c+371/2v ve 100 £ zeměd. kap.
Absolutní renta tudíž = 83/4 %.



D


I
II
III
2591/5

90
90
90
200

60
65
75
342

110
1191/6
1371/2 


15/6 £=1 £ 162/3 s.
15/6 £=1 £ 162/3 s.
15/6 £=1 £ 162/3 s.


15/6 £=1 £ 162/3 s.
19/13 £=1 £ 1311/13 s.
17/15 £=1 £ 91/3 s.


0
11/78 £=232/39 s.
11/30 £=71/3 s.


113/20 £=1 £ 13 s.
134/65 £=1 £ 106/13 s.
18/25 £=1 £ 62/5 s.
2217/25

11
11
11
341/5

  0
91/6
271/2
135/19

6
6
6
20

  0
  5
15
5622/25

11
201/6
381/2
335/19

  6
11
21


50c+40v v 90 £ zeměd. kapitálu
555/9c+441/9v ve 100 £ zeměd. kap.
Hod. prod. kap. 100 £ = 1222/9 £
Absolutní renta tudíž = 122/9 %.
    270 200 3662/3        
33
362/3
18
20
692/3
38
 

 

ǁ611ǀ Z přiložené tabulky vidíme:

Původně, v případě A, byl poměr [mezi organickými součástmi zemědělského kapitálu] 60c + 40v; do každé kategorie byl vložen kapitál 100 liber št. Renta vyjádřená v penězích se rovnala 70 librám št. a renta vyjádřená v obilí 35 kvarterům.

V případě B se konstantní kapitál zlevnil, takže do každé kategorie se vkládá jen 90 liber št., avšak ve stejném poměru se zlevnil i variabilní kapitál, takže poměr zůstává týž. Tady peněžní renta klesá a obilní renta zůstává stejná; absolutní renta[74] zůstává rovněž stejná. Peněžní renta se zmenšuje, protože se zmenšuje vložený kapitál. Obilní renta zůstává stejná, protože s méně penězi se vyrábí [poměrně] více obilí než při jeho dřívějším rozdělení na kategorie.

V případě C dochází k zlevnění konstantního kapitálu; ale v se zmenšuje ještě víc, takže konstantní kapitál se relativně zdražuje. Absolutní renta klesá. Klesá obilní renta i peněžní renta. Peněžní renta klesá proto, že kapitál se vůbec značně zmenšil, a obilní renta proto, že klesla absolutní renta, kdežto rozdíly [mezi kategoriemi] zůstaly stejné, takže obě renty [obilní i peněžní] stejnoměrně klesají.

V tabulce D dochází však ke zcela opačnému případu. Klesá jedině konstantní kapitál, kdežto kapitál variabilní se nemění. To byl Ricardův předpoklad. V tomto případě, v důsledku poklesu kapitálu, klesá peněžní renta zcela nepatrně, ve své absolutní sumě jen o 1/3 libry št., avšak značně stoupá vzhledem k vynaloženému kapitálu. Obilní renta naproti tomu absolutně vzrůstá. Proč? Protože absolutní renta stoupla z 10 % na 122/9 %, a k tomu došlo v důsledku toho, že v v poměru k c vzrostlo. Máme tedy:

 
Kapitál
Absolutní
renta
(v %)
Absolutní
renta
(v £)
Diferenciální
renta
(v £)
Absolutní
renta
(v kvarterech)
Diferenciální
renta
(v kvarterech)
Celková suma
renty
(v £)
(v kvarterech)
A
B

C

D
60c + 40v
54c + 36v
(60c + 40v)
54c + 322/5v
(621/2c + 371/2v)
50c + 40v
(555/9c + 444/9v)
10
10

83/4

122/9
30
27

2217/25

33
40
36

341/5

362/3
15
15

135/19

18
20
20

20

20
70
63

5622/25

692/3
35
35

335/19

38

Ricardo pokračuje:

„Všechno, co zmenšuje rozdíl v produktu získávaném z částí kapitálu postupně vkládaných do téže nebo do nové půdy, má tendenci snižovat rentu, a všechno, co tento rozdíl zvětšuje, nutně vyvolává opačný účinek a směřuje k jejímu zvýšení. (Cit. dílo, str, 74.) [Srov. čes. vyd.‚ str. 64 — 65.)

Tento rozdíl se může zvětšovat i tehdy, když se kapitál ze zemědělství odčerpává, když se neúrodná země stává úrodnější, anebo i tehdy, když je měně úrodná půda vytlačována z trhu.

{Landlord a kapitalista. „Morning Star“ z 15. července 1862 zkoumá v úvodníku, kdo je povinen (dobrovolně nebo vynuceně) podporovat dělníky v bavlnářském průmyslu lancashirského obvodu, kteří se (v důsledku nedostatku bavlny a občanské války v Americe) octli v nouzi, a říká:

„Tito lidé mají zákonné právo, aby se jim dostalo podpory z majetku, který z převážná částí vytvořili svou prací... Říká se, že lidé, kteří z bavlnářského průmyslu zbohatli, jsou zvláště povinni přispět velkomyslnou pomocí. Není pochyb, že tomu tak je... Obchodníci a průmyslníci tak také činí... Jsou to však jen tyto třídy, které se obohatily z bavlnářství? Jistě že ne. Pozemkoví vlastnici v Lancashiru a v North Cheshiru získali z takto vytvořeného bohatství ohromnou část. A tito vlastníci měli tu zvláštní výhodu, že získali podíl na tomto bohatství, aniž ať už rukou nebo hlavou pomohli průmyslu, který je vytvořil... Majitel přádelny přispěl k ǁ612ǀ vytvoření tohoto velkého průmyslu, který se nyní otřásá pod těžkými údery, svým kapitálem, svými zkušenostmi, svou neumdlévající bdělostí. Dělník v přádelně přispěl svou obratností, svým časem a svou tělesnou prací; čím však přispěli lancashiršti pozemkoví vlastníci? Zhola ničím, doslovně zhola ničím, a přesto z toho všeho měli mnohem tučnější zisk než kterákoli z obou uvedených tříd... Zvětšení ročního důchodu těchto velkých landlordů, které pochází jedině z toho, je nesporně ohromné; jejich důchod se tím pravděpodobně zvětšil alespoň trojnásobně.“

Kapitalista je přímý vykořisťovatel dělníků; nejenže si přímo přivlastňuje nadpráci, ale také ji přímo přivádí k životu. Protože to průmyslový kapitalista může dělat jedině prostřednictvím výrobního procesu a v jeho průběhu, má sám funkci v této výrobě, řídí ji. Naproti tomu pozemkový vlastník má v pozemkovém vlastnictví (pro absolutní rentu) a v přirozených rozdílech mezi druhy půdy (diferenciální renta) titul, který mu umožňuje, aby shrábl část této nadprácc nebo nadhodnoty, ačkoli se nijak nepodílel na řízení této nadpráce a na vytvoření této nadhodnoty. Proto, když dochází ke kolizím, považuje ho kapitalista za zbytečný výhonek, za lenošivého příživníka, za parazitní rostlinu kapitalistické výroby, za veš, která mu sedí v kožichu.}

Kapitola III „O rentě z dolů“.

Zde se opět říká:

„Tato renta“ (z dolů) „je podobně jako pozemková renta následkem a nikdy ne příčinou vysoké hodnoty jejich produktů.“ ([David Ricardo, „On the principles...“], str. 76.) [Srov. čes. vyd., str. 66.]

Pokud jde o absolutní rentu, není ani následkem, ani příčinou „vysoké hodnoty“, ale následkem přebytku hodnoty nad cenou nákladů. To, že se tento přebytek platí za produkty dolů nebo půdy a že tak vzniká absolutní renta, není následkem tohoto přebytku — protože takový přebytek existuje v celé řadě odvětví výroby a nevchází tam do ceny produktu těchto odvětví — nýbrž následkem pozemkového vlastnictví.

Pokud jde o diferenciální rentu, lze říci, že je následkem „vysoké hodnoty“, rozumíme-li pod „vysokou hodnotou“ přebytek tržní hodnoty produktu nad jeho skutečnou neboli individuální hodnotou, který existuje u relativně produktivnějších kategorií půdy nebo dolů.

Že pod „směnnou hodnotou“, která reguluje cenu produktu nejchudší půdy nebo nejchudšího dolu, nerozumí Ricardo nic jiného než cenu nákladů a že pod cenou nákladů nerozumí nic jiného než výdaje plus obvyklý zisk a že nesprávně ztotožňuje tuto cenu nákladů se skutečnou hodnotou, lze viděti z tohoto místa:

„Kov vytěžený z nejhoršího dolu, v kterém se ještě pracuje, musí mít pnejmenším takovou směnnou hodnotu, která by stačila uhradit nejen všechny náklady na oděv, potraviny a jiné nutné životní prostředky spotřebovávané těmi, kdo jsou zaměstnáni při jeho těžbě a dopravě na trh, ale která by mimoto poskytovala i běžný a obvyklý zisk tomu, kdo zálohuje kapitál potřebný k podnikání. Výnos z kapitálu dosahovaný z nejhoršího dolu, který nedává žádnou rentu, bude určovat rentu všech ostatních, produktivnějších dolü. Předpokládá se, že tento důl vynáší obvyklý zisk z kapitálu. Všeehno, co se v ostatních dolech vytěží navíc, se jejich majitelům nutně zaplatí jako renta.“ (Cit. dílo, str. 76—77.) [Srov. čes. vyd., str. 66.]

Zde se tedy přímo říká: renta je přebytek ceny („směnná hodnota“ je zde totéž co cena) zemědělského produktu nad jeho cenou nákladů, tj. nad hodnotou zálohovaného kapitálu plus obvyklý (průměrný) zisk z kapitálu. Je-li tedy hodnota zemědělského produktu vyšší než jeho cena nákladů, může platit rentu bez jakéhokoli zřetele na rozdíly mezi půdami, takže i nejchudší půda a nejchudší důl mohou platit stejnou absolutní rentu jako nejbohatší. Kdyby hodnota zemědělského produktu nebyla vyšší než jeho cena nákladů, mohla by renta vyplývat pouze z přebytku tržní hodnoty nad skutečnou hodnotou produktu pocházejícího z relativně úrodnších půd atd.

„Kdyby stejná množství práce se stejným množstvím fixního kapitálu mohla vytěžit z dolu, který neposkytuje rentu, vždy stejná množství zlata..., množství zlata by se sice s poptávkou zvětšovalo, ale jeho hodnota by se neměnila.‘ (Cit. dílo, str. 79.) [Srov. čes. vyd., str. 67—68.]

Co platí o zlatě a dolech, platí i o obilí a půdě. Kdyby se tedy neustále exploatovaly stejné druhy půdy a dávaly při vynaložení stejné práce stejný produkt, ǁ613ǀ zůstávala by hodnota libry zlata nebo kvarteru pšenice stejná, ačkoli jejich množství by se s poptávkou zvětšovalo. To znamená, že by vzrůstala i jejich renta (suma, ne míra renty), aniž by došlo k nějaké změně v ceně produktu. Používalo by se víc kapitálu, avšak jeho produktivita by byla neustále stejná. To je jedna z vážných příčin vzestupu absolutní sumy renty, k němuž dochází naprosto nezávisle na vzestupu ceny produktu, a tudíž bez odpovídající změny v rentách, které platí produkty různých půd a dolů.

[5. Ricardova kritika Smithových názorů na rentu]

Kapitola XXIV „Učení A[dama] Smitha o pozemkové rentě“

Tato kapitola je veimi důležitá pro pochopení rozdílu mezi Ricardem a A[damem] Smithem. Hlubší vysvětlení tohoto rozdílu (pokud jde o A[dama] Smitha) odkládáme na pozdější dobu, až budeme po Ricardově učení zkoumat Smithovo učení ex professo.

Ricardo začíná tím, že cituje místo z A[dama] Smitha, kde Smith podle jeho mínění správně určuje, kdy cena zemědělského produktu dává rentu a kdy ne. Ale potom, jak ukazuje Ricardo, se Smith opět domnívá, že některé produkty půdy, například potraviny, musejí vždy dávat rentu.

Při této příležitosti říká Ricardo — a to je pro něho důležité:

„Soudím, že dosud v kterékoli zemi, od nejméně civilizované až po nejcivilizovanější, existuje půda takové jakosti, že nemůže poskytovat produkt, jehož hodnota by byla větši, než stačí na nahrazení kapitálu vynaloženého na tuto půdu plus zisku v této zemi obvyklého a běžného. Všichni víme, že tomu tak je v Americe, a přece nikdo netvrdí, že zásady, podle nichž se renta řídí v Americe, jsou zcela jiné než v Evropě.“ (Cit. dílo, str. 389—390.) [Srov. čes. vyd., str. 236.]

Tyto zásady jsou ovšem velmi podstatně „jiné“. Tam, kde neexistuje pozemkové vlastnictví — fakticky nebo právně — nemůže existovat absolutní pozemková renta. Absolutní renta, a ne diferenciální, je adekvátním výrazem pozemkového vlastnictví. Říkat, že pozemkovou rentu regulují tytéž zásady tam, kde existuje pozemkové vlastnictví, i tam, kde pozemkové vlastnictví neexistuje, znamená tvrdit, že ekonomická forma pozemkovélto vlastnictví je nezávislá na tom, zda pozemkové vlastnictví existuje nebo neexistuje.

Co má dále znamenat, že „existuje půda takové jakosti, že nemůže poskytovat produkt, jehož hodnota by byla větší, než stačí na nahrazení kapitálu... plus obvyklého zisku“? Když totéž množství práce vyrobí 4 kvartery, nemá produkt větší hodnotu než tehdy, když vyrobí 2 kvartery, ačkoli hodnota jednotlivého kvarteru je v jednom případě dvakrát větší než v případě druhém. Zda dává produkt rentu nebo ne, to tudíž absolutně nezávisí na velikosti této „hodnoty“ produktu jako takové. Produkt může dávat rentu jedině tehdy, když je jeho hodnota vyšší než jeho cena nákladů, kterou reguluje cena nákladů všech ostatních produktů, čili jinými slovy, množství nezaplacené práce, kterou si kapitál 100 průměrně přivlastňuje v každém odvětví výroby. Ale převyšuje-li hodnota produktu jeho cenu nákladů, to naprosto nezávisí na jeho absolutní velikosti, nýbrž na složení kapitálu vynaloženého při jeho výrobě ve srovnání s průměrným složením kapitálu vynaloženého v nezemědělské výrobě.

„Ale i kdyby bylo pravda, že zemědělství v Anglii dosáhlo tak vysokého stupně rozvoje, že tam už vůbec není půda, která by nevynášela rentu, bylo by nicméně pravda, že dříve taková půda musela existovat. Otázka, zda taková půda existuje nebo ne, nemá v daném případě význam. Existuje-li ve Velké Británii nějaký kapitál vynaložený na nějaké půdě, která nahrazuje pouze kapitál s obvyklým ziskem, je úplně jedno, zda je vynaložen na staré nebo na nová půdě. Najme-li si pachtýř pozemek na sedm nebo na čtrnáct let, může se rozhodnout, že na něj vynaloží kapitál 10 000 liber št., protože ví, že při nynějších cenách obilí a surových produktů si může nahradit tu část svého kapitálu, kterou musí vynaložit, může zaplatit rentu a dosáhnout všeobecné míry zisku. Nevynaloží však 11 000 liber št., nemůže-li posledniho tisíce liber št. použít tak produktivně, aby mu přinášel obvyklý zisk z kapitálu. Když kalkuluje, má-li vynaložit další kapitál nebo ne, uvažuje jen o tom, stačí-li mu cena surového produtuktu nahradit jeho výdaje a přinést mu zisk, neboť ví, že nebude muset platit dodatečnou rentu. Jeho renta se nezvýší ani tehdy, až vyprší doba jeho nájmu, neboť kdyby majitel půdy chtěl zvýšit rentu jen proto, že pachtýř použil dalšího kapitálu 1000 liber št., vzal by pachtýř svůj kapitál zpět, protože vynaloží-li tento kapitál, bude mít, podle předpokladu, jen obvyklý a běžný zisk, jehož by mohl dosáhnout při jakémkoli jiném použití kapitálu. Proto si nemůže dovolit platit z něho rentu, nezvýší-li se ještě dále cena surového produktu nebo, což je totéž, neklesne-li obvyklá všeobecná míra zisku.“ (Cit. dílo, str. 390—391.) [Srov. čes. vyd., str. 236.]

Zde Ricardo přiznává, že i nejhorší půda může nést rentu. Jak to vysvětluje? Při druhé dávce kapitálu, použité na nejhorší půdě, aby se vytvořila dodatečná nabídka, která se stala nutnou v důsledku ǁ614ǀ dodatečné poptávky, je možné nahradit cenu nákladů jedině při vzestupu ceny obilí. Tudíž první dávka kapitálu bude nyní dávat přebytek nad tuto cenu nákladů, tj. rentu. Je tedy fakt, že už předtím, než se použije druhé dávky, dává první dávka na nejhorší půdě rentu, protože tržní hodnota převyšuje cenu nákladů. Otázkou je nyní jen to, zda proto tržní hodnota musí převyšovat hodnotu produktu na nejhorší půdě, anebo zda naopak hodnota produktu nepřevyšuje jeho cenu nákladů a vzestup ceny jen umožnil, aby se produkt prodal za svou hodnotu.

Dále: proč se musí cena rovnat ceně nákladů, tj. zálohovanému kapitálu plus průměrnému zisku? Je to v důsledku konkurence kapitálů v různých odvětvích výroby, v důsledku přenášení kapitálu z jednoho odvětví výroby do druhého, tedy v důsledku působení kapitálu na kapitál. Čím však má kapitál přinutit pozemkové vlastnictví k tomu, aby se produkt neprodával za svou hodnotu, nýbrž levněji, za cenu nákladů? Stažení kapitálu ze zemědělství nemůže mít tento účinek, není-li provázeno poklesem poptávky po zemědělských produktech. Mělo by opačný účinek, zvýšilo by tržní ceny zemědělských produktů nad jejich hodnotu. Ani přenesení nového kapitálu do zemědělství nemůže mít tento účinek. Vždyť právě vzájemná konkurence kapitálů umožňuje pozemkovému vlastníkovi žádat na jednotlivém kapitalistovi, aby se spokojoval s „průměrným ziskem“ a aby mu platil přebytek hodnoty nad tou cenou, která poskytuje tento zisk.

Někdo by se však mohl zeptat: jestliže pozemkové vlastnictví dává takovou moc, že je možné prodávat produkt nad jeho cenou nákladů za jeho hodnotu, proč mu právě tak nedává možnost prodávat produkt nad jeho hodnotou, tj. za libovolnou monopolní cenu? Na nějakérn malém ostrově, kde by neexistoval zahraniční obchod s obilím, mohlo by se obilí, potraviny, stejně jako kterýkoli jiný produkt, bezpodmínečně prodávat za monopolní cenu, tj. za cenu, která je omezena jedině stavem poptávky, tj. koupěschopné poptávky, a tato koupěschopná poptávka má velmi různou velikost a rozsah podle výše ceny nabízeného produktu.

Necháme-li takovou výjimku stranou — v evropských zemích nelze o něčem podobném vůbec mluvit; dokonce i v Anglii se značná část úrodné půdy uměle odnímá zemědělství, trhu vůbec, aby se zvýšila hodnota zbývající části — pozemkové vlastnictví může ovlivňovat a paralyzovat působení kapitálů, jejich konkurenci, jen natolik, nakolik konkurence kapitálů modifikuje určení hodnot zboží. Přeměna hodnot v ceny nákladů je jen následkem a výsledkem rozvoje kapitalistické výroby. Původně se zboží prodávají (v průměru) za svoje hodnoty. Odchylce od toho zabraňuje v zemědělství pozemkové vlastnictví.

Jestliže si pachtýř propachtovává půdu na sedm nebo čtrnáct let, říká Ricardo, propočítá si, že při kapitálovém vkladu například 10 000 liber št. mu hodnota obilí (průměrná tržní hodnota) umožní, aby si nahradil výdaje plus průmčrný zisk plus smluvenou rentu. Pokud si tedy „propachtovává“ půdu, je pro něho prius [východiskem] průměrná tržní hodnota, tj. hodnota produktu; zisk a renta jsou pro něho jen části, na které se tato hodnota rozkládá, ale které ji netvoří. Daná tržní cena je pro kapitalistu tím, čím je předpokládaná hodnota produktu pro teorii a pro vnitřní souvislost výroby. A nyní se podívejme, jaký závěr z toho Ricardo vyvozuje. Jestliže pachtýř přidá 1000 liber št., zajímá ho jedině to, zda mu při dané tržní ceně vynesou obvyklý zisk. Ricardo si tudíž podle všeho myslí, že určující úlohu má cena nákladů, a že do této ceny nákladů vchází sice jako regulující prvek zisk, nikoli však renta.

Za prvé, do ceny nákladů nevchází jako konstituující prvek ani zisk. Pachtýř přece, podle předpokladu, považuje za prius tržuí cenu a počítá, zda mu oněch dodatečných 1000 liber št. při této dané tržní ceně vynese obvyklý zisk. Tento zisk není tedy příčinou, nýbrž následkem této ceny. Avšak, uvažuje Ricardo dále, sám vklad 1000 liber št. je přece určen výpočtem, vynese-li nebo nevynese-li cena obvyklý zisk. Určující úlohu pro vklad 1000 liber št., pro výrobní cenu [Produktionspreis], má tedy zisk.

Dále: kdyby kapitalista zjistil, že 1000 liber št. mu nevynese obvyklý zisk, nevložil by je. Dodatečné množství potravin by se nevyrábělo. Kdyby to bylo nutné pro uspokojení dodatečné poptávky, musela by poptávka zvýšit cenu, tj. tržní cenu natolik, aby poskytovala zisk. Zisk tedy — na rozdíl od renty — vchází jako konstituující prvek nikoli tím, že vytváří hodnotu produktu, nýbrž tím, že ǁ615ǀ by nebyl vytvořen sám produkt, kdyby cena nestoupla tak vysoko, aby kromě výdajů zaplatila i obvyklou míru zisku. Naproti tomu není v tomto případě nutné, aby cena stoupla tak vysoko, aby zaplatila i rentu. Je tedy podstatný rozdíl mezi rentou a ziskeni, a v jistém smyslu lze říci, že zisk je konstituujícím prvkem ceny, kdežto renta jím není. (To je zřejmě i skrytá myšlenka A[dama] Smitha.)

V tomto případě je to správné.

Ale proč?

Protože v tomto případě nemůže pozemkové vlastnictví vystupovat proti kapitálu jako pozemkové vlastnictví, a tak už podle předpokladu nedochází právě k té kombinaci, při níž se vytváří renta, absolutní renta. Dodatečné obilí vyrobené druhou dávkou 1000 liber št. vyrobené při nezměněné tržní hodnotě, tudíž při takové dodatečné poptávce, k níž dochází jedině za předpokladu, že cena zůstává nezměněna, musí se prodávat pod svou hodnotou, za cenu nákladů. Tento dodatečný produkt kapitálu 1000 liber št. je tedy v týchž podmínkách, jako kdyby se začala obdělávat nová, horší půda, která neurčuje tržní hodnotu a může dodávat svou dodatečnou nabídku jedině za podmínky, že ji dodává za existující starou tržní hodnotu, tj. za cenu, která je určena nezávisle na této nové výrobě. Za těchto okolností závisí zcela na relativní úrodnosti této dodatečné půdy, zda poskytne nebo neposkytne rentu, a to právě proto, že neurčuje tržní hodnotu. Úplně stejně je tomu i u dodatečných 1000 liber št. na staré půdě. A právě proto dělá Ricardo opačný závěr, že tržní hodnotu určuje dodatečná půda nebo dodatečná dávka kapitálu, protože cena jejich produktu nevynáší při dané, na nich nezávisle určené tržní hodnotě žádnou rentu, nýbrž jen zisk, nekryje hodnotu, ale jen cenu nákladů tohoto produktu! Jaký contradictio in adjecto[c]!

Avšak produkt se zde přesto vyrábí, i když neposkytuje rentu! Ovšem! Na půdě, kterou si pachtýř propachtoval, neexistuje pro něho, pro kapitalistu, pozemkové vlastnictví jako samostatný prvek kladoucí odpor, a to po celou dobu, pokud je na základě pachtovní smlouvy fakticky sám pozemkovým vlastníkem! Kapitál se tedy nyní pohybuje v tomto prvku bez odporu a kapitálu stačí cena nákladů produktu. I po uplynutí pachtu bude ovšem pachtýř regulovat rentu podle toho, jak dalece poskytuje kapitálový vklad do půdy takový produkt, který lze prodat za jeho hodnotu a který tedy poskytuje rentu. Kapitálový vklad, který při dané tržní hodnotě neposkytuje žádný přebytek nad cenou nákladů, se nebere při stanovení velikosti renty v úvahu, stejně jako by kapitál neplatil rentu, čili renta by se smluvně nestanovovala u takové půdy, jejíž relativní neúrodnost způsobuje, že tržní cena platí pouze cenu nákladú produktu této půdy.

V praxi to neprobíhá zcela podle Ricarda. Má-li pachtýř volný kapitál anebo získá-li jej v prvních letech pachtovní smlouvy uzavřené na 14 tet, nevyžaduje tu obvyklý zisk. Požadoval by ho jedině v případě, kdyby si dodatečný kapitál půjčil. Vždyť co má dělat s volným kapitálem? Připachtovat si novou půdu? Zemědělská výroba umožňuje v daleko větší míře intenzívnější vkládání kapitálu než extenzívnější obdělávání půdy s větším kapitálem. Nebo, kdyby půda, která by se dala propachtovat, nebyla v bezprostředním sousedství staré půdy, měl by pachtýř při dvou hospodářstvích daleko komplikovanější dozor než kapitalista v průmyslu při šesti továrnách. Nebo má uložit peníze na úrok u bankéře do státních papírú, železničních akcií atd.? Pak se už předem zříká přinejmenším poloviny nebo třetiny obvyklého zisku. Může-li tudíž vložit tyto peníze jako dodatečný kapitál do starého hospodářství, dokonce i když dosáhne méně než obvyklého zisku, například 10 %, je-li obvyklý zisk 12 %, získá stále ještě 100 %‚ je-li úroková sazba 5 %. Stále ještě je tedy pro něho výhodnější, vloží-li dodatečných 1000 liber št. do ǁ616ǀ starého hospodářství.

Proto je naprosto nesprávné, ztotožňuje-li Ricardo tento vklad dodatečného kapitálu [do téže půdy] s použitím dodatečného kapitálu na nové púdě. V prvním případě nemusí produkt vynášet ani obvyklý zisk, dokonce i když jde o kapitalistickou výrobu. Musí vynášet jen o tolik víc nad obvyklou úrokovou sazbu, aby pachtýřovi stálo za to dát přednost starostem a riziku spojeným s použitím jeho volného kapitálu ve výrobě před použitím tohoto kapitálu jako peněžního kapitálu.

Úplně pochybené však je, jak jsme už ukázali, jestliže Ricardo z tohoto zkoumání dělá tento závěr:

„Kdyby si A[dam] Smith se svým bystrým duchem povšiml této skutečnosti, netvrdit by, že renta tvoří jednu ze složek ceny surových produktů, neboť cena je všude regulována výnosem z této poslední části kapitálu, za niž se vůbec neplatí renta.“ (Cit. dílo, str. 391.) [Srov. čes. vyd., str. 236—237.]

Ricardova ilustrace právě naopak dokazuje, že použití této poslední dávky kapitálu na půdě je regulováno tržní cenou, která je nezávislá na tomto použití, která už existovala, než k němu došlo, a která proto neposkytuje rentu, ale jen zisk. Že zisk je jediným regulátorem kapitalistické výroby, je naprosto správné. A proto je správné, že by neexistovala absolutní renta, kdyby výrobu reguloval jedině kapitál. Absolutní renta vzniká právě tam, kde podmínky výroby dávají pozemkovému vlastníkovi moc, aby výlučnému regulování výroby kapitálem postavil hráze.

Za druhé, Ricardo vytýká A[damovi] Smithovi (str. 391 a násl.) [srov. čes. vyd., str. 236—239], že vysvětluje správný princip renty [jen] pokud jde o uhelné doly. Říká dokonce:

„Celý princip renty je zde obdivuhodně a naprosto správně vysvětlen, ale každé slovo lze vztahovat právě tak na půdu jako na doly; a přece A[dam] Smith tvrdí, že ‚u pozemků na povrchu země je tomu jinak‘“ atd. (Cit. dílo, str. 392.) [Srov. čes. vyd., str. 237.]

A[dam] Smith cítí, že za určitých okolností má pozemkový vlastník moc klást kapitálu účinný odpor, uplatňovat pozemkové vlastnictví, a tudíž požadovat absolutní rentu, a že za jiných okolností tuto moc nemá; že však právě výroba potravin vytváří zákon renty, zatímco při jiném použití kapitálu na půdě určuje rentu zemědělská renta.

„U pozemků na povrchu země je hodnota jejich produktu a velikost renty, kterou přinášejí,“ (říká A[dam] Smith) „úměrná jejich absolutní, a ne jejich relativní úrodnosti.“ (Cit. dílo, str. 392.) [Srov. čes. vyd., str. 237.]

Ve své námitce proti Smithovi blíží se Ricardo, pokud je to u něho vůbec možné, skutečnému principu renty. Říká:

„Předpokládejme však, že neexistuje půda, která by neposkytovala rentu. Pak musí být suma renty z nejhorší půdy úměrná přebytku hodnoty produktu nad náklady kapitálu plus obvyklý zisk z kapitálu. Týž princip bude řídit rentu z půdy o něco lepší jakosti nebo lépe položené, a proto renta z této půdy, která má tyto přednosti, bude vyšší než renta z horší půdy. Totéž lze říci o půdě třetí jakosti, a tak dále až po nejlepší půdu. Není tedy právě tak jisté, že právě relativní úrodnost půdy určuje tu část produktu, která se platí jako pozemková renta, jako je jisté, že relativní produktivnost dolů určuje tu část jejich produktu, která se platí jako renta z dolů ?“ (Cit. dílo, str. 392—393.) [Srov. čes. vyd., str. 237—238.]

Zde vyslovuje Ricardo správný princip renty. Jestliže nejhorší půda platí rentu, jestliže se tedy platí renta nezávisle na rozdílech v přirozené úrodnosti půdy — absolutní renta — pak se tato renta musí rovnat „přebytku hodnoty produktu nad náklady kapitálu plus obvyklý zisk z kapitálu“, tj. přebytku hodnoty produktu nad jeho cenou nákladů. Ricardo předpokládá, že takový přebytek nemůže existovat, protože v rozporu se svým vlastním principem nesprávně přijímá Smithovo dogma, ǁ617ǀ že hodnota se rovná ceně nákladů produktu.

V dalším opět upadá do omylu.

Diferenciální rentu by ovšem určovala „relativní úrodnost“. Absolutní renta by však neměla s „přirozenou úrodností“ nic společného.

Na druhé straně by měl pravdu Smith, že faktická renta, kterou platí nejhorší půda, může záviset na absolutní úrodnosti jiných druhů půdy a na relativní úrodnosti nejhorší půdy nebo na absolutní úrodnosti nejhorší půdy a relativní úrodnosti jiných druhů půdy.

Faktická suma renty, kterou platí nejhorší půda, nezávisí totiž, jak se domnívá Ricardo, na přebytku hodnoty jejího vlastního produktu nad jeho cenou nákladů, nýbrž na přebytku tržní hodnoty nad cenou nákladů produktu. To však jsou velmi rozdílné věcí. Jestliže produkt nejhorší půdy sám určuje tržní cenu, rovná se tržní hodnota jeho skutečné hodnotě, a proto se přebytek jeho tržní hodnoty nad jeho cenou nákladů rovná přebytku jeho vlastní individuální, skutečné hodnoty nad jeho cenou nákladů. Jestliže však tržní cenu určují nezávisle na produktu nejhorší půdy jiné druhy půdy, je tomu jinak. Ricardo předpokládá sestupnou linii. Předpokládá, že nejhorší půda se obdělává poslední a že se obdělává jen tehdy (v předpokládaném případě), jestliže dodatečná poptávka způsobila, že je nutná dodatečná nabídka při hodnotě produktu získaného z nejhorší půdy, která se obdělává poslední. V tomto případě reguluje hodnota produktu nejhorší půdy tržní hodnotu. Při vze stupné linii je to tak (dokonce i podle Ricarda) jen tehdy, jestliže se dodatečná nabídka lepších druhů půdy rovná pouze dodatečné poptávce při staré tržní hodnotě. Je-li dodatečná nabídka větší, Ricardo vždy předpokládá, že stará půda musí být vyřazena z obdělávání, zatímco z toho vyplývá jen to, že stará půda bude poskytovat menší rentu než dříve (anebo že nebude vůbec poskytovat rentu). Při sestupné linii je tomu také tak. Je-li dodatečná nabídka taková, že může být dodána jedině při staré tržní hodnotě, pak na tom, o kolik je tato tržní hodnota vyšší nebo nižší než cena nákladů produktu nové horší půdy, závisí, bude-li — a v jaké míře — horší půda poskytovat rentu. V obou případech určuje její rentu absolutní úrodnost, a ne relativní úrodnost. Na absolutní úrodnosti nové půdy závisí, o kolik tržní hodnota produktu lepších pozemků převyšuje vlastní skutečnou, individuální hodnotu produktu nové půdy.

A[dam] Smith zde správně rozlišuje mezi půdou a doly, protože u dolů předpokládá, že u nich se nikdy nepřechází k horším druhům, ale vždy k lepším, a že vždy dodávají víc než nutnou dodatečnou nabídku. Renta z nejhorší půdy závisí pak na její absolutní produktivnosti.

„Když A[dam] Smith prohlásil, že existuji některé doly, v nichž mohou těžit jen jejich majitelé, neboť stačí uhradit jen náklady těžby a obvyklý zisk z použitého kapitálu, očekávali bychom, že připustí, že právě tyto doly regulují cestu produktu ze všech dolů. Nestačí-Ii staré doly dodat potřebné množství uhlí, cena uhlí stoupne a bude stoupat tak dlouho, dokud majitel nového a horšího dolu neshledá, že při těžbě ve svém dolu může dosáhnout obvyklého zisku z kapitálu... Je tedy zřejmé, že cenu uhlí reguluje vždy nejméně produktivní důl. Avšak A[dam] Smith zastává jiný názor. Poznamenává, že ‚nejproduktivnější uhelný důl reguluje cenu uhlí na všech ostatních dolech v sousedství. Oba, vlastník dolu i podnikatel, který v něm těží, zjišťují, jeden, že může dostat větší rentu, druhý, že může dosáhnut většího zisku, budou-li prodávat o něco levněji než všichni jejich sousedé. Jejich sousedé musí brzy prodávat za stejnou cenu, ačkoli si to nemohou tak dobře dovolit a ačkoli se tím jejich renta i jejich zisk vždy zmenší a někdy úplně zmizí. Některé podniky budou úplně opuštěny; jiné přestanou poskytovat rentu a může v nich těžit pouze majitel.‘ Kdyby se poptávka po uhlí snížila ǁ617aǀ nebo kdyby díky zdokonalení těžby množství uhlí vzrostlo, jeho cena by klesla a v některých dolech by se přestalo těžit. V každém případě však cena uhlí musí stačit na to, aby uhradila výdaje a zisk z dolu‚ v kterém se těží, aniž se platí renta. Proto cenu reguluje nejméně produktivní důl. Adans] Smith to sám fakticky na jiném místě potvrzuje, když říká, že ‚nejnižší cena, za kterou se uhlí může po delší dobu prodávat, je jako u každého jiného zboží cena, která ještě jakžtakž stačí nahradit obvyklým ziskem kapitál, který se musí vynaložit, aby se uhlí vůbec dostalo na trh. Přibližně právě taková bývá zpravidla cena uhlí v dole, z něhož majitel půdy nemůže dostat rentu, takže v něm buď musí těžit sám, nebo tam musí těžení vůbec nechat‘.“ (Cit. dílo, str. 393—393.) [Srov. čes. vyd., str. 238—239.]

A[dam] Smith se mýlí v tom, že zvláštní situaci na trhu, při níž trh ovládá nejproduktivnější důl (nebo půda), prohlašuje za všeobecný případ. Když už se však tento případ předpokládá, uvažuje (vcelku) správně, a Ricardo nesprávně. Smith předpokládá, že při daném stavu poptávky a relativně vyšší produktivnosti nejlepšího dolu může tento důl uplatnit celý svůj produkt na trhu jedině tehdy, když prodává levněji než konkurenti, když je cena jeho produktu nižší než stará tržní hodnota. Tím se snižuje i cena pro produkty horších dolů. Tržní cena klesá. Tento pokles ve všech případech snižuje rentu v horších dolech a může vést k tomu, že renta úplně zmizí. Vždyť renta se rovná přebytku tržní hodnoty nad cenou nákladů produktu bez ohledu na to, zda se tato tržní hodnota rovná individuální hodnotě produktu určitého druhu půdy nebo dolu, či nikoli. Zisk — a toho si Smith nevšímá — může se v důsledku toho zmenšit jedině v tom případě, stane-li se nutné stáhnout část kapitálu a zmenšit rozsah výroby. Jestliže tržní cena, kterou za daných podmínek reguluje produkt nejlepších dolů, klesne tak nízko, že produktu z nejhoršího dolu neponechává žádný přebytek nad cenou nákladů, pak v tomto nejhorším dolu může těžit jen jeho majitel. Při této tržní ceně mu žádný kapitalista nebude platit rentu. V tomto případě mu jeho pozemkové vlastnictví nedává žádnou moc nad kapitálem, ale odstraňuje pro něho odpor, na který narážejí při vynakládání kapitálu na půdě jiní kapitalisté. Pro něho neexistuje pozemkové vlastnictví, protože je sám pozemkovým vlastníkem. Může tedy použít svých pozemků k těžbě uhlí právě tak jako pro kterékoli jiné odvětví výroby, tj. může jich využít, jestliže tržní cena produktu, kterou sám neurčuje, ale nachází už určenou, mu poskytuje průměrný zisk, jestliže mu uhrazuje jeho cenu nákladů.

A z toho Ricardo vyvozuje, že Smith sám sobě odporuje! Z toho, že stará tržní cena určuje, v jaké míře mohou sami jejich majitelé otevírat nové doly, tj. nakolik v nich lze těžit za podmínek, kdy pozemkové vlastnictví mizí, protože při staré tržní ceně vynášejí podnikateli cenu nákladů — z toho Ricardo vyvozuje, že tato cena nákladů určuje tržní cenu! Avšak opět se uchyluje k sestupné linii a prohlašuje, že v méně produktivním dolu lze těžit jedině tehdy, jestliže tržní cena produktu stoupne nad hodnotu produktu lepších dolů, zatímco je nutné jedině to, aby převyšovala cenu nákladů, anebo u chudších dolů, v nichž těží sami jejich majitelé, aby ji aspoň zaplatila.

Ostatně, jestliže Ricardo předpokládá, že „kdyby díky zdokonalení těžby množství“ (uhlí) „vzrostlo, jeho cena by klesla a v některých dolech by se přestalo těžit“, pak to přece závisí jedině na stupni poklesu ceny a na stavu poptávky. Může-li trh při tomto poklesu cen absorbovat celý produkt, budou chudé doly stále ještě poskytovat rentu, jestliže při poklesu tržní ceny zbude ještě nějaký přebytek tržní hodnoty nad cenou nákladů chudších dolů; jestliže tržní cena aspoň uhradí tuto cenu nákladů, tj. jestliže se jí vyrovná, pak v horších dolech budou těžit jejich majitelé. V obou případech však není správné říkat, že cena nákladů nejhoršího dolu reguluje tržní cenu. Cena nákladů nejhoršího dolu ovšem reguluje poměr mezi cenou jejího produktu a regulující tržní cenou, a proto rozhoduje otázku, ǁ618ǀ zda se má v tomto dolu těžit nebo ne. Avšak ta otázka, zda lze při dané tržní ceně exploatovat půdu nebo důl určitého stupně produktivnosti, nemá zřejmě nic společného a není totožná s tím, zda cena nákladů produktu [této půdy nebo] tohoto dolu reguluje tržní cenu. Kdyby při zvýšené tržní hodnotě byla nutná nebo možná dodatečná nabídka, regulovala by tržní hodnotu nejhorší půda, ale pak by také dávala absolutní rentu. To je právě případ, u něhož Smith předpokládá opak.

Za třetí Ricardo Smithovi vytýká (cit. dílo, str. 395 a násl.) [srov. čes. vyd., str. 239—240], že se domnívá, že by v důsledku láce surových produktů, například nahrazení obilí bramborami, mzda klesla a výrobní náklady by se snížily, a že by proto pozemkovému vlastníkovi připadl větší podíl, jakož i větší množství produktu. Ricardo proti tomu namítá:

„...nic z tohoto zvýšeného produktu by nepřipadlo na rentu, ale všechno by nevyhnutelně připadlo na zisk... Pokud se tedy obdělávají půdy téže jakosti a pokud se nic nezmění na jejich relativní úrodnosti nebo jiných přednostech, zůstane poměr renty k úhrnnému produktu stále stejný.“ (Cit. dílo, str. 396.) [Srov. čes. vyd., str. 239.]

To je absolutně nesprávné. Podíl renty, a proto i její relativní velikost, klesne. Kdyby se zavedly brambory jako hlavní potravina, snížilo by to hodnotu pracovní síly, zkrátila by se nutná pracovní doba, prodloužila by se nadbytečná pracovní doba a zvětšila by se tedy i míra nadhodnoty; za jinak stejných okolností by se v důsledku toho změnilo i složení kapitálu, zmenšila by se hodnota jeho variabilní části ve srovnání s konstantní, ačkoli masa použité živé práce by se nezměnila. Míra zisku by proto stoupla. V tomto případě by došlo k poklesu absolutní renty a k relativnímu poklesu diferenciální renty. (Viz str. 610, tabulku C.[d]) Tato příčina by působila stejně na zemědělský i nezemědělský kapitál. Všeobecná míra zisku by stoupla a renta by proto klesla.

V kapitole XXVIII „O poměrné hodnotě zlata, obilí a práce bohatých a chudých zemích“ Ricardo říká:

„Omyl dr, Smitha, který se táhne celým jeho dílem, je v tom, že předpokládá, že hodnota obilí je stálá, a že, ačkoli se hodnota všech ostatních věcí může zvýšit, nemůže k tomu nikdy dojít u hodnoty obilí. Podle jeho názoru má obilí stále stejnou hodnotu, protože může vždy uživit stejný počet lidi. Právě tak by se mohlo říci, že sukno má stále stejnou hodnotu, protože se z něho vždycky dá zhotovit stejný počet kabátů. Co má hodnota společného se schopností sloužit jako potrava a oděv?“ (Cit. dílo. str. 449—450.) [Srov. čes. vyd., str. 269.]

„...dr. Smith... tak zdařile hájil teorii, že přirozená cena zboží konec konců určuje jeho tržní cenu (Cit. dílo, str. 451.) [Srov. čes. vyd., str. 269.]

„...hodnota zlata vyjádřená v obilí může být ve dvou zemích velmi odlišná. Snažil jsem se ukázat, že bude nízká v bohatých zemích a vysoká v chudých. A[datn] Smith zastává jiný názor. Domnívá se, že hodnota zlata vyjádřená v obilí je nejvyšší v bohatých zemích.“ (Cit. dílo, str. 454.) [Srov. čes. vyd., str. 271.]

V kapitole XXXII „Názory pana Malthuse na rentu“ Ricardo říká:

„Renta je tvorbou hodnoty... ale není tvorbou bohatství.“[75] (Cit. dílo, str. 485.) [Srov. čes. vyd., str. 288.]

„Když pan Malthus mluví o vysoké ceně obilí, zřejmě nemá na mysli cenu za kvarter nebo bušl, ale spíše přebytek ceny, za kterou se prodává celý produkt, nad jeho výrobními náktady a do termínu ‚výrobní náklady‘ zahrnuje vždy jak zisk, tak mzdu; 150 kvarterů obilí po 3 librách št. 10 šilincích za kvarter poskytne majiteli půdy větší rentu než 100 kvarterů po 4 librách št. — s podmínkou, že v obou případech jsou výrobní náklady stejné.“ (Cit. dílo, str. 487.) [Srov. čes. vyd., str. 289.] „Ať jsou vlastnosti půdy jakékoli, vysoká renta závisí na vysoké ceně produktu; ale jakmite je vysoká cena dána, renta je úměrná hojnosti produktu, a ne jeho vzácnosti.“ (Cit. dilo, str. 492.) [Srov. čes. vyd., str. 292.]

„Protože renta je nástedkem vysoké ceny obilí, ztráta renty je následkem jeho nízké ceny. Zahraniční obilí nikdy nekonkuruje obilí domácí výroby, které poskytuje rentu. Pokles ceny nutně způsobuje majiteli půdy ztráty, až nakonec pohltí celou jeho rentu. Kdyby cena klesla ještě hlouběji, neumožnila by ani obvyklý zisk z kapitálu. Kapitál by pak opustil půdu našel by si nějaké jiné použití. Teprve pak by se obili, které se dříve na této půdě pěstovalo, dováželo, dříve ne. Ztráta renty by v tomto případě způsobila ztrátu hodnoty vyjádřené v penězích, ale zato by se zvětšilo bohatství. Množství surových produktů a jiných produktů dohromady by se zvýšilo, ale protože se snadněji vyrábějí, měly by menší hodnotu, ačkoli jejich množství stouplo.“ (Cit. dílo, str. 519.) [Srov. čes. vyd., str. 307.]




__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V tištěné české verzi je uvedeno možností. (Pozn. MIA)

b Některé sloupce v tabulkách C a D Marx nevyplnil. Chybějící údaje, stejně jako nadpis posledního sloupce [složení kapitálu a míra absolutní renty] doplnila redakce sovětského vydání z roku 1957 (a byly převzaty i do nového vydání německého originálu z roku 1959). (Pozn. red.)

c — rozpor v určení, vnitřní rozpor. (Pozn. red.)

d Zde tato tabulka.


73 „Tržní cenou nákladů“ rozumí Marx všeobecnou cenu nákladů, která reguluje tržní ceny zboží v určité sféře výroby. Srov. tento svazek, str. 129.

74 V posledním sloupci předchozí tabulky a v 3. sloupci tabulky následující rozumí Marx „absolutní rentou“ míru absolutní renty.

75 Ricardo označuje rentu za „tvorbu hodnoty“ v tom smyslu, že dává pozemkovým vlastníkům možnost disponovat přírůstkem hodnoty celého společenského produktu, který vzniká podle Ricarda v důsledku rostoucích potíží spojených s výrobou té či oné části obilí. V kapitole XXXII své knihy kritizuje Ricardo Malthusův názor na rentu, podle něhož „renta je čistý zisk a nově vytváří bohatství“, a formuluje tezi, že renta nic nepřidává k celkovému bohatství společnosti, nýbrž jen „přenáší část hodnoty obilí a zboží z rukou jejich dřívějších vlastníků do rukou majitelů půdy“. [Viz David Ricardo, „Zásady...“, čes. vyd. 1956, str. 287—288.]